Hej, kámo, líbí se ti moje boty?

Sedím v šatně, na sobě mám pořád přezůvky a tak nějak nevím, co si počít. Najednou kolem mě projde kluk a má na sobě moje boty. Vážně moje boty! Nemůžu tomu uvěřit, ten parchant mi vzal moje úplně nový boty a teď s nima klidně projde kolem mě.

Na nic nečekám, vyběhnu ze šatny a zařvu na něj:

“Hej, kámo, hezký boty!”

Spíš než na něj to křičím na jeho záda. Úplně slyším tu paniku, co se mnou cloumá. Naštěstí není nikdo v dohledu, takže mi nemusí být trapně. Kluk se ani neotočí a jde dál. To mě vážně naštve, rozběhnu se za ním a v té rychlosti to neubrzdím a povalím ho na zem. Jak jsem v ráži, rovnou ho přetočím a jednu mu ubalím. Pak už to jde ráz na ráz. Od sebe nás odtrhnou až dva učitelé. 

Oba sedíme v ředitelně a nějak nevíme, co říct. Ředitelka už se pomalu dostává ze svého hysterického záchvatu a snad po desáté se nás obou ptá, proč jsme se poprali. Zatím jsem si stačil prohlídnout toho kluka vedle mě. Je o něco menší a drobnější než já, oba máme světlé vlasy.

Teď mi to najednou přijde hloupé. Ještě hloupější mi přijde, že oba mlčíme. Podívám se ještě jednou na kluka vedle sebe. Když on se rozhodl mlčet, tak já tak blbej rozhodně nebudu. Dokážu si spočítat, že minimálně ředitelskou důtku dostaneme oba, ale pro mě by mohly hrát polehčující okolnosti. Takže už na nic nečekám.

“Ukradl mi boty!” vyštěknu. 

“Cože? Nic takovýho jsem neudělal!” brání se on.

“Byly úplně nový. Navíc to byla limitka. Takový boty už neseženu,” jedu si pořád svou.

Ten kluk se na mě jenom ušklíbne. Parchant. 

“Se podívej na svoje nohy. Máš minimálně o dvě čísla větší nohu. Nic jsem ti nevzal,” řekne už docela klidně.

“Co to na mě hraješ? Ty boty jsou moje!” nenechám se zviklat.

“Vážně? A jakou jsi měl velikost?” mluví na mě jako na malé děcko.

“Čtyřicet dva,” řeknu úplně automaticky.

“Tak vidíš, já mám čtyřicítky,” stáhne si jednu botu a ukáže ji ředitelce.

Nemůžu tomu uvěřit, takže tohle nejsou moje boty! Ten parchant mi je nevzal a já teď vypadám jako pitomec. 

Ředitelka nasadí svůj výraz “už je mi to všechno jasné, hoši” a spustí svoji obvyklou řeč o tom, jak se máme chovat. Znám ji už zpaměti, takže jenom přikyvuju tam, kde mám. Nemůžu se zbavit dojmu, že je o něco kratší než obvykle, asi už chce být doma a ne se tu otravovat s námi dvěma. To já bych domů radši ani nešel. Už teď si umím představit ty tátovy kecy. Na ty boty jsem si vydělával celé prázdniny. Vážně celé. Vstával jsem každý den ve tři a skoro každý den jsem musel poslouchat řeči o tom, jak je těžké si vydělat peníze. Tyhle boty jsem si vybral už minulý rok, ale abych se dostal do pořadníku, musel jsem je zaplatit dopředu. Takže jsem pak tátovi splácel každou korunu.

Nakonec nás ředitelka vystrká před školu s tím, že si o tom ještě promluvíme. Proboha, jenom to ne. Je mi čím dál tím trapněji. Prostě jsem to podělal a svoji vlastní vinou jsem se dostal do průseru a málem jsem tam stáhl i někoho dalšího. Kdyby v ředitelně tak pohotově nezareagoval, tak máme ředitelskou důtku oba jistou. Takhle jsem v tom sám, a navíc jsem ho ještě zbytečně zdržel.

Nevím, co říct. Stojíme před školou, on ve svých nových botách a já jenom v přezůvkách. Do toho už nějakou hodinu prší, takže si dokážu docela dobře představit, jak budou moje přezůvky vypadat po tom, co dojdu domů. To se neobejde bez další tátovy přednášky, jak si nevážím věcí. Jako jemu by se snad líbilo, kdybych šel domů naboso. 

Vím, že bych se mu měl omluvit, ale v téhle situaci a při pomyšlení, co mě čeká doma, mi ta omluva prostě nejde přes pysky. Takže se na něj jenom ušklíbnu a hodím pohled k jeho botám:

“Vážně hezký boty,” a pak se rozejdu vstříc svému osudu.

Doma je to samozřejmě, jak jsem předpokládal. Všechno začne v podstatě nevinnou otázkou, kde mám boty. Pak to pokračuje přednáškou o hodnotě peněz a tak dále. Nakonec se se mnou máma vydá do obchodu a tam mi koupí ty nejotřesnější boty, co jsem kdy viděl. No jo, jenže já si teď nemůžu vybírat. Staré boty už neobuju a na další nové už nemám. 

Když sedíme v kavárně, protože máma se potřebovala odměnit, jsem pořád jak hromádka neštěstí. Usrkávám svoji horkou čokoládu a už je mi v podstatě všechno jedno. V těch botách, co už nemám, jsem mohl v pátek udělat dojem na všechny holky, co bych potkal. Takže by to významně zvýšilo moje šance konečně si zapíchat a teď nic. V těchhle botách, kouknu se na ně ještě jednou, budu akorát všem pro smích.

Z letargie mě probere až máma.

“Doufám, že ses tomu klukovi omluvil.”

Chtěl bych odpovědět, že jo, jasně, omluvil, ale s mámou si nelžeme, a to, že jsem mu pochválil boty, se za omluvu asi počítat nedá. 

“No vlastně ani moc ne,” leze ze mě pomalu.

“Davide, to snad nemyslíš vážně! Ty někoho úplně bezdůvodně zbiješ, obviníš ho z krádeže a pak se mu ani neomluvíš?” hodí po mně máma svůj načuřenej obličej. 

“Tak když to podáš takhle, tak asi jo,” pokrčím ramenama.

“Ty se mi vážně jenom zdáš,” zakroutí nade mnou máma hlavou. “Co kdybys ho vzal v sobotu na ten koncert jako omluvu?” navrhne.

Toho ocasa, no tak to ani náhodou, chce se mi vyštěknout, ale nakonec jenom přikývnu, protože je to tak jednodušší. On stejně nebude chtít. Takovej debílek určitě neposlouchá to co já. 

Hned další den ho najdu ve škole, abych to měl co nejdřív za sebou, kdyby se máma náhodou ptala, a ona se ptát určitě bude, protože si z nějakýho důvodu dala za cíl ze mě a toho debílka udělat nejlepší kámoše ever. 

Protože nevím, jak se jmenuje, zavolám na něj přes celou chodbu jenom:

“Hej, ty, hezký boty!”

Několik lidí se po mně otočí a nechápavě na mě civí, protože ten kluk má teď na sobě přezůvky jako my všichni. No naštěstí se zastaví a otočí i on, tak se k němu hned rozejdu. Teď je mi to hrozně trapný, takže ho chvíli propaluju pohledem a vypadá to, že se mu snažím spočítat pihy na nosu.

Když už to vypadá, že se otočí a odejde, chytím ho za paži:

“Počkej, moje máma si myslí, že bys chtěl jít v sobotu na koncert.”

Vyškubne se mi a nahodí ten svůj křivej úsměv. Ten samej měl i v ředitelně, když vysvětloval, jak jsem se seknul. Nejradši bych mu ten úsměv vymazal z obličeje, ale s tou ředitelskou důtkou, co mi visí nad hlavou, si to radši rozmyslím. 

“Vyřiď svojí mámě, že s ní nikam jít nechci,” řekne úplně klidně.

“Počkej, moje máma by nešla. Šli bychom jenom my dva,” snažím se mu to vysvětlit.

“Jo jasně, jako že zrovna ty máš dva lístky na sobotní koncert,” řekne a tu ironii vážně nejde přeslechnout. 

“Zatím mám jenom jeden, ale kdybys šel, nebyl by problém sehnat další,” vysvětluju.

“Tuhle pohádku vykládej někomu jinýmu,” pokračuje v tom výsměšným tónu.

Tak můj kámoš v tý kapele hraje, víme – ale to mu radši vykládat nechci. 

“Máma si myslela, že bych se ti tak mohl omluvit,” zkouším to znovu.

“Počkej, vážně bys dokázal sehnat lístky na ten sobotní koncert?” teď už vypadá dost zaujatě.

“Tak ne lístky, ale pro tebe bych jeden lístek sehnat dokázal,” řeknu a jsem na sebe v té chvíli dost pyšnej. Dobře vím, že ten koncert už je měsíce vyprodanej, tak taky hrajou v jednom dost malým klubu. Když ten koncert domlouvali, tak ještě nebyli tak slavní, ale pak jim moje maličkost pomohla natočit klip, z kterého se stal doslova virál, a už to bylo. Taky dobře vím, že kapela má ještě pořád pár lístků pro svoje známý, takže by to vážně nebyl až takový problém. 

“To by bylo super,” je najednou úplně nadšenej. 

“No to si taky myslím. Takže bys to mohl vzít jako omluvu za ten včerejšek,” zkusím nadhodit.

“Jo, jo, jasně,” nepřestává se usmívat. “Já jsem Šimon,” vypadá, že se štěstím snad rozpustí.

“David. Tak v sobotu v osm před klubem,” řeknu úplně klidně.

Myslím, že Šimon už nic z toho nevnímá, a odhupká po chodbě. Ne, vážně se mi zdá, že začal najednou poskakovat.

Napíšu ještě tomu kámošovi a zajistím lístek navíc. Musím se v duchu usmát, když se mě ptá, jestli je to pro nějakou holku. No kéž by, je to pro jednoho střelenýho kluka.

V pátek vážně nikam nejdu, takže nejdůležitějším bodem víkendu se pro mě stane právě ten koncert. Jasně že si Šimon vzal ty nové boty. Neberu to úplně jako provokaci, ale taky mě to úplně nepotěší. U klubu už čeká spousta lidí, co nesehnali lístky, a mě zamrzí, že jsem místo Šimona nevzal radši nějakou holku. Ta by mi pak určitě dala. Se Šimonem na sebe jenom kývneme a jdeme dovnitř. Ještě věnuju poslední pohled všem těm holkám, co stojí venku.

Šimon na mě jenom mrkne:

“Jsem zabral někomu místo?”

“Ale ne, neboj, nesebral,” přiznám nakvašeně.

“Dáme něco k pití. Zvu tě,” podívá se na mě vesele.

Už se chystám říct, že ne, to je dobrý, když mě něco zarazí. Pití zadarmo, tak to nemůžu odmítnout. Jenom kývnu a jdeme k baru. Z jednoho panáka jsou dva, tři, čtyři, pět…

Když odcházíme od baru, jsem už trošku v náladě, navíc zrovna začala hrát předkapela, takže si jdeme stoupnout před pódium. Neujde mi, jak se Šimon přede mnou kroutí. Najednou mě napadne, že má vážně hezký zadek. To mě úplně vykolejí. Co to tu do toho pití dávají? Rozhodnu se na chvíli ztratit na záchod.

Opláchnu si obličej ve studené vodě a chytnu se oběma rukama umyvadla. Najednou za sebou cítím něčí drobné tělo a ruce, co mi sjíždějí po pažích, až se zastaví na mých rukou. Do prdele, co se to děje? Otočím se a Šimonovo tělo mě přitiskne zpátky k umyvadlu. Propaluje mě těma zelenýma očima a přitom drží moje ruce. Vážně jsem si až teď všiml, jak hezký, zelený a hluboký má oči?

Na chvíli mi pohled sklouzne k jeho rtům. Ještě chvíli čeká a pak mě políbí. Má tak jemné rty. Skoro jako holka, tak se poddám. Oplácím mu ten polibek, a když Šimon pootevře ústa, vniknu do nich. Chci ho ochutnat co nejvíc. Nevím, kdo z nás víc využívá situace. Naše těla se k sobě tisknou a já najednou cítím něco, co bych cítit neměl. Cítím ten hřejivý pocit v podbřišku, cítím, jak mi tvrdne penis. Rozhodně nic, co bych měl cítit, když se líbám s klukem.

Šimon se najednou odtáhne a natlačí mě do kabinky za námi. Jsme tu jenom sami dva. Ještě mě rychle políbí a pak mi začne rozepínat kalhoty. Rozhodně v tom není nic pomalého, něžného ani romantického. Stáhne mi kalhoty i se spodním prádlem ke kolenům. Klekne si přede mě a ten zrádce, můj penis, stojí v pozoru a jako by se už nemohl dočkat. Kouknu na Šimona, abych mu naznačil, že má pokračovat. Ten už na nic nečeká, chytne mě za kořen a dlouze mě olízne. Ne, tohle jsem ještě s nikým, vážně s nikým nedělal, ale je to tak skvělý, že to ze mě vyloudí zavzdychání.

Ani si nestačím uvědomit, že si mě Šimon bere do pusy. Je to tak novej a skvělej pocit, že se skoro rozteču už jenom z tohohle. Možná kdybych mu nevjel prsty do vlasů, tak se sesunu k podlaze a hezky s ní splynu. Ani si neuvědomím, že ty vzdechy, co se odrážejí od stěn, jsou vlastně moje. Šimonova péče je tak skvělá, že ho skoro nestihnu ani varovat a už mu plním ústa tou bílou nadílkou a on všechno spolyká.

Když se zvedne na nohy, ještě po mně opatrně koukne, aby zjistil, jestli je všechno v pořádku, a pak mi vlepí pusu někam pod ucho. Nedokážu se z toho vzpamatovat, takže ani nevím, jak dlouho stojím sám v kabince opřený o zeď. Můj mozek nějak nedokáže zpracovat, co se zrovna stalo, že mě zrovna vykouřil někdo, koho jsem minulý víkend ani neznal, a že to byl navíc kluk. 

Nakonec se rozhodnu se tím už dál netrápit. Natáhnu si kalhoty a vyrazím k baru, protože tohle prostě potřebuju zapít. Když se otočím zády k barmanovi, všimnu si Šimona, jak před pódiem poskakuje. Vypadá, že se nic nestalo, ale ono se kurva stalo. Nikdy předtím jsem se na žádného kluka nedíval jako na něj. Nikdy předtím mě ani nezajímal žádný jiný kluk. Spláchnu tu hořkost, co v sobě mám, ještě jedním drinkem a rozhodnu se jít si to taky užít, protože na pódium zrovna přichází hlavní kapela.

Ani nevím, jak jsem se dostal za Šimona, a úplně automaticky ho chytnu zezadu za boky. Mám pocit, že tohle dělá někdo úplně jiný než já. Takže mi vůbec nepřijde divné, když se k němu skloním a do ucha mu zašeptám:

“Líbí se ti to?”

“Jo, moc,” usměje se na mě Šimon a mě to tak nějak úplně příjemně zalechtá v podbřišku.

***

Nedělní ráno je prostě nanic. Mně je nanic, a navíc mám pocit, že nás se Šimonem viděli snad všichni moji známí. Dokonce i od toho kamaráda z kapely mi přijde zpráva: “Co jsi to včera měl za kočku?” Skvělý, vážně skvělý. Člověku jednou ujede ruka a musí se o tom dozvědět všichni.

Nemám náladu na všechny ty otázky a zprávy plný podpory. Protože nejenom že to, zdá se, ví úplně každý, ale dokonce všechny holky mně a Šimonovi vyjádřily podporu. Takže jestli jsem u nich doteď měl nějakou šanci, tak teď už si vážně nezašukám. Jak si může někdo vážně myslet, že já a Šimon bychom mohli být spolu? Jakože pár. To vážně vypadáme jako párek buzerantů? Vážně?

V téhle náladě se rozhodnu projít. Doufám, že mě čerstvý vzduch nějak probudí a třeba mi nastartuje mozek tak, abych konečně přišel na to, co s tím. 

Šimona si všimnu, až když stojím přímo před ním. Nedokážu to nějak popsat, prostě mě už to, že ho vidím, neskutečně naštve. Navíc nevypadá, jako kdyby se mu právě zhroutil celej svět. Vlastně vypadá docela šťastně. To mě rozpálí úplně doběla, takže než si stačí přečíst všechny ty emoce v mém obličeji, tak už ho držím za bundu a táhnu ho do křoví hned vedle nás. Nakonec ho natlačím ke kmeni stromu a nedovolím mu se pohnout. Jsme tu sami, takže si můžu dovolit cokoliv, protože vím, že nás nikdo nemůže vidět. 

“Ty debile, co se tak tlemíš? Zničil jsi mi život!” vyštěknu na něj.

“Tak to určitě. Já jsem tě nenutil se ke mně tulit před celým klubem,” řekne úplně klidně.

“Možná ne, ale to, co se stalo na těch záchodech, to je tvoje chyba, a kdyby se to nestalo, rozhodně bych za tebou nešel,” snažím se ho přesvědčit, kdo za to může.

“Aha, takže já můžu za to, že ses nechal vykouřit. Jsi to mohl kdykoliv stopnout,” snaží se mě zas on přesvědčit o své pravdě. “Navíc jsem neměl pocit, že by se ti to, co jsem dělal, nelíbilo,” dodá ještě a ušklíbne se. “A i teď by sis dal říct,” zašeptá mi do ucha a chytí mě za boky.

Oba víme, že má pravdu. Chci to. Ta boule v rozkroku rozhodně nenechává ani jednoho z nás na pochybách. Odtáhnu se od něj. Vlastně se dost stydím za reakci svého těla. Šimon na nic nečeká, využije ten prostor mezi námi a pohladí mě v rozkroku. Nedokážu si pomoct, je to tak příjemné, že prostě zavzdychám. Teď jsem rád, že jsem ho potkal v opuštěné části parku, a ne někde na sídlišti, kde by nás mohl každý slyšet.

“Dobře, máš pravdu,“ přiznám mu, „tak dělej.“

“Cože, si myslíš, že jsem nějaká kurva, co ti dá pokaždé, když si řekneš?” zakřičí na mě naštvaně a odstrčí mě od sebe, čímž zvětší prostor mezi námi. Stojíme teď naproti sobě a zase se propalujeme pohledem. 

“Co? To ne, ale když už jsi to zmínil, tak bych si dal říct,” snažím se to podat co nejsmířlivěji.

“Jasně a já ti podržím. Tak to určitě,” šťouchne do mě a ještě o krok ustoupí.

“Tak ale v tom klubu to bylo fajn, a ani jsem tě k ničemu přemlouvat nemusel,” snažím se ho přesvědčit.

“Jasně, ale v tom klubu jsi byl milej a oba jsme byli opilí, jestli si nevzpomínáš,” snaží se mi připomenout.

“Jo jasně, takže za střízliva se ti už nelíbím,” konstatuju suše.

“Ale jo, líbíš,” přizná hned. “Ale nelíbí se mi tvoje chování,” dodá.

“Aha, takže kvůli tobě už si až do konce života nezapíchám s žádnou holkou a ani ty už mi nedáš. Takže vážně díky,” řeknu jízlivě.

“Tak možná kdybys nebyl takovej debil, tak už dávno nějakou holku máš,” štěkne po mně.

“Jo, jasně, a kolik jsi jich měl ty?” zajímám se.

“Tak budeš se možná divit, ale pár jsem jich měl. Možná to bylo tím, že jsem si nechtěl jenom zapíchat, ale vždycky mě zajímaly jako lidi,” odpoví klidně. “Kdyby tě to náhodou zajímalo, tak o mně to do včerejška taky skoro nikdo nevěděl. S tebou jsem to chtěl zkusit, ale nenapadlo mě, že se potom budeš chtít mazlit. Kdybych to věděl, tak do toho nejdu,” přizná.

“No tak to nemáš zač,” pokračuju v jízlivém tónu.

“Jo, to fakt nemám,” naposledy mě probodne pohledem, otočí se a chce odejít.

Rychle ho chytnu za paži a zastavím ho:

“Počkej, promiň. Já nechtěl.”

“A co jsi nechtěl? Nechtěl jsi nám oběma zničit život, nebo co jsi nechtěl?” zeptá se úplně vážně.

“Já… já už vlastně nevím, co jsem chtěl a nechtěl,” dvěma kroky zruším tu vzdálenost mezi námi a políbím ho. Je to jiné než včera, daleko důvěrnější, známější, prostě daleko víc naše.

Šimon se ode mě nakonec odtáhne a přeruší tak náš polibek.

“A teď už víš, co chceš?”

Podívám se mu do očí, mám pocit, že je má teď nějaké něžnější.

“Jo, teď už to vím,” přiznám, “chci tebe.” A znovu ho políbím. 

***

O pár týdnů později…

“Počkej tu a zavři oči,” přikáže mi Šimon. Moc se mi do toho nechce, ale nakonec ho poslechnu. Šimon se skloní k mému uchu a zašeptá: ”A nepodváděj,” až mě z toho zalechtá v podbřišku. Slyším, jak odchází z pokoje, zavírá dveře a potom se vrací.

“Ruce před sebe,” poručí mi.

“Cože?” snažím se dát najevo, jak moc se mi to nelíbí.

“No hezky ruce před sebe!”

Ten jeho úsměv úplně slyším, takže mu vyhovím a ucítím, jak mi na ně položí krabici.

“Tak teď je můžeš otevřít,” ozve se u mého ucha.

Když to udělám, nemůžu uvěřit svým očím. V rukou držím krabici s botami. Jo, s těmi botami.

“Jak jsi to dokázal?” zeptám se nevěřícně.

“To víš, jsem prostě kouzelník,” usměje se na mě.

Já nad ním jenom zakroutím hlavou.

“Dobře, tohle jsem ti asi ještě neřekl. Můj táta je zástupce pro tuhle značku, a tak když jsem mu řekl, že můj přítel bude mít narozeniny a nechce k nim nic jiného než tyhle boty, tak to prostě zařídil,” líbne mě na krk.

“Počkej, takže chceš říct, že já mám toho nejlepšího přítele na světě a k tomu ještě doživotní přísun těch nejlepších bot?” neodolám a políbím ho.

“No tak doživotní asi ne, ale pár let asi nebudeme muset řešit, jaké boty si koupíme,” usměje se na mě.