Havárie

Léta padesátá – 1959

První pocit byl dokonalý zmatek. Za vysokým oknem viděl zelené plody třešní. Rozhlédl se, pokud to sádra a obvazy dovolovaly. Bílé stěny. Naproti další dvě postele a jedna vedle. U druhého okna seděla sestra. Z knížky něco tiše četla. Zřejmě vedlejšímu pacientovi. Vzhlédla najednou k němu. Asi její pozornost upoutal pohybem. Vstala a přišla k posteli.

„Probudil jste se, pane inženýre, pan doktor bude mít radost. Jak se cítíte?“

„Nevím, všechno mě bolí. Po tom nárazu auta jsem letěl vzduchem. Víc si nepamatuju.“

„Hned jsem zpět.“

Pak se sestra objevila s doktorem. Oba tak padesátníci. Doktor byl poměrně malé postavy, zavalitější, na pleši měl několik kapek potu, které si utřel kapesníkem. Sklonil se k němu. Pomalu se ptal na různé věci.

„Bydlíte na ubytovně, komu máme podat zprávu o vašem stavu? V zaměstnání je bezpečnost informovala.“

To skoro vyloudilo úsměv na mladíkově tváři.

„Nikomu, když to v práci už ví.“

„Vy nikoho nemáte?“

„Ne!“ odsekl rezolutně.

„Odpočívejte. Zatím je váš stav dobrý. Pokud se nedostaví komplikace. V což nedoufám. Jen zlomeniny a pohmožděniny. Ráno za vámi přijdou z bezpečnosti dopraváci a z pojišťovny. Dostanete už dietní stravu. Pokud něco, máte tady tlačítko na šňůře. Hlavně klid.“

Osaměl. Některé plody už začínaly růžovět. Taky měli takovou ranou třešeň doma. Doma? To ještě byl hodný chlapec. Ostatně nikdy jako dítě nezlobil. Nijak nevybočoval z představ svých rodičů. Milý, pozorný, úspěšný. Navštěvoval hudební školu, byl dobrý v atletice. Úspěšně odmaturoval a začal studovat potravinářství na nově vzniklé škole chemicko-technologické, vyčleněné z ČVUT. Pak přišla pohroma. Poslední rok před promocí. Oznámil rodičům svoji homosexualitu. Věděl sice podle řečí, že tomu nejsou nijak nakloněni, ale co následovalo, bylo strašné. Nejdřív spousta výčitek za všechno. Od dětských dob až po vysokou. Pak doslovné odepsání.

„Ode dneška tě neznáme. Už se tady nikdy neukazuj. Nemáme syna. Táhni za těmi buzeranty. Přivedou tě do kriminálu.“

Vzal si doklady, pár věcí do kufříku a odjel na koleje. Poslal sice rodičům pozvánku na promoci, ale žádná odezva. Umístěnka ho na chvíli zavála do okresního města, do laboratoře mlékárny. Pak vojna. Vrátil se, ubytování na svobodárně docela šlo. Malý pokojík, vařič, umyvadlo a WC. Sprchy, kuchyňka, společenská místnost s televizí a knihovničkou společné. Pořídil si kolo. Volný čas rád využíval k poznávání okolí. Od dob studií nikoho neměl. Tady bude asi těžké se seznámit. V práci až na pár starších mužů samé ženy. Na svobodárně moc s ostatními do styku nepřišel. Opět půldruhého poschodí jen samé ženy. Tak tady by výběr byl. A nejedna mu naznačila, že by se mohli poznat blíž. Nebyl sice úplný Adonis, ale hezký, tělo vypracované z atletiky, a jak se říkalo, dobře zajištěný. Plat taky nebyl zrovna vysoký, jenže pomalu poroste, budou prémie. Zatím moc peněz neutratil. Ráno stačilo koupit si pár rohlíků nebo čtvrtku chleba. Mléko, máslo, tvaroh, sýr, jogurt, to bylo v práci. V poledne obědy jim vozili. Výběr ze tří jídel podle týdenní objednávky. Žádný kulinářský zázrak, ale šlo to. Na večeři si někdy zašel, nebo něco koupil do papíru v lahůdkách. V neděli, pokud bylo slušné počasí, vyjel na kole. A tahle záliba ho málem stála život.

Ráno se ještě přišel doktor přesvědčit, zda zvládne výslech. Přišli dva příslušníci. Jeden v civilu. Popsal jim, jen co věděl. Před zatáčkou uhnul až úplně na štěrkovou krajnici. Slyšel motor auta. Vůz se vynořil, přejel do protisměru a smetl ho s kolem. Kus po nárazu letěl vzduchem, pak už se probral až v nemocnici. Jen se dozvěděl, že auto řídil chlapec, co se také loni na podzim vrátil z vojny. Všechno se teprve vyšetřuje. Zřejmě došlo k uvolnění kola. Přitom byl před tím v servisu. Je v bezvědomí a jeho stav je kritický. Pojistnou událost přišla řešit blondýna, která se moc nevyptávala. Mají fotografie, lékařské zprávy. O všem ho budou informovat písemně.

Snídaně byl jogurt a chleba s máslem. V poledne dostal polévku, o které marně přemýšlel, jak ji nazvat. Mimo krupice a trochy mrkve tam nebylo nic. Pak kolínka a omáčka také hlavně s mrkví. Ještě tam plavalo něco, co byly zřejmě kousky masa. Tady se nijak vymýšlet nedalo. Podle spoluležících byla středa. Těšili se na odpolední návštěvy. Všichni tři se mohli s pomocí berlí pohybovat. Půjdou s návštěvami do kiosku a na zahradu. Taky se okolo třetí vytratili. Nechal si zvednout pod hlavou s polštářem, aby mohl sedět. Stejně bude jen klimbat, ale na ležení přes den nebyl zvyklý. Z venku se sem otevřenými okny linulo teplo a vzdálené hlasy.

„Dobré odpoledne, promiňte, prosím, omlouvám se, jste pan inženýr Auš? Dominik Auš?“

Otevřel oči. Před ním stál hezký štíhlý blonďáček s modrozelenýma očima. Nejenom že vypadal smutně, ale po tvářích mu sklouzávaly slzy.

„Ano, jaké máš přání? Moc se pohybovat nemůžu.“

„Já vím. Poslal mě bratr, já jsem Petr Jerlich, on, on do vás najel. Víte, byla to nehoda, nemohl za ni. Chtěl se omluvit a… dopoledne jsme spolu mluvili, teď umřel.“

Chlapec si zakryl tváře a rozplakal se.

„Promiňte mu to, prosím,“ říkal mezi vzlyky.

„To je mi líto,“ Dominik nevěděl co říct. „Vezmi si židli, posaď se. Vím, že za to nemohl, říkali mi to.“

Hoch přinesl židli potaženou zelenou koženkou. Utíral si slzy, ale řinuly se další.

„Ráno mluvil, co mám udělat. Nevím si rady s ničím, mám maturovat, nezvládnu to, nemůžu, všechno jsme dělali spolu. Nechci vás obtěžovat, jen vyřizuji jeho přání. Promiňte nám, prosím.“

„Někdy přijde do života tragedie, nijak tomu nezabráníme. Musíme se s tím vyrovnat, i když je to těžké, a žít dál. Na mém zranění neměl žádnou vinu. Kde máš rodiče?“

„Byli jsme u příbuzných, rodiče zahynuli ve válce. Pak si mě vzal Jára k sobě.“

Znovu si otíral tvář už úplně mokrým kapesníkem.

„Na stolku jsou ubrousky. Přes všechno, co se stalo, měl bys odmaturovat. Bude to strašně těžký, ale určitě všechno zvládneš. Musíš myslet na budoucnost. Na svoji, bez školy bys měl pozici daleko těžší. Kam ses hlásil dál?“

„Mohl jsem jenom na zemědělku. Bez bráchy to stejně nepůjde.“

„Budeš to mít složitý, ale čas všechno srovná. Rád bych ti pomohl, ale zatím, vidíš.“

Co mu má říct? Bylo mu ho líto. Zůstal najednou sám. Sám. I on je sám. Ale na svoji samotu si zvykl. Je hrozné, že Petr přišel zřejmě o jediného blízkého člověka. Necítil vůči Járovi žádnou nenávist. Nebyl to úmysl, ale tragická havárie. Zaplatil životem za možná vinu servisu. Tak to říkali esenbáci. Petr seděl u něj a občas mu ukápla slza. Najednou ho uchopil za prsty vyčnívající z obvazů.

„Prosím, odpusťte.“ Jemně stiskl prsty.

„Není co odpouštět, to víme oba. Neměl na mém zranění žádnou vinu. Je to hrozné, co tě potkalo, ale, prosím, nevzdávej školu. Tvůj bratr by si určitě přál, abys odmaturoval a studoval.“

„Byl rád, že jsem se dobře učil. On to štěstí neměl. Musel do učení, aby brzo vydělával. Po rodičích zůstal domek, když byl plnoletý, tak jsme se tam nastěhovali. Všechno krásně opravili. Teď mi tam někoho dají, nebo mě vyhodí.“

„Nevyhodí tě, neboj se. Ale možnost nájmu tady je. Jak je to teď, nevím, jestli se posuzuje nadměrečnost. Na sociálním ti poradí, v tom se nevyznám. Já přišel taky na podzim z vojny. Dělám v mlékárně a bydlím na svobodárně. Kolo jsem si pořídil, abych poznal okolí. Co se stalo, je tragické, ale nic na tom nezměníme. Musíš myslet na to co dál.“

Petr stále svíral Dominikovy prsty. Pak je pohladil.

„Díky, moc vám děkuji. Můžu se zítra zastavit?“

„Samozřejmě, kdykoliv.“

Rozloučili se. Viděl zase slzy. Rozbolela ho hlava. Třeba usne. Ale jednak se vrátili dva marodi z jejich pokoje, a navíc musel přemýšlet nad vším, co se stalo. Bylo mu Petra líto. Stále se mu připomínal jemný stisk jeho rukou. Trpce si uvědomoval, jak by bylo krásné, kdyby je pojilo docela něco jiného než tragická událost. Znovu mu vyvstal před očima jeho obličej. Jak by byl krásný, kdyby ho zdobil úsměv a ne slzy.

Večeří byla polévka, barvou připomínající gulášovou. Jenže šlo jen o barvu. Snědl ji s chlebem. Docela měl hlad. Vybírat si nemůže. Celou noc se mu zdály zmatené sny. Dopoledne při vizitě si všichni pochvalovali mimo něj, jak všechno probíhá hladce, a upravili mu medikaci. Ještě vyšetření zraku, sluchu a další. Nenastaly záněty, tahle fáze probíhá dobře. Po třech týdnech, měsíci by mohl do domácího léčení.

„Měl jste štěstí, pane inženýre, že jste přeletěl přes karoserii. Zlomeniny, až na jednu osteosyntézu, jsou spíš infrakce. Nemáte větší otoky, nic jiného se nejeví poškozené. Vidím to tady tak na tři týdny. Domácí léčba o něco déle.“

Tak to jsou nejméně dva měsíce, ne-li víc. Počkají na něho s místem? Nepřijde o práci? Ne, nemá cenu o tom uvažovat. Má být v klidu. Po obědě, zeleninové polévce, kde opět byla samá mrkev a nemastné, neslané bramborové kaši s karbanátkem, si chvilku zdříml. Jak se probouzel, uviděl u své postele sedět Petra. Na klíně měl malý balíček.

„Dobrý den. Promiňte, prosím, nechtěl jsem vás budit. Vzal jsem zákusky.“

„Dobrý, nevzbudils mě. Díky, vezmeš si se mnou a já včera nějak zapomněl. Nevykej mně, no zapít to nemáme čím. Je tady jen hnusný nemocniční čaj. Až někdy později.“

„Já vyřizoval všechno okolo pohřbu. Bude v úterý. Žádné rozloučení. Jen ho odvezou na spálení do krematoria.“

Chlapec se zase jen těžce bránil slzám. Pak se bavili o škole. Trochu ožil. Jen když vzpomněl bratra, znovu měl vlhké oči. Dominik ho přemluvil na aspoň jeden zákusek.

„Příště nic nenos.“

„Tak vám skočím do bufetu u vrátnice. Tobě skočím. Promiň.“

Domluvili se návštěvách ve středu odpoledne a v neděli. Než skončí maturita. Proběhly písemky i ústní. S vyznamenáním. I výšku měl jistou. V září bude předškolní brigáda na školním statku v Žabčicích. Dominik si zvykl na návštěvy a těšil se na ně. Jen měl strach, že si chlapce zamilovává. Jinak za ním přišli jen jednou z práce od ROH. Dostal kytku a bonboniéru. Petr se občas i usmál. Jen měl pocit, že vždycky chce něco říct, ale nemá odvahu. Konečně po maturitě přišel s návrhem.

„Byl jsem na sociálním. Říkali mi, ať si někoho najdu, nejlíp k trvalému, nebo i přechodnému pobytu. Tím bych se vyhnul tomu, aby mně tam někoho přidělili. Myslím na tebe, jenom se bojím, že odmítneš.“

„Tvé nabídky si vážím, bydlím na svobodárce, ale moc se neznáme. Je vždycky problém se s někým shodnout. Ani nevím, jak to u tebe vypadá, abych tě nerušil.“

„Budu přece celý týden ve škole. Dojedu v pátek nebo v sobotu k večeru a stejně odjedu v neděli. Ty budeš v práci a odpoledne bys měl klid. Není to velké. Dole je kuchyně a jídelna, nahoře dvě ložnice. Do září budu chodit na brigádu a mohl bych se o tebe starat. Na svobodárce nebudeš mít nikoho. Prosím, bojím se, že mi tam někoho dají.“

Bylo by to asi výhodné pro oba, ale Dominik se obával přílišné blízkosti Petra. Jejich dosavadní podivné přátelství se zdálo, že přeroste ve zcela jiný vztah. Sice si úplně nebyl jistý a pak by se těžce couvalo. Rozmýšlel, ale nakonec souhlasil. Z nemocnice ho už zavezli do nového domova. Nahoře byla koupelna i klozet, nikam po schodech nemusel. Petrova péče byla až přehnaná. Změnu bydliště provedenou na úřadě, kam ho zavezl Petrův soused, hned nahlásil u závodního doktora. To bylo štěstí. Hned druhý den přišla kontrola. Prý se lidé hodí marod a doma staví barák. Kontrolor, kterému hodil z okna klíče, uznal, že pořádně nesejde ani schody, ne tak aby něco dělal. Byly dřevěné a měly v polovině odpočívadlo, kam dal Petr židli. Původně mysleli, že zůstane na gauči v jídelně, ale dole nebyla koupelna. Přistěhovali mu věci ze svobodárny. Oblečení, ložní prádlo, knihy a pár drobností. Petr mu všechno uložil. Oblečení po bratrovi odnesl do sběru a lepší do bazaru. Za nízkou cenu se rychle prodalo. Bylo to vždycky velice stresující a neobešlo se bez pláče.

„Co půjde, chci předělat. Vzpomínka mi zůstane v srdci do smrti. Jen některé věci nechci vidět.“

Dominik si také nejdřív nemohl zvyknout na skutečnost, že tohle všechno používal někdo jiný. I sny byly poznamenané předchozími událostmi. Petr si našel brigádu ve velkém obchodě a skladu Zeleniny. Mohli si pro vlastní potřebu odnést vždy něco, co mělo nějaké vady. Povadlé, prasklé, polámané. Ostatní horší zbytky si odváželo JZD na krmení. Celé prázdniny nosil prasklé melouny, polámanou kořenovou zeleninu, dopravou poškozené ovoce. Pustili se do zavařování a sušení. U domu byla sice zahrada, ale jednak malá a z většiny zastíněná sousedovými ořechy. Pod ořechem neroste ani plevel. Jenom na slunečném dvorečku měli ohniště a posezení vyrobené z dřevěných palet. Dominik už scházel dolů a musel začít chodit. Naštěstí neměl žádné větší bolesti. Jen bude nutné být nadmíru opatrný. Ale Petr ho šetřil.

Vztah mezi nimi byl skoro sourozenecký. Vzácně se shodli, a když se o něco dohadovali, skončilo to vždy smírem a smíchem. Taky se na dvorku opalovali. Dominik se těšil na roztírání krému. I když někdy se musel hodně přemáhat. Petrovo tělo v jeho rukou ožívalo a vábilo sexuální přitažlivostí. Hned po příjezdu z nemocnice ho chlapec omýval, oblékal, obdivoval vypracované tělo, které teď s minimálním pohybem chřadlo. Vyprávěli si o svých školních úspěších. Vždycky když už to vypadalo na probuzení jejich miláčků, zvolili jiný program. Chodit jen vedle sebe bylo čím dál těžší. Poslední večer, než odjížděl Petr na předškolní praxi, se stával neudržitelným. Oba už jasně věděli, jak to mezi nimi je. Jen žádný nechtěl začít. V noci se budili, ruce už sahaly na kliky dveří. Jen jako by mezi nimi ležel nepřekonatelný příkop Járovy smrti.

Ranní snídaně, ještě překontrolovat, co měl vzít s sebou. Až když se loučili před vchodovými dveřmi, Petr objal Dominika a pak přišly jejich první polibky.

„Už musím, Dome, mohli jsme už včera, jen já se pořád bál. Jak nám dají nějaké volno, přijedu.“

„Nechtěl jsem začít, i když jsem si byl jistý, promiň, Péťo. Budu čekat. Mám tě rád.“

„I já, lásko, přijedu, dávej na sebe pozor.“

„Ty taky, měj se hezky, ahoj.“

Ještě poslední polibek v otevřených dveřích. Dominik se vrátil do kuchyně. Cítil, jak mu bije srdce. Zaplavila ho vlna dojetí a štěstí. Zároveň obav. Venku bylo chladno, dnes má být zataženo a sedmnáct stupňů.

I on se chystal podívat do práce. Půjde to zkusit a až pak mu doktor ukončí neschopenku. Odjížděl hned dalším autobusem. S holemi ho pouštěli sednout. Jel jen krátce. Vítal ho vrátný. Pak jeho spolupracovnice. Uklidily mu stůl. Dal se do čtení oběžníků, různých nařízení a příkazů. Moc se toho nezměnilo. Pak se vydal po provozu, ale šéf ho hned sprdnul.

„Dominiku, kruci písek, nevidíš, jak je tady mokro? Vždycky to obíhají holky. Uklouzneš a marodíš do Vánoc. To už bych ti místo nemohl držet. Vidím tě rád, ale v labině.“

Začal pracovní kolotoč jako dřív. Za chvíli to bude rok, co se vrátil z vojny. Tolik se toho stalo. Těšil se na Petra. Zároveň se obával. Okolnosti je sblížily, ale skutečnost může být jiná. Dostal po telefonu v práci vzkaz. Mají dva dny volna. Přijede v pátek večer. Domluvil se na volnu v sobotu. Objednal si na pátek malý dort. Taky krabici chlebíčků. Ještě víno. Zajel na nádraží. Jak přijel vlak, vyhlížel v zástupu cestujících Petra. Uviděl mávající ruce. Pak se ještě v chumlu spěchajících objali.

Doma hned za dveřmi se vášnivě líbali. Všechno napětí z dřívějška vyvrcholilo. Skončili v Petrově posteli. Skončili? Vždyť to byl krásný začátek.

„Buď opatrný, ještě nejsi úplně zdravý, prosím, Domi.“

Ale to už si ho jeho milenec nadzvedával, líbal sevřenou štěrbinku a roztíral jemný krém. Počáteční sevření povolovalo. Pomalé pronikání se zrcadlilo na chlapcově tváři. Oči. Jeho krásné modrozelené oči. Přivíraly se v rytmu milování. Všechno ostatní přestalo existovat. Už se nedalo udržet. Chvilku leželi. Petrův penis nijak neklesl, stále si ho oživoval rukou. Pak se přesunul za Dominika a jeho ruka hledala krabičku s krémem. Teď to byl on, kdo na boku vnikal do svého milence.

Jako kdysi, pomyslel si Dominik. Na škole. Krásný, i když nezávazný vztah s jeho spolužákem. Vzpomněl si na jejich první zkušenost. Nemohli se domluvit. Prostě se budeme střídat. Vůbec neřešili, kdo bude dole a kdo nahoře. Milovali oboje. A dnes to vypadá, že i jeho protějšek je na tom stejně. Jen si něco naznačili v koupelně. Teď si užíval, co už dlouho neměl.

Když se opláchli, trochu oblékli a sešli dolů k dortu a vínu, měl Petr v očích slzy. Jeho partnera to vylekalo.

„Promiň, neublížil jsem ti nějak? Po tak dlouhé době jsem možná byl nedočkavý a hrubý.“

„Ne, ne, bylo to krásné. Jen jsem si vzpomněl,“ a teď se přímo rozplakal, „na bráchu, byl by rád, že tě mám. Proč to takhle dopadlo? Promiň mi to, prosím.“

„Vím, žes ho měl moc rád. Ale nemůžeme pořád vzpomínat, co bylo. Žijeme svůj život. Jistě i vzpomínky v něm mají své místo. Sám říkáš, že by mu naše láska nevadila.“

„Promiň mi to, prosím, nemůžu to zadržet, všechno je ve mně jako nějaká nemoc, nevím co dál.“

Dominik si ho přivinul k sobě, osušil slzy. Hoch se celý chvěl. Asi by měl vyhledat nějakou odbornou poradu. Jenže jak mu to naznačit? Tohle není poprvé. Jako by tu najednou seděl někdo zcela jiný. Z úžasného milence je uzlíček potrhaných nervů.

„Všechno bude dobrý,“ chlácholil ho. „Dáme si trošku vína, jo?“

„Já taky přivezl víno.“ Najednou se i usmál. Vstal a z batohu vyndal dvě láhve zabalené v novinách. „Sklízíme ve vinohradu, musím ti všechno povědět. Je tam starý sklepmistr a tohle mi dal. Odrůda, co se už nepěstuje, ale má sladkou, prý muškátovou chuť.“

Teď už se usmíval, přinesl vývrtku a naléval nazlátlý mok. Byl zase blonďatým kloučkem s nazelenalýma očima a rudými rty ve tvaru ptačích křídel. Takový, jakého Dominik tak miloval. Víno bylo velice lahodné. Chlebíčky a také hrozny několika barev, co vyndal Petr opět z batohu. Hned ukazoval odrůdy révy a jaká značková vína se z nich dělají. Krásný večer, nebo už spíš noc.

„Můžu teď k tobě?“

Svádivě se usmíval a bral nahoru misku hroznů.

„To víš, že můžeš, bude krásné probudit se vedle tebe, Peťo.“

Chvilku se hladili a líbali, pak najednou zmizel úsměv v hochově tváři.

„Chci tě, moc chci. Pojď do mě, prosím, bojím se noci.“

„Tady se miláčku nemáš čeho bát. Jsem s tebou. Všechny chmury zaženeme,“ dodal Dominik vesele.

Jen v duchu se utvrdil v tom, že chlapec nutně potřebuje pomoc. Jako by všechno zoufalství ze smrti bratra teprve vyplouvalo na povrch. Jen jak ho k něčemu takovému přimět. Mohl by se zatvrdit a všechno by se zhoršilo. Jejich milování ho dalších úvah zbavilo. Usnuli.

Vzbudil se, uvědomil si, že má volno a je v posteli sám. Spěšně se oblékl a strach ho hnal dolů. Ani si nevzal hůl a přidržoval se jen zábradlí. Dole uviděl Petra jen v trenýrkách a tričku, jak je skloněný nad pánví.

„Dobré ráno, měls ještě spát. Chtěl jsem ti snídani zanést do postele.“

Vajíčka se slaninou a sladkokyselé okurky.

„Okurky ještě nejsou zaležený. Můžeme si na oběd udělat rýžový nákyp? Nám tam vaří samé maso. A k tomu omáčku, brambory nebo knedlíky. Není to zase až tak špatný, ale všichni mají chuť třeba na žemlovku, knedlíky s povidly nebo se švestkami a mákem. Ale prý by to chlapi na statku nežrali, říkají kuchařky. No ještě čtrnáct dnů, pak bude menza. A budeme se vidět každý týden. Těšíš se?“

Petr přinesl dva plné talíře i s polibkem. Snad mu tahle nálada vydrží.

„Uvařím, jsi určitě unavený z práce. Doufám, že se šetříš. Nás tam honí od rána do večera. Prý kvůli počasí.“

Byl samý úsměv a pozorovat ho při vaření mělo svůj půvab. Dovolil Dominikovi jen vypeckovat namočené sušené švestky. Mezi řečí popíjeli víno. Jenom tak, na chuť. Bramborová polévka se zeleninou, kterou si při letní brigádě zavařili v tuku. Nákyp jako dech. Po kávě šli sbírat ořechy. Soused jich míval spoustu a říkal, ať si všechno, co padá k nim, posbírají, že má u sebe až dost. Ještě jich moc nebylo, spíš padalo listí. Všechno potom bylo docela v pohodě. Večer si pouštěli gramofonové desky. Petrova postel jim nabídla noční útočiště. Ještě upekli společně půlku kuřete. Pak přišel odjezd.

„Nikam mě nedoprovázej. Na nádraží je plno lidí. Může někdo do tebe narazit. A za týden jsem doma.“

Odjížděl klidně, s úsměvem a polibkem. Přesto měl Dominik pochyby. Život si hodně zkomplikoval. Měl by se poradit, ale s kým. Musí se pozeptat na místního psychiatra. Co by mu řekl? Navíc homosexualita je pořád i trestná a snaží se ji léčit. Narazit na doktora, co nemá pochopení, skončilo by všechno katastrofou. Končilo září, počasí nevlídné, deště, mlhy, jako by se předběhlo o měsíc. Když se vracel z práce, šel posbírat ořechy. Dal je hned na lísku nad sporákem, jinak by začaly plesnivět. Pár si jich hned rozmáčknul. Velké papíráky. Ještě šla oloupat kůžička. Jsou prý výborné na nervy. Jenže on není tím pravým, který by takovou pomoc potřeboval. I když, možná časem bude.

Petr se vrátil ve středu posledního září. Nastupuje do školy a na koleje v pondělí. Konečně slunečné odpoledne. Pravé babí léto. I pavučinka zachycená na zárubni.

„Vidíš, pavouček poutníček. I já jsem doputoval k tobě. Jdu se opláchnout.“

Sundal batoh a bundu, vzal Dominika za ruku. Mířil ke koupelně. Všechno hned ze sebe vzájemně sundali.

„Bože, to byla muka. Zase tě vidím, můžu líbat tvoje tělo. To… To, je jako jeho, Járovo, promiň, promiň mi to.“

Petr před ním klečel, držel jeho ještě povadlý penis a začal ho líbat. Přehrnul předkožku. Dominik na ní ucítil kanoucí slzy. Že svého bratra velice miloval, to ví. Jenže všechno vypadá, že to nebyla jen bratrská láska, ale i ta sexuální. Co říct? Chtěl si ho vytáhnout k sobě, ale nedal se. Chytil se jeho stehen a celou hlavou se otíral o jeho rozkrok. To ho silně vzrušilo. Svíral chlapce v ramenou. Chvílemi viděl zelenomodré oči, jak k němu vzhlížely plné slz. Při kouření vyjely jeho ruce k zadku. Svírání a postupné pronikání prstů. To už Dominik nevydržel a výstřiky plnily chlapcova ústa. Ten ho opřel o kachličky a docela drsně do něj pronikl. Začínalo krásné, možná jen příliš uspěchané milování. Petr líbal krk svého partnera. Přirážel jako stroj. Na zádech opět kanuly slzy. Tiché vzrušené výkřiky nabývaly na intenzitě. Pak už jen chraplavě křičel. Drsný pocit sucha vystřídaly výstřiky spermatu. Najednou se Petr svezl k zemi a začal objímat a líbat Dominikovy nohy. Jeho krásné tělo bylo jako pokrčený hadr.

„Promiň, Domi, odpusť, neumím se ovládat. Miluju tě, chci tě, chci tě.“ Jeho hlas slábnul.

Ležel stále u jeho nohou a celý se klepal.

„Pojď, díky, bylo to krásný. Je tady chladno. Odpočineš si na gauči, zakryju tě. Půjdu přiložit do sklepa a uděláme si jídlo.“

Když ho přikrýval, viděl stále slzy. Šel do sklepa naložit uhlí do malého kotlíku. Přivřel klapku a vracel se. Nějak nemohl pochopit, co se stalo. Jako by někdo štval lovnou zvěř. Vidí v něm svého mrtvého bratra. Co s tím? Dominik nebyl žádný strašpytel, ale hrát roli někoho, kdo už neexistuje, to je moc i na něj. Vracel se zcela bezradný. Petr spal. Byla vidět hlava, část ramen a prsou s bradavkou. Překrásné stvoření, jeho. Skutečně jeho? Nebo nějaké snové bytosti, které jen přepustil tělo? Jak to asi bylo ve skutečnosti, mu chlapec neřekne. Dnes poprvé v zápalu milování vyslovil bratrovo jméno. Už když se sem přistěhoval, viděl Járovy fotografie, které pak Petr schoval. Už tehdy ho zarazilo, že se mu podobá. Měli i stejný účes s pěšinkou na levém boku. Dost velký nos, nijak silné rty, ale větší ústa.

Dal se do ohřívání jídla. V jídelně v práci měli výbornou znojemskou. Poprosil o dvě porce. Půjčili mu i jídlonosič. Dva kousky hovězího, docela měkkého, dobrou omáčku s okurky a celý přepůlený knedlík. Jen ho nakrájel a dal ohřát nad páru.

„Peťulko, máme jídlo. Sice z práce, ale dobré. Pojď se najíst, dokud je všechno teplé.“

„Díky, Domi, jdu.“

Vstal, oblékl si svetr a tepláky. Usmíval se. Objetí, polibek. Pak všechno probíhalo jako vždy.

Jen jako kdyby nad nimi visela těžká mračna. Nebylo to jen obrazně. Podzimní počasí, dešťové i sněhové přeháňky. Petr přijížděl během soboty a odjížděl v pondělí brzo ráno za tmy. V neděli prvního listopadu byl celý nervozní a občas byly vidět slzy.

„Dnes pojedu večer, prosím, doprovodíš mě? Půjdeme spíš, chtěl bych dát na hřbitově Járovi věneček k urně.“

To už se rozplakal u Dominika v objetí. Ale přešlo ho to. Po obědě si šel chvilku lehnout. Dlouho nešel dolů, asi usnul, probudím ho. Chytil za kliku, ale bylo zamčeno. To se ještě nikdy nestalo. Ale ozvalo se, že už jde.

„Promiň, Domi, já, já nějak zapomněl. Vezmu si ten lehčí zimní kabát a můžeme jít.“

Venku fičel vítr a hnal proti nim studený déšť. Oba si vzali pláštěnky. Takových lidí bylo venku plno. Jiní zápasili s deštníky. U hřbitova se valily dva proudy lidí. U plechového stánku koupili věneček ze stříbrných větviček se zlatou stužkou. Ve výklencích z mramoru byly urny. V různých schránách, z kamene, mramoru, kovu. Všude už hořely malé olejové lampičky, nebo plápolaly tady v závětří hřbitovní svíčky. Petr položil na urnu z bílého mramoru věneček a ze sportovního pytle vyndal malé světélko na baterii. Postáli, pak chlapec Dominika políbil a pomalu se zasunuli do proudu směřujícího k bráně. U vlaku se ještě objali. Pár mávnutí z nažloutle svítícího okna rozjíždějícího se vlaku.

Rozpršelo se. Vrátky v předzahrádce bouchal vítr. Budou je muset zamykat. První jak si svlékl pláštěnku, šel přiložit do sklepa. Ale teplo vypadá jinak. Usmál se. Musí otevřít víc radiátory. Vyšel po schodech a automaticky zamířil k Petrovu pokoji. Nahnul se nad stolkem u okna. Trochu ho posunul. Když ho dával zpět, viděl mezi zásuvkami kousek papíru. Chtěl ho jen zastrčit zpět, ale nešlo to. Šuplík byl zamčený. Ovšem všechny zamykal zámek na horním šupleti. Tohle znal. Podobné měli v práci. Když se něčím zapáčilo a nadzvedl se, daly se otevřít všechny. Taky zapáčil trojúhelníkem z umělé hmoty. Teď se dal i předposlední vytáhnout. Ale byla to jen vyjetá záložka z útlého sešitu. Rozevřel ho hned z kraje, aby ji vrátil. Ale úhledné Petrovo písmo mu doslova sevřelo hrdlo.

„Kdyby tam nebyl, Jára by přežil. On, on, on za všechno může. Nenávidím ho. K smrti nenávidím. Ať chcípne!!!“

Vzal sešit, ale nebyl schopný ho číst. Peťa, kterého miluje a je milován…? Jistěže se poslední dobou chová divně. Že by všechna objetí a milování bylo jen skrytou nenávistí? Už nejde sešit vrátit. Jsou to snad jen vyhrůžky z bolesti? Vzal sešit a sešel do kuchyně. Tady, kde se tolikrát milovali, neměl sílu to číst. Položil ho mezi dva hrnky od kávy. Prý kávová sedlina ukazuje budoucnost. Vzal svůj hrníček a pohlédl ke dnu. Viděl jen zvlněné šmouhy. Pak začaly nabírat podoby. Kříž, věneček, urna. Hergot, idiote, tady nejde o babské pověry, musí si přečíst, co se honilo nebo honí Petrovi v hlavě. Jistě, sám nic nevyřeší. Vstal, hrnky zanesl ke dřezu a pustil vodu. Ještě je jednou opláchl a dal na odkapávací podložku. Když otevřel sešit, bylo vidět, že pár stránek je vytrženo.

„Dosáhl jsem toho, dosáhl, dosáhl. Věděl jsem, jak se opije, ztrácí zábrany. Jako tehdy, když mě znásilnil. Znásilnil? Jenom ve své mysli. Byl plný výčitek a viny. To já ho dostal. Miluju ho, zbožňuju ho, je jenom můj. Nebudu se o něj dělit s nikým. Všichni ho jen využívali, pak odkopli. Já mu dám všechno, co chce. Budeme se milovat vzájemně, celému světu navzdory.“

Dominik četl dál. Jako by se před ním všechno odehrávalo znovu.

„Vzrušuje mě, jak se tomu brání, vypráví o incestu ve starém Římě a jak se na něj pohlíží dnes. Ale ještě dvě skleničky a podlehne. Nechá se vyhecovat až do krajnosti. Pak ho pobízím a přirážím si ho. Nic, nic není než naše láska.“

Dál to bylo podobné. Petrův bratr se tomu sice bránil, ale nakonec vždycky podlehl.

„Dnes jsem ho dostal. Ležel, jak se převalil po skvělém milování. Nohy mírně roztažené, začal jsem líbat jeho stehna, pak výš a drsně jsem si ho nabodl. Moje nehty se zabořily do jeho zad. Přisál jsem se na rameno a cítil jeho krev. ‚Ty malá děvko,‘ řval na mě, ale natočil se na bok a začal si užívat moje hluboké zásuny. Už je definitivně můj. Nic a nikdo to nezmění. Nijak se už nebránil. Spíš mi vyprávěl, že spoustu rodin má taková tajemství, co navenek nikdo nevidí.“

Dominik vstal, zašel k ledničce a nalil si do sklenky rum. Napil se. Říká se, že má lacinou chuť. Je to jedno, nevnímal žádnou chuť. Co má udělat? Nalil si ještě jednu. Popisy jejich milování jen přelétl. Je to skoro stejné jako jejich současné.

„Bylo po poledni, přijeli pro mě do školy. Pak už mám ze všeho jen útržky. Viděl jsem bráchu, mluvili jsme. O maturitě, o škole. Bude určitě v pořádku. Jen někoho na kole při tom srazil. Dál už jsem nevnímal, seděl u něj a všechno se dovídal z řečí lidí kolem. Esenbáků, doktorů. Bude to dobré, Jára se určitě brzy vrátí domů. Dopoledne jsme spolu mluvili. Chtěl, abych zašel za tím cyklistou, a omluvil se, že to nebylo jeho vinou, pořád to opakoval. Když jsem došel odpoledne, jeho postel byla prázdná. Myslel jsem, že ho někam přeložili, nebo ho snad pustili domů? Pak mě zavedli k primáři. Vnitřní zranění neslučitelná se životem. Zemřel. Zemřel? Chtěl se vyhnout cyklistovi. Kdyby tam nebyl, říkali, auto by zbrzdily keře o metr dál.“

Dominik obrátil stránku.

„Kdyby tam nebyl, Jára by přežil. On, on, on za všechno může. Nenávidím ho. K smrti nenávidím. Ať chcípne!!! Mám za ním jít? Omluvit se mu? Ne. Půjdu tam a…? Stál jsem před dveřmi a nemohl sáhnout na kliku. Jako by byla rozpálená do běla. Otevřel jsem dveře. Byl tam sám, spal. Šel jsem blíž. Vzít tak polštář a chvíli stisknout. Podíval jsem se na něj. Proboha, vypadá jako Jára. Ve vlasech má obvaz a taky má část vystříhanou. To není možný, rozklepal jsem se hrůzou, co jsem chtěl udělat. Tekly mi slzy a on se probral. I jeho hlas byl bráchovým hlasem.“

Dál Petr psal o tom, co společně zažívali. Jen všechno prokládal slovy o tom, jak strašně touží po milování s Dominikem. O předškolní praxi. Jak vzal jeho malou fotografii a na záchodě se u ní udělal. Jak nemá v hlavě nic jiného než touhu milovat se. A zároveň, jak se mu znovu vynořuje Jára, jako by si ho volal k sobě.

„Kluk, co leží naproti na kolejích, má nějaké problémy v rodině. Svěřoval se mi, že šel k psychiatrovi. Je prý mladý a ptal se ho, jestli za vším není nějaká holka nebo kluk. Prý být teplý není žádná nemoc. Zkusím tam jít. Bojím se, že mě dá do blázince.“

„Byl jsem u něj. Nevím, co udělá, řekl jsem mu všechno. Dal mi nějaké léky a mám za ním přivést Dominika. Strašně se bojím. Jak se všechno dozví, opustí mě. Nedokážu to říct. Nemůžu, budou Vánoce, až pak. Jsem zbabělec. Domi, promiň, miluju tě. Půjdeme k Járově urně. Proč se to všechno stalo nám?“

Dočetl. Přeběhl mu mráz po zádech. I když se topí víc. Najednou si uvědomil, že spává v Járově ložnici. Jistě je nesmysl si něco připomínat. Dnes určitě zůstane spát dole. Napadaly ho samé nesmysly. Měli tam dát jiný nábytek. Dnes je Všech svatých, zítra Památka zesnulých. Nikdy se moc v církevních svátcích nevyznal. A včerejší noc zase slavili Keltové. Tak kdy ti mrtví přicházejí z hrobů? Zapalovaly se svíčky. Taky jednu zapálili u Járovy urny a dali věneček. O čem tady vůbec přemýšlí. Neměl ten sešit číst. Bude to muset Petrovi říct. A k tomu psychiatrovi zajdou. Všechno se dá určitě vyřešit. Šel si nalít ještě rum. Když ho dával do ledničky, nahoře něco bouchlo. Nejdřív se lekl, ale hned se zasmál. Venku je pěkný vítr. U okna na schodišti je venku uvolněný okap. Už párkrát se to stalo. Jenže vždycky se na připevnění zapomene. Bude muset zítra, až přijde z práce, vzít žebřík a nějak ho přidělat. Ještě několikrát okap bouchl. Pak se otočil vítr a déšť začal skrápět kuchyňské okno.

Sedl si a díval se ven. Déšť přicházel ve vlnách, které hnal vítr. Teď přímo vyšplíchl proud vody. Po skle klikatě sjížděly dva nažloutlé listy. Venku uviděl nejasnou postavu. Že by se vrátil Petr? Na to je pozdě. Nikdo k nim nechodil mimo pošťačku, zloděj? Co by tady hledal? Není tady nic nového ani cenného. Zarachotil klíč v zámku. Tak to bude přece jen Petr. Uklidnil se. Chtěl se zvednout a jít mu naproti. Než vstal, uslyšel kroky na schodech. Bože, má tady jeho deník, ale stejně si budou muset o tom promluvit. Ale proč se nezastavil? Vyšel do předsíňky ke schodům. Nahoře bouchly dveře.

„Peťo, co se děje? Jsem dole v kuchyni.“

Žádná odezva, jen znovu bouchly dveře. Dveře od jeho pokoje. U věšákové stěny stály berle. Jednu hůl vzal a pomalu stoupal nahoru. Dveře byly pootevřené. Na posteli uviděl sedící postavu v šeru. Okno zacláněl tmavý mrak a dešťové kapky chvílemi smáčely sklo. Postava se najednou zvedla. V ruce se zablýskl nůž. Dominik se chránil holí, ale přesto ucítil bolest v paži a lokti. Upustil berlu a svezl se k zemi. Slyšel jen dupot nohou po schodech. Ještě si pamatoval svíravou bolest a vlhnoucí košili.

Když se probral, byla už venku úplná tma. Cítil bolest v ruce. Vstal a šel k vypínači. Na zemi byla kalužka krve a od krve i košile. Zašel do koupelny, stáhl košili, dvě jen zřejmě povrchové bodné rány. Ruku opláchnul, použil jodovou dezinfekci, ještě od svých dřívějších ran. Obě rány obvázal, nekrvácely. Vzal kbelík a hadr a šel utřít podlahu. Uvidí, kdyby rány moc bolely, musel by do nemocnice. Ale venku zuřil podzimní déšť. Ráno zajde na středisko. Vrátil se dolů. Napil se. Nebyl schopný vysvětlit si, co se stalo. Domovní dveře byly zamčené. Určitě neusne. Ruka moc nebolela. Tady z druhé strany dopadalo něco světla z pouliční lampy. Viděl i slyšel, jak vítr shodil pár prken opřených o strom. Snažil se uvažovat, co se stalo, když uslyšel znovu v zámku klíč. Stejné kroky mířily po schodech nahoru. Bouchly dveře. Je to sen. Sen, který se opakuje. Jenže ruka ho skutečně bolela. Snažil se usilovně probudit. Tentokrát vyběhl nahoru, ale dveře jeho pokoje byly zavřené. Otevřel je, otočil vypínačem. Nikdo. Rozběhl se do Petrova pokoje. Na stolku byla zhroucená sedící postava. Ze zad vyčníval nůž. Vítr rozrazil zřejmě špatně zavřené okno. Sklo se vysypalo na podlahu do kaluže krve. Je to sen, je to sen, neustále si opakoval. Trochu pootočil hlavu na stolku. Uviděl Petrovu tvář. Stál tam, byl tady dnes, otevíral kohout topení. Musí se vzbudit. Ozval se další řinkot skla.

Dominik zvedl hlavu. Seděl za stolem v kuchyni. Vedle na zemi byla rozbitá sklenka, ze které pil rum. Sakra, ulevil si, to byl sen. Jenže si hned uvědomil, že sedí bez košile a má na dvou místech obvázanou ruku. Znovu se vyděsil, je to další sen? Rozvázal obvaz a odmotal ho. Jen zarudlá kůže, snad jak měl skrčenou ruku a zabarvení od dezinfekce. Stejně i druhý obvaz. Že si obvazoval ruku, to tedy sen nebyl. Znovu znejistěl a vyběhl do svého pokoje. Na zemi ležela jeho francouzská hůl a na podlaze byl mokrý flek. V koupelně košile. Když otevřel dveře k Petrovi, šlehl ho do tváře vítr z rozbitého okna. Na zemi byla kaluž krve a v ní střepiny. Musel se opřít o židli. Copak to nikdy neskončí? Cítil tlak na prsou, těžce se mu dýchalo, šuplík, kde našel deník, byl pootevřený. Je to jen také sen. Žádný deník neexistuje?

Jeho zrak pomalu těkal po nábytku a předmětech v pokoji. V rohu uviděl uražené hrdlo ze sklenice. Ze sklenice… malinového sirupu. Jistě stál na stole. Tak to je ta krev. Začal se smát. Smál se osvobozujícím smíchem. Jenže, když si obvazoval ruku, tak taky spal? Ne, nic nebude řešit. Sešel do sklepa, přinesl kus laťovky, které tam zbyly kdoví z čeho, a přišrouboval ji na okno. Venku to vůbec nevypadalo, že se vítr uklidní. Uklidil střepy nahoře i dole v kuchyni. Deník snem nebyl. No co, toho psychiatra zřejmě potřebují oba. Natáhl se na gauč a usnul. Ráno, když vstával do práce, bolela ho ruka. V práci ještě víc. Zastavil se při cestě zpět na poliklinice. Prý nějaký zánět. Prášky, mazání, bandáž. Ještě stihl vysadit okno a zanést ho ke sklenáři. Takových tam bylo víc. Ještě ho ostatní litovali v domnění, že se i pořezal.

Petr mu volal do práce, jestli by nemohl ve čtvrtek před polednem přijet. Domluvil psychiatra. Dominik si chtěl vzít dovolenou, ale prý potřebují nějaké papíry a vzorky na hygienu. Když pojede ráno, všechno stihne. Po desáté měli sraz před školou v Černých Polích.

„Co se ti stalo?“ strachoval se Petr, když viděl kousek obvazu vyčnívat z rukávu.

„To nic, jen na pár dní, nějaký zánět.“

Sjeli dolů do města. Ordinace byla v novějším zdravotním středisku. V čekárně se potkali s mladou dvojicí, která právě odcházela. Doktor byl mladý, příjemný, dával jim různé otázky, na první pohled nesouvisející s Petrovými potížemi. Pak chtěl ještě mluvit se samotným Dominikem. Chtěl se ujistit o jeho vztahu a řekl mu, že Petrovy problémy tak rychle nezmizí. Musí být trpělivý a snažit se jejich volno, co jsou spolu, co nejvíc zpestřit. Nenechávat ho samotného s případnými problémy.

„Můžeš jet až večer, počasí na procházky není, nezajdeme někam do kavárny?“

O deníku zatím Dominik mlčel, až doma. Petr přijede hned v sobotu po poledni, bude doma spíš jak on. A vracet se bude v pondělí ráno. Nejprve zašli do restaurace na oběd. Řízek a bramborový salát. Pak káva, zákusek a sedmička vína. U vlaku se políbili. V jednotvárném klepání kol na spojích kolejnic se moc uvažovat nedalo. Doma hned zatopit v kotlíku. Chlad a pošmourno s řídnoucím deštěm zůstalo venku. S teplem se kuchyně stala najednou útulnou. Nic nerušilo dokonalou pohodu domova. Domova? Usmál se. Vždyť žádný domov nemá. A touží po něm?

Od návštěvy psychiatra se vše pozvolna uklidňovalo. Sobotní večery a neděle byly pro oba krásné a těšili se na ně. Dominik se snažil vždy na neděli vymyslet nějakou činnost. Chodili často do parku. V tisovém bludišti, ve slepých zákoutích byla místa pro jejich polibky. Začal poslední měsíc roku. Přinesli si dvě obrovské šišky nějaké cizokrajné borovice. A z lesa krásné choroše. Udělají si dva vánoční svícny. Stromeček pak přinesl Dominik. Lesáci jim do mlékárny přivezli jedličky. Petr vypadal bez problémů, jen občas říkal, jak po některých lécích je ospalý, a odběhl si na půl hodiny k sobě lehnout. Ale vracel se usměvavý. Na deník nedošlo. Dominik se bál jejich pohodu čímkoliv nabourat. Dali si malé dárečky, pustili koledy, svíčky a stříbrné prskavky. Vše jak má být. Oba střídavě vystáli frontu na jižní ovoce. Z letní praxe měli zavařeno místní i zeleninu. Petr dal pod stromeček vázičku s narychlenými bílými narcisky, které úžasně voněly.

„To je pro Járu,“ řekl tiše a prosebně se podíval na Dominika.

„Samozřejmě, Vánoce jsou i vzpomínkou na ty, co jsme milovali, zajdeme zítra na hřbitov.“

„Díky, lásko, díky.“

Večerní milování bylo plné něžností. Petr pokrýval tělo svého milence drobnými polibky a tiše žadonil.

„Vezmi si mě, lásko, drž mě prosím, zůstaň, zůstaň.“

Oba vzrušeni na nejvyšší míru si dopřávali vrcholů rozkoše. Jen chvílemi mezi krásnou hrou probleskoval pocit strachu. Neměl žádnou podobu, byl jen bolestným pocitem ohrožení. Překonávali ho co nejtěsnějším spojením. Krásně bolestným. Až za hranou jejich dřívějšího milování.

„Jsem tvůj! Jsem tvůj! Jsem tvůj?“

„Jistě, pokud mě nerozmačkáš,“ usmál se Dominik, ale cítil spíš obavy. Jistě vzpomíná na Járu, všechno nevyřeší léky, ale spíš čas a pocit bezpečí a lásky.

Na první vánoční svátek zašli na hřbitov. Vyměnili dušičkový věneček za vánoční i baterii ve věčné svíčce a přidali svícen s lesními plody. Odpoledne si šel Petr lehnout, ale večer se usmíval.

„Zítra zajdeme do lesa, tady do obory. Sehnal jsem pár řep, máme drobná jablíčka, oves a kukuřici.“

Sněhu moc nebylo a v lese skoro žádný. Okolo nuly. Taky potkali další městské obyvatele, hlavně rodiny s dětmi, co si vyšly do přírody. V pondělí už musel Dominik do práce. Petrovi začala škola až čtvrtého ledna. Silvestra oslaví spolu, i Nový rok.

Na konec roku a začátek nového si připravili chlebíčky, jednohubky a sovětské šampaňské. V televizi byla velká revue s Dvořákem a Bohdalovou. O půlnoci po přípitku sledovali venku ohňostroj, různé podomácku vyrobené petardy, rakety a dělobuchy. Petr chtěl, aby spali dole, ale to bylo i dřív, když se kolikrát dívali na film. Pak se uprostřed milování rozplakal. Dominik ho jen hladil a tišil. Myslel, že bude zase vzpomínat bratra, ale jen chvíli stál u okna.

„Promiň, už je to dobré.“ Poslední vzlyky se změnily v polibky.

Na Nový rok polévku z čočky a všechno z prasátka. Začal zase běžný život. Škola, práce, Petrovy návštěvy u psychiatra. Zdálo se, že se chlapcův stav velice zlepšil.

„Jak jseš na tom začátkem dubna, mohl bys mít pátek a sobotu volno? Míváte snad jen cvíčka. Budu mít dva dny volna, můžeme si někam zajet.“

„To by šlo určitě, na přednášku mě zapíše kamarád, z cvíčka se omluvím. Neděle je vždycky moc krátká.“

Dominik dostal možnost pobytu na malé chatě přes ROH. Ale v jiné, než kam jezdila mlékárna. Prostě někdo potřeboval nějakou výměnu a jen na tři dny místo týdne. Ještě to nebylo úplně jisté, tak raději chlapci o tom neříkal. Když pak ve čtvrtek večer přijel, měl pro něj překvapení.

„Jen abys mi ráno neřekl apríl.“

Vyjeli vlakem už po páté. Jeden přestup a o půl sedmé byli na místě. Půl hodinky pěšky. Chata moc velká nebyla, ale okolo ní jak kuřátka u kvočny v řídkém smrkovém lese asi deset přízemních chatek. Přivítal je v recepci vedoucí.

„Pane inženýre, měli jste zavolat z nádraží, museli jste jet moc brzy, no pojďte, je to hned z kraje.“

Vyšli ven a vedoucí stále povídal.

„Je to problém. Chatky měly mít sedlové střechy a nahoře v čelech postele nad sebou. Čili pro čtyři. Dole pod schody je záchod a sprcha. Tedy, teď tam schody nejsou. Pak dva pokojíky zase po dvou postelích nad sebou. V každé chatce dvanáct lidí. Jenže při sestavování se zjistilo, že plno věcí chybí. Poschodí se neudělalo, výška místností se snížila, tak nakonec jsou tam jen ty dva pokojíky po dvou. Prostě průser. Sem většinou jezdí party z práce nebo rodiny. Dvě místa jsme vyměnili, další dva se nenašli, tak tam budete sami.“

Právě vcházeli dovnitř. Za vchodem s věšákem a botníkem byla místnost s velkým stolem, židlemi. Na bocích dveře do pokojíků, v čele dveře do sprchy a WC. Pár zarámovaných fotografií na stěnách.

„Topení je tady elektrické. V noci mrzne. Pozor na boční stěny. Jsou z nějaké imitace dřeva a jedni mladí novomanželé se nám tady tak v noci rozparádili, že celá stěna i s dveřmi vypadla. No, tak to u vás nehrozí,“ usmíval se vedoucí. „Jak se usadíte, jedno jestli vlevo nebo vpravo, přijďte do chaty na snídani.“

„Jsou to jenom válendy, ty si večer hodíme k sobě a na opačnou stranu, abysme tu příčku taky nezbourali,“ culil se Petr.

Dominik měl radost. Tady jim nic nebude připomínat minulost. Vybalili si pár věcí a šli na snídani. Jídelna byla plná a hučela jako včelí úl. Místa byla označena podle čísel chatek. Přinesli jim čaj, chleby s máslem a šunkovým salámem. Viděli, jak si už někteří poroučí kávu, ale i pivo.

„To začínají brzy,“ ukazoval Petr. „My se podíváme ven. Nebo ne?“

Hned za chatkami začínal souvislý les s mnoha pěšinkami. Všechno zářilo jasně hráškovou zelení. Listy ještě nebyly rozvinuté, jen někde zčásti. Zato na několika lískách bylo plno jehněd. A dole v rašící trávě mezi uschlými stvoly se objevovaly první květy.

„Podívej, kvete tady plicník,“ Petr se skláněl k modrofialovým květům. „A poslední podběl.“

Cestička, po které šli, se stáčela k malému potůčku. Ještě nedávno byl rozlitý mezi nánosy písku, větviček a listí. Na druhém břehu už začínaly kvést vysoké stvoly devětsilu. Bylo cítit, jak voní. Kolem začínaly modříny, smrky a hlavně břízy v malých ostrůvcích. U cesty byly trsy petrklíčů a stejně žlutě probleskovaly hvězdičky orseje.

Dominik měl radost z chlapcova nadšení. Díval se, jak pobíhá lesem a nadšeně hlásí, co všechno objevil. Zastavil se u kmenu větší břízy. Když byl malý, měli takové u babičky na vesnici. Touto dobou se ve výši jeho hlavy navrtal otvor a pod ním se do bandasky zachycovala míza. Pila se, dělal se z ní sirup i voda na vlasy, aby dobře rostly.

„Domi, Domi, pojď sem. Podívej veveruška. Umřela. Už po ní lezou mravenci. Pohřbíme ji.“

Kus dál odvalil kámen, místo vystlal mechem. Na vidlici z větve smrku ji přenesl do vytvořeného hrobečku. Přikryl dalším mechem a položil na něj kus ztvrdlé kůry. Přinesl kytičku plicníku a z větviček položil křížek. Na tvářích se objevily slzy.

„Měli jsme tam, jak se vám to stalo, udělat Járovi křížek. Tam odsud kousek taky jeden je. Říkají té zatáčce zatáčka smrti. Byly tam i nehody, když se ještě jezdilo s koňmi. Některá místa přímo přitahují tragedie. Jejda, podívej sněženky. Taky už odkvétají. Natrhám kytičku, Jára je měl rád, vždycky říkal, že si nějaké musíme nasadit doma.“

Jeho společník stál opět vedle břízy. Radost z krásného jarního dopoledne pohasla. Zase se vynořila vzpomínka na Petrova bratra.

„Rozdělíme se o ně s veveruškou. Nebuď, Domi, smutný, je krásně, z hlohů se loupaly pupeny do salátů, taky se sušily na čaj. A tady kvete schovaný v listí malý jedovatý lýkovec. I jeho vůně je jedovatá a deset plodů tě spolehlivě zabije. Ale jsou hořké. Ten je v přírodě vzácný.“

Uslyšeli hlasitý hovor a smích. Kolem pěšinou procházelo několik lidí i s dětmi z chaty. Mávali na ně.

„Ahoj!“ volal kluk s delšími vlasy, kterého si všimli už ráno u snídaně.

„Ahoj!“ odpověděli.

„Nejdete ke mlýnu?“

Zastavil se, zatímco ostatní pokračovali dál.

„Marťas, kde trčíš?“ volala na něj dívka ze skupiny rekreantů.

Neodpovídal, ale popošel k Dominikovi s Petrem.

„Martin,“ napřáhl ruku, „přijeli jste dnes ráno, to je na krátko do neděle.“

Dali se s ním do řeči. Měl zvláštní hlas. Baryton? Spíš basbaryton. Přímo stvořený ke zpěvu.

„To tomu moc nedáte, na tři dny. Já se tu bohužel onanuju už druhý týden. Povinná rodinná dovolená. Děs! Moje máti – jaro je touha, jaro je láska,“ zazpíval Martin. „Otec – jo, před čtvrt stoletím. Jedna teta – podívej, pavouček štěstí. Druhá – jsem plná dojmů, to je krása. Sestřenice – ach, ta symfonie jara, potůčky zurčí. A večer – do prdele, kdo vychlastal poslední svařák? Jo, to je naše rodina. A sestra si přitáhla kamarádku, co touží, abych ji vojel. Jenže já netoužím. Kde vás upíchli?“

„Hned z kraje, jsme tam sami.“

„No my máme dvě chatky a ještě s přistýlkama na konci už v lese. Namířeno máte kam?“

„Nikam,“ usmál se Petr, „jenom jsme si vyšli tak na procházku a teď jsem pohřbíval veverušku.“

Petr se docela rozpovídal a Dominik byl rád za změnu v hovoru. Martin je zavedl na opačnou stranu, než kam mířila jeho rodina. K malému jezírku s neuvěřitelně čistou vodou. Stočili se k vysokému mostku. Kameny byly zcela z jedné strany porostlé kapradinami. Vyšli pak kousek od chaty právě před obědem, jen se opláchnout. Domluvili se, odpoledne se zastaví s kytarou. Začalo se totiž kabonit, ochladilo se. Přijde déšť nebo sníh.

Koupili povidlový závin, nějaké sladké měli z domova a Martin donesl dvoulitrovou termosku s výbornou kávou. Zatáhlo se a začal poletovat sníh, který se na parapetu okna rozpouštěl.

„Co dáme?“

„Podle tebe, co máš rád.“

„Český, cizí, tak hlavně anglicky zpívaný, ale převážně americký.“

„Ty moc neznáme.“

„Třeba Kingston Trio, jsou to spíš takový lidovky.“

Martin hrál a zpíval. Teď teprve jeho hlas vynikl. Dal i světový hit Binga Crosbyho, Bílé Vánoce. Pak bluesového Frankie Laineho. Největší úspěch měl samozřejmě s Elvisem a taky dalším rokenrolovým zpěvákem Billem Haleyem a jeho His Comets.

Dominik zaskočil na chatu pro dvě lahvinky Tokajského.

„A zazpíváme si spolu, to určitě znáte. Sice druhé místo v Eurovizi, ale v každé putice. Italsky umím jen první sloku.“

Jistě, Domenico Modugno, Volare, cantare.

„Voláré óho, cantáré, ohohoho, nel blu dipinto di blu, Felice di stare lassu, ale i české – až tam, kde vítr je sám, až ke slunci cestu teď znám.“

Tenhle refrén už zpívali všichni. Nasládlé víno jen mizelo. Málem prošvihli večeři. Už se uklízelo ze stolů. Objevila se i Martinova sestra a zřejmě se pohádali.

„Když tam máte volno, přijmete dnes nocležníka?“

„Jistě, jen se musíme dozásobit vínem. Asi to míchat nebudeme.“

Martin chtěl na konzervatoř, ale zamítli mu to. Vyučil se mechanikem optikem a loni přišel na podzim z vojny. Celá rodina se ho pokouší, jak říkal, dostat do chomoutu.

„Jako bych byl nesvéprávnej. Zatím ta pravá nepřišla. Nejspíš se odstěhuju někam do podnájmu. A najdu si kluky, co hrajou, nějakou kapelu.“

Taky se hrálo, zpívalo a popíjelo. Poměrně dost. Petr si diktoval rukou, pak mu klesla a usnul. S Martinem ho zanesli na postel. Pak se chvíli vzájemně vyprovázeli ode dveří ke druhým. Ráno zaspali snídani. Martin s Dominikem pro ni zašli a přinesli si ji do chatky. To se teprve vzbudil Petr, ale byl bez problémů. Jen žízeň a hlad.

Venku pršelo. Sice drobně, ale na procházku to nebylo. Zábava ovšem nevázla. Historky z vojny a ze škol, knížky, které vyšly poslední dobou, filmy. Martin nijak neřešil, že jsou tam bez holek, ani se neptal, jestli jsou příbuzní. A zase málem přišli pozdě na oběd. Krásně upečené kuře, brambory a hlávkový salát. Nechali se pak zlákat na palačinku se šlehačkou, kouskem nanukáče a zavařenými malinami. Ještě vídeň opět se šlehačkou a nemohli se ani zvednout. Dali se do řeči s číšníkem, který loni taky přišel z vojny a stěžoval si, jaká je tam hrozná nuda. Končil po druhé hodině a měl do pondělí volno. Pozvali ho ke kytaře a pokecu, což s radostí přijal.

Olaf se vyučil v Praze, jeho otec byl Nor a měl před válkou dovoz rybích konzerv. Za války se snad dostal do Norska, měli od něj nějaký pohled, ale pak zmizel. Chlapec byl vysoký, štíhlý a hezký hnědovlásek s vyčesanou patkou. A takový, jak se říká, oprsklejší.

„Nebudeme brečet, člověk si musí trochu místa na slunci vydobýt i ve sračkách. Máma pořád blouzní, jak se otec objeví a odveze nás do Norska. V to od mala nevěřím. Prostě nám zůstal jen sen za ostnatým drátem. Zdrhnout odsud nemám koule. Ale nebudu se někde krčit.“

V tom si docela sedl do noty s Martinem. A nejen v tom. Hezky zpíval a na kytaru docela uměl, jen tady žádnou neměl. Znal všechno od Elvise a zvlášť ploužáky zpíval k nerozeznání. A s Martinem pořádně rozjeli rokenroly. Navíc jeho historky z učení byly k popukání.

„Já byl totiž děsnej hajzlík. Náš mistr, kam jsme chodili na praxi, se jmenoval Králík. Jednou nebyl nikdo odpoledne v kanceláři. Byly tam předtištěné jídelní lístky, jen se na stroji průklepem dopsalo denní menu. Tak jsme všude napsali jídla z králíka jako na černo, na smetaně, na paprice, po myslivecku, na bílém víně, nebo špagety s králíkem. A druhý den naše lístky před obědem založili do slohy z umělé hmoty přes platný lístek. A lidi si hned začali objednávat králíka. Nepřiznali jsme se. Pak do skříňky, kde si dával rum na loknutí, jsme mu dali živého králíka. A podobně. Vždycky se chvíli rozčiloval, že dostaneme na holou, ale vedoucímu řekl, ať to nechá být. Pak vážně onemocněl a byl v nemocnici. Koupili jsme mu bonboniéru, velkého plyšáka králíka, kterého jsme napůl vykuchali a do něj dali flašku rumu. Jasně že alkohol nesměl. Šli se mu omluvit, že tohle je poslední králík. Když se pak vrátil, říkal nám, tak co králík, nebyl by další? Ten od vás mně zachránil život.“

Dominik s Olafem pak donesli večeři, což byly talířky se salámem, vejci, olejovkou a bramborovým salátem s majonézou. Olaf dodal něco z ušetřeného v kuchyni a plechovku oliv. Na pití vodku a džus. Tentokrát pití nepřeháněli. I když náladičku měli všichni. Nedalo se nevšimnout, že si jejich protějšky skvěle rozumí. I přípitky, delší doteky, kdoví?

Postupně si zašli do sprchy a se smíchem se šlo spát.

„Musíme opatrně,“ obával se Petr, „včera nic, dnes to doženeme, ale ať kluky nebudíme. I když mně připadali, že jsou taky teplí. Nebo ne?“

Petr si pak šel odskočit.

„Měl jsem pravdu, mají jen přivřené dveře a píchají jak o život.“

„To se dělá, poslouchat když se někdo miluje?“ smál se Dominik.

„Vždyť je to krásný, že se kluci našli. Jenže Martin tady byl čtrnáct dní a zítra končí.“

„No tak sem zase přijede na neděli, určitě se kluci domluví.“

„Můžeme sem taky zajet, ne?“

„Uvidíme ráno, bylo by to hezký.“

Ráno se všichni smáli.

„Tak to jsme pěkně podělali, čtrnáct dnů jsem si mohl užívat s Olafem, jen mi připadalo, že jede po té blonďaté servírce.“

„No a na tebe se pořád lepila kámoška tvé ségry.“

„O vás to bylo hned jasný, to jsem si myslel, jak jste přijeli. Kdo sem pojede jen na dvě noci.“

Ještě příjemné dopoledne. Odvoz na nádraží a loučení. Jistě si takový dýchánek zopakují.

Začal běžný život. Práce, škola, krásné sobotní noci. I další pohovor u psychiatra. Zatím se všechno lepšilo, jenže i takový stav se může nečekaně změnit. První máj byli každý na dobrovolně povinném průvodu. Blížil se konec května. V obou sílilo napětí z blížících se loňských událostí. Jen se snažili nemyslet na to a nic si nepřipomínat. Přesto začal být Petr nervozní, často když přijel, ho bolela hlava a šel si k sobě lehnout. Ale zase se vracel s úsměvem a jejich milování bylo jako dřív. Aspoň tak navenek připadalo. Přehoupl se poslední květen.

Ve čtvrtek se snažil Dominik na nic nemyslet. Ráno jel do práce, zabral se do vyhodnocování rozborů. Najednou se podíval z okna. Ve vzdálené zahradě sousedního bloku domů se začínaly červenat třešně. Zůstane v práci o něco déle. Pak si zajde na večeři. Jeho spolupracovnice se loučily. Jako před rokem. Před rokem. Před rokem! Ucítil bolest na spáncích. Šel si vzít prášek. Viděl, jak se mu znatelně klepou ruce. S prací je konec. Sedl si k oknu na opačné straně. Před sebou měl vrátnici. Pozítří přijede Petr, uklidňoval se. Napil se. Prsty pomalu začaly vyťukávat na stůl.

„Tam, tadadada, tam, tadadada, tam, tam ta dam…“

Nešil, proboha, prober se, je to den jako každý jiný. Vrátný se právě chystal zamknout bránu, když u ní zastavilo auto VB. Pak ho viděl, jak jde s jedním s příslušníků do objektu. Ozvalo se zaklepání.

„Pane inženýre, jste tady?“

Pak už jen vnímal útržky hovoru. Vyšel s nimi ven. Nasedl si. Kolem se míhaly domy, až poznával nemocnici. Projeli bránou a mířili k zadnímu traktu. Prosektura. Museli mu pomoct. Nějaký zřízenec otevřel dveře boxu a povytáhl nosítka. Ležel tam, jako by spal. Jako by měl ve tváři šťastný výraz. Na dotaz přikývl. Je to, či byl? Petr.

Když se probral, ležel na lehátku. Povolené kalhoty, rozepnutou košili. Sako viděl proti sobě na věšáku.

„Pane inženýre, slyšíte mě?“

Jeho ano znělo jako z jiného světa. Uviděl mladíka v bílém, který se k němu skláněl.

„Upadl jste. Necháme si vás tady do rána. Vnímáte, co vám říkám, pane Auš?“

Opět zaznělo ano. Řekl to skutečně on?

„Zavezeme vás na pokoj. Dostanete něco na zklidnění…“

Dál jen pár otázek, ano, ne.

Probudil ho sluneční paprsek. Otevřel oči. Za oknem viděl narůžovělé plody třešní. Jako před rokem. Štíhlý blonďáček s modrozelenýma očima už nepřijde. Proč, proboha proč? Skočil pod auto na místě jejich havárie. Měli tam dát křížek.

Měli tam dát křížek. Neustále se mu vrývala tahle slova do paměti. Vstal. Oblékl si šaty na věšáku. Vedle byla prázdná postel. Vyšel na chodbu. Prošel k nějakému schodišti. Venkovní světlo ho oslepilo. Kus louky a otevřená boční brána, kudy právě přiváželi bedničky s květinami pro výsadbu záhonů. Prošel, aniž by si ho někdo všimnul.

Měli jsme tam dát křížek. Zvenku minul hlavní příjezd k nemocnici. Procházel alejí mladých sakur. Kvetlo jen pár větviček. Květiny. Zastavil se u výlohy. Pak stiskl dveře. Zazvonil zvoneček jako malý rarášek.

„Teprve nám přivezou čerstvou řezanici, pane. Mám tady jen bílé karafiáty. Chcete tam jemný asparát, plumosus? Tři?“

Procházel městem. Bylo najednou nepříjemně cizí. Opravdu tady žije? Minul poslední domky. Třešně v zahrádkách už počínaly rudnout. Minul hromádku zimního posypu. Uchytla se v ní malá pampeliška a právě rozevřela první kvítek.

Usmál se na ni a zamával ji karafiáty. Ještě kousek svahu. Zatáčka už byla vidět. I rozdrolené kusy kamene. Tady to muselo být. Uslyšel hřmot motoru nákladního auta, co vyrazilo ze zatáčky jako tehdy Járovo auto. Ale neslyšel to, co jelo za jeho zády. Vůz za ním se chtěl vyhnout střetu. Pozdě.

Poslední, co Dominik viděl, byla sprška kapének krve dopadající na bílé karafiáty.

Tři potřísněné květy slétly k zemi.

Tři květy – tři životy.