Jak nás osud zaskočil – Záchodový incident (1.)

Hlasitá rána, jako když se sype celé železářství, mě probrala z lehkého spánku, a tak jsem lehce vyjukaný koukal kolem sebe, co se děje. Své okolí jsem evidentně pobavil, protože se všichni dívali mým směrem. Někteří se jen usmívali a jiní tiše chichotali. Na lavici hned vedle mé ruky se povaloval mohutný svazek klíčů. 

"Jestli chcete na mých hodinách spát, nemusíte na ně chodit vůbec!" plně mě už probralo skřehotání Centové, naší postarší a věčně nepříjemné učitelky chemie, která se teď hnala uličkou, aby si vyzvedla své klíče z naší lavice. S oblibou totiž využívala celý svůj svazek klíčů a házela ho vždy po studentech v polospánku. 

"Jsi do mě taky mohl praštit, než jsem se takhle veřejně ztrapnil," zašeptal jsem a otočil se na Ondru, mého spolužáka, co se mnou sedí už třetím rokem v lavici.

"Hele, Tommy, praštil bych, ale já byl taky slušně mimo," odpověděl mi se zívnutím a já začal chápat, proč zrovna naše lavice se stala klíčovým terčem pro naši chemikářku. 

Abyste pochopili, ne, nejmenuju se Tommy, ale Tomáš, každopádně skoro všichni, co mě nějak víc znají, se mi rozhodli říkat Tommy a mně to nijak nepřekáží. Když už jsme u toho představování, tak je mi devatenáct, jsem ve třeťáku na střední, kde studuju elektrotechniku. Jinak jsem celkem klasicky průměrně vypadající kluk s tmavě hnědými vlasy a zelenýma očima. Nejsem žádný atlet, a tak snad jen díky mým sto osmdesáti centimetrům do výšky mám relativně normálně hubenější postavu.

"Hej, Tommy, tak co je? Jdeš?" zacloumal mi s ramenem Ondra a probral mě z menšího transu. "Já jen že je konec hodiny a jdem domů, jestli sis nevšimnul," usmíval se na mě, zatímco se ostatní spolužáci rychle hrnuli ze třídy ven.

"Jo jo, jdu, ale nečekej na mě, zajdu si ještě někam na jídlo," odpověděl jsem mu a rychle se dal do skládání svých věcí do batohu. Moc dobře jsem věděl, že mu jezdí autobus domů jen jednou za dvě a půl hodiny, a můj odhad byl, že kdyby kvůli mně musel čekat, moc velkou radost by ze mě neměl. Ondra mi jako odpověď ukázal jen vztyčený palec, protože už byl jednou nohou ze dveří a nejspíš se mu na mě nechtělo křičet přes celou místnost, ale hlavní bylo, že jsme se pochopili. 

Ze třídy jsem odcházel jako poslední, tedy pokud nepočítáme Centovou, která už dobrých asi deset minut zápasila s vypnutím projektoru. S poskakujícím poloprázdným batohem pověšeným na pravém rameni jsem procházel chodbami naší školy, když vtom se o pozornost přihlásil můj močový měchýř. A tak jsem si to stočil k nejbližším toaletám.

Prošel jsem kolem několika umyvadel a čtyř kabinek až dozadu k pisoárům. Když jsem tiše močil, všiml jsem si, že ve výklenku ve stěně je položená úhledně složená kupička oblečení. Nedalo mi to a hned, jak jsem dopnul zip mých kraťasů, jsem se vydal tenhle podivný objev blíže prozkoumat. Utvrdil jsem se v tom, že jde opravdu o něčí oblečení. Na hromádce se kromě džínových kraťasů nacházel i smotaný černý pásek a jedno tričko, a pod ním dokonce i boxerky.

Můj tok myšlenek přerušil tichý, rytmický a pleskavý zvuk, který jsem jako každý správný devatenáctiletý kluk téměř okamžitě poznal. Někdo si tu honí. K podpoře své teorie jsem se mírně sklonil a přejel pohledem jednotlivé kabinky. Obsazená byla jen jediná, zrovna ta nejblíže k pisoárům, a zespoda byly vidět jen čistě bílé tenisky s černými tkaničkami. Fakt si tu někdo honí péro… ujišťoval jsem se s úsměvem po delší chvilce poslouchání zvuku, ke kterému se přidávaly i tiché vzdechy. Tak tiše, jak jsem dovedl, jsem se přesunul o pár kroků blíže ke dveřím kabinky, opřel se o zásobník toaletního papíru, který z nějakého mně neznámého důvodu nebyl v každé kabince, ale pouze jeden a ještě ke všemu mimo kabinku, a čekal jsem. Přece nebudu rušit v nejlepším, říkal jsem si, když se intenzita vzdechů začala zvyšovat.

Tiše jsem sledoval, jak se bílé tenisky neznámého honiče odlepily od podlahy a za mírného cukání zůstaly několik vteřin nad podlahou. S tím, jak utichlo vzdychání, se pak zase pomalu vrátily zpět na podlahu umývárny. Přestal jsem si všímat svého péra, které se už nějakou tu chvilku hlásilo o moji pozornost, a trpělivě čekal na odhalení neznámého honiče.

Po nějaké chvilce se z kabinky ozval malý ruch a otočení zámku. Dveře se opatrně začaly otevírat a ve chvíli, kdy se pohled blonďatého klučiny setkal s mým, se stalo něco, co mohlo připomínat scénu ze sitcomu. Hned jak mě blonďák uviděl, přibouchnul dveře tak silně, že místo toho, aby se opět zavřely, se odrazily a otevřely doslova dokořán. Já tak mohl být jasným svědkem, jak se klukovi couvajícímu s hrůzou v obličeji dále do nitra kabinky propletly nohy, zavrávoral a upadl hned vedle zavřené toalety. Dvěma kroky jsem se v okamžiku dostal do dveří kabinky a zíral na blonďáka ležícího na zemi, jednou rukou se držícího za rameno, kam se zřejmě při pádu praštil, a druhou rukou si zakrývajícího to, co mu přišlo nejvíce drahé.

"Jsi v pohodě?" To bylo to první, co mi přišlo na mysl, když jsem viděl, jak nešťastně upadl. Nic mi neodpověděl, jen si mě změřil dost vystrašeným pohledem. Bylo víc než evidentní, že se cítí extrémně trapně a nekomfortně. To vůbec nebyl můj záměr, a tak jsem se cítil lehce provinile, co jsem to způsobil. Abych byl alespoň nějak nápomocný, natáhnul jsem ruku v neškodném gestu, abych mu pomohl vstát ze země.

"Ne… prosím," špitnul blonďák a oběma rukama si zakryl hlavu a odhalil tak všechno, co mému oku zatím zůstávalo skryté. Nadprůměrně velké koule hned upoutaly moji pozornost, možná i proto, že činily tak dokonalý kontrast s jeho pérem, které i přesto, že bylo stále v pozoru, bylo jasný podprůměr a dle mého rychlého odhadu mělo tak maximálně deset čísel.

"Ehm… Fakt jsi v pohodě?" zeptal jsem se ještě jednou, abych prolomil to ticho trapné pro oba z nás, a stále ještě jsem trpělivě čekal s nataženou rukou. Blonďák asi správně usoudil, že ho opravdu nemám v plánu zmlátit, a tak pomalu upustil od zakrývání si hlavy. "Jinak jsem Tomáš, ale většina mi tu říká Tommy. Ty jsi?" zamával jsem trochu rukou, abych mu připomněl, že stále čekám.

Blonďák těkal pohledem ze svých dlaní, stále ještě pokrytých mrdkou, k mé natažené ruce a zdálo se, že váhá. Nakonec se ale odhodlal a chytil se mé ruky. Samozřejmě, že mi na ni rozetřel část své mrdky, to mi ale absolutně nevadilo, a s mou pomocí se postavil zpět na nohy.

"Jsem Alex, ale všichni mi tu říkají ‚ten buzerant‘," odpověděl mi, i když s jistou dávkou odseknutí, stále svírající mou ruku ve své. Druhou rukou se už ani nesnažil nic zakrývat, asi usoudil, že už jsem stejně všechno viděl. Každopádně mi docvaklo, koho jsem tu objevil. Alex byl ten údajně jediný gay na škole, což byla pěkná blbost, přece jsem tu byl i já, ale o mně to tu nikdo nevěděl, ani Ondra. Každopádně o Alexovi se to veřejně vědělo, protože ve druháku se prý rozhodnul pro coming out, který, alespoň podle toho, co jsem zaslechl, nevzala většina kluků na škole tak úplně v pohodě.

"Můžu, můžu si vzít svoje věci?" pustil Alex mou ruku a kouknul se ke hromádce složeného oblečení.

"No jasně, nechtěl jsem ti v tom bránit," ustoupil jsem o kousek z kabinky ven. "Páni, to jsou dávky!" uteklo mi překvapeně, když se Alex protahoval kolem mě. Pochopitelně ho to trochu zarazilo a donutilo se podívat na svoje hubené břicho a hrudník. V šeru kabinky to uteklo mé pozornosti, ale na světle jsem jasně a čistě viděl, jak mocné cákance byl schopný vyprodukovat. Celý jeho hrudník, který nebyl tak úplně bez chlupu, jak jsem si zprvu myslel, byl doslova zmáčený jeho mrdkou, která si pomalu razila cestu jemnými a světlými chloupky, díky kterým působil Alex doslova sametově, a stékala dolů až na jeho břicho. "Působivé," přiznal jsem mu ještě jednou se zdviženým obočím.

Alex na to nejspíš raději nic neodpověděl a jen stál a zíral do země. Mně se naopak rozsvítilo a vzpomněl jsem si na Alexovu mrdku na své ruce, na kterou jsem se hned zahleděl. Chvilku jsem odolával své prasácké části mozku, která mě nabádala k olíznutí, ale nakonec jsem odolal. Poslechl jsem tak tu část, která na mě křičela, že by to nepůsobilo zrovna nejlépe, a i když moje péro stále tvrdě jak kámen vzdorovalo a já nabýval obavy, aby to nebylo moc vidět, natáhl jsem se k zásobníku toaletního papíru, který byl nedaleko, a Alexovu mrdku si z ruky setřel. Utrhl jsem i dostatečnou zásobu pro Alexe, který stále nahý stál a zíral do podlahy.

"Děkuju," špitnul tiše, když viděl, jak se k němu blížím s nataženou rukou s asi tak dvěma metry toaletního papíru. Pomalu a nejistě ze sebe začal utírat svoji mrdku. Zřejmě ho znervózňovalo, že na něj stále koukám.

"Musím ale fakt říct, máš teda koule, doslova i metaforicky. Vyhonit si takhle ve škole, to chce kuráž," usmíval jsem se od ucha k uchu, ale myslel jsem to zcela vážně. A upřímně jsem taky chtěl nenápadně vyjádřit kompliment jeho extra velkým koulím, které se opravdu jen tak nevidí. Efekt to mělo, Alex se přestal utírat a zahleděl se mi přímo do očí.

"Prosím, nikomu o tom neříkej. Fakt moc prosím," začal prosit a na chvilku jsem možná zahlédl i slzy v jeho očích.

"Buď v klidu," zarazil jsem ho, ještě než stačil říct něco dalšího. "Slibuju, že nikomu nic neřeknu." Vzal jsem ho za rameno, ani nevím proč, asi snad aby věděl, že to myslím doopravdy.

"Fakt?" ujišťoval se Alex a žmoulal u toho jím promočený toaleťák.

"Fakt!" ujistil jsem ho pevným hlasem. Přitom jsem kouknul na hromádku jeho oblečení. "Měl bys to na sebe hodit, než někdo přijde." Byl vlastně celkem zázrak, že celou tu dobu na toalety nikdo jiný nepřišel. Vůbec nevím, jak bychom to vysvětlovali. Alexovi došlo nejspíše totéž, a tak se rychle chopil svých boxerek a dal se do oblékání.

"Promiň, nevíš, kolik je hodin?" zeptal se, zatímco si nasazoval džínové kraťasy.

"Náhodou vím, čtrnáct nula pět," kouknul jsem rychle na hodinky.

"Co? Sakra! Za chvíli mám být na hodině ájiny," panikařil Alex, urychleně si zapínal pásek a přitom se rázným krokem vydal k východu.

"Ještě počkej," chytil jsem tu neřízenou střelu, která se snažila proběhnout kolem, za ruku. Rychlým pohybem jsem nasměroval Alexovu tvář stranou, ani nestihl protestovat, a zmuchlaným toaletním papírem, do kterého jsem si utřel ruku, jsem mu z krku setřel dvě nenápadné kapičky, které utekly jeho pozornosti. "Teď dobrý, můžeš vyrazit," mrknul jsem na něj. "A rád jsem tě poznal, Alexi."

"Děkuju," odpověděl mi Alex a tentokrát poprvé jsem u něj viděl opravdový úsměv. Netrval dlouho, ale byl tam a to se počítá, říkal jsem si v duchu, když Alex doslova vybíhal z umývárny a nechal mě tam dočista samotného.

Naposledy jsem se rozhlédl po toaletách, snad abych si připomněl, co se tu před několika okamžiky odehrávalo a proč se moje péro stále tvrdě tisklo v mých kraťasech.

To bych ale nebyl já, s mým velkým štěstím, abych si nevšimnul, že Alex tu něco zapomněl. Koutkem oka jsem si totiž všimnul telefonu, který zůstal ležet v kabince na podlaze. Zřejmě jak Alex upadl, tak mu vypadl z ruky a celou tu dobu ležel v kabince. Alex si ve všem tom zmatku nejspíš ani nevšimnul, že ho postrádá. Když jsem vyrazil, abych ho zvednul, byl jsem si jistý tím, že jeho displej stále svítí, což se mi nakonec potvrdilo, už když jsem ho zvedal z podlahy. Telefon se nezamkl asi jen proto, že na něm stále běželo video. Ano, bylo to porno, gay porno, abychom byli přesní. Alex si jím zřejmě pomáhal naladit se na správnou notu, zatímco honil v kabince. Nechtěl jsem se mu hrabat v telefonu, ale nemohl jsem si pomoct, musel jsem se kouknout alespoň na kousek videa. To by snad udělal každý, ne? Ujišťoval jsem se v duchu, že nejsem až tak mimo normy. Jen mě zajímalo, co toho mladýho borečka bere.

Upřímně skoro jsem ani nevěřil tomu, co jsem viděl. Video mělo dosti jednoduchý název, jmenovalo se "Ano, pane", což celkem vystihovalo scénu, kterou jsem měl možnost zhlédnout. Na videu byl pár asi dvacetiletých kluků, jeden z nich seděl na židli, s rukama spoutanýma za opěradlem. Přes jeho nahé tělo se pak táhla dvojice provazů, která jej poutala k židli. Provazy se poté rozdělovaly a fixovaly tak jeho roztažené nohy k nohám židle. Jeho penis obepínal poměrně mocný kovový prsten a jeho plné a rudé koule zaškrcoval podobný, akorát černý elastický. Druhý kluk z dvojice stál obkročmo nad svou svázanou obětí, kterou oběma rukama držel za hlavu a tu si rytmicky a bez slitování nabodával na svůj až skoro nerealisticky dlouhý penis.

Bylo nutné uznat, že Alex po tom všem, co se dnes událo, uměl ještě překvapit. Hned poté, co jsem potlačil myšlenku, která se zaobírala tím, co konkrétně se mu na tom asi líbí, jsem začal přemýšlet, co s jeho mobilem, který tu nechal. Tak trochu jsem doufal, že to zažene i tvrdost, která se opět objevila při sledování videa a stále napínala mé kraťasy, bohužel to tedy upřímně vůbec nepomáhalo. Nakonec jsem usoudil, že nejlepší bude vzít telefon s sebou a Alexovi ho osobně předat. Tato varianta se mi zamlouvala více než nechat telefon v umývárnách a doufat, že se tam Alex vrátí, přece jen by ho mohl najít i někdo jiný a k Alexovi by se tak dostat už vůbec nemusel.

S vědomím, že činím správnou věc, a potěšen i tím, že Alexe budu muset opět vidět, jsem telefon zastrčil do kapsy a opustil záchody ve druhém patře naší školy.