Bratrstvo I.

Kolik lidí, tolik chutí, tentokrát tedy něco pro příznivce drsnějších hrátek s grupáčem navrch pro ty, kterým jen jeden nestačí, pro všechny ostatní pak snad alepoň trocha zábavného čtení a nějaké barevné obrázky, tu a tam dokonce i s bublinkama.

A ze zvyku neopomenu samozřejmě ani obligátní doporučení pro čtenáře:

Následující příběh je zcela záměrně úplně ujetý a nepopisuje ani nezobrazuje žádnou konkrétní osobu či událost, neberte ho tedy prosím příliš vážně, je to skutečně jen autorovo multidisciplinární cvičení určené výhradně k rozjitření čtenářovy fantazie a nic z toho se nikdy nestalo. Takže asi tak. A pro ty, kdož by snad i přesto chtěli jít onen lovecký zámeček ať už z jakéhokoliv důvodu hledat, tak kde je, vám neprozradím, ani kdybyste mě na skřipec natahovali, a přísahám na koženou plácačku, že jsem si ho i s osazenstvem kompletně vybájil.

Nějak nedokážu pochopit, proč tady postavili nerovnoměrné i schody do sklepa, tak se, pokud vím, dělaly schody do věží a na hradby a ne do vězení. A vůbec, na co vlastně lovecký zámeček z první poloviny devatenáctýho století potřeboval vězení a k tomu navíc i s vlastní mučírnou. Kastelán sice, když nás tu provázel a školil, říkal, že byla vybudována na základech původního kláštera z třináctého století a mniši do sklepení tehdy údajně zavírali neposlušné spolubratry, ale nepřipadlo mi to jako moc pravděpodobné vysvětlení. Klášter totiž vypálili už Husiti a takového nezvedeného mnicha mohl opat navíc docela dobře nechat zamknout rovnou v jeho cele, vyšlo by to přibližně nastejno a s výrazně menšími náklady. Pro případné lapky či vzpurné poddané mi to zase na druhou stranu přišlo dost poddimenzované. V době největší slávy klášter obhospodařoval šestnáct vesnic, dva mlýny a nejméně jedno trhové místo, těch pár malých cel by tomu náporu darebáků určitě stačit nemohlo. I když teda středověk, takže možný je všechno, třeba se tu provinilci moc neohřáli a na šibenici putovali dřív, než stihli vyhladovět, nebo se k Bohu spěšně odebrat skrze nějakou tu před tím v mučírně nakoupenou poúrazovou infekci. Vězení tehdy nebývala zrovna hotel s ostrahou jako dneska.

Nicméně ať tak nebo tak, nic z toho stejně nijak nevysvětluje, proč to Eufembachové, než vybudovali ten zámeček, prostě nezasypali a namísto toho naopak celé nákladně upravili a lesní útočiště pro své lovecké kratochvíle postavili nad tím. Ptal jsem se kastelána, jestli se to tu neodkrývalo třeba až po znárodnění, nebo dokonce po revoluci jako spektákl pro turisty, ale prej že ne, tvrdil, že dispozice je původní a vše zůstalo přesně tak, jak to tu šlechta po válce nakvap opustila. Za socíku tu sice byl důchodák, takže v devadesátkách budova, poté co přešla pod památkový ústav, musela před zpřístupněním prodělat rozsáhlou zpětnou rekonstrukci, ale sklepení se žádné úpravy údajně nedotkly a to dokonce i přesto, že tu důchodci měli třicet let prádelnu.

Jediné, co pro turisty doplnili, je sbírka nástrojů práva útrpného, ale i ta, sice desítky let na hromadě naházená v jednom ze zazděných výklenků, tu už prý byla. Díky tomu zazdění o ní až do oné rekonstrukce nikdo nevěděl, proto přečkala řádění jak agilních pionýrů, tak i veškerých dalších sběračů šrotu všeho druhu a dnes je péčí pana kastelána znovu v plné kondici hřebem hlavního prohlídkového okruhu. A to i přesto, že na rozdíl od rabujících hord budovatelů světlých zítřků, vzhledem k nevhodnému uskladnění a absenci veškeré péče, pozornosti červotočů a dřevokazných hub pochopitelně neunikla. Krom kovových částí za ty roky téměř všechno dřevo buďto shnilo, nebo se rovnou rozpadlo, ale když současný kastelán nastoupil, vše za pomoci místních dobrovolníků z jakéhosi historického spolku opět postupně svépomocí zrekonstruovali a umístili zpět. Prý aby to tam nebylo tak prázdné a návštěvníci si měli nad čím jitřit představivost.

Abych pravdu řekl, celkem to rozjitřilo představivost i mně, nejvíc tedy ovšem mřížoví skupiny klecí přetvářejících dva jinak zcela nesmyslné výklenky v něco jako vězeňské boxy velikosti XS, novotou sice také už dávno nezářilo, ale středověké dozajista není. Odhadoval bych to tak na sto s přimhouřeným okem stopadesát let, strojně válcovanou ocel ve středověku prostě neznali, to mi nikdo nenakuká. Vůbec mi přišlo, že třinácté století je celé to podzemí i stavebně tak sotva ze třetiny a zbytek že museli vybudovat až s tím zámečkem Eufembachové. Někdo z nich měl podle mě prostě poněkud specifické choutky a k tomu navíc i dost prostředků je uspokojovat. Ostatně jestli bohulibé pohnutky současného pana kastelána jsou při tom obnovování historických artefaktů skutečně také jen čistě pronávštevnické, anebo alespoň z části zároveň nemaskují pro změnu jeho chlípné chutě, tak o tom bych rovněž měl jisté pochyby.

Když nám ty aparáty předváděl, v jednom kuse naším směrem nenápadně šilhal a šmíroval, jak se na to tváříme. Pravděpodobně by mě na tom skřipci sice asi nenatahoval, spíš by mi jen s chutí roztahoval nohy do praku, ale jistej si tím, že bych tam v tu chvíli s ním chtěl bejt sám, si po pravdě tak úplně nejsem. Bez ohledu na to, že jinak je to podle mýho soudu vcelku pořád ještě obstojně hratelnej chlapík v nejlepších letech. Pranýře, skřipec, žebřiny, kládu a klece ve výklencích nám i se sbírkou všelijakých palečnic a jiných husí kůži nahánějících středověkých vychytávek totiž prezentoval s tolika minimálně dvojsmyslnými, ne-li nepokrytě erotickými narážkami, až mi to přišlo trochu podezřelé. Uznávám sice, že lechtivé poznámky mají u povětšinou na oko se zardívajících návštěvníků úspěch téměř vždy, ale zdál se mi jednak nadšený a poučený možná až přespříliš, a navíc jsme nebyli běžní návštěvníci, aby na nás musel tyhle triky zkoušet.

Fanda odhadoval, že tam asi panstvo v minulosti pořádalo nějaký ujetý rituály, ale pokud to nebyly zrovna černý mše pro pár zasvěcenců, tak mi ani to nedává moc smysl, vsadil bych si spíš na to, že tam některý pán z Eufembachů pod záminkou loveckých výprav po nocích manželce za zády pořádal pěkně divoký orgie. Což teda na druhou stranu nevylučuje, že si k tomu nezřídil i nějakou tu tajnou společnost, vlastně ba naopak, doba tomu přála. Lidi bez televize a sociálních sítí se z přemíry volného času bezpochyby toužili i tenkrát nějak vyblbnout. A pokud byli z lepší společnosti a nevěděli co roupama, což asi v tomhle případě byli, chudáci měli, počítám, jiný starosti než si zadky natřásat po nocích ve sklepě, tak tehdy pochopitelně nezbývalo, než to držet hezky pod pokličkou, v tomto případě pod loveckým zámečkem uprostřed lesů. A moc bych nedal ani za to, že ten kastelánův dobrovolnicky historickej spolek může bejt klidně něco podobnýho. Trávit volnej čas opravou středověkejch mučidel mi totiž jinak přijde u normálních dospělejch lidí skutečně jako dost ujetej koníček. Pro rozjitřování fantazie návštěvníků tam podle mě mohli dát docela v klidu i obrázky.

„Fakt myslíš, že tam dolu nechodili spíš šukat?“ zahučím Fandovi do zad.

Zastaví se a otočí, světlo z jeho do tmy zářícího příručního reflektoru, kterýmu skromně říká svítilna, mě prudce oslní.

„Dávej pozor, sakra, ještě z tebe oslepnu,“ zasyčím nasupeně, „ty schody jsou už takhle o držkopád, a jestli je budu muset dávat navíc ještě poslepu, tak budeš dole fotit tak akorát polámanou mrtvolu.“

Sklopí světlo a potměšile se ušklíbne:

„Aspoň bys jako oběť středověkýho mučení vypadal důvěryhodně.“

„Blbečku!“ 

Zašermuju mu zaťatou pěstí před obličejem. Ucukne, udělá otočku a zmizí mi za obloukem schodiště.

„Už jsme tu,“ zahlaholí ozvěnou ze tmy a posvítí mi na posledních pár schodů ústících do mučírny.

Sejdu je přesto hodně opatrně, zejtra je pondělí, máme zavříno, signál tu dvanáct metrů pod zemí pochopitelně není, a kdybych se na něj svalil fakt hodně blbě, tak nás tu klidně můžou najít až v úterý ráno. Místnost osvícená pouze doširoka rozptýleným bílým světlem příručního reflektoru vypadá o dost děsivější, než se mi zdála, když jsem tu byl ve čtvrtek naposled se skupinou.

„Proč jsme s tím focením vlastně nemohli počkat na zejtra, anebo alespoň neřekli kastelánovi, že sem potřebujeme a nenechali si tu rozsvítit? Namluvit mu, že tu děláme něco na tu moji diplomku, bych myslím zvládnul.“

Sice mi přijde trochu ujetej, ale k vědecký práci by byl počítám vstřícnej a moje téma ho evidentně zaujalo, dokonce se dost podrobně vyptával, jak jsem s tím daleko, a ochotně nabízel i pomoc. Kdybych ho navnadil, že ho pak třeba uvedu jako konzultanta, určitě by nám tu nechal minimálně svítit. Reflektorů je tu ostatně tak třikrát víc, než by bylo třeba.

„Protože mám v úmyslu vyzkoušet tu tvoji mrdací teorii a on by sem chtěl jít určitě s náma.“ 

Zachichotá se a kuželem světla mi znova, tentokrát záměrně namíří na obličej.

Odfrknu si a naoko se na něj zamračím.

„V posteli by to bylo určitě pohodlnější, úchyle.“

Popojdu do místnosti a vyskočím si na desku skřipce, lavice nepříjemně zavrže, holt práce svépomocí, no, ačkoliv ono to ve středověku možná taky vrzalo, jenže to v křiku útrpně vyslýchaných nikdo neslyšel.

„Ale určitě ne tak zábavný a inspirativní,“ odpoví mi se smíchem, zatímco z batohu vytahuje další příruční světla a stativ s foťákem.

Proč zrovna já si musel vybrat brigádu s magorem, co touží mrdat namísto v posteli s nebesama v soukromý mučírně pána z Eufembachu.

„Tak jen doufej, že si vážený pan kastelán nechodí po nocích kontrolovat rajon, přišel mi dost divnej na to, aby tady klidně na vedlák po nocích moh’ chodil strašit nebo rovnou mučit nezvaný návštěvy.“

Vlastně není uplně divnej, ale na kastelána každopádně jo. Podsaditej, docela namakanej pořízek s pokérovaným předloktím a vizáží zápasníka se s mojí představou seriózního zaměstnance památkového ústavu a správce státního zámku prostě moc nepotkal. Jinak ovšem na druhou stranu když pominu brejle, tak vypadá, jako by vypadnul z vobrazu jeho knížecí jasnosti Filipa Albrechta z Eufembachu ve výhružné póze strážícího vchod nad schodištěm vstupní haly.

Jeho jasnost pochopitelně minimálně na tom vobrazu není pokérovaná, a i kdyby, tak má na tý malbě dlouhý rukávy, takže by to nebylo vidět, ale jinak se tváří i dost podobně nesmlouvavě a ty znaky, co jsou vymalovaný v knížce, nad kterou důležitě drží ruku, nejsou přesně ty samý, co má vážený pan kastelán umělecky vyvedený inkoustem pod kůží nepochybně taky jen tak náhodou. Docela mě to zaujalo a zkoušel jsem se ho na to přeptat, ale zamluvil to víc než spěšně.

„Kasteláni jsou divný z podstaty,“ odtuší vcelku pragmaticky Fanda a zaťuká si významně na čelo. „Když celej rok žiješ více méně sám na takovým místě, nemůžeš bej dlouhodobě úplně normální, to dá rozum.“

„Sám tu není,“ opáčím nesouhlasně. „Má tu toho domovníka, co vypadá jak masovej vrah na tripu. Mimochodem, viděl si, jak se oháněl tou sekerou? Tancoval u toho jak asasín. Bejt tam místo těch polen třeba já, naporcoval by mě na fašírku a ani by si toho rozdílu možná nevšim. De z něj strach.“

Jako jestli kastelán vypadá divně, tak tenhle týpek, ten vypadá rovnou jako zabijácký monstrum. Ani trochu se mi nelíbil už proto, že za ten už skorem tejden, co tu jsme, z něj krom pozdravu a jména nevypadlo slovo, zato jeho oči jsem už cejtil snad všude.

„Prosim tě, nepřeháněj, až budeš pár let každej den nejmíň dvacetkrát vybíhat těch dvě stě schodů ze sklepení až na půdu a zase zpátky i s kabelou vercajku na rameni a k tomu každý druhý vodpoledne štípat kubík dříví, tak tu budeš taky poletovat jak ninja. Prostě údržbář, tupá pracovní síla, nic víc.“

Asi má pravdu, ale moc mě to stejně neuklidnilo, i tupá pracovní síla může bejt nebezpečná. Netvrdím, že bych ho rovnou podezíral, že je na vedlák krom toho správcování ještě i asasínskej nájemnej vrah, ale daleko do něj nemá a do spárů bych mu každopádně padnout nechtěl.

Jestli má kastelán pokérovaný předloktí, tak tenhle týpek má počítám zkérovaný i péro, o kroužku v nosní přepážce ani nemluvě. Kastelánovi k tomu každou chvíli namísto šéfe řekne mistře a ten na to navíc i normálně slyší. Nemůžu si pomoc, ale za mě tu něco smrdí a to, že si spolu možná užívaj, je asi ještě to nejmenší.

„Jen aby, pokaždý když ho potkám, tak si mě prohlíží, jak kdyby mi bral míru na rakev.“

Rozsvítí příruční světla a s rukama divoce šermujícíma nad hlavou se mým směrem s doširoka otevřenou pusou výhružně zašklebí.

„Já nevím, proč furt musíš na všem hledat nějaký mouchy,“ řekne rozmrzele, když se zase zklidní. „Buď rád, že jsme vyfasovali takovou ulejvárnu, navíc i s ubytováním zdarma a stravou za směšnej paušál. Užívej života a netrap se malichernostma.“

Jenže jemu se to kecá, zatímco von si celej víkend pohodlně průvodcoval a vyprávěl turistům báchorky, já seděl v kanclu a dával s kastelánem za zadkem do pořádku papíry, a že mi na ten zadek celou dobu chtivě čučel, tak tím jsem si jistej. Ubytování, uznávám, má svoje kouzlo, postel s nebesama je moje premiéra, jenže taky pekelně vrže, takže se na ní v tichosti nedá ani otočit, natož vyhonit péro. Vůbec skorem všechno tady vrže, když jsem se předevčírem nad ránem plížil od Fandy, tak mě muselo bejt slyšet možná až do lesa, každá parketa na mě bonzovala v jiný tónině na celej barák i přilehlý okolí a kastelán si nás pak u snídaně prohlížel víc než zkoumavě. A to jsme píchali skutečně tiše a obezřetně, což mi po pravdě ani jedno moc nejde.

„No právě, těch šest turistickejch autobusů a s bídou stovku individuálů, co sem denně omylem zablouděj po naučný stezce, by dokázal provádět i jeden a ještě by se u toho půl dne dloubal nudou v nose. Nejde mi do hlavy, proč si dával na ředitelství požadavek na dva brigoše, když to tu levou zadní musí docela pohodlně zvládat i sám.“

Fanda jen neurčitě pokrčí rameny a systematicky instaluje foťák do stativu.

„Třeba doufal, že když si zažádá o dva, daj mu aspoň jednoho a ten že ještě navíc bude mít onačejší hrudník, než máš zrovna ty.“

Otočí se ke mně, udělá rychlý krok, plácne mi dlaň na tričko a rádoby vtipně se snaží něco nahmatat, jenže kde nic není, ani smrt nebere, a tak mě alespoň dloubne mezi žebra.

„Podle mě si tu chtěl přes prázdniny prostě nechat uklidit vod nějaký administrativně zdatný prsatice a na personálním ho pěkně vypekli. Viděls snad ten binec, co má v kanclu!“

Jo, ten jsem viděl, samozřejmě, ale zase tak hrozný to teda nebylo, papíry sice rozházený všude možně, v účtech ovšem ordnung, jak na vojenský přehlídce, a až na sem tam trochu toho prachu tam jako vysloveně špinavýho taky nebylo nic.

„Myslíš?“ zapochybuju. „Mně se to prostě nějak nezdá. Na to jak vypadá, pokud by skutečně chtěl, by podle mě nějakou babu na trvalej úklid a nejen na ten úklid určitě uhnal, dokonce i s perspektivou života v loveckým zámečku uprostřed temných hvozdů. A zas až taková samota to tu ostatně taky není, do vsi sou to sotva čtyři kiláky a do města dvacet minut vlakem.“

Štípne mě přes látku do bradavky a vzápětí znovu šťouchne do žeber.

„Jo, jenže přes les, a pokud ta cesta někdy měla na sobě nějakej asfalt, tak se zpátky na štěrk proměnil možná už v minulým století. Když v zimě nasněží, tak než to sem erár protáhne, tak počítám dřív přijde obleva.“

Nemůžu si pomoct, já to prostě vidím jinak, to, že tu jsme zrovna my dva, podle mě náhoda není a šťastná už vůbec ne. Kastelán se v jednom kuse tváří jak můj pan otec před pravidelným kázáním o morálce a ten údržbář nakukoval do kanclu pokaždé, když šel zrovna kolem, a díval se vždycky rovnou na mě. Hladově! Možná to dělá ta zpola vyholená hlava a kroužek, co má v nose, ale prostě z něj jsem z nějakýho důvodu nervózní.

„Já ti nevím, podle mě buď bude chtít vyklidit ten mrdník, co nám hrdě ukazoval na půdě a cudně o něm tvrdil, že je to depozitář, nebo to táhne s tím údržbářem a měli bysme se mít na pozoru. Protože jestli ti dva dostali chuť na mladý maso, tak nemáme šanci.“

Chytne mě přes šortky za nádobíčko a stiskne, hajzlík dobře ví, že jsem si nebral spodní prádlo.

„Už máš vidiny pomalu jak tvoje máti, ta taky, pokud pamatuju, vidí čerta za každým rohem. Dyk je mu nejmíň padesát, ten je v tom vohledu určitě dávno neškodnej. Když sem bral z kanclíku klíče, tak už bylo všude spořádaně zhasnuto a ze shora řvala televize jak v dobách toho socíckýho důchoďáku. Počítám, že vážený pan kastelán už je dávno v limbu. A ten tvůj masovej vrah vodjel dneska hned po zavíračce, jeho vykloktanýho džípa sem slyšel drtit štěrk, ještě sme ani nesrovnali papuče po posledním autobusu. Touhle dobou tak maximálně v hospodě vraždí šestou kořalku.“

Stiskne ještě o trochu víc a prstama mi zespodu prohrábne kulky.

„Takže pokud de vo mrd, budeš se bohužel muset spokojit jen se mnou, ale slibuju, že to bude stát za to i tak.“

Chytím mu ruku a vykroutím se ze sevření.

„Ty seš fakt debil. Snad si nemyslíš, že bych se zrovna před nima chtěl vohnout, nejsem magor.“

V duchu se však sám ze sebe trochu vylekám, uvědomím si, že mě to pomyšlení vlastně zase až tak neděsí, nebo teda děsí, ale tak nějak šimravě. Můj osobní gaydar nehledě na to, jak moc se to snažím ignorovat, totiž posledních pár dní v jejich společnosti vzrušeně pípá až povážlivě často. Ostatně Fandův názor, že každej chlap po padesátce je zákonitě na spodek mrtvej, na podkladě nejedné osobní zkušenosti fakt nesdílím. Pokud jde vo starší kusy, osobně jsem nikdy neměl důvod ke stížnostem. Kastelánovi je navíc sotva něco přes čtyřicet a Asasín, tak ten bude ještě nejmíň o dekádu mladší a jako impotentní důchodce na mě každopádně nepůsobí ani jeden, spíš navopak. S pohledem ulpělým na pranýři stojícím vyzývavě téměř přesně uprostřed místnosti se mi hlavou začnou honit podivné představy. Rychle je zaskočeně zaplaším.

„Doufám, že mě nechceš nacpat do tý klády?!“ zeptám se podezíravě, nejsem totiž jedinej, koho ta věc nějak moc zajímá.

Na tý instruktážní prohlídce to zařízení zkoumal na jeho poměry až moc pozorně, a jak se ptal kastelána, jestli je to funkční, tak mu doslova zajiskřilo v očích, když ho ujistil, že samozřejmě plně. Teda jako nebyl sám, koho to rozrušovalo, váženému panu kastelánovi se podle mě rovnou i zhouplo, když mu ukazoval, jak se to používá.

Demonstroval to pochopitelně na mně, takže jsem jeho rytmicky se pohupující nádobíčko, navíc na tuty bez podsvětí, měl rovnou u nosu a jsem si skoro jistej, že mu z toho pod těma volnejma pláťákama, co měl na sobě, i malinko ukáplo. I když teda nepopírám, že se mi při tom zhouplo taky, ten testosteronovej odér rovnou před čuní totiž nešel dost dobře ignorovat, navíc ty kalhoty byly z blízka celkem dobře průhledný, po pravdě tam klidně moh’ stát i nahej a to, co pod nima prosvítalo, za mě teda nevypadalo neškodně ani dost málo. Naštěstí jsem měl těsný slipy a ten flek, co se mi udělal na špičce, zvládly absorbovat bez ztráty důstojnosti.

„Jak si to uhádnul? To přesně mám v plánu, tebe do klády a kládu do tebe,“ zapitvoří se mi s úlisným úsměvem přímo do obličeje.

„Ti hráblo, ne?!” odpálím ho okamžitě bez přemejšlení.

„Do toho bazmeku mě podruhý už nikdo nedostane, na to zapomeň!“

Ještě se mi to začne líbit a co pak, takovou blbost není na koleji kam schovat ani nápadně, natož nenápadně.

„No to nehráblo, taková příležitost se už nebude vopakovat a bude ti to tam sakra slušet.“

Vypadá nějak moc nadšeně, podezřele nadšeně.

„Celý to natočíme a ty vobrázky nám na óefku vydělaj víc, než tu poberem za celý prázdniny, i kdyby těch autobusů začalo od zejtřka jezdit dvacet a každej návštěvník ti dal dýško v devizách.”

Když na to nic neříkám, na chvilku se tázavě odmlčí a zkoumavě si mě prohlíží.

„Nedělej princeznu, stejně ti to nikdo nevěří. Než sme šli, dal sem si lajnu, abych dýl vydržel, škoda matroše. Bude to bomba, věř mi, na oko tě do toho narafičím a obtáhnu tak, že si dva dny nesedneš, slibuju,“ pokračuje s licoměrnou naléhavostí. „Lidi nás za to zasypou prachama, uvidíš.“

Oklepu se nefalšovaným zděšením. Tohle jsme si nedomluvili, souhlasil jsem sice, že si sem na natajnačku dojdem zašpásovat a krom toho, že uděláme i nějaký ujetý fotky, který on si potom dá na profil, ale o tom jak moc budou erotický, nebo teda spíš pornografický, nebyla řeč, a o videu už vůbec ne, tím míň o tom, že to pak bude někde postovat. A toho kokeše si taky moh odpustit, stojí mu spolehlivě i bez toho, akorát potom pokaždý neví, kdy má přestat.

„No tak to ani náhodou, do toho nejdu, ještě to uvidí matka a okamžitě mě vydědí.“

Jakkoliv je samozřejmě nepravděpodobný, že by snad moje bohabojná máti sledovala buzní porno na OF, a k tomu navíc ještě z kategorie SM už proto, že naštěstí neumí pořádně ani zapnout počítač, tak u našeho pana faráře si tím už zdaleka tak jistej nejsem a ten starej pedofil by jí to, pokud by na to narazil a poznal mě, nepochybně rád promptně ukázal. Od tý doby, co jsem mu v patnácti vyhrožoval, že jestli mě nepřestane pod záminkou pokání za mé domnělé hříchy kroutit v prstech bradavky a dávat mi při tom ruku na zadek, tak to prásknu, na mě totiž skutečně láskou Boží neplýtvá.

„Neboj, mám to promyšlený, anonymita zajištěna, nejsem blbej, vzal sem kukly…,“ vytuší moje pochybnosti. „A taky kšíry pro sebe i pro tebe a nějaký bacátka. Trochu tě v tom před tím pošimrám na sedínce, a když to dobře naaranžujeme a nasvítíme, vydělá nám to na režii nejmíň na celej semestr.“

Tělem mi proběhne vlna obtížně přehlédnutelného vzrušení a zhmotní se do vzdutí za poklopcem, ví bohužel až moc dobře, co na mě platí. Takový nabídce se těžko odolává, alespoň trochu mě u toho plácnout se většinou zdráhá, respektive se o to nechává minimálně dlouze prosit a pak to stejně ještě jen tak hala bala odflákne. Tentokrát je zjevně s vidinou zaručeného zisku ochotnej prokrvit mi půlky před zásunem i bez doprošování, trochu mě to vlastně naštve, ale předem vím, že chtíč bude nakonec stejně silnější.

„Co se ti nelíbí, však to dělám pro tebe. Tajné společnosti novověku v českých zemích a jejich zasvěcovací rituály to je, pokud vím, tvoje diplomka, ne moje, já ti jen z čistého altruismu a lásky k historické vědě zajištuju osobní prožitek. Živá historie přesně podle docenta Skácela. Stejně vod něj potřebuješ ještě jeden zápočet.“

V pitvořivé grimase zkrabatí čelo, stáhne rty a výhružně na mě namíří prstem.

„Studenti, pamatujte, že osobní zkušenost a vlastní tělesný prožitek vydají za desítky knih…“

Jeho interpretace docenta Skácela je sice formou poněkud přehnaná, nicméně pokud jde o obsah, je předloze více méně věrný.

„Jako teda podle mě je to o dost příjemnější, než s ním v jutovejch hadrech bez spodního prádla trávit prázdniny u vykopávek ve svépomocně naaranžovaný keltský vesnici, co nás tam loni tři tejdny mučil bez teplý vody a splachovacího záchodu.“

„No tak jo,“ kapituluju nakonec pod náporem nezvratných argumentů, je to samozřejmě pitomost, ale sem nadrženej a chci s nim momentálně šukat, ne se hádat. „Ale žádný video, nastav to na sekvenční focení a pak to ještě proberem.“

Na druhou stranu uznávám, že ten zápočet od Skácela bohužel skutečně potřebuju a z tý pytloviny jsem měl loni opruzeniny ještě půl roku, to už fakt nikdy. I když teda stejně netuším, jak bych mu měl po prázdninách coby autentický historický prožitek prezentovat erotiku ve fejkový středověký mučírně. Nechal jsem se znásilnit zavřeněj v kládě v temnici pod zámkem, pane docente. Uznáte mi to? Ačkoliv, je to excentrickej cvok, třeba z toho něco pro něj nakonec použitelnýho bude. Navíc na mě celkem trpí, ostatně i moje diplomka, minimálně pokud jde o důraz na ty zasvěcovací rituály, byl víc jeho nápad než můj, já se jen snažil udržet pokud možno v novověku, abych s ním zas nemusel na nějaký vykopávky. Ale co už, když to nevyjde, tak si teď aspoň užiju a u něj si to pak nějak odpracuju. Když mu to pěkně podrobně popíšu, tak bude mít třeba pochopení. Jak jsem si při poslední zkoušce spletl Jaromíra s Mojmírem, tak jsem mu sice za to, aby mi nedal dvojku, musel pomalu půl hodiny olizovat ty jeho pětačtyřicítky haksny, ale musím na druhou stranu uznat, že bolavý čelisti a v křeči ztuhlej jazyk mi následně krom tý jedničky kompenzoval takovým gejzírem, že jsem pak už nemusel ani na voběd. Veškerej dostupnej obsah jeho proklatě nízko visících varlat mi v obrovským cákanci vypustil nejdřív na mandle a vzápětí na to mi poslal ještě druhou dávku snad až rovnou do žaludku. Péro má sice celkem ouzký, ale zato pomalu delší než ty jeho nohy, hotová gastroenterologická sonda. Mít na špičce kameru, mohl by si to rovnou účtovat jako vyšetření na pojištovnu.

„Měl bys mi bejt navopak vděčnej,“ pronese nakonec Fanda s hranou výčitkou v hlase, postaví se vedle toho převýchovnýho aparátu z prehistorický polepšovny nebo taky novověký herny jeho knížecí jasnosti, čemuž bych osobně věřil víc, a začne se pomalu svlíkat.

Je skutečně úchyl, a když má to správný prostředí, tak nekouká nalevo napravo a jen mrdá jak divoký zvíře. Jako ne že bych ho vysloveně miloval, ono taky o to mezi náma tak úplně nejde, protože krom toho, že je úchyl, je taky věčně nadržený prase a vyjma mě klátí ještě taky Edíka z druháku a nejspíš i tu pipinu, co jí předvádí rodičům jako svojí přítelkyni. Mezi náma je to prostě jen přátelství bez závazků zato s pro mě celkem přijatelnejma benefitama. Domů bych ho asi nechtěl, ale ty jeho permanentně plný koule a na povel tuhý péro mě příležitostně baví, zejména když mu stojí a slintá, což je právě teď.

Zuju si boty, seskočím zpátky na podlahu, z těla stažený hadry hodím i s botama ke zdi, bylo by blbý, aby Skácela potencionálně rušily v záběru a dílem odevzdaně a dílem natěšeně zamířím k němu.

„Kde máš tu kuklu, vole?“

Hodí ji po mně ještě dřív, než k němu po kluzký kamenný podlaze opatrně dojdu. Kšíry mi navlíkne už sám. Kleknu si k němu, a zatímco uvolňuje mechanismus na kládě, ještě si s ním trochu pohraju. Nejdřív si v puse chvíli poválím jeho kulky, má to rád, když se s nima dlouze mazlím jazykem. Moc často se neholí, docela to šimrá, ale i tak se mi to líbí, péro mi dole trčí vzhůru jako stožár a slintá. Pak ho chytím za zadek a nasunu se na něj. Pokaždý na to zareaguje stejně. Přidrží mi hlavu a zatlačí mi ho do krku, dokud se divoce nezakuckám, pak ho vytáhne, počká, až si tím, co chrčivě vykašlu, promáznu zespoda díru a pak to zopakuje. Nechce používat gel, prej že je od toho pak celej vopatlanej a ulepenej, takže se v tom směru musím pokaždý postarat sám. Ani zadek mi jaktěživo nevoblíznul, ženská že prej taky přece vlhne sama. Ta pipka, co jí doma hobluje, to s ním evidentně nemá zrovna jednoduchý. Jenže je to hezoun s velkým, takže si to holt může dovolit.

Když usoudí, že už jsem dostatečně promazanej, ještě jednou si pošle trochu kokeše do nosní dírky, by mě zajímalo, kde to měl schovaný, vzápětí mi zběsile pod náporem euforie naposledy prosviští krkem, až se znovu zakuckám, pak se ze mě bez varování uvolní, vytáhne si mě nahoru a do zadku strčí dva prsty.

„Připravenej?“ zašeptá mi natěšeně do ucha a otočí si mě. Jeho rozšířené zorničky mě v kombinaci s tou atrapou středověku trochu děsí, ale přesto se ohnu a krk i ruce vložím do otvorů, než za mnou zaklapne vrchní díl, projede mi na kámen ztuhlým pérem mezi zvlhlými půlkami a spokojeně zamlaská. Pak mě obejde, zacvakne západku a mechanismus zajistí na řetízku visícím kolíkem. Znejistím. Neříkal sakra, že mě do toho před focením jen tak na oko nakašíruje?! Výšku upraví tak, aby měl moji pusu k dispozici přesně tam, kde potřebuje, a nechá si olíznout špičku. V ruce si pohrává s malou koženou plácačkou, kterou si na to zjevně přinesl. Překvapuje mě, asi mu přišlo, že proplesknout mě sandálem, jak to dělá obvykle, když si sám nic nedodám, by nebylo vizuálně dost atraktivní. Několikrát mi ji dá olíznout, neskutečně mě to vzrušuje, cítím napětí a mrazení ve slabinách, mám chuť na něj zakřičet, ať už to neprotahuje, ale ovládnu se, až tak se před ním ponižovat nemůžu.

Konečně mě obejde a já ucítím nejprve mezi půlkami jeho v pozoru trčící úd a pak i na zadku tu malou koženou věcičku. Několikrát mi s ní přejede po kůži, než definitivně poodstoupí stranou a já se napnu v očekávání. Namísto rány se za mnou však ozve nejprve jakýsi šramot nebo snad přímo i kroky a pak jeho tlumený překvapený výkřik. Nevidím tam, ale je nepochybně jistý, že tu nejsme sami…