Změna je život

Léta sedmdesátá – 1970

Před dlouhým sídlištním panelákem stál mladík, určitě pár let po dvacítce, ale do Kristových let ještě hodně daleko. Navíc světlé vlasy na rozhraní kdy by ještě mohly být blonďaté, ale už nejsou, a modré oči mu let spíš ubíraly. Díval se nahoru až někam pod střechu, která kukaň bude tou jeho. Vylovil z kapsy klíče, co dostal na městském národním výboru. Tohle je domovní, vešel okolo několika řad poštovních schránek. Dva výtahy, dvě garsonky, dva byty. Vyjel do posledního patra. Prý dveře vlevo. Miniaturní předsíňka, poměrně velká místnost, za umakartovým jádrem podlouhlá kuchyňka, nijak od pokoje neoddělená. Zařízená linkou, sporákem, rohovou lavicí, stolem a židlemi. Kolem druhé hodiny se mají objevit stěhováci. Musí označit zvonek. Kartičku z umělé hmoty už měl připravenou. Sjel dolů. Zatím nepotkal žádného obyvatele. Zrovna když se chystal k návratu, přijelo auto s jeho nábytkem. Rozkládací gauč, knihovna, psací stůl a šatní skříň. Pár pytlů a bedny s knížkami. Bylo vidět, že chlapi to mají v ruce. Celá akce netrvala snad ani hodinu. Dal na cigarety, lahvinku rumu a nebylo co řešit. Mimo knih měl ode všeho jen něco. Postupně si podle potřeby, co bude chybět, dokoupí. Odpustil trochu narezlé vody a udělal si kávu.

Ještě neuplynula polovina roku a samá změna. Ostatně i jako před tím. V šestašedesátém ho ještě jako poslední ročník čekal jen titul promovaný historik. Pak vojna. Když se vrátil, začal rok normalizačních čistek. Jeho se nejdříve nedotkly, udělal si státní rigorózní zkoušky. Ono doktor zní rozhodně lépe než promovaný historik. V osmašedesátém byl na vojně, ale i tak se stal najednou jako asistent nepotřebný. Měl štěstí, že zrovna zdejší nově zřízené okresní muzeum potřebovalo lidi. Předchozí uměleckohistorické bylo zrušeno. Jeho pracovníci podepsali rezoluci proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Byli vyhozeni, změnil se i název a přišli noví lidé. V pondělí nastupuje. Prý tam vládne neskutečný zmatek. Na jednu stranu byl rád, že opustil Prahu. Nepřišel zase do úplného zapadákova. Město se staletou historií a spoustou unikátních památek. Už se docela těšil.

Usrkával kávu. Do uklízení věcí se mu moc nechtělo. Sjede dolů ke vchodovému důvěrníkovi. Musí se ohlásit a poděkovat, že všechno bylo připravené. Jen zapsat stav plynu, vody, elektřiny. Sjel dolů a potkal se s prvním nájemníkem, starším bělovlasým mužem. Ukázal mu na dveře hledaného důvěrníka. Otevřela silnější žena, určitě už v důchodu. Představil se a od té doby ho nepustila ke slovu.

„Tady máte, pane doktore, náš domovní, nájemní řád. Všechno je tam napsané. To víte, soužití tolika lidí je někdy problém. Ale co vám budu vyprávět, to znáte i v Praze. V našem vchodě to docela jde. Fedor, nejste původem Slovák, ale příjmení, to je tady velice známé. Tatíček Stojan. Úžasný člověk, olomoucký arcibiskup z dvacátých let. Ale před tím i poslanec a senátor. Jeho krédem bylo: Mám, co jsem dal druhým. Taky málem přivedl arcibiskupství na buben. Podaroval každého chudáka, nechal opravit kapličky, kostelíky. Věnoval se školám, památkám, dodnes na něj lidi vzpomínají i po půl století. Jeho Eminence, Antonín Cyril Stojan. Když jste historik, možná přijdete na to, že jste si do přízně. A vidíte, pane doktore, město oplotilo novou zahrádkářskou kolonii Na tříselníku. Snad tam bude ještě volný místo, zeptám se muže. Sepisuje zájemce. Nájem za pakatel, dá se tam postavit i chatka a vedle teče Morava, kde je i koupání nebo rybaření. Tady je jenom malý balkon. Co říkáte?“

„Pocházím z vesnice. Měli jsme sad i záhumenek. V Praze nic takového nešlo, to bych určitě přivítal.“

„Stavte se o půl deváté, domluvíte se. Zítra se tam první zájemci pojedou podívat.“

Konečně se Feďa, jak mu všichni říkali, vymanil ze zajetí domovní důvěrnice. Vyjel nahoru, vytáhl jen dvě deky z papírového pytle, polštářek a dal vše na gauč. Pak se přinutil vybalit trochu nádobí a pustil se do přípravy večeře. Hned po neděli si musí koupit ledničku, má na ni našetřeno. Tady by mohl mít i plynovou. Ta má velice malou spotřebu. Dnes bude jen konzerva, sekaná svíčková. A k tomu rohlíky.

Zašel pak dohodnout zahrádku v kolonii.

„Pane doktore, bohužel, zájem byl obrovský.“ Manžel se vedle své ženy skoro ztrácel. Malý, hubený, ale pořád s krásně černými vlasy.

„Zbyla sice největší parcela, ale je až dole u bývalého mlýnského náhonu, co se o kus dál vlévá do Moravy. Navíc je do trojúhelníku a pak taková dlouhá nudle k budoucí cestě. No ostatně, podívejte se.“

Přinesl srolovaný plán.

„Řeknu vám hned, co komu na tom vadí. Kdysi, někdy před válkou při povodni, prý bylo půl té louky pod vodou. Taky prý tam budou komáři. Ale ti budou všude a jsou spíš, kde je voda stojatá. Pak že je to tam až moc schovaný, báby by neviděly na sousedy. No nakonec se zítra můžete podívat. Bude tam vysoko spodní voda, tak tam prý neporostou švestky. Ty chce každý na pálení. Ale zase když dloubnete dva metry do země, máte vodu na zalévání. Za plotem je jen kus trávy a voda. Na noc bych tam dal pytlačku. A kdyby ji snad našel porybný, těžko by v množství lidí hledal viníka. Pozitivní je elektřina. Jen si každý musí nechat udělat přípojku. Ráno tam jede v devět autobus od nádraží. Zastávka je Na tříselníku. Naproti za potokem byla dřív koželužna. A mlýn na tříslo. Tak na viděnou.“

Kousek země vždycky chtěl. Vypěstovat si nějaké ovoce a zeleninu. A že je pozemek na konci u vody, aspoň tam nikdo nebude chodit. Zase o množství lidí nestál. Jen kdyby tam byl nějaký mladík jako on. Bohužel, v tom žádné štěstí neměl. První problémy nastaly ještě ve škole. Většina knih, kde se o něčem takovém psalo, homosexualitu odsuzovala. Někde úchylka, jinde nemoc, z dřívějška i trestný čin. Doma jen z letmých poznámek vytušil, že stanovisko rodičů je odmítavé.

Až v Praze začal poznávat podobně zaměřené studenty a bohužel přišlo spíš zklamání. První nadějný vztah skončil, jak začala vojna. Když se vrátil, z nadějí o svobodě nezůstalo vůbec nic. Mnoho lidí i známých na škole jen převléklo kabáty. Kdo si na změny i když k horšímu nezvykl, musel pryč. Nakonec byl odejit i on. Jen ho nečekala práce v kotelně, u Vodních zdrojů nebo umývání výloh. Dostal dokonce garsonku a místo přiměřené vzdělání. V tom všem, co se dělo, hledat partnera nebylo možné. A tady? Jací budou jeho sousedi v domě, spolupracovníci? Bude nějakou dobu trvat, než si na všechno zvykne.

Ráno vyndal z kuchyňské vestavěné skříně na potraviny máslo a sýr. Ještě rohlíky a kakao. Máslo bylo horkem úplně změklé. Musí si dát pozor. Uzeniny a maso zatím vůbec nekupovat, jen co hned sní. A rychle koupit ledničku, bude-li nějaká. Ještě stále nebyl všeho dostatek. A tady žádné známosti nemá. Vypravil se na nádraží. U autobusu, který zastavoval Na tříselníku, bylo plno. A taky většina jela jen tam. Hned u vchodu samé auto. Budoucí zahrádkářská kolonie byla oplocená veliká louka, svažující se k náhonu. Prostředkem vedla cesta. Jen shrnutý drn a navezená šotolina. Tři sloupy s elektrickým vedením, uprostřed studna s čerpadlem. Rozvody elektřiny a vody se budou teprve dělat. Ostatní louka byla zaraženými kolíky a provazy rozdělená na parcely s čísly. Na většině už byli noví majitelé. Někdo měl postavený stan. Jiní seděli na dekách. Všude pobíhali děti a několik psů. Za bránou byli lidé od zahrádkářů z města a vydávali k vyplnění doklady. Manžel domovní důvěrnice mával na Fedora.

„To jsem rád, pane doktore, že jste si to nerozmyslel. Už jsou i další zájemci. Pojďte se tam podívat.“

„Zatím je to tady jako v Dawson City v roce 1897, když tam přišel Jack London,“ smál se mladík.

„To víte, ale taky to někteří vzdají, když zjistí, že tu není vůbec nic a všechno si musí udělat.“

Scházeli níž, pozemek se svažoval a za polovinou už horní část nebyla vidět.

„Tak to je ono. Končí tu cesta, ale je tu i poslední sloup, tak přívod elektřiny máte skoro na pozemku.“

Od cesty se táhl podél plotu asi čtyřmetrový pás, který se pozvolna rozšiřoval do trojúhelníku. Celá plocha byla rozhodně větší jak obdélníkové parcely. Tráva vyšší než nahoře a ani nepovadlá. Fedor si celý kus prošel. Mokřina tam není. Voda pod plotem v náhonu byla mnohem níž.

„Jen na jednu věc jsem zapomněl. Tady uvnitř mezi parcelami nesmí být ploty. Jen z živých keřů. A stavby jen dřevěné a určitého typu.“

„Až si lidé vysadí keře a stromy, bude to vypadat jinak. Tady budu mít jen jednoho souseda, nájem je slušný, můžu vám papír hned podepsat.“

„Je tu ještě branka k vodě. Kvůli hasičům, až tu budou chatky. Klíč vám seženu. Tak jdu zpátky. Složenka a nájemní smlouva vám přijde poštou. Ještě se nahoře uvidíme.“

Nový nájemce si prohlížel své budoucí království. Naproti za cestou nebyl nikdo, ani na parcele vedle něj. Na dalších bylo jen několik většinou dvojic a spíš starších. Z tašky si vyndal chléb s paštikou, láhev piva a skládací třínožku. Dárek od kastelána z Křivoklátu, kde pár měsíců studoval v knihovně. To byla nádherná změna. Víkendy s jeho synem, co končil na akademii malířství. Zasnil se.

Tehdy seděl nad knihou, rukou si podpíral čelo, byl zabraný do textu a vůbec si ho nevšiml.

„Buď pozdraven, sličný jinochu,“ ozvalo se vedle něj.

Na to se opálený klučina začal srdečně smát. Tmavé, skoro černé delší vlasy, károvaný svetr, modré džíny.

„Neboj, nejsem zjevení. Otec mi neříkal, že máme návštěvu. Zůstaň tak prosím sedět jak před tím. Ještě se podepři rukou. Jo, to je ono. Mohl bych si sednout vedle a namalovat si tě?“

Pak mu šel trošku rozcuchat vlasy. Odskočil si, přinesl slohu s papíry, tužku a malý starožitný stojan. Fedor nebyl schopný číst, ale seděl, jak si hoch přál. Jeho ruka se míhala jako dirigentská hůlka. Po chvíli otočil stojan k němu.

„Je to jen náčrt, trefil jsem se trošku?“

Kresba byla úžasná, vystihovala všechny charakteristické rysy tváře. Přistoupil k němu a podával ruku.

„Sváťa, nikoliv Svatopluk, ale Svatoslav. To není moc dobré jméno do dnešní doby.“

„Fedor, říkají mi Feďo, nebo Fedy.“

„Taktéž jméno nevhodné do dnešní doby. Tak to máme společné. A máme ještě něco?“

Odsunul stojan a přisedl si blíž. Jeho ruka zase upravovala vlasy, jenže pozvolna sjížděla níž. Dotýkal se jen nehty prstů. Ty hladily tvář až k bradě. Jemně ji uchopil.

„Máš zvláštní krásu. Tu vidí jen ti, co dokážou milovat. Co milují nebezpečí a vášeň. Co vyhledávají změnu. Máme jen dvě volby. Můžeš mě odstrčit a já si zase sednu vedle a budu tě kreslit. Nepřístupného, vzdorovitého, hrdého, ale prázdného jak vypitá láhev po ránu. Nebo se naše ruce spojí a první polibek nás přenese jak malou jiskřičku do náručí nenasytného ohně.“

Jejich ruce se potkaly, stoupli si, objali a začali se líbat.

Z vidin ho vytrhly halasící děti. Otočil se. Na sousední parcelu přišli zřejmě mladí rodiče s chlapečkem a děvčátkem okolo tří let. Hned mířili k němu.

„Zřejmě budeme sousedé, Novotní, tady prý třetí. Karolína a Filip a děti Jaroušek a Anička.“

„Fedor Stojan.“

„To je tady populární jméno, náš arcibiskup byl Stojan. Bylo to dávno, ale dodnes ho tu znají i mladí.“

Hned se dali do řeči.

„Ten kousek u plotu máte hodně úzký. Když si tam uděláte cestu, moc místa nezbude. Byl jsem se tady podívat už včera. Možná by šla udělat cesta společná, od každého půl. Všichni bysme ušetřili pár metrů. Budete stavět chatku? Musí být dřevěná, žádné cihly, kámen, beton, jen komín, takové Áčko s verandou a podkrovím. Dodají nám plánky, aby prý tu každý nepostavil něco jiného.“

„To asi tak rychle nebude, šlo mi o stromky, keře, zeleninu. Zatím jen boudu na nářadí a ochranu před deštěm. Jsem sám a teprve včera jsem se přistěhoval, budu tady v muzeu.“

„Já jsem ve zdejší fabrice, žena zatím v samoobsluze. Taky jsme tady asi tři měsíce, v paneláku na Dvojce.“

„Tak tam bydlím i já.“

Nakonec zjistili, že bydlí od sebe jen dva vchody. A domluvili se, vezmou ho domů embéčkem.

„Půjdeme si trošku rozměřit, co kde dáme.“

Fedorův zrak se zase obrátil k náhonu a blízkému protějšímu břehu, kde byl plaňkový plot. V něm se otevřela vrátka a na břeh vyšel chlapec jen v černých trenýrkách. Před, nebo po vojně. Hnědé vlasy, krásně opálený. Najednou se sehnul do trávy a Fedor se mohl kochat nádherně vyklenutou prdelkou. Sakra, tiše si ulevil. To ho docela vzrušilo. Ještě že zase sedí. Jeho sousedé pobíhali trávou s pásmem a děti sledovaly kopku mraveniště. Chlapec se otočil a sešel dolů k vodě. Hezká tvářička. Zamával na Fedora. Pak vstoupil do vody a přešel přes náhon. V nejhlubším místě měl akorát po trenýrky. Vystoupal břehem a ocitl se jen kousek od plotu.

„Dobrý den, zřejmě budeme sousedé přes vodu,“ dlaň přitiskl na pletivo, „Kamil.“

Jeho protějšek přidal svou ruku. I přes pletivo se místy dotkli.

„Fedor.“

Dotek vyvolal nepatrné zachvění. Usmáli se na sebe.

„Je tady branka. Když by ses chtěl vykoupat, tak kus za ústím z mé strany je krásná zátočina na Moravě s kameny a pískem. Skoro nikdo tam nechodí. Je docela hic.“

„Nemám klíče, musel bych obejít horem.“

„A šel bys, když ti otevřu?“

„Proč ne. Ani nevím, kde je tu nějaké koupaliště.“

„Hned jsem zpět.“

Chlapec se otočil, seběhl, přeběhl, vyběhl.

Taky se hned objevil, v ruce kroužek s klíči a šperháky. A bylo otevřeno.

„Vstup do ráje,“ smál se.

Tašku Fedor položil za vyšší trs trávy a vyšel ven. Ráno si místo obvyklých slipů vzal naštěstí trenýrky, i když bílé. Napadlo ho, že by se mohl na trávníku trochu opálit. Shodil texasky a sandále a přešel na druhou stranu. Ještě od vrátek se díval k plotu. Jeho sousedé si ani nevšimli, jak zmizel. Prošli úhlopříčně starou zahradou. Za další brankou se objevila slibovaná zátočina s naplaveným pískem. Nikde nikdo. Sundal i košili.

„Black and White,“ smál se Kamil.

„Bohužel, proti tobě jsem opravdu bílý. Taky bych chtěl být jak ty.“

„Nic snazšího, máš víkendy volno?“

„Asi ano. Teprve jsem se přistěhoval a v pondělí jdu poprvé do práce.“

„Do práce, myslel jsem, že máš prázdniny.“

„Ty je máš určitě.“

„Kdepak, už jsem i po vojně a dělám ve městě ve Státním zámku. Jezdím s frézou, s traktorem, s pilou řežu stromy, takový děvče pro všechno. Mám zemědělku, dál jsem nešel. Děda na zámku dělal, ještě když tam byl arcibiskup.“

„Tak budeme sousedi i v práci. Taky budu na zámku, ale v muzeu.“

„Takže ty jseš ten novej doktor filozofie a historik? Do prdele, to bych ti měl vykat.“

„A jako proč?“

„Už se o tobě všichni bavili, že přijde někdo z Prahy. Ale všichni myslí, že jseš starej dědek a vylili tě z university při normalizaci.“

„No ono to tak je, akorát že nejsem starej.“

„Tak promiň, nebude lepší, když ti teda budu vykat, třeba před lidma?“

„Nebude, ať jim vrtá hlavou, odkud se známe. A nějak ses zarazil. Jdeme do vody.“

Ve vodě konečně nechali řečí a krásně se vyblbli.

„Bože, já jsem vůl, sousedé nade mnou mi slíbili, že mě vezmou domů, bydlí taky kousek.“

Proběhli k dvířkám, ale na vedlejší parcele nikdo nebyl.

„Zřejmě jeli domů, nebo na oběd.“

„Tak skočíme pro tu tvoji tašku, zamkneme a na oběd tě vezmu já, pak můžeme zpátky k vodě a večer tě hodím domů na mašině. Jawa třistapadesátka. Jdeme ke starouškům. A hotovo, pane doktore.“

Fedorovi Kamil připomněl Sváťu. Neměl nikdy moc kamarádů, v tom mu štěstí nepřálo a zvlášť těch hodně blízkých.

Procházeli mezi stromy, pak po malé louce s několika kamennými bazénky, ale bez vody.

„U náhonu byl mlýn tříselník, z toho zbylo jen jméno. A tady byl koželuh. V kádích a těch bazénech se kůže louhovaly v třísle, které se drtilo ve stoupách mlýna. Já si bazénky opravuju a budu tam mít barevné lekníny.“

Přišli ke staré chalupě s menšími otevřenými okny. Síň se stěnou s věšáky a velkým zrcadlem. Kamil otevřel nahoře prosklené dveře. Uvnitř byla zcela moderní kuchyně jako v paneláku.

„Všechno tady bylo tak špatný, léta tu nikdo nebydlel, jenom hodit na hromadu a spálit.“

Od sporáku je vítala usměvavá babička.

„Pojďte dál, chlapci, Kamilku, přivedls kamaráda, ale jídla je dost. A skoč pro dědu.“

„Fedor Stojan,“ představil se.

„Bóžinku, nejste z rodiny Jeho Eminence, pana arcibiskupa Stojana? Měl určitě bratra. Pan arcibiskup byl veliký lidumil, říkali mu Tatíček Stojan, zemřel ve třiadvacátém, trefil ho šlak. Je pochovaný na Velehradě.“

Přišel Kamil s dědečkem. Hladce oholený, skoro bez šedin, odložil pracovní zástěru.

„Zach, taky Kamil, vítáme vás, pane doktore.“

„Ježíši, promiňte, takový mladík, já myslela, že jste Kamilův kamarád. Jste na poliklinice nebo v nemocnici?“

„Babi, Fedor je doktor filosofie a historik.“

„A jsme kamarádi,“ dodal se smíchem oslovený a pohrozil Kamilovi.

Karbanátky, brambory, okurkový salát. Přerovské pivo.

„Na kafe si, babi, přijdeme a k vodě si vezmeme pár karbošů,“ ohlašoval Kamil.

Taky se hned k vodě vypravili. Vzali si deku, opalovali se a povídali. Tak to byla skutečná změna. Mluvili o všem bez zábran a strachu, že je někdo udá. Bohužel, jako kdyby lidé nadšení osmašedesátým rokem vymřeli, nebo emigrovali, prostě zmizeli. Strach provázel každodenní život. Do padesátých let měla tato doba daleko, ale i ti nejlepší z národa skončili u lopaty. Druhá vlna emigrace a ztráta životních jistot. Hovor se pak stočil na jejich zájmy. Kamilovi se líbily vodní rostliny. Lidi si začínají dělat u domů jezírka a bazény, půjdou i dobře prodat. Fedor byl v mládí nadšený nejen do historie, ale dokud byl ještě doma, pěstoval si krásné jahody, maliny, angrešt a rybíz. Zatímco většina mladých ujížděla na čokoládě a bonbonech, miloval kyselkavý aromatický angrešt. Ještě tvrdé plody si dal do úst, přitlačil zuby. Plod prasknul a vystříkla šťáva se zrníčky. Ani u černého rybízu mu nevadil charakteristický smrad. Maminka se vždycky divila, když z něj dělali sirup a šťávu, jak si může na něm pochutnávat. Tady si určitě všechno nasadí. V Praze nic takového nešlo.

Vždycky se po chvíli na dece pustili do koupání.

„Nespálíš se tak. Zřejmě jsi na slunce citlivější než já, musíš pomalu.“

„To máš pravdu. Jednou ještě jako kluk jsem lítal celý den na slunku a pak se svlékal z kůže jako had.“

Skočili si na kávu a buchtu, večer byl zeleninový salát i s kouskem sýra a salámu.

„Nebude vám salát vadit, pane doktore? Kamil ho má moc rád.“

„Taky ho mám rád, v hospodě ho nedělají.“

„Protože do hospody nechodí králíci,“ smál se dědeček a k salátu ještě přikusoval karboše.

Kamil přinesl dvě helmy. Na motorce pak byli u paneláku velice rychle.

„Tak můžu ráno přijet?“

„Jistě, má být zase krásně a moc ti děkuji.“

Fedor ještě mával za vzdalujícím se Kamilem.

Doma se dal konečně do vybalování. Šaty a prádlo nezaplnily skříň ani ze třetiny. Do knihovny složil většinu knih. V Praze byl stále na privátu a nábytek, co si zatím koupil, tam tak tak vlezl. Tady je půl pokoje prázdného. Ale co, nebude spěchat, taky by neměl finance. Jen zkusí ledničku. Bude muset vyrazit na nákup trvanlivých potravin. Vždyť doma mimo kávu, cukr, čaj a pár konzerv nic nemá. V pondělí dostane razítko, uvidí, co bude dělat, kam se chodí na oběd, kde mají doktora… Teď chvilku odpočine.

Zase se mu před očima objevil Sváťa. Vždyť byl tím skutečným učitelem lásky. Navázal na předchozí vzpomínky.

„A co bys dělal, kdybych tě odstrčil?“

„No vždyť jsem to řekl, otočil bych všechno v legraci, ale u tebe nic takového nehrozí.“

Nádherné večery a noci. Živelná vzájemná touha po jejich tělech je provázela celou dobu. Zkoušeli, co se dalo, a Fedor cítil, jak bude těžké, až všechno skončí. Ve škole prohlížel studenty, ale nic široko daleko. A tady, přišla sice změna, jen dělat si nějaké plané naděje nemá cenu. I když za Kamila byl rád, mít v novém a cizím prostředí kamaráda, je skvělé. Sám však na tom nemá žádnou zásluhu. Horší bude, že Kamil ho začíná vzrušovat, co s tím? Přinesl si preservativ, nasunul a začal. Nebylo to sice ono, ale nějak si zvykl. Zrychlil, poslední, co viděl ve svých představách, byla Kamilova ústa. Sledoval výstřiky, nadouvající a plnící bublinu na konci.

Tentokrát si vzal plavky. A opalovací krém.

„Nechceš s něčím pomoct?“

„Copak o to, práce je tady plno, ale chtěl ses opálit.“

„Mám plavky, můžu ti míchat beton na bazénky. To budu taky na slunci.“

Před polednem se skočili opláchnout do řeky. Pak pokračovali.

„Jde to rychle. Když nemusím nic chystat a pořád vylézat a slézat. Kdybys mohl příští týden, tak se tu dá přespat. Večer bysme si udělali ohníček. Máme tu ohniště.“

„Určitě, jen abych nevadil tvým prarodičům. A musím něco nakoupit, nebudete mě tu živit.“

„Vždyť tu pracuješ. A pomůžu ti se zahradou, tou budoucí. Určitě bude potřebovat zorat. Máme frézu a nářadí a kus dál je přes náhon mostek. Na obědy dostaneš lístky, chodíme do restaurace na náměstí. Někdy se musí něco připlatit a pití. Uvidíš zítra. Z muzea tam chodí taky.

Muzeum zabíralo přízemí a druhé poschodí zámku. Mimo to byly sbírky roztroušeny i v jiných budovách. Nový šéf neměl ještě celý tým pohromadě. Navíc budou v tomto roce další změny.

„Doufám, že vám to, doktore, nebude vadit, oslovujeme se jmény. Tedy, milý Fedore, je tady obrovská knihovna. Utrpěla sice v padesátých letech i dosti značné ztráty, to víte tehdy,“ rozhlédl se kolem, „ani nevím, mohu-li o tom mluvit. A pak je tady hudební archiv, to je práce pro dva lidi až do důchodu. Zatím budete zpracovávat v knihovně knihy o historii, je tu spousta cestopisů za posledních tři sta let. Konečně, všechno tu máte černé na bíém. Budete taková samostatná jednotka, já nevím, kam skočit dřív. Ve druhém poschodí máte studovnu, tam se v zimě topí. Jde o to zkatalogizovat, co tu je. S dřívějšími seznamy to nebude souhlasit, aby vás to nezmátlo. Razítko máte, jsme všichni v ROH, no to jste byl taky, tak se nic nemění. Doufám, že lístky na obědy vám dali. Blinkačky tu nemáme, příchody, odchody ve vrátnici. Jinak aby vám vyšly pracovní hodiny. Jestli to jednou natáhnete a jindy zkrátíte, je jedno. Za přesčasy se neplatí. Náš doktor, to vám řekne taky vrátný. Na stole máte vnitřní telefonní seznam, ven vás přepojí zase z vrátnice. Ať se vám tu daří.“

Pro další rozumy a klíče od své nové pracovny si zašel do vrátnice ve vchodu zámku. Tam se dozvěděl vše. Samozřejmě si vyslechl další legendu o arcibiskupovi Stojanovi. Jeho pracovna měla okna na jihozápad. Obě stěny zabíraly knihovnické staré regály až po strop. Skleněný lustr. Oválný stůl s globusem. Čtyři barokní židle. Pod velikým a vysokým oknem rovněž barokní stůl a spíš polokřeslo. Na malém, o něco modernějším kancelářském stolku psací stroj pod koženkovým poklopem. Stolní, čtecí, zvětšovací světelná lupa. Hned za dveřmi vyřezávaný věšák, na druhé straně na dalším stolku s mramorovou deskou vařič, vedle plechová konvice na vodu. Na vsunuté polici v knihovně šálky, porcelánové konvice na čaj a kávu. Krásná cukřenka se vzory delfínů a kořenky. Odlívky na vodu a vinné sklenice. U věšáku si položil aktovku, ze které vyndal pera a tužky, těžítko s příruční lupou, stolní kalendář, pořadač na úkoly, malou baterku. Sedl si do křesílka, které bylo otáčecí. Na stole sloha se zadáním prací. Pustil se do čtení. Co nevidět bylo půl dvanácté. Sešel dolů a vrátný ho poučil, kde je restaurace. Bylo to skutečně jen pár kroků na náměstí a zase jen několik domů. Vešel do krásné restaurace v duchu počátku republiky. Repliky Muchových plakátů, ornamentální květinové dekorace. Číšník ho nasměroval dál do chodby, odkud vedly dveře do dvou jídelen. Napravo podlouhlá místnost se stolky pro čtyři. Od jednoho na něj mával Kamil, kterému servírka právě nalévala polévku. Vedle seděly dvě dívky taky tak okolo dvaceti let.

„Jarča, Helča,“ představoval je Kamil. „Teď čistíme chodníky. Zítra budeme čistit jeden rybníček. Zřítila se do něj stará smuteční vrba.“

Holky se vyptávaly na Prahu. Třeba to některá táhne s Kamilem. Oběd docela ušel. Roštěná s rýží. Přece jenom restaurace, žádná závodní jídelna. Objednal si na lístečku jídla do pátku.

Ve tři končil, prošel městem a koupil pár věcí. Momentálně ledničku, aspoň takovou, jak chtěl, neměli. Doma vzal tašky a zašel do blízké samoobsluhy. U pokladny byla Karolína.

„Pane doktore, kde jste se ztratil v sobotu? Chtěli jsme vás večer pozvat na kus řeči, ohledně cesty, přípojky a stromků. Můžete se stavit třeba dnes po šesté, to děti dávám spát.“

„Nic nemám, přijdu rád.“

Před tím si všiml na kraji v cukrárně pudinkových dortíků s ovocným želé. Ať nepřijde s prázdnýma rukama. A sedmičku Tokaje. Uložil přinesené potraviny a po čtvrt na sedm vyšel. Ve dveřích Filip v kraťasech a tričku. Podal mu hned víno a zákusky předal Karolíně v kuchyni. Teď si teprve pořádně Filipa prohlédnul. Až moc hezký mladý muž. Hnědé zvlněné vlasy, hnědé oči, jemná tvář, ale perfektní tělo. No jo, tady je to jasné, když má dvě děti.

„Nevadí, když budeme v kuchyni? Pokojík je vedle obýváku, aby se děti nebudili. A ani ho moc zařízený nemáme. Nebýt rodičů a půjčky tak spíme na zemi,“ smála se Karolína. „Děkujeme, můžu udělat kávu?“

Pak na stole rozložili plánky a dohodli se na společné cestě a přípojce k rozvodné desce, kde už budou odpočtové hodiny pro každého zvlášť. Filip má kamaráda ve školkách, mohli by tam zajet a domluvit pro podzim stromky. Seděli na lavici, Karolína na židli naproti. Přišlo další víno, no co, jsou ve stejných letech, připili si na tykání.

„Ještě polibek, vy dva,“ ukazoval se smíchem Filip.

Byl to jen letmý dotek, oba se smáli.

„Zkusíme to taky, né Feďo?“

Filip přidržel Fedorovu hlavu. Prsty zabořené ve vlasech. Jazyk vnikající do úst.

„Seš božskej,“ zašeptal, jeho ruce náhle sjely až do Fedorova rozkroku. Stisknul.

Ten se vyděšeně díval ke Karolíně, ale ta dávala hrníčky do dřezu. Ještě chvíli se bavili, vždyť zítra je pracovní den, tak příště.

To by mohl být obrovský průser. Vypadají jako šťastná rodinka. Že by jen toužil po občasné změně? A to spolu mají jet domlouvat stromky. Hned v pátek a přespat u kamaráda. Což o to, neváhal by ani okamžik, jenže kdyby byl Filip sám. Co teď. A musí říct Kamilovi, že mu tenhle víkend nepomůže. Jak se život najednou zkomplikuje. Cítil Filipovy prsty, jak drží jeho péro. Rozepjal kalhoty, stáhl slipy. Byl nad míru vzrušený. Stál u stolu. Stačil jen přitáhnout kus novin a bílé výstřiky se draly ven. Odmítnout víkendovou cestu? Přerušit sotva vzniklou známost? Navíc je bude vídat i v kolonii. Nechat to někomu jinému? A kde co sežene? Samé otazníky, žádná odpověď. Pojede, budou v autě sami, musí si všechno vyjasnit. Nemůže přece někomu rozbít rodinu pro nějaký úlet. Jistě, z jeho popudu to nevzešlo. Ubránit se tomu bude velký problém. Ani nemohl usnout. Napadaly ho nejrůznější kombinace. Třeba ho chce dostat do trojky. Tak to by asi nešlo. Jemu ženy v tomhle neříkají vůbec nic. Nakonec usnul.

Pomalu se dostával do všedního rytmu své práce. Určitě pro jiného nuda, pro něj zajímavá. Vyčleňoval také knihy, které potřebují restaurování. Nemít nařízený malý budíček, prošvihl by čas oběda. Sedával s Kamilem a pomalu poznával i své spolupracovníky. Blížil se pátek. Den před tím, když se vrátil a převlékal se, zazvonil zvonek. U dveří čekal Filipa. Místo něj tam stála Karolína. A sakra, no co dělat.

„Můžu, prosím tě?“

„Jistě pojď dál, co ti mám nabídnout?“

„Jen trochu vody, vyschlo mně v krku.“

Přinesl sklenice a láhev minerálky. Nalil.

„Prosím tě, nevím, jak začít, je mi to strašně trapný, nezlob se. Nevím co dál, pomůžeš mně?“

„Jde o cestu s Filipem?“

Přikývla a usrkla ze sklenice.

„Neboj, já… nic si s ním nezačnu. Vypadalo to tak, to víš víno. Nebudu zapírat, jo, jsem homosexuál a Filip je krásnej kluk. Ale nikdy bych nerozbil šťastnou rodinu, navíc máte krásný děti, co mě nikdy nečeká. A možná si na to ani nevzpomene. Můžeš mně věřit. Nic se nestane. Nejsem žádnej hajzl.“

„Dík, ale je to jinak. Ono je to vlastně jedno, co si budeš myslet o tom všem. Já bych tě velice chtěla poprosit, abys naopak s ním byl.“

„Cože, jako abych se s ním vyspal?“

„Ano, prosím tě. Já, musím ti říct všechno, jinak to nepochopíš.“

Napila se. Fedorovi vířil v hlavě naprostý zmatek.

„Poznali jsme se těsně, než narukoval. Nádherná láska z obou stran. Obě děti se nám narodily, když byl na vojně. Měl štěstí, jezdil často na opušťáky. Ještě i na vojně jsme se vzali. Když se vrátil, pokračovala naše pohádka dál. Byl nejlepší manžel, jakého jsem si dovedla představit. Pak se během několika dní velice změnil. Choval se k nám vzorně, jen byl strašně smutný, myslela jsem, že je nemocný. K lékaři nechtěl a v posteli najednou nemohl skoro nic. Byla jsem hrozně zoufalá, myslela jsem, že má nějakou jinou ženu. Nakonec mi řekl, jak po nějakém čase potřebuje změnu. Pomilovat se s mužem a všechno bude jako dřív. Nechtěla jsem přijít o manžela, všechno by se zhroutilo, tak jsem svolila. Má prý nějakého kamaráda, co byli na vojně. Odjel na několik dnů. Vzal si dovolenou. Když přijel, řekl, že byl i u doktora, abych neměla obavy, protože někde někoho našel a už je dobře. Nejdřív jsem se s tím nemohla srovnat, ale byl skutečně jako dřív, možná v posteli ještě lepší. Podařilo se mi zapomenout. Asi po půl roce to přišlo zase. Měl nějakého kluka, bratra od kolegy z práce. Zase jen dva tři dny a všechno jako dřív. A znovu. Vždycky jsem měla hrozný strach, když nikoho nenajde, může zajet třeba do Brna na nádraží nebo na záchody. Buď narazí na estébáka, a co když chytí nějakou nemoc. Teď už vidím, že od nás neodejde, a je skvělej manžel a nic mu nezazlívám, jen se pořád víc bojím. Já vím, jsem hrozně trapná, ale raději jsem, když někoho dvakrát za rok na chvíli má. Jinak by se všechno zhroutilo. Možná, kdybychom měli další dítě, ale asi by se nic nezměnilo. Promiň mi to, ty bys mně nevadil, věděla bych, že se nežene do průšvihu. Jsi i hodně přitažlivý, nedivím se Filipovi. Odpusť mi to.“

„Proboha, Karolínko, být s Filipem bych neměl žádný problém, má všechno, co se mi líbí, jen je ženatý. Navíc se známe, budeme v kolonii sousedi. Často se budeme vidět. Nevím, jestli něco takového zvládnu. Dělat pak jako že nic? Dobře sis všechno rozmyslela?“

„U tebe by mi nevadilo, ani kdybyste byli spolu často. Nemusela bych se bát, že nás s dětma opustí.“

„To určitě nehrozí i já si chci někoho najít, ale co nemá žádné závazky. Do budoucna to rozhodně nepůjde.“

„A zítra?“

„Co ti mám říct. Vždyť je to šílený. Chápu sice, tolik ho miluješ, až jsi ochotná mu tu změnu, ve skutečnosti nevěru nejenom tolerovat, ale i domluvit a doufám, že za to ti bude tím nejlepším manželem. Pořád budu mít pocit, jaký jsem hajzl. Jestli to udělám, tak kvůli tobě, ne jemu.“

„Díky, budeme ti oba vděční. Půjdu, Filip přivede děti ze školky. Zítra se poprvé nebudu bát.“

Šla ke dveřím, objala Fedora, políbila a udělala mu křížek na čelo.

Sedl si u stolu, nalil si minerálku a pomalu popíjel. Zapít nenadálou hořkost v ústech. Vždyť na tom nemá žádnou vinu. Nebo má? S Kamilem zatím nic nenaznačuje, že by byl jako on. Nebo něco takového nevnímá. S někým se vyspat už potřebuje. Událostí a změn bylo až příliš. Snad tím nikomu neublíží. Přinesl si svůj plánek. Měl tam namalováno, co všechno bude chtít. Dole u branky nechá trávu. U konce plotu na boku snad postaví nebo spíš nechá postavit chatku. To zase tak brzy nehrozí. Stromky zákrsky, to je taky v pravidlech pro kolonii. Nemůže tam někdo dát třeba ořech, ten by přerostl tři parcely. Už má všechno zakreslené. Jen ještě záhony na jahody, maliny a ostružiny na drátěnce u plotu. Kam zeleninu. Pomalu se mu z hlavy vytrácely úvahy o zítřejším dnu. Uvidí se, co přinese tahle změna.

U oběda byl trochu zamlklý. Kamil mu ještě radil nějaké odrůdy, co jdou dobře u něj. V práci, v zásobní zahradě mají velké keře kdoulí a mišpulí a plno okrasných. A on jich má spoustu namnoženou doma i nějaké trvalky. Když přicházel k paneláku, viděl už Filipa opřeného o embo.

„Ahoj, pojedeš, prosím? Vím, že Karolína byla za tebou. Je mi všechno děsně trapný, vysvětlím ti to.“

„Na to budeme mít času dost. Skočím si jen pro plánek a peníze, hned jsem tu.“

„Díky, moc dík.“

Vzal, co potřeboval, do aktovky. Musí se stavit někde a koupit nějaké víno, nebo něco tomu kamarádovi. Třeba je to taky Filipův milenec. Ale to si ne. Přece by nevozil dřevo do lesa.

„Moc daleko nepojedeme, pro Karla na zítřek mám vodku, dnes tě, když dovolíš, pozvu do malýho hotýlku.“

„A když nedovolím?“ pokusil se usmát Fedor.

„Tak do velkýho, a dík.“

Hotýlek byl na půl z dřevěných trámů, Valašská koliba, hlásal vývěsní štít. Za recepcí vedly schody nahoru k několika pokojům. Klasika jako všude. Vestavěná skříň, manželská postel, stolek, dvě židle a koupelna s vanou a toaletou. Odložili své věci a sešli dolů. Prošli šenkem s malovanými ovečkami, bači a zbojníky s valaškami. Vedle byl malý salonek se šesti stolky pro dva a dvěma pro čtyři. Posadili se až na konec v rohu. Tady byly na zdích zarámované staré fotografie krojovaných tanečníků z Hané a Valašska. Fedor ani nevnímal, co dostali k jídlu, všechno nechal na Filipovi.

„Škračky s osúchy, to mně nic neříká.“

„Nakrájená osmažená játra a bramboráčky.“

Na pití džus s vodkou. A s sebou jeden hruškový frgál. Vodek bylo víc a nějakou měli i na pokoj.

Šli do koupelny.

„Možná budu mluvit sprostě, nebudu ti vadit, Feďo? Vzrušuju se tím.“

„Co ti mám na to říct? Nevadí mně už nic.“

„Jseš přesně takovej, jak jsem si tě představoval. Tak jak s ženskou to mám pořád. Potřebuju tvýho čuráka narvanýho v mé prdeli. Nemusíš brát žádný ohledy. Narvi ho až na ledviny. Udělej ze mě děvku. Můžeš mě mlátit, skopat, sešvihat, pochcat.“

Vylezli z vany mokří. Filip se sklonil nad stolem a nastrčil svůj zadek. Feďa si ho nejprve posunul, otočil na záda a začal kouřit ztvrdlé péro. Ucítil ruce svírající jeho vlasy. Už měl skoro strach, aby se nezačal dávit. Je to dlouho, co se naposledy miloval. Dostal neskutečnou chuť polykat prudké výstřiky hned z kraje vzrušení. Kdy je všechno tvrdé, pevné, nabité k prasknutí. A tohle bylo něco, všechny předchozí a zpochybňující úvahy mizely. Jednou rukou si přidržoval penis, druhá objala koule.

„Zmáčkni mně koule, víc, neboj se. Ještě. To je ono.“

Filip začal skučet. Křečovitě držel vlasy a hlavu dorážel co nejdál. Ruka mačkající varlata sjela a přitláčela hráz. Prst se snažil vmáčknout do růžice svěrače.

„Teču, vole,“ vykřikl.

Fedor ještě víc semkl rty. První výstřik až někde do krku. Trochu povolil, tak to by mohl věčně. Takovou chuť miloval. Tušil, že je ztracený. S tímhle ho Filip dostane, kdy bude chtít. Nesmí své nadšení až tak projevovat. Penis trochu povolil, ale zase ztuhnul. Dorážení už nebylo tak silné. Teď si ho zase otočil do původní polohy. Sáhl na stole do kulaté krabičky s vonícím krémem. Přejel po svém tvrdém péru a po vyšpulené nádherné prdelce. Začal vnikat. Odpor byl minimální. Zatím jen na půl. Jeho milenec se rukama chytil hrany stolu v křečovitém sevření. Těžce oba oddychovali.

„Jdi dál, prosím, strašně mě dráždíš. Vymrdej mně díru, naper čuráka na prostatu. To nejde vydržet.“

Teď konečně dostával, co chtěl. Naběhlý klacek dorážel, co to šlo. Filip si ústa ucpal pěstí, chrčel a sténal. Vycházel svým zadkem vstříc. Jeho ramena svíraly Feďovy ruce, stehna se slepila potem. Oba cítili nadcházející vrchol. Pulzující výstřiky se staly vteřinou bezvědomí. Ještě jednou se tělo vespod otočilo. Doposud přitisklý znovu ztopořený penis se hrdě vztyčil. Hned skončil sevřený rty. Všechno se už odehrálo zkráceně. Už to nebyly prudké výstřiky, ale sténající Filip přesto připravil svému milenci další hody. Šli se vzájemně osprchovat.

„Musíme otevřít okna, je tady k zadušení.“

„Natáhnu si kalhoty a skočím dolů do recepce pro něco studenýho“

Filip přinesl nanukáč a vychlazenou kofolu. Došlo i na hruškový frgál.

„Ještě se na mě zlobíš?“

„Já se nezlobil, jen jsem všechno nemohl pochopit, ale když nikdo není proti tomu. Musím říct, bylo to úžasně vzrušivý a krásný.“

„Máme ještě ráno a zítra. A můžeme přijet až v neděli večer. Prosím. Já to tak s Karolínou domluvil. Máš něco?“

„Taky budu sprostej. Mám do prdele tebe. Doslova.“

Lehli si. Teď začal zase Fedor uvažovat. Filip, jako by to tušil, stočil se ke klasické poloze 69. Konečně i on ochutnal Feďu. To je nádherná změna. Zároveň přemýšlel, jak bude těžké v neděli končit.

Když se ráno Fedor vzbudil, měl Filipa připraveného na boku před sebou. Jen zapustit.

„Bože, to je krásný,“ vzdychl.

Položil si Feďu na záda, přiklekl nad něj, nabodl se a nadzvedával. Jeho hezky tuhý klacek se při tom klátil ze strany na stranu. Hned pak byl přitažen k ústům, aby poskytl svůj nektar.

Co naplat, nedá se. Posnídali, domluvili dnešek a neděli. Jeli malý kousek do ovocných školek. Karel je čekal pod baldachýnem z okrasné jabloně. Z velkého a vysokého kmenu se vodorovně rozrůstaly jednotlivé větve jako deštník. Dosahovaly na kůly podepřené v kruhu a pak volně visely k zemi. Přinesli dárky a své požadavky. Školkař byl asi také v jejich létech. Větší nos, srostlé obočí a oči posazené hlouběji mu dávaly trochu přísný vzhled, ale bylo to jen zdání.

Všechno probrali, doporučil odrůdy. U jahod tu má nějaké novinky, co se teprve množí. Nejlíp bude odrůdy zvolit od nejranějších až po pozdní kvůli dětem a nějaké stáleplodící. U Fedora na zavařování co nejúrodnější. Zůstali na oběd. Museli popojet na opačný konec pozemků, kde měl v zahradě rodinný domek. Malá usměvavá blondýnka, zatím jeho družka, připravila kuře s žampionovou omáčkou. Poseděli u kávy a moučníku z jahod a malin. Šli si prohlédnout zásobní sad a jeho zahradu s novými odrůdami. Dostali pak na cestu červená raná jablíčka a dva loupkové košíky jahod. K večeru se vrátili, povečeřeli zbojnickou šavli a další milování proběhlo podobně, stejně tak ranní. Měli co dělat, aby do desíti hodin byli hotoví uvolnit pokoj. Stavili se v blízkém městečku na zmrzlině. Když se pak vraceli, zajel Filip k lesu. Hned na kraji byla houština zřejmě z náletů, smrky, břízy a velký buk. K tomu se prodrali. Kolem něj malá světlinka s nízkým podrostem. V mžiku byly kalhoty spuštěné, Filip se opřel o kus větve.

„Prosím, moc prosím, naposledy.“

Moc prosit nemusel a už cítil cukající se klacek v sobě. Chvílemi i přerušili, ale dlouho nešlo vydržet. Hned se otočil a bleskovým honěním naplnil svému protějšku ústa. Jako by tušil, že na svoje semeno dostane Fedora kdykoliv. Žádné výčitky a ohledy nejsou tak silné. A nakonec, vždyť nikdo není proti tomu, pomyslel si takovou lahůdkou obdarovaný.

To byla skutečně krásná změna. Další někdy za půl roku?

Život ovšem stále připravuje nějaké změny. Asi po týdnu, když už všechno v jeho práci bylo zaběhlé, začalo se proslýchat, že muzeum dostalo velký dům na náměstí a ze zámku se bude všechno stěhovat. Tak to se může stát jenom mně, byl rozladěný Fedor. Zavolali si ho na okresní Národní výbor. Odbor kultury.

„Podívej, soudruhu“, spustil na něj nějaký starý aparátčík. „Situace je neudržitelná. Muzeum nebude v zámku, ale knihovna a archivy se nikam stěhovat nemohou. Prostě přejdeš pod jinou firmu,“ začal se smát.

„Budeš mít o dvě razítka víc. Dnes končíš v muzeu, ale dnes i začínáš u Správy státního zámku. Tak se nikam nestěhuješ, změna bude jen razítko v občanském průkazu.“

Tak to mu spadl kámen ze srdce. Bude u stejného zaměstnavatele jako Kamil.

Ten taky v poledne po obědě objednal sedmičku vína na zapití.

„A v pátek uděláme oslavu u mě, můžeme? Nejedeš zase objednávat stromky?“

Fedor byl sice rád, že všechno skončilo, ale stýskat se mu bude. Všechny budoucí nádržky na lekníny už měli hotové. Jenže ve veliké zahradě je pořád práce. V jeho mu slíbil Kamil, co bude chtít, poorá, aby mohli naset svazenku a vikev na zelené hnojení. Ale jak povolí vedra. Doma v paneláku měl také horko, i když stáhl meziokenní žaluzie. A v pátek a sobotu přespí na Tříselníku. Nemá cenu jezdit na motorce jen se vyspat. Kolikrát se trochu zapomněl a sledoval Kamila jinýma očima. Dobrodružství s Filipem mu dodalo odvahu, ale probudilo dřímající vášně. A jeho kamarád byl neskutečným lákadlem. Zjistil už z řečí u oběda, že ani jedna z holek to s ním netáhne. Ale zřejmě není ani nějaká jiná. To ovšem neznamená, že je na kluky. Sice někdy to vypadalo, že se také zálibně dívá na Fedora, ale kdo ví. Uvidí v pátek.

„Nic nekupuj, nech to na mně, s ničím se nebudeš tahat,“ rozhodl Kamil.

Nakonec mu aspoň vnutil nějaké peníze. Tentokrát přijel k zámku s traktorem a Fedor si přisedl do kabiny. Byl půjčený z práce na víkend, na tahání kořenů z pokácených stromů v zimě. Některé už byly odkopané. Obtočí se řetězem a vytrhnou. Fréza by si s tím neporadila. Končili večer, ještě tak půl soboty. Šli se vykoupat k Moravě a pak doma do koupelny. Vystřídali se. Večer skvělý segedín, pivo, pak ořechový dort.

„Letos bude ořechů spousta. Tak jsem vám upekla, chlapci, dort. Šlehačka je z bombičky, tak dlouho nevydrží.“

Kamilův pokoj byl na opačné straně chodby.

„Chtělo by ho zvětšit, ale zase se hned vytopí a pro jednoho až moc. Stejně tu jen spím. Jednu válendu mám na spaní, druhou ani nepoužívám. Pod oknem stůl a malej u křesílek. Ještě skříň a kamna. Televize a rádio je v pokoji. Mám tu ještě takový malý, když jsem poslouchal Laxík. Doufám, že ti nebude můj kutloch vadit. A počkej, skočím pro pití. Víno mešní, ze zámeckejch sklepů. Vodka, domácí kalvádos, džus, kofola?“

Ta Feďovi připomněla Filipa.

„Možná víno?“

„Máme i sifon. Můžeme si udělat střik.“

Přiťukli si. Popíjeli a Kamil začal vyprávět o sobě.

„Doufám, že u zámku vydržíme. Sice tu není kdoví jakej plat, ale kde je? A jsem rád, že mám klid. Tenhle Tříselník patřil původně otcovým rodičům. V padesátým ho chtěli zabrat pro družstvo, ale to nemělo o velkou starou zahradu mezi vodou zájem. My jsme bydleli ve vilce ve městě s máminými rodiči, co jsou tu teď. Děda a babička, kteří tady bydleli, zemřeli ještě někdy hned v padesátkách. Sem se chodilo jen na ovoce a ořechy. Moji rodiče zahynuli při dopravní nehodě, já byl na zemědělce v posledním roce a do osmnácti mně chybělo tři čtvrtě roku. Bydlel jsem na internátě, ale ze sociálního mě chtěli dát na tu dobu do domova. Při tom bych tam jezdil jen na neděli. Měli jsme výborného vychovatele a ten mně ve všem pomohl. Nakonec měl soud ustanovit prarodiče jako poručníky. Zároveň se řešilo dědictví Tříselníku, naší vilky, já měl maturovat. Než se všechny úřady dohodly, měl jsem naštěstí osmnáct. Ale táhlo se všechno celou vojnu. Mně se tady vždycky líbilo, dědečkovi a babičce taky, tak jsme vilku prodali a nastěhovali se sem. Z kraje to byl horor. Všechen nábytek se musel vyhodit, ale měli jsme zařízení z bytů ve vile. Tak nějaký peníze mám a tady si postupně všechno zařídím. Zatím se o nějakou domácnost nemusím starat, co bude pak, kdo ví.“

„Oženíš se, ne?“

Kamil se upřeně zadíval na Fedora. Usmál se.

„Vidím, že ty do ženění taky nespěcháš a byl bys vynikající partie.“

Začali se smát oba. Seděli naproti sobě. Kamil doléval a trochu mu ukáplo na stolek.

„Podívej na kalužku vína. Rozlila se a vytváří obrázek. Myslím, že hrad. Vidíš, hradby, brána, věž. Jenže ty to vidíš obráceně.“

„Z mé strany je to spíš široká šipka. Ale tady mám taky pocit jako na hradě, i když jsme v přízemí. Asi dřevěný strop. Jako na cimbuří jsem já v paneláku. Výškou, ale jinak žádná romantika.“

„Trošku obrázek smažu.“

Kamil vzal ubrousek, pomalu stíral skvrnu v obloucích stále se rozšiřujících, až zastavil u ruky svého protějšku, položené vedle sklenice. Pustil ubrousek a dotkl se prsty.

„Někdy je tady smutno, tíživo, co by člověk zato dal, mít někoho blízkého. Ani nevím, proč jsem přešel náhon a šel ke tvému plotu. Podali jsme si ruce i přes drát, co nás rozděloval. Myslíš, že ten plot je mezi náma pořád?“

„Všude jsou ploty. Od ostnatých a nabitých elektřinou až po spředené z nepochopení a nenávisti. Ty bývají ještě horší. Chceme v životě kousek místa na slunci a při tom nás nutí žít skoro v podzemí. I to může být krásné, když tam jsi s někým, kdo je jak ty. Ten drátěnej plot jsme zbořili dávno a všechno je jen na nás.“

Fedor vstal a přešel na druhou stranu stolku. Oba se vzali za ruce.

„Zboříme i všechno ostatní, chceš, Fedi?“

Ten si Kamila přitáhl k sobě. První, dlouhý polibek.

„Nebude ti vadit trošku si prodloužit naše skutečný seznamování? Zajdeme chvilku ven, prosím.“

„Nebude. Nečekal jsem, že jsi romantik, ale hvězdy nám nesvítí, i když úplně se ještě nesetmělo.“

Vyšli k vrátkům u Moravy. Mohutný mrak nad nimi se pomalu posunoval a odkrýval kousek hvězdné oblohy. Prošli pěšinou k řece. Sedli si na svou kamennou lavičku ze dvou velkých kamenů krásně ohlazených vodou. Ty vystavené celý den slunečnímu žáru ještě zcela nevychladly. Voda zde plynula pomalu. V jejím šumění se občas ozvalo tlesknutí rybího těla o hladinu. Mrak se trhal a rozevíral jako opona. Poloviční dorůstající měsíc změnil celou scenerii před nimi. Na jihu jako by protékající voda mizela v hvězdném nebi. Drželi se kolem ramen a občas líbali.

„Je tu krásně, i když sem vzdáleně doléhá hluk města.“

„Taky proto, že jsme tady spolu. Spolu, takové nenápadné slůvko, které je nám zakázané. Vidíš, všechny ploty nerozdělují, ten náš, nahoře nad námi nás bude chránit. Umožní nám být spolu.“

„Vykoupeme se?“

Shodili všechno, drželi se za ruce. Jejich postříbřená těla mizela v dalším tekutém stříbru. Plavali proti proudu až daleko za ústí náhonu. Pak je proud unášel zpět.

„Ten kousek trávy přeběhneme.“

S oblečením v náručí jen pár kroků, zaklapla vrátka, šaty popadaly a jejich těla se ocitla na trávě. Překulovali se, objímali, líbali.

„Trochu jsme cítit řekou, rybinou, jsme od písku a od trávy a myslím v mraveništi. Zbořili jsme jim domeček. Honem do koupelny.“

„Nechápu,“ smál se Fedor, „proč nahá holka je krásná a nahý kluk fuj. I v kostele mají andílci zakrytého pindíka plátnem nebo obláčkem. A při tom, není nic krásnějšího. A každý je originál. Zatímco ženské klíny jsou na jedno kopyto. Jestli je to Eva v ráji, nebo Afrodita v koupeli.“

Vzájemně si prohlíželi své krásně se zvedající miláčky, rozčesávali kudrlinky. Přesunuli se do pokoje. Všechny kapičky na chloupcích stehen už byly slíbány, kulky v jemných míšcích mnohokrát nasáty. Už zbývalo jen vzájemně si dopřát vrcholu vytoužené rozkoše.

Ano, tohle je změna. Pomyslel si Fedor. Nikomu nic nebere, nemusí se za každou kapičku rozkoše cítit provinilým. Všechno je stejně krásné i když jiné. Cítil, jak se tělo dokonale uvolňuje, přizpůsobuje druhému, zcela vystihuje obsah slova spolu. Vzájemné propojení rukou směřovalo jednoho druhému, ke konečnému naplnění. Ani jeden nevnímali souhru těl jako něco nového. Jejich spojení vytvářelo dojem dávno objevené lásky, kterou si jen stvrzují. Kamilovo tělo rozechvělé do poslední žilky vycházelo Feďovi vstříc. Těsně před vrcholem se rychle stočili, aby si poskytli svoje sperma. Leželi vedle sebe, přitisknuti boky.

„Nepředěláme si válendy?“

„Zítra, chci tě mít u sebe, když se vzbudím.“

Dopoledne zvládli vytrhat kořeny a celé místo poorali.

„Když tu mám traktor, bude to rychleji než s frézou, pooráme to u tebe a sousedů, když budete mít společnou cestu, část u nich odorám a k tobě nahrnu. Mám tu malou radlici. Nebudete mít cestu zešikma.“

Vyjeli zase přes mostek, kus cesty, pak dolů na Fedorovu parcelu. Byli tam jeho sousedi, oba se smáli. Karolína jim nabídla pivo. Hned se tam seběhlo plno zájemců o orání. Za neděli ani všechny nezvládnou. Kamil upravil cestu. Zbytek zvládnou Filip a Fedor s lopatami. Asi tři další parcely se orat nedalo. Svah byl prudší a přece jen traktor byl vypůjčený. Tam pomůže s frézou příští týden a budou si pak muset udělat terasy na záhony. Někteří se taky rozhodli nechat tam jen trávu a nasadit stromky a keře.

Fedor se trochu bál setkání s Filipem, ale ten se choval, jako by se nic nestalo, a Karolína vypadala šťastně. Měli postavený stan na věci a pro děti, které byly nadšené, když je Kamil kousek po rovince svezl v kabině traktoru.

„Teď už sem půjde zajet s autem, dnes budeme spát ve stanu, děti ještě nikdy venku nespaly,“ svěřovala se Karolína a tiše k Fedorovi dodala, „moc ti děkuju, Feďo.“

Tak snad je všechno, jak má být. Kamil končil až za tmy. Nechali tu vozík, pluh a radlici. Odjeli na druhou stranu.

„Nevadí, že jsem se nechal ukecat na orání? Ono by bylo těžký odmítnout, když nás viděli, je víkend a někteří ani neví, kde by někoho sháněli. Nic jsem samozřejmě nechtěl, ale všichni se shodli a dali na naftu, no neprodělali jsme. Zítra můžeš zaset směsku, pobránujeme a poválíme. Koupil jsem jí dost i sem po pařezech.“

Po večeři šli zase k řece. Tentokrát sem doléhal hluk z kolonie, kde zřejmě měli oheň a pekli buřty. Občas v dálce vyletovaly jiskry.

„Myslím, že tady naše pláž brzo skončí. Jak ji objeví lidi z kolonie. Na rok si uděláme bazén na koupání tady.“

„A bude na rok?“ zeptal se s úsměvem Fedor.

„To bys chtěl hodit flintu do žita?“ divil se na oko Kamil.

„Jen jsem tě chtěl trochu pozlobit. Ale člověk nikdy neví.“

„Jistě, může tu spadnout tunguský meteorit.“

„To by byl tříselnícký.“

„Nebo tě okouzlí nějaký hošík z kolonie. V práci jsem jedinej mladej já.“

Fedor se trochu zarazil, má říct o Filipovi? Raději zatím ne. Možná to byl jediný úlet a najde si někoho jiného. I když… zapomenout nejde.

Po koupání v řece se naložili do vany.

„Co babička? Viděl jsem, že v pokojíku uklízela, a válendy jsou u sebe.“

„Ví to o mně, neboj, budou tě mít rádi.“

„Dnes si můžeme udělat malounkou změnu, včera jsme už na ni neměli, jo?“

„Určitě, vždyť změna je život.“