Konec rodu Loganů

I.

Nahý, jen samotným světlem oděný muž se bezostyšně rozvaloval uprostřed místnosti a dvanáct tichých, do kruhu kolem něho rozestavěných postav se soustředěně pokoušelo z postoje jeho těla a výrazu nepřítomné tváře zachytit uhlem na papír emoci, kterou podle nich vyjadřuje a kterou jim samozřejmě neprozradil. Tak znělo zadání, jenž jim nečekaně ráno dal, od té doby nepromluvil a zdánlivě netečně hleděl do prázdna. Původně se Radim na dnešní dopoledne skutečně těšil, to, že docent Šmarda dokázal na jednodenní seminář jako hostujícího lektora získat samotného Vincenta Logana, bylo totiž rovno menšímu, nebo možná i trochu většímu zázraku. Nesporně nejzajímavější a také zdaleka nejúspěšnější žijící absolvent zdejší akademie byl totiž kromě léta nepokrytě projevovaného despektu vůči své alma mater znám i svojí nepřístupností a až okázalým samotářstvím. V ateliéru ukrytém kdesi v lesích za Prahou prý nikdy nepřijímal návštěvy, a kde přesně se to místo vlastně nachází, věděla údajně jen jeho agentka.

Nyní si ho Radim bezradně prohlížel, a přestože uběhly už skoro dvě hodiny, co jim seděl modelem, tak vyjma neskrývaného pohrdání vším, co jej obklopovalo, neviděl nic, co by dokázal uhlem na skicu zachytit. Nikdy by ho nenapadlo, že muž, který byl idolem většiny jeho uměleckých ambicí, ho namísto tvořivého pohnutí bude prostě jen eroticky rozrušovat. Od okamžiku, kdy rozpoznal, že tělesně ho přitahují výhradně osoby téhož pohlaví, se ještě nikdy necítil tak znejistělý jako právě teď. Všechno na tom muži v něm jakýmsi nepopsatelným a především nevysvětlitelným způsobem vyvolávalo touhu a k jeho vlastnímu překvapení touhu až povážlivě fyzickou.

Štíhlost hraničící téměř s askezí, přesto však dávající na odiv v souhře šlach a svalů, rýsujících se pod olivově zbarvenou kůží bez vrásek a nedokonalostí, až anticky bezchybnou stavbu těla; podmanivě smaragdová barva očí; rovné, sebevědomě pod vysokým čelem do prostotu trčící orlí chřípí; mocně rýsované, u kořene nosu ostrým řezem dvou rovných vrásek rozdělené obočí; zdánlivě chaoticky, ve skutečnosti však při bližším pohledu zcela programově do všech stran trčící řídké vousy, dovolující i přes svoji přítomnost vyniknout ostře vystupujícím lícím; s jasně vysledovatelným záměrem rozcuchané a naopak stále ještě husté, byť i již tu a tam holubičí šedí lehce prokvetlé tmavé vlasy; dlouhý, šlachovitě z ramen vystupující krk s výrazným ohryzkem, jehož neustálé drobné pohyby nemohly nikoho alespoň trochu pozorného nechat na pochybách, že i přes na odiv dávanou netečnost každého z dvanácti studentů bedlivě pozoruje a nepochybně i hodnotí.

To vše v Radimovi vykrystalizovalo v dosud nepoznanou nejistotu, ten muž, přestože byl téměř o generaci starší než on, ho prostě a jednoduše eroticky přitahoval, navíc způsobem, který až dodnes nepoznal a kterému nerozuměl. Prohlížel si jeho tělo a hledal na něm nějaké znamení, něco, co by ho polidšťovalo, něco, co by vysvětlovalo krev Radimovi divoce pulsující ve spáncích a povážlivě nejen v nich, a něco, co by zároveň vyjadřovalo i jakoukoli emoci stojící za zachycení. Kromě nesouměrného ostrůvku řídkého porostu pubického ochlupení a až nepřirozeně masitého penisu, který se v chomáči dlouhých hustých chlupů i s plným šourkem ledabyle povaloval na hraně lehátka narychlo ráno sestaveného z dřevěných palet pokrytých bílým prostěradlem, však neviděl nic, co by mu napovědělo, nic, co by alespoň trochu jeho pocity vysvětlilo. Byl bezradný, jediné, co cítil, bylo vzrušení, nikoli však tvůrčí, ale naopak až nepřístojně fyzické. Od potenciálního odhalení neovládnutých projevů nečekaného vzedmutí ho momentálně ochraňoval pouze jeho stojan. Extra oversize kalhoty, které si ráno více méně bez rozmyslu ve spěchu navlékl na holé tělo, protože zaspal, mu v tom ohledu totiž žádnou velkou službu poskytnout nemohly.

Z dnešního dne byl předešlého večera tak rozrušený, že usnul až dlouho po půlnoci a rej zmatených snů ho s ránem do bdění propouštěl jen velmi neochotně, tak moc neochotně, až málem nestihl ani poslední ranní vlak, natož aby si stihl ještě i ulevit od ranního pnutí ve slabinách. Od té doby, co se před třemi měsíci odstěhoval Leo, ho krom ranního chladu a bolestivě vzedmutého přirození neměl kdo probudit, tedy vyjma budíku samozřejmě, který však svou práci dost často nezvládal. Ne že by v tom ohledu byl rozevlátý mladý literát, se kterým téměř dva roky sdílel lože, o mnoho účinnější, za tu dobu vstával dřív než Radim možná pětkrát, ale ráno se k němu na rozdíl od budíku dalo přitulit, krást si jeho teplo a třít se mu mezi stehny, dokud se ranní chlad i nepříjemné pnutí neproměnily v naopak víc než příjemné lepkavě vlhké teplo. Možná i to byl důvod, proč se nyní tiskl ke stojanu se stále uhlem netknutým listem papíru, zatímco umělec v něm tvrdohlavě mlčel.

Právě ve chvíli, kdy se pokoušel znovu a tentokrát skutečně důrazně všechny erotikou a tělesností zavánějící myšlenky definitivně zaplašit, zachytil muž zpola sedící a zpola ležící na podstavci uprostřed atelieru jeho trochu vyplašený pohled a upřeně do něho zabodl zkoumavě pichlavé oči. Radim v nich překvapeně uviděl potlačovanou touhu, ne nepodobnou té svojí, zároveň však i napětí, které nepochybně cosi dalšího s námahou skrývalo, a na drobný okamžik měl pocit, že to pečlivě střežené tajemství i letmo zahlédl. Jeho ruka v té chvíli mimoděk a spíš automaticky nežli záměrně pevně sevřela dosud jen volně a bezradně v prstech vložený uhel a pokusila se to zachytit. Kreslil horečně, aniž by sklopil zrak, nečekaný oční kontakt se bál přerušit, byl si jistý, že čerpá inspiraci přímo z něho, cítil, jak je náhle přeplněný směsicí pocitů a emocí, které se v jeho prstech zběsile zhmotňovaly na papír, nedokázal je pojmenovat, ale věděl, že je dokáže nakreslit, a o to nakonec šlo. Z transu, ve kterém se ocitl, ho probral až rachtavý zvuk obstarožního budíku, který měl odměřit dobu určenou jim na práci.

Nevěděl, zda od okamžiku, kdy on sám ubíhající čas vnímat přestal, uplynuly vteřiny nebo dlouhé minuty, v každém případě byl však seminář u konce a papír před ním již nebyl prázdný. S úlevou upustil uhel do drážky pod stojanem a promnul si křečí bolavé prsty. Vincent Logan mezitím vstal ze svého improvizovaného piedestalu a zahalen jako do antické tógy do prostěradla, na kterém ještě před okamžikem ležel, začal pomalu obcházet v napjatém tichu stojící studenty. U každého z nich se postupně zastavil, bez jediného slova vždy skicu nejprve dlouze prohlížel, aby do ní následně červeným uhlem něco doplnil, a vydal se k další postavě strnule stojící před svým stojanem. To, že Radim přišel na řadu jako poslední, nejspíš náhoda nebyla, i u jeho stojanu se ovšem pouze mlčky postavil. Hloubavě se skláněl, opakovaně natáčel hlavu všemi směry a oči mu s viditelným zaujetím těkaly po rozmáchlých tazích uhlem, prakticky téměř stejně jako Radimovi. I on si kresbu prohlížel, jako by ji viděl v té chvíli poprvé, natáčel hlavu do všech myslitelných úhlů a pokoušel se rozpoznat, co vlastně právě na papír zachytil.

Strávili tak u jeho stojanu v bezhlesné pantomimě nejméně týž díl času, který předtím Vincentu Loganovi stačil na všech jedenáct jeho předchůdců. Kresba ho nejspíš zaujala, byť nešlo říct v jakém smyslu, ani Radimovi, stejně jako všem před ním, totiž muž v antické tóze nevěnoval byť i jen jediný lhostejný pohled, natož slovo. Pak si z ničeho nic přidřepl, na pravou dolní stranu papíru napsal inspired by LOGAN V., postavil se a se slovy „Podepiš si to na druhé straně“ mu rozkazovačně podal svůj uhel. V okamžiku, kdy si překvapený Radim rubínově rudý váleček bral, se jejich prsty na letmý okamžik dotkly, Radimem projela vlna elektrizujícího vzrušení, zatmělo se mu před očima a zatočila hlava. Jednoduchý, verzálkami vyvedený podpis vytvořil na protilehlé straně papíru jako ve snu. Dříve než se stihl vzpamatovat, se mistr Vincent Logan již klidně uprostřed kruhu zkoprněle ho sledujících studentů oblékl, vrátil se zpět k Radimovu stojanu, opatrně uvolnil papír ze skřipce, sroloval ho, vložil pod loket, otočil se a rázně se vydal směrem ke dveřím. Radim několik dlouhých vteřin překvapeně zíral na prázdné místo, kde ještě před chvílí byla jeho skica, zatímco jedenáctka jeho spolužáků zírala stejně překvapeně na něho, než se i on spěšně rozeběhl otevřenými dveřmi ven.

Zahlédl ho až na konci chodby, jak zahýbá směrem ke schodišti a dál k východu.

„Mistře, počkejte prosím,“ zavolal za ním až trochu zoufale a s naléhavostí, která ho samotného překvapila. „Co s tím chcete dělat?“

Vincent Logan se zastavil, ale neotočil se, s odpovědí vyčkal, až dokud mu Radim těsně na hraně schodiště nepřehradil cestu. 

„Co myslíš?“ opáčil s neskrývanou dávkou ironie, a nepochybně i aniž by očekával nějakou odpověď, už proto, že vzápětí si odpověděl sám. „To, co s čímkoliv jiným. Dobře prodat!“

Výraz v jeho tváři byl dílem pobavený, dílem však nepochybně i zkoumavý.

„Moje agentka tě bude kontaktovat a vyplatí tě.“ Zhluboka se nadechl a jistě záměrně se proti Radimovi neparně naklonil. „A nic z toho nechci, nemusíš se bát.“

Radima situace, na kterou nebyl ani trochu připravený, zaskočila, čekal od dnešního dne mnohé, ale toto bylo víc, než v co by ještě ráno, když zadýchaně dobíhal na rychle se vyprazdňující vlakové nástupiště, dokázal byť i jen doufat. Rozpačitě ustoupil o stupínek níž do schodiště a ocitl se tak tváří v úrovni mužovy hrudi.

„Vy opravdu myslíte, že to má nějakou cenu, mistře?“

Tak nějak se mu nechtělo věřit, že by se přes noc mohl změnit z v ničem zvlášť vynikajícího průměrného studenta v malířského génia, jehož spěšná, bez přípravy načrtnutá skica by komukoliv stála za víc než jen za zběžný pohrdavý pohled. 

„Kdyby to nemělo žádnou cenu, nebudu si to brát,“ odvětil poněkud nedůtklivě Vincent Logan, lehce naklonil hlavu k pravému rameni a zdánlivě lhostejně si ze své vyvýšené pozice Radima prohlížel. „Počítám, že by ti to mohlo zaplatit nájem nějakého skromnějšího ateliéru nejméně na pár měsíců, a když se moje drahá sestra skutečně posnaží, tak možná i na rok.“

S hlasitým výdechem si rychlým pohybem krku k protilehlému rameni protáhl dlouhým sezením ztuhlou šíji a vzápětí nečekaně protočil hlavu do záklonu, až to jemně křuplo. Když se narovnal zpět, tázavě zabodl do Radima pichlavé, nyní téměř žlutě se lesknoucí oči. Ten však jeho pohledu vylekaně uhnul a nepřítomně sledoval nesourodý chomáč dlouhých chlupů, deroucí se z jeho ledabyle a sotva napůl zapnuté košile, jako by se tam snad mohly skrývat odpovědi na všechny jeho otázky, a mlčel. Oči Vincenta Logana ho vyděsily, z dálky, když jim uprostřed ateliéru seděl modelem, si toho v záplavě světla deroucího se okny nevšiml, nyní když se s nimi v přítmí chodby střetl tváří v tvář, si uvědomil, že jsou stejně zlatavě žluté jako ty jeho. Vyděsilo ho to, krom každodenního lhostejného ranního pohledu do zrcadla ještě nikdy do jiných než svých vlastních zlatavě žlutých očí nehleděl. 

„Jako jediný z těch dvanácti apoštolů máš totiž nějaký talent,“ přerušil nakonec nastalé ticho Vincent Logan. „Mnoho je povolaných, málo vyvolených.“ Prsty levé ruky vnořil do řídkých vousů a promnul si čelisti směrem k bradě, kde se na okamžik zastavil, než si nejprve dlaní a pak konečky prstů promnul krk.

„Techniku se naučí každé dítě, k tomu stačí i polovzdělaný učitelský pomocník na maloměstské lidušce.“

Pustil si ohryzek, u kterého se před tím nakonec zastavil, a ruku nechal volně klesnout podél těla, aby vzápětí povytáhl obočí směrem nahoru a s despektem nakrčil nos.

„Těch byl tenhle zatuchlý barák ostatně plný, už když jsem tu studoval já, a nepočítám, že by se to za všechny ty roky, co jsem sem nevkročil, nějak zásadně změnilo…“ Přehodil si Radimovu srolovanou skicu do levé ruky a pravou si znovu prohrábl vousy. „Ale skutečně cítit, skutečně proměnit pocit v obraz, skutečně vidět, co máme před sebou, to vyžaduje mnohem víc než jen správnou přípravu plátna, bezvadný úhel štětce a pečlivou finalizaci…“

Radim stále nevěděl, co by na to měl říct, zmatená kohorta pocitů, ve kterých se nedokázal zorientovat, mu nedovolila, aby se zmohl na víc než jen na banálně znějící poděkování.

„Jsem vám vděčný za to, co jste pro mě udělal, mistře, je to pro mě velká čest, ten podpis…, já..., já nevím co na to říct.“

Uvědomil si, že se právě trapně zajíká a koktá, ale nedokázal to ovládnout. Muž se na něho navíc pouze nesouhlasně zamračil. 

„To je myslím moje věc, pod co se podepíšu, nemusíš mi být vděčný a nemusíš mi kvůli tomu dokonce ani pochlebovat a lézt do zadku, od toho jsou tu jiní, kterým to nepochybně udělá dobře…“

Pohled se mu svezl kamsi do Radimovy rozhalenky a dost možná se mu propaloval i trochu níž.

„…ačkoliv pokud bys mi ho zrovna ty chtěl třeba vylízat, nejspíš bych významnou chvíli váhal, než bych tě pro tvé vlastní dobro odmítl.“

Napřáhl proti Radimovi pravici a koutky úst vykroužil potměšilostí cukající úsměv. Než Radim nabízenou ruku ostýchavě přijal, na drobný okamžik zaváhal, pak se osmělil a tiše špitl.

„A kdybych se i přesto nechtěl nechat odbýt?“

Vincent Logan předstíral, že otázku neslyšel. Stisk, kterého se jinak ovšem od něho Radimovi dostalo, byl pevný a sebevědomý, v jistém smyslu však na něho zároveň působil i plaše a opatrně, přesto, anebo snad právě proto, v něm vyvolal další, tentokrát již tak trochu předem očekávaný záchvěv elektrizujícího vzrušení, o kterém navíc nepochyboval, že je vzájemné. Než jeho ruku Vincent Logan definitivně ze sevření pustil, zašeptal směrem k Radimovu levému uchu:

„Asi bys poznal, jaké to je cítit v sobě skutečného umělce…“

S ironickým úšklebkem se otočil a bez pozdravu klátivě scházel směrem k východu. Na podestě mezipatra se zastavil, a aniž by se obrátil, hlasitě ještě zavolal:

„…a kup si i nějaké spodní prádlo, takhle je až příliš jasně vidět, na co právě myslíš!“

Radim zůstal stát uprostřed prázdného schodiště, a zatímco v dálce pomalu doznívaly vzdalující se kroky Vincenta Logana, uvědomil si, že už mu skutečně zase stojí.

II.

Pokud si snad Radim nějak představoval, jak může vypadat vážená obchodnice s uměním a sestra Vincenta Logana v jedné osobě, byla žena prohlížející si právě v křesle naproti němu jeho skromné portfolio nepochybně přesným opakem oné představy. Olga Loganová byla korpulentní prošedivělá padesátnice s mateřsky dobromyslným obličejem a Radimovi na první pohled připomněla spíš jeho vlastní matku. Dokonce i její rozevláté květované šaty, jako by i společně s těžkým mohérovým šálem, který měla přehozený přes ramena, právě vypadly z jejich domácího šatníku, ze kterého, jak se mu nepříjemně připomnělo, matčiny věci i přes několikerá upřímná předsevzetí stále ještě ani po více než třech letech, jež od její smrti již uplynuly, nedokázal vyklidit.

Přivítala ho až s nepřiměřenou důvěrností, jako by se znali odedávna, ještě ve dveřích ho políbila na obě tváře, objala a pak si ho s rukama položenýma na jeho ramenou dlouze prohlížela jako dávno neviděného syna. Přestože mu to nebylo nepříjemné, přivedlo ho to zároveň i do rozpaků. Žádná žena se ho takto nedotýkala již dlouhá léta, naposledy ho tak objala jeho matka těsně před tím, než ji vyprovodil na předoperační příjem. Bylo to zároveň i naposledy, co ji viděl živou, protože operace se tehdy zdařila a pacientka zemřela. Dlouho jí to pak nedokázal odpustit, ještě dnes ho mrzí, že byla příliš hrdá na to, aby mu dovolila se o ni těch několik málo měsíců, které jí ještě zbývaly, postarat. „To, že jsem ti jako malému utírala zadek, neznamená, že ti teď dovolím dělat to samé pro mě.“ Tím tehdy debatu o nesmyslnosti operace metastazujícího karcinomu slinivky břišní v terciárním stádiu, kterou se pokusil dospěle nastolit, ukončila, než vůbec začala.

Jako lékařka, byť byla jen pouhý obyčejný praktik ve vězeňské nemocnici, samozřejmě věděla, jak to musí téměř jistě skončit, a rozhodla se nedat mu šanci dokázat jí, že by to býval zvládl. Ostatně celý život měl čas od času neodbytný pocit, že s ním zachází stejně jako se svými vězeňskými pacienty, a své zvyky ani v tváří v tvář konci měnit nehodlala. Nemohl jí upřít, že byla alespoň zásadová až do konce. Lékař, který tehdy operaci prováděl, byl syn starého rodinného přítele, a byť neochotně, přesto nakonec udělal, co po něm žádala, i když i on musel dobře vědět, co je jediným skutečným cílem zákroku. Radim mu to nevyčítal, jednak se nikoliv bezdůvodně domníval, že dotyčný je možná jeho poloviční bratr, a navíc sám dobře věděl, jak uměla být neústupná. Pokud si něco zamanula, dosáhla téměř vždy svého, a ani toto nebyla výjimka. Radim sám byl ostatně výsledkem jednoho z jejích umanutých rozhodnutí, skoro na stará kolena se rozhodla, že bude mít dítě, a také ho měla, sice dítě bez otce v rodném listu, ale měla.

Radim samozřejmě jisté tušení, kdo matce onu inseminační službu poskytl, měl, nicméně zeptal se jí na to pouze jednou, to jen aby se dozvěděl, že je to lhostejné a že to vlastně ani neví. Moc jí to nevěřil, leč protiargument k lakonickému prohlášení, matka jistá, otec vždy nejistý, najít nedokázal. Léta mrtvý rodinný přítel doktor Čapek tak sice pro něho stále zůstával nejpravděpodobnější, nicméně na druhou stranu ne nutně jedinou variantou možného původce. Jisté pochybnosti v tom ohledu totiž vyvolávala jeho odmala se projevující nutkavá touha malovat, v jejich rodině ani v rodině jím předpokládaného dárce spermatu se žádný umělec nevyskytoval, kam až oko amatérského matrikáře dohlédlo, a že vzhledem k úctyhodnosti obou rodů dokázalo vcelku spolehlivě dohlédnout až někam hluboko k začátku devatenáctého století. Ať už byl ovšem jeho otcem kdokoliv, to tajemství si matka odnesla do hrobu, a pokud Radim doufal, že v její pozůstalosti najde nějaké odpovědi, byl zklamán. Nenašel nic, ani jedinou stopu, ani jedinou indicii.

„Přinesl jste mi podepsané ty dokumenty, co jsem vám poslala?“

Doktorka Loganová ho vytrhla z přemýšlení. Papírové desky, ve kterých měl u notáře podepsané autorské prohlášení i s velkou fotografií své nedávno na fakultě při semináři s Vincentem Loganem vytvořené skici, měl připravené a podal jí je přes malý stolek přímo do ruky.

„Výborně.“ Zběžně přejela pohledem notářský štítek potvrzující, že podpis je skutečně jeho, a pohled zvedla zpět k němu. „Bratr pravost svého podpisu již také potvrdil, pošlu to ještě dnes kupci a z úschovy uvolněné peníze vám po odečtení své provize převedu na účet, nejpozději do konce týdne je myslím budete mít. Doufám, že je to tak v pořádku?“

„Jistě, děkuji,“ přikývl Radim, stále tak nějak nevěřící, že se to skutečně děje. Chtěl se jí původně znovu, tentokrát osobně, zeptat, kdo je tím záhadným a podle jeho názoru až podezřele štědrým kupcem, ale nakonec si to rozmyslel. Nepochyboval, že by se dozvěděl jen to, co mu už napsala do mailu: významný sběratel, který si přeje zůstat v anonymitě. Usoudil, že nemá smysl naléhat a hned na úvod se ztrapňovat zjevnou netaktností.

Vstala a natáhla k němu ruku. Překvapeně se postavil a vložil svoji dlaň do té její. Neočekával, že by jejich schůzka mohla skončit až tak rychle, i když vlastně předem vůbec nevěděl, co by od ní měl čekat.

„Gratuluji, pane Habřinský, předpokládám, že je to vaše první skutečně prodané autorské dílo, a musím říct, že se navíc prodalo docela snadno.“

Pustila ho a několika sebejistými kroky se vydala za svůj psací stůl. Posadila se na kraj rozměrného, bohatě polstrovaného křesla a desky, které od něho převzala, vložila do úzké zásuvky před sebou. Pak k němu znovu vzhlédla:

„Ráda bych vám proto nabídla spolupráci i do budoucna, pokud byste měl zájem, moje agentura je připravena vás zastupovat.“

Dílem ho zaskočila, dílem mu to celé přišlo přehnané a směšné, přesto se ovládl a zareagoval se vší vážností:

„Určitě by mi bylo ctí nechat se od vás zastupovat, paní Loganová, vaše pověst vás předchází, ale obávám se, že bez podpisu vašeho bratra se moje díla v nejbližší době už tak dobře prodávat nebudou.“

Odpověděl jí s vědomím, že ještě nic nedokázal a jen tak také určitě nedokáže, sice mírně ironicky, přesto však tak, aby si zachoval důstojnost. Matka by na něho v té chvíli nejspíš byla skutečně pyšná, přesně tak ho to vždy učila.

„To nechte na mně, pane Habřinský, prodávat umění je moje práce, na vás pak je, abych měla co prodávat. Navíc se zbytečně podceňujete.“ 

Vyhodila ho ze sedla dřív, než stihl propadnout sebeuspokojení, otevřela jednu z bočních zásuvek svého stolu a vytáhla z ní několik úzkých sešitů v měkké vazbě.

„Pokud mám správné informace, tak tohle se prodávalo docela dobře.“

Tentokrát již překvapení, které mu právě způsobila, zcela zakrýt nedokázal a na sucho polkl. 

„Jak jste…,“ zakoktal následně nepochybně dost zmateně a zůstal na ni pravděpodobně i poněkud tupě zírat. Usmála se a i se svazkem sešitů v ruce vstala.

„Mám své zdroje, to je součást mé práce, pane Habřinský, nebo mám raději říkat pane Čapku?“

Pobaveně si několik vteřin vychutnávala jeho špatně maskované zděšení, pak ho elegantně minula, znovu se posadila do křesílka u malého stolku a i jemu pokynula na jeho původní místo. 

„Nemusíte se bát,“ řekla nakonec s lehce spikleneckým mrknutím, když se naproti ní znovu posadil.

„Vaše inkognito je u mě v bezpečí, to je totiž také součást mé práce. Chápu, proč se ve škole podobnou tvorbou raději prezentovat nechcete, ačkoliv je docent Šmarda jinak sám také velmi zdatný ilustrátor, a možná byste se divil, na čem všem v minulosti pracoval a čím se na akademii také raději nechlubí. Uznávám, že na rozdíl od něho by vedení fakulty pro sérii více či méně lechtivých komiksů u studenta pátého ročníku skutečně nemuselo mít plné pochopení, a vy chcete, jak předpokládám, v klidu dostudovat, což vám plně schvaluji.“

Chvíli jedním z komiksů s cukajícími koutky tiše listovala, pak k Radimovi znovu zvedla oči a pohrdavě se usmála.

„Většina z nich má plnou pusu vysokého umění, ale jak máte vyjít ze stipendia, to už vám ti samozvaní arbitři dobrého vkusu samozřejmě neporadí. Počítám, že z tohohle bez ohledu na to, jak je to ve skutečnosti cudné, by někteří z nich nepochybně rádi udělali odstrašující příklad zneužitého umění.“

Její blahosklonná sebejistota a neskrývané pohrdání váženými akademiky, byť to slovo přímo nepoužila, ho zaskočila, zjevně mátla tělem, její vizáž dobromyslné matróny byla podle všeho jen maska skrývající protřelou obchodnici s uměním, případně i s čímkoliv jiným.

„Maminka mi nechala dost, abych mohl v klidu dostudovat, vyskakovat si sice nemůžu, ale nejsem naštěstí na té práci ani úplně závislý a momentálně vlastně ani žádnou novou podobnou zakázku nemám. S autorem literární předlohy jsem se nedávno rozešel a navíc ne úplně v dobrém…“

S pokýváním mu vstoupila do řeči:

„Nic mi do toho samozřejmě není, ale předpokládám, že se nemýlím, když řeknu, že šlo o peníze.“

Ne, skutečně se nemýlila, z rozevlátého literáta, kterého miloval a o kterém si myslel, že i on snad miluje jeho, se vyklubal hajzlík, který ho podrazil při první příležitosti, jíž mu naivně naservíroval.

„Nemýlíte, smlouva s nakladatelem byla pochopitelně komplet na něho a o penězích jsme měli jen gentlemanskou dohodu. Ukázalo se, že není až takový gentleman, jak jsem si naivně myslel, skoro všechny prachy si nechal a opustil mě. Jak jste to poznala?“

Pokrčila rameny a vědoucně se usmála:

„Společný úspěch bývá prubířským kamenem všech vztahů, pracovních i osobních. Často dokonce větší než neúspěch. Říká se, že peníze kazí charakter. Osobně si myslím, že to není pravda, mají odedávna pouze schopnost ho spolehlivě odhalit. Věřte mi, že jsem to zažila už mnohokrát. Pro příště ty praktické věci svěřte raději odborníkům. V každém případě moje nabídka stále platí a zahrnuje samozřejmě i jakkoliv komerčně užitou grafiku. Neuznávám totiž nic jako seriózní nebo naopak pokleslé umění, kumšt je podle mě prostě buď jen dobrý, nebo špatný. Nebudete-li nic namítat, budu do budoucna ráda zastupovat vás i vaše lechtivé inkognito. Pokud vám nakladatel pošle nějakou novou nabídku, smlouvu bych s dovolením připravila já, bude to pro všechny zúčastněné nepochybně bezpečnější a pro vás navíc i výhodnější, celkem se na vás totiž napakoval.“

Zavřela sešit a vrátila ho na stolek k ostatním. Ani by ho nepřekvapilo, kdyby tu nabídku v mailu našel možná už zítra, zněla totiž téměř stejně jako jeho matka, stejně lakonicky a stejně prakticky. A taky stejně manipulativně, ačkoliv v jejím případě si nebyl jistý, zda v tom skutečně není i nějaký druh mateřsky ochranitelského instinktu. Připadal si trochu jako kuře naháněné pod matčina křídla, nicméně neurčitý pocit kdesi vzadu v hlavě, který nedovedl přesně popsat, ho nabádal jí věřit. Rozhodl se ho poslechnout.

„A teď zpátky k tomu vysokému umění,“ změnila tón a důvěrně se k němu přes stůl naklonila. „Dokázal byste tu vaši skicu rozpracovat na velké plátno? Standardní olej, řekněme tak ve formátu čtyři á nula.“

A četla mu myšlenky, taky stejně jako jeho matka.

„To bych si sám moc přál, už jsem o tom i uvažoval, mám už hotové i nějaké rozkresy, ale myslím, že bych k tomu potřeboval pomoc a vedení, pokud bych je mohl alespoň konzultovat, nebo nastoupit třeba na letní stáž u vašeho bratra…“

Opět ho přerušila:

„Bratr studenty nepřijímá, a pokud vám mohu přátelsky poradit, není ani dobrý konzultant, natož učitel.“

Nebyla však sama, kdo ne neuznával jako odpověď, pokud po matce nějakou vlastnost skutečně podělil, byla to neústupnost. 

„Přesto, pokud byste mi na něho mohla dát kontakt, byl bych vám vdě…“

Znovu mu skočila do řeči, tentokrát však už s pobaveným úsměvem:

„Nemohla, bez jeho svolení ne, a i kdybych mohla, věřte mi, že byste mi za to v budoucnu vděčný zcela jistě nebyl.“

Počínající souboj dvou beraních hlav přerušil bzukot jejího telefonu, odloženého kdesi na psacím stole za ní. Omluvně povytáhla obočí a vstala. Spěšně na stole očima vyhledala zarputile vibrující přístroj a po chvilce zaváhání hovor přijala. 

„Dobrý den, Jaroslave, nebude vadit když vám zavolám později? Mám tu teď nějaké jednání…“

Pan Jaroslav na druhém konci hovoru se však zjevně nechtěl nechat jen tak odbýt, nejspíš okamžitě spustil, aniž by jejímu přání věnoval pozornost, a ona si s povzdechem sedla a do hovoru vstoupila, zřejmě až když jí za nejméně minutu alespoň v obrysech vyložil, co chtěl.

„Dobře, pošlete mi to do mailu, přepošlu to bratrovi a dám vám vědět, zda si někoho z nich vybral. Doufám, že to tentokrát nejsou tak prefabrikované figury jako minule, z té poslední várky si nevybral ani jednoho.“

Její poznámka však onoho pana Jaroslava vybudila jen k další várce slov a ona si rezignovaně protlačila záda do opěradla, nohy uvolněně natáhla do strany a s nepokrytým znuděním ho poslouchala. Trvalo dobře další minutu možná i o krapet déle, než muži opět vstoupila do hovoru.

„Ano, vím, že je to s ním těžké, potýkám se s tím už víc než třicet let, málokdo to ví lépe než já. Ne, nezlobím se, nebojte, ještě vám zavolám, Jaroslave, skutečně tu mám důležitou schůzku. Jistě, na shledanou.“

Telefon odložila zpět na stůl, a než se s omluvným pohledem vrátila zpět k Radimovi, úlevně si protočila krk, zcela identickým způsobem, jaký Radim pozoroval u jejího bratra při nedávném rozhovoru, který s ním vedl na chodbě akademie.

„Promiňte, musela jsem to vzít. Bratr nutně potřebuje nějaké mužské modely a z těch, co nám agentura nabízí, u něj bohužel projde tak možná jeden ze sta, téměř na každém se mu něco nezdá. Jako by nebyl dost velký oříšek sehnat vůbec někoho, kdo je ochoten sedět hodiny nahý ve stodole téměř osamělého stavení v Brdských lesích, ještě musí být i přesně podle jeho představ. Jednou se z něho zblázním, šlak mě z něj doteď netrefil jen proto, že by mě určitě pohřbil hned vedle rodičů, aby to měl blízko, až mě bude chodit rozčilovat i tam. Nikoho jiného, kdo by jeho vrtochy snášel, totiž zatím nenašel a počítám že ani nikdy nenajde.“

Oklepala se, jako by ze sebe shazovala nějaký nepříjemný hmyz, a mimoděk si i upravila šaty a šál.

„No nic, tím vás nebudu zatěžovat.“

Radim si nebyl úplně jistý, zda skutečně vypadla z role, nebo je to jen další maska, nicméně ho to zaujalo a pokusil se ji na té vlně ještě chvíli udržet.

„To je ono?“ ukázal na rozměrné plátno visící vedle okna.

„Ano,“ zareagovala kupodivu až překvapivě rychle a ochotně, „Sedlecký mlýn u Lhoty, poslední dochovaný větrný mlýn široko daleko, kulturní památka. Nevěřil byste, co je s tím za soužení, památkáři versus můj bratr. Když se pozorně podíváte do levého horního rohu, tak ten hřbitov je hned na druhé straně té louky. Skoro se divím, že tam nějaký ten ouřada z památkového odboru už dávno není bratrovou rukou zakopaný, což bych mu na druhou stranu po pravdě nepřála, ačkoliv je samozřejmě taky nijak ráda nemám. Fouká tam jak na výdrholci, i když jinak je to tam moc pěkné.“

Radim vstal a předstíral, že se jde se zájmem podívat na místo, které mu na obraze označila. Bylo-li tam něco jako hřbitov, moc k poznání nebyl, nicméně k udržení nečekaně osobní konverzace to postačilo, aniž by ji musel jakkoliv pobízet, sama pokračovala ve vyprávění.

„Děda byl kromě mlynaření i dobrý kameník, pokud nebylo před sklizní krom údržby v mlýně co dělat, tesal náhrobky, a když už pak po převratu nebyl mlýn pro JZD dost moderní, živilo ho to tesání až do smrti. Ten hřbitov je díky němu jako galerie pod širým nebem, i když teď už trochu opuštěná a zapomenutá. Tenhle obraz maloval náš táta, talent zdědil po dědovi, ale kamenný prach a dláto mu nevoněly, stal se malířem. Byl docela dobrý, ale za Husáka pořád letěl spíš realismus a jeho postmodernistické krajinky nikdo moc nechtěl. Dost kvůli tomu pil, a když maminka zemřela, upil se nakonec ze zoufalství k smrti. Vinckovi bylo tehdy sotva osm, vychovala jsem ho vlastně já, i když ne moc dobře, jak se zdá.“

Vypadala náhle zasněně a trochu smutně, jako by skutečně na okamžik uvízla kdesi ve starých vzpomínkách a chvíli nevěděla, jak se vrátit zpět, záhy se ovšem oklepala a znovu nasadila svoji sebejistou masku.

„Promiňte, nechala jsem se unést, naše rodinná historie není nic pro slabé povahy a já vás nechtěla vystrašit, navíc bratr je sice trochu exot a excentrik, ale jinak jsme vcelku normální rodina.“

Obrátila se na Radima, když se opět pohodlně usadila:

„To plátno…, zvládnete to do listopadu?“

„Pokusím se o to.“

Ne že by toho zatím v uměleckém smyslu udělal zase až tak moc, ale i tak věděl, že vždy záleží především na kontextu, odpověděl proto trochu vyhýbavě a s rezervou na případný neúspěch. Krom kontextu mu však samozřejmě záleželo také na motivaci a po tom poměrně osobním monologu se osmělil i trochu vyzvídat.

„Měl bych jednu otázku, pokud dovolíte, paní Loganová.“

Viditelně zpozorněla, nicméně se zájmem přikývla.

„Směl bych vědět, jaký s tím obrazem, pokud ho vytvořím, máte následně záměr?“

Doširoka se usmála, uvolněně se opřela do křesílka a přehodila si nohy přes sebe. 

„Nejsem si jistá, zda to pro vás nebude příliš svazující, když vám to prozradím, ale pokud bych vás měla odhadnout, hodně mi připomínáte bratra a ten svá nejlepší díla tvoří zásadně pod tlakem a v bolestech. Svůj nejlepší obraz namaloval dva dny před termínem se zlomenou rukou.“

Přes ironii v jejím hlase Radimovi bezděčně ztuhl úsměv na rtech. 

„Nebojte, já mu ji nezlomila, upadl na náledí,“ dodala se smíchem, když Radimův lehce ztuhlý úsměv zaregistrovala. Pak se ovšem na okamžik odmlčela a viditelně zamyslela. Radim odhadoval, že pečlivě v duchu volí slova i míru toho, co je ochotná mu říct, nepředpokládal, že by mu chtěla vysloveně lhát, ale zároveň však také nepochyboval, že to, co mu řekne, zcela jistě nebude celá pravda.

„Budeme mít…, tedy bratr bude mít, příští rok v New Yorku velkou výstavu. Slíbil mi, že k tomu vašemu obrazu, pokud mu bude nějak konvenovat a vy budete souhlasit, vytvoří dvojče, ráda bych je pak oba použila jako ústřední téma. Nazí muži dokážou na obrazech stále ještě na rozdíl od nahých žen vyvolat minimálně zájem, a v generačním střetu by to mohlo zaujmout i kritiky. Trh s uměním je naštěstí povážlivě iracionální a vkus kupujících většinou snadno, po pravdě až trapně snadno, ovlivnitelný. Věřte mi, že často je to jen otázka správně zvolené publicity a prezentace. Vhodně vybraný čas, místo a přiměřeně kontroverzní téma pro jakýkoliv projekt dokáže udělat divy, ale to spolu ještě probereme, až budete s tou prací trochu dál…“

Pokud mohl z jejích slov i intonace a postoje odhadovat, tak se v očekáváních nemýlil, nepochybně měla nějaké další záměry a neřekla mu všechno. Na druhou stranu musel ocenit, že se to před ním vlastně nepokoušela ani zastírat.

„A teď mě prosím omluvte, budu se s vámi muset rozloučit, přestože nerada, protože jste velmi zajímavý mladý muž, nicméně mám tu na dnešek ještě hodně práce a vy ostatně jistě také máte o čem přemýšlet.“

Vstala a zamířila ke dveřím, tentokrát už skutečně nebylo pochyb, že schůzka je u konce. Radim vstal a shýbl se ke stolku, aby si vzal desky se svým skromným ukázkovým portfoliem.

Zastavila ho:

„Mohu si to tu na pár dní nechat? Ráda bych se na to ještě znovu v klidu s odstupem podívala.“

Nemohl říct, že by ho její zájem netěšil, nicméně nechtělo se mu příliš věřit, že by ji až tak moc jeho práce měla zaujmout, přesto na sobě nedal nic znát a položil desky zpět na stolek.

„Samozřejmě, paní Loganová, je vám k dispozici, jak dlouho budete potřebovat.“

Skrývání emocí nebylo právě jeho nejsilnější disciplínou, přesto vynaložil veškeré úsilí, aby za ní ke dveřím, ve kterých na něho čekala, došel klidně a nevzrušeně.

„Moc ráda jsem vás poznala.“

Ruku mu na rozloučenou stiskla vřele a srdečně, druhou mu navíc opět až trochu familiárně opřela o rameno.

„Brzy se myslím znovu uvidíme a buďte na sebe opatrný, nezapomínejte, že máte před sebou důležitou práci.“

Otevřela dveře a pustila ho na chodbu. Její na shledanou mu v hlavě doznívalo ještě dlouho, pomalu vyprchalo, až když se ocitl opět venku na ulici. Cestou na tramvaj a pak na nádraží se nedokázal ubránit pocitu sebeuspokojení, získal všechno, v co vlastně ani nedoufal a ještě i bonus navíc. Věděl, kde má hledat Vincenta Logana, a měl k tomu ještě i nejméně jeden, ale spíš dva důvody, proč se za ním vypravit, aniž by musel sám před sebou omlouvat ten třetí. Ty dva dnes získané ho, jak věřil, opravňovaly pokusit se narušit mistrovo soukromí, aniž by se tím hlavním musel momentálně zabývat.

III.

Vincent Logan se rozvaloval v křesílku, ve kterém ještě před malou chvílí seděl Radim, a dopíjel jeho zteplalou minerálku.

„V tom šatníku, na to jak je velký, máš neuvěřitelný horko, měla by sis tam dát nějaký odvětrávání, nebo ti tam něco nakonec ještě začne plesnivět,“ přivítal rozšafně Olgu Loganovou, která se cestou zdržela na toaletě, kde si nutně potřebovala opláchnout obličej a zpocené ruce.

„Já tě tam necpala a jsou tam většinou stejně jenom tvoje obrazy.“

Vincent Logan se zatvářil dotčeně a rukama si nesouhlasně zašermoval před obličejem. Uštěpačně se jeho směrem ušklíbla a téměř učitelsky si ruce opřela o stůl jako o katedru.

„Pokud ses chtěl, nevím proč vlastně, schovávat, mohl jsi klidně počkat naproti u Mikuláška. Stejně s tebou chtěl probrat nějaké tvoje účty.“

Vykouzlil v obličeji pobavený škleb a pohodlně si natáhl překřížené nohy před sebe.

„To bych ovšem jednak přišel o všechnu zábavu, a navíc ty mu umíš moje výdaje zdůvodnit většinou mnohem lépe než já sám. Kdepak, tohle rozdělení práce mi úplně vyhovuje, já maluju a ty se staráš o všechno ostatní, včetně účetního. Mikulášek je navíc jen o krapítek méně otravný než ten chlápek od památkářů a já si nechci kazit hezký slunečný den.“

Šlehla po něm pobaveným pohledem a posadila se za stůl.

„Víš, že máš nebezpečně zhýralý vkus na chlapy?“ přehodila téma k tomu, proč pravděpodobně skutečně přijel. „I když je to vlastně ještě kluk a ty jsi čuně, pokud myslíš na to, na co si myslím, že myslíš.“ 

Dokončila větu s předstíraným pohoršením poté, co se od něho žádné odpovědi krom neupřímně provinilého výrazu nedočkala.

Vincent Logan se zaklonil, nohy si neomaleně položil na desku konferenčního stolku a dlaně si propletl za hlavou. 

„Na nic nemyslím, drahá sestřičko, ostatně jak bych také mohl, už roky mi opakuješ, abych to nedělal, a protože bych si nikdy nedovolil zpochybňovat, že máš pravdu téměř vždy a ve všem, snažím se žít přesně podle tvých instrukcí, tedy jako vzorné nemyslící hovado.“

Lokty si položila na stůl, dlaně a prsty sepjala k sobě jako k modlitbě a pak si o ně rezignovaně opřela bradu.

„Vzhledem k tomu, že ses namáhal ukázat se tu kvůli němu osobně, což normálně neuděláš ani za zlaté prase, tak o tom, že s ním máš krom uměleckých ještě i nějaké další úmysly, nějak nedokážu věrohodně pochybovat.“

V odpověď pouze povytáhl jejím směrem obočí, až mu na čele naskočilo několik jemných veselých vrásek, našpulil rty a pokrčil rameny.

„Uvědomuješ si, že s trochou fantazie by to mohl klidně být tvůj syn?“ dodala s neskrývanou ironickou výčitkou.

Tentokrát oči naopak přivřel a ze stále našpulených rtů vyloudil navíc i hlasité mlasknutí.

„Ne, to nemohl, má drahá, jednak bych ho musel mít asi tak ve čtrnácti, a navíc tě ujišťuju, že svůj genetický materiál jsem na místě, kde by se v téhle formě mohl uchytit, skutečně nikdy nezanechal, ani v těch čtrnácti, ani kdykoliv potom.“

Protočila oči a hlavu si teatrálně vložila do dlaní.

„A pokud mi vleze do postele…,“ pokračoval, aniž by jejímu předstíranému pohoršení věnoval pozornost, „…tak jsem ho jednak předem varoval, a navíc ví docela přesně, co tam najde. Zboží si měl možnost v celé jeho přirozené nádheře prohlížet víc než tři hodiny, navíc na svobodné akademické půdě. V tom ohledu mám svědomí křišťálově čisté, skutečně nic jsem před ním neskrýval, a pokud po mně zatouží i po tom, co všechno si mu o mně právě navykládala, bude to jen jeho svobodné poučené rozhodnutí. Ostatně je nepochybně dospělý, a jak jsem si stihl všimnout, tak v příslušných místech i vcelku vyspělý.“

Narovnala se a výhružně se postavila:

„Ať už jste si vzájemně ukazovali cokoliv, tak ty evidentně…“ 

Překotně jí skočil do řeči.

„Nemůžu za to, že do školy nenosí spodní prádlo!“

Chtěla mu pravděpodobně říct cosi jako, že by měl mít ve svém věku už rozum, pak ovšem jen rezignovaně mávla rukou.

„…i když stejně nechápu, co na tobě vidí.“

Sebevědomě se uchechtl a do široka roztažené nohy si položil opět na zem.

„Ukázal bych ti to, ale nejsem si jistý, že se to hodí, dokonce i když vezmeme v úvahu, že jsi mě jako malého poměrně často koupala.“

Odmítavě zatřásla hlavou a vstala.

„Dobře, dobře, myslím, že podrobností mě můžeš klidně ušetřit. Každopádně podle toho, co mi přinesl ukázat, má nepochybně potenciál. Jestli ho hodláš zprznit, o čemž nemám důvod pochybovat, omez se prosím v té činnosti pouze na lože a jeho talent u toho pokud možno vynech.“

Zapýřil se jako výstavní kohout a ruce si pevně zapřel do subtilních područek křesílka, až v něm mírně zapraskalo. 

„Myslím, že jsem ho potkal právě včas, abych jeho talent před zprzněním naopak zachránil. Ta neumětelská banda na akademii už byla jen kousíček od toho, aby z něho udělala stejného zabedněného mazala, jako jsou oni sami.“

Obešla stůl a zlehka se o něj naproti němu tělem i dlaněmi opřela.

„Řekni mi, jak jsi na něho vlastně narazil? O to, co se děje v našem malém zatuchlém akademickém rybníčku, se už přece dávno nezajímáš.“

Uvolněně se zasmál a hluboce se zapřel do opěradla.

„Úplnou náhodou, a navíc za to můžeš ty,“ začal skutečně zvesela a oči se mu rozzářily mladickým rošťáctvím. „Vsadil jsem se s Kužílkem, že tu jeho ošklivou Madonu s mrtvým Ježíškem nikdy nikdo nekoupí, no a prohrál jsem.“

Ruce si složila před tělem a uštěpačně se na něho ušklíbla.

„Myslíš tu, co jsem po Velikonocích prodala Grévimu? Ty sis skutečně vsadil proti mně?“ opáčila jízlivě. „To jsi tedy ještě hloupější, než jsem si myslela.“

„Ale prdlajs,“ mávl netrpělivě rukou. „Nevěděl jsem, že ti ji dal na prodej, kdybych to tušil, tak do toho nejdu.“

„No alespoň že tak,“ zakroutila hlavou a protáhla si zjevně trochu ztuhlý krk a ramena. „Ale stejně pořád nechápu, jak to souvisí s tím klukem.“

Nalila si z karafy na stole vodu do sklenice a napila se.

„No vsadil jsem se s tím podrazákem, že když tu obscénnost skutečně někdo koupí za víc než jedno pivo v hospodě, tak se vrátím na akademii a budu tam alespoň jeden den zdarma učit studenty. Nahej!“

„Aha…“ Zhluboka se nadechla a s výdechem si hodně rezignovaně povzdechla. „…a jak se ti pro změnu podařilo splnit tohle? Mám se začít bát a aktivovat rezervní fond na právníky?“

„Za koho mě máš?“ promnul si pobaveně rukou bradu. „Starej Šmarda náhodou chrochtal blahem a pomalu vyvěšoval i vlajkoslávy, když mu Kuželka slíbil Vincenta Logana na seminář v jeho pavučinami obrostlém atelieru kresby. Navíc to byla od začátku pěkná taškařice, pět minut jsem jim tam plkal hovadiny o emocích a pak jim tři hodiny seděl modelem a nechal se okukovat a malovat. Šmarda mě nejdřív nadšeně uvedl, pak asi půl hodiny tomu bizáru zmateně přihlížel a asi v půlce pro jistotu rovnou zmizel. Počítám, že do toho svýho improvizovanýho kamrlíku, co mu říká ateliér, sepisovat nějakou omluvnou zprávu a zdůvodnění, proč že on za to nemůže.“

„Jste jak malý kluci, měli byste se stydět. Co vám ten Šmarda udělal? Je to sice trochu ňouma, ale ty jeho dětské ilustrace jsou skvělé. Vám se možná nelíbí, ale to ještě neznamená, že ho musíte přivést do hrobu, je to taky jenom člověk,“ povzdechla si jeho směrem až nečekaně káravě. 

Nevěnoval jejímu pohoršení valnou pozornost a s mladicky rošťáckým nadšením až trochu překotně pokračoval:

„Náhodou, škoda, že to nikdo netočil, nebo alespoň nevyfotil. Stáli tam jak dvanáct apoštolů kolem Ježíše ve slunečních lázních, a kdybych podle toho namaloval velký plátno, koupí to možná i Guggenheim. V podstatě to byl dokonalej uměleckej happening…“ 

Odmlčel se a hromádku komiksů, které zůstaly i po Radimově odchodu ležet na stole, posunul směrem k sobě.

„…až dokud jsem nezkouknul, co nakreslil ten kluk.“

Otevřel první z nich a začal jím pomalu listovat.

„Je to sice brak, ale není to kýč, má to šmrnc…,“ zamumlal si tiše víc pro sebe než k ní.

Se zhoupnutím se odrazila od stolu a i se sklenicí v ruce se posadila na područku jeho křesla, nahnutá směrem k němu se i ona zahleděla do sešitu, kterým se právě probíral.

„Trochu tě napodobuje, je tam dost společných rysů, odhaduju, že tvoji práci sleduje už hodně dlouho a až zbytečně moc se z ní inspiruje.“

Zvedl k ní oči a rozverně naklonil hlavu ke straně:

„To ho jenom ctí, že se snaží učit od nejlepších, technika má samozřejmě ještě nějaké rezervy, ale žádný druhořadý kopista to není, jsou v tom jeho vlastní myšlenky, líbí se mi to, myslím, že si skutečně zaslouží trochu laskavé péče. Určitě nějaké lepší, než mu je schopný poskytnout Šmarda. Jen pro tohle by ho byla škoda.”

Postavila se a ruku mu položila na rameno.

„Skutečně nevycházím z údivu,“ řekla nakonec po chvíli, a než od něho podstoupila k oknu, znovu se napila. „Altruismus a podpora mladých umělců, pokud vím, nikdy tvoje priority nebyly. Je až s podivem, jak se najednou můžeš skoro přetrhnout.“

Vstal a s rukama v kapsách se začal pohupovat uprostřed místnosti.

„Taky ze sebe nevycházím z údivu, ale co já vím, třeba jsem se konečně zamiloval,“ pronesl pak až překvapivě vážně. 

Udiveně se na něho podívala, ale neřekla nic. 

„To jsi přece vždycky chtěla, nebo snad ne?“ 

Chvíli čekal, a když i po tom, co právě vyslovil, stále mlčela, vrátil se zpět k lehce povznesené ironii:

„Myslíš, že skutečně přijede?“

Pohrdavě k němu vystrčila bradu.

„Pokud není úplně zabedněný, a to si myslím, že skutečně není, když pominu to, že jede zrovna po tobě, tak dostal tolik indicií, že už si pravděpodobně právě teď googlí cestu. Možná by sis měl pospíšit domů, aby tě nakonec ještě nepředjel.“

Snažil se vypadat uvolněně, ale na těsno sevřené rty, které si mimoděk jazykem opakovaně zvlhčoval, vypovídaly něco jiného. 

„To možná jo, ale počítám, že díky tomu, jaké hlouposti jsi mu o mně namluvila, se bude tak dva dny rozmýšlet, zda to má risknout, než ho, jak doufám, přece jenom přemůže chtíč.“

Toho, že jeho slova a ironický sarkasmus jsou jen fasádou, za kterou skrývá své skutečné obavy a nejistotu, si nepochybně všimla a mlčky si ho zkoumavě prohlížela. Její pohled dlouho nesnesl a snažil se ho setřást další dávkou sarkasmu.

„Mimochodem, když jsme u toho, co jsi mu o mně navykládala, kde bereš tu jistotu, že na dědově hřbitově není mou rukou žádný čerstvě provedený utajený pohřeb?“

Ať už to bylo proto, že se nad ním slitovala, anebo že už v jeho tváři a nervózním postoji našla, co hledala, tentokrát již zareagovala.

„Oba víme, že dřív nebo později by někoho napadlo, kde by měl nebohého nezvěstného úředníka hledat, a ty svůj život miluješ minimálně natolik, abys ho nedával všanc jen kvůli nepovolené přestavbě staré stodoly. Tím spíš, pokud ses teď dokázal konečně zamilovat, jsem ráda, že konečně hledáš štěstí.“

Poslední věta vyzněla i v jejím podání až překvapivě sarkasticky, i ona se za fasádou cynismu zjevně pokoušela skrýt nějaké své obavy či nejistoty.

„Máš pravdu, štěstí je ostatně vždy jen otázka volby,“ opáčil jí se stejným, ne-li ještě větším sarkasmem. „Ne že bych ho přímo vyhledával, ale nesnažím se ho ani zahnat, pokud mě náhodou samo osloví.“ Na okamžik se zamyslel, než trochu posmutněle dodal: „Škoda, že to samé nemůžu říct i já o tobě.“

Ztuhla, snad proto, že nedokázala přesně odhadnout, které části toho, co řekla ona jemu, se jeho odpověď týkala, anebo naopak proto, že to vytušila až příliš dobře.

„Jak to myslíš? Proč bych já…,“ okřikla ho s nečekanou prudkostí.

„Proč?“ přerušil ji ještě o poznání hlasitěji a pohled obrátil k obrazu Sedleckého mlýna u Lhoty visícímu netečně na stěně. „Proč jsi mu neřekla pravdu o našem tátovi? Když už jsi o něm tedy vůbec musela začít mluvit?“

Neodpověděla, stočila pohled stejným směrem jako on a mlčela.

„Proč jsi mu neřekla, že ve skutečnosti nejsme ani trochu normální rodina, že náš otec byl nejen opilec, ale taky despota, tyran a násilník, že máma umřela, protože ji shodil ze schodů, když mě před ním bránila, proč si mu neřekla, jak moc týral celá léta i tebe? Proč jsi mu neřekla, že se nakonec z toho zoufalství oběsil někde v base, a to ještě kdo ví, jestli mu s tím věšením někdo nepomohl, protože tam před tím údajně napadl a možná i znásilnil jakousi doktorku ve vězeňské nemocnici? Proč jsi mu nic z toho neřekla?“

Mluvil tiše a naléhavě, pak se prudce otočil směrem k ní.

„Nevíš? Zato já to vím. Protože se z toho už třicet let nesmyslně obviňuješ a už třicet let proto nedokážeš být šťastná.“

Dívala se na něho a třásla se, obě ruce jí položil na ramena, a přestože se snažila před jeho pohledem uniknout, dokázal ho nakonec zachytit a ona už se znovu neodvrátila.

„Smiř se s tím konečně! Nemůžeš za to, že jsi ho nezastavila. Nebyla to tvoje vina, že od něho máma nedokázala odejít! Stejně jako není a nebude tvoje vina, nic z toho, co kdy udělám já. Vychovala jsi mě nejlíp, jak si uměla. Už nikdy neříkej něco jiného, dokonce ani v legraci to neříkej!“

Plakala, po tvářích jí stékaly slzy, několik jich něžně setřel a pak ji objal.

„Já vím. Pojď ke mně. Mám tě moc rád.“

Hlavu mu položila na rameno a vzlykala, pak se narovnala a pevně se mu podívala do očí, aniž by se však zároveň jakkoliv pokusila z jeho objetí vyprostit.

„Jestli mu ublížíš, vlastníma rukama tě zabiju.“

S tím konečně z jeho obětí vyklouzla, obraz Sedleckého mlýna u Lhoty sundala ze zdi a prudce jím uhodila o opěradlo křesla.

„Neboj se, nejsem náš otec, neublížím mu,“ řekl klidně a rozhodně, zatímco protržené plátno po kusech neurvale vytrhával z prasklého rámu.

„Alespoň ne víc, než si sám bude přát.“

Prudce ho pěstí uhodila do zad a rozesmála se.

IV.

Radim velmi opatrně a velmi tiše pootevřel malé dveře ve velkých vratech od stodoly, byl si sice jistý, že ze svého úkrytu za plotem viděl, jak Vincent Logan po téměř třech hodinách, v nichž zřejmě cosi dělal, zašel do hlavního stavení a určitě zatím nevyšel, ale byla to skutečně stará usedlost. Jak si zjistil, první zmínky o ní pocházely ještě z dob třicetileté války, nikdo si nemohl být jistý, zda někde nemá z těch časů i tajnou chodbu nebo jinou podobnou vychytávku, třeba z napoleonských válek minimálně, od kterých tu ostatně rod Loganů ze Sedlce taky doloženě nepřetržitě hospodařil. Proklouzl škvírou, kterou na okamžik ve dveřích vytvořil, a spěšně je za sebou zavřel. V rozměrné stodole bylo šero a až na množství malířských stojanů různých velikostí umístěných jak v prostoru, tak i vyskládaných u zadní hrubě omítnuté zdi a velké kupy slámy složené dost nelogicky nikoliv u stěny, ale jen tak volně v prostoru, byla prázdná. Světlo dovnitř ostře pronikalo pouze rozměrným střešním oknem přímo na onu nelogicky umístěnou kupu slámy a pak částečně ještě na v prostoru umístěné stojany, jinak bylo všude měkké až trochu tajuplné pološero. Chvíli si celou scenérii obezřetně prohlížel, než se opatrným plížením podél zdi odvážil přiblížit.

To, co uviděl, ho ne že překvapilo, šokovalo ho to. Na stojanech i na samotné zdi byly do podoby jakési improvizované výstavy rozmístěné nejméně tři desítky kreseb. Na tom by jistě nebylo nic až tak divného, nicméně krom těch, jejichž autorem byl bez pochyb Vincent Logan, tam byly i jeho vlastní, ty, které před dvěma dny zanechal na stole Olgy Loganové, plus velká, údajně dobře prodaná skica, jejímž záhadným anonymním kupcem byl ve skutečnosti evidentně Vincent Logan osobně, a to už bezpochyby divné bylo. Na place před kupkou slámy bylo stojanů dalších šest, dva malé, dva střední a dva velké, na menších však tentokrát byly pouze prázdné archy papíru a o velké byla opřená sněhobíle čistá, štětcem dosud netknutá pečlivě napnutá plátna. Když se jich dotkl, všiml si, že obě jsou ošetřená a podklad je čerstvě připravený na olejovou malbu. U každého byl i stolek s vyrovnanými tubami dosud neotevřených barev, míchací deska, štětce a sklenice s ředidlem. Pokud o tom dokázal přemýšlet, vše zde bylo připraveno v páru, v páru pro dva společně tvořící umělce. Kdo je tím prvním, bylo zřejmé, má-li být tím druhým on, se zdráhal si připustit, ačkoliv tomu na druhou stranu vše nasvědčovalo. Nové barvy měl rád, nové štětce naproti tomu o poznání méně, v batohu, který nechal ve křoví za plotem, měl své, ošoupané a změklé používáním, byť vlastně ještě ráno netušil, proč si je bral. Plátna ho začala až nebezpečně přitahovat, málokdy měl možnost vidět tak kvalitní materiál, jemně je znovu pohladil prsty, poodstoupil a začal si na nich představovat malbu. 

Náhle za sebou uslyšel jemné cvaknutí a zpozorněl. 

„Zdá se, že tu někdo dobře nerozumí významu slova ne,“ ozval se vzápětí s neskrývaným sarkasmem za jeho zády hlas Vincenta Logana. 

Radim se otočil a ztuhl. Díval se do ústí hrozivě proti němu trčící kulovnice.

„Předpokládám, že ti sestra vysvětlila, že neberu studenty na letní stáže ani na cokoliv jiného,“ deklamoval výhružně zpoza stále proti Radimovu obličeji namířené kulovnice.

Po prvotním úleku Radim zbraň vyhodnotil jako neškodnou. Doktor Čapek ho společně se svými dětmi brával poměrně často na lov, sem tam ho nechal dokonce i vystřelit, jaktěživo sice nic netrefil, ale jak vypadá skutečně nabitá, ke střelbě připravená kulovnice poznat dokázal. Tahle nabitá téměř jistě nebyla, napětí vystřídalo mírné uklidnění a tak trochu i pocit jisté převahy.

„Vysvětlila, a dokonce velmi jasně, proto tady taky nejsem jako student,“ opáčil proto klidně a až i trochu drze, Vincenta Logana to však z role zjevně nevyhodilo.

„A jako co jsi tady? Jako výběrčí daní, nebo snad jako Šmardův špion? Špiony mimochodem střílím bez varování,“ zavrčel k němu výhružně, nicméně Radim si nedokázal nevšimnout, s jakým úsilím se snaží zkrotit cukající koutky a začal si připadal ještě o poznání jistěji.

„Hledám práci a tady je prý nějaká k mání. A špionit tu není co, nic tu není.“

Vincent Logan se na něho přehrávaně zamračil, koutky mu však zároveň stále víc cukaly potlačovaným smíchem.

„Jakou práci? To mi budeš muset objasnit. Inzerát na zahradníka ani kuchařku jsem si nepodával, pokud si dobře vzpomínám. A přestavba se tu bude dělat teprve, až ji jeden omezený ignorant z památkové péče konečně povolí, takže nepotřebuju dokonce ani zednického přidavače.“

Kulovnicí stále výhružně šermoval Radimovi před obličejem, a protože mu to začínalo být už trochu nepříjemné, ne snad proto, že by se bál, že mu ustřelí hlavu, ale chtěl na něho prostě normálně vidět, rukou ji suše odsunul ke straně.

„Sháníte prý kluka ochotného stát vám nahý hodiny modelem, tak jsem tady.“

Vincent Logan se konečně nepokrytě usmál, uvolnil závěr na kulovnici a zbraň sklopil hlavní k zemi.

„Aha, takže ty bys mi chtěl stát modelem?“

Radim snaživě přikývl:

„Ano, to bych chtěl, mám se svléknout hned?“

Na něco jako souhlas ovšem nečekal a pomalu si už horlivě rozepínal horní knoflíček u košile.

„Skutečně si myslíš, že jsem tak hloupý, abych ti na něco takového skočil? Anebo věříš, že jsem tak chtivý, abych tomu neodolal?“

Radim mlčel, dál si soustředěně rozepínal pomalu ubývající knoflíčky a potutelně se na něho usmíval.

„Přiznám, že v tom druhém máš skoro pravdu,“ povzdechl si rezignovaně Vincent Logan a soustředěně sledoval, jak Radim právě z těla staženou košili odhodil jako Cyrano svůj pověstný klobouk na okraj kupy slámy.

„Takže jak by sis to představoval?“ pokračoval zdánlivě nevzrušeně Vincent Logan, ačkoliv z Radimova obnaženého trupu zároveň zjevně nedokázal spustit oči.

„Ty se tady svlékneš, budeš se tu nahý povalovat, já to za nějakou dobu nevydržím, sklátím tě a pak se budu cítit zavázán si tě tu nechat.“

Nezdálo se, že by to myslel jako otázku, protože brokovnici elegantním spodním švihem odhodil za Radimovou košilí a i on si začal pomalu rozepínat rozevlátou, ledabyle zašněrovanou halenu.

„Nebo dokonce doufáš, že jsi tak dobrý, abych si tě tu nechat rovnou chtěl?“

Radim cítil, jak mu stoupá tlak ve slabinách a kalhoty, které měl už několik okamžiků rozepnuté nechal volně padnout k zemi. Znovu si nevzal spodní prádlo, i když tentokrát to bylo po zralé úvaze, nikoli proto, že by zaspal.

„Dobře vymyšlené…,“ zadíval se Vincent Logan na jeho náhle odkrytou nahotu, sundal si košili a poživačně mlaskl.

„…ale moc snadné a moc laciné pro někoho, kdo se proplížil na můj pozemek a vloupal se mi do ateliéru.“

I on si povolil kalhoty a nechal je volně spadnout ke kolenům. Ani on neměl spodní prádlo.

„Nejspíš bych měl zavolat policii…“

Radim si svými na zemi pomuchlanými nohavicemi protáhl chodidla v sandálech, zplihle před ním ležící kalhoty zdvihl, aby je vzápětí znovu upustil o kousek dál u nohou Vincenta Logana.

„…máš štěstí, že nejbližší policejní služebna je třicet kilometrů daleko…, a já si navíc s místním náčelníkem příliš nerozumím.“

Masité a na objemu nabývající přirození Vincenta Logana se v pravidelných záškubech pohupovalo mezi jeho štíhlými, hustými tmavými chlupy porostlými stehny a Radim si ho zpod přivřených víček chtivě prohlížel.

„Takže ti dám na výběr, buďto se sebereš a ve vlastním zájmu z mého pozemku okamžitě zmizíš, anebo…“

Radim tomu nedokázal už dál odolávat, klekl si k němu a zhluboka nasál jeho vůni.

„S tím nebo souhlasím, ať už je to cokoliv,“ zamumlal kamsi do jeho slabin a netrpělivě poživačně olízl kapičku stékající ze špičky již vcelku uspokojivě směrem k jeho rtům trčícího údu, aby si ho vzápětí chtivě nasunul úst.

„Nebuď tak hr, nebo…,“ pokusil se ho Vincent Logan naposledy nepřesvědčivě zpomalit, namísto odporu se však jen vzrušeně nadechl a vzápětí dlouze vydechl, „…nebo si to ještě rozmyslím.“

Radim jeho přání buď vůbec neslyšel, nebo se rozhodl považovat ho za pouhou planou hrozbu a prostě ho ignorovat. Rukama si ho podržel v bocích tak, aby mu nemohl jen tak snadno uniknout, pokud by snad skutečně přece jenom chtěl, a rozjel na něm divokou, i když i přiměřeně obezřetnou jízdu, která Vincenta Logana na několik dlouhých minut umlčela.

„Zimní semestr ti začíná za šest týdnů, pokud dobře počítám,“ řekl zastřeně, když se Radim konečně přesunul věnovat se svými hbitými nenasytnými ústy i masitému a plnému do hladka oholenému šourku, který si podle něho zasloužil také mnohem víc než jen pouhé letmé, nepravidelné doteky jeho brady. Radim mezi nádechy jen bezmyšlenkovitě zahuhlal cosi na souhlas a dál se zaujatě věnoval předmětu svého zájmu. Dával si skutečně záležet, střídal tempo, v záplavě slin, které se mu překotně tvořily, mu po nich klouzavě přejížděl rty, aby je vzápětí sevřel a na okamžik v ústech vytvořil jemný podtlak, který, jak si všiml, Vincentu Loganovi dělal skutečně dobře.

„Přijmu tě na těch šest týdnů jako…,“ nedořekl načatou větu Vincent Logan v okamžiku, kdy Radim znovu nasál oba jeho k tělu se stahující ořechy do úst, rozevřenou dlaní si ho na ně přimáčkl a dlouze poživačně podržel.

„…jako učedníka…“

Sehnul se a vytáhl si právě po vzduchu lehce lapajícího Radima k sobě nahoru.

„…který mi příležitostně bude stát i modelem,“ vydechl s jazykem napůl již zvědavě pátrajícím v Radimových ústech a vzápětí sebe i jeho umlčel dlouhým vášnivým polibkem. 

Líbali se na těsno přimknutí k sobě divoce a nenasytně. Ruce se jim vzájemně lačně rozběhly po tělech, kde zvědavě hledaly všechna místa a záhyby, ve kterých se nacházejí hladové vzdechy a vzrušené sténání, až dokud je Vincent Logan nezačal oba pomalu sunout směrem k oné nelogicky umístěné kupě slámy, která se nyní Radimovi jevila umístěná naopak vcelku příhodně. 

„Jen doufám, že ti nebude vadit, až tvůj holý pindík bude viset na zdi v Mánesu, nebo rovnou někde na Manhattanu.“

S tím Radima nejprve nekompromisně svalil do slámy, aby se vzápětí hlavou zabořil do jeho slabin, kde hodlal ochutnat a vysát z jeho momentálně zcela zjevně nevisícího pindíka vše, co mu dovolí si vzít. Mladík odevzdaně zasténal cosi, co by se s trochou fantazie dalo interpretovat jako ‚dělej si, co chceš‘, nebo něco podobného, a propadl se do vzrušeného polobezvědomí, ve kterém krom doteků zpocených dlaní už vnímal pouze vlhko natěsno sevřených rtů a obtáčení hbitého jazyka Vincenta Logana kolem svého naléhavě překrveného mužství. Vzápětí nato se ponořil do mlhavého bezčasí, ve kterém se jeho tělo s tím Vincentovým znovu a znovu poznávalo, laskalo a bylo laskáno a dobýváno, aby vzápětí samo dychtivě dobývalo, než stejně dychtivě opět znovu podlehne. Neměl představu, jak dlouho se vzájemně proplétali a spojovali a znovu rozplétali a oddělovali, než oba téměř současně vytryskli a jejich ve vášnivém tření vypuzené sekrety se smíchaly do lepkavé horké hmoty, která jim k sobě lepila na těsno přitisknutá, v křeči napnutá těla. Na drobný okamžik zatoužil, aby se od něho už nikdy neodlepil, aby mu dovolil stát se jeho siamským dvojčetem, souputníkem navždy s ním spojeným ve slabinách.

Vyčerpaně na něm oddychující Vincent Logan se z něho však nakonec samozřejmě skulil na záda do slámy a on se nejprve úlevě nadechl a pak i docela rychle posadil. Sláma ho náhle píchala a škrábala, dvě odhozené košile poskytovaly jen slabou ochranu před na zpocenou kůži se dotěrně lepícími suchými stébly a nebylo jak jinak z jejich dosahu uniknout. Otočil se k němu, nahé mužské tělo, unaveně ležící na slámě v oparu drobných, všude kolem něho jako aura proletujících částeček prachu, vypadalo ozářené v paprscích světla, pronikajících střešním oknem, na první pohled jako tělo spícího asketického světce. Vložil do světla prsty a jako slepec si jimi prohlížel jeho jejich společným lepkavým hříchem posvěcené lesknoucí se břicho, a zatímco se zdráhavě přemlouval narušit ten okamžik dokonalé krásy zvukem svého hlasu a nedokonalých slov, si ho zároveň snažil vrýt do paměti. Chtěl si ho zapamatovat co možná nejpřesněji, dokonalý námět pro dokonalý obraz, ve kterém jeho letmou pomíjivou krásu navždy uchová.

„Skutečně tu můžu zůstat?” zeptal se nakonec s nesmělou ostýchavostí a tázavě se vpil do světla mžourajících zlatavě zářících očí.

„Už to tak vypadá.“

Ze snu probuzený svatý se na něho zcela neasketicky rošťácky usmál a ruce si složil za hlavu.

„Raději to ale ještě jednou dobře zvaž, tohle je starý dům a já jsem vlastně taky docela starý staromilec a za starých časů ve starých domech to takový mladý učedník obvykle vůbec neměl snadné.“

Ruku si propletl kolem Radimova pasu, objal ho a přitáhl si ho zpět k sobě.

„Z dílny se často nehnul celé dny.“

Hlavu mu zlehka zachytil do kravaty a těsně se k němu celým tělem přitiskl. Radim ucítil jeho stále ještě lepkavé mužství mezi půlkami a dychtivě se zavrtěl.

„K tomu ho mistr v jednom kuse peskoval.“

Otočil ho břichem do slámy, vztyčil se na jeho stehnech a rozverně ho několikrát mlaskavě plácl dlaní po zadku.

„Občas mohl být místo večeře dokonce i bit, když mistra neposlouchal…“

Celou vahou dopadl zpět na něj, roztažené ruce mu v zápěstích zatlačil do hloubky pichlavé lechtající slámy a políbil ho zezadu na krk.

„…a to, že má krom vší té práce přes den ještě i v noci mistrovu postel zahřívat…“

Polibky na chvíli vystřídalo jemné kousání.

„…tak to se bralo jako tichá samozřejmost.“

Radim si nebyl úplně jistý, zda si z něho utahuje, nebo to myslí vážně, ale vlastně mu to bylo jedno, osvobodil si z jeho vlhkých dlaní obě zápěstí a vztyčil se i ním na všechny čtyři.

„Čím začneme, mistře?“ procedil bezelstně jeho směrem přes rameno, zatímco zadek vtlačoval do jeho pomalu se opět vzdouvajících slabin. Mistr Vincent Logan se za ním následuje příkladu svého znovu v pozoru připraveného mužství bez námitek vztyčil a novým vzrušením opět již pohotově zvlhlým údem mu začal pomalu projíždět mezi dychtivě rozevřenými půlkami.

„Chtěl jsem začít právě pracovat, protože pokud vím, tak oba máme nějakou zakázku.“

Oběma rukama si Radima přidržel v bocích a s prohnutím se do něho pokusil pomalu zanořit. V poslední chvíli zaváhal a mohutný překrvený úd namísto do něho nasměroval pouze mezi jeho stehna.

„Přesto bychom možná neměli tolik spěchat.“

Nejprve to Radima rozladilo, ačkoliv byl už připravený ho do sebe přijmout, však vstřícně stáhl nohy k sobě a nechal ho několikrát mezi nimi vlhce sklouznout. To, co ucítil, ho vzápětí skutečně vylekalo, v prvním extatickém opojení, kdy ho jen laskal ústy a třel si ho o tělo si jeho skutečnou mohutnost ani délku zjevně neuvědomil. Nyní když horkou špičku cítil dotýkat se téměř svého břicha, i on na okamžik zaváhal. Zatímco ho nechával klouzat kolem svého šourku, si však začal postupně připadat stále víc a víc, ve všech významech těch slov, prázdně a nenaplněně.

„Ne, šest týdnů uteče jako voda, není na co čekat.“

Řekl proto nakonec rozhodně a s vědomím, že cokoliv opravdového, ať je to umění nebo láska, se vždy rodí v bolestech, rozevřel kolena široko od sebe, rukou si ho nasměroval na správné místo, jeho vlhkou špičku do sebe nechal vklouznout, nasměroval se proti němu, zhluboka se nadechl a zprudka přirazil.

V.

Olga Loganová – Šmardová cosi pošeptala směrem ke svému manželovi a poté, co jí v odpověď něžně letmo políbil, se s omluvnými úsměvy vydala proplétat se mezi hosty, obezřetně se snažila o nikoho nezavadit a ani nikoho nepotřísnit, ať už šampaňským nebo čímkoliv jiným, co dotyčný právě popíjel nebo jedl. Trvalo jí díky tomu všemu nejméně deset minut, než je našla, a to přesto, že šla téměř na jisto a nepochybovala zároveň, že je najde i oba pěkně pohromadě.

„Cicmáte se tu jako dva puberťáci, dva dospělý chlapi, na to jste snad měli dost času celou noc a potažmo i odpoledne, beztak jste určitě jen kvůli tomu přišli na poslední chvíli,“ volala na ně s vyčítavou naléhavostí už dobře z poloviny chodby a krátkými rychlými kroky se neúprosně valila jako tank. V okamžiku kdy její výhružně se přibližující postavu zaregistrovali, bylo už na cokoliv pozdě, zvolili si sice nejklidnější a nejzapadlejší místo v celém propletenci galerie, zároveň však dost podcenili únikovou cestu, a pokud se nechtěli potupně protahovat přes beztak pravděpodobně zamřížované okénko na záchodě, nezbylo než nasadit výraz provinilého štěněte a nechat se pokorně zdrbnout.

„Uvnitř je nejméně tři sta lidí, z toho minimálně polovina se s vámi chce vyfotit, a ten zbytek si chce vyfotit alespoň vás. K tomu tam mám šest novinářů na rozhovor, na rozhovor s vámi, ne se mnou, a vy si zalezete k záchodkům jako ulejváci v tanečních. Co já jsem komu udělala!“

Vyšli jí raději v ústrety, ani jeden nechtěl riskovat, že ho ve spravedlivém rozhořčení bez brzdění přitlačí na zeď a pohmoždí mu žebra. Kráčeli těsně u sebe a drželi se za ruce, pár vteřin před tím, než se k nim skutečně téměř bez zpomalení přiblížila, se pustili a nechali ji mezi sebou projít. Udělala za jejich zády otočku a do obou se vzápětí zavěsila.

„Jste až podezřele dobře sehraní, doufám, že vám to vydrží až k těm novinářům.“

Radim se zastavil, čímž zastavil i Olgu, která zase zastavila Vincenta.

„Nemyslíš tím i mě, že ne, Oli?“ otočil se k ní až téměř vystrašeně. „Co já bych komu povídal, mám tam jen jediný obraz a sérii grafik a předpokládám, že nikdo si toho moc nevšímá. Pořád si myslím, že to Vinckovi jen kazím, kdyby…“

„To si myslíš ty!“ rázně ho přerušila Olga Loganová – Šmardová a přitáhla si ho loktem k tělu. „U toho tvého Spícího Vincka je skoro tlačenice a pár chytrolínů se tam už půl hodiny pře o jeho duchovním významu v kontextu novodobé interpretace piety. Počítám, že jestli jim nedojde šampaňské, tak tě možná tak do hodiny prohlásí i za nového Rembrandta. Jaktěživo jsem neviděla, aby obraz ožralého nahého chlapa válejícího se na seníku zvládl udělat takový rozruch.“

„Nebyl opilý, jenom unavený,“ zaprotestoval pohotově Radim.

„Děkuju,“ vyklonil se Vincent a poslal přes sestru k Radimovi naznačený polibek, aby se vzápětí otočil pohoršeně na ni. „Sestřička občas zapomíná, že jsem celoživotní abstinent.“

Omluvně se na něho usmála, ostatně i ona výraz proviněného štěněte přes již už pozdně střední věk stále ještě celkem slušně ovládala.

„Dobře, omlouvám se, tak byl pouze unavený…“

Vincent ji letmo políbil na tvář.

„…a já snad radši ani nechci vědět z čeho.“ Neodpustila si uplatnit své nepsané právo posledního slova vždy a ve všem. Navíc to bylo poslední slovo v pouhé drobné mezihře, protože vzápětí nepříjemně direktivně pokračovala.

„Vy oba teď uděláte přesně to, co se od vás očekává. Budete se fotit, necháte se fotit, budete mile a ochotně konverzovat s hosty a především uděláte ty rozhovory. V opačném případě vám nejprve uberu kyslík a hned potom seškrtám výdaje.“

Nakročila opět kupředu směrem k hlavnímu sálu a oni ji oba sice nijak zvlášť ochotně, avšak přesto poslušně následovali.

„Ta vernisáž stála majlant, a to, že třetina obrazů byla prodaná, ještě než jsme zahájili, neznamená, že jsme už v nějakém bůhvíjakém plusu. Nevím jak vy dva, ale já z ranní rosy živa být nehodlám.“

Radim proti ranní rose z vlastních zdrojů sice nic neměl, osvěžovali se s ní s Vinckem vzájemně vcelku pravidelně, ale chápal, že každý to tak nutně vidět nemusí a chtěl na to konto něco vtipného poznamenat.

„Mohl by tě snad živit manžel, ne?“ opáčil jí ovšem se smíchem Vincent dřív, než Radim stihl něco vymyslet sám. Znovu se zastavila a opravdu zle ho zpražila pohledem.

„O Kvítka se neotírej, dost na tom, že jsme kvůli vám museli o půl roku odložit svatbu.“

„To bych se neodvážil, ten žárlivec vedle tebe by mě zakousl, jen jsem chtěl říct, že bys měla méně pracovat a víc si užívat.“

Znovu ji políbil na tvář a celou skupinku opět uvedl do pohybu. Radim jeho zmínku o kousajícím žárlivci raději nechal bez komentáře, jednak v tom ohledu neměl zcela čisté svědomí, žárlivým poznámkám se skutečně čas od času ubránit nedokázal, a pokud šlo o Olgu a její odloženou svatbu, tak raději rovnou dělal, že to vlastně vůbec neslyšel. Už tak tehdy bylo dost velké pozdvižení z toho, že má poměr s Vincentem, ještě aby se společně s jeho diplomovou prací řešilo, že nějaký prapodivně zamotaný pro změnu příbuzenský poměr má navíc i k vedoucímu své práce. Samozřejmě, že o nějaké podrobné veřejné rozplétání jejich rodinných záležitostí nikdo z nich opravdu nestál, ale i tak byl jak Olze, tak i Květoslavovi, tedy docentu Šmardovi, skutečně vděčný, že se svatbou počkali až po jeho absolutoriu. Ostatně i tuhle výstavu kvůli tomu Olga raději o rok odložila, ačkoliv ji trochu podezíral z toho, že ji k tomu vedly i jiné pohnutky než jen čistý altruismus. Díky svému vztahu s Vincencem se stával tak trochu celebritou a jeho cena na trhu díky tomu přirozeně rostla.

Trh s uměním je povážlivě iracionální, jak často opakovala, a měla samozřejmě pravdu. Na druhou stranu se zase jemu podařilo přesvědčit Vincenta, že komiks nutně není až tak moc pokleslou formou umění, aby se mu dokonce i někdo jeho formátu nemohl pro krásné zlatavé oči svého přítele příležitostně propůjčit. K seškrtávání jejich výdajů tak Olga Loganová – Šmardová žádný reálný důvod neměla, ostatně právě probíhající a podle všeho úspěšné vernisáži předcházelo dva dny před tím minimálně stejně úspěšné uvedení anglické mutace jejich první společné knihy na zdejší trh a nepotřebovali k sobě dokonce ani žádného jakkoliv rozevlátého literáta, i libreto si napsali sami.

Opouštěl-li rod Loganů po třech staletích nezvratně jeviště dějin, neodcházel díky nim bez úspěchu a nemizel zároveň s nimi i do zapomnění. Nicméně přesto všechno když Olga Loganová – Šmardová pyšně do nich zavěšena vplula do hosty zaplněného sálu, nasadili oba bez námitek profesionální úsměv a nechali se odvést ke skupince novinářů jako dva poslušní volci na porážku. Byla to přece jejich drahá sestra a měli ji rádi.