Houbaři

Cesta jej vedla stále dál, až se ocitl hluboko v lese. Krmelec vystlaný senem a jemně šumicí stromy dodávaly tomuto místu nádech romantiky. Koukl se na hodinky a uvědomil si, že k jejich setkání zbývá ještě notná chvilka času, něco přes půl hodiny.

Posadil se do voňavého sena v krmelci a začal rozjímat:

"Jaký asi ten Karel bude? Bude opravdu takový jako se představoval v dopisech? Jemný a přesto nezženštilý, bodrého srdce a vášnivě romantický? Přijde vůbec? Nevytvořil jsem si o něm utkvělou představu? Co když mi nebude vůbec sympatický? A proč právě navrhl toto odlehlé místo…"

Myšlenky se mu jen honily hlavou, čas rychle ubíhal a tu náhle uslyšel známý mužný hlas, byl jasnější než v telefonu, ano byl si jist, je to jeho Karel.

"Nazdárek, houbaři, nenašel by se tu jeden pěkný hříbek pro mě?"

Prudce se otočil a poprvé se mohl zadívat Karlovi do očí. Jasné, čisté modrozelené oči pod bujným klenutým obočím se zaryly Lojzovi do jeho. Byly přívětivé a se zářivým širokým úsměvem tak žádoucí. Prostoupilo jím neznámé teplo, cítil, jak mu zarajtoval příklopec u riflí.

Slova ze sebe nemohl dostat, posléze ze sebe vysoukal ono:

"Ahoj Karle."

Ale to už si Karel sedal těsně vedle něj do jemně rosou zvlhlého sena, položil na zem prázdný košík na houby a uchopil jej něžně oběma vypracovanými dlaněmi za jeho ruce, které měl nesměle v klíně.

"Tak co, Lojzo? Najdu tady toho hříbka?"

"Přijde na to…," odvětil Lojza a hluboce s vášní se Karlovi zadíval do očí, přivřel víčka, pozvedl bradu a prosil si tak o uvítací polibek.

Karel jej objal, přitiskl svou vousatou tvář na jeho rozpálenou červenající se líc a potichu mu zašeptal do ouška:

"Dovol starému houbaři, ať se pokochá právě nalezeným hříbečkem… Lojzíku, jsi vzrušující…, chci tě celého."

Lojzovi se rozbušilo srdce touhou a očekáváním, pomalu se ukládal do sena a přitahoval k sobě Karla, tolik ho vzrušil a to jen svou přítomností, co potom až dojde na to očekávané.

Ještě než ulehl, zašeptal plný vášně:

"Sněz si mě, ty můj houbaři, jsem tvůj!"

Karel vzrušením na nic nečekal a přilepil své smyslné rty k Lojzovým a oba se začali vášnivě líbat. Jejich jazyky se hluboko v ústech proplétaly a oba byli náramně vzrušeni. Jemně se začali kousat do rtů, lalůčků uší a líbali si přivřená víčka. Lojzík se Karlovi cele oddal. Ten začal pomalu rozepínat knoflík po knoflíku Lojzovy plátěné košile a něžně mu sál bradavky jeho ochlupených prsů. Přitom jemně, ale přesto pevně uchopil svou svalnatou rukou Lojzův naducaný příklopec, a aniž jej rozepl, masíroval Lojzův šourek a pevně tiskl a zase pouštěl jeho naducaného macínka.

Lojza už to nemůže vydržet, touží se dotknout Karlova rozpáleného těla, vykasává mu oběma rukama jeho mikinu, skončí na bedrech a tu hněte Karlovo bříško. Karel pomalu se slastnými steny rozepíná Lojzův příklopec a uchopí jeho neuvěřitelně ztopořený a macatý klacek, až jej rozpálený žalud hřeje v ruce, náhle se Karel přesune hlavou do Lojzova klína, ten vzlykne blahem a svého bimbáska zasune Karlovi hluboko do pusy. Kája nelení a vychutnává ten příjemný pocit mít Lojzův úd v ústech. Pohrává si jazykem s jeho žaludem a silně jej dráždí ze spodu na uzdičce, Lojza sténá rozkoší a rukama tlačí Karlovu hlavu do svého klína.

Karel nevnímá okolí, jen cítí, jak má našponované kalhoty v rozkroku, i on zatouží po Lojzových ústech, přes bříško a bedra se vrací k Lojzovu oušku a zašeptá:

"Míšane, můj klacek si žádá vláhu tvých úst… podhoubí se rozbujelo, hřiby neuvěřitelně rychle rostou."

Tato slova podložil bujarým smíchem a převalil se do rozváleného sena vedle Lojzy.

Ten neváhal a přetáhl Karlovi mikinu přes hlavu, vyzul mu holínky, které si Karel vzal do ranní rosy, pak stahoval kalhoty na gumě, a když náhle vystřelil Karlův mohutný pyj a plácl ho do pupíku, Lojza si uvědomil, že Karel nemá spodky. To jej ještě více rozrajcovalo, stáhl ze sebe všechny věci, a když oběma chlapíkům zůstaly jen ponožky, přesunuli se do středu seníku ani se nenadáli, leželi na sobě každý u hambínka toho druhého a vášnivě si kouřili.

Ač bylo po ránu chladno a seno tu a tam kousalo, nevnímal to ani jeden z nich a oba rozrajcovaní se soustředili na uspokojení toho druhého. Jako první se napnul jako struna Karel a s dusivým vzlykem rozkoše začal stříkat své semeno do Lojzových úst, ten hltal a sál, až se pomalu zalykal a v tu chvíli začal stříkat i on. Bylo toho také požehnaně.

Potom se unavení, ale šťastní, spontánně posadili vedle sebe a začali se utírat chumáči sena.

Jejich pohledy prozrazovaly, že se našli.

"Kdy půjdeme na hřiby zase, můj houbaři?" přerušil mlčení Karel a svůdně se usmál.

Lojza se na něj zamilovaně podíval a nesměle dodal:

"Rád bych šel co nejdřív s tebou, Kájo, to se naučím o houbách určitě všechno."

Oba se pomalu sbírali k odchodu, jeden druhému pomáhal sundávat stébla sena z těla, a když se začali loučit, objali se a mlčky vnímali šelest dopoledního lesního vánku, sluníčko vrhalo paprsky mezi stromy a z dáli pěli ptáci.

Když se Lojzík díval za odcházejícím Karlem, pomyslel si:

"Doufám, že se teď neprobudím a nezjistím, že to byl pouhý sen…"