• Isiris
Stylklasika
Datum publikace26. 1. 2024
Počet zobrazení1824×
Hodnocení4.67
Počet komentářů9

„Tak vaše auto už je naprosto funkční!“ zeširoka se na mě usměje servisák sedící za svým stolem a zahledí se do monitoru. „Provedli jsme komplexní kontrolu, vyměnili jsme, co se dalo, tak, jak jsme spolu průběžně konzultovali telefonicky… Takže se omlouváme, že to tak dlouho trvalo, ale znáte to – jeden problém jsme vyřešili a druhý na nás vyskočil… Každopádně teď vám auto zase bude spolehlivě startovat, chladit, topit, jezdit… prostě všechno!“

Celej se rozzářím a zároveň cítím, jak mnou prostupuje obrovská úleva… a taky vděk. „To je super, bezva! Díky moc, vážně… A kolik jsem teda nakonec dlužnej?“

„Vytisknu vám fakturu, kde to máte položku po položce, ale dohromady to dělá… čtyři tisíce dvě stě.“

Překvapeně vykulím oči. „Cože? Jenom…? To je nějak málo, ne? Na to, jak dlouho jste si s tím hráli… Vždyť vám to tu stálo skoro dva týdny! A hlavně, já už jsem ani nedoufal, že mi to spravíte, myslel jsem, že mě s tím mým vrakem pošlete do háje, takže…“ Šáhnu do kapsy pro peněženku a vytáhnu z ní tři pětitisícovky: „Myslím, že tohle by realitě mohlo odpovídat mnohem víc!“

Tentokrát mi tu grimasu s vykulenýma očima předvede technik: „Ale co to… to nemůžete… nemůžu…“

„Co byste nemohl? Tohle,“ pošoupnu jednu pětitisícovku po pultíku až k němu, „je pro vás, za to, jak jste mi každej den volal a po telefonu mi to všechno vysvětloval, a tohle předejte těm klukům, co s tím mým autem měli tolik práce!“ Aspoň tak mi to technik při každodenních telefonátech líčil – co všechno kluci z dílny s mým autem vyváděli, aby zjistili, jestli se ta která vada projeví, a aby otestovali, jestli po jejich zásahu je už problém vyřešenej…

„Ne, to vážně nemůžu,“ zavrtí technik zamítavě hlavou, ovšem hned vzápětí mu spiklenecky zajiskří v očích, „ale jestli na tom trváte, tak pojďte se mnou a můžete to klukům předat sám!“ A s tím vyskočí ze židle a vyrazí dozadu ke dveřím vedoucím do dílny, přičemž mi kývnutím rukou naznačí, ať ho následuju.

Shrábnu peníze z pultíku, zastrčím si je do kapsy a vyrazím za ním. Technik mi podrží dveře a pak je za náma zavře, a zatímco zamíří za skupinkou tří kluků v montérkách, kteří se zrovna o něčem radí nad otevřenou kapotou černýho, a mimochodem teda fakt nádhernýho a na první pohled luxusního esúvéčka, já zůstanu stát a zvědavě se rozhlížím kolem. V autodílně jsem ještě nikdy nebyl…

To už se ale servisák vrací ke mně – a doprovází ho… ehm…

„Tohle je náš technik Lukáš, to on měl vaše auto na starost,“ řekne servisák a zaksichtí se na mě, jako kdyby přesně věděl, co se mi honí hlavou. Protože Lukáš je, no… neuvěřitelně, ale opravdu neuvěřitelně sexy! Takovej ten splněnej sen, kluk, kterýho jste si v hlavě poskládali ze všech možných filmů nebo náhodných setkání… Prostě taková ta představa ideálního partnera, teda samozřejmě co se vzhledu týče.

A jakkoliv bych si myslel, že to není možný, tak ten Lukáš se vzápětí stane ještě víc sexy: to když se na mě zářivě usměje – a napřáhne ke mně ruku. Ještě chvilku na něj zírám, neschopnej slova, zatímco jeho dlaň tisknu v té své… A pak to najednou vezme rychlej, nečekanej, ale přitom vlastně dost očekávatelnej spád: prudce se obejmeme – a začneme se vášnivě líbat. Vášnivě a vehementně, jako kdyby nám zbývalo jenom pár vteřin života a my jsme si je hodlali do mrtě užít…

Líbám ho, cítím jeho rty na svých a jeho tělo přitisknutý na tom mým, a do toho nám začnou zpívat ptáci… Tak jakože radostně, zvesela, jiskřivě… A čím dál hlasitěji, jako kdyby tím zpěvem vyjadřovali ty výbuchy emocí, který cítím uvnitř sebe… a jako kdyby…

Moment… Ptáci?!

Neee, to je můj budík, neee!!!

Zoufale se zavrtím v posteli… Ale to jediný, co nahmatají mý ruce lačnící po dalším prozkoumávání Lukášova sexy a pevnýho těla, je už jenom moje peřina. Aaachjooo!!!

Rozlepím oči, zahledím se do stropu a zničeně si vzdychnu. Bože, takovej krásnej sen! A zatímco se pomalu hrabu z postele, začnu si ho přehrávat v hlavě, abych si to mohl celý prožít ještě jednou aspoň takhle, ve vzpomínce. Cestou do koupelny se sám sobě začnu smát: haha, Dame, taky ti mohlo dojít hned, že se ti to jenom zdá! Když už ne proto, jak nemožně dokonalej ten Lukáš na první pohled byl, tak třeba proto, na jakýho sis tam hrál granda… Copak bys zrovna ty mohl v nějakým servisu nebo kdekoliv jinde jenom tak mírnix týrnix mávat pětitisícovkama?

Z toho snu ve mně sice nakonec zůstane jenom matná vzpomínka, ale je to příjemná vzpomínka, a tak do práce dorazím v dobré náladě a s úsměvem na rtech. Prohodím pár slov s kolegy, dojdu si do kuchyňky pro kafe, rychle pročtu nový maily, jestli z nich na mě nevyskočí něco naléhavýho, a jelikož nevyskočí, začnu svůj pracovní den tím, čím ho začínám poslední čtyři týdny každý ráno: otevřu si weby několika místních autobazarů, zadám do vyhledávačů konkrétní parametry – a začnu zkoumat, jestli se v nabídce aut neobjevilo něco novýho.

On se mi totiž ten můj dnešní sen nezdál jenom tak z ničeho nic, ale jednoduše proto, že mám starostí ohledně aut poslední dobou plnou hlavu. Před víc než měsícem se moje stařičká Fabie, zděděná ještě po dědovi, odporoučela do věčných lovišť. Nebo přesněji řečeno mi v servisu sdělili, že v tomhle stavu už neprojde technickou kontrolou – a že už mi zároveň nedoporučují těch nutných několik desítek tisíc investovat do opravy toho vraku, jak se vyjádřili, ale že si prý mám radši pořídit něco novějšího.

Což se snadno řekne, ale hůř udělá – na fungl nový auto samozřejmě nemám peníze, ale na koupi ojetiny zase nemám potřebný znalosti a zkušenosti… Rozhodil jsem sítě po známých a načetl jsem spoustu odborných článků, než jsem se tak nějak zhruba rozhodl, do čeho chci svých sto padesát našetřených táců investovat – a od té doby to vysněný auto hledám. Jednou jsem ho teda i našel, a dokonce v autobazaru, kterej každej den míjím, takže jsem se tam zašel cestou z práce rovnou podívat – jenže tím taky moje iniciativa skončila. Na první pohled bylo to auto pěkný a pro mě dokonalý, jenže co ten druhej a třetí a pátej pohled? Neboli co tak asi nakoukám, když mi prodejce otevře kapotu toho auta, nebo ho zvedne a ukáže mi podvozek? A jelikož našetřit z mýho platu takový peníze mi trvalo dost dlouho, tak jsem si prostě nechal víkend na rozmyšlenou… a mezitím si to auto koupil někdo jinej.

Když jsem další den přišel do práce skleslej a kolegyně ze mě vytáhla, proč mám tak blbou náladu, poradila mi, ať si to zařídím jako ona: když si kupovala auto, využila služeb firmy, která nabízí netechnickým typům, jako jsme my, že je do toho bazaru doprovodí nezávislej technik. Ten to vyhlídnutý auto během hodiny až dvou prohlídne, proklepne, projede – a pak doporučí, jestli se vyplatí ho za tu cenu kupovat, nebo jestli jsou tam nějaký více či méně skrytý vady… Zajásal jsem – to totiž znělo jako služba ušitá mně na míru! Vyzjistil jsem od Ilony ještě nějaký detaily, pročetl jsem si na netu recenze na tu firmu… A od té doby znovu hledám po bazarech auto, který by mi stálo za to, abych se na něj zašel i s nějakým tím odborníkem podívat.

A nevím, asi mám ty kritéria nějak hodně přísný nebo jsem příliš vybíravej, protože zatím hledám marně. Jedno auto má až moc najetých kilásků, jiný má pro změnu automatickou převodovku, díky, nechci… Třetí je zase příliš starý, nevím, no, ale když už chci utratit tolik peněz, tak spíš za něco novějšího. Nafťáka nechci, od toho mě odrazovali všichni, s kým jsem to rozebíral… A červenou metalízu taky nééé…

Ha, ovšem dnes to vypadá, že mám svůj šťastnej den! Nejdřív ten setsakra příjemnej sen, a teď se tu na mě z webový stránky směje nádherná, tmavě šedá Toyota, která naprosto dokonale splňuje všechny moje požadavky! Teda skoro všechny, parkovací senzory přece jenom nemá. Ale zase jsou v ceně letní i zimní gumy, super! S nadšeným výrazem ve tváři si prohlížím fotky a už si sám sebe představuju, jak tohle auto řídím… a jak spolu najezdíme tisíce a tisíce kilometrů. Riders on the storm… There´s a killer on the road, hihi…

Na nic nečekám a rovnou si otevřu stránky té Ilonou doporučené firmy nabízející asistenci při nákupu vozů. Společnost působí po celé republice, přičemž tady na Ostravsku pracují tři technici, a když si do online rezervačního systému zadám, že bych měl zájem o schůzku už dnes odpoledne, vyjede mi, že je k dispozici jeden. Křestním jménem Lukáš mimochodem… a podle profilové fotky od pohledu sympaťák… Okamžitě se mi, už po několikátý, vybaví můj dnešní sen. Tam se ten servisák taky jmenoval Lukáš, že? No tak to je vyloženě dobrý znamení! Jsem si čím dál jistější, že tohle nádherný autíčko – znovu se se zalíbením začnu proklikávat fotkama – mi už brzo bude říkat pane!

Poté, co mi mailem přijde potvrzení rezervace, mi ten Lukáš ještě i zavolá, aby se se mnou domluvil, kdy a kde se sejdeme. Zeptá se mě, jestli mám to auto v bazaru už zamluvený, nebo jestli má zařídit i tohle… A já ho nakonec po krátké úvaze poprosím, ať to udělá. No co? Když už mu za jeho služby vypláznu rovných pět táců (další znamení!), tak ať to domluví všechno. A já už si pak do své nové Toyotky jenom sednu – a spokojeně si ji odvezu na parkoviště před panelák.

Přistihnu se, že se lehce přiblble usmívám do monitoru během celé pracovní doby. Ale tak nemůže se mi nikdo divit, mám prostě radost… Za týden začínají letní prázdniny, a jednak jsem se já sám těšil, jak v rámci dovolené objedu kus naší republiky, a druhak jsem taky slíbil bráchovi, že sem tam vyvezu na nějakej celodenní výlet i svý dva desetiletý synovce. Já s nima trávím čas rád, kdežto brácha se švagrovou si zase naopak od těch rošťáků rádi občas trošku odpočinou, zvlášť když za tři měsíce čekají narození třetího synátora… A jako jasně, ne že bychom se nezvládli někam doštrachat i vlakem, ale co si budem, autem je všechno prostě pohodlnější… a dostupnější.

Úsměv mi ze rtů zmizí o půl druhý odpoledne, když se mi na mobilu znovu objeví číslo toho Lukáše. Už když si telefon přikládám k uchu, tuším, že takhle hodinu a půl před naším naplánovaným setkáním mi asi nechce sdělit bůhvíjak dobrý zprávy…

A taky ne.

„Víte, já nakonec musím tu naši dnešní schůzku zrušit,“ začne Lukáš drmolit hned po pozdravu – a zní u toho docela nešťastně. „Zrovna jdu totiž z nemocnice, s pravou rukou v sádře…“

„Jejda,“ vydechnu, a dřív, než mi stihne dojít, že můj zájem možná není úplně vhodnej, ze mě vypadne i otázka: „A co se vám stalo?“

„No, takhle to dopadá, když se někdo živí autama – ale do práce jezdí na koloběžce,“ zasměje se Lukáš nevesele. Každopádně nedá mi prostor, abych lovil z hlavy nějaký soucitný proslovy, a přejde rovnou k věci: „A bohužel z našich techniků dnes ani zítra žádnej k dispozici není, ale pochopil jsem, že na to auto spěcháte, a tak jsem se pozeptal svýho známýho, jestli by do toho bazaru s váma neskočil… Je to taky automechanik, a výbornej! Jenom prostě… no, jak bych to… Není zrovna prozákaznickej typ, jestli mi rozumíte. S autama to umí, ale s lidma moc ne. Proto taky tuhle mou práci nedělá, i když bych ho nejradši zlanařil, protože sehnat dnes šikovný lidi jeho kalibru je fakt problém… Každopádně jsem nasadil veškerý svý přesvědčovací schopnosti, a jestli budete pro, tak se s váma u toho bazaru sejde. Může teda o hodinku pozdějc než já, ve čtyři, ale do bazaru jsem už samozřejmě volal a není to problém, to auto vám tam pohlídají…“

„Okej… Tak teda… Tak jo… Jasně! A díky…,“ blekotám zaraženě, zatímco si v hlavě rychle přehrávám, co pro mě z téhle změny plyne. Zjevně asi nic zásadního… Akorát se místo se sympatickým a upovídaným Lukášem setkám s někým, kdo je zjevně míň sympatickej a míň upovídanej, no. Ale tak ohledně auta mi podle všeho poradí – a to je hlavní, ne? A to, že ta dnešní akce stoprocentně nedopadne tak, jako to dopadlo v tom mým snu, mi samozřejmě bylo jasný – zase tak blbej a naivní nejsem, abych doufal, že mi vesmír mý sny splní až do takový míry, haha…

„Výborně! Uvidíte, že nebudete litovat! Pošlu vám tedy na pana Nováka číslo, ano? A jemu dám číslo na vás, kdyby náhodou, ale žádnej problém neočekávám, na Honzu je spoleh – ve čtyři na vás bude čekat před tím bazarem.“

A tak, když asi minutu poté pokládám mobil na stůl, už se mi na tváři zase rozprostírá natěšenej úsměv. No co! Možná mi vesmír hází pod nohy klacíky v podobě malinkatých zádrhelů, jako je výměna technika za jinýho nebo posunutí schůzky o hodinu, ale to moje vysněný auto prostě získám! Tentokrát už to klapne!

***

Když se za pět minut čtyři blížím k bazaru, zdálky vidím před bránou postávat nějakýho postaršího vousatýho chlapíka… a kousek od něj kluka v montérkách a s brašnou přes rameno. Levou ruku má v kapse, v druhý drží mobil a něco si tam čte… Sám pro sebe se pousměju – ty jeho montérky jsou šikovný poznávací znamení! Na rozdíl od Lukáše, kterej měl na webu svou fotku, jsem tady u toho jeho známýho vůbec netušil, jak vypadá, a nebýt toho jeho pracovního oblečení, musel bych se pouštět do oslovování někoho úplně cizího, což popravdě není zrovna…

Ehm, no, cizího…

Čím víc se k tomu klukovi blížím, tím víc mi svítá. Protože takhle z profilu ho začínám poznávat…

A to jméno taky sedí. Honza Novák.

Akorát že my jsme mu nikdo nikdy neříkali Honza. Proto mi to celý nedošlo dřív.

„Janku…? No tohle, seš to ty, že jo?“ ozvu se poněkud váhavě, když se přiblížím natolik, aby mě slyšel.

Janek ke mně zvedne hlavu – a rozveseleně se zašťuří. „Čus, Dame!“ Pak schová mobil do kapsy – a uvolněnou pravačku ke mně napřáhne: „Nebo mám říct spíš vizionářskej lídře?“

Ta jeho natažená ruka mě dost překvapí, nečekal bych, že zrovna on si bude hrát na takovýhle gesta, navíc se mnou, no ale svý vykolejení na sobě nedám znát a jeho dlaň pevně stisknu. Co už si ovšem uhlídat nedokážu, je moje reakce na tu jeho poznámku: zacukají mi koutky… ale zároveň cítím, jak se mi do tváře nažene trocha červeně… „Ehm, to tě to za celý ty roky nepřešlo?“

„Přešlo, neboj,“ zazubí se, pustí mou dlaň a i pravačku si ležérně vrazí do kapsy. „Ale dopoledne jsem si na to vzpomněl, když mi kámoš dával tvý nacionále a ukecával mě, ať se s tebou jdu na to auto mrknout… Hned mi bylo jasný, že seš to ty! To víš, Damiánů s tvým příjmením po světě moc neběhá!“

„Tak proto jsi na to tomu Lukášovi nakonec kývnul!“ dovtípím se. „Z toho, co mi říkal, to totiž vyznělo, že se ti sem nejdřív moc nechtělo…“

„Nechtělo, no,“ pokrčí nonšalantně rameny, „ale když zmínil tvý jméno, tak jsem si nemohl nechat ujít tu příležitost být svědkem toho, jak vizionářskej lídr potřebuje pomoct od mechanickýho zaměstnance, aby si byl vůbec schopnej koupit auto, hahaha!“

Jenom zavrtím hlavou a cítím, jak mi na tváři naskakují další červený fleky. „Hele, nech si to… Byli jsme, hmm, pitomý děcka, co to uzavřít takhle?“

„V pohodě,“ mrkne na mě smířlivě. „Já si z těch keců nic nedělal ani tenkrát, natož teď… Jenom jsem si na to všechno vzpomněl, to je celý. Každopádně ten bazar za dvě hoďky zavírá, takže jestli tu svou pomoc nemám odfláknout, měli bysme jít,“ dodá – a rovnou se rozejde do areálu.

V bazaru Janek převezme iniciativu. Nechá jednoho z asistentů prodeje, ať nás dovede k  zamluvený Toyotě, přebere si veškerý dokumenty, a zatímco je rychle skenuje očima, vypálí na toho chlapíka smršť doplňujících dotazů. Z toho, jak pak na ty odpovědi reaguje, usoudím, že není zrovna dvakrát nadšenej tím, co slyší – mračí se, krčí čelo a je na toho chlápka docela břitkej a štěkavej, ne-li rovnou ostrej, takže mi rychle dojde, jak Lukáš myslel to svý varování, že to Janek s lidma zrovna moc neumí… Když asistenta propustí s tím, že následující minimálně půlhodinu ho tu nebudeme potřebovat, přísahal bych, že tomu maníkovi při odchodu vhrknou do očí slzy čiré úlevy!

Ke mně se ale Janek tak stroze a řízně nechová.

„No, nijak nápomocnej mi asi nebudeš,“ uculí se na mě vědoucně, když otvírá kapotu, „tak co kdybys mi zatím něco vyprávěl? Jak se máš, co děláš…“

„A nepotřebuješ ke svý práci spíš klid? Víš jak, abys pak neřekl, že ses kvůli mně nemohl pořádně soustředit – a přehlídl jsi nějakou vážnou závadu,“ zarýpám si.

Pozdě mi ovšem dojde, že Jankovi tohle mý zarýpání vyznělo spíš jako urážka – otočí ke mně totiž hlavu a zatváří se mírně podrážděně: „To jako že nezvládnu dělat dvě věci najednou?“

„Ježíši ne, tak jsem to nemyslel!“ ohradím se hned. „Myslel jsem to, že jako… že bys… kvůli tomu, jak jsme… Víš co, to je jedno,“ vzdychnu.

Dojde mi, že po těch letech vůbec nevím, jak mám s Jankem vlastně mluvit. My jsme spolu totiž neuměli mluvit ani tenkrát, když jsme spolu na základce chodili do jedný třídy… A když se pak po nástupu na střední naše cesty rozdělily a potkávali jsme se jenom párkrát do měsíce, pokud jsme na sebe náhodou narazili v ranním nebo odpoledním busu, kterej svážel lidi z našeho ostravskýho předměstí do města a zpátky, nijak výrazně se ta naše komunikace nezlepšila. No a naposledy jsme se viděli, když náš společnej známej slavil dvacet, takže to je už kolik? Tři, skoro čtyři roky…

Janek trhne ramenama. „Okej, ať je po tvým – je to jedno, nechme to bejt,“ přitaká mi a s tím se skloní nad vnitřnosti mýho auta a přestane si mě všímat.

Chviličku ho jenom tiše pozoruju… a pak si řeknu, že to, že jsme spolu neuměli mluvit tenkrát, neznamená, že nám to nepůjde ani dnes… A tak pomalu přejdu až k němu, a zatímco mu koukám pod ruce, aniž bych byť jenom trochu rozuměl tomu, co dělá, spustím: „Po matuře jsem se přestěhoval sem do Ovy. Vystřídal jsem teda už tři byty, ale práci mám furt stejnou – dělám nákupčího, takže hodně počítání, plánování, mailování a telefonování… Co ty?“

„Vlastně to mám dost podobný,“ odpoví, aniž by ke mně zvedl hlavu. „Asi rok po škole jsem sem teda za prací ještě dojížděl, no ale nakonec mě to přestalo bavit, tak jsem se sem taky přestěhoval. Byt mám furt jeden, spíš se mi v něm za tu dobu vystřídalo pár spolubydlů,“ uchechtne se – a přes rameno na mě mrkne, asi aby se ujistil, že význam slova spolubydla chápeme stejně. „A práci mám taky pořád jednu a tu samou, nebo teda – ona je dost různorodá, ale mzdu mi platí pořád ten stejnej šéf.“ Na chvilku se odmlčí – a pak hodí do placu další otázku: „Nákupčí, mňo, a co nakupuješ?“

Zkusím mu teda v pár větách popsat podstatu a náplň své práce, ale stejně mi to nedá, abych na závěr nezabrousil k tomu, co Janek bezděky nadhodil hned po pozdravu: „… Takže vlastně nejsem vůbec žádnej vizionář, chacha, jsem taky úplně obyčejnej mechanickej zaměstnanec. Akorát že místo rukama makám hlavou.“

Janek se jenom tiše uchechtne, pak si dřepne a zaloví ve své brašně pro nějaký nářadí… a já se zatím na chvilku vrátím ve vzpomínkách zpátky na základku.

S Jankem jsme každej z jiné vesnice, ale coby prvňáčci jsme se sešli v jedné třídě, a nutno dodat, že hned od začátku jsme si jaksi… nerozuměli. Nebylo to ale nic hroznýho, žádný velký naschvály jsme si nedělali, spíš jsme si jeden druhýho nevšímali, když to nebylo nutný… Ta dětská ignorace ovšem v pubertě přešla do jakési nevraživosti, kdy jsme si naopak jeden druhýho všímat začali – a to až přehnaně moc. Spoustu času jsme trávili vymýšlením, jak toho druhýho nějak urazit, zesměšnit, shodit. Až na pár výjimek, kdy jsme se rozhodli si některý věci vyříkat i ručně, jsme to dokázali udržet spíš v té rovině slovních výpadů… A když pak, to už jsme byli každej na svý střední, nás na jednom ze srazů základky jedna spolužačka přirovnala k Harrymu a Dracovi, došlo mi, že to vlastně docela trefila. Já byl vážně takovej Harry Potter, akorát bez jizvy a bez brejliček, no a Janek byl takovej Draco Malfoy, a to i včetně toho blonďatýho rozcuchu a častýho lehce povýšeneckýho úšklebku ve tváři. Já měl tenkrát za to, že hájím to „dobro“, zatímco Janek že stojí na straně „zla“, ale takhle zpětně je mi jasný, že o žádným dobru nebo zlu to nikdy nebylo. Prostě jsme stáli každej na jiné straně barikády, a zatímco já si dal za cíl mazat Jankovi ten povýšeneckej škleb z tváře, tak on si evidentně dal za cíl to samý u mě…

Při té naší vzájemné snaze jeden druhýho shodit a rozhodit jsme si vážně nebrali servítky, no a vyvrcholilo to celý tím, když já si podal přihlášku na ekonomický lyceum – a on na učňák. Přičemž když jsme tenkrát od naší třídní učitelky dostali brožury s nabídkou všech středních škol v okrese, tak ta moje škola tam měla vepsaný takový heslo: „Vychováváme vizionářské leadery, ne mechanické zaměstnance.“ Toho jsem samozřejmě nemohl nevyužít, a tak jsem Jankovi začal předhazovat, že z něj bude jenom obyčejnej vyučenej automechanik bez maturity, kterýmu lídři jako já budou přidělovat práci. On se mi na oplátku začal pošklebovat, že ze mě naopak bude tak akorát přitroublej vizionářskej guru, kterej si na sebe nikdy nevydělá ani korunu, natož aby si mohl dovolit mít zaměstnance; přesto se mi ale začal přehnaně klanět a vykat mi a podobně, aby mi dal najevo svý pohrdání… Prostě byli jsme vážně pitomci. Oba. I když já možná o něco větší. Moje patnáctiletý já tenkrát holt nevědělo, že na tom, že z někoho bude šikovnej automechanik, vůbec nic k posmívání není. Nevědělo, nebo si možná jenom nechtělo přiznat, že to, že já budu mít v ruce maturitní vysvědčení, zatímco Janek pravděpodobně ne, ze mě rozhodně neudělá chytřejšího nebo lepšího člověka.

A stejně tak tehdy moje patnáctiletý já netušilo to, co jsem si dokázal připustit až o pár let později – a sice že jsem často do Janka rýpal ze závisti… Jo, záviděl jsem mu. Tajně jsem ho obdivoval, jak to měl všechno srovnaný. To, že ho zajímají auta hodně do hloubky, věděl snad už od školky, a s tím, že je na kluky, se netajil zhruba od sedmý, osmý třídy… A zatímco já se sám v sobě plácal, on byl se vším v pohodě. Věděl, co chce od života, nebo spíš koho chce od života, že, a jakou školu chce dělat… Ve všem měl jasno. Zatímco já si lyceum vybral proto, že jsem nevěděl, co bych měl studovat jinýho, no a za to, že mě přitahovali kluci, jsem se styděl… Takže jo, proto jsem ho pořád tak popichoval, proto jsem do něj pořád tak rýpal. Protože jsem mu záviděl, jak si je vším, co dělá, jistej. A proto on možná tak rýpal do mě. Protože ho rozčilovalo, že jsem takovej nejistej a nerozhodnej.

No, a moje současný já si uvědomuje, a při všem tom vzpomínání a zároveň při pohledu na Jankovo současný já si nesměle připouští, že možná existoval ještě jeden důvod, proč jsem měl potřebu se do Janka pořád navážet. A získávat a udržovat si tak jeho pozornost. Hmmm…

„Ale tak to neva, ne?“ vrátí mě Jankův hlas zpátky do přítomnosti. „Na tom být někde zaměstnanej a pracovat pro někoho přece není nic špatnýho. Hlavní je, jestli tě to aspoň trochu baví. A jestli tam třeba nemrháš talentem. A jestli to máš dobře zaplacený… A podobně.“

Uvolněně se rozesměju. „Zatím mě to nestihlo přestat bavit,“ přiznám. „Ale jak dlouho mi to ještě vydrží, to těžko říct… A co ty? Ty seš pořád stejnej nadšenec do aut? Nebo už se ti to za ty roky třeba přejedlo?“ zavyzvídám.

„To se mi teda určitě nepřejedlo!“ zahlásí Janek kamsi do motoru, nebo co to přesně momentálně tak zaujatě obhlíží. „A pochybuju, že se to někdy stane, víš jak – technologie jdou dopředu, pořád je co novýho se učit, co novýho zkoumat… A tomu pocitu, že ke mně někdo dostrká nepojízdnou kraksnu – a za pár dnů s ní nadšeně odfrčí, se nic nevyrovná!“

„To jsem měl vědět dřív!“ bavím se. „Možná jsi mi mohl zachránit mýho předchozího plechovýho miláčka…“

„A co se ti s ním stalo?“ zajímá Janka, a tak mu celou tu anabázi s několika posledníma návštěvama servisu a s jejich finálním verdiktem začnu popisovat.

Janek mě vnímá a poslouchá, občas mi položí nějaký doplňující otázky, ale je vidět, že zároveň věnuje svou plnou pozornost i prohlížené Toyotě. Krouží kolem přední části auta, sklání se a přidřepává si, občas si i sedne za volant a zkoumá něco na palubovce a na svým tabletu, kterej nějak propojí s řídicí jednotkou, pak se zase vrátí k otevřené kapotě… Pohybuje se ladně, ale s jistotou, sebevědomě; přesně ví, kde se toho auta jak dotknout nebo co kde zmáčknout, aby se otevřelo tohle nebo tamto, přesně ví, kam se naklonit, na co se podívat nebo kam si posvítit baterkou, aby si ověřil a překontroloval tamto nebo ono… Každej jeho pohyb je přesnej, plynulej, ale úspornej, u ničeho se nezasekne, u ničeho neznejistí… Nasucho polknu, když si uvědomím, jak na něj už hodnou chvíli obdivně zírám. Jenže prostě pozorovat ho je jako sledovat nějakej dobře vyladěnej orchestr hrající náročnou symfonii – pastva pro všechny smysly! Oproti němu si připadám fakt jako ucho – kdo ví, jestli bych u auta, který vidím poprvý v životě, uměl na první dobrou zapnout aspoň pitomý stěrače…

„Okej,“ zabouchne Janek po dalších zhruba dvaceti minutách kapotu a usměje se na mě, „to bysme měli… Teď je čas na testovací jízdu!“ A s tím přejde ke dveřím pro řidiče, otevře je a jednoznačným gestem mi pokyne, ať si nasednu.

„Co… jako… jako že mám řídit?“ vykolejí mě to.

„Jasně, sedej! Neboj, s tím chlápkem je to domluvený, je to běžná součást takovýhle prohlídky. Říkal Lukáš. A i kdyby neříkal, stejně bych na tom trval.“

„No, ale… neměl bys řídit spíš ty? Já nepoznám, jestli to jede tak, jak má,“ zdráhám se.

„Ale jasně že poznáš!“ pobaví to Janka. „Poznáš, jak snadno jdou nebo nejdou řadit rychlosti, jak to brzdí, kdy to zabírá při rozjezdu, jak intuitivní ti přijde umístění tlačítek na palubovce… Prostě poznáš, jestli se ti v něm jede dobře, nebo ne. Přece nekoupíš auto, ve kterým se ani neprojedeš!“

„Ale jo, to já bych se v něm i projel – ale ne zrovna, když vrcholí odpolední špička,“ zabrblám malinko znejistěle, ale na místo řidiče si samozřejmě vlezu.

„Neboj, odnaviguju tě někam, kde není moc provoz,“ ujistí mě ještě Janek, než za mnou zabouchne dveře. Pak už obejde auto a nasáčkuje se na sedadlo vedle mě.

„Fajn, tak teda naviguj,“ pobídnu ho – a malinko roztřesenou rukou se natáhnu pro pás. „Já se budu soustředit na to všechno ostatní…“

„Nejseš zvyklej řídit jiný auta než to svoje, co?“ odhadne mě.

„Jo, no, jednou jsem byl nucenej řídit firemní Kodiaq a připadal jsem si tam jako v kokpitu nějakýho letadla! Vnitřek je jeden velkej počítač, všechno aby si tam člověk nastavoval přes dotykový rozhraní, děs… A nemělo to ani klasickou ruční brzdu, jenom jakejsi pitomej čudlík!“

Janek se rozveseleně rozchechtá. „Jasný, chápu… Tohle auto se každopádně řídí úplně stejně jako tvoje Fábka. Akorát se jinak řadí zpátečka, mrkej…“

„Jo, hmm, díky za upozornění… Za bránou doleva, nebo doprava?“ přeptám se, zatímco startuju… a pomalu, opravdu hodně pomalu se rozjíždím.

„Doprava,“ odpoví mi – a vzápětí mi nečekaně položí dlaň na koleno: „A klídek, nebuď nervózní, nemáš proč!“

No, tos tomu teda pomohl, pomyslím si. Protože jestli se mi doteď z nervozity trochu třásly ruce, tak po tomhle jeho dotyku se rozechvěju tak nějak úplně celej!

Janek sice ruku z mýho kolene zase sundá, ale já tam ten otisk jeho dlaně cítím i nadále. Stejně jako si naplno uvědomuju jeho… blízkost. Jeho uklidňující blízkost. To, jak mě polohlasně naviguje, to, jak mi občas jen tak mimochodem poradí ohledně řazení nebo třeba brzdění… Ovšem uvědomuju si zároveň i jeho podivně zneklidňující blízkost. Kruci…

„Kam to vlastně jedeme?“ zeptám se po asi deseti minutách, když zjistím, že tuhle část města vůbec nepoznávám.

„Neznáš to tu? Kdysi tu byly velkosklady, teď je to tu v podstatě opuštěný… Na jednom z těch rozlehlejch, prázdnejch parkovišť,“ ukáže prstem, „jsem kdysi učil svýho bývalýho driftovat. A zvládat smyky.“

Kouknu se po něm, jestli to myslí vážně. „Ehm, já si chci koupit auto na úplně obyčejný ježdění, nepotřebuju, aby zvládalo kdejaký machrovinky!“

„Náhodou, ty machrovinky ti o stavu toho auta odhalej taky plno užitečnejch věcí! Ale v klidu, v autě, který ještě není tvoje, tě to učit fakt nebudu. Prostě tu někde zastav – a na chvilku mě pusť na svý místo, hm?“

Neznatelně si oddechnu a rád mu tuhle jeho žádost splním, takže dalších pár minut pak postávám s rukama založenýma na hrudníku na okraji obrovskýho vyasfaltovanýho plácku a sleduju Janka, jak to ještě ne moje auto testuje po svým. Opět musím uznat, že je to pěkný a určitým způsobem fascinující pokoukání! Skoro začínám mít dojem, že všechno, co se týká Janka, je pěkný a fascinující… Ehm… A ne nutně jenom pokoukání…

„Takže?“ přeptám se ho, když prudce zabrzdí asi metr ode mě a se spokojeným úsměvem vyleze z auta. „Co jsi zjistil?“

Zabouchne za sebou dveře… a najednou mu zajiskří v očích. „Že to není vůbec špatný!“ odpoví mi jaksi neurčitě, načež mě přejede pohledem od hlavy k patě… A jeho úsměv se ještě o něco rozzáří…

A pak to najednou vezme rychlej, nečekanej, ale přitom vlastně dost očekávatelnej spád: prudce se obejmeme – a začneme se vášnivě líbat. Vášnivě a vehementně, jako kdyby nám zbývalo jenom pár vteřin života a my jsme…

Moment… ale…

Celej zkoprním, zmatenej tím náhlým pocitem dežaví, odtrhnu svý rty od těch jeho a zaposlouchám se do okolních zvuků. Nezačnou tu zase zpívat ptáci, že ne…? Tohle se mi nezdá, že ne?! Jenže je to tak podobný, tak stejný jako ten můj dnešní sen… a přitom tak jiný

„Co je…?“ špitne Janek a pátravě se mi zahledí do tváře, zatímco jeho horký dlaně mě dál hřejí na bedrech.

Stočím k němu oči… a při pohledu do těch jeho, tak neuvěřitelně známých, a v tuhle chvíli zároveň i tak zvláštně starostlivých, se ze vteřiny na vteřinu úplně uklidním.

„Nic…,“ hlesnu… a znovu se lačně vrhnu na jeho rty. A on mi ten můj polibek začne stejně lačně oplácet.

Jo, lačně. To je to správný slovo. Není v tom nic něžnýho, oťukávacího, žádný takový ty seznamovací, poznávací polibky a opatrný dotyky jako na druhým rande. Ne, tohle je živočišný, roztoužený, s cílem toho druhýho ne poznat, ale podmanit si ho. A navnadit ho. Ukojit svoje nejhladovější potřeby a touhy – a zároveň v tom druhým podnítit jeho vlastní hladový potřeby a touhy…

Vůbec si neuvědomuju, kdy a jak mi Janek sundal tričko, stejně jako si neuvědomuju, kdy a jak jsem z něj já serval to jeho. To až když mě prudce natiskne zády na dveře auta a přimáčkne se ke mně, takže ucítím na svým nahým hrudníku jeho nahou kůži, přinutí mě to omámeně otevřít oči… a zkusit to, co se právě děje, víc vnímat.

Janek asi nějak vycítí, že jsem zamrkal řasama, protože otevře oči taky – a zvědavě se vpije do těch mých.

„Hmm?“ vybídne mě, protože vytuší, že mám něco na srdci, a aby mi svými rty nebránil v mluvení, nakloní se a začne mě ochutnávat na tváři… a na spánku…

„Já jenom že… ach… můžeme… aaach… Můžeme trochu zpomalit?“ vyvzdychám ze sebe svou žádost. Protože už je to přece jenom hodně dlouho, co jsem držel v náručí nějakýho kluka, natož tak sexy kluka, a rád bych si to trochu užil…

Janek mě přestane ožužlávat, místo toho se mi znovu zblízka zahledí do očí. „Můžeme,“ pousměje se, obě dlaně mi položí na mý rozpálený tváře… a bříšky palců mi po tý horký kůži začne zlehka přejíždět. „Jenže… aby na nás z toho bazaru nezavolali poldy, víš? Když se nevrátíme včas. Budou si myslet, že jsme jim to auto ukradli.“ A s tím mu zacukají koutky a uličnicky se mu zablýskne v očích.

„Ježíši,“ vydechnu, protože tohle mi vůbec nedošlo! „Tak v tom případě,“ natáhnu se k němu a líbnu ho na bradu, „jsem o žádným zpomalování nic neřekl!“

„Počkej, a seš si jistej?“ zasonduje ještě Janek. „Že to chceš? Tady? Takhle?“

„Jo!“ ujistím ho, a pro případ, že by se ten můj souhlas nedostal k jeho uším, Janka pevně popadnu za boky a prudce ho otočím, tak, aby se tentokrát zády o přední dveře auta opíral on. A abych se já mohl natisknout na něj. A abych ho mohl zase vášnivě líbat… a přitom se dlaněma nedočkavě dobývat do těch jeho mimochodem děsně sexy montérek…

Janek mě chviličku nechá, ale pak mi do ucha zamumlá nesouhlasný: „Nonono!“ Načež mě popadne za zápěstí a mý ruce od svých kalhot odtáhne.

„Co je?“ zamžourám na něj nechápavě. „Jsi říkal, že spěcháme…“

„To sice spěcháme – ale budeme spěchat po mým!“ upřesní mi to.

„Ehm,“ tělem se mi rozlije další vlna horka, „to jsi neříkal…“

„Tak to říkám teď,“ usměje se na mě jako kobra na králíčka, pak mě chytne za pas – a znovu se s náma přetočí. „A už se ani nehni,“ dodá pro případ, že bych to náhodou z jeho předchozích řečí a náznaků nepochopil.

„Nejsi nějak panovačnej?“ rýpnu si a vjedu mu rukama do vlasů, abych si jeho hlavu mohl přitáhnout k dalšímu dychtivýmu polibku.

„Ani bych neřekl,“ vyvzdychá mi do pusy, zatímco rukama se začne seznamovat se zapínáním, nebo teda spíš rozepínáním mých kalhot.

Na to už nic nedodám, ostatně role máme proteď rozdělený – já ho líbám a hladím ho ve vlasech, on mě líbá a stahuje mi rifle pod zadek – a k tomu nejsou žádný další slova potřeba.

Když mi konečně vklouzne dlaní do klína a přes látku boxerek mě tam prohněte, vzrušeně mu zakňourám do pusy… a on mě se spokojeným uchichtnutím laškovně kousne do rtu. A tím je zase na další minutu nebo dvě řečeno vše.

I když mi Janek řekl, ať se ani nehnu, stejně si troufnu pravačkou sklouznout nejdřív na jeho rameno… pak na jeho záda… pak na jeho zadek… A odtamtud je to už jenom kousek do jeho klína…

„Nejseš nějak neposlušnej?“ přeruší to příjemný ticho Jankův zastřenej hlas… A když otevřu oči, nabodnu se pohledem na ten jeho.

„Ani bych neřekl,“ šeptnu, a protože Janek neřekne ani neudělá nic dalšího, několika rychlýma pohybama dorozepínám jeho montérky, skasám mu je o kousek níž – a taky mu natěšeně vklouznu dlaní do rozkroku. Jeho péro se mu v boxerkách už parádně vzpíná, a tak ho nedočkavě promačkám, za což si vysloužím Jankovo vzrušený vyheknutí. Vítězoslavně se na něj usměju.

„Moc se necul,“ napomene mě, a tak se na něj pro změnu provokativně zaksichtím. On mi to zaksichtění oplatí, znovu mě drapne za zápěstí a oddálí mi ruce od svýho těla, ale tentokrát rovnou popadne mý boxerky za gumu, přidřepne si – a začne mi spodní prádlo i s kalhotama rolovat ke kotníkům. Z toho, jak se můj náhle nahej klín ocitne najednou tak blízko Jankovy tváře, jenom rozhicovaně zalapám po dechu… a zároveň mám co dělat, abych opanoval svý dlaně, který by mý odhalený mužství nejradši zakryly…

„Ani na to nemysli!“ prohodí Janek – a znovu mě za ty zápěstí chytí.

„Sakra, vidíš mi do hlavy, nebo co?“ ohradím se lehce rozhozeně, protože na to, aby někdo uměl takhle dobře číst mý pohyby a gesta, nejsem vůbec zvyklej.

„Ono to v tvým případě není vůbec těžký,“ pousměje se, přestane mi ta zápěstí svírat, místo toho vklouzne dlaněma do těch mých a jemně mi je stiskne… A zároveň se celej nakloní – a to mý ničím nechráněný péro vcucne do pusy.

„Aaach!“ donutí mě ten příval slasti prudce zvrátit hlavu dozadu.

Janek jenom sevře mý dlaně o něco pevněji, nebo možná jsem to já, kdo začne drtit dlaně jemu, to těžko říct, každopádně on dál pokračuje v nasávání a cucání mýho péra… a já za chvíli začnu mít dojem, že mě pro změnu vcucne do sebe to auto. A že si tím, s jakou vervou se zády otírám o okýnko, asi brzo spálím kůži…

Janek věnuje mýmu penisu poslední dotek rtů, vymaní svý dlaně z těch mých, ale jenom proto, aby mě přidržel nejdřív za pravý a hned pak za levý lýtko a mohl mi tak jak boty, tak i rifle s boxerkama úplně sundat z nohou. Pak se narovná, a jako kdyby mě takhle dokonale obnaženýho chtěl chránit před zbytkem světa, obejme mě, čímž mý úplně nahý tělo přikryje svým polosvlečeným.

„Dame,“ zahledí se mi zpříma do očí, „jak jsi na tom s kondomama? Máš u sebe nějakej?“

Hlavu mám tak zamlženou vším tím vzrušením, že mě ta otázka nejdřív trochu vykolejí, ale rychle se vzpamatuju. „Ne, nemám…,“ přiznám popravdě.

„Já v peněžence jednu gumu nosím – ale už asi tak dva roky, kámo,“ uchichtne se pobaveně. „Mám obavu, jestli to vůbec ještě bude použitelný…“

„Dva roky?“ zacukají mi koutky. „Tak v tom případě se na to klidně vyser. Protože já jsem taky už minimálně dva roky s nikým to… neto…“

Janek nasucho polkne… a náhle zhrublým hlasem si poručí: „Dořekni to.“

„Co…? Proč?“ zatápu.

„Protože,“ probodává mě zvážnělým, zpřísnělým pohledem, „tě chci slyšet, jak říkáš to slovo, do kterýho se ti tak nechce…“

„Ehm…,“ chvilku se vpíjím očima do těch jeho, jako kdybych tam hledal nějakou záchranu nebo nápovědu, ale nakonec mu vyhovím: „Nešukal.“

„Celou větou, Damiáne…“

Ježíši! Podbřiškem mi projede další nával slasti. Jak je možný, že mě zrovna tenhle jeho požadavek až tak rajcuje…?! Ale nemám kdy se tím zaobírat, místo toho polknu… a poslušně pronesu: „Už minimálně dva roky jsem s nikým nešukal.“ A zatímco Janek ze mě nespouští oči, tak mým tělem procházejí další a další vlny plný rozrušení… a vzrušení…

„A dál?“ pobídne mě, abych pokračoval.

Nemusím se ptát, co tím myslí; vím to. Čtu si to v jeho očích, v tom jeho postoji, v tom, jak majetnicky si mě drží u sebe…

„Ošukej mě ty. Teď,“ řeknu tedy… a páteří mi projede další slastný zachvění.

Janek mi věnuje další úsměv inspirovanej spokojenou kobrou, pak se ke mně skloní a začne mě líbat kousek pod uchem. „Tvý přání je mi rozkazem,“ vyšeptá do tohohle mýho nečekaně citlivýho místečka… A než se naděju, popadne mě za pas a napůl mě dostrká, napůl odtáhne pár kroků doleva, ke kapotě. Otočí mě k ní čelem, namáčkne mě na ni břichem, dlaní mi zatlačí do zad – a přikáže mi: „Hezky se ohni, ruce před sebe… a nohy od sebe!“

Mý tělo sežehne další vlna žáru – a ne, nemůže za to čistě jenom to, že i z té kapoty, o kterou se teď opírám loktama, sálá teplo. Ve mně ty návaly horka vzbuzují ty Jankovy řeči… Tón jeho hlasu… A ty jeho dlaně, kterýma si mě šteluje do požadované pozice… Dlaně, kterýma mě hladí po zadku… a v rozkroku… A prsty, zkoumavý prsty, kterýma mi projíždí rýhu mezi půlkama… a kterýma obkružuje mou dírku…

Uteče mi pousmání – to když si uvědomím, jak jsou ty Jankovy pohyby zase ladný, jistý, sebevědomý… přesný a plynulý. Ví, kde se mě dotknout, kde a jak zmáčknout – no prostě, umí se mě dotýkat úplně stejně, jako jsem ho obdivoval, že se uměl dotýkat tohohle auta, když ho zkoumal a testoval. Akorát že z toho auta se nelinuly tak nadržený vzdechy, jako se linou z pusy mně… Aaach…

A jo, líbí se mi, jak se mi Janek věnuje pečlivě a poctivě, jak si mě připravuje, otvírá a navlhčuje slinama, líbí se mi to šíleně moc, ale na druhou stranu už jsem prostě děsně nadrženej a netrpělivej a nemůžu se dočkat, až ty svý zkoumavý prsty nahradí svým pérem. „Neshodli jsme se na tom, že spěcháme?“ vzpomenu si.

„Říkal jsem, že budeme spěchat po mým,“ připomene mi.

„Tohle ale není spěchání, to je spíš zdržování,“ kňournu vzrušeně… a dlaně, který mám volně položený na kapotě, zatnu v pěst, když se mi podbřišek stáhne další slastnou křečí.

„Mně to zní jako stěžování si,“ plácne mě Janek po zadku.

„Janku, no taaak,“ protáhnu škemravě… A pak to zkusím po jeho – a změním slovník: „Ošukej mě už konečně!“

A ono to zjevně zabere, protože hned vzápětí ucítím, jak ze mě Janek prsty pomalu vytáhne. Nakloní se ke mně tak, že mě celýho zalehne, dráždivě se mi zakousne do ramene… a pak mi vzrušením zhrublým hlasem pronese těsně u ucha: „Okej, jak chceš! Ale až se zítra budeš do práce plazit, protože nebudeš schopnej chodit, tak si nestěžuj!“

„Blbečku,“ ujede mi, za což si od něj vysloužím další štiplavý plácnutí přes zadek… A pak už konečně cítím, jak se mi do nitra začne dobývat něco jinýho než Jankovy prsty. Konečně. Netrpělivě pohnu pánví tomu dobyvateli vstříc.

Janek vydrážděně zavzdychá. „Ty seš ale nedočkavej!“ okomentuje to.

„Jsem, no,“ hlesnu potichu… a vzrušeně se zavrtím, zatímco si užívám ten pocit plnosti… a taky to nadšený rozrušení a rozrušený nadšení z toho, že ten, kdo mě takhle naplňuje, je právě Janek…

Ten taky zavrtí pánví, aby mi dal možnost si na tu novou situaci zvyknout… Pak mě pevně chytne za boky – a prudce do mě přirazí. A znovu. A ještě jednou. „V pohodě?“ přeptá se.

„Jo… Přidej, prosííím,“ žadoním roztouženě.

Úplně ho slyším, jak se uculí, ale nedodá už nic. Pravačkou mi vjede do rozkroku, kde nahmatá mý rozparáděný péro, pevně ho stiskne v dlani… A pak do mě začne bušit v pravidelným, rychlým tempu.

Svíjím se a kroutím pod těma jeho přírazama a snažím se mu vycházet vstříc, ale nejsem si jistej, jak moc se mi to daří, protože mám dojem, že přestávám mít svý tělo pod kontrolou. Podbřiškem se mi tam a zpátky přelívá horká láva, v koulích se mi hromadí napětí, který užuž hrozí výbuchem, trhaně lapám po dechu… A pak najednou se moje i Jankovo sténání slije do jedný společný symfonie – a z mýho péra to dlouho hromaděný vzrušení konečně začne tryskat ven, zatímco vnímám, jak mi Janek svým genetickým materiálem v pravidelných stazích plní nitro.

Odfukuju a hekám do kapoty, jako kdybych právě doběhl nějakej závod, a pomalu se tiším a zklidňuju… A jelikož už jsem znovu schopnej vnímat i něco víc než jen ty slastný, uvolňující stahy v podbřišku, tak zaměřím svou pozornost na Jankovy dlaně, kterýma mi zlehka, hladivě přejíždí přes boky… A zaposlouchám se do toho, jak se jeho rychlý lapání po dechu a hekání postupně mění na dlouhý, uspokojený nádechy a výdechy…

Po chvilce ze mě Janek vyklouzne, dlaně mi vsune pod paže a začne mě z toho mýho malátnýho poleženíčka na kapotě zvedat.

„Žiješ?“ zavyzvídá, když si mě opírá o svůj hrudník.

„Uuuhmmm,“ zavrním, přes jeho ruce, který omotá kolem mýho břicha, položím svoje ruce a spokojeně se mu zavrtím v náručí. „A ty?“

„Já jo,“ líbne mě do vlasů. „A jestli chceme oba svobodně žít i za půl hodiny, tak bysme měli urychleně frčet zpátky do toho bazaru…“

„Jo, okej,“ vykroutím se teda s pobaveným zasmáním z jeho objetí – a rozhlídnu se po svým oblečení, zatímco Janek na sebe začne házet svoje hadry.

„Mám řídit?“ hodí do placu dotaz, když si zapíná kalhoty. „Přece jenom tam budeme o pár minut dřív, než když nasadíš to svoje šnečí tempo,“ škodolibě se na mě zakření.

„Jo, to budeme,“ uznám bez protestů, dozavazuju si botasky a rovnou se rozejdu ke dveřím pro spolujezdce. „Na druhou stranu, když si to auto koupím, tak by jim mohlo být nějakých pár minut zpoždění úplně jedno, ne? Provize z podepsaný smlouvy jim ten přesčas vynahradí, haha…“

„No,“ sedne si Janek za volant a zvědavě se na mě zahledí, „a ty si to auto teda koupíš?“

Zmateně na něj nakrčím čelo. „Počkej, a nemám? Něco s ním je? Nic jsi neříkal, myslel jsem, že…“

„Ale ne,“ skočí mi do řeči a začne se připásávat, „až na drobný detaily je v pohodě, jenom… Kdybys chtěl, tak ti dokážu podobný sehnat za nižší cenu. Nebo naopak za stejný peníze nějaký lepší. Mohlo by mít navíc třeba minimálně zadní parkovací pípáky.“

„Faaakt…?“ protáhnu pochybovačně, zároveň si ale navnaděně olíznu rty. Parkovací senzory, chmmm! „Ale… já mám docela dost dalších kritérií, jaký by mý vysněný auto mělo splňovat… A tahle Toyota je po dlouhý době jediná, která je fakt splňuje…“

„Jasný, umím si ty kritéria představit,“ zasměje se Janek a s plynovým pedálem sešlápnutým až k podlaze zamíří z parkoviště pryč. „Manuální převodovka, pak ta manuální ručka, že jo, benzínovej motor… A nějaká neutrální barva samozřejmě, nic zářivýho nebo třeba řvavě červenýho…“

Obočí mi překvapeně vyletí do půlky čela: „Týjo, jak to všechno víš?“

„Dame,“ otočí se ke mně Janek a zašťuří se na mě, „možná sis toho nikdy dřív nevšiml, ale ve spoustě věcí jsme si dost podobní.“

„No… to teda!“ shrnu to, protože mě nějak nenapadá, jak to okomentovat trefněji, a zamyšleně se zapřu do sedačky. „Každopádně,“ vrátím se po chvilce k původnímu tématu, „jestli si za otestování každýho dalšího auta řekneš o pět táců, tak to se asi dost prohnu!“

„Bože,“ protočí Janek oči, „nenabízím ti to přece kvůli tomu, abych se na tobě napakoval!“

„Tak… proč?“ natočím k němu hlavu. „Abysme pokaždý mohli zajet na to opuštěný parkoviště?“

Janek z ničeho nic hodí blinkr doprava, zastaví – a taky se ke mně otočí. „A co kdybysme tyhle dvě věci vůbec nespojovali?“ propaluje mě pronikavým pohledem. „Můžeme se sejít, abych ti pomohl vybrat auto. A můžeme se sejít kvůli sexu, nebo třeba i ne jenom kvůli sexu. To spolu vzájemně ale přece nijak nesouvisí…“

Neudržím se, a i přesto, že bezpečnostní pás obtočenej kolem mýho těla je těžce proti, s vynaložením veškeré síly se k Jankovi nahnu, abych mu mohl dát rychlou pusu na rty. „Jo, máš pravdu,“ vydechnu. „Nesouvisí.“

„Fajn,“ věnuje mi Janek širokej, zářivej úsměv, a než znovu zařadí jedničku, otře se mi dlaní jakoby mimochodem o koleno. Hladivě. Souhlasně. Příslibně.

Cestou zpátky do bazaru se koukám z okýnka, ve skutečnosti ale vlastně nic nevidím, protože jsem ztracenej v myšlenkách. Na rtech mi znovu hraje ten spokojenej úsměv, jakej jsem nahodil už ráno díky tomu dnešnímu snu… Jooo, ten sen! Byl úžasnej. Tamten Lukáš byl v tom snu úžasnej. Dokonalej. Ale… byl to jenom kluk ze snu. Vysněnej kluk. Kdežto tohle je reálný. Janek je reálnej. Ne, určitě není dokonalej, nikdo nejsme, ale je reálnej. A vlastně, když se nad tím tak zamyslím, tak právě tím mi dokonalej připadá. Tím, že je. Tím, jakej je. A tím, že mi nabízí, ať s ním to, že je a jakej je, sdílím…

A když se to vezme kolem a kolem, tak je svým způsobem i vysněnej. Protože jsem na něj vlastně docela dlouho čekal. A když se dnes najednou znovu objevil v mým životě, tak mý tělo i mý podvědomí na to okamžitě zareagovaly – a já mu bez přemýšlení skočil do náručí.

Už teď se těším, až to budu moct udělat znovu.

Když Janek zaparkuje před bazarem a oba vystoupíme z auta, nemůžu přeslechnout, jak se v nedalekým křáčí z plna hrdla rozezpívá nějakej kos. Co rozezpívá, on se přímo rozvříská. Radostně, zvesela, jiskřivě… nadšeně… Jako kdyby tím zpěvem vyjadřoval všechny ty výbuchy emocí, který uvnitř sebe cítím i já.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Začnu mluvit, až když jsem si jistý, že to, co se chystám říct, není lepší nechat nevyřčené.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #9 Odp.: Vysněný… autoJuli 2024-02-12 14:37
Veľmi príjemná poviedka. Nech sa snov plní viacej.
Citovat
0 #8 Odp.: Vysněný… autoIsiris 2024-02-08 21:57
GD, děkuju :-) . A ano, motorizovaná jsem ráda - už od té doby, co mám řidičák... :lol: A pokud jde o povídky, tak holt auta jsou vděčné téma. Jako ostatně jakékoliv jiné téma :D .
Citovat
+1 #7 Odp.: Vysněný… autoGD 2024-02-04 23:14
Isi ty umíš pokaždé potěšit. Poslední dobou mi přijde, že jsi ráda motorizovaná. Zase jsem si to užíval. No jak spolu šukali jsem úplně slyšel "Ošukej mne a vyjebej mi mozek z hlavy. ". To mi v textu jediné chybělo.

Jo tak to s tím časem máme stejný. Taky ho nemám dost a přidávám se k tobě.
Citovat
+2 #6 Odp.: Vysněný… autoIsiris 2024-02-03 18:35
:-) Tak teprve jsem vám přála vše nej do nového roku - a už je únor, booohaaa... Jsem každopádně ráda, že se vám moje první letošní povídka líbila ;-) .
Dáine, to je milé, děkuju! Doufám, že snů tohohle typu se Ti splní ještě hooodně 8) .
Tame, taky děkuju! A jsem teda extra ráda, že "akce na kapotě" se líbila, protože vlastně jenom kvůli tomu jsem to šla původně psát :D . Pak mi ten text okolo trochu... nabobtnal... :lol:
Bello, jé, tak to je milé :-) , ale popravdě - ona mi ta povídka netrvala dlouho sama o sobě, to já jsem docela rychlopsavec... Spíš jde poslední dobou o to se přes všechny ty jiné radosti i povinnosti, kterých přibývá, zatímco množství času bohužel zůstává konstantní, k nějakému psaní vůbec dostat... :oops: Jestli někdo s časem obchodujete, koupím - a platím královsky! (= povídkama :D )
Sinme, taky děkuju! :-) A co se aktualit týče, tak momentálně se už Damián spokojeně prohání (nejen) Ostravou v luxusním vysněném autíčku - i s parkovacími senzory; a každé odpoledne jím vyzvedává Janka a... v soukromí pak spolu objevují všechny možné významy toho slova na "š" :P
A Tome, tak pokud na Tebe určitá postava z povídky sedí třeba povahou atd., tak to si myslím, že se může stát lehce - a spoustě lidiček... Ale pokud jsi v té povídce našel i nějaké další specifické podrobnosti, tak pak jsi asi obdržel svůj soukromý vzkaz od Vesmíru ;-) . Jaký konkrétně, to už je jenom mezi vámi dvěma :roll: .
Citovat
+6 #5 Odp.: Vysněný… autoTom 2024-01-29 16:41
Hele...jako teď vážně. Dotaz. Co si mám myslet o tom, že určitá postava z této povídky celkem v mnoha faktech sedí na mě? Je to takový...zvláštní pocit...
Citovat
+4 #4 Odp.: Vysněný… autoSinme 2024-01-27 23:30
Hm, asi potrebujem nové auto. Nejaké ojazdené. A určite s asistenciou pri výbere. :lol:
Ale teraz vážne. Super poviedka a nenápadne sa pridám k fanúšikom slova šukať. Samozrejme na kapote auta.
No a kúpil to auto? Ja viem, že nie... skúšobné jazdy treba opakovať. :oops:
Citovat
+6 #3 Odp.: Vysněný… autoBella 2024-01-26 19:29
Divila jsem se, proč tak dlouho nevyšla žádná povídka, ale teď už to chápu.
Skvělá práce
Citovat
+13 #2 Odp.: Vysněný… autoTamanium 2024-01-26 18:40
Jako vždycky perfektní. Není co dodat, snad jen to, že to šukání na kapotě mě teda fakt hodně bralo. Ten popis byl dokonalej. Takže plnej počet!
Citovat
+7 #1 Odp.: Vysněný… autoDáin 2024-01-26 18:25
Splněný sen je to nejlepší, co se člověku může stát.
A to tahle povídka v podstatě je :-)
Citovat