Ten nejšťastnější den

Důležité upozornění: text není vhodné konzumovat bezprostředně po jídle a méně než dvě hodiny před spaním

Ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by dokázal udělat sto kliků naráz a vzápětí nato si v klidu zapálit. Už chápu, proč mu nikdo neřekne jinak než zvíře, ačkoliv nemyslím, že je to jen proto. Jeho lidská část se podle mě skutečně už dávno z valné většiny někam vytratila. 

„Co zíráš, chcípáčku!“ vyštěkne na mě a odplivne si obloukem k mým nohám. Vyděšeně k tomu sklopím oči. „Co na to tak tupě čumíš, ukliď to!“

Poslušně se zvednu a zamířím k hajzlu v rohu. Dřív než stihnu odmotat toaleták, hrubě mě okřikne znovu: „Škoda papíru, od čeho myslíš, že máš na sobě ten blbej hadr, smrade.“

Prosebně se jeho směrem podívám, ne že bych měl odvahu dívat se mu do očí, jeho oči mě děsí, je v nich cosi, z čeho mě svírá a bolí. Jen zoufale kloužu pohledem po jeho potem zvlhlém pokérovaném hrudníku a z posledních sil zadržuju zoufalý vzlyk.

„I když jak chceš, tvoje volba,“ uchechtne se na oko lhostejně. „Ovšem když teď spotřebuješ dnešní příděl hajzláku, budu pak místo něj muset použít něco jinýho.“

Rozpačitě se zastavím. Nikdy sem neslyšel, že by snad dokonce i v tomhle pekle měl bejt hajzlák jen na příděl.

„Třeba tvojí hubu,“ vytuší mé pochybnosti s jízlivým úšklebkem a vyfoukne z úst i nosu oblak šedého hustého kouře. Peklo má jistě mnoho pater a toto je nepochybně to nejspodnější z nich.

Znovu dlouze potáhne z cigarety a k loužičce na podlaze přidá další várku hustých, odkudsi z patra vytažených, nikotinem do hněda zbarvených slin. Teda doufám, že je to jen nikotin. Obdivuju jeho mušku, nejspíš to poctivě trénoval, měl na to ostatně dost času, je tu už deset let. Přikleknu k tomu a rukáv sepraného oranžového mundúru si stáhnu přes dlaň. Dřív než s ním stihnu vykonat příkaz, postaví se a hrubě mě odstrčí kolenem.

„Snad to ze sebe nejdřív stáhneš, cuchto. To tě doma nenaučili ani pořádně uklízet?!“

Zhluboka se nadechnu, zoufale a odevzdaně. Vstanu, knoflíky vězeňského overalu rozepínám roztřesenou rukou nemotorně a pomalu. Jako bych snad věřil, že mě někdo zachrání, že se stane zázrak a já třeba ještě nějak vyváznu. Jenže zázraky se v mém životě nedějí, spíš naopak. S posledním knoflíkem nechám vše, co mě až dosud krylo, rezignovaně spadnout k nohám. Jsem nahý, slipy mi sebral už včera, udělal z nich kapesník, do kterého otřel směs hlenu slin, žaludečních šťáv, jeho spermatu a nakonec i moči stékající mi po obličeji na hrudník, když se mnou skončil.

Osvobodím kotníky a opět si kleknu. Periferně vidím, jak i on osvobozuje overal až dosud za rukávy stažený kolem pasu a staví se za mě. Raději sklopím zrak a nohavicí poslušně otírám podlahu. Dnes už to nejspíš přijde, dalo se to čekat, vezme si mě i zezadu. Včera se spokojil pouze s mým krkem, teprve jsme se seznamovali, jeho slova, dnes bude nepochybně chtít víc, bude chtít všechno. Nemá smysl se tomu pokoušet vzdorovat.

„Mám šest doživotí a sedmička je prej štastný číslo, škoda že už u toho nebudeš, abys to se mnou mohl oslavit.“

To mi řekl sotva deset minut po tom, co za mnou zaklaply mříže jeho cely a vzápětí to doplnil i prudkou ránou pod žebra. Na to se těžko dá zapomenout. Zhroutil jsem se na pryčnu a už jen odevzdaně sledoval, jak mi šacuje věci.

„Kde máš nějaký kuřivo, zmrde?!“

Naivně jsem odpověděl, že nekouřím. Divoce se zasmál a prorocky odtušil, že se to určitě rychle doučím, nelhal.

Vlastně to pořád ale ještě není to nejhorší, co by se mi mohlo stát. Když jsem si včera s krkem přimáčknutým na zdi jeho loktem zblízka prohlížel zahnědlé zuby a marně uhýbal dechu čpícímu dehtovým kouřem a kdoví čím ještě dalším, měl jsem pocit, že snad cítím i čpavek a síru. Byl jsem rád, že mi nakonec dovolil pouze padnout před ním na kolena a začít se rychle učit. Pach týden nemytého přirození mi v té chvíli připadal jako osvobozující vůně luxusního parfému.

Cítím, jak si mě prohlíží, vystrčím zadek a rozevřu kolena. Kopne mě botou mezi nohy, nijak prudce, přesto se zakymácím a bolestivě vyjeknu.

„Zavři hubu, děvko!“ okřikne mě a několikrát kopne znovu, dokud se nezhroutím na podlahu, pak mě obejde a do pusy mi nacpe svoje právě z těla stažené slipy. Koutkem oka při tom zahlédnu výhružně trčící úd, zdá se, že je při chuti, bohužel. Vrátí se zpět za mě a špičkou boty si pohrává s mým na zemi rozpláclým šourkem. Slintám do potem a zaschlou močí čpícího kusu látky, která ještě před okamžikem nasávala jeho pižmo, a chce se mi zvracet.

Otočí se a rozkročmo se mi posadí na záda, ucítím jeho zpocený zadek a stehna lepící se na kůži, o tom dalším raději ani nepřemýšlím. Pak se sehne, do široka mi roztáhne půlky, zachrchlá a obsah úst mi nechá pomalu stéct na díru. Dřív než mazlavá hmota stihne doputovat k mému kopanci rozbolavělému šourku, ji zachytí v prstech a vtlačí dovnitř.

„Doufám, že jsi ještě panna, čubko, nerad obdělávám cizí děvky.“

Divoce se uchechtne a prudce mě oběma rukama udeří přes hýždě.

„Ano, pane, budete první,“ zahuhlám s tupou odevzdaností přes improvizovaný roubík. Téměř jistě mi není rozumět, přesto to asi vyhodnotí jako souhlas, lžu, nejspíš mu na tom ale beztak nezáleží.

„Tak to je dnes tvůj šťastný den, konečně poznáš, jaké to je mít skutečného pána.“

Anebo možná záleží, co já vím, jaký hovna se někomu, jako je on, při tom honěj hlavou. Znovu tak raději snaživě zahýkám přes látku něco, co původně mělo být ‚ano pane‘, a vytrčím zadek vzhůru. Zvířecky zachrčí a vypustí tam další mazlavou slinu, kterou vzápětí hrubě následují i dva jeho prsty. Zasténám bolestí, drsně mě druhou rukou několikrát pleskne po zadku.

„Neboj, budu něžný, nikdy na to nezapomeneš.“ Nemám důvod mu to nevěřit.

Naštěstí on nebude ten první, i když to docela určitě nepozná. Ačkoliv je to vlastně fuk, toho prvního jsem miloval a on mě stejně podrazil, jen kvůli němu jsem se dostal sem. Když to nevyjde, tak spolu umřeme, jako Bonny a Clyde, říkal, a pak se z tý banky prostě prostřílel ven, sám, beze mě. Všichni ti další, co se tam dostali po něm, už mi pak byli lhostejní, většinu z nich si už ani nevybavím. Tenhle mě naopak možná dostane alespoň na chvíli ven, třeba mě tou kládou roztrhne, a když budu mít kliku, odvezou mě do špitálu dřív, než vykrvácím. A když ne, tak nakonec taky dobře, Bonny si klidně umře i bez Clydeho. První, desátý nebo poslední, z lásky nebo z donucení, co na tom záleží.

Hluboko zanořené prsty prudce vytáhne ven a znovu mě divoce propleskne. Probere mě to, pro snění není v pekle místo. Vstane, stoupne si za mě, přiklekne a neurvale si mě nadzdvihne v bocích. Jeho slintající péro mi pomalu přejíždí od hráze ke svěrači a zpět, vychutnává si mě. Předstírám strach, stahuju se, když se jeho žalud přiblíží a povoluju, sotva se vzdálí, doufám, že se mu to líbí, pokud snad přece jen plánuju přežít, mělo by se mu to líbit.

Je to skoro jako nahá jóga, posilování svalstva dna pánevního, nebo rovnou tantristická masáž, nebo taky jen klid před bouří. Vzruší mě to, doufám, že to odezní dřív, než si toho všimne. Marně.

„Čubce se to líbí!“ zapiští mi za zády s nepředstíraným nadšením, obejme mi kulky v dlani a pevně sevře. Vyhrknou mi slzy.

„Budu muset stosedmičce poděkovat, že mi poslala až takovou fenu.“

Sto sedm, jasně, mohlo mě to napadnout, dozorce noční služby číslo sto sedm, jinak taky tlustý Carlos. Odmítl jsem ho a on mě na oplátku předhodil zvířeti, asi doufá, že tady zkrotnu a budu povolnější. Hlupák, stejně by se mi s ním nejspíš ani nepostavil a on sám ho pod tím převislým pupkem podle mě sotva najde, natož aby ho dokázal efektivně použít na něco víc než k vychcání.

„Skutečnýho teplouše jsem tu ještě nikdy neměl,“ zaskřehotá zvíře zvesela a pleskne mě přes napnutý kulky. „Asi nějaká vodměna za vzorný chování, na to se musim pořádně podívat.“

Pustí mě a převalí na bok. Schoulím se a hlavu si skryju za předloktí, chyba. Postaví se a kopne mě do břicha.

„Na záda, čubko, a rychle, dělej!“ Poslechnu. V kleku si mi sedne na obličej a rukama si roztáhne půlky. Vnitřek jeho zatuchlým pižmem čpící prdele se mi obtiskne na ústa. „Lízej, buzerante, pořádně, hluboko, užij si to!“ Chroptí s až téměř dětsky nefalšovaným nadšením.

Dusím se, zabořím do něho jazyk a snažím se uvolnit si nos, pud sebezáchovy je zjevně silnější než jeho odér. Bolestivě mi zkroutí bradavky, zapřu se na patách a celé tělo prohnu proti němu, směje se, hýkavě se radostně směje. Penis i varlata mi obejme dlaní a přidržuje mě za ně ve vzduchu, druhou rukou nepochybně pomalu masturbuje. Vnímám jeho vzrušení, svěrač mu kolem špičky mého v křeči ztuhlého jazyka divoce pulzuje a celé tělo se mu třese dychtivostí. Znenadání mě pustí, rozplácnu se o podlahu, zvedne se a posadí na postel. Nehýbu se.

Netrpělivě zakřičí:

„Zuj mě!” A kopne mě do ramene.

Malátně si k němu kleknu, péro mu trčí vzhůru a slintá, sklopím oči k jeho nohám. Pomalu, tak abych stihl nabrat co nejvíc sil, mu rozepnu boty, bohužel jsme v base, žádné tkaničky jen suchý zip, škoda. Narovná nohu, stáhnu mu rozťáplou křusku, která snad kdysi mohla být bílou fajnovou teniskou. Chodidlo mi přitiskne na obličej. Čekal jsem to, přesto se zakymácím. Podá mi druhou, celé se to opakuje, zasměje se, zase, asi ho to baví.

„Ponožku!“ houkne a poživačně si oblízne horní ret tak, abych to viděl. Dřív než k němu natáhnu ruce, pobaveně zasyčí: „Hubou, čubko!“ Zní to skoro až něžně.

Podržím si ho za lýtko a zubama neobratně stáhnu ponožku. Smrdí mu nohy, nepřekvapivě. Na rozkaz ani nečekám a rty mu snaživě obtisknu na chodidlo. Spokojeně zavrní. Olížu ho mezi prsty, chutná to slaně, po jeho prdeli je to vlastně docela fajn změna. Bosým chodidlem mi zatlačí hlavu k podlaze, přisaju se k nártu jeho druhé nohy. Nepohodlně zkroucený mu bez pomoci rukou hubou stáhnu fusekli a znovu políbím zapařenou zvrásněnou kůži. Předkloní se a plácne mě po zadku, nebolí to, buď to bolet nemá, nebo jsem už otupěl. Nasliní si prsty, strčí mi je do zadku a rozvibruje zápěstí. Roztřesu se překvapivým vzrušením. Požitkářsky mlaskne a opět mě plácne, stále to nebolí. Zakloní se a špičkou nohy mi zvedne hlavu. Rukama se zapřu do podlahy a prohlížím si jeho rozkrok, zvednout oči ještě o kousek výš se neodvážím. Má super břicho i stehna, snažím se namluvit si, že mě ve skutečnosti vůbec nepřitahuje, jde to ztěžka.

Posune se směrem ke mně a zapře se v loktech.

„Koule! A něžně…, rozumíš!“ Řídkými dlouhými chlupy porostlá varlata mu zplihle visí hluboko pod vzhůru trčícím čurákem. Nasaju je. „Jestli mě kousneš, vyrazím ti zuby!“ zasyčí a zvrátí hlavu dozadu. Ne, byl to jen letmý živočišný pud, nelíbí se mi, ne víc než erotická fotka, je to jen mluvící zvíře.

Jemně si jeho šourek převaluju v ústech a vzácný obsah opatrně masíruju jazykem, chlupy se mi lepí na patro a dráždí v krku, zoufale se to snažím ovládnout. Ne, o zuby fakt přijít nechci, vězeňská strava je už tak dost velké dobrodružství, bez zubů by se stala thrillerem. Baví ho to nepříjemně dlouho, bolí mě čelisti a ve svalech pod bradou cítím počínající křeč. Rukou si masíruje ptáka a spokojeně oddechuje. Konečně se zavrtí a bez varování zvedne, jen tak tak, že ho opravdu nekousnu. Ptáka mi vrazí hluboko do krku, dávím se, instinktivně ho vypudím ven, vrazí mi facku.

„Si se včera nic nenaučil, čubko?!“

Omluvím se, jistěže naučil, ne že ne. Chytne mě za vlasy, zvrátí hlavu dozadu a plivne do otevřených úst. Polknu to a znovu rozevřu rty. Hlavu mi sevře mezi dlaně a udělá si z ní masturbátor. Slintám jak zajdejchanej buldog, ale zvládám to už bez ztráty kytičky. Do pěny vyšlehaný hlen mi v hektolitrech stéká na břicho a před očima se míhají hvězdičky, slzím, připadám si jako tupý jednoúčelový stroj produkující vaječný bílek. Pak ho prudce vyškubne, vrazí mi další facku a povalí na postel.

„Popros!“ zakřičí. „Škemrej, čubko! Chci to slyšet, chci slyšet, že chceš vyšukat jak háravá fena.“

Zopakuju to po něm, dvakrát. Učím se skutečně rychle, alespoň něco praktickýho mi vtloukli do hlavy v tom zapraseným pasťáku.

Chytí mě za koule a nakloní se mi k obličeji. Bojím se, že mě chce políbit, naštěstí mi jen zafuní do obličeje.

„Tak se mi líbíš, ty malá kurvičko.“ Pak mě hrubě přetočí na čtyři a narovná se. Zapřu si hlavu do smotané deky, rozhodím kolena od sebe a rukama si roztáhnu půlky. Pak ještě jednou snaživě zaškemrám: „Prosím, pane, vezměte si mě, prosím.“

Skoro se leknu, že to snad opravdu chci. I když asi bych to vážně měl chtít, třeba to pak nebude alespoň až tak bolet. Nesmysl, má péro jako kůň, nemůže to nebolet, dokonce i kdyby snad chtěl, jako že nechce.

„Neboj se, ty čubko nadržená, dostaneš, co ti patří.“ A jistě i ještě mnohem víc, pomyslím si a sebezáchovně se pokouším co nejvíc uvolnit. Nebo snad přece jenom chce, nebo teda vlastně nechce? Dnes ještě bídně neumřu? Žaludem mi každopádně jen opakovaně proniká přes hranu svěrače a před tím si tam vždy ještě i chrchlavě odplivne. Jak ohleduplné, i když třeba jen netouží po tom, abych pod ním zkapal hned druhej den, šetří si mě, aby to mohl zkusit zítra znovu a líp.

Ať už má důvod jakýkoliv, nedělám si iluze, že to bude trvat věčně. Na druhou stranu pořád lepší, než kdyby mě chtěl rozpůlit bez přípravy, alespoň smrti se mě možná zželelo. Připadá mi, že je snad ještě větší, než když mi s ním jezdil v hubě. Je obrovskej a tvrdej, jak kdyby tam měl nejmíň kost. Na druhou stranu odhaduju, že s měkoušem by to bylo ještě horší, udělal by mi to třeba rukou, nebo…, ne, na to nechci myslet! Prostě minimálně by byl nasranej a nasraný, k páření nažhavený zvíře, co v poslední chvíli zvadlo, za sebou mít prostě nechceš, tečka. Při dalším průniku se na něj alespoň z části nasunu, počítám, že bude lepší, když to bude po mým, než aby mě překvapil. Přirazil do plna, čekal jsem to, nepřekvapil, všichni chlapi sou v tom stejný, nedokážou odolat.

Bolestivě zařvu a jakože v křeči si ho tam podržím, přehrávám, líbí se mu to, je fakt jak kus šutru. Naštěstí je taky rovnej a krom výstavně přetetékající čepice žaludu i až ke kořenu vcelku souměrnej. Snažím se ho tam v hloubce zaraženýho udržet bez pohybu co nejdýl. Ty moje kecy v kombinaci s předstíraným panenstvím ho evidentně dokázaly oblbnout, zabírá to, alespoň prozatím. Bez ustání sténám a on se tupě snaží zavrtat co možná nejdál. Ta nejhorší křeč pomalu povoluje, právě včas, o moc dýl už bych ho stejně v klidu neudržel. Předstírám, že se z něj snažím uniknout. Rozvášní ho to.

„Drž ty, mrcho, nebo tě zabiju!“ zařve na mě, prsty mi zaryje do boků a vzápětí do mě začne zvířecky bušit. Ne že bych si to užíval, ale dá se to každopádně vydržet, přesto při každém přírazu pro jistotu bolestivě zasténám nebo alespoň odevzdaně heknu. Přiměje ho to, aby zvýšil tempo, divoce se rozkmitá, myšlenka, že už to možná brzo skončí, mě překvapivě zklamaně zaskočí. Přemýšlím, co bude potom, co se stane, až se udělá. Večer, když se mi vypustil do krku, se do mě sice nejdřív navíc jako bonus ještě i lehce vychcal, ale pak mě dlouhý minuty nečekaně starostlivě utíral, zatímco jsem se dávil nad záchodou mísou. Je divnej, divný zvíře to je.

Vyjel ze mě a vzápětí ho tam opět celýho vrazil, převezl mě, čekal jsem, že už bude po všem a namísto toho se zdá být pořád v nejlepším. Díru už mám nejspíš otevřenou jak železniční tunel, volně tam vjíždí a zase dává zpátečku, jak se mu zachce, svěrač už na to podle všeho rezignoval, pro tuhle chvíli je to asi dobře, ale dlouhodobě by to mohl bejt pěknej průser, doslova. Vytáhne ho, hrubě mě odstrčí a vrávoravě se narovná. Svalím se na bok a tázavě se na něj podívám, poprvé za celou tu dobu přímo do očí. Rozšířenými zorničkami se dívá kamsi skrze mě, vypadá jako by byl sjetej. Než na mě zaostří, stihnu se téměř i vydýchat.

„Na záda, čubko, až si tě budu označovat, budeš se mi dívat do očí! Rozumíš!“

Nechci se na něj při tom dívat, zoufale nechci, přesto se bez námitek otočím a zvednu nohy. Klekne si na postel, chytne mě za kotníky, roztáhne a zasune. Než se rozjede, pevně zachytí můj nepochybně vyděšený pohled a panovačně se ho přidrží. Nepotřebuje nic říkat, vím, že musím, vím, že to musím vydržet, dívat se na něj nejméně do té doby, než se udělá.

Až na zahnědlé, léty vězeňské stravy poznamenané zuby vlastně jeho tvář není vůbec odpudivá. Kdysi, před tím než ho ovládlo zvíře, mohl být i vysloveně hezký, a když ne hezký, tak určitě atraktivní. Pořád je atraktivní, šlachovitý krk s tak akorát vystouplým ohryzkem, nad ním úzká drzá brada, široká souměrná čelist, mírně vystouplé lícní kosti, vše jen lehce kryté překvapivě upraveným, i když už notně prokvetlým strništěm. Uvědomím si, že krom vějířků kolem očí, do kterých se zdráhám podívat, a hluboké rýhy pod velkým úzkým nosem, nemá téměř žádné vrásky. I vysoké drzé čelo je až na několik mělkých žlábků zcela hladké. Napadne mě, kolik mu tak asi může být? Třicet? Asi už ne. Čtyřicet? Možná. Padesát? Ne, to jistě ještě ne. Doposavad husté, i když matné, do culíku stažené, bohémsky dlouhé vlasy jsou pořád temně černé. V mládí po něm ženské musely šílet. I jeho tělo je stále ještě tělem atleta, široká ramena, vystouplá šíje, prsa, na která bych si bez váhání položil hlavu a prsty přepočítával vystouplé varhánky na téměř tuku prostém břiše.

Cítím, jak zrychluje tempo, projíždí mnou systematicky a až nečekaně soustředěně. Jako by zvíře v poslední chvíli přece jen ustoupilo člověku, či tomu, co v něm z něho snad ještě zbylo. Pak se konečně se sténavým výkřikem prohne a mě zaplaví horkost ve vlnách tryskající z divoce pulsujícího hluboko vnořeného údu. Zastaví se a nechává ji do mě volně proudit, cítím, jak se rozlévá a vsakuje do třením zvláčněných tkání. Celou dobu se na mě upřeně dívá, upřeně a zkoumavě, jen na drobný okamžik, kdy ho začne opouštět semeno, zachytím v jeho pohledu záblesk radostného uspokojení, pak jeho rysy opět ztuhnou.

„Jsi můj, označil jsem si tě a patříš mi, už nikdy mi neunikneš, už stále budu s tebou.“

Vyděsí mě to. Nekontrolovatelně se roztřesu, nic mě nebolí, přesto bolestivě zasténám. Konečně odvrátí pohled a pobaveně se podívá na mokrou louži stékající mi po břiše.

„A taky jsi skutečně čubka.“

S neskrývaným zadostiučiněním vnoří do husté stříbřité hmoty konečky prstů a dá mi je olízat. Lačně po nich chňapnu. Udělal jsem se a ani jsem si toho nevšiml. To se ještě nikomu nepovedlo, asi mám skutečně šťastný den, nebo je prostě jen zvíře. Vytáhne ho ze mě, pustí mi nohy a postaví se k okraji postele. Mé v křeči ztuhlé nepřirozeně dlouho vzhůru trčící nohy s překotnou hladovostí obnovují přirozený oběh krve a já se pod tím náporem znovu roztřesu.

Vnímám, jak mi zbytky jeho řídnoucího sekretu stékají po kůži a kapou na zmuchlanou pelest. Bez rozmyslu tam vložím prsty a snažím se je zachytit, udržet je uvnitř. Správně. Ozve se tiše cosi v mé hlavě. Nepochybuji o tom, že je to on, že je to jeho hlas. Nevím, jak to vím, ale vím to. Prohlíží si mě, pozoruje právě skolenou kořit a raduje se z nového úlovku. I to vím. Očistit! Zarezonuje znovu v mé hlavě a já stočím pohled zpět k němu. Vyzývavě drží celé své přirození v dlani a usmívá se. Nedokážu si uvědomit, zda to řekl, nebo… Mechanicky si sednu a udělám to, vezmu již téměř zcela zplihle visící sekretem a slinami opatlaný úd ho pusy a necítím se v té chvíli dokonce ani jakkoliv potupeně, teď už ne, teď poprvé ne, je měkký a poddajný, mlčky mi prohrabuje vlasy.

„Lhal jsi mi zbytečně,“ řekne nakonec tentokrát již zcela jistě nahlas, než mi ho s pohrdavým úšklebkem definitivně vezme, lehne si na svoji postel a zapálí si. Nemám sílu přemýšlet, co tím myslí. Unaveně se znovu natáhnu a zavřu oči. Představuju si, jak někde jinde, někde daleko, daleko v čase i prostoru, jsme úplně normální milenci, ležel bych teď vedle něho, on by mě objímal a byli bychom prostě jen vyčerpaní a šťastní. Jenže zázraky se v mém životě nedějí, spíš naopak.

Chodbou se rozlehne skřípavý zvuk v dálce otevíraných dveří, pak rána a cinkot klíčů při zavírání, sebevědomý dupot pevných bot mi v hlavě spustí třeskot. Bachaři. Přibližují se, jsou nejmíň dva. Kde kdo na ně z cel něco pokřikuje. Ignoruju to, asi jen někoho dalšího vedou. Kroky náhle ustanou a prostorem zarezonuje tupá rána od toho, jak se obušek odrazí od mříží, našich mříží. Otevřu oči, jsou skutečně dva, netečně si je prohlížím, stejně jako oni mě. Pak jeden konečně promluví.

„Vězeň čtyřicet šest sedmnáct má návštěvu. Vstaňte a oblečte se!“

Vězeň čtyřicet šest sedmnáct, už nemám ani jméno, chce se mi na něj zakřičet, jmenuju se Thomas, Thomas Barco, spolknu to. Proč by ho mělo zajímat moje jméno. Nezajímá ho, ani proč jsem nahej, je mu to jedno, nebo to spíš dobře ví. Mýho upatlanýho ksichtu a mokrýho fleku vpíjejícího se mi do matrace pod prdelí si nemohl nevšimnout, možná se na to dokonce celou dobu díval, porno v přímým přenosu, bachařská zábava na znuděná odpoledne.

Vstanu a otráveně na sebe navlíknu oranžovej mundůr. Návštěva? Nechápu. Naposled za mnou byla moje druhá nebo snad třetí pěstounka, co já vím. Za ty roky se mi všechny ty dobroserky popletly. Ne že bych tu starou bosorku ňák zajímal, i když to nepřesvědčivě předstírala, že prej jestli něco nepotřebuju a nemůže mi nějak pomoct. Ve skutečnosti chtěla jen vědět, jestli sem neudal toho jejího debila, co za mnou každou druhou noc, co ona měla noční, lezl do ložnice a srkal mi prsty do zadku. Poslal jsem ji do prdele, jednak mi tehdy bylo osm, takže už to bude stejně promlčený, a taky jsem měl od tý doby v zadku onačejší kousky než špinavý baculatý prstíky jejího pedofilního syna. Ani nevím, jak je to dlouho, co tu byla, měsíc, dva, možná tři. Čas tu běží jinak, netuším, jestli rychlejc nebo pomalejc, ale určitě jinak než venku.

Zvíře se ani nepohne, leží na svojí posteli a za zpola zavřenými víčky ostražitě pozoruje oba dozorce. Než se postavím čelem ke zdi, abych si nechal nasadit pouta, ještě si alespoň opláchnu hubu, to musí stačit, není to přece modní přehlídka. Nejmíň dvacet nadrženejch neandrtálců si mě sice cestou bude prohlížet, ale moje zaprasený smradlavý hadry jsou jistě to poslední, co je bude zajímat. Slyšeli všechno, co se tu ještě před chvílí dělo, a i kdyby ne, tak počítám, že čubinou smrdím na dálku, takže budou možná i hlasitě výt a přes oprýskaný mřížoví svejch doživotních voliér mi ukazovat ztopořený ptáky. Ty dvě hovada se mnou šoupou jak s robotem, postavit, otočit, jít, nemluvit, zastavit, jít. Do skřípavého zvuku zpět se zatahující mříže se ozve jeho hlas:

„Ten, co tě označil přede mnou, je mrtvý, zabil jsem ho, ať půjdeš kamkoliv, už stále budu s tebou, já jsem teď tvůj pán, nezapomeň.“

Dozorci se ani neotočí, buď předstírají, že to neslyšeli nebo…? Nebo to ani slyšet nemohli. Tupě se nechám odvést.

Návštěvní místnost, konečně. Ta cesta byla horší, než jsem si představoval, vyli, hvízdali, pokřikovali, slintali. Jsem po dnešku nepochybně nejžádanější zboží na patře, sto sedmička si bude muset udělat pořadník. Ačkoliv zvíře si mě prý označilo, třeba už mám své stigma a jsem pro ně nedostupný, uvidíme. Žádnýho skrz mříže vytrčenýho kokota jsem fakt neviděl. Zvíře, nedokážu na něj přestat myslet. Ať půjdeš kamkoliv, už stále budu s tebou… Po zádech mi přejede mráz a vzápětí horkost.

Místnost. No to určitě. Koho to napadlo? Akorát další malá tmavá špeluňka, jen bez mříží, místo nich je tu neprůstřelný sklo, k podlaze přivařená židle, na který seděl už milion prdelí, malej sedřenej pultík a telefon. Alespoň že, než mě sem strčili a zavřeli zvenku, mi sundali ty zatracený pouta. Prej návštěva, advokát, ostatně kdo taky jinej by za mnou chodil. Máti nejspíš setrvale sněží někde pod mostem a ségra opodál pravděpodobně šlape, na návštěvy nemají čas. A i on je tady dobře o devatenáct let dřív, o podmínečný propuštění si podle rozsudku můžu požádat až po dvaceti letech. Nejmíň půl roku jsem ho neviděl, naposled pár dní po procesu. Sliboval, že mě dostane ven, už tenkrát jsem mu to nevěřil. I když se mu určitě líbím, i teď na mě chtivě čumí, úchyl, je mu nejmíň šedesát a šilhá. Zvedne sluchátko a počká, až to udělám taky. Pozdravím ho první, přece jen je o dost starší.

„Mám pro vás dobré zprávy,“ spustí rovnou bez pozdravu.

Uculuje se jak medovej koláč.

„Vašeho společníka z té loupeže, za kterou jste byl odsouzen, minulý týden zatkli při dalším přepadení.“

Na sucho polknu. To má bejt jako dobrá zpráva, že dostanu ještě jedno doživotí, až začne zpívat? Tomu advokátskýmu magorovi snad hráblo. Že by počínající demence? Měl bych ho vyměnit, ale je to fuk, za dvacet let už bude chtivě civět maximálně vod spodu na víko od rakve.

„Při tom přepadení byl bohužel smrtelně zraněn, ale než zemřel, mohl vypovídat. Přiznal se mimo jiné i v tom vašem případě, a navíc potvrdil i vaši obhajobu.“

Takže ten parchant je mrtvej. Překvapivě nic necítím, vůbec nic, zaskočí mě to, přece jsem ho miloval.

„Jak?“ zeptám se přesto, že je mi to vlastně lhostejné.

„Jeho společník při té loupeži ho na útěku nešťastnou náhodou postřelil. Sice uprchl, ale určitě ho dopadnou, nebojte se.“

Nebojím se. Ten, co tě označil přede mnou, je mrtvý, zabil jsem ho… Nedopadnou, pomyslím si s nezvratnou jistotou, zatímco zvířecí mrdka se mi stejně nezvratně zžíravě vpíjí do útrob.

„Každopádně ale před smrtí odpřisáhl, že jste skutečně nevěděl, že do té banky jde loupit.“

Nevěděl, pche, lhal jsem a on lhal i na smrtelný posteli. Možná mě opravdu miloval. Jasně že jsem to věděl. On měl loupit, já to měl jistit křikem a panikou coby falešný rukojmí. Jenže namísto mě nakonec zpanikařil hlavně on, začal střílet, jen co se to trochu zvrtlo.

„Soudce proto na základě nových skutečností, na můj návrh…,“ trochu se zapýří a udělá dramatickou pomlku, „povolil obnovu procesu. Vedení věznice už vyřizuje vaše propuštění.“

Co? Zbláznil se? Jaký propuštění?

Rozpačitě se zadívám na sluchátko ve své ruce.

„Prozatím samozřejmě pouze podmínečně, ale soudem nařízená pravidla jsou jen ta nejzákladnější,“ pokračuje, aniž by ho moje rozpaky nějak viditelně zaskočily. „Budete se muset zdržovat na soudu známé adrese, pravidelně se hlásit u kurátora a samozřejmě se dostavit, pokud budete předvolán, to je vše.“

Konečně se odmlčí, pokouším se to zpracovat. Asi se mu to moje myšlení zdá dlouhé a tak zase spustí.

„Nicméně předpokládám, že žádný další skutečný proces vůbec neproběhne. Prokurátor všechna obvinění na začátku nového líčení pouze formálně stáhne a vy budete osvobozen.“

Asi bych měl mít radost, budu volný. Namísto toho mě zachvátí panika.

„A co mám teď dělat? Nemám kam jít!“ vyhrknu zoufale téměř se slzami v očích.

„Nemusíte mít obavy, vše už jsem zařídil.“

Přijde mi, že je snad až trochu servilní, nechápu, o co mu jde, teda krom toho, že mě možná balí.

„Zamluvil jsem vám prozatím na dva měsíce hotel. Odvezu vás tam, jen co se zde vyřídí propouštěcí formality.“

Tváří se jako svatej apoštol, i když asi proč ne, posel dobrých zpráv, ačkoliv jak pro koho. Já a hotel? Dyk jsem švorc.

„To bude asi trochu problém, nemám ani vindru,“ opáčím mu s neskrývanou skepsí.

„Všechny náklady samozřejmě prozatím zálohově uhradí moje kancelář, vyúčtování provedeme, až budete mít vlastní prostředky,“ odvětí sebejistě, aniž by se u toho byť i jen na malý okamžik zarazil. Udiveně se na něho zahledím.

Když mě měl hájit u soudu, nebyl ani zdaleka tak ochotnej, krom zákonné obhajoby se ani nenamáhal pořádně otevřít hubu, teď je z něj najednou hotovej mecenáš a altruista.

„Jaký prostředky? Nerozumím. Než mě zavřeli, byl jsem jen obyčejnej chudák a na tom se přece nic nezmění.“

Shovívavě se usměje a sluchátko si přendá na druhé ucho.

„Když započítáme i vazbu, strávil jste téměř rok v zařízení s maximální ostrahou. Jako oběť takto závažné justiční chyby budete mít po stažení obžaloby nezpochybnitelný nárok na odškodné.“

Na okamžik se znovu odmlčí a přátelsky se usměje. Dobře, chce cálovat, tak OK, jestli si ovšem plánuje, že mě v tom hotelu, co tak velkoryse zaplatí, bude po večerech navštěvovat, tak to asi snad radši zůstanu tady.

„Pokud budete souhlasit, rád vás v té věci budu zastupovat, moje kancelář má s podobnými případy kompenzací justiční zvůle bohaté zkušenosti a…“

Jsem debil, samozřejmě, žádnej mecenáš, žádnej altruismus, a dokonce, i když by si asi dal říct, tak mě ani nebalí. Už chápu, pomalu sice, ale chápu, jde jen a jen o prachy. Přeruším ho.

„Může být,“ odvětím mu na oko lhostejně. Nakonec proč vlastně ne, nebyl zas až tak špatnej advokát, dostal jsem jen jedno doživotí, i když ty mrtvý byli tři.

„Kolik to tak asi bude? A kdy?“

Zatetelí se a sebevědomě si poposedne.

„Pokud se spokojíte s řekněme tak dvěma miliony, pak očekávám, že stát na takovou dohodu půjde víc než ochotně a vše může být urovnáno v řádu několika málo měsíců.“

Zatočí se mi hlava, i když si z toho tenhle úlisnej dědek určitě vezme svůj díl, tak je to sakra pořád o dost víc, než bylo v tý bance. Asi mám fakt svůj štastnej den, možná dokonce, že ten nejšťastnější, co jsem kdy měl. Jenže zázraky se v mém životě nedějí, spíš naopak. Mé zvíře, můj nový pán, si mě již brzy jistě najde…