Přespávačka

„Už je tadyyy!!! Nazdaaar, Dejveee!!!“ vybuchne osazenstvo salonku nadšením, když poodhrnu jakousi podivnou poloprůhlednou záclonu, nebo co to je, a nakouknu dovnitř.

„Čauteee!“ zahulákám, abych ten halas překřičel, a na tváři mi úplně automaticky vyskočí potěšenej úsměv, zatímco v rychlosti přejíždím očima po známých tvářích, z nichž většinu jsem skoro pět let neviděl. „Teda, až takový uvítání jsem nečekal!“

„Tak my už jsme se báli, žes na nás taky hodil bobek, víš? Ale k tobě by mi neomluvená absence fakt neseděla,“ zašťuří se na mě Jiřka, organizátorka dnešního pomaturitního srazu, načež se zvedne ze židle a dojde ke mně. „Ahoj, Davide, super, že jsi přijel!“ A s tím mě rozjařeně obejme a věnuje mi pusu na tvář.

„Vždyť jsem psal, že dorazím!“ oplatím jí to obejmutí – i tu pusu.

„Jo, no,“ poodstoupí ode mě a rezignovaně mávne rukou. „To mi kromě Petra napsali všichni. A přitom je nás tu jenom třináct, s tebou teda čtrnáct. Takže vlastně úspěch, díky tobě máme nakonec nadpoloviční účast!“ mrkne na mě a pak už se vrátí na svý místo, protože se ke mně postupně hrnou další bývalý spolužačky i spolužáci, aby mi věnovali objetí, pusu nebo podání ruky, to podle toho.

„A co tříďas, ten se na nás taky vykašlal?“ přeptám se, když se pak kolem Jiřky protahuju k jedné z volných židlí zhruba uprostřed dlouhýho stolu.

„Ne, ten přijde později – říkal, že nám dá dvě tři hodinky, ať ho můžeme pořádně zdrbnout, a ukáže se až potom,“ rozesměje se Jiřka.

„To je rozumný,“ pobaví mě to. „A už jste s tím drbáním začali? Nebo jaký je téma?“

„Téma je,“ vezme si slovo Aleš, „že si už konečně objednej něco pořádnýho k pití, ať si můžeme oficiálně připít na tuhle dnešní akci! A ať se to tu může pořádně rozjet!“

„Děláš, jako kdybyste tu beze mě seděli na suchu,“ kývnu hlavou k jeho rozpitýmu pivu.

„Tomuhle,“ vezme svůj půllitr do ruky a lokne si, „neříkám pořádný pití!“

„Tak jako tak tě zklamu,“ sednu si konečně a rovnou se natáhnu po zalaminovaným nápojovým lístku, „jsem tu totiž autem, takže dneska budu muset ty přípitky nějak ošulit.“

„No booože, autem, tak si prostě domů za vašima vezmeš taxála!“

„To asi ne,“ s úsměvem zavrtím hlavou, do podrobností se nepouštím. „Ale každopádně neřešte to, netáhnu se sem až z Prahy kvůli pití, ne? Mě zajímá, jak se máte, co děláte, co je novýho, no…? Takže? Je mi jasný, že už jste si to všechno řekli, než jsem přijel, ale stejně…“

„Neboj, všechno jsme si neřekli!“ vloží se do toho Jiřka, počká, až si u číšníka, kterej se tu najednou zjeví, objednám nějakej nealko drink, a pak se začne zajímat, jak to mám s vysokou, s prací a s životem v Praze jako takovým, přičemž na mě čas od času někdo z dalších spolužáků zavolá, ať mluvím víc nahlas, že mě neslyší. Po mých pěti minutách slávy se Jiřka začne stejně vehementně a zvědavě vyptávat Martina, Aleše, Hanky a dalších přítomných lidiček, a než se tímhle kolečkem dostane sama k sobě a k tomu, abychom se pro změnu my vyptali jí, stihneme si všichni objednat nejenom další rundu pití, ale rovnou i večeři.

Potom už se ze záclony, která odděluje salonek od zbytku restaurace, vynoří i náš bývalej třídní, takže nastane další podávání rukou a objímání, do toho i focení, pak další kolo vyzvídání, jak se kdo máme, i když tříďas se samozřejmě zaměřuje na úplně jiný detaily, než který zajímaly při té hromadné zpovídačce nás, no a pak už se ten náš spolek tak nějak samovolně roztrhne do tří samostatně se bavících skupinek: jedna holčičí se natěsná kolem třídního, jedna napůl holčičí, napůl klučičí kolem Hanky – a jedna klučičí kolem Aleše. V té se tak nějak octnu i já.

Aleš byl vždycky třídní bavič – a zároveň průšvihář, ono to jde možná trochu ruku v ruce. Každopádně díky tomu všemu, co se na střední navyváděl, teď máme na co vzpomínat! A i když s odstupem času všichni koukáme na ty jeho vylomeniny a provokace trochu jinýma očima, stejně nám to nebrání ryčet smíchy, když dáváme dohromady detaily, vybavujeme si všelijaký hlášky našich vyučujících… a zjišťujeme, že si kolikrát některý akce pamatujeme každej i docela jinak…

Kolem desáté večer naše už ani tak ne moc početný řady ještě víc prořídnou, odporoučí se jak třídní, tak i několik holek, na který doma čekají buď rovnou děti, nebo aspoň starostliví manželé a přítelové, což je jenom jinej výraz pro žárlivý páníčky, jak se vyjádří Jiřka. Měl bych se pomalu zvednout taky, čeká mě dlouhá cesta domů, ale zjišťuju, že se mi z téhle rozveselené společnosti ještě nechce, a tak mi nedělá problém sám sebe přesvědčit, že jestli vyrazím teď, nebo až za dvě hodiny, tak to už není takovej rozdíl… Nás sedm, co jsme tu zůstali, si sedneme co nejblíž k sobě, a i když díky tomu můžeme trochu ubrat na hlasitosti, tak mám dojem, že ty výbuchy smíchu, kterýma doprovázíme naše překřikování a vyprávění historek, brzo vysklí okna minimálně v téhle restauraci, když už ne rovnou v celé ulici!

„No nic, sice se mi pořád ještě nechce, ale budu muset jet,“ položím na stůl mobil, kde jsem si právě ověřil, že za čtvrt hodiny se dnes přehoupne do zítra, přejedu očima po zbylých čtyřech spoluabiturientech, haha, a na jeden zátah dopiju posledních pár loků Birellu.

„Tak když se ti nechce, tak na to ser, kámo!“ položí mi Aleš ruku na zápěstí, aby mě zadržel. „Noc je ještě dlouhá… Teda mladá, haha, i když dlouhá taky… Tahle hospoda zavírá v jednu – a pak se můžeme přesunout do nějakýho baru, ne? Kdo ví, kdy se zase uvidíme!“

„To záleží tady na Jíře, kdy se zase uvidíme,“ uculím se na naši organizátorku, zatímco nenápadně vyprostím ruku z Alešova sevření. „Každopádně já už fakt pojedu, mám to domů daleko…“

„Daleko…?“ nakrčí Jiřka čelo. „Vždyť bydlíš ve Lhotě, ne? To je ani ne patnáct kilásků odsud.“

„Jo, naši tam pořád bydlí, ale já… No, vracím se zase rovnou do Prahy,“ ošiju se, moc se mi tohle téma vytahovat nechce.

„Do Prahy? A proč, ty vole?“ zahaleká Aleš… A zdá se mi to, nebo si s Jožanem a Martinem vymění rychlej pohled…?

Než ale stihnu nějak zareagovat, vloží se do toho i Jiřka: „Počkej, to jako fakt? Takhle pozdě chceš jet až do Prahy? Proč nepřespíš u vašich?“

„Protože… se teď spolu zrovna nebavíme,“ vyjdu s pravdou ven. „Ani nevědí, že jsem tady.“

„A do háje, to teda… to… mě mrzí,“ zakoktá se Jiřka, kdežto Aleš se s tím tak nemaže:

„No do hajzlu! A kvůli čemu se nebavíte?“

„To je jedno,“ odstrčím se i se židlí od stolu, „prostě to tak je, takže pojedu.“

„Ale to je nesmysl, je to daleko, seš už určitě unavenej,“ položí mi teď dlaň na předloktí pro změnu Jiřka. „Tak přespi taky v hotelu, jako tady Martin, hm?“

Zakotvím očima v těch Martinových a zvědavě na něj povytáhnu obočí: „Ty spíš v hotelu? Taky jste se s vašima pohádali…?“ Během večera jsem pochytil, že žije a pracuje pro změnu v Olomouci, takže to sem, do naší rodný hroudy, má ještě o něco dál než já z Prahy, ale několikrát jsem ho zaslechl se o jeho rodině zmínit, neznělo to, že by spolu byli na kordy…

„Ale ne,“ pousměje se Martin, „jenom teď v našem nenafukovacím baráku bydlí i ségra s manželem a s malýma dvojčatama. Takže mi bylo blbý se jim tam kvartýrovat na noc, bohatě stačí, že jsem se pozval na zítra na oběd…“

„Jo takhle!“ přikývnu chápavě. „Každopádně neboj,“ otočím se zpátky k Jiřině a rovnou se začnu zvedat, „unavenej nejsem, dvouhodinovou jízdu v pohodě zvládnu, navíc takhle v noci budou krásně prázdný silnice. Tak se mějte, rád jsem vás viděl a za dalších…“

„Hej, Davide, počkej, sedni si, kámo,“ stoupne si Jožan, obtočí mi ruku kolem ramen – a v podstatě silou mě usadí zpátky do židle. „Nemůžeš nikam jet. Totiž… Nejsi tak úplně střízlivej…“

„Cože?“ vykulím na něj oči. „No dovol? Na rozdíl od tebe jsem střízlivej! Já jsem s váma ty dvě láhve rumu nevychlastal!“

„No to ne, ale… Měl jsi vodku,“ podrbe se Jožan ve vlasech, kecne si taky zpátky na svoje místo – a zase si s klukama vymění znejistělý pohledy.

Konsternovaně to po něm zopakuju: „Měl jsem vodku…?“

„Dvě vodky,“ opraví mě Aleš.

„S džusem,“ dodá Jožan.

„Tím hruškovým,“ pípne Martin.

„To jako že… jste mi do mýho pití dolili chlast?!“ snažím se udělat si v tom jasno.

Jiřka vedle mě zalapá po dechu: „No kluci…?“

„Jsme mysleli, že spíš u vašich… a že ti pak prostě zavoláme taxíka,“ začne vysvětlovat Jožan, ale rázně ho přeruším:

„Jak si sakra můžete něco takovýho vůbec dovolit?!“

„Ehm… Sorry,“ vzmůže se Jožan na cosi jako omluvu, ale jenom nad ním znechuceně mávnu rukou.

„To jste to teda pěkně posrali,“ zavrčím nakvašeně, dobrá nálada je ta tam. „Hele, ale od vás dvou mě to asi ani nepřekvapuje,“ zakotvím pohledem nejdřív v Jožkových a pak v Alešových očích, „ale od tebe,“ ukážu prstem na Martina, „od tebe bych něco takovýho nečekal!“

Martinovi ve tvářích naskáčou červený fleky. „Já vím, promiň… Můj nápad to teda sice nebyl, ale… Promiň.“

„To už je teď jedno,“ znovu mávnu rukou, popadnu mobil – a začnu přemýšlet, co s tím vším mám teď asi tak dělat. „Říkáš, že jste mi to nalili do toho hruškovýho džusu?“ stočím pohled k Martinovi a počkám si na jeho přikývnutí. „Hmm, tak ten jsem pil hned zkraje večera, ne? Nějak hned po večeři… Tak to už ty dvě pitomý vodky musely vyprchat, ne?“ přejedu tázavě očima po ostatních kolem stolu.

Jožan se znovu podrbe ve vlasech. „To těžko říct… Tu druhou jsme ti objednávali, až jak tu byl ten zmatek při loučení třídního…“

Aleš se chopí svýho mobilu, chvilku tam něco ťuká – a pak mi výsledkem zamává před očima: „No, tady píšou, že po dvou vodkách bys měl být okej za plus mínus tři a půl, čtyři hodiny. Pokud vážíš plus mínus pětasedmdesát kilo.“

„Ukaž mi to… No dobře, tak to mi teď v žilách sice ještě nějakej alkohol koluje, ale kolem druhý v noci, jak se budu blížit k Praze, tak…“

„Kašlete na nějaký pitomý tabulky!“ přeruší mou snahu se něčeho dopočítat Jiřka. „Davide, seš unavenej a navíc jsi pil, vyser se na to! Prostě si tu zabookuj hotel!“

„Nechce se mi vyhodit další dva litry za pitomej sraz!“ vyštěknu po ní, načež mi dojde, že to ona celou tuhle dnešní akci, kterou jsem právě označil za pitomou, zorganizovala, a zastydím se. „Promiň, tak jsem to nemyslel, jenom prostě…“ Jenom prostě utáhnout vysokoškolskej život v hlavním městě je finančně dost náročný, co si budem, zvlášť když nemůžu počítat s podporou rodiny… Ale na tuhle debatu už opravdu jsem unavenej.

„V pohodě, já to pochopila,“ utne Jiřka mý omlouvání v zárodku. „A řekla bych, že tadyhle kluci by ti ten hotel měli zaplatit, když to celý tak podělali,“ dodá.

„Jasně, kámo, to není problém,“ chytne se toho Aleš, ale pro změnu utnu v zárodku já jeho.

„Ne, díky, ale nechci!“ Zas tak špatně na tom nejsem, abych potřeboval ždímat svoje bývalý spolužáky…

Martin chvilku nejistě těká očima mezi náma, než se do toho vloží: „Davide, tak přespi na hotelu se mnou. Rezervoval jsem si sice pokoj pro jednoho, ale stejně tam mám dvojpostel…,“ navrhne.

„Seš hodnej, ale… Já bych přece jenom radši zpátky do Prahy, nemám s sebou ani žádný věci, a prostě…“

„Hmm, kdo chce, hledá možnosti, a kdo nechce, hledá výmluvy, že, Dejve?“ odfoukne Jiřka – a s tím se zprudka zvedne od stolu. „No nic, pánové, já to balím, u tohohle už být nemusím. Fakt jste mě zklamali. Všichni. Jste stejný hovada, jako jste byli na střední! Vy tři, protože jste ho bez jeho vědomí chtěli ožrat, a ty, že kliďánko uvažuješ, že v tomhle stavu sedneš za volant! No, tak se mějte, sraz byl fajn, ale… Myslím, že vidět vás jednou za pět let je tak akorát.“

Po jejím odchodu se u stolu na chvilku rozhostí úplný ticho.

„Hm, ta nám to teda dala,“ vydechne nakonec Aleš.

„Ne že by neťala do živýho,“ uznám.

„No, tak některý věci už nespravíme,“ prohodí Martin a zpříma se mi zahledí do očí, „ale s tím přespáním to myslím vážně, Davide. A trvám na tom. Je to celý i moje chyba, takže tohle je to nejmenší, co můžu udělat… A na párhodinový přespání vážně žádný věci nepotřebuješ. Ostatně, kartáček i s pidipastou ti prodají na recepci.“

„Jo? A prodávají tam i špunty do uší?“ zacukají mi koutky.

„Taky, neboj – a samozřejmě ti je koupím, aby ses vyspal co nejlíp, když už teda kvůli nám nebudeš spát ve svým!“

Už to nevydržím a rozesměju se: „Ale já myslel pro tebe, víš? Protože prej když se napiju, tak děsně chrápu. Říkali ti, co měli tu čest to zažít.“

Martin se k mýmu smíchu uvolněně přidá: „Já to zvládnu. Jsem z kolejí zvyklej.“

Jožanovi s Alešem se taky viditelně uleví, když zjistí, že krize byla zažehnána a že moje vytočení se přetavilo do relativně smířlivé nálady. Stejně se už ale nenechám ukecat k tomu, abychom si setkání ještě protáhli. Přece jenom, trochu naštvanej na ně ještě pořád jsem… A nějak už nemám tu správnou náladu trávit s nimi další čas. Jiřka to vlastně vystihla dost přesně: vidět některý lidi jednou za pět let je tak akorát.

Martin, jako kdyby se na moje rozpoložení nějak naladil, se při procházce městem k hotelu úplně odmlčí… A až když už jsme skoro v cíli, spustí: „Promiň, Davide. Fakt. Měl jsem je zarazit. Nebo ti říct, že ti do toho pití něco nalili. Ale… nenapadlo mě… Myslel jsem, že… No, nakonec mě asi nějak ukolíbali tím, že ti pak prostě zavoláme taxíka. Akorát nás nenapadlo, že budeš potřebovat odvízt místo patnácti kilásků nějakejch sto padesát, no…“

„Už to pusť z hlavy,“ usměju se na něj. „Vlastně když se to vezme kolem a kolem, tak bych vám měl být vděčnej! Protože po téhle vaší lekci si teda budu dávat na svý pití sakra pozor. Aby mi ho někdo neochutil i mnohem výživnějšíma přísadama než jenom vodkou…“

„No vida,“ zakření se Martin. „Takže jsme tě vlastně ve výsledku zachránili před mnohem horším osudem!“

„No, ty jsi mě fakt zachránil. Od případný pokuty od policajtů. A možná i od nějakýho usínání za volantem. Takže díky.“

„Neblbni, já si dělal srandu, nemáš mi vůbec za co děkovat, opravdu… Ale… Jestli to teda není moc zvědavá otázka… Vážně jste na tom s vašima tak špatně, že bys u nich nemohl přespat? Já teda… Promiň, nic mi do toho není, jenom… No nedokážu si to vůbec představit, že bych se s našima takhle rozhádal.“

Několik dalších kroků ujdeme zase mlčky, než si to v hlavě trochu sesumíruju… a než pak do tichý ulice skoro šeptem přiznám: „Taky jsem si to neuměl představit. Že to bude až tak špatný.“

„A co se stalo?“ přizpůsobí se mi Martin a taky svůj hlas ztiší.

Zase se odmlčím. A zamyslím se, jestli bych mu to měl vůbec říkat. Teď. Zrovna v tuhle chvíli. Když mi nabídl, ať s ním přespím v jednom pokoji, v jedné posteli. Ale na druhou stranu – kdy jindy bych mu to měl říct? Má právo to vědět. Aby si třeba někdy za pár let, až se to dozví od bůhví koho, nepřipadal podobně podvedeně, jako jsem si připadal já, když mi dnes kluci na tajňačku lili tu vodku do pití…

„Dejme tomu, že naši nenesou dobře mý přiznání, že se od svýho jedinýho syna nikdy nedočkají žádných vnoučat,“ zaobalím to trochu, protože říct naplno víš, jsem gay mi nějak nejde přes rty. Dost možná právě proto, jak špatně to dopadlo, když jsem to takhle naplno řekl posledně…

„To jako že… že seš…,“ zadrhne se Martin a i v tom matným oranžovým světle z pouličních lamp vidím, jak na mě překvapeně vykulí oči, ale rychle se vzpamatuje: „No a to je celý? To vašim tak moc vadí? Vždyť to přece není žádnej důvod, abyste se spolu nebavili!“

Nevesele se uchechtnu: „Tak pro ně to zjevně důvod je…“ Pak se pátravě zadívám na něj: „Tobě to nevadí?“

„Mně?“ znovu nahodí ten svůj vykulenej kukuč. „Proč by to jako mělo vadit mně?“

„Protože s tebou zrovna jdu na hotel…?“ nadhodím.

„No a?“ pokrčí rameny. „To jako když je někdo na kluky, tak nemůže mít žádný kámoše, u kterejch jenom tak přespí?“

„Může,“ usměju se. „Já jenom, aby sis náhodou nemyslel bůhví co.“

„To buď v klidu, nemyslím si nic. Teda popravdě, to jediný, na co myslím, je rychlá sprcha – a postel. Jsem už šíleně utahanej… Neumím si představit, že ty bys v tuhle chvíli klíďo uháněl směrem na Prahu a zvládl u toho neusnout!“

„Náhodou, já řídím často a rád, navíc mám s sebou zásobu oblíbený hudby, takže by mi ty dvě hodiny utekly,“ přistoupím na tu změnu tématu… A v hovoru o autech pak pokračujeme i na recepci hotelu, kde si koupím ten kartáček na zuby, a ve výtahu, kterej nás veze do šestýho patra.

„Hele, jsi tu host, tak máš právo jako první využít koupelnu,“ nabídne mi Martin velkoryse, zatímco po příchodu na pokoj postupně rozsvěcí a zhasíná všechna světla, aby zjistil, kterej vypínač má jakou funkci.

„Tak ty jsi tu taky host, pokud jsi mi teda nezatajil, že tuhle síť hotelů vlastníš,“ zazubím se na něj, ovšem tu jeho nabídku využiju, hlavně proto, že už se mi delší dobu připomíná můj nadžusovanej, nabirellovanej a nedobrovolně navodkovanej močovej měchýř.

V koupelně použiju hotelovej sprchovej gel i hotelovej ručník, a kdybych chtěl, mohl bych si nazout hotelový papuče. Nějaký univerzální spodní prádlo ovšem mezi klasickou hotelovou výbavu bohužel nepatří, takže na sebe znovu natáhnu svý boxerky. Být tady na pokoji sám, tak si do čistých peřin vlezu nahej, no ale před Martinem se to nehodí.

„Zbyla mi ještě teplá voda?“ zacukají Martinovi koutky, když z koupelny vylezu a on se zvedne z křesla, aby mě vystřídal. Poznám v tom narážku na náš třídní výlet na konci třeťáku, takže se rozesměju a ještě chvilku vtipkujeme na téma studená sprcha, než se za Martinem konečně zavřou dveře. Já si zatím pohodím na jedno ze dvou křesílek svý oblečení… a pak už si se spokojeným úsměvem na tváři hupsnu na postel.

Ten měkkej polštář, tlumený světlo z noční lampičky i vzdálený šumění vody mě užuž téměř ukolíbají k spánku, ale jakmile se Martin vrátí zpátky do pokoje, probere mě to, otevřu oči a zadívám se na něj. Má na sobě volný bílý tričko a tmavě modrý trenýrky… A z vlhkých vlasů mu na to tričko čas od času ukápne voda…

„Jé, promiň, vzbudil jsem tě?“ špitne, když si všimne, že ho pozoruju. „To jsem nechtěl…“

„Ne, neboj, ještě nespím,“ uklidním ho… a pak se radši otočím na bok, aby si z toho mýho pohledu nedělal nějaký mylný závěry.

„Ehm, a v kolik chceš ráno vstávat? Já jenom tak pro info… Mně stačí dát si budíka až na devět, ale ty možná budeš chtít vyrazit dřív…?“ zajímá se, když si sedá na svou část postele a leze pod peřinu.

„Asi je mi to jedno, klidně vstanu až s tebou. Když už jsem tu zkysnul, tak ať se aspoň pořádně vyspím, ne?“

„Jasně,“ usměje se, natáhne se ještě pro mobil a něco na něm nacvaká, zřejmě nastaví ten budík, a pak mobil odloží, rovnou zhasne lampičku – a popřeje mi: „Tak dobrou…“

„Dobrou noc!“ odpovím do tmy… a utahaně zavřu oči.

A se zavřenýma očima ležím odhadem další tři, čtyři, pět minut, aniž by se o mě spánek byť jenom otřel… No jo, když před chvílí mě holt konejšil zvuk puštěné sprchy, kdežto teď místo toho poslouchám Martinovo nepravidelný oddechování… a vrtění se v posteli… a neustálý šustění prostěradla a peřiny…

Nakonec to už nevydržím a do toho ticha neticha se zeptám: „Co je? Neříkal jsi, že už se těšíš do postele, protože jsi děsně utahanej?“

„Říkal,“ odpoví mi s povzdychnutím. „A jsem utahanej. Jenom nějak nemůžu zabrat.“

„A to jsem ještě ani nezačal chrápat,“ zavtipkuju.

„Možná, že pak bych usnul. Kdybych věděl, že už spíš,“ zareaguje.

Ty dvě věty nezněly nijak složitě, přesto mi docela dlouho trvá, než si je v hlavě přeberu. A ani pak nejsem moudřejší. „Jak to myslíš?“ doptám se tedy… A najednou mi to docvakne. Vymrštím se do sedu a posunu se co nejdál od Martina a tedy co nejvíc ke kraji postele. „Martine, sakra, to si o mně fakt myslíš? Že čekám, až usneš, abych se na tebe mohl nějak… vrhnout?!“

„Co…? Ježíši, ne, jasně že ne!“ taky se prudce posadí… a i v tom šeru, jaký tady v pokoji panuje, si jeho oči najdou ty moje. „To jsi pochopil úplně blbě! Teda já jsem to řekl úplně blbě! Já to myslel tak, že… že když jsi vzhůru, tak se mi ještě nechce spát, no. Se mi chce povídat. To je celý. Protože jsem zvědavej. Ale to neřeš. Já za chvilku usnu, fakt.“ A s tím se zase svalí na záda.

„Jo tak zvědavej…,“ zopakuju po něm a bezděky mi uteče uchichtnutí. „Tak teď už jsem zvědavej taky! Co tě zajímá?“ natáhnu se taky na postel – ale tentokrát se natočím čelem k němu.

„Nic, spíme,“ snaží se tu mou zvědavost… naši zvědavost… ještě nějak odrazit. Nebo zarazit.

„Teď stejně hned tak ani jeden neusneme, tak toho využij a ptej se,“ vybídnu ho. Pokud se teda chceš ptát… a ta tvoje zvědavost se netýká něčeho úplně jinýho…

Ještě chvilku to vypadá, že Martin se rozhodl tu mou pobídku ignorovat, ale nakonec se ke mně taky natočí čelem. V přítmí mu zasvítí oči, jak je na mě upře… A po dalších pár vteřinách ticha z něj vypadne: „Ty jsi přece ve třeťáku chodil s tou… tou Klárou, z vedlejší třídy, ne? A docela dlouho…“

„S Kristýnou,“ opravím ho. „A jo, byli jsme spolu skoro rok.“

„A to už jsi to věděl? O sobě…?“

„Jo, vlastně věděl,“ přiznám bez okolků. Ještě nikdy jsem o tom s nikým nemluvil… A co se stane na slučáku, to zůstane na slučáku, ne? Neboli… i když jsme s Martinem nikdy žádní důvěrní kámoši nebyli, tak přesto si jsem v tuhle chvíli jistej, že on nic z toho, co mu tady teď řeknu, nikde roztrubovat nebude… „To naše chození byla spíš taková kamufláž… pro vás ostatní,“ pustím se tedy do dalších detailů. „Ale taky jsem to tak trochu dělal pro sebe. Abych si ověřil, že to moje pobláznění klukama není třeba jenom něco dočasnýho… Něco, z čeho mě ta správná holka dostane…“

„Hmm, a co když třeba Kristýna nebyla ta správná holka?“ prohodí Martin potichu.

„Ale byla… To, co jsem potřeboval zjistit, jsem díky ní zjistil. A ona z toho pak ve výsledku ani nedělala žádný drama, když jsem se s ní rozešel.“

„A s žádnou jinou už jsi nikdy nic… neměl?“

„Ne. Už jsem pak žádný testy tohohle druhu nepotřeboval.“

„Takže… pak už jsi to všechno testoval jenom s klukama, jo?“ promítne se do jeho hlasu úsměv.

„Jo, no… Akorát bych to už asi nenazval testování,“ poopravím ho a taky se usměju.

„Jasně,“ přikývne… a rovnou se celej zavrtí, přetočí se na záda a rukou si prohrábne vlasy. „Týjo, stejně si to ale neumím představit, víš? Prostě, že… tě dokáže vzrušit kluk, to přece… Vždyť holky jsou tak sexy! A měkký, na těch správnejch místech… A taky mazlivý.“

Pobaveně se rozchechtám: „No, a kluci jsou zase krásně tvrdí na těch správnejch místech. A mazliví jsou taky, co by nebyli? Copak ty nejseš?“

Martin se začne pochechtávat taky. „Jsem, ale právě jenom s nějakou holkou! S ní je to takový samozřejmý, že na ni budu něžnej. A ona na mě. S klukem mi přijde, že musíte být v posteli… hrozně rychle hotoví.“

To už vybuchnu smíchy naplno. „Ty seš fakt pako, Marťas! Přece tak jako i holky umí být drsný a tvrdý, tak kluci zase umí být něžní a jemní. A taky záleží na momentální náladě a na tom, jestli máš čas deset minut, nebo celou noc… Teda jako ne ty, haha, myslím obecně.“

„Celou noc,“ šeptne Martin tak potichu, že ho skoro přeslechnu – a pak se ke mně začne otáčet zády.

Ze vteřiny na vteřiny se přestanu smát a překvapeně hlesnu: „Co…?“

„Dobrou noc!“ zahlaholí… a zachumlá se do peřiny až po krk.

Podepřu si hlavu o loket… a zamyšleně se na Martinovu temnou siluetu zahledím. Jsem si jistej, že jsem se nepřeslechl… a že jsem tu narážku pochopil… Ale nejsem si naopak ani trochu jistej, jestli si Martin uvědomuje, co přesně mi navrhuje. Nebo spíš… co přesně po mně chce. Jestli vůbec sám ví, co chce. Zároveň je mi ale jasný, že pokud to tu z něj začnu tahat, pokud se začnu ujišťovat, co jak myslel, tak že tím ten příslib toho, co by se případně mohlo stát, totálně zadupu v zárodku…

„Seš naštvanej?“ zasonduju tedy místo toho.

„Ne, proč? A spi už!“ odpoví mi mnohem ráznějším tónem, než jakým mluvil doteď.

„Takže už seš teda ospalej…?“

Tentokrát si dá s odpovědí trochu načas. „Ne…“

Sám pro sebe se usměju. „A ještě pořád seš zvědavej…?“

Na tuhle odpověď si musím počkat dobrou půlminutu. Ale je to pochopitelný. „Jo…,“ donese se ke mně totiž nakonec.

Tu další půlminutu ticha mu věnuju já. Dám mu čas, aby mohl trochu zklidnit ty svý přerývavý nádechy a výdechy… A pak k němu natáhnu ruku, sevřu do dlaně jeho peřinu a trochu za ni zatahám. „To je ti taková zima? Nebo se přede mou schováváš?“

Další chvilička ticha… A pak se ke mně Martin otočí čelem, pod tou peřinou ale zůstane zachumlanej. „Obojí…?“ napůl mi oznámí a napůl se zeptá, když se na sebe v tom šeru napojíme pohledem.

„Okej, tak v tom případě zkusím vyřešit obojí najednou,“ vyšlu k němu uklidňující úsměv, i když těžko říct, jestli v tom přítmí dokáže takový detaily na mý tváři rozklíčovat, a pak ze sebe odkopnu svou přikrývku, nadzdvihnu tu jeho – a pomalu se začnu soukat k němu. Nezastaví mě ani slovně, ani žádným gestem, takže pár vteřin nato už se moje tělo dotkne toho jeho, horkýho a napjatýho… Přestanu nadzvedávat peřinu, nechám ji na nás spadnout – a uvolněný ruce místo toho využiju k tomu, abych mohl Martina jemně obejmout. „Tak, a teď už ti zima určitě nebude… A schovávání je už taky zbytečný, hm?“ prohodím šeptem.

Martin dlouze, trhaně vydechne… a teprve pak si dovolí se pohnout a trochu se v mým náručí provrtí. Obtočí mi levačku kolem pasu a to obejmutí mi zkusí oplatit… A zezačátku to působí tak trochu těžkopádně a prkenně, ale po chvilce už zavnímám, jak se jeho tělo a vůbec celej jeho napnutej postoj uvolňuje… a jak mi jeho dlaň zlehka putuje po nahých zádech.

Ještě chvilku ho nechám, ať se s tím vším pro něj novým sžívá po svým, a když se jeho dech zpravidelní, stisknu ho v pase o něco silněji – a jediným prudkým pohybem ho přetočím na záda. Pod sebe. Nadlehčuju se na lokti, ale zároveň chci, aby cítil váhu mýho těla na tom svým…

A on to zřejmě chce taky, protože využije toho, že má teď volný obě ruce, obmotá je kolem mýho těla – a rozhodně mě od sebe neodstrkuje, naopak, hladí mě a snaží se přitáhnout si mě k sobě ještě blíž. Zároveň ale slyším a navíc i cítím, jak ztěžka lapá po vzduchu, jako kdyby pro něj bylo namáhavý se nadechnout…

„Jsem moc těžkej, co?“ zašeptám s úsměvem a zkusím se na lokti ještě o kousek nadzvednout, ale Martin mě nenechá.

„To neva, mně se to… právě… líbí,“ dostane ze sebe sice trochu s obtížemi, ale i tak tomu, co říká, věřím. Já to mám ostatně taky rád, když si můžu nějakýho kluka takhle stáhnout na sebe.

Teď to ale není o mně a o tom, co se líbí mně, naopak – chci co nejvíc vyjít vstříc Martinovi, chci, ať si z téhle noci, z téhle celé noci, kterou se rozhodl nám věnovat, odnese co nejvíc… A to pro tuhle chvíli paradoxně znamená, že já toho budu dělat co nejmíň. Nebo přesněji – nedělám téměř nic. Prostě jenom jsem – a dovoluju Martinovi, ať je se mnou.

A že je mu tohle bytí se mnou příjemný, poznám docela rychle – jeho juniorovi se totiž taky ještě nechce spát. Naopak, začne být najednou docela čilej… Sám pro sebe se usměju a nepatrně změním polohu, aby si spolu oba naši junioři mohli potykat, nahlas ale nic z toho nekomentuju, dál Martinovi dlaní jen tak zlehka zboku přepočítávám žebra, zatímco ho nechávám, ať mě hladí po zádech.

„Můžu ti to triko taky sundat? Ať jsou síly vyrovnaný?“ prolomím nakonec to mlčení tiše pronesenou otázkou.

„Můžeš,“ hlesne Martin, olízne si rty… a potichoučku dodá: „Můžeš mi sundat všechno… Jestli chceš…“

Pusa se mi zase samovolně stočí do úsměvu. „Jasně že chci!“ ubezpečím ho. „Jenom… no, seš si jistej? Víš, aby to ráno tvý střízlivý já tady tomuhle roztomile opilýmu nevyčítalo… A nelitovalo toho…“

„Co…? Nejsem roztomile opilej!“ ohradí se okamžitě.

„Že ne?“ bavím se. „Tak opilej seš bezesporu, když mně měly ty mý dvě ubohý vodky vyprchat až teď někdy – a tobě koluje v krvi o několik panáků rumu víc… No a roztomilý je tohle celý taky, svým způsobem.“

Martin si odfrkne a užuž chce zase nějak zaprotestovat, ale nenechám ho, protože rovnou dodám: „Každopádně o tomhle slovíčkaření ta moje otázka nebyla.“

Odmlčí se, dost možná pátrá v paměti, na co přesně jsem se ho vlastně ptal – a zřejmě si vzpomene, protože z něj nakonec vypadne: „Nebudu toho litovat. Nebooo… je to nějak obvyklý, že kluci, co s tebou skončí v posteli, toho druhej den litujou?“

Zabublám smíchy: „No vidíš, a pak že nejsi roztomilej!“

Ještě něco rádoby nesouhlasně zamrmlá, ale to už se zvedám na kolena, abych si uvolnil obě ruce – a mohl z něj sundat jak to tričko, tak i trenýrky… Moc rád bych mu teď pořádně viděl do tváře, ale na druhou stranu tuším, že jemu naopak to přítmí, co nás obklopuje a schovává, vyhovuje, a tak to nechám být. No a když už jsem u toho svlíkání, tak ze sebe rovnou stáhnu i svý boxerky – však co, beztak jsem si je vůbec navlíkat nechtěl… Takhle krásně osvobozenej se znovu opatrně položím – a svým nahým tělem přikryju Martinovo nahý tělo. Horký, trošku rozechvělý… a příjemně lepkavý díky tomu, jak jsme se pod tou peřinou už oba stihli zpotit…

Beru to, že tímhle naším odhozením oblečení jsme postoupili zase o kousek dál, a tak si troufnu kolenem oddálit mu nohy trochu od sebe, aby do sebe naše těla takhle jedno na druhým líp zapadla… A abych se mohl svým rozkrokem otírat o ten jeho…

Martin dlouze vydechne, dlaněma mi sklouzne na zadek, pevně mi sevře půlky… a natlačí mě na sebe ještě o něco silněji. Vzrušeně vzdychnu – a přistihnu se, že už se zase usmívám… Jenže nemůžu si pomoct. Líbí se mi takhle zblízka sledovat, jak se to celý líbí Martinovi… A líbí se mi být svědkem toho, jak je to pro něj všechno tak nový, jak je to pro něj vlastně poprvý. Pamatuju si, jak jsem byl před lety na jeho místě já – ale v opačným gardu jsem to nikdy nezažil. Že bych jako měl v posteli noobieho. Až teď… A je to svým způsobem děsně rajcovní… a zároveň – přesně, jak už jsem Martinovi říkal – roztomilý. Šílený kombo!

„Neboj, já ti nikam neuteču,“ zareaguju šeptem na to, jak mě k sobě pořád pevně tiskne.

Uchichtne se: „Já vím, promiň… Když to… Když ty…“

A určitě by bylo zajímavý si poslechnout, co mi chce vlastně říct, ale já tu jeho odpověď změním v nesrozumitelný zamumlání: protože se k němu skloním, prsty pravý ruky mu vpletu do vlasů – a krátce ho líbnu na rty. Pak se od něj zase oddálím – dám mu prostor nejenom se nadechnout, ale případně se i ohradit, že tyhle něžnosti mu už možná přijdou přes čáru… Prstama se mu ale dál probírám pořád ještě ne úplně suchýma vlasama. Asi si těma dotykama tak trochu kompenzuju to, že na něj pořádně nevidím…

Martin ale s tím, že bych překračoval nějaký jeho vnitřní hranice, rozhodně žádnej problém nemá. „Můžu ti dát taky pusu?“ zeptá se totiž.

„Můžeš všechno,“ ujistím ho s úsměvem – a škádlivě ho za ty vlasy trochu zatahám.

„Proč…?“ vydechne.

„Proč co…?“

„No, proč tohle všechno děláš?“

„Tak… třeba proto, že se po dnešku dalších minimálně pět let neuvidíme, takže nebudou žádný příležitosti, aby nám bylo trapně, haha… Hmm, anebo proto, že se mi to taky líbí,“ doplním, přičemž trošku zavrtím pánví a otřu se o jeho rozkrok, aby poznal, jak myslím to taky.

„Hmmm,“ zavrní… a pak zvedne hlavu, aby svými rty dosáhl na ty moje a mohl mi tu pusu oplatit.

Podepřu mu hlavu dlaní, skloním se níž a to nesmělý líbnutí přeměním na pořádně hlubokej polibek. Zároveň trochu sklouznu tělem z toho jeho, abych měl prostor hrábnout mu do rozkroku… a zkusmo sevřít jeho juniora v dlani… Martin mi vzrušeně zakňourá přímo do pusy, což pro změnu vydoluje vzrušený vzdychnutí ze mě – a v reakci na to stisknu jeho péro o něco silněji. I přesto se mu ale věnuju jenom tak jemně a ležérně, nechci působit nějak dychtivě…

„P-počkej…,“ vydechne mi Martin najednou do pusy – a já ruku z jeho klína okamžitě stáhnu. Jasně, teď to stopne, protože tohle už je na něj moc… Přece jenom něco jinýho je se pomazlit, ostatně spousta kluků bývá po alkoholu docela přítulných, jak už jsem stihl zjistit, no a něco jinýho je si navzájem vyhonit… Martin mě ale překvapí, protože dodá: „Teď já! Když teda můžu všechno, jak jsi říkal…“

„Okej,“ nemám s tím problém, skulím se z něj na matraci, lehnu si na záda a zvědavě se na jeho tmavou siluetu zahledím.

Martin se přesune na kolena a klekne si těsně vedle mě, ale schválně roztáhnu nohy dál od sebe – a on tohle moje němý pozvání pochopí a na to uvolněný místo mezi mýma nohama si přeleze. Dlaně si položí na vnitřní strany mých stehen a chvilku mě tam jenom tak bezmyšlenkovitě hladí, nebo možná spíš šimrá, a během toho spíš cítím, než vidím, jak mě propaluje očima…

„Nešiklo by se ti trochu víc světla?“ nevydržím to už a nabídnu, že bych třeba mohl rozsvítit lampičku.

„Nevím…,“ špitne nejistě.

„Tak víš co? Zkusíme to – a kdyžtak zase zhasnu, kdyby to nebylo ono,“ rozhodnu to za něj a natáhnu nejdřív ruku a pak rovnou celou horní polovinu těla, abych na ten vypínač od lampičky dosáhl. Část pokoje okamžitě ozáří slabý, měkký světlo, i tak na sebe s Martinem ale zamrkáme, než si naše oči na tu změnu zvyknou.

Pak už Martin sklopí pohled k mýmu klínu… a po chvilce tam kromě svýho pohledu přesune i pravačku. Vzrušeně syknu, když ucítím jeho sice opatrnej a nesmělej, přesto samozřejmě dráždivej dotyk, a jelikož Martin po mně zkoumavě zašilhá, rovnou k němu vyšlu i něco jako povzbuzující úsměv. Martinovi se koutky úst do úsměvu stočí taky – a znovu zaměří svou plnou pozornost na mýho ptáka, což ten odmění nadšeným cukáním a chvěním. Přestanu Martina pozorovat, zavřu oči a na chvíli se tomu jeho zkoumavýmu pohrávání oddám.

Martin možná toho, že se na něj zrovna nedívám, využije, nebo kdo ví, možná si mých zavřených víček naopak ani nevšiml – ale najednou ucítím, jak mě tam dole olízne. Vzdychnu a mírně se prohnu v zádech, a teprve když mi ta slastná vlna projede podbřiškem několikrát tam a zpátky, otevřu oči – a nabodnu se na Martinův pátravej pohled. Tázavě na něj nadzdvihnu obočí, že jako jestli chce něco říct, tak poslouchám, ale on se jenom usměje, pak znovu skloní hlavu – a tentokrát mýho ptáka vcucne do pusy… Zase vzrušeně zavrním – a moje pravačka se úplně automaticky napřáhne, abych na Martina dosáhl… a abych ho mohl znovu pohladit ve vlasech.

Martin mýho nabuzenýho juniora ještě chvilku vcucává a ocucává… A pak se pomalu posadí zpátky na paty a začne mě v rozkroku jenom tak jemně mnout dlaní. „Neva…?“ zahledí se mi do očí.

„Co jestli mi neva? Že ti nechutnám?“ zacukají mi koutky.

„Hej, to není pravda!“ hájí se hned a mám dojem, že mu tvář lehce znachoví. „Jenom, no… Jenom je to takový div–, ehm, no, nezvyklý…“

Uteče mi uchichtnutí, ale jinak tu jeho volbu slov nekomentuju a místo toho ho ujistím: „Jasně že mi to neva, Marťas! Ostatně říkal jsem, že si můžeš dělat, co chceš, a ne že máš dělat něco, co nechceš!“ Načež si sednu, takže se moje tvář octne kousek od té jeho – a já se ho potichu zeptám: „A já tebe ochutnat můžu?“

„Ty si můžeš taky dělat, co chceš,“ odpoví mi stejně potichu – a obtočí mi paže kolem krku, skloní se ke mně a dá mi další pusu. Sám pro sebe se pousměju – on je vážně mazlivej a přítulnej, jen co je pravda! Absolutně nic proti tomu ale nemám, naopak, a tak ho obejmu a přitáhnu si ho do náručí, zatímco tu letmou pusu znovu proměním na vzájemný a důkladný prozkoumávání našich úst. Pak, aniž bych ten náš polibek přerušil, Martina chytnu v pase pevněji, oba nás položím na postel… A teprve když se těch jeho rtů a toho, jak mi vzrušeně oddychuje do pusy, aspoň trochu nabažím, líbnu ho krátce na bradu, tak jakože na rozloučenou – a začnu se po jeho těle přesunovat níž… a níž.

Samozřejmě, že ho během té cesty k jeho klínu taky všude ochutnávám – chvilku ho olizuju na krku, pak mu ocucávám bradavky, nezapomenu ani jazykem zašťárat v jeho pupíku nebo mu lehce skousávat jemnou kůži na tříslech… Když si ho takhle připravím, tak už pak není divu, že mi jeho junior téměř sám skočí do pusy, jakmile se nad Martinův roztoužený klín skloním.

„Áááách!“ doprovodí Martin tu mou první ochutnávku tam dole hlasitým a jednoznačně roztouženým zasténáním.

Zvednu k němu oči – zbožňuju dívat se, jak se ve tvářích kluků zračí jejich vzrušení… V Martinově výrazu rozluštím ale kromě vzrušení překvapivě taky cosi jako stud – Martin si totiž skousne rty a zadívá se na mě téměř provinile…

Zkusím ho tedy trochu uklidnit. „Klidně buď ještě hlasitější! Já to poslouchám děsně rád,“ mrknu na něj.

„Ehm,“ ošije se, „no tak ty možná jo, ale nevím, jestli lidi ze sousedních pokojů by s tebou souhlasili…“

Škádlivě na něj přimhouřím oči: „O co, že zhruba za minutu ti budou všichni sousedi úplně ukradení?“

Na to už Martin nic neřekne, jenom naprázdno polkne – a já na nic nečekám a znovu začnu svou plnou pozornost věnovat jeho klínu, ostatně abych to taky do té zhruba minuty stihl, když už jsem mu to slíbil! Mírně mu zatlačím na stehna, oddálím mu nohy ještě o kousek od sebe a nechám si jeho roztančenýho juniora vklouznout do pusy a jeho nalitý koule pro změnu do dlaně. Hraju si s ním, jak nejlíp umím – a že jsem na svý umění hrdej právem, to mi dává Martin najevo tím, jak se pode mnou celej kroutí a vzpíná… A jak rajcovním a čím dál hlasitějším vzdycháním to mý hraní doprovází… Jenom z těch jeho reakcí jsem sám tak vzrušenej, že si musím co chvíli trochu poposednout a zavrtět pánví, abych dal svýmu péru najevo, že o něm samozřejmě vím, ale že si na finále musí ještě chvíli počkat…

Volnou rukou bych si sice mohl vklouznout do rozkroku, ale já s ní radši vklouznu někam jinam: protože ještě pořád je na Martinově těle jedno místečko, který jsem zatím neprozkoumal… A ne, popravdě to ani na žádný velký prozkoumávání nevidím – ale aspoň prstíček tam strčíme a hned zase půjdeme, hm? Pro jistotu si ukazováček ještě pořádně nasliním… a pak už ho přesunu ke vstupu do Martinova análu. Zlehounka tuhle jeho zadní branku obkroužím… A když nezaznamenám žádnej náznak nesouhlasu, ba naopak to skoro vypadá, že si Martin těchto mých jemných dotyků ani nevšiml, opatrně začnu sunout prst dovnitř.

Tohohle už si Martin všimne: s hlasitým zakňouráním se prohne v zádech – a hned nato zprudka otevře oči a zakotví jimi v těch mých.

Ač nerad, nechám si jeho ptáka vyklouznout z pusy, abych se mohl zeptat: „Všechno v pohodě…?“

I když teda myslím si, že ta otázka je zbytečná – Martin má pohled zamlženej vzrušením, jeho tělo je vláčný, horký, nažhavený… Prostě nic nenasvědčuje tomu, že by nebylo všechno v pohodě! Chci mu dát ale šanci říct mi, ať klidně pokračuju – ale bez toho prozkoumávání zevnitř…

Martin mi ale zjevně nic takovýho říkat nehodlá: jenom si skousne rty – a dvakrát přikývne. A já si svoje rty pro změnu smyslně olíznu… a pak už přivřu oči a ústy vyhledám Martinovo péro, zatímco ukazováček vsunu o další centimetr hlouběji. A ještě o kousek.

Martin zase zavzdychá a vzrušeně sebou škubne, podbřišek se mu začne křečovitě stahovat – a tak mi dojde, že na to, abych nahmatal a rozdráždil jeho prostatu, už není čas… Místo toho zintenzivním svý pohyby hlavou i podtlak, s jakým jeho juniora nasávám do pusy, promačkám jeho koule… A vteřinu nato se Martin propne v zádech jako luk a parádně hlasitě vykřikne, zatímco mně začne pusu v pravidelných dávkách plnit jeho sperma.

Nevydržím to – a pravačkou si rychle hmátnu do svýho rozkroku: z toho Martinova sténání a hekání, ale i z toho, jak sebou na posteli hází a jak se jeho svěrač stahuje kolem mýho ukazováčku, jsem už fakt úplně hotovej… Nebo teda skoro hotovej, že… A tak sáhnu po svým péru a trochu se s ním pomazlím. Přičemž tím trochu myslím doslova trochu – ještě ani nestihnu spolykat všechnu tu Martinovu nadílku, a už mi do dlaně stříká moje vlastní, áááaach…

I když na rozdíl od Marťase dokážu svý zvukový projevy dost ztlumit, Martin stejně zaregistruje, co se stalo. Vykulí na mě oči a zatváří se nejdřív trochu překvapeně, načež svůj výraz přeladí do lehce nespokojenýho, možná i malinko zahanbenýho. „Ty seš ale,“ podaří se mu vypustit do toho svýho pořád ještě namáhavýho lapání po dechu. „Já bych… já bych ti to přece… oplatil…“

„Nepotřebuju, abys mi něco oplácel,“ usměju se na něj a narovnám se v zádech, zatímco z něj pomalu vytáhnu prst – a přesunu ruku na jeho podbřišek, kde ho začnu bezděky palcem jemně masírovat. „Ostatně, vypadáš, že máš co dělat sám se sebou – jestli se zvládneš překulit na svou stranu postele, tak to bude heroickej výkon!“ zašťuřím se na něj.

„Pfff,“ odfrkne, „za á – obě strany postele jsou technicky vzato moje,“ zapitvoří se na mě, „a za bé – nemůžu za to, že jsi mě takhle… odrovnal!“

Napůl potěšeně, napůl škodolibě se rozesměju: „No tak ne nadarmo se orgasmu říká malá smrt, že…“ A s tím se zvednu z postele a zamířím do koupelny, abych si opláchl dlaň.

„Tohle ale nebyla žádná malá smrt!“ volá na mě Martin. „Tohle byla megasmrt!“

„Beru to jako kompliment!“ zavolám na něj zpátky, otřu si ruce do ručníku a vrátím se k němu. „Ale neboj, i tak ti garantuju, že teď úplně normálně usneš – a ráno se úplně normálně probudíš. A šoupni se trochu.“

„Jenom aby,“ zamrmlá, s vypětím všech sil se posune asi o metr doprava a nasouká se pod peřinu.

Já si zatím způsobně vlezu pod tu svou, ale jakmile zhasnu lampičku, stejně se přisunu co nejblíž k Martinovi a zezadu ho obejmu. Jenom tak zlehka, ať má ráno možnost se z mýho objetí snadno a bez pocitu trapnosti vymanit… „Hezký sny,“ popřeju mu do vlasů.

„No ty teda budou!“ vydechne, přisune se zády blíž ke mně a provrtí se, aby si našel v mým náručí co nejpohodlnější polohu. „Dobrou, Davide…“

A pak ještě chviličku poslouchám jeho pravidelný oddechování…, než vytuhnu taky.

Zvuk budíku se ozve na můj vkus zbytečně brzo – mám pocit, že sotva jsem zabral, už musím vstávat!

Pak svůj mozek přinutím k činnosti, zamyslím se, zavzpomínám… a trochu tu svou větu poupravím: zvuk Marťasova budíku se ozve zbytečně brzo – sotva jsme zabrali, už musíme vstávat… Teprve pak otevřu oči – a okamžitě jimi zakotvím na Martinovi, kterej sedí na posteli kousek ode mě v tureckým sedu, podpírá si hlavu… a vypadá docela zdrchaně…

„Ehm,“ odkašlu si, abych dostal pod kontrolu svůj po ránu ochraptělej hlas, „tak co? Už tvý střízlivý já lituje…?“ Zároveň si sám pro sebe tichounce povzdychnu – tušil jsem, že to nakonec takhle nějak dopadne…

„Jo, no,“ otočí se na mě Martin – a nečekaně se na mě usměje: „Lituje všech těch vypitejch panáků!“ Pak znovu sklopí oči: „A taky toho, že se nemůžeme vídat častějc…“

„Jako myslíš se spolužákama? A tak proč by to nešlo? Podle mě když napíšeš…“

„Ale ne, nemyslím se spolužákama,“ skočí mi Martin do řeči, na chvilku se odmlčí… a dořekne to: „Myslím s tebou.“

Překvapeně na něj zamrkám, což on teda nevidí, protože očima pořád propaluje peřinu, co ji má přehozenou přes kolena… Pak se taky vyšvihnu do sedu a nadhodím: „Tak z Olmiku do Prahy to není zase taková dálka, ne? Tři hodiny vlakem, plus mínus… Tak někdy přijeď.“

Teď už Martinovi za pohled stojím. „To jako… myslíš vážně?“

„A proč by ne?“ nevidím v tom problém. „Stejně ti nějak musím oplatit tady tuhle dnešní přespávačku,“ zakřením se na něj. „Byt mám jenom pro sebe, takže tam klidně můžeš strávit noc… Nebo třeba víkend…“

„Víkend…? Hmm,“ protáhne přemýšlivě obličej, „to nezní vůbec špatně!“

„Fajn, domluveno,“ začnu se zvedat z postele, protože potřebuju na záchod. „Nebo teda předdomluveno – a dej vědět, až se ti vykrystalizuje nějakej konkrétní termín, hm?“

Martin mi odpoví rozzářeným úsměvem a zdviženým palcem, a když se o pár minut později vrátím z koupelny, najdu ho sedět na posteli pořád v té samé poloze. Akorát teda navíc drží v ruce mobil a hledí do něj. A vzhledem k tomu, že mu tvář pořád zdobí ten širokej úsměv, mám takový tušení, že v tom mobilu právě čekuje svůj kalendář…

Pak ke mně zvedne hlavu – a v očích se mu vyzývavě, potměšile zablýskne.

A moje tušení se změní v jistotu.