Listopadová plískanice

Toho pozdního listopadového dne bylo mimořádně hnusně. Odpoledne to ještě šlo, ale v podvečer začal foukat velice silný ledový vichr, z nebe začalo padat cosi mezi deštěm, sněhem a kroupami. Zkrátka psa by nevyhnal. Seděl jsem na chalupě u krbu, popíjel čaj, relaxoval a občas jsem se nachytal, jak dřímám. Bylo už dost pozdě a počasí se neuklidňovalo, naopak vítr přidal ještě víc na síle a z útrob krbového systému kvílela meluzína. Místnost, kde jsem seděl, je větší, pro jednoho možná až velká. V místnosti je stůl se židlemi, dvě křesla, široká postel, kde se rád roztahuji a kde spím bohužel sám, ale další jeden až dva lidi by se tam vešli. Jinak nějaké skříňky s nádobím, oblečením a skříňka, na které je televize, kterou však téměř nepouštím. Vše, co single chlap potřebuje. Chalupa má pak ještě skromnou kuchyňku, předsíň, vedlejší pokoj, který je napojen na krb také, ale takové teplo tam není, no a pak nesmí chybět koupelna se záchodem, kde udržuji trochu teplo přímotopem.

Jedno z křesel mívám umístěné u krbu, kde rád sedávám a koukám na oheň, jak si vesele hoří a dělá útulno. Večerní pohodu ve vyhřáté chalupě narušil až Sebík. Sebík, můj věrný čtyřnohý přítel, který se mnou zůstal jako památka na další nevydařený vztah. Robustní dobrman, který budí respekt, ale ve skutečnosti je to pošuk a trdlo dohromady, je mazlivý, velice přátelský, a jak s oblibou říkám, je to jediný chlap, který mě nezradil. Sebík si nejdříve sedl naproti mně a snažil se mě hypnotizovat, když jsem nereagoval, přišel blíže a začal do mě šťouchat čumákem.

„No jo, Sebíku, potřebuješ ven, viď, ale je tam opravdu hnusně, že by ani psa nevyhnal.“

Sebík chvíli koukal, pak začal poskakovat a odfrkávat si na znamení, že prostě musíme jít.

„Sebíku, asi opravdu musíme jít ven, viď? Bobek už tě tlačí, až to hezký není. Půjdeme jen kousek, naštěstí jsme byli odpoledne na dlouhé procházce, když ještě bylo celkem hezky, viď?“

Sebík začal skákat a já se musel zvednout a jít do toho nečasu. Říká se o počasí, že psa by nevyhnal, to ale není případ Sebíka, který si pobyt venku užívá, ať se děje, co se děje. Pořádně jsem se tedy oblékl, zakuklil do silné nepromokavé bundy a vyrazili jsme. Bylo už skoro deset večer a venku byla apokalypsa. Ostrý vítr hnal do tváří tu podivnou směsku, co padala z nebe, až to štípalo, nutilo oči zavírat a jít po paměti. Sebík si lítal po louce, která vede podél cesty k místní vlakové zastávce. Na této končí i místní osvětlení a dál vede již temnotou kamenitá cesta, která za dalších pár set metrů ústí do lesa. Říkal jsem si, že když už jsme vyrazili, vezmu Sebíka až k lesu. Ale jak jsme se blížili k zastávce, slyšel jsem z lesa zvuky praskajících větví a dvě dunivé rány od toho, jak někde spadl strom. Usoudil jsem, že od železnice již dál nepůjdeme a tam, kde končí světla, se otočíme a půjdeme zpět. Beztak jsem cítil, jak mi přes kalhoty protéká voda, která do mě, díky vichru, narážela ze všech stran.

K mému překvapení jsem na zastávce viděl siluetu postavy, jak stojí u cedulky s odjezdy vlaků a mobilem se snaží na ni svítit. Kde se tady v tomhle šíleném počasí a hodině vzal?

„Dobrý večer,“ volal jsem na postavu. „Poslední vlak už ujel, teď pojede až ráno.“

Postava se ke mně otočila a přiblížila se, Sebík zpozorněl, ale jelikož je to strašpytel, tak se začal za páníčkem schovávat.

„Dobrej, no tak to je v hajzlu, já jdu teď z výletu, nestihl jsem poslední vlak.“

Snažil jsem se zaměřit, o koho jde, jelikož jsem si nejdříve myslel, že jde o někoho z místních. Zpod kapuce na mě koukaly dvě ustrašené oči a tvář mladšího kluka kolem pětadvaceti let, zpod kapuce bylo ještě vidět několik pramínků vlasů, ze kterých crčí voda. Bundu měl sice do přírody, ale neuzpůsobenou na déšť, respektive ne na takovouhle plískanici. Bunda byla úplně promočená a stejně tak kalhoty. Turistické boty měl bytelné, tak snad alespoň nohy měl v suchu.

Kluk pokračoval v řeči:

„A nevíte, je tady nějaký hotel nebo penzion, nebo alespoň hospoda?“

„Hele, nic takového, je tu jen hospoda, ale ta je otevřená mimo sezónu jen přes víkend.“

„To je v prdeli, taxík z města sem pro mě nepřijede, nebudou mi věřit. Tak já budu muset jít zpátky do Lazů.“

„Do Lazů? To je deset kilometrů přes les, jsi normální?“

„Co mi zbývá? Já mám čelovku, takže v pohodě.“

„To neslyšíš, jak v lese padají stromy?“

„Aha, to jsou ty divný zvuky, tak se holt schovám tady do boudy a počkám na první vlak.“

„Prosím tě, vždyť zmrzneš, jsi úplně promočenej. Víš co? Pojď se mnou, tady půl kilometru pod kopcem mám chalupu, tak u mě prostě přespíš a ráno půjdeš na vlak.“

Klučina se trochu zarazil:

„To ne, to je blbý, vždyť se neznáme.“

„A to chceš tady zmrznout? Jako je to na tobě, ale garantuju ti, že budeš rád, když z toho vyjdeš jen se zápalem plic, a to si nechci vzít na svědomí. A že se neznáme? To je pravda, ale myslíš, že jsem nějakej sadistickej vrah, kterej si v tomhle hnusu šel hledat oběť na stanici po tom, co odjel poslední vlak? Nebo že já si myslím, že ty jsi vrah a čekáš tady v tuhle dobu, až budeš moct někoho umlátit?“

Klučina se pokusil o úsměv:

„No to máte pravdu, když mně je to prostě hrozně blbý.“

„No a mně je blbý tě tady takhle nechat a věř mi, na nikoho jinýho už nenarazíš, je to vlastně klika, že jsem musel se psem.“

Klučina se rozhodl jít se mnou a pořád se omlouval za komplikace a opakoval, jak je mu trapně a podobně. To už jsme dorazili na chalupu. Konečně z té plískanice uvnitř. Už v předsíni bylo cítit příjemné teplo. Sebík se začal oklepávat, jak byl taky promočený, a tak jsem ho hned začal utírat suchým ručníkem, který mám stále připravený, jelikož Sebík umí přijít zvenku jako prase. Jak jsem ho utíral, koukal jsem na mého nečekaného hosta, stál tam a usmíval se nad tím, jak Sebík blbne, zatímco ho otírám. Vyjeveně koukal, oči vyvalené, zřejmě z probíhajícího stresu. Dvě zelené ustrašené oči, na sobě totálně mokrou bundu a kalhoty, ze všeho mu kapalo, až se kolem něj začala dělat malá louže.

„Prosím tě, co tě to napadlo chodit v tomhle nečasu a tuhle šílenou denní dobu na výlet?“

Klučina spustil, že to je delší příběh, ale ve zkratce jde o to, že měl jet v létě se svou přítelkyní k moři, ta se však s ním rozešla, ještě než odjeli. Proto taky nikam nejel a dovolenou tak nechal propadnout a šel raději do práce. Ke konci roku mu tak zbývá dost dovolené, a tak ji dostal nařízenou. Jelikož má rád pozdně podzimní přírodu, rozhodl se jet na týden do našich končin, kde je ubytovaný v penzionu v Lazech. Odpoledne to nevypadalo, že bude tak hnusně, a tak vyrazil lesem směrem k nám, že se vrátí zpět vlakem. Jenže jak se udělalo ošklivo, tak se mu šlo hůř a díky tomu mu vlak ujel.

Bylo vidět, že celou situaci dost podcenil a že je mu docela stydno. Bylo mi ho vlastně líto, i já taky párkrát podcenil situaci, ale naštěstí nikdy ne takto hodně. Soucitně jsem se na něj podíval a trochu razantně na něj promluvil:

„Tak za prvé, já jsem Míra.“ A podal jsem mu ruku.

„Dobrý den, já jsem Petr.“ A podal mi totálně ledovou ruku.

„Asi jsi mě ne přesně pochopil, říkej mi ty Míro, ne vy Míro! Jak to říct? No sice už jsem starej kořen, ale furt si myslím, jak nejsem mladej, tak mě docela uráží, když mi mladý kluci vykaj, na to si prostě nikdy nezvyknu.“ Mrknul jsem na něj. „Kolik ti vůbec je? Vypadáš mladě!“

„Dobře, Míro, je mi dvacet šest.“

„Za druhé, okamžitě si sundej tu bundu a celkově ty mokrý věci, jsi úplně podchlazenej! To jsi tam chtěl fakt zmrznout? Ruce máš ledový, až to hezký není,“ pokračoval jsem dál razantně a cítil jsem se jak starej fotr, co vyčítá synkovi jeho nerozvážnost. 

Sundal si bundu, dal si ji na věšák a na mě vykoukl opravdu vystrašený člověk, na hlavě husté hnědé vlasy, které nyní tvořily spíše malé dredy, jak byly mokré, zelené oči byly vykulené, ale posazené tak, že se mírně klopily. Štíhlá tvář na sobě měla jemné, tak třídenní strniště a hlava byla posazená na silnějším krku. Všiml jsem si, že i mikinu, co měl pod bundou, měl úplně promočenou, bylo jasné, že je mokrý až na kůži.

„Víš co, Peťo? Mazej do koupelny a dej si pořádně horkou sprchu,“ a ukázal jsem mu směr, kudy se vydat.

„Když, Míro, mně je to fakt trapný, já ti nechci bejt nijak na obtíž.“

„Nezlob mě, jsi promrzlej na kost, musíš se zahřát, to jsi mohl zůstat rovnou na tý stanici.“ Chápal jsem ho, taky by mi to bylo nepříjemné, ale snažil jsem se mu tak naznačit, že mám o něj starost. „A máš kliku, zrovna dneska jsem vařil polívku, tak až vylezeš ze sprchy, budeš mít horkou polívku, ať se zahřeješ i zevnitř. Jo a počkej, něco ti donesu na sebe.“

Šel jsem do pokoje, kde bývám především, vytáhl čistý ručník a přemýšlel jsem, co mu půjčím. Nakonec jsem našel froté župan. U koupelny jsem zaťukal, Petr zavolal, ať vejdu. Už na sobě neměl nic. Snažil jsem se na sobě nic nedat znát, ale zároveň jsem se chtěl pokochat tím pohledem. Petr byl vysoký zhruba jako já, ale tím končila jakákoli podobnost se mnou. Pevné ruce visely na kulatých ramenou, od nichž se tvarovala lehce vypracovaná prsa, která byla, na jeho věk, poměrně slušně chlupatá. Tam, kde končila prsa, se prostředkem vinul výrazný pruh chlupů, od něhož se do strany rozplétaly další, tentokrát již méně výrazné chloupky. Ty pokrývaly opravdu velmi mírně vystouplé bříško, které tak prozrazovalo, že si Peťa občas rád dá dobrou baštu. Hlavní linie chlupů směrovala až do míst, kde se obvykle nachází spodní prádlo, tam nyní byla umístěna Petrova dlaň, která si zakrývala to, co ho dělá mužem. Dolů k zemi se pak nesly dvě středně chlupaté nohy, na nichž bylo vidět, že rozhodně netrpí nedostatkem pohybu. Se zemí pak splývala dvě bílá, vlhkem scvrklá chodidla. Bylo tedy jasné, že i jeho boty byly zcela promáčené.

„Tady máš ručník a župan, přemýšlel jsem, co ti dát, jenže kdybych ti půjčil cokoli svého, stejně by to hned z tebe spadlo, tohle je jistější.“

Petr poděkoval a natáhl se rukama pro podávané věci, tím mi odkryl i ten zbytek, který tak cudně schovával v dlani. Musel jsem se v duchu usmát, jelikož bylo vidět, že je mu opravdu velká zima, ale i tak jsem mohl na vteřinku obdivovat zastřižený prostor nad penisem, který korespondoval s délkou hlavní linie chlupů na těle.

Posbíral jsem mu mokré oblečení ze země s tím, že ho dám sušit. Stál tam a krásně se styděl, chtěl jsem ho pohladit, ale to jsem si nedovolil. Alespoň jsem si všiml i jeho mírně ochlupené šťavnaté prdelky.

U krbu jsem rozvěsil jeho věci tak, aby co nejrychleji uschly. Dostal jsem se i k jeho boxerkám, které byly také durch. Nicméně představa toho, kdo je měl před chvilkou na sobě, mě nenechala chladným. Chvilku jsem si je prohlížel a představoval si opravdu různé věci. Nakonec mi to nedalo a trochu jsem si k nim i přivoněl. Byly nacucané, přesto jsem ucítil i trochu Petrovy přirozené vůně. Raději jsem toho nechal, jako bych se bál, že to Petr pozná.

Začal jsem hřát polévku a dal najíst také hladovému Sebíkovi. Ten se pustil do jídla s takovou vervou, že během minuty měl snězeno a odkráčel se uložit do svého pelíšku. To už Petr vstoupil do místnosti, na sobě můj velký župan, který byl snad o pět konfekčních velikostí větší než jeho velikost, a ručníkem si ještě sušil hlavu.

„Míro, to bodlo, jo a nezlob se, já jsem použil ten sprcháč, co tam máš, nevadí?“

„Peťo, když jsem tě poslal do sprchy, myslel jsem to tak, že je vše k použití, takže je jasný, že jsi ho použil.“ Byl jsem rád, bylo cítit, jak hezky voní.

„Ježiš, tady je příjemné teplo.“ Ale jak to dořekl, bylo vidět, že mu na rukou naskočila husí kůže a začal drkotat zubama. „Ty jo, ale mně je stejně nějaká zima.“

„No protože jsi brutálně podchlazenej, sedni si, polívka bude hned.“ Přinesl jsem mu talíř vroucí hovězí polévky. Petrovi bylo zase trapně, tak jsem ho spucoval, ať se furt nestydí, že kdybych to nechtěl dělat, tak to nedělám, a vysvětlil jsem mu, že se musí zahřát celkově a ne jen sprchou. Pustil se do jídla a já zatím přestěhoval i druhé křeslo ke krbu.

Když dojedl, podíval jsem se na něj a řekl:

„Tak polívka je na zahřátí málo, dáme si grog, co ty na to?“

„Jako grog mám rád, ale…,“ a bylo mi jasné, co chce doplnit.

„Nic neříkej, tady si sedni ke krbu, ten používám místo televize, tak dáme grog a budem se dívat na televizi.“

Petr se usmál, přesednul si ke krbu, ale zase se začal třást zimou, tak jsem vyndal peřinu pro hosty a přikryl ho.

„Fakt moc děkuju, Míro, já ti to ráno všechno zaplatím.“

„Tak tohle řekneš ještě jednou a jdeš zpátky na stanici. Co blbneš, topím tu stejně, tak jako tak, polívky je kotel, že to stejně nesním. Já vařit pro jednoho prostě neumím, no a jestli ti jde o rum, tak ten byl stejně v akci. Prostě buď můj host.“

Petr se zadíval do krbu a jen řekl:

„Tak dobře, hlavně ne zpět, tady je hrozně útulno, tak moc, že tohle mi žádnej hotel nedá.“

To mě hrozně potěšilo a naprosto spontánně jsem mu vjel do vlasů a zatřásl s nima a pohladil. Petr se na mě podíval zvláštním tázavým pohledem.

Hned jsem si uvědomil, že jsem se nechal trochu unést:

„Jé, promiň, já jsem občas takovej bezprostřední a chvála mi udělala radost. Ono to trochu asi vychází z toho, že nemám děti, a tak když mi něco přijde milýho, tak přesně tohle udělám.“

Petr se pousmál:

„Však v pohodě, akorát já už jsem trochu přerostlý dítě, ne?“

„No to sice jo, ale když se to vezme kolem a kolem, tak kdybych v nějakých devatenácti na nějaký diskotéce uklouznul, tak bych třeba měl syna tak starýho jako ty.“

To už jsem přinesl grog, rozsvítil jen malou lampičku, takže místnost intimně osvětlovala lampička a světlo ohně z krbu. Petr seděl pod peřinou jak bachratý medvídek a vykukovaly mu akorát nohy, hlava a jedna ruka, která držela hrníček s horkým nápojem.

„A co že nemáš děti?“ zeptal se najednou Petr.

Sakra, co rychle vymyslet?

„No prostě to nějak nevyšlo, furt jsem nemohl najít tu pravou a teď už je asi pozdě. Ono asi se mnou není jednoduchý vyjít.“

Petr se najednou rozpovídal:

„Ty ženský jsou potvory, co? Mně přijdeš hodnej, jako kdo se takhle postará o zbloudilce? To je jako já, měl jsem přítelkyni, chodili jsme spolu od mých sedmnácti let, jí bylo šestnáct a teď mě po tolika letech kopla do prdele. Že prej už mě nemiluje a zamilovala se do jinýho. No víš co, já dělám na přepážce v bance a ten její novej frajer je ajťák, no a hned byli na dovolený v Thajsku. No prostě bere o dost víc než já, tak mě hodila přes palubu.“

Ach jo, povzdechl jsem si, chudák kluk, takový skromný a narazil na takovou mrchu. Co bych za takovýho dal. Dál jsme klábosili o životě a já vařil další a další grog. Petrovi už nebyla taková zima, tak sundal ze sebe peřinu a seděl u krbu jen v županu, který se mu lehce rozvázal a jeho střed už nebyl ani zahalený. Po celé jeho délce koukala tenká mezera. Když jsme byli u čtvrtého drinku, bylo vidět, že se Petrovi zavírají oči a občas mu padá hlava. Přestal jsem na něj mluvit a pozoroval ho. Po chvíli usnul úplně, jemu i mně došlo pití, ale já se nechtěl pohledu na něj vzdát.

Jak jsem se pohnul, tak se probudil, podíval jsem se na něj:

„Dáme ještě jeden, ne? Dobře se s tebou povídá.“ Tady jsem tak nějak tušil, že neodmítne.

Přinesl jsem tedy každému nový hrníček a jeho mu položil na stolek, který mám také u krbu. Peťa poděkoval a začal zase usínat. Seděl jsem v naprosté tichosti a koukal na něj, jak spí. Byl opravdu sexy a nejraději bych ho pohladil znovu. Když upadl do hlubšího spánku, povolil svaly na nohách, a tak je víc roztáhl. Díky tomu se škvíra na županu roztáhla o značný kus. Jeho chlupaté tělo osvětloval plamen z krbu a já mohl sledovat jeho pohyby, jak dýchá. Sjel jsem pohledem i níže a viděl, že už mu není taková zima, jako když se odhalil ve sprše. Jeho ochablý penis ležel na oholených koulích a z předkožky vykukovala jen malá špička žaludu. Seděl jsem a skoro nedýchal, abych ho nevzbudil. Užíval jsem si to, byl to opravdu krásný kluk.

Najednou jsem si všiml, že se mu penis začíná zvětšovat a postupně mění svou polohu, až ztvrdl úplně. Stál tam jak svíčka, která má tak osmnáct cenťáků, žalud koukal z poloviny ven a po chvilce byla vidět i malá kapička na jeho vrcholu. Chtělo se mi ho hrozně dotknout, byl jako magnet, ruka mi cukala směrem k němu, ale naštěstí jsem se udržel. Přece jen jsem nechtěl zkazit tuhle chvíli. Petr se mi s důvěrou svěřil, aby přečkal tuhle velice ošklivou noc, tak toho nesmím zneužít. Prostě až zítra odjede, tak si ho musím pořádně vyhonit.

To už se ale chtělo spát i mně, dopil jsem a cinknul lžičkou o hrnek, abych udělal trochu rámusu. Petr se probudil, kouknul se okolo sebe a pak na sebe:

„Ježišmarjá, sorry.“ A rychle si ho schoval do županu.

„Co? Za co?“ A Petr hlavou poukázal na jeho erekci, teď už schovanou v županu.

Předstíral jsem, že jsem si teprve teď všiml:

„Jo taaak, neřeš!“ A mávl jsem rukou. „Peťo, půjdeme spát. Buď můžeš jít do té vedlejší místnosti, kde ale není takové teplo, nebo jestli ti to není blbý, se vejdeš ke mně na postel, místa je dost, už tam spali i tři.“

„No jestli nevadí, tak já radši v teple, přece jen furt mi není úplně teplo.“ Vstal a začal osahávat svoje trenky, co se sušily, ale byly pořád hodně mokré.

Pochopil jsem, o co mu jde:

„Hele, můžu ti půjčit svoje, ale budou ti velký, anebo v klidu, já normálně spím taky bez oblečení.“

Petr trochu váhal, tak jsem ho trochu povzbudil:

„Hele nemusíš nic řešit, stejně už jsem všechno viděl, tak myslím není po čem pátrat.“

Petr přišel k posteli, sundal župan a rychle zajel pod peřinu. Já naložil kamna, zhasl lampičku, svlékl se a taky ulehl. Chvilku bylo ticho, když jsem zase ucítil, jak se Petr třese.

„Tobě je zase zima?“

„Asi jo, jak jsem se přemístil, tak tady je asi o trochu chladněji.“

„Mám nápad, jak ti pomoct, ale neděs se, možná ti to přijde divný.“

„Jak divný?“ zeptal se.

„Hlavně buď v klidu, vím, že tohle ti přijde divný, ale nejde o nic úchylnýho. Můžu?“

„No já nevím, zní to strašidelně.“

„Asi tak, když to bude na tebe moc, řekni. Teď se otoč na bok zády ke mně.“

Petr tak udělal a já si nadzvedl svou peřinu, potom Petrovu a přiblížil se svou přední částí těla k jeho tělu tak, abych byl natěsno nalepený na něm. Nohy měl pokrčené, tak jsem mu svoje nalepil také na jeho. Rukou jsem pak objal jeho tělo a přitiskl na sebe.

„Peťo, tohle se dělá, když je někdo podchlazenej, prostě ti předám kus svého tepla. Funguje to bezvadně, jen je to prostě divný.“

„To ti řeknu, je to hodně divný, ale pravda je, že už teď mi není takový chlad.“

Leželi jsme takhle vedle sebe, bylo naprosté ticho. Venku zuřila vichřice, do oken rachotily nárazy deště a větve přerostlého jilmu. Uvnitř bylo ticho, teplo a v krbu praskalo. Byl jsem v tu chvíli v sedmém nebi. Mohu takto objímat hezkého, milého kluka snad v té nejintimnější poloze. Zapomněl jsem se a palcem ruky, kterou jsem měl na Petrově těle, jsem začal pohybovat tak, že jsem ho jemně škrabkal na hrudi. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a já cítil, jak mi pomalu, no vlastně dost rychle tvrdne, až ztvrdnul úplně. Navíc, dík naší poloze, tlačil přímo na Petrův zadek, což mě moc neuklidňovalo.

Chvilku bylo ticho, když se ozvalo: „Míro?“ 

„No?“ 

„Ty jsi gay?“ 

Chvilku jsem váhal, co říct:

„Peťo, promiň, ale jsem, no, ale vůbec po tobě nic nechci, to se nemusíš bát, a tohle se mi stalo tak prostě blbě, no. Já se otočím.“

Petr mi pevně stiskl ruku, kterou jsem ho škrabkal, a tu ruku mi vedl níž a níž, až jsem ucítil, že jsem v jeho rozkroku a jak mi ji pokládá na svůj tvrdý penis. Mlčel jsem a jen jsem rychle dýchal.

Petr se ke mně otočil čelem a povídá:

„V pohodě, já se nezlobím, naopak už tak dva roky přemýšlím, jaký to je s klukem.“

„Jako fakt?“ vytřeštil jsem oči.

„Jo, ale myslel jsem na nějakýho svýho vrstevníka, ale co, kašlu na to, teď je prostě příležitost.“ A vrazil mi pusu a já okamžitě cítil jeho jazyk na mých rtech. Hned jsem je povolil a začali jsme se vášnivě líbat.

Petr si lehl celým svým tělem na mě a líbali jsme se dál. Tělo na tělo, objal jsem ho a pak mu hned prsty začal škrábat záda od ramen až k zadku. To Petra rozpálilo, nechal líbání a jen hlasitě vzdychal, jak mu to bylo příjemné. Třeli jsme o sebe tvrdými péry, kdy Petrovo začalo být pěkně mokré, až jsem cítil, jak mi kapičky jeho šťávy stékají kamsi po stehnech.

Pak jsem si ho na záda otočil já, podíval jsem se mu do očí a z nich vyčetl vzrušení a hlavně touhu po zážitku.

„Peťo, teď mě nech chvilku pracovat, ale hlavně, když ti to bude nepříjemné, řekni, chci, aby se ti to líbilo.“

Petr se usmál, dal mi pusu:

„Neboj, Míro, vím, že s tebou to bude zážitek na celej život.“

Vrátil jsem mu další polibky, začal ho mírně kousat na uších a přešel na krk. Petr vzdychal, až to probudilo Sebíka. To mi dávalo jistotu, že dělám to, co mu je příjemné. Sjel jsem níže na jeho prsa a užíval si lízání jeho chlupaté hrudi. Chloupky mě jemně šimraly do jazyku, kterým jsem nyní už začal kroužit kolem jeho tvrdých bradavek. Nejvíce jsem si ale užil jeho silné chlupaté linky vedoucí středem těla. Jak blázen jsem ji olizoval od shora dolů a od zdola nahoru. Pořád tam a zpátky, Petr se kroutil a jeho bříško se zvedalo a klesalo, jak dýchalo. Chytil jsem ho za boky a zabořil se do jeho pupíku, který jsem zuřivě vylizoval. Peťa se prohnul a jeho mokrý pták mě začal šťouchat do brady. Uchopil jsem ho za kořen, podíval se mu do očí a olízl žalud. Petr syknul blahem, ale to už jsem si ho do své pusy vrazil a začal sát, abych z něho dostal veškerou šťávu. Petr začal vzdychat tak, že přehlušil i meluzínu v krbovkách.

„Počkej, zastav, já se asi udělám, ale ještě nechci, teď já,“ žadonil Petr.

Vzala se v něm vášeň, silně mě popadl a praštil se mnou o postel, dal mi pár polibků na tělo, pak sjel rovnou mezi nohy, začal mi cucat koule a pak si ho, bez pardonu, vrazil do pusy a sál. Byl vášnivý, ale zároveň roztomile nemotorný, užíval jsem si především to, že ho mohu hladit v jeho hustých vlasech. Pak se natáhl ke mně a zase se celý na mě položil a začali jsme se znovu líbat.

Když už jsme byli celí uslintaní, Petr se na mě podíval, jako by mi chtěl nahlédnout do hlavy:

„Míro, chci, abys mě omrdal, chci ho tam mít, chci být jako holka.“

Popadl jsem ho a přetočil na břicho. Kleknul jsem si nad něj a jemně ho hladil po zádech, pak jsem sjel hlavou k jeho šťavnaté prdelce a plesknul ji a bez pardonu do ní zabořil svůj nadržený ksicht a začal lízat. Petr řval jak protržený a snažil se mě svou rukou hladit po hlavě. Když jsem ji pěkně naslinil, rukama jsem ji roztáhl a flusnul do ní.

„Opravdu chceš projet tvoji nezkušenou prcinu?“

„Jo, to chci, chci ho tam mít celýho.“ A nadzvedl zadek jako malá kurvička.

Zajel jsem do ní prstem. Peťa heknul a začal zadkem kroutit. Šťoural jsem mu ho jedním a potom druhým prstem. Mezitím jsem druhou rukou vytáhl ze stolku šprcky a gel. Vytáhl jsem prsty a svým tvrdým ptákem ho poplácal po nadržené díře.

Jak jsem začal trhat obal od gumy, Peťa povídá:

„Míro, můžeš bez gumy, klidně mi tu díru vycákej.“

„Peťo, chtěl bych i já, ale zase nebudeme blbnout, tak dobře se neznáme, je to pro oba lepší.“

„Tak dobře, ale čuráka už tam chci mít.“

Nandal jsem si šprcku, pomazal gelem a ještě trochu mu dal do již tak hodně mokré díry. Zalehl jsem ho, začal líbat na krku a pomalu třel ptákem o jeho díru. Moje péro do něj vlezlo nejdříve jen žaludem. Podle vzdychů bylo jasné, že ho to zabolelo. Chytil jsem ho tedy za ruce a naše prsty se propletly.

„Neboj, budu pomalej.“

A v této poloze jsem se pomalu dostával hlouběji, až jsem byl nadoraz. Chvilku jsem ho nechal odpočívat a zvyknout si.

„Jsi sladkej,“ zašeptal jsem mu do ucha.

Pak už jsem ho pomalu začal šukat. Petr přidával na intenzitě vzdychů a bylo jasné, že je už povolený a že si to začal užívat. Vypletl jsem se mu z rukou a začal přirážet tvrději. Vyndal jsem ho a otočil si Peťu na záda, popadl jsem ho za kotníky a zvedl do výšky. V této poloze jsem do něj zajel už jako po másle. Začal křičet vzrušením a já do něj bušil, až to mlaskalo. Cítil jsem, jak mi koule narážejí o jeho prdel, to mě hodně rozrajcovalo.

„Tak co, Peťo? Když nebude mrdka v díře, chceš ji alespoň do tý tvojí roztomilý tlamičky?“

„Jo, Míro, prosím, chci ochutnat tvoji chlapskou mrdku.“

Byl jak hladová štětka, to mě natolik rozhicovalo, až to na mě přišlo. Vytáhl jsem ho, rychle sundal gumu. Chytil jsem Peťovu hlavu a přiblížil k ptáku, okamžitě jsem začal stříkat, takže první dávka šla na jeho ksichtík, pak už jsem mu ho vrazil do pusy a vykropil ji. Peťa pěkně držel a nepovolil. To, co mu přistálo na obličeji, jsem slízl a plivnul do Petrovy pusy. Petr tam ležel s tvrdou kládou, oči navrch hlavy a vydýchával se. Usmál jsem se na něj a natáhl jsem do pusy jeho čuráka. Chytil jsem ho za boky a sál ho, co to šlo. Byla to jen chvilička, když jsem uslyšel vzdychy, které zněly skoro jako pláč. Petr se prohnul a začal to do mě pumpovat. První dávkou se trefil snad rovnou do žaludku. Měl fakt plný zásobník husté šťávy a měl jsem co dělat, aby nic nepřišlo nazmar.

Když bylo po všem, Petr povídá:

„Míro, to bylo super, vůbec jsem netušil, že to může být s chlapem takhle skvělý. Ty bláho, to bylo něco…“

„Peťo, jsi úžasnej, takhle živelně už jsem si dlouho neužil, ještě že jsme se potkali, co?“

Pak jsme v objetí usnuli. Venku pořád řádilo odporné počasí, zato u nás bylo jak v ráji.

Ráno jsem se probudil o něco dříve než Petr. Ležel tam, péro mu opět stálo jak kámen. Já byl vyšťavenej jako nikdy, takže u mě se ranní stojka neprojevila.

Petr se vzbudil, podíval se na mě:

„No tohle mám každý ráno.“ 

„No to takhle kluci mívají, já po včerejším výkonu jsem úplně mrtvej. To víš, my starší už nepotřebujeme tak často.“ A začal jsem ho hladit po jeho péru.

„No počkej, Míro, už ne, když už ty nechceš. Navíc musím jít čůrat.“

„To, že já nemůžu, neznamená, že ty si nezasloužíš, a navíc jestli se ti chce čůrat, tak sleduj.“

A začal jsem ho kouřit. Tlak napuštěného měchýře způsobil naprostý výbuch slasti, kdy se třásl, jako by zase zmokl v té plískanici, a já si tak mohl vychutnat další mega dávku jeho spermatu.

Petr se oblékl, že půjde na vlak. Vyměnili jsme si telefony a já mu nabídl, že po dobu dovolené může kdykoli přijet a že budu i rád. Jinak samozřejmě kdykoli může přijet třeba na víkend nebo dovolenou. Petr mi pak napsal, že už to během dovolené nestíhá. Zůstali jsme ještě chvilku v kontaktu, ale pak mi jednoho dne napsal, že si našel přítelkyni, tak že už to na shledání nevidí. Nicméně mi ještě jednou poděkoval za azyl a za skvělou zkušenost, která mu otevřela zcela nové dimenze.

Doufám, že nová přítelkyně nebude žádná mrcha a bude si Petra považovat, další podraz si už prostě nezaslouží.