Návštěvička

Vlastně jsem to původně ani v úmyslu neměl. Jen jsem si zašel na skleničku a pokecat. Najednou seděl vedle mě a jeho bok, nebo spíš jeho zadek, se o mě otíral. Sedl si tak, že mi skoro lezl do klína. Nebyl zrovna extra krasavec, taky bylo jasný, že mu ani tak nejde o mý péro, jako spíš o obsah mojí šrajtofle, ale tady se daly potkat ledasjaké typy, takže jsem to neřešil. Mimo to, já jsem sexuální ateista. Nevěřím, že si ještě někdy švihnu z lásky.

Prostě jsem ho nechal, ať po mně leze jako ještěrka, a nevšímal jsem si ho a dál se bavil s klukama. Jen, když už byl moc otravný, jsem ho odsunul, jak od sebe, tak od svojí sklenice. Mandle a kešu jsem byl ochoten obětovat.

Trochu mi ho bylo líto, ale trochu mi i vadil. Když se mi zdálo, že už stačilo, odpálkoval jsem ho zcela regulérně. A on se odebral otravovat jinam. Proto mě dost překvapilo, že když jsem vyšel před klub, už tam očumoval a jaksi samozřejmě se ke mně přidal. Neříkal jsem nic a kráčel k domovu.

„Kam jdeme?“ zeptal se po chvíli.

„Kam jdeš ty, to nevím, já domů.“

„Nemáš auto?“

„Mám, ale taky půl litru vína, jestli sis nevšiml. Však támhle ti stojí tramvaj, za školou autobus, nevím, co řešíš.“

Držel už pusu, ale i krok.

Byl jasný jako maják, ale mě ta hra začala bavit. Došli jsme před barák, já vytáhl klíče a:

„Tak čau a díky za doprovod.“

Chytil mě za ruku a já si všiml, že se klepe. Rychle jsem ho odstrčil.

„Nehodlám financovat tvýho dealera ani tebe, pokud v něčem jedeš.“

„Nic takovýho, jen je mi zima a… mám hlad.“

Teprve teď jsem si všiml, jak málo je oblečený.

Doma jsem ho ze všeho nejdřív nakopal do sprchy a pak si ho důkladně prohlédl. Minimálně si nepíchal.

Večeře se sestávala z polívky v pytlíku a chleba s tím, co lednice dala. Vypadal, že mu to stačí.

„Jestli chceš, můžeš si ty zbylý vzít,“ nabídl jsem velkoryse a postavil na stůl košík plný instantních vymožeností.

„Díky moc, já si je pak ráno vezmu. Fakt díky.“

Zauvažoval jsem, kde bere tu jistotu, že bych ho nevykopl do noci ihned po případném aktu.

„Kde pracuješ?“ zeptal se, nejspíš, aby řeč nestála.

„U jedné malé firmy, v kanclu.“ Nemínil jsem to rozebírat, aby ho nedejbože nenapadlo tam na mě někdy přijít číhat.

Chvilku jsme ještě kecali a pak jsme se přesunuli do ložnico-obývákové pracovny. Větším počtem pokojů můj byt nedisponuje. Ale pro jednoho dobrý.

Zkrátím to: pokusil se, ale nedopadlo to.

Sedl jsem si do křesla, on zůstal pod peřinou.

Pomyslel jsem si, že láska je sice slepá, ale péro neoklameš, prostě něco ve mně cítilo, že to není ono. A to už jsem nějaké zkušenosti tohoto druhu za sebou měl. Včetně zcela neteplého studenta, který na férovku hlásal, že proč by chodil na brigádu, když stačí na pár minut zatnout zuby. A hodí mu to násobně víc.

Docela bych uvítal, kdyby usnul, nebo to aspoň předstíral, ale koukal zpod mojí peřiny a ospale teda nevypadal.

„Chodíš někam předstírat práci?“ zeptal jsem se.

„Dělal jsem u jedný hlídací firmy, ale pak se to nějak zkomplikovalo.“

„Takže nikde. Ale koukám, že tohle taky nijak zvlášť nesype,“ rýpnul jsem si.

„Ale někdy jo. Jen jsem chtěl…,“ neřekl co a já byl rád. Na pohádky jsem fakt už velký. „Chtěl jsem někoho normálního, ne si nechat vošukat díru v pochcaným podchodu za popelnicema, nebo na zadní sedačce a poslouchat řeči, jak nevěděl, netušil, a proto se oženil. A pak mi ještě nechce zaplatit,“ dodal po chvíli.

„Dost riziková práce. Jak dlouho ti to vydrží, než něco chytneš?“

„Že ti to před chvilkou nevadilo?“ zeptal se přidrzle.

Důrazně jsem poklepal na dva víceméně nepoužité kondomy. Uznávám ovšem, že to nebyla jeho vina, že nedošlo na jejich primární účel, on se fakt snažil.

„Myslíš, že každej, kdo šlape, to má?“

Tak ne že bych si to myslel o všech, ale zdálo se mi to vysoce pravděpodobné.

„Kolik tvých kámošů může říct, že jsou čistí?“

Kouknul na mě a z výrazu jeho obličeje mi bylo jasné, že si myslí svoje.

„Můžu si vzít něco na pití?“ zeptal se místo odpovědi.

„Jasně, v lednici je minerálka a džus, pokud ti nevadí, že je ananasový.“

Cestou do kuchyně i zpátky nasadil vlnění, bohužel mi to spíš připomínalo mozkomoří taneček, takže neuspěl. Mimo to jsem s úžasem zjistil, že moje lednice je Ježíš. Šel si pro minerálku, ale vrátil se vínem.

Zalezl zase pod peřinu a najednou řekl úplně normálním hlasem, ne tak afektovaně, jak mluvil do teď.

„Jako my mezi sebou moc nekamarádíme, ale občas se zadaří, když s tím druhým máte společný i něco jinýho, než že kouříš péra a nastavuješ prdel. Když jsem ho viděl prvně, myslel jsem, že má čtrnáct, ale jen tak vypadal, později mi ukázal jeho mámu, vypadala jako jeho starší segra. Šlapala a on v tom od mala rostl. Když zjistil, že se líbí chlapům, začal taky. Dělal to pro prachy, ale se mnou byl proto, že mě měl rád.“

Zachytil můj pohled a naštvaně vyjel:

„Miloval jsem ho, chápeš, fakt jsem ho miloval. To jenom vy si myslíte, že za prachy si koupíte všechno a všechny. Bylo nám zima a neměli jsme co žrát, ale bylo nám spolu fajn.“

Neobtěžoval jsem se připomenutím, že já ho sem netáhl, ale naopak on se sem tak nějak vetřel.

„Nech si to na později. Co bylo dál?“ zeptal jsem se.

„No, párkrát jsme toho chtěli nechat, hlavně Zigi, ale když nebylo co do huby, žádný kouření, tak jsme holt občas šli na značku. To už tak časem vychytáš, kde ti dají teplou polívku a do tašky nějaký zbytky, hlavně když vypadneš, protože co kdyby hostům z pohledu na somráka zašla chuť, že jo. Už jsme věděli, kde se vždycky dá ulovit kunčoft, kdo má rád dva kluky, kdo je divnej, kdo tě ohne na stojáka, kdo si jen zašuká a jde, kdo má rád, když u toho kluk brečí, prostě všechno. A pak jsme potkali takovýho divnýho týpka. Pan podnikatel, oženil se, aby to nikdo nevěděl, že se mu líbí kluci. A vůbec byl hnutej. Dělal to jen se Zigim. Položil na postel igelit, přinesl si v lavoru hodně horkou vodu a Zigiho oholil, vydrhl a tak. Možná se bál, že když bydlíme, kde se dá, a myjeme se ve starým kýblu, tak od nás chytí nějaký autíčka lásky. A pak to dělali a chtěl, ať se koukám. Věděl, že jsme spolu, asi mu to dělalo radost, že se musím koukat, jak mi šuká mýho kluka. Jako by se nám mstil za svůj zkurvenej život. Se neměl ženit, ne? Kór v dnešní době.

Pak jednou takhle na jaře, ale už bylo celkem teplo, si Zigiho odvedl takovej fešáček jen v triku a kraťasech. Vypadal, jako by jen taky vyšel před barák. Tak jsem si říkal, že na Zigiho počkám. Po hodině jsem už začal být trochu nervózní, po třech jsem byl totálně v hajzlu. Strašně jsem se o něho bál, já vím, co si myslíš, ale Zigi byl jediný, co jsem měl, chápeš? Přišel až druhý den ráno. Dva dny jen ležel, brečel, nebo koukal do zdi, ani nechtěl jíst. Chcal do starýho kastrolu, ani kvůli tomu z postele nevylezl. Když pak konečně vstal, protože musel na záchod, viděl jsem, že má kalhoty celý od krve, a když…, víš co…, tak z něho šla krev. Byl jsem strachy bez sebe a chtěl jsem ho vzít k doktorovi, první pomoc mu přece musí dát, to jsem věděl.

Ale nechtěl, prý co jim řekneme? A co když zavolají policajty? Ptal jsem se, co se stalo, ale řekl mi jen to, že ten chlápek ho strčil do auta, odvezl ho do nějakýho baráku a tam už čekali další dva. A celou noc se na něm střídali. Ráno ho odvezli a vykopli na ulici a odfrčeli. Od té doby už Zigi na ulici nebyl, nedovolil jsem mu to. Chodil jen s tím podnikatelem, to byl slušnej chlap, i když jinak pako.

Dřív jsem si trochu mohl vybírat, ale teď jsem bral všechno. Potřeboval jsem prachy. Vyptával jsem se na ty tři, něco jsem se i dozvěděl, ale nebylo to nic hezkýho. A pak se ke mně jednou přitočilo něco, u koho jsem si nebyl jistej, jestli je to holka nebo kluk, a řekl mi, že mi mám dávat velkýho bacha, protože ti tři se začali ptát pro změnu po mně.

Kdyby šlo o mě, kašlu na ně, ale bál jsem se o Zigiho. Začal jsem na něj tlačit, že se posunem do nějakýho jinýho města, přihlásíme se na pracák, najdem si bydlení a budem jen spolu.

Nejdřív nechtěl, že kvůli mámě, ale pak souhlasil. Jenomže přišel covid a byli jsme v prdeli. Já to nechytil, nebo jsem to přechodil, ale Zigiho to semlelo jak mlýnek na maso. Dotáhl jsem ho k jeho mámě, nejdřív nás nechtěla ani pustit dovnitř, prý kvůli dětem, ale pak teda, že jo a sanitku jsme zavolali k ní. Protože do té vybydlené ruiny, kde jsme bydleli my, tak tam by sanitku neposlali, ani kdybych jim zaplatil zlatem. Mně doktor neřekl nic, ale Zigiho mámě řekl, že covid sám by nebyl to nejhorší, ale problém je v tom všem ostatním, co Zigiho oslabilo.

Neptal jsem se, ale uměl jsem si představit. Volal jsem mu v jednom kuse, ale zvedl mi to málokdy. A pořád to samý: ‚Odstěhuj se, najdi si práci, beze mě ti bude líp.‘ Každej ten telefonát jsem ořval.

Když umřel, jeho máma řekla, že ona žádnej pohřeb dělat nebude, prý nevyhodí prachy na něco tak zbytečnýho. Pohádali jsme se, ječela na mě, že měl určitě AIDS, a já jí ho přitáhl domů. Vždyť to byl její syn, proboha. Poslal jsem ji do hajzlu a od té doby jsem ji neviděl. Jako já něco měl, jako prachy, ale tolik zas ne. Nakonec jsem se ponížil natolik, že jsem dolezl za tím podnikatelem. Když jsem mu řekl, co se stalo, normálně začal bulet, a prý jestli mám Zigiho fotku. To jsem měl, ale jen v mobilu a na žádné na sobě neměl hadry. Takže to nic, že jo.

Dal mi prachy na pohřeb bez obřadu a řekl, že jim na covid umřela teta, nebo babka, nebo někdo takový, že mi pronajme její garsonku, dá mi práci, ale přestanu šlapat a budu chrápat jenom s ním. Tak co by ne, že jo, kdo by váhal. Jenomže člověk je někdy blbec, no a já blbec byl. Za nějakej čas jsem si tam začal vodit kámoše, na přespání, na pokec, na trochu toho sexu. Buď se to nějak domákl, nebo mu to řekl někdo z baráku. Jednou přišel, když jsem ho nečekal ani ve snu, a nachytal nás v nejlepším. Vykopl mě z bytu, ale práci mi nechal. Jenomže…, no byl jsem vůl, byla to moje chyba, že mě vyhodili. Za to on už nemohl. Takže jsem skončil zase na chodníku. Možná ještě chvilku a půjdu za Zigim, až na to, že mně nikdo pohřeb nezaplatí.“

Koukal na mě a čekal, co já na to. Ty slzy za kamaráda jsem i věřil, i když, možná byl jen dobrý herec. Znám kluka, co hraje divadlo a občas menší štěk u filmu nebo v seriálech. Ten se během půl minuty rozbrečí na požádání. Prostě to umí. Vím já, jestli se tenhle boreček nedojímá i nad vyfabulovaným kámošem a vymyšlenou storkou?

Když jsem mu ráno řekl, že bych ocenil, kdyby už šel, nijak se nebránil, jen se zeptal, jestli se může ještě osprchovat, že k tomu moc příležitostí nemá.

Než se vyhrabal, nandal jsem mu do starého batohu všechno oblečení, co mi bylo malé, na něm už bude, jestli ho prodá, rozdá, nebo bude nosit. A přidal jsem mu ty polívky, sušenky a stravenky. Peníze ne.

Přišel vymydlený, oholený, učesaný, v novém tričku a docela prokoukl. Vzal si svetr, ať v té ultra tenké bundě nezmrzne, hodil batoh na záda a byl připravený na zpáteční cestu.

„Nezkusíme to spolu?“ zeptal se ještě pro jistotu, když už stál ve dveřích.

Bylo mi ho líto, fakt. Ale nevěřil jsem mu.

„Koukni, mám dost svých starostí, takže ne,“ řekl jsem.

Usmál se a odešel.

Dal jsem prát povlečení, po mírném zaváhání vyhodil hrnek, ze kterého večer pil čaj, zbytek vína jsem vylil a flašku hodil do skla. Dal jsem si sprchu, oholil se, zacvičil jsem si, lehnul a mínil dospat noc.

Nešlo to, pořád jsem na cosi myslel, ale nějak jsem si nemohl uvědomit, co to je. Něco bylo blbě. Vstal jsem a šel do předsíně. Klíče byly v zámku, platební karta ve skryté kapse, v peněžence zhruba tolik, kolik jsem si myslel, že by tam mělo být.

Že by svědomí? Ale houby, to u mne nehrozí.

Ale něco…, něco…

Šel jsem do koupelny, i když co by tady? Rozhlédl jsem se.

Doprdele!

Oholil se mojí žiletkou…