Zelená uklidňuje?

Funěl jsem do kopce, jako by mi plíce měly vyskočit z těla, a poslední čtvrtinu kopce, kde se úzká rozbitá asfaltka změnila v už opravdu hodně vymletou a kamenitou lesní cestu, jsem už musel bajk potupně tlačit. Tenhle úsek jsem při cyklovyjížďkách po okolí pravidelně vyjížděl bez nejmenšího zaváhání, mám myslím poměrně slušnou kondičku. Ale takhle cestou od nádraží s batohem věcí na celý víkend (přiznávám, včetně lahvinky oblíbeného Rýňáku) už mi dal kopec nemilosrdně na vědomí, že název Hůrka získal od místních naprosto oprávněně.

Nádherný smíšený les s prastarými duby a křišťálový, v září ještě sluncem prohřátý vzduch, mě ale nabíjel energií. Ani to tlačení kola, které jinak totálně nesnáším, mi tentokrát nevadilo a spíš jsem se kochal přírodou. Ne nadarmo se říkává, že zelená uklidňuje. Navíc jsem věděl, že už zbývá jen poslední neméně vodou vymletý a hodně kamenitý sjezd lesem, pak už se otevře louka a na jejím protějším okraji, kde pokračuje zase jen neprostupný les, se už objeví můj azyl na příští dva dny, který by asi ledaskdo v té všude kolem panující zeleni označil za takovou legrační výrazně modrou pohozenou kostičku Lega. Měl jsem solidní časovou rezervu, abych stihnul maringotku odemknout a pootvírat dřevěné okenice, než padne tma. Není to žádná zatuchlá „myšárna“ vyřazená od cirkusáků, ale před rokem úplně nově postavená maringotka, poskytující snad víc moderních vymožeností, než mám ve svojí vršovické garsonce. Hlavně tedy díky tomu, že tady kdysi stávala opuštěná hájenka, po které sice jinak už nebylo ani stopy, ale zůstala klíčová stará kopaná studna a taky elektrická přípojka. Pořídit tohle místo, to se mi povedl opravdu majstrštyk!

O tom jsem přemýšlel, když už jsem pil hrnek oblíbených alpských bylin (láhev vína jsem si chtěl nechat na další večer, chtěl jsem být fit na plánovaný sobotní MTB švih po okolí) na malé dřevěné terase, která když nezajišťuje bezpečí prosklených francouzských dveří, tvoří po vyklopení skvělý základ pro posezení s hrnkem čaje, kafe, nebo skleničkou něčeho ostřejšího. Jakýkoliv nápoj je každopádně doplněný nejkrásnějším výhledem do zalesněných kopců, jaký znám.

Jen jsem si teda nepředstavoval, že si tu ten parádní výhled budu užívat takhle sám. To v mém plánu teda rozhodně nebylo. Tohle místo mělo být překvapení pro Toma, takové „modré z nebe“, které jsem mu chtěl snést, protože měl taky rád přírodu a já do něj byl naprosto beznadějně zamilovaný. Koupě pozemku se asi dva roky zpátky povedla díky tomu, že už od vejšky jsem si přivydělával jako realiťák. Branži jsem už neopustil, ačkoliv konkurence je obrovská, ale poměrně se mi myslím daří. Pak už stačilo najít jednu z těch firem, co vyrábí dnes tak oblíbené maringotky a tiny housy, která by byla schopná vyrobit přesně to, co jsem si pro nás dva vysnil. No, když tak nad tím přemýšlím, asi nejtěžší samozřejmě bylo tohle všechno před Tomem utajit.

Právě při studiu na VŠ jsem Toma poznal, když tam byl jako doktorand a přišel suplovat na můj diplomový seminář. Stačil jediný pohled do jeho šedozelených očí a jediný jeho úsměv jen tak hozený do prostoru posluchárny, o kterém jsem si okamžitě začal představovat, jaké by to bylo, kdyby patřil jenom mně. Věděl jsem, že naději mám, protože o Tomovi se po fakultě šuškalo, že je na kluky. Jinak bych si vůbec netroufnul ho ani oslovit. Tedy mimo výuku, samozřejmě. On měl tedy úroveň a se studenty si nic nezačínal, aspoň o tomhle se tedy nešuškalo nic. Já ale absolvoval svůj už poslední semestr, zbývalo jen dopsat a obhájit diplomku, tak jsme se brzy dali dohromady, bylo to báječný a já věřil, že to tak bude napořád. On tedy dál na univerzitě fungoval a vedl nějaká cvičení a semináře, já už se naplno opřel do realit a díky slušné porci náhody pořídil tenhle malý ráj na zemi. Jak já se těšil na jeho výraz, až to tady poprvé uvidí.

Vzal jsem si jednou ve středu volno od klientů a prohlídek, vyrazil vlakem k bývalé hájence, abych to tam nachystal. Všechno bylo nové a v mých očích dokonalé. Ve čtvrtek v podvečer jsem si řekl, že víkend plný překvapení nezaškodí zahájit trochu dřív, pořídil jsem Tomovo oblíbené sushi a vyrazil za ním do školy. Takhle večer už neměl mít konzultace nebo tak, jen říkal, že se tam musí trochu zdržet. Prý že musí opřipomínkovat nějaké bakalářky. Se sushi jsem s sebou vzal i nový svazek klíčů. Těšil jsem se, až je před něj položím a on bude hádat, co znamenají. Hlavně jsem mu musel říct, že v pátek nejedeme za mým bráchou a jeho rodinou, jak jsem mu namluvil, ale že si musí zabalit svoje pohorky a k tomu oblečení trochu víc do přírody.

Zatímco mi tohle běželo hlavou, už jsem byl na té správné chodbě, žádná fronta studentů čekajících před kanclem katedry na konzultace se podle očekávání nekonala, nemohl jsem se dočkat, až uvidím ty jeho nádherné šedozelené oči rozšířené překvapením a jeho překvapený úsměv. Sotva jsem zaklepal, už jsem se hrnul dovnitř a jen se snažil nerozsypat to sushi.

Tom seděl u svého psacího stolu, na stole stohy papírů, asi ty bakalářky a tak. Jeho kolečková židle otočená zrovna ke vstupním dveřím. Jen jeho krásné oči jsem neviděl, ačkoliv nepochybuju, že ten překvapený výraz určitě měly. Ani úsměv jsem neviděl. Zato jsem viděl čile kmitající holý zadek nějakého studenta v tu chvíli zakrývající jeho obličej. Krve by se ve mně nedořezal. Takhle jsem si to překvapení tedy rozhodně nepředstavoval. Myslel jsem, že ze sebe ani slovo nevypravím. Nakonec, dneska mi to přijde docela absurdní a musím se tomu hořce pousmát, jsem opatrně postavil papírovou tašku s krabičkami sushi na roh skříňky, co byla hned u vstupních dveří kanceláře, a vypadla ze mě jediná krátká věta, řečená naprosto bezvýrazně:

„Donesl jsem ti sushi, to máš rád.“ To už jsem Tomův obličej viděl a v jeho vytřeštěných zelenošedých očích četl: „Tohle jsem pěkně posral.“ nebo tak něco. Studentík se nestihl ani otočit, natož ze sebe něco vypravit. Co taky. Doteď ani nevím, jak vlastně dotyčný vypadal v obličeji, jen ten jeho zadek jak dva malý půlměsíce se mi do mozku vypálil asi už napořád. Pak už jsem toho moc neviděl, oči se mi zalily slzama a byl jsem rád, že jsem trefil dveřma zpátky ven. Na nic jsem nečekal a vypálil pryč, jen kdesi za sebou jsem slyšel Tomovo „promiň“, „do prdele“ a „počkej“, dalším slovům už ani nebylo rozumět. To bylo také to poslední, co jsem od Toma slyšel, v dalších dnech už jsem mu nezvednul telefon a ani vidět jsem ho už nechtěl. Plány na růžovou společnou budoucnost se mi po našich dvou společných letech sesypaly jak domeček z karet…

Sedím na terásce maringotky s tím přenádherným uklidňujícím výhledem a už poloprázdným hrnkem čaje a hloubám nad tím jak to, že mám tak mizernej vkus na chlapy. Už v prváku VŠ jsem se šeredně spálil s Markem. Já byl vykulenej z těch všech věcí v nový škole, na střední škole se žádná studentská láska nekonala, byl jsem vždycky v tomhle strašně nesmělej. Když se mi nějakej klučina líbil třeba až tak, že se mi podlamovaly kolena, oslovit jsem jen tak při náhodném setkání nikoho neuměl.

Na začátku VŠ jsem byl pořád dost nezkušenej, a když jsem Marka, tehdy staršího skoro o dvacet let a působícího zkušeně a sebejistě, poznal na jedný internetový seznamce, otevřel se pro mě úplně novej svět. Jako jeden z mála mi napsal zprávu tak, že měla hlavu a patu, navíc byl strašně vtipnej. A trvalo to jen chvilku, setkali jsme se osobně, uhranul mě pohledem svých smaragdově zelených očí, ve kterých hořely plamínky až klukovskýho šibalství, který mě bavilo. A byl to vůbec fešák, na svůj věk zdaleka nevypadal. Byl sportovní typ a líbilo se mi, že o sebe pečuje. Na obleky jsem nikdy moc nebyl, ale on v nich vypadal skvěle. Asi potřeboval vypadat dobře i kvůli byznysu, měl dobře šlapající firmu někde v Budějicích. Naštěstí měl v Praze útulnej malej byt, aby nemusel pořád pendlovat, protože práce mu zabírala opravdu většinu času. Hodně taky jezdil po obchodních schůzkách, dokonce včetně většiny víkendů. Ale když už byl se mnou, dostával mě svojí galantností a různejma výletama a aktivitama, který pro nás vymýšlel. A v posteli se teda taky vyznal, během pár týdnů jsem s ním dohnal svůj středoškolskej skorocelibát měrou vrchovatou. On byl zdálo se dost zkušenej, já se snažil ho v sexu nikdy nezklamat a ukázalo se, že jak on je zkušenej, tak já jsem přizpůsobivej. Zkrátka se zdálo, že nám to klape po všech směrech.

Bohužel, idyla trvala jen pár měsíců. Jak se mi tenhle novej svět s Markem nečekaně otevřel, tak se zase rychle zavřel, když jsem zjistil, že v Budějicích má nejen firmu, ale taky věčně trpělivě čekající manželku a s ní už asi patnáctiletýho syna. Po tomhle zklamání jsem se už většinu studia dalšímu zamilování spíš vyhejbal. Až později na to seznámení s Tomem. Čím se to vždycky tak podělá? Asi to bude v těch zelenejch očích, co mě vždycky uhranou a mozek si vezme dovolenou. Musím si slíbit, že se už do žádnýho zelenookýho nezakoukám! Musím se dát na modrooký blonďáky! To jsem si samozřejmě pomyslel jen v žertu, blonďáci mě totiž nikdy moc nebrali. Jak to bylo v nějaký písničce Dana Bárty: Srdce je veliký, hluboký, široký, rozum je makovej korálek. Srdci (a libidu) prostě neporučíš. Radši jsem dopil čaj a šel spát, abych byl čerstvej na zítřejší MTB vejšlap a abych se snad dokonce nezačal trochu litovat.

Slunce mě vytáhlo z postele, ranní káva opět vylepšená výhledem, co se snad nikdy neomrzí (nad stromy lehce stoupala pára, ale jinak to vypadalo na parádní den začínajícího babího léta), mě přivedla na optimističtější myšlenky. Něco málo jsem posnídal, natáhnul na sebe dres, popadnul bajk a šlápnul do pedálů. Vyhovovalo mi, že v okolí maringotky byl spíš klid. Jen pár místních i minimum turistů, kteří občas vypadali, že do těch končin zabloudili spíš omylem. Přesto jsem si tu a tam řekl, jaké by to bylo potkat nějakýho švarnýho cyklistu. Jednak jezdit po zdejších kopcích ve dvou by samozřejmě bylo stokrát lepší než takhle sám, druhak vždycky rád spočinu okem na pěkně rostlým klukovi v upnutým cyklistickým dresu. Takový mě prostě rajcujou odjakživa. Nemůžu si pomoct, vždycky se musím ohlédnout, už jsem se takhle málem několikrát na kole i vymáznul. Co naplat, prostě je to taková moje slabůstka. A taky se to snad dá teď pochopit, vždyť už jsem rok bez chlapa. Sakra!

Pořádně jsem se na kole provětral, najel solidních asi 75 km (tady už se to počítá, v těch zdejších kopcích to holt není jak někde na rovině v Polabí). Ale ať jsem se rozhlížel, jak jsem se rozhlížel, žádného osamělého fešného sportovce jsem za celý den nepotkal, jen pár rodinek s dětmi na víkendovém výletě. A protože už zbývalo jen sjet posledním kopcem dolů k louce, kde už budu vidět tu svojí modrou kostičku, naděje na lepší večerní společnost, než byla láhev Rýňáku věrně čekající v ledičce, pomalu umírala. Sakra!

Jsem už skoro na kraji louky, najednou něco slyším. Jako by se tam někdo s někým hádal. Nebo nadával. Nejdřív nevím, jestli se mi to jen nezdálo, protože moje kolo valící se dolů přes všechny ty ostrý kameny dělá fakt solidní kravál. Ale už vidím nějakej pohyb a něco barevnýho a k tomu slyším už zřetelně, že jsou to nadávky. Popojedu ještě kousek a už vidím vedle cesty cyklistu v pestrobarevném dresu. Je zády ke mně, skloněný nad něčím, co se ukáže být samozřejmě jízdním kolem. Jedu ještě blíž, vidím, že dres byl asi původně ještě výrazně barevnější, ale je dost solidně na zádech ocejchovaný místním blátem. Naštěstí krvavě rudá mezi barvami vůbec nefiguruje. Trochu se mi ulevilo. Zkoušet, kolik si pamatuju z první pomoci, by se mi tímhle způsobem nechtělo. Chlapík je štíhlej, vysportovanej. Jsem lehce zaskočenej z toho, že jsem vůbec někoho potkal až tady uprostřed lesa, kde nebývá ani živáčka, ale naštěstí jen nezírám na jeho pěkný tělo a nestéká mi mlsná slina z koutku, ale velmi rychle u mě převáží snaha bejt nápomocnej. Vidím totiž, že dotyčnej má vyndaný přední kolo, se kterým zápolí. Nadávky jsou pochopitelný, protože kolo nemá úplně tvar kruhu a pár drátů trčí z ráfku ven. Taky vidím, že má klučina moc hezký do bronzova opálený lýtka, pokrytý jemným chmířím světlých chloupků. Říkám si, že strávil asi léto někde u vody. Má totiž dres dost „na tělo“, a jak zápolí s tím předním kolem, horní díl dresu se mu vyhrnul, spodní trochu shrnul, a já vidím v té mezírce mezi textilem ostrou linii dělící jeho krásně do zlatova opálená záda od naopak úplně bělostné pleti trochu níže tam, kde už „záda ztrácejí své slušné jméno“. Ten boží pohled mě nestihnul vzrušit jen proto, že přeci jen převážila starost o to, jak tomu klučinovi pomoct, a taky protože on už otočil hlavou směrem ke mně. Můj sjezd po kamenité cestě by mohl přeslechnout jen hluchej. Vidím, že kluk má tak kolem dvaceti a je dost hezkej i v obličeji. Vrcholem je, že má nádherný výrazný oči. ZELENÝ! Má oči úplně smaragdový. Sakra!

Naštěstí tam nestojím jak zařezanej a povídám prostě:

„Ahoj, můžu ti nějak pomoct?“

Vykání myslím není nutný, nejsem o moc starší, navíc mezi „opravdovejma bajkerama“, co jen nejedou na elektrokole k zahrádce nejbližší restaurace, byla vždycky tykačka normální. Ani náznak pohoršení nevidím, klučina se lehce smutně usměje:

„Ahoj, tak to nevím, jestli vůbec jde. Dost jsem podcenil terén, koukám. Chtěl jsem jet zkratkou a najednou letím přes řidítka.“

Vidím, že to bere poměrně s humorem. Jen má asi pravdu s tím, že s jeho kolem teď už asi fakt nic nenaděláme. Má dost draze vypadajícího gravela, asi komplet karbonovýho. Jenže na ty tenký pláště to tu fakt není. Přeci jen je to takový silniční kolo, jen s obutým hrubým vzorkem, a zdejší ostrý kameny jdou člověku slušně po krku. A tohle na koleni neopravíme, cykloservis je daleko, navíc je sobota večer a za hoďku, hoďku a půl bude tma jak v pytli.

Dali jsme se do řeči, jmenuje se Ondra, chtěl stihnout dojet za kamarádama, co jsou poblíž na chatě někde v osadě u řeky. Jsou to prý spolužáci z univerzity, mají tam strávit příští týden a užít si kola a zbytek končícího léta, než začne nový semestr. Divil jsem se, že jede jen nalehko, ale jeho věci tam prý už dovezli rodiče jednoho z kamarádů, který se tam nechal dopravit i s kolem jejich autem. Ptám se, jestli někdo z kámošů tam má jiný auto a mohl by pro něj dojet. To prý ne. Že ale zkusí zavolat svýmu tátovi, jestli ho může vyzvednout. Mám pochybnosti, že do týhle divočiny někdo autem dojede, ale prý má nějaký velký SUVčko, který to zvládne. Jsem trochu zklamanej, že by tohle nečekaný setkání s takovým mladým fešákem mělo skončit až takhle banálně.

Vzal jsem to jeho šišatý nešťastný přední kolo, svoje kolo solidárně tlačil vedle sebe, Ondra si přehodil zbytek gravelu přes rameno. Všimnul jsem si, že měl ramena docela široký na to, jak byl jinak dost štíhlej a spíš takovej šlachovitej. Povídám, ať aspoň popojdeme na louku, kde bude určitě výrazně lepší signál. Tam Ondra trochu poodešel stranou a viděl jsem, jak trochu rozčileně gestikuluje a párkrát pokrčí těmi svými pěknými rameny. Jinak byl hovor překvapivě krátký, po chvilce se vrací zpátky s tím, že jeho táta je i takhle v sobotu služebně někde pryč, což Ondra nevěděl. Stihne ho vyzvednout až zítra ráno, tedy v neděli. Jen mu musí Ondra ještě poslat zprávu, že nějak vyřešil nocleh a nezůstane přes noc někde v lese.

„To nezůstaneš.“ Lehce se usmívám, a aniž bych musel něco dodávat, jen ukážu rukou k modré kostičce na druhé straně louky. Je vidět, že se mu přeci jen trochu ulevilo, už asi moc nevěřil, že se dočká nějaké pomoci, než padne tma. A z lehce tmavnoucí oblohy je vidět, že to nebude moc dlouho trvat. Pobídnu ho, ať trochu přidá, a za chvilku jsme v našem neplánovaném společném útočišti. To jsem teda zvědavej, co přinesou příští hodiny, protože jak je pěknej, tak je tajemnej a zatím nevyslal jedinej signál, že by byl jako já na kluky.

Ondra je překvapenej, co všechno se do takový maringotky vejde, vypadá, že se mu fakt líbí, což mě samozřejmě těší. Ani jeden nepohrdneme sprchou, přeci jen po celém dni na kole nevypadáme zrovna jak ze žurnálu (já jsem od bahna jen trochu míň než on, který se v něm přímo vyválel). Sprcha proběhne oboustranně ve vší počestnosti, stejně je malinkatá a sotva pro jednoho. Navíc jsem ho nechtěl nějak vylekat (případně naštvat) nebo jen udělat něco, co by mu bylo nepříjemný, jestli je teda fakt na holky. Jen jsem mu předtím půjčil nějaký triko a trenky, který jsem měl v rezervě. Byl za ně spolu s čistým ručníkem rád, protože jeho dres vypadal, jak vypadal. Zatímco se sprchoval, jen jsem mu ho lehce přepral ve dřezu. Při tom jsem se neubránil poslouchání zvuků vody a mydlení ze sprchy a přiznám se, že k těm zvukům jsem si ledasco představoval. Ondra po chvilce vylezl tak nějak ještě hezčí, kouzlo mu asi dodávaly rošťácky rozčepýřený světle hnědý vlasy. Jdu tedy do sprchy hned po něm, ať vedle sebe nevypadáme jako kráska a zvíře. Pak honem honem otevřu tu láhev Rýňáku. Něco mi v pátek říkalo, že ji mám do batohu přihodit. Stihneme tak na terásce ještě moment, kdy zapadající slunce vybarví oblohu snad do všech odstínů růžové, oranžové a fialové.

Už je tma, ale ještě sedíme na plátěných skládacích lehátkách a klábosíme o všem možném. O kolech, o tom, že máme společnou alma mater (vlastně i s tím syčákem Tomem, napadne mě už jen letmo, na toho ale v té chvíli myslet nechci), pak ještě o tom, že Ondra trénuje na nějaké triatlonové závody. Lahev vína není ani celá dopitá, snědli jsme jen kousek sýra s bagetou. Moc víc toho tady k jídlu nemám, ale asi to nevadí. Ondra stejně občas zívne. I to mu ale v mých očích sluší. Sotva jeho zuby zasvítí do tmy potřetí, zavelím, že jdeme na kutě. Na nás oba dolehla únava z celého náročného dne.

V maringotce je jen jedno dvoulůžko. Radši mu nabídnu, že postel bude jeho, já si ustelu vedle na podlaze jen na rezervní dece.

„To by ses asi moc nevyspal, vždyť se vejdeme,“ povídá. A přišlo mi, že to řekl lehce laškovným tónem, zatímco v jeho očích jako smaragdy mu při tom blýsklo. Zdálo se, že únava z nás obou jako mávnutím kouzelného proutku spadla. Posunul se ke kraji postele ještě víc, aby to svoje konstatování potvrdil i neverbálně. Už svítila jen malá lampička na zdi vedle postele a v tom protisvětle jemné chloupky na jeho dokonale plochém bříšku měly barvu zlata. To dělalo to prázdninové opálení. Až při tom pohledu jsem si uvědomil, že tričko před ulehnutím odložil. Je fakt, že maringotka byla zářiovým sluncem za celý den ještě příjemně vyhřátá. Přemýšlel jsem, jestli odložil i ty půjčené trenky. Ale přikrývka, která z něj zakrývala vše od pasu dolů, odmítala tuhle otázku zatím zodpovědět. Byl tak sexy, že jsem nemohl uvěřit tomu, že se mi jenom nezdá.

No, takové pozvání se snad ani odmítnout nedalo. Než abych tam dál nerozhodně stál jen v boxerkách, které by za pár vteřin stejně prozradily, že se mi ten jeho nápad opravdu hodně líbí, zvolna jsem se zasunul pod přikrývku vedle Ondry, ze kterého jsem nemohl spustit oči. Klidně by si mohl myslet, že ho hypnotizuju.

„Čím se ti můžu odvděčit za záchranu před divou zvěří nebo umrznutím?“ povídá. To jsem se musel rozchechtat, protože mi to přišlo jako nejklišovatější klišé jak od nějakýho zoufalýho pisálka, co se nezmůže na víc než hodně nevkusnou růžovou knihovnu. Naštěstí u toho lascivně nemrknul a z těch šibalských ohníčků v očích bylo vidět, že to celé je nadsázka.

Na víc jsem nečekal, protože Ondrovo péro mezitím z přikrývky postavilo docela solidní stan. Nebylo nutné už nic říkat, docela netrpělivě jsem se přes pravý bok převalil směrem k němu a políbil ho. Volnou levou rukou jsem nelenil a přes zlatě bronzové bříško zajel pod okraj přikrývky. Takže trenýrky taky už neměl!

To už jsem ale držel jeho pořádně nalitý péro, a zatímco jsem ho nepřestával líbat a naše jazyky hrály přetlačovanou se střídavými průniky na území soupeře, jemně jsem ho dole masíroval, potěžkal mu varlata a po hmatu zjistil, že je hlaďounce vyholenej. To mám rád. Že se to i jemu líbilo jsem pochopil, když mě jemně kousnul do rtu.

Netrvalo ale dlouho a Ondra převzal iniciativu. Odhodil přikrývku na zem, mě převalil zpátky na záda a jediným jeho plynulým pohybem bylo po mojí pomyslné trenýrkové převaze 1:0. Vyrovnat tohle skóre mu zjevně nestačilo, a jakmile hbitě přikleknul, začla se jeho pusa věnovat pro změnu mému péru, které už taky bylo v pozoru. Uměl to báječně. Jednu ruku mi zasunul pod bedra, druhou volnou mě hladil po břiše a občas přejel přes hrudník, kde mi tu a tam promasíroval bradavky. Cítil jsem, že po roční abstinenci to takhle nevydržím moc dlouho, takže po chvíli jsme si role prohodili a moje pusa se podobně věnovala jemu, zatímco ležel zpátky na zádech. Péro měl parádní, co do velikosti řekněme nadprůměr, ale rovný jako svíčka a s krásně naběhlejma žilkama. Nic jsem neošidil a té jeho neobřezané nádheře se věnoval, jak nejlíp jsem uměl, jazykem mu dráždil uzdičku, předkožku ústy trochu pomazlil a při zásunu jsem nijak nedbal rizika udušení. Trvalo to docela dlouho, ale jakmile si moji hlavu trochu za vlasy přidržel a lehce zvyšoval tempo mého snažení, zatímco jeho hlava sebou tu a tam křečovitě trhla do záklonu, věděl jsem, že se brzy udělá. Poslal mi do pusy pořádnou nadílku a chutnal skvěle! S úlevným heknutím zůstal chvíli ležet na zádech úplně bezvládně jako loutka, které někdo náhle přestříhnul vodicí šňůry.

Já byl ale pořádně rozrajcovanej a odpočívat jsem no nenechal. Přikleknul jsem na podlahu hned vedle postele, jedním škubnutím jsem si ho za nohy přitáhnul k sobě, nohy mu oběma rukama zvednul a zaměřil se na jeho růžovou dírku. Na tu jsem začal jazykem dorážet a Ondra se tedy rozhodně nebránil. Nohy poslušně zaklesnul o sebe a držel je tak, já je jednou rukou držel už spíš jen symbolicky a druhou rukou jsem hmátnul do šuplíku postele, kde už rok od neuskutečněného velkolepého představení nové maringotky čekaly na svoji chvíli šprcky a gel. Dobře, že jsem je jako neplánovaný poustevník nevyhodil. Byly tam, kde jsem si pamatoval, takže po chvilce už jsem si volnou rukou masíroval svoje péro, dokud nebylo jako kámen. Ondrův růžový věneček začal pulzovat v reakci na masáž mého čilého jazyka, takže na co ještě čekat, jemně jsem (po zcela nepatrné technické pauze) na Ondru nalehnul. Znovu jsme se vášnivě políbili a on sám rukou moje beranidlo (no dobrá, zas tak velkýho ho nemám) nasměroval na správné místo.

Přirážel jsem, po chvilkách měnil tempo a Ondrovo hlasité hekání mě povzbuzovalo. Za chvilku jsem se i já přidával druhým hlasem. Nemít sousedy je super, nijak krotit jsme se nemuseli. Měl jsem asi solidně „naspořeno“, protože Ondrovo vysportované břicho a hrudník jsem pokropil solidní bílou dávkou. Oba pořádně zpocení jsme spočinuli v objetí a po tom řádění si dali ještě jednu jemnou hubičku, která vyzněla až romanticky. Oba jsme se blaženě usmívali a utahaní zůstali v objetí ještě pár chvil. To už na nás únava zase dolehla plnou silou, cítili jsme klidný tep toho druhého a netrvalo dlouho, byli jsme oba v limbu…

Probudilo mě opět ostré slunce zřejmě jen moment potom, co vyšlo. A taky lehká zima, protože přikrývka ležela pořád na zemi. Opatrně jsem ji zvednul a oba nás přikryl a ještě chvilku se díval, jak Ondra nerušeně oddychuje. Vzbudil se asi za hodinu s úsměvem, který vypadal jen lehce rozpačitě. Nezbylo než si dát rychlou sprchu (docela bych bral společnou, ale sprcháč bohužel přes noc nepovyrostl ani o kousek).

V maringotce nezbylo k jídlu nic než pár sušenek z hloubi kuchyňského šuplíku, ale káva i výhled byly pořád super. Ondra už se převléknul zpátky do dresu, který do rána stihnul uschnout, a čekal na svůj odvoz. Lehký smutek, který se o mě začal pokoušet, jsem zaplašil a radši myslel na proběhlou noc a užíval si pohodu toho nedělního rána. Ze zamyšlení mě vytrhnul zvuk motoru auta zápasícího s kamenitou cestou, takže jsem honem ucuknul s rukou položenou do té doby na Ondrově koleni. To už se na protějším kraji louky objevilo velké černé SUV a Ondra zvednul ruku a zamával směrem k řidiči. Za okamžik už z auta vystupoval Ondrův táta Marek a mně ve vteřině došlo, po kom má Ondra ty přenádherný smaragdový oči. SAKRA!

Jak vždycky Marek vypadal sebejistě, tak jsem na něm s drobnou škodolibostí, která je mi myslím jinak docela cizí, pozoroval poprvé jisté známky vykolejení. Čekal jsem, jestli předvede prvotřídní pokerface a kompletně mě zazdí, jako bychom se vůbec neznali. Nejdřív to tak vypadalo, když z jeho úst vypadlo úvodní:

„Dobrý d…“

Z jeho výrazu mi bylo jasné, že mě i po těch několika letech poznal okamžitě. Takže pokračoval:

„Teda ahoj.“

Víc nic. Trochu mě naštvalo, že ani mě nenapadlo nic inteligentnějšího než jen:

„Ahoj Marku.“

„Vy se znáte?“ prohodil Ondra, ale bylo vidět, že se situací moc nezaobírá a hned vleče zraněného gravela směrem k autu, jehož obří kufr kolo bez problému během okamžiku spolknul. Z Marka a mě nevypadlo nic víc než že jo, že jsme se před lety potkali.

Celý ten moment už tak vyzněl dost rozpačitě, tak mě ani moc nepřekvapilo, že z Ondrovy strany se nekonalo nějaké srdceryvné loučení, jen se na mě hezky usmál, snad abych si naposledy prohlídnul jeho pěkný běloskvoucí zuby, roztomile zamával a on i Marek že mi děkují za pomoc. Popřál jsem jim už jen stručně šťastnou cestu. Jen mě napadlo, že bych rád byl malou muškou, která může poslouchat, jestli se konverzace v autě nějak ještě stočí směrem k mojí maličkosti. Ale čert to vzal, co z toho. Auto už jelo přes louku a za chvilku zmizí v lese. Najednou na mě dolehlo vědomí, že jsem Ondru viděl pravděpodobně naposledy.

Gentleman samozřejmě dopoledne nepije, ale já jsem najednou nemohl zaplašit myšlenky na nedopitou lahev vína, co zůstala v pidiledničce. Sáhnul jsem do lednice, lahev byla lehce orosená a na dně měla ještě přilepený lístek na poznámky, co jsem večer improvizovaně použil místo podtácku, aby na skládacím dřevěném stolku nebyly kolečka. Regulérní ubrousky jsem v maringotce fakt neměl. Láhev mi málem vypadla z ruky, když jsem si všimnul, že na tom lístku je tužkou namalované srdíčko a hlavně připsané nějaké číslice, nepochybně kompletní telefonní číslo!

Nalil jsem si tedy poslední zbývající skleničku vína, sednul si do lehátka a zíral zase do krajiny. Měl jsem najednou skoro hmatatelný pocit, že to skutečně funguje, ta zelená asi opravdu uklidňuje…