Požár

Léta padesátá – 1953

„Dobré odpoledne, pane Velebný, jablíčka jsou vidět už od zastávky. Tak kdy na ně vyrazíme?“

„Dobré, dobré, Bohoušku, ještě tak týden, abychom je nepodtrhli. A zastavte se v neděli na oběd, babičce přinesou zabíjačku. Bude prdelačka, jitrnice a jelítka.“

Mladík míjel pár domků, postavených ve dvacátých létech pro dělníky místní textilní továrny. Tehdy tu stála celá kolonie. Ale válku přečkalo jen pár z nich. Stejně jako továrna. Tu ovšem hned v pětačtyřicátém obnovili a i teď se přistavuje nová hala. Taky je jeden z těch, co rozšířili řady zdejších textiláků. Přihlásil se na nábor už na vojně. Měl štěstí. Vyučil se mechanikem se zaměřením na pletací textilní stroje. Moc si vybírat nemohl. Byl z domova mládeže, šoupli ho tam, kde bylo potřeba. Ale byl hračička, už v domově opravoval všechno, co se dětem rozbilo, a rád pomáhal, když se cokoliv zajímavého dělo. S oplocením, natíral a přišroubovával prkna, s houpačkou a kolotočem pro menší děti. Po učilišti vojna, teď místo ve fabrice a domov v malém pokojíku na svobodárně, kde bydleli mladí z textilky a dalších podniků. Větší nová byla ve městě, ale tam byly jen samé ženy. Ty taky tvořily většinu v továrně. Tady Na kopečku byla starší, poschoďová, dřevěná budova. Chodba a na obou stranách malé kamrlíky. Sprchy a záchody společné. Jako všude jinde. Kuchyňka, kuřárna, společenská místnost. Pro něj ovšem první soukromí. V děcáku jich bylo šest, na internátě čtyři, na vojně deset. Navíc všude se topilo v kamnech, tady měl malý radiátor z žebrovice. To ocení, až přijde zima. Žádné kýble nebo uhláky.

Minul poslední zahrádku, pak byl kus louky s březovým hájkem, stráň zarostlá šípky, trnkami, hlohem a kopřivami. Plošinku, než pokračoval řídký les, zcela zaplňovala stavba svobodárny, malá zděná kotelna, dílna, garáže a parkoviště, kde stálo pár aut. Už skoro v lese bylo volejbalové hřiště. Pár nadšenců sportu s balonem. Říjnové sluníčko docela hřálo. Prošel vchodem, pozdravil se se dvěma mladíky, co si šli ven zakouřit. Na nástěnce visela cedule, kdo má poštu, a upozornění, zítra se sbírá prádlo. To byla také zdejší výhoda. Co kdo chtěl vyprat, dal to do plátěného pytle s číslem pokoje. Jen musel mít číslo vyšito i na prádle. Zatím toho moc neměl. Měna ho zastihla v zeleném. Teď dostal jen náborový příspěvek a předčasnou zálohu. Musel si koupit skoro všechno. Na vojně ještě povyrostl a zmužněl, a když si měl obléct civil, co měl před dvěma roky, sotva se do něj vešel. Byl to docela problém, sice už nebyly lístky a poukazy na ošacení, ale v obchodech žádný výběr nebyl. Musel koupit to, co momentálně bylo.

Vyběhl pár schodů, které pěkně praskaly. Odemkl svou třináctku. Pověrčivý nebyl, tak mu pokojík s takovým číslem, na rozdíl od druhých, nevadil. Celkem velké okno bylo plné slunečního svitu. Vždycky neodolal přistoupit a pokochat se krásným pohledem dolů do údolí na město. Jen si musel trochu dlaní zaclonit oči. Hned pod oknem byl topný radiátor. Topilo se teprve dva dny a ne celodenně. Na vlnitých plechových žebrech měl položený ručník od rána. V rohu stůl a tři židle, v opačném dřevěná postel. Za dveřmi, kde byla dřív kamna u zděného komína, plechový stolek, polička, umývadlo, džbán na vodu a zrcadlo. V opačném rohu šatní skříň a stojací věšák. Pro většinu obyvatel nic moc, pro něj první samostatné bydlení. Na stolku, kde byla vedle i zásuvka, měl rádio. To dostal na rozloučenou z domova. Tady si na stěnu nad postelí udělal velkou nástěnku. Přišpendlil si tam pár fotografií z vojny. A hlavně různých pohlednic. Když někam jeli i ještě na domově, koupil si pohled z toho místa. Bylo fajn si po práci zavzpomínat na minulé události. Nejraději by si tam dal obrázek hezkého chlapce, ale to si netroufal. Už na internátě poznal, že je na tom jinak než ostatní kluci. Dobrodružné výpravy za děvčaty přes střechy dvora ho nelákaly. Smířil se s tím, že je, jak se říkalo, zkurveným buzerantem. Nemohl si pomoct, nešlo to jinak.

A na vycházkách z kasáren si svou jinakost potvrdil. V restauraci, kam chodívali na pivo, v kuchyni praskla voda. Na dotaz číšníka, jestli tu není instalatér, se zašel podívat, o co jde. Byla neděle, skočil do kasáren, kde byl v dílnách, přinesl si nářadí i kousek trubky a vodu spravil. Trochu se celá akce zapila a tak tak stihl návrat včas. Seznámil se při tom s mladým číšníkem, na další návštěvě si chlapci řekli, o co jde. Pak si vzal vycházku mimo okruh a strávili spolu jeho první noc. Nebyla jen jedna a byly to i chvilky ve skladu, zatímco kamarádi popíjeli. Věděl, že není sám, občas viděl i dalšího hocha zřejmě z nějaké školy, co se na jeho Lukáše usmíval. Ale neřešil to. Bylo to krásné zpestření vojenského zeleného života. Tady je mužských i mladých plný barák, ale kolikrát si poslechl řeči o teplých, vždycky po nějakém vtipu. Reakce byly ty nejhorší. No co dělat. Chvilku se prohlížel v zrcadle. Žádnou velkou krásou neoslňoval. Spíš průměr. Lepší průměr? Musel se usmát. Jo, úsměv. To bylo, co ho dělalo docela přitažlivým. Vlasy něco mezi pochcanou slámou a myší šedí, ohodnotil se. Celkem slušná postava. Docela ho v učilišti držela atletika. Zase žádný super zázrak. Ale nějaká druhá, třetí i bramborová místa na různých závodech. Miloval plavání, jen v zimě nebylo kde. A tady bazén taky není, jen venkovní.

Hned první den, co se nastěhoval, se šel projít k několika domkům a zahradám. Bylo vidět jablka. Určitě nějaká budou popadaná za ploty na cestě. Měl rád čerstvě uvařený kompot se skořicí a čaj z jablečných slupek. V jedné zahrádce zrovna viděl dědu, jak si staví k menší jablůňce žebřík. Taky na něj pomalu lezl. Najednou se jedna noha zabořila a dvojáček i s dědou se složil k zemi. Bohumil rychle proběhl brankou a milého dědečka pomalu zvedal.

„Nestalo se vám nic? Skočím nahoru zavolat sanitku.“

„Kdepak, nic mi není, jen jsem si trochu podřel koleno,“ vyhrnul si tepláky.

„To chce náplast a kysličník.“

„Až pak, musím mé drahé polovičce natrhat jablka na štrůdl.“

„Tak si tady sedněte na lavičku, já vám je natrhám. Teprv jsem se nastěhoval na svobodárku a šel se projít.“

Vzal košík a jablka natrhal.

„To jste hodný, můžu vás pozvat na čaj nebo meltu? A zítra na štrůdl.“

Dali si meltu, popovídali s babičkou. Druhý den se stavil na štrůdl. Další týden měl odpolední, ráno jim zašel do města nakoupit. A domluvili se na sklizni zimních jablek. Dnes se byl podívat ve městě na oblek, ale všechno bylo jen černé jako na pohřeb, počká. Měl noční a vypadalo to, že ji bude mít často. Střídali se po týdnech. Jemu noční nevadila. Doma ho nikdo nečekal, vyspal se dopoledne, v noci bylo nejméně práce, zato nejvíc peněz. Obden se stavoval u dědoušků Velebných.

„Jsem pán Velebný, ale do faráře mám daleko. Sem jsme se nastěhovali, když jsem šel do důchodu. Bydleli tu už moje rodiče, hned jak celou čtvrt postavili. Po válce zůstal jen tenhle kus uličky. Jinak to srovnal buldozer a zarostlo všechno nálety. Prý se plocha rozparceluje a prodá na domky. Jenže lidi po měně mají hluboko do kapsy. Raděj nevzpomínat. Zápotonda nás pěkně doběhl. A to už měli natisklý peníze prý v Rusku. Doufám, že nejste u nich?“

„Nebojte, já v tom měl trochu guláš, jsem z děcáku, tam je všechno jinak. Ale v internátě mě kluci teprve vychovali. To byl osmačtyřicátej a některý, sotva nastoupili, vyhodili. Nějak jsem vším proplul. Já nic moc lepšího nepoznal, tak dnešní dobu nenesu nijak těžce. Jsem šťastnej, že mám poprvé v životě cimřičku jen pro sebe, kde se nemusím na nikoho ohlížet. Jistě, tak žít navěky se nedá. Zatím jsem spokojenej i s málem. A rád vám pomůžu, jen bych doma ležel na kavalci.“

Vlastně zatím vůbec nevěděl, co by chtěl od života. Určitě by chtěl cestovat. Na dovolenou se podívat aspoň, kam to jde. NDR, Maďarsko, Polsko. Rád by viděl moře. Zatím si zajet do Tater. Vysoké hory viděl jen v kině. S domovem byli na zájezdu v Praze, v Brně, na pár hradech a zámcích. Mít malou zahrádku. Vlastní jablíčka. Co mu dnes nejvíc chybí, je touha jednak po sexu, ale i po příteli. Nynější samota, po které vždycky toužil, ho najednou začala tísnit. Zatím byl jen v jedné restauraci blízko fabriky. Spíš pivnici. Nějak ten pach rozlitého piva na kameninových táccích pod půllitry mu nevoněl. Sám pil pivo jen na žízeň a po jídle. Lahvová sedmička, ta byla i v závodní jídelně a v kantýně. Pivo a cigarety, to byly tehdejší výdobytky dělnické třídy. Ani jedno mu nepřirostlo k srdci.

Na neděli se těšil. Ke starouškům Velebným chodil rád. Nepoznal matku ani otce, jen pár zasutých vzpomínek, ne tak dědečka nebo babičku. Jen tety, vychovatele a učitele. Někteří byli i skvělí, ale vždy jen na pár hodin a pro všechny ostatní. Až sežene oblek, zajde si do vinárny. A možná… Slunce se už schovávalo za jeden z vysokých komínů. Brzy zajde v smrkovém lese. Noci jsou chladné. Šel si do kuchyňky opéct topinky a uvařit jablečný kompot.

„Ty vole, z toho se posereš,“ smál se jeden z dalších obyvatel, co si opékal klobásu. „To šetříš na Rolls-Royce? Přijde zase měna a budeš mít hovno. Já se radši dobře nažeru.“

„Nestraš měnou, ještě jsme si na ni ani nezvykli. Stejně když chceš něco pořádnýho, tak to seženeš jen pod pultem jako dřív.“

„Já se teprve přistěhoval a chtěl jsem si koupit oblek. Mají jen samý černý, jak na funus.“

„Oblek? No dal bych ti jednu adresu krejčího, snad ho nepráskneš. Měl za první republiky salon. Pohlídej mi guláš, ať se nepřipálí. Donesu ti kartičku.“

Hned se vrátil s papírkem. U ovocného trhu dvacet.

„Řekni nejdřív, že tě posílá Kulich. To budeš žrát suchý topinky?“

„Ne, mám k nim naložené tvarůžky.“

„Tak to chce pak pivo. Pořád říkám, že by dole mohli udělat kantýnu. Chodili by sem i lidi z okolí. Nikde nic není, až dole na sídlišti.“

Bohouš si načesnekované topinky naskládal zpět do pánvičky a šel pojíst. Tvarůžky miloval. Koupil pěknou hromádku tvarůžkových zlomků za poloviční cenu. Trochu papriky, pepře, kmínu a piva. Už se ve sklenici na okně změnily ze skupenství pevného v polotekuté. Taky po otevření to byla biologická zbraň, jak říkávali kluci na vojně. Kupovali je v Armě do pětilitrové sklenice a vždycky chybělo. Teď si nandával lžící na topinky. Tak to je mana nebeská. Pivo osmičku. Jedna na zapití bohatě stačí. S jídlem to bylo podle směn. Na ranní a odpolední oběd v závodce, na noční něco v papíru. Salám, sýr nebo saláty a pomazánky. Na snídani si přinesl pečivo od včerejška nebo z kantýny. Večeře, co se podařilo. Taky párkrát pojedl u Velebných, tak zase koupil velký kus bůčku nebo kosti na obíračku. Bábinka se sice čílila, že nic nechtějí, ale jinak by to nešlo. Uměl si vážit toho, když někdo cizí pro něj něco udělal. Cizí? Musel se zasmát. Všichni jsou cizí.

Další den se vypravil ke krejčímu. Hned po ránu. Ani si nešel lehnout. Opět milý dědeček. Poměřil si ho. Pak mu přinesl vzorky látek. Nakonec se shodli na jemné hnědi s proužky. Látka je ještě předválečná a byla také o něco dražší. Koncem prvního nebo začátkem druhého prosincového týdne. Dal zálohu. No co, bude mít dárek od Ježíška. Dárky. Dostávali je v domově. Sladkosti, ovoce, oblečení, pak knížky a potřeby do školy. A mezi sebou drobnosti vyrobené z papíru, dřeva. Pak zase knihy. Na internátě si domluvili cenu, aby se někdo necítil, že na lepší dárek nemá. Kluci, co s ním bydleli, nebyli zrovna z bohatých rodin, a kdo byl? Na vojně spíš legrace. Něco k pití, krabičky preservativů, oplzlé obrázky. S jeho číšníkem si udělali krásné odpoledne plné milování. Teď? S nikým se tady nijak neskamarádil, jen se staroušky. Bábince koupí teplý šátek, dědečkovi paklík tabáku a hlavně zrnkovou kávu. Už sice nemá astronomickou cenu, ale je pořád moc drahá. Všude kolem sebe slyšel jen nářky. Vnímal, co se děje, ale žádnou změnu neočekával. Byl zvyklý na hodně skromné poměry, v devětačtyřicátém i v domově mívali kolikrát hlad. Hlavně kluci, kteří by snědli víc, ale museli se uskromnit, aby zbylo na ty nejmenší.

V neděli ráno, jak přišel z práce, se jen opláchnul, uvařil si meltu a zakrojil pořádný krajíc. Vzal si teplákovou soupravu, na ní natáhl zelené montérky, co si při odchodu z vojny koupil spolu s jiným starším oblečením a prádlem. Sklidí jablka, mají se ohlásit mrazy. Taky tomu věnoval celý den. V poledne byla avizovaná prdelačka, pak jitrnice, jelítko, brambory a zelí. Ještě bude i večeře.

Dny ubíhaly, Všech svatých a za týden v sobotu výročí VŘSR. Místo práce byl mítink, jak to nazvali. Ředitel mluvil o významu Října, pak nějaký tajemník Strany, školní děti zazpívaly ruské a sovětské písně, svazáci recitovali oslavné básně. Přečetly se závazky. V jídelně všichni dostali klobásku a pivo. K obědu pak řízek a bramborový salát. Blížící se svátky trochu lidi uklidnily. Budou o dost chudší jak minulé. Bohouš už měl všechno připraveno. Na Štědrý den půjde k Velebným. Sice se zmiňovali, že mají syna a dceru, ale bydlí hodně daleko, syn je ženatý až někde na Východním Slovensku. Na svobodárně moc lidí nezůstane. Tentokrát měl denní směnu. Musí prohlédnout, jestli na něco nezapomněl. Docela se těšil. Svátky byly vždycky krásné. Vyšel z brány a zamířil k nedaleké cukrárně. Chytila ho mlsná. Dá si kávu nebo raději kakao a něco se šlehačkou.

Ještě než vešel, slyšel sirénu. Tak to někde hoří, pomyslel si. Chudáci lidi před svátky. Teď se rozezvučela i siréna v továrně. Kolem přejeli městští hasiči, za chvíli i tovární. Někdo ukazoval směrem k lesu za sídlištěm. Kouř, ale i plameny. Nejdřív myslel, že hoří les. Pak uslyšel křičet lidi, hoří ubytovna. Rozběhl se mezi sklady uličkami k sídlišti. Odtud už bylo jejich ubytovnu vidět. Hořela celá jako několik pochodní. Teď se teprve přes kouř prodraly oslnivé plameny. Šlehaly určitě několik metrů. Rozběhl se dál, už byl za sídlištěm. Dole se ještě valil kouř, ale i tam už převládaly plameny. Hned za uličkou, kam chodil za staroušky, už byla bezpečnost. Natažené šňůry. Přešel k hloučku zřejmě obyvatel domu. Některé znal od vidění. Vyslechl si, co neustále opakovali. Nikdo tam nesmí, objekt ze starého vyschlého dřeva se nedá uhasit. Hasiči, kteří stále přijížděli i z okolí, jen budou oheň kontrolovat, aby nechytl les. Lidé kolem nadávali, křičeli, nahoru cestou pustili jen sanitku. Snad tam někdo neuhořel?

Bohumila chytla najednou závrať. Musel se opřít o kmínek břízy. Uvědomil si, že má jen to, co má na sobě. Všechno ostatní tam hoří. U sebe má doklady, ty nosil vždycky, občas lidi kontrolovala Bezpečnost. Taky trochu peněz, kdyby chtěl ještě něco koupit. Na krku stříbrný řetízek, jediné, co mu zbylo po rodičích. A to je všechno. Dárky, jeho nový drahý oblek, fotografie z domova, ze školy, z internátu, z vojny, prádlo, oblečení, rádio i pár úspor. Ano, není v tom sám, ale ti všichni ostatní mají nějaký domov. Tady byli za prací. Zase si něco dovezou, až je někam provizorně umístí. Ale jemu nezbylo nic! Nic! Nic! Díval se na hořící budovu. Tam shořel i jeho dosavadní život. Co bude dál?

„Bohoušku, chlapče, pojď k nám. Tady nemá cenu stát. Nahoru tě nepustí. Jsi mladý, všechno si zase pořídíš.“

Ani si neuvědomil, že mu děda tyká. Šel, má pravdu. Tady nemá cenu být.

„Uvidíš, co zítra v práci. Někam vás musí dát.“

Došli k domku. Ještě se otočil. Teď teprve si uvědomil šum a praskot požáru.

Babička byla u plotny.

„Uděláme si kávu, koupila jsem trochu na svátky. No co, bude jiná. Vždycky sedíme v kuchyni. Tady máme ložnici, ale na druhé straně je pokoj. Není velký, ale můžeš tam zatím spát, než se všechno vyřeší. Musíme si pomáhat. Ty nám pomáháš, tak je řada na nás. Pomel prosím kávu.“

Podávala mlýnek zasazený ve dřevě s malým dřevěným šuplíčkem. Dal se do mletí a po tváři mu tekly slzy dojetí.

„Díky, moc děkuju, určitě nám něco seženou. Horší je, že jsem přišel úplně o všechno. Věci se dají zase pořídit, ale fotky z domova, z internátu, z vojny, zbudou mi jen vzpomínky.“

Rozvoněla se kuchyní káva. Ještě kus buchty s jablky. Ani hrníček, ve kterém si vařil jablíčkový kompot, mu nezbyl.

„Podíváme se vedle na kamna. Od loňských Vánoc se tam netopilo a doneseš si uhlí, máme i trochu černého. Najíš se, zatopíme v koupelně, natočíš si budíka na ráno a hlavně se pak snaž usnout.“

Šel si lehnout. Babička mu přinesla lehkou peřinu a ustlala na gauči. Hezký malý obývák, tmavé dřevo.

„Tady máš nové pyžamo, bude ti krátké a zase volné, no dědovi ještě koupím jiné. Ať máš pohodlí. Dobrou noc a promiň nám, že ti tykáme. Připadalo nám to vhodnější.“

Nemohl dlouho usnout. Je na tom, jako když ho tehdy našli. Měl jen řetízek na krku a to, co měl na sobě. Ale žije. Všechno si zase pořídí. Moc toho nepotřebuje. A tady má zatím krásné zázemí. Kde by teď byl?

Ráno ho v práci vítali s nadšením. Měli strach, jestli tam neuhořel. Někteří spali v tělocvičně školy, v kulturním středisku závodu, na nové svobodárně, kde se holky sestěhovaly po víc. Řekl, že přespal u známých. Vracel se ke starouškům. Nabídli mu, že tam může zatím zůstat.

„My budeme taky rádi, nákupy už jsou pro nás přítěž, leccos se musí opravit.“

V textilce ocenili, že si něco našel. Město chtělo z jara zbourat starý činžák. Tak se na rychlo přizpůsobí aspoň na zimu pro ostatní. Budou tam ovšem po dvou i po třech. Řešilo se pojištění. Něco by měli dostat, ale byly prý problémy v papírech kolem stavby. V podstatě už neměla být v provozu. Jen se na to nějak zapomnělo. Dostali zatím od podniku půjčku. Možná bude nenávratná. Ale na to se nedalo spoléhat. Taky mimořádnou zálohu přes ROHá. Nejvíc Bohumila překvapily ženské v práci. Domluvily se a přinesly plno věcí. Od oblečení po hrníčky na kafe. Ani to najednou nestačil odnést. Přitom většinu znal jen, že procházel kolem. Byl dojatý a moc děkoval. Pomalu si upravil pokoj u Velebných. Ke gauči malý stolek a židli. Taky půlku skříně na oblečení. Budou muset objednat uhlí. Dřív se topilo jen v kuchyni, do ložnice otevřené dveře. To byl trochu problém. Ale když zjistili, že je ze shořelé svobodárny, dostali mimořádný příděl. Pomalu si zvykal na nový domov. Kolikátý už?

Blížily se svátky. Bohumil měl většinou noční. Pořád někdo z kolegů chtěl vyměnit směnu. Ráno, když se vrátil a bylo potřeba, šel nakoupit. První vystál frontu mezi samými ženami v mlékárně. Mléko bylo ve velkých nádobách, odkud se nabíralo naběračkami do odměrek, které měly půl nebo litr. Každý si podal konvičku a řekl, kolik chce. Prodávalo se také máslo, tvaroh a jogurt v malých skleničkách se širokým hrdlem. Hned vedle byla pekárna. Tady brával chleba a rohlíky. Někdy velké slané pletýnky. Řeznictví mělo otevřeno od úterka. Fronta tam stávala už od pěti hodin. Zase býval jediným mužem. Ženské, co chodily často, se daly do řeči, a když šel po šesté z práce, držely mu místo. Tak občas donesl i hezký kousek libového. Na větší nákup vyrazil s malým dvoukolákem. Teď před svátky to byla mouka, cukr a lahvové pivo. Zvykl si na určitý řád v domku, který se trošku přizpůsobil jeho směnám. Obědvalo se v poledne, když měl ranní, o půl třetí. V neděli pekla babička vánočku nebo bábovku, v pátek byly buchty nebo koláče. Většinou s jablky, marmeládou nebo povidly. Hrách, fazole taky z vlastní sklizně. Vajíčka od domácích slepiček. Veškerá zelenina i pár brambor.

Naučil se říkat babi a dědo. Po pár dnech, jak říkal děda, zapadl do rodiny. Chystali se na svátky. Dají si malé dárečky a až po Štědrém dnu. Měl noční, končil na první svátek vánoční ráno. Byl týden před svátky. Nakoupil, ohřál si na vařiči meltu, chleba s marmeládou a šel si lehnout. Mohlo být po desáté, kleply párkrát dveře. Pak se mu zdálo, že slyší hovor. Kolikrát se stavila pošťačka na pokec nebo meltu. Vstal, natáhnul tepláky. Zajde do kuchyně. Když otevřel, u stolu seděli starouškové, paní v šedém kostýmku a chlapec tak sedmnáct osmnáct let. Zřejmě vyšší, károvaný svetr, jemná tvář, jen nezvykle bledá byla v kontrastu s černými vlasy poněkud zvlněnými, rozčesanými do stran.

„Bohoušku, to je naše dcera Veronika a vnuk Tomáš. Posaď se, přinesu ti žitovku.“

Podal si s příchozími ruku.

„Asi jsme tě vzbudili, promiň, no něco jsme probrali,“ děda se odmlčel.

„Víte, pane Bohumile, slyšela jsem o požáru, je mi to líto a chtěla bych vám poděkovat za pomoc rodičům. Velice si toho vážím. Doufám, že pochopíte i naši situaci. Tomáš na jaře maturuje. Snad se mu to podaří. Musí změnit školu. Tady na jedenáctiletce je ředitelkou spolužačka, tak snad. Do jara bych tady ráda Toma u našich nechala.“

„Jistě, to chápu. Požádám si o náhradní ubytování. Jen budou svátky. Nevím, jestli se tím bude někdo zabývat.“

„Ne, prosím, nechtěla bych, abyste odcházel. Jen nějak všechno vyřešit. Tom pak stejně půjde na vysokou. Snad. Je to složité a rodiče by byli zase bez pomoci. Pokud by vám nevadilo, je to jen pár měsíců.“

„No mně určitě ne, to záleží na vás.“

„V ložnici máme ještě kanape, když by se posunul nábytek a příborník dal do ložnice k nám, měli byste každý jednu stranu. Učit se může Tom i v kuchyni.“

„Pokud mu nebudu vadit, já jsem zvyklý z domova, internátu i z vojny. Mohl by si vzít místo u okna, je tam stolek. Já se chodím do pokoje jen vyspat. Co říkáš, Tomáši?“

„Mně vadit nebudete. Stejně mě nenechají maturovat. Vyhodí mě, to je víc jak jistý. Jen co někdo zjistí, kdo jsem.“

„A co chceš dělat, Tome? Pochop to, musíš se pokusit. Za otce nemůžeš, ale máš naše jméno a tady to snad nikdo nebude řešit. Vám, pane Bohumile, děkuji. Já, já měla Toma za svobodna a tak to zůstalo. Ale otec se o nás vzorně staral. I když jen finančně. Má svoji rodinu. No ti jsou na tom ještě hůř jak my. Zatkli ho, je ve vazbě a víte, jaké procesy teď probíhaly a probíhají. Já taky čekám, kdy s něčím přijdou. Jsem magistra v lékárně. Tome, prosím.“

„Tak snad se dáme do toho nábytku?“ začal opatrně děda.

Tomáš s Bohumilem vstali a šli za dědou do pokoje.

„Zajdu hned za ženskýma, ať příborník vyklidí. I tak bude těžkej. Sekretář by chtěl posunout.“

„V dílně na dvoře jsou krátké trubky. Podložíme a pojede jak po másle.“

Po másle to nebylo, ale posunuli ho. Ke kamnům přišla plechová zástěna. Nakonec hůř se stěhoval příborník přes prahy. Kanape odnesli kluci bez problému. Šli se napít piva. Bohumil řekl Tomášovi, ať mu nevyká. Přiťukli si lahváčema. Posunuli rozkládací stůl ze středu ke zdi. Byl tak mezi kanapem a gaučem. Ani na sebe v leže neuvidí.

„Je oběd, pánové, já se musím odpoledne vracet, další, co jsme nepřivezli, pošlu v balících.“

Ještě uvolnili druhou půlku šatní skříně, kam si dal věci Tomáš. Jeho maminka odjela. Dědeček s babičkou si šli jako vždy po obědě odpočinout. Bohouš nabral dvě misky jablečného kompotu. Sedli si s Tomem naproti sobě u stolu v pokoji.

„Nezlob se, dlouho tě obtěžovat nebudu, vyhodí mě. Ale máti nemá cenu odporovat. Děda a babička tě mají rádi. Nežárlím, abys neměl obavy. Vždyť já sem jezdil jen jednou dvakrát za rok. Ty jim tady se vším pomáháš. Já ani nikdy neměl otce. Nikam jsme nejezdili, pořád se šetřilo. Promiň, jsem blbec, tys neměl ani mámu, když jsi byl v děcáku nebo domově nebo jak se tomu říká. Jsem z toho doblblej. Nevím, jací tu budou mí spolužáci. Nejsem moc komunikativní typ. A dík za kompot. Krásně voní.“

„Mám ho rád. Vždycky jsem si ho dělával hned z prvních žňovek, které pak rychle zmoučnatěly. Třeba ti maturita projde. Jak se budeš učit, pokud bych ti vadil, když budu doma, tak stačí říct, stejně chci přes zimu dát do pořádku dědovi dílnu, dá se tam i zatopit.“

„Já, abych řekl pravdu, moc učení nedám, mám dobrou paměť. Jak jsi učení zvládal v domově? To si nedovedu představit.“

Povídali si. Při řeči si Tomáš ukládal věci do skříně. Převlekl se do teplákové soupravy s bílými lampasy. Dosti těsně přiléhající k tělu. Bohouš, aniž by chtěl, si začal uvědomovat, jak jeho pohled nabývá na erotické síle. Silueta hezkého těla před ním probouzela zcela jiné pocity. To si před tím neuvědomil. Bude asi těžké jen se dívat.

Tomáš šel do školy čtvrtého ledna. Vypravil se s Bohoušem na poslední nákupy. Kapra koupili z kádě hned u továrny. Velkého a celý pytlík jiker a mlíčí. Někdo chtěl rybu zabít a vykuchat, bez hlavy a vnitřností. Další brali hlavy na polévku. Prodala se každá šupinka. Zastavili se na poště. Tomáš zavolal a popřál za všechny mámě do lékárny.

V poledne jen polévka z luštěnin, krup a kořenové zeleniny. Večer kapřík, salát a smažené jikry a mlíčí. To v téhle úpravě Tom neznal a pochutnával si. Salát bude i další den s řízky. Poseděli u stolu, než šel Bohouš do práce. Dárečky si pak rozbalili pod velkým stromečkem ráno. Ještě ve štědrovečerním odpoledni, jen ve sněhovém poprašku, zašli kluci do lesa nad spáleništěm pro jmelí. Z několika zděných komínů zůstaly jen dva. Vyčnívaly ze suti a ohořelých zbytků jako stožáry. Na jednom zůstal i hromosvod. V lese bylo pár lidí s dětmi. Tomáš sundal zimník a vylezl na vysokou starou lípu na kraji lesa. Byla plná chomáčů jmelí. Shodil pro ně, ale pak i pro děti, co ho obdivně sledovaly. I Bohouš hodnotil jeho výkon. Jen trošku jinak než oči dětí. Byl rád, zdálo se, že si kluci docela rozumí. Taky si to oba s ulehčením řekli.

„Měl jsem z tebe obavy. Bylo mně trapně, že jsem se sem vetřel. Doma jsem byl jen s máti. Ta občas chodila do kavárny s kámoškama. A já někdy s kluky ze školy. Taky jsem jezdíval na kole, to mi tady chybí. Měl bych si ho přivézt.“

„To je stejný, taky jsem měl obavy. Kolo by nebylo špatný. Vyjet si po okolí. Tady můžeme do kina. Díval jsem se na plakát. Zvony z rákosu, Anna proletářka, Slepice a kostelník, Bylo to v máji, Temno. Ale taky promítají dva filmy z cest Hanzelky a Zikmunda po Africe. Na to můžeme jít, ne?“

„To určitě, vezmeme i babičku a dědu, v tom není žádná politika.“

Taky se na Afriku vypravili. Tomáš koupil lístky předem. Pak šli pomalu s přestávkami. Všichni byli nadšeni. V půli zpáteční cesty se zastavili v restauraci. Dali si svařené víno. Muži do každé nohy stopečku Becherovky. Je to lék, říkal děda. A svátky jsou jednou za rok. Kluci ještě doma chvilku poseděli u vína a vánočního cukroví.

„Je tady nějaká kavárna, kam chodí mladí?“ ptal se Tomáš.

„Vím o dvou, ale než jsem se někam vypravil, shořel mi nový oblek. U vás jsi někam chodil tančit?“

„Chodil, tančit ne, jen posedět s pár kamarády u dvojky vína. A můžeš si zkusit můj oblek, myslím, že ti padne. Mám slušné tři.“

„Nechám si zase ušít, ale až budou peníze nazbyt. Za nabídku díky. Můžeme se někam vypravit, podívat se, jak to tady chodí.“

„Aby sis nemyslel, že jsem kavárenský povaleč,“ smál se Tom, „jen vydržet celou neděli s máti byl problém. I když najít si opravdovýho kamaráda, to se mi taky nepodařilo. Byl jsem pořád pro všechny levoboček, ovšem, říkali tomu hůř a někdy mi dávali najevo, že jsem něco méně jak oni. To asi taky znáš.“

„Ale jo, jenže já se naučil brát to s humorem, že jsem z děcáku. A na internátě to kluci neřešili. Já se těšil spíš na samotu, ale ta mi shořela.“

„A tady jsem ti ji zničil já.“

„Nic jsi nezničil, naopak snad se z nás můžou stát opravdoví kamarádi, ne?“

Tomovi začala škola.

„První dojem? Jaký to bylo?“ ptal se Bohouš.

„No, nevím, tady je převaha holek. Ty vypadaly docela přátelsky. Kluci se zatím moc neprojevili. Jenom jeden se mě se smíchem ptal, odkud mě vyhodili. Ale snad to nemyslel ve zlým. Půjdu se zapsat do knihovny. Nešel bys taky?“

„Jo, to můžu. Než si něco koupím, tak to bude trvat. Půjčit se dá, i co by si člověk nemohl dovolit. Já teď trpěl mánií mít všechno svoje, ale požár mě z toho vyléčil. Zase nemám nic. Ale díky tvému dědovi a babičce mám domov. I když nevím, jestli to tak můžu nazývat. Jsem a budu vždycky cizím.“

„To je nesmysl. Už jsem ti říkal, jsi tady víc doma jako já. U vás v továrně, myslíš, že by mě tam vzali?“

„Vždyť děláš školu, co blbneš, přeci ji nechceš skončit.“

„Protože tuším, jak dopadnu, a na vojnu nejdu. Mám zdravotní problémy. Tak co mi zbude než lopata.“

„Na takový úvahy máš čas, až kdyby k tomu skutečně došlo. Jdeme do knihovny.“

V knihovně si hned vybrali pár knížek. Od kriminálek po cestopisy.

Kluci byli k sobě až moc ohleduplní. Pokud Bohouš v neděli dopoledne spal po noční, Tomáš šel do kuchyně. Naopak, jak Tom seděl nad nějakým úkolem, měl pokoj volný pro sebe. Když bylo slunečné počasí, chodívali si zaběhat do lesa.

Torzo spáleniště zůstávalo beze změny. Jen někdo vybral vše železné, zřejmě do sběru. Mezi komíny s čapkami sněhu zůstalo trčet několik ohořelých trámů. Bohouše vždycky trochu bodlo u srdce, ale už měl docela jiný život. Konečně napadlo dost sněhu a začaly mrazy. V Bazaru si kluci pořídili běžky. Sice už trochu odřené, ale jim o parádu nešlo. Vyjížděli po okolí. S termoskou melty nebo čaje a krajíci chleba se sádlem nebo marmeládou, někdy i s máslem a kouskem salámu. Nejraději ovšem s pěknými proužky špeku s hořčicí. Jeden měl vždy baťůžek a střídali se.

Tentokrát vyjeli hned v neděli ráno. Někde v hospodě si dají guláš nebo lečo. Vystoupali před polednem na menší lesní vršek, někde po kilometru dál měla být vesnice s hospodou, jak řekli Bohoušovi holky v práci. Když se dostali na kopeček, Tomáš se najednou sehnul, opřel se rukama o jednu hůlku.

„Nějak nemůžu, promiň.“

Bohouš si hned vzpomněl, jak kdysi říkal, že nejde na vojnu a má nějaké problémy. Ale zatím si nikdy na nic nestěžoval a naopak to byl on, kdo chtěl vždycky někam ven. Šel k němu a pozvedl ho k sobě.

„Tome, co je ti, co můžu pro tebe udělat?“

Byli od sebe jen pár centimetrů. Oběma šla pára od úst a namrzala na šálách. Bohouš pocítil strach o přítele a náhlou náklonnost, dávno tušenou.

„To bude dobrý, Bohouši, už ráno mně bylo nějak divně. Říkal jsem si, přejde to. Dojedeme k hospodě, tam si odpočinu.“

Stáli pořád u sebe a Bohouš ho pevně držel. Ucítil na svých ramenou Tomovy ruce. Vzájemně se ještě víc k sobě přitáhli, až se dotkli svými studenými nosy.

„Už je mi dobře, neboj, a krásně, ještě mě chvilku drž.“

Bohouš se přesto trochu oddálil, zato ho pevněji stiskl. Touha políbit Toma byla už neudržitelná.

„Pojedeme, pomaličku, pojíme a určitě odtamtud jezdí autobus do města.“

Tom neprotestoval. Taky se tak vrátili. I doma se ptali, proč se vrátili. Nechtěli staroušky vylekat.

„Všude je moc lidí, budeme si číst.“

„Jsem idiot, promiň, vím, že máš nějaké zdravotní problémy. Už jsme neměli ani běhat. Žádnou větší zátěž. V sobotu jdeme odpoledne do kavárny, pokud mi půjčíš oblek. Ještě jsme tam nebyli. Měl bys zajít k doktorovi. Teď si chvilku lehni.“

Tomáš si lehl, jen v teplácích a košili. Bohouš nasypal z uhláku do kamen. Sedl si na kraj kanape. Ucítil Tomovu ruku na své. A hned sevření.

„Díky, zůstaň tu chvilku, prosím.“

„To víš, že jo. Snaž se usnout.“

Svou ruku pomalu vymanil, jak chlapec usnul. Opatrně vstal a šel si sednout ke stolu naproti, aby na Toma viděl. Hlavou mu letěla spousta myšlenek. Vypadalo to, že Tomovi taky není lhostejný. Mohl to být jen strach, pocit ohrožení a v něm čekal pomoc. Určitě si nesmí jejich blízkost vykládat jako náklonnost fyzickou. Kdo ví, jak na tom je. Nic nenaznačovalo, že by byl jako on. A on? Vždyť měl jen Lukáše, nebo Lukáš jeho? Toužil po tom, těšil se, až bude někde sám, že si trošku pomůže ke štěstí. Ale jeho intimita shořela stejně jako všechno. Tady se bál. Jen v noci do pár kousků toaletního papíru a pak vhodit do kamen. Co je tady Tom, nic. Bude se těžko bránit nevyjevit svoje city. Do maturity je daleko. Najít si někoho ve městě, co by řekl Tomovi? Kam jde. A jak teď někoho takového najít. Uvidí se v kavárně. Když trošku víc popijí, ani si toho o svých minulých životech moc neřekli.

Večer se Tom probudil a zdál se být v pohodě. Přešel týden. Nijak se nezdálo, že by se nějaké zdravotní problémy opakovaly.

„Zkus si tenhle oblek, určitě ti bude a vyrazíme do kavárny. Nějakou korunu mám, ušetřil jsem z kapesného.“

„Myslíš? Je ti dobře? A peníze nech na mně. Sice na rozhazování není, ale zase tam nebudeme sedět jak chudí příbuzní na pohřbu. Jo, co nohavice?“

„Jseš v tom frajer, trochu kolínské, myslím, že i vázanky nám sedí.“

Babička ještě Tomovi vtiskla do dlaně zřejmě korunku na přilepšenou.

„Hezky se bavte, chlapci, mládí máte jen jedno,“ vyprovázel je děda.

„Já se poptal v práci. Je tady bývalá sokolovna, kde se dělají čaje. Restaurace a v sále se tančí. Bývá tam narváno a samý ženský. Já tedy o tanec moc nestojím.“

„Taky tak. Ještě bych partnerce pošlapal boty a zničil silonky.“

„Pak je vyloženě ještě z doby před válkou Stará kavárna. Hrává se tam na klavír a prý na housle. Chodí do ní střední a starší generace. Ještě vinárna, kde hrává cimbálovka. Taky oba hotely mají menší kavárny.

„Zkusíme tu Starou, ne? Bude to jako ve filmu z první republiky.“

Kavárna, kam směřovali, byla v kdysi krásném domě. Dvě patra s barokními sloupy v průčelí a zašlým reliéfem. Dvě další patra byla patrně dosti necitlivě přistavena za nebo po válce. Místy omítka s neštovicemi od střel. Vysoká, přitom úzká okna dávala tušit za nimi podobný sál. Spíš by tu člověk čekal nějakou modlitebnu než kavárnu. V šatně moc kabátů neviselo. Za prosklenými dveřmi s vybroušenými Gráciemi byl sál s bohatou štukovou výzdobou a zavěšenými křišťálovými lustry. Zatím svítily jen dva, v bočním, jakoby zalomeném sále do písmena L. Dvě řady plyšových, místy už trochu odřených červených boxů. Dál pak stoly pro větší společnost v druhé části sálu a na konci bar. Nebyla obsazena ani třetina. Na stolech bylo vidět kávu, dvojky vína, někde sedmička. Kluci zamířili k malému boxu v rohu u okna, kde většinu výklenku zabíral velký květináč z dřevěných latí, stažený obručemi jako sud. V něm byl obrovský filodendron s několika kmeny, co se pnul nad jejich i dalšími stolky podél oken, s množstvím visících vzdušných kořenů.

„Jako v zámeckém skleníku. Určitě pamatuje lepší časy.“

Chlapci se posadili a s obdivem si prohlíželi rostlinného veterána nad jejich hlavami.

„Krásný podvečer, pánové, vidím, že obdivujete našeho Augusta. Prý má sto let a přežil dvě války. Když tuto kavárnu otvírali, údajně ve třiapadesátém roce, ale minulého století, dostala ho darem manželka kavárníka. Od zahradníka Augusta, tak má jméno po něm. Vidím, jste zde poprvé, z daleka?“

Před nimi stál číšník, určitě už důchodového věku. Motýlek, sako smokingového střihu s šálovými sametovými klopami, jako by vystoupil z plátna dávného filmu.

„Ne, teď jsme místní. Oba jsme se přistěhovali. Já k prarodičům, teď o svátcích, kamarád pracuje v textilce a bydlí u nás po požáru ubytovny,“ ujal se slova Tomáš.

„Bože, to jste zřejmě přišel o všechno. Jak se k vám továrna zachovala? Asi nic moc. Vím, že někteří bydlí v činžáku, co měli bourat, ne zrovna v dobrých podmínkách.“

„Já měl štěstí. Jistě, hned se mě ujali starouškové Velební. Nějakou náhradu jsme dostali, pořád něco řeší, ale asi to vyšumí do ztracena.“

„Velební, z bývalé kolonky? Na kopečku? To jsou dobří známí, ale dnes už z dávné doby. Určitě by je nenapadlo, že ještě chodím do práce. Kdysi jsme tady pořádali plesy. Promiňte, prosím, nechal jsem se unést vzpomínkami. Vaše přání?“

„Asi zatím kávu, máte cikorku nebo žitovku? A pak si dáme sedmičku vína. Nejsme žádní znalci, necháme si rádi s výběrem poradit.“

„Máme obojí, myslím cikorka se nejvíce blíží pravé kávě. I ta někdy bývá a se šlehačkou? Vídeň?“

Seděli u přinesených vysokých sklenic s ouškem. Šlehačky bylo určitě nad normu. Tvořila na pohárech vysokou čepici. Pěkně se dala uzobávat malými lžičkami.

„Skutečnou kávu jsem pil až na internátě. Jeden z mých spolubydlících měl mámu v obchodě s lahůdkami.“

„Do měny byla šíleně drahá, i teď stojí moc, ale hlavně málokdy je. Ale za války se dělala i z žaludů, bukvic a hrachu.“

„Kde co se nahrazuje. Cukr cukerínem, máslo margarínem, marmeláda z řepy.“

Starý číšník jim přinesl sedmičku vína.

„Dnes je všechno v litrovkách, moc velký výběr není. Šéf občas něco sežene mimo běžný trh. Tohle je z Mikulova. V podstatě je to Chardonnay.“

Obřadně vytáhnul vývrtkou zátku a nalil před Bohouše. Ten ochutnal a pokynul.

„Děkujeme vám za výběr.“

Číšník dolil sklenice, popřál dobrou chuť a příjemnou zábavu. Kolem směrem k baru prošel starší muž v černém obleku a v rovněž černých šatech dívka s houslovým pouzdrem. Bokem od baru byl klavír a malý taneční plácek. Potom mladý vrchní představil dvojici a popřál všem dobrou zábavu. Hudba nepůsobila nijak rušivě, dalo se při ní povídat. Známé skladby z filmů a operet. Slunečnice, Hm, hm, ale i melodie od baroka po swing.

„Je tady zvláštní atmosféra, opravdu jako v předválečných filmech.“

„Já, co jsem někdy chodil se spolužáky a kluky ze sousedství, taky nic jako tady neznám. U nás hrával malý taneční orchestr třikrát do týdne. Tenhle August, za sto let, to bylo lidských osudů. Chtěl bys znát, Bohouši, co nás čeká?“

„Určitě ne. Rozhodně je líp, když nic nevíme. Doba není příznivá pro nic. Mě se až tolik nedotkla, nikoho nemám, ani měna, ale nejsem slepý. Všechno je jinak, než nám slibovali. Politice vůbec nerozumím, ale že by z lidí, co prošli válkou, koncentráky a osmačtyřicátým, se najednou stali zrádci, to nechápu. Promiň, tys to taky odnesl a vlastně nemáš proč.“

„Nemůžu otce soudit, neznám ho, a co říkají lidi, na to nedám. Když jsem byl menší, tak mně vadilo, že se k nám nehlásil. Pak jsem spíš byl rád, že ho se mnou nespojují. Dnes, jak někdo zjistí, kdo otec je, mám po škole. Chápu máti, snaží se mě uchránit, aspoň abych udělal maturitu. Na vysokou se stejně nedostanu. Tam se lidi prověřují detailně, takže někdo to na mě vytáhne a je konec. S tím místem ve fabrice to myslím vážně. Jen nevím, co bych tam dělal, když nebudu nic.“

„Na to máš zatím čas.“

Bohouš jim doplnil sklenice.

„Chutná?“

„Asi jsme na tom stejně. Já když byl párkrát s klukama, tak se moc neřešil výběr. Prostě pilo se, co bylo. A na co bylo. A obojího moc nebylo,“ rozesmál se Tomáš a část vlasů mu sjela přes čelo. Jen si je prohrábl rukou.

Bohouš se taky zasmál. Pocítil chuť znovu neposlušné vlasy shrnout na Tomově čele. Představoval si, jak stojí naproti sobě a přidržuje si hlavu, aby… Objednal druhou sedmičku.

„Jsem rád, že vám u nás chutná. Přinesl jsem pár slaných tyčinek, jestli mohu. Bývají mandle, ale momentálně. Tak příjemný večer. Naproti hudby jsou i dva stolky slečen, pokud holdujete tanci.“

Chlapci se na sebe podívali. Pak se zase rozesmáli.

„Neholdujeme, jen jsme si přišli popovídat v hezkém prostředí.“

„Nebo se mýlím?“ řekl Bohouš, když číšník odešel.

„Nemýlíš, holek mám dost ve škole. Všechny ženský jsou moc zvědavý. Co u tebe v práci?“

„Já si s nimi moc nepopovídám. Tam se nikdo nezastaví. A zrovna ani moc o řeči nestojím.“

„Myslím, že každý má určitou mez, pak už je to soukromí. A to sdílí jen s někým, kdo je mu hodně blízký.“

„Soukromí. To bylo něco, co jsem niky neměl. A pak, než jsem si ho užil, mi shořelo. I když tys měl na mysli jiné soukromí, viď?

„Promiň, jestli se tě to nějak dotklo. To jsem nechtěl a vlastně jsem ti teď i ten zbytek soukromí vzal.“

„Mně nijak nevadíš, spíš naopak. Sice celý život jsou kolem mne vrstevníci, ale s nikým jsem se nijak nesblížil.“

„Já, já jsem rád, že jsi u nás. Když si večer povídáme o knížkách, filmu, posloucháme gramofon nebo rádio, chodíme do lesa, na běžkách. Je to jiný než dřív s klukama. Je mi tak zvláštně krásně. Až mám trochu strach.“

„Strach? A z čeho? Když je ti krásně, není důvod mít strach.“

Tomáš se napil, chvilku pootáčel v ruce se sklenicí.

„Nezlob se. Je to něco, co jsem nepoznal a neměl bych poznat, zvlášť k tobě.“

„Je na mně něco, co ti vadí?“

Tom opatrně přikývnul.

„Že jsi kluk.“

„A kluci k sobě nemůžou cítit nic krásnýho?“

Bohouš vzal Toma za ruku se sklenicí.

„Taky cítím něco víc, ale nemyslím si, že je to špatně. Naopak je krásný někoho najít, kdo cítí to, co já.“

Jeho protějšek sundal jeho ruku druhou a trochu ji odtáhl.

„Někdo by nás viděl. Bojím se, promiň. Není to, že bych nechtěl…“

„Tady se dívá jenom August nad náma, podívej, ale dobře, chci, abys byl v pohodě, raději si připijeme.“

„Já jen, víš, hrozí mi vyhazov ze školy, ale takový vztah je trestný. Ublížilo by nám to oběma.“

„Máš pravdu, nemusí nikdo nic vědět, to si necháme do soukromí. Našeho, doma.“

Chlapci dopili, Bohouš zaplatil vrchnímu. Když se zvedali, přišel starý číšník. Loučil se s nimi, ať pozdravují doma od Dastyho. Podal jim balíček ještě zamotaný v ubrousku.

„Něco jsem vám přinesl na památku. Malého Augusta. Na boku vždycky vyroste oddenek s kořínky. Má už dva listy, tady je květináček, ať se vám nevysype. Venku je na nule. A těšíme se zase na vaši návštěvu.“

Poděkovali. V šatně si dal Tomáš balíček pod kabát.

„Tak se určitě nenachladí, dáme si ho na okno.“

„A za sto let,“ smál se Bohouš. „Je to náš první společný dárek. Na našem prvním rande. Můžu to tak nazvat?“

Tom se rychle rozhlédl kolem.

„Snad, pokud jsi to myslel vážně.“

Sotva byli doma za dveřmi, objal Bohouš Toma a políbil ho.

„Pozor na Augusta,“ smál se, ale to už bylo líbání vzájemné. V kuchyni měli na stole lísteček večeře v troubě.

Jen se posadili k pekáčku zapečených kolínek, objevila se babička.

„Dám vám jídlo na talířky a vezměte si v komoře okurky.“

Přišel i děda.

„Tak kluci, kde jste byli?“

Pustili se do vyprávění.

„Bože, Dasty ještě žije a pracuje?“

„Bývaly tam krásné plesy i za války až do osmačtyřicátého.“

Děda přinesl litrovku Bzenecké lipky a všem nalil. Vybalili sazeničku filodendronu a babička vzpomínala, jak pod Augustem sedávali.

„To jsme ponocování protáhli, no nic, zítra se vyspíme, tak chlapci, dobrou noc,“ posílal je děda do peřin.

Když se vrátil z koupelny Bohouš, Tom už ležel. Šel si ještě k němu pro polibek.

„Já, prosím, nezlob se, ještě až se trochu…“

„Neboj, už jsi s někým byl? Počkáme.“

Bylo těžké udržet se jen u pár polibků. Tom si musí všechno ujasnit. Teď je přece jen ovlivněný vínem. Uvidí se zítra.

„Bohouši, nezlobíš se?“

„Nezlobím, nemám proč a ty se neboj.“

Zima plná sněhu končila, sníh odtával a v něm se objevily první květy čemeřic, talovínů a krokusů. Kluci se zatím mimo občasných polibků nijak víc nesblížili. Co se dá dělat, myslel si Bohumil. I řeč se linula jiným směrem. Na první březnovou sobotu se domluvil s babičkou. Tomáš má v neděli jmeniny. Večer udělají malé pohoštění. Koupí víno, upeče se dort, udělá pár chlebíčků. Ve čtvrtek přišlo dráhou od maminky kolo. Na avízo ho šli vyzvednout. Byla to ovšem kola dvě. Druhé podobné, jak měl Tom, dokoupila. Aby mohli jezdit spolu. Taky si je v neděli vyzkouší.

Hned jak přišel Bohouš z práce, zatímco se v pokoji Tomáš učil, nachystali v kuchyni malé pohoštění. Byl překvapený a měl velkou radost. Večer chtěli nejprve do Staré kavárny, ale Tom chtěl zůstat doma. Přesunuli se pak do pokoje.

„Myslíš, že můžeme zamknout?“

„Bojíš se, aby sem nikdo nepřišel? Klíč v zámku je.“

Tom zapnul jen malou lampičku na stole.

Seděli vedle sebe. Nahnul se k polibku. Ze začátku jen letmému jako dřív. Jen se po chvilce změnil v mnohem intenzivnější.

„Pořád se bojím, ale mám strach, že si najdeš někoho jinýho, když…“

„Koho bych hledal. Už jsem našel. Strach nemusíš mít, sám si řekneš, co chceš.“

„Já nemám strach z toho, že budeme spolu, ale aby to o nás nevěděli. Naši a venku, máma, nevím, jak by se zachovala.“

„Zatím nikdo nic nemusí vědět, neboj se.“

Kluci si sundali kabátky od pyžam. Konečně Bohouš líbal Tomův krk, bradavky, cítil, jak se jeho partner lehce chvěje. Ruce sjely do klína. Rty je následovaly. Krásná odměna. Tomovo úpění svědčilo o naplněné touze. Trošku si povídali a naznačovali, jak na tom kdo je. Bohouš se snažil být opatrný a jemný, ale jeho partner se rychle přizpůsoboval. Rozhodně nelitoval. Jejich láska duševní našla své krásné naplnění.

„Asi jsem se znovu narodil,“ smál se Tom. „Nevím, jak dát najevo všechno, co cítím.“

Jejich večery byly tím, na co se těšili vždy celý den. Tom vymýšlel příběhy o lásce dvou chlapců v různých dobách i místech. Jednou nad nimi zářilo slunce řeckého ostrova, podruhé probíhali temnými uličkami Londýna v dešti, jindy s batohy stoupali k vrcholkům hor. A sami rádi využívali svých kol po okolí. Jen Bohouš měl vždy obavy, aby cesta nebyla moc náročná. Pomalu se blížila maturita. Zatím nic nenaznačovalo, že by neměla proběhnout. Ve škole problémy žádné. Spolužáci Toma přijali dobře, zvlášť když zjistili, jak je dobrý v matematice a ochotný pomoct. Konečně vše hladce proběhlo. Ale v této době není jisté nic.

Bohumil byl netrpělivý. Dnes přinese Tomáš maturitní vysvědčení. Udělají si doma malou oslavu. Z práce spěchal domů. Ještě se zastavil v cukrárně, kde měl objednaný malý dort se šlehačkou. Víno už má připravené a babička taky něco upekla a udělá chlebíčky. Povedlo se, sice vysoká není jistá, ale základ, maturitu má. Třeba i pro později. Svítilo slunce a předzahrádka byla plná rozkvetlých tulipánů. Už se nemohl dočkat, až Toma políbí. Pár schodků, otevřel do kuchyně. U stolu s velkým talířem koláčů seděla babička s dědou. Babička s uplakanýma očima.

„Bohoušku, odvezli Tomíka.“

„Kdo odvezl? Kde je, nesu dort.“

„Sedni si, chlapče. Byla tu bezpečnost, Státní, StB. Je to něco kvůli otci. Odvezli ho, jak říkali, na pohovor. Vůbec tomu nerozumíme. Celou dobu nic a teď, asi nějaké udání. Snad ho zase pustí, až ho vyslechnou. S námi se vůbec nebavili, prý je plnoletý a odpovědný za sebe.“

„Zajdu na bezpečnost zjistit, o co jde. Vždyť s otcem se vůbec nestýkal.“

„Nemá to cenu, musíme čekat, až jak prý dopadne vyšetřování, nic jiného nám nezbývá.“

Tomáš seděl v malé kanceláři. V černém obleku se necítil dobře. Chtěl se hned převléct, ale pak si řekl, že počká na Bohouše. Maturitní vysvědčení v papírové sloze položil na stolek a to už tam byli dva muži. Jen se zeptali na jméno a řekli: „Půjdete s náma.“ Vyšel s jedním ven k přistavenému autu, nasedli dozadu, a jak se vrátil druhý, hned vyjeli. Teď odpovídá na otázky, co zapisuje muž v rozhalence se silnými brýlemi na psacím stroji. Píše pomalu, jako by některá písmena hledal. Jméno, věk, bydliště, jen samé běžné věci. Když skončil, zvedl se a odešel se slovy:

„Zůstaňte sedět, kolega si vás převezme.“

Tomáš byl nervózní. Tak došlo na mámina slova. Jasně že je to kvůli otci. Na výšku už může zapomenout. Má sice maturitu, ale taky mu ji nemusí uznat. Teď měli doma sedět u oběda. Všichni jsou tam jistě vyděšení. Co mohou po něm chtít? Musí jim být jasné, že se s otcem nestýkal. Jenom klid. Nic přece neudělal.

Do kanceláře vstoupil asi třicátník. Proužkové kalhoty, světle modrá košile a tmavě modrá vázanka. Pískal si nějakou melodii.

„Blahopřeji k maturitě, Tomáši. Tak to se tvé matce povedlo. Samozřejmě ti ji nemusí uznat. Ale o to nám nejde. Konečně po nějakém čase se i na školu můžeš dostat. Záleží, jaký bude tvůj postoj dál. Položím ti pár otázek. Je ti jasné, čeho se budou týkat. Jsi přece inteligentní kluk. Tak kdys viděl naposledy svého otce? Nenechal si u tebe nějaké věci?“

„Není žádné naposledy. Nikdy jsem s ním nemluvil.“

„Žijete přece nebo žili jste v jednom městě.“

„To ano, ale pro mě to je zcela cizí člověk. Tak to chtěl a tak to bylo. Peníze na mne platil, taky na jmeniny a narozeniny posílal máti peníze. Ale měl jinak svoji rodinu a my jsme byli, jak prý říkal, jen jeho mladistvý úlet.“

„Ani tě přes někoho nekontaktoval? Přes kamaráda, nějakou dívku?“

„Ne. Taky se ve městě moc nepohyboval. Byl většinou v Praze nebo u své rodiny. Vím, že nechodil ani za máti do lékárny. Jen jí někdy telefonoval. Ani s ní se nestýkal.“

„Dejme tomu. Má skoro stejně starého syna, tvého nevlastního bratra, znáte se, vídáte se?“

„Ne. Jednou za mnou přišel, v deváté třídě na matematickém soustředění. Chodil na ekonomku. Možná tehdy chtěl nějak navázat hovor. Jen mi řekl, že jsme bratři, ale když viděl, že nemám zájem dát se do řeči, už se mnou nemluvil.“

„Neviděl jsi někdy doma tohle?“

Vyšetřovatel mu ukázal slohu formátu A4. Zřejmě z tuhé hnědé lepenky.

„Takové slohy mám taky. To snad každý na škole. Ale žluté.“

„Ani jsi je neviděl u své matky?“

„Máma si z práce nic domů nenosí. Stačí ji plno přesčasů.“

„Nezmínili se ti prarodiče, že by je navštívil tvůj otec někdy dřív?“

„Jen vím, že nikdy s ním nemluvili. Ani by to nechtěli.“

„U vás bydlí ještě nějaký Günter. Je původem Němec? Bohumil.“

„To nevím, jen že je z domova a bydlel na ubytovně, co před svátky loni vyhořela. Chodíval pomáhat našim, tak po tom požáru mu nabídli bydlení. To jsem tu ještě nebyl.“

„Zřejmě spolu vycházíte dobře?“

Teď se Tomáš zarazil, co to má znamenat. Měl najednou strach, aby na něm nebylo nic vidět.

„Jo, je v pohodě. Dost toho prožil, umí si se vším poradit. Já mívám zdravotní problémy. Ani nejdu na vojnu.“

„No, domů snad dojdeš. Pokud by sis náhodou časem na něco vzpomněl i třeba z jiné oblasti, tady máš kontakt. Zatím s další školou nepočítej, ale uteče rok, dva. Chce to nějaké dělnické místo a pak se uvidí. Znáš jistě soudružku Kolískovou. S maturitou se nám to tedy povedlo,“ rozesmál se. „Takže si ji oslav. Tady nám podepíšeš výpovědní protokol. Čest, Tome, čest.“

Tomáš byl zpocený. Vyšel ven. Jarní větřík ho probral. Přinesl vůni akátů ze stráně u plotu továrny a kaštanů z aleje podle cesty. Vydal se domů. Vždyť tohle všechno musejí vědět. Kolísková. Skoro to vypadá, že ho měli od maturity vyhodit. „To se nám povedlo.“ Trochu škodolibosti k obyčejné desítkářce, která se jim plete do řemesla. Ale co za to jednou budou chtít. A co vůbec podepsal? Byl plný smíšených nepříjemných pocitů. Už aby byl doma. Sídlištěm proběhl. V dálce na svahu se pořád tyčily komíny z požářiště. Ještě kousek. Otevřel. V kuchyni beze slova objal Bohouše a políbil. Nebyl to jen jeden polibek. Byl si vědomý, co si starouškové pomyslí, ale teď to bylo jedno. Hned objal a políbil i je.

„Jak jsem říkal, bude pro mě v továrně místo?“

Pak jim všechno vyprávěl.

„Že jsme víc jak kamarádi? Vadí vám? Přišlo to nějak samo.“

„Nám ne, máme vás oba rádi, ale víte, co by to mohlo znamenat před lidmi? Musíte si dávat pozor. Stačí už, co se děje. Zatím si nás tady nikdo nevšímal. Myslete na to, chlapci. Bojíme se o vás.“

„Tady ve městě, minulý rok, chlapec, co prodával v drogerii. Do něčeho takového se zapletl a musel na nějakou nařízenou léčbu do psychiatrické léčebny. A je to s ním dost špatné. Pořád je tam.“

„Nebojte se, dáváme pozor,“ uklidňoval je Bohouš. „Dnes si musí člověk dávat pozor, co kde řekne i jak se chová. Je taková doba. Jednoho kluka od nás z domova teď zavřeli za pokus o přechod hranic a dostal pět let. Ani k hranicím nedošli. Někdo je udal. Toma taky udala Kolísková, které něco prý provedl jeho otec. Štěstí měl na estébáky, že ho aspoň nechali odmaturovat. U nás ho určitě vezmou, pořád lidi chybí a za rok může zkusit školu. Děkujeme, že nás berete, jací jsme.“

„Jenom je divné, že komunistům vadí stejná věc jako církvi. Při tom i náš bývalý farář měl pokaždé oblíbence mezi ministranty. Ale jim to zřejmě nevadilo. Tady ho měli rádi a pomohl spoustě lidí za války i po válce. Lidi prostě nejsou jen dobří a zlí. No chlapci, teď si dáme konečně opožděný slavnostní oběd.“

Hned ráno se šel přeptat Tomáš do továrny na místo. Místní kádrovačka se ptala proč, když zrovna maturoval. Hůř už dopadnout nemůže, tak řekl i o pohovoru na StB. Chvíli někam odskočila. Po návratu mu řekla, že ho zaměstnají v balírně. Postupně i jinde. Že jsou i vysoké školy zaměřené na textilní průmysl. Za rok, dva by ho mohla továrna doporučit. Vysokoškolské kádry jim chybí. V jeho případě chápe, že nemůže za otce, ale tak je všechno nastaveno, navíc zatím je to ovlivněno i lidmi z jeho bývalého domova.

„Nemusíš být smutný. Nějaká Kolísková už za rok nebude mít na tebe vliv.“

„Snad máš pravdu. Podívej na našeho Augusta, daří se mu u nás, už má od zimy druhý velký list. Budeme ho muset přesadit. A viděl jsi? Zbourali komíny, je tam buldozer. Město tam chce postavit sportovní halu. A bylo kvůli tomu rušno. Původní návrh byl ze dřeva. Postavili se proti tomu všichni. Nikdo nechce další požár. Ještě vzpomínáš?“

„To byl můj bývalý život. Nezbylo z něj nic, jen vzpomínky. Ale dnes, díky tvé babičce a dědovi a díky tobě, Tome, prožívám nejkrásnější s vámi. Díky.“

Chlapci se políbili nad jejich Augustem.

„Prý kde se daří lásce, daří se i kytkám.“