Lahůdkárna

Léta sedmdesátá – 1970

Studený říjnový vítr pořádně profukoval Hlavní třídou. Tedy místní ji tak nazývali. Jinak měnila názvy jako ponožky. Františka Josefa Druhého, Masarykova, Hitlerstrasse, Benešova, Gottwaldova, generála Svobody. V ulici nešlo přehlédnout novou velkou prodejnu Lahůdkárna Pod radnicí. Nikomu nevadilo, že radnice, dnes městský národní výbor, byla hodně daleko a ještě za zatáčkou, navíc ona byla spíš pod nežli nad. Taky původní název měl být mléčný bar, ale místní vedení města chtělo něco originálního. U honosného neonového nápisu před doposud zavřenými dveřmi postávali dva mladíci. Bundy, šály, kulichy. Modré seprané džíny.

„Otvírají až v osm,“ dal se do řeči o něco vyšší hoch.

„Jasně, ale mám tady být o půl.“

„Ty vole, jdeš sem makat?“

„Jo, po vojně. Už to mám domluvené dva roky.“

„To mě podrž, já taky. Vojta Hercl.“

„Jarda Odtáhal. Budeš v prodeji?“

„No snad, je tady i studená kuchyně a výrobna zákusků.“

Kolem se trousily děti do nedaleké školy. Mezi nimi proběhl muž rovněž v bundě a placaté kárované čepici. Červenolící, hladce oholený, něco po čtyřicítce.

„Nazdar, hoši, skvělý, že jste už tady. Polda Krátký, vedoucí tohohle blázince. Už vás netrpělivě čekáme, jdeme.“

Zarachotil klíči v jednom, druhém a třetím zámku. Kluci pozdravili a všichni vešli. Vedoucí teď zamkl jen jeden zámek. Prošli prodejnou, uprostřed a kolem výloh stolky a židle, u vchodu kukaň pokladny. Nalevo chladící pulty na zákusky a pečivo. Kávovar, koktejlovač, pultík na točenou zmrzlinu. Vpravo zase vše podobné, jen na slané. Chlebíčky, talířky, ruská vejce, různé saláty, slané pečivo, čepované limonády, víno a destiláty. Do pultů už dvě ženy skládaly čerstvé výrobky. Prošli kus širokou chodbou ke kuchyni a přípravnám. Odbočili do velké kanceláře.

„Fajn, jste tady oba, tak to vezmu zkrátka. O všem vám řekli na podniku, jenom místní zvyklosti. Za mnou dál na chodbě jsou šatny, máte tam připravené skříňky. Taky umývárna, sprchy, toalety. Za vámi jsou ženské a těch je většina. Jste prodavači, tak budete u pultů. Jeden sladké, druhý slané, dohodněte se. Po měsíci se vyměníte. Každý budete mít u sebe dvě děvčata, aby to odsýpalo. Jsou taky nové, ale už týden dělají. Oblečení vám dá Ota, staví se pro vás. Máme tu prodejní uniformy. Bílé kalhoty a blůzy, proužkové košile a na hlavě bílou lodičku. Bílé zástěry. Zákazník podá lístek a vy mu vyznačíte cenu. Platí pak u pokladny při východu. Bez lístku se nedostane dovnitř ani ven. Když nic nekoupí, odevzdá ho prázdný. Zatím žádné potíže. Ceny jsou i z vaší strany u všeho uvedeny podle podnikového normovače.“

Vstoupil starší pán v bílém oblečení, odvedl je do šaten, kde měli své uniformy.

„Pokud by něco nesedělo, tak zahnout, večer se to doopraví. Všechno zjistíte během provozu. Jsem jinak hned na kraji v přípravně.“

Ještě se představili, Ota se na ně usmál a popřál jim hezký první den.

„Ty vole, zas budu mít na hlavě piču, jenom jsme se zbavili zelených, budeme mít bílé,“ rozčiloval se Vojta, černovlásek ještě s vojenským střihem, stejně jako druhý černovlásek Jarda, když si nasazoval bílou lodičku.

„Jako Pepek Námořník,“ smál se u zrcadla kolega.

„Teď jsme jako bráchové. Budou si nás plést. Uvidíme, jaké nám dohodili holky. Máš nějakou čekatelku, Jardo?“

„Žádná nečekala, až složím kopřiváky, a tady teď nebudeme mít čas. A místní, znáš to, co je v domě, není pro mě.“

„Stejně, baby jsou na jedno kopyto, uvidíme ty naše. Jen se trochu usměješ a už by držela prstýnek v ruce. Každá se chce rychle vdát, ale pak by šukala s kdekým. Jen mít firmu, děvky.“

Prošli chodbou, šéf měl pootevřené dveře.

„Paráda, sekne vám to, kluci, tak na místa, otvíráme.“

„Vezmu si první sladký, nebo to chceš naopak?“ zazubil se Vojta.

„V poho, dyť je to jedno.“ Jarda si to namířil ke svému úseku. Dívky měly černé šaty jako servírky, bílé zástěrky a čelenky.

Jarda se přivítal s hnědovlasou Elenou, které přes čelenku vykukovaly nafoukané vlny, a blonďatou Mirkou ostříhanou na kluka. Vojta s rovněž blondýnou Sylvou s velkým copem a černovláskou Olgou s loknami. Na bližší seznamování už nezbyl čas. Obchod se pomalu plnil zákazníky. Jenom od pokladny jim zamávala usměvavá kypřejší čtyřicátnice s nazlátlým drdolem. Většina nakupujících si nechávala zákusky nebo chlebíčky zabalit. Pak se vyprázdnilo a u stolů bylo jen několik zákazníků, většinou u kávy a něčeho na chuť. Začalo mrtvé období do deseti hodin. Taky v podniku rozvažovali, jestli nezačínat až v devět, nebo naopak v šest. Ale zatím se nic nedělo. Stejně se zvažoval prodej piva, ale byl zamítnutý. Tohle není bufet. Srocovali by se tady ožungři. Holky trochu zasvěcovaly kluky do zdejšího chodu ze svých týdenních zkušeností. Frmol začne po desáté, to chodí i z úřadů na svačinku, ale většinou s sebou. A pak před polednem a v poledne. Nejvíc lidí přijde mezi druhou a čtvrtou, to chodí z práce.

„Budete brát obědy?“ ptal se večer šéf. „Vozí nám je. Holky to hodí do trouby. Jí se, jak má kdo čas. Večer se, co by nevydrželo, zlevňuje, většinou se všechno vyprodá, ale jsou tady i za levno odkrojky ze salámů, úzké konce a další kousky toho, co tvarem nemůžeme upotřebit. Někdy zbudou saláty, všechno je velice levné. To nakonec uvidíte. Dnešek byl dobrý. Vidím, že za vojnu jste nezapomněli balit potraviny. Holky to někdy mydlí, jak se dá. Asi už myslí na nějaký večer s mládencem.“

„A my,“ optal se Vojta, „nezapijeme dnešek?“

Venku bylo stejně sychravo jako ráno. Dohodli se na svařáku nebo grogu. Každý bydlel na opačném konci města. Vojta chodil na učiliště místní, Jarda v sousedním městě, takže se neznali. U pití probrali své učitele a mistry, vojnu, jen kolem dívek se řeč netočila. Zhodnotili pak své spolupracovnice, hlavně Vojta.

„Sylva pořád nastavuje svůj cop a usmívá se na každého chlapa. Olga hledí, jako když má v sobě ještě zaražené péro od včerejška. Ale docela ujdou. Jen moc kecají. O děsných kravinách. Budeš si brát za přesčasy a víkendy náhradní volno, nebo si to necháš proplatit?“

„Ještě nevím, v létě by volno bodlo, dovolené bude málo. V zimě moc nelyžuju, jen na běžkách, ale není s kým a kam.“

„No to jsme na tom stejně. Můžeme vyrazit někam na chatu po svátcích. Skoro celé bude otevřeno a příplatky. Co ty na to?“

„Docela rád. Víš o něčem?“

„Nevím, zjistím. Za dva roky se toho moc změnilo. Plno lidí vzalo kramle, někteří přišli o místa, doba je zkurvená, taky jsem o tom uvažoval, jenže vojna a teď se někde nechat odkrouhnout u nabitejch drátů, nejsem pako.“

„Taky jsem měl něco v plánu, ale Sověti nás zařízli jak martinskou husu.“

Venku se kluci nemohli rozloučit. Takových večerů si udělají víc.

Týden uběhl a kluci se seznamovali s ostatními. Výrobu některých zákusků zajišťovala cukrářka a tři děvčata, taky tam chodili i učni ze střediska, stejně jako do studené kuchyně, kde rovněž byly samé ženy, a všemu šéfoval mistr Ota. Vyrábělo se i pro další provozovny a něco zase naopak dováželo. V prodeji byly také bonboniéry, lázeňské oplatky a další sladkosti. V opačné části výběrové uzeniny a různé konzervované pochoutky, co nebyly běžně v prodeji. Na objednávku se sestavovaly dárkové koše. Nejvíc se prodávaly vážené saláty. Bylo jich několik druhů a zase některé měli jen zde. Pokud byl salát z volských tlam, psáno bylo z mulců, tak tomu ovšem nikdo neříkal, byla na něj fronta a první se schovával pro známé. Také rybích tu bylo několik druhů a z pomazánek vedla sardinková a nivová. Mnoho mladých žen, co chtěly být šlang, si chodilo na zavináče s jedním rohlíkem. Jednak tato kombinace byla neskutečně levná a hlavně nekalorická. Zavináče si klidně mohly dát i dva. Po páté chodili studenti a důchodci na zlevněné chlebíčky a jiné výrobky.

Ota měl v kuchyni malý kbelík, kam se dávaly měkčí kosti, kosti z grilovaných kuřat a další zbytky pro psa. Ráno, než šel do práce, s ním chodil na procházku a taky večer. Přes den byl na dvorku malého starého domku ve vedlejší ulici. Prý mu před pěti lety zachránil život. Tehdy chodil večer s tržbou z jedné restaurace a přepadli ho zloději. Psa postřelili, ale ten druhý den našel jednoho ze zlodějů, když se vraceli od veterináře. Kluci si zvykli, podle některých zákazníků už věděli, jaké budou mít přání. Domlouvali se na první větší volno. Nahradí je dva a dva učni a holky na ně dají pozor.

„Něco zajímavého, hezkého a levného,“ smál se Jarda.

„Tak to by bylo zůstat doma, zajít do kina a odsud si vzít zlevněnky. Sníh ještě nenapadal, na procházky přírodou je zima, v kině ruské blbiny. Půjčím od bráchy embo, no a pojedeme, kam nás oči zavedou. Nějakej hotýlek je všude a příhody necháme na matičce Náhodě. Co ty na to?“

„To nezní špatně.“ Jarda si uvědomil, že Vojta nijak nemluví o nějakých kočenách, které by eventuálně mohli přefiknout. Že by? No co, uvidí se. Jeho nemasný, neslaný vztah těsně před vojnou, to tedy nebylo nic moc. Vojnu přetrpěl, protože jeho spolubojovníci se netajili nenávistí k teplým. Říkal si, v civilu bude čas. Jenže všechno je jinak. Pokud by šlo o vzhled, dovedl si Vojtu představit jako svého kluka, ale co on?

Uvažovali stejně. Vojta byl víc od rány, nedělal si z ničeho prasečí hlavu, jak říkal. Už chtěl na podobné téma začít řeč, ale vždycky do toho někdo vešel. Uvidí se na výletě. A když ne, svět se nezboří, bude hledat dál. On naopak na vojně kluka získal, ale bylo to o držku. A žádné pokračování. Jenže tělo se hlásí a ani levou rukou to není jako od cizího. Jen se v práci zmínili o zamýšleném výletu, ženské z obou výroben jim nachystaly něco do jednoho i do druhého zubu. Končili v poledne. Vojta přijel s bledě modrou tisícovkou, naložili proviant a vyjeli vstříc nepohodě. Pěkně se rozpršelo.

„Vidíš toho běláska? Cizí značka, pojedeme chvíli za ním, kam nás dovede.“

Jenže bílá Škodovka hned kousek za městem zaparkovala u zeleného domku, obklopeného sestřihávanými tújemi.

„Tak to se nám moc nepovedlo,“ smál se Vojta. „Křižovatka. Vlevo, vpravo?“

„Snad vpravo. Jinak je všechno levicové.“

„A na levačku. Střihneme to k horám, na Sierru Nevadu jako v Rodokapsu.“

„Vím o jedné chatě. Není sice nejlevnější. V osmašedesátém byl vedoucím jeden známý, ale kdo ví, jestli ho nevyhodili. Chtěl to rozjet na soukromo. Zkusit to můžeme.“

Krajina se počala měnit. Rovina ustoupila kopcům, pole pastvinám. Před nimi se zvedaly zalesněné vrchy. Odbočili několikrát na méně frekventovanou cestu, nakonec na spíš lesní, pokrytou jehličím. Kolem se mezi kameny prodíral potok místy rozlitý do širokých písčin.

„Ty vole, dal bych pstruha. Na dovolenou jsem kdysi jezdil s našima taky k takovému potoku. Chytali jsme je na luční kobylky a ovády.“

Ještě kus lesem, pak loukou s vysokými panáky sena, které měly na vršku nabodnuté čepice z térového papíru, aby do nich nezatékalo. Pak pod starými borovicemi parkoviště s asi třemi embéčky a čelo chaty s honosným názvem Koliba Valaška.

„Tady by to ještě měla být koliba Hanák, kde jsou naši Valaši,“ culil se Vojta.

„Nejdřív nahlídneme a můžeme si dát kofolu.“

Na dveřích mimo provozních hodin byl taky uvedený odpovědný vedoucí.

„Říkal jsem to, neznámé jméno, no jdeme.“

Hned naproti vchodu recepce, na obě strany lítačky. V recepci nikdo. Na jedněch dveřích Šenk, na druhých Pro ubytované hosty. V šenku stoly a lavice, pult s pípami, hořící krb. Takových chat jsou desítky, jedna jako druhá. Asi deset lidí. Sedli si blízko krbu.

Připlula servírka, jinak se nedal nazvat její kolébavý krok.

„Můžeme dostat dvě velké kofoly?“

Zvedla své těžké, zřejmě nalepené řasy.

„A dál?“

„Až později.“

Něco jako hmm… byl zřejmě souhlas. Z druhého okraje stolu přisunula jídelní lístek.

„Zkusíme to tady? Když tak se mrknu do recepce.“

„Proč ne, krb se mi líbí, podívám se na jídla.“

Jarda se zvedl, právě když jim byla přinesena kofola. V recepci opět nikdo, ale na pultu zvoneček. Po zazvonění vyšla jejich servírka, ale v modrém kostýmku. Sakra, to není možný, nemohla se tak rychle převléknout. Stejné vlasy, řasy, rtěnka, kolébavý krok. Požádal o dvoulůžkový pokoj. Myslel si, že bude chtít i druhou občanku, ale nestalo se.

„Tak máme pokoj zítra do deseti, ale můžeme si ho prodloužit. Cos vymyslel k jídlu?“

Servírku viděl bavit se s hosty o kus dál. Jasně, to by nestihla, zřejmě jsou dvojčata.

„Jsme z Lahůdkárny, tak něco ganz obyčejnýho. Knedlík, zelí, plněný bůček. Viděl jsem to vedle a maso má červenou kůrečku. Jo?“

„A cena?“

„Devět třicet jako u řízku s bramborovým salátem nebo biftek, taky na stopadesát, s oblohou za patnáct deset.“

„Uvidíme, jaká bude nádivka.“

Dostali dva velké talíře, šest knedlíků, slušná porce zelí a dva řezy nádivky.

„Hrášek, mrkev, vajíčko, párek, asi játra, okurek, to jde.“

„Dáme si sedmičku červeného, mají tu nějaké moldavské. Podobné jsem už pil, mají vína výborná. Když si dáme po dvojce, bude to nějaká směska, možná i Frankovka, ale jak nevidím láhev, znáš to. Jinak máme i vlastní zásoby, jen si vyndáme z auta.“

„Merlot, tak to bude skvělé.“

Kluci si vzali pár věcí z auta a přesunuli se do poschodí.

„Manželské postele, nebudou ti vadit, Jardo? Měl bych se spíš ptát, nebudu ti vadit tak blízko?“

Vojta nečekal na odpověď.

„Jdu pod sprchu, vystřídáme se.“

Vracel se ve slipech, přes ruku oblečení. Když se Jarda vrátil, seděl na posteli a nabízel mu čokoládový bonbon.

„Dáme i něco ostřejšího?“

„Snad ani ne, ale jestli chceš?“

„No chtěl bych, ale ne pití. Nemáš pocit, že nám něco schází?“

Pomalu vztáhl ruku k stojícímu Jardovi a přejel jí po sotva znatelně vyboulených slipech.

„Nezkusíme i něco víc? Pokud ti vadím, tak promiň. Dáme panáka a zalehneme.“

„Nevadíš, jen není to nějaký tvůj fórek?“

„Takže seš taky teplej?“

„No holky fakt nemusím,“ usmál se Jarda.

„Bylo vidět, že po těch našich ani jiných v práci nejedeš. To máme štěstí, nebo máš pocit, že nejsem ten pravej?“

„Mám docela obavy, vidím, že jsi určitě spíš dominantní typ, prostě nahoře.“

„Sakra, neříkej, že ty taky?“

„Jo, jsem.“

„A ani na půl?“

„Prostě to tak mám hozený, je to blbý, takže?“

„To chceš říct, že jsme oba teplí a nadržení a při tom si ani nezapícháme?“

„Zřejmě to tak vypadá.“

„No to mě podrž, co honitba a kuřba?“

„Jistě, tam problém není.“

„Tak to se mně ještě nestalo.“

„Mně taky ne.“

Oba se začali smát.

„To chce něco na žal. Na pohřbech pijí Fernet. Jen ho musím přinést z auta.“

„Nikam nechoď, žádnej pohřeb, prostě z toho vymáčkneme, co se dá.“

Ale Vojta stejně šel.

Nejdřív si nalili víno do dvou odlívek, co měli zabalené v utěrce.

„Musíme intenzivně hledat třetího. To bude sakra problém. Kluci z učňáku jsou moc mladí, neznáš někoho?“

„Neznám, a navíc do trojky?“

Vojta si Jardu přitáhl k sobě. Chvilku se vzájemně dívali do očí. První polibek a už ruce osvobozovaly jejich miláčky ze sevření slipů. Příroda jim nadělila skoro stejně, ale štědře.

„Mám pocit jako s mým pérem.“

„Vidíš, další průser, to bude, jak kouřit si vlastní brko. Do prdele, mrkni se. Naše hlavičky jsou jako dvojčata, stejný uzdičky, tady máme na předkožce takovej jako rámeček, mrkni na drát.“

„No jako by nestačilo, Vojto, že jsme si podobní černovlásci, nakonec jsme stejní i dole. Možná jsme jednovaječný dvojčata, co při porodu rozdělili.“

„Jasně, vole, teď jsme se našli a zjistili, že si ani nezapícháme, to je v prdeli, nebo spíš právě není, ale co, trochu pohoníme a uvidíme.“

„Tak začneme klasikou. Devětašedesátka to jistí. Sakra, máme i stejnej chodníček chlupů k pupku.“

„Tak si ho můžeme jeden vyholit.“

„Bože, nemudruj a kuř, už to na mě de.“

Kluci se pěkně napružili a už si vzájemně plnili ústa svojí smetánkou.

„Ty vole, je to jak když si lížu vlastní mrdku.“

„A co chceš dělat?“

„Sťat se jak doga, když se něco posere, tak pořádně. I když zase to tak špatný nebylo. Prostě budeme chlastat a dáme si repete. Když vidím tvou prdelku, tak bych tě byl schopnej zmermomocnit.“

„Tak na něco takovýho nemysli. Taky jsem měl rady, zkus to s okurkem. Až budeš na prostatě, tak to bude paráda. No nebyla. Měl jsem blbej pocit. Přitom nemám problém ji pěknýmu borečkovi vylízat, když vím, že je jinak v pohodě.“

„Jo, u nás je to jako v tom vtipu pro buzíky. Pekelný muka. To je mít před sebou tisíc nádherných prdelek a ani jedna nemá díru.“

„Jdeme popíjet. Musíme intenzívně hledat.“

„To chceš jak. Napsat na ceduli: Dva teplí hledají třetího s krásnou prdelkou a velkou dírou. Informace u pultu s chlebíčky. A pověsit ji ve výkladu?“

Vojta vyprskl smíchy.

„Pojď sem a hodinu tu buď. Mám chuť si tě celýho olízat jak nanuka. Pokapu si tě fernetem.“

„To budu hořkej.“

„Jo hochu, život je hořkej, to vidíš sám. Kdyby mně někdo něco takovýho vyprávěl, tak řeknu, že si vymýšlí.“

Vojta vzal láhev fernetu a začal své dílo uskutečňovat. Pak se přidal i Jarda. Mohutné lízání stejně zase skončilo u kouření.

„Zase tak zoufalý to není, už jsem měl na tebe docela chuť. Popijeme, uvidíme. Musíme si zvykat na bojový podmínky.“

Třetí sada už byla jen pomalá líbačka a takový kouř-nekouř.

„Chci tě mít, Jardo, v klíně, až budeme usínat.“

„No nevím, abys mě v noci nenačal.“

„Neboj, malej se už vyřádil dost, podívej, je scvrklej jak rozinka.“

„Rozinka jo? Na takový u nás v kšeftě by stála fronta až na náměstí.“

„No přidal bys svoji, máme je nastejno.“

Kluci se ještě chvilku škádlili, než je obestřel svými sítěmi spánek.

Ráno se rozhodli, že to tady zabalí a pojedou na zříceninu hradu Lukova. Ve své době to byl velký hrad. Pravda, dnes se sice něco zachovalo a nějaká skupina nadšenců začíná hrad opravovat. Na informační tabuli si přečetli, že hrad je ze začátku třináctého století. Mluví se v listinách Přemysla Otakara I. o nějakém Buňovi z Lukova. Hrad patřil dlouho Šternberkům, mezi tím i Karlu IV., Albrechtu z Valdštejna. Jeho připomíná Valdštejnův dub. Od osmnáctého století se hrad přestal používat a chátral. Dochovaly se věže, část hradního paláce a velké a vysoké pilíře mostu, kde je opravená lávka ke hradu. Pod hradem viděli horolezce, kteří tady využívají pískovcové a slepencové stěny. Odpoledne vyjeli do Lešné. Zámek s přírodopisnými sbírkami a rozrůstající se ZOO. Na velikých prostorách zde chovali klokany, lamy, obojí velbloudy a hlavně mnoho pštrosů emu. Zajímavý byl pavilon šelem a ve výstavbě pavilon opic.

„Byls někdy na Společňáku? Teď ho překřtili na Moskvu, tak jako samotnej Zlín na Gottwaldov.“

„Kdepak, to je pro lepší lidi.“

„A my jsme nějakej póvl? Dnes tam přespíme jako milionáři.“

Zastavili na parkovišti před velikým železobetonovým blokem. Jako všechny baťovské budovy z červených cihel. Vpravo kino, veliká betonová krabice. Devět poschodí pokojů, sálů, kaváren a restaurací korunovala nahoře vyhlídková terasa s kavárnou a barem. Překvapila je cena pokoje, která se rovnala ceně na chatě. Taky jídla v restauraci byla jako všude jinde. Dali si svíčkovou. Hezký kousek měkkého hovězího, knedlík a terčík citronu se šlehačkou a brusinkami neměl chybu. Patnáct korun.

„Zatím to jde, uvidíme nahoře.“

V pokoji s oddělenými postelemi, vanou a klozetem bylo příjemné teplo. Vzali si tmavé kalhoty, bílé košile s motýlkem a vestičky od obleku.

„Aby si nás nespletli s pinklama,“ culil se Vojta. „Tak se jdeme inteligentně ožrat, co tady jiného.“

Vyjeli do baru na terase. Krásný podlouhlý pult se spoustou skla a vystavených lihovin. Menší a větší boxy, oddělené stěnami z rotangu a rákosu, bokem pódium s nástroji pro kapelu a taneční parket. Ujal se jich číšník jejich věku, ptal se, budou-li sami, nebo někoho čekají, a jestli chtějí místo blízko parketu. Pak je zavedl k malému boxíku vedle sloupu. Byl odsud krásný pohled na svítící město i k pultu muzikantů.

„Na vaše přání pošlu kolegu,“ uklonil se a pomalu přešel k vedlejšímu malému boxu, kterého viděli jen půl. Seděl tam muž okolo čtyřicítky a slyšeli útržkovitě němčinu.

Ani si nevšimli a stála u nich servírka. Podávala jim jídelní a nápojový lístek.

„Podíváme se, za chvilku, jo?“

Servírka se usmála a zmizela.

„Teď se odněkud dívá a říká si burani.“

„Myslíš, že tak, Jardo, vypadáme? No co, budeme vybírat, všechno je skoro na stejno až na nějaký whisky a koňaky.“

„Dáme džin s tonikem, ne?“

„Jsem pro.“

To už tu byla servírka a hned na stopkách široké sklenice s nasazeným kolečkem citronu na okraji. Ťukli si. Na pódiu se sešli hudebníci. Klasická sestava jako všude jinde. Varhany, bicí, sólová a basová kytara, zpěvák. Repertoár Estereich drei. Stanice, která hrála všechny západní populární skupiny. Od Beatles po Monkees, ale i našeho Gotta, Neckáře a další. Taky jako skoro v každé kavárně. Hoši popíjeli a šlo jim to. Takové krásné uvolnění. Zase přišel usmívající se mladý číšník, který sice občas obcházel některé stoly, ale nikomu nic nenosil. Chlapci byli už trošku načatí. No, možná víc jak trošku.

„Vidím, pánové, že se dobře bavíte, mám radost. Co si tak večer zpestřit i trochou krásy a něhy. Máme tu i přítulné dívenky pro pobavení našich hostů. Není zájem?“

„Tak to není, co potřebujeme k životu, ženy nám k srdci nepřirostly,“ sděloval se smíchem Vojta.

„To ovšem není žádný problém, máme tady i šikovné chlapce na evropské, neřku-li světové úrovni.“

Z kapsy saka vyndal něco jako notýsek a podal ho Vojtovi. Jarda se k němu naklonil. Na každém tuhém listu byla černobílá fotografie nahého chlapce. Většinou z toho nejpodstatnějšího bylo vidět jen část. Dole byl ceník, jedna hodina, dvě, čtyři a celá noc. V němčině a angličtině. V dolarech, markách a korunách. Tak to byly pálky.

„Je to hezké, uvidíme, ale dnes si asi kvůli gétéčku vystačíme sami. Ale díky.“

Viděli, jak se číšník přesunul k vedlejšímu sousedovi. I jak nadšeně ukazoval na jednu fotografii.

„Viděls to, vole, mě jebne. Za hodinu půl mýho platu. To bysme se ani nevystřídali a to by možná chtěl od každýho zvlášť.“

„No, musí tím živit nějakýho šéfa nebo šéfku, tady toho dohazovače a bůhví koho ještě. Na něj toho asi tolik nezbude.“

„Tak to bych si rači péro zavřel mezi dveře.“

Ještě pár drinků, zaplatili. Ten hezký nadháněč jim zamával.

„Šel by, to jo, ale máš vůbec klíče? Myslím, že dnes z kuřby nic nebude. Nebylo, sotva se stačili zbavit oblečení, které pak ráno hledali po zemi.

„Myslel jsem, jak mně ráno upadne hlava, a ono nic. Není nad to, když se nic nemíchá.“

V ceně pokoje byl i ranní švédský stůl dole v restauraci. Prošli se po městě. V cukrárně ochutnali konkurenční zákusky.

„Myslím, že naše holky se nemají za co stydět. Určitě máme lepší krémy,“ řekl Vojta a Jarda souhlasil. Na oběd si zašli do normální hospody. Byla plná chlapů v montérkách. Chvíli hledali místo. Jen čtyři jídla, dvě polévky. Dali si čočkovou a rozmýšleli o dalším. Segedín, játra, vepřové na pepři, hovězí s houbovou omáčkou. Dávalo se tady šest knedlíků, ale chlapi u stolů měli všichni po osmi. Ceny od šesti do deseti korun. Zvolili vepřové. Sotva dojedli polévku, číšnice jim šoupla dva talíře s osmi knedlíky. Jarda na to nevěřícně zíral.

„Nevybočuj z řady, vidíš to kolem, to zvládneme. Šťáva je skutečně na pepři a je v ní i celej zelenej.“

V půli jídla jim tam přistály dva půllitry piva. Když už další nechtěli, byla tam hned vrchní a zkasírovala je. Co naplat, tohle není hospoda na vysedávání. Jejich místa byla hned obsazena.

„Je to tady levný a hodně. Ale podívej, jak mají narváno. V tom množství se jim to vyplatí. Ale kuchařem bych tady být nechtěl. To je horší jak závodní jídelna. Po takové směně musí být úplně vyšťavenej.“

„Já taky ne, Jardo, pomalu pojedeme k domovu a můžeme se ještě někde zastavit.“ Hned první zastávka byl vyhlášený autobazar. Vyrovnané řady všech možných značek. Taky cenové rozpětí obrovské.

„Tak na tohohle krasavce bych dělal nejmíň pět let. Ale tady je slušný embo, to bychom společně zvládli za necelý rok. Nebudeme o něčem takovém uvažovat, Jardo?“

„Nebylo by od věci mít nějaký přibližovadlo. Člověk pak není na nic vázanej. Pouvažujeme.“

Vyjeli k domovu.

„Třeba ještě na něco narazíme.“

„Po tom moc netoužím, Vojto.“

„To bylo řečeno obrazně, né doslova. Tady je volno u benzínky, dotankujeme. Já dostal embo taky s plnou nádrží.“

Zajeli ke stojanu, ke kterému přišlo něco, co je oba rozhodilo. Nejdřív mysleli, že je pumpař holka. Hodně světlé blond vlasy s narůžovělým melírem. Ale usmálo se na ně přímo andělské stvoření, zřejmě mužského rodu. Hlavně o tom svědčily seprané džíny, které rozhodně v rozkroku nevypadaly, že je majitelkou dáma a má tam vložku. To bylo něco, co by se dalo brát do obou rukou a ještě by zbylo. Vojta přímo oněměl.

„Čůs, zlatíčka, samozřejmě plnou, že? Sice speciálek za dvě čtyřicet jako jinde, ale poctivý, my nešidíme.“

Vojta vystoupil, zatímco Jarda by zcela paf.

„Můžu ještě pro vás něco udělat?“

Vojta podával peníze.

„Jenom skočím za kolegou, už jsme si předali směnu. Donesu zpět. A měl bych malou prosbičku. Vidím, že jedete od Zlína, nemohli byste mě hodit domů, je to kousek, ale nějak blbě jsem šlápnul. Jo?!“

„Jasně, kamkoliv,“ zmohl se na odpověď Vojta.

„Ty vole, ten je určitě teplej. Co ho sbalit?“

Ovšem dopadlo to zcela opačně. Kluky sbalil ten anděl. Přiběhl, hned se usadil na zadní sedačce a navigoval je.

„Tady za tou zahradou doprava, nadjeď si, je to ostrý.“

Byla to skutečně dlážděná cesta mezi ploty a končila velkou bránou.

„Jste skvělí, můžu vás pozvat na ještě skvělejší kávu?“

„Proč ne.“

„Otevřu, vjeď až ke vratům garáže, jsou tam parkovací místa mezi keři.“

Jejich přelud vyskočil, odemkl a bránu zasunul do boku. Jak vjeli, zavřel. Průčelí moc vábně nevypadalo. Vrata garáže, velké vstupní dveře a nad nimi jen několik malých oken. Ale bylo vidět, že je to moderní nová stavba. Prošli širokou chodbou, která končila prosklenými dveřmi zřejmě na zahradu. Na boku vyšli po širokém schodišti s malými palmami a dračinci. V předsíni si jejich hostitel sundal sandály. Kluci stáhli své sportovní boty na suchý zip.

„Normálně se nevyzouváme, ale jsem sám doma a uklízet, to je na mě mor. Taky vás nesmí překvapit trocha prachu na nábytku.“

Otevřel další dveře. Celá protější stěna byla ze skla a za ní byla vidět veliká veranda. Na stolech odkvétající mísy plné chryzantém. Ve středu byly dvě obrovské sedačky proti sobě, plné různých polštářů. Uprostřed dlouhý nízký stůl a plno malých stohovacích stolků. Po stranách moderní nábytek zřejmě z exotických dřev a několik velkých obrazů.

„Rozvalte se, kde je libo, valím na kafe.“

Vstoupili na, nebo spíš do, vysokého měkkého koberce. Je vidět, že rodiče jsou velmi bohatí lidé v dnešní době. Na stole se povalovaly francouzské módní časopisy a Playboy. Hostitel přinesl podnos se třemi šálky napěněné kávy, misku sušenek a piškotů, cukřenku s kleštičkami a malou vázičku s rudými chryzantémami.

„Omlouvám se, ani jsem se nepředstavil, Marcel. Říkají mi Marci.“

Kluci se taky přestavili a řekli, kde jsou zaměstnaní.

„Tak to bych nemohl. Ze všeho bych užíral. Já byl tři roky na hotelu a odevšad mě honili. Prostě jak vidím něco, co mi chutná, neovládnu se. A to nejen v jídle,“ zasmál se. Povídali o cestě, Marcel o benzínce.

„Tak dáme něco tvrdšího a pustím muziku.“

„Budeme muset večer domů.“

„Muset? Takové slovo neznám. Musíme jen umřít. A milovat Sovětský svaz na věčné časy,“ zase se rozesmál. „A co ráno?“

Kluci se na sebe podívali a přikývli.

„Skvělý, už mě staromládeneckej život nebaví.“

„Myslím, že do takovýho prostředí by se ti holky jen hrnuly.“

„To máš pravdu, ale já nejsem na holky, no, taky s sebou žádný nevláčíte. Že by spřízněná krev?“

Začali se všichni smát.

„Tak to zapijeme.“

Marcel vstal, z lednice zasazené v dřevěném nábytku vyndal vodku a džus a nalil tři vysoké broušené sklenice. Po přípitku chvilku odešel. Pak se z různých míst začala ozývat hudba. Yellow submarine, Beatles. A hned další.

„Tak vás vítám na naší Žluté ponorce. Vypravíme se daleko od tohohle socialistického ráje. Tam kde můžou svobodně žít lidé jako my.“

„Nechci ti kazit iluze, ale takový místo asi není.“

„Máš pravdu, otec v osmašedesátým zdrhnul, občas napíše, ani tam není ustláno na růžích. Naštěstí se dlouho před tím s máti rozvedl, jinak už by tady bydlel nějakej tajemník strany. Ale máma maluje Leniny a Husáky, tak na ni nikdo netlačí. Má chatu někde za Javorníkem. Nejdřív tam jezdila jen na léto, prý je tam zima. Ale má tam nějakýho sochaře, tak u něj je asi pořád jaro. No co, ať si užije. Já se taky na nic neohlížím. Konečně to tak dělají všichni. Zvohnout hlavu a čekat, že se to jednou posere. Co vy kluci? V obchodě snad máte klid ne?“

„Zatím, ale znáš to. Trochu jsme vyjeli do světa. Spali jsme na Moskvě a večer byli na terasách. Trochu jsme to přehnali.“

„Tak to vám jistě nabízeli i jiné povyražení jak pití.“

„Znáš to tam?“

„Aby ne, tři roky jsem tam tvrdě makal, jak se picnu trochu víc, tak vám o tom povím. Chtělo by to něco pohodit. Mám sice v kuchyni plnou skříň konzerv, ale taky tulení nemoc. Vždycky si něco jen otevřu a žeru to z plechu. Zkusíme se tam mrknout.“

Přes menší místnost se skříněmi za závěsy přišli do veliké moderně zařízené kuchyně. Marcel otevřel jednu skříň. Byla skutečně plná různých konzerv.

„Chleba by tu měl být. Nosí mi ho jedna sousedka, ale většinou si ho zase odnáší pro slepice. Nezmákli byste něco na vidličku? Použít můžete cokoliv.

„Jistě Marci, stačí po studenu?“

„Cokoliv, já dojdu pro pití.“

„Bože, tady jsou věci, o kterých ani nevím, co to je?“ divil se Jarda.

„Chleba přeženeme přes topinkovač.“

Ještě si dvakrát připili a kluci už nesli velké talíře do haly.

„Tak to bych mohl denně. Zvýšil jsem topení. Ať se můžeme víc vybalit z těch hader.“

Pojedli. Marcel se s obtížemi vysoukal ze svých džín a shodil košili. Měl krásný oranžový tuzexový komplet. Síťované tričko i slipy. Kluci trochu váhali, ale taky si nechali jen bílé slipy a tílka.

„A zábava se může rozjet,“ volal Marcel a v rohu přeměnil kotouč na velkém studiovém magnetofonu za sklápěcími dvířky. Klasické ploužáky. Sedl si mezi oba kluky.

„Tak jak jste na tom, miláčkové?“ culil se a přejel si přes počínající bouli v rozkroku.

„Špatně, no, stydím se to vůbec říct. Mysleli jsme si, jak si užijeme.“

Střídavě mu vyprávěli, jak na tom jsou.

Marcel se přímo dusil smíchem.

„To není možný, jak jsem vás viděl, bylo mi jasný, že jste naši. Já zase hledám dva kluky, kteří mě pořádně opíchají. Ještě se trošku vydráždíme. Řeknu vám, co jsem dělal na Moskvě. Prostě takovýho lepšího prostituta. Vede to tam skutečná krasavice, ale děsná bestie. Zařídila mi modrou a zařadila do stáje. Měl jsem na klienty celkem štěstí, samí cizinci nebo naši ženatí, co si jen odskočili. Ceny jste viděli a to je jen nižší třída. Chápu, že část musí jít na všechno kolem, za prachy jde cokoliv. Jenže nás doslova začala dřít z kůže a vyhrožovala. Jistě, má známosti všude. Šéf několika benzínek tady v okolí si mě občas vzal k sobě. Já si nějaký prachy nechal. Strašně jsme se pohádali, vykopla mě. A já hned dostal místo tady. Mám to kousek od domu. Ale prostě jsem si zvykl. Ne ani na peníze, není je ani za co utratit. Ale prostě na šukačku. Do Zlína nemůžu. Byla by schopná mě udat. Tady chcípl pes. A jen tak s někým, co jede v autě a staví na benzince, se bojím. V hotelu jsme byli po všech stránkách jištění. I pravidelné prohlídky. Doktor si s námi taky užil, tak byl důsledný. Vy jste mi spadli z nebe. Jak v tom jednom filmu.“

Pak už šlo dolů všechno. Gauč se rozložil na veliké letiště a chlapci si zálibně osahávali své miláčky.

„Nevadí nejdřív ochrana? Až se víc poznáme, tak raději bez. Ale ať máme jistotu a pocit bezpečí.“ Marcel vyndal prezervativy, co měly na konci malé figurky nebo zvířátka. Oleje a gely. Ubrousky.

„Jsem připravenej, neboj, Vojto.“

Ten už taky nadzvedával Marcelovy nohy a pouštěl se do líbání růžové růžice. Jára si klekl do klasiky. Kouřil a bylo mu opláceno stejně. S Vojtou měli hlavy naproti sobě a chvilkami se líbali. Zasunutí nebyl žádný problém. Svěrač nijak neodporoval. Vojta nechtěl shrábnout na poprvé vše a s Jardou se vystřídali.

Marcel vše přerušil. Vojtu posadil na kraj gauče. Nasedl si na něj a položil ho.

„Chci vás oba.“

Rukou nasměroval druhého milence.

„Neboj se, jdi ze shora do mě. A vaše penisy přidržuj. Jinak vyhodíte jeden druhého. Už jste tak byli?“

„Ne,“ ozvalo se dvojhlasně.

Zdálo se, že Vojtův penis je v Marcelovi přímo napěchován a žádné místo tam není. Ale při pomalém tlaku mizel i Jardův. Pocit, jaký ještě nikdy nezažili. Jejich pěkné klacky se začaly o sebe třít. Hlasité vzdechy všech tří se mísily s Elvisovým Return To Sender.

„Jo, to je ten správnej rytmus,“ pochvaloval si Vojta. „Ty vole, snad jsi spadl z nebe.“

„Jistě, že váháš, jen mi tam přistřihli křídla.“

„Myslím, že budu,“ vzdychal Jarda.

Marcel si rychle honil svoje péro. První výstřik skončil na Vojtově krku. To už se udělali oba kluci.

„Šprcky do popelníků. Mrknu, kdo ji naplnil víc. To žeru, příště bez gumy.“

„To bude kdy?“ smál se Vojta.

„Hned jak vám stoupnou, milánci. Kdo měl opičku?“

„Já,“ ozval se Vojta. „Paráda, ráno si tě dám místo mlíka, ani nemusím špinit hrnek a navrch pořádná porce smetany.“

„Jseš vtipnej, ráno musíme do práce.“

„Tak se můžeme prošukat až do rána.“

„Jo, smích. Nemáme péra plechový a na motorek.“

„Snad ještě jednou to dáme.“

„To určitě, ale nejsme profíci. Jenom samouci.“

„Samouci!“ Marcel se začal smát, až se zakuckal. „Náhodou jste pěkní samci. Nemáte ještě dva kamoše?“

„To teda nemáme, jinak bysme nikoho nehledali.“

„S jednou dvojičkou bych píchal a druhá by odpočívala. Tak to je jen sen. I když na hotelu jsem měl za noc nejvíc třináct, ale po sobě. Pak jsem den nemohl ani sedět. Prý nešťastný číslo. Tak to už je pryč. Nedáme repete? Hezky si lehněte naproti sobě. Jo, ať máte svý klacky pěkně u sebe. Trošku si je oblíznu. Už pěkně zvedají hlavičky.“

Přiložil k nim dlaně.

„Ty vole, kvedláš nám čuráky jak vařečku.“

„Ale krásně ztvrdly. Ve dvou nemůžou být žádný povadliny.“

To už si jejich penisy naváděl Marcel, kde je chtěl mít. Přičapnul si nad nimi a teď se vzepřel na rukách. Nejdřív jen pomalu, pak přidával. Kluci se sladili a vycházeli mu vstříc. Už se oba zabydleli. Nejvíc jim vyhovovalo, když aktivní byl vždy jeden a o druhého se krásně třel. Po chvilce výměna. Snažili se přerušovat, ale stejně nevydrželi. Marcel se nadzvednul, oba si je přidržel a olízal.

„Skvělé, jdu se opláchnout.“

Klukům podal dva malé ručníky. Přinesl něco, co vypadalo jako zelený had.

„Je dvojitý. Když je chuť a už nestojí. Jedna prdelka, zásun, k ní druhá, zásun, a oběma je dobře. Což ovšem pro vás není, ale můžete mě trošku dodělat. Moc jste mě rozdráždili.“

Lehl si mezi ně a zelené pružné dildo si navedl. Pak dal na druhý konec od každého z kluků ruku.

„Rukou společnou a nerozdílnou,“ smál se.

A Jarda s Vojtou se snažili, i když jim bylo jasné, že tenhle ďáblík v rouše andělském, bude k neutahání.

Budíček byl bohužel nekompromisní. Ještě dvě rychlovky, kdy byl Marcel opřený v kuchyni o stůl.

„Klíče nechte zvnitřku. Já si tam pak skočím. Jdu až před polednem. A jak jsme se domluvili, jo?“

Vyjeli k domovu. Jen pár kilometrů. Auto vrátí Vojta až večer. Dorazili, když se k pokladně batolila paní Alenka, a hned se ptala, jak se měli. Taky jim hlásila, že mají nového kuchaře. Pan Ota půjde za rok do důchodu, tak ho asi zaučí.

Taky se s tím novým srazili v šatně. Utahoval si moc široké kalhoty.

„Pepa, kuchař, přeložili mě sem,“ natahoval hezkou jemnou ruku.

„Jseš tady do jara před vojnou?“ ptal se Jarda.

„Né, už mám rok po vojně.“

„Ty vole, vypadáš tak na patnáct, já myslel, že jsi ještě na učňáku,“ divil se Vojta.

„No, mám s tím problémy. I cajti čumí do občanky a počítají, kolik mám let. Tak kluci, jak bude trochu volna.“

Doutáhl si kalhoty a zmizel.

„Bože, to je holoubátko k nakousnutí. Po Marcelovi druhej anděl. Vsadím boty, že je teplej.“

Jejich holky jim hned hlásily, že mají nový přírůstek a že Pepa je boží. Moc se nemýlily. Oválný obličej se zužoval malou bradou. Malý nos, malé rty a velké hnědé oči. Světle hnědé, hodně zvlněné vlasy, teď ukryté pod bílou čepicí. Docela široký v ramenou a hodně útlý pas. Dojem z prdelky zatím rušily velké kalhoty. Až je bude mít upnuté…

„Já se picnu,“ ulevoval si Vojta. „To je matroš,“ naklonil se k Jardovi, když šel kolem.

Před desátou je zavolal vedoucí.

„Doufám, že jste si volno užili. No, za chvilku budou svátky. To ještě vyřešíme. Já jen, určitě jste si všimli nové posily. Samozřejmě vždycky dorazí nějaké řeči. Je to hodně složitý. Jste v Pepových letech, něco vám určitě řekne, ale zatím vás prosím o určitou ohleduplnost. Prostě na předchozím místě byla nějaká šikana a problém i v rodině. Jinak je dobrej ve studené kuchyni i v cukrařině. Bydlí ve dvorku u Oty, no prostě, aby se tady necítil osamocenej.“

„To je nějaký divný. Šikana, to znám akorát první rok na vojně, ale v práci? Uvidíme, až co řekne.“

„Třeba bysme ho mohli vzít večer do hospody jako na přivítanou. Ne, Vojto?“

„Zkusíme to.“

Večer skončil Vojta o něco dřív a zavezl auto. Když se vrátil, byli už Jarda s Pepou v šatně.

„Čekáme tě, už jsme se domluvili, Pepa už řekl Otovi, že si s náma zajde do vinárny. Aby věděl, kde je. Tak můžeme vyrazit.“

„Jenom, kluci, no, je mi to blbý, ale jen chvilku, pak snad později. Teď nemám moc finance. Až dostanu zálohu.“

„Jasně, to víš, něco budeme chtít na přijatou, ale až na svatýho Dyndy. Vole, prachy neřeš, my s Jardou nevíme co s nima. Tak jdeme na to. Tady kousek je Sklípek. Tam chodí študáci. Mají tam skvělý dvouhubky s tvarůžkama, ty se hodí k pivu i vínu.“

Nešli moc daleko. Jen pár schodů k šatně, pak velká pivnice a za ní klenuté sklepy. V jednom už plně obsazeném byli převážně konzervatoristé a už bylo slyšet housle a harmoniku. Ve druhém se našel takový zastrčený stolek. Tady byly povětšinou dvojice a nějaká sešlost právě ořezávala z malých rožňů pečená kolena.

„Později si dáme taky něco, teď bílé z Pálavy, Zámecké Valtické.“

Řeč se točila nejdřív kolem práce. Pak jak byli na výletě, pochopitelně vynechali všechno okolo sexu.

„Zase bude zima nezima. Mrazy bez sněhu. Svátky budeme v práci, pak si vybereme volno, někam vyrazíme, co ty, Pepo?“ zeptal se Vojta.

„No ještě nevím.“

„Už bude třeba vytáhnout zimníky nebo teplý bundy. Aspoň že máš svetr, ale ta bunda je spíš podzimní, ať se nenachladíš.“

„Musím si něco zimního koupit. Je tady Bazar?“

„Ty sis nic nepřivezl?“

„No já vím, je to blbý, ale co už. Jenom si to, prosím, zatím nechte pro sebe. Jsou tu samý ženský, nevím, jak by to vzaly. Oto je taková vzdálenější rodina. Vzal mě sem. Byl jsem najednou na ulici. Nejdřív jsem měl problémy v práci. Ne přímo pracovní, ale s lidma. Pak mě vyhodili z domu. Je to moc, zatím se, prosím, neptejte dál a proč. Až se trochu vzpamatuju.“

„Upřímně, říkal nám šéf, žes měl nějaké problémy snad se šikanou, ale nic vyzvídat nechceme.“

Jarda ho ujistil, pomůžou mu, ale dál už se na nic neptali. Jen jim povyprávěl, jak bydlí. Velký dům do náměstí byl Otovy rodiny. Ten jim v padesátkách vzali. Ve dvoře je ještě menší domek a sklady. Sklady má nějaké družstvo. Domek se stavěl před válkou. Dole je malý byt, v poschodí měl mít Otův bratranec ateliér. Vedou tam schody z venku. Je tam jen sociální zařízení, co teprve zapojují. A pak velká místnost. Za války ji přepažili na dvě a bydlela tam nějaká rodina. Bratranec zahynul v koncentráku, pak to bylo celé prázdné, než tam vystěhovali Otu s rodiči. Nahoře, napsali to jako nebytový prostor kvůli železným schodům z venku a velkým oknům z malých tabulek. Ale okna by se dala vyměnit, dát tam akumulačky.

„Zatím spím na gauči v pokojíku a Ota spává v kuchyni. Taky tam má menší akumulačky. A v kuchyni ještě spává Rek, jeho vlčák. To jistě víte s těmi zloději.“

Šli s ním, bylo to jen přes jednu ulici. Když zašel do průjezdu, kluci se taky loučili.

„Mám pocit, že je na sto procent teplej. To je většinou důvod, že někteří rodiče to nevydýchají. Co tví?“

„Nejásali, to víš, teď spíš se bojí. Žijou pořád v přesvědčení, že je to trestné a co by tomu řekli lidi.“

„To jsme na tom stejně. Babička vzpomíná, jak za války takový posílali do plynu a v padesátkách do vězení a do blázince. Co v sobotu odpoledne? Vyrazíme doufám k Marcelovi.“

„Jasně, to je snovej svět. Ať nám ho neobsadí někdo jinej.“

„Stejně si myslím, že se vrátí někde k prostituci. U benzinky to moc nesype. Co vzít Pepu?“

„Nevíš, jak na tom je. Ještě by v tom mohl vidět další šikanu. Uvidíme, co se z něj vyklube.“

„Taky by to chtělo bydlet někde blízko. Oba jsme na pěkným Vyhnálově. Měj se a pohoň!“

Jarda se rozesmál.

„Čekal jsem, jaký moudro z tebe vypadne. A zítra na Pepu nebuď hrrr, má to chlapec složitý.“

Pepa jen prošel kuchyní, pohladil Reka, opláchl se a zalezl pod prošívanou deku. Natočil si budíček, snažil se usnout. Poslední dny byly hrozné. Rodiče byli přehnaně nábožensky založení. Po osmačtyřicátém kvůli tomu přišli o práci. Jenže to je ještě víc utvrdilo ve víře. Scházeli se s podobnými lidmi. Pepa měl ještě pět sourozenců. Byl nejstarší. Každý večer četl ostatním vybrané části z Bible. Doma byly jen samé příkazy a tresty. Veškeré oblečení jen šedé nebo černé. Kluci to nijak neřešili, ale pro děvčata byl takový příkaz stresující. Žádné barvy, květy nebo vzory. Bylo mu jich líto, ale je to prý lákání ďábla. Každý tělesný styk je nečistý, když tak jen slouží pro zachování rodu.

Až internát, na který všichni nadávali, byl pro něj místem klidu. Taky zjistil, jak na tom je. Kluci si spíš z buzíků dělali legraci, ale přitom tam docela otevřeně byly dvě dvojice, kde bylo jasné, že to spolu táhnou úplně ve všem. Bohužel on nikoho takového nepoznal. Ale jeden z těch kluků ho v posledním roce seznámil s číšníkem, který pro své klienty sháněl mladé maso. Šíleně se styděl, ale touha po poznání byla velká. Největší problém byl, jak vypadal. Všichni si mysleli, že nemá ani patnáct. Skoro kvůli tomu i sešlo z první schůzky. Byl to ve městě známý mladý advokát, ženatý, dvě malé děti. Poprvé se setkali u známého na malé lesní chatě. Pepa tam dojel na kole. Jeho Česťa měl zábrany. Zato když je překonal, bylo to úžasné uvedení do světa jeho rodiči zatracovaného jako smrtelný hřích. Ale žádné plameny pekelné ho nepohltily. Krásné období než šel na vojnu. Tam se stal dalším milencem po odchodu předchůdce do civilu v náručí mladého poručíka, správce Pomocného zemědělského hospodářství. Zase všechno v pohodě.

Když se vrátil do civilu, začaly problémy. Jednak v práci kolegové těžce nesli, že je nějak přeskočil. Začali mu dělat naschvály. Jeho bývalý z vojny mu napsal na adresu do práce. Zmiňoval se, jak si spolu hezky užívali. Někdo to otevřel a během dne se o tom bavila celá kuchyně. Navíc dopis zanesli jeho rodičům. Což byl okamžitý konec všeho. I díky jim vyhazov z práce. První noc spal ve dvoře, ale bylo mu strašně zima. Nevěděl co dál. Zavolal Otovi, který se u nich občas zastavil. Věděl, že s jeho rodiči naprosto nesouhlasí i že dělá ve stejném oboru. Musel se přiznat i k hlavnímu důvodu. Přešel to mávnutím, sám podobné případy znal a on s tím problémy neměl. Domluvil mu místo. Tady na kádrovém oddělení se ho na nic neptali, o dalším kuchaři se uvažovalo, navíc i dvě z žen ve studené kuchyni byly v důchodovém věku.

Přemýšlel o Jardovi a Vojtovi. Vypadali, jako že to s ním myslí dobře a chtějí pomoct. Na to poslední dobou nebyl zvyklý. Docela se bál. Bylo mu to taky trapné. Ale odmítnout jejich nabídku nemůže. Vůbec ho nenapadlo, že mezi kluky to není jen kamarádství.

Víkend bude jebačka, jak říkal Vojta, u Marcela.

„Pepa to má určitě hozený jako my. Oťukneme ho a příště může jet s náma.“

„Moc na něj nespěchej. Připadá mi pořád vyjukanej.“

„Vezmeme něco z práce. Posledně jsme Marciho pořádně vyžrali a vypili.“

Vyjeli v pátek večer. Vlakem to byla jen jedna zastávka. Byli netrpělivě očekáváni. Proběhly všechny přípravy. Zatažené závěsy, naopak pověšené plátno a nachystaná promítačka.

„Trošku se navnadíme. Jak si kluci užívají ve Švédsku, Německu i u nás.“

První kotouček filmu se roztočil. Dva kluci ve sportovních dresech v šatně.

„Titulky to nemá, ale rajcujou jejich vzdechy, né kecy. V podstatě se tam ani moc nemluví.“

Na plátně se kluci pošťuchovali, pak si sedli naproti sobě. Nejdřív si jen hladili své nářadí přes oblečení, pak se vysvlékli a začali si každý hrát se svým penisem. Pěkná masturbace. Krásné detaily tváří, když se blížily výstřiky. Vzájemně si své miláčky postříkali. Rukou si sperma rozmazávali po břiše a jejich prsty pak končily v ústech.

„Nehonit, kluci, jen se nabudit,“ smál se Marcel. Všichni už měli jen slipy.

Na dalším byly dva páry někde na chatě. Kvůli něčemu se dohadovali. Pak holky nasedly na kola a odjely. Kluci si otevřeli flašku vodky a popíjeli. Pak se zbavovali oblečení, poměřovali si tuhá péra a nakonec se vzájemně opíchali. Končilo to vyděšenými obličeji jejich dívek ve dveřích, které se zřejmě vrátily, a jejich miláčkové byli v nejlepším.

„Vždycky mě tihle pornoherci serou. Ty jejich klády jsou hodně nadprůměrný,“ stěžoval si Vojta.

„Tak to je taky výběr z tisíců. Prostě, kdo má pořádný péro a trochu solidní ksicht, má vyhráno. Hodně z nich jsou heteráci, ale za ty prachy, díra jak díra,“ smál se Marcel. „A konečně my si na malý péra stěžovat nemusíme. Když jsem ještě dělal na hotelu, to byl výběr čuráků. Nakonec je to spíš o psychice. Všechno velký není zrovna nejlepší. To ti řeknou i ženský. Při souloži se šířka upraví. Stáhne, nebo naopak. Jestli je to pochva, nebo svěrač konečníku.“

„Podívejte na toho svalnatýho blonďáka, jak to pere do černovláska na stole. Má nádherný stehna a svaly na prdeli mu jenom hrají. Bože ten do něj buší. Úžasně to mlaská, kurva já se snad z toho udělám. Není to zrychlený?“

„Tak to může být. Když si pozorně všimneš, některý části se opakují. I když kluk stříká, bývá to z několika pohledů, aby sis to náležitě vychutnal. Ale je to jen film. Myslím, dáme si zase na chvíli skutečnost.“

Marcel je nemusel nijak pobízet. Vojta se už neudržel. Když jejich hostitel vypínal promítačku, trochu si ho naklonil, jejich slipy jen kousek stáhl a jen sáhl po tubičce gelu. Přece není žádný ořezovátko jako ten Švéd nebo Němec. Marcel se smál a volal ‚přidej‘. Teď se bavil Jarda. Kam se hrabe porno. Vojtovy svaly na stehnech a půlkách se kmitaly v obrovské rychlosti. Naběhlé žíly na krku, tvář ve vypjatém úšklebku a otevřená ústa lapala po dechu. Pak jen bylo vidět, jak hezky s posledními přírazy pumpuje své semeno do už taky hezky rozrušeného Marcela. Oba se svalili na rozloženou sedačku.

„Já si přikousl jazyk,“ rozesmál se Vojta. „Jsme jak dobytek ve chlívě. Já potil snad i krev. Pojď s náma, Jardo, musíš nás opláchnout. A hned si takovou jízdu můžeš taky zkusit.“

Koupelna s velikou rohovou vanou, zrcadlem a toaletním stolkem voněla zapálenými tyčinkami ve stojánku. Marcel si ve stoje navedl Jardu, ale jejich milování bylo naopak s pomalými, ale intenzivními zásuny. Oba jen současně sykli.

Vojta začal líbat Jardovy půlky.

„Chraň tě Bůh pokoušet se mě ojet,“ volal Jarda a začal si pomalé vnikání užívat.

„Vojet? Ty vole, leda tak na kole, i z toho bych spadl. Ještě mám splašený srdce.“

Ono i pomalu dá nakonec zabrat.

„Teď dáme zase nějaký film, chlapci. Něco zakousneme, popijeme a můžeme střílet z Aurory.“

„Ještě snad není sedmýho. Neplaš se.“

„Revoluce mohla být v Rusku mnohem dřív, ale Naděžda Krupská hlídala Vladimíra, aby se neožral. Zrovna sedmýho si odskočila s Džerzinským, Vláďa to neunes, dal litr vodky a šli střílet z Aurory.“

„Tak za tohle byl dřív kriminál.“

„No ono by se to nelíbilo i dnešním soudruhům, Lenin je jejich ikona. Ovšem kaviár si dát můžeme. Pravý z vyzy, žádné náhražky z lososa, kterých je teď plno. Opečeme si plátky z rohlíků, namázneme máslem. Pak si dáme kaviár, a kdo chce, kapku citronu.“

Taky šli hned vše udělat.

„Tohle je úplně pravej kaviár?“ divil se Jarda nad malou skleničkou. „Dyť není černej ani červenej, ale spíš špinavej.“

„Jasně, původně je bílej, ale pomalu tmavne podle stáří. Tohle máma dovezla před týdnem ze sovětskýho velvyslanectví. Vezla jim tam obrazy.“

Ještě jeden film, něco se popilo, bylo už půl druhé, tak zvolili spánek. Ranní vyspávání přerušili malou rozcvičkou.

Jejich miláčci nezapomněli, kde jim včera bylo nejlépe. Po obědě nebyl vítr a chvílemi svítilo slunce. Šli popálit na ohništi pár větví. Opečené klobásy a svařené víno je hezky zahřály. Večer desky, časopisy, vyprávění, další film a sladkosti. Marcel přinesl velikou igelitovou modrou plachtu na koberec a plno malých polštářků. Taky celou sadu gelů a hlavně olejíčků.

„Bude to chudší. Dilda si neužijete, pokud se nenecháte přemluvit, ale olejová masáž nám udělá dobře. Nejdřív vezmu Vojtu, ty se, Jardo, přidáš a budeme se měnit. Chtělo by to ještě jednoho, nebo i víc. Čím víc rukou, tím je vzrušivější.“

Nejdřív si Vojta lehl na břicho. Pochopitelně měl obavy, aby ho někdo, jak říkal, neojel. Pokapání olejem ho lechtalo, ale nebylo nepříjemné. Marcel ukazoval Jardovi, jak budou olejíček roztírat po Vojtově těle. Ten už pocítil čtyři ruce, jak v různých tazích jemně přitláčí a roztírají voňavou tekutinu.

„Neboj se, nepůjdeme dovnitř, jen ti dírku promasírujeme zvenku,“ smál se Marcel. Po důkladné masáži stehen se ruce přesunuly na půlky jeho zadečku. Prsty projížděly nahoru a do stran. Cítil dva malíčky přejíždějící po stáhlém svěrači.

Nejdřív se zase lekl. Začal uvažovat, proč nikdy na nic takového nedošlo. Vždycky byl naprosto dominantní. Při tom neměl problém pořádně se pomazlit s prdelkou svého partnera. Líbat, hladit, vnikat jazykem i prsty. Proč totéž nesnesl na sobě? A Jarda je na tom stejně. Mají z milování jen půlku, jak říkal Marcel. Jenže překonat něco takového není až tak snadné. Zatím si užíval rukou posunujících se z hráze až na kostrč a výš až pod lopatky. Ramena, krk, ruce. Otočili si ho. Jeho pěkně nabuzený klacek stál jako stožár.

„Už jsem myslel, že to mý péro nevydrží, ale bylo to krásný.“

Chlapci se teď vyřádili na jeho chodidlech. Každý prst si přišel na svoje. Nejdřív líbání, pak olejíček a masáž.

„Ty vole, snad vyteču. Nechceš si na mě nasednout?“

Marcel se smál. Teď si teprve užívali masáže stehen. To nejdůležitější ovšem vynechali a jejich ruce se spojovaly na podbřišku, břichu a prsních svalech. Každý se přisál na jednu bradavku, jazyky obkroužily dvorce. Další kapky vzrušivé vůně. Ramena, krk, další polibky. To už bylo na hraně. Konečně se putující prsty vrátily promáznout ztvrdlý penis a koule přitažené k tělu. Vojta celou dobu vzrušeně vzdychal, ale teď to už byly výkřiky. Bílý proud vystříkl na tváře a ústa jeho milenců.

„Ty vole, tak jsem se neudělal, ani nepamatuju.“

Po malém občerstvení dopřáli stejně i Jardovi. Pak, teď už zaučení maséři, mohli všechno oplatit Marcelovi. Ten si hned po skončení klekl nad Vojtu a nechal do sebe vniknout za ním klečícího Jardu. Jen si Vojtu trochu podložili. Pak si podobnou trojičku pustili na filmu. Kluci to komentovali, že jsou rozhodně lepší.

„Jen za to nemáme doláče nebo mařeny,“ mínil Vojta.

Následovala sprcha. Plachtu srolovali, prý ji umyje pak před garáží vapkou. Po takové náročné jízdě si chlapci odpočinuli. Dobré jídlo a pití je uspalo na rozložené sedačce. Ráno pomohli umýt jejich igelitové rejdiště. Uschne v prázdné garáži. V poledne si zašli do místního hostince. Svíčková. Na obyčejnou hospodu šla. Dokoupili nealko. Odpoledne neskončilo jinak než malým opáčkem inspirovaným filmy. Jako by to tušili, sotva srolovali v garáži plachtu, přijela Marcelova máti. Rozjívená blondýna, dala by se nazvat. Saab 99 stříbrné barvy měl trochu odřené dveře.

„To je skvělé, že tady máš kamarády, pojďte, chlapci, pomůžete mi vynosit věci z vozu. Trochu jsem ho škrábla o strom. Myslíš, Marcelku, že mi to v servisu přestříknou? Určitě tam má někdo službu, nesjel bys tam teď?“

Ten jen obracel oči v sloup. Vynosili tři kufry, balíky a balíčky.

„Uděláme si něco dobrého. Tak Marci, sjedeš tam?“

Kývl na kluky.

„Ať nejdu zpátky sám.“

Nasedli si a jeli do poměrně velkého servisu u hlavní cesty. Marcel pak chvíli telefonoval z vrátnice.

„Je to domluvený. To se zase máti praští přes kapsu. To není poprvé. Ale asi jí to nevadí. Jinak nic se neděje, jen se přesuneme do mýho pokoje. Místa je tam dost, nebojte. Jinak máti je to jasný, ví, co jsem dělal, takže žádný stres. Jen s ní budeme muset chvíli posedět, než se vypovídá.“

Čekaly je obložené talíře a šampaňské Code Rouge.

„Pár maličkostí z diplomatické prodejny, jako bych tušila, že máš návštěvu, Marci. Já vás dlouho nezdržím, jsem z cesty unavená, jen po jídle na čas obsadím koupelnu. Myslíš, že ráno bude auto hotové? Vyjela bych před polednem.“

Kluci se přesunuli do Marcelova pokoje. Nízká sestava skříněk, velké letiště, na stěně obrovská tapeta proslavené americké Route 66. V pozadí hory, kousek motorestu a zaparkovaný oldsmobil Cutlass, černobílý kabriolet.

„Chlapci, jako doma, něco si pusťte, skočím za máti. Jak bude volná koupelna, můžeme ji obsadit.“

„Trochu se cítím trapně, ty ne? Kdyby přijela včera, tak mě z toho kleplo,“ řekl Jarda.

„Asi je zvyklá, to neřeš. To jsou lidi, co žijou úplně jiný život než my. Někdo se má dobře za každého režimu. Ale přejme jim to. Nám je také přáno.“

V neděli odjížděli v pozdním odpoledni.

„Ty vole, to je náročnější jak brigáda na nádraží. Jednou jsem šel vykládat uhlí, ale tolik jsem se nenadělal,“ usmíval se Vojta.

„Jo, musíme vzít příště Pepu. Nějak ho naťukneme.“

„Je jasnej, neboj, žádný ťukání. Prostě ho postavíme před hotovou věc. Klučina bude nadšenej.“

Další návštěva vycházela až za čtrnáct dnů. To už byl prosinec. Kolikrát začali rozhovor, co měl ukázat, jak na tom Pepa je, ale nějak z toho sešlo. Konečně ho vytáhli zase do Sklípku. Tam to skutečně žilo. Narváno. Procházeli a hledali místo. Už se chtěli obrátit a jít jinam, když na ně zavolal vysoký mladík z party konzervatoristů.

„Tři fleky tu máme, kluci. Dnes pánská jízda, můžu vás pozvat? Slavím narozeniny. Kabáty si hoďte tady na věšák. Jeremi.“

Kluci shodili zimníky a přisedli si. S nejbližším okolím si řekli jména. A hned přinesla servírka sklenice. Připili si s oslavencem Jeremiášem, jak se hned dozvěděli, skvělým varhaníkem. Pár kluků je taky poznalo. Chodívali si večer na zlevněné chlebíčky.

„Tady si moc nepopovídáme,“ smál se Vojta.

Všiml si Pepy, jak se obdivně díval na Jeremiho. Bylo taky na co. Zvláštně rozcuchané vlasy neustále měnily jeho vzhled. Narezlá hněď dominovala záblesky od lustru s malými lampičkami. Na první pohled hrubší rysy s větším nosem zjemňoval neustálý úsměv. Jeho ruce nebyly ani chvilku v klidu. Neustále gestikuloval. Chlapci tu slavili už od odpoledne, takže se někteří zvedali a začali se rozcházet. Zůstalo jen zdravé jádro okolo Jeremiho. Ale i ti pak oslavence společnými silami odvedli.

„No, my máme do jmenin i narozenin daleko, ale můžeme tě, Pepo, konečně přivítat mezi nás. Posledně jsi byl ještě trochu nesvůj. Doufám, že teď už jsi v pohodě. Nebo ti něco schází?“

„Ne, to ne a jste na mě moc hodní.“

„My jsme hodní i na sebe,“ Vojta se nahnul k Jardovi a políbil ho.

Pepa rychle uhnul očima.

„Doufám, že ti nevadíme, prostě takoví jsme.“

„Někdo vám něco řekl?“ s obavami se ptal Pepa.

„Nikdo nic, neboj, ale jezdíme ke kamarádovi, co je jako my. Krásnej víkend ve třech. Ale hezčí by byl ve čtyřech.“

„Vy jste vážně…?“

„Teplí? Jo, jsme a myslíme si, že ty taky. Nebudeš se tady trápit a někoho hledat. Zkus s námi zajet k Marcelovi. Když by ti to tam vadilo, je to jen zastávka vlakem. Nemusíš se ničeho bát.“

„Kdyby se někdo dozvěděl, že… Už bych neměl kam jít.“

„Nejsme ve středověku. Jasně, nikomu nevytrubujeme, že jsme jiní, ale nebudeme zalezlí v koutě a jen naříkat.“

„Středověk, v tom jsem doma žil. I takových lidí je plno. Scházeli se u nás, možná je štěstí, že mě z domu vyhodili, ale mí sourozenci tak žijí dál.“

„Pokud nejsou plnoletí, těžko se s tím dá něco dělat. Ani dnes nám nikdo nefandí. Tak se rozmysli. V pátek jedeme.“

Dál se o tom už nemluvilo. Ke konci týdne Pepa v šatně, když se převlékali, jen nesměle řekl, že to zkusí a pojede. Ještě na nádraží si kluci nebyli jistí. Stále ho nebylo vidět a právě přijížděl motorák. Uviděli ho až na poslední chvíli.

„Lístek mám, jenom jsem se nemohl rozhodnout.“

„V pohodě, rozhodl ses skvěle. Vítej na cestě do ráje.“

Kluci vezli uzený vařený hovězí jazyk v aspiku a pytlík banketek. Taky chlebíčky a čabajky, zákusky. Pití jsou nevyčerpatelné zásoby, ujišťoval je Marcel.

„Bože, to je rozkošný kůzlátko, máš už občanku?“ vítal je hostitel.

„Neboj, je i po vojně.“

Kluci se políbili, Pepa při tom trochu zrudnul. Přípitek, káva, zákusky.

„Zlatíčko, trošku si popovídáme v koupelně. Na chvilku vám ho seberu. Pak vy a zábava může začít.“

Pepa se sice trochu vystrašeně díval, ale šel, když ho Marcel vzal za ruku a políbil.

„Jsem zvědavej, s jakou přijdou,“ Vojta s Jardou odkládali oblečení.

Oba chlapci se objevili vysmátí.

„Tys nám Pepu vyměnil za nějakého smíška?“

„Jistě, pánové, jděte se ospršit, Pepču si hned rozmasírujeme.“

Jak se kluci vrátili, už byla natažená modrá plachta. Zapálené svíčky a vonné tyčinky. Z jednoho rohu se ozýval klavír, ze druhého housle a violoncello. Pepa už ležel na břiše.

„Sakra, Pepo, že máš krásnou figuru, je zřejmý, ale teď bych tě nejraději znásilnil,“ divil se Vojta.

Pepa pootočil hlavu a smál se. Co s ním Marcel provedl? Tak ho neznali.

Vojta si už obsadil místo u zadečku.

„Musím se držet, to budou muka, Ježíš Marjá, to je krása.“

Ostatní se dali do smíchu. To už padaly drobné kapky a ruce roztíraly, hladily a mnuly tělo před nimi. Pepa si masáž náležitě užíval. Nic takového zatím nepoznal. Když ho chtěli otočit, Vojta ještě žadonil, aspoň chviličku. Jeho zvědavé prsty sklouzly k štěrbince a chvilku tam uvízly. Na druhé straně brzy hocha masáž tak rozrušila, že se neubránil a pár výstřiků hned zmizelo. Teď zase nevydržel Vojta. Jen si Pepu nadzvedl.

„Můžu?“ řekl skoro chraplavě, ale na odpověď nečekal. Jeho tvrdý klacek se hned nořil do míst, kde si už udělaly místo jeho prsty. Nadzvedával Pepu za nohy. Marcel podložil polštářek a líbal se s Jardou.

„Bože,“ vykřikoval Vojta, „z toho mě klepne, to je síla, teču.“

Taky se najednou svalil na záda a sotva dýchal. Pepa se nad něj naklonil a vadnoucí, ulepený penis mizel v jeho ústech. Marcel s Jardou olizovali právě osiřelou prdelku. Jarda si ji přivlastnil velice rychle. Cítil, jak vytlačuje zbytky Vojtova semene, a jeho milování končilo dalším plněním. Snažil se zůstat co nejdéle. Marcel nasával jeho kulky, a jak vyjel ven, zasunul do Pepy svůj penis. Užíval si toho, co s kluky před tím nešlo. Nemýlil se. Pepa je jako on. Může cokoliv, ale nejraději je dole. Viděl, že si jeho milenec pěkně honitbou postavil svoje už jednou vystříklé péro. Jak se sám udělal, hned si Pepovo navedl. Skvělé. Vojta s Jardou se hladili a líbali. Jejich zatím panenské prdelky ho vzrušovaly. Určitě časem povolí. A s Pepou si po vodce a chlebíčcích dají oboustranné dildo. Třeba to kluky nabudí. Tak to je šukačka přesně podle jeho gusta.

Další den pomohli shrabat listí, ostříhat odkvetlé trvalky. Pár filmů, jen se shodli, skutečnost je mnohem vzrušivější.

Vraceli se v neděli večer.

„Sotva lezeme k nádraží,“ smál se Vojta.

„Byla to, kluci, skutečnost? Nikdy jsem si nemyslel, že něco takovýho může existovat.“

„Z toho si nic nedělej, my taky hleděli jak vyoraný myši.“

„Měli bysme zapálit svíčku. Nějakýmu svatýmu. Teplí musí mít taky nějakýho patrona.“

„To mi radši nepřipomínejte.“

„Vždyť to byl biblickej ráj, místo Evy tři další Adamové.“

„I z toho je vyhnali, každej ráj někdy končí, Vojto.“

„To víš, že jo. Proto ten náš musíme využít, co to jen jde.“

„Bude krásný tak oslavit Nový rok,“ pousmál se Pepa.

„Kéž by nám vyšlo, jak na Nový rok, tak po celý rok,“ dodal Jarda, když scházeli k nádraží.