Na pramici

"Jsem rád, Honzo, že jsi mě vzal s sebou na ryby," prohodil Lukáš, když nastupovali do pramice, která se kolébala u břehu na mírných vlnách jezera, přitom se na něj očkem usmál.

"Dobří přátelé by měli prožívat věci spolu, nemyslíš, Luky?" odpověděl Honza a odvazoval řetěz pramice od zaraženého kolíku na břehu.

Oba kamarádi se pohodlně usadili, Lukáš na záď a Honza do středu prostorné loďky, uchopil vesla a začal veslovat. Pomalu se oddalovali od břehu a vplouvali do ranní mlhy, která se vznášela nad hladinou.

Asi po patnácti minutách veslování Honza vesla odložil a pokynul:

"Tak rybáři, jdeme na to!"

Vzal bytelný prut, navlékl návnadu na háček a nahodil daleko od loďky. Nebylo vidět, kam návnada dopadla, pouze se ozvalo žblunknutí na hladině. Lukáš nelenil a nahodil také. Splávky se na vodě tiše pohupovaly a z mlhy se ozýval křik potáplic, které kdesi kousek od břehu učily lovit svá mláďata.

Asi po půlhodince marného čekání na zabrání se ozval Lukáš a přerušil mlčení:

"Honzo, začíná mi být zima. Mlha nechce ustoupit, potřeboval bych zahřát."

"Mám s sebou termosku s čajem, počkej dám ti napít."

Honza se pozvedl a zašmátral v batohu.

Když podával nádobu Lukášovi, tu se mu prudce ponořil splávek a od napjatého vlasce se prut převážil a sunul se k vodě. Honza na poslední chvíli po prutu chňapl, ale upustil termosku s čajem. Ani Lukáš ji nestačil zachytit a byla ta tam. Teplý čaj se řinul ke dnu jezera. Honza už zápasil s obrovskou rybou, která ne a ne povolit nápor. Stál v loďce rozkročen a vrávoravě držel kmitající prut.

Lukáš složil svůj prut a udržoval na zádi loďky balanc, aby se nepřevrhli. Přitom si všímal, jak se Honzovi napínají svaly na těle. Pohled na s rybou zápasícího Honzu ho nenechával v klidu. Cosi se v něm bouřilo. Cítil, že jej tento chlap vzrušuje. Stejný pocit už v něm narůstal v dobách jejich sílícího přátelství, ale nyní to je intenzivnější. Snad je to tím, že se s Jendou ocitl v naprosté samotě. Pochopil, že Jeníka děsně miluje a nejraději by na něj hned skočil, strhal z jeho svalnatého těla všechny věci a zulíbal jej.

Z přemýšlení Lukáše vytrhla až slova Honzy:

"Luky, podběrák, podběrák, honem, to je ale macek!"

Lukáš rychle popadá přichystaný podběrák, hrábne jím do vody blízko boku lodě a už oba táhnou do loďky kapitálního amura. Honza je zpocený, řinou se mu z čela kapky potu.

Macatá ryba se ještě plácá na dně pramice, když si Honza všimne Lukáše, jak je v obličeji celý červený:

"Promiň za ten čaj, ale podívej, ten kousek, bude hostina… Ty máš snad horečku, člověče, jsi rudý jako meloun…,“ směje se Honza, ale v očích je vidět, že má o Lukyho starost.

Lukáše však zima přešla, ví, proč zčervenal, ale přiznává:

"Je mi děsná kosa, asi jsem nastydl…"

"Tak víš co, posaď se blíž ke mně, vezmi si můj kabát a zahřeješ se!"

Lukáš se ochotně přesouvá na střed loďky a sedá si těsně vedle rozpáleného Honzy.

"Můžeme jet domů, jestli se necítíš, ale ještě jeden kousek by neuškodil. Co myslíš?" ozval se Jenda.

"Můžeme zůstat, Jeníku, začalo mě to bavit. Já to vydržím," říká Lukáš, přehazuje si Honzův kabát přes ramena a tiskna se k jeho tělu si v duchu blahopřeje. Nikdy mu nebyl ještě tak blízko.

"Přitiskni se ke mně a já ještě zkusím nahodit…"

Chvilku tak spolu mlčky seděli, když už to nemohl Lukáš vydržet a řekl:

"Honzo, říkal jsi, že přátelé by měli dělat věci společně…"

"No to bych řekl…," přitakal Jenda.

"Víš, chtěl bych se tě, Honzo, na něco zeptat…," odmlčel se.

"Poslouchám, povídej."

"No víš…, já prostě nevím jak do toho," řekl Lukáš a těsněji se s povzdechem k Honzovi přimkl.

Honza pocítil, jak se Lukáš třese:

"Nemusíme tu být, pokud ti je opravdu zima, Luky…"

"Ne, tak to není…, prostě, prostě tě strašně miluju…,“ vyhrkl ze sebe Lukáš.

Nastalo ticho. I potáplice zmlkly…

Po chvilce napětí Jenda pronesl s vážným tónem v hlase a slzami v očích:

"Lukáši, ty kluku jeden…, vždyť já taky a moc!"

Překvapeně se na sebe podívali a padli si do náruče. Oba se rozbuleli jako malí kluci. Zapomněli na mlhu a chlad, začali se vroucně líbat. Jejich vlasce v příklopcích se napružily, jako by oznamovaly, že brnkly na tu správnou strunu.

Teď po tolikaletém přátelství si vše konečně ujasnili. Kamarádí se spolu už léta a teprve teď přiznali jeden druhému, že to není pouze přátelství, ale láska. Nemohou nyní jinak než využít příležitosti a dopřát si v této samotě, kde jim jsou společníky pouze na dně loďky se plácající amur a ve větší vzdálenosti plující vodní ptáci.

Jejich vlastní ptáci jsou připraveni vyletět z hnízda. Honza se sune k příklopci svého milého Lukyho a v mžiku jej rozepíná, do úst mu náhle vjíždí pevně ztopořený pyj a Lukáš slastně volá:

"Jeníčku, ty můj chlape, pij, pij…, ach, aaach, hmmm, jsi skvělej, Jendóóó…"

Zima nezima, kluci ze sebe stahují své ošacení, vyhazují na svobodu i chycenou rybu. Ta plácne ocasem o hladinu a je hned v hlubinách. Oba milovníci se na nakupených věcech na dně pramice zmítají po svých tělech a dopřávají si největší slasti.

Lukáš chvilku dráždí jazykem šourek a pak uzdičku napruženého bejčka Honzova, když zatouží, aby byl v jeho nitru, hluboko, hluboko…

"Prosím tě, Jendo, zasuň svůj prut do mého pouzdra."

Na to se Lukáš v podřepu obrací zadečkem k Honzovi, pramice se nebezpečně kolíbá, ale oba toho nedbají. Honza vybaluje kousek masného špeku, který používal také jako návnadu, mačká jej v ruce a tře si jím svůj pevný úd. Pak masnými prsty vniká opatrně do Lukyho zadečku a pořádně promastí jeho hlubiny. Chápe se oběma rukama Lukášových hýždí, rozevírá půlky a pomalu vpichuje svůj klacek do toužící dírky. Nejprve pomalu, a když už je uvnitř a rozpoznává, že dobře klouže, pomalu přiráží hlouběji a hlouběji, až za hlasitých slastných stenů Lukáše vniká do hlubin až po kořen svého pyje.

Oba kluci jsou rozpáleni touhou a vášní. Jejich slastné hekání se roznáší po hladině jezera a přehlušuje křik potáplic.

"Ještě, Honzíku, ještě, pokračuj, to je krása, ach, aaach…"

"Luky, můj sladkej Lukyyy, mmmm, mmmm, ach…"

Honza, povzbuzen Lukášovými steny, přiráží svůj klacek až po svá varlata. Lukášův pyj se zasouvá do rukávu rybářského kabátu, který je přehozen přes střední lavičku pramice, o kterou se Lukáš opírá při souloži oběma rukama. Pohyby loďky na mírných vlnách umocňují požitek z tak krásného milování. První semeno začne stříkat Lukáš do rukávu rybářského pláště a následně jsou i jeho hlubiny naplněny prudkým a teplým proudem semene z Honzova pyje.

Pro krásu okamžiku si Lukáš ani Jenda nepovšimli, že mlha stoupla a začalo hřát sluníčko. Oba kluci leží vyčerpaní, ale spokojení na dně pramice a hladíce se po těle se na sebe zamilovaně koukají a mile se usmívají…