Matouš, Adam a Dan

Matouš

Cesty osudu jsou prý nevyzpytatelné. Říká se to. Asi právě proto jsem nastoupil. Nastoupil jsem na ten podělanej vlak, kterej mě měl odvézt daleko od mojí rodiny, od maminky, otčíma a sestry, a já se musel zabydlet v novém městě, na internátu, kde jsem nikoho neznal. Měl jsem smíšené pocity. Moje malá sestřička, kterou jsem miloval a chránil a která se na mě vždy spoléhala jako na svoji kotvu, ať už bude otčím řvát a vztekat se jakkoli, tam s ním zůstala. Stejně jako maminka, které už moc sil otčímovi vzdorovat nezbývalo.

Tak tedy nový začátek. Aspoň pro mě. Kolikrát jsem si tuhle chvíli představoval? Kolikrát jsem toužil utéct co nejdál? A konečně je to tady. Bude to lepší? Vešel jsem do budovy internátu, podepsal ubytovací řád a připadal jsem si strašně dospěle. Asi jako každý, komu je čerstvých osmnáct.

Můj pokoj byl zařízený velmi úsporně. Byly tam dvě postele. Dva stoly. Dvě skříně. Dřez. Rychlovarná konvice. Mikrovlnka. A malinká koupelna s umyvadlem a sprchovým koutem. Co víc si přát. Snad jen aby spolubydlící nebyl úplný idiot, a bude všechno v pohodě.

Vybalil jsem si svoje věci. Pár kousků oblečení. Moc jsem toho nepotřeboval. A rozhodl se, že si půjdu prohlédnout okolí. Bylo po šesté hodině a potřeboval jsem si natrénovat aspoň trasu na zítřejší první den na gymnáziu. Mapu jsem měl nastudovanou, cesta by mi měla trvat maximálně dvacet minut. To v klidu dojdu tam a zpátky a ještě se seznámím se spolubydlou.

Procházel jsem stále řidší a řidší zástavbou, až jsem zaváhal, jestli jsem si nespletl směr. Byl jsem už skoro na okraji města. Bylo mi to divný. Dvacet minut pryč. Už bych měl být dávno u školy. A jako na potvoru jsem neměl v mobilu data, takže jsem se nemohl podívat ani na mapu. No, většinou nemám data. Doma jsem je nepotřeboval a utrácet za kredit nebylo z čeho.

U lesa postával hlouček kluků asi v mém věku. Napadlo mě, že s nima pořeším, jak se dostanu ke střední škole, na kterou jsem přestoupil. Když už jsem byl skoro u nich, nechápal jsem, co se to děje.

„Co čumíš, buzerante?“ ozval se hnědooký, vysoký kluk v mikině s kapucí.

„Dej si vodpal,“ přidal se další. „Chceš do držky?“

Ne že bych byl srab, ale vyptávat se u nich na cestu jsem si hezky rychle rozmyslel. Sklopil jsem oči a otočil se. Proč mi nadávali do buzerantů? To je na mně tak vidět, že jsem na kluky? Nebo by takhle oslovili každýho, kdo s nima není ve stejný partě?

Dan

Už jsem byl o docela velký kus dál, když jsem si všiml, že za mnou někdo běží. Byl to jeden z kluků z té party. To mi chce ještě nadávat? Nebo ukázat svým kamarádům, jaký je to chlapák, a chce se poprat?

„Počkej. Vypadl ti mobil,“ volal na mě. Lepší způsob, jak mě zastavit, fakt nevymyslel. To si myslel, že tady počkám, než na mě zaútočí? To by se té jeho partě líbilo.

Natáhl jsem krok. Chtěl jsem se vyhnout konfliktu. Když v tu chvíli jsem za sebou slyšel pískot brzd auta a hroznou ránu. Otočil jsem se a z toho, co jsem uviděl, jsem se málem sesypal. Kluka, který za mnou běžel, srazilo auto, starší Peugeot. Utíkal jsem k té nehodě. Kluk ležel na silnici a řidič toho Peugeotu ani nevystoupil, nevím, jestli volal záchranku, ale viděl jsem na vlastní oči, jak to auto odjíždí. Normálně ujíždělo od nehody.

Potřeboval jsem vytáhnout mobil, abych záchranku zavolal já, ale nemohl jsem ho najít. Až pak mi to došlo. Asi mi opravdu vypadl, jak jsem se urychleně otáčel před tou podivnou partičkou. A já jsem tomuhle klukovi nevěřil. Co teď?

Přišel jsem až k němu. Nehýbal se, měl krev na kalhotách a na triku, ale evidentně dýchal. Snad to nebude nic tak hrozného, pomyslel jsem si. Vedle jeho ruky ležel můj mobil. On mi ho opravdu nesl. Vzal jsem svůj telefon, měl rozbitý displej, ale zavolat se z něj dalo.

Vytočil jsem 155 a trochu chaoticky popisoval, co se stalo. Operátorka poznala, že jsem v šoku, tak se mnou měla trpělivost.

„Je pacient při vědomí?“

„Nevím. Nic neříká. Oči má přivřené. Ano, hruď se mu zvedá, tak dýchá. Je tady hodně krve.“

„Sanitka je už na cestě.“ To byla nejdůležitější věta, kterou jsem potřeboval slyšet.

„Omlouvám se za kluky, většinou jsou v pohodě,“ zaslechl jsem chraplavou omluvu.

„Děkuju. Moc děkuju i za ten mobil, který jsi mi běžel vrátit. Co tě bolí? Sanitka je na cestě,“ chrlil jsem ze sebe, když jsem zjistil, že chlapec je při vědomí a komunikuje se mnou.

„Bolí mě… vlastně celej Dan. Já jsem Dan,“ představil se kluk.

„No ani se nedivím, že tě všechno bolí. Já jsem Matouš,“ představil jsem se zase já.

Když přijeli záchranáři, chtěl jsem se s Danem rozloučit a jít konečně najít svou nadcházející školu, ale Dan se mě zeptal, jestli bych ho v sanitce nedoprovodil. Záchranáři s tím neměli problém. Prý je lepší, když má pacient s sebou někoho blízkého. Ale copak my jsme byli blízcí? Viděl jsem ho poprvé v životě před chvílí. Ale čím dál víc jsem měl pocit, že nás opravdu něco spojuje. No, neodmítnul jsem. On sám na mě nepořvával jako ostatní kluci z té jeho povedené partičky. Běžel mi vrátit můj mobil a ještě se u toho zranil. Proč bych ho nedoprovodil?

Už v sanitce dostal kapačku aspoň proti bolesti a asi opravdu pomohla, protože než jsme dojeli do nemocnice, stihl mi toho povyprávět docela dost. Ta jeho parta nebyla tak úplně parta. Dan i všichni ti kluci byli z místního děcáku. Některým z nich bylo už osmnáct nebo i devatenáct, ale nechávali je tam bydlet, dokud si nedodělají výučák nebo maturitu. Ten, který na mě začal křičet jako první a hned mě nazval buzerantem, je prý takový jejich kápo. Vyžaduje po ostatních poslušnost a ostatní se ho prý asi trochu bojí, tak se mu chtějí zavděčit. Dan prý takový není. Určitě není. Je to hrozně hodnej a citlivej kluk, pomyslel jsem si.

V nemocnici Dana čekal rentgen a pak ještě CT hlavy. Danovi bylo hrozně blbě, chtělo se mu zvracet. Čekal jsem na něj v čekárně, a když ho z vyšetřovny konečně pustili ven, vezl ho nemocniční zřízenec na vozíku přímo na nemocniční pokoj.

„Co ti je, Dane?“ zeptal jsem se.

„Vlastně skoro nic, žádná zlomenina. Jenom oděrky. No a ještě teda otřes mozku. Mohl bys tu ještě aspoň chvíli zůstat se mnou?“ žadonil Dan.

„To v žádném případě,“ vložil se do věci zřízenec. „Pacient potřebuje absolutní klid.“

Nezbylo mi, než se rozloučit a zjistit, jak se dostanu zpátky na intr. Bylo už docela pozdě a měl jsem strach, abych se v tomhle městě úplně neztratil. No, zvládl jsem to, ani nevím jak.

Adam

Na pokoji už byl i můj spolubydla. Připadalo mi, že je nějak nervózní. Jenom po mně štěkal. Jmenoval se Adam. Byl to zrzek. Zrzci se mi vždycky hrozně líbili. Ale tenhle se mi nelíbil. Připadalo mi, že je naštvanej na celej svět. Ale na to jsem měl právo vždycky jenom já. Setsakra velký právo.

Zavolal jsem domů. Ujistil jsem se, že jsou maminka a sestřička v pořádku, a chystal se usnout. Na jeden den bylo těch zážitků až moc.

Ráno byl spolubydla jako vyměněný. Teď mi připadalo, že je Adam úplně v pohodě. Kdoví, co mu včera večer přelítlo přes nos. Nebo prostě nemám tolik dávat na první dojmy. Adam chodil na stejnou střední školu, na jakou jsem přestoupil já. A tak na rozdíl ode mě přesně věděl, kudy se tam jde. Já šel včera úplně blbě! Ale kdybych šel správně, nepotkal bych tu partu namachrovanejch týpků z děcáku, ani bych teď neměl rozbitej mobil. A hlavně bych nepoznal Dana. No jo, Dan! Jak se mu asi daří?

Dan

V nové škole to na mě dýchalo nově nabytou svobodou od otčíma. Bude to snad v klídku, pomyslel jsem si. Ale pořád jsem se cítil divně. Měl jsem strach o toho kluka z děcáku, kterej mi běžel vrátit mobil. Pořád jsem na Dana musel myslet. A tak jsem se rozhodl hned po škole zajít do nemocnice.

Našel jsem ho rychle. Byl na stejném pokoji, z jakého jsem ho včera opouštěl. Díval se na mě překvapeně, že mě znovu vidí. Prej za ním ještě nikdo nebyl. I když vrchní sestra volala do dětského domova. Nikdo se za ním nestavil. Připadalo mi, že je mu to hodně líto. Mnul si oči, jako kdyby brečel. Ale možná ho bolely kvůli tomu otřesu mozku. Co já vím.

Čas mi s ním hrozně rychle ubíhal. Když mi Dan vyprávěl o tom, jak se cítí v děcáku, připomnělo mi to, jak jsem se já cítil ještě před několika dny doma, třeba když se otčím vracel posílenej z hospody. A jak se ohnal po naší mamince. A řval. Můj pocit, že nás to s Danem vlastně spojuje, to jenom umocnilo. Položil jsem mu ruku na rameno. Cítil jsem to tak. Podíval se na mě vyděšeně. Rychle jsem ji zase odtáhnul. Nechtěl jsem ho nijak vystrašit. Jen mu dát najevo, že vím, jak se cítí. Ale asi jsem to neměl dělat.

„Už pomalu půjdu,“ zašeptal jsem.

„Tak čau,“ rozloučil se se mnou Dan.

Adam

Další dny se škola rozběhla naplno. Musel jsem si začít zařizovat spoustu věcí. A můj spolubydla, Adam, byl super. Každý večer jsem se s ním hrozně nasmál. Skamarádil jsem se s ním. S mým malým zrzounkem. No, on teda Adam byl asi o trochu větší než já, tak zase tak moc malý nebyl. Přiznal se mi, že první večer, když jsem přišel hrozně pozdě, to bylo po Danově nehodě, byl naštvaný, co má za idiotskýho spolubydlícího. Ale od té doby, co jsme se poznali líp, jsme se spolu nepřestali smát.

Chtěl jsem se ještě zastavit u Dana v nemocnici. Uf, stihnul jsem to až ve čtvrtek. Když jsem se doplazil k jeho pokoji, byl tam nějaký starý pán. Dan nikde. Prý už byl ve středu propuštěný do domácího ošetřování. Ale jít za ním do dětského domova, to se mi fakt nechtělo. Nechtěl jsem tam potkat ty další chovance jejich domova. Často jsem ale na něj myslel. I když vzpomínka na něj časem pomalu bledla.

Matouš a Adam

Týdny plynuly. Po babím létě přišel nádhernej podzim a já si naplno uvědomil, že jsem se zamiloval. Miluju Adama, zrzavýho spolubydlu, kterej má ztřeštěný nápady, chodí v pokoji většinou jenom v boxerkách, i když už je dávno po létě, pořád se směje, a ještě ke všemu nemá žádnou holku. A tak jsem si řekl, že musím zjistit, jestli náhodou není taky na kluky. Nikdy jsem ho neslyšel říkat žádný vtipy „o buzerantech“, i když vtípky dělal pořád. Tak jsem usoudil, že i kdyby nebyl na kluky jako já, tak snad nebude přímo homofobní. Rozhodl jsem se, že to risku. Že nemám co ztratit.

Když šel spát, byl jsem už ve svojí posteli, úplně nahej a deku jsem si dal tak, aby nic neskrývala. Trochu jsem si hrál se svým mužstvím a čekal jsem, jak se na to bude tvářit. Ve svých představách jsem si vysnil, že se ke mně přitulí. Připadalo mi to jako jasná věc. A opravdu mě uviděl. Teda, musel mě vidět, jak si pohrávám se svým ptákem. Anebo nemusel? Každopádně šel do svojí postele a ke mně se otočil zády. Přikryl se a už jsem si myslel, že každou chvíli usne.

Najednou zašeptal: „Matouši, spíš?“

Bylo mi trapně, a tak jsem nereagoval. Myslel si, že opravdu spím. V tu chvíli jsem ve tmě něco zaslechl. Pravidelnej pohyb. A bylo mi to jasný. Honí si ho tam. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem dělal, že spím, i když mi stál jako stožár. Když Adam vystříkl, myslel jsem, že sám exploduju, a to jsem si jenom představoval, co se děje pár centimetrů ode mě.

Další den se Adam choval úplně normálně a já měl pocit, že se to ani nestalo a že budu muset nastražit novou past, abych zjistil, jak to má Adam nastavený. Jenže na mě nastražil past Adam a já se chytil. Když jsem přišel odpoledne na pokoj, Adam ležel na svojí posteli a udělal to, co já včera. Byl úplně nahej a pohrával si se svým ptákem. Dost velkým ptákem, mimochodem. V plný erekci. A když mě viděl, usmál se. Nic neschovával. Jen se usmál. Nedokázal jsem od Adama odtrhnout oči a sedl si k němu na jeho postel.

„Tak už pojď, Matouši,“ řekl Adam, přitáhl si mě k sobě a začal mě nádherně líbat. Zažil jsem směs nádherných pocitů, oplácel jsem mu vášnivým líbáním a najednou se mi v puse ocitl ten jeho nádherný pták, ani nevím jak. Když jsem se konečně vysvobodil z oblečení, kouřil jsem mu ho s velkou chutí a on mi to zkušeně oplácel.

Tak jsme spolu začali chodit. Byli jsme vlastně pořád spolu. Ve škole. Na intru. Večer i v noci. Chvíli to bylo nádherné, ale pak jsem začal mít pocit, že je Adama všude plno. Vzpomněl jsem si na Dana, na maminku, na sestru… A možná jsem se začal cítit provinile, že mně se vztah daří, ale o dalších lidech v mém životě se to možná říct nedá. Začal jsem jezdit častěji domů. A pořád jsem myslel na Dana. Dokonce se mi stalo, že při milování s Adamem jsem si představoval Dana. S tím už musím něco udělat. Ale co?

Matouš, Adam a Dan

Dodal jsem si odvahy a pokusil se Dana vyhledat. Nedalo mi to vlastně žádnou velkou práci. Ještě že jsou sociální sítě. Napsal jsem mu, že mě zajímá, jak se mu daří, jestli po tom otřesu mozku nemá žádné následky a tak. Odepsal okamžitě. Prý na mě často myslí a vzpomínka na mě mu pomáhá se ze všeho nezbláznit. No není to krásný? Nevím, jestli je to úplně pravda. Ale napsal to hezky. Domluvili jsme se, že se potkáme. Adamovi jsem to ale raději neřekl. Ať zbytečně nežárlí.

Setkání s Danem mě úplně dostalo. Ten kluk je opravdu velmi vnímavý a citlivý. Zatímco Adam je vtipálek a smíšek a skvěle se s ním bavím a užívám si, s Danem cítím, že je to souznění duší. On hned věděl, že jsem na kluky. Poznal to prý okamžitě, i když to nepoznal nikdo další. A cítil, že v sobě ukrývám i další pečlivě skryté, smutné tajemství. Měl pravdu, bylo to tajemství kluka, kterej nemá vlastního tátu, ale tyranskýho otčíma, před kterým brání svoje milované. I když jsem s Danem strávil za poslední půlrok dohromady vlastně jenom pár hodin, měl jsem pocit, že si s ním rozumím dokonale.

Pochopil i to, že nejsem sám. Že mám Adama. A dal mi najevo, že to plně respektuje. Ale co já? Já je potřebuju oba. Miluju je oba. Každej z nich je pro mě strašně důležitej, i když každej jinak. Co mám dělat? Jak se mám rozhodnout?

Asi jsem blázen, ale rozhodl jsem se, že Adamovi řeknu, co cítím k Danovi. Nechtěl jsem o Adama přijít, ale nechtěl jsem mu ani lhát. Adamova věčná veselost najednou zmizela. Bylo poznat, že o tom hodně přemýšlí.

Tu noc jsme skoro nespali, jen si povídali.

„Matouši, miluju tě, ani já o tebe nechci přijít,“ tvrdil mi Adam. „Tak co kdybys mi toho Dana představil? Možná se skamarádíme.“ Měl jsem pocit, že ten zrzavý smíšek Adam úplně nepochopil, že já k Danovi cítím něco víc než kamarádství. Ale přesto jsem ho poslechl a Adama pozval na pivko ve třech.

Bylo to hrozně divný sedět tam mezi Adamem a Danem. Jenže Adam si s tím velkou hlavu nedělal. Plácl mě i Dana přes zadek a říká:

„Kluci, jdeme na motokáry!“

A tak jsme šli všichni tři. Vyblbli jsme se teda pořádně. Když se musel Dan vrátit do dětského domova, řekl mi Adam o Danovi, že je to super kluk.

„Víš co, Matouši, proč vůbec musíme mít rádi jenom jednoho člověka? Ty máš rád Dana i mě. Já mám rád tebe a můžu mít rád i Dana.“ Ta myšlenka mě nadchla. O sexu ve třech jsem slyšel, ale o vztahu ve třech? Fakt neznám nikoho, komu by to fungovalo. Je to divný. Nebo není? Proč vlastně vždycky jenom dvojice?

Naše první Vánoce

A tak jsme přizvali Dana na další rande a tenhle nápad mu řekli. Připadalo mi, že vlastně ani není překvapenej. Že to snad nějak tušil nebo co.

„Kluci, a mohl bych s vámi zůstat na Vánoce?“

Věci se daly rychle do pohybu. Adam se dovede nejenom nádherně smát, ale umí i dost věcí zařídit. Nejenom na intru, ale ukázalo se, že se umí domluvit i s vedením dětského domova. Naštěstí je i Dan plnoletý, tak to nebyl takový problém. A tak Adam zařídil, že strávíme Vánoce spolu všichni tři na intru v jednom pokoji a nikdo nebude Dana vyhazovat.

Byl to můj nejhezčí dárek k Vánocům, jaký jsem kdy dostal. Všichni tři jsme se milovali. A nejenom sex ve třech je báječnej. Vztah ve třech je ještě lepší!