Kachnička

Léta padesátá – 1954

„Konečně padla,“ vykřikl první muž v dlouhé frontě u píchaček po zaznění sirény.

Ještě projít kontrolou vrátných, kteří stáli ze dvou stran a prohlíželi vycházející pracovníky. Většinou už měli všichni muži rozepnuté aktovky, ženy rozevřené tašky. Sem tam projeli vrátní rukou přes kapsy. Fronta postupovala velice rychle a venku se už všichni rozcházeli všemi směry, nejvíc k několika autobusovým zastávkám. Drtivá většina dojížděla. Kontrolující vrátní byli tři muži a jedna žena. Ta právě nahlédla do plátěné tašky krásně opáleného mladíka s bohatě vlnitými hnědými vlasy. Zanořila ruku a vytáhla pokrčený kapesník. Z něj vylovila malou plastovou hračku, kachničku. Nebyla ani žlutá, spíš šedě šmouhatá.

„Stát,“ zavolala a vítězoslavně ukazovala svůj úlovek ostatním kontrolujícím.

„Vždyť je to zmetek ze smetí,“ ukazoval další mladík, s černými krátce střiženými vlasy jen s malou čupřinou nad čelem.

„Je to krádež druhotné suroviny.“

„Kdybyste radši nezdržovala, ujede nám autobus.“

„Máte moc řečí, vás si taky prohlídnu, pojďte za mnou.“ Otevřela dveře skleněné kukaně.

„Prosím, soudružko bachařko, třeba mám taky kachničku zaraženou v zadku.“

Otočil se k ní zády a zadek v béžových tesilkách na ni vystrčil.

„Co si to dovoluješ, ty fracku, jaká bachařka?“

Do dveří nakoukl další vrátný.

„Bělo, co blbneš, jednak je to zmetek a ani se dál použít nedá. Je v tom nějakej olej, nebo co.“

„Soudruhu inženýre,“ vrátná zavolala procházejícího čtyřicátníka v balonovém plášti.

„Zajistila jsem krádež suroviny. A tenhle cápek mě nazval bachařkou,“ ukazovala na černovláska.

„Můžete mně někdo říct, o co tady jde?“

„Tohle ukradl tady ten, ten…,“ ukazovala vrátná kachničku.

„To vzal kdo?“

„Já, pane inženýre, jsem ze strojírenské dílny. Byli jsme opravovat vstřikovací lis. Chlapi s tím švihli do odpadků, že se už k ničemu nehodí, tak jsem chtěl kachničku vzít malé od ségry.“

Inženýr vzal kachničku a pak ji taky vhodil do odpadkového koše.

„Není to k ničemu, to měli pravdu, pozítří se zastav u mě ve vývoji. Máme tam takových hraček plnou bednu. Dáváme je do dětského domova. Můžeš si toho vzít tašku a s papírem přes vrátnici. Tvoje jméno?“

„Barnabáš Výmarský.“

„Jak ti říkají?“ zasmál se inženýr.

„Bárny. Narodil jsem se jedenáctého června, tak mrkli do kalendáře a bylo to.“

„A ten druhý delikvent?“

„Ernest Sokolík, po dědečkovi. No možná jsem to trošku přehnal, když jsem tady soudružku nazval bachařkou.“

„Kdysi velké krejčovství a známé. Tak se soudružce omluv, ona jen dělá svou práci.“

„Omlouvám se, už se to nestane, soudružko.“

Trojice mužů vyšla ven. Inženýr se ohlédl, jsou-li dostatečně daleko, a zasmál se.

„S tou bachařkou to teda sedlo. A Bárny, pozítří se zastav, napíšu k tomu nějaký lejstro s razítkem, ať má bába pokoj.“

Rozloučili se. Jejich zachránce směřoval k městečku a oni dva k autobusové zastávce.

„Oba spoje jsou v prdeli. Víš, kdy jede něco dalšího?“

„Za půldruhé hodiny. A dík, že ses mě zastal.“

„Na letošní průserový rok je dneska hezky, nepůjdeme pěšky? Nevšiml jsem si tě v autobusu.“

„Já taky z města nejezdím, jsem z takové samoty v lese u Plešovce. Zůstávám hned u dveří. No co, já to mám kousek.“

Vyšli a povídali si trochu o práci, trochu o sobě. Oba dělali v podniku, který vznikal v bývalém cukrovaru. Začal se předělávat už v devětačtyřicátém. Nejdřív se tam měly vyrábět látky, ale pak se zvolila výroba plastů a hlavně koženky. Něco se přestěhovalo z Fatry Napajedla, což byl ještě Baťův počin před válkou. V dvaapadesátém roce vznikl Technoplast Chropyně. Podnik se neustále rozšiřoval a nabíral další zaměstnance. Kluci nastoupili po vojně na základě náboru pracovních sil. Nově teď přijímali hlavně ženy. U lisů se pracovalo v úkole. Dalo se tam na tehdejší poměry přece jen něco vydělat. Bárny byl původně soustružník, Ernesta vyhodili ze školy a měl jen kurz ve slévárně.

„Nezajdeme na pivo, Erny?“ smál se jeho společník. „Doufám, že nevadí, jak ti říkám, ale byli bysme pěkná dvojka. Erny a Bárny.“

„Jasně, tak to je správný, jen pivo si dnes musím odpustit, nevzal jsem si prašule. A bez peněz do hospody nelez.“

„Ne do hospody, ke mně, poznáš mýho dědu. Mí rodiče zkouší něco vydělat v Ostravě, tam mě to netáhne, tak jsem zůstal s dědou doma.“

Po chvilce odbočili na pololesní cestu lužním lesem. Plaňkový plot, mezi stromy vykukující domek, jakoby přikrčený mezi keři. Až se přišlo blíž, bylo vidět, že domek je posazený v mírném svahu a k cestě byla jen malá okna. Byly to vlastně dva domky spojené do L. Menší byl rozhodně o dost starší. Delší postavený ve svahu končil malou stodolou, která tak byla ve dvoře v úrovni poschodí.

„Vlevo bydlí ségra, rovně my.“ Vešli do delší chodbičky. „Dědův pokojík, můj, kuchyně, ložnice našich. Obývák je v novější části. Ale tam jsme chodili jen ve svátky, Vánoce, Velikonoce, nebo když někdo přijel. Teď ho užívá Dita. Shoď si svetr, děda jistě topí.“

Bárny otevřel do kuchyně.

„Ahoj dědečku, vedu kámoše z práce.“

Dědeček s bílými vlasy, knírem i bradkou seděl v ušáku u kamen. Kolem starý dřevěný kuchyňský nábytek.

„Ernest Sokolík,“ usmíval se Erny.

„Látky, šaty, galanterie a krejčovství. S tvým dědečkem jsme se znali a byli dobří kamarádi, ještě před první světovou.“

„My snad budeme taky, po druhé světové,“ usmíval se Bárny. „Dáme pivo, skočím do sklepa.“

Přinesl tři lahve, otevřel a podal. Povyprávěli, jak se dnes seznámili.

„Co je dnes za den?“

„Sobota, jedenáctého září, dědo.“

Ten sebou trochu divně trhl.

„Co se děje?“

Dědeček se na oba kluky zadíval.

„Zvláštní, historie se možná opakuje, no nic, jednou vám povím víc, tak na vaše setkání a zdraví.“

„Jak jedou další autobusy?“

„A musíš domů? Zítra je volno. Žádné návštěvy nemíváme, nemůžeš zůstat? Nebo tě čeká nějaká slečna?“

„Nečeká mě nikdo, naši jeli už určitě k tetě, ale…“

„Ale co? Je nějaký problém?“

„Vlastně není, když nebudu vadit. Já nikam nechodím, od doby, co tátu zavřeli a pak ho pustili, se s nikým nestýkáme, jen s tetou.“

„Jsme na tom stejně. Děda byl automechanik, akorát že neměl firmu, byl jen zaměstnancem, tak napůl. Ale dělal motory závodníkům. Hned když začala auta. Táta měl obchod. Raději odsud odešli. A sestra je sama. S tříletou holkou.“

„Co uděláme k večeři, chlapci?“

„Vidíš, jsem magor, dnes vaří Dita, skočím za ní, ať udělá o něco víc.“

Bárny vyběhl z kuchyně. Vrátil se s dalším pivem.

„V úterý budu muset do konzumu pro pivo, zásoby se tenčí.“

„V pondělí přispěju, já dnes s ničím nepočítal.“

„Ale, jinou neřest nemáme, jen občas trochu vínka, když se sežene levné, nebo vykvasí ovocné. Z jablek jsme dělávali burčák, teď mošt, aby měla malá šťávinku. Dita nám večeři přinese. Ukážu ti můj pokojík, na večeři nás zavolají.“

Pokoj byl zešikma ozářený zapadajícím sluncem. Za dveřmi v rohu kamna, v protilehlém šatní skříň. U okna stolek a dvě židle. U obou stěn bývalé postele. V prostředku podlouhlý stolek na kolečkách.

„Není to zámecký pokoj, ale vlastní výroba. Z postelí jsem uřezal obě čela. Jako dnes všichni, aby byly moderní. Na jedné spím, ze druhé je pohovka. Mezi ně by se stolek s židlemi nevlezl, tak jsem stolku dal kolečka a přisunu si ho, kam chci. Ještě mi sem vlezla malá knihovnička a na okně mám skupinku kmínků Dracenky, kterou někdo vyhodil, že se zlomila. Krásně obrostla. U okna jsem si ke stolku udělal boky a poličky. Možná si přidělám šuplíky. Na zemi dva koberce z bazaru. Knížky jsem něco měl a v antikvariátu mně nechávají vždycky vybrat ze zakázaných, které nesmí mít v regálech. Přes rok sedáváme hodně venku, ale letos to bylo špatné. Mrzlo dlouho, pršelo. Pozdě se zasadily brambory a řepa. V létě vedra a sucho. Výnosy jsou hrozně malý, družstvo je na tom bídně. Dita je v kanceláři a místo peněz někdy dostanou jen naturálie. Dědečkův důchod není ani na pivo, tak peníze domů nosím jen já.“

„To všechno znám, táta dělá u kopáčů, máma teď uklízí na jatkách. Taky je kontrolují ve vrátnici. Ale můžou si koupit vnitřnosti a odpady.“

„Tady venku každý chová, co se dá. Horší je, čím všechno nakrmit, jako letos, když se nic neurodilo.“

„Chlapci,“ volal za dveřmi dědeček. „Večeře.“

V kuchyni na stole byl větší hrnec s bramborovým gulášem a půl pecnu chleba.

„Doufám, že bramborový jíš, je tam i kousek krakovské. A hlavně, dědo, nevzpomínej, jaká byla před válkou. Co malá?“

„Prý dobrý. Asi se nachladila, jak se čabrala v kaluži. Já si po večeři půjdu lehnout a pustím si chvilku rádio.“

„Chceš zatopit?“

„Ne, není ani půlka září.“

„Chtělo by to spíš si dát víno, počkej, skočím k Ditě.“

Bárny odešel a Ernest si prohlížel hřbety knih.

„Něco nesu, víno není, ale zabavil jsem rum do koblih a máme konvici grogu, nevadí hrníčky? Přisunu stolek.“

„Proč se ptal děda na dnešní datum? Nevíš?“

„Mluvil o opakování historie a že jednou nám poví víc. Těžko říct. Asi něco z dob, kdy se znal s tvým dědou.“

„Možná se také seznámili jedenáctého září, snad nám to poví.“

Oba si povídali, jako by byli přátelé od dětství. Připíjeli si s hrníčky grogu. Občas se jejich oči setkaly. Vždy takový oční kontakt nabudil úsměv a vzrůstající pohodu.

„Dám ti sem prošívanou péřovku. V koupelně jsem ti nachystal na vaně ručník. Vody je ve válci ještě dost. Děda občas zatopí, abych se zbavil těch chemických smradů, říká. Já jsem línej topit, kolikrát se jen trochu opláchnu v umyvadle.“

Ještě si chvilku povídali a pak si popřáli dobrou noc. Oběma se zdálo o kachničce a pak ještě o tom, co si zatím netroufli říct.

Bárny se ještě chvíli převaloval. Stále měl před očima černovláska, který si občas prohrábl neposlušnou čupřinu. Jeho úsměv. Skoro nenápadný, který se bleskově dovedl změnit v přímo zářící. Obdivoval, jak se mu snažil pomoct, i když se viděli poprvé v životě. V dnešní době, kdy většina lidí mu v práci připadala spíš zamračená. Každý se rychle snažil vypadnout a spěchal do bezpečí svého domova. Lidé se báli. Loňská měna, místy marný a tvrdě potlačený odpor. Kdekdo měl někoho ze svých blízkých v kriminále, vystěhovaného, připraveného o majetek, práci i iluze. Nadšení po válce rychle vyprchalo. Na školu moc nevzpomínal s radostí. Neměl moc štěstí na učitele ani na spolužáky. Otec se musel rozloučit s obchodem a oba rodiče zavčasu zvolili Ostravu. Vyhnuli se tak dalším nepříjemnostem. Díky dědečkovi se dostal na učiliště a se starší sestrou zůstali u něj. Ta se zamilovala do jednoho z montérů, co předělávali cukrovar na dnešní podnik, kde sám dělá. Velká láska skončila rychle, jak se ten její odstěhoval na jinou stavbu. A zbyl jen následek, malá Dita. Štěstí, že otcovství uznal a na dítě platí. Občas i pošle něco navíc. Ještě může být sestra ráda, jak dopadla. A jak dopadl on? Kvůli jménu zažil hodně posměchu. „Barnabáš, hovno máš,“ vřeštěly na něj ty menší. Větším se nelíbil, protože byl z lesa. Nekamarádil se s vesničany ani s měšťáky. Nebavilo ho honit balon po hřišti ani střílet prakem po kočkách a rozbíjet sklepní okýnka. Nic organizovaného. A když se na učilišti začali kluci otáčet za děvčaty a nejenom otáčet, zjistil, jak jemu osud naložil do vínku zcela jiný zájem. První opravdové kamarádství zažil s klukem z města. Oba rádi jezdili na kolech. Poslední prázdniny vyjeli pár dnů na čundr. Trochu rumu dodalo odvahy. Když seděli u ohně, přitáhl se k němu a políbil ho. Nikdy nezapomene na jeho slova.

„Co blbneš, vole, kurva, neříkej, že jsi buzna. Táhni do prdele, zasranej zmrde. Hned vypadni!“

Sbalil si věci, vzal kolo a šel. Někam tmou, vůbec nevnímal, až ho oslepil kužel světla a zvuk motorky.

„Hergot, to nemáš světlo, píchls kolo?“ Před ním stál kluk asi jeho dnešního věku. Viděl slzy. Ptal se, co se stalo. Nevěděl, co říct. Pak jen dodal, že něco nevyšlo. Mladík ho vzal kousek, kde bydlel, a nechal přespat v malém přístěnku, kde byla vyhozená stará postel. Ještě se za ním zastavil se slivovicí.

„Dostals kopačky, že? Na to se vyser, bab je milion. Ta pravá se najde. Taky od jedné jedu.“

Na vojně narazil na kluky, co prohlašovali, že teplým by měli uříznout koule a poslat je do dolů. Byl rád, že si ho nikdo nevšímal. Teď, když by to vypadalo na hezké kamarádství, bál se, aby nedopadlo stejně. Přesto ho vidina Ernyho docela vzrušila. Bude těžké nepodlehnout dlouho utajované touze.

O dnešním dnu přemítal i Erny. Sice si nic moc nepřipouštěl, bral život, jak přicházel, a snažil se nějak proplout. Do osmačtyřicátého to šlo, rodiče vedli dál dědův obchod i velkou krejčovskou dílnu. Pak přišlo znárodnění. Měli zaměstnance, tak byli hned označeni za vykořisťovatele, buržuje a třídní nepřátele. Otce zavřeli, i když jen na dva roky, maminka sehnala místo v zemědělství na vznikajícím statku, kde pracovala její sestra. Teď uklízí na jatkách. Jeho ze školy vyhodili, šel dělat pomocníka ve slévárně fabriky. Zůstal doma také jen s dědečkem. A toho zabila měna před rokem. Stejně jako mnoho jiných lidí. Měl hodně na vázaných vkladech i něco naspořeno. Mohl ze všeho udělat jen ohníček. Otec pracoval na výkopech při pokládání kabelů, rozvodů plynu a vody. Zcela se přestal stýkat s lidmi mimo práce a všechna volna jezdili k tetě. Ernest s nimi, pokud mohl, nejezdil. Všichni tam žili v zajetí bývalé doby. Večer poslouchali Svobodnou Evropu s nadějí, že se režim posere. Jenže ustál i měnu, naděje hasla v nedohlednu. Erny tak žít nechtěl. V práci se docela spřátelil s několika spolupracovníky. Bylo to místo, kde doslova jeden závisel na druhém. Fasovali pivo, sice jen osmičku, ale v horku byla dobrá. I když jediný mladík, byl oblíbený a zašel někdy i s ostatními na pivo. Jeho parťák mu sám domluvil místo v Technoplastu.

„Tady děláš stejnou práci jak my a dobře, ale jen za polovinu mzdy. Tam všechno začíná, můžeš si udělat nějakou školu práce a vydělávat mnohem víc. Vždyť teď by ses ani nemohl oženit.“

Dal mu za pravdu s výdělkem, že se určitě neožení, to už si nechal pro sebe. Hned po vojně nastoupil k lisům. Musel se brzdit, aby druhým nestrhal normy. A napadalo ho plno zlepšení. Jen do nějakého zlepšovatelského hnutí se moc nehnal. A taky si vydělané peníze uměl užít. Přispěl samozřejmě doma, ale vypravil se i do kavárny a snažil se zjistit, kde se takoví jako on schází. Všechno znal jen teoreticky a z vlastního experimentování. V knihovně po dědečkovi našel i příběhy o takových postižených a zatracovaných mužích. Víc bylo těch tragických. Ale on chtěl žít, milovat, i když skrytě. Hned ho napadl i Bárny. Je hezký, ale i příjemný a starostlivý. Jenže… Na čele nic napsáno nemá. Zkusí ho nějak naťuknout. A pokud nepochodí, hroutit se z toho nebude. I když v práci jsou většinou ženy, ale i mladé, tam by výběr byl. Usínal s úsměvem. Kachnička. Bylo by hezké, kdyby…

Vzbudili se zároveň a šli se opláchnout studenou vodou. Zato dědeček už měl v kuchyni zatopeno. Uvařenou meltu i čaj.

„Dita nám sem hodila táč se špendlíkama. Jsou krásně zralý, chutnají jak meruňky. Na rozdíl od nich nezmrzly v květu. Tak si, chlapci, berte, nebo by mohl být chleba se sádlem. Škvarky už došly.“

„Zapomněl jsem, nebude ti, Erny, vadit, dnes budu muset uvařit polední oběd a večeři. Dita bude prát velký prádlo.“

„Nevadí, pomůžu ti, co to bude?“

„Játra, jen nevím, jak je udělat, a bramborová kaše, zelný salát. Můžeš pak nakrájet na jemno zelí a dobře ho promačkat. Je nás o jednoho víc, uvidím, kolik těch jater je. Ale čas, až po desáté. Ukážu ti zahradu a políčko. Stejně venku vypadá, že bude pršet. Vezmeme koš na to, co je popadané. Jablka, hrušky, švestky, jdeme.“

Polovina dvora byla v rovině, část se pak svažovala k novější přístavbě. Byla to původně celé stodola, ale větší část se ještě během války předělala na bydlení. Je tam obývák, kuchyně, ložnice a pokojík. Taky všechno příslušenství. Pod stodolou garáž. Tam bývala mlátička a shora se snopy házely do ní. Pak dál stála kdysi veliká dílna, sklad a taky bývalé chlívky. Směrem do zahrady je slepičí dvorek. Zahrada je také oplocená dřevěným plotem. Bylo vidět, že ovoce se průběžně sbírá, moc popadaného na zemi nebylo. Vedle zahrady dva pásky pole. Žloutnoucí bramborová nať, vykukující krmné řepy, kukuřice, která letos ani nestačí dozrát a je bídná. Směska na zaorání, záhonky kořenové zeleniny, zelí, růžičková kapusta, salát a zbytek cibule. Vzali dvě menší zelí.

„Ty malé už stejně nedorostou. Toho pole jsme měli víc, vzali ho do družstva, pak se jim nechtělo jezdit mezi les, tak sem nasadili lesáci smrky. Pěkně je vidět, jak dole špatně rostou, protože je tam mokro. Dál v lese kolikrát z jara jsou velká místa zatopená. Neroste tady ani moc hub. Jen kozáci, u topolů křemenáče, václavky a v zimě hlívy a penízovky.“

Když se vraceli, začalo krápat.

„Už to bude chtít nosit kabáty, letošní rok nestojí za nic. Pojď k Ditě. Vezmu tam v lednici játra.“

Vedlejší kuchyně byla větší a trochu modernější. Jen velká lednice svědčila o předválečné době. Hned k nim přiběhla malá blonďatá holčička a z košíku si vybrala sladké špendlíky. Její maminka seděla u kupy prádla a něco zašívala.

„Promiň, já včera ani nestihla přivítat tě. Celý týden v práci, ještě že je tady školka, zahrada, sad, pořád nestíhám, tak někdy vaří Bárny. Jater je dost, mohly by se i usmažit. Když, tak strouhanka tady je.“

Kluci si potřebné přenesli. Dědeček seděl u kamen a popíjel čaj.

„Bude pochcanej podzim jako celej rok. Mám něco pomoct?“

„To zvládneme.“

Erny očistil a krájel podle ukázky na jemno zelí. Pak ho bral do dlaní a mačkal, aby byl salát měkčí. Ještě se nechá do oběda uležet.

„Prosím hodně cibule, taky jemně na půlkolečka, usmažíme ji na brambory.“

Pak už jen byly slyšet zvuky z velké pánve. Trochu zálivky do zelí, které pustilo šťávu. Polévku z posledního hrášku s nakrájeným svítkem přinesla Dita. Pojedla i s malou u nich v kuchyni. Bárny skočil do sklepa pro pivo.

„Játra jsou skvělý a hlavně kaše s cibulkou. V závodce byly tvrdý a kaše jak lepidlo na plakáty.“

„Přál bych vám, chlapci, jak se dříve vařilo v nóbl hotelech. Kuchaři se předháněli, aby byli lepší než konkurence. Ale i v obyčejné hospodě, když si dal člověk guláš, jen se rozplýval na jazyku. Dita přinesla onehdy guláš z družstva a maso bylo snad z mamuta.“

„Taky tam nevaří žádné kuchařky, až před svátky přijde jedna vyučená. Taky vidím, co jde na jatka. Vydojené krávy.“

„Na druhou stranu, co to chytli do pazourů komunisti, před pár lety, nebylo co do huby. Moh mít člověk lístků plnou šrajtofli a nedostal za ně nic. A za války býval i hlad.“

„Venku se pořádně rozpršelo. Půjčíš mi, prosím, deštník, poslední autobus jede prý po páté.“

„A nemůžeš tu zůstat a ráno pojedeme do práce? Nebo máš starost o vaše, až se večer vrátí?“

„To ne, kolikrát jsem nebyl v neděli doma, jen vás tu vyjídám.“

„Nezchudneme. Víš, je tu s tebou dobře. Až teď si uvědomuju, jak jsme tady zoufale sami. Jeden den jako druhý. Dita má malou, děda aspoň krásné vzpomínky. Mě někdy přepadá beznaděj, nejsem tady sám, ale jsem sám. Nemáš takový pocit?“

„Dřív jsem ho nemíval. Zašel jsem i do hospody, někdy do kavárny. Ale co jsem se vrátil z vojny a začal dělat v Chropyni, jsem nikde nebyl. Nějak se všechno zpřetrhalo. Jako by lidi byli jiní. A oni jsou jiní. Člověk si to uvědomí, až když pozná, že by mohlo být všechno jinak. Je mi taky s tebou dobře. Myslím na to, co říkal tvůj dědeček. Že byli s mým přátelé. Tak snad se k tomu přiblížíme i my.“

„Můžeme si dneska udělat hezký večer, dát si kávu, Dita uvařila pudink. Udělat si pár obložených chlebů. Zbylo kus krakovské, sýr, máslo a sardelová pasta. Máme vlastní vajíčka. Zapálíme si svíčky. Chybí jen víno. Jestli ti to nepřipadne blbý, promiň.“

„Nepřipadne, spíš krásný, jsi romantik. Jen naše seznámení ve vrátnici, to moc romantický nebylo,“ zasmál se Erny.

„Ale jo, bylo, přece kachnička.“

To už se smáli oba.

„Tak si romantiku jdeme vyrobit.“

Obložené chleby vyšly i na ostatní. Dědeček si šel lehnout a Dita někde vyhrabala sedmičku vína. Zvali ji, ať přijde za nimi, až malou uloží, ale řekla, že po praní toho má dost a bude ráda, když se včas ráno vzbudí.

„Vidíš Bárny, máme plný stolek, ještě si domyslíme swingovou kapelu, taneční parket, co říkáš?“

„Máme i plno desek. Jen Dita dala spravit gramofon a zatím ho nikdo nepřinesl. A rádio, s tím dědeček usíná. Musíme si vystačit sami. Já ani na nic nehraju a netančím.“

„Tak to jsme na tom stejně. Říkalo se, když se dva potkají, tak tři umí hrát na kytaru. My jsme výjimkou, tanec taky nemusím.“

Bylo pořád o čem povídat.

„Co koníčky? Mě by bavilo někam na čundr do hor. Kde nejsou moc lidi. Ale na to je málo volna. Dovolená je jen pár dnů.“

„Někam odjet, jenom pod širák, nebo se stanem, by bylo krásný. Třeba narok v létě. Jinak já se o nedělích nenudím. Když je zahrada a kousek pole, pořád je co dělat.“

„Když by ti nevadila má pomoc? K tetě jezdit s našima nemusím. A co ve městě?“

„Pomoc by někdy bodla. Teď budeme vyorávat brambory, sklízet řepu, jablka. Taky se dřív třepaly trnky na zákvas. Letos je jich jen pár. Můžeme si vždycky udělat hezký večer jako teď. Když by ti… nevadilo u nás.“

„Určitě ne. Můžeme se domluvit na příští neděli.“

Týden uběhl jako nic. Bárny přinesl plnou tašku různých zvířátek z plastu, jak slíbil inženýr. Na vrátnici předal potřebný doklad a soudružka vrátná to ani nepřepočítávala. Druhý den jí kluci přinesli kytku jiřin. Původně to měla být spíš recese i omluva za dřívější incident. Ale když viděli, jak byla skutečně dojatá, trochu se na ni poptali. Místní znalec poměrů, pan Křivánek, který dělal v lisovně, jim při obědě v jídelně o ní vyprávěl. Byla ve Straně už za první republiky, seznámila se tam se svým mužem, ale moc šťastné manželství to nebylo. Za války ukrývali partyzány. Manžela zastřelili Němci v posledních dnech války. Dostala i nějaká vyznamenání přímo na Hradě od prezidenta Gottwalda. Jenže místní straníci ji nějak nemuseli a v osmačtyřicátém na ni žádná funkce nezbyla. Se všemi se rozhádala, včetně sousedů v dělnické kolonii, kde bydlí. Vzala tohle místo a stala se aspoň vzornou vrátnou podle svých představ. Kytku jí určitě nikdo nedal od války. Mimo od podniku na MDŽ.

„Je to přes všechno vlastně chudák ženská. Být se všemi na nože a ještě ten příkop vykopávat, to musí být hrozný.“

„A těžko se té hořkosti zbaví. Moc lidí si tím ubližuje. To vidím na tátovi. Nedovede za křivdami udělat tlustou čáru. Pořád se v tom pitvá. Nic nezmění a jen si ničí zdraví. Jo, taky bych mohl naříkat, že mě vyhodili ze školy, ale nebudu si tím kazit život. Je moc krátký. Ráno někdy čekám, kdy někdo zařve budíček, jako by to bylo včera, a než se ohlédneme, budou svátky.“

„Nestraš, v sobotu odpoledne jdeme na brambory. Snad nebude chcát.“

S čertem na brambory přijel docela pohledný traktorista z družstva. Zelený Zetor 25 vypadal, jako by sjel z montážní linky. Bylo vidět, že si svěřeného traktoru hledí. Slezl dolů a šel se přivítat s místními. Teď bylo vidět, jak znatelně kulhá. Na pravé ruce mu chyběl malíček. Když vyjel k políčku, jela hned za ním Dita s malou, která se uvelebila v plechovém kolečku.

„Marek je strašně hodný kluk. Zamilovaný do Dity. Jenže ta si pořád myslí, že ten její se vrátí. Ta zranění má z války od granátu. Tady nám se vším pomáhá, co je třeba. Nic nikdy nechce, jen s námi pojí. Vždycky přinese malé aspoň nějaký bonbon. Ale co se dá dělat, je to jejich věc.“

„My brambory nedáváme do pytlů, zavezeme je do stodoly, tam se rozloží, aby oschly, a přeberou se. Poškozené, moc malé a velké dáváme zvlášť. Na rychlou spotřebu nebo pro slepice a králíky. Tak nám ty bezvadné zůstanou vždycky ve sklepě až do nových a nekazí se. Dá to práci navíc, ale vyplatí se. Vezmu ještě jedno kolečko. Budeme sbírat a odvážet, Dita bude třídit a dědeček nás bude komandovat,“ smál se Bárny.

Všechno šlo velice rychle. V polovině přinesl děda pivo a Dita chleba s pečeným bůčkem. Marek vyoral vždycky celý řádek a pomáhal sbírat.

„Při dalším řádku by se na vyorané zase odhodila zem. Stejně ještě pak vezmu brány. Bylo by škoda něco na poli nechat.“

Ve stodole se už svítilo, když končili. Ve sklepě se dávaly brambory do dřevěné ohrádky, šprlení. Malá Dita se těšila na ohýnek z nati a v něm opečené brambůrky. Večeřeli v kuchyni u Dity. Jak jinak, zase brambory, dušené zelí a krásně vypečený bůček.

„Musím tě, Marku, pochválit. Máš traktor hezky seštelovaný. Jsi sluchař. Motor, to je vlastně symfonický orchestr. Klepání ventilů slyší každé jelito, ale dál, rozeznat všechny zvuky, jako v hudbě, to je jiná. Nejsou tam jen tutti hráči, koncertní mistři, klavírista, první housle, sólové violoncello, hoboj, ale i plno dalších až po činely a triangl. Dirigent je musí všechny slyšet a rozeznat. Motor je to samé. Poslechnu, zamyslím se a vím, co kde neladí.“

„No já dědečku tam slyším furt stejný bafání. Taky si pro tebe jezdili z poloviny Evropy, abys závodníkům naladil motory.“

„To je, chlapci, dávno. Po první světové vznikala spousta krásných aut. Některých jen několik kusů. Třeba Gatter, pro závody do vrchu. Slavná Zbraslav – Jíloviště. Dvaadvacátý rok. Jel tam i Laurin a Klement RK/M, nebo Škoda Popular Sport. Vytrvalostní, Praha – Athény – Monako, Praha – Riviéra. A spousta kamarádů závodníků. Saša Kolowrat-Krakowský, Franta Svoboda, Hausman, Pohl, Havel, Junek, to by bylo vyprávění, snad někdy v zimě.“

„Mě jen překvapuje, pane Výmarský, že když jste skončil, nenechal jste si žádné auto.“

„Víš, Marku, člověk musí mít určitou hranici. Začal jsem špatně slyšet i hůř vidět. Syn ani neměl řidičák. Tak proč? Taky jsem nevěděl, jak všechno dopadne. Dnes by auto mohl mít Bárny. Ale zatím po něm taky netouží.“

Kluci si po večeři udělali zase malé pohoštění. Kávu, od Dity sněhové pusinky, rohlíky s máslem, proužky imitace a sladkokyselé okurky. Lahvinku Tokajského z chlebových kůrek, co stáčel dědeček. Měl několik návodů na různá domácí vína, co se dělala za války. Byla skvělá, jen se musela nechat zaležet. Jejich sbližování bylo zatím pořád pomalé. Erny už sice byl svým projevům nejblíž, být to někdo jiný, asi by zkusil, jak to s nimi je. Ale nechtěl nejen Bárnyho, ale nic z toho ostatního u něj ztratit.

Říjen byl velice deštivý. Vozila se řepa cukrovka na skládky. Ještě stále odolávalo pár starých zemědělců, co řepu vozili s kravkami a koňmi. Zpět odváželi řízky na siláž. Silnice byly plné lepivého bláta. Autobus, který jezdil do Technoplastu, měl trasu přímo u cukrovaru. Přestože silnici seškrabovalo stále pár mužů s lopatami, bylo i několik nehod. Na blátíčku se nedalo brzdit. Auta i autobus jely jako sáně. Naštěstí pomalu. Silnice byla plná potahů, traktorů s vlečkami i nákladních automobilů.

„Musíme využít i slunečná odpoledne na naši řepu.“

Listy se neodsekávaly, ale jen ořízly, aby srdíčko zůstalo neporušené. Bulvy se nechaly také ve stodole trochu proschnout a pak založily do hromad v sklepě. Tam přišla do písku i kořenová zelenina. Natě i z řepy se nasekaly s uvařenými poškozenými bramborami a posolená směs se udusala do plastových pytlů jako siláž pro slepice v zimě.

Sklidilo se i poslední ovoce, poorala políčka. Kluci si docela mákli a Erny ani nejezdil domů. Rodiče mu nijak nebránili, spíš si mysleli, že má v okolí nějaké děvče. Nesvěřil se, jak na tom je. Netroufl si odhadnout jejich reakci. Zato se odhodlal zkusit Bárnyho. Domluvili se, že skončení venkovních prací oslaví. Na Martina pekli každý rok husu.

„Všiml sis, že Martina je také jedenáctého. Jenže ve čtvrtek. S Ditou jsme se domluvili na sobotě třináctého. Nevadí?“

„Proč? V neděli můžeme vyspávat. Pozvali jste i Marka? A bude to dva měsíce od Kachničky,“ smál se Erny.

„Tak málo, připadá mi, jako když se známe odjakživa.“

„A to je dobře, nebo špatně?“

„Jak se to vezme, samozřejmě dobře.“

„Mám pro tebe taky jednu zprávu, chtěl jsem ji nechat na Martina, ale nemůžu vydržet. Neudržel jsem se a podal zlepšováky. Prý za to bude i nějaká koruna. Ale to hlavní je nabídka práce pro nás. Náš inženýr, jmenuje se Baran, chce ve vývoji dělat i zkušební formy, to by bylo pro tebe. A taky je zkoušet, zase pro mě. Návrhářů má plno, ale nikoho k realizaci. A na dílnách to zkoušet nejde, kde se pracuje v úkolu.“

„Vážně? To je skvělý, budeme teď spolu ve dne, v noci.“

„I v noci?“

„To se jen tak říká.“

„A doopravdy bys to nechtěl?“

Viděl, jak Bárny zrudnul a uhnul očima.

„Vždyť říkám, je to jen takové rčení.“

Nebudu ho trápit, ale reaguje přesně podle mých představ, pomyslel si Erny a stočil řeč jinam.

Třináctého. Dita si vzala volno, aby stihla navařit. Husa vlastní. Na venkově se husy pro podzim běžně krmily. Kdo neměl husu, aspoň kačenu. Dopřávali si i ti, co měli hlouběji do kapsy. Ve městech se Martin moc nedržel. Některé jídelny zařadily kachnu, i restaurace. Husa byla přece jen drahá. Erny přivezl den před tím veky a slané rohlíky. Taky víno a vodku. Udělají si úžasné chuťovky z husích jater. A nadýchané houskové knedlíky. Dědeček přispěl loňským angreštovým.

„Co se nevypije, neuteče, budou svátky, už je vyzrálé, žádný bolehlav.“

Posezení skončilo. Dita už před tím uložila malou, odjel Marek na kole, ještě dali dobrou noc dědečkovi. Vzali si sklenky a víno.

„Dneska jsme si připíjeli na všechno možný, jen, snad se nebudeš zlobit. Chtěl bych si připít na lásku, Bárny.“

„Ale žádné lásky přece nemáme,“ hoch zčervenal.

„Máš pravdu, nemáme, ale můžeme mít. Já už mám. Asi velkou a možná marnou. Tebe.“

„To nemůžeme, nesmí se to.“

„Necítíš to tak?“

Nahnul se ke svému protějšku. Objal ho v ramenou a pomalu si ho přitahoval. Viděl, že zavřel oči. Naklonil hlavu a dotkl se svými jeho rtů. Hoch pootevřel ústa. Neuhýbal. Začali se líbat. Trošku jim překážely nosy. Erny se po chvilce oddálil.

„Nevadím ti?“

„Ne, jen se strašně bojím.“

„Proboha čeho tady. Nikdo nás nevidí.“

„Toho ne, nesměj se, já se tak doopravdy ještě s klukem nelíbal. Vlastně ještě s nikým. Jenom co jsem si přečetl a vysnil. Nezlob se.“

„Já na tom nejsem o moc líp. Jen…, chceš?“

Bárny přikývl. Další polibek už byl mnohem intenzivnější. Ještě jeden, druhý, třetí, kdo by je počítal. Svlékli se do půl těla. Erny rozepjal pásek na kalhotách svého protějšku, povolil zip. Rukou chtěl zajet do trenýrek, které už byly hezky vyklenuté.

„Ne, prosím, ne!“

„Proč? Nechci ti ublížit.“

„Já, já nevím, jak na tom jsem.“

„Líbání se ti líbilo, ne?“

„Ale všechno další, nevím, jak na tom jsem. Nevím jak… Jak to říct, všechno pak, co je dál. Nezlob se.“

„Vím, co myslíš. Ale jak se něco takového chceš dozvědět, když nic nezkusíš? Zbyla nám ještě nějaká teplá voda. Zajdeme do koupelny. Neboj se. Není důvod mít strach.“

Když se vrátili, nalil Erny ještě trochu vína.

„Trošku se usmívej, jsme jak v tom rčení ona panna, on panic, vrzli si, bylo jim na nic. Doufám, že nám na nic nebude. Zkusíme postupně všechno, taky moc nevím, jaký kdo budeme, a může se stát, že si vůbec vyhovovat nebudeme.“

„Nechtěl bych tě ztratit, právě toho se bojím, Erny.“

„Nech těch slziček, máme to oproti normálním složitější. Tam je všechno od začátku jasný.“

„Vidíš, strachem se mi ani… Zatímco ty ho máš…“

„Pomůžeme tomu. Kde ses letos tak krásně opálil? V tak hnusném roce.“

Jemně položil Bárnyho. Hned si přilehl, jen opačně. Vylovil ze zlatohnědé houštinky povadlého ptáčka a svěřil ho svým ústům. Hned cítil změnu. Penis začal nabývat na síle. Na své si přišel i jazyk, když po vytažení prozkoumával okraje žaludu a uzdičku. Slyšel sílící vzdychání. Sjel k šourku a kořenu penisu. Teď ucítil i ústa svého partnera, nasouvající se na jeho tvrdé péro. Oba byli trochu neohrabaní. Něco jiného jsou fotky nebo časopis, odlišné jsou i sny a představy. Skutečnost je jiná. Tohle není žádná náhrada. Ale tepající život.

Úžasné probuzení. Nejdřív chtěl Erny na svou pohovku, ale Bárny ho nepustil. Přimkl se jako klíště.

„Mám strach, že tady ráno nebudeš.“

„A kde bych byl?“

„Nevím. Pořád tomu nevěřím. Jsme spolu. Úplně ve všem spolu.“

„Jo, ve dne i v noci.“

„Nechápu, jak jsme mohli žít bez milování. Všechno je úplně jiný. Proč je to zakázaný a trestný?“

„Asi je to setrvačností, nejdřív církev, pak léčebny, koncentráky, teď pronásledování, hlavně společenské znemožnění, vyhazov z práce i vězení. Proto se k něčemu takovému nikdo nehlásí. I my si musíme dávat pozor. Dnes budeme lenošit, vidím venku poletovat sníh, půjdeme na snídani.“

V kuchyni bylo příjemné teplo. Na stole napečené buchty od Dity.

„Bude kakao, chlapci. Nebylo vám v noci po huse těžko?“

„Kdepak, dědo, tak krásně mně ještě nikdy nebylo.“

„Vážně, to se muselo něco stát?“ smál se dědeček.

Bárny se obrátil k Ernymu.

„Můžu to říct?“

„To musíš vědět ty, nerad bych odtud utíkal sněhem. Martin přijel na bílém koni sice opožděně, ale hezky chumelí.“

„Dědeček nás má rád. A my se s Ernym máme taky rádi.“ Díval se na reakci dědy.

Ten se začal smát.

„Povím vám jeden příběh, jen si dojdu pro fotografie.“

Přinesl kartonovou krabici.

„Je tu fotek spousty, ale jen to, co s námi souvisí. Vyučil jsem se původně zámečníkem, ale přitahovalo mě všechno, co mělo kola a jezdilo na páru, elektřinu, později na benzín. Tvůj pradědeček, Erny, zrovna otevřel veliký obchod, koupil trezor a hned se zasekl. Dnes se říká, že se dělají zmetky. Ale bylo to i za Rakouska. Tak mě poslali na opravu. Můj šéf si tehdy potrpěl, pokud to byla spíš čistá záležitost a ne nějaký zamaštěný stroj, na určitou úroveň. Montérky a nářadí v kufříku a slušné oblečení na cestu. Boty, kterým se pak za republiky říkalo buldočky, zelenohnědé podkolenky, kárované pumpky, flanelová košile a hnědá vesta, stejně károvaná čepice se šiltem. Tak nějak jsem vypadal.“

Ukazoval pár fotografií.

„Když jsem přišel, mysleli si, že jsem zákazník. Pak se všechno vysvětlilo a k trezoru se mnou poslali tvého dědečka, Erny. Tady jsme na fotce. Mechanismus zámku jsem musel komplet rozebrat a řekl jsem, že jim tam udělám moje zlepšení. Celou dobu jsme se s Ernestem skvěle bavili. Navrhl mně, že večer můžeme pokračovat v kavárně. To bylo jedenáctého září před šedesáti lety. Stali se z nás nerozluční přátelé, ale i milenci. Nikdo to netušil, ani když jsme se museli oženit. Občas jsme se stýkali až do války. Kterou naše ženy nepřežily. Já se pak, tím myslím ještě za Rakouska, dostal do Kopřivnice k Hansi Ledwinkovi, který byl původně také zámečník, později byl ředitelem závodů Tatra až do pětačtyřicátého roku, pak byl šest let nespravedlivě vězněný až do jednapadesátého, kdy ho pustili do Německa. Neskutečně skvělý a skromný člověk. Stál už u zrodu prvního našeho skutečného auta Präsident. Já byl i u Friedmanna, u Porsche, všude jsem sbíral zkušenosti, ale nikde nechtěl zůstat na trvalo. Dostal jsem se k závodním autům. Asi pro můj sluch. No nic, všechno je pryč. My si své tajemství udrželi až do smrti. O Bárnym jsem si to i myslel, nikdy o holky nejevil zájem. Ale doba se moc nezměnila, spíš i po této stránce zhoršila. Za první republiky se dalo scházet na Barrandovských terasách, kam chodil Míla Havel, zakladatel filmových ateliérů. Sám byl členem Autoklubu i zkušeným závodníkem. Od třiadvacátého roku jezdil hlavně závody do vrchu až do osmadvacátého, kdy se zabil jeho kamarád, závodník Čeněk Junek. Bylo by to na dlouhé vyprávění, třeba zase jindy. Ještě se podívejte na pár fotografií.“

„Tady jste na koupališti, no změnit účesy a ty divné plavky, podívej, jsme to my dva. Nevidíš, Bárny, tu podobu?“

„Máš pravdu, když jsi k nám poprvé přišel, hned jsi mně připomněl tvého dědu. Je zvláštní, jak se kolikrát lidé potkají, jen kvůli kachničce,“ dodal dědeček.

Přišel Mikuláš a naděloval malé Ditě. Taky dopis od jejího otce. Oženil se, jen sděloval, že bude platit dál, v tom se nic nemění. Její matka se rozhodla. Teď už všechny naděje, že se jí otec dcerky vrátí pohasly. Domluvila se s Markem, v lednu se vezmou. Svátky slavili u krásné jedličky. Na Štěpána přijeli na návštěvu Ernyho rodiče. Když je doma postavil před hotovou věc, že má kluka, chvíli trvalo, než se s tím smířili. Pak měli obavy, aby nevznikl problém. Zastavili se i Bárnyho rodiče. Jak si byli blízcí jejich dědečkové, kluci raději neřekli. I tátové se dřív také znali v době před válkou, když se obě rodiny stýkaly. Nakonec to byl krásný den, plný pochopení, ale i obav. Kluci si své lásky užívali. Občas jezdil Erny domů. Z jara si pořídí ovečky, a když seženou sele, pašíka. Erny bude jezdit pomáhat s hospodářstvím, které doma mít nemůže. To vlastně ani nebude výmluva, ale skutečnost.

Svatba Bárnyho sestry měla být jen malá v tichosti s pár lidmi. V družstvu to někdo prásknul a byla veliká, dokonce v kulturním domě. Družstvo finančně přispělo. Byl to legální důvod něco slavit a pořádně zapařit. Co taky za tehdejší situace zbývalo. „Národ chlastá, kouří a šoustá,“ říkalo se tehdy.

Kluci začali pracovat na nových místech. I plat byl o něco lepší. V práci byli spokojení.

„Jednadvacátého ledna je Běly.“

„Žádnou neznáme.“

„Ale jo, nepamatuješ, soudružka bachařka.“

„Chová se teď mnohem líp, nedáme ji zase kytku? Kolikrát mi ji přijde líto.“

Erny koupil ve městě kytku rudých karafiátů. Ráno jí popřáli a spěchali k tovární hale. Když se vraceli, velice děkovala. Bylo vidět, že ji to dojalo. Druhý den, když šli z práce, podala Bárnymu papírový pytlík.

„Já, no pak jsem tu hračku vzala z koše, jak ji tam hodil soudruh inženýr, ani nevím proč. Našla jsem ji, tak jako vzpomínku a ještě moc děkuju.“

Venku vylovili z pytlíku malou, šedě šmouhatou kachničku.

„Tak tomu by nikdo nevěřil. Dáme si ji na poličku. Nebýt jí, neznáme se.“

Doma ji ukazovali dědečkovi.

„Budete mít po letech vzpomínku. Něco vám přinesu ukázat.“

Vrátil se s předmětem, zabaleném v koženém váčku.

„To je část zámku z trezoru, taky památka z našeho jedenáctého září. Život nám kolikrát připraví podivná překvapení.“

Večer, když si šli lehnout, o všem uvažovali.

„Myslím, že tohle je štěstí. Kdeco nám může nepřát, ale jsme spolu. To nevyváží nic jiného.“

Erny zajel rukou zespoda pod košili svého hocha. Roztaženými prsty přejížděl po jeho zádech.

„Vnímám tvoje tělo. Malovat neumím, abych si tě namaloval, zpívat ani hrát, ani psát verše a říkat ti, že tě miluji, se skoro stydím. Ale můžu tě hladit. Radovat se, že tohle všechno je mojí láskou. Když po milování ležíme vedle sebe, mám vždycky chuť ti nějak poděkovat. Ne slovy, jen těmi doteky, jako teď.“

„Jsou krásný. Myslím, že dávají životu jinou tvář. Je plno věcí, co nemáme a nebudeme mít. Moc všeho, co nesmíme a nebudeme smět. Co můžeme jen v našem malém světě, co jsme si vytvořili. Je jenom obyčejný a možná pro někoho chudý. Ale máme v něm úplně všechno, sebe.“

Erny si Bárnyho opatrně položil. Rád se při tom díval do očí svého milence. Vzpomínal, jak byly jejich první noc nejdřív poplašené vším tím, co se na ně hrnulo, a nevěděly si s tím rady. Ale i on se trochu obával, aby jejich tělesná láska, pokud by nevyšla, nezničila duševní. Kolikrát slyšel u těch normálních, jak všechny iluze zničil první sex. Teď naopak cítil ještě větší přitažlivost. Pomalu rozepínali knoflíčky, zipy, stahovali jeden z druhého prádlo jako při pohanském rituálu lásky. Nade vše miloval hlazení, jemné doteky nejintimnějších míst. Styděli se poprvé pojmenovat všechnu krásu svých těl. I svých nedokonalostí, které se staly přednostmi. Jak dlouho se mazlil se štěrbinkou rozechvělou očekáváním. Sténání jeho miláčka i jeho prosby ho vzrušovaly čím dál víc. Až bolící tlak v koulích ho vybičoval do krajnosti. Někdy jen stačily sliny. Nedalo se vydržet. Proniknutí se slilo do jediného výkřiku. Všechen zběsilý tlak se změnil ve vlny slasti. Leželi pak vedle sebe a sotva popadali dech.

Smích rozzářil jejich obličeje. Zrak obou spočinul na poličce, kde na malé krajkové dečce spočívala jejich kachnička. Malá, šmouhatá, strážkyně jejich lásky.