Soukromý sólo

„… A po této sérii skladeb od věhlasného Hanse Zimmera bude následovat přestávka, v rámci které neváhejte využít nabídku některého z několika barů ve foyer. A teď už příjemný poslech!“

Přidám se k potlesku, kterým vyprovodíme konferenciéra z pódia, zároveň mám ale chuť si spokojeně zamnout ruce: konečně se dočkám! Hudbu od Hanse Zimmera miluju!

No dobře, trochu to upřesním: miluju hudbu ze spousty filmů. Z většiny filmů. A z her. Nebo i klasický rádiový hity – ale v podání symfonickýho orchestru. Když jsem třeba nedávno objevil nesmrtelnou pecku Right Here, Right Now v symfonické verzi, způsobilo mi to takovej malej duševní orgasmus, haha… Ale k věci: proto jsem dnes tady, v Praze, na koncertě jednoho brněnskýho juniorskýho symfonickýho orchestru. Jeho jméno se sestává z asi sedmi slov, který nedokážu nikdy správně seřadit, ale nevadí. Já těm šikovným, talentovaným hudebníkům sám pro sebe říkám Supremáci – jakože z anglickýho Supreme. Nějak mi ty počáteční písmenka z názvu jejich orchestru tohle slovo poskládaly.

No a Supremáky jako takový znám díky mé ségře. Dala mi totiž před… no, to už budou skoro čtyři roky, k mým osmnáctinám, lístek na jejich koncert. Supremáci pořádají koncertní turné převážně po naší republice a na Slovensku, a tak když ségra tenkrát zahlídla plakát, že se svým vystoupením nazvaným jednoduše „Filmová hudba poslední dekády“ zavítají i do Ostravy, napadlo ji, že by to pro mě byl dobrej dárek. A to se teda sakra trefila! Byl to zážitek s velkým ZET! A to nejenom po té hudební a vizuální stránce, ale ještě navíc… Prostě když oslava osmnáctin, tak holt nezapomenutelná a se vším všudy.

Ale teď už pššššt. Chci se soustředit na to, co se děje na pódiu. Na to, jak se oči všech hudebníků upírají na dirigenta. Na to, jak si pak flétnistky přiloží flétny k ústům… a po dirigentově signálu se halou rozezní první jemný, tklivý tóny. Ke kterým se hned vzápětí přidají housle, violy, cella. Pohnu o kousek očima… a obdivně se zahledím na kluky a holky plus mínus v mým věku, jak soustředěně, sebejistě ovládají smyčce… To už se do kláves opře klavírista, takže zase malinko pootočím hlavu… a věnuju okouzlenej pohled jemu. Jak neomylně a precizně se jeho prsty dotýkají klaviatury… A jak lahodný tóny a akordy se zpod jeho rukou linou…

Skladba zrychluje, mohutní, přidají se dechový nástroje, ale já pohledem znovu zakotvím na těch houslistech. Fascinují mě ty jejich synchronizovaný pohyby paží a to, jak se zároveň každej z nich naklání podle svýho vlastního vnímání hudby, takže zatímco ta blondýna nalevo vypadá, jako kdyby plula na nějaké rozhoupané lodi, tak ten kluk uprostřed se spíš jenom lehce vrtí… A i když každej má ty pohyby jiný, tak dohromady jim to úžasně ladí a já se na ně nemůžu vynadívat.

Po asi dvouminutové předehře, nebo jak to nazvat, se konečně naplno vyjeví známej hudební motiv – a do hry se vloží i bubeník. Oči mi k němu sklouznou samy. Nebo spíš: to, jak energicky a sebevědomě se přidal k ostatním hudebníkům a jak okamžitě převzal kontrolu nad celou skladbou, si moje oči úplně automaticky přitáhne… A i konkrétně on si moje oči přitáhne. Jak by taky ne? Stojí sice až vzadu, téměř schovanej za zbytkem orchestru, ale právě už to, že stojí, mu zajišťuje, že na něj všichni dobře vidíme. Opálenej kluk v bílým tričku, z jehož krátkých rukávů mu lezou namakaný paže… A i takhle na dálku je vidět, jak má lesklý, opocený čelo, na který se mu nalepí černý vlasy pokaždý, když prudce trhne hlavou kvůli tomu, jak se nechává ovládnout a strhnout tím rytmem, tím tempem… Přistihnu se, že mám šílenou chuť na to pódium vlízt a ty vlasy mu z čela odhrnout. A pak se potichu uchichtnu nad představou, jak by tahle moje téměř nezvladatelná touha narušila a zničila celej koncert.

Radši nasucho polknu, a než odvrátím oči k vytáhlé hnědovlásce, která zrovna rázným krokem vchází doprostřed pódia, přičemž se do skladby rádoby nenuceně zapojí se svou temně znějící elektrickou baskytarou, naposledy se zadívám na bubeníkův spokojenej, nadšenej úsměv. Líbí se mi, jak z celé jeho tváře svítí to, že si tenhle koncert doopravdy užívá a že by momentálně nechtěl být nikde jinde.

A to mě mimochodem taky ohromně fascinuje. Ty sice chvílema napjatý, přesto ale vesměs usměvavý, spokojený výrazy ve tvářích většiny členů orchestru. Protože pro ně je to vlastně svým způsobem něco jako práce… a dřina… Ale přitom z nich září a sálá, jak je to celý baví a jak to, co dělají, zbožňují. Kdy jsem se naposledy na brigádě takhle tvářil já? To tak možná když šéf sliboval odměny, hahaha…

Jakmile se od stěn haly přestanou odrážet závěrečný tóny filmovýho hitu, kterej zazněl v rámci téhle hodiny jako poslední, odměníme členy orchestru hřmotným aplausem. Sotva hudebníci opustí pódium, začne se zvedat ze sedadel i většina osazenstva sálu, aby se během přestávky zašli občerstvit nebo aby si aspoň protáhli nohy.

Já nic z toho nepotřebuju, takže zůstanu sedět a vytáhnu si z kapsy mobil, abych těch dvacet minut nějak prozevlil, když vtom mi někdo jemně položí ruku na rameno.

„Prosím tě, ahoj, no, ehm,“ usměje se na mě plaše kluk zhruba v mým věku, sotva se zvědavě otočím, „neruším…? Já jenom, ten program koncertu je tvůj? Že bych se mrknul, co nás ještě čeká…“ A s tím ukáže na ápětkovej lesklej letáček položenej na židli vedle mě.

„Není můj, a popravdě ani nevím, odkud ho ty lidi berou, já jsem při vstupu žádnej nedostal… Ale tak snad nebude vadit, když se do něj podíváme, hm?“ hrábnu po tom letáčku a i s ním se k tomu klukovi natočím celým tělem.

„Já právě taky nevím, odkud si to nosej! Možná to leží na nějakým tom baru, tam jsem nebyl…“

„Ani já,“ uznám, že něco by na tom být mohlo. Pak se oba zvědavě, ovšem neopatrně nakloníme nad ten program – a ťukneme do sebe čely.

„Sorry!“ vypadne z nás unisono, načež nás to oba pobaví, takže se začneme pochechtávat.

„Nakonec abysme do toho baru přece jenom zašli. Pro led!“ mám z toho srandu. „A rovnou si tam nějakej ten program přivlastníme.“

„Jako jestli chceš, tak můžeme, ale při mý smůle se ty letáčky beztak zrovna rozeberou, takže na nás žádnej nezbyde, a navíc než se dostaneme na řadu při čekání na nějaký to pití s ledem, tak přestávka skončí a nevpustěj nás pak zpátky do sálu,“ mávne kluk rukou a zatváří se přehnaně dramaticky, jako že se mu takovýhle věci dějí pořád, ovšem veselý ohníčky v jeho očích mi prozradí, že si ze mě malinko utahuje.

„To seš až takovej smolař?“ přistoupím na tu pobídku a zavyzvídám – a do konce přestávky pak máme o zábavu postaráno, protože se předháníme v tom, komu z nás se v životě v takzvaných klíčových momentech nalepilo na paty té smůly víc.

„Tak si užij zbytek koncertu,“ usměju se na něj ještě, než po zaznění třetího gongu světla v sále zhasnou – a otočím se lehce naraženým čelem zpátky k pódiu.

Druhá část té uším lahodící pastvy pro oči si s tou první v ničem nezadá, jsem jednoduše unešenej jak hudbou samotnou, tak i jejím provedením v podání Supremáků, a tak je mi nakonec skoro líto, když se po vytleskaným a vydupaným přídavku znovu rozsvítí všechna světla v hale a koncert definitivně skončí.

Skoro líto.

Přichází totiž ještě třetí část. Ta, která ovšem v žádným programu uvedená není. Ještě aby!

Ze sálu se loudám pomalu, nemám kam spěchat. Nechám ten největší dav, ať mě předběhne, a pak zamířím do zadní části budovy. Jasně, nejsem ani člen orchestru, ani nepatřím do pořadatelské crew, takže za pásky mě ochranka nepustí, ale zůstanu stát kousek před zábranama, přehodím si přes ramena mikinu a ledabyle se opřu o zeď. Vytáhnu si z kapsy mobil, odešlu předpřipravenej vzkaz – a po zbytek času se snažím začíst do nějakýho článku na netu. Vůbec ale nevnímám, co čtu, je to jenom taková kamufláž, abych v těchhle prostorách nepůsobil až příliš nepatřičně, ale aby to vypadalo, že tu postávám kvůli nějakýmu konkrétnímu účelu…

Čas od času kolem mě projde nebo i proběhne někdo z organizátorskýho týmu – všichni mají kolem krku visačky s identifikačníma kartičkama. Teprve po dalších asi deseti minutách se začnou trousit i někteří členové orchestru. Ti visačky nemají, ale poznám je, aby taky ne – mám jejich tváře už nakoukaný…

Ten, na koho tu čekám, vyhlídne ze dveří vedoucích zřejmě do nějaké soukromé šatny až za dalších pět minut. Zrovna odlepím oči od displeje, abych překontroloval situaci, a tak si ho všimnu… A on si všimne mě – a potěšeně na mě mávne. Přestanu se opírat o zeď a plnej očekávání se narovnám, zatímco ho pozoruju, jak ještě s pár lidma postávajícíma v chodbě prohodí pár slov, než konečně rychlým krokem a s úsměvem od ucha k uchu vyrazí ke mně.

„Tome! No nekecej! Ahoooj!“ zahlaholí a napřáhne ke mně ruku. „Nejseš nějakej… jinej?“ sjede mě pátravým pohledem od hlavy až k patě a zamyšleně přimhouří oči.

„Jinej…? To budou asi ty vlasy,“ prohrábnu si levačkou svý přerostlý kadeře, ale to už se pravou dlaní natahuju po té jeho. „Nazdárek, Tylere!“

Rovnou si ho přitáhnu blíž ke krátkýmu objetí a vzájemnýmu poplácání po zádech; prostě klasická oficiální vítačka, při které se, jako ostatně vždycky, pousměju, když si vzpomenu na naše seznámení… Tenkrát jsem mu nechtěl věřit, že se jmenuje opravdu Tyler, a chtěl jsem po něm vidět občanku. Z jeho celýho jména Tyler Pěnkava jsem pak chytl téměř nezastavitelnej záchvat smíchu…

„To je bezva, že jsi tady! Ale proč ses neozval dřív, že se sem chystáš?“ pronikavě se mi zahledí do očí – a teprve pak pustí mou dlaň z té své. „Co kdybych se po koncertu už nekoukl na mobil a vysmahli jsme rovnou na afterparty?“

„Ty aby ses nekoukl na mobil!“ protočím nad ním oči. „Chtěl jsem tě překvapit, no… Ale jestli se ti to nehodí, tak to neřeš, já… Přišel jsem tě jenom pozdravit…?“ zvednu to svoje rádoby oznámení do otázky.

„Tak to teda doufám, že jenom pozdravit jsi mě nepřišel!“ udělá nám v tom jasno – a chápavě, významně se na sebe zakřeníme.

„Dobře, tak přišel jsem tě mimo jiný pozdravit – a taky ti třeba nabídnout změnu programu, pokud by se ti na afterparty nechtělo,“ mrknu na něj. A musím se držet vší silou, abych nevztáhl ruku… a neodhrnul mu ten vlhkej pramen černých vlasů z jeho pořád ještě opocenýho čela…

„Ohó, to už zní líp!“ zaculí se. „Tak já si jenom skočím pro nějaký věci, hned jsem zpátky!“

„Jasný, počkám tu,“ ujistím ho.

Pár minut poté, to už má přes rameno přehozenej malej batůžek, spolu vykročíme z koncertní haly ven – a zamíříme k modernímu hotelu, kterej je od haly vzdálenej, co by kamenem dohodil.

„Nepotřebuješ se třeba nejdřív najíst, nebo tak něco…? Musíš být po tom koncertu úplně vyšťavenej,“ přeptám se ho.

Otočí se ke mně, v očích mu zajiskří smyslný plamínky… A pak mi ležérně položí dlaň na bedra a nakloní se až k mýmu uchu, aby mi do něj mohl špitnout namlsaný: „Potřebuju tebe…“

„Tak v tom případě už mlčím!“ rozesměju se natěšeně.

A splnit to mi ani nedá moc práce, protože sotva se za náma zavře hotelovej výtah a Tyler navolí čtyřku, přivítáme se ještě jednou. Bez oficialit. Soukromě. Polibkem.

„Sorry, jsem… jsem úplně propocenej,“ vyvzdychá mi Tyler do pusy omluvu, když se k němu přitisknu a jemu dojde, že si ještě nestihl dát sprchu.

„Blbče,“ vyprsknu smíchy, a i když ho přestanu líbat, dál se k němu pevně lísám a z několikacentimetrové blízkosti mu hledím do očí. „Proč se omlouváš za něco, co je tak neskutečně sexy?“ A spolu s tou otázkou konečně vztáhnu ruku… a vlhký, potem slepený vlasy mu shrnu z čela… A kdyby se dveře výtahu s cinknutím neotevřely, klidně bych v tom probírání se jeho účesem ještě chvilku pokračoval.

„Už ti někdo řekl, že seš fetišista?“ zazubí se na mě, úplně samozřejmě mě chytne kolem pasu, vymanévruje mě z výtahu a po dlouhé chodbě mě vede ke svýmu pokoji.

„Jo, no,“ zavrním. „Mám fetiš na bubeníky.“

„To by ještě nebylo tak zlý,“ pobaví ho to, „ale ty máš fetiš na propocený bubeníky!“

„Kdysi jsi mi říkal, že bubeník, ze kterýho necáká pot, není pořádnej bubeník,“ připomenu mu, zatímco zastavíme před dveřma, s mým šťastným číslem mimochodem, a Tyler zaloví v kapse.

„To je pravda,“ zašťuří se, mávne plastovou kartičkou před zámkem – a otevře dveře od pokoje dokořán. „Voilà… Akorát jsem tenkrát stopro nepoužil výraz necáká,“ zamrká na mě potutelně.

„Tak že bys řekl nestříká?“ škádlím ho, zatímco ze sebe v rychlosti skopávám boty a nechávám se jím za ruku vést přes pidipředsíňku dál, do pokoje, kterýmu vévodí obrovský neustlaný letiště.

„Taky ne! Tenkrát jsem tě ještě považoval za cudnýho hošíka… Tak jsem se dost krotil,“ svalí se Tyler do těch pomačkaných peřin na záda – a strhne mě na sebe.

„Ale kdybys nekecal!“ ohradím se ještě… a pak už si ho zalehnu a znovu ho dravě políbím.

Tyler si chvilku vychutnává mý rty, načež se se mnou převrátí – a zalehne pro změnu on mě.

„A v čem jako kecám?“ vyšeptá mi někam do lícní kosti… a začne mě tam olizovat.

„Aaach… Ve všem!“ obviním ho vzrušeně. „Vždyť jsi mě… ach… vzal k sobě na pokoj asi hodinu poté, co jsme se seznámili!“

„Abysme se dívali na film!“

„Abysme se dívali na film… a pak měli sex!“

„No tak vidíš,“ nadlehčí se na loktech a zahledí se mi do očí, v těch jeho se mihotají uličnický jiskřičky. „Čili jsem se tenkrát krotil. Protože dnes jsem tě vzal na pokoj taky – a žádná zdržovačka v podobě filmu nebude.“

„Pfff,“ odfrknu nadrženě, „to mě jako chceš ošulit o předehru, jo?“

„Předehra bude! Ale ne film,“ blýskne po mně očima… a na dalších deset minut si dáme od tady tohohle provokujícího řečnění oraz. A věnujeme se té předehře. Což úplně jednoduše znamená, že ze sebe navzájem sundáme veškerý hadry… A každej čerstvě odhalenej kousek nahý kůže na těle toho druhýho olíbáme, olízáme… nebo aspoň oňufáme, což teda prej podle Tylera dělám já. Když já si nemůžu pomoct, mně ta jeho zpocená, slaná kůže vážně neskutečně voní… a teda i chutná samozřejmě…

Už po několikátý se na posteli přetočíme, tentokrát si Tylera uvězním pod sebou – a začnu se po jeho vláčným, horkým, voňavoučkým těle pomalu sunout níž… a níž… Tyler mě tentokrát nechá, zavře oči a tu mou péči rty, jazykem i dlaněma si užívá, přičemž mě úplně bezděky začne hladit ve vlasech. Což si pro změnu užívám já.

Když zakotvím jazykem a lehounce i zubama v jeho pupíku, zatímco dlaní mu zdánlivě nenápadně sklouznu do klína, před očima mi problikne vzpomínka na to naše už zmíněný poprvý. Protože to vlastně probíhalo téměř stejně – jenom jsem já byl ten, kdo ležel na zádech, a Tyler ten, kdo mi zlehka ohryzával pupík. Jo, ve svých čerstvých osmnácti jsem si myslel, že už vím o orgasmech úplně všechno, ale když se Tyler tenkrát věnoval mýmu péru a zároveň mýmu pupíku, připadal jsem si, jako kdybych do té doby viděl svět černobíle… a najednou jsem ohromeně zjistil, že existují i barvy…

Ačkoliv, jenom ty dotyky za to asi nemohly. Mohl za to… celej Tyler. A celej ten… několikahodinovej zážitek. Zážitek s velkým ZET.

Začalo to už tím koncertem. Symfonickou hudbu miluju odmala, ale přesto jsem naživo žádnej pořádnej orchestr hrát neviděl, když nepočítám pár vánočních koncertů navštívených s našima. A pak mi ségra dala ten lístek na Supremáky… a já se na tom prostředním místě v šesté řadě natáčel a vrtěl jako korouhvička ve větru, protože jsem nevěděl, kam se dívat dřív. Byl jsem pohlcenej nejenom tou hudbou, ale i všema těma lidma, kteří tu hudbu přímo před mýma očima tvořili… A každýmu, kdo by se zeptal, bych tvrdil, že při závěrečným potlesku mi zvlhly oči kvůli té naplno puštěné klimatizaci. Naštěstí se nikdo neptal – a tak jsem nikomu lhát nemusel.

Z té koncertní síně se mi tenkrát vůbec nechtělo, a tak jsem se i po skončení vystoupení pořád potloukal uvnitř a předstíral, že patřím k někomu z těch hostů, kdo se tamhle vepředu s pár lidma z orchestru fotí… nebo k tamté partičce, co se vybavuje s dirigentem… A mezitím jsem se poflakoval pod pódiem a sledoval, jak se někteří z hudebníků vracejí pro svoje nástroje, jiní si jdou vyzvednout zapomenutý pití nebo třeba odložený brýle…

A takhle se tam vrátil i Tyler. Přišel si pro svoje paličky, a když je našel, předvedl s nima v rukách takový… mňo, mně to přišlo jako kouzlo. Prostě takovej ten tríček, kterej bych teda čekal spíš od mažoretek než od bubeníka… Očarovanej jeho uměním jsem pozoroval jeho mrštný, hbitý prsty… a ty elegantní, přesný pohyby jeho zápěstí… A on si teprve po chvilce všiml, že má diváka, zachytil můj obdivnej pohled – a s nonšalantním úsměvem na mě zavolal: „Nenech se zmást! Není to vůbec tak náročný, jak to vypadá!“

„Hahaha!“ rozesmál jsem se na plný kolo, protože žádná vhodnější, výstižnější reakce mě nenapadla.

„Fakt ne!“ stál si za svým, rozešel se směrem ke mně a za chůze roztočil jednu z těch paliček v ruce, vyhodil ji do vzduchu – a zase ji obratně zachytil. „Dá se to natrénovat, jako všechno,“ přidřepl si přede mnou.

„Nooo, já jsem se doteď nenaučil jíst sushi hůlkama. Přičemž moje ségra to zvládla asi za deset minut. Takže jenom o tréninku to asi pokaždý nebude,“ pohodil jsem rameny.

Teď pro změnu smíchy vybuchl on.

„Tak v tom případě to bude učitelem! Jiný vysvětlení to mít nemůže – nevěřím, že by existoval někdo s tak gramlavýma rukama!“

„Vidíš, tak jsi musel přijet z Brna až do Ostravy, abys zjistil, že někdo takovej fakt existuje,“ dobíral jsem si ho.

„Kdyby jenom z Brna,“ pronesl tajuplně, nebo aspoň tenkrát jsem tu poznámku ještě nechápal – a ani jsem neměl čas ji pochopit, protože se hned doptal: „Hmmm, a ty tu na někoho čekáš?“

„Ne… A už mizím, nebudu tě zdržovat, je mi jasný, že tu dávno nemám co dělat a že…“

„Počkej,“ zarazil mě. „Tak jsem to nemyslel… Jestli máš čas, tak polez,“ napřáhl ke mně z toho pódia ruku.

„Co…? Kam?“ nechápal jsem.

„Sem za mnou,“ naklonil hlavu na stranu a usmál se. „Vyzkouším si tu svou teorii o dobrým a špatným učiteli v praxi…“

„A to nemáš žádnej lepší program?“ zdráhal jsem se sice, přesto jsem ale té jeho pozvánky využil, vložil jsem dlaň do jeho a nechal jsem se vytáhnout k němu nahoru.

„Ani ne,“ kecnul si do tureckýho sedu a naznačil mi, ať ho napodobím. „Asi za dvě hoďky vyrážíme pařit do nějakýho klubu, protože domů odjíždíme až zítra večer, hrajeme tu odpoledne ještě jeden koncert…“

„Jo, to vím…“

„No vidíš, takže tím pádem mám plno volnýho času,“ pokrčil rameny – a jednu z těch svých paliček mi podal.

A pak mě nevím jak dlouho zkoušel naučit, jak ji mám správně držet, když chci razantně udeřit do bubnu, a jak ji mám uchopit trochu jinak, když s ní chci zatočit… Jak mám trhnout zápěstím, jak mám prostřídat prsty… Mně to samozřejmě nešlo ani v pravé ruce, zatímco on to bravurně zvládal i levačkou, ale neměl jsem kdy se kvůli své naprosté neschopnosti a nezručnosti propadnout hanbou do země: neměl jsem totiž především kdy se tím vším v hlavě zaobírat. Protože jsem se nechal naprosto pohltit… jím. Tylerem. Jeho blízkostí. Tím, jak se úplně samozřejmě posunul až ke mně, aby na mě dosáhl… a aby mohl ve snaze mě aspoň něco naučit proplítat svoje dlouhý, štíhlý prsty s těma mýma. Aby mi mohl přidržovat zápěstí… nebo mě chytat za předloktí… A aby mě občas mohl laškovně plácnout po koleni… A když nám přišlo, že se kolem nás motá až moc lidí z pořadatelskýho týmu a z uklízečský čety, Tyler nadhodil, jestli se s ním nechci přemístit k němu na hotel. Že tam nás nikdo rušit nebude.

Souhlasil jsem.

Mimochodem, právě při té procházce do nedalekýho hotelu jsme se konečně představili… A tam, na chodníku, kousek od tramvajové zastávky, jsem dostal ten svůj záchvat smíchu. Opíral jsem se o kandelábr, neschopnej se pohnout, neschopnej se přes ty křeče v břichu málem ani nadechnout, ale Tyler nade mnou jen pobaveně vrtěl hlavou. A i když viděl na vlastní oči, co jsem za tydýta, stejně si to pozvání k sobě na hotel nerozmyslel. Pak se rozvyprávěl, jak k tomu svýmu jménu přišel, a při té příležitosti hodil do placu nějaký zajímavosti o své rodině. O tom, že jeho mamka je Londýňanka, táta Brňan – a babička, máma jeho táty, že je pro změnu Italka a bydlí kousek od Neapole… A že on tráví hodně volnýho času cestováním mezi těmahle všema destinacema.

Tenkrát měl taky v pokoji velkou manželskou postel. A my si na ni sedli, naproti sobě… A dál jsme vykecávali a vykecávali. Od rodinných storek jsme přešli k hudbě, k tomu, jak se on dostal za bicí, i k tomu, jaká hudba se nejvíc líbí mně… Teprve po čase mi došlo, že už by se měl asi pomalu začít chystat, aby mohl vyrazit se svými spoluhráči do toho tanečního klubu. A on mi na to řekl, že se mu vlastně nikam nechce. A nadhodil, že bychom si třeba mohli objednat pizzu… a podívat se na nějakej film. Konkrétně na jeho oblíbenej bubenickej, Whiplash, když mě prý ty paličky a hůlky tak berou.

Souhlasil jsem i s tím.

A bylo to boží! Všechno! Pizza byla výborná. Film byl taky famózní. A to i přesto, že jsem se na něj pak musel dodívat druhej den doma sám… Protože s Tylerem jsme těsně před koncem tak nějak… no… začali věnovat víc pozornosti jeden druhýmu než hotelové televizi, do které on zapojil svůj noťas.

Od té doby je Whiplash i můj nejoblíbenější film.

A Tyler je v mých očích ten nejlepší bubeník ever.

A to i přesto, že jako učitel se moc neosvědčil. Protože sushi jím pořád radši vidličkou.

Ale na jiný věci jsou moje prsty a dlaně šikovný dost…

„Aaach!“ prohne se Tyler slastně v zádech, když ho s požitkem promačkávám v rozkroku.

„Copaaak?“ protáhnu vrnivě – a naoko ledabyle začnu ukazováčkem kroužit okolo vstupu do jeho análu.

„No taaak, Tome,“ zavrtí se, „říkal jsem, že tě potřebuju! Hned!“

„Však a co dělám jinýho, než že tvoje okamžitý potřeby uspokojuju?“ culím se na něj jako neviňátko samo, zatímco svůj všetečnej prst začnu milimetr po milimetru vsunovat do jeho nitra.

„Aaach… Tohle není žádný… ach!!! Tohle není žádný uspokojování, to je… mučení!“

Uchichtnu se mu někam do břicha. „Kdybych tě chtěl mučit, tak si na ten prst nandám ten pálivej gel, kterej jsem si speciálně pro tuhle příležitost koupil… A kterej jsem bohužel zapomněl v Ostravě,“ informuju ho pobaveně.

Tyler líně otevře oči, a když jeho vzrušením zastřené mysli dojde, co jsem mu právě přiznal, vykulí je na mě. „Pálivej gel…? No tak to máš jediný štěstí, žes ho zapomněl, ty prevíte! A vůbec, už mám tohohle tvýho pohrávání dost!“ popadne mě prudce za zápěstí, odtrhne mý ruce od svýho těla – a převalí mě na záda.

„No počkej, a co tvoje…“ chci protestovat, ale rádoby přísně mi skočí do řeči:

„Sklapni! Teď jsem s hraním na řadě já! Ruce nad hlavu! A ani se nehni!“

A i když ani jeden nedokážeme zamaskovat ty rozněžnělý plamínky v našich očích, stejně mi z té Tylerem iniciované změny atmosféry vzrušeně zatrne v podbřišku.

„Dobře,“ polknu, pomalu ruce zvednu a položím je na polštář, „já se teda ani nehnu…“

„Fajn!“ zahrozí na mě prstem… a pak se skulí z postele, přidřepne si ke své cestovní tašce a začne se v ní přehrabovat.

„Co tam hledáš…?“ jsem zvědavej.

„Neřekl jsem ti náhodou, ať jsi zticha?“ okřikne mě, nebo spíš snaží se mě okřiknout, ale oba víme, že je to takový okřiknutí jenom jako.

„Hmm, no technicky vzato neřekl, ale okej,“ okomentuju to ještě… a pak se teda odmlčím a dál ho zvědavě pozoruju.

Jenže když se najednou postaví a s vítězným úšklebkem na mě zamává tím, co z té tašky vylovil, okamžitě na to svoje okej zapomenu. „Hej! A co jako? Co s tím chceš dělat?“ vytřeštím na něj oči.

„No vždyť jsem ti to teď řekl!“ roztáhne pusu do poťouchlýho úsměvu, hupsne na postel a sedne si obkročmo přes mý stehna. „Jsem na řadě s hraním! A ty,“ zabodne mi jednu ze svých náhradních dřevěných paliček přímo doprostřed hrudníku, „budeš můj hudební nástroj!“

„Ehm,“ ošiju se a propálím tu paličku pohledem, „to si nejsem tak úplně jistej, jestli se mi ta představa líbí…“

„Bude se ti to líbit,“ slíbí mi Tyler s mnohoznačným úsměvem… a paličku na chvilku odloží na prostěradlo, aby mohl roztrhnout malinkej sáček s lubrikantem, vytlačit si jeho obsah do dlaně… a začít mi ten gel roztírat po mým už na jakýkoliv hraní nadrženým klacku.

„Aaach, ježíši!“ zavřu oči a začnu se pod tou jeho mazlavou i mazlivou dlaní vzrušeně kroutit a vrtět.

„Ššššš,“ mírní mě Tyler, „co jsme si řekli o tom, že budeš potichu?“

„Nevííím,“ přiznám, protože v tuhle chvíli doopravdy nevím vůbec nic. Můj mozek pomalu, ale jistě přestává fungovat… A kromě toho, co se právě teď děje v mým klíně a v mým podbřišku, téměř nic jinýho nevnímám… Nebo spíš nemám sílu vnímat…

A Tylerovi to evidentně dojde, protože prohlásí: „No dobře, tak já ti s tím trochu pomůžu, ať se na to nemusíš tak soustředit… Otevři pusu!“

Já ale místo toho otevřu oči – a zmateně na Tylera zamžourám: „Co…?“

Tyler se volnou rukou natáhne po té paličce a svůj pokyn zopakuje: „Otevři pusu…“

Nějak se sice nedokážu dovtípit, co přesně má v plánu, ale vyhovím mu – a on mi tu paličku vloží mezi zuby a ten pokyn doplní: „… a teď skousni.“

Udělám to – a mám chuť se zasmát a škádlivě poznamenat, že kdybych ten svůj stisk zubama o něco zesílil, dost možná mu tu paličku překousnu. Jenže ve vteřině mi dojde, že nic z toho udělat nemůžu – nemůžu se pořádně zasmát a nemůžu Tylerovi ani nic říct, pokud mi ta palička nemá vypadnout z pusy… Což nechci… No a to je celkově tak zvláštní, novej pocit – to, že musím mlčet a nemůžu se proti ničemu ohradit –, že mě z něj vzrušeně zašimrá v páteři.

Dost možná se mi tahleta smršť dojmů a pocitů nějak promítne v očích, protože Tyler se na mě chápavě uculí. Pak se ke mně skloní, laškovně mi olízne bradu a tiše prohodí: „Neboj, jenom mi tu paličku chvilku podrž. Já si ji za chvilku převezmu.“

A já na srozuměnou přikývnu… a znovu mi páteří projede zašimrání. Z toho, jak jsou najednou ty mý komunikační schopnosti omezený. Kývání – nebo vrtění hlavou, nic víc. S Tylerem mi to ovšem nijak nevadí a vím, že mi to ani vadit nezačne. Naopak, bude se mi to líbit – přesně, jak slíbil. S ním se mi totiž líbí vždycky všechno.

Tyler se zase narovná v zádech, vezme do dlaně můj rozparáděnej klacek a pokračuje v jeho promyšleným prohmatávání… a masírování… A skoro se mi chce říct i prozkoumávání, akorát že prozkoumávat ho ve skutečnosti nepotřebuje. Protože už ho za ty roky hodně dobře zná. A hodně dobře zná i moje reakce na tuhle svou péči, ví, co se mi líbí hodně a co ještě víc, a tím pádem já už poznám, že když mě teď hladí a promačkává tak opatrně a jemňounce, má to jenom jeden jedinej důvod: abych se ještě neudělal… Prostě to protahuje a zdržuje schválně, protože se mnou má jiný plány. A já mu oplácím jeho upřenej pohled… a očima ho vybízím, ať mi ty svý plány konečně vyjeví…

Ušklíbne se, tím úšklebkem jako kdyby mi říkal: tak jak chceš! Sundá ruce z mýho klína, znovu se natáhne pro ten pytlíček s gelem, vymáčkne si do dlaně zbytek – a rozpatlá si to po ukazováčku… Jenže než stihnu natěšeně zalapat po dechu, protože jeho zkoumavý prsty uvnitř sebe jednoduše zbožňuju, tak Tyler se nadzvedne na kolenou – a ten ukazovák namíří ke svýmu análu.

Rozdrážděně vzdychnu, když si uvědomím, čeho budu svědkem… a taky co z toho pak pro mě poplyne… Uchváceně pozoruju, jak se v Tylerově tváři zračí napětí i vzrušení, zatímco se snaží promazat svou vlastní jeskyňku, a nejradši bych mu nabídl, že to milerád udělám místo něj! Jenže pořád platí, že nemůžu mluvit… A tak znovu zavzdychám, tentokrát malinko frustrovaně.

Když je Tyler konečně spokojenej, věnuje mi cosi jako vítězoslavný mrknutí, načež se po kolenou přesune přímo nad můj klín. Přímo nad mýho rozdivočelýho, natěšenýho ptáka. Přichytí si ho za kořen – a začne na něj pomalu nasedávat… Pod náporem vzrušení se do té paličky zahryznu opravdu hodně silně, až se leknu, že mu ji vážně nějak zničím, ale nakonec nad tím obrazně mávnu rukou: no co, tak v nejhorším mu koupím novou. Nehodlám se teď každopádně nijak hlídat ani omezovat, chci si to, co se děje, užít naplno.

Sotva na mě Tyler dosedne plnou vahou, zasténám a samovolně zvrátím hlavu dozadu.

„Všechno v pohodě?“ optá se mě, do hlasu se mu vkrade starostlivej podtón.

„U-hmm,“ zamručím souhlasně a ještě chviličku ten nával slasti prodýchávám, než se na posteli zase narovnám, omámeně otevřu oči a propojím se s Tylerem pohledem.

Tyler se na svým novým stanovišti provrtí, aby pro sebe našel co nejpříjemnější a nejpohodlnější polohu, nebo, jak to kdysi okomentoval, aby se zahnízdil, pak se dlaněma zlehka zapře o můj hrudník – a začne se pomalu, líně nadzvedávat… a zase nasedat. Odměňuju ho za to vzrušeným kňouráním a snažím se mu pánví vyjít vstříc, ale hned po pár pohybech mě silně stiskne v pase, namáčkne mě do matrace a řekne: „Teď si hraju já, pamatuješ? Takže jenom pěkně klidně lež.“

Chci mu říct, že to nedělám naschvál, že ty pohyby mý tělo produkuje samovolně, ale místo toho jenom vzdychnu… a přikývnu.

A Tyler se na mě usměje – a pak zase rozjede tu svou pomalou, dalo by se skoro říct testovací jízdu…

Zavřu oči a prostě se všemu, co se děje, naplno poddám, a tak úplně ztratím pojem o čase. Z mýho téměř až tranzu mě probere, když Tyler, místo aby zrychlil, ty svoje pohyby najednou úplně zastaví. Donutí mě to znovu malátně otevřít oči – a napíchnout se na ty jeho, ve kterých planou čertovský ohníčky.

Místo otázky, co je, na něj jenom tázavě nadzvednu obočí – a Tyler s potměšilým úsměvem natáhne ruku a vyndá mi z pusy tu paličku. Docela oslintanou paličku, jak si teprve teď uvědomím… Tyler to ale nijak nekomentuje, prostě ji vezme do ruky, několikrát s ní zatočí v prstech – a s uculením mi oznámí: „Tak, a teď je čas na mý soukromý bubenický sólo!“

Hned využiju toho, že už můžu mluvit, abych se zkusil ochraptěle ohradit: „Já myslím, že bysme ho mohli úplně klidně vynechat…“ Protože popravdě, Tylerovo živelný sólo na bicí jsem měl tu čest vidět už několikrát. A jakkoliv jsem se z toho v té koncertní síni málem rozplynul nadšením a vlastně i jakýmsi specifickým druhem vzrušení, tak na vlastní kůži bych to zažít fakt nemusel!

„Neboj,“ mrkne na mě Tyler, „budu jemnej…“

„Jen aby!“ zapochybuju sice, ale okamžitě se celej uvolním. Protože Tylerovi věřím. Ve všem.

Na to už Tyler nic nedodá, jenom se pousměje… A pak znovu rozjede ty svý líný, houpavý pohyby. Zároveň si pravačkou vjede do klína a začne si zlehka honit… a do toho začne paličkou ledabyle přejíždět po mým hrudníku. A po mým břiše.

A pak najednou švihne zápěstím.

„Ach!“ vyheknu, protože to trochu zabolí a trochu se i leknu…, ale zároveň mi hned vteřinu nato stáhne podbřišek vzrušená, slastná křeč.

Samotnýho mě to překvapí, ale než si to stihnu nějak sám v sobě zanalyzovat, Tyler mě tou paličkou šlehne přes břicho znovu. A ještě jednou. Načež se o trošku víc natáhne – a začne mi tím hladkým dřevem přejíždět přes bradavky…

Počká si, až vyhledám očima ty jeho, a když si v nich přečte, že může pokračovat, tak pokračuje. Zrychlí svý pohyby pánví, zrychlí pohyby dlaní ve svým rozkroku… a zintenzivní i to svý soukromý bicí sólíčko. V pravidelných, rytmických intervalech mě tou paličkou švihá přes břicho, přes boky, přes podbřišek… Pak mi koncem té paličky šťouchá do pupíku… Pak mi jí začne zpracovávat bradavky… A během toho mě občas znovu šlehne přes břicho. A k tomu všemu samozřejmě cítím, jak se jeho nitro stahuje kolem mýho klacku…

Všechno dohromady to tvoří neskutečně silný, výživný kombo, nevím, na co se mám soustředit dřív, a tak se nakonec nejvíc soustředím na to, abych to prostě udýchal a uhekal. V podbřišku se mi zatím hromadí napětí…, míra mýho vzrušení prudce stoupá… A než se naděju, tak ta vlna orgasmu se přese mě přelije.

A jakkoliv o sobě na chvilku vůbec nevím, tak i přesto slyším a vnímám, že podobně silnej orgasmus se hned nato převalí i přes Tylera.

V tu chvíli se mi z hlavy vykouří, že mi Tyler dal o něco dřív nějaký pokyny ohledně toho, že se nemám hýbat: natáhnu ruce a poslepu, protože momentálně nemám dost energie k otevření očí, nahmatám Tylerova kolena… a stehna… A začnu ho jenom tak bezděčně hladit. Potřebuju ho prostě cítit u sebe, po každým orgasmu ho potřebuju cítit u sebe.

A Tyler to dobře ví, takže jakmile se vrátí ze svýho vlastního ráje zpátky na Zem, opatrně propustí mýho ptáka ze svýho držení a zvedne se ze mě – ale jenom proto, aby si hned vzápětí mohl lehnout tak nějak napůl vedle mě, napůl na mě. S uspokojeným zavrněním mu obtočím paže kolem těla… a svou horkou tvář si opřu o tu jeho.

„Líbilo?“ vydechne potichu.

„Hmmm,“ zapředu, načež o několik spokojených nádechů a výdechů později tu svou odpověď upřesním: „No ale zítra to možná celý ještě přehodnotím. Podle toho, jestli budu plnej modřin… nebo ne…“

„Prosím tě,“ zahihňá se, „to bych musel hooodně přitlačit, abys měl modřiny! Ale jestli chceš něco vědět, tak se mi na tebe hrálo skvěle.“

„Jo, good to know,“ zamručím.

„Doufám, že mi to ještě někdy dovolíš…“

„Uvidíme,“ kývnu, aniž bych pořádně věděl, na co.

„Seš totiž šíleně… no, nevím to slovo… Fotogenickej, ale na hudbu.“

Chvilku si to jeho sdělení převaluju v hlavě… a pak se i s Tylerem překulím na bok a rozveseleně mu oznámím:

„A ty seš zase děsně ukecanej!“ A abych mu zabránil ve vypouštění dalších podobných nesmyslů, přisaju se svými rty na ty jeho.

Ten dlouhej, něžnej polibek přeruším až poté, co se mi k uším donese nezaměnitelnej kručivej zvuk.

„Hej,“ zachraptím a probodnu Tylera nesouhlasným pohledem, „proč jsi mi prve neřekl, že máš hlad? Vždyť jsem se tě ptal!“

„Mně vyhládlo až teď!“ hájí se.

„Za tu půlhodinu, jo?“ nezdá se mi to.

„Nooo… Tak dobře, měl jsem hlad už předtím,“ připustí, „ale nebyl jsem si jistej, kolik máme času. Říkal jsem si, že asi zase spěcháš na vlak…“

„Dnes nespěchám. Zabookoval jsem si hotel, zůstávám tu až do zítra…“

„Ty seš ale!“ probodne tentokrát nesouhlasným pohledem on mě. „Vážně, proč jsi mi nedal echo dřív, že se sem chystáš? Mohl jsi úplně klidně přespat tady, se mnou, nikdo by si toho nevšiml. A i lístek na koncert bych ti asi dokázal sehnat! Nemusel jsi tak utrácet…“

„To je v pohodě,“ jemně se otřu nosem o ten jeho. „Však jsem ti říkal, chtěl jsem tě překvapit… No, a pak taky… Nebyl jsem si jistej, jestli třeba… za toho půl roku… No prostě jestli někoho nemáš,“ přiznám mu pravdu.

Ono totiž… s náma je to krapet složitější.

A muselo nám to být jasný už o ty čtyři roky dřív, že to nebude lehký, jenže… my jsme to nechtěli vidět. Dost možná to zkraje ani vidět nebylo – přes takový ty klasický růžový brýle, co si lidi automaticky nasazují, když se do někoho zakoukají… A tak jsme spolu hned po tom našem hotelovým poprvý začali chodit. Zkoušeli jsme spolu chodit. Na dálku. On žil v Brně, já v Ostravě… Oba jsme byli v maturitním ročníku, měli jsme málo času i peněz… Nebo teda přesněji, já měl toho času oproti Tylerovi přece jenom víc a on na tom byl zase dobře finančně – ale nedokázali jsme to skloubit. Tyler kromě učení se k matuře trávil hodně času v orchestru nacvičováním a trénováním jednotlivých představení, ale samozřejmě i samotným koncertováním… A že těch koncertů bylo – a pořád je! Supremáci nevystupují jenom se svou vlastní šňůrou zaměřenou na filmový melodie, ale doprovázejí i nějaký pěvecký sbory, pak pořádají vánoční zájezdy… S tímhle vším cestují převážně po naší republice, ale hrají i v Bratislavě, v Krakově nebo třeba ve Vídni… No a tenkrát v létě, to už jsme měli naštěstí po maturitě, se účastnili dokonce mezinárodního festivalu orchestrů v Pekingu!

Mysleli jsme si, že jak začneme chodit na vysokou, tak se nám ten režim trochu zvolní a toho času, kterej budeme moct trávit spolu, bude víc, jenže to bylo spíš naopak. Já si totiž musel najít brigádu, abych si na to cestování za Tylerem nějak vydělal, no a Tylerovi se taky nedařilo vyčarovat víc mezer v tom jeho věčně napěchovaným programu. Trénoval, koncertoval, do toho se dost učil, protože si ve škole domluvil individuální studijní plán a nechtěl to podcenit, no a když už se rýsovalo nějaký delší volno, tak byl často pozvanej buď do Británie, nebo do Itálie za svou rodinou…

Dopadlo to tak, že jsme se ještě v prváku, krátce po Vánocích, rozešli. I když to ve své podstatě žádnej klasickej rozchod nebyl. Jednoduše jsme stáli v Praze na letišti a líbali se na rozloučenou, Tyler totiž zrovna odlítal na čtrnáct dní do Londýna… A oba jsme byli skleslí a přešlí z toho, že přijdeme o další dva týdny, kdy bychom bývali mohli být spolu.

A Tyler mi zničeně špitl:

„Asi to nemá cenu, co? Protože lepší to zjevně nikdy nebude…“

A já na to:

„Asi ne…“

A to bylo všechno.                                                                                                                   

Odletěl… A celou tu dobu jsme si volali a psali jako kdykoliv dřív… Ale když se vrátil, nečekal jsem na něj v příletové hale. A on nenasedl na vlak do Ostravy.

A dál jsme si volali a psali, i když o něco míň než dřív… A já pak zajel do Pardubic na jejich další koncert… A po koncertě jsme spolu šli do hotelu. Na hodinu. Než mi jel poslední vlak zpátky.

Pak se ten náš kontakt dál pozvolna utlumoval… Ale když Supremáci koncertovali někde, kam jsem mohl pohodlně dojet, tak jsem se snažil si to naplánovat tak, abych se tam dostal. A abychom spolu mohli strávit noc… nebo aspoň pár hodin, v závislosti na jejich dalším programu. Takže než jsme oba zdárně ukončili prvák, sešli jsme se takhle ještě sedmkrát.

Během druháku jsme se viděli sedmkrát za oba dva ty semestry.

No a letos, na to, že za měsíc nás už čekají státnice, tak se vidíme teprve potřetí.

Což mi na jednu stranu přijde žalostně málo. Ale na druhou stranu je to o tři setkání víc, než kolik je běžný u většiny jiných lidí, kteří spolu kdysi zkoušeli chodit… a kterým to nevyšlo…

„Ne, nikoho nemám,“ odpoví mi Tyler, i když já jsem se ho ve své podstatě na nic neptal. Jenom jsem mu zkusil vysvětlit, proč jsem se tak zdráhal se mu ohledně mýho dnešního příjezdu ozvat víc dopředu: protože jsem ho prostě chtěl vidět… Ale bál jsem se, že mi napíše, ať radši nejezdím – protože už svůj hotelovej pokoj sdílí s někým jiným. A protože tomu někomu nechce ohledně mě a naší společný minulosti nic vysvětlovat.

Oba se na chvilku odmlčíme… A když se nemám k žádnýmu komentáři, Tyler pokračuje:

„Tebe se na to samý asi ptát nemusím, když jsi za mnou přijel, hm?“ Pak mu potměšile zajiskří v očích: „Nebo že bys byl ve vztahu, kde tvýmu současnýmu příteli nevadí, že si občas zajedeš zašukat se svým ex?“

Pobaveně se uchechtnu:

„Ne, nejsem ani v takovýmhle prapodivným vztahu, jakej tu nastiňuješ, ani v žádným jiným.“ Pak se zamyslím – a zvážněle dodám: „A popravdě, já tě vlastně ani neberu jako svýho ex.“

„Ne? A jak mě teda bereš?“ podepře si hlavu loktem a zaujatě se na mě zahledí.

„No, asi jako takovýho hodně vzdálenýho kámoše s výhodama…“

„S hodně občasnýma výhodama,“ upřesní se smíchem.

„Jo, no,“ uznám, že za poslední rok jsme těm našim setkáním opravdu moc nedali. „Neberu tě jako svýho ex, protože jsme spolu vlastně nikdy pořádně nechodili. Rozešli jsme se dřív, než jsme to chození stihli,“ předestřu mu svůj náhled na věc.

Dlouze, pátravě se mi dívá do očí, ale nijak jinak na to, co jsem mu řekl, nereaguje.

„Co je…?“ prolomím to mlčení nakonec. „Přijde ti, že kecám blbosti?“

„Ne, vůbec ne… Právě naopak,“ pousměje se.

„Naopak…?“ zatápu.

„Myslím, že jsme spolu vážně nikdy nestihli pořádně chodit… a že je to škoda. A že bysme to měli ještě zkusit.“

Obočí mi překvapeně vyletí doprostřed čela.

„Co…? Jako… jako vážně? Ale… ale vždyť… Vždyť se oproti tý době, kdy jsme to spolu zkoušeli, nic nezměnilo… Pořád bydlíme každej jinde, pořád máme oba náročnej režim, hlavně ty teda – a nepůjde nám to nijak rozumně sladit…“

„To si právě nemyslím,“ chytne mě Tyler za pas, překulí se na záda – a mě si stáhne na sebe. „Prve jsme byli… mladí cucáci. Pořádně jsme nevěděli, co a jak,“ dělí se se mnou polohlasně o svůj názor, zatímco mi zblízka hledí do očí. „Ale teď… V orchestru už nebudu hrát dlouho, Tome. Je juniorskej, už tam v podstatě přesluhuju. A sice nevím, co bude dál, a rád bych někde hrál, ale spíš v něčem místním, žádný velký cestování… Toho mám ostatně díky svý rodině rozprsklý po celý Evropě dost i bez koncertů. No a navíc, za měsíc oba odstátnicujeme… A sice jsem si už podal přihlášku na magistra, ale… teoreticky ho můžu dostudovat i na jiný škole než na mý aktuální alma mater. Nebo… třeba můžeme oba studovat na jiný škole. Třeba tady v Praze. Co myslíš? Prostě… možností je víc… Možností je ve skutečnosti moře… A mně přijde, že jsme je tenkrát všechny nezvážili. A nevyužili. A že jsme to vzdali strašně rychle. Dneska… dneska už bych takovej blbec nebyl. Nenechal bych tě zmizet mi ze života tak snadno. Teda pokud bys byl pro, ať to ještě zkusíme.“

Nějak podezřele mi začnou vlhnout oči. Kdyby se mě někdo ptal, tvrdil bych, že je to kvůli té hotelové klimatizaci, ale… naštěstí se mě nikdo neptá.

A Tylera bych stejně neobalamutil. Kdyby se na tohle zeptal.

On se mě ovšem místo toho právě zeptal na něco jinýho. A sice na to, jestli nám dám ještě jednu šanci… Jestli to spolu ještě jednou zkusíme… Jestli to tentokrát zkusíme trochu jinak, ale pořádně, se vším všudy. S ústupkama, se spoustou změn, se spoustou kompromisů – ale taky s vědomím, že ten druhej za to všechno stojí.

Protože stojí.

Už jsem říkal, že je Tyler ten nejžhavější bubeník ever? A nejšikovnější, nejlepší, nejchytřejší, nejrozumnější, nejskvělejší…? Prostě po všech stránkách NEJ… A já to celý ty roky někde hluboko uvnitř sebe vím, protože mě vlastně nikdy nenapadlo hledat si k sobě někoho jinýho. Neměl jsem tu potřebu, neměl jsem na nikoho dalšího náladu. Podvědomě jako kdybych pořád čekal na Tylera a na to, že jednou… třeba… nějak… nám bude štěstí přát víc…

Ono to ale není o štěstí. Je to o tom, že to budeme mít takový, jaký si to uděláme.

A já teď opravdu z celýho srdce chci udělat všechno pro to, aby nám to fungovalo… A aby nám to napodruhý vyšlo.

„To si teda piš, že jsem pro!“ ujistím ho rozjařeně, hřbetem dlaně ho něžně pohladím po tváři… a přitisknu svý rty k těm jeho, abych z nich vydyndal něco jako stvrzující polibek.

Docela se nám to stvrzování protáhne.

Ale to nevadí.

Právě totiž rozehráváme naše vlastní soukromý sólo… Takový, který spolu hodláme hrát hodně, hooodně let… No a tím pádem se ten začátek nesmí uspěchat.