Café Louvre zítra v sedm

Na chodbě před soudní síní panovalo těžké dusno, ne snad proto, že by výsledek právě ukončeného řízení někoho překvapil, bylo prostě horko. Jaro se letos rozvášnilo s mladickým elánem. Přestože kalendář jasně říkal, že je sotva polovina května, slunce starými okny pražilo tak, že vzduch se i v pozdním odpoledni stával téměř hmatatelným.

“Tak vám gratuluji, pane Mouzabakani, váš první vyhraný soud. Rozsudek přijde počítám nejpozději do měsíce,“ zahlaholil z vesela společně s napřaženou pravicí podsaditý usměvavý vousáč směrem k vytáhlému, o okenní parapet opřenému mladíkovi. Těsné šedé sako se mu u toho v ramenou povážlivě napnulo a viditelně hrozilo, že co chvíli praskne ve švech. Mladík se narovnal, nabízenou ruku přijal a dlouze ji stiskl.

“Vyhrál jste ho samozřejmě vy, pane doktore, a já si s ním dojdu tak maximálně na pracák. Už to tam mám ostatně pěkně vyšlapané. Ta paní, co mě má na starosti, dokonce už dokáže vyslovit i moje jméno.“

S úšklebkem pustil vousáčovu pravici, zvedl z lavice pod oknem malý látkový batoh, opřel ho o parapet a chvilku se v něm přehraboval.

“Apropo, abychom to nezamluvili a pak na to nezapomněli.“

Po chvilce hledání vytáhl papír pečlivě uložený v plastovém transparentním obalu.

“Potvrzení o nemajetnosti, ať alespoň vy dostanete něco zaplaceno. Sice jen podle advokátního tarifu, ale asi lepší než nic, které bych vám mohl dát já.“

Podal chlapíkovi desky a smutně se uchechtl:

“V téhle zemi je potvrzení snad úplně na všechno.“

Vousáč podávaný list přijal, a aniž by se na něj podíval, odložil rozměrnou odřenou aktovku, kterou až dosud držel v ruce, na dřevěnou lavici. Otevřel ji a vložil list do ní.

“Chudoba cti netratí, pane Mouzabakani, pamatujte na to,“ opáčil s nepokrytě káravým výrazem směrem k mladíkovi, zatímco tašku opět zavíral.

Mladík si pohrdavě odfrkl, batoh odložil zpět na dřevěnou lavici vedle vousáčovy tašky a vztyčil se nad ním. Byl dobře o hlavu vyšší než on a zjevně mu to bylo nepříjemné, protože téměř okamžitě poodstoupil zpět k oknu. Zlehka se zadkem opřel o parapet a pokrčil nohy v kolenou. 

“Čest se podle mě zbytečně přeceňuje, pane doktore. Když jsem si ji onehdy zkusil namazat na chleba, nijak zvlášť to jeho chuť nevylepšilo. A na nájem mi ta potvora lakotná taky přispět nechtěla.“

Muž si mladíka přísně změřil pohledem a začal si uvolňovat dosud na těsno uvázanou kravatu.

“Nač ta skepse, pane Mouzabakani, nesmíte být ke státu tak příkrý, dělá, co může. To zálohované výživné je navíc celkem dobrý institut. Škoda, že za mých studentských let nic takového nebylo…”

Na okamžik se zarazil, pečlivě stočil kravatu do ruličky, vložil si ji do kapsy a pak se spíš pro sebe pousmál.

“I když mně by to tehdy asi moc nepomohlo. Rodiče mě ve třeťáku prostě jen vyhodili z domu a zapomněli se u toho i taktně stát nezvěstnými, jako to naštěstí pro vás udělal váš pan otec. Než bych na nich něco vysoudil, měl bych při tehdejší rychlosti justice možná hotové už i advokátní zkoušky, a to mi trvalo skoro pět let, než jsem se k nim dopracoval.“

Rozepnul si horní dva knoflíčky u košile, zhluboka se nadechl a prsty prohrábl chomáček dlouhých tmavých chloupků deroucích se ven z právě vzniklé rozhalenky.

“Každopádně buďte rád, že opatrovnická řízení za posledních deset let už naštěstí znatelně zrychlila i u dospělých potomků a že vaše matka na to vymáhání v minulosti rezignovala a nic nečerpala. Tři roky vám to díky tomu v klidu poběží, a jelikož končíte druhák, tak pokud dobře počítám, bohatě vám to vystačí až do konce studia.“

Trochu u toho proslovu huhlal, protože se zároveň s námahou neúspěšně pokoušel stáhnout si z těla těsné sako. Mladík ho chvíli pobaveně sledoval, pak ho beze slova obešel a opatrně mu pomohl se z jeho těsného sevření osvobodit.

“Oh děkuji, jaká úleva, málem jsem se v tom už skoro udusil. Ta novoroční předsevzetí jsou jen pro zlost. Slíbil jsem si, že musím začít trochu cvičit, a tohle je výsledek. Břicho se skoro nezmenšilo, zato v ramenou jsem nabral evidentně víc, než nechal krejčí rezervu.“

Několik vteřin si mladíka opět již ležérně opřeného o okenní parapet zkoumavě prohlížel, než znovu nasadil neutrální výraz a pečlivě přeložené sako odložil na lavici vedle aktovky. Mladík se pod jeho pohledem nervózně zhoupl dopředu, postavil se, uvolnil si kravatu a stejně jako on osvobodil horní knoflíček u košile. 

“Moje paní matka od té doby, co mě otec označil za své největší životní selhání a vzápětí na to konto definitivně pláchl zpátky do Konga, rezignovala. Bohužel krom alkoholu už úplně na všechno.“

Rychlým pohybem vytáhl kravatu z límečku, ledabyle ji stočil, zmuchlanou protlačil nedovřeným otvorem z boku do batohu a prázdně se na muže usmál.

“Povzbudivé, že se to všechno konečně alespoň k něčemu hodí.“

Muž si přehodil sako přes loket a aktovku vzal do ruky.

“Stávají se i horší věci, pane Mouzabakani, věřte mi. Cizí lidé vám často za roky neublíží tolik, co vlastní rodina zvládne za pár dní!”

Vzhlédl jeho směrem a vzápětí ve zjevné snaze nedívat se na mladíka až tak moc odspodu poodstoupil o krok vzad.

“Advokacie je občas hodně smutné povolání. Týrané nebo rovnou zneužívané děti, domácí násilí všeho druhu, sem tam nějaká ta domácí zabíjačka… Nic pro slabé povahy. Dlouho jsem se snažil brát to jako práci, ale i tak mi to pokaždé zvládlo narušit klidný spánek. Proto jsem nakonec raději založil nadaci a začal zastupovat ty slabší, i když to není tak výnosné jako darebáci. Můžu díky tomu alespoň většinu toho, co skutečně nechci dělat, s odkazem na střet zájmů odmítnout a mnohem klidněji od té doby spát.“

Mladík se nervózně ošil a oči sklopil směrem k podlaze.

“Promiňte, pane doktore, nechtěl jsem být nevděčný. Mohlo to být určitě i horší, být to v Kongu, pravděpodobně by mě zabil a nic by se mu za to téměř jistě ani nestalo. Takže máte samozřejmě pravdu, pořád ještě žiju a ty tři tisícovky navíc mi každý měsíc k tomu žití každopádně bodnou. Místo na koleji i stipendium jsem taky dostal, a když k tomu připočítám, co vydělám po brigádách, není to zase až tak zlé. Dva roky to určitě vydržím. Požehnán buď právní stát a sociální jistoty, jednou to snad na daních zase vrátím.“

Muž se na něho trochu nechápavě podíval, jako by se chtěl na něco zeptat, pak si to ovšem zjevně rozmyslel. Smířlivě se zazubil, aktovku si přehodil do ruky se sakem a přátelsky mladíka poplácal po rameni.

“Nepochybuji, že to zvládnete, pane Mouzabakani. Jen dávejte pozor, ať si nevyděláte na těch brigádách moc, zbytečně by vám to výživné krátili.“

Mladík se napřímil, ledabyle si přes levé rameno přehodil batoh a s lehkou úklonou hlavy se na muže vesele usmál. 

“Tak to se nebojte, pane doktore. Sekuriťák u kamer si zase až tolik nevydělá. Musím se taky někdy učit, pracuju většinou jenom o víkendech a o svátcích, když se ostatní baví, chudý student jde za stovku na hodinu do práce.“

Ironicky se zasmál a oba se vydali chodbou k výtahu. Mladík cestou až překvapivě ohleduplně zkracoval krok, aby mu muž pohodlně stačil, u výtahu se tak zastavili téměř současně. Muž ho tlačítkem přivolal a otočil se k mladíkovi.

“Až vás to sledování kamer při studiu přestane bavit, tak zavolejte. Levná pracovní síla se v advokátní kanceláři pro chudé vždycky hodí, dokonce i když je to ještě student v záběhu. Jedna koncipientka mi odchází na mateřskou, někdo jako vy by se mi nejspíš hodil a platím stopadesát. Pozorně jsem vás dnes sledoval, máte talent a byl jste i dobře připravený. Zvládl byste to vyargumentovat i beze mě, a i kdyby ne, tak soudkyně beztak koukala víc na vás než do spisu. Dala by vám to nejspíš i jenom za vaše krásné oči a baleťáckej zadek… a to se občas taky počítá.“

Poslední slova splynula se zvukem právě se otevírajícího výtahu, mladík galantně poodstoupil a nechal muže nastoupit jako prvního, přestože původně stál blíže ke dveřím on. Muž dvakrát zamáčkl tlačítko s písmenem P a se zavírajícími se dveřmi se znovu otočil k mladíkovi upravujícímu si právě v zrcadle límeček u košile.

“Mimochodem je čerstvě rozvedená a obě děti už má z domu. Možná by jí mladší společnost udělala radost. Jsem si jistý, že pozvání na večeři by neodmítla a ke zkoušce z rodinného a procesního práva vás jistě ochotně připravila hned na prvním rande. Časem byste možná ušetřil i za kolej.“

Přes veškerou nadsázku, se kterou to muž řekl, mladíkův pohled i tak v zrcadle hněvivě ztuhl.

“Ne že by se mi na kolejích nějak zvlášť líbilo, určitě bych nepohrdl privátem s výhodami, ale bohužel není zrovna můj typ,“ odpověděl po chvilce zaváhání s pouze ironickým úšklebkem, aniž by se při tom ovšem odvrátil od zrcadla, přestože límeček u košile měl již dávno pečlivě srovnaný.

“Jste překvapivě vybíravý na člověka, který si čest maže na chleba,” zareagoval nabručeně muž zjevně mírně rozladěný tím, že se k němu mladík ani neotočil, a především že nijak neocenil jeho břitký humor. 

“Což na druhou stranu předpokládá, že nějakou nepochybně stále ještě mám,“ odsekl mu mladík až nečekaně dotčeně a konečně se čelem obrátil ke dveřím. Muži však při otočce zdánlivě nevěnoval ani letmý pohled.

“Není to nicméně v mém případě otázka cti a dokonce ani volby, je na mě prostě jen moc hubená a to pohlaví taky nesouhlasí.”

Teprve s tím se na muže svrchu již opět pobaveně podíval.

“Pokud bych si měl vybrat, pozval bych na tu večeři raději vás a ani by nemusel být sex hned na prvním rande.“

Tón i nepokrytě otevřený obsah sdělení muže na první pohled zaskočil. Přestože výtah zastavil a dveře se poslušně otevřely, zůstal nehnutě stát na místě.

“Jak to myslíte, pane Mouzabakani? Nejsem si jistý, že vám rozumím,“ řekl po nepatrné odmlce do zvuku opět se zavírajících dveří a přitiskl si záda ke stěně výtahu, jako by se chtěl od mladíka co nejvíce vzdálit. Ten na něj však pouze spiklenecky mrkl, jednu ruku si strčil ležérně do kapsy a opřel se ramenem o protilehlou stěnu kabiny.

“Vidíte, já jsem si naopak celkem jistý, že mi rozumíte docela dobře. Ale můžeme samozřejmě předstírat, že jste mi tu pracovní nabídku udělal z čistého altruismu a já se mýlím, pokud si myslím, že v tom jistou nezanedbatelnou roli snad mohl hrát i můj baleťáckej zadek. Mimochodem, zapomněl jsem asi jeho jménem poděkovat za kompliment.“

Volnou rukou stiskl tlačítko otevírání dveří, se zhoupnutím se odrazil od obložení výtahu a vystoupil. Muž ho po chvilce zaváhání nevrle následoval. Chodba vestibulu byla v pozdním odpoledni pustá a liduprázdná, přesto muž zareagoval pouze šeptem, zato však odměřeně a s neskrývaným despektem.

“Pokud jste snad získal dojem, pane Mouzabakani, že jsem měl v úmyslu vás svádět, tak se skutečně mýlíte. Práci jsem vám nabídl jen proto, že jste na mě udělal při jednání soudu dobrý dojem a…”

Mladík mu až trochu neomaleně skočil do řeči:

“V tom případě mi promiňte to nedorozumění, skutečně jsem si myslel, že bych mohl být váš typ, protože vy můj typ jste. Nic jiného v tom prosím nehledejte.”

Muž však jako by ho vůbec neposlouchal a větu zjevně dokončil tak, jak původně zamýšlel, jen o poznání hlasitěji, než ji začal.

“…a pokud hledáte sponzora, tak opravdu nemám zájem!“

Mladík se před ním sebevědomě narovnal, možná až trochu záměrně dal vyniknout své výšce a pak i bělostně zářícím zubům, které v širokém úsměvu odhalil. 

“Jste překvapivě nedůtklivý na člověka, který mě ještě před chvílí chtěl nastěhovat ke stárnoucí osamělé soudkyni, pane Steinere.”

Batoh si nahodil na obě ramena, pečlivě nejprve pod popruhy a poté i v pase pod rozepnutým opaskem kalhot si elegantními pohyby dlouhých štíhlých prstů a paží upravil košili a s oběma palci zasunutými frajersky za popruhy batohu se na muže smutně zadíval. 

“Jen pro vaši informaci, skutečně se mýlíte, pokud si myslíte, že každý chudý student hledá sponzora. A věřte, že pokud bych ho hledal, jak říkáte, obrátil bych se nepochybně na někoho s lépe padnoucím sakem, neodřenou taškou a méně ojetým autem. Škoda, že je pro vás tak těžké uvěřit, že byste se mi prostě mohl líbit a že by mi třeba mohlo imponovat i to, co děláte pro druhé. Sbohem, pane doktore, ještě jednou děkuji za pomoc a moc se omlouvám za to nedorozumění…“

Aniž by čekal na odpověď, otočil se a odcházel, udělal však sotva dva krátké kroky, než se znenadání zastavil a naposledy obrátil.

“Až půjdete v neděli zase do sauny, mohl byste mi prosím zamávat do kamery? A když budete chtít, můžete se i usmát, potěší mě to… Věřil byste, že se nikdo neusmívá, když ho pouštím dovnitř?”

Muž zůstal osamoceně stát na liduprázdné chodbě, zmateně se díval do zad dlouhými ráznými kroky se vzdalujícího mladíka a ruce i nohy se mu roztřásly nečekaným chladem. 

***

Doktor Steiner zastavil auto, vypnul motor, zatáhl ruční brzdu svého již dost dlouho zánovního Passatu. Pozorně si sám sebe prohlédl ve zpětném zrcátku, pokrčil rameny, povytáhl obočí, z náprsní kapsy vytáhl tmavomodrý fix a cosi s ním napsal na svoji druhou rozevřenou dlaň. Pak vystoupil.

Byla neděle, místo na zaparkování našel téměř hned a jen pár kroků od svého cíle. Zastavil se u výlohy zavřené prodejny kožené galanterie a několik chvil předstíral, že pohledem vybírá novou aktovku, pak rychle otevřel přilehlé, neoznačené, černou neprůhlednou fólií zaslepené dveře, prošel jimi a spěšně za sebou opět zavřel. V malém prostoru zádveří, který skrýval vlastně jen další, tentokrát již firmou i otevírací dobou označený vstup, vyhledal očima zvonek, a především oko kamery nad ním. Zhluboka se nadechl a zazvonil.

Bzučák ve dveřích se rozvibroval a uvolnil mechanismus zámku na znamení, že může vstoupit. Dveře pootevřel, ale nevešel. Doširoka rozevřenou dlaní pouze nejprve nesměle zamával do kamery, pak ji dlouze podržel před čočkou, a když se drobná zelená dioda nad zvonkem divoce rozblikala a bzučák ztichl, nechal dveře opět volně zaklapnout. Ještě jednou do kamery ostýchavě zamával, usmál se, otočil se a odešel.

Zpátky v autě vytáhl z přihrávky u spolujezdce papírový kapesník, plivl si do dlaně a pečlivě ji očistil. Písmo mizelo jen hodně neochotně. Nevadilo mu to. Nevadilo by mu nejspíš, ani kdyby tam to Café Louvre zítra v sedm zůstalo napsáno třeba už navždy. Pokud to splní svůj účel…