• Max Remotus
Stylromantika
Datum publikace28. 2. 2024
Počet zobrazení3358×
Hodnocení4.71
Počet komentářů13

Léta padesátá – 1953-1954

 

„Domčo, no tak Dominiku, pojď do tepla. Je Štědrý den, prosím. Táta to tak nemyslel. Znáš ho, je toho na něj moc.“

„Na každého je toho moc. Ty i já vstáváme ve čtyři, zatímco on jde do práce až v sedm a celou dobu sedí v teple. S tužkou v ruce se nepředře. Buzerace jsem měl dost na vojně. Nemíním poslouchat, co bych měl a co neměl. Nedá s tím pokoj ani ve svátky. Ještěže zítra jedu na Včelíny. Budu mít přes týden klid.“

Prostovlasý brunet ve svetru s norskými vzory, ještě čerstvém dárku, se neochotně vracel z malého dvorku dovnitř.

Vešel do kuchyně a sedl si k šálku slavnostní kávy. Pořád to byl luxus, i když hodně po měně zlevnila.

„Milča a Jára už šli spát?“

„Vždyť celý den lítali venku. Přinesu ovocný chlebíček.“

Dominik sledoval svoji matku. Co dělá v prodejně pekárny, hodně sešla. Dřív se starala jen o domácnost, ale plat malého úředníka na Městském národním výboru by sotva stačil. Šla do práce, hned jak Dominik nastoupil základní vojenskou službu. Vstávala ve čtyři jako její syn. Rychle připravit všem snídani, později si ji ohřejí, svačiny školákům a manželovi. Naštěstí do práce neměla daleko. V pět už se prodávaly rohlíky a chleba ranní směně. A Dominik vyrážel někdy už před čtvrtou se skříňovou Erenou, aby rozvážel chleba a pečivo po vzdálenějším okolí. Jejich pekárna měla čtyři upravená nákladní auta. Vyučil se sice čalouníkem, stejně jako kdysi dědeček, ale to po převratu nebyl perspektivní obor. Když přišel na jaře z vojny, uvolnilo se místo řidiče. Městskou část a blízké okolí měli obsazené, tak jezdil do vzdálených obchodů. Nevadilo mu to. Normálně končíval po druhé, ale vždycky bylo potřeba někam zajet. Pro bedny, mouku, slaměnky na kynutí chleba. Pořád něco chybělo. Taky byl někdy problém s benzínem i naftou. Dvě auta byla diesely. Po práci se ostatním nikam nechtělo a spěchali domů. Pak se divili, že má Dominik o nějakou stovku víc.

Z pokoje se vrátil ke kávě zamračený otec.

„Bude potřeba z jara vymalovat.“

„Už jsem říkal, že to zvládnu. Válečky si půjčím, můžeš si vybrat vzor.“

„Nejsi malíř pokojů.“

„Nejsem ani řidič, ale čalouník. Tím bych se teď neuživil.“

„Neměls dát na dědu a vyučit se něčím jiným.“

„Nikdo nemohl vědět, jak všechno dopadne. Dnes bych měl dílnu a plno zakázek. Bylo sice hrozné, že dílnu zasáhl granát a všechno shořelo, stejně jako Včelíny, ale kdyby to zůstalo, vzali by nám to. Bylo to v neštěstí štěstí. Domek tam zůstal a děda aspoň prožil zbytek života v místě, kde byl kdysi šťastný.“

„Jenom škudlil a o všechno přišel. Auto bys měl prodat. Na Včelíny se dostaneš i vlakem. A tu barabiznu taky. To si myslíš, že tam budeš jednou bydlet? Co bys tam dělal, žádná práce tam není. A neplánuje se ani žádný rozvoj. Statek, který se sotva klepe nad vodou.“

„Auto rozhodně neprodám, to je jediný, co mně zaručuje nějakou svobodu. A domek taky ne. Co budu dělat, tě nemusí zajímat. Tady rozhodně nezůstanu.“

„Svoboda? Jakou myslíš, že máš svobodu za ostnatými dráty. Nebo čekáš, že tam budeš jezdit s nějakým stejně postiženým individuem? Stokrát jsem ti říkal, ožeň se. Všichni tví spolužáci ze základky jsou už dávno ženatí. Viděls, jaks dopadl. Ještěže tě zachránila vojna. Vždyť je to proti všemu. Proti přírodě, náboženství, zákonům i vědě. Měl by ses léčit.“

„A dost. Tohle slyším pořád. Vidíš to, máti. Tady bych se do blázince dostal určitě. Jedu pryč, hned.“

„Tak si jeď, ale taky tu pro tebe nemusí být místo, až se vrátíš.“

„Seženu si podnájem. Chci mít v životě klid. A kousek malýho blbýho štěstí. Nebudu zaclánět. Pozdravuj děcka, mámo, je mi líto odejít, ale jinak to nejde. Hezké svátky.“

Mladík se sklonil a políbil matku. Měla v očích slzy.

„Neboj, zastavím se, jen co si něco najdu.“

V předsíni si obul teplé boty, zimník, šálu. Do kapes rukavice a malou baterku. Všechno měl nachystané na ráno v autě.

„Vždyť bude za chvíli půlnoc, je tam mlha a sněží, Domčo, počkej do rána.“

„Ne, mami, jsem zvyklý jezdit za každého počasí, vždyť víš. Tady to nejde. Tak pá a drž se tu.“

Rozžal venku a směřoval k malé garáži. Vyjel na dvůr, před vrata.

„Zavřu bránu, Dominiku, šťastnou cestu.“

Pohladil volant Mašličky, jak dědeček říkal tmavě modrému Fiatu 1500, Berlině. Ještě se ohlédl a zamával mamince. Bylo mu jí líto, ale tak se žít nedá. Ulice předměstí Brna zely prázdnotou. Padající sníh s mlhou dostaly naoranžovělý nádech od světla pouličních lamp. Dál na sever bude asi hodně sněhu. Kdo ví, kdy vyjedou se sněhovými pluhy, spíš až ráno. No nic, má řetězy, ke Včelínům se s nimi vyšplhá. Sněžilo, ale nespěchal a provoz nebyl skoro žádný. Za Brnem bylo sněhu málo, spíš padal. Čím dál víc přibývalo hlavně mlhy. Mlha a padající sníh vytvářely bílou tmu. Místy byly u cesty dřevěné zábrany proti závějím, někde i sněžné tyče, co vymezovaly šířku zapadané vozovky. Dalo se jet v některých úsecích jen krokem, jinde, kde tolik mlhy nebylo, i celkem rychle. Nejhorší bude závěr. Poslední kilometry cesty velmi málo udržované. V Hradci nad Svitavou sjede z hlavní. Konec civilizace. V dálce před sebou uviděl v protisměru auto. Jede dost rychle. A odbočilo na cestu, ke které mířil i on. Zřejmě domorodec upaluje domů. Mlha začala houstnout. Trochu se na něj pověsil, navíc jsou hezky vidět jeho stopy. Auto je zřejmě Škodovka Tudor, pomyslel si. Teď by mělo přijít pár vln a zatáček. Ale auto, z něhož byla v mlze a sněžení vidět jen červená koncová světla, jelo, jako by se nechumelilo. Jenže chumelilo a pořádně. Dominik zpomalil. Ještě viděl vyhoupnout se světla na malý vršek. Jak na něj vyjel i on, byla pryč. Uviděl zcela sněhem zavátou značku. To je zatáčka. Pomalu ji projížděl, na zemi byly stopy po kolech. Jenže končily. Auto projelo zatáčku rovně a zřejmě sjelo se svahu k potoku. Zajel za zatáčku. Nemůže zůstat stát v ní. Co kdyby někdo jel. Zastavil. Jen sklopil světla a s baterkou se vydal pár metrů zpět. Z okraje viděl svítit zadní červená. Přední nesvítila. Ve světle malé baterky jen bylo vidět, že čumák vozu je ve vodě. Zbytek byl na větvích zřejmě vrb, které zůstaly ohnuté pod vozem. Sesunul se dolů. Byl to dvoudveřový zelený Tudor.

Otevřel dveře, které se hned zavíraly, jak byly zešikma. Řidič, mladík se zvlněnými černými vlasy, asi jeho let, napůl ležel na volantu.

„Jsi v pořádku? Pomůžu ti vylézt.“

„Co vím? Někde mám sevřenou nohu. Asi se utrhla sedačka. Světla jsou rozbitý.“

„Na světla se vykašli, co ty? Bolí tě něco? Všechno vypni. Zkusím z druhé strany sedačku.“

„Sakra, pití je v prdeli.“

Teď si Dominik teprve uvědomil, jak je cítit pivo a rum. Taky se málem u sedačky pořezal o střepy. Popotáhl ji. Hoch se na druhé straně soukal ven. Vysunul se a opřel o auto.

„Není ti zle, na zvracení, netočí se ti hlava?“

„Ne, nic mi není. Možná odřenej, nohy. Já si zasněžené značky všiml, až už bylo pozdě. Znám to tady. A moc díky, promiň, asi jsem se trochu praštil do hlavy, a hlavně se lekl. Jsem Ferdinand, Ferda. Jak vidíš, ne Mravenec. Ten by to tak neposral. Zachar.“

Podali si ruce.

„Dominik Zajíc. Postav se bez opírání, dobrý?“

„Jo, nejelo to rychle. Křoví mě zbrzdilo. Můžeš mně posvítit dopředu?“

„Jde to, kameny jsou až v potoce, přední nárazník, jeden reflektor. Pro jistotu odpojíme baterku. Posbíráš si věci a odvezu tě, kams jel. Přes to křoví bych tě nevytáhnul. Ráno jedině domluvit na statku traktor. Těžko by tady někdo něco kradl, ale věci vyneseme, ať máš klid. Je po druhé hodině.“

„Jedu na starou chatu. Z první republiky, kousek nad Pohledy. A ty?“

„Taky jen kousek, Včelíny, zase hned za Skleným. Ale nechceš zavézt do Svitav do nemocnice?“

„Volali by policajty, ještě bych přišel o řidičák, vážně mi nic není. Pokud mě hodíš na chatu, snad tam dojedeme. Sněžit přestává, ujetý to není. Jen mlha, ale ve vesnici snad taková nebude. Máme tam sraz.“

„Když, mám řetězy.“

Nejdřív vynosili věci. Nakonec piva to odnesla jen dvě. A jedna láhev rumu ze tří litrovek. Ještě zamknout. Mlha zůstala, sněžení přestalo. Minuli odbočku na Včelíny, pak chvíli hledali cestu do kopce k lesu. Tady byl sníh skoro odvátý. Pomalu se doplížili k plácku, kde už stála dvě auta. Z chaty byla vidět jen silueta, ale na boku svítilo světýlko, zřejmě v nějaké místnosti. Byly zatažené závěsy, Ferda zaklepal. Odsunul se závěs, pak otevřelo okno.

„Máš rozum, magore, víš, kolik je hodin? Už jsme měli strach, že se ti něco stalo. Jdu otevřít.“ Ve dveřích se objevil vysoký kluk jen v trenýrkách a tričku. Takový samá ruka, samá noha.

„Já nejdřív čekal u havárky a pak jsem sám sjel tady kus v zatáčce do potoka… Tohle je můj zachránce Dominik. Potřebuju vyndat mý věci z auta, ať může jet na Včelíny.“

„Dyť tam nikdo není, jenom občas nějakej mladej, to jseš ty?“

„No jo, chtěl jsem jet až z rána, ale chytl jsem se s otcem, tak jsem vypadl.“

„To tam jedeš sám? Než tam zatopíš, tak zmrzneš. Tak se můžeš vyspat tady. A dáme panáka. Co auto?“

„Pokud ho nikdo nevytáhne, je napůl v potoce, bude to chtít traktor.“

„Ráno, no to už je za chvíli.“

Za vysokým klukem se objevil rovněž dost vysoký blonďák.

„Co tady strašíte?“

„Vidíš, pojď pomoct s věcma.“

Všechno se přeneslo do místnosti hned za dveřmi. V krbu ještě plápolala polena, jen přiložit. Uprostřed veliký stůl, židle, kolem zdí široké lavice a ovčí kůže. Na zdích plno starých fotografií, vlaječek, odznaků a pár trofejí, spíš srnčích parůžků. Nad stolem napodobenina skleněných lampiček připomínala Dálný východ.

„Honza,“ představil se dlouhán, který jim otvíral.

„Jarek,“ dodal blonďák. V ruce měl štamprle a láhev.

„Už je sice načatá, hruškovice.“ Nalil a připili si.

„My jsme taková parta z vojny. My dva nikoho nemáme, prostě váleční sirotci. Tak jsme se rozhodli oslavit Štědrý den tady. Ferda zase má rodiče rozvedený, tak měl dojet taky už včera. Tohle patří rodině dalšího kamaráda, ten včerejšek strávil s rodinou a přijede zítra, vlastně dneska. No nic, ještě to chce repete.“ Hned nalil další hruškovici.

„Máte určitě hlad. Máme hodně salátu a kapra po studenu. Nebo ho ohřejeme?“

„Určitě máš taky hlad, Dominiku. Říkají ti Dome, nebo Niku?“

„Jak kdo, slyším na oboje,“ smál se.

Kluci přinesli rybu a salát, nakonec se přidali taky.

„Jsou tu ještě dva kamrlíky i nahoře, ale je tam zima. Usteleme vám na kožešinách tady. Ráno sjedeme pro traktor a auto. Umývárka je tady vedle kuchyně, ale už tam asi nebude teplá voda.“

Šlo se spát. Když si Dominik lehl, zjistil, že lavice jsou vypolstrované pod beraním kožíškem. Kdoví, jestli to nebyla práce jeho dědečka. Jak je všechno zvláštní. Ale byl rád za toto setkání. Na Včelínech by určitě zase řešil včerejšek, tady cítil, že brzy usne. Trochu se mu před očima objevovala tvář Ferdy. Docela hezký černovlásek. Jenže takových je jistě plno. Ale bohužel ne pro něho. Co se vrátil z vojny, pusto, prázdno. Nejdřív mu připadal jeden hezký pekař, tak trochu teplej, když poletoval v létě kolem pece jen v trenkách. Byla radost se dívat na krásně svalnaté tělo. Už mu skoro něco chtěl naznačit. Ale naštěstí vyslechl kus rozhovoru s kolegou. Ještěže tak. To by si pěkně naběhl. Pak mladíček prodavač, takový uhlazený, trochu zženštilý. Takové sice nemusel, ale v nouzi? Jen když přijel na prodejnu, málokdy ho vůbec zahlédl. Pomalu usnul.

 

První, co ráno viděl, byl nad ním se naklánějící Ferda.

„Jarek s Honzou už jeli pro traktoristu. Pomůžeš nám ještě, prosím?“

„Hned, promiň, zaspal jsem.“

Rozjeli se k zatáčce. Dnes nebyla mlha, ale slunce nevylezlo. Už nahoře viděli traktor. Taky auto. Červený Ford Anglia s typickým zadním oknem v opačném sklonu. Jakoby podseknuté. Poválečný typ dvoudveřový. Všichni byli dole u auta. Traktorista nahlížel pod vůz.

„S tím nehneme, nebo když jo, něco urveme, a to by byla škoda, autu nic moc není. Ty keře pád dobře zbrzdily, jen teď jsou pod ním. Musíme je odřezat. Budu muset pro pilu.“

„Není třeba, pila je. Skočím pro ni. Vozím všechno, co se může potřebovat. Já jsem horník, kdo je víc? Jak o nás říkají,“ smál se Jarek.

Vyběhl po svahu a přinesl pilku. Hned se pustil do odřezávání vzpříčených kmínků a větví. Kluci se střídali a brzo bylo všechno nebezpečné odstraněno. Pak už natáhli lano a vůz pomalu vyjel na cestu. Teď trochu zahrabal Zetor v příkopě, ale vyjel. Všechno prohlédli. Ferda připojil baterku. Nebyla zase taková zima. Chvilku škytala, ale pak motor naskočil.

„Přední reflektor, nárazník a trochu pokrčených plechů. To je dobrý. Hoď to k nám na dvůr. Máme malou dílnu a šikovnýho klučinu, co se hrabe v autech. Do večera ti to dá do pořádku, abys s tím mohl jet a nebyla to mucholapka na poliše,“ dodal traktorista.

Jarek jel za Ferdou, aby ho vzal zpátky. Honza s Dominikem zase roztopit krb, v kuchyňce sporák a ve třech kamrlících kamna.

„Někdy se jenom otevřou všechny dveře. Ale Venca, když přijede, chce mít teplo. Tahle bouda patří jeho rodině, i auto, co s ním jezdím. Ho přiveze nějakej skorošvagr myslím v poledne.“

To už byli kluci zpátky ze statku.

„Byli jsme u toho automechanika. Malá dílna, venku pár aut. Přišel kluk, co vypadal ještě na základní školu. Mysleli jsme, že je to syn. Obešel auto, nahlídnul zespoda a řekl: ‚Hodím to na díru, vole, to bude brnkačka. Možná tady mám i podobnej lak. Nárazník půjde, reflektor mám. Jak na to spěcháš? Do neděle jak z výrobní linky.‘ Traktorista ho poplácal po rameni, je skvělej. Od prázdnin v učilišti. Prý se hrabe v autech už od osmi let. Tak doufám, že mi z toho neudělá ponorku.“

„O tu ses snažil neúspěšně ty, Ferdo.“

„Dědeček by mně odpustil, ten se bude strachovat, jestli se mi nic nestalo. Zato otce by z toho mrdlo, i když auto není jeho. Ten by nejradši, co se dá, prodal. Jen by přistavoval barák, ve kterým pak nikdo nebude. Máti se odstěhovala. Ségra se už těší, jak se vdá a vypadne z domu. Já o tom uvažuju taky, jen na nějakej podnájem nemám.“

„Tohle je mně nějak známý. Tvůj otec aspoň něco buduje. Můj v neděli odpočívá, protože je z kanceláře strašně sedřenej. Fiata mám po dědečkovi i Včelíny, bohužel už nežije. A táta by taky chtěl, ať všechno prodám.“

„To já byl v děcáku. Až tak hrozný to nebylo. Protože jsme jinej život neznali. Vůbec jsme neměli ponětí, co se děje venku. Pak ještě před Únorem přijeli náboráři do hornickýho učiliště. Promítali nám film, kde všechno vypadalo moc skvěle. Šel jsem. Za pár měsíců to už sranda nebyla. Jen se nebylo kam vrátit. Až jsme přišli na šachtu, bylo líp. Ale pořád byl člověk jen cip. Jako kdysi chudáci koně. Po vojně začaly úderky. Dostal jsem se na Ostravsku do jedné z nejlepších. Chlapi jeli rekord a jednoho přimáčkl vykolejený vozík s uhlím. Byl na místě mrtvý. A já dostal jeho místo. Potřebovali doplnit stav. Jezdili tam filmaři, fotografové, při nás dělalo pár muklů. Ti se ovšem nikde neukazovali. Brali jsme pro běžné lidi spoustu peněz. Našel jsem si bydlení u starší vdovy, taky po havíři. Ne že bych s ní šukal, je hrozně pobožná, ale Forda jsem koupil od ní. Není novej, ale moc takových nejezdí. Zase po mrtvým. Nakonec to jednou dožene i mě. Tak si hledím život užít. V práci jsme závislí jeden na druhým, tam to nijak jinak nejde. Ale skutečný kamarády i ve stejným věku jsem poznal na vojně. Proto se někdy sejdeme. Na žádnou ženskou se nechci vázat. Ale najít děvče na pár nocí, není problém.“

„Já pořád přemýšlel, Jarku, že máš nějaký černě podmalovaný oči. Na blonďákovi to přímo září. Tak teď je mi to jasný, když jsi horník,“ usmíval se Dominik.

„Jsem další taky z domova. Mě šoupli na zemědělské učiliště. Budeš zootechnik. Nic proti, vždycky jsem měl rád zvířata. Jenom co se kolikrát děje ve družstvech, to je na palici. Většinou jsou předsedové dosazení straníci, co nemají o zemědělství ánung. Tam, kde to chytli hned z kraje, to trochu jde. Ještěže mají všichni doma nějakou drůbež a králíky a kus záhumenku, jinak by chcípli hlady. A ti, co ještě zůstali na soukromo, skončí velice rychle. I když na druhou stranu družstva, to není nic nového, to je i v západních státech a byla tu i za první republiky. Jenže u nás si bereme vzor od Sovětů, tam při kolektivizaci pomřelo půl venkova hladomorem. No neměl bych tak mluvit, Jarek je straník.“

„Sakra, neštvi mě, už jsem ti říkal posledně, jak to je. Chceš dělat s nejlepšíma a vydělávat? Tak jinak to nejde. Já se tam nehlásil. Prostě mně přinesli průkaz, budeš platit příspěvky a hotovo. Nejsem trotl. Vidím, co se děje. Můžu něco udělat? Víš, co bylo z jara po měně. A vůbec, myslím, že řeči o politice a nemocech bysme si mohli odpustit, co děláš, Niku, ty?“

„Vyučil jsem se čalouníkem, jako byl dědeček. Měl tady na Včelínech dílnu, u ní byt a taky skutečné včelíny. Po válce zbyl jen domek. Jezdím s Erenou a rozvážím po okolí chleba a pečivo. Nestěžuju si, mám hodně přesčasů, tak i nějakou korunu navíc, náhradní volno a taky si našetřím nějakej benál pro mojeho Fiata. Teď jdu do práce až čtvrtýho ledna.“

„U mě pořád stejný,“ přidal se Ferda. „Já to nějak přebral po dědečkovi, jen jsem pod hodinářským družstvem. Měl štěstí, že nikoho nezaměstnával. Tak vykořisťoval jen sám sebe. Pořád jsem takovej nomád, co se toulá po republice. Hned po válce jsme měli práce nad hlavu. Všude byly nějaký věžní hodiny poškozený. Pak docházel materiál i peníze. Teď je to o chlup lehčí, ale na začátek ledna není nic. Ono se to pak dožene.“

Z venku se ozvalo troubení.

„Náš pán a velitel je tady,“ smáli se kluci.

Ve dveřích bylo nejprve vidět dva koše. Za nimi rozesmátý, nakrátko ostříhaný kluk, rozhodně o dost mladší.

„Kde máš, Kódle, Vencu?“

„Už to hrne, má strach, že tady umíráte hladem a přísuškem!“

Venca byl vysoký mladík, vzhledu lamače dívčích srdcí. Zkadeřené vlasy jako beránek, nazlátlé barvy.

„Čau starouškové, kdes přišel, Ferdo, k tomu krásnýmu Fiatu?“

„Tak to není můj, máme tu kamaráda,“ ukazoval na Dominika.

„A kdes přišel k tak krásnýmu kamarádovi?“

„No, já boural a Dominik je můj zachránce.“

„Tak tě vítám mezi náma, to jste si to, kluci, rozdávali v té mlze? Viděl jsem, že někdo navštívil potok. Kde máš auto?“

„Tady v Pohledech u takovýho mladíčka. Prý je hvězda.“

„To je, udělá ti z Tudora letadlo a budeš si muset pořídit pilotní průkaz. Taky ti může z té mrtvolné zeleně udělat stříbrného draka.“

„Nestraš mě. Snad s tím dojedu domů.“

„Do úrodných polí rodiště Klémy. Vidíš, jel na Stalinův pohřeb a zadělal si tam na vlastní. A nejen on. Vlastně teď jsi v Brně. Neboj se, ten kluk je fakt dobrej. Toho kojili benzínem a koupali v naftě. Posune tvou Bublinku o třídu výš.“

„To je hezký, že máš pro auto jméno,“ řekl Dominik. „Já mám Mašličku.“

„Pojmenovat auto mě ještě nenapadlo,“ přidal se Jarek. „Je to vlastně Vdova. Ale to je spíš smutný. Budu muset něco vymyslet.“

„Chlapci a děvčata, já musím mizet, mějte se,“ ozval se hoch, co přivezl Vencu.

„Kde máš ty děvčata?“ smál se Venca.

„Bublinka, Mašlička, zatím Vdova. Já mám Loudala. Aby vám po vašich autech nevyjel.“

„To klidně může, když se jen loudá. Ale pokud by jel Nik za světlama, skončily by jejich auta na sobě,“ řekl Honza.

„Jenže to by pak byly lesby. Taky si to umí holky pěkně rozdat,“ smál se Venca. „A vy kluci?“

Uviděl, jak oba zčervenali.

„No zase jsem toho tak moc neřekl. Myslím, že byste se k sobě docela hodili. Obraťme list, mám hlad jako kráva.“

„Můžeš se pustit do sena a listí v domečku pro ježky, co jsme minule chystali,“ ukazoval Honza.

Dominik s Ferdou se na sebe podívali, ale hned sklopili oči. Museli si oba všimnout svých ruměnců. Že by, pomysleli si oba.

„Máme kopec salátu, dělal se v putýnce, protože jsme obrovská rodina. Jsou nasmažené řízky, ty ohřejeme v troubě. A místo polívky si dáme panáka na setkání. Co tě, Domčo, nebo Niku, přivedlo v konci roku do našich zapomenutých končin?“

„Mám tu malej domek, Včelíny.“

„Tak konečně tě poznávám. Vzdušnou čarou přes trochu křoví jsme skoro sousedi. Jako malej kluk, těsně před válkou, si ještě pamatuju dílnu a několik včelínů. Byly nad sebou. Nikdo nechápal, že dělostřeleckej granát přežil domek, když byl uprostřed. A to tam jedeš sám? Vy jste se s Ferdou neznali?“

„Ne, známe se až od mé havárky. Vlastně pořád ještě dneska.“

„Tak se omlouvám, někdy moc nepřemýšlím. Ale viděl bych v tom znamení osudu. To není jako potkat se někde na zábavě. Jdeme žrát.“

Honza vytahoval z trouby řízky.

„Dal jsem vám, kluci, po jednom, ještě je vrátím, aby se víc prohřály.“

Pokynul jim a talíře dal vedle sebe. Oba si opatrně sedali a snažili se na sebe nedívat.

Nakonec se jejich zakřiknutí rozpustilo ve veselém hovoru všech. Ještě pár piv.

„No, kluci, já toho taky moc nenaspal. Dáme na hodinku leháro. Já tady mám chambre séparée a jsem rád, že jste mi tam zatopili, Jarek s Honzou mají svůj kutloch a vy ten třetí, nahoře topit nebudeme, vždyť pozítří se rozejdeme každý jinam.“

Ferda s Domčou se rozhlíželi po jim vykázaném místě. Malý vincek byl pěkně rozpálený. Kolem něj v rohu azbestová ochrana. Pak jen jedna široká postel bez čel s polštáři a dekami a na zdi věšák ze srnčích parůžků. Malá lampička nad postelí. Toť vše. Jen se sem chodilo spát. Kluci si sedli na okraj postele.

„Pochopil jsem Vaškovy narážky, že ti holky nic neříkají?“

„Klukům nevadím, půjdu si lehnout vedle, jak jsme spali.“

„Proč Ferdo? Mně taky nevadíš. Naopak. Přál bych si takovýho kamaráda.“

Dívali se upřeně před sebe.

„Je to těžký někoho takovýho mít. A nemít ještě horší. Když jezdím po opravách, říkám si, jak někoho najdu. Přijde za mnou do kostelní věže, budeme se spolu dívat přes moře střech, přes vrcholky stromů, vysoko nad vším jen roztáhnout křídla a letět. Pak zjistím, že je zlomená hřídelka, a je po romantice. Slezu nekonečné schody a jedu ji někam, kde mají soustruh, udělat. Nejraději mám hodiny na zámcích a hradech. Skoro každé jsou jiné. Většinou mě tam nechají i přespat. Všude jsou obrazy rytířů, panovníků, mladých sluhů na hostinách. Kamkoliv přijdu, najdu si nějakého miláčka. Povídám si s nimi o době, kdy žili. Hodně si o středověku čtu. Někde jsem jen půl dne, ale také i pár týdnů. Když se vrátím, vyprávím o všem dědečkovi, vždycky mi i poradí a kolikrát ho vezmu s sebou. Kde je jen pár schodů.“

„Máš nějaké volno, ne? Jak s ním naložíš?“

„Nevím. Je to jak v pohádce. Jedu, a kde o něco pomyslně zavadím, tak zůstanu. Najdu si levnou restauraci, levný pokoj, levnou večeři a levné víno. A čekám na bohaté sny. Ty samozřejmě nepřichází. Zbude jen levná pachuť na jazyku.“

„Nemusí být všechno tak špatně. Já, když je mi opravdu zle, mám možnost azylu na Včelínech. Jen sám. Říkám si, jak někde vezmu stopaře. Budeme si vyprávět o svých životech, budou si podobné a přijdeme na to, že společně je zvládneme líp. Jenže u cest stopují jen holky. Ještě některá ukáže neslušné gesto, když jí nezastavíš. Nechtěl bys pár dní zůstat se mnou? Nakonec máme auta, můžeš kdykoliv odjet. Nemám tam takový komfort, jako je tady. Byl bych rád. A můžeme si chvíli lehnout. Ať vydržíme večer.“

„To jo, lehneme si.“

Ferda se stočil ke zdi do klubíčka. Dominik si lehl vedle. Jsou od sebe na dvě dlaně, ale zatím vzdálenost pár světelných let.

 

Vzbudily je vánoční koledy. Na stole kufříkový gramofon. Mísa cukroví a půllitry se svařeným červeným vínem. Skořice, badyán, hřebíček. Ve stojánku nazdobená větvička smrčku.

„Trošku si Vánoce užijeme. Když jsme je začali vnímat, přišla válka. Teď je zase divná doba. A nevypadá to, že bude líp. Tak si musíme trochu atmosféry vytvořit.“

Venca postavil na krb plechový talířek a zapálil františka. Další příjemná vůně kadidla. Povídalo se, vzpomínalo.

Před večeří se šli projít. K lesu se táhly pásy závějí. Bylo jen málo pod nulou a chvílemi vykukovalo sluníčko. Na večeři si otevřeli krbová dvířka a opékaly se klobásy, kterých přivezl spoustu Jarek. Má známého řezníka, co dělá na černo zabíjačky. Horníci dobře platí. Taky dovezl sklenice sádla a škvarků. Veliký kus uzeného. Další uzené přivezl Honza, taky vajíčka a kyselé zelí, brambory. Ferda naložené sýry, co dělá doma jeho dědeček. Dominik přispěl aspoň pitím.

„Chceš tady zůstat pár dní. Tak ti přidáme, co se nesní. Zítra si můžeme na Včelíny udělat vycházku. Na Štěpána se lidé dřív navštěvovali, chodili koledníci. Teď sem má rodina jezdí málo. Bývaly tu běžky. Po vojně jsme se tady setkali párkrát. Jak si kluci najdou nějakou lásku, už bude setkání ubývat. Pozítří po poledni pojedeme domů.“

Když šli večer spát, Ferda jen popřál dobrou noc, zamotal se do deky a vypadal, že spí. Dominik do druhé, nemá cenu něco lámat přes koleno. Ale tím víc vzrůstal jeho zájem. Ráno se spalo dlouho, přece jen předchozí den dal všem zabrat.

Ke snídani vánočka a Jarek vařil horkou čokoládu. To bylo něco, co si mohl dovolit málokdo. Kakao se sehnat dalo, ale čokoláda byla celkem problém. Bývala málokdy. A použít ji na nápoj? Občas se sice dostala čokoláda na vaření, ale chuť měla zcela jinou. Pak proběhla akce dřevo. Dřív přinesené soušky řezali vždy dva kluci na dřevěné koze. Po uzeném s brambory a kysaném zelí vyšli nad chatu a kolem lesa se dostali ke Včelínům, co byly pod nimi. Malý domek zapadaný sněhem ve svahu ani nebyl vidět. Jen kus dál, kde byly kdysi na terasách boudy s úly, bylo pár starých hrušní a jabloní. Došlo na koulování. První uviděli kůlnu se dřívím. Obešli domek. Dominik odemkl a šel otevřít okenice. Předsíňka byla tak na dva lidi ve stoje.

„Nevyzouvejte se. Tady jsou jen tepichy z hader. Dělají je v Bytči, na takových jako stavech.“

Vešli do kuchyně. Největší část zabírala stará pec s troubami nad sebou a zabudovanou nádržkou na teplou vodu. Vedle stará kredenc. U okna novější rozkládací gauč, lavice, malý stůl a čtyři židle.

„Pec vytápí i malou ložnici, jak to bývalo všude. Tam jsou jen dvě postele a skříň,“ ukazoval Dominik. „Ještě je tu z bývalé komory koupelna s kamny, kam se musí napumpovat voda ze sklepa, kde je studna. Ale ručně a záchod se zalévá kýblem. Tady bylo všechno jinak. Bydlel tady celoročně starý včelař. Nikdo jiný. My jsme měli byt u dílny. Nezbylo z ní nic, stejně jako ze včelínů. Tenhle domeček zázrakem přežil. Je to tak maximálně pro dva. Rodiče někdy po válce spávali v ložničce, já s dědou na gauči a lavici. Pak se sehnal rozkládací. Táta sem odmítl jezdit, dědeček, co tady chvíli bydlel, zemřel. Občas sem jezdívám, když mám nějaké náhradní volno.“

„Je to malinkatý, ale krásný, tady se musí cítit člověk šťastný. Jako na malém ostrově,“ obdivoval chaloupku Ferda.

„Uděláme si čaj, je tu vařič, jen zapnu proud. Mám tady ovocný, suší ho mámina kamarádka. Jen hrníčky budou různý, sem se dávalo jen, co se doma nehodilo.“

„Bylo by to ideální hnízdečko lásky. Zapadaní až po střechu, nějakou přítulnou kočenu, co tě hned nechce narvat do chomoutu, a jen si hrát a užívat,“ rozněžnil se Honza.

„Máš to tady jak strážce na majáku, nádherný rozhled. Jenom od silnice je daleko. Co auto?“

„Většinou sníh odfouká vítr, závěje se dělají až u těch planých trnek. A mám řetězy. Pokud nepřipadne, nebude problém.“

Dominik nalil krásně vonící čaj rudé barvy.

„Skvělý,“ pochvaloval si Ferda a díval se na kredenc. „Bože, proč máš ty schwarzwaldky tady v koutě na zemi?“

„Nepamatuju, že by někdy šly. Jsou tam léta.“

„Můžu se podívat?“

„Cokoliv.“

Ferda je opatrně vyzvedl a položil na stůl. Byly plné prachu. Nahnul je a otevřel zezadu. Pak sebral ze země kyvadlo a závaží.

„Máš tady poklad, o tomhle jsem jen četl. Kukačka hlásí hodiny, ale ptáčci dole čtvrtě a na buzení je tady kohout. Tam bude jen něco vzpříčeného, vevnitř vypadají nepoškozené. Můžu se na ně podívat?“

„Klidně si je vezmi.“

„To nejde, jsou příliš vzácné, ale určitě ti je zprovozním. Až pojedeme domů, jestli mi je svěříš.“

„Samozřejmě, tady by jen ležely další roky. Jinak vám nic nenabídnu. Všechno se musí odvézt kvůli myším. Když nemají co žrát, nejsou tu. Pro jistotu dávám pastičky.“

Vraceli se spodem po silnici.

„Nestavíme se mrknout na tvý auto?“

Když přišli na dvůr, dílna byla zavřená. Ale jejich opravář se hned objevil.

„Čau kluci, hned ti auto vyhodím ven a můžeš si ho vzít.“

Otevřel plechová vrata nahoře prosklená drátěným sklem a vyjel ven.

„Kámo, trochu jsem ti káru napucoval. Reflektory máš oba nový, protože by vypadal každej jinak. Nárazník taky, ostatní je tady na papíru, můžeš mi to poslat, jestli nemáš děngy s sebou.“

„No to budu muset, ale nemáš tam nikde za práci.“

„Taky nejsem automechanik ani servis. Když něco dáš, nejsem proti, to záleží, jak budeš spokojenej, ale součástky musím nakoupit. Na Škodovky tu mám všechno.“

„Poslyš, mrknul by ses na mýho Forda, už jsem tu s ním byl. Zítra po obědě? A tohle ti hned zaplatím, my se pak s Ferdou srovnáme.“

„To je moc, tak to máš seřízení už zaplacený. Pokud by tam chtělo něco vyměnit, takový součástky nemám, ale vím, kde se dají sehnat levně.“

„Ferdo, jeďte s Domčou napřed a všude naložte, napumpujte vodu. Nebudeme se všichni mačkat v autě. Vzadu moc místa není,“ poslal je Venca.

„Nějak jsem z toho vedle. Ten kluk snad ani nespal. I ukazatele směru, ručky, vyčistil. V servisu bych se nedoplatil. S Jarkem se vyřídím. Ale vím, jak to dopadne. Pošle mě do prdele, vole. Říká, že bere víc jak okresní tajemník Strany a na parádní pohřeb má našetřeno. Taky většinu našich setkání financuje. Lidi horníkům závidí. Dělat se sbíječkou, nahazovat uhlí, to je sakra dřina. Plno úrazů i smrtelných. Zničený plíce. Celej den někde hluboko v zemi, měl bych strach.“

Kluci už měli všude naloženo.

„Ferdo, nechci se vnucovat, zítra tady končíme, máš ještě volno, na Včelínech se ti líbilo, nechtěl bys pár dnů strávit se mnou?“

„Já nevím, asi chtěl. Jen se bojím, aby to zase neskončilo.“

„Vždyť ještě nic nezačalo. Myslíš, že bude lepší, když budeme každej někde sám? Nechci tě k něčemu nutit. Když se ti něco nebude líbit, tak odjedeš, to už jsem ti říkal.“

„Málo se známe, jsi určitě jinej, věřím ti. Moc bych někoho chtěl. Jenom jsem prožil velký zklamání, bolest. Nejsem hrdina, co se ze všeho oklepe. Ale žít jen napůl, to není řešení. Všechno ti povím, když, když budeš chtít, na Včelínech.“

„Díky.“

Dominik chtěl ještě něco říct, ale zrovna se vracela zbývající trojice.

„Je tady jak v ráji. A máme hlad. Všechny zásoby, co jsme přivezli, přineseme. Dnešní večeře, snídaně a oběd. Ostatní rozdělíme mezi vás, cestovatelé,“ volal Venca.

„Dělit nic nemusíte, já zůstanu u Dominika na Včelínech.“

„Tak to vám, kluci, skoro závidím. A buď, Niku, na Ferdu hodnej. V létě prožil dost krutý zklamání.“

„Musíme se, Jarku, vyrovnat.“

„To těžko, nejsi prťavec, ale jsem skoro o hlavu delší.“

„Já to myslím vážně.“

„Už jsem říkal kolikrát, jak na tom jsem. Dokud mám, dám. Nic nepotřebuju. Jen abyste mě pak šoupli do hrobu. Našetříno mám. V Boha nevěřím, ale pohřeb se mi líbí církevní. Hezkej vyřezávanej kočár s prosklenýma bokama, čtyři černý koně s černejma fedrpušema, jak si to míří z kostela na hřbitov. Proslov nemusí být velkej, pak sfárat do jámy. Nahoru nějaký kytky. Pár slz uroní holky z kavárny a moje bytná bude i vdovou po nájemníkovi. Zase jí zbude auto a může to jít dokola.“

„Seš magor, Jarku, takovýhle kecy.“

„Měl by ses podívat k nám za bránu. Je tam velká tabule s fotkama úderníků i moje maličkost. Kus vedle nástěnka, kde jsou přišpendlený parte. Taky fotky. Jen menší a s černým páskem. Furt je tam někdo. Tak jo, nebudu provokovat. Ať se tady brzo sejdeme.“

Všechno jídlo se roztřídilo.

„Kluci, stačí vám po neděli koupit chleba, nějakej rohlík a pivo. Jinak s tím vydržíte do jara,“ smál se Venca.

Když šli spát, Ferda se zase stočil do deky.

„Zítra ti všechno řeknu. Nezlobíš se?“

„Nemám proč, tak dobrou.“

 

Po snídani se ještě řezalo dříví a všechno se připravilo k zazimování. Do jara sem nikdo nepřijede. Po obědě se loučili. Jarek se ještě staví u mladého automechanika a pak na Ostravu. Venca s Honzou do Svitav, Honza dál vlakem. Dominik a Ferda auty jen kousek na Včelíny. Po nekončícím přání a objímání se konečně vydali na cestu. První odbočil Jarek do dvora, pak se ještě u rozcestí pozdravili troubením. Sníh byl hodně odfoukaný, u domku byli hned.

„Z aut odneseme baterky do tepla. Má víc mrznout. Na motory pytle, přes všechno velkou celtu, kdyby sněžilo. Už to mám vyzkoušené před vojnou. Do obchodu zajdeme pěšky.“

Nanosili polínka, zatopili v peci. Ferda si sedl k teplu a smetáčkem a hadrem zhruba čistil staré kukačky. Z auta si přinesl kufřík s nástroji.

„Mám ti s něčím pomoct?“

„Není potřeba, jídlo dám do výklenku na schodech do sklepa.“

Když se Dominik vracel, přinesl ošatku jablíček.

„Jsou ze svahu vpravo. Kožuchy, narezlý, teď jsou nejlepší, mají kořenitou chuť. Malináče, červený, možná už budou moučnatět. Švýcarské, oranžový, a Kmínky, velice dobrý, to jsou ty nažloutlý s takovými jako malými čárkami. Tady jim říkají Myšincové. Tohle dělá máma. V zavařovačce jsou lesní jahody a maliny v cukru a vodce. Určitě ti budou chutnat. Jen tě poprosím, mohl bys ty kukačky odnést do ložnice? Dal jsem přes postel kus prkna. Chci udělat večeři a dvě věci se sem nevejdou. A nepřeraž se tam. V uličce u stěny pece jsou baterky.“

„To já se omlouvám, jsem moc nedočkavý, můžu pokračovat ráno.“

„Nevadí, když udělám amolety? Dole jsou i marmelády. A máme starou litinovou pánev. Mouka byla v plechové pixli, vajec je plno, a sklenice mléka. Ušleháš mi sníh z bílků?“

Dominik přinesl z věšáčku nad pecí měděný kotlík a metličku.

„Budou velké, podle pánve. A dáme si k nim i naložené jahody a maliny.“

„Jsem rád, měli jsme teď samé maso, amolety miluju. Uděláš i ovocný čaj?“

„Chvilku otevřu, jen abych zavřel okenice. Venku přituhuje, u venkovních dveří se dělá námraza. Zatáhnul jsem tam deku. Jen až si tady budeme rozkládat gauč, musíme stůl posunout ke kredenci.“

„Nevadí, nemám rád moc velké prostory. Tady je krásně a bezpečně.“

„On ti někdo ublížil?“

„Až pak, máme teplou vodu?“

Amolety s dřínovou marmeládou a naloženým ovocem byly výborné k ovocnému čaji. Šli se postupně umýt.

„Než rozděláme gauč, musíme si sem dát, co budeme potřebovat. Do spodu kredence se pak nedostaneme.“

Dominik vyndal cínový trojramenný svícen. Faun, držící nad hlavou kopí. Na něm skleněné růžové kalíšky se svícemi. Taky dvě broušené sklenice na víno. Pro to zašel do malé síňky. Přinesl bílé.

„Bylo u dveří za dekou. Je chladné až moc. Snad máme všechno. Ještě vývrtku a mám lískové oříšky. Stůl je teď vysoko, dáme si všechno na židli.“

Zapálil svíčky, zhasl. Sedli si trochu z boku, aby na sebe viděli.

„Za tři dny jsme si připíjeli mockrát a na všechno možné. Jen teď bych si chtěl s tebou připít na nás dva. Víš, jak je těžký někoho potkat. Naše setkání bylo hodně zvláštní. Možná osud? Nevím, v co věříš. Jen ti řeknu, co bych si přál. Být víc jako přátelé. Být si úplně vším. Pokud to tak cítíš taky?“

„Cítím, Domi, moc bych chtěl. Jen dřív jsem vždycky dopadl špatně. Všechno krásně začalo a špatně skončilo. Taky ses vyučil u dědečka. Jen tak na tři čtvrtě. Děda musel do hodinářského družstva, všechno se měnilo, bylo nás pár, co jsme si vyučení museli dodělat. Už jsem věděl, že jsem jinej než ti ostatní. Z Vyškova jsme se přestěhovali do Slatiny, kde otec dělal na letišti. Děda šel do důchodu. Chodil jsem do vyrovnávacího kurzu. Našel jsem tam kluka, co byl jako já, Poldu. Zamilovali jsme se a jen vyhledávali místa, kde jsme mohli být spolu. Vyučili se, já šel hned na vojnu ke spojařům, ale žádná vysílačka, tahali jsme jen cívky drátů pro polní telefony. Poznal jsem Jarka a Honzu. Venca k nám přišel jako absík až druhý rok. Je učitel ve Svitavách. Já se těšil, jak se dostanu domů na opušťák nebo dovolenou, na mýho Poldu. Poštěstilo se po půl roce. Když jsem ho hledal, řekli mně rodiče, že se ještě s pár klukama dostal do Rakouska. Přál jsem mu to, holt měl štěstí. Přijel jsem pak asi za čtvrt roku. A dozvěděl se od mámy, že ho postřelili na hranicích a za pár dnů zemřel. Rodičům to oznámili až po několika měsících. Uvědomil jsem si, že ho zastřelil stejnej kluk jako třeba já, a byl rád, že tahám pitomý dráty. Všechno se zhroutilo. Myslel jsem, že dál nezvládnu žít. Na vojně to bylo strašně jednoduchý a občas se sebevraždy stávaly. Podrželi mě kluci. Pak k nám za trest strčili Vencu, i když byl špagát. Druhý rok jsme si už zvykli, byli mazáci a s vojnou hlavně díky Jarkovi jsme pěkně vydrbávali. Uměl toho, že je horník, docela využívat. Moc mu vděčím. Jen jsem se vrátil, šel jsem restaurovat do muzea. Byl tam mladý kurátor, příjemný, hezký, nejdřív jen oťukávání. Na vojně nic. Brzo jsem tomu podlehl. Oba jsme nemohli vydržet. Zavíralo se, vlítli jsme na záchod a já najednou viděl pod spodkem dveří smeták. Pak volala uklízečka. Vylezl jsem na mísu. Kdyby se sklonila, viděla by čtyři nohy. Luboš se jí ohlásil, ale ona pořád, že počká, až bude, že musí záchody zamknout. Nakonec odtáhla a my se rychle vytratili. Pak už jsem chodil k němu domů a pořádně se zaláskoval. Šukali jsme skoro denně. Zkoušeli různý polohy, ale stejně to většinou končilo já v kleče, on za mnou. Měl svalnatý stehna, dost velký péro, nádherně přirážel. Říkal, že ze mě vymrdá duši. Oba jsme se potáceli mezi mdlobami. Často jsme se vyměnili, nasadil mně kroužek a byl k nenasycení. Když už nám ani jednomu péro nestálo, měl celou sbírku náhrad. Nejoblíbenější bylo černý dildo, který si tam rval i k mýmu péru. Snad dva měsíce jsem žil jako v horečce. Ale já se do něj zamiloval, nejenom sex. V hlavě jsem měl plno představ co dál. Bydlel na Zelném trhu, ve dvoře. Malé byty. Jedna plus jedna. Když se vešlo a dveře do pokoje byly otevřené, postel stála přímo naproti. A tam jsme vždycky hned směřovali. Doma jsem říkal, že mám moc práce a zůstávám někdy až do noci. Luboš šel vždycky napřed a já za pár minut po něm. Začaly prázdniny. Šel jsem k němu jako obvykle. Nechával odemčeno. Já jsem jen vždycky rychle vešel, zamknul a už rozpínal košili a kalhoty. Většinou byl v posteli. I ten den. Byl v posteli, klečel, ale ten pod ním jsem nebyl já. Blonďaté vlasy. Ten druhý se opíral o polštář a řval: ‚Jo, přidej, ty vole, to je krása, ještě, víc.‘ Luboš mu při tom honil péro. ‚Vymrdám z tebe duši.‘ Stál jsem tam a nemohl se hnout. Až se oba svalili na bok, otočil jsem se a odešel. Všechno ve mně umřelo. Bloudil jsem parkem kolem Petrova. Skočit z některé zídky? Bezmyšlenkově přišlo nádraží, probral jsem se v Ostravě. Hornická ubytovna, Jarek, rum. Pak jeho známý doktor, pracovní neschopnost ani nevím na co. Za čtrnáct dnů si pro mě přijel dědeček. Do muzea jsem už nešel, ale vrátil se k věžním hodinám. Luboš mi neřekl, že je už dlouho s klukem, co jen odjel na studia do NDR. Já myslel, že mám lásku na věky. Byl jsem jenom náhradou. To bych už nikdy nechtěl. Nejdřív jsem se bál. Výšek. Bylo by snadné skočit. Jen jeden krok. Všechno se mi zprotivilo. V noci jsem často viděl Poldu. Jak po něm střílí, jak padá a všude je krev. Každý z naší vojenské čtveřice jsme si vyšetřili nějaký den. A setkávali se tady. Přijel za mnou Honza. Kluci měli strach, když pojedu sem sám autem. Snažili se mně pomoct. Ještě podzim a Vánoce. S tou havárkou mysleli, že to nebyla má nepozornost, ale úmysl. Ani já si nejsem jistý. A s takovým magorem bys chtěl být, Domi?“

„Chtěl, víno nám už trochu zteplalo, no co, jsme taky teplí. Na to, ať se na nás usměje kousek slunce, ať v sobě najdeme všechno, co nám chybí.“

Připili si a Dominik si přitáhnul Ferdu. Chvíli se dívali do očí. Na tvářích se objevil nepatrný úsměv. Polibek prodlužovaly jejich jazyky.

„Na všechno zapomeň, co bylo. Jsme jenom my dva. Celej svět se svýma bolestma i radostma zmizel. Zbyly jen Včelíny obklopené vesmírem.“

Pomalu se vzájemně vysvlékali. Po každém kousku oděvu polibek. Seděli naproti sobě se zkříženýma nohama.

„Jsme jako v buddhistickém chrámu lámové,“ usmíval se Ferda.

„Ti se věnují rozjímání, modlitbám a dosažení nirvány. A to je oprostit se od lidské žádostivosti, takže žádné šukání.“

„Ani trošku?“

„Ne, budeme také rozjímat.“

Dominik si klekl. Vztáhl ruce na ramena svého protějšku a pomalu ho pokládal na záda. Přisunul polštářek.

„Teď nevím, co dřív. Kdybych měl dvoje ústa, pěkně by si užívala.“

„To by ses mi nelíbil.“

„Teď už se ti líbím?“

„Kdes vzal to…“

„Neboj, je to Nivea, na pusinku i na sedinku. Nějak ti splašeně tluče srdíčko. Při tom bys mě mohl učit.“

„Domi, nepřipomínej mi to, prosím.“

„Už jsem zticha, Ferdíku.“

Dominik vzal svého milence pod koleny a natáčel si ho do stran. Jeho slabé úpění ho pořádně rozpálilo.

„To mi, to mi…“

„Měl jsi nějakého Toma?“

„Ne, chci říct, to mi nedělej!“

„Vadím ti?“

„Ne, jenom…, spíš naopak.“

 

„Myslíš, že je už ráno?“

„Ty jsi hodinář, počkej, podívám se. Byl slyšet autobus. Najdu baterku. Čtvrt na devět.“

„Posviť mi, otevřu okenice.“

Ferda, přes záda deku, otevřel okno a pak okenice. Oslepilo je slunce, zasahující půl okna.

„Venku je pěkná kosa, ale krásně, jenom zavřu. Podívej, dole pod náma za ojíněnými stromy, jak je cesta, namrzá mlha. Jsme jako na majáku a dole je moře.“

„Takový výhled nemůže být pro tebe zajímavý, z různých věží jich máš nepočítaně.“

„Jistě, ale jsem tam sám. Někde kavky, holubi, rorýsi a spící netopýři a sovy. Tady mám tebe.“

„Taky jsem někdy zvíře,“ smál se Dominik.

„Ale miloučký.“

 

Začal krásný týden. Snažili se ho dokonale využít.

„Vrátíš se domů, Domi?“

„Teď asi budu muset. Sice o něčem vím, no uvidím, v nejhorším by se dalo pár dnů přespat v pekárně.“

„Děda taky něco plánuje. Jeho kamarád měl sklad na ovoce, ne velkej a v horším stavu. Tak mu ho ani nesebrali. Doma nezůstanu. Můžeme se zajet podívat. Bylo by krásný být někde spolu.“

„Pak by tomu říkali U dvou bukvic, nevím, jestli by něco takovýho šlo.“

„Proč ne, když by z toho byly dva byty.“

„Každopádně podívat se můžeme. Bydlet aspoň blízko by bylo skvělý.“

„Ale Včelíny si necháš, viď?“

„Určitě, místo našeho seznámení.“

„To byl spíš potok, ani nevím, jak se jmenuje.“

„Je zvláštní, jak se někdy životy propojí. Stačí jen vteřiny a všechno je jinak. Chtěl bych tu na stráni dát nějaký dutý kmen. Aby si ho obsadily zdivočelé včely. Často se tu na stromech usazují roje, co uletí z úlů ve vesnici. Nechat je jenom tak jako kdysi, nebrat med. Normálně včelařit by tady nešlo, když tu nikdo nebydlí. Aby tu zase byly včely.“

„Co vrátit se k čalouníctví, třeba k restaurování?“

„Jistě, nemíním celý život jezdit s rohlíkama. Ale to ne. Rozhodně si něco najdu, udělám kurz nebo školu. Raději si všechno pořádně rozmyslím.“

 *

V půli týdne šli do obchodu. Chleba, loupáčky, velké pletýnky. Pár piv. Olomoucké tvarůžky pěkně zaleželé. Víc nebylo potřeba. Silvestr. Půlnoční přání. Novoroční procházka blízkým lesem.

„Díky, Domi, je mi krásně, jako bych znovu objevoval starý známý svět. Všechno je jiné, ubylo šedi, bezmocné šedi mýho života. Kdyby si člověk mohl všechno krásný někam poschovávat a pomazlit se s tím, když je sám a je mu zle.“

„Myslím, že tím špatným jsme si v životě už prošli. Jistě, přijít může ledaco. Začal Nový rok, náš rok a nenecháme si ho něčím zkazit.“

„Podívej, ptáčci nám shodili větvičku jmelí. Je hezky vysoko.“

„Asi ví, že nám chybělo.“

Dominik jednou rukou nadzvednul větévku s několika bílými kuličkami a druhou si přitáhl Ferdu k polibku.

„Nechce se mi z tvého ostrova, Robinsone.“

„Ani mně, můj Pátku. Ráno zprovozníme naše auta a budeme se loučit. Poslední oběd, poslední večeře a poslední noc.“

Taky si všechno náležitě vychutnali. Od jídla po milování.

„Víš, to veliký, krásný vzrušení, je jenom pár vteřin. A tak moc ho chceme. Tolik pro něj obětujeme. Já chtěl víc, pocit, že ten druhý je tady kdykoliv pro mne, stejně jak já pro něj. Že jeho ruka mě přikryje, když přijde chlad, jako mě vyzvedne, když klopýtnu. A nebude to jen pár vteřin. Když bude přát trochu štěstí, tak celý život.“

„Moc mi bude chybět usínat ve vzájemném objetí, Ferdo. A stejně se tak budit.“

„I mně, ale v sobotu odpoledne se sejdeme. Zajedeme se podívat na starý sklad.“

Když zamykali dveře, utrhnul se kus sněhu na střeše a sjel na ně.

„To určitě místní skřítek, zlobí se, že mu odjíždíme,“ oklepával se Ferda.

„Neboj se, Hospodáříčku, vrátíme se, co nevidět.“

„Asi taky nechce být sám.“

„Možná není, za komínem se mohou schovávat dva.“

„Že by skřítci byli taky?“

„A proč ne? V pohádkách to někdo vyškrtal. Jako v životě. My taky neexistujeme.“

„Tak tam, kluci, za komínem moc nezlobte. Aby nám nespadnul.“

„Někdo nás poslouchat,“ objal s úsměvem Dominik svůj protějšek.

„Někdo nás vidět,“ dodal Ferda a políbili se.

„To je poslední polibek. Pojedeš první, kdyby něco, vezmu tě na špagát.“

„Tak jo, ať je po tvým, ale pusu ještě jednu.“

Obě auta se rozjela, ještě zatroubit. Další kus sněhu sjel ze střechy. Že by skřítci tak dováděli?

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (65 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (61 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (63 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (73 hlasů)

Autoři povídky

Dávno nosím peníz pro Charóna

tak blízko je Druhý břeh

jen srdce je stále plné lásky

kterou už není komu dát

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #13 Odp.: VčelínyDome 2024-04-11 21:53
nádherné! Veľmi ma baví čítať práve tvoje poviedky. Krásne popíšeš - navodíš atmosféru. Baterka ráno pri zavretých okeniciach na chalupe mi pripomenula detské časy. Tie časy o ktorých píšeš som nezažil, a ani keby som sa narodil o 10 rokov skôr, tak ich nezažijem, no veľmi rád o nich čítam, študujem, počúvam. Píšeš aj pre mňa. Ďakujem, neprestávaj.

PS: renomé asi nám, Slovákom nenapravím, no budem pre to robiť všetko
Citovat
+8 #12 Krásně napsánoPAVEL06 2024-03-12 12:51
Musím poděkovat a pochválit, úplně to vtáhne člověka do děje. Moc děkuji za Tvé povídky a těším se na další. cq3eh
Citovat
+11 #11 Odp.: VčelínyLamm 2024-03-04 08:29
Já povídky z této doby naopak vyhledávám, stejně jako poslouchám Příběhy bezpráví. Protože historie se opakuje a je třeba si ji připomínat. Stejně jako věty "vykořisťoval jen sám sebe" apod. Abychom pak nebyli odkázáni jen na řeči některých dnešních šedesátníků, za kterých bylo tehdy všechno růžové, protože byli děti nebo padesátky ještě nezažili. A došlo nám, že komunismus byl a je zlo, i když ti doma tvrdí, že naší rodině se vlastně nic nestalo, protože "praděda naštěstí umřel před 48. a tak mu nemohlo vadit, že o vše přišel, ti druzí prarodiče se sice museli vystěhovat do pohraničí a už nidky rodnou ves neviděli, ale stejně byli staří a že zavřeli tchána na dva roky? Však k tomu museli mít nějaký důvod a kdyby nekrad zrní (ze svého pole ve své stodole), tak mohl spokojeně žít jako ostatní". Já pamatuji jen léta osmdesátá a ani tehdy nebylo dobře, i když to na rozdíl od padesátek musela být selanka. Tak prosím Maxi piš dál a za mne ještě víc povídek z této doby. Děkuji.
Citovat
+3 #10 Odp.: VčelínyGD 2024-03-03 08:27
Mike33 máš právo házet šablu kdekoliv a kvůli čemukoliv, ale jak již bylo řečeno kvůli době příběhu bych to neviděl. Mohl by si třeba hodit nějakou vlastní povídku z doby, která ti bude vyhovovat. Bude-li kvalitní jako od tohoto autora, např., rád smeknu.
Citovat
+10 #9 Odp.: VčelínyP.Waits 2024-03-02 19:35
Mike33 - Určitě se ti ta doba může zajídat, někomu jinému se zase bude zajídat jiná nebo jiné téma, Max tady má ovšem povídky i ze šedesátek a sedmdesátek a třeba taky ze středověku. Takže nemáš pravdu, ale i kdybys ji v tom měl, léta padesátá a šedesátá byla léta Maxova mládí, jako třeba toho mého to byla devadesátá a nultá, a z vlastní zkušenosti se autorsky vždy čerpá nejlépe, člověk si nemusí dělat rešerše a hledat správné reálie, tak to, prostě je, navíc Max tu několikrát psal, že ty povídky v té době většinou i vznikaly. Proto je zde nejspíš i spousta povídek ze současnosti a bude-li je někdo číst za padesát let (možná), přijde mu to pravděpodobně taky na jedno brdo. :lol:
Občas stojí za to se nejdříve zamyslet, než něco napíšu, a když něco chci kritizovat, tak to platí dvojnásob.
Citovat
+8 #8 Odp.: VčelínyHonzaR. 2024-03-02 19:11
Mike33: Tak si nedělej násilí a nečti to, však to není povinné. Dokonce i já, magor, který musel přečíst všechno, už to dávno nedělám, protože i moje míra masochismu má nějakou mez. Proto léta padesátá (btw, Max popsal i sedmdesátky) přeskoč, uleví se ti neskutečně, věř mi.
Citovat
+8 #7 Odp.: Včelínyzmetek 2024-03-02 19:06
Pro Mike33: Když vidím, že mi povídka bude něčím vadit - téma, doba apod., tak jí nečtu. A když jí přečtu a nesedne mi, tak jí obvykle nehodnotím, protože mám asi jiný vkus a někdo jiný může být nadšený.
Citovat
+8 #6 Odp.: VčelínyDáin 2024-03-02 18:59
Každá doba je jiná a něčím zajímavá, a v Maxových povídkách si můžu počíst o lidech a reáliích, které jsem nezažil (nezažil jsem ani ta sedmdesátá).
Tak jako se nejde strefit do vkusu každého (ostatně já tu taky nečtu všechno), tak se ani komentovat všechno nemusí. A když už se "musí", tak aspoň slušně.
Citovat
+12 #5 Odp.: VčelínyTamanium 2024-03-02 16:14
Cituji Mike33:
písať neustále to isté z tej istej doby, preboha kde na to chodíš, čo ´Ta na tom ešte baví? Ja už keď vidím "Léta padesátá – 1953-1954", už sa mi chce hodiť šabľu. Nie je to nejaký druh fetišu, byť upnutý na 50 roky? Prepáčte, ale tento autor mi už lezie na nervy! Za mňa - 10 hviezdičiek a to nehodnotím schopnosť písať autora to nespochybňujem, ale tá doba! Už prestaň! Posuň sa aspoň o 20 rokov dopredu!

Snad by sis mohl přečíst historii toho, jak a kdy povídky vznikaly. Pak bys nejspíš změnil názor. Ona i kritika potřebuje jakousi znalost. Krom toho jsi si mohl všimnout i toho, že hodně lidí právě tyto povídky kvituje. Mají svou hodnotu v mnoha věcech. Můžeš mít svůj názor, ale za sebe bych byl rád kdyby sis trochu zjistil historii povídek, je tady na stránkách zmíněna minimálně 2x.
Kritiku proč ne, ale oprávněnou. A když tam vidíš na začátku ty roky, nemusíš to číst.
Citovat
-15 #4 Už ma to nebavíMike33 2024-03-02 13:54
písať neustále to isté z tej istej doby, preboha kde na to chodíš, čo ´Ta na tom ešte baví? Ja už keď vidím "Léta padesátá – 1953-1954", už sa mi chce hodiť šabľu. Nie je to nejaký druh fetišu, byť upnutý na 50 roky? Prepáčte, ale tento autor mi už lezie na nervy! Za mňa - 10 hviezdičiek a to nehodnotím schopnosť písať autora to nespochybňujem, ale tá doba! Už prestaň! Posuň sa aspoň o 20 rokov dopredu!
Citovat
+6 #3 Odp.: VčelínyGD 2024-03-01 12:33
Já už to snad ani nebudu moc komentovat. Musel bych se jenom opakovat
Citovat
+11 #2 Odp.: Včelínyzmetek 2024-02-29 19:38
Krásně navozená atmosféra, dobová zima z toho přímo dýchá, zažité reálie... Takové švarcvaldky jsem viděl jednou v životě. :-)
Citovat
+11 #1 Odp.: VčelínyBamira 2024-02-29 01:03
Zase hezké vzpomínky, Sice v té době jsem ještě nebyl na světě, ale pamatuji si ty větrolamy u cest i sloupky s chvojím co vytyčovali cesty. Ta nádoba na ohřev vody v kamnech, se jmenuje kamnovec, nebo i kamenec či měděnec. Babička měla pomněnkově modré kamna s kamnovcem nad troubou s mosazným kohoutkem. Díky.
Citovat