Na horoskop

„Dobrej večer! Kontrola plynu, pustíte mě dál?“ zvedne ke mně oči od desek s papírama kluk plus mínus v mým věku.

„J-jasně, dobrej! Teda jako jasně, pojďte…,“ přizpůsobím se automaticky jeho vykání a otevřu dveře dokořán, aby mohl vejít do předsíně. To mý zakoktání ovšem není způsobený jenom tím, že mi to vykání při pohledu na kluka o půl hlavy nižšího a dost možná i mladšího nejde moc přes pusu, ale i proto, že zrovna jeho jsem tady nečekal!

V tomhle bytě žiju už sedm let, od tý doby, co jsem v devatenácti začal studovat vejšku, no a každej prosinec sem na kontrolu plynu chodil takovej sympatickej fousatej dědula, se kterým jsme během těch pěti minut, než byl se svou prací hotovej, stihli probrat aktuality z našeho městskýho obvodu, z celonárodní politický scény i ze světa. „Tak za rok zase, třeba toho už tolik k nadávání nebude!“ loučil se se mnou pokaždý dobrosrdečně. Dnes už jsem pro něj měl připravenou hlášku, že rok se s rokem sešel, ale důvodů k nadávání neubylo – a místo něj se mi dere do bytu někdo úplně cizí!

„Kde máte kolegu?“ nedá mi to, abych se toho dědulova zástupce, nebo možná nástupce, nepřeptal.

„Kolegu…?“ přemýšlivě na mě nadzdvihne obočí, zatímco se zouvá, ale než si vůbec počká na mou odpověď, rovnou se dozeptá: „Můžu teda do kuchyně, jo?“

„Jasně že jo,“ zabouchnu za ním dveře a pokynu mu rukou, ať mě následuje. „No, myslím toho, co chodil na kontroly ty roky před váma…“

„Tak o něm já nic nevím, já dělám tuhle konkrétní práci teprve dva tejdny a s žádnýma detailama o mým předchůdci mě nikdo neseznámil,“ usměje se na mě, odloží si na zem brašnu i ty desky a nakloní se nad stařičkej sporák. „Funguje vám to vůbec…?“ zvedne pochybovačně hlas.

„Co by nefungovalo?“ trhnu rameny. „Teda, ten spodní pravej hořák funguje stopro. Ty ostatní jsem naposledy použil… no… už dávno,“ podrbu se ve vlasech.

„Moc nevaříte?“ potutelně na mě mrkne, vytáhne si z kapsy malej detektor a začne zkoumat, jestli odněkud neuniká plyn.

„Ale tak vařím, jenže sám pro sebe nepotřebuju mít na plotně čtyři pánve najednou, že,“ mlžím. Nějak se mi najednou nechce přiznávat, že ve skutečnosti poslední dva roky nevařím v podstatě vůbec – od tý doby, co jsem zase singl…

„Jasný, to chápu. Zvlášť dnes, když je plyn tak nehorázně drahej, co?“ zakření se na mě ten… kontrolor.

„Tak nějak,“ kývnu a pousměju se. On mezitím schová svůj přístroj zase do kapsy, šáhne na poličku pro krabičku sirek – a všechny hořáky pro jistotu přezkouší.

„A co trouba?“ dřepne si, otevře dvířka od trouby a zahledí se dovnitř, jako kdyby tam mohl něco vykoukat. „Tu používáte?“

„Tu jsem popravdě nepoužil ještě nikdy… Měl jsem tady dřív elektrickou, v tý se peklo skvěle, jenže majitelka bytu si pak ten původní sporák potřebovala odvízt a místo něj mi sem dala tenhle starej… A k tomu, abych zkusil rozchodit tuhle plynovou troubu, jsem se nikdy nedokopal,“ pustím se do vysvětlování, jako kdybych měl potřebu zrovna před tímhle klukem nějak obhájit, proč se s kuchyňským spotřebičem dvakrát nebratříčkuju.

„Teda,“ zavrtí kluk pobaveně hlavou, znovu škrtne sirkou a zkusí tu troubu zprovoznit, „vy tý plynárenský společnosti vážně moc vydělat nedáte!“ Pak ke mně z podřepu zvedne hlavu a rádoby vědoucně se uculí: „Ale chápu, čekáte na tu správnou rošťandu – a pro ni se pak do toho vaření rád pustíte, co?“

Pobaveně se rozchechtám – a ve vteřině se rozhodnu vyjít s pravdou ven, ať tohohle sebevědomýho frajírka trochu rozhodím: „No to jste to teda vůbec netrefil! Já čekám na chlapa – kterej navíc bude vařit pro mě!“

Obočí mu vyletí téměř doprostřed čela: „Jo takhle!“ Pak se narovná a oskenuje mě zvědavým pohledem. „Vymyšlený to, koukám, máte! Tak ale jenom abyste do tý doby neumřel hlady! No, tak tady vás poprosím o jeden podpis,“ přistrčí mi pod nos kus papíru a propisku.

„Máte to mít… Teda ten podpis myslím! Hlady umřít nehodlám, to se nebojte,“ vyvedu na příslušným řádku svou parafu a podám mu lejstro zpátky.

„Jenom aby!“ znovu mě zkoumavě přejede očima, načež s tajuplným zašťuřením vyrazí zpátky do předsíně. „Tak děkuju a mějte se, nashle, a pěknej advent a pohodový svátky,“ začne drmolit asi všechny možný rozlučkový fráze, který má připravený, zatímco zády ke mně vklouzává do svých botasek.

„Jo, vám taky, a taky děkuju. A nashle za rok…“

Kluk se na mě mezi dveřma už jenom otočí a zajiskří mu v očích, přijde mi, že se nadechuje, aby ještě něco dodal, ale nakonec z něj nevypadne nic a s čímsi jako zamáváním těma svýma deskama začne rychle sbíhat schody o patro níž.

S úlevným vydechnutím za ním zavřu dveře… a setřu si pár kapek potu z čela. Sakra, čím to, že mi jeho párminutová přítomnost dala tak zabrat…? Jako by se ten můj už tak malej byt ještě víc zmenšil… a nebylo v něm pro nás dva dost místa. A dost vzduchu. Ufff… Ten kluk totiž ty poloprázdný prostory, na který jsem si tu za ty dva roky už zase zvykl, najednou vyplnil svou živostí, svýma pobavenýma komentama, donutil mě reagovat na ty svý dotazy a hlášky… A vyhodil mě tak z mý ztichlý, zpomalený a před okolním světem zabarikádovaný komfortní zóny…

A zároveň mi ukázal, že je asi načase se sebou něco dělat! Jinak se do tý svý samoty zavrtám tak hluboko, že se mi z ní už nepodaří vylízt! Protože když jsem se už dnes tak orosil, abych narážkám, ale i zkoumavejm pohledům toho kluka dokázal aspoň jakž takž čelit, tak za další rok s takovou nebudu schopnej vypotit ani kloudnej pozdrav… Ne, sakra, konec tady tomuhle mýmu živoření! Je čas na mýho ex definitivně zapomenout… a začít zase žít!

A začnu tím, že se dám znovu do vaření. Od zítřka. No… nebo dobře, od pondělka. Každopádně kdysi mě to bavilo, začne mě to bavit zas. I samotnýho. Jakýpak copak!

***

Na páteční večer nemám žádný plány. Čímž se tento večer neliší od většiny večerů za posledních pětadvacet měsíců. Jako jo, měl bych asi vyrazit do nedalekýho nákupáku a pořešit tam vánoční dárky, ale… to počká… Do pondělka třeba… Dnes se mi mezi lidi vážně nechce. Ještě tak půl hodinky a vyrazím si dát svůj pravidelnej běžeckej okruh, no a do tý doby bych měl…

Z úvah mě vyruší zvuk zvonku. Sám pro sebe se pousměju – poslední týden se tu dveře netrhnou! V pondělí se mi sem nasáčkoval správce domu, jestli mi může zkontrolovat stupačky, včera pro změnu ten plynař… Dnes se mě jde možná někdo ze sousedů zeptat, jestli tu ten plynař opravdu byl a kdy přesně, s tím, že ho prošvihl. Nebo tak něco.

Rozsvítím v předsíni, otevřu dveře – a ten předpřipravenej usměvavej výraz se mi ve tváři přetaví do lehce zmatenýho. „Dobrej den… teda večer… Něco se… něco jste tu zapomněl?“ nejsem schopnej při pohledu na toho kluka ze včera, kterak se nonšalantně opírá bokem o mý futra, dát dohromady větu bez zakoktání. Už zase.

„Jo, zapomněl! Brašnu. U tebe v kuchyni,“ přejde kliďánko do tykání. „Vzhledem k tomu, že je to místnost, do který zjevně vůbec nechodíš, tak sis toho asi doteď nevšiml, co?“ zazubí se na mě.

Rozhozeně na něj zamžourám: „Fakt?! Ale to přece… To bych si…“ Týjo, to už je to se mnou až tak špatný? Že ani nezaregistruju cizí předmět ve svý kuchyni? Ale moment, přece… ta brašna by mu bývala chyběla hned včera…

„Hahaha!“ baví se ten kluk tím, jak se průběžně mění mimika v mý tváři. „Sorry, dělám si srandu, ale tomu nešlo odolat…“ Pak o krok odstoupí – a vytáhne na světlo to, co doteď schovával za zádama: a sice dvě krabice s pizzou. „Ve skutečnosti jsem si říkal, že se radši stavím s nějakou večeří – abys tu vážně neumřel hlady, protože to by byla škoda,“ mrkne na mě a snaží se zatvářit jako neviňátko samo, což se mu ovšem přes ty raráškovitý záblesky v očích nemá šanci podařit.

Vybuchnu smíchy – tomu frajírkovi sebevědomí vážně nechybí! „Ty seš ale,“ pobaveně nad ním zavrtím hlavou, ovšem přestanu postávat mezi dveřma a gestem ho pozvu dál.

„Já nejsem žádný ale, jsem Dan, kdyby tě to teda zajímalo,“ vhrne se do předsíně jak velká voda a vrazí mi ty krabice s pizzou do ruky. Tak nějak očekávám, že ke mně tu svou uvolněnou pravačku napřáhne, abysme se mohli oficiálně představit, ale on si místo toho začne sundávat bundu a zouvat boty.

„Jasně, že mě to zajímá!“ ujistím ho tedy. „Tu bundu hoď semhle… Já jsem Jirka, ale to už sis asi stihl…“

„Jo, vím, Jiří Hajtmar,“ přehodí svou bundu přes tu mou a konečně se zase podívá na mě. „Čau, Jirko,“ věnuje mi další ze svých širokých úsměvů. Širokých – a hřejivých, jak si tak všímám…

„Čau, Dane,“ oplatím mu ten pozdrav. „Ehm, no… Tak asi si jdi sednout do obýváku, to jsou tyhle dveře… A já zatím v tý místnosti, kterou nepoužívám, zkusím najít nějaký talíře, hm?“ významně se na něj zašklebím.

„A co kdybych ti pomohl?“ navrhne. „Ostatně, všecko najednou to nepobereš – chtělo by to ještě i něco na zapití. Což se přiznám, že jsem s sebou nevzal – protože jsem si včera všiml, že dvě balení piv vedle ledničky máš…“

Znovu se rozesměju – a rovnou vykročím do kuchyně. „To se takhle každýmu rozhlížíš po bytě, jo?“

„Každýmu ne,“ odpoví mi do zad, a teprve když v kuchyni položím ty pizzy na stůl a otočím se k němu, dodá: „Jenom když mě někdo zaujme.“ A v očích se mu znovu roztančí ty čertovský plamínky.

No dobře, tuhle hru můžeme hrát oba, ne? Ostatně, nebál jsem se ještě včera, že časem kvůli tý svý samotě vyjdu ze cviku, co se reagování na podobný narážky týče? Tak teď se můžu potrénovat!

„Hm, a kolik jich takovejch během včerejška bylo?“ vyzvídám jakoby nic, zatímco ze skříňky vytahuju dva velký talíře. „Nebo spíš, kolikátej jsem, na koho to s tou pizzou zkoušíš?“

„První,“ odvrkne stručně, stoupne si ke stolu a otevře horní krabici.

„Dnes první?“

„Úplně první… Hele, dáš si tuhle klobásovou? Nebo mám ještě sýrovou, na smetanovým základu, pro případ, že bys byl vegetarián,“ zavyzvídá, ale trochu mi přijde, jako kdyby chtěl to původně nadhozený téma zamluvit.

„Dám si klidně obě,“ přejdu k němu, odložím ty talíře na stůl – a tu krabici s pizzou zavřu, čímž Dana donutím, aby se na mě znovu podíval. „A co bys s těma pizzama dělal, kdybych nebyl doma? Šel bys je zkusit udat o dveře vedle?“

„To riziko bylo minimální, víš? Viděl jsem z chodníku, že se u tebe svítí – a teprve pak jsem pro ty pizzy zašel,“ pokrčí rameny.

„Tak z chodníku… Hele, uvědomuješ si, že to celý vypadá, jako kdybys byl nějakej potrhlej stalker – a já tvoje vyhlídnutá oběť? Co když jsou ty pizzy třeba… otrávený?“

„Cože?!“ vykulí na mě oči. „Ne, nejsou, já jsem jenom… Ale máš pravdu, že to asi může vypadat všelijak,“ prohrábne si rukou vlasy a celej tak nějak znejistí. „Tak já asi radši půjdu, aby sis nemyslel, že…“

„Neblbni,“ přeruším ho a pobaveně se na něj zakřením. „Dělám si srandu! To máš za tu zapomenutou brašnu! Jasně, že si nemyslím, že jsou ty pizzy otrávený… Ale prostě zjišťuju, co od tohohle všeho,“ máchnu rukou nad těma krabicema, „čekáš.“

Dan se mi ještě chvilku zvážněle dívá do očí, než se mu rty zase stočí do uličnickýho ušklíbnutí. „Chceš slyšet pravdu? Ale ne že se budeš smát!“ vymiňuje si.

Koutky mi zacukají už dopředu. „To ti nemůžu tak úplně slíbit… Ale budu se snažit, jo? Každopádně pojď to teda nejdřív všechno odnosit do obýváku, ať tu nestojíme nad stolem jak tydýti…“

V obýváku ještě s omluvným úsměvem rychle seberu hromádku oblečení, která zabírá půlku gauče a kterou jsem tam měl nachystanou, že ji hodím do pračky, než si vyrazím zaběhat. Pak už do připravených sklenic rozliju pivo, sednu si do křesla naproti Danovi, svou sklenku vezmu do ruky – a zazubím se na něj: „Tak… na seznámení?“

„Jo, proč ne,“ drcne svou sklenicí o tu mou.

„Klidně hoď do placu vlastní přípitek,“ navrhnu mu a schválně se zatím nenapiju.

„Tak v tom případě… na horoskop,“ řekne tajuplně, znovu se svou sklenkou dotkne tý mý – a pak si piva usrkne.

„Na horoskop…?“ zvednu na něj obočí, ale zapiju to taky.

„Jo, no,“ položí sklenici na stůl, místo ní popadne talíř a naloží si na něj dva plátky pizzy. „To souvisí s tím, čemu jsi slíbil, že se nebudeš smát.“

„Neslíbil,“ opravím ho s úsměvem. „Ale povídej,“ vyzvu ho, načež se zařídím podle něj a taky si na talíř naskládám pár kousků pizzy, abych se pak mohl zapřít do sedadla – a upřít na Dana zvědavej pohled.

„No, za všechno vlastně může moje praštěná ségra,“ spustí. „Klidně ti na ni dám kontakt, abys jí pak mohl poděkovat za to, že jsem tě tu dneska tak přepadl,“ rádoby pohoršeně protočí oči a zakousne se do klobásovýho pizzaplátku.

„Poděkovat, to jako myslíš doopravdy – nebo ironicky?“ chytnu ho za slovo – a taky si pořádnej kus pizzy odhryznu.

„Ho to záheží,“ zahuhlá vysmátě a rychle polkne. „To záleží na tobě, jak si tu mou návštěvu nakonec vyhodnotíš… Tak jako tak to jde za ségrou. Protože mi k mejm pětadvacetinám letos v únoru, a teď se podrž, nechala sestavit horoskop, jakože výhled na následující rok. Napůl to myslela ze srandy, protože ví, že na tohle nejsem, no ale napůl to myslela vážně. Ostatně, jenom jako vtípek by to bylo dost drahý… Ten chlapík, co to u něj objednala, se mi s tím prej piplal skoro dva dny!“

„Popravdě, tomuhle já vůbec nehovím, takže netuším, jestli je to moc nebo málo,“ přiznám a ukousnu si další sousto.

„To jsme na tom stejně,“ potvrdí mi se zašťuřením. „To jenom ségra je taková máklá, nevím, po kom… No ale počkej! Zajímavý na tom je, že jsem si asi měsíc, měsíc a půl ťukal na čelo, kdykoliv jsem ji potkal, haha… Jenže pak jsem začal zjišťovat, že některý ty věci, co v tom horoskopu jsou, do sebe podezřele zapadaj.“

„Fakt?“ zaujme mě to. „A co třeba?“

„No, třeba… Hele, ale ono to jsou spíš takový detaily, který tobě by ani zvláštní nepřišly, když mě neznáš… a nežiješ můj život… Každopádně,“ upije si trochu piva, „chci tím říct, že mě to donutilo brát to celý trochu vážnějc.“

„Přestal sis ťukat na čelo, kdykoliv jsi ségru potkal?“ bavím se.

„Tak nějak,“ ušklíbne se Dan. „No a tím pádem jsem bral vážnějc i to, co jsem tam vyčetl o svejch vztazích. Když to shrnu, tak tam stálo, že téměř celej rok bude v týhle oblasti v podstatě o ničem, padaly tam takový slova jako stagnace, ustrnutí a podobně, ale v závěru roku že prej přijde nějaký příjemný překvapení… Nejdřív jsem si myslel, když jsem v září změnil práci, že by to mohlo nějak souviset, jenže už jsem tam tři měsíce a nic překvapivýho se mi nepřihodilo. A tak už jsem se začal smiřovat s tím, že v tomhle ten horoskop kecal, protože do konce roku zbejvají ani ne tři tejdny – a tak že už se žádnýho překvapení nedočkám. Dokud jsi včera neotevřel dveře ty,“ zakotví očima v těch mých a pátravě sleduje, co já na to.

„Já…?“ zopakuju po něm nedůvěřivě. „A to jako bylo… ono? Že jsem ti asi jako stodvacátej v řadě otevřel dveře?“

„Jo, vlastně jo,“ rozesměje se… a pak sklopí oči k talíři a prstem začne po ohryzaným kousku pizzy postrkovat kuličky kukuřice. „Otevřel jsi dveře… a moje první myšlenka byla: hej, sakra, že by? Pak jsem zjistil, že žiješ sám. A hned vzápětí z tebe vypadlo, že seš na kluky. To bylo úplně… připadal jsem si, jako kdyby… no, tak nějak skoro až nadpřirozeně… Jenže pak jsi ty dveře za mnou zase zavřel. A mně došlo, že možná… za mnou žádný to překvapení nepřijde úplně samo. Ale že mu možná musím jít trochu naproti…“ A s tím si strčí několik těch kukuřic do pusy.

„Takže jsi objednal pizzu… a vyrazil jsi mi naproti,“ shrnu to, abych si v tom udělal jasno. Abych nám v tom udělal jasno.

„Přesně.“ Pak ke mně konečně zvedne oči a probodne mě zkoumavým pohledem. „Takže co, směješ se? Nesměješ…? Můžu tu ještě chvilku zůstat? Nebo mám vypadnout hned…?“ dyndá ze mě nějakou reakci.

A ta moje prvotní reakce je, že se cítím… polichocenej. Jo, to je to správný slovo, polichocenej – tím, že on mě považuje za příjemný překvapení, kterýmu vyrazil naproti, aby o něj náhodou nepřišel… Ale to mu tu momentálně tak úplně prozrazovat nechci, a tak ho místo toho rychle ujistím: „Jasně, že tu můžeš zůstat!“ Hned nato se na něj potutelně zašklebím: „Minimálně než si dojíš tu pizzu, co sis ji koupil a přinesl. A pak taky, no… To rozhodnutí není jenom na mně, ne? Třeba jsi už stihl během těch desíti minut tady zjistit, že jsem úplně jinej, než jakýho sis mě včera maloval… A že tu už ani zůstávat nechceš…“

„Zatím je to spíš naopak,“ špitne… a strčí si do pusy pro změnu kolečko klobásy.

„Jak naopak?“ nechápu.

„No, že lituju, že jsem tý pizzy nevzal víc. Takhle ji za chvilku sníme… a nebudu mít důvod tu zůstávat dýl…,“ znovu mě propálí pronikavým pohledem.

„Tak,“ dobrovolně se v tom jeho pohledu topím, „třeba vymyslíme i jinej důvod, proč bys tu měl zůstat, než je zrovna večeře.“

„Jo…?“ potěšeně se pousměje, načež se znovu vrátí do toho svýho rozvernýho módu, protože mu zajiskří v očích: „Tak třeba bych mohl, já nevím, zkontrolovat, jestli je ten tvůj sporák vážně v pořádku. Včera jsem to možná trochu odbyl…“

„Tak odbyl?“ položím svůj momentálně prázdnej talíř na stůl – a začnu si pomalu olizovat prsty, aniž bych z Dana spustil oči. „Hele, tak to mi asi kromě ségry budeš muset dát kontakt i na tvýho šéfa. Abych si mohl stěžovat, že svou práci flákáš.“

Zacukají mu koutky. „Nooo, jenže… to on by mi asi dal padáka… A to nemůžu potřebovat, ještě navíc takhle před Vánocema, víš jak,“ taky odloží talíř na stůl – a natáhne se po sklence s pivem, ze který si rychle lokne. „Tak možná bych tě mohl, já nevím, nějak uplatit…? Aby sis to s tou stížností rozmyslel?“

„Uplatit už jsi mě zkusil,“ mávnu dlaní nad naší rozjedenou večeří. „A moc to nezabralo. Tu chuť si stěžovat mám totiž pořád,“ pronesu naoko nespokojeně, ale v očích se mi pobaveně blýská.

Stejně jako Danovi. „Jestli vy nejste nějakej náročnej, pane Hajtmar!“ pronese rozveseleně. „V tom případě,“ zvedne se z gauče a pomalu přejde až ke mně, „u vás můžu překontrolovat i něco jinýho než jenom sporák. Jestli to něco funguje, jak má. A slibuju, že tentokrát to už neodfláknu…“ A s tím si přidřepne přímo přede mě, dlaněma se opře o mý kolena – a zvedne ke mně svůj vyzývavej pohled.

Nasucho polknu. „Jestli vy nejste nějakej drzej, pane plynař…“ Chytnu ho za ruce a od svých kolen mu je oddálím, ale jenom proto, abych se mohl i s křeslem odstrčit kousek dozadu – a měl tak prostor sesunout se na kolena naproti němu.

Dan se přesune z podřepu taky do kleku… a proplete si se mnou prsty. „Možná trochu jsem… Ale na vyhazov z práce to není, ne?“

„Uvidíme,“ pousměju se na něj… a pak už se k němu nakloním a líbnu ho na rty. Zlehka. Ochutnávačně.

Dan mě nejenom nechá, ale navíc pootevře pusu – a pozve mě tak, abych to svý ochutnávání změnil vyloženě v pochutnávání si. Což udělám moc rád! Vyprostím dlaně z jeho držení, abych si je uvolnil – a abych ho mohl obejmout… A hned vzápětí ucítím jeho ruce pro změnu na svých zádech.

Hned během prvních pár vteřin se ujistím v tom, že mi Dan chutná. Cítím jeho hebký, poddajný rty… A jo, cítím z něj samozřejmě i tu pizzu a pivo, ale kromě toho ještě něco jinýho: cítím prostě… chuť a vůni sympatickýho kluka, kterýmu jsem stál za to, aby takhle riskoval. Aby šel, nakoupil něco k jídlu a troufl si s tím zazvonit na mý dveře. Nemohl tušit, jestli se mu nevysměju, jestli ho nepošlu do háje… nebo jestli naopak toho, s jakou důvěrou se ke mně pozval, nějak nezneužiju… Ale přesto přišel, já mu otevřel dveře, a on mi otevřel… sebe. Nebo spíš… pootevřel mi sebe. A teď mě nechává, abych vstoupil – a došel ještě o kousek dál…

Když tenhle náš první polibek dospěje ke konci, Dan se ode mě pomalu odtáhne – a očima ke mně vyšle spoustu usměvavých otazníků. „Tak co?“ hlesne a odkašle si. „Už sis to s tou stížností rozmyslel?“

„Zatím jsem lehce nalomenej,“ uculím se na něj – a honem se skloním ještě pro jednu rychlopusu. „Ale když chceš teda mocí mermo něco kontrolovat, tak bys třeba mohl – ale je to jenom návrh! – překontrolovat v ložnici mou postel. Jestli se nerozpadá. Ale je to fakt jenom nápad, a pokud se ti do toho nechce, určitě přijdeme na něco jinýho!“ ujistím ho ještě, aby si náhodou nemyslel, že když už sem takhle bez pozvání přišel, tak mi musí ve všem vyhovět.

„Ne, to zní dobře,“ ujistí pro změnu on mě – a přidá i to uculení: „Já jsem se náhodou původně hlásil na pozici ložnicovýho kontrolora, víš, ale nevzali mě a místo toho mi nabídli post toho plynaře, tak jsem na to kejvnul. No ale třeba kdybych od tebe dostal kladný reference, tak by to ještě přehodnotili…“

„Kladný reference?“ zvednu se na nohy a napřáhnu k němu ruce, abych mu taky pomohl do stoje. „No tak na to rovnou zapomeň! Abys kontroloval ložnice bůhvíkomu!“

Tentokrát se on nahne ke mně, aby mi věnoval jedno rychlý líbnutí. „No tak dobře, já teda už tu práci měnit nebudu,“ zamumlá mi do rtů… A pak už mě nechá, abych ho za ruku odvedl do ložnice. Kterou mám naštěstí vyvětranou, postel ustlanou… a celkově prostě k tý kontrole předpřipravenou.

Ačkoliv mám dojem, že Danovi by bylo úplně jedno, i kdybych ho přivedl do místnosti, kde by to vypadalo jak po výbuchu. Nebo teda… přinejmenším by si toho vůbec nevšiml. Má totiž oči jenom pro mě… Případně je zavře, to když se k němu skloním a začnu ho zase líbat, zatímco mu zvednu ruce nad hlavu, abych mu mohl svlíknout tričko a odhodit ho někam na koberec.

„Můžu taky…?“ zamžourá na mě.

„Jasně, můžeš, co chceš,“ odpovím mu – a nechám ho, aby mi triko taky přetáhl přes hlavu.

„To je od tebe docela odvážný,“ uchichtne se, rychle proskenuje můj hrudník lačným pohledem, pak mě popadne za ramena, trhnutím mě otočí zády k posteli – a strčí do mě, abych spadnul přímo do peřin.

„Odvážnější, než když mě necháš, ať tě odvleču do ložnice, aniž bys o mně cokoliv věděl?“ natáhnu k němu ruku, a když mi do dlaně vloží tu svou, stáhnu ho dolů, na sebe.

„Nooo,“ protáhne a jemně se o mě otře nosem, zatímco se uvelebuje na mým těle, „a tak měl bych něco vědět? Máš nějaký speciální… hmm… libůstky? Choutky?“

Zasměju se volbě těch slov. Libůstky a choutky… „Jo, mám,“ zkusím se zatvářit drsně. „Děsně rád poslouchám, když pode mnou ten druhej škemrá, ať ho už konečně udělám…“ A rovnou se s Danem na svým širokým letišti přetočím, aby doopravdy ležel pode mnou. A aby mu tím pádem došlo, že už se jeho škemrání nemůžu dočkat.

„Tak to nezní, jako že bych se měl čeho bát,“ zkonstatuje usměvavě.

„Bát se každopádně nemusíš vůbec ničeho, jasný?“ mám potřebu ho uklidnit. Ne že by teda vypadal, že se čehokoliv bojí, spíš naopak – ale i tak, chtěl bych rozptýlit všechny jeho případný pochyby a nejistoty, protože chci, aby si to dneska všechno co nejvíc užil. Za tu svou odvahu, ale i za to, jak neskutečně mi během chvilky zvedl sebevědomí a jak rychle mě vyvedl z toho mýho pochmurnýho samotářství, si to zaslouží!

Dan na srozuměnou jenom kývne, hned pak mi vjede rukama do vlasů a přitáhne si mě k dalšímu polibku. Parádně hlubokýmu, v týhle poloze!

„Mimochodem,“ zabrumlá, „ta postel zatím vypadá, že něco vydrží… Asi bude z kvalitního dřeva…“

„Zbytečně moc mluvíš,“ vydechnu mu do pusy.

„Na školení nám říkali, že máme bejt hovorní,“ vymumlá pro změnu do pusy on mně.

„Ser na školení,“ doporučím mu šeptem, ještě chviličku si pohrávám svým jazykem s tím jeho… a pak se vyhoupnu na kolena, sednu si na Dana obkročmo a s pohledem upřeným do jeho očí mu začnu rozepínat kalhoty.

Dan si vzrušeně skousne rty. „Seš sexy… Takhle nahoře,“ informuje mě.

„A ty zas dole,“ mrknu na něj.

„Hmm, tak tím to máme asi daný…“

„Jo, to máme,“ usměju se na něj spokojeně… a musím se krotit, aby to nebylo až příliš spokojeně. Čímž myslím asi tak, jako se usmívá kobra na lapenýho králíčka…

Dan mi ten můj pohled bez uhýbání oplácí. Natáhne ruce, začne mi dlaněma hladivě přejíždět přes kolena… a přes stehna… A jakoby mimochodem dodá: „Jirko, ještě než mi ty kalhoty sundáš, tak… mám v kapse kondom… A taky lubrikant, takovej ten mini, no ale je to lepší než nic…“ Načež si znovu skousne rty – a vypadá díky tomu najednou docela stydlivě, zvlášť když se mu do tváří zároveň nahrne trochu červeně. No ne, že by nebyl až tak sebevědomej, jak se na mě celou dobu snaží působit?

Což mi přijde sice jako zajímavý zjištění, ale ještě mnohem víc mi to přijde tak nějak… roztomilý… Neřeknu na to ale nic, ne hned. Místo toho z něj pomalu sroluju kalhoty, stáhnu mu je z nohou a odhodím je na zem k našim trikům. Popolezu po Danově téměř nahým těle výš, celýho ho přikryju vlastním rozehřátým tělem, tu jeho zčervenalou tvář olíznu – a teprve potom dodám: „Neboj, já teď sice nikoho nemám, ale to neznamená, že nejsem zásobenej… Kondomama – i gelem. A dalšíma věcma.“

„Dalšíma věcma?“ chytne se přesně toho, čeho jsem věděl, že se chytne. „A jakýma?“ zavrtí se pode mnou, omotá mi ruce kolem krku – a zase si na chvilku přivlastní mý rty, asi aby z nich tu odpověď zkusil nějak vymámit.

Já se ale nedám. „To zjistíš až ve správnej čas!“ odpovím – a zachvěju se z toho, jak mi podbřiškem protíká nadrženost už jenom při představě toho zjišťování… „Mimochodem, nejseš ještě pořád nějak moc oblečenej?“

„To říkáš ty mně?“ rozesměje se. „A vůbec, teď se na chvilku vyměníme, já si tě chci taky svlíknout!“

A tak mu vyhovím, překulím se na záda a nechám ho, ať se chvíli pro změnu plazí on po mně. Ať mě hladí, olizuje, líbá… a během toho ze mě sundá kalhoty… rovnou i s boxerkama…

„Tvoje chvilka právě uplynula,“ informuju ho, když začne dlaní zkoumat nejcitlivější místo mýho těla, zatímco jeho nádobíčko je pořád schovaný pod vrstvou látky.

„Vždyť jsem sotva začal!“ ohradí se a zkusí se zatvářit nespokojeně, ale má to marný, jeho oči ke mně žádný nespokojený signály nevysílají.

„No však právě, ty jsi začal – a já to dokončím,“ udělám nám v tom jasno s potutelným zakřeněním, omotám mu paži kolem pasu a zase si ho přetočím pod sebe. Zbavit ho spodního prádla mi pak už zabere jenom dvě vteřiny, a aniž bych se ho tam dole dotkl, znovu ho celýho zalehnu – a užívám si čistě jenom to, jak se naše dvě nažhavený péra otírají jedno o druhý…

„Aaach,“ uteče Danovi z pusy vzdychavej důkaz toho, že jemu se to líbí taky… Načež pro případ, že bych to jeho slastný vzdychnutí nepochopil, zkusí oddálit stehna trochu od sebe a udělat mi mezi svýma nohama víc místa.

Tahle jednoznačná pozvánka vydere vzrušenej sten pro změnu ze mě. „Ach… Tady je někdo nějak nedočkavej…“

„Jsem, no,“ přizná jednoduše, dlaněma mě chytne za zadek a přimáčkne mě k sobě ještě o něco pevnějc.

„Taaak na to zapomeň!“ začnu se sbírat na kolena. „Jestli máme tu postel pořádně otestovat, tak to nesmíme uspěchat!“

„Však nikdo neříká, že první testovací kolo musí bejt zároveň poslední,“ mrkne na mě lišácky.

„To je pravda,“ uznám. „Ale stejně si s tebou chci i napoprvý hezky pohrát, takže mi do toho laskavě nezasahuj!“ Přičemž na důraz svých slov mu vklouznu dlaní do klína a trochu ho tam promnu.

„Aaach…,“ celej se pod těma mýma dotykama rozvrtí. „No dobře, tak já už to nechám na tobě…“

„Hodnej!“ pochválím ho stručně, skloním se – a nasaju toho jeho nedočkavýho ptáka do pusy. Na chviličku. Jenom aby si Dan uměl představit, co všechno se skrývá pod tím slovíčkem pohrát si…

Dan se ještě chvilku kroutí a roztouženě vzdychá, ale jakmile se zase narovnám v zádech, otevře oči a zvědavě se na mě zahledí. Já se zatím bez dalších řečí přesunu k nočnímu stolku, zalovím v šuplíku a vytáhnu nejenom tubu s lubrikantem, ale rovnou si nachystám i kondom. Ať se do toho šuplíku nemusím za chvíli natahovat znovu.

Kondom prozatím nechám položenej vedle sebe na matraci, ale tu tubu hned otevřu a dostatečný množství gelu si vymáčknu do dlaně.

Cítím, že mě Dan celou dobu pozoruje… A když se s ním propojím očima, jenom nadrženě polkne. Usměju se nad tím – ovšem ve vteřině zvážním a s přísným nádechem v hlase pronesu: „Nohy od sebe!“ A Dan díky tý změně mýho tónu polkne znovu – a pak mě poslechne a nohy od sebe opravdu odtáhne.

Já se na tom uvolněným místě pohodlně uvelebím, rozmažu si lubrikant po obou dlaních, a zatímco do pravačky chytnu Danovo péro a začnu ho zlehka mnout a mačkat, ukazováčkem druhý ruky začnu kroužit okolo vstupu do jeho análu.

Dan zavře oči a spolu se vzrušeným zasténáním sebou trochu škubne, já si ho ale za jeho péro pohotově přidržím. „Nonono, lež klidně!“ napomenu ho, ale řeknu to spíš tak pro formu, než že bych mu vážně hodlal dávat nějaký příkazy… Teda jako ne že bych na nějaký drsnější hraní nebyl, ale takhle napoprvý se do ničeho takovýho pouštět nechci.

„To samo,“ vydechne Dan a pootevře jedno oko, aby zjistil, co já na to. Když si všimne, že se ve skutečnosti usmívám, usměje se na mě taky – a oči zase zavře, aby se mohl soustředit jen a jenom na mý dotyky.

Ještě chvilku ho hladím a opečovávám jenom takhle zvenku, než začnu nagelovanej prst opatrně sunout dovnitř. Dan vzrušeně zakňourá a prohne se v zádech, a já to pro tentokrát nijak nekomentuju, nechám ho, ať si to užívá po svým.

No ale nechám ho si to užívat po svým jenom do určitý chvíle. Jakmile do něj totiž ukazováček zastrčím celej a nahmatám jeho prostatu, Dan znovu hlasitě zakňourá – a začne hýbat pánví, aby se na ten můj prst mohl nabodávat… a třít si o něj to svý citlivý místečko…

„Hej, ty seš vážně děsně nedočkavej!“ neodpustím si znovu se neozvat.

„Promiň…,“ vyvzdychá ze sebe – ale dál v těch pohybech pokračuje, nadrženec!

„To se nemusíš omlouvat, ono je to děsně rajcovní… Jenže na druhou stranu je pravda, že jsem ti nic takovýho nedovolil.“

„Aaach… Takže… co není dovolený, je zakázaný?“ vyzvídá vrnivě, aniž by mu to stálo za rozlepení víček.

„Tak nějak. Já si tě chci totiž udělat sám… a po svým.“

„Ah… aha…“ A teprve teď Dan přestane ojíždět můj prst – a zvědavě na mě otevře oči, jako kdyby vyčkával, jakej případnej další pokyn mu dám.

Nutno dodat, že už jich moc v zásobě nemám, protože sám jsem taky už šíleně vzrušenej a nadrženej – a Dan měl ostatně pravdu: proč by tohle naše první kolo zároveň mělo být poslední? Oba jsme roztoužení na maximum, tak proč si nedopřát jedno rychlý, zasloužený uvolnění…? A když budeme mít hravou náladu, tak druhý kolo můžeme klidně protahovat do aleluja…

A tak si Dana tam uvnitř uvolním ještě i druhým a třetím prstem, na svý nažhavený péro si naroluju připravenej kondom, kterej taky potřu štědrou dávkou gelu – a pak si Danovo horký tělo zase zalehnu, protože v týhle poloze se s ním cítím tak jaksi nejpříjemněji. Cítím totiž, jak mě jeho kůže hřeje, skoro až pálí, a taky mu vidím krásně zblízka do očí… A můžu ho kdykoliv políbit… nebo mu vklouznout dlaní do vlasů a jenom tak něžně se jima probírat… A já tohle všechno prostřídávám, zatímco se svým natěšeným pérem kousek po kousku dobývám do Danova nitra. Postupuju pomalu a opatrně a nadlehčuju se samozřejmě na rukách, abych se do Dana pohodlně dostal, a mezitím ho rozptyluju právě těma polibkama nebo tím, že ho jen tak hřbetem dlaně hladím po tváři, zatímco se s ním propaluju očima… Je úžasný pozorovat, jak se mu v nich odráží všechno to vzrušení a nedočkavost a touha a chtíč! A taky důvěra, spousta důvěry. A je krásný moct si zase tohle všechno v něčím pohledu číst…

„Dobrý…?“ šeptnu, když do Dana konečně vklouznu až nadoraz a zkusmo se v něm trochu zavrtím.

Dan jenom sotva znatelně přikývne – a přitáhne si mě za zátylek k dalšímu hlubokýmu polibku. Po týhle jeho odpovědi jsem připravenej rozjet svou jízdu naplno a celý mý tělo mě ponouká k tomu, ať přesně to taky udělám, ale já se ještě na chvilku ovládnu. Protože jak že jsem to Danovi prve odpověděl, když se mě ptal na mý choutky? Že zbožňuju, když ten pode mnou škemrá, abych ho konečně udělal. A v tom jsem vážně nekecal…

A tak, potřebám svýho těla navzdory, se v Danovi naopak začnu pohybovat pekelně líně. Ven… a dooovnitř… a veeen… a dovnitř… No a jeho vzrušenej klacek přehlížím úplně. Schválně. Jako kdyby neexistoval. A jako kdyby to jediný, co je pro mě teď důležitý, byly Danovy rty… a jeho chtíčem rozpálený tváře…

Po několika minutách mýho ležérního tempíčka to Dan už nevydrží: „Jirko, aaach… Nemohl… nemohl bys… rychlejc?“

„Nemohl,“ znovu do něj pomaličku vklouznu.

„Jirkooo!!!“ protáhne sténavě – a jo, tohle už docela znělo jako zaškemrání!

„Copak?“ chci ho ještě trochu pozlobit… a vydráždit. „Neříkal jsem, že si tě udělám po svým? Takže teď tě čeká několikahodinová šukačka… bez udělání. A pak se uvidí.“

„Aaach… ježíííši!“ zaskuhrá a při nejlepší vůli nejsem schopnej poznat, jestli to ještě pořád znělo vzrušeně, nebo už mírně frustrovaně. „Že bych… přece jenom… zazvonil na… na špatný… dveře?“

„Nooo počkej, to odvoláš!“ slíbím mu temně, malinko změním polohu, abych mu pravačkou dosáhl do rozkroku – a pak konečně rozjedu rychlý a prudký přírazy pánví, zatímco moje dlaň se pro změnu stará o Danova dosud opomíjenýho ptáka. A že v týhle péči nejsem marnej, o tom mě ujistí Danovo vzdychání a sténání, který nabírá na síle…

Se svýma hlasitýma projevama vzrušení se k těm jeho hned přidám. Dál do něj v pravidelným rytmu přirážím a dál ve stejným tempu pumpuju jeho péro… A jelikož vyvrcholí o chviličku dřív než já, stihnu se ještě popást očima na tom jeho sexy výrazu ve tváři, než mě semele to, jak se kolem mě Danovo nitro stahuje… A než mě můj vlastní orgasmus donutí zavřít oči – a naplno si to všechno odhekat.

„Žiješ…?“ probere mě z tý strnulý nicoty Danův jemnej hlas.

„Jo, neboj,“ usměju se, ale oči se mi zatím otvírat nechce. Jenom z Dana vyklouznu, poslepu ho obejmu – a položím si hlavu někam k jeho klíční kosti. Dan mě začne hladit po zádech… a já slyším jeho uklidňující se dech… a cítím, jak mu buší srdce… A je to všechno tak příjemný, že mě z toho začne brát spaní…

„Hele, Jirko, já se ti musím k něčemu přiznat,“ přeruší Dan to mý usínání.

„K čemu?“ zamumlám.

„No, jak jsi včera říkal, že čekáš na chlapa, kterej ti bude vařit – tak já ale neumím vařit vůbec…“

Tohle jeho přiznání mě pobaví – a probere. „Ne?“ nadzvednu se na loktech a zabodnu se do něj pohledem. „No tak to si teď nejsem jistej, co s tím! Poslyš, neměl bych si taky nechat sestavit horoskop? Víš, jestli se tam třeba nedozvím, že klukům, kteří neuměj vařit, nemám vůbec otvírat dveře!“

„To je možný,“ zacukají Danovi koutky, „ale taky tam určitě budeš mít napsaný, že když už nějakýmu jednou ty dveře otevřeš, tak že už ho nemáš vyhazovat…“

„Však já tě nevyhazuju,“ líbnu ho na špičku nosu. „Můžeš tu klidně přespat.“

„Fakt…? A… není to blbý?“ malinko znejistí. „Když včera jsme se ještě neznali… a dnes se ti kvartýruju do bytu?“

„Ty se mi nikam nekvartýruješ, já tě zvu! To za prvý,“ usměju se na něj. „A za druhý – nepotřebuju žádný složitý astrologický výpočty k tomu, abych poznal, že když mi vkráčí do bytu a tak nějak i do náručí sympatickej kluk, tak že mám udělat všechno pro to, aby tu zůstal co nejdýl…“

A Dan se v tom mým náručí spokojeně zavrtí… a v mým bytě se hned po Vánocích spokojeně zabydlí.

A když pak na Silvestra s bouchnutím otevřu šampaňský a dvě skleničky se zlatavou tekutinou nám přinesu do postele, připijeme si spolu na novej rok a nový začátky… a samozřejmě na horoskop. Na ten Danův, kterej ho přivedl k mým dveřím, a i na ten náš, společnej, o kterým pevně věřím, že jsou v něm pro nás vepsaný jenom samý hezký věci!

---

Přeju všem čtenářům a čtenářkám, ať je pro vás nový rok plný nečekaných překvapení, příjemných zážitků, veselých událostí, úsměvných příhod a inspirativních setkání! 😊