Nové štěně

No sláva, už je konec. Dneska se to v práci fakt vleklo. Práci obchodníka jsem tu vzal, protože si můžu vybrat, jestli budu v kanceláři, nebo vyrazím za klienty do terénu. Navíc to není stereotyp, což bytostně nesnáším. Ale dneska, když je venku takové vedro a klimatizace zase nefunguje, to byla v kanceláři vyloženě otrava.

Vyplňoval jsem tabulky a nemohl se dočkat, až si odpoledne zajdu zaplavat a na chvíli pak sebou plácnu na pláž, omrknu kluky a možná sbalím nějaké mladé maso. Je mi 28 a nejradši mám pěkné vysportované dvacítky, kterých je v okolí naštěstí dostatek.

Konečně ve výtahu a jako první. Pak už jenom skočím do auta a za chvíli jsem doma. Výtah však náhle s cinknutím zastaví.

„První patro? Zase někdo hrábnul na to tlačítko," nadávám a čekám, kdo přistoupí.

Dveře se otevřou a tam stojí údržbář: „Promiňte, pane, ale jestli jste chtěl do garáže, tak musíte po svých. Výtah má poruchu a do nižších pater nejezdí."

„Aha, no díky za informaci. Pár schodů mi snad neublíží," zabručím, nervózní z toho malého zpoždění a už se sápu po klice dveří vedoucích na schodiště. Schody beru skoro po dvou. Je tu jen pár slabých žárovek, které unaveně osvěcují jednotlivá patra, a tak není divu, že v tom spěchu málem narazím do dvou borců, které minu v prvním patře.

„… ale dobrej zajíc…," zaslechnu, ale nevěnuju tomu pozornost a pokračuju.

Když se ale blížím na konec schodiště, kde jsou dveře na parkoviště a líně tam pomrkává žárovka, spatřím ležet něco na zemi. Někoho. A asi brečí? Snad to není zase nějaký zlomený srdce, ty nemám rád.

„Ahoj, stalo se něco? Spadl jsi?" snažím se zjistit, o co jde, a až když přijdu úplně blízko, vidím, že je od pasu dolů nahý. Musí mu být maximálně devatenáct. Je docela hezký. Tmavé vlasy, možná hnědé. Hubený, ale ne se zrovna vysportovanou postavou. Kleknu si k němu a pohladím ho po zádech. Ihned se ke mně přitiskne a brečí snad ještě víc.

„Ale no tak, už je všechno dobrý. Já ti neublížím," pomalu mi docházelo, co se mu stalo a o čem mluvili ti dva borci, co jsem minul.

„Kuba," vysouká ze sebe s obtížemi.

„Já jsem Radek. Pojď, hodím tě domů. V autě mám nějaký oblečení na běhání, tak snad ti to padne," začnu ho zvedat, ale on mi to moc neulehčuje. Naštěstí není moc těžký, a tak ho nakonec vezmu do náruče. Je to pro mě tak jednodušší. Pověsí se mi kolem krku.

Položím ho na sedadlo spolujezdce: "Tak chvilku seď, skočím do kufru pro tašku a zkusíš si moje kraťasy," a přemýšlím, jestli je to vlastně nutné říkat, když by stejně v tomhle stavu neutíkal. V kufru sáhnu do tašky a vezmu kraťasy, a když zavírám víko, blýsknou po mě dvě modré oči a takový nevinný kukuč. Dochází mi, že je hezký, sakra. Přesně ten typ kluka, pro které mám slabost. Moc to řeším, prostě je to kluk, který potřebuje hodit domů, nic víc. Jdu k němu.

„Na, zkus si to," podám mu oblečení a sednu si na místo řidiče. Nemohu si nevšimnout jeho výbavy. Nic extra velkého, odhaduju tak 15cm, ale hezký. Ochlupení je ještě takové jemné a od pupíku se mu teprve začíná tvořit proužek směrem dolů.

„Tak kde bydlíš? Hodím tě tam," chci být už raději co nejdál od toho kluka.

Kuba na sebe mezi tím nasoukal kraťasy. Jsou mu velké, ale docela mu to sluší. Moje otázka ho ale nějak zaskočila, protože se provinile podíval na podlahu.

„Spadlo ti něco?" lehce do něho šťouchnu.

„Když já teď nemám kam jít. Přítel," hrdlo se mu sevře a začne zase nabírat, „spolubydlící, mě ráno vyhodil a řekl, ať se nevracím, nebo mě strašně zbije."

Sakra, ještě tohle. Proč tu vlastně není nějaký útulek na opuštěné kluky? Určitě by se uživil…

„A co hotel? Máš nějaký peníze?"

Jen zakroutí hlavou.

Přeci si ho nevezmu domů! Vím, jak to skončí. Je to ideální mladý kus, přesně jak se mi líbí. Z takových jsou super pejsci. A má tak krásný oči. Ale co, lepší se o něj postarat, než ho nechat chodit po městě. Za chvíli by z něho byla akorát děvka.

„Dobře, tak se připoutej."

„Pojedeme rychle?" koukne na mě rozesmátým obličejem s takovým vřelým výrazem, že mě až zabolí, když sáhnu po paměti pravou rukou do schránky mezi sedadly a vyndám autoinjektor.

Koukne na to a nevinně se zeptá: „Co to je?" a se zájmem tu novou věc sleduje, jak se v mé ruce přesune nad jeho stehno, prudkým klepnutím o sval se aktivuje a do těla mu vpraví malou dávku své náplně.

„Au! Co to děláš?" jeho výraz se v mžiku mění na vyděšený.

„Dal jsem ti lehké sedativum, budeš nějakou dobu spát. Ale neboj se, neublížím ti, ani tě nebudu znásilňovat," alespoň zatím, pomyslel jsem si.

„Chci pryč! Pusť mě ven!" trhá sebou ve snaze rozepnout pásy a co nejrychleji utéct. Ale tu snahu hravě zvládám kompenzovat jednou rukou, navíc ho už síla pomalu opouští a víčka začínají neúprosně klesat.

„Nebojuj s tím. Klidně usni, jsi v bezpečí," hladím ho po tváři. Zacuká rukou, asi na obranu, ale už tělu nevládne. Z oka mu uteče slza, hlava mu klesne na opěradlo a usne.

„Já snad to štěně budu mít rád," řeknu si a pak zařadím a vyrazím směrem za město, kde bydlím.

Mám malý domek se zahradou. Pěkně na samotě. Společnost mi dělá jenom říčka, která šumí asi pět metrů za domem a z části křižuje roh mé zahrady. Dům je sice menší, ale žiju sám, tak to stačí. Občas mám sice nějakého toho psa, ale ten moc prostoru nepotřebuje. Obývák spojený s kuchyní, ložnice, malá pracovna, záchod a koupelna.

Po předchozích psech mám pořád ještě výbavu jako pelech, obojky a další nutné věci ke zkrocení neposlušných a vzdorných jedinců. První pes spal v předsíni, ale druhého jsem měl už v obýváku vedle sedačky. Zjistil jsem totiž, že je lepší mít psa na očích a pod kontrolou. Ležení novému psovi samozřejmě připravím na stejném místě. Už jsem na to zvyklý a navíc tu mám ve zdi pevně uchycený kovový kroužek pro uvazování. Což určitě bude, alespoň ze začátku, zapotřebí.

Pelech je sice dost špinavý a páchne, ale zatím to stačí, pak to když tak přeperu. Vezmu Kubu do náruče a přesunu ho z pohovky na nové místo. Opatrně ho svlékám, abych ho neprobudil dřív, než mu dám obojek a připoutám k železnému oku ve zdi. Je nádherný, jak tam takhle spokojeně leží. A ještě sundat hodinky. Ty teď nebude potřebovat, pomyslím si a škodolibě se usměju.

Před ním jsem měl psa naposled asi rok zpátky. Byl o dva roky mladší než já. Souhlasil, že bude pes, že ho to moc baví. A nejdřív to bylo skutečně super. Ale pak začal dělat blbosti, hodně. A zlobivé psy já nemám rád. Přímo je nesnesu. Na prvního psa jsem rákosku skoro vůbec nepoužil, ale ten druhý si ji užil až moc. Nakonec jsem ho raději prodal kamarádovi, který ho pěkně vycvičil. A byl jsem rád, že to tak dopadlo. Mohl to taky skončit daleko hůř. Ale tuhle Pandořinu skříňku se snažím držet zavřenou, jak to jen jde.

Skočím si zatím do sprchy. Potřebuji trochu osvěžení. Pustím sprchu a ještě se zastavím u zrcadla. Někdy si takhle se svým odrazem pokecáme, ale většinou je konverzace omezena na hodnocení nás dvou, nejlépe v superlativech. Dneska se ale jen dívám na toho kluka s hranatým obličejem, černými vlasy a jednodenním strništěm. Potkat ho jinde, než jenom v zrcadle, tak ho určitě sbalím. Znalecky jen kývnu hlavou a vlezu pod sprchu.

Právě ze sebe splachuji mýdlo, když zaslechnu nějaký hluk z obýváku. Rychle mi dojde, že to je chrastění řetězu. Bleskově se osuším, natáhnu si tepláky a letím k psovi.

Je vyděšený a krčí se v rohu. Oči plné slz, ale strach mu nedovoluje brečet nahlas nebo vydat jiný zvuk. Když přijdu blíž, všimnu si, jak se celý klepe. Ještě víc se natlačí do rohu, jak se k němu přiblížím, a kdyby mohl, splyne se zdí jako chameleon.

„Kubo, neboj se. Neublížím ti," snažím se ho uklidnit a napadá mě, jestli ho někdo netýral, že se bojí tak moc. Většinou noví psi nadávají a vzpírají se.

„Nemlať mě, moc prosím!" řekne tenkým hláskem.

„Nezmlátím tě. Když nebudu muset. Musíš být hodný a poslušný pes. Když budeš hodný, budeš tu moc spokojený. Všechno ti postupně vysvětlím a uvidíš, že pravidla jsou jednoduchá."

Vezmu si vodítko a připnu mu ho: „Teď ti odepnu řetěz a pak tě tu provedu. Nedělej žádný blbosti, jo?" dojde mi, jak s ním zacházím. Jiného psa bych už preventivně zbil a pak si ho vzal se vším všudy. Ale tenhle je jiný. Mám sice nutkání podmanit si ho, ale mnohem více ho chci chránit a mazlit se s ním. Sakra, to štěně mě tak bere. Nikdy jsem gaučového psa nechtěl. Naopak jsem hledal ty těžko zvladatelné, které je třeba nejprve zlomit. To asi ten jeho kukuč…

„Nebudu dělat blbosti, slibuju," řekne vystrašeně.

Provedu ho po domě. Ukážu mu, kde spím já, že nikdy sám nesmí do mého pokoje a pracovny a taky kde má psí záchodek.

„Ta bedýnka s pískem je záchod?" nevěřícně kouká na bednu.

„Jo, tady můžeš čůrat anebo venku na zahradě, ale tohle máš jednodušší," vysvětluju a vím, že ostatní psi s tím měli ze začátku taky problém, tak to moc neřeším, „dneska ale ještě můžeš na normální."

Nakonec dojdeme do koupelny, kde ho čeká první koupání. Vysvětlím mu, jak to chodí, kde a jak bude stát. Než ale vleze do vany, musí se ještě vyholit. Má sice takové hezké jemné chloupky, ale mám rád psy úplně vyholené.

„Tady si lehni na záda, na ten kobereček," ukážu na předložku u vany a ze skříňky vyndám pěnu, holicí strojek a malé nůžky. Pozorně mě sleduje a je mi jasné, že přemýšlí, co s ním teď udělám.

Položím si propriety na zem vedle Kuby a rukama odtáhnu klepoucí se kolena. Snaží se je tlačit zase k sobě, ale to je jen slabý náznak vzdoru, kterým mě nezastaví.

„Co si myslíš, že ti chci udělat?! Jenom tě vyholím, ty troubo!" ten opatrný přístup už mě začíná trochu unavovat. Vezmu nůžky a nehledím na to, jestli zatíná prsty do položky, na které leží, nebo jestli tlačí nohy k sobě. Držím ho v potřebné poloze a pracuji. Rychle, ale opatrně, abych ho nestříhl nebo neřízl. Možná to tahalo víc, než by muselo, ale za to už si může sám.

„Tak hotovo," ručníkem otřu zbytky pěny, aby výsledek vynikl, „hezký, ne?" nezapomenu pochválit svoji práci. Jeho pták je najednou opticky větší a vypadá mnohem lépe. Navíc je teď krásně hebký. Škoda jen, že se nevzrušil, asi strachem z toho, co ještě přijde. Pořád se chvilkami ještě třese.

Kuba zírá nevěřícně na svůj rozkrok: „Jo…, hezký," sáhne si zvolna mezi nohy a nevynechá žádné místečko, které by neprozkoumal. Velmi opatrně rukou zajede i níž, jako by se bál, že tam nic nenahmatá. Hladí se. Myslím, že se mu to vážně líbí.

„Tak teď skoč do vany, vysprchuju tě," přikážu mu a on už poslušně vleze do vany, kde na čtyřech čeká, až ho umyju. Přesně podle instrukcí, které před tím dostal.

Umývám to mladé tělo. Hladím ho. Mnohem více, než je třeba na běžné namydlení. Líbí se mi víc a víc. I když je to trochu chrtík. Ale to se přece spraví pohybem a správnou výživou. Párkrát mu hodím klacek a začne se hezky formovat, pomyslím si a začnu se usmívat, když mi dojde ten dvojsmysl.

Všímám si, jak si tu péči užívá. Záda už má umyté, ramena a prsa, kam dosáhnu, také. Opatrně mu umyji obličej. Zase ho spíše hladím po tvářích, krku a dlouhými pohyby z čela až na ohryzek mu mýdlo opatrně smyji. Pak přesunu sprchu nad zadek. Kuba sebou trhne, když ucítí teplou vodu na konečníku. Pohladím ho pomalu po zádech a sjedu rukou až na zadek, ale v tu chvíli ucítím, jak zatne hýžďové svaly.

„Kubo, povol ten zadek! Dyť tě jenom myju!" řeknu mu razantně, a snad právě proto se po chvilce podřídí. Prsty poprvé projedou rýhou jeho zadku. Je malý a pevný a jeho dírka je červená s jasnými znaky po nedávném, ne příliš šetrném, aktu. Prsty kroužím po obvodu za stálého proudu vody. Cítím, jak se svěrač povoluje, až je díra krásně měkká. To půjde, pomyslím si.

Zvednu ho a začnu osušovat. Nemohu si nevšimnout té částečné erekce. Takže se mu to taky líbilo, to je dobře.

Zabalím ho do osušky.

„Teď si tě odnesu do ložnice," řeknu mu a uvědomím si, jak hrozně ho chci. V klacku mi cuká už hodně dlouho. Snad od té doby, co jsem ho vysvlékl a viděl ho spokojeně spát v pelíšku.

Kubu ale zase posedne panika: „Ne, ne, prosím, ne. Já nechci. Cokoliv jiného, ale tohle ne. Prosííím."

„Kubo," vezmu ho za bradu a z blízka se mu dívám do očí, aby bral vážně, co řeknu, „kdybys byl jiný pes, tak bych tě teď brutálně znásilnil, zmlátil a nechal přes noc připoutaného venku na verandě. Ale to se nestane, rozumíš?" V jeho očích se pozvolna panika vystřídala se strachem a to mi stačilo. Vzal jsem ho do náruče, odnesl na postel, strhl z něho osušku a otočil ho na břicho. Pod zadek mu složil část peřiny, na které ležel.

„Takhle drž, nohy dej trošku od sebe," přikazuji mu a teď, poháněný chtíčem, očekávám úplnou poslušnost.

Beru gel a malou dávku vymáčknu na dírku, která se trochu stáhne, jak to zastudí. Začnu rychle prsty díru zpracovávat a uvolňovat, a jakmile se tam pohodlně vejdou dva prsty, přilehnu. Pravou ruku položím mezi jeho lopatky, to kdyby se vzpouzel, a pak do něho zajedu. Celou délkou a na jeden příraz.

„Aaaa," tiše zaúpí, dusí v sobě bolest.

„Už je tam celý. Teď ti nechám pár vteřin, tak se snaž hezky uvolnit," rukou na lopatkách ho trochu poplácám. Vnímám, jak rychle dýchá. Jeho útroby mi příjemně prohřívají klacek.

Uteče maximálně deset vteřin, ale mně to přijde jako věčnost. Začnu přirážet. Moc ho nešetřím. Přirážím rychle a tvrdě tak, jak to mam rád. Musí si přece na pána zvyknout a nemá cenu to nějak odkládat. Vidím, jak kroutí obličej bolestí. Asi jsem větší, než je zvyklý. Nebo ho bolí zadek po tom znásilnění?

„Klidně kousej do peřiny, jestli to pomůže, nebo křič," zkusím mu poradit. Víc pro něho teď udělat nemohu. Pomalu ztrácím vědomí, jak mě zaplavuje ta slast proudící do celého těla z mého rozkroku. Přírazy jsou tvrdší a rychlejší.

Kuba hlasitě skučí, potí se, ale snaží se pořád držet prdelku nastavenou proti mně, i když peřina zpod něho dávno utekla.

Trvá to už jenom chvilku, když ucítím, jak se v mých koulích zmobilizuje dávka nedočkavého sperma. Mám pocit, že budu stříkat snad hodinu, jak je to silné.

„Aaaaargh," vykřiknu a plním Kubu několika dlouhými výstřiky. Pak v něm ještě pár vteřin zůstanu, pohladím ho a pochválím a potom se svalím vedle něho.

Kouká na mně, oči uslzené a jeho výraz tváře je neurčitý. Ani naštvaný, ani potěšený.

„Vím, bylo to takové rychlejší, ale horší to nikdy asi nebude," snažím se ho uklidnit a čekám, že se nějak vyjádří, ale pořád jenom kouká, i když o něco klidněji. Zatím mu utírám zadek, ze kterého pomalu vytéká moje extra dávka.

„Teď běž na místo," přikážu mu, když se k ničemu pořád nemá. Jakmile ale vstane, uvidím jeho vztyčený kolík. Ta velikost mě překvapí. Původní odhad se mi evidentně nepovedl. Dlouhý je asi osmnáct centimetrů, hladký a na konci je zcela obnažený červený žalud. Chvilku se zarazí, koukne na mě.

„Ne, to si musíš zasloužit. Psi smí stříkat, jenom za odměnu. Takže si to nesmíš udělat ani sám. Rozumíš?"

Sklopí zklamaně zrak a odejde, kolík se mu pohupuje do kroku. Jdu kousek za ním, až si vleze na pelech a usadí se. Odepnu mu vodítko a připoutám ho zpátky na řetěz a on na mě udělá takový kukuč, že mě až sevře u srdce. Prostě psí oči.

„Takhle na mě nekoukej," sakra, kdo se koho snaží vlastně ochočit?

Natočí hlavu lehce do strany. Profesionální vyděrač. S ním to budu mít hodně těžký, pomyslím si.

„Tak jo teda…," rezignuji a v duchu se nesnáším. Nikdy sem přeci nebyl taková citlivka!

Jemu se rozzáří oči a lehne si na záda a provokativně kouká s mírným úsměvem. Potvora.

Vezmu ho do ruky a cítím jemné tepání, jak se do něj snaží nahrnout další krev, ale už není kam. Je tvrdý až k prasknutí. Začnu ho pomalu zpracovávat. Kuba zavře oči a jeho dýchání se prohloubí a zrychlí. Dlaní levé ruky přejedu po těle a chytím jednu bradavku, lehce sevřu. Pak pomalu přejdu na podbřišek a udělám několik krouživých pohybů s mírným tlakem, a když ho pak pohladím po těch hladkých kulkách a prsty zajedu na díru, Kuba to už nevydrží. Celé tělo se napne v mírné křeči, hlasitě zasténá a z jeho kolíku začne řinout dávka teplé šťávy, která dopadá na břicho a prsa.

Pozoruju, jak se jeho tělo pomalu uvolní. Dech se zklidní a otevře oči.

Zadívá se na mne s vděčností, jako když nakrmíte hladového psa: „Děkuji, pane."

„To jsem si ale pořídil nadržené štěně," řeknu a Kuba se začne smát. V jeho pohledu konečně není znát žádný strach. Sáhnu si prstem pro trochu jeho šťávy a ochutnám, „a taky je to štěně moc dobré."

Na to se vyšvihne do sedu a letmo mě políbí na tvář.

A hele, on je mi snad vděčný a možná mě začíná mít i rád, proběhne mi hlavou.

Rukou jej obejmu kolem ramen: „No, Kubíku, myslím, že se k sobě hodíme. Co říkáš? Chceš být můj pes?"

„Chci," řekne stydlivě, „a budu hodný pes!" dodá s hrdostí.

Myslím, že našel, co mu před tím nikdo nenabídl. Možná v poněkud jiné formě. Ale má domov, kde ho má někdo rád, kde je v bezpečí.

Sem si jistý, že si spolu ještě užijeme hodně zábavy. Teď už ale vyrážím do klubu za trochou zábavy. Musím se přeci kamarádům pochlubit, že mám konečně nové štěně. Určitě mi ho budou závidět!