Planoucí hranice

Počátek XIII. století

Z oken tvrze, zcela otevřených v letním podvečeru, se ozývala veselá hudba. Kdyby někdo mohl nahlédnout do sálu v nové kamenné věži, uviděl by rozjařenou společnost. V rohu místnosti se několik hudebníků s loutnou, píšťalou a bubínky snažilo svými melodiemi i zpěvem přemoci halasení hodovníků. Na polootevřeném ohništi otáčel kuchtík pěkným divočákem. V ruce velikou mašlovačkou z husích per potíral pečící se maso podle až ječící hudby. Místy odkrajoval propečené kusy a pokládal je na mísu, kterou držel asi dvanáctiletý chlapec. Jak byla plná, směřoval s ní ke stolům, sestaveným do tvaru podkovy. Dvě služebné právě dolily ze džbánů nové víno. Jeden z mužů v čele stolu povstal, otřel si mastné ruce do kousku plátna a zvedl skleněnou číši zářící drobnými kamínky ve světle loučí a pochodní.

„Náš drahý hostiteli, dovol mi ještě jednou pozvednout tento skvostný italský pohár, s ještě skvostnějším rudým vínem a připít na zdraví tvé drahé choti i tobě samotnému. Taky na štěstí tvých synů, Jaroše a Vojtěcha. Na tuto novou věž a celé tvé panství.“

„Díky příteli, přeji taktéž zdraví i štěstí tvé rodině a další zmnožení tvých statků. No myslím, že se budeme věnovat i svým paním a tanci, pokud se ještě udržíme na nohou. A vy, mládeži, sice tu nemáme dvorní dámy, ale komorné a společnice rády ocení vaše taneční umění.“

Hudebníci se chopili svých nástrojů a mezi stoly vyšel s loutnou známý a oblíbený, i když hodně mladý minesengr Vacek, řečený Slavík. Ostatní hudebníci se ztišili, jen ho doprovázeli, ale i hovor utichl. Muži si za ruku odvedli své tanečnice na malý plácek před stoly. Páry se vzájemně uklonily a věnovaly se tanci. Jediný mladík zůstal sedět. V ruce svíral pohár a jeho zrak zalétl k hudebníkům. Spočinul na hezkém chlapci s nazlátlou kšticí hrajícím na píšťalu. Sám by mohl být symbolem krásy. Modelem pro dláto sochaře či štětec malířův. Černé, zvlněné vlasy se blýskaly ocelovými odlesky. Trochu snědá tvář měla v sobě jemnost, stejně jako hrdost a nepoddajnost. Pobaveně sledoval tančící páry. Otec, zdejší hostitel, vladyka Ctirad z Rudolce se svojí ženou Doubravou. Bratr Vojtěch, dvojče, při tom ne moc podobného vzhledu, jen se světle hnědými kadeřemi, s komornou jejich návštěvy. Což byl vladyka Jaromír s chotí Vendulou. A konečně jejich synové, také dvojčata, téměř k nerozeznání, kaštanoví Mladota a Stach. Všichni z nedaleké Dačice. Obě vladycké rodiny se znaly ještě z dávných let. Z dob Vladislavových. Dnes jejich území je pod správou Hartleba z Landštejna, ve službách Přemysla Otakara I.

Sličného Jaroše tanec nebavil. Dívky ho nezajímaly, i když to nesměl na sobě nechat znát. Toho si byl dobře vědomý. Zato pištec svírající v ruce svůj nástroj jitřil jeho fantazii. I včera se hodně popíjelo. A kdyby je nevyrušili, mohli si oba přijít na své. Dnes ho vezme na půdu věže. Už tam má všechno připraveno. Tanečníci se brzy unaví. Prohlížel si i zpívajícího Vacka. Slavíček by taky nebyl marný. Bylo by vzrušující mít je tam oba. A tihle chlapci bývají připravení posloužit dámě i po změně toužícímu muži. Po tanci se všichni vrhli k plným pohárům. Musel se v duchu smát, když viděl svého bratra domlouvat se s mlaďounkou komornou jejich přátel. A také Mladotu a Stacha při stejné činnosti. Nemusí se bát, užili si už včera. Jsou to také pěkní kanci jako jeho bratr. Na jejich dvorech snad není děvče, které by neměli v loži. A holčiny se předhánějí, aby mohly nastavit svůj klín. To on je na tom mnohem hůř. Má jen občas jednoho hocha z kuchyně, který se vždycky třese strachem, aby je někdo neviděl. Netouží shořet na hranici. I když tady zatím nikoho neupálili za sodomii. Ale v Rakouském vévodství, což je kousek, se o takové exekuci mluvilo. Jeho kuchtíček Vavřinec. Miloučký, vonící pečeným masem, kouřem, kváskem a vzácným kořením. Teď si ho bere do společné komnaty, kde je i jeho bratr. Tam se tak nebojí. Jaroš ho nabídl Vojtěchovi, ale ten se sice rád podíval, jak si to kluci rozdávají, ale připojit se nechtěl. Tyhle kumštýře by si mohl vychutnat sám. Kývnul na minesengra.

„Jaké je tvé přání, můj pane? Obdivuji tvou krásu. Ještě jsem neviděl černější vlasy.“

„Jsou černé, ale i má duše je černá, touží po tvé neposkvrněné.“

Hoch pohodil hlavou a prsty přejel po strunách.

„Můj dobrý pane. Moje duše je plná skvrn a rád k nim přidám i tvoji. Bude to mojí velkou radostí.“

„Což přibrat k našim radovánkám i toho pištce s nazlátlými vlasy a plnými rty, které určitě dobře zahrají i na jiné píšťale? Včera jsme tomu byli blízko, leč vyrušili nás. Mám krásné místečko na půdě nad námi. A padací dveře, co mají dobré jištění. Obavy jsou vždy na místě. Nestrávíme noc jen s růžencem v rukou.“

„Zajisté, stačí nám pokynout, hosté se rozcházejí, můj pane.“

Pomalu se po jednom vytratili a vyšli o patro výš, kde byly ložnice. Úzkým schodištěm vystoupali na půdu věže. Jaroš od malé loučky zapálil několik olejových lamp. Na zemi mezi trámy vazby byly deky a kožešiny. Vedle vědro s vodou, lněné osušky. Koš s ovocem a uzeným masem, džbán vína.

„Tak si představuji ráj,“ smál se pištec Budivoj.

„Vskutku jsi, drahý pane, vykouzlil hnízdečko rozkoše pro naši lásku,“ dodal Vacek.

„Jen ještě zašoupnu táhla. Nikdo nás tu hledat nebude. Ale přece. Závistivá služebná by mohla způsobit pohromu. Myslím, že nám všem je život příliš drahý než ho riskovat.“

Svlékli se a šatstvo pověsili na skoby trámů. Ruce si vzájemně položili na ramena. Vytvořili pomyslný trojúhelník. Zachvátilo je obrovské vzrušení. Krásně se projevilo na jejich penisech. Přiblížili se tak, aby se vzájemně jimi dotkli. Potom Vacek s Budivojem vzali Jaroše a položili ho do hebkých kožešin. Střídali se v líbání jeho penisu a varlat. Pomohli trochu rukama a vystříklou smetánku slíbali. Vystřídali se. Hra rukou a úst. Občerstvili se ovocem a vínem. Jaroš si klekl nad ležícího pištce, vyzvedl jeho nohy, podložil kožešinou a rozetřel vonný olejíček. Bylo vidět, že hoch je dobře obeznámený s takovou láskou. Jen vzdychal a jeho svěrač nekladl žádný odpor. Pocítil zároveň prsty za ním klečícího minesengra vnikající do jeho análu. Nahmátly prostatu. Tohle obojí najednou zatím ještě nezažil. Prsty nahradil trochu zahnutý penis. Chvílemi zvolnili, nebo hru přerušili. Vystřídali se ve všech polohách. Závěr zvolili stejný jako na začátku. Vyvrcholení bylo na hranici ztráty vědomí. Chvíli trvalo, než se rozpojili.

„Neznám nic krásnějšího, můj pane, a to jsem poznal i milování se ženami,“ řekl Vacek.

„Já ženy nepoznal ani po nich netoužím, škoda že se rozloučíme. Těžko kde budeme mít takové štěstí, pane Jaroši.“

„Také po ženě netoužím, i když jsem to zkusil. A rod zachrání můj bratr, až mu nějakou bohatou najdou. No což, bude-li ošklivá, nebo s jinou vadou, užije si s děvečkami. Tak jak to dělají všichni. A já s mým kuchtíčkem. Zítra ho k našemu milování přibereme. Je to miloučké telátko.“

Ještě po dalším, tentokrát delším posilnění a chvíli odpočinku si všechno zopakovali. Hudebníci sešli do hodovní síně, kde na zemi a lavicích spali jejich druzi. Jaroš zůstal spát na půdě, aby nevystrašil mlaďounkou komornou, kterou si bratr utrhl jako nevinný kvíteček už včera. Probudil se časně, měl hlad, seběhl do kuchyně. Když uviděl Vavřince skloněného nad kotlem, probudil se hned jeho chtíč. Odtáhl ho za roh do spíže, přistrčil petlici, stáhl jeho bruchy a okamžitě vnikl do lákající jeskyňky. Stačilo pár přírazů a vyprázdnil se.

„Večer zůstaň zde a čekej, připrav se, odvedu si tě na půdu, tak se nemusíš bát.“

Hoch přisvědčil a dostal políbení na čelo.

Přes den domácí objeli na koních s hosty nevelké panství a věnovali se lovu. Večer zasednou k hostině na rozloučenou a ráno vyprovodí kus cesty své hosty. Odpoledne započala večeře z nalovené zvěře. Dušené srnčí v pepřové jíše s ořechy, další divočák na rožni a vařená kaše s prvními morušemi. Polévka z vran, specialita místního kuchaře, který prý vařil i u krále v Praze a své umění vtloukal velkou vařečkou i do Jarošova Vavřince. Dnes, poslední den, se ještě víc holdovalo pivu, medovině a vínu. Mnozí byli odneseni. Jaroš pil zdrženlivě. Vymýšlel, co všechno si užije se svými milenci.

Když vylezl na půdu s Vavřincem, ten se hned zděsil Vacka a Budivoje, kteří už byli nazí. Červenal se, když ho vysvlékli. A pořád se něčeho strachoval.

„Vždyť by nás upálili.“

„Nějak zemřít musíme,“ smál se Jaroš. „Chtěl bych se aspoň dožít pasování, rytíř je mnohem víc než vladyka. Kus dál na Moravě nám říkají zemani. Zatím jsem zažil jen pár šarvátek s lapky, když nás povolal pan Hartleb z Landštejna.“

„My muzikanti moc po boji netoužíme. A když už, je naším bojištěm hebká postel nebo kožešiny jako zde. Tak myslím, je nejvyšší čas začít naši šarvátku.“

Vavřincův ostych brzy vyprchal. Poprvé si zkusil i aktivní roli a měl pořádnou výdrž. Vacek všem nakapal do vína zázračné kapky a skutečně si užívali s přestávkami až do rozbřesku.

„Kohouti už kokrhají, musíme se rozloučit. Možná se takto ještě někdy sejdeme.“

Muzikanti, štědře odměnění denáry i proviantem, vyjeli na káře tažené jedním koněm k dalšímu hradu nebo tvrzi. Na některé už byli předem pozváni, jak tomu bylo zde.

Nastalo loučení. Na dvoře tvrze byly tři povozy se služebnými. Pár sloužících žoldnéřů a rodina vladyků z Dačic. Ještě nestačili vyjet, když se v bráně objevil jezdec na zpěněném koni. Hned seskočil a mířil k Ctiradovi z Rudolce.

„Nesu poselství našeho pána, Hartleba z Landštejna. Je to žádost o pomoc. Vedle našeho hradu, skoro na dostřel, je hrad Markl, u nás zvaný Pomezí. Dál už je Rakouské vévodství, ale hranice se stále mění. Všechno začalo velkou krádeží dobytka. Celé stádo skotu a ovcí nějací muži odehnali na jih. Pastevce některé svázali, některé pobili a možná i unesli.

Wichard ze Zöbingenů, který má v držení hrad Markl, tvrdí, že jsou to lupiči, ale jeden z mnichů, co byl za hranicemi na statku Řádu rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě, taky se jim říká johanité, a jsou i v Praze, tam to množství dobytka viděl. Prý ho koupili od nějakého Braniše. Hned u hranic z rakouské strany je veliký stanový tábor, ale mnicha tam nepustili. Ale děti rybářů mu řekly, že ti vojáci jsou Branišovi. Hartleb chce na něj vytáhnout. Wichard má málo vojáků, i když slíbil nějakou pomoc. Spíš jen souhlas s překročením hranic. Taky si náš pán myslí, že by to byla dobrá příležitost pro tvé syny zasloužit si rytířství.“

„Určitě,“ zvolal Vojtěch, „viď, otče? A máme tu i přátele, také dvojčata a vladyky z Dačic.“

Ti se hned nadšeně hlásili. Jejich otcové souhlasili. Taková příležitost se hned nevyskytne. A tohle nevypadá tak nebezpečně jako válečné tažení. Ochránit majetek krále a zjednat pořádek je i povinností. Přinesli pro posla jídlo a víno. Zatím se mladí vladykové převlékali do kroužkové zbroje a připravovali si zbraně. Luky, meče, válečné sekery a kopí. Dačickým dodali chrániče pro koně. Během hodinky se pět jezdců vydalo směrem k Landštejnu.

Z dálky byla vidět vysoká čtyřhranná věž nového hradu, vzniklého z popudu krále. Druhá věž nižší byla u kaple. Mezi nimi hradní palác. Vše obehnané vysokými valy s palisádami. Za prvními bylo vznikající předhradí, za druhými hrad s nádvořím, stájemi, sýpkou a hospodářskými budovami. Zavedli je ke skupině rytířů a zbrojnošů. Všichni poslouchali na vystouplém kamenu stojící dva muže. Jejich průvodce, posel se kterým přijeli, jim ukazoval na menšího s tmavě rudým pláštěm se znakem plamenné orlice.

„To je rytíř Hartleb, zdejší pán, a ten vysoký je knížecí, teď už královský rádce Horazd.“

Oba muži zpozorovali příchozí.

„Můj milý Ostrato, jsi snad kouzelníkem? Poslal jsem tě pro dva a ty vedeš čtyři.“

„My jsme se přidali, nevadí-li pane. Jsme vladykové z Dačic, Mladota a můj bratr Stach.“

„Naopak, jste vítáni. Zítra za úsvitu vyrazíme. Ostrata vás ubytuje a seznámí se zdejšími zvyklostmi.“

Nejprve bylo nutno ustájit koně, pak jim ukázali ubikace. Místnosti ve dřevěném srubu s dřevěnými palandami, stojany na kroužkovou zbroj, stolem a lavicemi. U stolu se právě roznášela polévka z krup a hovězích žeber. Každý si z kostí oškrábal maso. Na kosti už čekalo několik pobíhajících psů.

„Pořádně si nandejte a zakrojte chleba. Další jídlo bude až večer, peče se od rána půl vola.“

Jejich průvodce se rozloučil. Seděli s další čtveřicí mladíků, se kterou sdíleli i místnost ke spánku. Ti zde byli už trochu obeznámeni. Přinesli veliký džbán piva a kameninové korbely.

„Jen si pořádně připijme, zítra večer už možná budeme na Pravdě Boží,“ smál se hoch s kudrnatými vlasy.

„Nestraš a nepřivolávej neštěstí,“ řekl druhý, zasmušilý brunet na krátko ostříhaný.

„Co by nestrašil, když se jmenuje Strachota,“ uculoval se blonďák, naopak s dlouhými vlasy až po ramena, spíš připomínající dívku.

„Jinak jsem Rohan, Strachota, Želmír a Přibyš, a vy pánové?“

Hoši se představili.

„Mladotu a Stacha, ty od sebe nerozeznáme, chtělo by to rozdílné pláště. Zato Vojtěch s Jarošem moc na dvojčata nevypadají.“ Rohan seděl naproti Jarošovi a vesele popíjeli. Bylo vidět, že našli v sobě zalíbení.

Že by? Uvažoval hned Jaroš.

„Máš krásné vlasy, ta nejčernější čerň. Skutečný ďáblík. Ve všem?“

„To je hezké od mladíka s tváří anděla, co předčí svůdnost dívek.“

„Nezkusíme, jestli naše paže nezemdlely?“

„Jistě, trošku se pocvičíme na zítřejší boj.“

Oba se smáli, vstali od stolu s meči a hned je zkřížili. Ostatní odsunuli stůl. Najednou měli kolem sebe spoustu diváků. Povzbuzování přibývalo na síle. Uzavíraly se sázky, kdo je lepší. Bylo vidět, že oba zápolící jsou velmi rovnocenní soupeři. Zvonění mečů přilákalo další vojáky i rytíře, co venku holdovali vínu. Pot jim stékal po tvářích. Rychlost ubývala a šlo spíš o tlak, sílu a moment překvapení.

„Předvedli jste krásný souboj, vladykové, to stačilo, ať jste do zítřejšího boje čerství. Už teď jste na dobré cestě k pasování. Chce to potlesk.“

Ani si nevšimli, že mezi přihlížejícími byl Hartleb a Horazd. Chlapci skončili, uklonili se divákům, podali si ruce a pak se objali.

„Nechtěl by sis to rozdat i na hebké kožešině?“ šeptal Jaroš Rohanovi.

„Při první příležitosti a moc rád!“ bylo mu odpovědí.

Všechno se pomalu rozcházelo. Jaroš s Rohanem si sedli vedle sebe. Měli si co říct. Byly přineseny veliké mísy s voňavými kusy opečeného masa. Menší s hořčicí, křenem, medem s tlučeným pepřem. Když si šli noví přátelé ulevit na okraj hnojiště před maštalí, trochu si při svitu pochodní porovnávali své penisy.

„Mohli bysme si je klidně vyměnit, máme toho hodně stejného,“ smáli se.

Šlo se spát. Vojtěch se přiklonil ke svému bratrovi.

„Dávejte si pozor, Jaroši. Tady nejsme doma v bezpečí. Nerad bych tě viděl padnout v boji, ale ještě méně shořet na hranici. Znáš Rohana málo i on se chová moc bezstarostně. Neviděl jsem tady zatím mnicha. Varuji vás oba.“

A mnich se objevil ráno. Žehnal jejich výpravě. Malý, zavalitý, zřejmě zvyklý na dobrou krmi. Bokem minuli vedlejší hrad Markl – Pomezí. Zde bylo vše domluveno. Jen odsud se k nim nikdo nepřipojil. Tábor zlodějů stád měl být vzdálený ani ne hodinu jízdy. Taky se za hlubokým lesem, kde využili staré cesty, která míjela novou obchodní, objevilo místo u říčky s porostem vrb a osik. Tábořiště bylo nedávno opuštěné. Na několika ohništích dohořívaly zbytky polen. Osm mladíků, kteří se drželi hned u Hartlebových zbrojnošů včele, se rozjelo po tábořišti. Udupaná tráva, díry po upevňujících kolících stanů, poházené odpadky, hlavně zbytky kostí z opékaného masa.

„To se mi nelíbí, někdo je musel varovat. Vypadá to, že se rozjeli do tří stran,“ mínil Horazd.

„Tolik nás není, rozdělit se by nebylo moudré. Budou v téhle oblasti. Vlevo pod námi je hrad Dobersberg, před námi Kautsen s hradem v Illmau, vpravo hrad Litschau, ještě níž vodní hrad Heidenreichstein. To už jsou oblasti silněji osídlené. Tam se ani vypravit nemůžeme bez souhlasu místních pánů.“

„Jestli dovolíš, můj pane,“ ozval se Jaroš, „nebylo by dobré vyzvědět o Branišovi něco na statku johanitů? Je daleko?“

„Je jich tu víc, dobytek měl být na statku poblíž Illmau. Je tam postavená nová kaple, teď se vybavuje uvnitř. Myslím, že je zasvěcená sv. Pankráci. Z dálky je vidět nová věžička, krytá mědí, co při slunci září do daleka,“ doplnil Horazd.

„Což tam zajet, jen dva muži, já a Jaroš,“ ozval se Rohan. „Všude se potuluje plno rytířů, žoldnéřů, co hledají službu, nebudeme nápadní. Můžeme zkusit i hrad v Illmau.“

„Není to špatný nápad, ale i nebezpečný, no ve zbrani jste dokázali svůj um. Dnešek a dva dny. Setkáme se zde. Tábor rozbijeme o kus dál za těmi velkými olšemi. A prohledáme okolí. Sejdeme se za tři dny. Provázej vás Bůh.“

Dva chlapci se rozloučili s ostatními. Byli veselí a plni odhodlání. Jen Vojtěch tušil pravý účel jejich cesty.

„Dávejte pozor, i stromy a stěny mají oči a uši. Nechci vám bránit, ať vás ochrání matčin křížek.“

Ještě si vzali nějaký proviant a přebrodili říčku. Bylo krásné počasí, až moc teplo v lehké kroužkové zbroji.

„Tudy zřejmě také jeli Branišovi muži, ve vlhké úžlabině jsou docela vidět stopy.“

Rohan seskočil, podle obeschnutí zřejmě z rána. Lesy končily, objevilo se pár polí s dozrávajícím ječmenem a ještě nazelenalým ovsem. Uviděli několik chalup mezi stromy. Pak skupinku dětí na pastvě. Ty se rozběhly k lesíku. Jen větší výrostek v lehké přepásané haleně zůstal. Vstal a v ruce měl hůl a bič. Nijak se jezdců nezalekl, když seskočili z koní.

„Buď pochváleno jméno Páně, čím mohu posloužit, vzácní pánové?“

„I tobě žehnej Bůh, nejeli tu před námi ráno nějací jezdci, chlapče?“

„Jeli, časně ráno, bylo jich pět,“ ještě to potvrdil prsty ruky. „Nejdřív to vypadalo, že pojedou dál na Illmau, ale za osadou se dali mezi poli k cestě na Dobersberg. Jeli pomalu a měli na koních i pytle s nákladem.“

„Kudy se dostaneme ke statku johanitů?“

„Mezi domy vede cesta, pak pořád rovně, není to daleko, uvidíte věžičku nové kaple. Kolem je celá vesnice. I lidé od nás tam chodí, je tam i hostinec. Nedaleko je zřícenina kláštera, spíš kostela. Klášter tam vzniká nový.“

Chlapci nasedli, Rohan vyndal z přivěšené brašny hezký kousek uzeného masa.

„Děkujeme ti, vezmi si kousek srnčího.“

Osada byla z několika domů. Jen před jednou polozemnicí seděla stará žena a splétala z odlýčeného proutí košík. Taky po chvíli mezi políčky a loukami uviděli zářící věžičku kaple. Nejvíce se vždy pocestný dozví v krčmě. Taky ji objevili jen kousek od palisádou obehnaného hospodářského dvora. Šli uvázat koně a vešli do šenku. Prázdno. Jen hořící velký krb tu byl jediným pohybem. Přišourala se zřejmě hospodská v dřevácích.

„Ježíš s vámi, jste jistě z daleka, tady jsou všichni na poli nebo ve chlévech, pocestní žádní. I pár mnichů občas zajde, ale až z večera. Čím vám posloužím, pánové?“

„Na žízeň pivo a máte něco k zakousnutí?“

„Hovězí polévka s morkem, prosná kaše, hrách, pohankový chléb. Vařená slepice, uzená šunka.“

„Polévku, prosnou kaši, chléb a vařenou slepici.“

„Máte tu ubytování?“

„To ne, pánové, nejsme na hlavní obchodní stezce, ta je mimo. Ale možná by bylo na statku, zkuste to.“

Pojedli a rozjeli se k nedaleké bráně. Zrovna několik vozů přiváželo ječmen.

„Zavoláme správce.“

Mezi vozy se protáhl mladík jejich věku.

„Čím mohu posloužit, vzácní rytíři, Bůh vám žehnej. Jsem Stefan, syn Manfreda z Illmau, zdejšího správce.“

„Jsme zatím jen vladykové z Čech na cestách,“ pronesl Rohan, jehož němčina byla zcela bezvadná. „Rohan a můj druh Jaroš. Sháníme nocleh na dnešní noc. V hostinci jsme nepořídili.“

„Můj otec je na komendě johanitů v Mailbergu, odjel ráno, zřejmě se vrátí za dva tři dny. Máme tu ubytování i pro hosty, jezdí sem mniši, vojáci i přátelé. O nocleh tu není nouze, pojďte se mnou.“

Vykročili ke tvrzi postavené do tvaru šestiuhelníku s dvoupatrovým bergfritem mimo spojeným jen lávkou.

„Tady máme stáje,“ zahvízdal. Objevili se dva chlapci. „Ujměte se koní našich hostů.“

„Ano, pane Stefane,“ usmál se mladší, už zřejmě dospělý hoch a láskyplně se přivinul ke hřívě Jarošova koně.

„Nemusíte se bát, chlapci koně milují, budou se o ně pečlivě starat.“

Vešli bránou na nádvoří. Stefan opět zahvízdal, z podloubí, které obepínalo zevnitř celou tvrz, přiběhl kuchař a dvě děvečky.

„Máme návštěvu, Zikmunde, a připrav nám večeři v malém salonku. No, pojďte se ubytovat.“ Zavedl je do chodby s několika dveřmi. „Tady je má komnata a tahle,“ otevřel dveře, „dávno byla mých bratrů, teď je pro vzácné návštěvy.“

Místnost nebyla velká, polovinu jedné stěny zabíral veliký krb, naproti němu za sebou dvě postele, dva stojany na zbroj a zbraně, dvě truhly se zámky. Uprostřed stůl a čtyři židle s vysokými opěradly. V koutě zástěna s vědry. V protějším, na skobách několik plášťů z lehkého sukna i kožešin. Vstoupily dvě dívky s vědry čerstvé vody a lněnými plátny k osušení.

„Udělejte si, pánové, pohodlí, vyberte si některý z plášťů, je horko, na zbroj tu máte stojany. Venku bude komorná a odvede vás.“

Odešel, vytratily se i komorné.

„Je to nějaké podezřele vlídné přijetí. Jsem rád, že složím zbroj, meče si snad ponecháme, ne?“ ptal se Jaroš.

„Jistě, měšec a dýku. Člověk nikdy neví, uvidíme.“

Vysvlékli se, opláchli vodou, nechali si jen bruchy a svrchní košili. Vybrali pláště a připnuli pás s mečem. Venku čekající dívka je zavedla do další chodby. Vstoupili do malé jídelny se šesti židlemi. Byly tu police se sklenicemi a korbely, džbány, veliké měděné mísy. Na zdi trofeje a různé staré zbraně. Veliké přesýpací hodiny. Blízko krbu dvě medvědí kůže. Nad ohněm zavěšená konvice. Hned se objevil i jejich hostitel. Usmál se.

„Cením si vaší obezřetnosti, ale budete-li chtít, později i meče můžete odložit vedle svých židlí. Přiznám se vám, málokdy jsem tu sám bez otce, tak trochu si hraji na pána. Ještě mi pasování chybí. Bratři byli o hodně starší a jsou ve službách císařských. Každý má svůj hrad a málokdy sem zavítají. Je tady vše k životu, jen smutno. Nemám žádného vrstevníka mně rovného, se kterým bych mohl na lov, za dobrodružstvím, za dívkami, popíjet, nebo zkoušet bojové umění. Doufám, že mi povyprávíte o svých cestách.“

„My těch dobrodružství zase tolik nezažili. Oba jsme z malých tvrzí, mnohem menších, než je tato, já vyrůstal také sám, jen s několika sestrami. S Jarošem jsem se setkal nedávno.“

„Jsme na tom stejně, Stefane. Já jen mám bratra, Vojtěcha, dvojče. Ale narodil se první, bude dědicem. Snad získáme s Rohanem rytířství a místo nejlépe v družině krále Přemysla Otakara.“

„Jste Češi? Otec jel zrovna řešit nepříjemnou situaci do kláštera. Tady je statek poměrně nový, sháněli jsme dobytek a koupili veliké hnané stádo. Hovězí, ovce i nějaké kozy. Prý od Braniše z Čech. Ale ukázalo se, že bylo vše kradené, teď nevíme, jak s tím naložit. Po Branišovi se slehla zem. A nedaleko od nás, u zříceniny kostela se objevili mniši. Staví tam nový kostel a klášter, ale nikdo neví, odkud jsou. Nejdřív jsme mysleli na katary. Všechno zakoupili od pánů z Dobersbergu, tam se otec po cestě také bude stavovat. A v noci tam hoří veliké ohně. Určitě budou i dnes, můžeme se podívat z věže. Mnich z našeho kostela, co stavěli johanité, říká, že jsou to hranice, jako když někoho upalují.“

„Myslím, že ti můžeme říct, proč jsme tady. Jde o ten dobytek, ale zřejmě o další krádeže a přepadení.“

U večeře, zvěřiny a ryb, si vzájemně vypověděli vše, co kdo věděl.

„Je čas jít do věže.“ Připnuli si meče a vystoupali do poschodí. Po dřevěném můstku na věž. Úzkým točitým schodištěm se střílnami vystoupali až na půdu s malými okny. V dálce při svitu měsíce bylo vidět ruiny kostela. Bokem novou stavbu. Za palisádami sem tam vyšlehoval oheň. Začal růst. Nebylo pochyb. Byly to dvě planoucí hranice.

„To není oheň na opékání zvěřiny. Viděl jsem něco podobného, když na vedlejším panství upálili čarodějnici,“ řekl Rohan.

„Zítra se oheň bude opakovat. Pak zase po týdnu. Jdeme dolů.“

„Co na to říkají zdejší johanité, neznají ty mnichy?“

„Z nich tady nikdo trvale není, na starost o statek mají nás. Jezdí sem jen dva, co dělají na výzdobě nové kaple. Chtěli se do jejich dvora nebo kláštera zajít podívat jako sousedé. Nevpustili je. Prý jsou velmi přísný řád, který se se světským ani církevním světem nestýká. Občas odtamtud vyjíždí jen povoz na nákup potravin. Zato v noci tam kolikrát směřují vozy pod plachtami. Ráno se můžeme podívat blíž. Zřícenina starého kostela je na skále a vyčnívá z palisádové ohrady.“

„Nemám z těch ohňů dobrý pocit. Je to daleko, ale rozhodně jsou to hranice, jaké se používají k upalování odsouzenců. Kdo něco takového viděl, nemůže zapomenout,“ dodal Rohan.

„Vrátíme se, po snídani můžeme na obhlídku. I na to se chce otec zeptat v Mailbergu.“

Vrátili se do jídelny a domluvili na zítra. Vezmou staršího z chlapců ve stáji. Pohlídá jejich koně na kraji lesa.

„Co když to nejsou mniši, ale loupeživý Braniš?“ napadlo Jaroše. „Pod sutanu není vidět.“

„Spíš si myslím, že je to nějaká náboženská sekta, nebo i pohanská a upalují lidi. Neztratili se nějací v poslední době?“ ptal se Rohan.

„Rozhodně nikdo nic nehlásil. Zkusíme se zítra dostat ke zřícenině. Nejlíp by bylo vylézt v noci nahoru na skálu, aby bylo vidět k hořícím hranicím. Vezměte si na noc džbán vína, kdyby byla žízeň.“

Oba přátelé, když se vrátili, ještě chvíli rozmlouvali o tom, co viděli.

„Myslím, můj milý Rohane, že tady jsou ty jemné kožešiny. Můžeme změřit své síly i v jiném boji.“

„Snad nás nikdo nesleduje nějakou špehýrkou, aby neplály hranice i v tomto dvoře. Velké nebezpečí přináší i velké vzrušení, Jaroši, a jak vidím, je oboustranné.“

Dávno už sundali pláště, košile a bruchy. Na stole hořela jen malá loučka. Rohan přistoupil k oknu a zkontroloval jsou-li obrtlíky na oknech zavřeny.

„Přes tato lesní skla není vidět zvenčí. Doufám, že jsme v bezpečí.“

Přistoupili k sobě. Ruce se setkaly, pak spočinuly na ramenou a vzájemně své protějšky přitáhly blíž. Oba cítili nesmírnou touhu.

„Amicus ad aras,“ zaznělo z úst zlatovlasého hocha.

„Ad mortem,“ pronesl černovlásek.

Ústa se spojila ve vášnivém polibku. Kožešiny přijaly dvě krásná mladá těla toužící po spojení.

„Jak začneme, můj milý, kdo bude třímat v ruce své kopí a kdo nabídne svoji neposkvrněnost panenskou?“ smál se Jaroš.

„Bože můj, neposkvrněnost? Snad zkusíme, kdo déle zvládne být nahoře.“

Chlapci se z objetí přesunuli k zápolení. Vzájemné doteky těl se změnily v prudká objetí zápasu. Neustále se přetáčeli, ale ani jeden nenabyl trvalého vrchu. Spíš se protočili naopak a jejich penisy skončily v ústech. Ani jeden už nebyl schopný další milostnou hru vydržet.

„Vidíš, byli jsme si souzeni. Věřím, že je to přání Boží. To jen závistiví, nenávistní a zlí nám ho nepřejí.“

Přesunuli se vedle sebe. Rohan podal jednu číši s vínem.

„Nemusíme tady v skrytu před mnohými nepřejícími dělit své rozkoše. Našim ústům stačí jeden pohár, když budeme jedním tělem.“

Líbání jim vrátilo na chvíli ztracenou sílu.

„Vyřešil jsem náš spor. Budeme oba zároveň nahoře i dole.“

„Jsi kouzelníkem, můj milý?“

„Je to velmi prosté, žádné čáry. Lehni si na záda, budeš dole. Když si kleknu nad tebe, budu nahoře. Ale nechám tě do sebe vniknout, tím budu dolním a ty, ač dole, budeš hořejším. A vyměníme se. Jak se ti můj návrh líbí?“

„Líbí jako všechno na tobě i s tebou.“

Každá noc je krátká pro žádostivé milence. A kolik takových bude? Miluj, dokud žiješ. Stačí pád z koně, zbloudilý šíp na lovu, ne vždy jde o vřavu válečnou. Usnuli v objetí.

Snídaně byla již připravená. Jáhlová kaše s ovocem, mléko, sýr a máslo. Dva chlapci ze stájí přivedli koně. Ani je nemohli poznat. Krásně rozčesané hřívy i ocasy, kůže vykartáčovaná do šachovnice. Starší měl přehozené u sedla lano. Vyjeli. Přesně opačným směrem od ruiny kostela, k nedalekému lesu. Teprve tam se stočili ke svému cíli. Na kraji porostu nechali koně a chlapce, co je hlídal. Skupiny stromů rostly roztroušeně až k prvním příkrým skalám. Dostali se do míst za zříceninu, kam nebylo z palisád vidět. Ty jsou prý jen s vnitřním, dřevěným ochozem. Mezi kůly byly ponechány úzké střílny. Z hradiště nebylo slyšet žádné zvuky. Jen nějaké jednotvárné, zřejmě kamenických kladiv od vzdálené budovy, snad kláštera, nebo z nedostavěné kaple. Zbytek zdí kostela se vypínal na příkré stěně, kde nebyla stezka ani schody. Sunuli se podél a hledali místo, kam by mohli vhodit kotvu s lanem. Moc se nedařilo, při prvním úspěšném pokusu se vydrolil kámen, jak po laně začal lézt Stefan. Teprve další byl úspěšný. Jejich hostitel si nechal jen kalhoty s nohavicemi a košili. Za pasem dýku. Vyšplhal se rychle nahoru. Kus nad ním byla do zdiva vrostlá planá třešeň. Ta bude v noci dobře vidět. Polorozbořeným oknem nahlédl do nádvoří. Bylo prázdné až na dva kameníky, otesávající zřejmě veliký schod. Polovinu dvora nebylo přes polozříceninu vidět. Dál se už neodvažoval. Sešplhal dolů. Pokud by i někdo nahlédl z okna, provaz by nebyl vidět přes vybočující výčnělek. Vrátí se v noci, než vzplanou hranice. Budou zcela ve tmě, zatímco nádvoří bude osvětleno pochodněmi a ohněm. Přesto se stále ohlíželi, když ustupovali zpět k lesu. Po návratu se šli poradit a Stefan líčil, co viděl.

„Dovnitř vede jen jedna brána, co je vidět z venku, na opačné straně. Vedle je skoro dostavěná kaple. U ní byli kameníci. Pak dlouhá nízká budova s malými okny. Zřejmě nějaký sklad, seník, možná i ubikace. Na protější straně také podobná budova a hnojiště před ní značí, že jsou tam stáje. Ve středu je nějaké ohrazení z kamenů, je tam vidět kusy dřev, budoucí dnešní hranice. Ale všechno dál zakrývá už zbytek kostela. Klenba nad lodí je v jednom místě propadlá. Tam nebude možné postupovat dál. Musíme pak jít spíš okolo sloupů, mohlo by se klenutí zřítit. I tak bude dobré se jistit provazem. Na ochozu jsem viděl u brány dva zřejmě žoldnéře. Pak ti kameníci. Asi ostatní dopoledne spí.“

Odpoledne se připravili na noční výpravu. Nesmí mít nic bílého ani světlého. Rohan své vlasy sváže a přehrne černou kapucí. Připnou se k jednomu lanu, pokud by se někde zbortil kus staré klenby. Navíc se zatáhlo. Ale všechno se může změnit. Dvůr bude osvětlený loučemi i ohni. Zato oni by v temnu zříceniny neměli být vidět. Dali si jen lehčí jídlo. Vše doženou, až se vrátí. I když na sobě nenechávali nic znát, zmocňovala se jich nervozita. Doprovodí je zase oba chlapci ze stájí. Večer bylo zataženo a brzo tma. V dálce na jihu protínaly oblohu blesky. Zatím nebylo nic slyšet. Jen na černém nebi vytvářely ponurou atmosféru. Vyjeli. U zříceniny byli brzo. Nad palisádami mihotavé světlo značilo, že uvnitř dvora vzplály pochodně. Ozýval se zřejmě z kaple tlumený zpěv. Nikdo z nich neznal takové melodie. Všichni tři postupně vylezli po laně na výstupek a výklenek po okně. Když se uvazovali k lanu a vydali se k protějšímu zbytku zdi, uslyšeli přes zpěv výkřiky. Náhle zmlkly. Rohan s Jarošem zvolili kus zřícené zdi, Stefan se schoval ve výklenku po nějaké soše. Otevřely se dveře kaple. Čtyři muži, zcela zahalení v hábitech, vynášeli dřevěný kříž. Když ho poněkud naklonili a pak s dalšími vztyčili u kamenného sloupu, naskytla se mladíkům hrůzná podívaná. Na kříži byl přibitý hřeby v zápěstích a nártech mladý, nahý muž, s trnovou korunou, se zaraženým kopím v boku.

„Jako Ježíš Kristus,“ tiše povzdechl Rohan. „Je určitě mrtvý.“

Nato se z kaple ozval další zpěv a mniši vynesli další kříž, stejný jako první. Oba kříže pak vyzvedli na připravené hranice, kde je vsadili do železných držáků. Pak hned obě hranice z několika stran zapálili. Zrovna když se tři přátelé chtěli vrátit, rozevřela se brána a dovnitř vjelo pár jezdců na koních a dva kryté vozy. Jezdci seskočili a pláště předali jednomu z mnichů. Z vozů vyváděli svázané muže a chlapce. Dva byli v drahém ošacení.

Stefan pokynul k návratu. Opatrně se vraceli k lanu. Jen povzdechl.

„Zajali Herberta z Litschau a Georga z Heidenreichsteinu, jeli určitě k nám, jsou to přátelé a ten, co je přivezl, je Braniš, poznávám ho. Tady nic nezmůžeme, musíme okamžitě do Litschau.“

Rychle se vraceli. Stefan nechal svolat všechny z tvrze. Bude třeba se připravit k obraně, i když to zatím na napadení nevypadá. Ale zbylo tady jen pár vojáků. I když v případě napadení jsou bojovat připravení úplně všichni.

„Ještě teď musíme vyslat posla za otcem do Mailbergu a nejprve na Dobersberg.“

„Vezmeme naše chlapce od koní. Všechny učíme zacházet se zbraněmi.“

Přípravy byly rychlé.

„Pojedeme raději poli, v lese je sice cesta k našemu hradu v Illmau, kde je strýc, ale mohou tam být léčky a je tam tma. Na volném prostranství je vidět do daleka.“

Když projížděli mezi zříceninou, odkud před chvílí odjeli, ještě zahlédli jezdce a vozy, co vyjeli z brány a směřovali k Dobersbergu. Snad se nepotkají s jejich poslem.

Ani ne po hodině dorazili k dřevěnému hradu v Illmau. Čtyřhranná tříposchoďová věž byla kamenná, ostatní včetně trojitých palisád za vodním příkopem dřevěné. Stráž je uvedla na malé nádvoří. Šli vzbudit strýce. Divil se tak pozdní návštěvě.

„Ne, rozhodně Herbert ani Georg se tady neobjevili nejméně měsíc. Skutečně odsud zmizeli dva mladíci, ženci při ječmenech. Mysleli jsme, že je zlákal život ve městě. Nebo se nechali naverbovat někde v sousedství.“

Strýc jim poskytl pět vojáků na cestu k hradu Litschau. Cesta byla mezi samými lesy. Proti stále zatažené obloze nebyla vysoká věž, bergfrit, vidět až do poslední chvíle. Zdejší hrad patřil Hirschbergům. Zde bylo vše z kamene i mohutné hradby nad malou osadou. Herbertův otec vítal Stefana.

„Co tě přivádí v tak nekřesťanský čas a kde je Herbert a Georg?“

Stefan vše rychle vysvětloval.

„Musíme okamžitě na Heidenreichstein, jeli tě pozvat. Zastaví se tam na čas náš vladař. Vévoda Leopold VI. Babenberský. S ním spousta vojska. Dobrý Bože, opatruj naše chlapce. Nemůžeme nechat hrad bez ochrany. Teď vezmu jen svou loveckou družinu. Ihned vyjedeme.“

Vyrazili k Heidenreichsteinu, kam přijeli před ránem. Projížděli pásy lesa, mokřadů, vřesovišť a rašelinišť. Vodní hrad, známý svoji nedobytností, byl na skále a oproti jiným obrovský. Čtyři křídla paláce, tři nárožní obranné věže a bergfrit, jehož zdi dosahovaly téměř tří sáhů. Rybník, potok a vodní příkop s padacím mostem byl vždy pro obléhatele velkou překážkou. Větší okna byla všechna otočená do nádvoří. Z venkovních zdí bylo vidět hlavně střílny. Zarazili u padacího mostu a jeden z vojáků zatroubil smluvené znamení. Zde panující Kuenringové byli spříznění s Hirsbergy. Na hradě bylo teď jen minimum vojáků, všichni i s hrabětem jeli vstříc svému vévodovi, Leopoldu VI. Nakonec s nimi vyrazilo jen deset zbrojnošů.

„Je nás jen třicet, ale čekat nemůžeme,“ uvažoval Herbert, otec zajatého mladíka stejného jména.

„Nebudeme se ničím zdržovat, k poledni můžeme být u nás a rozhodnout se, kdy napadneme falešný klášter,“ řekl Stefan.

Snažili se projíždět lesy, aby na sebe neupozorňovali. Po příjezdu do tvrze se dozvěděli o jezdcích, kteří dorazili během dopoledne. Určitě nejméně dvacet jezdců. I když další by mohli být ve vozech, jež jezdce následovaly.

„Bude jich určitě víc než nás. Na ztečení palisády nemáme lidi. Nejlépe bude kůlem na voze vyrazit vrata,“ mínil Herbert.

„My se můžeme dostat na laně na zříceninu a s luky nějaké postřílet, pak se spustit na nádvoří a vpadnout jim do zad.“

„Žel Bohu nevíme, co je tam, kam jsme neviděli, abychom se nedostali doprostřed boje, Rohane.“

„Klenba je chatrná, kus jí shodit a budeme tak kryti obvodovou zdí.“

„Určitě seženeme nějaké muže ve vesnici, mohli by obsloužit vůz s kládou. Taky můžeme den dva počkat, než dorazí vojáci. Jenže mezi tím mohou vzplanout další hranice. Nemůžeme riskovat životy našich přátel ani zřejmě dalších unesených.“

„Když bude vše vypadat, že se soustředí útok na bránu, odlákáme tam většinu těch zlosynů. Ve zřícenině nebudeme vidět.“

„Pokud tam ovšem nebudou mít nějakou stráž. Musíme sehnat ještě další muže.“

Tak se také stalo. Na konci vesnice připravili vůz s kládou. Na něm přibitá prkna coby ochrana před šípy. Po setmění vyjedou s vozem koně, u brány se otočí. Pak se několik vesničanů pokusí bránu vyvrátit. K bokům palisády se rozjede několik jezdců a vystřelí zapálené víchy slámy. Bude to vypadat, že útočí vícero vojáků. Stefan a oba mladí zemani s několika vojáky a chlapci od koní zvolí cestu přes zříceninu. Budou kryti tmou, stejně tak jezdci venku. Zatímco uvnitř bude nádvoří osvětleno pochodněmi a možná vzplane od víchů i nějaká střecha. Herbert s vojáky a svojí družinou vpadnou bránou. Další muži z vesnice se přidají s cepy a oštěpy. Důležitý bude moment překvapení. Snažili se, aby z palisád nebylo vidět nějaký rozruch. Na poli v blízkosti sklízeli ženci ječmen. V postavených panácích ze snopů měli ukryté zbraně.

Jakmile převládla tma, napadli bránu. Zřejmě nebyla příliš pevná a část se vyvrátila i s kusem palisády. Vzplály taky dvě střechy. Jedna nad stájemi. Muži se Stefanem, kryti tmou, měli před sebou celé nádvoří. Pár jezdců na koních vyjelo k bráně, kde se střetli s Herbertem. Ze stáje někdo vypustil koně, kteří zvýšili zmatek. K těm se už zdejší ozbrojenci nedostali, jen se snažili nějaké chytit. Z boční stavby, kterou ze zříceniny před tím neviděli, vyběhli muži v sutanách. Všichni se stali dobře viditelným cílem pro luky. Rohan odhadoval, že je je jich nejméně třikrát tolik. Po vystřelených šípech došlo na meče. Najednou se místní obránci seskupili u kaple. Zmizeli vevnitř a zřejmě zatarasili dveře. Pak už zbyla jen menší část, kterou se podařilo nahnat do blízkosti hořící stáje. Ukázalo se, že jsou to jen najmutí žoldnéři, kteří se vzdali. Na protější straně od stájí vnikli do budovy se zamřížovanými okny. V okovech tam bylo víc jak tucet mladíků i Herbert a Georg. Otec se synem se objali. Připojil se Stefan. Místní kovář všechny zbavoval pout.

„Teď musíme vyrazit dveře kaple. Jen pozor, mohou střílet okny. Jak jsme na tom?“ ptal se starší Herbert.

„Přišli jsme o čtyři vojáky, zřejmě o dva muže místní, pár horších zranění se ošetřuje. Zajatce hlídají, asi dva muži na koních unikli bránou. Kolik je v kapli, se nedá říct, ale jistě víc jak deset,“ sděloval muž z Herbertovy družiny.

„Vy, chlapci?“

„Já mám poraněnou ruku od zlomeného šípu, menší ránu má Rohan, nejhůř je na tom náš chlapec od koní, to on je vypustil. Má popáleninu zad od hořícího trámu. Ale nese to statečně, stará se o něj ranhojič,“ dodal Stefan. „Mám pocit, že jsem před kaplí viděl Braniše, udeříme na ně?“

„Přitáhneme vůz a dveře prorazíme.“

Tak se také stalo. V oknech nebylo nikoho vidět. Když vyrazili dveře, uviděli první jen připravené další kříže. Lavice, oltář, ale po mužích ani stopa. S loučemi procházeli kolem zdí. Zřejmě někudy unikli. Pak druhý chlapec ze stáje uviděl krvavou stopu končící u velkého plochého kamene. Zapáčili a objevil se úzký tmavý otvor.

„Zkusíme je pronásledovat tudy?“ ukazoval.

„Mohla by to být i léčka. Chodba vede někde dál do pole nebo k lesu. Pošlu pár mužů s pochodněmi prohlédnout blízké okolí. Zajaté svažte a nechte zatím tady ve vězení. Čekám, že zítra dorazí náš vévoda Leopold. Do rána není daleko, zasloužíme si posilnění a odpočinek ve tvrzi. Naše padlé nechte v kapli, ty zlosyny zítra spálíme. Hlavně je třeba dobré ošetření raněných.“

Ve dvoře tvrze přichystali stoly a lavice. Narychlo se opékalo maso, roznášela uzenina, chléb s tvarohem a sýrem. Pivo a víno.

„Je potřeba vypomoct v kuchyni, když se dá čekat návštěva vévody,“ nařizoval Stefan.

„Jak jsem se doslechl, máte hlavní zásluhu za naši záchranu. Přijměte naši poklonu a veliký dík,“ obrátil se k Jarošovi s Rohanem Georg.

„Přátelé si přece pomáhají. Snad nás tak vidí i Stefan. A zlu a zlobě zabránit je povinností každého čestného muže.“

„Přijede-li vévoda, určitě vás pasování nemine. A pro nás s Herbertem bude velkou ctí moci se považovat za vaše přátele.“

Vše ztvrdili přípitkem a srdečným objetím.

Bylo třeba ubytovat všechny z Litschau a z Heidenreichsteinu. Herberta staršího v komnatě nepřítomného Manfreda, mladý Herbert s Georgem se vyspí v místnosti Stefanových bratrů. Nebylo zvláštní, když v jedné posteli na cestách i v hostincích spalo i několik lidí. Rohan si hned všiml, jak oba mladíci se stále drží pospolu a mají si co říct.

„Snad vám, přátelé, jedna palanda nebude vadit. My s Jarošem jsme uvyklí nepohodlí, no společně snad ještě zvládneme džbán vína.“

Viděl, jak se oba mladíci zarděli. Určitě jsou víc než nerozluční přátelé. Došlo i na druhý džbán. Po přípitku Rohan políbil Jaroše. Odvážnější Herbert Georga.

„Tady se nemáte za co stydět, jsme stejní, ale všichni si musíme dávat pozor před nepřejícími. Ti, co nás mučí, vězní a upalují, jsou mnohdy ve větším hříchu.“

„Taky jsme si mysleli, když nás přepadli a zavlekli do kláštera, jak budeme trpět a umírat proto, že nás někdo viděl při našich polibcích. Když nás uvrhli do vězení, vyprávěli nám ostatní vězni, co se tam děje. O přibíjení na kříž, o hořících hranicích. Vybrali vždycky čtyři mladé muže, ale i větší chlapce a mniši i Branišovi zločinci je ve vězení celý týden znásilňovali před očima ostatních. Připoutané, odsouzené k upálení. Pak je přibili na kříž jako Ježíše, tím prý z nich sejmuli jejich hříchy. A pak je upálením obětovali peklu. A hned v noci, když zabili a upálili druhou dvojici, vybrali další čtyři. Braniš jim dodával nové zboží. Každého nového nejdřív mučil postupným svíráním varlat. Většinou tak dlouho, dokud jsme neztratili vědomí. Bál jsem se o Georga, ale snad jsme vše přežili bez následků. Ale té hrůzy se nikdy nezbavíme.“

„Nesmíme na na ty útrapy myslet, můj milý Herberte, a vám dvěma jsme nesmírně zavázáni na celý život. Doufáme, že vás budeme moci přivítat na Heidenreichsteinu. Zítra přitáhne vévoda s mým otcem, který ho jel vítat. Oba máme slíbeno pasování. Mysleli jsme i na Stefana, ale i vy si ho náležitě zasloužíte. Bude brzo ráno. Nemusíme se určitě před vámi stydět za svoji lásku, tak jako i vy před námi. Krásný zbytek noci.“

„I vám. Je skvělé mít přátele, co jsou jako my,“ rozloučil se Rohan.

Od rána se všechno chystalo na uvítání Leopolda VI., vévody štýrského a od letoška, po smrti jeho bratra, i vévody rakouského. Posezení bude na nádvoří, je hezky a veliký sál na tvrzi nebyl. Celé nádvoří bylo vyzdobeno větvemi bříz s mnohobarevnými fábory. Před polednem už slyšeli fanfáry trubek a bubny. Brzy se vévoda objevil v bráně v doprovodu hraběte z Heidenreichsteinu Georga. Ještě několik dalších hrabat a rytířů. Uvítal je ve jménu svého otce Stefan. Leopold byl pohledný dvaadvacetiletý mladík se světlými vlasy. První se ptal, kde má zasáhnout jeho část vojska, které mu tvořilo doprovod. Ale to se už vítali oba Georgové, otec a syn. Jen všichni sesedli z koní a Stefan s Herbertem starším vyprávěli nadšeně celý příběh. Představili i další zachránce, Jaroše a Rohana. Konečně se vévoda posadil, aby si vyslechl všechny podrobnosti. Všech pět přátel před něj předstoupilo.

„Bude mi velkou ctí a potěšením pasovat pět skvělých mladých mužů. I já se zúčastnil tažení do Jižní Itálie a na Sicilii, když jsem ještě nebyl pasován. Jsou to jen čtyři léta. Jen, mí drazí, nepočítal jsem, že vás bude tolik. Vaše pásy a ostruhy budou zatím jen stříbrné, zato meče jsou jedny z nejlepších. Samozřejmě bude i odměna v cennostech. Je se mnou biskup a ve zdejší nové kapli vás ihned budu pasovat, bez dlouhých ceremoniálů, tak jako na bojišti.“

Ještě před pasováním se vrátil Stefanův otec Manfred z Illmau. Setkal se po cestě s vojskem Hartleba z Landštejna, co rozprášilo tlupu Branišových lapků. Hartleb se bál o osud dvou vladyků, kteří se nevrátili právě z této tvrze. Zatím narychlo připravovali sluhové pro nové rytíře skvostné oblečení a zbroj. Něco bylo i na jeho přání z šatníku vévody.

Kaple byla malá a většina diváků zůstala jen před vchodem na nádvoří. Z místních ještě nikdo neviděl svého vládce ani pasování, navíc pěti mladíků. Noví rytíři projeli pak na koních i vesničkou a vévodovým ležením s mnoha dostavovanými stany. Večer byla skvostná tabule i za pomoci Leopoldových kuchařů. Ráno se Jaroš s Rohanem rozloučí a budou se vracet ke hranicím, aby se setkali s Hartlebovými muži. Dostali mnoho odměn, ale i část kořisti z falešného kláštera. Dva koně budou mít co nést. O ně se postará mladší z obou chlapců, Otto, ze stájí. Starší si bude léčit utrpěné popáleniny. Ještě večer se se všemi loučili, vyjedou časně. Všech pět si naposledy připíjelo vínem. Snad Bůh dá v další shledání. Taky ráno je byli doprovodit. Otto už čekal u koní. Měl velikou radost. Bude sloužit rytířům pro něj z dalekých krajů a zažívat dobrodružství, o kterých ve stájích jen snil. Pět koní a tři muži projížděli v šeru ležením vévodovým, až je skryl úvoz mezi poli. Cestu zpět dobře znali. Než bude příliš teplo, určitě se dostanou k loukám, kde jim pasáček před pár dny ukazoval cestu.

Po dlouhém loučení a dlouhém hodování se pomalu probouzelo vévodovo ležení. Když vyjeli ze svých stanů k snídani na tvrzi, bylo už dosti teplo. Od jihu se začínalo mračit. Určitě přijde bouře. Správce na tvrzi spolu s Manfredem a Stefanem se starostlivě dívali k polím. Polovina teprve čeká na sklizeň. Některá léta vytrvalé letní bouře zničily většinu úrody. Oni sice mívali i nějakou zásobu z minulého roku, ale v okolí často vládl hlad. Žaludy, bukvice, semena kopřiv. Již dříve sklizený hrách nebo pozdní řepa, vodnice, tuřín, zelí. I toho bývalo málo. Hlavní zdroj potravy pro lidi i domácí zvířata byly vždy obilniny. K snídani raději zvolili stoly v podloubí. Ve vzduchu už byla cítit vlhkost. Blížilo se i hřmění. Když se snášely první těžké kapky, najednou se bouře stočila k západu. Černé mraky se převalovaly a rychle odplouvaly k blízkým lesům. Přispěchal biskup z modliteb v kapli.

„Bůh vyslyšel mé prosby,“ oznamoval radostně a hned se sháněl po včerejším výborném vínu. U stolu byli i tři čerství rytíři a jejich otcové. Znovu probírali minulé události.

„Braniš a asi pár falešných mnichů uniklo. Nepodařilo se nám najít kudy. Jeden z vojáků se spustil do chodby, ale byla asi po dvou sázích zasypaná. Museli i to mít připravené. Daleko se za tak krátkou dobu neprokopali. No jsou dávno pryč. Jistě mířili někam k lesům u Dobersbergu,“ mínil Stefan.

„Tam jeho muže zlikvidoval Hartleb, jen určitě to nebyli všichni,“ dodal Stefanův otec.

„Jenže tam jedou i Jaroš s Rohanem.“

„Kolik jich mohlo být s Branišem?“ obával se Georg.

„Určitě víc jak deset.“

„Neměli jsme je pouštět samotné, je to naše chyba, pojedeme za nimi, prosím o dovolení, Výsosti, vévodo.“

„Samozřejmě, dám vám třicet svých nejlepších vojáků, je třeba Braniše zlikvidovat, jinak bude ohrožovat obě strany hranice donekonečna.“

„Mou loveckou družinu,“ řekl Herbert starší.

„Pověřuji tě vedením Georgi z Heidenreichsteinu.“

Pak se vévoda obrátil na svého pobočníka, ať vše zařídí, a vyjedou neprodleně. Jenže jak už to u armády chodí, bylo pozdní odpoledne, když vyjeli.

Ranní skupinka jezdců nijak nespěchala. Buď narazí na družinu Hartleba, nebo to vezmou zpět na Landštejn. Mohou se zastavit zítra v Dobersbergu. Projeli vesničkou a na pastvině uviděli hocha, kterého se ptali na cestu. Nabídli mu i ostatním dětem, které se pomalu k nim přiblížily, medové koláčky se skořicí. Vyptávali se na jezdce v minulých dnech. Ne, žádné větší množství ani pěších, ani jezdců. Jen vůz s kejklíři, pak vozy s obilím a solí. Potulný mnich.

„Od kláštera vedou i jiné cesty k Dobersbergu, tuto by použili stěží, byla zajížďkou. My ji zvolili, protože jsme po ní přišli ke tvrzi. Někde najdeme krčmu na občerstvení.“

Potkávali většinou dvoukolové káry, svážející úrodu do stodol, kde se zrno mlátilo cepy. Taky ve vesnicích bylo slyšet duté údery z mlatů. V lesích, kterými projížděli, bylo docela živo. Kácelo se jednak pro stavbu, pro otop i k pálení v milířích. Krajina se najednou změnila. Končily osady i pole a pastviny. Vystřídaly je hluboké lesy. Další putování naznačeným směrem bylo plné překážek. Stržené mosty a vymleté brody svědčily o nedávných silných deštích. Z luk se staly nebezpečné bažiny. Nebýt chlapce rybáře na větší říčce, určitě by bloudili. Vyvedl je na zpevněnou cestu. Někde vpředu je prý malý zájezdní hostinec a větší o hodně dál, kde navazuje více používaná cesta.

Obklopily je znovu hluboké lesy a za křižovatkou spíš lesních cest uviděli hostinec. Za ním se táhlo kus louky k nějaké zřícené budově u potoka. Budova byla celá ze starých rozpraskaných klád. Malá okna, přístřešek, pod ním uvázaných několik koní. Vedle zřejmě stáje pro koně nocležníků a staré kůlny. Hromada suchých silných větví, k otopu a v kuchyni. Nízké poschodí s hostinskými pokoji.

„Koně uvážeme u přístřešku, Otto zde počká. Nahlédneme dovnitř, zjistíme možnost noclehu a případně se ubytujeme. Nevypadá to, že by měli plno,“ ukazoval Rohan.

„Budeme hned zpět,“ dodal Jaroš.

Vstoupili do hostince. Na obou stranách stoly a lavice. Vlevo krb, uprostřed nálevní stůl, vpravo úzké schodiště. Za stoly několik mužů různého věku i vzezření. Vedle schodiště místnost bez dveří, odkud bylo slyšet hovor dalších návštěvníků. Za pultem muž v košili a kožené zástěře. Když se s ním domlouvali na jídle a noclehu, vyšel z vedlejší místnosti Braniš. Oba ho sice viděli jen ve svitu pochodní v klášteře a zkřížili s ním meče, než uprchl s dalšími do kaple. Zřejmě je také poznal. Zahvízdal. Asi deset mužů se vrhlo k vchodovým dveřím s meči a kopími. Z vedlejší místnosti se rojili další ozbrojenci. Jediný možný ústup byl schodištěm do poschodí. Braniš se vrhl k nim. Střetl se s Rohanem a ten v úklonu se vyhnul jeho meči a zasadil mu silnou ránu do ramene. Branišovi vypadl meč a z rány se valila krev. Dva muži za ním ho zachytili. Jaroš svým mečem smetl další útočníky, ale proti kopím se dalo těžko bránit. To už oba byli na schodech a mířili nahoru.

„Snad se dostaneme po střeše ke koním.“

Nahoře byla masivní lavice kterou hned posunuli nad otvor nad schody. Z mužů, co se pustili za nimi, tak viděli jen ruce, které se snažily překážku odsunout. Jejich ruce byly snadným cílem pro meče. Ozýval se křik a nadávky. Rohan proběhl chodbou a nahlédl do pokojů. Nahoře nebyl nikdo. Snažil se z jednoho okna dohlédnout k přístřešku.

„Zajali Otta a vedou ho dovnitř. Nesou žebřík. Čtyři okna neuhlídáme. Zatarasíme je palandami a truhlami. Necháme jen to nad vchodem. Nahoru po schodech další nejdou. Musíme si poradit s těmi na žebříku.“

Přinesený žebřík byl jednak krátký a pod náporem několika mužů, co se sápali nahoru, se rozlomil. Okno zezdola teď ostřelovali šípy. Dovnitř vlétly jen dva. Zato Jaroš s Rohanem, když přiskočili s luky, žádný cíl neminuli. Dole pod schody najednou utichl hluk. Venku několik mužů přitlačilo na vchodové dveře vůz se slámou. Kolem celého hostince nanášeli muži větve a vše, co hoří.

„Toho jsem se bál, vidíš ty falešné mnichy? Braniše vidět není. Přece nakonec neskončíme taky na hranici. Musíme dolů.“

První zapálený věchet na šípu vletěl dovnitř. Jaroš ho udupal a zavřel okno.

„Krytina je suchý šindel, bude hořet jak pochodeň. Musíme dolů.“

Chvíli trvalo, než odsunuli zabarikádování. To už hořel okenní rám.

„Slyším Otta,“ volal Jaroš, který se pustil první dolů po schodech.

Musel odsunout tři mrtvé muže. Dole u sloupu uviděli Ottu přivázaného provazy a kluka v hnědé haleně a nohavicích, co malým nožem přeřezával pouta. Ta taky povolila, když je oba obklopili.

„Je tady sklep?“ ptal se Rohan.

„Je, ale není kamenný, podlaha do něj prohoří, musíme najít jiný. Jsem Peter, vnuk hostinského. Vezmu nějaké jídlo.“ Odběhl do kuchyně, ale hned byl zpět s uzlíkem a velkým džbánem.

„Kuchyňské dveře už hoří. Musíme dolů.“ Odsunul u schodiště malý poklop. Podal Ottovi zapálenou loučku a v hrsti další. Začal sestupovat. Ostatní ho následovali.

Sklep byl podlouhlý, na stropě byly trámy, které zároveň tvořily podlahu v části hostince. Byly tam staré sudy a vědra, pár prázdných amfor od vína, rezavé rožně, staré hliněné nádoby.

„U vchodu je ještě sklep na víno a pivo, ale to už vypili ti lupiči. Dědeček mi říkal, že je tady pod námi další sklep a chodba, co vede k zřícenému mlýnu. Tady bysme se upekli jak v peci. Až všechno prohoří, zřítí se i trámy nad námi. Jen nikdy jsem v tom sklepě nebyl. Před úplňkem zemřel děda. Všichni jsme byli na pohřbu u kostela ve vsi. Tady se naší krčmy zmocnil Braniš. Když jsme se vrátili, všechny zabili. Mě nechali udržovat všude oheň. Čekal jsem na vhodnou příležitost, abych utekl. Jenže jsou tu kolem všude po lesích. Přijelo sem pár pocestných, nikoho neušetřili. Pak jsem slyšel, že hodně těch lapků pobil pán Hartleb z Landštejna. To si vyprávěli. Ale pořád je jich moc.“

Až sem doléhal hukot a praskot ohně. Tupé údery značily, že se začíná propadat horní poschodí.

„Ten druhý sklep je kde? Trámy ani nemusí prohořet a otrávíme se kouřem,“ ptal se Rohan Petera.

„Musíme hledat, asi tady,“ ukázal na dvě stará loukoťová kola na zdi.

„Mezi koly skoby spolu, vedou k mlýnskému kolu. To si pamatuji. Ale nikdy jsem se k hledání nedostal. Taky mě nic nenutilo. Teď jsem se bál na déle zmizet. Pořád mne měli na očích.“

Všichni při svitu další loučky prohledávali zeď.

„Kola budou na skobách.“

Sundali je. Kus ráfku, dva paprsky a jedna loukoť se rozpadly. Kola byla nasazena na kulatých železech zatlučených do zdi. Nikde žádná skoba. Spadla další část trámu a udeřila do podlahy jejich stropu. Vydrolil se kus ztrouchnivělého dřeva. Škvírou probleskoval oheň a začali cítit kouř.

„Teď jsem si vzpomněl,“ zaradoval se Peter. „Bylo tam, že vozka klečí.“

Všichni pohlédli k podlaze. Byla pokryta zaprášeným pískem. Mezi koly ho začali odhrnovat.

„Mám skobu,“ nadšeně vykřikl Otto.

Pak už netrvalo dlouho a odhrabali malá padací dvířka pobitá železnými pláty. Šla nadzvednout velmi těžce a museli zapáčit meči. První se dolů spustil Peter. Žádné schody tady nebyly. Taky ucítili štiplavý pach dřevní plísně. Poslední Rohan si sedl Jaroši na ramena a poklop spustil. Chodba byly vydřevená, ale většina byla porostlá plísněmi a vlákny dřevokazných hub. Zem byla z rezavé mokré a mazlavé hlíny.

„Poklop asi neprohoří, ale škvíry kolem zatřeme blátem z podlahy,“ rozhodl Rohan.

Peter s Ottou se hned do toho pustili. Loučka osvětlovala do dálky jen pár loktů, ale všude byly šedobílé povlaky hub a na nich oranžově rezavé kapky. Oba hoši si otřeli ruce do kusu plátna v Peterově kapsáři. Vydali se pomalu do neznáma.

Chodba se začínala stáčet. Proč pochopili, když narazili na jednom boku na tvrdou skálu. Zřejmě ji obcházela.

Najednou se ozvalo mohutné dunění a země se otřásla. Zřejmě se zřítil kus hořícího hostince. Pak další skřípění, praskání dřeva a byla tma. Sesul se kus stropu.

„Já mám hlíny po kolena,“ ozval se Rohan. „Ozvěte se.“

Byli jen částečně zasypaní kusem propadlého stropu. Vpravo cítili pevnou skalní zeď. Rohan křesadlem zapálil loučku. Ze stropu visely zbytky ztrouchnivělých dřev. Všichni se vymaňovali ze sesuvu.

„Před námi se chodba propadla.“

Podal loučku Ottovi.

„Za námi je také zavalená.“

„Tam nám nevadí, tam nechceme. Vpředu to snad nebude moc dlouhé. Není to skála, začneme odklízet. Ale myslím, že nejdřív něco pojíme. Cítím podle skály proudit vzduch. Udušení nám nehrozí.“

Rychle pojedli kus pečeně z Peterova uzlíku a napili se vína.

Nejdřív zkoušeli hrabání zeminy s pomocí mečů, ale pak to šlo rychleji s pevnějšími kusy dřev. Hrnuli vše mezi nohama za sebe. Kopec před nimi se sesedal a cítili stále víc proudící vzduch. Pak se Rohan protáhl a posvítil nahoru. Nad nimi vznikl úzký komín, končící spletí silných kořenů ze stromů.

„Tudy to nepůjde. Jednak by se boky bortily a kořeny sekat nemůžeme. Určitě tu nějací muži zůstali. Zasypali by nás zaživa. Musíme opatrně dál. Ke mlýnu to nemůže být daleko. Nejste nikdo zraněný?“

Dál se také části chodby částečně zřítily, ale vše šlo jen odstranit a přelézt.

„Určitě je hluboká noc. Trosky hoří a budou určitě i zítra, pokud by hledali, co z nás zbylo,“ řekl Jaroš. „Jen jsme teď chudí rytíři. Všechno naše bohatství mají Branišovi lapkové.“

„Ale žijeme, můj milý, měšce na opasku nám zůstaly. Jen musíme uvážit, jak se odsud dostat. Hlavně nám chybí koně. Jak je daleko do nějaké vsi, kde bychom koupili koně?“ optal se Rohan Petera.

„Za mlýnem jsou bažiny, pak kus hustého pralesa a hlavní cesta k Dobersbergu. Tam se lupiči neodvažují, aby si neprozradili úkryt, který mají v lese za našim hostincem. Už je z něj jen spáleniště,“ povzdychl si chlapec.

I přes plno překážek se dostali do kousku chodby, vyzděné z kamenných kvádrů. Nad nimi byl stejný poklop. Použili i trámky. Meči prořezávali škvíry. Konečně poklop nadzvedli. Byl zavalený kusy zdiva a porostlý shora mechy. Nad nimi byla obloha s hvězdami. Při pohledu zpět osvětloval celý jižní obzor obrovský požár. Na opačné straně prosvěcovala v měsíční záři malá říčka. Pár větví z keřů snesli dolů pod ochranu poklopu. Dopili víno a Peter donesl do džbánu vodu. Vysvlékli se a vytřepali zbytky hlíny a lepivého podhoubí. Jakž takž se otřeli. Přespí tady dole, postaví hlídky. Tmou se přes močál nikdo nedostane. Když šel Jaroš střídat Rohana, objali se.

„Nějak nás oheň pronásleduje. Ale k nám byl vždycky milostivý. Taky jsme zde měli uhořet čtyři, jen nás nemučili a nepřibili na kříže. Netoužíš po hebkých kožešinách? Plnou káď horké vody. Pořádně se nechat oholit, vydrbat záda, natřít vonnými oleji a mastmi a pak se milovat celou noc. U Stefana bylo krásně. Kdo ví, co dělají Herbert a Georg. Možná už leží zmoženi láskou a také vzpomínají.“

Netušili, že jejich tři přátelé nejsou až tak daleko. Už v podvečer se dostali k strženým mostům. Rozhodli se rozložit tábor. Vojáci byli ve stavbě stanů rychlí. Kuchaři roztopili pod kotli a opékali cestou uloveného divočáka. Jejich malé vojsko vzbuzovalo respekt. Po cestě slyšeli, jak Branišovi lupiči pustoší celé pohraničí s Českým královstvím. Jsou někde v lesích před nimi. Všichni, co ta místa obývali, utekli. Pastýři, dřevorubci i uhlíři. Všemi směry, jen aby byli z dosahu krvežíznivé bandy. Z Čech prý přijel velký oddíl a snaží se Braniše rozprášit z druhé strany lesů.

Z menšího stanu vyšel Stefan. Projde se nočním ležením. Zdravily ho hlídky. Chtěl tak nechat trochu soukromí na cestě Georgovi a Herbertovi. Přál jim jejich lásku a často jim poskytoval možnost naplnit ji na jejich tvrzi. Sám snil o dívce. Rohan prý má milou sestru. Slýchal, že Češky jsou hezké. Mnoho urozených mužů i vévodové a králové si je brali za manželky. Jistě, byla v tom i politika, získat spojence, nebo připojit území. Měl sice možnost na jejich tvrzi a párkrát ji využil, byl ovšem v lásce romantický snílek. Kdo ví, co ho potká. Bál se o své přátele, vždyť všichni čtyři riskují. Možná ne životy, ale určitě vězení, nebo vyhnanství. Doufal, že Jaroš s Rohanem už jsou někde u Hartleba a setká se s nimi ve společném boji proti Branišovi.

Georg využíval chvíli jejich samoty. Nadzvedával Herbertovu nohu a pronikal do něj z boku. Zvykli si na tuto polohu v místech jako teď. Oba se dívali při tom ke vchodu, kde byla malá rolnička. Při jejím varování by se rychle oddálili a zmizeli v pokrývkách. Ale nic takového se nikdy nestalo. Jenže loni, jen kus od jejich nedobytného vodního hradu, někde za Gmündem došlo k hrozné tragedii. Hoch jejich věku si u jednoho z dunajských přístavů koupil otroka. Krásného Řeka. Učinil ho svým sluhou, ale také milencem. Jednu noc je přistihli. Otec nechal sluhu umučit. Lámali ho v kole. Syna zavřel do vězení. Ten získal pilník, po nocích povolil kus mříže, protáhnul se a skočil do propasti pod věží. Jeho krásné tělo se roztříštilo o hroty skal. Otec za pár dnů zahynul na lovu. Prý u strže poštval koně. Nedokázal žít s tím, co udělal. Podle řečí doma si svým otcem nebyl jistý. Určitě by jejich lásce nepřál. Vyhnal by ho a vydědil.

Stefan poseděl s pár vojáky u ohniště, kde si opékali kus kančích žeber. Povídali o službě u vévody. Velmi ho chválili. Přestože je ještě mladík, velmi oceňuje jejich zkušenosti. Dobře platí a při taženích nechává tučnou kořist. Má velmi v oblibě vědu a umění. Na jeho dvoře jsou mnozí minnesengři, hudebníci a kejklíři. Ale i doktoři, alchymisté a hvězdáři. Když se vracel k jejich stanu, trochu u vchodu zakašlal.

„Pojď dál, Stefi, a zapni venku kus dílce. Necháme otevřeno. Je krásně a horko.“

„Jeden ze strážných mi říkal, jak na severu měl pocit, že vidí něco jako zář od velkého požáru. Dívali jsme se. Rozhodně to není od nějakých ohnišť, ale hoří něco velkého. Konečně tím směrem pojedeme. Doma neustále s otcem nabádáme všechny k opatrnosti. Kamenný je jenom bergfrit. Nedaleko shořela za větrného počasí celá vesnice i s kaplí. Často zapálí blesk, ale většinou je oheň chybou lidí. No, nebudeme už ponocovat, krásné sny, drazí.“

Nechal si jen spodní košili. Ulehl na kožešinu. Pravidelné oddechování jeho přátel ho uklidnilo. Ale zároveň se ho zmocnily sny. Jak bude krásné, když ve svém loži bude mít milující dívku. Jeho ruka bezděky sjela k rozkroku. Jemně kroutil předkožku na žaludu, až ztuhnul celý penis. Jistě, i jejich mnich mluvil o tom, že je to sebehana a Bůh ji trestá, ale nemohl jinak. Rychlými pohyby dosáhl ukojení. Odhrnul kožešinu na boku stanu a dlaň druhé ruky otřel o trávu. Bylo mu krásně. Necítil žádné výčitky. Vždyť slyšel, jak to v klášterech chodí. O orgiích s mladými novici. Vzpomínání mu jen zkazila připomínka událostí, co právě prožili. Nedalo se nevzpomenout na Jaroše a Rohana. Usínal s vidinou krásné dívky, sklánějící se nad ním. Je to sen, nebo snad Strážný anděl?

Na močálu se plížila mlžná pára. Dojedli skromný zbytek jídla. Peter jim ukázal, jak si useknout v křovinách rovná dlouhá bidla. Poslouží při přechodu bažinou. Někde bylo podloží pevné, jinde hluboké bahno. Mezi tím ostrůvky s vrbami a olšemi, ale i falešné z naplavených větví porostlých ostřicemi, mechy a rašeliníkem.

„Budeme muset dávat pozor. Cesta je nebezpečná, ale nepotkáme na ní žádného lapku. Pak už jen kus lesa a uvidíme povozy mířící na obě strany.“

Jejich průvodce a zachránce je pomalu vedl. Bidlem zkoumal kudy dál. Někdy se brodili po kolena, jindy jen prošlápli trs mechu.

„Mám docela tísnivý pocit, Rohane, teď je všude kolem nás jen voda a bažina. Raději mám hřbet koně nebo i prašný úvoz.“

„Jistě, samé živly kolem nás. Oheň, voda a myslím, že se zvedá i vítr, podívej na stromy před námi. Přijde bouřka.“

Dostali se k vzrostlejším stromům, ale voda a bahno zasahovalo až do skutečného lesa.

Bažinou postupovali velmi pomalu. Jeden Ottův chybný krok a už byl po pás mezi plovoucími rostlinami. V lese si konečně chvíli odpočinuli. Někdy před polednem se dostali na cestu plnou povozů.

„Zkusíme se zeptat na Hartleba a naše vojsko, někde tady mají být.“

Jeden povoz jedoucí do Dobersbergu je zavezl k velkému hostinci. Bylo tady plno povozů, koní, ale i vojáci na koních.

Vyslal je velitel z budované tvrze u Hohenau. Čekají tady na Hartleba. Taky se sem donesla zpráva o včerejším požáru. Braniš zcela ovládá lesy v blízkosti. S málo lidmi nejde zasáhnout. Když vyprávěli o své včerejší příhodě, ztichla celá krčma. Od vojáků koupili čtyři koně a kopí.

Vojáci s Georgem, Stefanem a Herbertem se dostali k ještě stále hořícím troskám. Chytili v okolí dva muže z loupeživé tlupy. Měli připravená bidla s háky a chtěli prohledávat spáleniště. Uhořeli tam tři mladí muži. Když je popsali, nebylo pochyb, o koho šlo. Jejich koně a náklad odvezli někam do lesa. Nechtěli prozradit kam. Georg je nechal pověsit na větvi silného buku, který byl z poloviny zasažený ohněm. Zkoušeli pak, pokud se dalo, prohlédnout požářiště, ale nenalezli žádné zbytky ohořelých těl. Pak objevili hořící zbytky v propadlém sklepě. Zůstali tam někde ve stále hořících kládách.

Georg se se všemi pomodlil a nechal z dvou ohořelých trámů vztyčit kříž.

„Bože, odpusť nám, je to i naše vina,“ klečeli u kříže.

„Musíme se spojit s Hartlebem, pročesat zdejší lesy strom po stromu. Přísahám, že neskončím, dokud nevyhubím tyto zákeřné vrahy do posledního,“ vztyčil svůj meč Georg a oba přátelé ho následovali.

Po poledni se vydali okolo bažin na hlavní cestu k Dobersbergu. Když přijížděli k velkému hostinci a vojáci se chystali postavit stany, uviděli další jezdce jedoucí od českých hranic. I Wichard ze Zöbingenů z Pomezí naznal, že s Branišem je nutné skoncovat. Setkali se před hostincem, kde byli vojáci od Hohenau. Když vstoupili, nevěřili svým očím. Za stolem seděl Jaroš, Rohan, Otto a s nimi další chlapec. Bez ohledu na další přítomné nebrala objetí a polibky konce.

A což teprve když v podvečer dorazil Hartleb se svými vojáky. Radost ze shledání kalil i smutek. Z osmi vladyků bylo jen šest. Přibiš a Strachota padli v předchozích bojích. Mladota a Vojtěch se léčili ze zranění. Všichni byli pasování královským rádcem Horazdem. Takový byl život rytířů. Smrt s nimi sdílela i místo u stolu. Ještě večer se rozhodli, že na Braniše udeří hned časně z rána, ze tří stran. Ještě hned vyslali posly k opačné straně lesa. Tam se budou snažit někteří utéct. Budou to jen jednotlivci. S těmi si poradí lidé ze statků a vesnic. Protože jsou na území rakouském, vše povede Georg, navíc tím pověřený vévodou Leopoldem VI.

Ráno se rozjela celá trestná výprava. Nikoho nešetřit. Několikaleté zlo je třeba zlomit a vykořenit. Hned za zbytky shořelého hostince narazili na pár zvědů. Skončili pověšeni na stromech. Teprve u skalnatých proláklin, kde v jeskyni a vykopaných úkrytech bylo hlavní ležení Braniše, se setkali s odporem. Pak se snažilo několik lapků zatarasit vchody. Stefan si vzpomněl na únik ve falešném klášteře. Jistě budou na opačné straně východy. Část vojáků pokračovala a několik východů brzo objevili. Když viděli obrovskou přesilu, chtěli se někteří vzdát. Nejurputněji se bránilo pár falešných mnichů. Před polednem pronikli vojáci z obou stran. Braniše našli mrtvého po zásahu Rohanova meče ve shořelém hostinci.

„Uťal jsi spíš ruku než hlavu, Rohane, ale odměna vévody tě nemine. Braniš je po tvém zásahu mrtvý,“ řekl Georg, když se dostali z podzemí.

„Stejně tak odměna od krále. A není malá. Místo tvrze můžeš pomýšlet na hrad.“

„Jsem velmi poctěný, jen musím říct, že stejnou měrou si odměnu zaslouží i Jaroš. Bojovali jsme rukou nerozdílnou.“

„To už je na tobě, můj milý Rohane, je to nesmírně šlechetné,“ dodal Hartleb.

„A rozhodně nezapomenu na Ottu a našeho zachránce Petera.“

„A to není vše, je tady obrovské bohatství, shromážděné za léta krádeží a vražd. Dnes je těžké určit, odkud pochází. Domluvím se s tebou, pane Hartlebe. Část připadne našemu panovníku, část tvému králi. Ostatní zítra rozdělíme tak, aby každý, kdo se výpravy zúčastnil, dostal podíl.“

„To je velmi moudré, no myslím, že je i čas navrátit se do hostince a pořádně vše oslavit.“

Oslava byla velkolepá. Další den po rozdělení kořisti se část vydala na hrad v Heidenreichsteinu, další se vraceli do Čech. Stefan přijal pozvání Rohana na jejich tvrz. S nimi jel i Jaroš a dnes už v jejich službách Otto a Peter.

„Za rok se setkáme, bude-li nám osud příznivý,“ slibovali si s Georgem a Herbertem.

Až na české straně se od vojska Hartlebova oddělila skupinka pěti jezdců a čtyř nákladních koní. Směřovali ke staré Rohanově tvrzi. Doma je všichni nadšeně vítali. Jeho otec, dřív ve službách královských, byl už starší muž, jako většina stíhaný pakostnicí. Rohanova matka, ač jen skromně oděná, vyšla je uvítat z kuchyně, kde dohlížela na nové sloužící. I nyní stále krásná a milá. A tři sestry, jedna hezčí než druhá. Stefan se červenal a Jaroš se smál.

„Tak která se ti líbí?“

Několik dnů bylo stále co vyprávět. Jeden minesengr a dva potulní muzikanti zpříjemnili večery u dobré krmě, vína i tance. Nejstarší Anna se ráda bavila se Stefanem. V pohraničí všichni mluvili i německy a dívky se dokonce učily u mnicha latinsky. Uměly i číst a psát, což byla velká vzácnost. Něco času také věnovali lovu. Vyjížděla s nimi i Anna, ale spíš ukazovala Stefanovi okolí, navštívili poustevnu a mnichu, který ji obýval, přivezli četné dary. V okolí tvrze byly hluboké lesy plné zvěře. Rohan Jaroše ubytoval u sebe a chlapci si večer po koupeli v lázni dokázali nalézt plno vzrušivých her. Až budou příslušníky královské armády, budou jim takové okamžiky vzácné. Doba je velmi nejistá a král má neustále mnoho nepřátel doma, odbojné příbuzné na Moravě. Také využíval nepřátelství mezi římským králem Filipem Švábským a protikrálem Otou Brunšvickým. Velmi často se z nepřátel stávali přátelé a naopak. Je bude čekat určitě s Hartlebem tažení moravské.

Po čtrnácti dnech se zase všichni loučili. Stefan se přidal ke kupecké karavaně směřující do Kautsenu, čtveřice vyjela připojit se k vojákům Hartlebovým. Rohan s Jarošem se vyznamenali v taženích na Moravě. Stali se oporou rytířů pana Hartleba i oblíbenci krále. Stefan vícekrát navštívil Rohanovu tvrz a po roce požádal jeho rodiče o ruku Anny. Všichni jim přáli. Svatba byla na rodném hradě v Illmau. Sjeli se páni a rytíři z blízkého okolí i z českého pohraničí.

Samozřejmě i Herbert z Litschau a Georg z Heidenreichsteinu. Tři dny se hodovalo a pilo. Když se pak Stefan se svou paní odebral na jejich dvůr, pozval Jaroš své přátele na Rudoleckou tvrz. Jarošovi rodiče zase přijali pozvání na tvrz Rohanovu.

„Tady jsme slavili svátost manželství a budiž jim přáno. My, kterým tato radost je odepřena, zvolíme jinou kratochvíli. Vzhůru, mí drazí. Rožeň nad ohněm se roztáčí, do sudu naražena pípa, hudebníci již přijeli, zkřížit můžeme i jiné zbraně,“ zval je Jaroš.

„Já už ochutnal tamní pohostinství a věřte, široko daleko takového není,“ přidal se Rohan.

Za časného rána vyrazila skupina jezdců ke hranicím. Čtveřice rytířů jen se svými nejoddanějšími sluhy. Po příjezdu se všichni ubytovali. Uvítáním jim byla skvostná hostina, plná nevídaných lahůdek i pokrmů prostých, ale výtečných. V kuchyni už kraloval nový kuchař, dřívější kuchtík Vavřinec. K dobrému zažívání hráli muzikanti. Taky znalí místních poměrů. Minesengr Vacek, zvaný Slavík, i pištec Budivoj. U bubínků snědý Ital, překrásný Amorek, jehož přátelé zvali Býček. A přezdívka nelhala.

Kdyby mohl někdo nahlédnout do sálu v kamenné věži, uviděl by opět po roce rozjařenou společnost. Jeden rozdíl tu přece byl. Nikde ani jedna žena. Zato mladíci a chlapci, jeden hezčí jak druhý. Vstup do věže hlídali věrní Peter a Otto. Ani jim nechybělo nic z lahůdek, co byly odnášeny vzhůru. Venku na nádvoří byla navršena veliká hranice. Tam se také v podvečer shromáždili všichni z horního sálu.

„Zapalme tuto hranici, přátelé. Ať plameny vysoce vyšlehnou, aby zvěstovaly všem, že oheň není jen znamením zkázy, msty a nenávisti, ale i symbolem přátelství a lásky,“ volal Jaroš s pochodní v ruce.

„Ať plane naše hranice a hoří jak naše zapálená srdce,“ přidal se Georg.

„Plápolej a chraň nás přede vším zlým a nečistým,“ odříkal Rohan.

„Buď vzpomínkou na oběti zloby,“ zakončil Herbert.

Všichni vhodili své pochodně. Suché smolné dřevo rychle vzplálo a všichni museli odstoupit od sálajícího žáru. Pomodlili se za ty, co neměli štěstí jako oni. Několik zbrojnošů dohlédne, aby oheň neuškodil. Všichni se vrátili do sálu. Muzikanti se chopili nástrojů, veselí mohlo pokračovat. Postupně v horkém večeru si všichni dopřáli lázeň ve dvou kádích v přízemí. Místo šatu zvolili jen lehké pláště. První ho odhodil italský mladík, když s bubínkem vyskočil na stůl. Krásné tělo s nádechem bronzu umocňoval jeho ještě neprobuzený penis. Pohyboval se ladně mezi mísami s kusy opečeného masa a džbány vína. Jaroš ho přivolal a vzrůstající skvost mezi jeho stehny namočil do džbánu s medovinou. Všichni s údivem sledovali, jak roste, a medovina skapávající z růžového žaludu povzbudila jejich chuť. Každý chtěl ochutnat. Hoch i se džbánem obcházel stolovníky. Namočil svůj úd a dopřával jim slastné vzrušení. Sám vzdychal a pronášel slova díků a chvály. Býček byl vzrušivým počátkem. Přátelé u stolu se zbavovali plášťů, stejně tak i hudebníci a dva chlapci, co obsluhovali. Postupně se všichni vystřídali na stole. Na každém bylo co obdivovat. Posledním byl Jarošův kuchař Vavřinec. Jeho zadeček byl jednoznačně zvolen za nejkrásnější.

„To byla jen krása pro naše oči, ale je dostupná se vším.“

Z truhel vyndali kožešiny, přikrývky a polštáře. Rozprostřely se všude po zemi.

„Dám celé jmění, abych mohl první proniknout do nejkrásnější Vavřincovy studánky,“ volal Georg.

Za chvíli bylo slyšet jen úpění, vzdechy, výkřiky rozvášněných milenců. Býček se snažil dostát své pověsti, maje pod sebou Herberta, a přirážel s divokými vzdechy. Georg už měl Vavřincovy nohy na ramenou a zakoušel vzrušení, jaké nikdy nepoznal. Jaroš se svíjel s Vackem a Rohan měl Budivoje opřeného o truhlu. Herbert s Býčkem si stáhli k sobě jednoho z chlapců, co roznášeli víno. Rohan druhého. Pak všechny pohltilo bezbřehé milování, pokud stačily síly.

Po ranní očistě a snídani si čtveřice přátel vyjela na lov do blízkého okolí. Večer pokračoval ve stejném duchu. Po třech dnech stejně jako svatebčané skončili. Georg nelhal, vysázel přímo na holý Vavřincův zadek pěknou sumu. Ale přidali se i ostatní.

„Můj milý kuchtíčku, jsi bohatý muž. My býváme častěji v Praze než na svých tvrzích. Pomůžeme ti tam koupit pěkný kamenný hostinec a budeme častými tvými hosty.“

„Nu což, ještě nikdy se mi odnikud neodjíždělo tak těžce. Budeme mít vzpomínky na celý život. Díky a věřme v opětovné setkání. Dá-li Bůh, pozveme zase vás,“ loučil se Georg.

Ještě dlouho se Jaroš s Rohanem dívali za svými hosty.

„Jen doufám, že se někdy nepotkáme jako nepřátelé, nevím, jestli bych proti nim mohl pozvednout meč.“

„To bych taky nerad, Jaroši. No doufejme. A hranice ať planou, jako byla tato,“ Rohan zašlápl ještě kouřící uhlík.

„Vyjedeme ku Praze, příteli.“