• Saavik
Stylromantika
Datum publikace26. 5. 2024
Počet zobrazení3950×
Hodnocení4.83
Počet komentářů18

"Fakt je to nutný? Polovinu lidí tam neznám a druhá polovina se bude ptát, kdy se ožením, nebo jestli mám vůbec holku," pokusil se Ben aspoň o nějaký protest. I když předem věděl, že marný.

"Jsi normální? Jsou to babiččiny pětasedmdesátiny. A ano, je to nutné. Co by tomu řekli lidi?"

"Babička určitě víc ocení, když jen tak přijedu, popřeju a trošku si popovídáme. Pěkně v klidu."

"Najednou. Stejně za deset minut nebudete mít o čem mluvit a dojde vám téma. Nic, prostě to ten půlden vydržíš a konec!"

Ben jen s povzdechem přikývl. Matka měla v podstatě pravdu. Měl babičku celkem rád, jako malý ji měl dokonce velmi rád, ale bohužel si toho opravdu neměli moc co říct.

Pořád se ptala, kdy ji oblaží nějakým vnoučátkem, jako by na tom kdovíjak záleželo. Jeho dvě sestry se už přece postaraly, tak co. Kolikrát měl chuť jí říct, že vzhledem k tomu, že slečny ho nikdy moc nebraly a úplně ho přestaly zajímat někdy okolo devatenácti, tak s tím vnoučátkem to jaksi asi neklapne. Ostatně pět řvoucích škodíků, kterými disponovaly jeho sestry, občas obrátilo celý barák naruby, to snad stačilo babi ke štěstí, ne? Dobře si vzpomínal, jak během pěti minut shodili třikrát vánoční stromeček, dali kotě na klaviaturu piana a ono vystrašeně zvedalo tlapky, roztrhli plyšáka a všude, kam oko dohlédlo, byly maličké plastové kuličky. Máma už se ani nesnažila vstát a uvést tu spoušť do normálu. Jen mávla rukou a řekla, že se to potom uklidí.

A po něm by se chtělo, aby tuhle smečku rozšířil? No tak to už jistě.

A i kdyby nakrásně chtěl, nebylo s kým. O holky zájem neměl a s klukem jednak těžko, jednak stejně nikoho neměl. Povzdechl si a přikývl, i když to matka nemohla vidět. Občas se mu stávalo, že při telefonování kývl na souhlas, nebo udělal něco podobného.

Když po pěti minutách telefon začal znovu zvonit, zvedl oči k nebi a pomyslel si cosi velice neslušného. Když jednou řekl, že přijede, tak snad přijede. Když ale uviděl, kdo mu volá, zvedl mobil celkem ochotně.

"Ahoj Bene, co děláš? Jdeme s klukama na křidýlka, nechceš jít taky?" ozvalo se.

"A víš, že jo? Za půl hoďky jsem tam," slíbil a šel si vzít trochu slušnější triko, aby nebudil veřejné pohoršení, jak s oblibou říkala jeho sestra.

Když se klukům svěřil, co ho čeká, politovali ho celkem upřímně, protože to všichni velice dobře znali. To otravné vyptávání a dohazování všelijakých "úplně fantastických" holek. A ti, kteří už se doma pochlubili, jak to mají, ti zase museli poslouchat kecy typu: Ale vždyť jsi to s holkou ani nezkusil, tak to nemůžeš vědět, aspoň to zkus. Nebo: Však až potkáš tu pravou, tak to sám poznáš a ty blbé nápady tě přejdou.

Jo jasně, člověk jen tak přehodí čudlík a přehodí si i preference, to víte, že jo.

"Tak co sporťáku, už máš chlapa?" neopomněl si rýpnout Dan, nejmladší, ale nejveselejší z jejich party. Pořád se smál, oči jak čírtě a Bena občas napadlo, že by třeba, možná… Ale Dan jeho jemné náznaky přehlížel, ať už nevědomě, nebo naopak vědomě. Ben ho podezíral z té druhé varianty. Přesto ho měl moc rád a jeho špičkování nechával po sobě jen tak klouzat. I dnes si Dan utahoval ze všech a ze všeho. Když Ben jako vždy odpověděl, že toho pravého jaksi ne a ne potkat, Dan řekl, že chyba možná není v Benovi, ale v okolnostech. A těm, stejně jako osudu, je třeba pomoct.

"Jo? A nechceš mi prozradit jak? Jedinej našinec v okolí je prodavač v Albertu. Ovšem to je takový mláďátko neopeřený, ten by si o mně leda tak pomyslel, že jsem se na starý kolena zbláznil. A ty na mě dlabeš."

"Musíš se inspirovat dějinami. Potřebuješ něco, jako byl trojský kůň."

"Myslíš tu písničku? Jako, že budu zpívat na náměstí, přijede sanitka, hodí na mě síť a odvezou mě do cvokhauzu? A tam se do mě zabouchne…"

"Uklízečka na koštěti," doplnil kdosi pohotově.

"Ale ty jsi taky písnička. Potřebuješ něco, čím prolomíš hradby osudu a za nimi nebude Troja, ale nějaký štramák s volnou postelí."

"Tebe bych fakt chtěl mít doma," povzdechl si Ben. "Co kdybysme šli ke mně domů probrat dějiny národa českého? Medovinu nemám, ale postel jako Marie Terezie jo."

"Tak rozpadlou?"

"To zrovna ne, ale mohli bysme zkusit, jestli se nerozpadne pod náma."

"Fakt vtipný. Zapomeň, zlato. Já mám v plánu padnout okolo krku a na péro jedině pánovi s patřičným kontem, vilou a jachtou."

"V tom případě zemřeš jako panic. Ale kdyby se ti to náhodou povedlo, tak až se tě nabaží a vykopne tě, a tvé zlomené srdce by prahlo po utěšiteli, jsem tady," nabízel se Ben.

"Jasně brácho. Budu si to pamatovat. Mimochodem, ona je o trojském koni nějaká písnička?"

"Jo, jedna se tak jmenuje. Ale tu asi nikde neuslyšíš, leda bys ji cíleně hledal. Jestli chceš, můžeš jít ke mně, mám…"

"Klídek, já mám taky. Mimochodem, z kterého století je ten song?"

"Z dvacátého. Ty holky si říkaly Kamélie, teda myslím. Jo, a co bude s tím prolamováním hradeb?"

"No, prostě potřebuješ něco, na co bys lákal kluky. Takže hudbu jsme zavrhli, při tvým hudebním nesluchu bys mohl leda zbořit zeď okolo Jericha. Ale co třeba štěně? Na to holky přece letí."

"Já hledám holku? A že jsem si nevšiml?" ušklíbl se Ben.

"Ale seš taky osel. Na psa můžeš lovit i kluky, ne? Večer v parku venčí hlavně chlapi. Nebo šikovný veterinář. Nebo prodavač ve zverimexu. Nebo v čekárně na veterině. Prostě budeš se muset trochu rozhlídnout," vnadil ho Dan.

"Veterinu mám za rohem a tam jsou jenom ženský. A večer v parku uloví spíš někdo mě než já našince. Nic, žádný pes nebude."

"No ale zase, možná by sis to jako oběť vilného důchodce užil," vedl si svou Dan.

"Nemáš horečku, bobečku?" položil mu Ben ruku na čelo, a když nijak neprotestoval, přitáhl ho k sobě. Ale Dan si rychle odsedl.

"Sorry, fakt tě mám moc rád, ale víš jak. Chemie se prostě nedostavuje," řekl skoro omluvně Dan.

"Možná by se dostavila během šmajchlování?"

Mladší chlapec se jen usmál a zavrtěl hlavou. Ben jen pokrčil rameny a pomyslel si, že toho malýho pošuka je pro nějakýho pracháče škoda. Ale on to beztak nemyslí vážně. Doufejme, že ani s tím psem.

 

Když v sobotu ráno Ben uviděl, že mu volá právě Dan, trochu udiveně se zeptal:

"No copak? Dneska s vámi nikam nemůžu, jedu k našim, babi má narozky."

"Hele, možná mám pro tebe super výmluvu. Pusť mě nahoru."

"Tak zazvoň, jinak bzučák nefunguje."

"Jo, promiň, hned."

Pustil Dana do baráku a přemýšlel, co z toho malýho pošuka vypadne. Třeba chce jet s ním? Fotra by asi trefilo, ale to by bylo jedině dobře. Máma to o něm pochopitelně ví, ale i tak asi bude "štěstím bez sebe", to bude ještě sranda. Rodina bude mít co řešit dalšího půl roku. Jediný, kdo to asi ustojí s přehledem, budou ségry. Minimálně jedna to vytušila a on nepochyboval, že to za tepla předala druhé.

Dveře výtahu se otevřely, v nich stál Dan a v náručí držel velkou chlupatou kouli a igelitku.

"To je, viď?" řekl nadšeně a nastrčil kouli, ze které se vyklubalo štěně, Benovi před nos. Skoro jako by ho pobízel, ať si čichne.

"Zbláznil ses? Co to je?"

"Pes. Tys nikdy neviděl psa?"

"Přestaň mlít blbosti. Proč mi to sem táhneš?"

"No přece trojský kůň, ne? Teda tohle je trojský pes. Tady má věno a já letím, ještě něco mám. Děkovat nemusíš."

Šoupl vyjevenému Benovi do náručí štěně, k nohám mu složil igelitku a vzal to dolů po schodech, protože výtah už někdo odvolal.

"Dane! Dane, okamžitě se vrať! Já to nechci, slyšíš? Dane!"

Zajisté, že Dan jeho volání ignoroval a Ben slyšel už jen dupot nohou po schodišti.

"Já toho mrňavýho pošuka přerazím," zavrčel Ben a ohlédl se po psovi, kterého předtím postavil na zem. Místo něj se leskla na linu loužička a štěně se promptně vypařilo. Hodil na loužičku hadr na podlahu, vzal tašku a vrátil se do bytu. Pejsek se takticky vmáčkl do mezery mezi knihovnu a zeď a trochu trucovitě koukal, jako by říkal, že ví, že tohle se nesmí, ale co měl dělat, když už to nešlo vydržet.

"To tě ten vůl nemohl nechat aspoň proběhnout?" zeptal se Ben psa, aniž by očekával odpověď.

Očekával ji ovšem od mámy, které zavolal, že zcela mimo plán mu bylo na víkend svěřeno štěně, takže asi nebude moct…

"Strejdo, strejdo, ty máš pejska? Ukaž, ukaž," žadonily děti.

Drapl štěně a vystavil ho před mobil.

Okamžitě se ozvalo nadšené pištění a prosby, aby ho přivezl s sebou. Přislíbil to s vidinou toho, že tam psa rovnou nechá.

Kouknul se do igelitky. Byly tam dvě ne právě čisté misky, které rovnou hodil do koše, půl sáčku granulí a vodítko. No, vodítko… spíš hračka. Ještě tak měsíc a jen co pesan trochu poporoste, strhne navíjení.

"Tak jdeme, frajere," pobídl štěně a vzal ho ven, než k loužičce přibyde ještě hromádka. Celou dobu volal Danovi a ten to zajisté nezvedal. Ben se pevně rozhodl, že až si ten malej poděs v pondělí pro to nadělení zase přijde, prostě ho popadne, hodí na postel a vyšuká mu mozek z hlavy. Tohle mu jen tak nedaruje.

Neváhal a rovnou tuhle informaci Danovi napsal. Následovala odpověď sestávající z motýlků, pusinek a srdíček.

Zauvažoval, jestli je to souhlas, nebo výsměch. Realisticky si řekl, že spíš to druhé.

 

Pes lítal s dětmi po dvoře jako neřízená střela na raketový pohon a Ben se překonával v roztomilosti, protože věděl, že udat tohle zjevně neutahatelné psisko bude problém. Byl. Máma i babička odmítly. A ségry už doma psy měly. Nakonec to dopadlo tak, že se večer vracel domů se psem. Kupodivu ho výjimečně nikdo nenutil tam přespat. No, aspoň malé plus.

Na pondělí čekal jako na smilování, ale Dan mobil nebral a pro psa si nepřišel. A když zavolal jeho mámě, ta mu jen chladně odsekla, že to ji nezajímá a Dan je v Praze.

V Praze? Co by tam dělal? Jasná bouda. Nicméně, pes mu zůstal na krku.

Na dně igelitky se styděl poněkud pomuchlaný očkovací průkaz, a protože Ben ani ve snu netušil, co a kdy se očkuje, co vlastně takové štěně žere a tak vůbec, vydal se na veterinu. Potěšilo ho, že je to ta, kterou měl v dosahu, i když nebyla zrovna za rohem, jak tvrdil Danovi.

"Co to má zas být?" uvítala ho, ne právě přívětivě, veterinářka.

"Co prosím?" zeptal se vyjeveně.

"To je váš pes?"

"Obávám se, že ano."

"Tak vy se obáváte? No to snad ne?"

Vysvětlil, jak k psovi přišel, a doktorka jen vrtěla hlavou.

"Tak já vám k němu něco řeknu: Tohle je vánoční dárek. Samo sebou, že se rychle omrzel. Koncem ledna ho předali babičce, která ho naprosto nezvládala, tak ho dali známým a ti ho, jak vidím, šoupli k vám. Máme duben a ten chudáček má už čtvrtého pána. A jak vidím, jste taky plný nadšení."

"A vy se mi divíte? Co byste na mém místě dělala vy? Určitě ho nevypustím na parkovišti, ale fakt si ho nemůžu nechat."

"Tak jedině do útulku. Určitě nepočítejte s tím, že mu budu hledat nový domov, nebo nedej bože, že ho utratím."

Překvapeně se na ni podíval. Do útulku to možná, štěně tam asi dlouho nezůstane, ale nechat ho zabít? Ne, to ne… Po půl hodině se z ordinace vymotal se štěnětem v náručí a s hlavou plnou rad co a jak.

A tak se Benův staromládenecký život obohatil o štěně. Pojmenoval ho Danek, podle dárce a taky trošku jako pomstu. 

Do parku chodili pravidelně, ale vypadalo to spíš na seznamku psí než lidskou. Jediný, kdo mu padl do oka, byl chlápek, který měl krásnou akitu. Bohužel jejich psi si nepadli do oka už první den, kdy akita projevila upřímnou snahu štěně sežrat. Takže mu nezbylo, než se tomu fešákovi vyhýbat. No co, beztak je na baby, utěšoval sám sebe. 

Pes byl první dny trošku nejistý, ale pak k Benovi přilnul celým svým štěněcím srdcem a přesto, že Ben se zařekl, že do postele a na gauč teda nikdy, den co den se budili v posteli dva.

"Poslouchej, ty putovní poháre, nemáš náhodou svůj pelech?"

Pes mu olízl bradu a tvářil se, že jako jasně, ale když lidský pelech je jaksi příjemnější. A to o dost.

Ben se ze začátku bál, že štěně v době, kdy on bude v práci, začne řádit jako Černá ruka, ale mimo loužiček a občasné hromádky nikdy nic nevyvedlo. Navíc poměrně rychle pochopilo, že ty dvě velké bílé věci na zemi v předsíni jsou určeny právě na odkládání neodkladného a začalo je celkem s úspěchem používat.

"Kdyby ses teda ještě naučil vařit, bylo by to dokonalý," promlouval Ben k pejskovi na svém klíně a ten se tvářil, že zas by třeba té dokonalosti mohlo být už moc, ne?

Když se konečně zas Ben potkal s Danem, už mu psa vrátit nechtěl, ale odškodné přesto vymáhal.

"Bene, sorry, já teď fakt nemám na takový věci náladu."

"Děje se něco?" zeptal se Ben.

"Ale ne, jen… No to je jedno, mám teď nějaký starosti," řekl Dan a sklonil se ke svému jmenovci, aby ho podrbal za ušima.

"Jestli ti nějak můžu pomoct, prostě to vybal. Potřebuješ založit? Nebo něco doma? Vím o starší paní, která hledá podnájemníka za výpomoc v domácnosti. Ona teda hledá holku, ale když to zaštítím já, určitě by tě vzala. Mimo to, ke mně můžeš kdykoliv, to jsme už probrali stokrát."

Dan jen mávl rukou, a aby se mluvilo o něčem jiném, zeptal se, jak se osvědčil trojský pes.

"No, popravdě moc ne. Už dvakrát jsem musel změnit trasu. Když jsem chodil k výměníku, začala mě na férovku balit holka. Nevím, jestli je jí čtrnáct, nebo devatenáct. Vypadá na těch devatenáct, ale mluví jako by jí bylo tak o pět míň. Přidala se, protože naši psi si padli spíš do náruče než do oka. Tak jsem si říkal, že jako, co se může stát, že jo. Jen spolu venčíme psy. Hned druhý den se zeptala, jestli bysme si nemohli tykat. To už jsem začal větřit, že je cosi špatně. Taková žába a starej chlap? Honem jsem řekl, že by se to nehodilo, vždyť bych mohl být její otec. Pak zase začala, že když se pesani tak kamarádí, že by někdy ke mně přišla a mohli by si hrát. No to už jsem se osypal a už jsem tím směrem nikdy nešel. Nerad bych kvůli nějaké blbce skončil na výslechu. V parku mě zas odchytil takový starší pán, psi si hráli, chlap mi nepřišel nebezpečný, tak jsme chvilku kecali. A najednou se zeptal, kam jezdím nakupovat. Tak mu říkám, že nejčastěji do samoobsluhy, co mám nejblíž baráku. A on, že myslel, jako do kterého obchodního centra. A najednou, že on nemá auto, takže by jako jezdil se mnou. Nejlépe i s dcerou. Aspoň by ušetřila za benzín, je rozvedená, nemá na vyhazování. Když jsem řekl, že já fakt do marketu nejezdím, urazil se."

"Jo jo, společným nakupováním to začíná a pak by chtěl vozit na chatu, k doktorovi, za kámošem na hřbitov, to znám. My máme takovou tetu. Má tři syny, ale přece je nemůže obtěžovat, mají své rodiny, tak úkoluje všechny ostatní, se slovy, co všechno pro nás udělala. Kupodivu si na nic takového nikdo nepamatuje."

"Jo jo, od rodiny tři hodiny a nejlépe letecky, to taky znám," zasmál se Ben. Dan jen přikývl a neříkal nic. Opravdu byl nějaký přešlý mrazem.

 

Už za dveřmi slyšel Ben Danka fňukat. Otvíral tak rychle, jak to jen šlo. Copak ho čeká za překvápko?

V první chvíli vůbec nevěděl, co to je. Pes byl celý obalený… vlastně netušil čím. Vypadalo to jako velká pavučina, ale logicky nepředpokládal, že by to mohlo být něco podobného.

"Cos to tu vyváděl, ty malej demente?"

Popošel až k psovi a ještě pořád nevěděl, co to je. I když už začínal tušit. No jasně, oboustranná izolepa. Jak se jí snažil pes zbavit, zamotával se do ní víc a víc a jak se válel po zemi, nalepilo se na ni kde co. Od granulí až po chlupy a leták.

"No tak hochu, v téhle maškarádě jít ven nemůžeš. A dolů to půjde z toho kožichu hezky blbě, leda snad, že bych tě z toho korzetu vystříhal."

Pes uslyšel ovšem jediné – VEN. Dohopkal po třech ke dveřím a dal najevo, že on je připravený, jediný, kdo zdržuje, je pán.

"Tak na to, milánku, ani nemysli, v téhle parádě teda nikam nejdeš," ujistil ho Ben a vzal do ruky mobil a zavolal dárci tohohle chlupatého nadělení.

Dan, který by se jindy smál a nejspíš by se přihrnul dobrovolně, tentokrát zase jen tím divně unaveným hlasem řekl:

"Opravdu mě k tomu potřebuješ? Jen abys ostříhal kousek izolepy? Bene, já s tebou…"

"Tak hele, brácho, toho psa někdo musí držet, abych mu nevypíchl oko. A na veterinu ho fakt neponesu. Ty jsi na mě ten bič upletl, tak hleď naklusat a to rychlým tempem, nebo to tu navíc ještě vytřeš!"

Dan se kupodivu dostavil poměrně rychle, psa držel a v jeho očistě spolupracoval naprosto vzorně, ale tím to haslo. Kde byly jeho věčné srandičky, kde byly ty veselé oči? Žádné poučování o tom, že kdyby se tu uklízelo, pes by si izolepu ze šuplíku sám nevytáhl.

"Díky, plavčíku, máš to u mě. A teď si sedni a laskavě vyklop, co se děje."

Dan se ohlédl po psovi, ale i pes má nějakou základní inteligenci, takže raději použil podložku, protože ti dva dvounožci teda nevypadali, že by se v dohledné době někam šlo.

"No když to za každou cenu musíš vědět, někoho jsem potkal…"

"To je snad dobře, ne?" skočil mu do řeči Ben.

"No, víš, já jsem si myslel, že jako, prostě, že patří k nám. Jenomže když jsem s ním o tom začal mluvit, poslal mě do prdele, a navíc řekl, že to ohlásí řediteli. Doslova řekl, že nahlásí, že jsem ho obtěžoval. Teď před maturitou bych to fakt nepotřeboval. V životě jsem neviděl nikoho tak nasranýho, jako byl on."

"Dane, Danečku, neblbni. Kdyby to chtěl prásknout, už to udělal. A co ten pán s jachtou a vilou?"

"Ale nech toho, já na to fakt nemám náladu. Víš, jaký to mám doma, a teď ještě tohle."

Ben ho vzal okolo ramen a Dan se asi poprvé neodtáhl, snad vytušil, že tohle objetí je doopravdy jen utěšitelské.

"Tak předpokládám, že jsi ho pozval na skleničku, nebo do kina, ale určitě ne na schůzku v baru U růžového banánu, tak snad by nemusel tak vyvádět," řekl konejšivě Ben.

"Ale tak jasně. Už dávno se mi líbil, ale znáš to, nikdy se nešiklo, že by okolo něho nebyla tlupa lidí. Až nedávno, potkali jsme se náhodou ve městě, normálně jsme se pozdravili a já si řekl, že tahle šance se možná nemusí hned tak opakovat, tak jsem se ho zeptal, jestli bych ho mohl na něco pozvat, že jako pokecáme a třeba… Ani mě nenechal domluvit a vyjel tak, že se lidi ohlíželi. Vyblekotal jsem nějakou omluvu a vzal nohy na ramena."

Když uviděl, jak se Ben zasmál, jen si povzdechl:

"Fakt vtipný, jen se směj."

"Já se nesměju, jen mi řekni, kolik lidí ve škole ví, že jsi na kluky?"

"V mojí třídě asi všichni, takže určitě i dost lidí mimo třídu. Co to s tím má společnýho?"

"Jen to, že o něm to nejspíš neví nikdo, pokud se nepleteš, a on je s náma na stejné vlně. On je taky na nástavbě?"

"Ne, normálně na čtyři roky."

"Tak možná to ještě nepřiznal ani sám sobě. A bojí se toho, že ho někdo uvidí sedět na zahrádce s někým, o kom se více méně všeobecně ví, že je gay. Nebo se třeba bál, že je to jen provokace, a kdyby ti to odkýval, tak se mu bude někde za rohem tlemit pět kluků a do týdne to rozkecají po celé škole. Víš sám, jak to dnes chodí. Koukni, předpokládám, že víš, kde bydlí. Tak popadni trojského psa a mazej se procházet před jejich barák, možná taky chodí se psem."

"No to nemyslím, že by fungovalo. Oni mají takovou malou farmu, kterou sice hlídají psi, ale ti lítají po areálu jako malej Strahov a venčit je nikdo nemusí."

"Tak v tom případě to máš jednoduchý. Pro změnu počkej, až okolo něho bude zase klubko lidí a přede všema se ho zeptej, jestli by jeho rodiče nepotřebovali brigádníka. Před lidma tě do tmy nepošle, a pokud má zájem a jen se bojí keců, možná, že ti tu brigádu domluví."

"Fajn, a co když ne?"

"Tak máš smůlu, to se stává a nic s tím nenaděláš. Budeš to muset vzít jako chlap."

Ben si odpustil utěšování, cítil, že teď se to k Danovu rozpoložení nehodí. Ještě chvilku si povídali, ale pak Dan řekl, že už musí jít domů. Vzal psa a šel s ním, aby se štěně trošku prošlo po tom zábalu.

Když se vracel domů, zrovna nějaké dvě starší paní vylepovaly na výtah upozornění, že příští týden přijde někdo na kontrolu plynu a měřáku. 

"Pamatuj si, že si musím v práci vyměnit službu," obrátil se Ben ke psovi, ale ten ho nevnímal, zato se podezřele ometal okolo paní, která lepila ten papír.

"To je krásný pejsek, takový chundelatý, to je nějaká rasa?" zeptala se ho.

"To nemyslím. Ale já jsem ho dostal a žádný rodokmen neměl. Takže máma neznámá a otec nezjištěn."

Paní hladila podivně přítulné štěně a řekla:

"Jo, taky tak nějak, jako to naše nadělení. Máma australská kólie a táta vipet. Koukejte, on ho ze mě cítí, jak mě oňuchává."

A chlupatí, pomyslel si Ben. Už delší dobu podezíral Danka, že má v rodokmenu určitě špice, začínal se jim nápadně podobat. S oblibou říkal, že díky tomuhle psovi nemá o chlup lepší život, ale má ho lepší o hodně chlupů.

Doma spíš jen tak ze zvědavosti kouknul do počítače, jak ten vipet vlastně vypadá. I když nějaké povědomí měl. Ale říkal si, že až v pondělí ta paní přijde, aspoň s ní ze zdvořilosti může prohodit o jejím pejskovi pár slov.

 

V pondělí proběhl psa co nejdřív, protože na výlepu stálo, že akce plyn začíná už v osm ráno. Když okolo půl deváté cinkl zvonek, už si skoro říkal, kde se ta ženská zakecala. Otevřel dveře a tam stál chlap v džínách a triku, s brašnou přes rameno.

"Dobrý den, kontrola…"

"Ano, já vím. Dobrý den, mám zavřít psa?" trochu popleteně vypadlo z Bena.

"Ale ne, já mám psy rád. Máma mi říkala, že tu má někdo moc krásné štěně, vsadím se, že myslela to vaše."

"Nejspíš ano, viděla ho, když tu lepily upozornění."

"Jo, to byla ona, podnik platí za ty pochůzky, tak si to vždycky bere."

Chlápek bez dalšího vešel do bytu, rovnou zašel do koupelny a zkontroloval měřák a se stejnou samozřejmostí zamířil do kuchyně. Konec konců, paneláky jsou na jedno kopyto, nehrozilo, že by zabloudil. Pes se loudal za ním.

"Vaše maminka říkala, že má psa, ale není to spíš fena, že se ten můj pošuk k vám tak má?"

"Jo, je to holka, to víte, příroda si žádá svoje, když se hárá, ani se chudinka moc neproběhne, máma ji nedá z vodítka ani na psí louce. Jednomu to nedá, neohlídnout se po nějaké slečně, tak to těžko můžu chtít po psovi."

"To může být sranda, když takový vysokorychlostní pes vezme roha," řekl rychle Ben, aby odvedl řeč někam jinam.

"No to jo. To potom po sídlišti lítá celá rodina, já, žena s děckama, máma i malej brácha. To pak voláte, pískáte a doufáte, že dřív než na policajty narazíte na tu naši divou Báru. Naštěstí to vždycky vyšlo."

"To zní jako sranda, ale doopravdy je to horor, já vím. Už dvakrát jsem takhle lítal taky. Naštěstí když mně uvidí, tak se tváří, že hledal on mě a jde se vítat," řekl Ben.

"Jo, mají nás dobře ochočené, že jo?" souhlasil plynař, podrbal Danka a šel.

Ben se pohodlně usadil do křesla a vzal do ruky knížku. Po chvíli, zrovna když přemýšlel, že by si mohl udělat aspoň čaj, Danek se postavil před dveře v jasné pozici: potřebuju ven.

"Už zase? Vždyť jsme byli před chvilkou," podivil se Ben, ale bez dalšího na sebe hodil bundu, vzal si tenisky a šli. Ve výtahu ho napadlo, že o Dankovi pořád mluví jako o štěněti, ale on už je spíš takový předpube, co ho táhne ven doopravdy. Vykročil na schody, Danek radostně vyrazil, vodítko se napnulo a Ben ztratil rovnováhu. Narazil si záda, ale protože měl bundu, aspoň si je neodřel. Zato mu podezřele chruplo v kotníku. A už se na nohu nepostavil.

Zaklel jako pohan, ale moc to nepomohlo. Noha bolela čím dál víc. V přízemí se otevřely dveře a z nich vykoukl plynař a hned za ním paní, která tam bydlela. Plynař hodil na zem kabelu s nářadím a seběhl k Benovi.

"Co se stalo? Vy jste spadl ze schodů?"

"Nespadl, ten můj malý pošuk mě strhl, jak se hnal ven. Myslím, že mám něco s nohou…"

Plynař mu na kotník jen tak zkusmo sáhl a Ben sykl. Nebylo to zajisté na umření, ale bolelo to slušně.

"Zavolám vám sanitku. Mohl bych vás vzít klidně autem, ale tohle bude jistější a méně bolestivé. Minimálně, když vás přiveze sanitka, nenechají vás čekat půl dne," řekl malinko váhavě plynař. Asi o čekání na ošetření věděl své.

"To nemusíte, klidně si je zavolám sám. Nejdřív ale musím zavolat mámě, aby si přijela pro psa."

"Jasně, když jde o psa, všechno stranou. Jako bych slyšel moji mámu. Když mi řeknete, kde bydlí, já jí ho tam hodím."

"No to je právě to, ona nebydlí tady, ale za městem, v domku. Vůbec nevím…"

"Takže to vyřešíme rychle. Já si ho vezmu zatím k sobě, dejte mi číslo, večer brnknu a přivezu ho. Nemyslím, že si vás tam budou chtít nechat, spíš vám dají sádru a vyexpedují vás."

"Děkuju, ale nechci vás obtěžovat."

"Nebudete. Opravdu ne, vždyť je to jen půl dne."

Ukázalo se, že to opravdu spravila jen sádra, a Ben byl za tři hodiny i doma.

Když se mu v podvečer zobrazilo cizí číslo, tak směle použil svou oblíbenou hlášku:

"Tady půjčovna vzducholodí."

"No slyším, že je vám už dobře, to jsem rád. Brácha bydlí kousek od vás, tak za půl hodinky by mohl být tam. Jestli tedy jste provozuschopný."

"Ale jo, jezdím tady na kolečkové židli, do rána mi ten gyps uschne a bude to. A opravdu moc děkuju."

"Není zač, tak jsme lidi, ne?"

Ben si pomyslel, že lidi k sobě někdy dokážou být pěkně hnusní, ale nahlas to neřekl. A začal se těšit na Danka.

Když se otevřely dveře výtahu, Ben rázem zapomněl svou hezky sesumírovanou děkovnou řeč a místo toho z něj vypadlo:

"Co vy tady?"

Mládeneček se trochu zaraženě zeptal:

"My se… známe?"

"No to zrovna ne, ale chodím k vám do obchodu."

"A to jo, ale víte, kolik já denně vidím lidí. Tak až budete fit, tak mi někdy přijďte říct, jak se Punťa má."

Když viděl překvapený Benův výraz, tak dodal:

"Brácha se nezeptal, jak se jmenuje. Naše máma mu dala nějaké jméno, co jí první napadlo. Ze začátku byl zaražený, ale pak přiběhly bráchovy děti i s tou naší hvězdou a večer jsem ho málem nedostal do auta."

Ben se bezděky usmál, když si vzpomněl, že o tomhle klukovi se mluvilo, jako o malém bratrovi. To je asi úděl nejmladšího sourozence. O jeho nejmladší sestře taky rodiče snad až do její svatby mluvili jako o naší malé.

"Nedáte si kafe? Nebo čaj? Pokud tedy nepospícháte domů."

"Nepospíchám nikam, ale nerad bych obtěžoval, určitě vás to bolí," namítl jaksi rozpačitě mladík.

"Kupodivu ani ne, jen pojďte, aspoň s někým promluvím. Jinak já jsem Bedřich, to je strašný jméno, po dědovi. Tak mi všichni říkají Ben."

"Nápodobně, já jsem Hynek. Takže asi od třetí třídy mi říkali Jarmilo. Toho Bedřicha bych bral všema deseti, to mi věřte."

Neříkal to ale nijak vesele a Benovi bleskem došlo, že tenhle kluk nepochybně zažil posměch i za jiné věci než za tu přezdívku.

"Tak vidíte, můžeme si vzájemně postěžovat. Pojďte dál, ještě na těch berlích neumím moc stát."

Hynek se omluvně usmál, ale do bytu nakonec šel. Když viděl, jak Ben poskakuje jako postřelená srnka, nakonec obsloužil kuchyň raději sám. Ben zatím trochu uklidnil Danka, který ze samé radosti, že už je zase doma, lítal a kontroloval, jestli je všechno na svém místě.

Seděli a povídali si především o psech, co vyvedli. To je běžné téma lidí, co nemají děti, ale mají psa.

Když se Hynek po hodince zvedal, zeptal se:

"Nechtěl byste zítra přinést nějaké pečivo a tak? Já bydlím ve vedlejší ulici."

"Upřímně, pokud by vás to neobtěžovalo, byl bych moc rád."

Pravda byla taková, že mohl brnknout nějakému kamarádovi, ale prostě byl rád, že Hynka zas uvidí. Vídal ho v obchodě za kasou, padl mu do oka asi hned ten první den, ale zdál se mu tak mladý, proto kromě toho, že to byl hezký kluk, na nic dalšího nemyslel. Ale teď nedokázal nemít radost, že ho zas uvidí. I když vlastně nic tomu nenasvědčovalo, byl od první chvíle přesvědčený, že tohohle kluka slečny moc nelákají. Pomyslel si, že by ho mohl přihrát Danovi, kdyby ho ten jeho vysněný "farmář" přece jen nechtěl. I když…, raději by ho přihrál sobě, jenomže si byl realisticky vědomý, že Hynek je minimálně o deset let mladší. No a konečně, co. Jedna jeho teta měla manžela mladšího minimálně o těch deset let a úspěšně ho o dalších deset přežila.

Musel se sám nad sebou zasmát, jak rychle se mu Dan vykouřil z hlavy, když se na obzoru vyskytl tenhle fešák. Sice si nedělal moc naděje, na druhé straně, proč by si aspoň občas nezašli někam sednout, nebo si jen tak nepokecali? Vždyť Dan byl z jejich party nejmladší, a přece by řekl, že si spolu rozuměli nejlíp.

Ráno vyhopkal po jedné a s pomocí berlí před barák a nechal psa proběhnout s nadějí, že případného policajta obměkčí sádrou a připraveným pytlíkem. Naštěstí žádný nepřišel.

Odpoledne psa proběhl Dan, který si neodpustil dotaz, proč zkouší lítat dřív, než mu narostla křídla, včetně toho, že vydal poučení, že i když ptáček zvedá hlavičku, ještě to na lítání asi fakt nebude. A vzal roha dřív, než ho Ben stihl poslat kamsi.

Přesto Bena potěšilo, že Dan už má zase náladu na vtípky a v očích ty veselé jiskřičky. Že by ten kovboj přece jenom byl přístupnější, když byli sami? No, budiž jim to přáno.

Zvonek ho vytrhl z lehkého podřimování, ale i když nespal, chvilku mu trvalo, než se z gauče přesunul na berle a doposkakoval ke dveřím a Hynka pustil nahoru.

Hynek mu strčil do chodbičky nákup a celkem zbytečně se zeptal psa, jestli chce jít ven. Ten už stál u výtahu a byl zjevně vypraven.

"Tak to jste mu řekl to správné slovo. Protože "jdeme ven" a "Na", to jsou jediné povely, které byl ochoten se naučit."

"Moje máma tvrdí, že pes v podstatě skoro vždycky chápe, co se mu říká, ale těžce to ignoruje."

"No jo, já taky říkám, že v mojí domácnosti není demokracie, ale anarchie. Minimálně, co tu mám Danka."

Hynek se zasmál, hvízdl na psa a odjel. Ben odhopkal postavit na čaj. Z tašky vylovil účtenku a došlo mu, že asi nemá tolik peněz, protože obvykle na placení používal kartu. No tak to bude trapas… Ale nakonec když poshledával všechny drobné, vyšlo to v podstatě přesně. Zítra zavolá mámě, nebo Danovi, že potřebuje vybrat.

Hynek se vrátil a chystal se mu předat psa.

"Přece mě neoberete o tu chvilku, kdy si můžu pokecat s někým, kdo mi i odpoví. Pojďte dál," zval Hynka a odebral se do obýváku, kde se složil do křesla. Vystrčil osádrovanou nohu a řekl:

"No tak, jsem neškodný, teda skoro."

Ozvalo se pípnutí konvice, že se vaří voda. Hynek pokrčil rameny a šel zalít čaj. Ale úsměv, který Ben čekal, se nekonal.

"Můj hrnek je ten s vloženými pytlíky, do vašeho jsem nic nedal, vyberte si, jaký čaj máte rád," řekl Hynkovi.

"Teda, to je skoro sbírka, to máte tak rád čaj?"

"Jo jo, to je moje jediná neřest."

Teď se Hynek usmál aspoň trošku. Dal čaj na stolek a sedl si. Aby řeč nestála, povyprávěl mu Ben, jak přišel k psovi. Bez obalu řekl, jaký byl jeho původní účel. Hynek uhnul očima a zdálo se, že by nejraději vstal a vypadl. Ben si všiml, jak si nervózně zajel prstem pod potítko na zápěstí levé ruky. A za chvilku zas. Nemohl od toho odtrhnout oči.

"Prosím tě, podal bys mi program?"

Hynek se nijak nezarazil nad tím, že mu Ben tyká a časopis mu podal. Ben ho vzal za ruku a lehce nadzvedl lem potítka. Uviděl zhojenou jizvu. Ale necítil žádnou radost z toho, že ho tušení nezklamalo.

"Bylo to tak zlý?" zeptal se.

Hynek mlčky přikývl. A vstal. Ale Ben mu ruku nepustil. Naopak ji pevněji stiskl.

"Moji rodiče bydleli ve třináctém patře. Byla to hezká výška. Jednou jsem u toho okna stál a pak jsem najednou klečel na parapetu. Neudělal jsem to jen kvůli máti, ale hlavně proto, že jsem nechtěl udělat radost fotrovi a těm kreténům ve škole."

"Co se stalo?" Hynek si zase sedl.

"Na základce to bylo v pohodě, tam ještě takové věci nikdo neřešil. Nejspíš jsem si to pořádně neuvědomoval ani já. A v devítce, když se mi pomalu rozsvěcelo, pro změnu všichni řešili, kdo a kam půjde dál. Takže to prošlo bez povšimnutí. Jenomže na učňáku už to bylo jiné. Někomu bystřejšímu došlo, že jsem teplej, a už to jelo. Přezdívky Bedřiška a buzerante jeden jsem se už nezbavil. Občas mi něco jako náhodou rozbili, na praxi mi dělali naschvály, občas ke mně doletěla nějaká hrozně vtipná hláška, jako třeba: Co se stane, když naše Bedřiška skočí do bazénu? Udělá si klystýr. V noci jsem občas brečel, občas zuřil, ale říkal jsem si, že jim tu radost neudělám, abych začal brečet i před nimi, i když občas jsem k tomu neměl daleko. No a jednoho krásného dne přešli od posměšků k činům. V šatně mi stáhli kalhoty a do zadku mi strčili šroubovák, který potáhli v dílně na praxi. Prý abych byl připravený na svatební noc. Pokud teda už neproběhla. Naštěstí tím širším koncem, takže mimo absolutního ponížení se mi nic nestalo. Týden jsem nechodil do školy, a když to prasklo, tak jsem to na máti vybalil. Vletěla do školy jako saň a udělala tam takový uragán, že to myslím ještě neviděli. A já přešel na jiný učňák do jiné školy."

Hynek neříkal nic. A Ben na něj netlačil. Věděl, že o některých věcech člověk prostě mluvit nedokáže. Nebo minimálně ne hned a ne s někým, koho zná dva dny.

"Víš, jak chodím po schodech?"

"Netuším," řekl Hynek, zjevně rád, že Ben nastolil jiné téma.

"Nahoru se držím zábradlí jako opice liány a na sádru našlapuju jen minimálně. A dolů jezdím po zadku."

"To má úklidovka fajn, nemusí vytírat schody," zasmál se už uvolněně Hynek. "Ale jestli chcete, já večer přijdu a zase ho proběhnu," dodal.

"Já ti to neříkal v rámci vydírání, ale jinak ano, budu moc rád. A jestli můžeš, tak mi tykej, opravdu nejsem tak starý, jak vypadám."

Hynek ho ujistil, že to není jeho stářím, spíš tím, že vyrostl na vesnici, kde se zdravili všichni starší a vykalo se skoro každému nad čtyřicet.

"Nemám čtyřicet, tak se tím nemusíš trápit," ujistil ho Ben.

"Tak domluveno, po zprávách dole zazvoním. A nevstávejte, já za sebou zavřu."

Ben mu v první chvíli chtěl říct, že si může vzít náhradní klíče, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. To už by přece jenom bylo trochu na sílu vnucené přátelství a to nechtěl.

 

Dan už zase vypadal posmutněle, ale peníze mu šel vybrat ochotně a proběhl i psa. A pak jen seděl a neříkal nic.

"Tak kam jsi byl poslán tentokrát?" zeptal se Ben mírně a dal si záležet, aby to nevyznělo jako posmívání.

"Tak pro změnu nikam. Vyhýbá se mi, jak jen může. Asi se na to vykašlu, nebudu se vnucovat někomu, kdo o to nestojí."

"No super, takže mám zase šanci?"

"V tom je rozdíl, brácho, ty jsi do mě nikdy zamilovaný nebyl. Jo líbil jsem se ti, já vím. Chtěl jsi někoho, s kým ti bude aspoň dobře, když už není na obzoru nic lepšího. Ale zamilovaný jsi nebyl," věděl Dan.

"Máš něco proti sňatkům z rozumu?"

"Jo, je to nuda."

"Myslíš tu knihu, nebo život?" zeptal se Ben.

"Obojí," řekl Dan a konečně se zase usmál.

Ben si uvědomil, že by mohl vlastně v balení Dana navázat tam, kde přestal. Jenomže to by mu nesměl v hlavě rotovat Hynek. Přesto vzal Dana za ruku a prostě mu ji stiskl. Víc nebylo potřeba. Dan si rychle otřel oči a usmál se. Měl Bena opravdu rád.

 

Když za čas Benovi sundali sádru, skoro ho to mrzelo, že už k němu Hynek nebude chodit. Uvažoval, jestli to nebude znít už moc vlezle, když mu řekne, že by byl rád, kdyby se občas stavil na pokec a na čaj. Předpokládal, že Hynek minimálně tuší, kam se ubírají jeho myšlenky, i když to nikdy neřekl nahlas.

Jakkoliv Dana vesele balil už po týdenní známosti, tady cítil určitý ostych, ani nevěděl proč. Snad největší rozdíl byl v tom, že z Dana přímo sálalo veselé rozpoložení a ještě trochu klukovská rozjívenost, Hynek byl nejspíš už svým založením vážnější, i když i on se dokázal uvolnit a být v dobré náladě. Jen mu to chvilku trvalo. Přesto Ben nedokázal potlačit radost, když se mu Hynek nabídl, že bude venčit psa, až bude mít Ben rehabilitace. On by to pes ty tři hodiny doma klidně přežil, to bylo nade vší pochybnost, ale když se tu nabízela ta možnost, proč ji nevyužít, že.

Vždycky to klaplo, jen jednou mu Hynek volal, že se omlouvá, ale musel do práce. Ale dneska už Ben pomalu byl na odchodu a Hynek nikde. Snažil se mu volat minimálně, aby nepůsobil vlezle, ale teď najednou měl jakýsi podivný pocit, že by zavolat měl. Když telefon nikdo nezvedl, jakési nepříjemné šimrání ještě zesílilo. Jistě, mohl být v práci, ale to si s oblibou nastavoval oznámení, že bohužel předstírá práci a pokud mu někdo chce zanechat vzkaz, tak jedině příjemný.

Nevydržel to a zavolal jeho bratrovi, jestli neví, co je s Hynkem.

"No, vlastně, volal jsem mu před hodinou, kvůli dovolené, a pak před chvilkou a nevzal mi to. To u něho není zvykem. Vy víte, kde bydlí, že?"

"Ano, jistě. Hned tam zajdu, ale není třeba prostě v práci?"

"Není, včera měl nějaký problém se zákazníkem a dnes měl mít určitě volno. Víte co, já k němu zajedu, nechoďte tam."

Jenomže to už Ben skoro nevnímal. Nikdy u Hynka nebyl, ale věděl, kde bydlí, protože když se jednou náhodou potkali, tak mu ukázal svůj vchod. Dál ho ovšem nezval a Ben to respektoval.

Brnkl na rehabilitace, omluvil se a domluvil si náhradní termín. Vzal psa a venku si to namířil k bytovkám. Pes jako by tušil, kam se jde, neomylně zamířil do Hynkova vchodu. On zjevně zván býval. Bez výtahu to Benovi přece jen tak rychle nešlo, ale Danek byl ve druhém patře jako střela a už vyštěkával u dveří.

"Ticho, vole, nebo nás odsud někdo vyhodí. Minimálně ta ženská, co nás pustila do baráku," domlouval trochu zadýchaný Ben psovi. Už zvedal ruku ke zvonku, když z bytu uslyšel nějaký zvuk. Zaklepal, ale nikdo nereagoval. Po chvilce zazvonil, něco se pohnulo, ale jinak nic. Rozhodl se, že zazvoní ještě jednou, a když Hynek neotevře, půjde pryč. Nechtěl se vnucovat. Zvedl ruku ke zvonku a v té chvíli se dveře otevřely. Hynek, bledý a s podivně roztěkanýma očima, se na něho díval, jako by ho viděl prvně v životě.

V první chvíli ho napadlo, že je opilý, ale rychle si uvědomil, že určitě ne. Bez ptaní ho vtlačil do bytu a vešel za ním.

"Hynku, co je? Co se stalo? Je ti špatně?"

"Ne, díky, už je to dobré. Klidně běž, já jsem v pořádku."

"To teda nejsi a neštvi mě! Co se ti stalo?"

"Nic. Běž domů, prosím tě, běž pryč."

"No to už určitě. Vypadáš, jako kdybys viděl smrt, a já tě tu jen tak nechám a za chvilku pro změnu sletíš ze schodů ty. Tady si sedni, a dokud nepřijede Radek, tak se odsud nehnu!"

"Brácha? Co by tu dělal?"

"Promiň, ale když jsi mi to nebral, tak…"

V té chvíli se Danek rozštěkal a otevřely se dveře. Hynkův brácha si zjevně odskočil z práce, jen kabelu neměl.

"Hynku, co se stalo? Ty sis nevzal zase prášky? Nebo to bylo kvůli tomu včerejšku? Zavolám…"

"Dejte mi všichni pokoj a ty nikam nevolej. Pořád se chováš, jako by mi bylo deset."

Hynek zněl podivně sklesle. Tak ho Ben neznal.

Radek šel do koupelny jako na jisto a vrátil se s mokrými pyžamovými kalhotami. Nastrčil je Hynkovi před oči a bezbarvým hlasem řekl:

"A tohle je co? Myslíš, že když to jen přemáchneš, že to nepoznám? Ty do toho špitálu pojedeš, i kdybych tě tam měl dotáhnout za uši, rozumíš?! Vyplázni jazyk!"

Hynek už bez protestů poslechl.

"No jasně, takže se seber a jedeme. A žádný kecy!"

Hynek se zvedl, najednou jaksi podivně odevzdaný, vzal si bundu, tašku a vyšel za bratrem. Zavřel dveře a Ben si překvapeně uvědomil, že jeho tam nechali. Danek vyskočil na gauč pod oknem a uvelebil se na poskládané dece se samozřejmostí svědčící o tom, že to není prvně.

No taky dobrý, nejdřív se zeptá, jestli vím, kde kluk bydlí, a pak mě tu nechá, jakože v pohodě, pomyslel si Ben. Hynka z úvah vynechal, protože ten zjevně nejel na plný plyn.

A o jakých prášcích to byla řeč? Hynek bere nějaké léky? Nikdy se ani slovem nezmínil. I když, proč by měl, že ano.

Mokré kalhoty pořád ležely na zemi, kam je Radek pohodil. Ben je vzal do dvou prstů. O čem to ten chlap sakra mluvil? Jestli se Hynkovi občas stane, že "nedoběhne", je to pro mladého kluka jistě hrozně nepříjemné, ale co to Radek mluvil o lécích a proč měl Hynek vyplazovat jazyk? A najednou pochopil. Epilepsie. No samozřejmě. Včera se v obchodě udál nějaký konflikt, možná to Hynka rozhodilo natolik, že se vyvolal záchvat. A zjevně ne první, když jeho bratr už rovnou kontroluje příznaky.

Ben nakoukl do kuchyně, vzal pytel s odpadky, v koupelně zastavil vodu, protože to tak sám měl ve zvyku, když na delší čas odjížděl, z kapsy vylovil igelitovou tašku, zabalil do ní mokré kalhoty, hvízdl na psa a vyšel na chodbu. Byt zamkl a klíče si přidal na své, aby je neztratil.

"Tak pojď, frajere, jdeme domů," obrátil se na psa.

Zapnul pračku, vzal mobil a Hynkovi napsal, že má jeho klíče, aby o tom věděl. Žádná odpověď.

"Když mi řekneš, kde ležíš, přinesu ti čokoládu a pomeranče. Nebo cokoliv, co potřebuješ."

Teď už odpověď přišla.

"Jsem na neurologii. Pomeranče a čokoládu nejím. Ale i tak díky."

"Nemohl bych ti raději zavolat?" 

"Jestli se ti chce."

Pravda, neznělo to extra nadšeně, ale ani úplně odmítavě. Nakonec si povídali přes půl hodiny a Ben měl dobrý pocit, že Hynka aspoň trochu přivedl na jiné myšlenky.

Druhý den koupil banány, protože to bylo to jediné, co si u něj kdy Hynek k jídlu vzal a vyrazil. Sám sobě se musel zasmát, jak byl podivně rozechvělý. Nejdeš na rande, ty vole, jdeš do špitálu, vynadal v duchu sám sobě. Ale přesto cítil, jak se mu stáhl žaludek, když zaklepal na dveře pokoje.

Blíž ke dveřím ležel starý muž a tvrdě spal. Hynek byl u okna a zdálo se, že buďto taky spí, nebo ho ani v nejmenším nezajímá, kdo přišel. Ben vykročil k Hynkovi, náhle jaksi rozpačitý. Vlastně se mu ulevilo, že Hynek má zavřené oči, mohl se na něho chvilku v klidu dívat. Pak neodolal a jemně mu prohrábl vlasy, i když mu bylo nad slunce jasnější, že poklepání na rameno by se hodilo víc. 

Hynek otevřel oči a na moment se široce usmál, ale hned se zatvářil zase vážně. Ale i ta chvilka Benovi stačila. Sedl si na židli a rovnou Hynka zahrnul zprávami o psovi. No co, však je to Trojský pes, ne? Tak musí plnit svůj účel, i když v tuhle chvíli nejspíš chrupe na gauči. Už věděl, že Hynek potřebuje vždycky něco, o čem se dá nezávazně mluvit, a po chvíli se uvolní a je s ním sranda.

"Jo, mám tu tvoje klíče, vypadli jste jak cukráři, tak já jsem je vzal k sobě, ať nemáš starost," vyhýbal se Ben pečlivě byť jen zmínce o faktu, že zůstal sám v cizím bytě. I když to včera Hynkovi napsal.

Hynek jen přikývl, jako by se to rozumělo samo sebou. A najednou jim došlo téma. Ben seděl a usmíval se. Hynek seděl a tvářil se rozpačitě. Začal si škrábat jizvu pod potítkem na zápěstí. Jistá známka rozpaků.

"Nedělej to, za chvilku si to rozškrábeš do krve," Ben ho vzal za ruku a jemně mu ji odtáhl, "proč jsi mi to prostě neřekl? Myslíš, že by se něco změnilo? Copak jsem takový pako? To o mně nemáš moc vysoké mínění."

Hynek uhnul očima. Rukou ale ne. A tak mu ji Ben dál držel, a jak se říká, kul železo, dokud bylo žhavé.

"Nechci být vlezlý, ale co se vlastně stalo? Možná jsem ti mohl pomoct, minimálně ses z toho mohl vykecat."

"Utekl mi zákazník bez placení a…"

"No, počkej, to se přece občas stane. A co sekuriťák?"

"Stane. Ale védečko, jako vedoucí, řekl, že jsem ho utéct nechal, že jsme byli domluvení. Pohádali jsme se a já pak v noci…, prostě jsem to ořval, bylo mi to líto, chápeš. Řval po mně jak po nějakým frackovi, kvůli něčemu, za co jsem ani nemohl. No a ráno jsem…, zkrátka poznal jsem, že to v noci přišlo. A pak ještě během dne, ale to už jenom slabý."

"Dopředu to nepoznáš?"

"Ne, to ne. Myslíš, že bych šel do školy, kdybych dopředu věděl, že sebou prásknu o zem? A, že…, no rozumíš. Všichni z toho měli srandu, párkrát jsem našel na lavici vložku, nebo papírovou plenu pro mimina, naštěstí aspoň nepoužité. A učitelka z toho měla stres, byla to už stará důchodkyně. A já bych se nejraději propadl."

Benovi bleskem došlo, že to odpadnutí byl asi ten nejmenší problém. Ale křeče a pomočení, případně ještě něco dalšího, to muselo být pro dospívajícího kluka trauma jako hrom. Zvedl Hynkovu pravou ruku, vsunul ukazovák pod potítko, lehce prstem přejel po vystouplé jizvě a řekl:

"Kdybys potřeboval poškrábat, tak přijď, a já to udělám. Jo?"

Hynek bez zaváhání přikývl.

"Neměl bych vypadnout? Nepřijdou vaši?" zeptal se Ben.

"Ne, to nehrozí. Zakázal jsem bráchovi o tom mluvit před mámou. Ona je fajn, ale občas se chová, jako bych byl nesvéprávný. Ani nevíš, co to bylo, když jsem se odstěhoval. Třikrát denně mi volala, když jsem řekl, že v osm brnknu, tak nejpozději pět minut po osmé mi drnčel mobil."

"Je to matka, to je normální. Neboj, ta naše to dělala taky."

A zas bylo ticho, ale Benovi ke štěstí stačilo i to, že Hynek je vedle něho, i když už ruku zase položil na peřinu.

"Až tě pustí, kam tě můžu pozvat?" zeptal se a v duchu si vzpomněl na Dana. Nedokázal se neusmát. Když uviděl tázavý Hynkův pohled, povyprávěl mu, jak se kamarád pokusil sbalit kluka a jak dopadl.

"Chudák, ale nevypadáš, že bys ho litoval," ušklíbl se Hynek.

"Já? Náhodou já ho lituju, ale zdá se, že i když to narafičil, aby se vídali jaksi beze svědků, že nic nic."

"Narafičil, to je hezký slovo, to jsem už dávno neslyšel."

Hynkova tvář se konečně zase rozzářila tím úsměvem, který na něm Ben vídal málokdy, ale rád. Znovu ho vzal za ruku.

"Vím, že tohle není zrovna to nejromantičtější místo, ale určitě jsi plný prášků, tak se nemůžeš účinně bránit. Tak mi slib, že hned, jak tě pustí, tak ke mně přijdeš."

Když Hynek nic neříkal, tak ještě rychle dodal:

"I Dankovi je po tobě smutno."

"Kecáš."

"Nekecám. Chybíš mu, už tě bere jako součást smečky. A mám ti vzkázat, že jsi mu koupil krásnou deku."

"To byla náhoda, zrovna když jsem měl nárok na zaměstnaneckou slevu, tak přišly ty deky s psím motivem. Dal jsem ji na zem, ale vesele ji ignoroval. Jak mohl, už byl na gauči."

"Známe. Doma má dva pelíšky, ale tam je jenom, když trucuje. Jinak se taky válí na gauči, přesně jak říkáš."

"Pes trucuje?"

"Jasně. Když budeš chodit častěji, určitě to uvidíš."

Hynek se usmál a neřekl nic. Ben si znovu připomněl, že tohle není to rozjívené čírtě Dan, který se nebránil občasnému obchytávání a všelijakým dvousmyslným kecům, ale spíš z toho měl srandu. Hynek by plácnutí po zadku určitě jako projev kamarádství nebral.

 

Hynek si otevřel dveře Benova domu kódem, vyjel nahoru a první, co uviděl, byl pes, který mu v podstatě skočil do náruče. Další byl Ben s prstem na rtech, a když se kouknul přes jeho rameno, tak uviděl gauč v obýváku a na něm spícího Dana.

"Už je mu líp?" zeptal se šeptem.

"To doufám, ráno jsem do něj nalil kuřecí polívku a od té doby spí. Tak snad jo."

"Ty jsi vařil polívku? Takovýho kámoše bych taky chtěl."

"Vařil, ale z pytlíku. Ovšem kvůli tobě bych uvařil i pravou. Co mám psa, jsem odborník ve vyváření kostí."

Hynek se pochybovačně zadíval na velký hrnek stojící na stole.

"Takovou tu do hrnečku? No já jen, aby mu to neublížilo víc než ta slivovice."

"Dyť je to malej vůl. Kdybych se chytil flašky pokaždý, když mě odstrčíš, tak už mám játra jak žulu," zavrčel Ben, ale pak šel a se skoro mateřskou něhou na Danovi poupravil deku.

"Tak zase je předpoklad, že se z toho vyspí, vybrečí se a pojede dál. Bez flašky."

"Velmi pravděpodobně, ale aspoň je vidět, že má pud sebezáchovy. Když se přišel vyspat sem a nerisknul lavičku v parku."

Hynek se zasmál: "Víš, co bude sranda? Až se bude oblíkat a v hlavě mu bude šrotovat, jestli ses o něco nepokusil."

"Čemu říkáš něco? A mimochodem, tohle si fakt o mně myslíš?" zeptal se trochu uraženě Ben.

"Ale to víš, že ne. Tak sranda musí být. Já teda opičku nikdy neměl, ale když mám grand mal, občas jsem docela mimo. Někdy teda docela dost. Nic si nepamatuju. A občas jsem hnusnej na lidi okolo."

Ben vzal Hynka za ruku a přitáhl ho k sobě.

"Už jsem to řekl stokrát, beru tě takového, jaký jsi. Kolikrát to chceš ještě slyšet?"

Hynek jen zavrtěl hlavou. Některé věci se vysvětlují hodně špatně.

Pes nespokojeně štěkl. Tak co je, kde to vázne?

Dan ležící na gauči začal kašlat. Čtyři silné ruce ho popadly, posadily a Ben mu před pusu dal kbelík. V poslední chvíli.

Nikdo nezvrací rád, a už vůbec ne před publikem. Ale Dan jinou možnost neměl.

"Ještěže nemáš dlouhý vlasy, vole. V té polívce bylo beztak dost chemie na odbarvení nejen tvého skalpu, ale i koberce," ušklíbl se Ben a velkou papírovou utěrkou utřel Danovi pusu.

"Běž se opláchnout, popadni trojského psa a padej se projít," řekl důrazně a vyexpedoval Dana do koupelny.

Když Dan po chvíli vylezl, vypadal už skoro normálně. Skoro.

"Co je to, no to divný slovo, co jsi říkal?" zeptal se Dan Hynka.

"Grand mal? Křeče."

"Jo aha, to nám pouštěli takový video v rámci první pomoci. Vypadalo to zajímavě."

"No možná ve filmu. Padej s tím psem," popohnal ho Ben.

"Hele, to ber. Nebudeš muset přirážet, až…"

Dan se na poslední chvíli vyhnul pohlavku, vystřelil na chodbičku a bleskurychle přibouchl dveře.

"Nemáš to nejdůležitější," upozornil ho Hynek, dveře zase otevřel a pustil k Danovi psa.

"Máš pytlíky? A bacha na akitu," řekli všichni tři prakticky najednou a začali se smát.

"Chovejte se tu mravně," poučil je Dan a pískl na psa.

"Nezlob se za ty blbý řeči. Mluví z něho pití a smutek. Zítra bude v pohodě," omlouval se Ben za Dana.

"Jasně. Co se tu vlastně včera dělo?" zeptal se Hynek.

"Jako, jestli jsem ho opil já? Proboha, to ne! Vlastně jsem už ležel a myslel na tebe, pochopitelně s nejčistšími úmysly, když najednou někdo zazvonil. Tak jsem se vykulil z peřin a šel ke zvonku. A tam cizí hlas, prý taxi a vezu vám bráchu. A je potřeba zaplatit. Už jsem málem řekl, že bráchu nemám, když se dostavilo osvícení a docvaklo mi, že je to nejspíš Dan. Občas mi říká brácho, nevím, jestli sis všiml?"

"Všiml."

"Tak jsem sjel dolů, tam stál chlap a více méně podpíral Dana. Řekl mi celkem nakvašeně, že na kšefty podobného druhu teda není zavedenej, a že kluka přivezl jenom proto, že má stejně starého vnuka, a tak má pochopení."

Hynek zavrtěl hlavou a zeptal se:

"Proč nešel domů? Má to za rohem."

"Vzorný synáček. Paní matku by nejspíš vomejvali, přijít jí v tomhle stavu na oči."

"Kde jsi k němu vlastně přišel?"

"V tom hnízdě neřesti, kam tě už tři čtvrtě roku lákám. Už ani nevím, s kým tam přišel, ale vím, že kdosi právě tenkrát vymyslel soutěž, že kdo na jedno cucnutí brčkem vytáhne víc pití. Všichni jsme si dali ředěný džus a pak jsme sklenice postavili vedle sebe, komu jako ubylo nejvíc."

"A kdo vyhrál?"

"Jasně, že já."

"Kecáš."

"Nekecám. No a Dan tehdy řekl: Ty vole, ten má tah, že by vykouřil i žlutou z banánu. No a tehdy jsem ho začal brát na vědomí a trochu víc jsme se začali kamarádit."

"Trochu víc?" zašklebil se Hynek.

"Ale přestaň, dobře víš, jak to je."

Hynek se zazubil ještě víc, ale už neříkal nic. Chtěl honem nahodit jiné téma, protože jakmile začal mít pocit, že ho Ben tlačí k nějakému vyjádření ohledně jejich vztahu, rychle začal mluvit o čemkoliv jiném. Nejlépe o psovi. Jenomže ten tu teď nebyl. A než ho napadl jiný předmět hovoru, Ben, který celou noc nespal a hlídal Dana, teď neměl náladu na obvyklé obezličky.

"Vím, že Dan je to poslední, co by ti bránilo podlehnout mým zvrhlým vášním. Tak už to sakra vysyp, ať vím, od čeho se mám odpíchnout. Máš rád někoho jinýho, máš malý péro, máš strach, nebo…"

"Ne, jo, jo." 

"Cože?" zeptal se pro jistotu Ben.

"Chrlíš otázky a já chrlím odpovědi."

"Aha. Takže, nikdo jiný není, super. Ohledné svýho péra buď v klidu, všichni chlapi si myslí, že soused má lepší, to neřeš. A čeho se sakra bojíš? Mě?"

"Sebe."

"Asi si stojím na káblu."

"Co když se stane přesně to, co řekl Dan?"

"Už se ti to stalo, když ses… ehm… díval na film?"

"Stalo. Nemyslím, že to bylo kvůli tomu, že jsem koukal na péčko, ale stalo se mi to."

"Něco jsem si o tom přečetl. Tři bliknutí za vteřinu. Pokemoni se nedoporučují. To musela být v tom filmu jízda. Jestli chceš, můžeme se koukat spolu, budu ti dělat záchrannou síť."

"Obvykle jen koukám do blba, ale když mám fakt záchvat, hele není to hezký, věř mi."

"Myslím, že segry mají doma ještě gumové podložky pod prostěradlo. Pokud to nebude vadit tobě, já jsem v pohodě. Koukni, za chvilku mi bude čtyřicet, teda za pár roků, ale to je jedno, prostě nechci se pokaždý budit vedle někoho jinýho. A už vůbec se nechci denně budit sám."

Přitáhl Hynka k sobě a dal mu pusu, dřív než se zase na něco vymluví.

A rovnou vyhrkl: "Nekoukej na mě jak na vraha. Už dávno jsme mohli být šťastný páreček, kdyby sis nehrál na první republiku."

"Co prosím?"

"Jak v románu z červené knihovny. Akorát pořád naznačuješ, mlžíš a já nevím co. Sakra, vždyť o nic nejde. Vaši o tom ví, na ostatní se můžeš tak leda vykašlat. A kdyby, nedej příroda, došlo na nejhorší, tak tě obrátím na bok a mezi zuby ti nacpu ponožku. Když budeš hodný, tak tvoji."

"Ble… Mimochodem, mezi zuby se už dávno nic nestrká. No vidíš, ale taky říkáš, že na nejhorší."

Ben už toho všeho měl tak právě dost. Nervy okolo Dana, Hynkovo přešlapování na jednom místě a nerozhodnost, jestli teda jo, nebo ne.

Chytil ho, přitáhl si na klín a se slovy, že těch keců už bylo dost, teď by to pro změnu chtělo činy, si Hynka přidržel a to líbání dokončil.

"Koukám, že tebe musí opravdu člověk popadnout a zmermomocnit, nebo zůstaneš panic. Takže ti večer půjčím pyžamo a…"

"… a Dan nám k tomu bude svítit," pravil celkem vesele Hynek.

"Sakra, kde vůbec je ten kluk?!" vyjevil se Ben a hrábl po mobilu. Dan mu to kupodivu zvedl už po třetím zazvonění.

"Ježiš promiň, jsem OK, Danek si našel kamaráda, šli jsme na psí louku a trochu jsme se zakecali. Za dvacet minut jsem kluci u vás."

Možná to ani tak dlouho netrvalo a už se přihnali, oba doslova rozjaření. 

"Tak se mi zdá, že kamaráda si nenašel jenom Danek," řekl potichu Hynek.

"Přesně," zasmál se Ben a díval se na rozzářeného Dana. Rozhodně na něj byl lepší pohled než dnes ráno.

"Tváříš se podezřele spokojeně. Mám začít žárlit?" zeptal se Ben a přitáhl Dana k sobě.

"Ty tak určitě. Je ovšem fakt, že já se za tu necelou hodinku dostal dál, než vy dva za celou dobu, co se znáte. Zítra si půjčím Danka, jo? Můžeš se schovat za strom a já ti v praxi předvedu, jak se to dělá. Sleduj a uč se."

"Má ten pán tu jachtu a vilu a prachy?"

"Je to kluk, má stan, nafukovací člun a garsonku po babičce. Ale koupil si štěně a to ještě neumí chodit na řemínku, takže mu uteklo za Dankem. Tak jsme je v rámci socializace a výměny pachových vjemů vzali na nějaké bezpečné místo."

"Kdo svedl koho?"

"Nikdo nikoho, velmi mravně jsme si povídali. Akorát se ptal, komu vlastně patří Danek, protože si všiml, že s ním na střídačku, nebo i dohromady chodíme my tři. A že nás dva párkrát viděl v baru, ale tam jsme nevypadali jakože patříme k sobě, ale…"

"A při venčení psa tak vypadáme?" zeptal se Ben.

"No to já nevím, co vyzařuješ, že jo? Tak jsem mu jen řekl, že spolu chodíte vy dva a mě máte jako chůvu pro psa. To je všechno."

Hynek se nepokrytě rozesmál a Ben schoval obličej do dlaní.

"No co je? Tak přece aby věděl, kde ještě není obsazeno, že jo. Měl bys mi být vděčný a ne se tvářit jak jehovista před sex shopem. Co je?" zeptal se Hynka, který se jaksi nápadně ošil.

"Nic, co by?"

"Moje babi by řekla, že: si červené jak kyjovská sukňa. Ty jsi svědek jeho nohy? To proto používáš tu epilepsii místo pásu cudnosti? Tak se pochlub a uvidíme, co všechno je Ben ochotný překousnout. Třeba se kvůli tobě nechá i pokřtít a…"

"Sklapni!"

Houknout na něj Ben, Dan by si z toho nic nedělal, ale Hynka se skoro lekl.

"Promiň, nechtěl jsem… Nezlob se."

"Dobrý, já se nezlobím. Ale ty bys měl pít mlíko, tu slivovici už raději ne."

"In vino veritas," pomyslel si Ben. Nahlas dodal: "Koukni, běž domů, vyspi se a zítra si přijď pro psa. A to rande, nebo co to máte, zatím udržuj v okolí psí louky, jasný?"

"Jasně, není mi pět."

"Tak o tom bych se občas bavil," řekl Ben, ale už zase veselým hlasem.

Dan se ještě ode dveří ohlédl po Hynkovi, pak se obrátil, šel k němu a vzal ho okolo ramen.

"Promiň, brácho, nechtěl jsem být protivný. Já si jen občas nevidím do huby. Přísahám, že už ani kapku špiritusu."

Hynek ho pohladil po tváři a pak ho lehce plácl.

"V pohodě, padej domů."

Když za Danem zapadly dveře, Ben se trochu vyjeveně otočil k Hynkovi a zeptal se:

"Co to bylo? A neškrábej se."

A už skoro naučeným hmatem zabránil Hynkovi, aby si škrábal jizvu.

"Můj fotr je jehovista a…, když se kvůli tomi naši rozešli, tak chtěl, abych já s bráchou žil u něho. Brácha ho rovnou poslal do hajzlu, ale já jsem tam nakonec musel aspoň jezdit. Nevím jak, ale fotrovi docvaklo, že se mi líbí kluci, a měl děsný kecy. Strašně jsem se bál, že si vydupe střídavku, a kvůli tomu se mi ty záchvaty zhoršily. A on ještě topil pod kotlem, prý je to trest za to, jak chci žít, že skončím v pekle a podobný řeči. Tohle jsem si udělal, když jsem byl u něj. Brácha mu rozbil hubu a už jsem tam nemusel. To je všechno."

"Koukám, že toho pána bylo taky dost. Rodiče jsou občas hnusnější než cizí. Ale myslím, že ho nejvíc naštveš, když se nad to povzneseš. Nemáš hlad? Něco bych možná uklohnil, když mi budeš radit. Nebo si můžeme něco objednat, to asi bude bezpečnější," snažil se Ben zamluvit nepříjemné téma.

"Jsi hodný, ale už musím jít."

"Tak dobře, na rovinu: chtěl bych, abys tady dnes se mnou zůstal."

"Ale já opravdu musím jít domů. Potřebuju si vzít prášky."

"A jakou mám šanci, že se vrátíš?"

Jedinou odpovědí byl rozpačitý úsměv.

"Můžu se z tebe zbláznit?" zeptal se malomyslně Ben.

"Stejně nevím co a jak," přiznal Hynek.

"Tím líp, aspoň mi budeš muset všechno věřit, hlavně, že patnáct centimetrů je vlastně třiadvacet."

Hynek se konečně usmál. A tak Ben pokračoval:

"Mám dokonalý fígl. Takhle ti položím napříč ruku přes pusu, ty si vezmeš mezi zuby můj prst, a když už to nebude k vydržení, tak ty zuby stiskneš a já budu vědět, že…,"

"Myslím, že být bez prstu je dost nepraktické. Už vážně musím jít," přerušil ho Hynek.

"Půjdu tě aspoň doprovodit, ať se pes proběhne." 

Byla to blbost, protože Danek byl vylítaný doslova do zásoby. Hynek přesto kývl a pes, když pochopil, že se ti dva chystají někam jít, vyskočil a byl u dveří dřív než oni.

Když došli před Hynkův vchod, Danek se postavil tak, jak byl zvyklý, když ho tam Hynek brával.

"Asi má žízeň, je zvyklý ke mně chodit pít," řekl Hynek.

"To vydržíš, za pět minut jsme doma," klidnil psa Ben.

"Ty nemáš žízeň?"

Hynek to řekl tak potichu, že si Ben v první chvíli nebyl jistý, jestli se mu to nezdálo.

Když ráno vyšel před dům, prsty měl všechny a spokojeně si pískal.

Pes běhal od stromu ke stromu a všem kámošům psal, že dvounožci jsou fakt praštění. Celou noc se mačkali v jednom lůžku, ale vlastně dobře tak, protože tím pádem měl celý ten super měkký gauč jenom pro sebe.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (67 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 55 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #18 Odp.: Trojský pesSaavik 2024-06-14 18:01
Ehm...no... chybí...
Tak jsem se soustředil na hrubky, že to uletělo jinde.


... ale on už je spíš takový předpuberťák, takže kdo ví, co ho táhne ven doopravdy...
Citovat
+2 #17 Odp.: Trojský pesLiem 2024-06-13 21:34
...ale on už je spíš takový předpube, co ho táhne ven doopravdy...

Hele, nechybí ti tu nějaký slova?
Citovat
+5 #16 Odp.: Trojský pesTamanium 2024-06-04 11:53
Už název povídky zaujal. Autor je též zárukou pěknýho počtení. Rozhodně si povídka zaslouží zcizit a uložit v archivu. 😱 A taky doufám, že se za rok ocitne ve sborníku, rozhodně si to zaslouží.
Citovat
+6 #15 Odp.: Trojský pesHonzaR. 2024-06-02 10:44
Dušane, aneb single snadno a rychle. :lol:
Citovat
+6 #14 Odp.: Trojský pesSaavik 2024-06-02 09:51
Cituji Dušan Bartoň:
Neměl život lepší o chlup, ale o hodně chlupů...
To řeknu doma, to miláčka jistě obměkčí..... ;-)


No to víš, že jo... A Jarda ti zakáže se mnou kamarádit.
Citovat
+6 #13 DěkujiElve 2024-06-01 00:42
apsal jsi krásnou romantickou povídku. Na tyhle stránky chodím obvykle kdy potřebuji potěšit. Udělat si radost. Díky tomu co jsi napsal se to dnes opět povedlo. Děkuji
Citovat
+5 #12 Odp.: Trojský pesDušan Bartoň 2024-05-31 21:04
Neměl život lepší o chlup, ale o hodně chlupů...
To řeknu doma, to miláčka jistě obměkčí..... ;-)
Citovat
+7 #11 Odp.: Trojský pes 2024-05-30 20:32
Děkuji. Byla to moc příjemná povídka 😍
Citovat
+13 #10 Odp.: Trojský pesSaavik 2024-05-29 09:18
Děkuju vám všem za hodnocení, ale hlavně za komentáře.
Přiznávám, že jsem trochu váhal, jestli si můžu dovolit další svou "bezsexovou" povídku, ale pak jsem si říkal, že si určitě na ni kliknou minimálně ti, kdo už ví, co od mne můžou čekat.
Ještě jednou, díky moc.
Citovat
+10 #9 Odp.: Trojský pesThot 2024-05-29 08:33
Po dlouhé době povídka, která má příběh, hlavu a patu... A to dokonce tak, že nebylo nutné ji natáhnout do hromady pokračování, která v konečném důsledku nejsou tak hezké a dobré jako tato ucelená povídka.
Citovat
+10 #8 Odp.: Trojský pesEradia 2024-05-28 15:49
…všichni chlapi si myslí, že soused má lepší… AHA, to mnohé vysvětluje.☝️😀
Děkuji za kvalitní a moc pěkné čtení. 😊
Citovat
+9 #7 Odp.: Trojský pesDáin 2024-05-27 21:25
Moc krásné. Na začátku jsem se začal usmívat a usmíval jsem se až do konce :-)
Citovat
+6 #6 Odp.: Trojský pesGD 2024-05-26 19:04
Saaviku díky za hezkou neděli, Vtipné, pěkné a milé to celé bylo. A ten konec 👨‍❤️‍👨👏
Díky
Citovat
+7 #5 Odp.: Trojský pesHRÁŠEK 2024-05-26 17:12
Ani malou modřinku na tom prstu neměl?
"Když to bude moc bolet, já toho nechám..." co mi to sakra jen připomíná? ;-) :-*
Citovat
+10 #4 Odp.: Trojský pesMyšák 2024-05-26 16:59
Moc hezká povídka.
Citovat
+15 #3 Odp.: Trojský pesP.Waits 2024-05-26 14:54
Jsem si labužnicky předem uvařil kafe, vysvobodil poslední loupák z jeho osamělé existence v poloprázdné spíži a toto použil místo oříškové pomazánky, kterou mi doktoři zakázali. Fungovalo to snad i díky absenci explicitní sexuálnosti na výbornou, romantika tak čistá až by se jeden zdráhal uvěřit, že nemusí nutně být i zcela skutečná. Takže díky za zpříjemnění nedělního odpoledne. :-)
Citovat
+13 #2 Odp.: Trojský peszmetek 2024-05-26 14:36
Tak, moc hezky se to čte, je pravda, že to je pohlazení. Co se týče dohadování o křížencích, tak v rodině je černobílý pes a někdo se ptal, jestli v tom nebude borderkolie. Odpověď byla, že jestli ano, tak se jen koukala, protože ten pes je takovej trouba...
Citovat
+15 #1 Odp.: Trojský pesHonzaR. 2024-05-26 13:05
Je to jako pohlazení. Už když jsem to četl poprvý, tak mi to navodilo super náladu, no a teď si nad tím znovu vrním jako kotě. Nebo mručim jako Pometlo, když ho podrbu po prdeli. (Miluje to.) Jo, pro něco takovýho sem do romantiky chodim.
Díky, že ses odhodlal.
Citovat