Rodokmen

Poutník na cestě životem

Krásné dobré ráno, pokud právě vstáváš. Dobrou noc, pokud se chystáš spát. Krásný den, kdykoliv mezitím.

Právě tak začínal Michal své emaily těm, kterým chtěl dát prostřednictvím textu nahlédnout do svého nitra. A proto tak začíná i tento drobný příběh. Drobný, přesto v několika lidských životech významný.

Byla hluboká noc, místnost osvětloval svit svíček, z reproduktorů hrála jeho oblíbená Enya a prsty mu běhaly po klávesnici sem a tam. Ještě pár slov a bude s emailem pro kamarádku Blanku spokojený.

‚Odesláno, hotovo. Dobrou noc!‘

Ba ne. Ještě je tu jeden pracovní e-mail.

‚Mohl bych s ním počkat do rána, ale…‘

Jako snad žádného alespoň trochu ješitného mužského nenechal Michala odejít spát bez přečtení email s předmětem Poděkování. Dopis, jenž k němu připutoval od kohosi neznámého, ho nenechal jít spát, aniž by klikl na Přečíst. Klikl a četl:

Email:

Čas doručení: 23. 4. 2021, 23:17

Od: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Pro: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Vážený pane doktore,

z celého srdce Vám děkuji za Vaši knihu Historické cihelny Jižní Moravy. Díky ní jsem objevil místo, kde velmi pravděpodobně žil a pracoval můj pradědeček z matčiny strany, pan František Maršík. Ve starých matrikách jsem objevil, že byl mistrem cihlářským v Poustecké cihelně. Má pátrání, kde to mohlo být, byla doposud neúspěšná. Až díky Vašim plánkům a obrázkům tuším, kde mohla být. Kolikrát jsem tamtudy od trolejbusu procházel. Hledal po sídlišti i v přilehlém lesíku. Můžete mě prosím přesněji navést, v jaké části sídliště mohu pátrat? Výřez ze starého plánku naznačuje, že mohla být cihelna kdesi za točnou, směrem k lesu. Je to tak správně?

Za veškeré informace, které povedou k doplnění informací do naší rodinné genealogie, děkuje a je s pozdravem

Jakub Kučera

Takové emaily nedostával Michal často. O to více si vážil, že čas, kdy bolavé srdce z rozchodu s Honzou léčil prací, nebyl marný. Možná někomu pomůže objevit kousek rodinné historie a tím třeba i střípek sama sebe. Jelikož byla cihelna blízko, jen několik stovek metrů od jeho bytu, nabídl se, že neznámému badateli místo bývalé Poustecké cihelny ukáže. Poví mu, co o ní ví.

Netrvalo dlouho a Michal s Jakubem se opravdu setkali.

Byla sobota po obědě. Příjemný dubnový den. Slunko již trochu hřálo, tráva se zelenala. Bylo tak akorát na sportovní kalhoty, tričko a rozepnutou mikinu. Oblečení, ve kterém moc rád trávil Michal čas. Byl moc hezký den. Rád chodil včas. Ve chvíli, kdy se na točnu blížil trolejbus z města, již Michal postával na zastávce. Zastavil. Do sobotního odpoledne vyklopil hrstku cestujících a líně se přesunul o kus dál, kde zastavil. Lidé se postupně začali vytrácet do přilehlého obchodu nebo mířili ke svým domovům. Jen jeden z nich zůstal na místě. Pohledný, vysoký, hnědovlasý, s brýlemi… Rozhlížel se.

‚To je Jakub,‘ pomyslel si Michal.

I Jakub již Michala viděl a šel mu vstříc.

Podle Michala se Kuba usmíval. Krásně usmíval. Ústy i očima. Podali si ruce.

„Dobrý den,“ pronesl Michal.

„Dobrý den, rád poznávám autora té báječné knihy osobně,“ pronesl Jakub.

Kdyby se Jakub díval pozorněji, mohl spatřit na Michalově tváři lehké zarudnutí od studu. Nevšiml si toho, protože byl sám zaměstnán vlastními myšlenkami.

‚Je ohromně chytrý. Je to poznat z každé stránky té monografie. Navíc, je to tak krásný chlap. Snad se neztrapním,‘ dralo se Jakubovi na mysl během toho, co si Michala rychle prohlédl a preventivně stočil své oči jinam.

Prošli kolem supermarketu. Zahnuli doleva, ještě jednou vlevo a již mířili pryč od panelových domů luční cestou, kudy dříve jezdívaly koňské povozy, do míst, kde stávala ještě ve 30. letech 20. století na tu dobu moderní cihelna. Michal ukazoval, co všechno ze starých map, plánků a archivních fotografií zjistil. Kuba vyprávěl o tom, kde všude při práci na rodokmenu pátral a co zajímavého se dozvěděl. Povídali, procházeli se. Fotili si poslední zbylé kameny z kruhové cihlářské pece. Čas utíkal velmi rychle. Témata se stávala čím dál tím osobnější.

„Jak jste se dostal k tomu napsat knížku o cihelnách?“

„Co vás na psaní nejvíce bavilo?“

„Co vás baví na sestavování rodokmenu?“

Odpoledne se pomalu přehouplo do druhé poloviny. Michal doprovodil Kubu na autobus. Během čekání si povídali. Pořád si měli co říct.

Víkendový interval sedmatřicítky ze sídliště do centra přišel v tento den Michalovi neobyčejně krátký (přesně ten, na nějž obvykle nadával z opačného důvodu). Díval se za mizejícím trolejbusem a bylo mu fajn. Měl radost, že se mu během uplynulých let podařilo odložit vyprahlé toužení po partnerském vztahu za každou cenu. Jen proto, aby nebyl sám. Díky tomu si mohl užít pěkné chvíle s lidmi, kteří do jeho života vstoupili jen na okamžik. Cestou domů si říkal, jak se má teď v životě hezky.

‚Mám prima práci na pamáťáku, díky níž potkávám nové zajímavé lidi, jako teď Jakuba. Mám prima přátele, kteří mě mají rádi takového, jaký jsem, a to je dost vzácné,‘ blesklo mu hlavou.

‚Pokud někdy potkám prima partnera, bude to fajn, když ne, tak budu mít také dobrý život v rámci možností i tak,‘ špitl si sám pro sebe.

Ne vždy se měl takhle rád.

‚Pořád se to učím,‘ říkal si během toho, co se vracel domů ulicí zalitou odpoledním sluncem.

Bylo mu příjemně. Otevřel čipem dveře od domu. Na malou chvíli se zastavil u výtahu a pak pokračoval chodbou dál. Za okamžik stál před dalšími dveřmi. Odemkl dveře kolárny. Bylo tam. Jeho milované kolo. Od doby, co se téměř před třemi lety rozešli s Honzou, na něm seděl sotva třikrát. Koupili si je (stejná, jen v jiné barvě) chvíli před úplným koncem vztahu. Chtěli tehdy nové vybavení pro pokračování společných cest životem i Evropou. Pak se jeho partner bláznivě zamiloval do nového španělského programátora u nich v práci. Tehdy přišel za Michalem s nápadem, že by mohli žít společně s oním kolegou ve třech. V Barceloně. Přesto, že to bylo pro Michala velmi bolavé, rozhodl se, že dá prostor Honzovi jít cestou jeho srdce. A on půjde tou svou. I kdyby to znamenalo žít svůj skutečný a autentický život bez muže s velkým M. „Pouze“ s rodinou a přáteli. Na tohle milostné dobrodružství se necítil. Zkoušel se přemáhat a být moderní…

‚Já se o polyamorii fakt snažil, jenže jsem nudně monogamní párový typ,‘ povzdychl si Michal.

‚Dlouho jsem si nadával, že mi otevřené vztahy ani polyamorie nejdou a ubližují mi,‘ pokračoval v duchu.

‚Jak jsem staromódní a vůči druhým, kteří tuhle potřebu mají, nepřející,‘ proběhlo Michalovou myslí.

Stejně i smířlivá reakce se sebou samým: ‚Jsem to autentický já, jak říká psychoterapeutka Bára. Je to tak v pořádku.‘

Při myšlenkách na minulost i pohledu na dvě stejná, drahá zánovní kola se Michal trochu zamračil a povzdechl si. Za chvilku se již usmíval. Protože věděl, že je důležité se mít rád a být na sebe hodný. Občas se i něčím odměnit… Dotkl se řídítek svého kola (vyzvednutí toho druhého několikrát bez úspěchu připomínal jeho majiteli; stále tam stálo). Usmál se, přivřel oči. Cítil, že dnes to půjde. I bez přátel, kteří by měli chuť vyrazit s ním. Vyvedl kolo před dům. Nasedl. Pedály ho vedly ven ze sídliště. Do lesoparku k přehradě. Šlapal po příjemné cyklostezce kousek od břehu.

Sem tam předjel rodinku, jejíž nejmladší členové s radostí zdolávali své první cyklistické kilometry. Jindy minul v protisměru jedoucí skupinku přátel či partnery. Osamělých jezdců, jako byl on, zaregistroval jen pomálu. Pokud je potkal, tak měli sklopený zrak k displejům či super chytrým hodinkám a soustředěně sledovali tep, spálené kalorie, rychlost a kdo ví co ještě. To Michal byl na kole spíš „kochací typ“ než polykač výkonů a kilometrů. Bylo to… Ne přímo jako za starých časů, přesto celkem fajn.

Střídavě v úvahách, střídavě tady a teď dojel Michal k přístavu. Opřel kolo o přístavní zídku. Vystál frontu plnou mladých rodin a skupinek kamarádů, zakoupil velkou točenou Kofolu. S ní se posadil na osiřelé molo. Chvílemi vnímal slunko hřející do zad, chvilkami hladinu jezera před sebou a občas i své vlastní myšlenky. Promítl se mu před očima znovu ten krásný čas, jenž začal setkáním se sexy Jakubem, a pokračoval cestou k jezeru. To společné setkání ho inspirovalo.

‚Již vím, co udělám, až přijedu domů,‘ pomyslel si.

Na sídliště dorazil zpátky v okamžiku, kdy za nedalekým vodojemem zapadalo slunce. Byl konec dubna. Přes den teplo. Přesto teď v podvečer ucítil chlad. Propocené oblečení začínalo Michala zábst. Dorazil domů. V kolárně odložil a uzamkl kolo. Vyjel výtahem domů. Prožil krásný den.

Hned za dveřmi ze sebe sundal propocené oblečení. Zamířil do sprchy. Pustil vodu. První kapky dopadly na hlavu, ramena i na záda. Zajel si rukama do svých černých, mírně vlnitých vlasů. Promnul je. Dopřál jim i dnes dobrý přírodní šampon s vůní citrusů. Měl moc rád vůni ve vlasech. Pomáhala mu cítit se dobře.

Na houbu vymáčkl pořádnou dávku gelu s kořeněnou vůní. Voňavou pěnu postupně nanesl na své štíhlé vysportované tělo. Na krk, na ruce, na břicho… Také na stehna a nohy. Měl moc rád vůni téhle pěny. Vždy mu přinášela pocit klidu a uvolnění. Během těchto myšlenek doputovala namydlená houba až k jeho penisu. Nadzvedl svá oholená mírně se bimbající varlata a dopřál jim bohatou porci voňavé pěny. Promnul je. Rukou pak zamířil po penisu výš. Přetáhl předkožku. Nanesl chladivý gel a začal ho roztírat. Svou vlastní rukou.

‚Je to pořádně dlouho, kdy se mě na těchto místech dotýkal nějaký chlap.‘

Zakroužil s pěnou po hlavě žaludu.

‚Naposledy se ho dotýkal můj bývalý přítel. Od té doby já sám.‘

Celým svým tělem cítil, že právě pro něj je to tak správně.

‚Jasně, že mi občas chybí dotek, pohlazení…,‘ pousmál se a volnou rukou se pohladil po rameni. ‚Nebo právě cizí ruka v mém rozkroku,‘ zakřenil se jak pubertální uličník.

‚Rozhodl jsem se však, že na mého Ptáčka sáhne příště jen ten, koho budu mít opravu rád. S kým budu chtít být.‘

Přemýšlel a u toho ze sebe smýval pěnu i pot ze sobotního dne. Vzpomněl si, jak kdysi četl něco ve smyslu, že není umění vyhrát s dobrými kartami, ale hrát s těmi mizernými dobrou hru. Právě takhle se v životě cítil. Jako ten, kdo se naučil žít sám se sebou a svými pocity, i přesto, že ho jako dítě rodiče svazovali v koupelně. Protože nechtěli mít pihovaté dítě. Zkoušeli i různé psychické hry a trápení. Zvládl nějak zpracovat i to, že se chtěl podřezat a umřít. I to, že kolem dvacítky na mladé tělo a sex lákal iluzi blízkosti a lásky. Byl sice od rozchodu sám, ale v rámci možností spokojený. S přáteli, kolegy…

‚Dobrou hru zkusím hrát i teď,‘ usmál se, zastavil vodu, jemně se osušil a nahý došel do pokoje.

Do pokoje, který postupně přecházel v praktickou a moderní kuchyni. Otevřel ledničku, vytáhl kedlubnu. Umyl a očistil. S kedlubnou v ruce, oděný tak, jak jej pánbůh stvořil (mít v ruce místo kedlubny jablko, mohl by být pěkným Adamem), zamířil k pracovnímu stolu u okna. Zapnul lampičku ve tvaru loďky, zapnul počítač. Naladil svůj oblíbený kanál s filmovou hudbou a začal psát.

Email

Dobrý den do Kol pro Afriku,

moc se mi líbí vaše práce. Oceňuji, že posíláte starší silniční kola do Gambie. Do míst, kde je bez kola do školy moc daleko. Vhodná kola pro gambijské školáky nemám. Mám však k dispozici nové, téměř nejeté (ujeto asi 200 km) horské kolo značky Merida (nové stálo přes 30 000 Kč). Vím, že prodejem jiných než základních kol financujete servis kol před cestou za gambijskými školáky i samotnou přepravu bicyklů do Afriky. Mohu právě takové kolo přivézt na vybrané sběrné místo? Podle seznamu by nejbližší k mému bydlišti mělo být v Komunitní zahradě Poustecká pomněnka, je toto sběrné místo stále v provozu?

S pozdravem a s díky za vaši záslužnou práci

Michal Dvořák

Ještě doplnit předmět: Dar jízdního kola. Adresu: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Jeden klik a email je na cestě do neziskovky.

Ještě krátká zpráva jeho ex.

Text v messengeru

Ahoj, připomínám (snad po osmé), že máš u mě přes tři roky to kolo. Pokud si ho do měsíce nevyzvedneš, pomůžeš svým darem školákům v Gambii. S pozdravem Michal.

Měl ze sebe radost. Cítil, že se mu tímto rozhodnutím povedlo uzavřít hluboko v nitru další dílek minulosti. V míru a s elegancí. Tak jak to měl rád. Těšilo ho, pokud jeho rozhodnutí pomáhala nejen jemu, ale i někomu dalšímu.

‚Jedno dnešní rozhodnutí jsem poslal do světa, teď ještě to druhé. To těžší,‘ mumlal si Michal přitom, co se přesouval od notebooku ke kuchyňské lince.

Do konvičky nasypal sušenou mátu, zalil vodou, přidal med. Za oknem začala být tma. Zapálil čajovky. Za svitu decentní lampičky a svíček opět usedl ke klávesnici.

Text:

Jsem poutník na cestě životem. Od poznání k poznání. Snažím se žít ten nejlepší život s tím, co mám. Někdy sám a jindy s přáteli. Hledám jednoho nebo víc kamarádů, se kterými budu moct putovat na těžko na kolech. Neumím slíbit lásku (pokud přijde, nebudu se jí bránit :-)), mohu však nabídnout přátelství. I to, že vše dělám tak nejlépe, jak dovedu. S citem a co nejvíc doopravdy to jde. Rád jezdím na kole do přírody, za památkami, architekturou. Baví mě knihy a umění. Hezké dny přeje Michal.

Tato slova byla odrazem toho, jak Michal v daný okamžik vnímal své srdce, okolí, muže i svět. Neměl chuť se nabízet na Tindru, Grindru a těch dalších. Měl to vyzkoušené. Tyhle aplikace mu připomínaly tak trochu e-shop na sex a snad i na instantní lásku. Rychlý nákup podle fotky. Konkurz na to nejlepší zboží.

‚Inzerát na seznamce je tak krásně staromódní jako ty moje památky, kterým se nejenom v práci věnuji,‘ pomyslel si s úšklebkem.

Chvíli přemýšlel, do jaké rubriky zařadit svá písmena a řádky. Ta s názvem „On na chlapy, nějak se to vyvine…“ v nabídce není. On hledá jeho na flirt a na sex, ne. On hledá jeho na kamarádství, ani to Michalovi nepřišlo přesné. On hledá jeho, vážně. Po chvíli váhání se rozhodl pro tu poslední. I když ani to úplně nesedělo.

Večer pokročil. Zhasnul světla a svíčky. Přesunul se ve své nahotě do ložnice. V ní rozsvítil na komodě dřevěný maják. Maják klidu a naděje na životní pouti. Byl doma, ve své posteli. V místě, kde se cítil v klidu a v bezpečí. Pohladil se, obejmul. Ještě než usnul, pustil z mobilu na reproduktory svůj oblíbený podcast (pro zvědavce, jmenuje se Přepište dějiny!). Když nastavoval na mobilu čas vypnutí přehrávání, postřehl, že mu přišel nový email. Jeho únava mu již nedovolovala si ho přečíst. Stoupala a Michalovi těžkla víčka. Za několik okamžiků již spokojeně oddechoval.

V neděli si Michal dopřál vydatného spánku. Probudil se až chvíli po desáté. Ještě se mu nechtělo vstávat, a tak si chvíli četl. Pak se přece jen zvedl. V břiše mu trochu kručelo. A kávu, tu by si tak dal. Za okamžik bylo celým bytem slyšet, jak se kávová zrna v ručním mlýnku proměňují na kávový prášek. Tuze to vonělo. Za okamžik balancoval s french pressem plným vonící kávy v jedné ruce a miskou s jogurtem, banánem a cereálními kuličkami v druhé směrem k ložnici. Stejně se musel vrátit ještě jednou pro hrneček a lékovku. Uvelebil se opět na posteli. Rozevřel knížku a u toho snídal. Měl tahle dlouhá, nahá víkendová rána rád. Ne že by si neuměl představit, že takto bude snídat s někým fajn a u toho si povídat o knížkách. Ale co. I na čtenářské sdílení existuje aplikace i web. Právě díky nim na tuhle prima knížku narazil.

Že ty lidi na webu nezná nijak blíž? To je fakt.

‚Pořád je to lepší, než se trápit samotou,‘ pomyslel si ve chvíli, kdy dojedl poslední lžičku jogurtu.

Vyklepl z lékovky dvě pilulky, zapil kávou. Když je začal brát, měl strach, aby na nich nebyl závislý, aby mu neublížily. Dnes je rád, že díky nim dokáže stabilně žít. Za to, že ho přiměl sebrat odvahu nechat si předepsat po letech neúnosných úzkostí a paniky léky na „psychičku“, vděčí v tom dobrém dodnes svému ex. Dlouhá léta chtěl být silný a zvládat všechny příšerné stavy duše sám. Spolkl léky. Sáhl po mobilu, aby se podíval na knižní tip pro dnešní den. Dotkl se prstem displeje, odemkl telefon a tu na něj vyskočily ikony čtyř nových emailů.

Email č. 1

Najel prstem na první z nich a četl:

Neděle 2:14

Od: Partnership for life

Hej Kotě. Dáme sex? Já 28/187/80/18/6.

DrakkK

Chvíli na tu zprávu koukal. Tohle nečekal.

‚On snad neumí číst? Nebo někdo nepozná péro od jízdního kola?‘ odfrkl si napůl překvapeně a napůl zhnuseně Michal.

Napil se kávy a roloval prstem po displeji dál. Byly tam ještě další tři emaily. Ten další bude lepší, byl přesvědčen Michal.

Email č. 2

Neděle 9:02

Od: Partnership for life

Ahoj,

budu tvou rozkošnou Čubičkou. Podržím Ti, jak si budeš přát. Budeš do mě přirážet. Nejdřív jemně, pak tvrdě. Narveš ho do mě až po koule. Vystříkáš se do mě a naplníš svou horkou mrtkou mou lačnou díru. Umím skvěle kouřit ptáka. Nejdřív se dotknu jazykem špičky, pak budu kroužit jazykem po uzdičce. Budu sát a přirážet. Až se mi uděláš to pusy. Fšechno spolykám. Pošly fotku svýho ptáka. Honza.

Michal dočetl a bylo mu smutno. Tahle zpráva sice neobsahovala čísla jako ta předchozí. Místo toho detailní popis sexuálních praktik a několik pravopisných chyb navrch. Pak se zarazil.

‚Co když jsem udělal chybu já? Možná jsem dal inzerát do nějaké sexuální rubriky,‘ znejistil Michal. Podíval se, kde je jeho inzerát zveřejněný. Byl v rubrice Vážné seznámení.

‚Tak to fakt nechápu,‘ zamračil se Michal a mrknul na telefon. Ten ukazoval čas 11:06, dva nepřečtené emaily a zprávu přes WhatsApp. S fotkou právě pečené tresky. Usmál se.

‚Jíťa ví, jak mě potěšit. Na emaily teď nemám sílu,‘ povzdechnul si.

Spustil přehrávač a během chvilky se z mobilu linulo baroko. Stačilo chvíli a již si podupával nohou. Pravda, při oblékání ponožek to bylo trochu nepraktické. Stejně jako oblékání boxerek při vlnění se do rytmu cembala. Lehce zavrávoral jen jednou, když se pokoušel dirigovat pomyslný orchestr a u toho zapnout košili. Jitka byla jeho velmi dobrá kamarádka. Znali se již léta. Oba spolu sdíleli nejednou radosti z nových lásek, dlouhých vztahů i bolesti rozchodů. Dneska budou společně sdílet rovnou tresku k obědu, tu má Michal rád.

Při obědě probrali s kamarádkou leccos. Hudbu, novinky z jejich pěveckého sboru, muže… Michal Jitce vyprávěl, že potkal Kubu, který ho inspiroval opět vyrazit na kolo. A dokonce k tomu podat si inzerát.

„Přemýšlel jsem, že bych Jakubovi napsal. Pokusil se být s Jakubem kamarád. Jen nevím, jestli by o to stál. Tedy pokud by se mi povedlo se do něj nezamilovat. Zabouchnu se do heteráka, nebo do kluka, co má dvacet let přítele, a pak budu směšnej… Budu se červenat, předvádět se, nadbíhat…,“ svěřil se Michal kamarádce se svými myšlenkami, když šli po obědě vyvenčit Jitčina boxera.

„Ale Míšo, vždyť to nemůžeš vědět…“

„A navíc to bude bolavé a nepříjemné pro obě strany,“ dostal ze sebe Michal. Nenaplněné lásky a ztracená přátelství bylo to, čemu se v téhle fázi života chtěl Michal vyhnout. I když v hloubi duše věděl, že těmhle věcem se nedá vždy rozumem ubránit.

„Zkus to…,“ řekla Jitka. „Nebo počkej na ten inzerát, třeba se někdo fajn ozve,“ dodala zasněně. „Někdo fajn. Na kolo i pro život.“

„Jsi naivní. Nefunguje ani to kolo. Ze čtyř odpovědí na vážné seznámení dvě nabídky sexu a další dvě zprávy jsem ani nečetl. Jsi naivní, má milovaná Jituško, ale stejně tě mám rád jako svoji vlastní ségru,“ vychrlil na kamarádku Michal. „To s Kubou jsem si měl co říct, Jituš. Ale s nimi? O šuku?“

„Hele brácha, známe se fakt dlouho. Nechceš jít možnostem trochu naproti? Přečíst si ty další zprávy, nebo prostě něco udělat?“ pustila se do kamaráda Jitka.

Ve zbytku venčení si již povídali o jiných věcech. Smáli se a bylo jim fajn. Chvilku po čtvrté odpolední se rozhodl Michal, že se vydá k domovu. Kousek se projde. Kousek pojede.

Šel parkem. Chůze mu dělala dobře. Obvykle si právě takhle třídil myšlenky a tvořil svá rozhodnutí. Pustil si k tomu do uší oblíbenou hudbu. Filmovou.

Doma sedl k notebooku. Brouzdal po netu a chvílemi i přemýšlel. I to se může na sítích někdy stát.

‚Jitka měla pravdu. Mohl bych se ozvat Jakubovi. Ne, teda s nějakým louděním snad s… I těm inzerátům bych mohl dát šanci,‘ říkal si Michal.

Přemýšlel, hrál si v hlavě i ve Wordu s textem a vtom se začal rodit email.

Email

Dobrý večer, Kubo,

děkuji Ti za včerejší inspirativní setkání. Věřím, že Ti nevadí, že místo vykání přecházím v osobnější tón. Po včerejším krásném dni plném inspirace jsem nedokázal napsat Vy. Bylo to moc fajn. Hodně se mi setkání s Tebou líbilo. Jaké jsi měl ze včerejšího odpoledne dojmy? Bylo užitečné, co ses dozvěděl pro Tvé další pátrání?

Pro mě osobně bylo včerejší setkání užitečné velmi. Bylo mi s Tebou moc hezky. Tak jak s nikým za poslední tři roky, kdy jsem se rozešel s bývalým přítelem. Pomohl jsi mi, aniž bys to tušil, vyrazit po víc než roce opět do života. Konkrétně na kolo 😊. U přehrady i v lesoparku to bylo moc fajn. Dokonce jsem se rozhodl pustit do života jednoho dva gaye, se kterými bych mohl jezdit na kole. S tím, že by se mohlo vidět, jestli z toho bude něco víc. A když ne, tak i to bude fajn. V životě bych rád sdílel víc své koníčky, žil dobrý život bez partnera, pokud nepřijde… Moc jsi mi pomohl udělat tyhle velké kroky. Jen tím, že jsme si povídali o historii. O našich rodinách. O místech, co máme rádi. Tak trochu si říkám, že by bylo fajn, kdyby se ozval někdo, jako jsi Ty. Vím, že jsi nemluvil během našeho setkání o manželce, dětech ani partnerovi. Přesto tohle všechno předpokládám. Co a kdo je ve Tvém životě důležité? Jak to v životě máš? Dokázal bys být se mnou kamarád? Třeba i s Tvojí paní. Několik takových kamarádských párů v životě mám.

Snažil bych se nezamilovat. Nevadí, pokud se na tenhle email neozveš, je to v pořádku. Snad jsem Tě nepřivedl do rozpaků. Díky, že jsme se mohli potkat a pobejt.

S pozdravem Michal

ODESLAT a je to tam…

‚Asi jsem se zbláznil,‘ prosvištělo Michalovou hlavou. ‚I tak jsem udělal něco, co jsem považoval za správné.‘

Až před spaním našel odvahu přečíst si obě odpovědi na inzerát. Jeden klučina byl z druhé strany země a druhý chtěl vědět, jak drahé kolo Michal má. Chvíli přemýšlel, jestli reagovat na tu zprávu ohledně kola…

Mezitím přišel ještě jeden email. Obsahoval slova:

Ahoj Míšo, nechtěl bys příští víkend vyrazit na kolo? Tvou podmínku, aby s Tebou vyrazil gay, splňuji 😊. Když píšeš, že bys chtěl poznávat někoho, jako jsem já. Nechtěl bys poznávat rovnou mě? Jsi moc prima chlap. Přál jsem si s Tebou navázat kontakt, pozvat Tě na kafe. Jen jsem měl strach, že mě odmítneš.

Zdarec, Jakub