Temná volba

I.

Slunce se dotýkalo dřevěných okenic, paprsky marně hladily drobné škvírky, ani těmi se jim nepodařilo vstoupit. Jarní vánek, vůně květin a čerstvé trávy, to vše bylo zadrženo. Nikdo a nic nevstoupilo. Opuštěný dům, v odlehlé části zpustošené zahrady, kam noha člověka nevstoupila desítky let. Šero si pomalu zabíralo kousek po kousku své území, zjevně k ničí nespokojenosti. Osamocený dům, snad kdysi honosný a krásný, dnes děsil. Snad i čas se v něm a kolem něho zastavil.

Teď se však objevila postava chlapce, hoch stěží desetiletý, zvědavě obcházel skoro neexistující plot. Zkoumavým pohledem hodnotil pokroucené větve suchých stromů. Jeden se mu obzvláště zalíbil. Rozhlédl se kolem sebe, jak očekával, nikde nebylo živáčka, opatrně vkročil na seschlou trávu. Pomalu, obezřetně došel k místu, jež ho zaujalo. Nemohl poznat, jaký strom kdysi byl ten, před nímž nyní stál. Hladké tělo bez kůry, bílé, několik větví. Obratně vyskočil na první větev, dost silnou, aby unesla jeho váhu. Spokojeně se usadil, zády opřený o kmen se rozhlédl. To byl hlavní důvod, proč k zahradě došel, dům sám o sobě ho nelákal, ale ani neděsil, zahrada ho zajímala moc. Začínalo se smrákat, bez pohnutí se díval, jak se vše kolem něho halí do šera a pak je pohlceno tmou. Kdokoliv by šel kolem, nespatřil by ho, štíhlé tělo dokonale splynulo s kmenem stromu. Byla to jeho první noc zde, první z mnoha.

Zvykl si chodit do zahrady natolik, že tu trávil veškerý volný čas. Četl, učil se, často jen odpočíval. Občas pohledem zabloudil k domu, který mu zprvu připadal hrozivý, strašidelný. Časem si zvykl, stal se pro něho jen domem. Po mnoho let v něm narůstala zvědavost, začal ho lákat k prozkoumání. Nejdříve z dálky, jen se díval. Dny, týdny, měsíce, roky plynuly a on se dostával blíž a blíž. Mnoho dní prostál bez pohybu, oči hypnotizovaly starou, kovovou kliku. Něco mu bránilo vstoupit, strach to ale nebyl. Až prudká bouře přinutila mladíka vejít, vlastně vběhnout do útrob domu.

Mokrý, zadýchaný se rozhlédl po vstupní hale. Studený vítr rychle ochladil vzduch, třásl se zimou. Chlad mu prostupoval až ke kostem, začínal si uvědomovat, že to není jen počasím. Lekl se, rychle vzal za kliku, ale ať dělal, co chtěl, nepohnula se. Strach ho opanoval, cloumal dveřmi, bušil pěstmi, křičel, a přestože byly trouchnivé, staré, na první pohled na rozsypání, nepohnuly se. Vyčerpaný, zoufalý se sesul na podlahu, přemohl ho pláč.

Sledoval ho, už dávno, v mrtvé zahradě. Toužil, aby vešel, a zároveň si přál, aby se to nikdy nestalo. Teď tu je, mladý, krásný a jen jeho. Nikdy neopustí dům, nikdy, jediné, co může, je zemřít. Při těch myšlenkách se mu na tváři usadil zlověstný úsměv. Nejraději by se na něj vrhnul hned, dokázal ovládnout své chutě i touhu, až se vypláče, bude unavený, bude snadnou kořistí, ani se nebude moc bránit. Nemýlil se.

***

Ležel na posteli, oči zavřené, na první pohled by se zdálo, že spí. Čekal. Blížící se kroky ho děsily, nehýbal se, jeho pán, majitel, si přišel pro svou porci. Pevněji sevřel víčka, ucítil dech svého mučitele na krku.

„Mohlo by to být o tolik hezčí, jen kdybys chtěl,“ zapředl.

Nepohnul se.

„Jen mi řekni své jméno.“ Ledové prsty opsaly kontury tváře.

Propadal se do sebe, co nejdál od chvíle a bolesti. Věděl, že upír, který desetiletí čekal v domě, jenž je sám o sobě pastí i vězením, mu záměrně způsobí víc bolesti, než by musel. Jako trest za to, že mu nechce dát všechno, něco mu totiž bránilo vzít si ho násilím. Krev ano, jeho ale ne. Klíčem bylo jméno. Stačilo mu prozradit své jméno a stal by se otrokem. Noah však vzdoroval. Jeho porce jídla se zmenšily na nejnutnější minimum, nemohl nikam, jen pokoj, ve kterém ho stařec navštěvoval. Stařec, s každou další dávkou krve se měnil, omládl, a i proto měl mladík vždy zavřené oči. Bál se, co uvidí, bál se, že ho pohled očí zhypnotizuje, sebere poslední zbytky vůle a on se podvolí.

Zasténal, bolestivé kousnutí, a silné paže mu sevřely krk.

„Děláš si to sám,“ zavrčel mu do obličeje. „Podívej se na mě, podívej se!“ vykřikl.

Zatnul zuby, celý se napjal, oči neotevřel. Očekával bití, muž ho už několikrát krutě ztloukl. Dostával se z toho týdny, levá ruka byla asi zlomená, hojila se dlouho. Ještě teď v ní občas cítil bolest. Upír nezaútočil, rychle odešel.

Vztek mu zatemňoval mysl, ani chuť chlapcovy krve nedokázala utišit jinou touhu. Živočišný, zvířecí chtíč. Toužil po něm, tak moc ho chtěl a nemohl mít, kletba ho držela v okovech. O co víc hoch vzdoroval, o to víc ho chtěl. Vztek jím lomcoval, několikrát ho už málem zabil. Bál se toho, bál se, že se to znovu stane, že zabije toho, kdo mu dává sílu a zároveň bere rozum. Křičel, šílel.

Noah se schoulil do klubíčka, čím dál častěji měl jeho věznitel ty strašné záchvaty vzteku a on tušil, že je ve stále větším ohrožení. Nemohl s tím nic dělat a pláč už nepřicházel, slzy došly. Ještě chvíli se dům otřásal hněvem svého pána, chlapec čekal, dlouho po tom, co se rozhostilo tíživé ticho, ležel bez pohnutí na zemi. Netušil, kolik uplynulo času, než se konečně odvážil otevřít oči, potemnělá místnost bez oken, jeho vězení. Bolestivě si vzdychl. Vzpomínka na zahradu a to, co ho do ní přivedlo, mu zkřivila tvář do bolestného úsměvu. Utíkal od těch, co ho týrali, až se stal vězněm bytosti z temnot, beznaděj se pozvolna vkrádala do jeho duše.

Několik dnů se mladíkovi vyhýbal, touha po krvi se dala ovládat, dnes už ale nemohl otálet, vstoupil do pokoje a okamžitě vycítil změnu. Něco se děje, hoch stál naproti němu, díval se mu do tváře, oči šokované tím, co vidí, klouzaly po jeho těle. A pak se to stalo.

Díval se na příchozího, nemohl uvěřit, pochopit, že je to tentýž muž. Před ním nestál stařec, byl to muž s bílou, zářivou pletí, pružné tělo v pohodlném a na první pohled drahém domácím oblečení. I přes krvavě rudé oči byl krásný, velmi přitažlivý. Teď víc než dřív připomínal šelmu, divokou, nebezpečnou, ale tak jak si člověk touží pohladit lva nebo tygra, zatoužil hoch dotknout se jeho tváře.

Skoro šeptem vyslovil své jméno.

„Noah.“

V mžiku byl upír u něho, hleděli si z blízka do očí, strach se znásobil, on už ale neměl sílu.

„Zopakuj to!“ hlas byl tvrdý, přísný.

„Noah, jmenuju se Noah.“ Sklopil hlavu.

Ledové prsty ho nečekaně jemně uchopily za bradu. Přinutil ho podívat se mu do očí. Měl pocit, že už nemá ani strach, pod silou pohledu se měnil v loutku, ztrácel vládu sám nad sebou, už není ničím. Poslední slza se svezla po jeho tváři. Náhle místnost proťalo světlo, upír odskočil a zmizel. Noah se svezl k zemi.

***

Něco bylo jinak, přesto, nebo právě proto neotevřel oči, nepohnul se. Ležel v měkké posteli, jemná vůně povlečení, i on byl vykoupaný. Po takové době příjemný pocit i děsivý. Kdo a proč? Zaslechl hlasy.

„Pořád spí?“

„Ano. Byl jeho vězněm dlouho. Myslím, že jsi přišel na vteřinu přesně, podle jeho chování se mu v tu chvíli vzdal.“

„Až ten den?“

„Jo.“

„Podle toho, jak vypadal, ho musel věznit dlouho.“

„Je to zvláštní, jak ho znám, nikdy by nečekal déle než několik týdnů. Tentokrát se musel ovládat.“

„Asi o něho hodně stál.“

Ozvalo se nesouhlasné odfrknutí.

„Stál o něho? Děláš si srandu? Viděl jsi, jak ten kluk vypadá? Vyhublý na kost, musel mu dávat strašně málo jídla. Nechci vědět, jak by to vypadalo, kdyby tam neměl alespoň záchod.“

„Přežije, to je hlavní.“

Zavrčení.

„Vážně? Už jsi slyšel o jeho rodině? Pořád váhám, kde mu vlastně bylo hůř, jestli doma, nebo když byl v moci toho bastarda.“

Rána, nejspíš pěstí do stolu.

„Arcane, nemusíš mi kvůli tomu rozmlátit nábytek.“

„Promiň. Prostě mě štve, že jsme vůbec nevěděli, kde ten parchant je. Ten kluk není první, ale určitě jediný, který to přežil. Ten, kdo uzamkl dům kletbou, to měl nahlásit. Že jsme je našli, byla čirá náhoda.“

Hlasy se vzdalovaly, až utichly, Noah usnul.

Když se probudil, se stále zavřenýma očima poslouchal, jestli se kolem něho něco děje. Ticho. Pomalu, opatrně rozlepil víčka. Spatřil neznámého muže, sedícího kousek od něho v křesle. Mlčel a díval se na něho. Noaha zaplavila vlna strachu, cukl sebou, bezděčně zatnul ruce v pěst. Vyčkával.

Díval se na chlapce, čekal na jeho první reakci, bylo to, jak si myslel. Strach. Čistokrevná hrůza v hnědých očích, které ho upřeně pozorovaly, jako by se bál pohlédnout jinam. Zhluboka se nadechl.

„Noahu, nemusíš se bát, jsi v bezpečí. Nikdo na tebe nebude spěchat, vyptávat se. Jen mě prosím chvíli poslouchej. Jmenuju se Ante, jsi v bezpečném domě, mém domě. Budeš tu mít čas se zotavit. Celý dům je ti k dispozici, jít můžeš kamkoliv, jen za zdi ne. Rozumíš?“

Lehké přikývnutí byla jediná odpověď. Dobře, kluk mu to neusnadní, asi z něj teď nedostane ani slovo. Nenechal se odradit a pokračoval.

„Myslím, že už jsi pochopil, jak reální upíři jsou. Ne všichni jsou jako ten, se kterým ses setkal. Byl to zločinec i pro svůj lid. Nevíme kdo, někdo ho ale kletbou uvěznil v tom domě, on využil všeho, co šlo, aby v něm udržel toho, kdo vstoupí. Byla to náhoda, že jsme vás tam našli, hledali jsme někoho jiného.“

Zatřepal hlavou, potřeboval si utřídit myšlenky, nezahltit vyděšeného mladíka hromadou zbytečných informací. Nakonec se dozví všechno, nemusí to ale nutně být v prvních deseti minutách.

„Podívej, teď je hlavní, abys nabral sílu. Cokoliv budeš potřebovat, dej vědět. Pokud to je v mé moci, zařídím to.“

Vstal, Noah z něj nespouštěl oči. Ante mu věnoval úsměv, který se nesetkal s žádnou odpovědí. Mladíkova tvář byla kamenná. Jen pohyb hrudníku prozrazoval, že není socha, že dýchá. Došel mu pro jídlo, které raději položil na stolek u postele, na křeslo dal hromádku oblečení.

„Ty šaty patří Eliasovi, taky tu bydlí. Myslím, že jste zhruba stejně velcí, tak by ti to mohlo být. Má plnou skříň všeho možného, něco ti vybral.“

Reakce nula, jen ty hnědé oči.

„Tak jo, nechám tě v klidu. Dobrou chuť.“

***

Minuty plynuly, nehýbal se. Na nic nečekal, prostě jen nebyl schopen pohybu, dlouho trvalo, než napětí povolilo. Vysoukal se z peřin, opatrně vstal. Chodidla se dotkla podlahy, nestudila. Noční košile mu sahala až ke kotníkům, došoural se do koupelny. V zrcadle spatřil svoji tvář, lekl se. Sám sebe se lekl. Popelavá barva kůže, propadlé tváře, vybledlé, bezkrevné rty. Nepřirozeně dlouhé vlasy, málem se nepoznal. Byla mu zima, ledové ruce si proto ohřál pod proudem teplé vody. Vrátil se do pokoje, pohled mu padl na hromádku oblečení, začal se jím probírat. Zdálo se, že Elias má rád černou barvu. Jen pár kousků bylo tmavě šedých. Vybral si a pak už se pustil do jídla. Chutnalo mu, a i když myslel, že všechno do sebe nedostane, nezůstal ani drobeček. Uvažoval, že se vydá podívat, kde se vlastně octl, ale chtělo se mu tak moc spát, že se raději natáhl na postel. Do minuty usnul.

Nové probuzení bylo už v noci, alespoň podle tmy, halící vše kolem. Tentokrát už chtěl vědět, kde je. Pomalu procházel chodbou, nikoho nespatřil. Nikde žádné rohy, po pravé ruce jedny dveře vedle druhých, další pokoje, místnosti, do nichž nehodlal ani náhodou nahlédnout. Po nějaké době se octl znovu u dveří svého pokoje, opsal kruh. Zrovna se rozmýšlel, kde je vstup do středu prostoru, nikde ho neviděl, přitom spatřil zahradu a lavičky. Zatoužil vyjít ven, na vzduch, alespoň na chvíli. Dům byl zjevně něco jako velká obruč se zahradou uprostřed, všechno směřovalo do středu budovy, a ještě ta zeď, o které mluvil Ante.

„Zdá se, že ti moje oblečení padne.“

Hlas kousek od něho. Trhnul sebou, rychle se otočil. Nejasně rozeznával obrys postavy, ale tušil, kdo to je. Má jeho oblečení, musí to být muž jménem Elias. Moc z něho neviděl.

„Byl jsem zvědavý, přiznávám.“

O krok se přiblížil.

Noah se nehýbal, tělo mu začínalo tuhnout strachy. Elias to zřejmě vycítil, rychle couvl.

„Neboj se, nejsi v ohrožení, neublížím ti.“

Noah nechtěl mluvit, nemohl říct proč, ale rozhodl se mlčet. Děsilo ho, že znají jeho jméno.

„Noahu, kdybychom tě chtěli zabít, už tu nejsi. A to, co se ti stalo…,“ nedořekl.

Chlapci se zatmělo před očima, všechno kolem něj zmizelo.

II.

Tolik se mluvilo o tom, čím vším ten kluk prošel, o jeho rodině, pak o domě. Byl zvědavý, nedokázal odolat. Navíc, dal mu své oblečení, tak snad s ním může prohodit několik slov. Měl štěstí. Spatřil, jak vychází z pokoje, sledoval ho. Obešel chodbu a zase by zmizel. Mladík o něm nevěděl, musel se tedy ozvat. Moc toho nenamluvili, omdlel. Bylo snadné ho chytit do náruče, teď tedy ležel v jeho posteli. V jeho, do Noahova pokoje vstoupit nemohl, nebyl pozván.

Zase se probouzel v posteli, už toho pomalu začínal mít plné zuby, vždycky chvilku trvalo, než si uvědomil, kde je, co se to děje. Teď okamžitě poznal, že není ve své posteli, tedy v té, ve které se nacházel před pár hodinami. Zhluboka se nadechl a otevřel oči. Byl tu, Elias. Seděl na kraji lůžka, usmíval se.

„Neměl bys ještě nikam chodit sám, nemáš dost sil.“

Ticho.

„Dobře, hele, vím, že tvoje zkušenost není nic moc, ale přesto, že jsem upír, tak nekoušu.“ Lehký úsměv. „Vážně. Stejně tu nějakou dobu budeš. Prosím, můžeš mi věřit. Nejsi tu mezi nepřáteli, chceme ti pomoct.“

Modré oči se vpíjely do hnědých, hledaly odpověď. Noah se posadil, nejraději by se rozběhl pryč. Upír, Elias je upír a on je v jeho pokoji. Bylo to tak podobné tomu, co prožil, pokusil se utéct, pokusil. Silné paže ho zadržely, Elias ho sevřel v železném objetí.

„Poslouchej, prosím poslouchej mě.“ Šeptal mu těsně u ucha.

Noah se snažil vyprostit, neměl šanci. A aniž by tomu dokázal zabránit, rozplakal se. Sevření povolilo. Upír ho držel jednou rukou, druhou chlapce jemně pohladil po vlasech.

„Neublížím ti.“ Nechal slzy vpíjet do látky svého oděvu.

Elias ho hladil po zádech i vlasech, vyčkával, až se zklidní. Noah se pokusil odtáhnout, pustil ho. Odsedl si, ale neutíkal. Upír se nadechl, než promluvil, dveře pokoje se rozletěly, stál v nich neznámý muž. Noah se instinktivně stáhl a využil toho jediného, kdo byl na blízku. Skryl se za Eliase.

Arcan na tu scénu nevěřícně zíral. Elias, samotář, a mladík je u něho? Navíc jak se zdá, tak dobrovolně, přece by se mu netiskl na záda, kdyby tu být nechtěl.

„Noahu,“ pokusil se s ním promluvit.

„Vypadni, Arcane, tady nemáš co dělat,“ syčel Elias.

„A co tu dělá on, co jsi s ním provedl?“ nenechal se příchozí odbýt.

„Do toho ti nic není, táhni, sakra!“ vykřikl.

Noah cítil jeho vztek, napětí, položil mu ruce na záda, zavřel oči, zhluboka se nadechl.

„Nic mi není,“ zašeptal.

Hádka se rozplynula během vteřiny. Arcan se na ně díval, Elias se na Noaha otočil. Jejich oči se na okamžik setkaly. Mladík znaveně opřel čelo o jeho krk.

„Jsi si jistý?“ nedůvěřivě si Arcan ověřoval stav věcí.

Odpovědí bylo jen přikývnutí.

„Vypadneš už?“ štěkl po něm Elias.

Vypadl.

Opatrně vzal chlapcovu tvář do svých dlaní, přinutil ho, aby se mu znovu podíval do očí.

„Něco si ujasníme teď hned. Nejsem tvůj nepřítel a nejsem na kluky. Jestli hledáš společníka v neznámém světě, přítele, bratra, pokud chceš – máš ho. Nic víc. A… nebudu tě žádat o tvou krev, nikdo tady. Jasný?“

Kývnutí.

„Pojď sem.“ Znovu si ho stáhl do náruče, prohrábl dlouhé vlasy. Mladík cuknul. „Copak? Dlouhé vlasy se ti nelíbí?“

Zavrtění hlavou.

„No prosím, tak to bude první, co vyřešíme, chceš teď? Tady je den noc a noc je den.“

Přikývnutí.

„Fajn, asi si moc nepopovídáme,“ usmál se.

Cítil se volně, rukou snad už posté přejel po krátkých vlasech, na kolik, dva milimetry? Usmál se sám pro sebe. Elias ho pozoroval, proměnu a radost. Vracely se mu zasuté vzpomínky, vzdálené, bolestné, které on sám od sebe odháněl, teď tu byly. Bratr, jeho druhá šance, možná.

***

Všichni si rychle zvykli, že ti dva nejdou nikam jeden bez druhého. Noah nemluví a Elias ho žárlivě střeží, to, že jsou pár, o tom snad nikdo nepochyboval. Oni sami to nepopřeli ani nepotvrdili. Noah se zotavoval, v doprovodu Eliase se seznamoval se svým novým, možná jen dočasným domovem. Teď stál zas v bezpečné vzdálenosti, sledoval Eliase, jak vrhá nože. Byl v tom opravdu dobrý.

„Chceš to zkusit?“ nabídl mu.

Naznačil, že ne.

„Pojď, neboj se toho,“ lákal ho upír.

Neochotně k němu došel. Elias mu podal nůž, byl překvapivě lehký, ostří působilo hrozivě. Pokusil se zaujmout stejný postoj jako jeho druh a hodil.

„Na střed!“ vykřikl Elias a podal mu další nůž.

Opakoval hod několikrát, nebyl to vždy střed, ale šlo mu to.

„Máš talent,“ povzbuzoval ho přítel.

„To teda má.“ Za jejich zády se zjevil hlavní zbrojíř. „Zkus mu dát do těla. Zesílil, tak na sobě může zapracovat.“

Než ho Elias odbyl, Noah nadšeně přikývl.

„No dobře, bratříčku,“ pousmál se upír. „Uvidíme.“

Arcan byl dlouho pryč, povinnosti ho zavedly daleko od hlavního sídla. Z mnoha důvodů se nemohl s nikým spojit. Odpočinek rád vyměnil za setkání s přáteli. Nemluvili o nikom jiném než o Noahovi. Jeho vztah s Eliasem byl brán jako samozřejmost, a to, že se osvědčil i jako bojovník, udělalo na mnohé dojem. Ani on tak neodolal a zašel se podívat, jak se mu daří. Co spatřil, mu vyrazilo dech.

Krátce střižené vlasy Noahovi neskutečně slušely, už nebyl vyhublý kluk. Štíhlé tělo v těsném oblečení, svaly na něm jen hrály. Pohyboval se mrštně, s lehkostí. Arcan z něho nemohl spustit oči.

„Na to zapomeň!“ zavrčel mu někdo do ucha.

Než se otočil, věděl, s kým má tu čest.

„Co ti vadí?“ snažil se udržet mírný tón.

„Vidím, jak ho hltáš očima, nedovolím ti se k němu ani přiblížit. Tobě ne.“

„To rozhodnutí není na tobě,“ neovládl se Arcan.

„Zapomeň. Lea jsi zničil. Na tohle…“

„Nevíš, o čem mluvíš, Eliasi, Lea nech na pokoji.“ Zmínka o Leovi ho naštvala.

Nevnímali ticho kolem sebe, pohledy všech upřené jenom na ně. Elias se nadechl, na chvilku ztuhl a pak něco řekl Arcanovi pro Noaha neznámou řečí. Prostorem proběhlo zašumění, mnozí se rychle podívali na Noaha. Byl vyděšený. Co to řekl? Co se stalo?

Elias chytl mladíka za ruku, táhl ho pryč, do jeho pokojů, kam už má i on dávno přístup. Když za nimi zapadly dveře, Noah se na něho vrhnul.

„Co se stalo, co jsi mu to řekl?“ dožadoval se vysvětlení.

„Noahu, prosím, nech mě to vysvětlit,“ snažil se ho uklidnit, nedařilo se mu to.

„Eliasi.“

„Že jsi můj, že mi patříš, jen mně.“

„Cože?“

„Omlouvám se, Noahu, promiň. Vyklouzlo mi to, nezlob se.“

„Proč? Sám jsi…“

„To platí, beru tě jako bratra.“ Prohrábl si vlasy. „Arcan je zmetek, Leo byl skvělej kluk, zamiloval se do něho. On ho chvíli nechal ve své blízkosti a pak…“

„Pak co?“

„Úplně se od něho odříznul, vyhýbal se mu. Víš, kdysi jsme hodně bojovali i mezi sebou, v jednom takovém boji Leo padnul. Myslím, že se prostě nechal zabít. Chápeš? Nemůžu tě nechat takovému chlapovi, zničil by tě, a to už nedovolím.“

„Už?“

Upír opřený zády o zeď se svezl na podlahu. Díval se před sebe, byl ale desítky let od onoho místa. Noah si k němu sedl, opřel se mu o rameno. Vyčkával.

„Měl jsem bratra, a místo abych se o něho postaral, zajímala mě jen zábava. Ženy, dívky, večírky, bitvy. Ztratil jsem ho, už dávno. Nezemřel, jen se mnou přerušil kontakty, odešel tak daleko, abych za ním nemohl.“

„Proto jsi teď sám, než ses mě ujal, nikdo ve tvém životě nebyl?“

„Ano, bratříčku, než jsi přišel ty, nikdo v mém životě nebyl,“ pohladil mladíka po tváři, přitáhl si ho do náruče. „Jenže jsem udělal blbost, zase.“

„Myslíš to, že jsi ze mě teď oficiálně udělal svého partnera? Možná ne.“

„Na co myslíš?“ překvapeně na něho Elias pohlédl.

„Tak stejně si všichni myslí, že k sobě patříme, jsme pár. Jestli ne všichni, tak většina. Ty nikoho nechceš k sobě pustit, taky si nikoho nehledám. Vždyť víš proč. Tak to tak nechme. Líbání na veřejnosti od nás snad nikdo nečeká? Nebo jo?“ lekl se.

„Ne, to určitě ne,“ usmál se Elias. „I když si to lidi nemyslí, v tomhle jsou upíři dost zdrženliví. Vážně to tak chceš nechat?“

„Ano,“ usmál se Noah.

„Možná máš pravdu.“

Od toho dne už nikdo nepochyboval, že jsou pár. Jejich zdrženlivé chování na veřejnosti přičítali Eliasově dlouhé osamělosti a Noahově osudu, který ho mezi ně přivedl.

Arcan se od nich držel dál. Pokud se s nimi potkal, Elias okamžitě mladíka ochranitelsky přitáhl k sobě. I ta letmá setkání stála Arcana hodně sil. Přes všechno, co věděl, nemohl uhasit plamen touhy, který v něm hořel. Nedokázal to ovládnout. V noci se budil rozpálený, s Noahovým jménem na rtech, sny to byly divoké, vášnivé. Snažil se jim dvěma vyhýbat, jak to jen šlo.

III.

Noah se toulal po městě, už dávno nemusel zůstávat jen v hlavním sídle. Byl dost zkušený na to, aby se ubránil, lidem určitě. Ve svých třiadvaceti letech byl pro upíry mladíček, ne však pro lidi. Mohl si užívat slunce, volnost, svobodu a samotu. Potřeboval ji, alespoň občas. Elias mu nebránil, jejich přátelství, bratrství bylo pevné. Důvěřovali si, pomáhali. Noah byl šťastný, a dnes obzvlášť. S úsměvem na tváři se vydal domů, do sídla upírů, jeho domova, opravdového, jediného, jaký kdy měl. Překvapilo ho, když Eliase nenašel, byli domluveni a on nikde. Nebylo obvyklé, že by se zdržel, a když, dal včas vědět.

Než o tom vůbec mohl přemýšlet, někdo zaklepal, po chvíli vstoupil Ante. Jen na něho pohlédl, Noah věděl, že se něco stalo, něco zlého. Muž hledal slova, mladík k němu rychle přistoupil.

„Co se stalo?“

Ante i všichni ostatní si už dávno zvykli, že nemluví. Byl tak překvapený, že rychle odpověděl.

„Elias, je zraněný, šel s ostatními…“

„Kde je? Vezmi mě k němu.“ Sklopil hlavu. „Prosím.“

Muž ho bez dalšího otálení za jeho přítelem dovedl. Bylo zřejmé, že nemá cenu teď cokoliv vysvětlovat.

Noah se němu vrhnul, sevřel ledovou ruku ve své. Elias vypadal, jako by spal, upíři ale nespí. Mladík se tázavě podíval na lékaře.

„Něco mu dali… Nemůžu přijít na nic, čím ho probudit.“

„Kdo? Proč?“

Dvě slova a všichni ztichli, bylo tak neobvyklé slyšet ho mluvit. Na všechny to působilo stejně. Jeden z upírů mladíkovi v krátkosti vysvětlil, kam a proč šli, co se stalo a co vědí. K tomu, jak pomoci Eliasovi, ale nemohl nic dodat. Nakonec se všichni vytratili, Noah zůstal sám. Pohladil nehybnou tvář, opatrně se k němu přitiskl, objal kolem pasu, tvář přitiskl ke krku. Po tvářích mu stékaly slzy.

„Probuď se, prosím,“ zašeptal.

Tuhle scénu sledoval se zatajeným dechem a srdcem bolestně sevřeným Arcan. Jestli si kdy dělal naděje, byly v prachu. Tolik citu v jednom objetí, tolik náklonnosti ve třech slovech. Nikdy Noaha nezíská. Přesto nedokázal odejít, trvalo nekonečně dlouho, než se v tichosti vytratil. Obraz jemných prstů hladících Eliasovu tvář se mu vypálil jako cejch. Další z mučivých vzpomínek do jeho soukromého pekla.

Uběhly dny, nic se nezměnilo. Noah ztrácel naději, strach mu svíral celé tělo. Skoro nejedl a nebylo to tím, že by měl nedostatek, jen nedokázal nic polknout. Vzpomínky na minulost, utrpení, se mu pozvolna vkrádaly do snů, těžkých, dusivých, ze kterých se budil ještě unavenější.

Cítil na krku starcovy rty, bolest, když mu zuby prokousl kůži.

„Dáváš mi život, chlapče, brzo mi dáš mnohem víc,“ ta slova ho probudila ze snu.

Zadýchaný, vystrašený se rozhlédl kolem sebe. Vedle něho poklidně ležel Elias. Noah sebou cukl.

„Dáváš mi život.“ Starcova slova.

V okamžiku se rozhodl, opatrně přiložil své zápěstí k upírovým rtům, nedalo moc práce poranit se o zuby tak, aby začal krvácet. Chvíli se nic nedělo, pak mu Elias bolestivě sevřel ruku, zabořil zuby hluboko a pil jeho krev.

Noah zavřel oči, bylo mu špatně, náhle upír odskočil.

„Co jsi to udělal?“ vrčel.

Noah se nepohnul, neotvíral oči. Jestli něco provedl a ten, kterému jedinému důvěřuje, se na něho zlobí, nechce to vidět. Chvíli bylo ticho, pak ho chladné prsty pohladily po tváři.

„Bratříčku.“ Elias sevřel mladíka v náruči. „Podívej se na mě. Noahu.“

Splnil jeho přání.

„Co tě to napadlo? Vůbec nevíš, co jsi riskoval!“

„Jsem tak rád, že jsi vzhůru,“ vydechl a objal upíra.

„I já.“

Chvíli tak setrvali, než se Elias odtáhl. Vážně se na Noaha podíval.

„Nikomu to nesmíš říct, nikomu. Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Rozumíš?“

Naléhavost jeho hlasu mladíka zaskočila. Je to přece upír, dřív se ke krvi nedostali jinak. Proč je to takové tajemství? Ale Eliasovi věří, jako nikomu. Pokud po něm chce, aby o tom mlčel, bude mlčet. 

„Nikomu to neřeknu, nikdy, přísahám.“

„Dobře.“

Elisovo probuzení bylo velkým překvapením, nikoho nenapadlo to více řešit. I doktor to nakonec nechal být, všechno se rychle vrátilo do starých kolejí.

Všechno kromě Eliase. Nejdřív si Noah myslel, že potřebuje trochu času. Brzo mu došlo, že v tom je něco víc. Vyčkával. Strach o Eliase mu nakonec dodal odvahu. Našel ho sedět na zemi, oči upřené před sebe, ve tváři smutek. Stoupl si před něho. Upír ho vůbec neviděl, přidřepl si.

„Eliasi.“

Nic.

Opatrně mu položil ruku na rameno, teprve teď se jejich oči skutečně potkaly.

„Noahu, promiň, trochu jsem se zamyslel.“

„To se ti v posledních dnech stává pořád, skoro jako bys pořád spal, jen s otevřenýma očima. Co se děje? Mám o tebe strach.“

„Nic, vůbec nic.“

„Už si lžeme?“ povzdechl si mladík.

„Ne, jen… Dobře, tak dobře. Víš, kde jsme byli, to už ti ostatní řekli.“

„Ano, šlo o nějaký dokument. Něco, co se týká vaší rasy, minulosti. Jeden sběratel ho koupil v aukci, na kterou se dostal z pozůstalosti. Setkali jste se s jinou skupinou upírů. Víš, že na to rozdělení na rody a všechna propojení nemám hlavu. Jen mi je jasný, že tihle nejsou vaši přátelé.“

„Byl s nimi můj bratr.“

„Cože?“

„Můj bratr, ten, co mi píchnul ten sajrajt, byl můj bratr.“ Prudce vstal.

„Řekl ti…“

„Neřekl mi nic. Poznal mě hned i já jeho. Vrazil mi jehlu do krku, pak už mám tmu. Další, co si pamatuju, je chuť tvé krve, tvoje…“

„Moje co?“ překvapeně vykřikl.

Elias vzdychl, chyba, to byla chyba. Měl si dát pozor na jazyk. Dokud by se Noah sám nezeptal, neřekl by mu nic. Lhát mu opravdu nechtěl, po tom, co ví teď, nechce zklamat jeho důvěru. Byl mu opravdu bratrem, cítil to tak.

„Jeden z důvodů, proč nám vyhovuje pít upravenou krev, je, že nejsme zahlceni vzpomínkami těch, od kterých ji získáváme.“

Čistokrevná hrůza se zračila v Noahových očích.

„Jaké vzpomínky?“

„Všechny, Noahu, vím o všem, o čem jsi věděl ty, ve chvíli, kdy jsi mi dal pít svou krev. Chvíli mi trvalo, než jsem si tvé vzpomínky utřídil, veselé nebyly.“ 

Vykročil k mladíkovi, ten instinktivně couvl. Zastavil se.

„Bojíš se mě?“

„Ne, ne, jen…“ Co má říct? Elias o něm ví všechno, nemá před ním žádné tajemství, připadal si jako nahý. Jen šlo o jeho duši.

„Bratříčku.“ Upír k němu znovu vykročil. Tentokrát necouvl, nechal se obejmout. „Nikdy bych ti neublížil, slyšíš, nikdy.“

Od toho okamžiku spolu mluvili neustále. Elias se poctivě snažil Noahovi odvyprávět svůj příběh, jeho byl ale delší než Noahův. Jestli dřív někdo pochyboval o jejich vztahu, teď už nikdo. Nehnuli se od sebe ani na okamžik. Elias byl žárlivý strážce, nikdo se k mladíkovi nesměl přiblížit. Jedinou výjimkou byl Ante. Ze začátku se někdo pokoušel o vtípek, jen provokovali, nic víc. Eliasova reakce byla víc než prudká, okamžitě útočil. To úplně stačilo, aby se všichni drželi v uctivé vzdálenosti. Už se nestávalo, že by jeden nebo druhý kamkoliv odešel. Vždy spolu. Noah přestal opouštět zdi jejich domova, k načerpání slunečního tepla využíval střed kruhového domu, který k tomu byl určený. Nebyl zde jediným člověkem. Elias ho neopouštěl ani v těchto chvílích, z bezpečné vzdálenosti vyčkával, než se vrátí. Často se jejich pohledy setkaly, upír chlapce bedlivě střežil.

IV.

Stáli, upřeně hleděli před sebe. Náhle Elias sevřel Noahovu ruku, silně, až sebou cuknul. Podíval se směrem, kterým se díval jeho bratr, nemusel dlouho pátrat. Lamon, podoba s Eliasem byla zřejmá. Sevřelo se mu srdce, věděl, co teď cítí Elias. Okamžitě si vybavil upíra na nemocničním lůžku. Ten, který mu to způsobil, je teď tady. Odejít nemohli, šlo o důležitou událost, museli tu být všichni, smíření rodů. Opětoval stisk bratrovy ruky, pak se o něho opřel, silná paže se ovinula kolem jeho boku.

Arcan se na ně díval, bylo mu jedno, kdo přichází, v danou chvíli i důvody celého setkání. Noaha s Eliasem měl přímo před sebou. Bylo zvláštní je takhle vidět, uvědomoval si, že před časem by ho jen tohle zabíjelo. Teď ale jen viděl zamilovaný pár, on sám už patřil k někomu jinému.

„Arcane, jsi v pořádku?“ Ruka přítele se dotkla jeho, prsty se propletly. Podíval se na Deana. „Tebe to ještě nepustilo?“ dostal otázku.

Jemně mu přejel palcem po hřbetu ruky, Dean se usmál.

„Ty víš, že patřím k tobě.“

Víc si neřekli, jednání začala.

***

Dvě hodiny se nehnul z dosahu slunečních paprsků. Jakmile vstoupil pod ochranu stínu, Elias ho obejmul. Oba se usmáli. Noah se s bratrem cítil šťastný, v bezpečí. Elias se zase rád nechával obestřít teplem a vůní, které s sebou přinesl ze zahrady. Byl to po dlouhé době volný den, užívali si ho jen spolu, v klidu, co nejdál od ostatních.

„Tady jsi,“ přerušil ticho cizí hlas.

Upír ztuhl, napětí se rychle přeneslo na mladíka. Elias se vymanil z jeho objetí, otočil se čelem k příchozímu, Noaha skryl za sebou.

„Tak je to pravda, ty a člověk, dokonce muž. Překvapil jsi mě, bratře.“

„Co chceš?“

„Proč jsi tak chladný? To ty jsi mě nechal samotného, nemůžeš mi zazlívat, že jsem hledal přátele. Našel jsem je, i když ne tam, kde by sis to přál. Nikdy jsem ale nezapomněl, jsi můj bratr, moje rodina.“

„Naposledy mě setkání s tebou stálo málem život,“ zasyčel Elias, pomalu nutil Noaha k ústupu.

„O čem to mluvíš?“ překvapení v hlase bylo jednoznačné.

„Nech nás.“

Noah poznal, že je zle, tohle může skončit rvačkou. Už to viděl, tohle nemůže dovolit. V okamžiku si stoupl před Eliase, oči upřel na Lamona. Nic neříkal. Upír si ho pečlivě prohlížel, pak se otočil a odešel. Než se tak stalo, zahlédl mladík v jeho očích záblesk. Smutek a bolest.

„Příště se mezi nás nestav! Může se ti něco stát,“ zlobil se Elias.

„Vyhrožuješ?“ s otázkou poslal bratrovi i úsměv.

„Ne. Ty víš, že ne, já jen… prostě… vždyť víš proč…“

Do setmění bylo daleko, a tak Noah spal, Elias po jeho boku. On ale nespal, cítil ochranitelský pohled bratra, nechal zavřené oči, v hlavě se mu rodil plán, určitě nebezpečný, ale dluží Eliasovi. Musí mu pomoct, když pro nic jiného, tak pro pouto a přátelství, které mezi nimi je. Jen musí vymyslet, jak se dostat na několik hodin z jeho dosahu.

Za několik dnů se mu nečekaně naskytla příležitost.

Elias byl povolán, nemohl odmítnout a s ohledem na upíry, kteří nyní byli hosty v jejich domě, nesměl jít Noah s ním. Upíři, dočasní obyvatelé, s lidmi svůj život ani domov nesdíleli. Bez toho, aby si to museli říkat, Elias očekával, že mladík zůstane v pokoji, počká na něho. To ale Noah neměl v plánu. Jakmile si byl jist, že už může, zamířil k obytné části, která sloužila návštěvě. S každým krokem rostl jeho strach, musel to ale dokončit. Nebyl ani dost blízko svému cíli, když byl zastaven. Ledová ruka ho vzala pod krkem, bez varování a tvrdě přirazil neznámý upír mladíka na zeď.

„Co tu chceš?“ položil otázku. Nedal mu ale šanci odpovědět, Noah nemohl ani dýchat, natož mluvit.

„Okamžitě ho pusť!“ ženský hlas už vnímal jen vzdáleně, za chvíli ztratí vědomí. Vteřinu před tím, než k tomu došlo, sevření povolilo. Sesul se na zem, popadal dech. Dva upíři stojící nad ním se dohadovali.

„Nemá tu co dělat!“ štěkl muž.

„Jsme tu hosty, oni s lidmi žijí. Navíc on k někomu patří, víš přece, co říkal Lamon.“

„Tenhle?“ odpor a znechucení v hlasu nešlo přeslechnout.

Noah se snažil to nevnímat. Navíc diskuse skončila, velmi rychle. Někdo k němu poklekl, opatrně mu pomáhal vstát.

„Noahu, jsi v pořádku?“

Podíval se na něho, Lamon. Byl teď tak moc podobný Eliasovi, stejně ustaraná tvář, intonace hlasu. Mladík se o něho bez odpovědi opřel.

„Pojď, odvedu tě, k tobě. Ano?“

Přikývl. Nechtěl potkat další upíry, kteří na něho budou pohlížet s odporem. Přede dveřmi jeho pokoje Lamon zpomalil. Mladík se pousmál.

„Pojď dál, jsi vítán,“ pozval ho.

Prohlíželi si jeden druhého, upír byl netrpělivý.

„Proč jsi tam chodil? Přece víš, že nejsme všichni stejní, že…“

„Šel jsem za tebou.“

„Cože?“ byl překvapený. „Proč?“

„Kvůli Eliasovi. On si myslí, že jsi ho chtěl zabít.“ Lamon se prudce nadechl. „Ale ty jsi mluvil o tom, že jsi ho zachránil. Chci slyšet tvou verzi, vědět o tvých důvodech, proč jsi to udělal.“

„A to si myslíš, že ti to jen tak řeknu?“

„Nemusíš, vím, že nemusíš,“ povzdechl si.

„Chybíš mu, ani nevíš, jak moc. Myslí na tebe každý den, teď víc než dřív. Cítil se vinen, teď je zase naštvaný. Záleží mi na něm, víc než komkoliv jiném, je můj… je mi blízký.“ V duchu si oddechl, málem se prozradil.

„Slyšel jsem i viděl, jak tě chrání. Noahu…,“ nedořekl. Dveře se rozlétly a Elias na Lamona rovnou skočil. Mladík se jim obloukem vyhnul, rychle dveře přibouchl.

„Eliasi, dost! Přestaň, já ho pozval dál! Eliasi!“ křičel.

V okamžiku byl přiražen ke zdi, málem ztratil dech, dnes už podruhé. Elias si ho měřil pohledem, temným pohledem.

„Proč jsi ho pozval?“

„Prosím, bratříčku, moc tě prosím, vyslechni ho. Nevěřím, že ti chtěl ublížit, myslím, že tak jak chybí on tobě, ty chybíš jemu.“ Upír povolil tlak, mladík ho rychle obejmul. V odpověď ho Elias pohladil po vlasech, sklopil hlavu.

„Bratříčku?“ byl překvapený Lamon. „O co tu sakra jde?“

V.

Seděl v tichu pokoje, zavřené oči, snažil se srovnat si všechno, co mu ti dva řekli. Chtěl zpátky svého bratra, a jak se nyní zdá, má bratry dva, navíc, oni to tají. Pochopil, jak k tomu došlo, ale nesouhlasil, že by to tak mělo být napořád. Jejich pouto je nezvykle silné, skoro žárlil. Ale myslel i na to, co si oni nechtějí připustit, jednou se zamilují, co budou dělat potom? Svalil se na postel. Přesně tak ho Hanare našla.

„Máme problém, temní jsou tady.“

Okamžitě byl na nohou.

„Cože? Nikdo je nezval, sem určitě ne.“ Zuřil, teď, právě teď, když už jsou téměř u konce.

„Někdo asi ano,“ řekla dívka a tím nahlas vyslovila jeho obavu.

„Obávám se, že zrádce je v našich řadách,“ odtušil. Kývla.

„Dejte všem vědět, jdu za Eliasem.“

„Konečně ses k němu dostal? Gratuluju.“

„Povím ti to potom.“ Vyběhl.

Prudké zaklepání a do pokoje se vřítil Lamon.

„To, že tě Noah pozval dál, neznamená, že sem budeš bez vyzvání chodit, jak se ti zachce. Trocha slušnosti…“

„Temní jsou tady.“

Elias byl stejně jako před okamžikem jeho bratr hned na nohou.

„To ne!“ Pohlédl na spícího mladíka.

„Musíš ho udržet tady, za každou cenu. Ostatní už byli informováni. Máte tu hodně lidí?“

„Docela dost.“

„Máme se na co těšit.“

Dívali se na sebe, ticho prolomil Elias.

„Jsem rád, že jsi zpátky.“

„Já taky,“ usmál se Lamon. „Teď ale musíme jít, oba.“

Arcan zuřil, pozvat temné mohl jen někdo, kdo nechce usmíření rodů.

„To zvládneme,“ snažil se ho Ante uklidnit.

„Vážně? Nedělej si iluze, temní jsou nebezpeční i pro nás.“

„Nikdy jsi o nich moc nemluvil ani ostatní. Kdo jsou?“

„Upíři, prastaří, mnozí nejstarší z nás, mají divokou povahu. Jsou nezvladatelní, lidi jsou pro ně stejní jako dobytek. Jste jen krev, jídlo. I když už se údajně i oni ovládají a pití krve od lidí se vyhýbají. Není to, alespoň co vím, úplně dobrovolné, a ne všichni.“

„Jako že se tu na každého vrhnou a jen tak ho zabijou?“

„Dřív to tak bylo, proč mám věřit, že je to teď jinak?“

„Do prdele,“ vyklouzlo mu.

„Neřekl bych to líp.“

***

Noah své nedobrovolné vězení nesl dobře. Věděl, že je v bezpečí, chápal, proč je to teď takhle. Navíc mu Elias s Lamonem dělali společnost, jak jen to šlo. I když teď toho měli na starosti tolik, že jim čas moc nezbýval. Když tedy uslyšel zaklepání, s radostí zavolal:

„Pojď dál.“

Klepající vstoupil a nebyl to ani jeden z těch, co očekával. Mladík se díval na neznámého upíra, bylo mu hned jasné, že je to jeden z těch, s nimiž se neměl vůbec potkat. Muž, vypadal na třicet, oči měl modré, ale tmavší, mnohem tmavší než Elias, pohyboval se stejně jako jeho bratr, jako šelma. A přibližoval se.

„Děkuji za pozvání, to jsem ani nečekal. Jsi neopatrný, chlapče. Ale přiznávám, jsem moc rád. To víš, zvědavost mi nedala, člověk, který je schopen takového svazku, neumím si to představit. Jak říkám, byl jsem zvědavý.“ To už stál téměř u něho, Noah couvl. Upír se o kousek přiblížil, znovu couvl. Netrvalo dlouho a opíral se o zeď, bez možnosti úniku, upír těsně u něho.

„Máš překrásné oči,“ zapředl. Chvíli čekal, pak přejel prsty po mladíkově lícní kosti. Ucítil zachvění. „Vím, jakou máme pověst, to už je dávno.“

„Co je dávno?“

„Vážně to chceš slyšet?“ Nedostal odpověď. „Dobře,“ kývl a spustil.

Elias běžel, byl to dlouhý den, tušil, že ani Lamon neměl čas a Noah je tak celý den sám. To, co spatřil, ho vyděsilo. Mladík seděl na zemi, oči vytřeštěné, bledý, zíral do prázdna.

„Noahu,“ poklekl a rychle ho stáhl k sobě.

Chvilku trvalo, než se probral, jejich oči se setkaly.

„Proč tu dřepíte potmě na zemi?“ dožadoval se vysvětlení Lamon a při tom rychle rozsvítil. Příjemné teplé světlo probudilo i Noaha. Nadále však mlčel.

„Řekneš mi, co se děje? Omlouvám se, vážně nešlo, abych přišel dřív,“ kál se Elias.

„Ne, to jen, on…“

„Kdo on? Sakra Noahu!“ začal se Elias vztekat.

„Někdo tu byl? Nikdo z lidí by přece tak neriskoval. Kdo tě navštívil?“ začínal Lamon pátrat.

„Nebyl to člověk.“

„Upír?“

„Proč jsi tak mimo? Přece je všechny znáš, kdo tu byl?“ Elias ho zvedl, stáli proti sobě.

„Neznám, neznal jsem ho. Zaklepal, byl jsem rád, že jeden z vás už jde, tak jsem jen…“

„Co?“ přidržel si Elias mladíkovu tvář blízko své.

„Pozval ho dál.“

„Koho?“ vmžiku u nich byl Lamon. Tušil zlou odpověď, něco, co nechce slyšet.

„On, on patří k temným.“

Upíři ztuhli, nevěřícně na svého lidského bratra zírali.

„Co ti udělal?“

„Nic. Jen mi vyprávěl.“

„Proboha o čem?“

„O sobě, o nich.“

„Jak dlouho tu byl?“

„Skoro celé odpoledne.“

„Musíme tě přestěhovat. Hned.“

„Ne, to není potřeba. Slíbil, že už nepřijde. Ne když to nebudu chtít.“

„A ty mu věříš?“ odfrkl si Lamon.

„Ano, věřím.“

„Nebudeme diskutovat, Noahu, musíme tě ochránit.“

„Proč?“

„Na co se to ptáš? Jsi náš bratr, máme tě rádi, chceme tě ochránit před vším.“

„Jsem člověk, jak dlouho mě budete takhle obskakovat, do mojí smrti?“ zašeptal.

„Přesně tak.“

„On, on se divil, že jsi dopustil, abych byl ještě člověkem.“ Elias se otočil k oběma zády, prudce oddechoval.

„Co ti řekl?“

„Že by žádný upír nedovolil, aby jeho partner zůstal člověkem. I to je ten důvod, proč na nás pořád všichni koukají jak na duchy. Oni čekají, kdy se obrátíš na radu a požádáš o mou proměnu. Je to tak?“

„Je,“ přiznal Elias.

„Ale to ty neuděláš.“

„Noahu, tvůj život je jen tvůj. Miluju tě, jak může bratr bratra milovat. Udělám všechno, abys byl šťastný, v bezpečí. Ale jsou volby, které nemůžou být moje. Navíc, když přiznáme, jak to mezi námi je, nevím ani, jestli by mi rada dovolila přeměnit tě. Ty bys to chtěl?“ znovu stáli tváří v tvář.

„Nevím, nikdy mě to nenapadlo.“

Chtěl ještě něco říct, přerušil ho Lamon. V ruce držel velký tác.

„On ti donesl jídlo?“ oči upírů se na kratičký okamžik setkaly.

Noah přikývl, byl unavený, chtěl spát, chtěl zapomenout všechno, co mu Sori řekl. A tušil, že to nepůjde, klidný spánek je pryč.

„Co s tím budeme dělat?“

„To netuším.“

„Děláš si srandu?“

„Šššš, nekřič, konečně usnul.“

Seděli na zemi, zády opřeni o postel, kde Noah spal.

„Budeme to muset nechat na Nohaovi. Nechce nám říct, co se stalo, jen trvá na tom, že mu neublížil. Nevíme, proč sem šel, co od něho chtěl a co se stalo, že se rozhodl mu vyprávět o svém životě. Navíc mu donesl jídlo. Temný se stará o člověka? Kdy jsi něco takového slyšel?“ šeptal.

„Mám o něho strach.“

„Tak to jsme dva, ale teď řešit proměnu nemůžeme. Rada má starostí až dost.“

Přecházel po pokoji, neschopný uklidnit se. Nemohl to pochopit. Chtěl ho jen vidět, vidět člověka, který spojil svůj osud, život s upírem. A přece se po několik let neřešila proměna. Něco takového se snad nikdy nestalo. Ve chvíli, kdy ho pozval dál, byla to jen hloupá náhoda, omyl. Chtěl to využít beze zbytku, o pití krve mu opravdu nešlo. Jenže Noah… Zastavil se, přimhouřil oči. Znovu, snad už posté viděl tvář, hnědé oči, krásně tvarované rty. Olízl se.

„Zatraceně,“ zavrčel.

Co je to? Proč mu jen tak vyprávěl o sobě, všem, co se v jeho životě událo? Takhle sdílný nebývá, určitě ne k lidem. Člověk. Ani ke svým se nechová tak otevřeně. Neklidu už se nezbavil.

VI.

Rokování došla po mnoha měsících ke zdárnému konci, křehký, velmi křehký mír byl potvrzen. Stačí jen maličkost a všechno bude pryč. Temní zmizeli stejně nečekaně, jako se objevili, delegace pozvaných k jednání opustila své dočasné působiště několik dnů po nich. Všechno se vrátilo do starých kolejí, skoro všechno.

Elias rázoval chodbou, po jeho boku Lamon.

„Tak zjistil jsi, kdo to byl?“

„Ne. Jak taky? Noah jeho jméno neví, nebo nechce říct. Nikdo neviděl, když k němu přicházel, ani při odchodu. Podruhé ho nekontaktoval. Jak mám sakra vědět, o koho šlo? Vždyť ani přesně nevíme, kolik jich bylo. Nebudeme si nic nalhávat, všichni se neukázali.“

„Možná něco mám,“ přerušila je Hanare. Elias se zastavil, pak ale vykročil ještě rychleji. Bratr i dívka ho následovali.

„Co jsi zjistila?“ vyzvídal, jen za nimi zapadly dveře.

„Miluju tvou věcnost,“ usmála se. Odněkud ze svého pláště vylovila srolovaný papír. Rychle jí ho vyškubl, četl seznam jmen.

„Jak jsi to dokázala? To jsou všichni?“

„Popravdě nevím, myslím, že někdo chybět může, ale pořád máme většinu. Některá jména jsou hodně zajímavá.“

„Vidím,“ řekl Lamon, který se díval bratrovi přes rameno. „K ničemu nám to není, když nemáme jméno, a řekněme si na rovinu, že i kdybychom ho zjistili, nic to nemění.“

„K ničemu?“ Elias dal najevo svou nespokojenost.

„A co chceš dělat? Nahlásíš, že navštívil Noaha? No a co? Pozval ho k sobě, není ochoten o tom mluvit, co uděláš?“

„Vím, že máš pravdu, Lamone, já vím, ale mám strach. Změnil se, něco v něm se změnilo, chtěl bych vědět…, mám o něj strach.“ Ruce mu klesly podél těla.

„Máme teď víc potíží, že, bratříčku?“ odpověděl otázkou Lamon.

Hanare vstala, objala Eliase kolem pasu.

„Může to zůstat, jak to je, zvládneme to.“

„Jak dlouho bude trvat, než to někomu dojde? To, že jsi s námi, je jedna věc, ale že jste zamilovaní, to si za chvíli uvědomí všichni. Láska je vidět, pro toho, kdo se dívá. Na to nezapomeňte. A Elias s Noahem jsou všem na očích, všichni čekají na to, až předstoupí před radu. Taky si všímají, že už nejsou pořád spolu. To vyvolává otázky, domněnky. Musíte s tím něco udělat, je čas.“ Lamon se posadil, bezmyšlenkovitě prohrábl vlasy. Vůbec se mu nelíbilo, v jaké se octli situaci. Elias hladil Hanare po vlasech, přimhouřené oči.

Skoro celý den se zdržoval v zahradách. Slunce hřálo a byl z dosahu všech upírů, to chtěl teď nejvíc. V posledních týdnech se všechno zhoršilo. Uvědomoval si své postavení, netušil, co se stane, až se všichni dozvědí, že není Eliasovým partnerem. Taky se párkrát potkal s Deanem, to, jak se na něho tenhle upír díval, mu vůbec nedělalo dobře. Nechápal, co mu vadí. Přece jsou s Arcanem spolu, tak co má proti němu? Tomu všemu unikl, ne tak sobě. Sori se od první a zároveň poslední návštěvy neukázal. Noah ho nezkoušel hledat, tolik odvahy neměl, aby se vydal k temným doptávat, kde je. A teď už jsou všichni pryč. Den za dnem přemýšlel a zkoumal vše, o čem temný upír mluvil. Jeho život, divoký, plný násilí, krve, ale i bolesti. Vůbec nechápal, jak k tomu došlo, jak se stalo, že upír, kterého se bojí i upíři, jemu, člověku, řekl o sobě snad všechno. A proč od té chvíle nepřestává ve snech vídat jeho tvář, nebo rovnou sebe s ním? Co mu brání o tom všem vyprávět Eliasovi a Lamonovi?

K večeru se pomalu vydal do svého pokoje, věděl, že tam nikdo nebude. Bratři za ním přišli vždy, až když už je čekal, ne dříve. Někdy s nimi chodila i Hanare. Ta se mu líbila moc a podle jeho soudu se k Eliasovi hodila. Byl pohroužený v myšlenkách, ani si nevšiml, kdy to začalo.

Elias, Lamon a Hanare vyběhli do chodby. Poplach. Jejich domov, všech, co tu žijí, byl napaden. Rychle bylo jasné, s kým mají tu čest.

Slyšet vyprávět o starých bojích, vidět pár upírů ve rvačce se nedalo srovnat s tím, co se odehrávalo před jeho očima. Instinktivně sáhl k opasku, kde stále nosil několik nožů. Zvyk, který převzal od upírů, být stále ozbrojen, teď se všem náramně hodil. Noah se těžko orientoval, rychlost upírů byla neskutečná, přesto v obou rukách držel nože, připraven se minimálně bránit. Kousek od něho padl na zem mladík, kterého znal, věděl, že patří k nim. Útočník nebyl daleko, Noah se nadechl, tisíckrát opakovaným pohybem vyslal nůž jeho směrem, neminul. Nůž se zabodl do srdce, v okamžiku byl z upíra prach.

„Stříbrné zbraně? Jsi samé překvapení,“ mrknul na něho mladík a byl pryč.

Noah sebral nůž, už si byl jistější, hledal cíle, které mohl zasáhnout. Dařilo se mu. Trvalo jen chvíli, než si někdo jiný uvědomil, jak nebezpečný je, přesto že je jen člověk. Nestihl se ani nadechnout, když to přišlo. Byl sražen na zem, prudká bolest na krku a rameni, nevykřikl, řval bolestí, i strach o život se přihlásil. Zkrvavená ústa se octla v jeho zorném poli, pokřivená zlostným šklebem. A pak zmizela i s hlavou, další upír se stal malou hromádkou popela.

„Noahu!“ naléhavý hlas ho udržel při vědomí. Silné paže ho zvedly, neznámý ho pevně držel v náruči, cítil, že s ním běží, zavřel oči. Náhlé zastavení, byl jemně uložen asi na nějaké lůžko.

„Noahu, mluv se mnou!“ zachránce z něho strhnul oblečení, kalhoty mu naštěstí nechal. „Noahu! Nesmíš omdlít, zůstaň se mnou!“

Sori.

Prudce zvedl víčka, byl to on. Skláněl se nad ním, pečlivě něčím čistil rány po kousnutí.

„Jak se cítíš?“ ustaraně se dotazoval.

„Jako pokousaný pes!“ odsekl mladík.

„Nedělám si legraci, pokousal tě, bude to bolet, už za chvíli to poznáš sám. Musíš mi to dovolit, než ti bude hůř.“

„Dovolit co?“

„Abych tě vyléčil.“

Noah tomu nerozuměl, zřejmě mu bratři neřekli ještě všechno. Přece když ho zachránili…

„Noahu,“ vynutil si Sori jeho pozornost. „Nemáme čas, takže můžu?“

Co se stane, pokud bude souhlasit? Ruka a krk začínaly pekelně bolet, pomalu se to šířilo dál. Dotkl se kousnutí, chyběl mu kus ramene, upír jen nekousl, vytrhl mu kus masa. Odevzdaně kývl.

„Děkuju.“

Sori měl okamžitě v prstech malou, skleněnou ampulku, jejíž obsah mu nalil do úst.

„Spolkni to!“ přikázal mu. Poslechl.

Jemně Noaha hladil po tváři, jednou, jako by mimochodem, přejel palcem po rtech.

„Je ti líp?“ ujišťoval se.

„Je. Co jsi mi to dal?“ vyzvídal.

Bylo mu skvěle, ta změna byla nečekaně rychlá. Posadil se. Upír couvl.

„Musím se vrátit, ostatní…“

„Jestli si myslíš, že tě tam pustím, jsi blázen.“

„To není tvoje věc,“ rozčílil se, seskočil z lůžka a měl se k odchodu. Neudělal ani krok a byl vržen zpět.

„Pokud bys byl upír, klidně. Takhle ani náhodou,“ vrčel Sori. „Proč tě neproměnili, na co čekají?“

Noah nevěděl, co odpovědět, nemluvili s bratry o proměně. Upír se nad ním sklonil, hleděli si zblízka do očí.

„Jestli chceš, můžeme to udělat hned teď.“

„A co rada, musí se…“

„Rada,“ odfrkl si. „Rada hlídá počty upírů, aby nekontrolovaně nebylo proměněno moc lidí. Dřív to tak nebylo. Proč se nevrátit ke starým zvykům? Alespoň se o tebe nebudu muset tolik bát, ani tvoji strážci.“

„Bát?“ nechápal Noah. Přemýšlel, chce to vůbec, být upír, chce…

„Noahu!“ prudké rány na dveře. Elias a Lamon křičeli, jednoznačně se snažili dostat do místnosti, kde byl on a Sori.

„Sori, nesahej na něj. Jestli mu něco uděláš, zabiju tě!“ Elias byl vzteky bez sebe.

„Ty dveře něco vydrží, ale nakonec se dovnitř dostanou.“ Sori byl klidný, znovu Noaha pohladil po tváři, přejel prsty po obočí. „Nechci tě přemlouvat.“ Křik a hluk za dveřmi sílil. „Tohle zřejmě není ta správná chvíle…,“ dveře se podvolily, s ohlušujícím rachotem se rozpadly, do místnosti vběhl jako první Elias, hned za ním Lamon, následováni ostatními.

„Jdi od něho!“ křičel Elias. „Noahu, jsi v pořádku?“ dožadoval se odpovědi.

„Nic se mi nestalo.“ Vlastně, dotkl se ramene, rána už tam nebyla.

„Proč jsi ho unesl?“ vrhnul se Lamon k Sorimu.

„Unesl? Děláš si srandu? Kolik lidí s vámi bojovalo, kolik? Ani jeden.“ Vycenil zuby. „Chráníte ho jako poklad a pak naservírujte upírům, kterých se sami bojíte.“

„Tobě,“ sykl Elias.

„Mně? Já jsem vás nepřepadl, a ti co přišli se mnou, taky ne, tohle už snad víte. Nebo ne?“

„Ale víme, i když to ještě není úplně jasný.“

„Tak až si to přebereš, dej mi vědět,“ vysmíval se Sori.

Noah chtěl kolem něho projít, zabránil mu v tom, pak ale ruku stáhl. Mladík se nehnul z místa.

„Noahu.“

Pomalu se dal do pohybu, neviděl Soriho oči, které ho po celou dobu provázely. Jakmile byl u bratrů, skryli ho za sebe.

„Musíš jít s námi,“ obrátili pozornost k Sorimu.

„Určitě, s váma dvěma nikam nejdu.“ A než si to kdo uvědomil, byl u zdi, kde se z ničeho nic objevil vchod. A pak zmizel.

Přiskočili k místu, kde před okamžikem stál, jak otevřít vstup, nezjistili. Noah se nehýbal, všechno kolem sebe pozoroval, jako by se ho nic netýkalo.

Týdny se pátralo po zrádci, který prozradil hesla a kódy umožňující útočníkům je napadnout. Arcan se nemohl dočkat, až se ho zbaví. Trest ho nemine. Teď se těšil na Deana, celý den se nemohli potkat, jakmile ho spatřil, věděl, že je něco špatně, hrozně špatně. Vypadal příšerně.

„Deane, co je ti?“ pohled uplakaných očí, v nichž se zračil strach. „Deane?“

Couvl před ním. Arcan byl v šoku.

„To jsem byl já.“

„Co jsi byl ty?“ nechápal.

„To já jim dal ty kódy.“

A svět se ve vteřině zhroutil, jeho zcela určitě. Arcan zíral na muže, kterého bezmezně miloval.

„Proč?“ Ticho bylo odpovědí. Vykročil k němu a Dean couvl. „Ty se mě bojíš? Nikdy bych ti…“

„Ano, teď ano. Co když ti řeknu, že žárlím? Jsi se mnou, ale myslíš na něho pořád, pořád o něm mluvíš. Noah tohle, Noah tamto… prostě jsem…,“ obrátil se k Arcanovi zády.

„Lásko, omlouvám se. Asi mi zůstal pod kůží, jediný koho miluju, jsi ty,“ sevřel Deana v náruči.

„Odpusť mi, prosím, budu muset jít před radu se udat.“

Arcanovi se sevřelo srdce, věděl, jaký hrozí trest, na obou stranách byli mrtví. Nepouštěl Deana, snažil se něco vymyslet, na nic nepřišel.

Ve stejné chvíli se Noah kradl ven, neviděný a bez ochrany. Doufal, že mu jeho plán vyjde. Jen se objevil na ulici, dočkal se.

„Ty si nedáš pokoj.“ Ten hlas už by poznal kdykoliv, Sori. Vynořil se ze tmy, stáli proti sobě.

„Jsi na procházce?“ dobíral si ho Noah, to se mu nevyplatilo. Upír byl okamžitě u něho, přitáhl si ho do náruče.

„Ale, ale, někdo má dost kuráže na provokace? Proč jsi tady ty?“ Pevně si ho držel za bradu, mladík nemohl uhnout, mlčel. „Nezkoušej mě,“ chtěl ho přinutit k odpovědi upír. Bez výsledku. „Noahu!“

„Chtěl jsem… Myslel jsem si, že tě tu třeba potkám.“

„Jinými slovy, čekal jsi, že tu budu.“

„Doufal.“

„Co tě k takové domněnce vedlo?“ pořád si ho držel za bradu.

„Jsou tu od vás, tak mě napadlo, že…“

„Že jsem se v tichosti přidal,“ doplnil za něho upír.

„Hmm.“

„Nějak moc mě znáš,“ usmál se. „Hlídají tě, kam se hneš, jdeš nejmíň se dvěma dalšími. Nenašel jsem okamžik pro malou návštěvu, až dnes jsi mi dal šanci. Proč?“ konečně ho pustil.

Jedna malá část Noahovy duše s tím nesouhlasila, uhnul pohledem. Hledal slova, jak by popsal své pocity. Sori přiblížil rty k jeho spánku, vtiskl mu skoro neznatelný polibek. To mu v hledání odpovědi moc nepomohlo, vnímal tlukot svého srdce, zrychlený dech a upírovu blízkost.

Ozvaly se kroky.

„Proč by utíkal?“ Elias.

Sori je rychle stáhl do uličky, malý výklenek jim poskytl ochranu, místa už méně. Držel Noaha v náruči, vychutnával si tu chvíli. Ani mladík se nebránil, kroky už dávno odezněly, oni zůstávali.

„Chtěl bych vědět, co jsi mi to dal, proč, a proč jsi dovolil…“

„Dovolil ti nahlédnout na dno mojí černé duše? To myslíš?“

„Dovolil znát všechna tvá tajemství, vzdal ses…“

„Bylo to moje právo, chtěl jsem to tak. A než se zase zeptáš, chtěl jsem to tak, protože chci tebe.“

Opřel si čelo o upírovu hruď. Za to se mu dostalo dalšího motýlího polibku do vlasů. Usmál se. Sori se mu zjevně bojí ublížit, možná nejenom proto, že je člověk.

„Tak co teď budeme dělat?“ zašeptal.

„Nějaké nápady bych měl, jak moc dokážeš utéct tvému milenci?“ zlehka přejel prsty chlapci ve vlasech.

„Milenci?“ pronesl udiveně.

Netěšilo ho, že je Noah s někým spoután, ani tak se nehodlal vzdát jeho blízkosti.

„Ale no tak, řekl to prý v prastarém jazyce, to je jako by přísahal, proč by…,“ došlo mu to. „On tě chrání tím, že předstíráte…, Noahu?“ Bez varování mu vtiskl polibek, mladíkova reakce mu nedovolila přestat.

Nelíbal se nikdy s nikým, teď tedy poprvé. Nechal se Sorim vést. Upír byl taky ten, kdo polibek přerušil. Opřel se svým čelem o jeho, hladil jemně mladíkův krk i tváře.

„Nechce se mi tě pustit, co když tě už nevrátím?“

„Jestli řeknu, že si mě můžeš nechat, čím se stanu?“

Ta otázka Soriho nepřekvapila, vzhledem k tomu, čím si Noah prošel, byly jeho obavy na místě.

„Ničím se nestaneš. Budeš se mnou, tak jak ty budeš chtít. Ale že si tím zkomplikujeme situaci, to zcela určitě.“

Podíval se Sorimu do očí. „Jsem tvůj.“