Forever love

„Prostě seš nudnej.“

„Nudnej…?“

„Jo. Prostě to, že seš hezkej a milej, mi jednoduše nestačí. Ty prostě nemáš odvahu k nějakýmu experimentu, ty se bojíš nějakýho většího vzrušení. Stáhnul by sis kalhoty a zašukal by sis tady a teď?“

Rozhlídnul jsem se. Parkem chodila spousta lidí. Maminky s kočárkama, pejskaři, který venčili svý miláčky, děti drandily na koloběžkách, někdo si zkoušel pouštět malej dron. I kdybysme zalezli za křoví, tak je hodně vysoká naděje, že nás někdo zahlídne, nebo že nás natočí ten dron. Bejt pak někde pouštěnej jako kuriozita: „A koukejte, co se mi podařilo natočit! Počkejte, já to trochu zvětším – neznáte je někdo?!“

Má pravdu. Tohle bych nedal. Ta obava z toho, že na mě bude někdo čumět při milování, mi bere veškerou náladu.  A je taky pravda, že Doma to naopak vzrušuje. Jeho by ten fakt, že by na nás někdo zůstal koukat, úplně rozrajcoval. Možná by mu i zamával… určitě.

Rozhlídnul jsem se, sklonil hlavu a zavrtěl s ní:

„Ne…“

„Tak vidíš. Jsme každej jinej. Neklape to. Takže konec, jo?“

Asi jsem čuměl jako Puk.

Plácnul mě do ramene a dostal jsem krátkou pusu na tvář:

„Tak čau.“

Zůstal jsem stát na tý cestičce jako idiot a koukal za ním. Ani se nevohlídnul. Rozhlídnul jsem se a kecnul si na volnou lavičku a čučel před sebe. No, to to vzalo rychlej konec… Po necelejch dvou měsících. Dom byl jako bouřka, která mi vlítla do života a začala ho přehazovat tak rychle, že jsem nestačil sledovat, co se děje. Hezkej, zábavnej…v jeho posteli jsem se ocitnul, ani jsem nevěděl jak. A jak to rychle začalo, tak rychle to skončilo.

Na lavičku vedle mě se posadila mladá maminka, která konečně uspala dítě v kočárku. Omluvně se na mě usmála,  opatrně zalovila v tašce zavěšené na kočárku a vylovila knížku. Neodolal jsem a kouknul, co čte. Nesbø, Sněhulák.  No, jestli se potřebuje uklidnit, tak to nebude to pravý. Nebo jestli je to s malým dítětem takovej nervák, že i tohle uklidňuje?

Zvednul jsem se a kráčel na autobus. Pořád jsem nějak nepobral ten rozchod. Zamyšlenej jsem vlez na ulici mimo přechod a ani jsem se nerozhíd. To zaskřípění brzd mě vyděsilo. Úplně to se mnou škublo. Měl jsem kliku, řidič to  zadupnul včas. Vrtěl hlavou a klepal si na čelo a to, co říkal, jsem raděj nevnímal. Udělal jsem na něj aspoň omluvný gesto a rozběhnul se, protože můj autobus zrovna přijížděl do stanice. Doběhnul jsem ho, když už málem zavíral dveře. Vlítnul jsem dovnitř a sedl jsem si na první volný místo. Ženská, která seděla naproti, si mě s odporem prohlídla. Znejistěl jsem – co je na mně špatně? Kouknul jsem se, jestli nejsem třeba od něčeho zaprasenej, ale nic. Pak jsem postřehnul, že ona se tak dívá na všechny – se znechucením, jako když se jí všichni lidi hnusej. Zkus ji oslovit a koupíš jednu taškou, kterou má přes rameno. Taškou, která má na řemenu velkej nápis FOREVER LOVE.

To se dost povedlo. Co to vlastně znamená? Co znamenaj slova, to je jasný, ale co si kdo pod tím představí? Možná nakonec každej něco jinýho. Třeba Dom by si pod tím asi představil pořádnou šukačku. A moje představa se asi dost liší. Vlastně ani nevím, co si já pod tím představuju, asi přece jen víc než jen sex, láska je snad něco jinýho… Zamyslel jsem se a málem jsem přejel stanici. Vylítnul jsem ven z autobusu jako brok ze vzduchovky.

Tu noc jsem nemoh usnout, a když se to konečně podařilo, tak se mi zdálo o Domovi. Opakovaně se se mnou rozcházel a já si opakovaně připadal strašně poníženě…

Ráno do školy na sedmou. Dvakrát tejdně máme ráno nepovinnou latinu. Protože nás není moc, tak jsme sestavený z několika tříd. Sedím vedle Páti, kterej je jinak z céčka. Fajn kluk, je s ním sranda a dost často se špičkujeme a pošťuchujeme.

Koukal na mě přimhouřenejma očima:

„Teda, vypadáš strašně. Jako bys celou noc nespal.“

„Jo, tak nějak to bude. Skoro celou noc jsem nespal.“

„Problémy?“

„Jo. Takový dost osobní.“

„Aha, to jo… Vyklopíš mi, o co jde?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Pánové, můžete dávat pozor?“ ozvala se latinářka. „A budete jistě tak laskaví a převedete tu poslední větu, co jsme četli, do minulého času.“

No, nějak jsme to dali dohromady.

Hodina skončila. Balili jsme si věci na přesun do svejch tříd. Páťa na mě koukal a vypadalo to, že něco chce říct.

Kejvnul jsem:

„Co je?“

„Nic,“ zavrtěl se. „Jenom mě něco napadlo. Zkusím to promyslet… Tak příště, jo?“

„Dobře,“ zasmál jsem se a pustil to z hlavy.

Po příští latině se na mě otočil, připadal mi nějakej nervózní.

„Hele, měl bych pro tebe návrh. Za čtrnáct dní je prodlouženej víkend, tak jestli bys nejel se mnou k nám na chalupu. Mně připadá prodlouženej víkend tady dost ztracenej. Naši nemůžou a samotnýho mě nechtěj pustit, protože tvrděj, že jsem tele, který tam určitě něco provede, nebo se mu něco stane. Když pojedu s někým, tak mě pustěj… A jestli ty jsi říkal, že máš teď nějakej problém, tak by ti to mohlo možná taky helfnout, ne? Vyčistit si hlavu, přijít na jiný myšlenky, houby prej už taky rostou…“

Koukal na mě s takovou směsí obav a očekávání.

Přemejšlel jsem – jo známe se, ale vlastně jen ze školy, o sobě toho jinak moc nevíme a teď pozvání někam na chalupu. Ale vlastně nakonec proč ne? Má pravdu – vyčistit si hlavu… Jen mě pobavilo, že já bych měl nějak dohlížet na Páťu, kterej je o půl hlavy větší a celkem vysportovanej, ale co.

„Jo, dobře.“

Rozzářil se tak, až mě to překvapilo.

Pak mi to vrtalo hlavou, jestli jsem nekejvnul nějak ukvapeně. Vlastně nevím nic o jejich chalupě a vlastně, jak jsem si uvědomil, ani o Páťovi. 

Ale už se stalo, tak jsem akorát vyzvídal, co se ode mě očekává, že bych vzal s sebou. A nemyslel jsem tím takový ty pokyny jako bejvaly na tábor, jako třeba plavky, zelené brýle, hudební nástroj a dobrou náladu. Myslel jsem něco praktickýho, tedy vlastně hlavně jídlo, protože hladovej bejvám dost protivnej. Páťa tvrdil, že vezme chleba a na chalupě jsou nějaký konzervy a čínský zalejvačkový polívky, že na tom jde prodlouženej víkend vyžít. Jo, to jde, ale tak stejně jsem koupil menší věnec buřtů, protože z těch jde udělat jídlo vždycky. Zkouknul jsem ještě předpověď počasí – no, ne úplně ideální, chvíli sluníčko, chvíli přeháňky, tak uvidíme.

Patřičnej den jsme měli spicha na nádraží. Když jsem dorazil, Páťa už čekal.

„Lístky už mám koupený,“ hlásil.

„Já vlastně nevím, kam jedeme. Doma se mě ptali a já jediný, co jsem věděl, bylo, že na chalupu. Koukali na mě jako na debila a asi právem. Kam teda jedeme?“

„Markupův mlýn.“

„To mi moc neřeklo…“

„Tak vidíš. Hele, vlakem s jedním přestupem a pak kus pěšky.“

Příval dobrý nálady, kterej se valil z Páti celou cestu vlakem a pak těch pár stanic motoráčkem byl nakažlivej.

„Hele, na čem jedeš? To snad nemůže bejt normální mít tak dobrou náladu. Možná bych ten matroš měl zkusit taky. “

„Proč by nemělo bejt normální mít dobrou náladu? A sbal se, příští stanici vysedáme.“

Vystoupili jsme z motoráčku a vydali se do vesnice. Rozhlížel jsem se, kde by mohlo bejt stavení, který by vypadalo jako mlejn. Páťa mě s úsměvem sledoval:

„Samá voda… Jsme až za vesnicí.“

Prošli jsme vesnicí a širokou polní cestou přes malej hájek a tam stálo něco jak z pohádky. Krásnej mlejn s obrovským kolem. Větší dojem by byl, kdyby se to kolo ještě točilo.

„Ty…,“ vydechnul jsem.

„Líbí se?“

„Jo…“

„Ale už je nefunkční. Táta zvažoval, že by to kolo využil jako malou vodní elektrárnu, ale to by musela jet voda náhonem podstatně víc a rychlejc a horní rybník, ze kterýho se ta voda bere, by byl za chvilku suchej. Takže je to jen dekorativní. Ale vypadá dobře, ne?“

Vypadal skvěle. A nejen zvenčí. Vevnitř ve velké světnici pohádková pec, okolo ní zavěšený bidla na sušení prádla, masivní dřevěnej stůl. Na peci ovčí kožešiny.

Páťa sledoval, jak si to prohlížím.

„Měl jsem vždycky rád, když se v té peci topilo a já si mohl zalézt do těch kožešin. Bylo to strašně příjemný.“

„To věřím.“

Venku se najednou rozpršelo. Prorokovali přece možný přeháňky. Páťa vykouknul ven:

„No, možná, že si dneska přece jen trochu přitopíme, vypadalo to počasí původně slibnějc, ale na noc se přitopení asi hodí.“

Vybalili jsme zásoby a uložili je.

Páťa zapálil oheň v peci.

„Večer tu bude skvěle… Hele, přestalo pršet! Ještě trochu přiložím a ukážu ti to tady zvenku.“

Vyšli jsme ven. Za budovou mlýna krásná malá zahrádka s bylinkama ohraničená už trochu přerůstajícím živým plotem. Pod každým oknem trs kytek.

„Jo, to jsou rudbekie, pokvetou až v létě, ale pak zase kvetou dlouho.“

Obešli jsme mlýn k náhonu.

„Tady jsem se jako malej mohl cachtat. Není to hluboký a byl jsem pod dohledem. Plavat se v tom nedá, na to se musí nahoru k rybníku, ale tam jsou zase jen asi dvě místa, kterýma se dá vlézt do vody a nemusíš se brodit bahnem. Já se jako mrňous strašně vyřádil tady,“ zasnil se Páťa a popošel blíž k okraji náhonu.

Dřív, než jsem stačil ze sebe vydat nějaký varování typu „bacha, je po dešti a tráva je kluzká“, tak mu to podjelo a zahučel do náhonu.

Jen jsem vyjeknul a hrnul se pomáhat, ale Páťa už vstával, celej zmáčenej a odmítnul podávanou ruku: „Běž radši dál, než tě sem strhnu taky.“

Vylezl z náhonu, roztáhnul ruce, dal hlavu na stranu, voda z něj kapala a on musel se smíchem přidat informaci:

„Jo, nahoře u rybníka u stavidla je dřevěná socha vodníka, táta mu vždycky po bývalým majiteli mlejna říkal Markupák.“

Vyprsknul jsem:

„Mám pocit, že začínám chápat, proč chtěli vaši, ať někdo jede s tebou.“

„Asi jo, ale teď to potřebuju ze sebe shodit.“

Svléknul se na zápraží do trenek, vyždímal oblečení a bos docapal do síně, kde začal oblečení přehazovat přes bidla u pece.

„Jo, teď se hodí, že jsme zatopili…“

Seděl jsem u stolu a pozoroval ho. Nikdy předtím jsem si neuvědomoval, jak hezkej kluk to je. Jo, bral jsem ho jako fajn parťáka na latině, skvělýho na pokec, ale teď jsem na něj koukal a uvědomoval si, jak mu vlastně slušej ty zmáčený rozčepýřený vlasy, jak široký má ramena, dlouhý nohy… A navíc, když rozvěsil svý oblečení, tak si stáhnul trenky a přihodil je na bidlo:

„Musím do suchýho.“

Prošel kolem mě, mrknul na mě jedním okem, přidřepnul u jedný truhlice u zdi, otevřel jí a vytáhnul z ní teplákovku, kterou navlíknul na holý tělo. Moc pěkný tělo.

„Teď by mi asi bodnul čaj, dáš si se mnou?“

Vytrhnul jsem se z myšlenek na to, co jsem viděl:

„Jo, jo, určitě…“

Nevím, proč jsem čekal, že bude vodu vařit někde v kotlíku, ale odněkud vytáhl rychlovarnou konvici, dva celkem velký pucláky z kunštátský keramiky (tu poznám, matka ji za svobodna sbírala a pořád si ji hlídá jako oko v hlavě), pytlíky s čajem a za chvilku už čaj zalíval.

„Nemáš námitky proti rumu v čaji?“

Zavrtěl jsem hlavou:

„Nemám.“

Nekontroloval jsem, kolik tam toho leje, ale asi dost.

Přinesl hrnky na stůl, jeden mi přistrčil a posadil se proti mně. Zvedl ruku s hrnkem, já taky a lehce jsme si přiťukli. Napil jsem se, toho rumu tam bylo fakt požehnaně.

Páťa se opřel o opěradlo židle, popotáhl zip teplákovky dolů, usmíval se a sledoval mě.

Trochu jsem znejistěl:

„To ti ta koupel vzala řeč? Celej den jsi pomalu nezavřel pusu a najednou jsi zticha.“

Zavrtěl hlavou a pokrčil nos:

„Ne, to si jen užívám, že tu jsi se mnou.“

Rum začínal trochu působit:

„Člověk by skoro řek, že mě tu balíš.“

„Jo, tak to by měl člověk pravdu.“

Vyschlo mi v puse a musel jsem se napít – čaje s rumem.

„A co že tak najednou?“ vydechnul jsem.

„To není najednou. Já jsem do tebe zamilovanej od prváku. Jen jsem se toho bál, bál jsem se, co bys na to řek. Asi před měsícem jsem tě viděl s nějakým klukem, tak jsem si řek, že bych moh mít šanci, ale že jsi zadanej… Já jsem v tu chvíli strašně žárlil. A když jsi přišel takovej skříplej, tak mi došlo, že jste se rozešli. Víš, jakou jsem měl radost? A víš, co to bylo za práci, přemluvit naše, aby sem na prodlouženej víkend nejezdili? Chtěl jsem tu bejt s tebou…“

Hlava mi to pomalu zpracovávala. Roky je do mě zamilovanej a já si ničeho nevšimnul…

Asi nejsem úplně chápavej. 

Páťa vstal, opřel se rukama o stůl, natáhl se přes něj a dal mi pusu. Takovou jemnou…

Pak mi podal ruku a já se jí chytil, vstal jsem a pomalu obešel stůl. Páťa ze sebe shodil bundu a objal mě. Ten francouzák byl hodně dravej. Začal zápolit s mým oblečením. Ruce se mi klepaly, jak jsem se snažil pomoct. Já se vlastně neudržel na nohou, padnul na kolena a stáhnul mu tepláky. Stál mu hodně tvrdě. Začal jsem se s ním mazlit, zasténání mi prozradilo, že se mu to líbí. Zavřené oči, ruce v mých vlasech… Najednou přestal:

„Počkej…“

Stáhl z pece ovčí kůže a položil je na podlahu, lehnul si na ně, natáhl ruku:

„Pojď.“

Asi jsem fakt v tu chvíli nechtěl nic jinýho. Váleli jsme se v objetí po kožešinách, zápolili, kdo bude nahoře, tiše se smáli, tiše vzdychali… Prohledávali jsme svoje těla rukama, pusou, kam kdo dosáhl… Teď tvrdím, že jsem ho nechal vyhrát, aby měl radost. Ale já ho nechal vyhrát, protože jsem se zamiloval tak, že jsem chtěl, aby vyhrál, aby byl už ve mně a aby to tak bylo pořád. Ani jsme nepostřehli, že se venku už setmělo. Usnuli jsme propletení na ovčích kožešinách.

Ráno jsem se vzbudil trochu chladem a trochu Páťovým pohybem.

Udělal omluvný obličej:

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. Co by sis dal k snídani?“

Podíval jsem se na něj:

„Myslím, že vím, co bych si dal nejradši…“

Začervenal se, ale bylo vidět, že ho to vzrušilo.

Povalil jsem ho zpátky na kožešiny:

„Já to myslím vážně.“

Zavřel oči a prohnul se a po chvilce mojí práce pusou a jazykem přišlo zasténání, který oznámilo, že moje snídaně se bude brzo podávat, a v tu chvíli jsem měl plnou pusu. Jo, tuhle snídani bych si dal líbit každej den…

Někdo by řek, že jsme ten prodlouženej víkend prošukali. Není to pravda. My jsme ho promilovali. To je přece něco jinýho, ne? To není jen o tom, aby si člověk užil, ale aby si užil i to, že si užívá ten druhej… Nevím, jak to líp vysvětlit.

Uteklo to. Sbalený domů, zamknout dveře a na vlak.

Povzdychnul jsem si.

„Na co myslíš?“

Objel jsem ho:

„Že mi to tu přišlo hodně krátký. A taky, že začínám chápat, co vlastně pro mě může znamenat Forever Love.“

Zasmál se a pokrčil ramenama:

„Aneb, jak říkáme my latiníci – semper amare.“