Adagio g moll

Léta padesátá – 1950

Stříbrné vlnky se rozbíhají jako ruce pianisty. Záchvěvy větru vytvářejí vějíře na hladině řeky. Nad vodou se sklání smuteční vrba. Houpající se žluto-zelené větvičky zvou k popolednímu odpočinku ve stínu. U uvázané lodičky stojí dva muži. Mladík, kterému moc nechybí do Kristových let, a chlapec za prahem dospělosti. Dívají se na vodu Sázavy, která plyne pomalu ke svému cíli. Ne, je nečeká převoz na druhou stranu, i když zavazadla u jejich nohou by tomu odpovídala. Tady bude jejich nový, nucený domov.

Ozval se zběsilý jekot sirény. Oba sebou trhli. Zvuk, který nejde nevnímat. Vytvářející pocit strachu i pocit bezpečí. Útěk a nekonečné hodiny v krytech. Není to tak dávno. Z otevřené brány továrny vpravo vycházeli zaměstnanci z ranní směny. Muži většinou v košilích, ženy v letních šatech, nebo sukních a blůzkách. Některé s hedvábnými šátky, aby jim větřík necuchal jejich vodové. Ve vrátnici je kontrolovala Závodní stráž v modrých uniformách. Proud dělníků řídnul. Oba mladíci se chopili svých skromných zavazadel a vykročili k bráně.

„Dobré odpoledne,“ řekl starší, špinavý blonďák s velmi krátkým zástřihem.

„Matěj Stibor a Radim Procházka, máme se tady dnes hlásit. Jsme přiděleni Spojenými ocelárnami na práci do zdejší šroubárny.“

„Kolik vám napařili?“

„Podmínku tři roky.“

„Hele, tady je klid, uteče to jak voda. A je tu plno ženskejch. Věnku, hoď je na osobní. Tu bagáž si teď neberte, půjdete na ubytování, to není v areálu.“

Prošli kousek k podlouhlému stavení. V kancelářích byla jen jedna starší paní.

„Nechte tady všechny papíry a doklady, dnes je potřebovat nebudete. Zastavte se ráno. Bude tu vedoucí směny a mistři.“

Se strážným, co na ně čekal, pak vyšli ven a dali se pěšinou podle plotu kolem celého závodu. Vpravo čtyři poschoďové domy připomínaly kostky. Mezi keři pámelníku vykukovalo několik velkých bříz a pod nimi dřevěná ubikace jako všude. Přede dveřmi seděl na lavičce starý děda, v ústech zavěšenou vyhaslou porcelánovou dýmku, a spal.

„Dědo, vedu vám nové pracanty, tak si je přeberte.“

„Víte co, já si trochu zdřímnul, kluci, tak pojďte. Musím si vás zapsat.“

„My jsme doklady nechali v kanceláři.“

„Víte co? Doklady jsou tady na starou Belu. Ale musím si napsat, jak vám říkat. A ukážu vám apartmán.“ Děda se začal smát.

Vešli do spojovací chodby.

„Ty dveře vedou k holkám, ale jsou zamknuté, ony chodí z druhé strany. Na konci jsou taky záchody a dvě vany. Tady máte každej klíč od pokoje a od vchodu a taky v zimě od boudy s topením.“

Došli asi do poloviny. Odemkl jedny dveře.

„Víte co? To je docela slušný. Všude stejně daleko. Deky jsou čistý. Mužský si je většinou nepovlékají, jenom polštář. Na zimu jsou silnější. Pracovní hadry vám dají zítra. Vepředu visí domácí řád jako všude. Jo, jména, ať v tom nemám guláš.“

„Radim Procházka a Matěj Stibor.“

„Mně tu všichni říkají dědo, ale jsem Vilém. Víte co? Už si to ani nepamatuji. Naproti k silnici je kousek a pak dál do konzumu. Jestli jste přijeli vlakem, tak jste šli kolem hotelu Praha. Šroubárna tady byla za první republiky. Marek a Jasanský i po válce, než ji znárodnili. Dříve tu byl mlýn, už v patnáctém století. Když budete něco potřebovat, budu na lavičce, kluci.“

„Tak jdeme do našeho království.“ První vstoupil Matěj.

Černovlasý Radim zůstal ve dveřích.

„Skoro jako ve vazbě. Železná palanda, stůl, dvě židle. Navíc skříň. Taky kamna. Ale okno je na západ. Večer sem bude krásně svítit. Je tady i zásuvka a místo na malý stolek. Máte vařič? Promiň, máš. Ještě jsem si nezvykl. Nebo by ti sem vlezl stojan. Na klavír musím zapomenout. A varhany až v nebi.“

„V kriminále nejsme, můžeme se sbalit a něco si najít jinde,“ usmál se Matěj.

„Myslíš, že by nás někde vzali? Jenom doly. Jáchymov, Kladno, Ostrava. Tři dny nenastoupit a tři roky natvrdo. Prý soudce vdával dceru, tak byl k nám lidštější, nebo spěchal. Nakonec jsme na tom, že jsme šli poslední, když přidělovali místa, vydělali. Tady to přece nemůže být tak hrozné, když zaměstnávají i ženy.“

„V Rusku dělají i ženské se sbíječkami v dolech.“

„Nestraš mě, prosím. Snad tady usnu.“

„Vyndáme si naše věci. Moc toho nemáme. Ani jsme si neřekli, jak všechno proběhlo. Uděláme si nejdřív něco k jídlu. Mám od kamaráda chleba, sádlo a salám a velkou okurku.“

„Já nic. Jen jsem si ráno koupil rohlíky. Snad nám dají nějakou zálohu a je tady prý závodní jídelna.“

Matěj nakrájel chleba. Okurku a salám na plátky, Radim namazal sádlo.

„Můžeme zajít do konzumu, jestli nemáš peníze, nevadí, já něco mám. Lístky máš?“

„Když mě sebrali na škole, moc jsem u sebe neměl. A musel si dnes koupit lístek na vlak. Ani jsem nevěděl, že zavřeli tátu. Až pak při výsleších. Když nás včera pustili, jel jsem domů. Klíč nepasoval, zazvonil jsem. Přišla rozcuchaná ženská, co chci. Říkal jsem pár svých věcí. Začala řvát, že tady už nebydlím, jim byt přidělili, ať vypadnu. Vykoukl její manžel, ať nedělá scény, a šli jsme dovnitř. Z našeho nábytku a věcí tam nebylo nic. Jen prý v jedné místnosti je nějaký bordel. To býval můj pokoj. Našel jsem nějaké košile, jedny tepláky, nožík rybičku a spoustu potrhaných not. Všechno jen věci, které se při stěhování zničily. A jednu malou knížku pohádek od Boženy Němcové, bez desek. Tu jsem si vzal. Jsou tam krásné staré obrázky. A šel jsem.“

„Kde jsi spal?“

„Chodívali jsme ještě na konzervatoři k jedné kamarádce do zahrady, měli tam kulatý altánek. Večer jsem přelezl plot. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl. A ráno šel na nádraží.“

„Já se domů taky nedostal. Ale mám kamaráda, výtvarníka. Kde byl, ho vyhodili, ale má nakonec práci při navrhování propagačních materiálů. To nejnutnější mně dal, i nějaké peníze. Zítra uvidíme, jak se domluvíme v práci.“

„Já ti ani nepoděkoval, jak ses mě zastával, i když jsem nebyl z tvé cimry. A pak když nás rozdělovali. Moc jsi riskoval, nemuselo to vyjít.“

„No v nejhorším bych dostal Jáchymov natvrdo. Zajdeme se podívat do konzumu.“

Nad obchodem byl ještě na omítce kus německého nápisu. Uvnitř starý krám, jaké bývaly za války a hned po válce. Ponurost dotvářel napnutý balicí papír přes vnitřní okna výlohy. Obchod, kde se dal sehnat chleba i petrolej na svícení. Kde mouka, cukr i sůl byly v dřevěných šuplících a nabíraly se plechovou zaoblenou lopatkou. V rohu seděla stará paní.

„Dobré odpoledne,“ pozdravili.

„Jen aby bylo. Jaké máte přání, mladí pánové? Moc toho tady nemám. Za měsíc zavřeme a všechno se bude dělat nové.“

„Chleba, nějaké konzervy, máte olejovky? Meltu a čaj. Míváte mléko ve sklenicích? Lístky nemáme, přistěhovali jsme se.“

Nakonec něco nakoupili. Vařič se dá koupit asi v Čerčanech. Při návratu tam byl jiný, možná o něco mladší děda Jeník.

„Vařič nikam nejezděte kupovat. Máme tady ve skladu dva po nějakých předchůdcích, ale oba fungují. Navíc by vám ho neprodali, je jenom na povolení. Je tady i konvice na dva litry. Bude jen zanešená. Kupte si kyselinu citronovou a vyvařte si ji.“

Ještě se ve skladu našel i malý stolek pod vařič, plechové umyvadlo, džbán na vodu, polička a plechový věšáček na ručníky. Všechno omyli a uvařili si kávu, tedy meltu.

„Čtyři lžíce na litr. Aspoň dnes a máme i cukr. Ne ta hnědá voda ve vazbě,“ radoval se Radim.

Matěj měl i hrnky. Dva na čaj a dva na meltu. Nalil a s obdivem se díval na rozradostněného chlapce.

Skoro čtyři měsíce vazby je pořádně zlomily. Cely byly plné a nikdo nevěděl, co se bude dít. Do prvních výslechů ani mnozí nevěděli, proč tady jsou. Strach, nejistota, hlad, občas rána. Někteří bachaři je nenechávali spát. Na výslechy raději nevzpomínat. Sám dostal jen občas kopanec, ránu do břicha, párkrát do koulí, to se pak svíjel po zemi. Facky se nepočítaly. Radim byl vedle. Jeho navíc šikanovali i spoluvězni. Vždyť prakticky nebyli ještě odsouzení. Delikventů bylo moc a nestíhalo se. Po měsíci zjistil, že jeden z bachařů má stejného známého jako on. Snažil se i nějak pomoct Radimovi. Zamiloval se do něj. Nikdy by nevěřil, že v tak nelítostném prostředí se může zrodit láska. Zakázaná, trestná, nemožná. Jistěže si uvědomoval, že zřejmě i marná. Neměli moc možností spolu mluvit. Ten chlapec snad miloval jen klavír a varhany. Jak vůbec všechno začalo?

Spal v ateliéru, který měl pronajatý s kamarádem. Dělali to tak všichni. Po válce měli hluboko do kapsy. Zvlášť mladí. Před půl rokem se vrátil z vojny. Ve všem byl zmatek kvůli válce. Většina vysokých škol byla zavřená a v období nabyté svobody měl každý snahu školu dokončit. To on už měl, pak i vojnu, ale zakopnout o práci moc nešlo. Ani ti hodně známí, pokud neměli přímo objednávky od pár bohatých nebo z institucí, tvořili jen do foroty a čekali na lepší časy. A výtvarníci, designéři, ty teď nikdo nepotřeboval. Do toho přišly odsuny a rok osmačtyřicátý všechno pohřbil. Staliny, Leniny a Gottwaldy maloval kde kdo.

Básníci psali oslavné ódy, spisovatelé kopírovali sovětské vzory. Celé kulturní dění se stalo prodejnou děvkou. S bídou získal s kamarádem ateliér, kde se odpoledne v létě nedalo dýchat a v zimě tam mrzlo. Nakonec jen přece nějaké zakázky získali. Jeho intimní vztahy byly jen krátkodobé. Ještě pořád byly kavárny nebo vinárny, kde se dalo opatrně seznámit. Státní bezpečnost se snažila, aby vymizely úplně. Vždycky si říkal, že ho jeho homosexualita dostane do průšvihu. Taky když k němu vtrhli, brzy ráno, myslel si, že ho udal kluk, se kterým se den před tím vyspal. Měl divné řeči. Co bylo příčinou, zjistil při prvním výslechu. Jeho kamarád, co spolu měli ateliér, utekl s větší skupinou na Západ.

Někteří byli snad i ozbrojení. Protože pořád estébáci hledali zbraně. Dostali se za hranice. Že o tom nevěděl, nechtěli věřit. Kdybych to věděl, stále vysvětloval, přece bych šel taky a nezůstal tady. Ani nelhal, opravdu nic nevěděl, a snad tomu pak uvěřili, hlavně soudce. Ale stejně dostal na tři roky podmínku a pracovat rukama. Aby viděl, že teď vládne dělnická třída.

To Radim měl všechno hodně horší. Jeho otec za války utekl do Anglie. Měli před ní významný obchod se starožitnostmi. Hlavně hudební nástroje. Tam získal lásku k hudbě. Po válce dodělal konzervatoř a měl za sebou rok akademie. Maminka zemřela ještě za okupace. Otec se vrátil. Většinu, s čím obchodoval, zabavili Němci. Jenže on využil svých zahraničních styků a obchod znovu vzkvétal. Loni mu ho znárodnili. Teď ho obvinili jako britského špiona. Syna vyhodili ze školy a šel do vazby. Otec čekal na proces. Prokurátor navrhoval doživotí.

Matějovi rodiče byli učitelé v důchodovém věku. Žili kousek za Brnem. Žádnou zprávu jim nepodal. Pokud jim to estébáci neřekli, nebude je zbytečně strašit. Moc si ani nepsali, jen o svátcích. Nemohli nějak pochopit, jak říkali, co se přihodilo jejich synovi.

„Matěji, nebuď smutný. Ani nevím, jak ti poděkovat. Jen jsem tě chtěl poprosit, mohl bych spát dole? Bojím se, úplně všeho, snad to časem přejde. Taky prý křičím ze sna. Kdyby tady byl někde klavír, všechno by se zmírnilo.“

„Tady se nemáme čeho bát. Nikdo nám ubližovat nebude. A spaní si vyber, kde chceš. Ale možnosti jsou jen dvě.“

Seděli vedle sebe na dolní palandě. Byla přece jenom měkčí než dřevěné, odřené židle. Oba se radovali z nabyté svobody, i když jen podmíněné. Matěj si prohlížel svého, co vlastně? Poprvé se delší dobu viděli až ve vlaku. A mohli spolu mluvit. Jinak chodba a v jídelně. I v těch krátkých chvílích vzniklo mezi nimi přátelství. Jenže aby přerostlo v lásku, toho se obával. Radim se na něho upnul, nemá nikoho a psychicky na tom není dobře. Snadno by mohl nabýt dojmu, že teď se musí nějak odvděčit. Bude muset čekat.

„Můžu tě poprosit ještě o meltu?“

„Proč bys prosil? Určitě dostaneme lístky i na kávoviny. Řekl jsem ti, když máme teď společný osud, máme všechno společné.“

„To říkají i komunisté, že všechno je všech, a vidíš, jak jsme dopadli. Němci nám vzali obchod, ale byt nám nechali, máma byla nemocná, měli jsme i služku, jenže byla spíš součástí rodiny. Nic o ní nevím, ani o tátovi. Když mně bylo dřív zle, sedl jsem si ke klavíru. Nádherné koncertní křídlo Feurich. Z Lipska, z dvacátých let. Kdoví, jestli ho nezničili, když všechno v bytě rozkradli. Třeba tady někde bude pianino, v tom hotelu. Bývávaly v kavárnách. Kolikrát jsem si tak zahrál.“

„To uvidíme, můžeme se podívat po okolí. Tady je velký hotel v Choceradech, tam bude i kostel. Jak budeme mít výplatu, seženeme si i kávu, i když je šíleně drahá. Zítra nám všechno řeknou. Budeme tu mít bydliště a dostaneme lístky na potraviny, odběrní poukázky a šatenky. Jen to možná bude až od příštího měsíce. Vydržíme, nějaké peníze mám. Hlavně se ničeho neboj a vychutnejme si naši meltu.“

Večer si šli kousek dál sednout k vodě. Přišel tam rybář, co měl vedle své místo, a dal se s nimi do řeči. Má povolenku a občas jim nějakou rybu může nechat. Jen aby to nebylo moc vidět. Lidi jsou všude závistiví. Když se vraceli, byl už hlavní vchod zamknutý. U umývárny se potkali s několika dalšími obyvateli. Dva asi dvacetiletí Slováci po vojně a tři muži ze závodu v Libčicích, co tady dělali nějaké změny strojů. Ještě si popřáli dobrou noc.

V kanceláři je ráno přijal vedoucí závodu a jeden z mistrů.

„Máme trochu s vámi problém. Sice jsme měli požadavek na asi čtyři pracovníky. To je v pořádku. Jsme rádi. Jenom nám dělá komplikace, odkud jste přišli. Zase, nic proti podmíněnému trestu, to dnes má kde kdo. Jde o bydliště, teď bude zde, ale nevím, jak se rychle podaří všechno vyřídit. V podstatě jste byli vyloučeni z přídělového systému. Obědy budete mít v závodní jídelně, to se vám strhne z platu, ale dál musíme vyřešit odběrní poukázky, šatenky pro zaměstnané a další potravinové lístky. Navíc do dvaceti let jsou dávky jiné. Jak s vojnou, Radime?“

„Neodvedli mě pro zdravotní potíže. Já chodil na akademii a odsud mě rovnou odvezli.“

„To tady máme, kvůli otci. Pro zdravotní stav tě můžeme zařadit na kontrolní pás, balení a expedici. Výdělek je tam ovšem nižší než ve výrobě. Tady u pana Stibora pásová pec, nebo galvanovna, to si projdete s mistrem. Pracovní oděv, zatím jen něco už dříve používaného. Na nové jsou také poukázky, co musíme vyřešit. Ubytování je pro svobodné, jak jste. Jsou tu vedle čtyři domy pro rodiny zaměstnanců. Asi máte problém s financemi. Mám pro vás mimořádnou zálohu tisíc korun, ta se vám bude po částech odpočítávat. Jak se vyřeší poukázky a lístky, dáme vědět. Ostatní s mistrem, zavede vás do šaten.“

Potkali se na obědě. Kroupová polévka, kousek bůčku, omáčka neurčité chuti a brambory. Ale oproti vazbě hlavně dost.

„Jak to jde, Radi?“

„Samé ženy, ale byla i legrace. Balíme šrouby i dráty do kol a motocyklů. Taky se kontroluje kvalita. Jen budu mít rozhodně nižší plat.“

„Důležité je, aby tě práce i bavila, peníze neřeš. Já budu u galvanického pokovování a možná u pásové pece. To je zase placené tady nejlépe. Nic nám chybět nebude. Už jsem domluvil, jak dostaneme potravinové lístky a šatenky, vezmeme si volno na nákup v Choceradech. Tak po práci.“

Odpoledne zašli k jezu, kde bylo pár koupajících se dětí. Rozhodli se, že půjdou výš, a našli si hezké místo, trochu schované pod břehem s trávou. Po koupání bylo příjemné slunit se na dece.

„Je tady krásně. Na protějším břehu nejsou žádné chaty, až hodně dál. Tam jedou vodáci.“

Po chvilce je míjely tři kánoe.

„Ahóój!“ volali. A kluci mávali a odpovídali.

„Chvilku si zdřímnu, nevadí? A prosím tě, vzbuď mě, ať se nespálím. Sluníčko jsme dlouho neviděli a za chvíli bude podzim.“

Radim si dal na oči lístky z jitrocele. Ležel na zádech, ruce za hlavou, trenýrky shrnuté do malého trojúhelníčku. Matěj nemohl odtrhnout oči z chlapcova těla. Byli oba hodně světlí a pohublí. Černé kudrnaté chloupky v podpaží se výrazně odlišovaly od jemné kůže. Na ruce, na boku a nad nárty ještě nezmizelo pár modřin. Černá houštinka se drala z ohrnutých trenek na stehnech i pod pupíkem. Matěj se s úsměvem prohlížel, jeho světlé chloupky nebyly ani vidět. Taky měl pár modřin a jednu silnou na boku od nohy židle. Vyslýchající ji o něj přerazil. Myslel, že má zlomená žebra. Nač vzpomínat. Jsou pryč. Jejich místa už zaujali jiní. Prohlížel si chlapce před sebou a cítil, jak reaguje. Doposud umrtvený hrůzou z toho, co se mohlo stát.

V představách bloudily jeho ruce po mladém a snad i ještě nemilovaném těle. Hoch se ve spánku ohnal po mravenečkovi putujícím na lalůčku ucha. Přestože se ráno oholili, chlapcova brada měla už nádech namodralé černi. Nikdy zatím neměl možnost tak zblízka a detailně pozorovat svou lásku? Co jiného. Ve vazbě se vždycky těšil na jídlo, kde ho vídal a mohl i pár slov promluvit. Na cimru jim jídlo nedávali. Nebyly tam židle ani stůl, chyběly vojenské ešusy. Talíře byly ze zrušeného hotelu a lžíce museli po jídle odevzdávat. Na pití voda a jeden plechový hrnek pro všechny.

„Radi, otoč se, prosím.“

Ozvalo se něco jako jo a teď se mohl kochat jeho zadečkem. I když trenýrky krásu zkreslovaly svými záhyby, opět ho pohled až bolestné vzrušil. Vždyť o něm přemýšlí v několika podobách. Když ho viděl poprvé v jídelně, obdivoval krásu a mládí. Pak na chodbě po výslechu ho vlekli od krve po zemi. To pocítil touhu ho bránit a ochraňovat. Spíš jako sourozence. Pak pár slov a blízkost v něm probudila skutečnou zamilovanost. Teď neví, co s ní.

Sám se také různě natáčel ke slunci a budil Radima. Ten se konečně zvedl.

„Půjdeme ještě do vody?“

Když vylezli, smál se.

„Už jsme trochu růžoví, tady asi opalovací krém neseženeme. Jestli se něco takového vyrábí.“

Šli kousek dál, kde už zase na protějším břehu začínaly chaty. U některých se vznášely obláčky kouře ze zakládaných ohňů. Moc živo tam nebylo, až v neděli. Většina lidí je v práci. Napůl oschlí si natáhli tepláky a vraceli se domů.

„Matějíčku, prosím, sedni si ke mně. Otce jistě dlouho neuvidím. Jsi jediný blízký člověk, kterého mám.“

Vzal ho za ruku a začal ji líbat.

„Radime, tohle nedělej, nic takového si nezasloužím. Děláme všechno pro nás oba. Nepřiváděj mě do rozpaků. A pak…“

„Jaké pak? Mám tě rád, Matěji.“

„Já tebe samozřejmě taky.“

„Já, nevím, jak říct, co prožívám. Mám tě rád jinak. Chtěl bych cítit tvé tělo na mém. Líbat se, hladit. Nedá se překonat cit, co je láskou. I když je stokrát zakázaná. Vím, co se dělo za války. Jak takové lidi posílali do koncentráků a do plynu. A ti, co nám vládnou dnes, jsou stejní. Měl jsem pocit, že bych ti nevadil. Možná se mýlím a pak je konec vysněné pohádce. Promiň.“

„Není konec, mám tě rád od prvního okamžiku, ale bál jsem se ti přiznat. Aby sis nemyslel, že chci po tobě nějaký vděk. Něco takového říct druhému je těžké v jakékoliv době. Tím víc dnes.“

„Vůbec nechápu, jak jsi dokázal, že jsme šli sem.“

„Přiznám se ti, bylo to sice velice riskantní, ale jeden z bachařů má stejného známého jako já. Za dost mu dluží z války. Byl to pokus, vyšel. Když nás rozdělovali po soudu, kam půjdeme, přehodil papíry. Tvoje až za mé. Teď si jen musíme dávat pozor, do něčeho se nenamočit. Bylo by po podmínce. Tady snad nic nehrozí, ale přesto.“

„Já na akademii se docela sblížil s jedním chlapcem, ale jen jsme si psali a líbali se, nic víc.“

„Nemusíš se ničeho bát, sám si zvolíš, co dál. Nemusíme spěchat. Teprve se poznáváme.“

„Mohu se k tobě přitulit? Nesměj se mi, jako dítě jsem v ničem nestrádal, jen na mě nikdo neměl čas. Tátu jsem neviděl sedm let a možná už neuvidím. Pamatuji si, když se koncem pětačtyřicátého vrátil. Vždycky si dopisoval s mnoha lidmi, co se nějak pohybovali kolem muziky. S výrobci nástrojů, s muzikology i s interprety. Taky hned sehnal pro obchod plno vzácností. Přivezl mi úžasnou notaci barokní skladby, která jednou dobude celý svět. Ještě ji nevydali. Chtěl bych ti ji zahrát. Je nádherná, i když plná melancholie a smutku. Adagio G moll. Má dva autory. Tomaso Albinoni a Remo Giazotto.“

„To psali spolu?“

„Kdepak, mezi nimi bylo dvě stě let. Nebo je, protože Giazotto žije. Jednou ti o tom řeknu víc. To chce klavír. Táta hned v pětačtyřicátém přivezl jeho knihu. Tomaso Albinoni, musico di violino dilettante veneto. A jím upravené Adagio, podle basové linky, nalezené po požáru knihovny v Drážďanech.“

Ještě dlouho si povídali.

„Pozítří je neděle, můžeme zajít do Chocerad, i když obchody jsou zavřené.“

„Do obchodů stačí, až budeme mít lístky a šatenky. Nemáme nic na zimu. Tobě s něčím pomohl přítel, já našel jen tepláky a košili a pak, co jsem měl na sobě. Rád bych se podíval do kostela, na varhany. Zahrál bych ti Adagio.“

Konečně vytoužená neděle. Vyšli hned brzo ráno. Půjdou pěšky, i když nějaký autobus tady jezdil a vlakem to byla jen jedna zastávka. Pěšinou podle Sázavy a trati to šlo rychle. Po polovině cesty míjeli zámek Komorní Hrádek, kde mají vojáci ozdravovnu a školicí středisko. Dál až k mostu a už viděli hotel Ostende, vlevo za ním kostel Nanebevzetí Panny Marie. Směřovali k němu. Několik schodů a brána se třemi sochami. Vrata z železných tyčí povolila se skřípotem. U dveří kostela viděli starého muže, zamykajícího vstup. Pozdravili.

„Už zamykáte? To je škoda, chtěli jsme se podívat dovnitř. Jsou zde varhany?“

„Jistě, mladí pánové, jitřní již dávno skončila. Zajímáte se o historii? Varhany tady máme malé z roku osmnáct set pětadevadesát.“

„Můžete nám je ukázat? Moc prosím.“

„Ale jistě, jsem rád, když se někdo zajímá o náš kostelíček. Jsem tu kostelníkem s panem farářem Salačem, jsme pozůstatkem minulých dob. Dnes se náboženství moc nepřeje, dá-li se to tak vůbec nazvat. Pojďte.“

Prošli ke schodům na kůr.

„Dovolím se zeptat, hrajete snad někdo na tento božský nástroj? Pan řídící, co zde hrával, už nezvládá cestu do kostela. Mladý učitel hraje na housle. Někdy sem jezdí varhaník ze Stříbrné Skalice, ale taky už má léta.“

„Já studoval klavír a varhany, kamarád je výtvarník, dnes pracujeme ve hvězdonické šroubárně.“

„Prosím, pane, vše je připraveno, jen lampička nesvítí, nebudete vidět na noty. Doufám, že hra nebude nikomu vadit.“

„Noty nepotřebuji. Nejdřív si zkusím rejstříky, je jich jedenáct.“

„Traktura je mechanická, vzdušnice kuželkové, cínové píšťaly.“

Ozvaly se první tóny.

„Mohu něco z Mozarta, z církevní hudby, nějakou část ze zádušní mše Requiem D moll.“

Radim seděl na podlouhlé lavičce, nohy na pedálech, ruce na dolním manuálu. Zavřel oči a jeho tvář jemně zrůžověla. Zcela nabyl podoby cherubů Raffaelových. Matěj s kostelníkem ustoupili bokem. Celý chrám se rozezvučel Mozartovou hudbou.

Stáli a ani si nevšimli, že po schodech vystoupal opatrně místní farář. Ten jen tiše pokynul a sám se zaposlouchal do Radimovy hry. Hoch nevnímal nic kolem sebe a zcela se oddal hudbě. Čas přestal být měřítkem. Když skončil, ještě chvíli seděl se skloněnou hlavou. Pak se teprve zvednul.

„Bravo, chlapče, neskutečný zážitek.“

„Promiňte, pane faráři, jen jsem toužil po mém zamilovaném nástroji. A dovolili jsme se pana kostelníka.“

„Už dlouho jsem neslyšel tuhle mši. Je vlastně, nebo byla nedokončená.“

„Proto jsem ji vybral, je velmi známá, ale pracoval na ní nejprve Joseph Eybler a pak žák Salieriho i Mozarta, Franz Xaver Süssmayr, který vše dokončil. Zemřel stejně mladý jako Mozart. A dodnes se vedou spory o některé části. Podobný osud měla barokní skladba Albinoniho ze sedmnáctého století, kterou po dvou stech letech dokončil Remo Giazotto, nebo kdo ví? Chtěl jsem ji zahrát svému příteli. Určitě vás zaujme. Není nijak světská, je nebeská. Mohu?“

Farář jen pokynul na znamení souhlasu. Radim se naklonil směrem k Matějovi.

„Za všechno ti děkuji.“

Chlapcovy černé vlasy se rozzářily slunečními paprsky, které dopadaly na místo varhaníka. Pak všechny doslova přibila k zemi neznámá, naprosto podmanivá melodie. Vznešená, stoupající k nebesům, zároveň tíživě smutná. Když Radim dohrál, měli všichni v očích slzy. Náhlé ticho jako by v sobě neslo poslední tóny.

V tom se ozvalo bouchnutí kostelních dveří a hlasy. Dole uviděli dva příslušníky Veřejné Bezpečnosti a dalšího muže.

„Je tady někdo?“ ozval se hrubý hlas.

„Jsme nahoře u varhan,“ zvolal farář.

Slyšeli dupající kroky na dřevěných schodech.

„Kde jsou všichni?“

„Kdo prosím, jsme tady jen my u varhan.“

„A to nepovolené shromáždění?“

„Nikdo tu není, mimo nás ani nebyl.“

Teď se jeden z policistů otočil k muži, co přišel s nimi.

„Tak kde jste viděl ty lidi?“

„Já žádné neviděl. Varhaník tady není, a přesto se tady hrálo, tak jsem naznal, že je tady nepovolené shromáždění. Mše už dávno skončila.“

„To myslíte vážně? Tak proč jste nás sem volal?“

„Všude se srocují nepřátelské živly, i v kostelích, třeba farář ze Stříbrné Skalice…“

„Vypadněte, okamžitě, než vám uložím pokutu. Teď se možná opravdu někde něco děje a my jsme tady zbytečně.“

„Vás známe,“ řekl druhý z příslušníků, „a vy?“

Podali mu průkazy.

„Nastoupili jste ve šroubárně, to je v pořádku. Ale co děláte tady u varhan?“

„Já jsem studoval konzervatoř, varhany a klavír.“

„A vy?“

„Přišli jsme do Hvězdonic oba, já jsem výtvarník.“

„A na co hrajete?“

„Já se zabývám, třeba i malováním, návrhářstvím.“

První podal Matějovi notýsek a tužku.

„Tak mi tady něco namalujte, ať si vás prověříme.“

No co, pomyslel si Matěj, snad nás za hraní v kostele nepošlou znovu do vazby. Několika tahy načrtl portrét policisty.

„Sakra, to jsem fakt já, něco mě napadá. Zajděte na faru, zajedeme na Komorní Hrádek, tak za hodinu si vás vyzvedneme. Hrajete,“ obrátil se na Radima, „i na pianino?“

„Jistě, na všechno, co má klávesy, i na jiné nástroje.“

„Tak nám je, pane faráři, hlídejte, František bude mít radost. Za hodinku.“

Oba příslušníci seběhli dolů a bylo slyšet odjíždějící auto.

„Doufám, že nepůjdeme zase do vyšetřovací vazby,“ povzdechl si Radim.

„To určitě ne. Už se u mne byli ptát. Shání někoho, kdo by po večerech hrál nějakým ruským důstojníkům, co jsou tu na zotavení. No nic, chlapci, zajdeme na faru. Bude poledne.“

Venku se s nimi rozloučil kostelník. Sešli kousek níž k faře.

„Tetinka nám podá oběd. Žádné hody nečekejte, ale myslím, že jídlo vyjde na všechny. Stejně nikam jinam nemůžete.“

Chlapci se zdráhali, nechtěli obtěžovat, ale v podstatě nic jiného nezbývalo, než přijmout pohostinství pana faráře.

Tetinka, stará paní okolo sedmdesátky stejně jako velebný pán, hned po modlitbě nalévala polévku. Cibulačku a topinky.

„Jen si berte, mladí pánové, vařím vždycky o něco víc. Velebný pán je moc dobrosrdečný a občas někoho k obědu přivede. Jen nevím dál, máme jen brambory a smaženou zeleninu jako řízky. Květák, celer, mrkev.“

„Naopak, to všechno máme rádi. A moc děkujeme.“

Ještě si stihli dát pivo a byli tu policisté. Nasedli do dvoudveřového Tudoru a vyjeli ke Komornímu Hrádku. Zastavili na prvním, částečně otevřeném nádvoří. Hned k autu kráčel důstojník, bez čepice, v brýlích, s vysokým čelem a prořídlými vlasy.

„Tak, tady vás předáme soudruhu štábnímu kapitánovi Františku Liškovi, domů snad dojdete pěšky. Čest!“

„No, jdeme se hned podívat do sálu.“

Zašli do místnosti v poschodí. Sál s malbami a nádhernou štukovou výzdobou měl v čele dřevěné pódium, kde stálo i pianino Petrof. Malý pultík s mikrofonem. Jinak stolky a židle.

„To je naše kulturní a školicí středisko. Jinak se u nás rekreuje několik vysokých důstojníků ze Sovětského svazu. A hlavně tu máme mezi nimi maršála Leonida Alexandroviče Govorova, co velel Leningradskému frontu. Hrdina Sovětského svazu a oblíbenec generalissima Stalina. Má silnou hypertenzi, léčí se zde. Chceme jim připravit kulturní program. Naneštěstí tady z našich nikdo nehraje na klavír ani jiný nástroj. A co harmonika? Tu tady máme taky.“

„Hraji na všechno, co má klávesy, můžete mi ji přinést, zkusím pianino.“

„Mělo by být naladěné, byl tu někdo z Prahy. Jsou tu i varhany v kapli, ale trochu poničené a kaple je zavřená.“

Radim si sedl a začal hrát. Jenom aby si nástroj vyzkoušel. Štábní kapitán přinesl harmoniku.

„Klávesová Kebrdlovka z Hořovic, teď se vyrábí jako Lignatone, hezký moderní nástroj.“

I tu si vyzkoušel.

„Já mám takovou představu, co bych potřeboval. Vždycky obden a hlavně v neděli pošlu pro vás auto. Uděláme kulturní večery. Chtělo by to i nějaké sovětské a ruské písně, znáte něco z toho?“

„Za dva roky toho do nás…, no naučili jsme se dost, a když by byly noty, není problém.“

„Jak jsem pochopil, tak vy, soudruhu, jste malíř. Bylo by hezké pro všechny namalovat pár čarami skici, to prý umíte, na památku zdejšího ozdravného pobytu. Samozřejmě to nebude zadarmo. Dostanete zaplaceno i nějaké lístky a povolenky na zboží navíc. A ještě něco, náš výstrojní si vás poměří. Dostanete uniformy. Bude to věrohodnější. Vy jste byl určitě na vojně. V jaké hodnosti?“

„Do civilu jako podporučík.“

„Skvělé a vy jste zřejmě na vojně ještě nebyl, tak vám dáme aspoň svobodníka.“

Přišel mladý poručík a zběžně je změřil, taky číslo bot.

„To tady máme, na zítřek všechno zajistím.“

„Výborně, můžeš je, soudruhu poručíku, hodit do Hvězdonic a zítra po práci pro vás přijedeme. Měl bys, soudruhu Stibore, kolegu naučit něco okolo vojenského vystupování, tak čest práci, soudruzi.“

Matěj si všiml, že kapitán přešel do tykání. Poručík je odvedl k třídveřové variantě Škody 1101 STW šedozelené barvy.

„Pavel Zlámal, jsem rusista, tak tady většinou tlumočím a učím ruštinu. Jak to, že děláte ve šroubárně?“

Během cesty mu povyprávěli, jak se sem dostali.

„Dnes člověk neví dne ani hodiny. Mě sem šoupli hned z vojny. Těšil jsem se na civil. Ale odmítnout nešlo. Dá se tady udělat rychlá vojenská kariéra, ale moc po ní netoužím. Chtěl jsem překládat ruské klasiky. Hlavně maršálovi v ničem neodmlouvejte. Jinak je lepší než naši důstojníci. A je to skutečný hrdina. Jsou tady i generálové, co válku proseděli v kanceláři a v krytu.“

Když vystupovali, podal jim velký papírový sáček.

„Tady je pár konzerv a chleba. Teď byste už nic nesehnali.“

„Pavel je docela příjemný, ale z toho maršála mám strach. Oblíbenec Stalina,“ postěžoval si Radim.

„Určitě se s námi moc bavit nebude. Česky neumí. Já znám pár slov a ty?“

„Učil jsem se vlastně dva roky, celkem se domluvím.“

„Nebudeme si kazit večer. Stejně jinou volbu nemáme. Párkrát zahrajeme, já ty generály nějak načrtnu. Raději si připravíme večeři.“

Otevřeli si vepřovou a hovězí konzervu a snědli je po studenu s chlebem.

„K vodě už nepůjdeme. Mrknu se, jestli je volná koupelna.“

Radim zavřel okno, zatáhnul závěs.

„Já vím, je brzy. Ale nejsou tak vidět v oknech mříže. Pořád mám pocit, že jsme ve vězení. Sedni si ke mně, prosím.“

„Ničeho se neboj, všechno je za námi.“

Matěj chlapce obejmul.

„Chtěl bys mě? Ještě jsem milování nepoznal. A mám strach, že možná nepoznám. Vím, jaký jsem.“

„Víš, že tě mám rád od prvního okamžiku. Jenom jsem nechtěl naléhat. Náhoda, za jaké jsme se sešli, je příliš bolestná. Teď můžeme konečně rozhodnout, co se svými životy, i když jen částečně.“

Pomalé líbání je oba vzrušilo. Svět, co je obklopoval, přestával existovat. Malou místnost, až zoufale podobnou předchozímu vězení, rozezvučelo v jejich myslích tesklivé Adagio. V toužebném rozechvění začali objevovat svá těla.

Radim se přece jen trochu styděl. Oba byli z opalování spíš růžoví s bílými trojúhelníčky po vykasaných trenýrkách. Dlouho se drželi za ruce, které pak bloudily všemi směry poznání. Matěj se lehce dotýkal chlapcových bradavek. Cítil, jak znenáhla tvrdnou, a vnímal tichounké vzdechy. Najednou zase viděl Radima zakrváceného na dlažbě chodby. Ne, přece si všechno teď krásné nenechá zkazit vzpomínkami. Jenže ty kroužily jeho hlavou jak černá hejna vran. Sehnul se a začal krásu před sebou líbat. Vzbudil tím ještě víc roztoužení budoucího milence. Ten ponořil své prsty do popelavě světlých vlasů. Pramínky proklouzávaly mezi prsty. I jemu se snažily kruté vzpomínky mařit sotva nabyté štěstí. Tady nic nehrozí. Bál se. Ale byl to zcela jiný strach, spíš obavy z nadcházejícího milování.

Zřejmě jsem celý rudý, trošku se tomu pocitu v duchu usmál. Ale to už si ho Matěj otočil, projel prsty mezi půlkami a intenzívně je hladil. Když dlaně vystřídal partnerův jazyk, nejprve se trochu ustrašeně sevřel. Chvíli trvalo, než si jeho tělo zvyklo na nepoznaný pocit. Nevěděl zpočátku, kam ho zařadit. Zvědavost spojená s obavami. Pomalé kroužení nasliněného prstu. Trochu krému z tuby na zjemnění kůže rukou. Vnikání.

„Můžu, Radi?“

„Ano.“

Teď byl tlak nejprve nepříjemný. Vnímal spíš Matějovu ruku na svém penisu. Pomalu, adagio, musel se usmát. Příjemné hrátky ho vzrušily. Pak vnikání nevnímal, než se začalo měnit a přinášet i pocity příjemné. Ucítil výstřiky partnera a sám skropil prostěradlo pod sebou.

„Nezlob se, Matěji, jsem z toho trochu zmatený. Ale pocit našich těl byl krásný. Neumím se asi vyjádřit, zůstaň ještě u mne.“

Matěj zůstal dole a ranní budíček je zastihl v objetí.

Sotva vyšli z brány, čekalo je auto s poručíkem Pavlem. Rozjeli se ke Komornímu Hrádku. Zajeli k bočnímu stavení, prošli krátkou chodbou do místnosti se skříní a dvěma postelemi.

„Tady se převlečete, a když by se hra někdy protáhla ze soboty na neděli, můžete tu přespat. Doufám, že vám všechno bude sedět.“

Radim z toho měl spíš legraci, Matějovi se připomněla skutečná vojna. Prošli pak kusem parku a nahoru do školícího sálu. U klavíru byla nachystána kupka not a textů různých ruských písní. Národních i budovatelských. Také tužky, uhel a papír pro kresbu.

„Je to divný. Hrajeme si na něco, co nejsme,“ svěřoval se s obavami Radim.

„Všechno je tady komedie. Maršál je jeden z mála, co přežili Stalinovy čistky. A to byl původně u Bělogvardějců. Utekl k Rudé armádě. Má snad všechna vojenská vyznamenání, co ve Svazu existují. Některá i vícekrát. No nic, omrknul sis noty?“ ukazoval poručík Pavel.

„Většinu znám, kdy sem přijdou?“

„Myslím, že během půlhodinky.“

Za udanou dobu se do sálu přihrnulo asi patnáct starších mužů v teplákových dresech šedé barvy. Hned k nim směřoval štábní kapitán se statným padesátníkem. Sestřižený knír, poněkud širší, než nosil Adolf Hitler. To nebyla pověstná muška.

„Nu vot, zdravstvujtě, továřišči, my zděs nevojenyje, no dljaotdycha. Vsje v sportivnychštanach. Leonid Aleksandrovič.“

Oba se představili a s poručíkem se šli převléct také do tepláků. Tam nebyl žádný problém jako u uniforem.

Po návratu byly na stolech samovary a všichni si dávali odpolední čaj s máslovými suchary. Maršál pokynul Radimovi. Ten zvolil nejprve směs ruských lidových písní. Všichni se přestali bavit a s hrníčky čaje v rukou se zájmem poslouchali. Matěj si sedl bokem a pustil se do portrétu nejblíž sedícího muže. Někteří si do taktu mávali rukou a začali si prozpěvovat. V šest hodin se přesunuli do jídelny na večeři, malenkiyje golubky s paprikovo-rajskou omáčkou a opečené brambory. Mísy sladkých i slaných pirohů, pivo. Po návratu si šel maršál vybrat písně, které chtěl slyšet. Objevily se malé skleničky a vodka.

„Malenkij stakan,“ smál se maršál. „Govorjat, čto my bolny.“

Šel si připít s Matějem a prohlížel jeho dosavadní kresbu.

„Něverojatno, kak živoj.“

Večer pokračoval, další čaj, a butěrbrod s pokrytijem. Obložené chleby se vším možným. Nesměla chybět okurka, cibule, maso, sardinky a vejce. Končilo se poměrně brzy. Ještě bylo světlo, když je auto vysadilo doma. Na cestu dostali ještě zabalených pár chlebů. Taky pytlík s košilemi, nátělníky, trenýrkami a ponožkami. Samozřejmě všechno zelené. Ale byli rádi. Moc neměli a do práce ideální.

„Bál jsem se, ale byli docela milí, a tak jsme se už dlouho nenajedli.“

„To víš, mají jiné příděly než naše kuchyně. Jen maršála hlídá doktor. Hlavně s pitím.“

„Zdál se mi velice milý a přívětivý, ale všiml jsem si, že ostatní z něj mají respekt, vždycky se dívají, jestli třeba i písničku schválí. Chtěl bych tak vidět naše bývalé vyšetřovatele, kdyby viděli dnešní večer.“

„Taky jsem si něco takového myslel. Ale je to jen chvíli. Odjedou a zas abychom si dávali pozor do něčeho se nezaplést. Málem bych zapomněl, s Pavlem jsem se stavoval v kuchyni. Myslel jsem, že tam vaří vojáci. Ale samé ženské a vrchní kuchařka je také z Hvězdonic. Dala mi docela slušný sáček s kávou. Zrnkovou, namletou. Uděláme si hody.“

„Já byl rád i za meltu, co jsme si tady prvně dělali. Tak krásně voněla. A kávu jsem pil naposledy, co byl doma ještě otec. Měl ji rád. Ani nevím, kde je. Rád bych ho navštívil, pokud to půjde. Snad budeme mít i nějakou dovolenou.“

„Pokusíme se dozvědět, co s ním je. Tak teď kávu.“

„Můžu ji uvařit, Matěji?“

Přikývnul. Sledoval chlapce, jak nalévá vodu ze džbánu do konvice. Vstal, přinesl si pár papírů. Vzal tužku a začal kreslit Radima nalévajícího vodu. Ten už dávno hlídal vařič, aby mohl zalít dva šálky pro ně tak vzácného nápoje. Ale v Matějově mysli zůstal uchován jeho milý, stále nalévající vodu ze džbánu. Křivka zad, trochu znatelná lopatka, mateřské znaménko na rameni. Černé kadeře přepadaly přes kousek čela, jak byl natočený v mírném poloprofilu.

„Ukaž, jsem rád, že ses vrátil k malbě jako já k hudbě.“

„Já spíš konvici a vařič zidealizoval.“

„Mě taky, nejsem tak hezký.“

„Vidím tě tak a spíš lituji, že všechno nedokážu vložit do pár čar.“

„Obdivuji tvé ruce, co umí dát život pouhé kresbě. Co umí tak krásně hladit mé nedokonalé tělo. Díky za všechny okamžiky s tebou. Chtěl bych se pokusit náš život převést do hudby. Už vím, jak vyjádřit bolest, radost i touhu. Jen neznám, co by mělo zaznít jako vděčnost. Drásající klavír, přerušovaný výkřiky houslí. Radostné žestě, jako když přijedou komedianti. Pak roztoužená violoncella, supící vlak bubnu a činelů. Udivené trylky klarinetu, všední motiv, takový pracovní, klavír, naše návštěvy, harmonika a vděčnost, snad varhany a motiv z Adagia. Nevím, jak jinak vyjádřit dík za všechno, cos pro mne udělal. Dal jsi mi možnost poznat lásku a naše životy se staly šťastnými. Díky, Matěji!“

„Musíme myslet i do budoucna. Tři roky utečou, snad bude i lépe, ale sehnat něco, abychom byli spolu, bude problém.“

Jejich večery se staly nejrůznějšími způsoby vzájemné lásky. Letmé polibky, malá pohlazení, doteky a něžná slova. Užívali si samoty u vody, v lese, v jejich malém pokoji.

Konečně dostali lístky, šatenky, odběrní poukazy. Totéž i od vojáků. Taky den volna, aby mohli za nákupy do Čerčan.

„Mohli jsme až do Benešova, ale tady myslím najdeme všechno, co potřebujeme.“

Měli docela štěstí. I výplata byla slušná. Nejvíc ovšem dostali od vojáků. Veškeré spodní prádlo, zateplovací vložky do kalhot i blůz, teplé ponožky, ušanky, teplé i letní rukavice, pásky do kalhot. Válenky i letní děrované polobotky, teplákové soupravy, košile. Všechno nebylo zelené. Svetry hnědé a šedé, stejně jako tepláky, hnědé blůzy. Ještě ručníky, povlaky a deky. To byla obrovská pomoc. Mohli si tak dovolit koupit i něco luxusnějšího. Potravinové lístky, to už bylo horší. Na cukr čtyři ústřižky. Dva po půl kilu, dva po dvou stech gramech. Stejně tak maso. Necelé tři litry mléka a směšná čtyři vajíčka na měsíc. Dalo se koupit i bez lístků, ale za mnohonásobné ceny. Každý druhý den měli večeři na Komorním Hrádku. Až odjedou sovětští vojáci, budou jezdit dvakrát v týdnu, u dalšího turnusu ozdravovny a školicího střediska.

„Podívej, všechny naše nové věci jsem uložil. Jsme na dnešní poměry nesmírně bohatí, pokud jde o oblečení. Vím, nedá se srovnávat s mojí šatnou, co jsem měl doma. Několik obleků, sportovních pumpek, košile i hedvábné, spodky z bavlny, plno bot, zimní s kožešinami. A pak najednou nic. Jen co jsem měl na sobě. Tady pracovní oblečení. A na zimu jsme neměli žádné. Ze hry vojákům jsem měl strach, ale možná díky Pavlovi máme všeho dostatek. Na druhou stranu jsme se naučili radovat i z mála. Máme něco, co by nám mohl každý závidět. Vzájemnou lásku. Zatčení a vazba byla hrozná, ale jinak bychom se nikdy nepoznali. Děkuji ti.“

„Já děkuji za tebe. Za všechno, co se nám podařilo. V pondělí jsem slíbil kuchařce, co nám dala kávu, že jí odpoledne pomůžeme sbírat ostružiny. Udělá nám sirup. A taky někdy houby, jak zaprší a porostou. Nevadí?“

„Jak by mohlo. Budu rád, když se podíváme po okolí. S vojáky teď trávíme polovinu volného času.“

V pondělí odpoledne se s kuchařkou, paní Máňou, jak jí všichni říkali, vypravili do lesa na ostružiny. Přinesli tři plné kbelíky. Za pár dnů šli znovu. Taky jí dali přídělový cukr na sirup. Začaly růst i houby. Budou chodit často, paní Máňa jim je zavaří ve vlastní šťávě, v soli i na sladkokyselo. Taky můžou nasbírat šípky a plané trnky.

Ve vojenské zotavovně ruští důstojníci končili. Předposlední neděle byla věnována Stalinovi. Té se zúčastnili všichni na zámečku. Program sestavil Radim s Pavlem a maršál. Začal jak jinak než oblíbenou písní generalissima.

„Hledat milé hrob, šel jsem v dál,

mučil srdce mé bol a žal,

tebe budu mít věčně rád,

kde jsi, Suliko, dej mi znát.“

Další oslavná píseň.

„Po vlasti, kam oko jen se dívá,

v denní práci nebo v boji zlém,

národ píseň radostnou si zpívá,

o příteli velkém, otci svém.

Stalin naše bojová je sláva

Stalin mládež vedl, vždy ji přál,

s písní svou, jež vítězství mu dává

národ náš za Stalinem jde dál.“

Matěj seděl vedle Pavla.

„Myslíš, že tomu Rusové skutečně věří?“

„Většina jistě. Je to zcela jiná mentalita. Jsou po staletí zvyklí na vůdce. Dřív to byl car, pak Lenin, dnes Stalin. Všichni jejich vládci nebyli žádní lidumilové. Stovky nebo tisíce obětí jim nic neříkají. Je to pro dobro vlasti. Jedinec není nic. Jejich nas mnogo mluví za vše.“

Radim zařadil i ukázku ze Sedmé symfonie Dimitrije Šostakoviče, celosvětově proslavenou Leningradskou. A z baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva. Došlo i na zamilované Adagio Albinoniho a Giazotta. Všichni byli dojati melodií a sám maršál poprosil Radima o notový zápis. Konec už patřil harmonice a dalším oblíbeným písním.

Ovšem největší překvapení a zároveň absurdnost čekala na chlapce hned v pondělí. Byli v Denním rozkazu na návrh maršála povýšeni ve vojenské hodnosti. Radim na desátníka a Matěj na poručíka. Poručík Pavel na nadporučíka. Maršál jim blahopřál, stejně i štábní kapitán Liška. Mysleli si, že je to jen součást zdejší hry na vojáky, ale čerstvý nadporučík Pavel je vyvedl z omylu.

„Je to platné, zdejší účast zároveň nahrazuje jedno z cvičení. Pokud bys, Radime, nastoupil na vojnu, vím, že máš nějaké zdravotní problémy, tak rovnou jako desátník. Dostaneš i vojenskou knížku. Tobě, Matěji, se povýšení zapíše do tvé, ode dneška poručíku. Přáním maršála si nikdo netroufne odporovat.“

„Leonid Alexandrovič je zvláštní člověk. Prý skutečně zachránil Leningrad. Je přítelem Stalina a dovede se nadchnout hudbou. Po Adagiu měl slzy v očích.“

„Jenže i Hitler miloval Wágnera a měl umělecké sklony. Těžko můžeme hodnotit někoho, koho známe jen pár dnů. Ale je pravdou, že i na mě působí jako člověk s velkým rozhledem a vědomostmi. Pro něj je armáda celým životem.“

Ozdravný pobyt vojáků ze Svazu končil. Poslední rozlučkový večer. Bohatá tabule, polévka soljanka z hub a zelí, ruský biftek s bramborovým pyré a koprovou smetanou. Pelmeně, syrniki, blini se smetanou a kaviárem. Čaj, vodka a rajská šťáva. Matěj s Radimem předali každému z účastníků portrét, kresbu Komorního Hrádku a další z okolí. Maršál mimo to dostal i kresbu štábního kapitána Lišky, nadporučíka Pavla i jich dvou. Aby měl něco pro hezkou vzpomínku. Všichni účastníci je také obdarovali různými drobnostmi. Šátky, matrjošky, přívěsky ve tvaru samovaru. Leonid Aleksandrovič jim věnoval dva památeční nože z Leningradu, vytvořené z původních německých bajonetů Solingen. Rukojeť je ze staré hrušky zasažené granátem. Je v ní plechová tubička s hlínou z bojiště. Na dřevě je vypálená silueta Leningradu. Ochranné pouzdro je vytepané z plechu na německém dělu. Nože vyráběl jeden z jeho vojáků, původně kovář. Štábní kapitán Liška jim pak vyprávěl, že je to nesmírná vzácnost. Jeden takový daroval hned po příjezdu ministru národní obrany, armádnímu generálovi Alexeji Čepičkovi. Loučení bylo dlouhé a oboustranně srdečné.

„Je to zvláštní situace,“ uvažoval Radim, když se pozdě v noci vrátili. „Na jednu stranu nás Rusové osvobodili, na druhou nám svobodu hned vzali. Kvůli tomu zavřeli mého otce a my dva jsme dostali podmínku úplně za nic. I když je pravda, že to udělali naši lidé. Ale s požehnáním Rusů. A tady jsem myslel, že si na vojáky jen hrajeme, a ono je to všechno doopravdy. To vůbec nechápu, jak to jde dohromady. Stalin je stejný vrah, jako byl Hitler a jeho maršál je plný porozumění a emocí a zdá se být čestným člověkem. Rozumíš tomu, Matěji?“

„Je to všechno zvláštní, jenže taková je doba. Lidé se strašně změnili. Válkou se nijak nepoučili. Zase máme pracovní tábory a ti, co myslí jinak než straníci, jdou za mříže. Nekažme si tím večer nebo vlastně už noc. Zítra odpoledne půjdeme s paní Marií na houby. A ráno budeme lenošit. Náš vrátný děda Jeník slíbil, že sežene malé rádio. Má nějaké známé.“

„Je mi nějak zima, voda už nebyla ani vlažná.“

„Chceš zahřát, Radimku? Nejsi ospalý?“

„Ne, nejsem, pořád se mi něco honí hlavou. Vlastně jsem rád za tu naši podmínku. Tři roky můžeme být legálně spolu. Co potom? Nechci být bez tebe.“

„Jednak je to daleko. Najdeme si něco jako tady. Možná budeš moct dokončit školu a já si pořídím ateliér, kde můžeme být oba. Ale už nepřemýšlej.“

Začali se líbat. Nejprve jen malé pusinky. Na nos, tvář, víčka, uši, až skončili svými rty. Krásná předehra je vždycky dokonale vzrušila. Hlazení a líbání se přenášelo dál.

Láska, která vyrostla ve stínu mříží. V bolesti, hrůze a beznaději. Vytoužená, vysněná. Ale i zatracovaná, nechápaná. Kterou se mnozí po věky snaží udusit a zničit. Láska, která zní věčným Adagiem.

Doslov

Tato povídka vznikla ve druhé polovině padesátých let na základě vzpomínek pana faráře Salače z Chocerad a mé tety Marie, která vařila ve vojenské zotavovně na Komorním Hrádku a v důchodu v závodní jídelně hvězdonické šroubárny.

Těžko by se hledal někdo, kdo by neznal melodii Adagia, ale jen málokdo ví, kdo je jeho tvůrcem. Vlastně to nevíme nikdo. Jako autor bývá nejčastěji uváděn Tomaso Albinoni a také Remo Giazotto. Toto dílo bylo také nazváno největším podvodem v dějinách hudební historie. Vznikly desítky knih předních muzikologů a životopisců. Tisíce článků, stovky možných i nemožných teorií. Původně, hned při vydání notového zápisu tiskem v roce devatenáct set osmapadesát, Giazotto uváděl, že skladba vznikla na základě jím objeveného fragmentu od Albinoniho, kterou našel hned v pětačtyřicátém roce ve válkou zničené Saské státní knihovně v Drážďanech. Mělo jít o basovou linku a připsaných šest taktů z partu prvních houslí, ze druhé věty, původně triové sonáty. Na základě nálezu pak skladbu dotvořil Giazotto, který byl zároveň největším znalcem děl Albinoniho. Jaká byla skutečnost, se už nikdy nezjistí. Giazotto zemřel v srpnu devatenáct set devadesát osm a své tajemství si vzal s sebou. Možná tato skladba, určená původně pro smyčce a varhany, byla opravdu jen jeho vlastním dílem a Albinonimu tak vytvořil pomník nesmrtelnosti.

Přes šedesát let je Adagio, označované jako minor, jednou z nejhranějších melodií. O jeho slávu se hned po vydání nejvíce zasloužil jeden z největších dirigentů, Herbert von Karajan. Zařadily ho všechny světové filharmonické orchestry, ale i mnoho sólistů. Bylo orchestrováno pro smyčce a varhany, ale přepsáno pro mnohé další nástroje. Melodie byla použita v desítkách filmů světových režisérů. Jen namátkou Orson Welles, Adrian Line, Lonergan, Weir.

Neustále je používáno v reklamách, v televizi i rozhlase. Ovlivnilo hudbu napříč žánry. Hudbu rockovou i jazz. Procol Harum, Ekseption, Renaissance, Jethro Tull, The Doors. Kytaristé Lars John, Yngwie Malmsteen, Wolf Hoffmann. Berlínský flétnový orchestr i sóloví hráči na panovu flétnu. Vznikly stovky textů, od náboženských – Maria Virgine, po romantiku – Non so dove trovarti.

Ve svém repertoáru měl pochopitelně Adagio i Karel Gott s textem Ladislava Štaidla. DJ Tiësto s ním zahajoval Letní olympijské hry v Athénách, čtyři roky po miléniu. Pěvkyně Sarah Brightman nebo Lara Fabian okouzlují na pódiích svým podáním této melodie. Jeden z největších dnešních zpěváků, jediný s rozsahem osmi oktáv, kazašský Dimaš Kudajbergen proslavil Adagio v Rusku, Číně, Japonsku a Jižní Korei, stejně tak ve zbytku Asie, i v obou Amerikách.

Jeho koncerty jsou na statisícových stadionech. Z hudebníků vzpomenu varhanici Milkicu Radovanovic, klavíristku Marthu Argerich, která rozdává své vynikající umění i po osmdesátce. Sama říká, že je v podstatě celý život trémistka, ale Adagio jí dává neskutečnou sílu. Hraje ho i jeden z nejlepších mladých klavíristů, maďarský Peter Buka, a mnoho dalších. Závěrem zmíním jedno z nejdojímavějších provedení v podání chorvatského svérázného violoncellisty Stjepana Hausera s filharmoniky opery v Sydney.

Adagio plné napětí, touhy i bolestného smutku nás provází od kolébky po hrob.