Horská balada I.

Byl jsem ve druháku na Vysoké škole ekonomické, a protože jsem neměl splněný zápočet z loňského roku z účasti na lyžařském kurzu, kam jsem nemohl odjet kvůli nemoci, musel jsem se přihlásit letos. Znamenalo to, že jsem skoro nikoho neznal, jen pár lidí jen tak od vidění, ale nikoho víc. Jeli jsme do Krkonoš na chatu Sněženka, kam se už roky jezdilo se školou lyžovat nebo jezdit na snowboardu. Propadl jsem před třemi lety snowboardu a na hory jsme jako malí jezdili, takže jsem zvládnul sjet docela všechno. Přišel jsem ke škole, kde už stály dva autobusy, různě tam postávaly hloučky studentů, kteří se poměrně hlučně bavili. V tom jsem si všiml, jak mimo centrum dění seděl na svém baťohu takový klučina a četl si knížku. Ostatní, kteří se nebavili, tak koukali do mobilů a nebo jen tak tupě zírali až na tohoto kluka. Hned mě tím zaujal, protože tím se úplně odlišoval od ostatních. Jako by se ho to vůbec netýkalo, že někam jede. Autobusy se pomalu plnily, vedoucí si odškrtávala postupně jména a ten kluk furt nic, ani nezvedl oči. Já jsem vyčkával, protože mě zajímalo, co ten kluk je zač a do kterého autobusu nakonec půjde. Přitahovala mě ta jeho nezúčastněnost, úplná apatie a ten roztomilý kukuč, i když takový smutný.

Až když už vedoucí zařvala, jestli je tady ještě někdo, kdo jede, tak zvednul oči od knížky a pomalu vstal a zamířil k ní, nahlásil jméno, zaslechl jsem, že se jmenuje Ryvola, tam si ho odškrtla a zařvala na něj:

„To nemůžete sebou pohnout.“ On se na ni podíval a jen pokrčil smutně rameny.

Do autobusu jsem rychle vběhl, abych zabral poslední dvě volná místa vedle sebe. Když procházel uličkou ke mně, tak jsem mu udělal místo, mrknul jsem na něj, byl rád, hned děkoval, a dokonce na můj dotaz, jestli nechce pustit k okýnku, odpověděl:

„Já si budu stejně číst.“ A už vytahoval z baťůžku knížku. Uvědomil jsem si, že až se začte a bude do toho zabraný jak před autobusem, tak ho od toho neodtrhnu. Úplně nejjednodušší mi přišlo začít s tím, co mu je asi nejbližší.

„Co to vlastně čteš?“ Na to nic neřekl a jen mi ukázal obálku knížky. Byl to Kosmický kód od Zecharii Sitchina. Znal jsem to od staršího bráchy, který jednu dobu nemluvil o ničem jiném, když hltal jednu jeho knížku za druhou, taky jsem od něj něco četl. Takže když jsem spolucestujícímu řekl, že to znám, tak se usmál a všiml jsem si, že mu ten úsměv strašně sluší a že má krásné zuby. Hned jsem taky řekl:

„Ty seš nějak strašně smutnej, ale když se směješ, tak ti to hrozně sluší.“ Ani jsem nepřemýšlel, co říkám a jestli za tím může někdo slyšet víc, a jen tak jsem to ze sebe vyhrkl. Jen mi na to záhadně odpověděl:

„Fakt? Mám k tomu důvody a už to nikdy nebude dobrý.“

Chvíli jsem počkal, jestli to nějak rozvine, ale mlčel a otočil se a koukal z okýnka. V tom začaly kolovat po autobuse flašky nějakého alkoholu, tak jsem se taky napil nějakýho vína a snažil jsem se ji podat svému bezejmennému sousedovi, ten byl otočený směrem k okýnku, tak jsem do něj drknul, aby se i taky vzal, ale on na to, že nechce. Tak jsem prohodil:

„Kapka alkáče nikoho nezabije.“ On se prudce otočil a potichu mi špitnul:

„No právě mně jo.“

„A co jako?“

„Při bouračce mi jeden ožralej primitivní kretén zabil mámu, tátu a ségru.“

Vyhrkly mu do očí slzy. Já bych se nejraději neviděl, jen jsem polknul a zmohl se na:

„Promiň, já jsem strašnej debil, fakt promiň.“

„Tos nemoh´ tušit.“

„Až budeš chtít, tak mi o tom řekni, ale záleží na tobě, jak chceš.“ Prostě jsem chtěl být empatický, ale ne vlezlý.

„Teď v autobuse určitě ne, ty seš první ze školy, komu jsem o tom řekl.“

„Já se omlouvám, to jsem fakt nechtěl, abys o tom mluvil.“

„Psycholožka po mně chce, abych o tom mluvil i s někým jiným než s ní, ale s nikým, koho pořádně neznám, to nemůžu ani nechci otevírat a žádný kamarády nemám, nesnesl jsem, jak se mi buď někteří vyhýbali a zas někteří mě naopak strašně litovali. Uzavřel jsem se do sebe, s babičkou, ke které jsem se potom přestěhoval, taky nemůžu mluvit, protože se hned rozbrečí.“

Bylo mě z toho těžko, položil jsem mu ruku na rameno:

„Až budeš chtít, tak přijď, a když nebudeš chtít se mnou o tom mluvit, tak se taky nic neděje a nemusíš mi ani říkat, proč nechceš, pochopím to.“

„Tady ve škole, kde mě nikdo nezná a neví, čím jsem prošel, mě každý považuje za podivína, magora, kterýho baví počítače a programování, se kterým se nedá o ničem jiným povídat. A vlastně mají pravdu a mně to tak vlastně vyhovuje.“ I když se slzami v očích se tomu usmál. Já jsem na něj mrknul a v tom mě napadlo, že jsme se ani navzájem nepředstavili:

„Já jsem Dan.“

„Adam.“

Podali jsme si ruce a dlouze jsme si je drželi, dívali jsme se jeden druhému do očí, oběma se nám to líbilo a bylo to sympatické. Pak jsme si vzali každý svoji knížku. Nemohl jsem se soustředit, musel jsem furt myslet na to, co Adama potkalo a s čím se musel vyrovnat. Navíc mi byl strašně sympatický, krásné modré oči, jemný obličej, krásný úsměv, drobnou postavu, nebyl to nějaký hezoun na první pohled, ale mě hrozně přitahoval, byl jsem z něj celý pryč. On byl tak začtený do knížky, že ani jednou nezvedl hlavu, ani když jsem dělal, že koukám z okýnka, ale přitom jsem jej pozoroval z profilu. Ani se nenechal vyrušit halasným smíchem spolucestujících z autobusu. Když autobus zastavil na parkovišti v Peci pod Sněžkou, odkud jsme měli pěšky dojít na chatu Jitřenka, četl si dál, jako by se ho to netýkalo. Když už jsme byli v autobuse skoro poslední, tak jsem na něj otočil:

„Adame, ty nevystupuješ?“ Vůbec nereagoval. Když jsem to zopakoval potřetí a čím dál víc hlasitěji, tak zvednul oči od knížky:

„Jo jo, už jdu, mohli bychom být v pokoji spolu, jestli ti to nevadí?“

„To by bylo fajn, taky se mi nechce být s mnoha lidmi ve velkým pokoji.“  

Baťohy i s lyžemi a snowboardy jsme naložili na rolbu a skútry a vydali se strmou zasněženou cestou k chatě, byl to docela prudký výstup v čerstvě napadaném sněhu, mlčky jsme se vydali na konci dlouhého lidského hada. Adam nic neříkal, nasadil takové tempo, že předcházel jednoho člověka za druhým, já jsem se vydal za ním, ale jeho strhujícím tempu jsem nestačil a v polovině kopce jsem to vzdal.

„Já už nemůžu.“

„Počkám na tebe nahoře.“ Měl jsem radost, že si mě vůbec všímá a že nějak vnímá moji přítomnost. Cesta trvala asi hodinu, prošli jsme kolem Chaty Rozkoš (to mi přišlo vtipný) a pak jsme zahnuli k Hotelu Energetik a to už se objevila naše Jitřenka. Doplazil jsem se k ní úplně vyčerpaný, neumím si představit, že bychom si sami nesli ještě baťohy. Svalil jsem se na lavičku před chatou a sotva dech popadal. V tom slyším:

„Dane, já tě hledám a ty se tady opaluješ?“ To bylo vtipný, protože bylo úplně zataženo a poletovaly sněhové vločky. Vidím, jak přichází a v dlani svírá klíče:

„Máme dvoulužák.“

„To seš hodnej, žes to zařídil.“ Já už jsem se vydýchal, našel jsem si svůj baťoh a snowboard, vešel do chaty. Adam šel první a otevřel pokoj, byl malý, ale hlavně jsem byl rád, že jsme tady sami, ať už se to vyvine jakkoliv. Každý si zabral svou postel, mezi nimi bylo okno a noční stolky.

Měl jsem pocit, jako bych ho znal odjakživa, strašně mi připomínal jednoho kluka z gymplu, do kterého jsem byl platonicky zamilovaný a strašně zklamaný, když začal chodit s holkami.

„Jak to, že seš tak fyzicky zdatnej, já myslel, že cestou sem umřu!“

„Moje mamka byla tělocvikářka a trenérkou atletiky, dělal jsem atletiku závodně, běhal jsem střední a dlouhé tratě, ale pak jsem skončil, protože mi ji všechno a všichni v oddíle připomínali. Teď se udržuju, že si jdu párkrát do týdne zaběhat a možná si v Praze najdu nějaký atletický oddíl.“

„Já si říkal, že jsi nějakej namakanej.“

„To už teď není nic, oproti tomu, co to bývalo,“ usmál se.

Pak jsme šli na oběd, byl smažák, museli jsme si přisednout, protože všechny stoly pro dva byly obsazené. Jedli jsme mlčky, ti ostatní si nás nevšímali, protože se bavili jen mezi sebou. Vedoucí nám oznámila, že ve 14 hodin máme sraz před chatou, kde se po rozježdění rozdělíme do skupin, ale že snowboarďáci budou mít svoji skupinu. Podíval jsem se na Adama:

„Co máš? Doufám, že snowboard.“ Adam na to:

„Jasně, že snowboard, ale kdybych ho neměl, tak bych si ho šel rychle vyřezat.“ Byli jsme spolu naladěni, jako kdybychom se znali už dávno. Byl vtipný, pak zase smutný a často se nepřítomně někam zahleděl a vůbec nevnímal okolí.

Když jsme dorazili na pokoj, tak byl zaražený. Až z něj vypadlo:

„Já jsem tak rád, že jsem tady s tebou. A jestli chceš, tak mi klidně říkej Dame nebo Dami, říkala mi tak ségra a nějak mi to chybí.“

„Klidně, Dame, já jsem zase Dan.“ A oběma nám to přišlo vtipný. V tom jsem si všiml jizev na jeho zápěstích.

„Jojo, to jsem se podřezal, akorát to nedopadlo, objevil mě dědův pes a doběhl pro dědu, a to mě zachránilo, stejně do dneska občas lituju, že to nevyšlo. Stejně jsem tolikrát litoval, že jsem taky neseděl v tom autě. Pak jsem strávil 2 měsíce na psychiatrii. Byla tam skvělá doktorka, která mě jakžtakž dala dohromady, měla podobně starého syna, takže mně rozuměla a dodnes k ní chodím a často si voláme. V podstatě mě vrátila do života, pomohla přežít nejtěžší, i když pomocí léků. Vlastně mi pomohla, že jsem dodělal maturitu a dokopala mě i k přijímačkám. Pořád mě do něčeho tlačí, abych překonával sociální ostych, a díky tomu jsem i tady.“

„To jsem rád, že jsi tady.“

„Akorát jestli ti nevadí, že jsi tady s psychoušem se sebevražednými sklony?“

Na jeho tváři se objevil potutelný úsměv.

„Prosím tě, blázínku, proč by mi to mělo vadit? Já jsem tady taky s tebou rád.“ A pohladil jsem ho po tváři.

Ale protože jsme měli za 10 minut být připravení dole před chatou, tak na nic dalšího nebyl čas, rychle jsme se oblékli, přitom jsem si všiml, jak si mě Dam při převlékání prohlíží, byl jsem rád, že mu nejsem jedno. I při Adamově převlékání se naše pohledy potkaly, skončilo to vzájemnými úsměvy.

Pak už jsme museli na sraz před chatu, kde jsme se jako snowboarďaci oddělili, dostali jsme volno a mohli jsme jezdit, jak jsme chtěli, jenom jsme museli být minimálně ve dvojici. Párkrát jsme sjeli, ale pak jsme našli lavičku před osamocenou chatou v lese.

„A kdy se to celý stalo, tedy jestli ti to nevadí o tom mluvit?“

„Letos 14. dubna to budou dva roky, naši se vraceli od babičky z nemocnice, kde byla na nějakém pozorování, já jsem měl trénink před důležitými závody, tak jsem s nimi nejel. Měl jsem od rána takové blbé tušení, ale to jsem občas míval, že se něco podobného stane. Vrátil jsem se domů v půl deváté, nikdo nebyl doma, hned jsem jim volal, nejdřív mámě, pak tátovi a nakonec ségře, nikdo to nebral, volal jsem jim pořád dokolečka, byl jsem úplně zoufalý. Asi po půl hodině zastavilo před barákem policejní auto s blikajícím majáčkem, vystoupili z něj 2 policistky a šli k našim vrátkám, věděl jsem, že je něco špatně. Šel jsem otevřít, pustil je dál. Zeptali se, jak se jmenuju, a s tragickým pohledem řekli, že mi musí něco oznámit. Že rodiče měli vážnou autonehodu a oba na místě zemřeli, sestra že je v nemocnici ve velmi vážném stavu a že je před operací mozku. Dál si nic nepamatuju, až jsem se probral v místnosti s bílými zdmi na kapačkách. Otevřel jsem oči, nějaká sestra mi řekla, že zavolá doktora. Pomalu jsem se probouzel a začal vzpomínat, proč jsem tady a co se stalo. Pomalu mi to začalo docházet. Když přišel doktor, vyptával se mě, jak se jmenuju, kdy jsem se narodil, jaký je rok, co studuju, a až nakonec se mě zeptal, jestli vím, co se stalo a proč jsem tady. První otázku, kterou jsem ze sebe dostal, jak to vypadá s moji sestrou. Doktor mi položil ruku na moji ruku a řekl, že v noci na dnešek zemřela, že dělali, co mohli, ale že rozsah poškození jejího mozku byl tak rozsáhlý, že se jim ji nepodařilo zachránit. Jak jsem se později dozvěděl, tak jsem byl pod silnými sedativy, takže jsem to celé vnímal tak napůl. Navíc jsem přestal naprosto komunikovat.“

„To si vůbec neumím představit, jaks to mohl zvládnout.“

„Právě, že jsem to vůbec nezvládal. Chodili za mnou návštěvy, kluci a holky z gymplu, kluci z oddílu, máminy kolegyně, strejda s bratranci. Když moc mluvili, tak to bylo hrozný, když brečeli a litovali mě, tak to bylo ještě horší, když mlčeli, tak mi to přišlo taky hrozný. Nechtěl jsem nikoho vidět, nikoho, kdo mi naše připomínal, nechtěl jsem se s nikým bavit, jejich návštěvy jsem mlčky přetrpěl díváním z okna. Všichni to mysleli dobře, akorát já jsem se zabejčil, že nebudu s nikým mluvit. Po dvou třech takových návštěvách to většinu omrzelo a ani se nedivím. Ještě když jsem je posílal někam. Až jednou ke mně přišla ta psycholožka a tak na mě zapůsobil ten její přístup a klidný hlas, že se ve mně něco zlomilo a už jsem se dokázal trochu přemoct a začal se bavit s návštěvami, které jsem ještě úplně neodradil.“

„A tos měl před maturitou?“

„Jo, ale tu jsem měl přeloženou rovnou na září. Udělal jsem ji, i když jsem se na ni skoro neučil, všichni na mě byli strašně hodný. Je fakt, že kdyby mě babička a děda k tomu nedotlačili, tak jsem tam ani nešel. Na přijímačky jsem úplně vybodl. A pak 14 dní po maturitě jsem se podřezal, kdyby mě neobjevil dědův pes a nezalarmoval dědu, tak jsem to měl za sebou.“

„Tak to by mě mrzelo,“ chytnul jsem ho kolem ramen. A on si položil hlavu na moje rameno. Chvíli jsme tak mlčky seděli na sněhu a hladil jsem ho po zádech a po vlasech, když jsem viděl, že se tomu nebrání, spíš naopak, tak jsem se k němu naklonil a dal mu pusu na tvář. Adama to ani nezaskočilo a pak se naše rty přiblížily k sobě a začali jsme se líbat. Bylo nám úplně jedno, jestli nás někdo uvidí nebo ne.

Adam mi pošeptal:

„Já jsem tak rád, že jsem tady s tebou, a strašně se těším na večer.“

„Já taky.“ A dlouze jsme se políbili. Začalo nám být při sezení na studené lavičce zima, tak jsme ještě párkrát sjeli. Adam jezdil výborně a já jsem se mu snažil vyrovnat, i když jsem jezdil opatrněji. Adam na mě kdyžtak chvilku počkal. Když se začínalo smrákat a lanovky už stejně zavírali, tak jsme se vydali zpět na chatu, vyjeli jsme na Hnědý vrch a sjeli na Jitřenku.

Byli jsme si najednou tak blízcí, bylo fajn, že jsme dali jeden druhému najevo, jak to máme s naší sexualitou. Nikomu jsem se s mojí orientací nesvěřil, na střední jsem byl platonicky zamilovaný do spolužáka Lukáše, ale ten to neopětoval a ve třeťáku začal randit s holkami a mně zbyly jen představy. Ještě dlouho jsem na něj vzpomínal. A teď najednou jsem tady s klukem, který mi ho hrozně připomíná a kterého jsem ještě ráno neznal, co se mi svěřuje s tím svým nejniternějším příběhem a máme k sobě vzájemnou náklonnost. Ani jeden jsme o tom nemluvili, ale bylo to tak jasné, že ty sympatie jsou vzájemné.

Když jsme dorazili na pokoj, Adam si začal číst knížku a já jsem se rychle odebral do sprch, které byly společné pro celé patro. Bylo tam volno, když už jsem jsem se utíral, tak přišel Adam. Oba jsme se nenápadně prohlíželi, ale pak jsem se musel rychle oblíknout, protože hrozilo, že pohled na Adamovo nahé tělo, se u mě rychle projeví vzrušeným pérem.

„Dami, nechci, aby sis myslel, že chci zneužít tvojí situace, ale jestli chceš, tak pojď ke mně.“

Udělal jsem místo vedle sebe a odkryl peřinu. Dam se usmál:

„Jestli tobě nevadí, že jsem pošuk pod práškama, tak jo.“ A zalezl ke mně pod deku.

„Dame, na tobě jsou zajímavější věci než jizvy nebo prášky.“ Snažil jsem se mu naznačit, že mě prostě zajímá.

Byl tak bezprostřední, že mi vůbec nepřišlo, že v minulosti prožil, co prožil. Oba jsme si sedli, opřeli o zeď. Byli jsme jen v tričkách a slipech. Postel moc široká nebyla, takže jsme tam byli dost na těsno.

„A kde teď vlastně bydlíš, jsi na koleji?“

„Ne, bydlím u babičky a dědy, kousek od Slaného, do Prahy dojíždím, ale na koleji jsem bydlet nechtěl. A ty bydlíš na koleji?“

„Ne, já jsem z Prahy, bydlím u rodičů v baráku.“

Naše nohy se dotýkaly, cítil jsme horkost jeho těla, bylo mi krásně a musím říct, že jsem po ničem jiném netoužil než se ho dotýkat a vnímat jeho vůni. Moje vzrušení a touha se projevila v mých boxerkách.

„Víš, nechtěl jsem tě zatížit, ale potřebuju se už dlouho někomu svěřit a v tebe mám důvěru, i když se skoro neznáme. Jsi vlastně první, komu o tom celém říkám. Třičtvrtě roku po tom jsem byl úplně na dně. Dost tomu napomohl strejda, tátův brácha, který si mě nejdřív vzal k sobě, ale měl novou ženskou, která si už s našima moc nesedla. Vydržel jsem tam necelý měsíc. Furt něco řešila, že nic nedělám, že s ničím nepomáhám. I když měli ohromný barák, tak měla pocit, že jim zabírám místo. Jednou jsem zaslechl, že o mně říká, že jsem divnej a že má strach, že by někdy byli se mnou samy doma její děti. Strejda se jí bál odporovat. Tak jsem řekl, že nikde nebudu na obtíž, a odešel jsem s prásknutím dveří.“

„Jestli ti to pomůže, tak udělám všechno, abys měl pro co žít.“

„To seš hodnej,“ položil hlavu na můj hrudník, já jsem ho pevně chytil kolem ramen. Za chvíli jsem cítil, jak mám mokré tričko od jeho slz, začal jsem ho hladit po vlasech. Adamova ruka mi zajela pod tričko a začal mě hladit po těle. Pak mi vzal moji ruku a položil si ji na bouli. Nahmatal jsem mu přes slipy jeho péro. Nikdy jsem něco podobného nezažil, ani jsem se takové situaci nepřiblížil a teď najednou něco takovýho, co jsem si celý roky vysníval.

„Dane, já jsem to ještě s nikým nedělal, ani s klukem a vlastně ani s holkou, nevadí?“

„Tak to jsme na tom úplně stejně, jsem rád, že to máme oba poprvý a že to poprvý mám právě s tebou.“ Pohladil mě po tváři a usmál se na mě. Stáhli jsme si vzájemně trička. A začali jsme se v těsném objetí líbat. Rukama jsme si vzájemně hladili těla.

„Dane, miluju tě!“

„Já tebe taky, Dame.“

A zajeli jsme vzájemně rukou po slipy. Bylo to tak přirozené, jako kdybychom to měli naplánované. Pak už jsme se svlékli úplně do naha. Péra nám oběma krásně trčela a vzájemně jsme si prohlíželi a hladili. Jako prvního mě napadlo vzít si jeho péro do pusy.  Stáhl jsem mu kůžičku. Olizoval jsem mu ho, bylo krásně horký, vypouštělo mazlavou slanou šťávičku. Užívali jsme si to oba. Adam mi u toho hladil vlasy. O něčem takovém jsem už dlouho snil, sny se staly skutečností. Rty mi klouzaly po jeho žaludu, jazykem jsem olizoval jeho uzdičku, rukou jsem mu masíroval varlata. Adam u toho krásně vzdychal. Byli jsme oba nezkušení, ale tohle byla tak přirozená věc, hlavní bylo naše vzájemné souznění a oddání se jeden druhému. Pak jsem se na Adama přitiskl, líbali jsme se a naše vzrušená péra se vlnivými pohyby o sebe třela.

Za chvilku se Adam přesunu k mému péru, krásně mi ho olízal, rty mi po něm jezdil, až si ho zasunul do pusy. Trochu jsem mu tam začal přirážet, ale musel jsem jenom jemně, protože jsem cítil, že se můj výstřik blíží. Museli jsme toho nechat, takže jsme se jenom líbali. Pak jsem se přesunul k jeho péru a začal jsem se mu pusou věnovat. Bylo tvrdé jak kámen a horké, nemohl jsem se ho nabažit. Šťávičku, které jeho péro produkovalo, jsem si roztíral na tváři. Adam ho měl nádherné, krásně rovné, velikostí i tloušťkou jsme je měli hodně podobné, asi 16 cm dlouhé.

„Máš krásný péro, Adámku. Miluju tě.“

„Já tebe taky, Dane, tvoje péro je nádherný.“

„Už budeš, broučku? Já už budu brzy.“

„Já jak beru teď různý prášky na deprese, tak se někdy ani neudělám, a když tak mně to bude asi ještě dlouho trvat, ale ty se klidně udělej, chci to vidět.“

Ještě jsme chvíli mazlili, otočili jsme se proti sobě tak, že jsme si naše klacky laskali pusou navzájem. Já už jsem věděl, že se můj okamžik blíží.

„Tak mi to udělej, já už fakt budu.“ Lehl jsem si na záda a koukal, jak mi Adam s ním rukou párkrát zapumpoval a jak mi z něj stříká semeno.

„Ahohahohahohoh, to je nádhera, Dami.“ Měli jsme to moje semeno všude po tělech, na prostěradle, bylo toho strašně moc, ani jsem netušil, že toho můžu mít tolik. Utřeli jsme moje semeno do papírových kapesníků. Já jsem měl svoji chvilku za sebou, ale stejnou mincí jsem chtěl to oplatit Adamovi. Opět jsme se začali líbat.

Adamův trčící kolík vyzýval ke kouření, chtěl jsem ho vidět stříkat, přejížděl jsem jazykem po jeho celé délce, hladil mu koule, když jsem mu občas prstem přejel prstem po zadní dírce, projela jeho tělem vlna extáze, bylo vidět, že mu to dělá dobře. Když se ke mně přitiskl a líbali jsme se v objetí, cítil jsem tlak jeho péra na moje, tak mě to tak vzrušilo, že mi moje péro zase stálo. Vlnivými pohyby našich těl se naše péra vzájemně dotýkala. Tohle mazlení bylo neskutečně krásné, trvalo to dlouho, úplně jsme přestali vnímat čas. I na Adamovi, jehož pohyby byly prudší a vzdychání čím dál víc hlasitější, bylo vidět, že se jeho vyvrcholení přiblížilo.

Nakonec jsme skončili v pozici 69, Adam ležel na zádech a já jsem byl seshora. Adamův odhalený žalud byl tmavě fialový. Honil jsem mu ho před svým obličejem, druhou rukou jsem mu dráždil dírku, ale nezajížděl prstem do ní a za chvíli se jeho tělo propnulo a začaly z něj chrlit dávky horkého spermatu. Měl jsem ho v puse, na rtech, obličeji, ve vlasech na krku a všude kolem nás, byl jsem fascinován jeho množstvím a mohutností výstřiků. Všude jsem měl jeho voňavé semeno. Byl jsem z toho úplně v extázi, takže i na mě brzy přišla touha ještě znovu se vystříkat. Chvíli jsme se jen tak mazlili slepeni jeho tekutinou.

Posadil jsem se rozkročmo na jeho hrudník, na ruce jsem měl jeho tekutinu, vzal jsem svoje péro do ruky a vyhonil jsem se mu na jeho obličej.

„To je nádhera. O něčem podobným jsem snil od tý doby, co jsem si uvědomil, jak to mám,“ řekl mi Adam a moje sperma mu teklo po tváři a do pusy.

„A od kdy si věděl, že jsi na kluky?“

„Hele, asi od 14, ale sám sobě jsem to přiznal asi v 17, bylo to ještě před tou bouračkou. Nikdy s nikým, až na tu psycholožku, jsem o tom nemluvil. A tys to měl jak?“

„Já asi ještě dřív, ale ještě jsem se s tím úplně nesrovnal, protože jsem z katolické rodiny, rodiče jsou úplně fanatičtí katolíci, asi je ti jasný, jak se na to dívají, takže nějaký můj coming out nepřichází zatím v úvahu. Oni jsou strašně hodný, ale tohle, obzvlášť táta, tohle budou dost těžko rozdýchávat.“

„To asi nemáš jednoduchý. Ale aspoň máš rodiče a máš to s kým řešit. Co já bych za to dal.“

Adam si povzdechl a v očích se mu zaleskly slzy. Pohladil jsem ho po tváři, kterou měl drsnou, jak na ní měl moje zaschlé semeno. To jsme měli oba na sobě navzájem smíchané.

„Vždyť já vím, že to máš fakt těžký, máš to úplně nesrovnatelně složitější.“

„Prosím, prosím, dost lítosti. Je mi s tebou krásně a nechci nám kazit náš večer.“

„Fakt si to neumím představit.“

Koukli jsme se mobil, bylo osm, takže jsme prošvihli večeři, tomu jsme se zasmáli, ale hlad jsme měli. Proto jsme se vydali rychle do sprchy, kde nikdo nebyl, a rychle jsme ze opláchli. Bylo jasné, že už je dávno po večeři, to nevadilo, hlavně aby ještě vařili.

Super bylo, jak nás nikdo neznal, tak nikdo neřešil, kde jsme byli a jak to, že jsme nebyli na večeři. Sedli jsme u stolu pro dva, Dami byl nádhernej, a když se usmíval, tak mu to strašně slušelo. Od rána prošel velkou proměnou, od zachmuřené tváře po teďka úsměvem rozzářenou tvář. Oba jsme se shodli, že jsme na sladké, dali jsme si palačinky. Najednou byl Adam takový hovorný.

„Já se s tebou cítím tak dobře, tenhle pocit jsem ještě nezažil, já jsem se do tebe zamiloval.“

„Mně je s tebou taky krásně. Jsi sladší ještě než ty palačinky. Miluju tě.“

A pod stolem jsme se chytli za ruku. Když jsme dojedli, tak jsme neměli žádný záměr zúčastnit se společenského dění, jednak jsme tady nikoho neznali a hlavně jsme chtěli být spolu sami, odebrali jsme se tedy rychle na pokoj.