Dopisy

1970

Venkovní přítmí ještě zvětšovala napůl stažená roleta v okně. Po sklech stékaly kapky a rozmazávaly výhled na protější stejný činžovní dům, postavený zřejmě jako celá ulice někdy za Rakouska. Kdysi snad světlé omítky nekompromisně zachvátila tmavá šeď. Odloupnuté kusy vytvářely bizarní mapy neexistujících světadílů. Ponurost, smutek, prázdnota, tísnící samota, pomyslel si chlapec v létech snad po vojně, sedící ve starožitném křesle. Roztažené prsty rukou nepatrně svíraly opěradla potažená kdysi modrým sametem s dekorem žlutých růží. Zrak přejížděl po starém nábytku, obrazech, až spočinul na rovněž odloupnutém kusu štukové výzdoby stropu, který v rohu visel jako krápník v jeskyni. Hoch se pousmál, ano jeskyně. Jeho, od včerejšího pohřbu, od dnešního rána, kdy opustil hotelový pokoj. Tohle počasí se dokonale hodí k celé situaci. Prší už třetí den. Celou cestu do Prahy vlakem. Včerejší jednání u notáře, odpolední rozloučení v krematoriu. Musel se zeptat, kde je Strašnické krematorium. Rozloučení bylo na pravém boku, v malé Baxově síni. Obdivoval rozlehlou konstruktivistickou budovu, kde vše bylo obdélníkového tvaru. Domluvil dva věnce. Jediný pozůstalý. Jediný?

Přistupovalo pak k němu několik lidí s přáním soustrasti. Sice se představovali, ale jména mu nic neříkala. Nebylo jich mnoho. Okolo desítky. Mimo notáře domovník, zřejmě také v důchodu, sousedé z domu, nebo známí? Všichni určitě přes sedmdesát. Jen jediného účastníka pohřbu se nedalo nevšimnout. Přinesl obrovskou kytici rudých karafiátů a anthurií se stuhou Drahému Bolkovi Jiřka. Hoch, možná jeho věku, tmavohnědé, delší zvlněné vlasy, vlevo na pěšinku, jemné rysy tváře. Tmavé oči, obočí i dlouhé řasy. Vysoké čelo, částečně překryté spadajícími vlnami kadeří. Pak stál v řadě kondolujících až na konci.

„Přijmi, prosím, mou účast. Vyjadřuji ji i za babičku. Vím, že jsi nás neznal. Promiň, prosím. Jen chci splnit babiččino přání. Až to bude možné, poprosil bych o pár maličkostí z pozůstalosti. Jsou jinak bezcenné, mají jen význam symbolický. Byly tím, co je celou dobu života spojovalo. Všechno pak vysvětlím. Bude to možné?“

„Ještě jsem v bytě po prastrýci nebyl. Až zítra ráno. Když tak se zastav po poledni. Víš, kde to je?“

„Velmi dobře, mnohokrát díky, tak zítra na shledanou, Jindro.“

Překvapilo ho, že zná jeho jméno, a najednou si ani nemohl uvědomit, jestli se mu také představil.

Seděl, o všem přemítal a nebyl z toho moc moudrý. Jeho strýc byl inženýr, co za první republiky pracoval ve zbrojovce. Za okupace byl vězněný a nasazený pak někde na práci v Německu. Po válce se k práci vrátil, ale znovu byl zatčený v padesátém roce. Propuštěný za jarní amnestie v šedesátém. Tento byt zdědil kdysi po svém otci. Byla to jen polovina původního velkého bytu. Kuchyně, malá ložnice a pokoj. Pracoval pak ještě dlouho jako recepční někde v hotelu. Ovládal prý snad šest řečí. To bylo všechno, co o něm věděl. Se svým bratrem, Jindrovým dědečkem, ani s otcem se nestýkali. Vždycky se o něm mluvilo jako o strýci Boleslavovi, co byl zavřenej. Zato jeho máma tam poslední dobou jezdila. Udělat velký úklid. Na různé svátky. S sebou ho nikdy nevzala. Prý tam byl kdysi, když byl malý. Nepamatoval si to. Dnes už nežije dědeček ani otec. Když přišlo vyrozumění, musel si vzít volno. Necelý rok po vojně dělal geodeta na katastru. Zatím v terénu. Ale byl rád venku. Šofér, se kterým jezdili Gazem a který byl zrovna i pomocnou sílou při měření, dokonale jejich práci znal. Už dvacet let. Čtyřicátník, žena, dvě děti, nadšený zahrádkář a sadař. Při jejich práci prolezli doslova všude. Věděl, kde je jaká odrůda jablek, hrušek, třešní, kde jsou ořechy papíráky, kdo pěstuje načerno tabák, kdo má nejlepší med. Jako spolupracovník doslova poklad. Při cestách vždycky něco převáželi. Někomu dva pytle cementu, druhému pračku z opravny, Mirda v tom uměl chodit. Všechny důležité lidi znal a se všemi byl kámoš.

Trochu si poposedl. Co bude dělat. Prodat to? Bydleli v domku po dědečkovi, kde měli ještě nájemníka. Žil s mámou, která půjde brzo do důchodu. Měla ho velice pozdě. Byl vymodlené dítě. Pracovala v prodejně lístků na nádraží. Mohl by se po práci rozhlédnout v Praze, když má tady byt. Bylo by snazší si i někoho najít. Před vojnou prožil první lásku, která vojnou skončila. Na vojně se bál. Nebyl žádný hrdina. Možná se strachoval až příliš. Doba tomu nahrávala. Zatímco byl na vojně, plno známých se angažovalo v osmašedesátém. Přišli o místa i o iluze. Dva kamarádi za dramatických událostí emigrovali. Možná by bylo lepší odejít do neznámého prostředí. Pomyslel na kluka v krematoriu. Byl hezký. Teď si ho vybavoval v paměti. Jako by i jeho trápil smutek. Bolkovi Jiřka. Drahému. Nikdy neslyšel, že by prastrýc měl ženu. Jistě, to říkal i notář. Je jediný dědic, z poslední vůle i zákona. Zběžně prohlížel psací stůl i malý sekretářík vedle. Všude bylo neskutečně různých papírů, výstřižků z novin, fotografií. Ve skříni pečlivě složené prádlo, pověšené šaty. Spousta knih. Věci důležité pro bývalého majitele, dnes naprosto bezcenné. Mizivá finanční hotovost. Slušnější úspory ve spořitelně. Z dalšího zařízení všechno předválečné. Žádná lednička, pračka, jen v ložnici malé moderní rádio. Radiátory by potřebovaly natřít. A opravit štukový strop. Zase jeho zrak utkvěl na odloupnutém krápníku štukové výzdoby. Venku se úplně zamračilo. Zrovna když se rozhodoval, zda nemá rozžat, ozval se řinčivý zvonek. Vstal, vyšel do předsíně, otevřel vysoké dveře. Jeho host si právě svlékal modrou umělohmotnou pláštěnku. Jen ji na schodech oklepal.

„Ahoj, promiň, je tam hnusně.“

Rozhlížel se kam s pláštěnkou a vyzouval si sandále.

„Nechci ti sem nanést bláto.“

„Jsou tu nějaké nové pantofle,“ odhrnul Jindra závěs na malém botníku.

„Já vím, znám to tady, chodil jsem sem občas. Možná jsi moje jméno přeslechl, jsem Ranek.“

„Asi jsem blbě slyšel, jak prosím?“

„Ranek, je to srbochorvatské jméno Ranko, tady Ranek, a říkají mně Ráňo.“

„Tak to jsem v životě neslyšel, kdy máš jmeniny?“

„To nejsi první, pěkně mě pitvoří. Lanek, Ranec, Vanek. Podle jednoho kalendáře šestnáctého ledna, podle druhého o deset dní později. V běžném kalendáři tady nejsem. Ono vůbec pro mnoho lidí nejsem.“

„Nebudeme stát v předsíni, pojď dál.“

Otevřel do pokoje.

„Posaď se. Tak co tě přivádí?“

„Chci poprosit o pár dopisů, co si tvůj prastrýc posílal s mojí babičkou. Jsou to její dopisy a pak ještě jedny, co si psal se svým přítelem, a z vězení. Ono je všechno trochu složité, ale myslím, že pro tebe by neměly žádnou cenu. Jen nevím, kde jsou. Prý je měl schované.“

„No to se klidně můžeme podívat. Rozžneme, počasí je šílený. Asi si dáme kávu, jenom nevím, jestli tu je.“

„Je. Mohu ji udělat?“

„To je docela trapný, já se tady cítím jak na návštěvě, ale jestli to tady znáš, tak není problém, budu rád.“

Zašli do kuchyně, i tam museli rozžnout. Ranek vyndal ze skříňky starého kredence sklenici s mletou kávou, cukřenku, dva porcelánové šálky a postavil na plotýnku sporáku konvici s vodou. Ze skříňky spodního patra vzal sušenky máčené v čokoládě. Bylo vidět, ze se tu chová jako doma.

„Nejdřív sem chodila babička, ale jak onemocněla, převzal jsem občasné opatrování za ni. Hlavně jsem chodil nakoupit. Vždycky dvakrát týdně. Vedle v domě je hospoda. Nosili mu sem jídlo. To všechno až poslední rok. Taky se nemohl pohybovat, ale hlavní překážkou byly schody. Vždycky jsem zazvonil a pak při nákupu dostal klíče a zase je vrátil. No napijeme se. Káva je prvotřídní. Zvykl si na ni, když dělal v hotelu, a taky na prvotřídní pití. Sám spíš nepil. Jen někdy ve výročí dnů, kdy vzpomínal. Mohu tě pohostit tvým vínem?“

Usmál se. Vstal, usrkl kávy a šel vyndat dvě vysoké sklenice.

„Možná bys ho našel až za pár let. Dědeček tu nadělal spoustu skrýší. Dopisy tak rychle nenajdeme. Promiň, chtěl, abych mu tak říkal. O tobě jsem věděl, říkal mi, že má jediného dědice, ale že ho máš zakázaného.“

„Věděl jsem o něm, ale jen z vyprávění. Máma sem párkrát do roka jezdila, ale nevzala mě. Nikdy jsem ho neviděl, tak mně nechyběl. Myslím si, že měl všechno odkázat spíš tobě. A taky pokud něco chceš.“

„Neplaš se, chci jen ty dopisy a možná nějaký pro tebe bezcenný předmět. Jestli je najdeme. A kdyby to nebylo přání babičky, nehledal bych je.“

Odsunul pracovní stolek. Celá kuchyně mimo prostoru za sporákem, kde byly kachličky, byla obložená stejně jako pokoj a ložnice do výše oken dřevem. Pomalu jel prstem po horní liště. Pak si klekl. Jindra si nemohl nevšimnout jeho štíhlých boků a krásného zadečku upnutého v riflích. Druhou rukou jel v protisměru. Pak se postavil a velký kus obložení vysunul nahoru a opřel vedle. Po celé délce byly dvě police naplněné lahvemi vín a lihovin.

„Pojď si vybrat. Pokud ovšem chceš.“

„Máš pravdu, to bych těžko hledal. Víko je i zesílené a hlavně by mě něco takového nenapadlo. Pokud mohu, tak možná červené sladší.“

„Rulandské modré, to měl rád i dědeček. Zatím nebudu zavírat, je to velice obtížné. A po kávě si dáme slané suchary nebo tyčinky. Ty tu jsou. Doufám, že ti neberu čas a neobtěžuji. Vysvětlení všeho bude dlouhé, ale taky mě můžeš vyhodit.“ Nepatrně se usmál.

„To nehrozí. Vidím, že prastrýc nebyl vůbec jednoduchá osoba.“

„Mluvme, prosím, o něm jako o dědečkovi, přál by si to.“

„Jistě, Ráňo.“

„Všechno začalo snad už v třicátých letech. Tehdy se poznali na horské tůře v Nízkých Tatrách. Dědeček Boleslav, moje babička Jiřinka a její manžel Zdeněk, můj skutečný dědeček. Vzniklo zřejmě velice silné a trochu pro lidi netradiční přátelství. Prostě, až do války trávili veškerý volný čas spolu. To už moje máma začala chodit do školy. Doma máme plno fotografií. Dědu Boleslava, co dělal jako inženýr ve zbrojovce, zatklo gestapo a poslalo do koncentráku, zatkli pak i Zdeňka. Oba byli hned zkraje zapojení v odboji. Při pokusu o útěk mého dědu Zdeňka zastřelili s celou další skupinou. Pracovní tábor, kam nasadili Boleslava, byl osvobozený Američany. Když se vrátil domů, přivedl s sebou chlapce, co měl tehdy snad osmnáct let. Petra. Jeho celá rodina zahynula za války. Přestože mezi nimi bylo skoro čtyřicet let, žili spolu, prostě se měli rádi. Bydleli tady, to byl byt ještě jednou takový, i s babičkou Jiřinkou a mojí mámou. Vzájemně se podporovali. Petr dělal taky ve zbrojovce a moje máma si našla kluka, mojeho otce, který tam dělal také. Po něm mám jméno. Přišel převrat v osmačtyřicátém. Někdy mezi koncem roku devětačtyřicet a padesát všechny tři zatkli. To bylo naposledy, co se viděli. Já měl snad rok. Byli odsouzeni na dvanáct let a umístěni každý jinde. Až za dva roky se babička dozvěděla, že Petr zemřel po krutých výsleších na nějakou gangrénu. Táta a děda Bolek byli propuštěni po amnestii na jaře šedesátého roku. Můj otec měl silně otřesené zdraví a ve dvaašedesátém zemřel. My bydleli už s babičkou jinde. Tento byt se rozdělil na dva a tu menší část dědovi Bolkovi vrátili v půli šedesátek. Před dvěma lety se rozběhly rehabilitace, ale se Sověty skončily. Dědu, který ovládal šest řečí plynule a dalšími se domluvil, vzali jako nočního recepčního, kde byl až do loňského roku, coby důchodce. A co chci najít? Několik dopisů z vězení, co posílali babičce. Není tam nic zvláštního. Dopisy, pokud povolili, četli dozorci. Děda si je pak vzal k sobě. Mají tam být dva od Petra, než zemřel. Naše rodiny se tragicky propojily válkou, aby jejich životy pak zničili vlastní lidé. Doma, po všech hrůzách. Byl spravedlivý, nechal i mně nějakou hotovost, ještě než zemřel. Je u toho dopis pro mne i pro tebe. Bylo to jeho přání. Vím, že na to nárok nemám, všechno ti předám. Peníze mi ho nenahradí. Promiň. Napijeme se na jejich památku.“

Oba kluci měli slzy v očích.

„Nic takového jsem netušil, je to jedno utrpení za druhým. Tvá babička a maminka jsou obdivuhodné ženy. Nic, co ti dal, samozřejmě nechci. Dopis si přečtu. Spíš ty si odsud vezmi cokoliv, abys měl památku. Mrzí mě, že jsem ho nepoznal.“

„Zůstaneš zde, nebo byt prodáš?“

„Dělám geodeta na katastru. Do Prahy bych šel, jen pokud by se tu sehnalo zaměstnání.“

„To by byl myslím ten nejmenší problém. Navíc i plno lidí muselo odejít, nebo je přímo vyhodili a není kolikrát náhrada. Bude se stavět metro, měla to být podpovrchová tramvaj, ale dnes už je metro jisté. Bude plno práce i na povrchu. Předělávají se silnice, staví sídliště. Já jsem v konstrukční kanceláři u stavebního podniku a chtěl bych si udělat výšku při zaměstnání. To bys mohl taky. Tady je nejvíc příležitostí. Jak máš volno? Odjíždíš?“

„Ne, vůbec jsem netušil, co bude zapotřebí. Mám volno příští týden. Taky budu muset tady s tím něco udělat, nevím si s ničím rady. Prostě jsem balík z vesnice.“

„Moje pomoc by ti nevadila?“

„Netroufám si říct, máš jistě svůj program.“

„Programy se dají měnit. Skočím tady kousek do hospody, přinesu nám jídlo, zavolám domů, a všechno můžeme zapít. Když mě nevyhodíš, tak tu přespím, spal jsem tady kolikrát a po neděli je z tebe Pražák.“

Z dolní police v kredenci vyndal kastrůlky a vyběhl.

Sakra, co se to děje? To má na svědomí lahodné víno? Tolik ho nevypili. A jeho prastrýc byl zřejmě, jak naznačil Ranek, taky teplej a asi bisexuál. A nijak se nad tím nepohoršoval. Co když je taky takový? Ne, to rozhodně nehrozí. Získat najednou byt v Praze, místo a kluka? Co blbnu, zatím mám jen byt a možná do budoucna kamaráda. Prostě si dneska přihneme. Ani nepamatoval, kdy se pořádně sťal.

„Nesu řízky, raději čtyři a bramborový salát. Pivo na zapití. Přestalo chcát, ale je dost zima.“

Vyndal talíře a všechno připravil na stůl.

„Nedívej se tak smutně. Smutek jsme si odbyli v krematoriu a pří mém vyprávění. Děda by měl radost, kdyby nás viděl. V ložnici nespával. Tam jsem někdy spal já a myslím tvoje máma, když sem někdy přijela. Je tam všechno čistý a navoněný mýdlem.“

Pojedli. Bylo pořád co vyprávět.

„Zůstaneme dnes u vína, ne?“

Dnes? Ranek to řekl tak samozřejmě. Jako že bude zítra i pozítří. Jindra se na něj bál nějak upřeněji podívat. Buď musí přestat pít, nebo začít víc a umrtvit se. Zřejmě budou spát na manželských postelích v malé ložnici. Díval se, jak rty jeho společníka lehce svírají sklenici. Najednou záviděl rudému moku vtékajícímu do krásných úst. Teď si už jen vyprávěli veselé příhody ze školy, z vojny, z práce. Trochu se mu začala motat hlava.

„No snad dnešek zvládneme. Raději dám ke dveřím kbelík. Víš, jak to chodí. Pak člověk v noci nebo ráno říká: Ať jím, co jím, vždycky zvracím vlašák. No a my měli bramborovej k řízkům.“

Ještě povídali a dál už si Jindra nic nepamatoval. A spal jako zabitý. Ráno nejdřív nechápal, kde je. Nepamatoval se, že by se vysvlékal. Spal ve slipech. Jeho rifle, košile a ponožky byly vzorně složené na malé židličce. Vedle něj nikdo. Vstal, oblékl se a zamířil do koupelny. Z kuchyně slyšel hrát rádio. Vzal s sebou prázdný kbelík, naštěstí nepoužitý. Opláchl se studenou vodou. Na věšáčku byly dva ručníky, které tu určitě před tím nebyly. Vydal se ke kuchyni. Sotva otevřel, uviděl Ranka, jak na pánvi dělá volská oka. Usmál se na něj.

„Krásné ráno, doufám, že jíš vajíčka, jinak bych musel do obchodu. Měl jsem strach, aby už nebyly pukavci, ale jsou v pohodě. Chleba tu byl v sáčku. Ten sis asi donesl a ještě tu máš paštiky.“

„Dobré ráno. Bože, já si z večera nic nepamatuju. Omlouvám se, zlil jsem se jak hovado.“

„Kdepak, byl jsi milounké miminko. Nechal ses odvést, sundal jsem ti oblečení a hned jsi spal.“

„Ještě jednou promiň, vajíčka jím, v poledne zajdeme na oběd. Jsme někde v půli prázdnin, kde jsou ty časy. Ty už nikdy nezažijeme.“

„Ale jo v důchodu, jen nebudou dva měsíce, ale až do smrti.“

„Dáme se po snídani do hledání dopisů.“

První byl na řadě psací stůl. Všechno třídili na hromádky. Největší byla určená do sběru.

„Prohlížej to, prosím, se mnou. Já bych asi všechno vyhodil. Fotografie a výstřižky si pak prohlédneš.“

Všechno důležité, jako třeba stvrzenky složenek od různých plateb, byly v jedné sloze.

„Tohle nechám. Kolikrát se stane, že se mohou hodit.“

Našlo se pár dopisů, dokonce jeden i od Jindrovy mámy, že přijede, starý snad dva roky. Jen ne, co hledali. Dvě veliké krabice fotografií. Dopisní papíry, obálky. Stůl byl masivní, po bocích šuplíky. Vyndali je, prohlíželi, proklepávali a měřili.

„Ty spodní jsou pořádně těžké. A rozhodně mají dvojité dno.“

Dali si jedno šuple na stůl. Držadlo bylo kovové, zdobené malými listy. Zkoušeli s ním manipulovat, až se na jedné straně dno trochu nadzvedlo. Stejně i u druhého.

„No, nebylo to nic složitého, tyhle dopisy jsem už viděl, někdy si je dědeček četl. Jsou od mé babičky. Ty jí vrátíme. Ona má zase jeho, co jí posílal. Ať jsou pohromadě. Vidíš, jsou svázané, označené od Jiřinky. Malý svazeček od Zdeňka. Od mého dědečka. Tady jsou dokonce i dopisy mého otce od Ráňi a Petrovy od milovaného Peťulky. Vezmu jen ty babiččiny a Petrovy, prosila o ně. O ostatních se ji zmíním. Necháme je zatím, kde jsou. Až co řekne. Nevím, jestli nám přísluší je číst. Ještě mám doma dopis pro tebe a pro mne, máme je otevřít spolu. A samozřejmě peníze.“

„Ráňo, pořád si na tvoje jméno nemůžu zvyknout. O penězích nechci slyšet. Prastrýc, jak říkáš dědeček, byl víc tvá rodina jak má. Jsem rád, že na tebe pamatoval, zasloužíš si mnohem víc. Už mi i došlo, proč se s ním má rodina nestýkala. Protože byl zřejmě homosexuál. To je velice časté. Znám víc takových případů, i dnes. Nepodřídíš se, tak zapomeň, že nějakou rodinu máš. A taky už vím, proč za ním pak začala jezdit má máti. Asi si uvědomila, jak mu všichni ublížili. To už nežil jeho bratr, můj děda, ani můj otec. Já jsem taky takový, promiň, ale raději to řeknu hned. Měl bych ti tady všechno nechat a odjet. Já si nic z toho nezasloužím. Nijak jsem mu nepomohl. Už nejde nic vrátit.“

Ranek chvíli mlčel. Pak vzal Jindru za ruku.

„Chceš říct, že jsi na kluky?“

„Jsem. Proč o tom lhát někomu, kdo je vlastně má rodina víc, než jsem kdy tušil.“

„Může existovat rodinné prokletí? Doufám, že ne. Toho špatného kolem nás je až moc. Jsem stejný, Jindro, jako ty.“

„Takže jsi taky teplej?“

„Říkají nám tak. Zůstaň, prosím, zde. Můžeme se vzájemně podržet. Být sám, s nikým nepromluvit, nemít s kým sdílet bolest a radost, to určitě znáš. No, všechno záleží na tobě. Pustíme se do fotek.“

Ráňa je začal prohlížet. Jindra se nezúčastněně díval směrem k odloupnutému kousku štuku. Do očí se mu znovu draly slzy. Možná se mu všechno jen zdá. Sedí pořád v květovaném křesle, venku prší a všeho se zmocňuje tíživý smutek.

„Jindro, promiň, já věděl, jaký jsi. Vážím si toho, žes mi to řekl, i když jsi mohl čekat moji špatnou reakci. Slyšel jsem minule tvoji maminku, když tu byla. Já se vrátil z nákupu a netušil jsem to. Zůstal jsem stát v předsíni, když se dědečkovi omlouvala. Že ji manžel a tchán pořád tvrdili, že tě sem nesmí vzít, aby tě homosexualitou nenakazil. A přesto takový jsi, ale má tě ráda, a až teď si o tom zjišťovala víc, že jí to moc všechno mrzí a příště tě přiveze. Jenže příště už nebylo. Já pak šel trochu bouchnout dveřmi, jako že jsem teprve přišel. Hned pak jsem další den zavolal taxíka, pomohl dědečkovi dolů. Odjel do spořitelny, pak k notáři a ten přišel další den sem. Dědečkův stav se rychle zhoršoval. Připravil obálky pro nás. Na židličce, co měl u kanape, si nachystal svázané fotografie, abych mu je dal do rakve. Říkal, že se stejně s většinou setká, kteří už odešli. Byl veselý a doktorovi, co přišel, vyprávěl hambaté vtipy. Ten, když odcházel, mi dal číslo, kam ráno zavolat, pokud když přijdu, bude konec. Neodešel jsem. Chtěl pustit na gramofonu desky Dvorského Melody Boys, dokonce si prstem notoval. Pak mě poprosil, jestli bych mu četl z Shakespearových Sonetů. Jenže já se rozbrečel a neviděl na to. To se nedá popsat. Děda mě uklidňoval: ‚A postarej se o babičku, Jiřinka je z nás už jediná.‘ Konečně jsem začal číst. Zřejmě usnul. Dýchal. Já usnul v tomhle květovaném křesle. Ráno jsem šel zavolat doktora, byl konec, rakovina. Přijeli pohřebáci. Klíče si vzal notář. Zamkly se dveře a pro mě všechno tady skončilo. Netroufal jsem si odhadnout, jak se zachováš ty. Uviděl jsem tě až v krematoriu.“

„Všechno si nějak v hlavě srovnávám. Je složité a tragické, jak jsou naše rodiny propojeny. A v jakých dobách musely žít. Kdo ví, čeho se dožijeme my. Myslím, že dopisy zavezeme tvé babičce. Rád bych ji poznal, pokud ti to nebude vadit.“

„Můžeme. Jsem rád, žes to navrhl sám. Víš, pocity k tobě mám neujasněné. Neumím odhadnout tvoje reakce. Nechci ti nic vnucovat. Nějakou svou představu, která může být zcela odlišná od tvé. Sjedeme tam hned.“

Kluci vzali dopisy a vydali se Karlínem nejprve ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje. Ranek ukazoval vlevo Vítkov, pak na Florenc.

„Moc se tramvají nepovozíme. Bydlíme zase kousek od kostela, tentokrát Nejsvětějšího Srdce Páně, v Ondříčkové.“

Tady byly domy modernější, zřejmě předválečné. Byl tu výtah. Ranek otevřel, ve velké předsíni se vyzuli, vzali si pantofle. Rozevřely se skleněné zasunovací dveře. Mezi nimi stará paní, bělovlasá, s malým drdůlkem. Přes stáří a vrásky bylo vidět kdysi velmi jemnou a krásnou tvář. V rukou měla dvě francouzské hole, na sobě lehké modré šaty s bílým páskem. Usmála se.

„Vítám vás, chlapci. Vidím, Jindro, že nezapřeš svůj rod. Jsi velmi podobný Bolkovi. Díky, Ráňo, pojďte, chlapci, dál.“

„Babičko, kde je máma?“

„Hned se vrátí, neboj se. A můžeme poobědvat jako kdysi. I když jsme jen torzo našich rodin.“

„Přinesli jsme dopisy.“

„Díky, chlapci.“

Vzala je od Jindry, přitiskla k srdci a položila na dečku krásného příborníku. Celý, i když nevelký pokoj byl zařízený jako jídelna. Uprostřed stůl a židle, vše ohýbaný nábytek. Trojdílný skleník s broušeným sklem a porcelánem, sekretář, kuřácký stolek, křesílka.

„Zařízení našeho bytu je art deco, od přítele architekta Jindřicha Halabaly. Drahý Jindra. Vidíš, Jindro, jmenovec. Měli jsme spoustu přátel. Většinou jsou to dary, oba s manželem jsme byli lékaři. Posadíme se, chlapci, ke stolu, hned budeme obědvat.“

Na stole bylo prostřeno pro čtyři osoby. Jindra obdivoval porcelánové talíře. Kytku v broušené váze. Připadal si jako na zámku. Bylo slyšet klepnutí dveří.

„Máma, skočím jí pomoct.“ Ranek odběhl.

Objevil se po chvilce, v rukou porcelánovou polévkovou mísu. Za ním vstoupila Rankova maminka. Zřejmě ve stejných letech jako jeho. Krátce sestřižené vlasy do helmy, podobná své matce.

„Jsem ráda, že tě konečné poznávám, Jindro. Omlouváme se ti, ale dříve naše setkání nešlo. Bohužel, až po takové smutné události. Ale jsi tady a naše rodina je zase pohromadě. My sice nejsme spojeni krví, ale volbou, přátelstvím a láskou. To ovšem závisí na tobě. Tak přeji vám všem dobrou chuť.“

Ranek zatím nalil polévku.

„Předkrm jsme vynechali i nějaké další chody. Prostě normální oběd a aby se provětral porcelán,“ usmíval se.

Polévka byla s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi. Pak svíčková se šlehačkou a brusinkami.

„Kdysi byla svíčková sváteční jídlo, teď ji, i když trochu chudobnější, dělají všude. Jateční prasata se vyváží a tady nám zůstávají vyřazené krávy. Většinou je maso hodně tuhé. Ale tohle docela jde. Přidáte si, chlapci?“ ptala se babička.

„Pro dámy oranžáda, pro pány pivo,“ Ranek se všem plně věnoval. „Řídíme se podle babičky.“

Když se pak všechno sklidilo ze stolu, přinesl babičce čaj, pak tři kávy a ovocný chlebíček z ořechů, hrozinek a dalšího kandovaného ovoce.

„Babička si půjde odpočinout a my zatím zajdeme ke mně.“

Rankův pokojík byl protáhlá nudle. Celou stěnu za dveřmi tvořila vestavěná skříň, stejně tak pravou policová knihovna jen u okna s výklenkem na psací stůl a židli. Na levé straně skříňka, rozložitelná válenda se zadním opěradlem a zase skříňka. Na první za dveřmi, na celé ploše vysoké akvárium s množstvím rostlin, červenými šneky a rybičkami.

„Všechno je zde malé, ale všichni máme soukromí. Máma je obvodní doktorka, babička a děda Zdeněk byli hodně známí doktoři za první republiky. Babička i po válce na oční klinice. Vlastně až do osmašedesátého. Stejně dlouho přesluhovala, tak odešla sama.“

„Máš tady krásné akvárium.“

„Místo televize. Sice ji máme v kuchyni, ale moc ji nesledujeme. Tady mám i sklopné kreslící a rýsovací prkno, no a víc k životu nepotřebuji. To víš, kdyby to šlo, asi bych se sebral a cestoval po světě. Už chybělo málo a zase se ostnaté dráty utáhly víc. Babička vždycky vzpomíná, jak se Zdeňkem a Bolkem procestovali celou Evropu. Měli jednu z prvních Aerovek a s třicítkou pak jezdili až do války. Plno fotek je u tebe i tady u nás.“

Jindra prohlížel knížky, povídali si, když se ozvalo zaklepání. Ráňova maminka.

„Chlapci, pojďte si na zmrzlinu, zašla jsem do cukrárny.“

„Mami, měla jsi říct, skočil bych tam.“

„Vždyť je to kousek.“

V jídelně byly veliké poháry s kopci šlehačky posypané měsíčními jahodami.

„Máš rád zmrzlinu se šlehačkou, Jindro?“

„Zmrzlinu můžu i v zimě, šlehačku mám moc rád.“

„Jako Bolek, myslím, chlapče, že jste toho společného měli víc, ne Ráňo?“

„Ano, babičko, tady se, Jindro, nemusíš obávat ani stydět, jsme v našem malém světě. Budeme rádi, když se stane i tvým světem.“

„Jistě, děkuji, jen pro mě je všechno moc neobvyklé, nikdy jsem nikoho jako tady nepoznal. Vyrůstal jsem ve strachu a úzkosti, že jsem úplně vadnej a mezi slušnými lidmi nemám co dělat.“

„Slušní lidé, můj milý. Kolik je takových? Mého muže zastřelili při útěku, protože je udal slušný člověk. Tvého prastrýce, jeho přítele a mého zetě, tátu Ranka, udali zase slušní lidé. A stejní je odsoudili na dvanáct let. Petra umučili k smrti. Mou dceru s malým dítětem strčili stejní slušní někam za Rakovník do jedné místnosti bez vody a záchodu. To vše bylo společné pro celé poschodí. Já tady měla dva další nájemníky, naštěstí stejně postižené jako my. A to jsem léčila komunistické pohlaváry. Nic nepomohlo. Petr byl mrtvý, Rankův otec zemřel na následky vězení za dva roky po propuštění, přežil jen Bolek. Vzájemně jsme si dodávali sílu a měli radost, že přece jen směřujeme k přijatelnější době. Nedělejme si iluze. I Západ nás zradil. Jednou nás předhodili Hitlerovi, po válce Stalinovi. A teď znovu Brežněvovi. Je to jen špinavá hra slušných lidí.“

„Máti, nerozčiluj se, nic nezměníme, nemáme se zase až tak špatně. Vezmi si ty, co vyhodili z práce. Profesor Viska, co bydlí pod námi. Víš, co dělá? Zametá smetí na ulicích a jeho žena chodí uklízet do rybí jídelny. Doktorka historie.“

„A proč, protože nadšeně nevítali okupanty, jako ti slušní. Stejní co kdysi vítali Hitlera. Mají tu slušnost v krvi.“

„Babičko, máma má pravdu. Myslíš, že by bylo dobré, kdyby Jindra přešel do Prahy, když tu má byt?“

„To záleží na něm. Práci tady určitě sežene. Zeptej se vašeho inženýra, má spoustu známostí a nijak se nenamočil. Konečně mu můžeš zavolat. Odpoledne už bude u těch svých myší.“

„To nejsou myši, babi, ale činčily. Má jich plnou půdu. Pojď se mnou do kuchyně, Jindro.“

Kuchyně byla poměrně velká a moderně zařízená. Ranek vytočil číslo a pak chvíli hovořil.

„Máš řidičák?“

„Bohužel ne.“

„A udělal by sis ho?“

„Jistě, rád.“

„Ráno půjdeš se mnou do práce, prý by bylo místo na katastrálním úřadě, má tam kolegu, o něčem před týdnem mluvili.“

„Budu rád, díky moc.“

„Ještě neděkuj, Pražáku. Taky nejsem domorodec, i když jsem se tu narodil, ale do školy jsem chodil v Rakovníku. Tady až na průmyslovku.“

Vrátili se k babičce.

„Myslím, no tenhle dopis si přečtěte. Poslední, co napsal Petr před smrtí. Přinesla mi ho ošetřovatelka až za dva roky po jeho smrti, tak se bála se mnou se spojit. Vidím všechno jako dnes. V čekárně bylo jako vždycky plno. Všichni měli nějaká doporučení od svých lékařů. Jen tahle malá blondýnka, když ji má sestra žádala o doklady, jí dala lístek, kde bylo napsáno, že má pro mě důležitou zprávu a prosí o přijetí. Myslela jsem, že třeba chce místo. Uváděla, že je zdravotní sestra. Řekla, že počká až nakonec. Když vešla, prosila, je to důvěrné. Moje sestra v ordinaci stejně končila, tak jsem ji poslala domů. Ta dívka se pořád rozhlížela a pak mluvila šeptem. Musela jsem jí pokynout, ať si sedne blíž. Podala mi čistou obálku, v ní dopis na řádkovaném papíru, vytrženém z bloku. Bylo na něm pár šmouh od dávno zaschlé krve. Poznala jsem hned rukopis Petra, i když byl roztřesený a kostrbatý. Jen jsem se zeptala, jestli žije. Zavrtěla hlavou a rozplakala se. Pak vyprávěla, jak ho dovezli s horečkami. Měl přeražené nohy a rozvinutou gangrénu. Amputace už nedávala smysl. Před pokojem seděli dva hlídači. Ještě žertovali, že by musel lítat, aby utekl. Přinesla mu papír a tužku. Měl ovázanou i jednu ruku, přes obvaz prosakovala krev. Doktor mu dal něco proti bolestem. Jak napsal dopis, je spíš nedopsaný, ztratil vědomí a ráno zemřel. Kam ho odvezli, nevěděla. Běžte si dopis přečíst, já nemůžu. Pak vám povím zbytek, co nám vyprávěl Rankův otec, když se po deseti letech vrátil z vězení, to Ráňa už zná. A my se musíme s minulostí vypořádat každý po svém.“

Kluci se zvedli a šli do pokojíku.

„Přečti to, prosím,“ podával Ranek Jindrovi dopis.

Jindra přehlédl rukopis, místy velmi slabý, jen stěží čitelný.

„Milý Boli,

lásko moj…

Už nebude ráno. Slyšel jsem. Je konec. Snažím se vidět tě. Po prve. Přivlekli mě za ruce a hodili mezi kavalce. Sklonil ses ke mně, vyzvedl a už nikdy neopustil. Když jsme přežili, i v štěstí se nám smáli pro rozdíl let. Protože nevěděli sami, co je to milovat. Díky za nejkrásnější léta, co jsi mi dal. Myslím na…

Držím tě za ruku, nikdy mi tě nevezmou.

Všechny pozd… Pak v nebi? Nevěřím.

Pet…“

„Vrátíme ho babičce, museli se s Bolkem velice milovat.“

Oba měli slzy v očích. Ta seděla u stolu na stejném místě.

„Dopovím vám celou tragedii. Žít musíme dál. Další jsme se dozvěděli až po osmi letech, kdy se vrátil z vězení Rankův táta a asi po třech dnech Boleslav. Objali se, dlouho pak seděli a jen se drželi za ruce. Od zatčení se neviděli. Ranek byl ve vyšetřovací vazbě s Petrem, jen v jiné cele. Přijeli sovětští poradci. Ukázat jak zlomit vězně, naučit je vymyšleným obviněním. Jeden byl obzvlášť surový. Jejich metody mučení byly horší, než co prožil Bolek s Petrem v německém koncentráku. Ranek ve vyšetřovací vazbě zřejmě onemocněl tuberkulózou. O Petrovi se dozvěděl, že mu při výsleších zlomili obě nohy. A pak najednou zmizel. Mezi odsouzenými nebyl. Nikdy už o něm neslyšel. Ráňa byl psychicky zcela zničený, druhý rok po návratu zemřel na komplikace při zápalu plic. Bolkovi nechali část bytu, kde bydlel. Já tu měla nájemníky. Dcera se vrátila z Rakovníka, když šel Ranek na průmyslovku, pak vojna. Jste vlastně vrstevníci. Děkuji ti, Jindro, žes nám umožnil vyzvednout dopisy. Ty, co tam zbyly, jsou spíš ze šťastné doby. Můžeš si je přečíst. Možná naše tehdejší soužití odsoudíš. Všechno je jen tvá volba. Ještě jsou tady Bolkovy dopisy pro vás dva. I to, chlapci, dořešte, ať máme čistý štít. Za hodinu bude večeře.“

„Pojď, prosím, ještě jednou ke mně.“

Ranek vyndal jednu silnou obálku, přelepenou a dvě dopisní. Jednu podal mlčky Jindrovi spolu s nožíkem. Jindra vyndal dopis a začal číst.

„Drahý Jindro,

okolnosti zabránily tomu, abych Tě poznal. Jsi poslední z naší kdysi opravdu slavné rodiny. Naši předkové se zasloužili o obrození tohoto národa. To nakonec znáš jistě sám. Ale všechno má i svůj konec. Ranek se mně obětavě věnoval, když bylo potřeba, doufám, že budeš srozuměný s mým rozdělením dědictví. Moc jsem toho nezanechal. Skoro všechno nám několikrát vzali. Jen nechci naříkat. I přes kruté události války a padesátých let jsem prožil krásný život, plný přátelství a lásky. Milovaná Jiřinka byla vždy tím, co nás stmelovalo. Konečně vše je v dopisech. I ty pokryje nakonec prach zapomnění. Možná se osudy našich rodin naposledy spojí. Kdyby tě nenávist a zloba srazily na kolena, snaž se vždy zvednout. A sám nabídnout pomocnou ruku těm, co budou v Tvém srdci.

Tvůj ‚dědeček‘ Boleslav.“

Ranek vyndal svůj dopis.

„Milý Ráni,

my si všechno stačili říct. Zůstala jen jedna věc. Poraď se s babičkou. Máte ve Strašnicích urnový hrob, kde bude uložena i má urna. Až se bude psát jméno, doplňte i Zdeňka, tvého dědečka. Nevíme, kde je tehdy pohřbili ani přesný den, a stejně mého Petra. K tomu najdeš něco v dopisech. Ředitel krematoria schraňoval urny zavražděných fašisty, ale pak i popel umučených komunisty. Byl za to odsouzen, i jeho syn. V osmašedesátém se mělo všechno řešit. Bohužel s tím je konec. Ve vězení jsem se setkal s mužem, co pomáhal při nočních kremacích. Popel se snad vysypával někde v prostorách zahrady krematoria. To už nevěděl. Zaslouží si od Vás, chlapci, kytičku. Vždyť je tam i tvůj otec. Doufám, že k hrobu společně zajdete a možná… Pomoz, prosím, se vším Jindrovi, já už to nestihl.

Tvůj ‚dědeček‘ Boleslav.“

„Zajdeme do kuchyně, Jindro. Máma už určitě chystá večeři. Mrknu se.“

Jindra šel zatím do pokoje.

„Jíš palačinky? Pokud jo, tak jich máme kopec.“

„Měl bych pak jít… domů.“

„Proč? Přespíš tady v obýváku. Ráno jedeme kvůli tvému místu. Neboj, nikomu tady vadit nebudeš.“

Kancelář, kde pracoval Ranek, byla kousek nad náměstím I. P. Pavlova. V bloku domů ve dvoře, přistavěná nově jako třetí poschodí. Jejich šéf byl příjemný ani ne čtyřicátník, ostříhaný na krátko, tmavé vlasy, větší nos, na kterém seděly super moderní brýle ve tvaru ležatých kapek s černou obrubou.

„Když půjdeš o tři domy dál, je kádrové oddělení Ústřední správy geodezie a kartografie. Teď se jmenují trochu jinak, v rámci federalizace. Tady máš napsané, u koho se hlásit. A pak se tady zastav.“

Jindra prošel dole malou vrátnicí, pak do prvního patra. Po zaklepání a vyzvání vstoupil do malé kanceláře s úřednicí. Všiml si, jak pohotově šoupla nějaký časopis, co měla rozložený na psacím stroji, do šuplíku.

„Soudruh inženýr vás očekává.“

Stoupla si a klepla na vedlejší dveře. Hned naproti dveřím klasický stůl do téčka, v čele velmi obtloustlý, zarudlý muž, s posledními zbytky blond vlasů nad pleší, pod palmami. Z každé strany jeho stolu vyrůstaly z velikých dřevěných nádob veliké palmy, jejichž listy se skláněly skoro až k mužově pleši.

„Výborně, soudruhu, výborně. Já si tě už proklepl hned z rána. Moc radosti nemají, že půjdeš do Prahy. No nic se neděje, já jim tam zase někoho nabídl, kterého tu nemůžeme udržet. Lidi nejsou. Teď se konečně rozjela komplexní základní evidence nemovitostí, na což se nešáhlo od války. Vzniká THM, technicko hospodářské mapování. Máme tu sice soudruhy obtížené tituly, ale už neví, jak se dívat do niveláku ani jak se drží lať. Za týden nastupuješ, sjeď si pro razítko, nech se vyšetřit u doktora pro autoškolu, ta ti hned začne. Archiv starých map je v Libočanech, to je za Žatcem, občas tam budeš jezdit.“

Vyndal kapesník a utíral si pleš.

„Helčo, dvě kávy,“ zavolal. „Tak doufám jsi spokojený? Upřímně řečeno, my také. Mladých moc není. Ptal jsem se u vás na plat, tak to tady má uklízečka. Cestovné, diety, odměny. A máš tady byt. Ty nemáme.“

Tak to bylo rychlostí blesku. Ani všechno nestačil sledovat. Samozřejmě přitakal, jak je rád. Ale byl? No to se uvidí. Usrkával kávu. Nebyl zvyklý na takové změny. Zděděný byt, pohřeb, Rankova rodina, zaměstnání. Za týden nastupuje. Najednou stál venku. Až kvílení projíždějící sanitky ho probralo. Udělal dobře? Jenže pokud by chtěl zůstat v Praze, kde by co hledal. Věděl, jak zvlášť dnes takové pohovory chodí. Vyptávají se na příbuzné v zahraničí, na postoj v osmašedesátém, na kdejakou blbost. Dnes pokud nemá člověk známé, nepomůže ani dobrý sociální původ. Když přišel k Rankovi, byli v bílých pláštích a nalepení u prken. Všichni z kanceláře přivítali Jindrovo vyprávění jako dobrou záminku na kávu.

„No chlapci, musíme do toho, ale můžete se stavit, mrknout se na činčily. Když bude třeba, někam zavolat, co Ráňo, a trošku zapít tvou novou práci. Stav se tady, Jindro, ve tři.“

Jindra sjel domů. Vlastně teď už doopravdy domů. Po cestě si koupil lančmít, chleba, pár rajčat a okurek. Dá si všechno jen po studenu. No jo, bude muset všechno sníst. V horku by nechávat otevřenou konzervu neriskoval. Ledničku, to bude první. Má našetřeno. Vždyť za nic neutrácel. Nikam nechodil. Co si přiveze sem? Šaty, prádlo, pár osobních věcí. To může doma zabalit a poslat poštou, nebo dráhou jako spěšninu. Když bude jezdit domů, může pak vždycky vzít pár knížek. Tady skoro všechno je. Zruší jen oblečení a boty. Nábytek si nechá, zvlášť si oblíbil květované křeslo. I teď v něm seděl. Najednou v tom horku, které tady až tolik nebylo znát, se celý roztřásl. Není to zimou, prostě povolily nervy. Tolik událostí, dopisy, pociťoval zvláštní strach. Jako by se něco mělo najednou zhroutit. A Ranek? Začínal k němu cítit obdiv. Přál by si, aby to bylo víc. Líbí se mu. Až do vojny si s nikým netroufl nějaký vztah navázat. Jen jeden jediný. A na vojně bylo všechno zvláštní. Nebýt toho druhého, sám by se k ničemu neodhodlal. Pohlédl na malé sloupkové hodiny. Musí za Rankem. I ten jeho šéf byl nějak nezvykle horlivý, domluvil všechno, aniž by ho před tím viděl. Jen na základě telefonátu.

Ranek čekal před vchodem.

„Jdeme do dvora, inženýr jezdí autem.“

Stála tam červená tisícovka s přidanými světlomety a mlhovkami.

„Doufám, že se nenamotáme do nějaké kolony. Mám stodolu v Kunraticích, kousek od družstevní jahodárny.“

Provoz byl sice silný, ale brzo sjížděli k velikým kaštanům a akátům, které zcela zastiňovaly bývalou stodolu.

„Mělo ji původně družstvo, ale všude kolem se staví, tak pro ně neměla význam. Koupil jsem ji před patnácti lety. Pořád na tom dělám, ale na venek ještě nedošlo. Jen jsem dole přidal okna.“

Otevřel plechová vrata a vjeli dovnitř. Všude bylo vidět ve vydlabaných zdích natažené husí krky přichycené jen sádrou. Vešli do předsíně. Ranek se hned vyzouval a podal trepky i Jindrovi. Dál byla jedna jediná, veliká místnost, na jih přistíněná stromy, s většími okny, na sever jen s jedním. Levá část byla kuchyní a jídelnou, pravá pokojem a zřejmě i ložnicí. Na protější stěně byly troje dveře.

„Opláchněte se, chlapci, Ranek to zná. Nachystám něco na schlazení.“

Kluci zašli do krásné, nové koupelny s toaletou.

„Samej Tuzex,“ hodnotil Jindra.

„I magnetofon, televize, ale překvapení je jinde.“

Když se vrátili, byly na stole tři velké mísy zřejmě z nanukáčů, šlehačky a temně rudých jahod. Ve džbánu u sklenic džus.

„Stáleplodící odrůda od sousedů. A teď se musím pochlubit, pojďte, hoši.“

Otevřel dveře vedle koupelny. Nahoru vedlo dřevěné schodiště s nalepenými pruhy běhounu. Když otevřel horní dveře, vystoupili na malou plošinku. Obrovská půda nad celou stodolou byla zaplněná snad stovkami klecí. Od menších v řadách nad sebou až po veliké voliéry se skalami, kmeny a větvemi, navíc propojenými různými pletivovými tunýlky.

„Jsou aktivní hlavně v noci, ale jak nás uslyší, jdou se podívat, nebude-li nějaká laskomina.“

A taky se začaly objevovat činčily. Pískově narezlé, modré, bílé.

„Jsou to takové králíkoveverky, podívej,“ usmíval se Ranek a z jedné klece vyndal bílou.

Vyběhla mu po ruce a usadila se na rameni.

„Moc velcí mazlíčci nejsou, jen některé.“

Inženýr zatím mezi klecemi projížděl se zavěšeným krmným vozíčkem na kolejničce. Seno, vodu vyměňoval a napouštěl novou z kanystru. V každé kleci bylo i písečné koupaliště v malých elementkách.

„Jinak by písek rozházely všude, zatím prohlížejte, mám toho jen kousek. Tyhle klece jsou s barevnými mutacemi na kožešinu. Ve velkých voliérách jsou chovné.“

„Na kožešinu, to je zabíjíte?“

„Já ne, jeden známý, co dělá stříbrné lišky. Bere si maso na krmení. Ale Indiáni je pěstovali pro kožešiny i na maso. Tahle půda je celá zastíněná stromy, nepřehřívá se. Potřebují jen teploty mezi patnácti a dvaceti stupni. Na zimu je tu topení, dole kotel na plyn, a také větrání. Chov činčil není až tak jednoduchý. Všechno se muselo zateplit. Okna jsou ve střeše jen na sever. No jsou v tom léta práce a každý den. Tak půjdeme dolů, ještě budou spát.“

„Budete chtít odvézt?“

„Určitě ne, jezdí odsud kousek autobus, taky vás nebudeme obtěžovat.“

„To není obtěžování, jsem tu sám, v práci se toho taky moc nenamluví, vždyť víš, Rani, mám tu i pokoj pro hosty, kdybyste chtěli přespat. Ale to tak v pátek, aby se ráno nemuselo do práce. Ale zapomněli jsme, co budeš, Jindro, potřebovat, co ti chybí?“

„Snad jedině lednička, ale mám na ni našetřeno.“

„Pokud ti stačí Calexka, jako by byla. Nic nesháněj. Ještě ti ukážu zbytek tohohle království.“

Obuli se. Pak prošli přes průjezd do větší části přízemí. Prostředkem vedla chodba a do boků byly místnosti se senem, pískem, dílnička s klecemi, pak sociální zařízení a ještě větší obrovská místnost zcela prázdná.

„Tady jsem měl různé plány, ale nevyšlo to. Podlahy, topení a konec. V osmašedesátým jsem si říkal, že tady udělám soukromý prodej zvířecích mazlíčků. Takový Zverimex. Na dvoře něco přistavím, teď bych tu mohl pořádat taneční zábavy. Mrkneme se ven.“

Do dvora vedly dvoukřídlé zasklené dveře. Dvůr podél budovy byl vydlážděný, dál byla nízká tráva na písčitém povrchu. Nalevo dřevěná bouda, čelně dvě řady ovocných stromů a pak cihlová zeď, vpravo vrata a deset velikých kmenů, jen zřejmě nějak dotažených, o čemž svědčily zarůstající rýhy směrem od brány.

„Cestu dál rozšiřovali a pokáceli veliké lípy. Řekl jsem si, že z lipového dřeva se vyřezává, takže kmeny upotřebím pak na nějaké budky, ohrádky, do obchodu. Teď tu leží, chtělo by to je srovnat, podložit, ale to je tak na vysokozdvižný vozík, nebo spíš traktor a řetězy. No stejně tu jinak nic není. Sedneme si pod stromy.“

Pod velkou jabloní byl stolek a lavičky. Inženýr odskočil a vrátil se se sklenkami a lahví vína.

„Mám dodavatele z Valtic. Tak ať se ti tady, Jindro, líbí, v Praze. A když bude cokoliv, víš, kam se obrátit.“

Jindra si všiml už dřív, s jakým zájmem a obdivem sleduje jejich hostitel Ranka. Zřejmě i všechno okolo něj má pravou příčinu, že jsou…, co vlastně jsou. Co o něm Ráňa řekl. Kamarád, přízeň? Kdo ví. Ještě jednohubky, káva, moučník a kluci se vydali na autobus.

„Něco takovýho jsem ještě neviděl. Ale dovedu si představit práci kolem. A měl jsem takový pocit, že ta jeho pomoc vzhledem ke mně, má docela jinou příčinu. Prosím tě, neber to ve zlém, ale myslím, že je do tebe zamilovaný a to hodně.“

„Máš pravdu, je to složitější. Můžeme zajet k tobě? Povím ti to. Ještě tomu něco předchází. Byl jsem strašnej naivní vůl.“

U Jindry udělal Ráňa sifon s citronem a nalil malé griotky.

„Je mi to trapný, to bych měl dělat já.“

„Neboj se, na všechno dojde, to jen abych neměl sucho v krku. Já nějaké zkušenosti měl, než jsem šel na vojnu, ale jen takové poznávání těl, žádná láska. Chvíli jsem nastoupil do práce, to tam Ludvík, tedy inženýr, můj šéf ještě nebyl. Pak vojna. Dělal jsem kancelářskou krysu u finančního náčelníka, takže nic. Jak jsem se vrátil, byl jsem strašně nadrženej, to už tu byl šéfem Ludvík. Nějaký jeho známý přijel, že by potřeboval bokem, neoficiálně něco dokreslit. Samozřejmě už slavný mladý architekt tomu dá duši, a na výkresech, schodiště, záchody, vany, garáže a podobné prkotiny dodělá nějaká blbá myš. Tou jsem měl čest být já. Jenže on nádhernej třicátník, a jak se na mě usmál, byl jsem vedle. Dal přede mě jeden plánek, ukazoval, jak by to chtěl, stál za mnou, úžasně voněl a mně se postavilo péro. Jak se sehnul, přitiskl se k mému rameni a já věděl, že udělám cokoliv. Zůstával jsem v práci do noci, a když se přišel podívat, jak mi to jde, já měl hotovo. Byl nadšený, pochválil mě a navrhl, že o víkendu jede ke kamarádovi na chatu a bude mu ji modernizovat, tak bych se mohl mrknout na jeho práci. Sice mně bylo jasný, o co půjde, ale já byl spíš natěšený. Jeli jsme taxíkem na Sázavu, kus za Chocerady. Taxík teprve startoval a my už ze sebe strhávali oblečení. Dva roky půstu a předtím nic moc. Chtěl, abych se úplně uvolnil a ztratil zábrany. Oba jsme řvali a bylo to, co jsem zatím nikdy nepoznal.

Přes týden jsem šel vždycky dědečkovi nakoupit. Říkal, jak moc mi přeje lásku, ale abych uvažoval i hlavou. Každý víkend jsme někam s Ivanem jeli. Pak jeden nemohl. Ale já nic nevnímal. Pak zase další a už naše cesty byly po čtrnácti dnech a týden před vánočními svátky mě vzal jen kousek od práce do kavárny. Dal mi krabičku, řekl, že je to vánoční dárek pro mě a zároveň dárek na rozloučenou. Že mi děkuje, bylo to krásný, všechno má konec, jede s někým jiným na svátky do Tater, na polské straně. A byl pryč. Seděl jsem tam, tekly mi slzy a přestal vnímat svět. Zavírali, vrchní, ani nevím, jak vypadala, prý nějaká starší paní mě posadila do taxíku a zavezla k dědečkovi. Prý jsem řekl adresu. Když jsem začal vnímat, byla tam máma, babička a můj šéf, inženýr Ludvík. Ten mi hned řekl, jak je rád, že jsem se z toho dostal, ať nespěchám do práce. Mezi svátky tam byla tvá máma. Ptal jsem se, kdo to je, a dozvěděl se o tobě. Dědeček říkal, že jsi poslední z jeho rodiny, prasynovec a že jsme stejně staří a možná máme společného mnohem víc. Ukázal mi tvoji fotografii, co mu tam nechala tvoje máma. Trochu jsem se dal dohromady, jel jsem párkrát pomoct inženýrovi s činčilami. A přišel další šok. Řekl mi, že mě má rád a nikdy by mě nezradil. Dnes tomu i věřím, jenže já k němu totéž necítil. Řekl jsem mu o tom. Jako Ivan bych se k němu zachovat nechtěl. Neměl bych problém se s ním milovat, i když je starší, ale já chtěl i tu duševní lásku. On se zachoval skvěle. Řekl, že bude vděčný i za lásku jen platonickou a rád mi pomůže, když budu potřebovat. Což jsem teď trochu zneužil s tím místem pro tebe.“

Ranek se napil, napustil z lahve sifon.

„Je to jen v krátkosti vysvětlení, ale už ti povím i to, co se týká tebe. Možná si budeš myslet, že jsem blázen, možná jsem. Ještě ve svátky, když jsem viděl tvoji fotografii, jsem si z tebe vytvořil novou lásku, taky vlastně jen platonickou.

Potřeboval jsem přemíru citu, která ve mně zůstala po Ivanovi a která mě pomalu dusila, k někomu obrátit. Zoufalá potřeba projevovat i duševní lásku. Vytvořil jsem si z tebe svého nového kluka a začal si příhody, co se odehrávaly jen v mojí fantazii, psát. Něco jako si píší zamilované puberťačky. Můj drahý deníčku! Tak snad blbý to až nebylo, ale asi bych se styděl, kdybys to někdy četl. Já se tím dostával ze dna mých citů. Poznali jsme se u dědečka, já ti ukazoval Prahu, nebudu tě zatěžovat bludy, co jsem vymýšlel. Až jsme se dostali do postele. Tady, do naší – tvé postele."

„Konečně měl jsi pravdu, tam jsme už spali. Ale jen spali. Přiznám se, přehnal jsem pití, abych nedostal hříšné myšlenky, když jsem tě viděl. Myslím, že moc nechybělo z mé strany.“

„Z mé taky. V mé mysli jsme byli milenci už od jara.“

„Škoda že jen v mysli.“

„Vážně?“

„Naprosto vážně, uděláme s tím do budoucna něco?“

„Co jsem tě poznal, už deníček nepíšu.“

„Škoda. Jak jsi naši papírovou lásku ukončil?“

„Neukončil, jen se zhmotnila, už není papírová.“

Ranek vstal a popošel pár kroků ke květovanému křesílku. Jindrovy nohy srazil k sobě, aby po bocích bylo místo na jeho kolena. Nahnul se. Jejich rty se přibližovaly, jen se pomalu o sebe třely.

„Chci tě, můj Grioťáčku. A ty?“

„Přece jsem tvůj už od jara, Ráňo.“

„Nesměj se mi. Ten první večer jsem byl z tebe pěkně vystresovanej. Já si v deníčku napsal, že máš mateřský znamínko, kde končí zadek a začíná stehno. Pak jsem tě vysvlékl a bylo tam.“

„A podíval ses i jinam?“ smál se Jindra.

„Podíval, všechno bylo takový, jaký jsem si vysnil.“

„Jenže jsme byli úplně opilí, skutečnost je možná jiná.“

„Chtěl bys skutečnost zkusit?“

„Hned?“

„Ať víme, na čem jsme.“

„Já znám všechno spíš teoreticky, musíš mě vést,“ uculoval se Jindra.

„Neboj, povedu, bude to určitě jiný jak v deníčku.“

„Nějak jsme se zasukovali.“

Pomalu se vyplétali a zbavovali oděvů. Konečně. Mazlení s jejich miláčky nabývalo intenzity.

„Prosím, už nevydržím, vezmi si mě, lásko.“

„Máš tady někde…“

„Nic nechci, jen tebe, Jindro, nic co by snižovalo náš pocit. Žádnou přehradu mezi námi.“

Rankovy ruce se zaryly do polštáře. Tělo se chvílemi vzpínalo, aby vzápětí vycházelo vstříc svému milenci. Párkrát změnili polohu. Všechno kolem nich přestalo existovat. Po extázi přišlo uklidnění. Stále se objímali.

„Neznám nic krásnějšího, Jindro. Nevím, jak to říct.“

„Neříkej, i tohle mlčení je krásný.“

Ranní loučení museli urychlit. Ranek spěchal do práce, Jindra na nádraží. Ve vlaku se vzpomínky odvíjely jako film. Zdaleka ještě neuplynul týden a celý jeho život se změnil od základů. Všechno je moc rychlé. Začínal mít obavy, ale už není cesty zpět. Po příjezdu ještě stihl zajít do zaměstnání pro razítko.

„To jsme tedy netušili, jaké máš známé. Na pražském ústředí je známý jako kat. Nechal odejít snad třetinu lidí.“

„Já ho vůbec neznám, to je zase přes jiného známého. Vůbec mě nenapadlo, že to bude taková rychlovka.“

„No jo, lidi mu chybí, když je vyházel. Někoho nám pošle za tebe. Tak ti přejeme úspěch, Pražáku.“

Vzal si pár maličkostí ze stolu v kanceláři, kde stejně moc nepobýval. Ostatní je všechno v Gazu. To probral s Mirdou.

„Budeš mně chybět, kluku. No co, určitě budeš na tom lepší s platem. Přeju ti to. Někoho sem pošlou za tebe. Snad to nebude nějaký vemeno. Co máti, vezmeš ji do Prahy?“

„Nevím, je tady moc zvyklá, na ten jejich babinec.“

Taky doma to tak vyznělo.

„Už bych nerada jinam. Můžeš přece přijet, nebo já do Prahy. Jsem ráda, že jste s Rankem kamarádi. Hlavně když se něco bude dít, dej vědět.“

Zatím, že jsou víc než kamarádi, neřekl. Vždyť ještě neví, co bude dál. Ve čtvrtek ráno se vracel a hned si šel vyřídit všechno v novém zaměstnání. Co ho potěšilo, jeho pracoviště je tramvají kousek od bytu. Na Invalidovně. V pátek se tam zajede podívat. Spěchal k Rankovi.

„Všechno vyřízené, zítra se pojedu podívat do práce a v pondělí nastoupím.“

„Zůstaneš dnes u nás? Neboj, nebudeš spát v pokoji. Moje ležení se dá rozložit. A ještě prosba. Ludvíkovi přivezou v pátek večer seno. Pomůžeme mu s tím?“

„Jistě, moc mu dlužím, i tobě.“

„Mně můžeš splácet hned po večeři. Posledně jsme všechno neprobrali,“ smál se Ráňa.

Adresa, na kterou měl Jindra odkaz, bylo několik starých, dvouposchoďových baráků. Podobné jako v Karlíně. Tady rozhodně na zbourání. Podobný blok vedle se právě vyklízel. Vyšlapal schody do druhého patra a zaklepal. Místnost, kam vešel, poněkud připomínala kancelář, kde pracoval Ranek. Velké výkresy, rozvinuté mapy, na ramenech pohyblivé nasvícení. Staré kancelářské stoly a skříně plné složek. Z trubek svařené police na svitky map. Představil se. V místnosti byli dva mladíci o pět šest let starší.

„Mirek, ve skutečnosti Jaromír a Jarda, Jaroslav. Měli jsme strach, že nám sem hodí nějakého starého aparátčíka, tak jdeme dál.“

Vedle byly tři dívky tak přes dvacet a vypisovaly formuláře na psacích strojích. Hned se k němu hrnuly.

„Věrka, Zlatka, Anička.“

Prošli do třetí kanceláře. Stůl, v rohu prkno, skříně, malá skříňka a v ní za sklem pár sklenic a porcelánových šálků. Další police. Jindra se rozhlížel po dalším stole.

„Tak jsme tady, šéfe.“

„To je nějaký omyl ne?“

„Není, Jindro, máme ti vykat, nebo si potykáme?“

„Jistě, ale mám kontrolovat staré zápisy a taky v terénu.“

„Jo, to tady děláme, kontrolujeme zkontrolované, jestli se kontroloři někde nešvihli. Než to přijde do THM. A ty jsi náš novej šéf. Tak to by se mělo zalejt.“

Mirek vyndal ze skříňky sklenky a z malé ledničky vodku.

„Hele, v poho, my měli plný trenky, koho sem kat dá.“

„Bude se stavět něco nového, ale víš, jak to chodí. Tady jsme daleko, za bukem. A jezdí se ven. Myslím, že od středy máš autoškolu. Zatím tě sveze někdo z nás. Jezdí se do Libočan.“

Jeho noví spolupracovníci, vlastně podřízení, mu v krátkosti vysvětlili, jak to zde chodí. V poledne s ním zašli pár domů dál do hospody, kam chodí na lístky na obědy, když nejezdí po venku. Konečně jako všude jinde, kde nebylo závodní stravování. Když vyjel za Rankem, byl zase zaskočený událostmi.

„To je skvělý, Ludvík už jel domů po desáté. Sjedeme autobusem.“

Cestou míjeli lán jahod. Všimli si traktoristy, co právě zvedal zavěšený mulčovač cepák, kterým sekal staré listí. Vysvlečený do půl těla, krásně opálený.

„Počkej, skočím se ho zeptat, jestli by neodtáhnul kmeny z lípy. Dva moc zasahují do cesty.“

Ranek se za ním rozběhl a zřejmě uspěl, nasedl si do kabiny.

„Pojď, Jindro, sem se vlezeš.“

U vrat byli hned. Ranek šel dovnitř a už otvíral bránu. S ním přišel i Ludvík.

Traktorista vypadal na třicet a byl to kus. Opálené svalnaté tělo, hodně tmavé, skoro černé vlasy, hranatější tvář, zvlášť brada, velký nos.

„Matyáš. Já jsem tu jen u Jakoubků na brigádě. Jsem sochař, ale momentálně bez ateliéru. Co s tou lípou chcete dělat, pane inženýre, doufám, že ne topit. Já bych měl zájem, dělám hodně se dřevem. Tohle je poklad. Jen momentálně jsem švorc, jinak bych nedělal v družstvu brigádu. Tak shodím cepák a jdeme na to.“

Zasahující kmeny odtáhli na hromadu dalších.

„Chtělo by to vypodložit, co zítra ráno? Jsem tady i přes neděli. Měl jsem pronajatý malý ateliér. Majitel emigroval, někdo to za babku koupil a mě vyhodili. Všechno mám u kamaráda jen pod plachtami. Prašule dojdou až v září, co jsem dělal zakázky. Tak s Jakoubkem jsem známej, vzal mě, abych měl na pivo. Kdybyste mi počkal, lípy bych koupil.“

„No já měl taky s nimi záměr, chtěl jsem si otevřít Zverimex, jenže je konec. Pojďte se mrknout, tady měl být obchod a zázemí. Je tu i topení. Na půdě mám činčily. Kluci mi přišli pomoct. Večer mi přivezou seno.“

„Co tady budete mít?“

„Asi nic, vepředu mám písek, seno, další krmení, sušárnu. Tohle je na bydlení veliký, já mám byt za průjezdem a stejně jsem sám.“

„Nepronajal byste to na atelier? Ovšem až za měsíc.“

„Proč ne, byly by k tomu i dvě místnosti a celé sociální zařízení. Počítal jsem pro někoho, kdo by šel se mnou do podnikání. Tak tomu je konec. Když tak to zítra můžeme probrat, když budete mít zájem.“

Domluvili se, Matyáš přidělal cepák a odjel. Hned za ním přijel Robur s plachtou, nacpaný senem v pytlích. Na střeše byla odklápěcí dvířka. Nejdřív všechno vyložili, aby mohl šofér odjet. Pak na kladce vytahovali pytle. Ranek je dole připevňoval, Jindra odebíral a Ludvík skládal do laťového boxu. Když se vše zametlo a uklidilo, inženýr nachystal večeři venku, kde minule seděli. Kuře, brambory a hlávkový salát. Pak u vína mu Jindra vyprávěl o práci a děkoval za jeho pomoc. Kluci se šli osprchovat. V jedné místnosti hned za průjezdem byl rozkládací gauč, stolek, lampička a pytle s jemným pískem pro činčily.

„Myslím, že vycítil, jak to s námi je. Kdyby tak Matyáš byl teplej, bylo by to skvělý. Myslím, že Ludvíkovi se líbil.“

„Nebo bude mít další platonickou lásku. Úplně všechno vždycky nevyjde, jak by člověk chtěl. My měli štěstí.“

„Můžeme štěstí hned chytit za pačesy, aby nám neuteklo.“

„Myslím, že dědeček by měl radost. Naše rodiny jsou opět spolu. Jenom v podstatě je to zase tragédie, Ráňo.“

„Tragédie? Copak ti není dobře?“

„Nám je, ale zároveň naše rodiny námi vymřou. Jsme jenom Labutí píseň. Nechtěl bys mít děti?“

„Nevím, o tom jsem nepřemýšlel. A být s někým jen tak, to bys dokázal?“

„Asi ne. Nakonec je plno i manželů, co nemají děti. Někdo nemůže, někdo nechce a někdo by chtěl, ale nesmí, jako my.“

„Možná jednou to půjde umělou cestou. Spermie se spojí s vajíčkem a v nějakém inkubátoru vznikne potomek.“

„Tak toho se rozhodně nedožijeme. Zatím je problém vzít se za ruce.“

„Tady můžeme. Nejen za ruce.“

Seděli ve večerním horku na froté osušce, napůl mokří, ruce vzájemně na ramenech.

„Rozsvítím lampičku, nevidím ti do očí, Jindro. Ten papírovej měl v nich jiskřičky. Vždycky nakonec způsobily požár.“

„Může být i bez jiskřiček.“

Jindra svůj protějšek jemně povalil. Jeho hlava hned sjela k trochu napjatým stehnům. Ruce ke kolenům, aby vzápětí vystoupaly k jemně ochmýřenému váčku. Rty se nedočkavě přesvědčovaly, že tahle krásná hračka je jen jejich.

„Je to tak správně, jak jsi to napsal?“

„Nesměj se mi, neměl jsem ti mé fantazie číst.“

„Právě naopak, můj Ranečku. Vidíš, když zvednu tvý nohy, bude z tebe raneček.“

„Ale raneček bývá plný neštěstí.“

„Tenhle je šťastnej, jseš krásně studenej.“

„Ty taky. Ale za chvilku nám bude vedro.“

„Staneš se mnou a já tebou.“

„Nic jinýho nebude existovat.“