Ďábel našeptávač II.

„Bože nedopusť,“ vykřikl Michel a vrhl se k Fredericovi. Vyrval mu dýku a mrštil jí k protější zdi. Zasekla se do spáry mezi kameny, odkud byl slyšet nelidský výkřik. Jeho pán se bezvládně sesunul k zemi. Vlastní dýkou přesekl provazy a pomohl vstát Olivierovi. Přehodil přes jeho tělo svůj plášť. Zvedli Frederica a posadili na židli. Nevnímal je, byl v bezvědomí.

„Můj pane, prosím, probuď se z osidel smrti.“ Michel se skláněl a snažil se svého pána probrat. Bez úspěchu.

Od schodů zavolal na vojáky. Ti byli po příchodu zcela zmatení tím, co viděli.

„Odneseme pána do jeho komnaty.“

Když vyšli na nádvoří, ozval se pokřik.

„Hoří, v paláci hoří!“

Z oken Fredericovy komnaty se valil černý dým.

„Zatím dejte pána do sálu. Jdeme, Oliviero.“

Oba vyběhli po schodišti. Černý kouř se plazil i pod dveřmi komnaty. Michel rozrazil dveře. Všechen dým vycházel z dřevěné kazety s kamennými drápy. Chytil ji a vhodil do krbu. Okamžitě vzplála. V plamenech viděli zkroucenou ohyzdnou tvář. Měnila se ve zvířecí, aby nakonec ustoupila okolním plamenům z bukových polen. Ze všeho zbyla jen hrstka černého popela. Ve dveřích se objevili sloužící a vojáci se džbery vody.

„Vraťte se, požár nehrozí, je konec temným silám. Přineste sem Frederica. Kde je náš ranhojič?“

„Odjel se všemi, pane Micheli. Máme nařízeno, ať se stane cokoliv, ve všem tě poslechnout, jsi novým pánem hradu a nás všech. Chceš, pane, zajatce odvést zpět do donjonu?“

„Ne, už není zajatcem, ale naším hostem,“ obrátil se k Olivierovi, „jdi se obléknout. Musíme se postarat o Frederica.“

Právě ho přinesli a uložili na postel.

„Vysvlékněte ho a omyjte. Vrátím se z kaple.“

Dole počkal na Oliviera.

„Jdeme do kaple k Pascalovu hrobu, snad nám napoví co dál. Co tvé zranění, viděl jsem krev.“

„Jen škrábnutí, nic vážného.“

Na náhrobku ležela kytice jarních květin. V pootevřeném okně nad nimi se procházela bílá holubice.

„Létala ke mně na okno,“ ukázal Oliviero.

Michelovi vířilo hlavou plno nesourodých myšlenek. Musí udělat vše, aby jeho pán nabyl vědomí a vymanil se ze spárů temnot. Ještě není vyhráno. Jak se vrátí rytíři, pošle pro Aidena a zajede s Olivierem k Damonovi. Příští den se stav nelepšil. Dávali mu řídkou polévku, polykal, ale neprobral se. Další se vrátili rytíři s vojáky. Otec Raphael jim přečetl Fredericovu vůli, když zemře, nebo se ho zmocní nečisté síly. Poslali pro Aidena. Michel s Olivierem se vypravili k Damonovi. Od severu se blížila vichřice. Všichni je zrazovali z cesty.

„Pojedeme. Myslím, že Aiden zde nepomůže, ale musíme zkusit všechno. Vždyť jeho tělo je silné jako dřív. Damon je jediný, co zná i nemoci duše. Frederic za ním byl, bude vědět co dál. Otče Raphaeli, zůstaň u něj.“

Jejich odjezd vyvolával další obavy.

Oba zahaleni do silných plášťů rychle směřovali k protějším horám. Sotva se dostali do lesa na úpatí skal, udeřil vichr plnou silou. Několik stromů na okraji se polámalo a vyvrátilo. Olivierův kůň uskočil na poslední chvíli, když se vedle nich zřítil obrovský starý dub. Jeho kmen na půl ztrouchnivělý nedokázal odolat zničující síle. Kus dál, před stezkou stoupající do skal se pokřižovali u kapličky sv. Kryštofa, ochránce poutníků a horských cest. Jak se vrátí, musí ji nechat opravit. Vítr strhl kus stříšky z břidlice. Pak už stoupali nechráněnou stezkou k Dračím zubům. I zdejší koně, od hříbat zvyklí na sesouvající se kamenné srázy, obtížně stoupali k výčnělkům skal. Mezi skalami vítr jen skučel. Zato na stále ještě nesetmělé obloze se objevily první blesky. Pobídli koně, ať se dostanou, než začne bouře, na Vlčí věž. Konečně uviděli obrovský dřevěný kříž, tyčící se na troskách věže. Přibližoval se rachot hromů a obloha za křížem se proměnila v nepřetržitou zář. Stále nepršelo, jen znovu sílil vítr. Za ohlušujícího hřmění udeřil blesk do kříže a hned několik dalších. Ten vzplál jako smolná pochodeň. Plameny strhávané vichřicí vlály jako rudožluté praporce apokalyptických jezdců. Za dalšího rachotu se hořící kříž nahnul a zřítil na opačné straně do hlubiny. Za zbytky rozvalin ještě chvíli vyšlehávaly odlesky ohně. Když přijeli blíž, viděli Damona před vchodem se svými vlky. Mával na ně olejovou lucernou. V úžlabině u vchodu přivázali koně a vešli do poustevny.

„Bůh vás provázej. Ještě není konec sil ďábelských. Ty jsi zřejmě Oliviero, znal jsem Pascala, takovou podobnost jsem ještě neviděl. A věrný Michel. Vše mi o vás vyprávěl Frederic.“

„Otče Damone, prosíme o pomoc pro našeho pána. Je v bezvědomí, bojíme se o jeho život.“

Dlouho rozmlouvali. Mnich přinesl starou knihu v pro ně neznámém jazyce. Předčítal z ní. Pak zvolil zvláštní modlitbu, kterou po něm opakovali.

„Zítra začnete stavět nový kříž. Teď pojíme chléb a sýr.“

Venku vichřice nepolevovala. Natáhli pak na zem své pláště blízko krbu a usnuli. Ráno byl znovu sýr a chléb a odvar z lesních bylin a plodů. S úsvitem přinesl otec Damon dvě sekery a v lese jim označil dvě jedle. Pustili se do kácení. Sekery jako by ťaly do skály. Odskakovaly a trvalo celý den, než se mohutné stromy skácely k zemi. Druhý den byl věnován osekávání větví, třetí je odkornili. Pak otesali a všechen odpad posloužil mohutnému ohni k opálení klád. Vše natřeli olejem. Spojené v podobu kříže, sedmý den vztyčili pomocí lan kříž nad zříceninou.

Sušené byliny, oleje a masti jim byly odměnou. Soumrak je zastihl před branou hradu. Frederic byl při vědomí, ale nikoho nepoznával.

Začínaly zrát první třešně, Frederic chodil často do malého sadu za hospodářskými budovami. Sedával na lavičce u jezírka, které tu bylo dávno před stavbou hradu. Často se v blízkosti objevovala bílá holubice. Střídali se u něj lékaři, pil odvar bylin od Damona. Vypadal, že je zcela zdravý, zvykl si na jména svých přátel i sloužících, oslovoval je tak, ale byli to pro něj cizí, i když hodní lidé, co se ho ujali. Nic z dřívější doby si nepamatoval. Ani svou lásku k Michelovi a Olivierovi. Ti si zvolili komnaty blízko jeho. Stále doufali, jak nějaká událost nebo lék mu vrátí paměť. Jen nikdo netušil, že síly nečisté, služebníci zla se nemíní vzdát své oběti.

Hraběnka Adelie, nyní po sňatku s italským knížetem už kněžna, se vrátila do rodného Modana. Právě pochovala svého chotě. Byl sice mnohem starší, ale šeptalo se, že jeho smrt nebyla náhodnou. Přijala kdysi na cestách potulného mnicha. Pomalu podléhala jeho vůli. To ještě na jejich hradě žil i Pascal. Z jeho popudu byl tak strašně umučen a zabit Pascalův milenec. Mnich kázal neustále o hříchu, když se mu někdo znelíbil, nařkl ho z čarodějníctví a nechal i několik lidí upálit. Při jeho cestě k biskupovi v Grenoblu potkal Oliviera. Nemohl uvěřit tomu, co viděl, Pascal. Vždyť Armel ho umučil a zabil. Přesně podle jeho návodu. Vyslal hned po okolí zvědy. Ti se navraceli s různými zprávami a z nich mnich Egon spřádal novou pomstu. Jeho nikdo neoklame falešným jménem Oliviero. Je to Pascal vzkříšený k životu.

Začínalo léto. Oliviero i Michel toužili po Fredericově lásce, ale ten je stále nepoznával. Vytvořil si představu, že je poutníkem, který v nemoci ztratil svůj cíl cesty, a zdejší dobří lidé se ho ujali. Mnoho hodin trávil v knihovně. Na Pascalovu hrobku nosil čerstvé květiny, dlouho se tam modlil. Ale ani toto jméno, kdysi tak drahé, mu nic neříkalo. Michel se stal velmi oblíbeným, vždy se svými rytíři a vojáky pomohl, kde bylo třeba. A všichni si zvykli i na jeho věrného průvodce Oliviera. Byli často zváni knížetem, biskupem i převorem kláštera karmelitánů. Jen nikdy se neoddávali veselí, jejich úsměvy byly zdrženlivé. Začínalo se jim říkat Smutní z Orlího hnízda. Zato brali s sebou Noela, který dokázal rozveselit vždy celou společnost. Otec Damon je nabádal, ať vydrží, ještě boj s říší temna není ukončen.

V údolí se začali objevovat neznámí, osamělí jezdci. Ale nikdo v nich nespatřoval nebezpečí. Přišlo období letních bouřek. Bývaly časté, ale většinou jen krátké. Po ranní husté mlze u řeky začal horký den. Nikoho nepřekvapila hustá černá mračna. Pohybovala se rychle. Stejně tak zvuky hromů sílily. Michel s Olivierem seděli u Frederica blízko jezírka. Přiběhl chlapec z hradního nádvoří.

„Pane Micheli, uhodilo do mlýna na Isèře, kouř a plameny jsou vidět z hradeb.“

„Sjedu tam s několika muži, Micheli, odveď Frederica domů.“

Oliviero vyjel s pár vojáky k ohni. S halapartnami a háky na strhávání a odtahování hořící krytiny, došek nebo šindelů, ale i trámků a všeho, co zachvacoval oheň. Celé okolí zakrýval kouř. Uvázali poblíž u vrb koně. Pár lidí z osady už si podávali vědra s vodou z řeky. Pobíhaly tam děti, pár ovcí a koz. Obilí uvnitř moc nebylo, nová sklizeň čekala na žence na polích. Kouř byl hlavně z připravovaných a opravovaných pytlů a navezeného sena. Když konečně bylo vše uhašeno, u koní chyběl Oliviero. Vrátili se ke mlýnu. Nikde nebyl. Jeden z mužů vyjel tryskem ke hradu. Brzo se na mostě objevil Michel a další rytíři. Prohledávali široké okolí. Zjistili, že do mlýna neuhodil blesk, ale někdo požár založil. Pak přišel za nimi jeden z malých mlynářových chlapců. Viděl toho pána, myslel si, že se nadýchal kouře. Nějací muži, co pomáhali hasit, ho nesli k vysokým stromům. Všude tam byla pošlapaná mokrá tráva a dál jeli směrem k Hadím průsmykům. Michel si hned vzpomněl, jak mu někdo říkal, že sestra Armela, nyní kněžna Adelie, se vrátila z Itálie. Tam za záhadných okolností zemřel její manžel. A Oliviero je zcela podobný Pascalovi. Další msta?

Michel byl plný obav o přítele. Velmi se sblížili při péči o milovaného Frederica. Byla to zatím jen láska platonická, zato velmi pevná. Svolal nejbližší a otce Raphaela.

„Kdyby ho chtěli zabít, udělali by to hned,“ mínil Noel.

„Jsou tu dva novici na cestě do kláštera. Určitě ho odvezli do Modana. Mohou tam zajet a vyzvědět víc,“ navrhoval otec Raphael. Na tom se také domluvili. Ihned je vypravili na cestu.

Když se Oliviero probral, uviděl ve výšce nad sebou malé, podlouhlé okno s mříží. Opět je ve vězení. Jenže tohle je skutečné, ne ta nádherná komnata u Frederica. Nechali mu šaty, ale žádnou zbraň ani lovecký nůž. Nad pár schody byly malé dveře pobité železnými pláty. Ležel na dřevěné pryčně se zbytky hader. Pod oknem byl stolek a židle bez opěradla. V misce trochu ovesné kaše a vedle na kousku chleba si pochutnávala malá šedivá myš. Ještě že to není krysa, ta by tu trochu už určitě spořádala. Cítil se omámený. Vybavoval si poslední události. Pamatoval si hašení požáru, pak plno kouře. Nakonec mu připadlo, jako by se zamotal do nějaké látky. Pak už nevěděl nic. Je tady den, dva, týden? Kdo ví. Tahle malá myška mu nic neřekne. Sedl si ke stolu. Pocítil hlad. Dřevěnou lžící vybíral obsah misky. Myška jen odběhla kousek dál na stole. Byla asi na vězně zvyklá. Odlomil kousek chleba a položil ho před ni. Hned se do něj pustila. Uslyšel zarachocení dveří. Otočil se. Vešli dva strážní a mnich ve hnědé sutaně. Nikdo neřekl ani slovo.

„Jakým právem jste mě unesli? Nejsem jsi vědomý něčeho nečestného!“

Vešel další muž. Na stůl postavil džbán vody a do rohu kobky vědro s vodou, vedle díry zřejmě vedoucí skrze zeď ven. Mnich se před něj postavil.

„Mne neoklameš, Pascale, peklo tě vzkřísilo a peklu tě odevzdám.“

„Neznám žádného Pascala.“

Mnich se začal smát.

„Neznáš? Tak ho poznáš. Znovu už tě nikdo nevzkřísí. Shoříš v plamenech a vrátíš se do lůna pekla.“

Pak vyndal stříbrnou kropenku a několikrát s ní mávnul k Olivierovi.

„Vidíš sám, že svěcená voda mi neublížila. Nejsem tím, za kterého mě pokládáš.“

„Chrání tě kouzla, ale smrti neutečeš.“

Mnich vyšel rychle po schodech a tři strážci za ním. Jsem opravdu Pascalovi tak podobný? Frederic ho tak viděl, protože si přál vidět ho takového, pomyslel si Oliviero. Ta podoba je jeho prokletím. Nejprve dohnala jeho záchrance i věznitele k šílenství a málem k smrti a teď je mu znovu v patách. Pomalu ulehl na pryčnu. Na stole ještě pobíhala myška a sháněla roztroušené drobečky.

Michel zanesl Fredericovi džbán vína, které měl rád. Vždycky doufal, že si na něco vzpomene.

„Děkuji ti, pane Micheli, nezasloužím si žít v takovém přepychu. Jsem jenom prostým poutníkem, který ztratil paměť. Nemohu si vzpomenout na cíl své cesty, i když některé věci, jako by byly známými. Třeba tohle víno jsem jistě již pil a měl ho v oblibě. Bílá holubice u jezírka mně také něco sděluje i náhrobek v kapli. Zřejmě jsem znal nějakého Pascala. Ale všechno obestírá mlha zapomnění. Kde je tvůj druh, pane, Oliviero? Snad ho netrápí nějaký neduh?“

Michel nevěděl, co má říct.

„Ne, jen odjel, pane.“

Musel se přemáhat, aby se nevrhl na Frederica v očekávání milostných hrátek. Tolik toužil po jeho dotecích, po až někdy bolestivém sevření a pronikání do jeho těla. Ale oči jeho bývalého milence byly jako vyhaslé. Ani jiskřička touhy. Jen nezúčastněná odevzdanost. Prázdnota. Zase se mu zdálo, že slyší na chodbě zatím tiché kroky a pohrdavý smích.

Po několika dnech se vrátili oba novici. Slyšeli v Modanu, že přivezli nějakého muže a uvrhli ho do vězení. Prý je to nevlastní bratr kněžny, co povstal z hrobu. Bude za úplňku upálen na Vrchu smrti, osamělém skalnatém pahorku vyčnívajícím z lesa pod hradem. Místo poprav sekerou, provazem i ohněm.

„Určitě zvolí podvečer, aby podívaná pro lidi byla hrůznější. Úplněk bude za deset dnů,“ vyslovil obavy otec Raphael.

„Co napadnout hrad?“

„Nabídnout výkupné.“

„Domoci se práva u biskupa v Grenoblu.“

Ozývali se rytíři.

„Ne, všechno je pomalé, mezitím by ho zabili. Musíme počkat, až ho zavezou ke hranici. Než ho stihnou přivázat a dřevo zapálit. Všechno bude záležet na rychlém překvapení. I s tím budou určitě počítat,“ varoval Noel.

„Dole v lese, hned u cesty na kopec se usadili uhlíři,“ sděloval jim jeden z noviců.

„Nahradit je našimi vojáky.“

„To je jen pár mužů.“

„Někteří by mohli jako vesničané přihlížet.“

„Pořád málo.“

„Vojáci se schovají v milířích, nečetli jste Homérovu Odysseu? Postaví se falešné milíře. Ty sice nikdo nevtáhne za bránu jak Trojského koně, ale vlezou se tam všichni naši lučištníci. Pak nebude potíž vyběhnout nízký kopec a zaútočit ze všech stran. Tento příběh byl první, který jsem četl, když mě tomu umění naučil otec Raphael.“

Všichni se otočili k Michelovi.

„Začneme hned, k uhlířům vyšleme znovu novice, doufám, že za tučnou odměnu si na několik dní vymění role. Musí ale zůstat pod dohledem a hodně daleko, kdyby se některý rozhodl zradit.“

„Ze strany vesničanů se nemusíme obávat, že by se přidali k jejich vojákům. Není to ani měsíc, co potlačili z hradu vzpouru,“ dodal Girald.

„Musíme se tam dostat až horskými cestami. V blízkosti Hadích průsmyků i nad nimi budou mít zvědy, ještě dál než kdysi s Fredericem,“ doporučoval Yvon.

„Bude třeba všechno připravit, ráno vyrazíme.“

Michel měl starost i o Frederica. Zašel k němu do komnaty.

„Postarají se o tebe, pane, služebné. Já odjíždím na několik dnů. Jak to bude možné, vrátíme se.“

Frederic měl pocit, že se mu připomněla nějaká událost. Také někam odjížděl, velmi spěchali, bylo to určitě ve vysokých horách, jenže ty jsou tady všude. Když ještě za tmy většina mužů odjela z hradu, vyšel na nádvoří. Jeho kroky nesměřovaly do zahrady ani do kaple, ale zamířil k donjonu. Dveře u točitého schodiště byly otevřené. Pomalu stoupal nahoru. Další dveře povolily. Malá, krásně zařízená komnata. U jedné zdi několik židlí. Na stěnách odsunutelné průzory. Posadil se a podíval otvorem. Trochu níž pod ním byla další velmi přepychově zařízená místnost s koberci, kožešinami, loveckými trofejemi, policemi s knihami. A lůžko přikryté hedvábným přehozem. Na malém stolku ležela loutna a píšťala. Zdálo se, že povrch malého taburetu vedle se stlačil. Jako pod tíhou neviditelné postavy.

„Jsi mou láskou, jsi mým štěstím, pohárem s vínem rudým,
oči klopím, a když vzhlédnu, rozplyneš se, jak z ohně dým.“

Slyšel písničku, najednou tak známou? Dávno, dávno. Hlas, ano hlas. Někdo ji zpíval zde. Určitě. Marně se snažil vybavit si tvář. Jen přelud, beztvarý, nehmotný, zpíval dál.

„Jsi mým dechem, jsi mou krví, která zrovna prýští z ran,
kolébkou i mým hrobem, co nebyl ještě vykopán.“

Viděl mrtvého koně. Kolem očí a chřípí se slétaly mouchy a kladly žlutá vajíčka, ze kterých se líhly bílé larvy a začaly své zkázonosné dílo. Oči, oči, znělo jeho hlavou. Smích, nelidský a děsivý uťal jeho představy. Ten slýchával, vybavovalo se mu. Tam, někde za zdí. Pak zezdola. Ozvala se kvílivá píšťala. Vstal, zakryl si uši a rychle se vracel po točitém schodišti. Venku se opřel o dveře. Přicházely dvě dívky, služebné.

„Pane Fredericu, všude tě hledáme.“

Vrátil se do své komnaty. Své? Sešel dolů do velkého sálu. Nikdo mu nebránil. Procházel kolem vysokých židlí. Nic se mu nevybavovalo. Jen dozníval ozvěnou zlověstný smích. Nechal si přinést utišující nápoj a usnul.

Z rána přinesli strážní Olivierovi větší kus chleba a misku s tvarohem.

„Můžete mi říci, kde se nachází toto vězení?“

„Nesmíme s tebou mluvit, pane, ale budiž, v Modanu na hradě.“

Tak tohle je zřejmě Armelův mnich. Je konec. Pomyslel na Frederica a Michela. Snad se aspoň jim vrátí láska, kterou si tolik přál, co zůstala jen v náznaku obou.

Michelovi muži zdolávali zatím vysoké hory plné sněžných jam a zledovatělých úbočí. Musí se dostat k popravišti ze severu, kde je rozhodně nikdo neočekává. Zatím novici dojeli k uhlířům a vše připravili. Rytíři s vojáky se ukryli ve skalách v jeskyních. Milíře byly zhotoveny. V noci se do nich vkradli lučištníci. Po poledni se u pahorku scházeli vesničané z okolí. I mezi nimi bylo několik převlečených Michelových mužů. Pak přijely dvě káry v doprovodu vojáků. Na jedné spoutaný Oliviero a dva katovi pacholci. Na druhé mnich a kat. Za nimi nesli sloužící nosítka s kněžnou. Směřovali k vrcholu, kde byla zbudována veliká hranice s kůlem k přivázání odsouzence. Ozbrojenci z hradu vytvořili kolem hranice kruh. Oliviera vyvedli ke kůlu. Mnich Egon si vzal od katova pomocníka zapálenou pochodeň.

V momentě, když chtěl přistoupit k hranici, ze všech stran se mezi přihlížejícími vynořili lučištníci. Polovina vojáku v kruhu se skácela k zemi. Další se marně snažili seskupit k nosítkům kněžny. Ta se rozběhla s dýkou v ruce ke hranici. Shromáždění vesničané se dali na útěk k údolí. Michel s mečem vyběhl k odsouzenému a přeťal provazy. Za ním se dral i mnich Egon a kněžna. Zezdola někdo vystřelil na mnicha, co se chystal udeřit Michela a Oliviera hořící pochodní. Skácel se do narovnaných dřev, co okamžitě vzplála. Strhl za sebou i kněžnu svírající dýku. Na oba rytíře vhodili pláště a uhasili jejich oblečení, co začínalo hořet, hned jak se dostali dolů z hranice. Michel vyzval zbývající vojáky, ať složí své zbraně. Teď teprve mohl obejmout Oliviera. Přivedli mu koně a všichni se vraceli zpět k Hadím průsmykům. Nechtěli cestou přenocovat a jeli nocí. Narazili na pár zvědů, kteří je čekali spíš z opačné strany. Před množstvím vojáků a rytířů se dali na útěk. Ještě v průsmycích je zastihl vítr a sotva vyjeli k Isèře, spustil se liják. Řeka se valila a její proud se kroutil a vzdouval jak had chycený do smyčky. I průrva pod padacím mostem se plnila vodou.

Konečně všichni projeli bránou hradu. Zranění vojáci mířili k ranhojiči, ostatní odváděli koně. Michel s Olivierem spěchali navštívit Frederica.

„Byli jste dlouho na cestách. Chyběli jste mi. Musíme si promluvit. Nemohu stále zneužívat vaší dobroty. Myslím, že nastal čas, abych se vydal na svoji pouť. Jen neznám její cíl. Ani nevím, jestli jsem měl koně. Zdávají se mně divné sny. Jsou plné válečné vřavy, mrtvých jezdců i koní. Nevím, jsou-li vzpomínkou, nebo předzvěstí budoucna. Něco mne lákalo do donjonu, měl jsem pocit, že tam slyším píseň, kdysi mi drahou. Ale zároveň, jako by na mne sahala smrt. Divný smích, podobný úšklebkům skalních skřetů, pronásleduje mé sny. Cítím vinu za spáchané křivdy, ale ani horoucí modlitby mne neočišťují. Měl bych odejít, abych nerušil zlem ve svém nitru lásku vás dvou. Ano, taky jsem kdysi miloval. Vidím vaši náklonnost, jemnost sotva postřehnutelnou pro ty, kteří nikdy nepoznali ten cit.“

Nevěděli co říct. Vyjevit mu celou pravdu? Ne. Zdá se, že se pomalu začíná rozpomínat. Všechno chce čas.

„Pane Fredericu, zatím ještě tvůj stav není vhodný k dalekým cestám, co nemají cíl. A ten je možná nedaleko. Jsme rádi, že si začínáš vzpomínat na nějaké drobnosti. Budeme se těšit z tvé přítomnosti.“

Večer se všichni radovali ze zachránění Oliviéra. Fredericovi nosili jídlo do jeho komnaty. Lékaři nedoporučovali, aby byl vystaven přílišnému hluku v rytířském sále. Michel vzal džbán vína a zastavil se v komnatě u Oliviera. Ten k němu přistoupil.

„Micheli, můj drahý, to je podruhé, co jsi mi zachránil život. Nevím ani, jak projevit svoji vděčnost.“

„Miluji Frederica a ten miluje v tobě Pascala. Jen si toho zatím není vědomý. A jsme přátelé, ti se neopouštějí. Vím, i ty bys riskoval svůj život za záchranu mého. A bude velmi těžké pro mne jednou odejít.“

„Jistě si přeji uzdravení našeho pána, ale vždyť miluje i tebe. Myslím, že všechny události jsou propojeny naší vzájemnou láskou. A ta snad překoná i sílu Fredericova zapomnění.“

Seděli dlouho do noci. Když se rozcházeli, strážný na konci chodby jim řekl, že chvílemi slyšel za zdí podivné zvuky. Jako by tlapami škrábalo divoké zvíře.

Usínající Frederic se pomalu propadal do podivných snů. Zdávaly se mu poslední dobou stále častěji. Byly to ovšem jen útržky něčího života. Jeho? Vždycky když se jich pár složilo jako střípků kaleidoskopu a už cítil jak směřují k poznání něčeho z jeho života, najednou se rozplynuly. Připravil si pero, inkoust a pergamen, loučku, aby si mohl své noční postřehy zapsat a do rána mu neunikly. Marně. Při probuzení z objetí snů mizely jak kámen vhozený do bezedné hlubiny. Zůstávalo bezútěšné prázdno, ve kterém převládalo tušení veliké nespravedlnosti, které se dopustil. I on slýchával za nocí mimo šelestu větru úpění nečistých sil.

Ráno jeho kroky směřovaly ke kapli. Vycházel odtud otec Raphael.

„Je šlechetné, můj synu, že tvé kroky směřují k uctění Páně.“

„Prosím, otče, mé sny v poslední době mně naznačují, že mnohé zde znám. Ale stále si nemohu vzpomenout. Byl jsem už někdy na tomto hradě jako host?“

„Máš pravdu, synu. Byl jsi zde. Jen se pomalu snaž rozpomínat. Nejsi ještě zcela zdráv. Lékaři se bojí o tvůj stav. Vše vyléčí čas, nespěchej. Rány na těle se hojí rychleji než na duši. Víc ti zatím nemohu říct.“

Vstoupil dovnitř. Pokřižoval se svěcenou vodou. Jeho kroky mířily, aniž si toho byl vědomý, k mramorovému náhrobku nad malou kryptou. Nad ní, ve vysokém pootevřeném okně se procházela bílá holubice. Tu viděl v donjonu, když tam nedávno byl. Byl přesvědčený, že ji tam viděl i dřív, sám tam určitě také byl už před časem. Holubice. Jeho matka? Určitě mu někdo vyprávěl, jak se jeho matka stala holubicí a odletěla do nebe, když se narodil.

„Neplaš holoubky, Fredi, je mezi nimi určitě tvá máma, co se přiletěla na tebe podívat z nebíčka.“

Slyšel hlas nějaké služky. Bylo jaro, všechno kvetlo. Stál tam a v rukou svíral černý kamínek s bílými proužky. Líbil se mu, ale pak ho chtěl hodit po holubech. Svíral ho v pěstičce a zanesl ho ke starému dubu, u kterého si hrával. Ano, tahle vzpomínka je nesmírně živá. Spěšně vyšel z kaple. Prošel nádvořím a dál bránou do hospodářského dvora. Vlevo je řada stájí a tady je mohutný starý strom. Neomylně směřoval k trochu rozeklanému kmeni. Tahle větev. Pohlédl do rozsochy. Horečně odlupoval kousky odumřelé kůry. Je tam. Zarostlý za ta léta. Je vidět jen kousek s bílou žilkou.

Tady je jeho domov. Sedl si na kamennou lavičku. Ale co bylo dál? Prázdno. Jen z paměti se vynořovalo něco temného. Neuměl pojmenovat co. Něčeho se dopustil. Tím si byl jistý. Má se s tím svěřit Michelovi a Olivierovi? A oni? Michel je zdejší pán, jak viděl z chování a úcty jiných, a Oliviero snad host a přítel. Blízký přítel. Zase se v jeho vidinách objevila holubice. Vždycky bývá na okně nad Pascalovým hrobem. To jméno určitě vyslovoval mnohokrát. Holubice. Ne, byla to kachna zasažená šípem u Isèry. Pascalem, nebo pro Pascala? Všechno spolu nějak souvisí. Pohlédl opět na starý dub. Určitě tady sedával i později, nejen v dětských létech. Vrásčitá kůra vytvářela rozpukaný povrch plný šedých a žlutých lišejníků. Viděl les starých stromů a mýtiny plné mrtvol koní i jezdců. Všechno prostupoval pach rozkládajícího se masa. Válečné tažení. Určitě se nějakého zúčastnil. Hradby, zdvižené padací mosty. Veliké praky vrhající kameny. Vodní příkopy a padající žebříky s vojáky. Hořící smůla a sprška zápalných šípů. Vyprahlé planiny jen s křivolakými keři zraňujícími nohy koní. Vřeštící trubky a hřmění bubnů drásající uši, nutící k rychlému útoku. Dlouhá kopí tříštící se o pláty zbroje a štíty. Řinčení mečů, tupé údery sekyr. Výkřiky vítězů i poražených, křik a úpění zraněných a umírajících. V čele zbytků vojsk Smrt. I on jí jel vstříc. Nedbal volání varujících od střetu s ní. Už ji dohání a chce ji vyzvat na souboj, co má vždy jasného vítěze. Jenže ona se rozplývá jako kouřový přízrak a družina její se sklání před ním jako vítězem. Kolem jsou jeho muži, už je skoro začíná rozeznávat, jenže kůň zaržál a vrhl se vpřed. Další střet se rozhořel s ještě větší silou.

Najednou jeho oči zabloudily k jezírku. Na neosedlaném koni tam přijel mladý chlapec, nabral vody do kamenného žlabu a napájel koně.

Pokynul mu. Hoch vyskočil na koně a přijel k němu. Opět mrštně seskočil, uklonil se.

„Co si přeješ, vzácný pane? Čím ti mohu být nápomocen?“

„Pěšina, co se ztrácí v dálce pastviny, vede dál do skal?“

„Ne, pane, jen k nim. Sem vede jen jediná cesta přes padací most, ze zdola od Isèry. Pak jsou už jen strmé stěny skal nebo srázy propastí. I když, slyšel jsem starce vyprávět, že tam bývala kdysi cesta jeskyněmi. Ale prý ji zavalil,“ chlapec se ohlédl a pokřižoval, „sám ďábel. Víc nevím, pane. Ta skaliska jsou zrádná. Nikdy nikdo odtamtud nepřišel.“

Když chlapec odjížděl, díval se za ním. Jeho postava sedící na koni byla krásná. Svalnaté mladé tělo ho docela vzrušilo. Že by někdy holdoval zakázané lásce? Vždyť ho zatím nenapadlo prohlédnout si nějakou ženu. Má někde ženu? Nebo snad hocha?

„Tady jsi, pane Fredericu. Už jsme se bály, kde jsi. Chceš přinést nějakou krmi, nebo osvěžující víno?“

Před ním stála jedna služebná. Hezké mladé děvče. Ale on si představoval hezkého hocha.

„Ach ne, má milá, půjdu si odpočinout. Jen prosím o to skvělé víno, co mi nosíte.“

Cítil se najednou velmi unavený. Když se rozhodl pro návrat, uviděl bílou holubici letící ke skalám na konci pastviny. Jako by ho volala. Zítra tam zajde, vždyť je to jen kousek. Možná tam někdy byl, určitě tady kdysi žil. Kámen zarostlý v kůře dubu je toho připomínkou. Jen kdyby ho nebolela tak hlava. Neustále se mu před očima zjevují různé obrazy. Výjevy ze života. Jeho?

„Jak je, náš milý Frederiku?“ objevil se Michel s Olivierem.

„Slunce dost pálí přes den, ale říkali nám, jak rád sedáváš u starého dubu. Jen opatrně. Nechybí ti nic? Musíme na pár dnů do Grenoblu, pak začnou žně.“

„Doufám, že dvě ošetřovatelky ti věnují veškerou péči,“ usmál se Oliviero.

„Naše žně nebudou dlouhé a pak se s námi už můžeš vydat na lov. Třeba ti lovecká vášeň mnohé připomene.“

Když odcházeli, dlouze se za nimi díval. Jsou oba krásní. Oba by dokázali vzbudit v něm vášeň. Určitě miloval muže. Dívky, co o něj pečují, v něm neprobouzely vůbec nic. Jen dík za jejich služby.

Pojedl ovesnou kaši s opékanou slaninou, kus zvěřiny z roštu, sýr a vodnici. Když uléhal, plný pohár vína poblíž, poprvé si uvědomil vedle sebe prázdno. Určitě s někým spával. Určitě se miloval a rozhodně to nebyla žena. Vybavila se mu postava chlapce u jezírka. Měl jen krátké bruchy bez nohavic. Tělo jaké vídával na antických sochách. Vynořila se vzpomínka Itálie. Byl tam. Že by válčil proti italským městům? Zaslechl tady něco takového. Ale hned se jeho představa projevila na vlastním těle. Neskutečná touha ho vzrušila až tak, že po pár pohybech rukou se plnila jeho dlaň výstřiky spermatu. Konečně usnul.

Výkřiky okolo koní ho vzbudily. Hradní pánové a většina rytířů vyjížděli do Grenoblu. Sešel dolů ke kuchyni a požádal jeho pečovatelky, aby mu nachystaly do torny jídlo a pití. Půjde si prohlédnout pastviny a nerad by se do večera vracel.

Nic nenamítaly, tady se nemá kam ztratit. Jen z hradu ven musel mít doprovod. Vzal si lovecký nůž a vyšel směrem ke stájím v hospodářském dvoře. Řekne, ať mu dají toho chlapce od koní jako doprovod. Taky ho brzy uviděl. Přispěchal i podkoní.

„Jistě pane, vždyť většina koní tu několik dnů nebude. Ve skalách je mnoho malebných míst. Ale i zrádné srázy. René to tam zná, dá pozor, pane. Jsme rádi, že je ti lépe. Pan Michel říkal, že hned po žních již vyrazíte na lov. Tady jsou jen ve skalách ptáci. Někdy zabloudí kozoroh. Nic jiného, dál jsou jen samé příkré srázy, kde se zvíře neudrží. Nemusíme stavět palisády před vlky a medvědy.“

„Když už budeme v horách, možná se tam den dva zdržíme, ať nás zbytečně nehledají. Je krásné počasí.“

„Dobře pane,“ podkoní se otočil k chlapci.

„René, vezmi i jídlo na pár dnů.“

Frederic si zatím prohlížel Reného. I v obličeji byl hezký, jemná chlapecká tvář, velmi světle hnědé, lehce zvlněné vlasy mu padaly až na lopatky, pak už jeho tělo bylo samý sval. Přesto působilo jako ušlechtilý bronz.

„Hned jsem tady, můj pane, skočím jen pro luk, kdybys chtěl ulovit ptáka. Mám osedlat koně?“

„Ne, je to jen kousek. Procházka mi prospěje.“

Frederic pomalu vyšel kolem jezírka. Najednou mu všechno začalo něco připomínat. Mozaika různých zážitků, spíš útržků z nich, plnila jeho hlavu. René ho doběhl. Měl na sobě bílé bruchy, sandále s opletením lýtek. Pak jen toulec a luk na zádech a také tornu z lýka. Na koženém opasku lovecký nůž a váček s hubkou a křesadlem.

„Děkuji ti, můj pane Fredericu. Jsem šťastný, když tě vidím mezi námi. Byl jsi velmi nemocný. Podívej, pane, na nádherný koberec tymiánu, nemáme spěchat, nechceš odpočinout?“

„Ne, dojdeme ke skalám.“

„Pod tím převisem s borovicemi je další jezírko. Chodí tam pít ovce. Voda je v něm studená, ale můžeme se vykoupat.“ Vodu nebylo vidět skoro do posledních kroků. Byla zamaskovaná vápencovými plochými bloky.

„Osvěžíme se, pane, ve skalách bude výheň.“

René rozvázal sandále, sundal luk, tornu, rozepjal opasek a stáhl kalhoty. Frederic se fascinovaně díval na úžasnou dokonalost mládí. Chlapec vykročil k vodě. Nejprve jen namočil nohu.

„Je vždycky chladivá, ale čistá jak horský křišťál, pane.“

Ponořil se a uplaval kousek na protější břeh pokrytý tymiánem, mateřídouškou a žlutými rozchodníky mezi kameny.

Frederic se vysvlékl a ponořil do vody. Všiml si, jak ho René obdivně sleduje. Zase se vynořil malý střípek v paměti. Přes chladivou vodu začalo se jeho tělo hlásit. Není pochyb, to úžasné stvoření odhánějící včelky bude jeho. Neudrží se. Ale přesto by měl něco naznačit. Tohle není válečná kořist. Určitě nikoho nenutil násilím. Vynořil se před chlapcem.

„René, prosím, odejdi, a odpusť. Když zůstaneš, spojí nás smrtelný hřích. Který z nás nikdo nesejme.“

„Raději zemřít s hříchem a láskou, než být ctnostný a lásku nepoznat, můj pane.“

I chlapec byl vrcholně vzrušený. Frederic si před něj klekl, vzal ho pod koleny a sklopil na záda. Začal líbat vztyčený penis, ještě mokrý a vonící mateřídouškou a tymiánem. Zase mu probleskovaly hlavou střepiny podobných hrátek, jen chyběly tváře. Určitě se tak často miloval, ale s kým, kde? Nedostával odpověď.

Slyšel jen slastné kňourání a vzdechy, které ho vydráždily ještě víc. Svalnaté, pružné, mladé tělo pod ním, se vzdouvalo jak vlny přicházejícího přílivu. Jeho milenec mu vycházel vstříc. Napjatá stehna cítil na svých bocích jako sevření krabích klepet. Jazyky spolu zápolily mezi rty jeho chlapce. René ho svíral až bolestně. Prsty jako by ho chtěly přirazit ještě víc. Tak se určitě miloval. Velice často. Jen pak přišlo prázdno, zapomnění.

Chvíli zůstali v koberci mateřídoušky. Držel hocha za ruku. Oba oddychovali. Pak vstal, sklonil se, vzal Reného do náručí a oba se ponořili do chladivé očistné koupele.

„Půjdeme, veď mě, prosím, k jeskyním.“

Hned za jezírkem se zvedaly příkré stěny. Na několika nižších bylo pár koz. Tam ještě vedly jimi vyšlapané chodníčky. Pak už jen hladké stěny, kde v prasklinách rostly chomáče drobných kapradin a sem tam nějaký malý zakrslý keřík. Opustili kozí stezku. Vzhůru puklinou mezi vápencovými balvany byly sotva znatelné schody. Vedly stále prudce výš. Výhled zpět do údolí zcela zakryly navlhlé stěny. Stoupání změnilo několikrát směr.

„Pozor, můj pane, je zde velice kluzko a není se čeho přidržet.“

Za další zatáčkou procházeli korytem malého potůčku. Pod nohama se uvolňovaly kusy kamenů a valily se s třeskotem dolů. Stoupali severní stranou, navíc v úzkých komínech a puklinách, kam nikdy nedopadly sluneční paprsky. Zář jasně modré oblohy viděli jen v úzkém pruhu vysoko nad svými hlavami. Stěny pokrývaly lišejníky a mechy, místy z puklin vytékaly pramínky, zanechávající na své cestě vápenité nánosy. Kolem byly jen zelenohnědé řasy tvořící roztroušené ostrůvky. Místy byla puklá skála velmi těsná a jen s obtížemi se dalo projít. Konečně se modrý pruh nad jejich hlavami rozšiřoval. Dostali se na malou mýtinu s porostem křivolakých tisů, bříz a borovic. Kolem dokola se tyčily další strmé skály. Blízko pak byl i porost starých smrků, kam zamířili. U padlého stromu se René zastavil.

„Jen, pane, zhotovím pár smolných loučí. Nedají tolik světla jak pochodeň, ale hoří dlouho. Budou se v jeskyni hodit.“

I Frederic odsekl několik kusů ze smolných větví. René loučky svázal, vyndal z torny dva úzké, ale silné popruhy a náklad připevnil na záda.

„Tady jsem byl nejdále, můj pane. Blízko je Netopýří jeskyně a pak snad i další. Kdysi tam byl průchod Ďáblovou jeskyní, ale tam už se nikdo neodvážil jít. Myslím, pane, můžeme pojíst na čerstvém vzduchu. V jeskyni je silný puch z netopýřích výkalů.“

Po jídle ušli kus cesty mezi smrky. Les končil a před nimi zela temná díra půldruhého sáhu vysoká a na sáh široká. Už zdálky bylo cítit nelibý pach. Nahlédli do jeskyně. Jak si oči zvykly na šero, uviděli u stropu, který se od vchodu prudce zvedal nahoru, obrovské množství zavěšených netopýrů. Dole byla vysoká vrstva trusu, plná červů a brouků.

„Sem tam nějaký spadne, nemocný nebo mrtvý, nebo mládě. Vidíš, pane, červi všechno sežerou, zbudou jen kostry. Je vidět, že tady nikdo nešel léta. Chceš tam, pane?“

„Asi ne, podíváme se ke druhé jeskyni.“

„Pozor,“ vykřikl René a strhl k sobě Frederica.

I on si uvědomil. Ten hluk přece zná. Sesouvající se kameny. Určitě pochází odsud. Kamínek v kůře dubu…

Přes ústí vchodu se převalil hustý kamenopád. Jak jinak nazvat zde velmi obvyklý jev. Větší kameny se valily dál do lesa, drobné s několika trsy trav vytvořily u vchodu malou pyramidu.

„Díky, René, určitě ten zvuk také znám a vždycky doprovází něco špatného, aspoň podle mých vzpomínek. Kameny, koně. Všechno mám zastřené mlhou zapomnění.“

„Proto jsme zde, můj pane, aby sis vzpomněl. Jen nějaké nečisté síly chtějí tomu zabránit.“

„Půjdeme ke druhé jeskyni. Jsou odtud nějaké jiné cesty?“

„Ne, pane Fredericu, jediná je cesta, kterou jsme přišli. Není tady ani žádná zvěř mimo ptáky, veverky a občas kozoroha. Ti jsou na skalách.“

Ústí druhé jeskyně bylo zamaskováno blokem skal, zcela porostlých různými horskými druhy.

„Podívej, pane, nádherné načervenalé skalní růže,“ ukazoval chlapec na veliké polštáře netřesků. „Dole jsou jen zelené. Tyhle mají silnou léčivou moc na hojení ran.“

Hned také několik hodně dužnatých růžic uřízl a dal do torny. Přímo u vchodu do sluje rostlo několik keřů. Vchod byl podobný jako u Netopýří jeskyně, jen v půli zúžený, vypadající jako rozevřená tlama nějaké skalní příšery.

„Jsme tady, můj pane. Dál se už nikdo neodvážil.“

„Uřízneme si z keřů hole, lépe se nám půjde a mohou sloužit i k ochraně před zvěří. Vidím, že lovecký nůž máš.“

„Nejen nůž, pane.“ Z torny vyndal v pláténku zabalený hrot oštěpu. Uřízl odpovídající prut a hrot nasadil. Přes otvory ho pevně uvázal.

„V nouzi postačí. Máme luk a šípy.“

„Byl by z tebe dobrý válečník. No všem dnům není konec. Jdeme.“

Prolezli otvorem, uvnitř cítili průvan.

„Proto tu nejsou netopýři. Někde bude další otvor.“

Podlaha byla z kraje pokrytá navátým listím. Vlhká a kluzká. Stejně tak stěny byly plné drobných vyvřelin z vápencových stěn. Vepředu před nimi dopadal shora široký kužel světla. Pomalu postupovali. Kus stropu se propadnul. Zřejmě hodně dávno. Na zbytku vyrůstal otvorem vzhůru vysoký štíhlý buk. Teprve venku bylo vidět, že se rozvětvuje. Kmen v jeskyni vypadal jako zvláštní sloup. Kolem něj, v matnějším světle živořilo několik keříků. Dál se jeskyně nořila do tmy. René vyndal křesadlo, kousek troudu a suchého lišejníku. Rozfoukal malý ohníček od kterého zapálil dřevěnou loučku. Po rozhoření vydávala přece jen i když skromné světlo. Postupovali dál. Jeskyně se zúžila do chodby, pozvolna klesající dolů. Z dálky byl slyšet nějaký šum.

„To je voda, můj pane, nějaký podzemní potok. Takové tu jsou časté. Chodba se rozdvojuje.“

„Zkusíme nejprve širší, posviť sem, René.“

Ušli pár sáhů, když chodba náhle končila. Dál vedla spíš nora, vhodná pro nějaké zvíře. Vraceli se zpět.

„Bude už asi večer, ale ještě zkusíme druhou.“

„Poznamenal jsem si chodbu uhlem, nemineme ji.“

Taky došli na rozcestí. Druhá chodba se po nějaké době rozšiřovala. Taky se klikatila a protínala znovu místa, kudy již šli. Nebýt značek, bloudili by neustále dokola. Hukot vody se stejně tak přibližoval a vzdaloval.

„Bude večer, pane, vrátíme se ven a zítra začneme hned ráno.“

„Bude to asi lepší.“

Když vyšli, slunce už bylo dávno za horami, ale světlo se ještě drželo. U vývratu dvou starých stromů složili pár větví jako přístřešek, pod sebe jemné listí bříz. Z bočních skal vyvěralo několik pramenů a ztrácely se v malém vřesovišti. Viděli jen několik ptáků proletět zšeřelým lesem. Ticho, jen šum větví. Pojedli u malého ohniště. Bylo teplo, i když zdolali hezkých pár sáhů na výšku ve skalách.

Skály. Průsmyky.

„Chlapče, jsou tady někde Hadí průsmyky?“

„Ano pane, jen na druhé straně Isèry.“

„Určitě jsem jimi jel, připomněly se mi v úzkých chodbách jeskyně.“

Frederic sledoval ležícího chlapce. Nemohl se znovu ubránit touze po pružném, přitom hebkém těle. Pohladil jeho štíhlý bok.

„Spíš už, René?“

„Ne, pane, čekám, abych ti mohl poskytnout své tělo, které touží po tvých něžnostech.“

„Něžnostech? Byl jsem spíš hrubý, neumím se ve víru vášně ovládat. Jsi jako mladý hřebec a já toužím zkrotit tě a přizpůsobit své vůli.“

„Můžeš, pane, toužím být tvým.“

Frederic si hocha otočil k sobě. Zmocnil se jeho penisu a šourku s varlaty. Najednou se lekl. Jako by vzduchem zasvištěla dýka na jejímž hrotu rudla kapající krev. Pustil Reného a zakryl si oči.

„Můj pane, zklamal jsem tě?“

„Ne, jen mi tě vyrvala vzpomínka. Už je pryč.“

Sklonil se a líbal před sebou zcela ztvrdlý penis. Výtrysky ještě umocnily jeho bezbřehou touhu. Zmocnil se svého milence z boku. Chytil ho za břicho, sjížděl ke slabinám, na čele cítil pot, který slepoval jejich těla. Zuby se zakously do hochova ramene. Přestal vnímat svět, až se propadl do slasti bezvědomí.

A pak se to stalo, smích. Probral ho ošklivý krutý smích. Vytrhl se z objetí, sáhl po svém loveckém noži a snažil se proniknout tmou lesa.

„Co se děje, můj pane?“

„Někdo tady je. Směje se. Neslyšíš?“

„Ne, můj drahý pane. To vzlétl pták. Jeho něco poplašilo. Mohl se sem dostat rys, kuna, lasice. Ti všichni zvládnou stromy i příkré skály. Spi, můj pane.“

Ale Ferderic věděl, byl to smích. Stejný, jaký slýchal na chodbách hradu.

Vzbudilo ho praskání ohně a vůně. René mu podával ve velkém lopuchovém listu hrudku sýra a velký kus opečené slaniny položené na chlebu.

„Zkusíme štěstí. Něco mi říká…, dostat se k vodě. Damon. Damon, kdo je Damon, René?“

„Mnich, léčitel, možná čaroděj, žije ve Vlčí věži taky na opačném úbočí řeky.“

„Musíme najít to místo. Jdeme, Micheli.“

„Můj pane, jsem René, pan Michel je náš pán a odjel do Grenoblu.“

„To znamená, že jsem Michela už musel dříve znát. Co přede mnou všichni skrýváte? Mluv!“

Frederic se vrhl k Renému a chytil ho pod krkem. Ten se vyděsil.

„Pane, prosím. Tví lékaři chtějí, aby sis na všechno vzpomněl sám. Přísahali jsme. Mohu jen říct, na co si vzpomeneš, pane. Nemohu ohrozit tvé zdraví. Miluji tě, pane.“

Frederic ho pustil.

„Miluješ? Mne nemůže nikdo milovat. Jsem určitě v podstatě zlý a dopustil jsem se hrůzných činů a Pán mne trestá. Musím najít vykoupení. Je zde, to vím určitě. Promiň, asi jsem byl i zbrklý a nenávistný.“

„Ne, pane, to až tvá nemoc. Až příliš jsi miloval. Jestli zde máš najít odpuštění, pomohu ti. Ale nechtěj vědět, co nesmím říct. Prosím.“

„Možná je to cesta k ďáblu, neměl bys chodit se mnou.“

„Už jsem si zvolil, pane, neopustím tě.“

Procházeli rychle. Brzo byli na místě, které včera opustili. Zvuk vody byl stále silnější. Najednou před sebou uviděli schody. Za ohybem pokračovala chodba hlouběji.

„Zvolíme schody, odtud je slyšet podzemní říčka.“

Schodiště se několikrát zkroutilo, klesalo i stoupalo a najednou končilo volným prostorem. Jejich hlasy zněly jako v chrámu. Byli ve veliké jeskyni, na jejímž boku zřejmě protékala říčka.

„Jsou tu na zdi pochodně.“

René se snažil jednu zapálit, ale jen blikala a prskala.

„Pojď sem. Myslím, že jsou tu pochodně zabalené ve voskovém plátnu.“

Frederic rozpáral balík u vchodu.

„U vody něco je. Nějaké… Proboha, jsou tu mrtví. Je to zřejmě stará mučírna, pane.“

Rozmístňovali do držáků pochodně, které nejprve také moc nechtěly hořet, ale pak ozařovaly úděsný prostor. V řadě podle potoka bylo několik zvláštních konstrukcí z latí a kůlů. Uvnitř připevněné oběti, dnes scvrklé mumie. Nebyly tu krysy, ptáci ani hmyz. Nízká teplota, vlhkost a také podivné sirné výpary z protékající říčky zde všechno zakonzervovaly. Jen kůže mrtvol obepínala kosti a měla načernale zelenou barvu. Ze stěn visely mohutné krápníky, kdysi očazené ohni, nyní místy částečně překryté novým povlakem. Uprostřed bylo napůl vyvrácené vodní kolo, které pomocí táhel a kladek pohánělo hrůzné mučící nástroje. Do odsouzencova těla se zabodávaly hřeby na deskách, pomocí sjíždějícího klínu stále víc. Kámen na provazu se zvedal a dopadal na hlavu nebo tělo. Jinde zašpičatělý kůl nabodával mučeného. Všechny tyto hrůzné nástroje byly smrtící.

„René, sundáme ty nebožtíky tady do úžlabiny, přikryjeme je kameny. V koutě je i malý kříž.“

Mumie sice nebyly těžké, ale některé byly nabodnuty na železných hrotech. U stěn jeskyně bylo plno kamenů, kterými dávné nebožtíky zakryli. Nahoru mezi kusy vápence umístili kříž. Pomodlili se a chystali se k návratu.

„Vezmeme pár pochodní, hoří lépe než naše smolné loučky. Těch pár, co hoří, tu můžeme nechat. Tady se nic nevznítí.“ Vzali své torny, René luk a šípy a každý pár pochodní. Už se chystali ke schodům, když se najednou propadla zem pod jejich nohama. Vše doprovázel ohlušující rachot, jejich výkřiky a tma.

„René, chlapče můj, ozvi se, prosím.“

„Jsem tady, pane, vidím nad námi světlo z jeskyně. Jen mám nohu zavalenou kameny. Myslím, že louč doutná, rozfoukám ji.“

Taky se s praskáním louč rozhořela. Frederic byl kus dál a osvobozoval se z kamenné sutě.

„Jsme v bývalé studni, ale voda tu není, nebo v nastražené pasti. Jsou tu vylámané hladké stěny, žádný výčnělek. Zpět se nedostaneme. Zkus vylézt na má záda.“

„Ne, můj pane, je to vysoko, můj oštěp se zlomil. Jedině zkusit ke stěně naskládat kameny, co propadly s námi, ale je jich málo. Byla to spíš malta na dřevě, které ztrouchnivělo. Ale vede tu do boku šachta, vlezu tam, pane.“

René vysunul před sebe pochodeň a volal.

„Je tu další jeskyně a slyším zase vodu.“

Frederic mu podal jejich věci a mezi kameny dohledal zbylé pochodně, pak prolezl šachtou.

„Je to všechno na spadnutí. Určitě tu bude propojení s předešlou jeskyní a co voda?“

„Tohle je o něco větší potůček a není cítit sírou.“

„Jsi zraněný, René.“

„I ty, pane, podle hladu, je určitě večer, ne-li noc. Ošetříme se, jsou to odřeniny, já věděl proč vzít skalní růže.“

Zašli k potoku. René opláchl všechny odřeniny a pak na ně vymačkal šťávu a sliz z listů netřesků. Radili se co dál.

„Je tady chladno. Mám s sebou ještě jednu košili, vidím, že se při pádu umazala od mastnoty, ale stejně jsme celí špinaví. Obleč si ji, René. Potok určitě někde vyvěrá, sejdeme ještě kus níž, až budeme unavení, pojíme a chvíli zdřímneme.“

Dál postupovali opatrně. Jeskyně se změnila spíš ve vodou vymletý tunel. Někde se museli sehnout, nebo lézt po čtyřech. Uslyšeli další vodu, mnohem silnější než zurčení jejich potůčku a také závany vzduchu strhávaly do boku plameny pochodně. René se radostně rozběhl. Na soutoku obou potoků pozvedl pochodeň. Vysoko nad nimi bylo vidět kus nebe plného hvězd a ve svitu měsíce hroty skal na jedné straně. Byli na dně hluboké propasti.

„Tak tudy cesta nepovede,“ zklamaně ukazoval chlapec. Ale pak se usmál. „Je tu dřevo.“

Nad větším potokem leželo několik suchých polámaných stromů.

„Jsou to krátké kusy, no uděláme si oheň, pojíme, vyspíme se. Ráno bude vše vypadat jinak.“

René hned lámal dřeva a za chvíli plápolal oheň. Teď bylo vidět celé ústí propasti. Z okrajů visely záclony kořenů. Jejich spleť držela pár kamenů.

„Ráno budeme sledovat potok, určitě někde vyvěrá. Takových je všude ve skalách plno. Tvoří i malé vodopády.“

„Zítra budeme pryč třetí den, pane. Myslíš, že nás budou hledat?“

„Snad ještě ne a budeme spíš doma. Záleží, kdy přijede Michel a Oliviero. Určitě jsem si vzpomněl na Damona. Mluvil o zlu ukrytém blízko hradu v horách. To bude mučírna, kterou jsme objevili. Začínají se mi některé události zjevovat, jen je ještě neumím poskládat dohromady.“

René opékal kus uzeného masa.

„Na zítra nám mnoho nezbude, vezmi si, pane, já tu mám ještě trochu tvarohu, jen jsou v něm kamínky,“ smál se chlapec.

„Jen pojez se mnou, věřím, že brzo najdeme východ.“

Tady ulehli na zeleném koberci trav. Frederic nemohl jinak, než znovu podlehnout vášni ke svému milenci.

Únava po všech útrapách, i milostné vášnivé hrátky je zcela ukolébaly.

Frederic pociťoval úlevu. V nočním snu se pomalu zbavoval mezer ve své paměti. Celý život od návratu s Pascalem Hadími průsmyky až po dnešní noc, jako by znovu prožíval. Ale vyvstal jen další problém, se kterým si neumí poradit. Viděl, jak si přidržuje Reného, jak touží po milování s ním. Přinesl mu návrat paměti i lásky. Vzpomínka na Michela byla stejnou. Vždyť ten ho vrátil po válečných cestách životu. A Oliviero je zatím nesplněnou touhou. I když věděl, že bude ve všem jeho Pascalem. Všichni tři jsou objektem jeho lásky a není mezi nimi rozdílu. Náhle jeho sny zakryl černý mrak. Viděl nádvoří svého hradu. Na nároží, odkud odpadly ďáblovy drápy, se šířil hlas šelmy. Je stále tam. Ďáblův našeptávač. Zazděný v podpůrném pilíři. Nepomohlo pohřbít nevinné umučené v jeskyni. Damon mluvil o místě zmaru. Najdi ho a znič.

Pohlédl do výseče noční oblohy nad sebou. Dvě rudě zářící oči žhnuly jak plameny.

„Zbav se toho chlapce. Je to tak prosté, řekneš, že zabloudil, utopil se, propadl. To ani nebudeš moc lhát. Podívej, jak odevzdaně leží, jako ovce, jako beránek hodný tvého nože. Nic netuší, v jeho sladkých snech můžeš nahmatat bijící srdce. Jeho mladá krev smyje všechny tvoje viny.“

Frederic uchopil nůž a zabodl ho do trsu trávy.

„Dnes v noci tráva,“ hlas se změnil v chraplavý smích. „Ráno jeho srdce. Pořád budeš mít ještě dva. Vyber si. Projížďka na koni. Ukážu ti stezku, která sem vede. Jak lehké je splašit koně. Okraj se utrhne. Ostré kameny rozbijí lebku. Pukne jak ořech. Jaké neštěstí. Všichni tě budou litovat. Už sis vybral?“

Frederic sáhl po Reného luku. Vystřelil šíp mezi planoucí oči. Ozval se výkřik a z okraje propasti se něco zřítilo k zemi.

René vyskočil a viděl svého společníka stát s lukem v ruce. Ukazoval k potoku. Chlapec ponořil pochodeň mezi uhlíky. Když vzplála, šel v ta místa.

„Rys, pane, nezvykle velký rys a strhl pár ostrých kamenů. Obdivuhodný zásah v tom šeru, můj pane. Přímo do oka.“

Popošel a přes kameny přitáhl zasažené zvíře.

„Mám ho stáhnout, pane?“

„Ne,“ vykřikl Frederic. „Necháme ho zde.“

„Udělám, pane, slaninu.“ Chlapec si sedl k ohni.

Když pojedli a rozhlíželi se, kam půjdou, ozval se štěkot psa. A pak se na okraji objevil malý chlapec.

„Pozor, hochu,“ volal Frederic. „Nechoď dál, může všechno spadnout. Zajdi pro pomoc. Ať vezmou dlouhá lana.“

„Ano, pane.“

Slyšeli vzdalující se štěkot. Obhlédli, kam tekl větší potok i odkud přitékal, ale všude byly jen ty samé vymleté temné tunely. René ještě ošetřil jejich odřeniny.

Znovu uslyšeli psa. Nahoře uvázali lano ke vzdálenějším stromům. Lano mělo navázané uzly a oba tak pomalu vyšplhali. Jejich záchranci byli z nedaleké vesnice. Sešli dolů skalami k Isèře. Tam jim poskytli koně a dvoukolku, která je odvezla až k padacímu mostu hradu. Tady se všichni divili, kde se tu vzali. Už chtěli vyslat pár mužů do skal. Michel s Olivierem a rytíři se ještě nevrátili.

Frederic zašel za otcem Raphaelem, zašli do kaple a dlouho rozmlouvali. Reného oblékli jako kdysi Michela. Myslel, že zůstane jako sloužící v paláci. Frederic si vzal svoji uschovanou zbroj i meč. Přivedli mu jeho koně, který projevoval veliké nadšení, že ponese svého pána. Koně přivedli i pro Reného, stejně tak zbroj. Otec Raphael přinesl z kaple starou helmici se znaky rodu zdejších pánů. Při taženích a bojích pasovali v ní nové rytíře. Frederic u náhrobku Pascala pasoval za přítomnosti mnicha Reného rytířem. Ten mu hned složil přísahu. Oba pak vyšli ven, osedlali koně a vyjeli na druhý břeh řeky, kolem kapličky sv. Kryštofa k Dračím zubům a dál k Vlčí věži.

Damon je vítal s obavami. Vyhlížel ven, ale den byl krásný. Nic nenasvědčovalo vichru ani bouři. Netrvalo dlouho a oba jezdci se chystali k návratu. Bylo pravé poledne. Horko dávalo tušit příchod bouře. Na severní obloze se objevil malý mráček. Damon odříkával nějakou modlitbu v jim neznámé řeči.

Vyjeli tryskem, u Dračích zubů se zvedal vítr a do očí jim metal písek a listí. Když sjeli do lesa, obloha potemněla. Do kapličky uhodil blesk s obrovskou silou. Odlétl kus nově opravené střechy, ale stála dál. Když vyjeli z lesa, uviděli přijíždět skupinu jezdců.

„To je Michel s Olivierem,“ vykřikl Frederic. To už vjížděli na most. Od severu se hnala řekou vlna plná pokácených klád. Část se přelila, když sjížděli. Pak udeřily klády, most se zhroutil a mizel v dravém proudu.

„Fredericu,“ volal Michel, „co tu pro Boha děláš, pane?“

„Všichni rychle,“ volal na rytíře.

Než dojeli k mostu u brány, padaly už proudy vody.

„Micheli, Oliviero, pojďte do kaple.“

„Můj pane, vrátila se ti paměť?“ radoval se Michel.

Na nádvoří viděli nedostavěnou hranici dříví. Najednou se vytvořil vzdušný vír a kusy dřev se rozlétly jak stébla trávy.

„Rychle ke kapli.“

Proběhli mezi dřevy. Ve dveřích je vítal otec Raphael.

„Jste zde, s pomocí Boží porazíme Antikrista. Hranice je rozmetaná. Postavíme novou, jak bouře začne slábnout. Část pilíře už praskla. Pojďte, požehnám vás ve jménu Krista Ochranitele.“

Michel se podivoval.

„Kdo je ten rytíř s tebou, můj pane?“

René si sundal helmici.

„Ty, René?“

„Ano, pane Micheli.“

„Pro tebe nejsem žádný pán, spolu jsme vyrůstali od dětských let. Vždyť víš, jak to bylo. Vybrali mě jako lázeňského, nemohu za to.“

„To všechno si, chlapci, řekneme, jestli přežijeme nástrahy Temnot. Zvolil jsem vás, ale nemusíte jít se mnou. Jde o život. Z pilíře, odkud vyčníval ďáblův pařát, musíme vyndat i jeho a spálit na hranici.“

„Jdu s tebou, můj pane. Vždyť víš, život jsi mně dal a ostatní bylo nástrahami nečistých sil. Tvého Pascala ti nevrátím, žiji i díky Michelovi, dvakrát mne vyrval smrti z drápů, a oba tě milujeme,“ řekl Oliviero.

„Od první chvíle, pane, co ses vrátil z tažení, můj život patří tobě, můj pane,“ poklonil se Michel.

„Mne štěstí potkalo až teď a možná mě už opustilo, pane. I můj život je tvým životem.“

René tasil svůj nový meč. Zkřížili je a otec Raphael žehnal jim i zbraním modlitbou. Zvenku se ozývalo skučení větru. Do kaple přišlo několik rytířů.

„Už neprší, vítr rozmetal hranici, co připravili sloužící. Říkali nám, o co jde. Připravíme další, jak se trochu uklidní. Světlo je dlouho,“ ukazoval Noel.

Všichni vyšli před kapli. Tam už sloužící i s rytíři a vojáky připravovali novou hranici. Dřeva v rozích spojovali záseky i železnými hřeby.

„Jdeme k pilíři,“ volal Frederic.

Tam se pokoušelo pár mužů se sochory odlamovat kusy kamene. Jejich snaha se jevila marnou. Odlomené kusy se znovu spojovaly. Okolo zapadajícího slunce se objevil oranžově rudý mrak. Rychle se šířil oblohou. Z opačné strany se valily chuchvalce černého dýmu, ze kterého vyšlehávaly modrozelené plameny. Mrak i dým se srazily nad nádvořím. Všichni se ochromeně dívali na nebeské divadlo. Čerň se měnila v obrovská chapadla, která vytrhávala z oranžového oblaku široké pruhy. Záblesk na chvíli všechny oslepil. Byl doprovázený mohutným hřměním. Muži se sochory byli odhozeni stranou. Pilíř se rozsypal v hromadu kamenů. Na jeho místě stálo něco, zabalené v černém trhajícím se plátně, svázané řetězy. S dalším bleskem vzplála hranice.

„Rychle, tu stvůru odevzdáme ohni.“

Frederic s Olivierem se chopili horní části pláten, Michel a René nadzvedli spodní. Řetězy se počaly trhat. Ale to už rytíři vhodili zabalenou věc do vysoko šlehajících plamenů. Ohlušující řev se dral z ohně. Jak slábl, černá kouřová mračna se bortila a mizela. Oranžová se stáhla k západu a změnila v červánky. Nad hranicí přelétla bílá holubice. Silná polena hořela dál.

„Noeli, dohlédni na oheň, bude hořet celou noc.“

„Jistě, můj pane. Popel vhodíme do Isèry.“

„A my, jdeme pomodlit se k Pascalovu hrobu.“

Když vyšli z kaple, hranice stále planula. U bývalého nároží stavělo několik mužů nový podpůrný pilíř. Otec Raphael jim vyprávěl jeden ze starých příběhů:

„Jeden z tvých předků, Fredericu, Thomas, si přivezl z válečných cest hezkého chlapce, Bernarda. Vyrostl z něj krásný muž, skvělý válečník i společník u dobrého jídla a pití. Žel Bohu, jeho mysl zcela zatemnila nesmírná žárlivost. Snad se tehdy spojil se silami zla. Na hradě se zastavil mladý a hezký minesengr. Všichni ho milovali pro jeho písně. Najednou zmizel. Nikdo ho neviděl odcházet. Bernard se obklopil několika vojáky, kteří ho poslouchali na slovo. Přijel prodejce keramiky. Opět hezký mladý hrnčíř. Zůstali jen jeho koně a vůz, jako by se slehla zem. Sloužící ze dvora, stájí a pastvin si všimli, že Bernard jezdí často s několika pomocníky ke strmým skalám. Jeden pak hlídá koně, ostatní stoupají vzhůru. Všichni věděli o jeskyních, ale nikdo tam nechodil. Bylo to prokleté místo. Ztratili se další mladíci až z Grenoblu. Když vyjel Bernard na nějakou delší cestu, rozhodl se Thomas vystoupat do skal. V jedné jeskyni našel hroznou mučírnu a v ní mrtvoly ztracených mladíků. Bernard se vrátil. Na uspořádané hostině mu dali do pití jed, ale byl zřejmě slabý, nebo ho chránil sám ďábel. Vytrhl meč a Thomase zákeřně zabil. Ostatní rytíři se na něho vrhli, zabil i další. Pak ho spoutali, stále žil, i s dýkou v srdci. Zabalili ho do plátna, stáhli posvěcenými řetězy a zazdili do pilíře. Kameny i malta byla posvěcená. Zapomněli jen na horní kámen, kudy se prodrala ruka s pařáty a zkameněla. Z Bernarda se stal ďábel Našeptávač.

Všichni čtyři vyšli do Fredericovy komnaty.

„Můj drahý pane, snad síla zla je zlomena. Doufám, že jsem se v době tvé nemoci staral dobře o hrad a naše území. Přeji ti vytouženou lásku s Olivierem. Ale i já tě miluji, vidím i René. Bude pro nás nesmírně těžké tě opustit. V Grenoblu, nebo kdekoliv jinde nás přijmou do služeb. Jen nás z těch tvých propusť. Nechceme stát v cestě tvé lásce.“

„Naopak, můj pane, stále jsem tvým vězněm, mne, prosím, propusť. Odjedu někam hodně daleko, i já tě miluji, ale nechci stát v cestě těm, co si tvoji lásku zaslouží víc.“

„Můj pane, ani já nechci být překážkou v tvé lásce. Jen prosím, ponechej mi mé rytířství.“

„Micheli, ani tato událost nic nezměnila na mém dřívějším rozhodnutí. Ty zůstáváš pánem na našem hradě. A my tři jsme tvými rytíři. Teď konečně budu moct přivinout k sobě Oliviera. Má posedlost po návratu Pascala jen probudila dávné zlo. Miluji tě, ne pro tvoji podobnost, ale pro tvou ušlechtilost, kterou jsi projevoval při našich rozhovorech. Ale stejně miluji i tebe, Micheli. Vrátil jsi mě zpět životu, po válečných cestách. Snášel jsi mé proměny a snažil se chránit před šelmou, co zničila můj rozum. Zachránil jsi dvakrát život Olivierovi, i když jsi věděl, že je vlastně tvým sokem. Kdysi jste se milovali s Reném, Micheli, jen volba tehdy do lázně padla na tebe. A René mi svou láskou vrátil paměť. Nemohu být bez nikoho z vás tří. Naše láska je prý hříšná. Ať jí tedy zůstane navždy.“