Bělásek

Léta sedmdesátá – 1970

Středa prvního července, začaly prázdniny. Jenže žádný důvod k jásotu.

„Chčije. A bude celý týden. Chudáci děti. A já nejsem chudák?“ rozesmál se mladík s vlasy vypelichané černi, jak sám říkával. Kvůli zimě měl i tepláky a tričko, jinak tu nejraději sedával ve slipech. Zhoupl se na bambusovém křesílku. Silně zapraskalo. Houpal se totiž na čemkoliv od dětství a zničil několik židlí. Každý má nějaký zlozvyk, říkal, když mu prorokovali, jak si jednou rozbije hubu nebo se doláme. Nebyl žádné pírko. Sportovní postava zápasníka, samý sval. Zrovna se díval, jak se mu páře rukáv trika na bicepsu. To spolu s opálením je sice tahák na baby, jenže měly smůlu. Jistěže vídával obdivné pohledy, hlavně těch mezi třicítkou a čtyřicítkou, a slyšel i poznámky a povzdechy. Rád se předváděl na lešení v rozervaných nebo miniaturních riflích a ukazoval sílu svých paží. K tomu krásný široký úsměv, ať si holky užijí. Zato když se objevil hezký kluk, takový andílek, musel kolikrát nechat práce a jít se posadit. Jenže hezcí kluci chodí na plovárny nebo jinde k vodě, a ne ke kašně na náměstí.

Dnes hodil na práci sranec. Stříšku z celty má na lešení a žádnou pevnou pracovní dobu. Jistě, ale ke špatnému počasí se dostavil sexuální absťák. Hned ráno vstávali dva. Ve vaně se rozhodl, zvlášť když viděl počasí, že dnešek bude dnem odpočinku. Prohlížel si svoje nádobíčko. Zjevovali se mu jako džinové z lampy hezcí mladíci. Bohužel mizeli. Nabral sprchový gel a nanesl do rozkroku. Jen by to chtělo cizí ruku a pěkně promnout. No, dlouho nemnul. Do pěny se přidaly vytrysklé cákance. Pustil vodu, všechno spláchnul a napustil si vanu. Musí s tím něco udělat. Vyrazit po nějaké době mezi teplý lid. Jeho péro se znovu hlásí o slovo. Dostane se mu podvodní útěchy.

V televizi nic, v rádiu totéž. Pustil si z pásku od kamaráda britské Tirannosaurus Rex. Akustické, folkové duo tehdejší hippie scény. S šálkem kávy si sedl na balkon. Tedy do lodžie, jak ho opravila něžná dívenka, když se sem před skoro rokem přistěhoval. Musel se usmát a zavzpomínat na tu dobu.

Události osmašedesátého roku prožil zavřený v kasárnách. Byly to nervy, pořád se nevědělo, jestli nedojde k bojům. Skončilo to a pro mnoho lidí tragicky. Jeho rodiče pracovali v zemědělském družstvu. Měl středoškolské vzdělání s maturitou jako restaurátor kamene. Teď pokračoval v sochařině na akademii. Zajímalo ho i dřevo. Na vojně narazil na nabídku místa. Ve zdejším městě se od osmačtyřicátého roku na památky nesáhlo. I když jich nebylo málo a byly významné. Jenže i zanedbané, některé zoufale. Nový krajský tajemník odtud pocházel a chtěl si doma vylepšit pověst. Zřídil komisi pro obnovu a restauraci památek a tím vzniklo několik restaurátorských míst. Navíc ještě než přišli Rusi, postavilo město v proluce rohový dům, kde byly čtyři byty s velkými ateliéry nad sebou, právě v rohovém zlomu. Dosud tam kvetly kopřivy za plechovým plotem, od války. Všechny byty zde byly jakoby orámované lodžiemi. Když se tady byl podívat ještě ve vojenském, ukazovala mu vše Miriam.

Musel se opět usmát. Taky jedna z těch, co by si daly říct, a v pozdějším rozhovoru se mezi řečí musel zmínit, že je zadaný. Tomuhle novému rožáku místní říkali U chudožnika. Horní ateliér měl zdejší nejznámější akademický malíř, který se extrémně bratříčkoval s Rusy. Takže dolnímu obchodu s lahůdkami se začalo říkat Berjozka. Nad obchodem byly dvě restaurátorky gobelínů, koberců a látek, a pod ním restaurátor nábytku z muzea. Toho potkal jako prvního, když si přidělával na dveře tabulku Maxián Pexar. Šel se podívat, co se nad ním děje. Nevýrazný snad čtyřicátník, prořídlé, prošedivělé vlasy a brýle bez obrub. Jeho byt, stejně jako Maxiánův, měl ještě vedle vchodu vmáčklou garsonku. Nějaká kulturní referentka. A tady Jiří Jiroch, prý chemik.

Někde v dálce zahřmělo. Brrr… Kafe je studený. Šel pustit jiný pásek. Něco si najde, co… Sehnul se a uviděl kus svého zadku s našponovanými tepláky na skle malé knihovničky. Tak ten by taky potřeboval. Bože, co se děje? Nic naplat. Dnes vyrazí, i když nerad. Nerad? Prostě je línej, už dávno si mohl najít někoho na dýl, nebo na furt? Satisfaction, jo, to může, Stouny má rád. Doufal, že tam bude známý číšník, i když je to asi jedno, ale přece. Tenhle Richard všechno domluvil. Odešli pak každý zvlášť. Bylo to vzájemné. Samozřejmě že volili jen podle vzhledu. Taková jednorázovka. Kluk tam končil vojnu. A chtěl si konec zpestřit. Zpestřili si ho oba. A několikrát. Vašek. Sice říkal, že doma má holku a ožení se. Konečně proč ne, když mu to vyhovuje. To měl ateliér úplně prázdný. Na zem dali prošívané deky a polštáře. Krásně se tam rozléhaly jejich vzdechy, steny a výkřiky. Jenže byl brzy konec.

Mezi svátky ho pozval malíř shora na mejdan. Jasně. Polovina hostů byli Sověti. Couvnout se nedalo. Prostě se ožere, ale ne zase moc, aby něco neřekl. Byly tam i naše děvočky. Z Brna. A pak uviděl Jefima. Vypadal na šestnáct i v tom vycházkovém mundůru. Nemohl od něj odtrhnout oči. Ještě s jedním vojáčkem se starali, aby měli všichni nalito. Asi na něj civěl moc. Asi mu něco řekl. To už nevěděl. Michal, malíř, je poslal, ať se zajdou s Jefimem trochu provětrat. Chybět tu nebudou, postará se. Taky cítil, že by potřeboval vzduch. Sjeli o poschodí níž. Už nemohl trefit do zámku. Voják odemkl. Najednou byli v ložnici. Stáli proti sobě. Jefim oběma sundal oblečení do půl těla. Mazlil se při tom s Maxiánovými bradavkami a začal líbat jeho bicepsy. To ho tak vzrušilo, že z něj drsně strhl kalhoty i trenýrky, povalil ho na válendu a začal kouřit chlapcův naběhlý penis. Byl trochu delší, ale připadal mu naprosto dokonalý. Jinak se to nedalo nazvat. Samozřejmě že alkohol má jiné oči. Prostě byl božský a jeho semeno nektar. Probral se a jeho milenec právě přicházel nahý, pod paží boty, co shodil na zem. A už se na něj smála v pokleku překrásná prdelka. V jeho penisu to až bolestně zacukalo. Sklonil se, ucítil nějaký krém z koupelny a Jefim si ho hned nasadil. Pak všechno ostatní ztratilo smysl. Tohle ještě v životě nezažil. Vzbudil se až ráno. Že to nebyl sen, ukazovalo jejich prádlo složené do komínků na zemi. A z kuchyně se ozýval dnes s trochou trpkosti slavný hit i u nás. Podmoskevské večery.

„Ně slýšny v sadu daže šorochy,
vsjo zděs zaměrlo do utrá,
jesli b ználi vy, kak mně dorogi,
podmaskovnye večerá.“

Vstal, natáhnul si slipy. V kuchyni na pánvi smažil Jefim vejce se šunkou. Hnusně zelené trenýrky nic neubraly z jeho úžasného zadečku. Maxián neodolal. Než mohl jídlo shrnout na talíře, strhl mu trenky, opřel o stůl a přirážel jak zbavený smyslů.

„Spasi sebja, u meňa jesť tri dňa.“

Tehdy ráno to nebyl schopný pochopit. Dostal Jefima na tři dny jako dárek. Aby se mu tady dobře bydlelo. Začal střízlivět. Michal i ten ruský prý generál ho mají jako na dlani. Co mohou někdy chtít? No za homosexualitu už se do krimu nejde a lidi ve městě stejně nezná. Tři dny zodpovědně prosouložili.

Uvědomoval si, že oba jeho milenci byli vojáci. Pak z jara se mu nikdo nelíbil. Nechtěl volit v místních prostitutech, měl strach, že by se pak takového kluka nezbavil. Občas se tam objeví nějaký student, říkal Richard. Zatím neměl štěstí. Jednou projíždějící nákupčí, co spal na hotelu. Docela si sedli a pak nic. Ze vzpomínek, i když krásných, bolí akorát koule. Dnes musí vyrazit. Co tam dáme? Beatles?

Když se večer podíval ven, skoro ho cesta do vinárny přešla. Drobně pršelo. Musí si vzít i sako, na teploměru třináct. Deštník, pokud nebude pršet, určitě zapomene. A bude si muset pořídit nové sako, nemůže se dostat do rukávů. Šel se prohlídnout v zrcadle. Jde to. To není předváděcí molo. Venku přidal. Kdo ví, jestli si ho Richard ještě pamatuje a bude mít službu. Za šatnou čtvercový sál, uprostřed parket, jinak boxy, bar, pódium pro muzikanty. Ti dnes nehrají. Sedl si vedle muzikantského boxu, odkud byl dobrý rozhled. Místní stálí spíš preferovali část u baru. Moc hostů tady nebylo. Až na skupinu asi šesti kluků, co byli určitě z hotelu. Nejspíš vypadali jak z nějakého sportovního sdružení. Byl tady Richard a z dálky se usmíval.

„Už jsem myslel, že ses přeorientoval. Vidíš ty kluky? Plavci, mají tady od pátku nějaký závody na krytým bazénu. Už tady byli před měsícem. Vlastně jsou tady potřetí. Co ten vlevo na kraji?“

Tmavovlasý, vysoký, černé rifle i triko s nějakým potiskem.

„A neříkej, že tu nejsi proto. Šel by?“

Maxián přikývl.

„Když jo, tak ti ho pošlu.“

Tohle bylo docela spolehlivé. Jenže víc bylo dnů, kdy tu nikdo takový nebyl.

Mladík, kam zatím doputoval číšník, se otočil a usmál se. Pak vstal a šel k baru. Hned se ukázal, v rukou dvě sklenky a směřoval k němu.

„Pavel a Martell,“ usmál se.

„Maxián a díky za zájem.“

Kluci se dali do hovoru, kde si vyjasnili, co jeden od druhého očekává, zaplatili Richardovi a Pavel si skočil na pokoj pro letní bundu a rozloučil se s kamarády.

Vyšli opět do deště.

„Na tenhle deštník jsme moc širocí. Každému zmokne jedno rameno,“ smál se v pohodě Pavel.

„Nejen rameno, i nohavice. Myslím, všechno shodíme, dám to na ramínka k sušáku v koupelně.“

„To je vidět, že nejsme v paneláku. Veliká vana, toaletní stolek se zrcadlem, tak dolů všechno, ne?“

„No velký překvapení to nebude.“

Jejich zlatíčka už napínala slipy. Maxián pustil vodu.

„Zreguluj si teplotu. To mají být horka a je jak na jaře.“

Chlapci mají zhruba stejně let, zjistili. Pavel se dal jako řidič k profesionálním hasičům. Maxián mu zítra ukáže kašnu, stejně se tam bude muset ukázat. Nocí si mohou užít do neděle. Bude muset Richardovi za skvělou službu do obálky nějakou korunku přidat. Za zprostředkování.

Jejich vybavení bylo obdobné. Ve vaně se jen rozdráždili. A byl kumšt se udržet. Zato na posteli, vlastně válendách se vyblbli do sytosti. Chvíli se hladili a užívali si až elektrizujících doteků. Maxián si dopřával spodní polohy. Pavel cítil sílu partnerových stehen i paží. Tak to byla závrať zakončená porcí smetany na milencově břiše. Ten si ho přitáhl na sebe.

„Zalehnu tě,“ smál se.

„Neboj, teď jsme krásně propojeni.“

„A slepeni.“

Pomalé, ale hluboké líbání.

„Myslím, že takhle vypadá dokonalá teplá dvojka.“

„Taky tu máme hasiče, pardon, požárníky.“

„Taky máme kašnu a zámek.“

„Možná někdy, kdoví?“

Rozesmáli se.

„Já pořád čekám, že přijde někdo, do koho se bláznivě zamiluju,“ zasnil se Maxián.

„Taky jsem si to tak maloval. Vyučil jsem se automechanikem, a než jsem šel na vojnu, šoupli mě do autoservisu. To byly pracovní soboty. V poledne už tam nebyla ani noha. Jen služba, vrátný a já měl za hodinu končit. Kluci ze služby si sjeli něco koupit a já se rozvalil na křesílku pod palmou v přijímací místnosti a snil, jak mě svírá v náručí krásnej mužskej. Něco kleplo, otevřu oči a přede mnou usměvavej krasavec.

‚Zdálo se ti něco hezkýho? Nerad budím, ale mám problém.‘

Já se tak lekl, že jsem si málem cvrnkl do kalhot. A venku znovu. Stál tam stříbrnej Peugeot kabriolet. Na masce v erbu lvíček a na kapotě čtyři sta čtyři.

‚Žiju v Holandsku u otce. Byl jsem v Tatrách a za máti. Šlo to tady do kopru. A teď se mi zasekl motorek, co stahuje střechu.‘

Ta byla taky napnutá. Tak to bude problém. Ale vraceli se kluci, mrkli na to a mě poslali, ať to zabalím a jdu domů. Šel jsem se převlíknout. Ani nevlezl do sprchy. Třeba tam ještě bude a hodí mě do města. Byl tam, právě dával klukům zřejmě bony. Teď bylo auto mnohem krásnější. Přehodil jsem si přes rameno sportovní pytel a šel pomalu kolem. Prohodil jsem:

‚Na shledanou!‘

Neříkal nic, loučil se s klukama. Bylo slyšet, jak se rozjel. Diesel jedna devět. U mne zabrzdil.

‚Naskoč si, hodím tě do města.‘

Pobízet mě nemusel. No město bude hned. Ale najednou zamířil k novému motorestu.

‚Máš taky žízeň, ne?‘

Jenom jsem přikývl. Teď mi došlo, jestli nejsem někde od šmíru, ale co už. Objednal kolu a obří zmrzlinové poháry. Na personál mluvil anglicky.

‚Co večer, jdeš na diskotéku s dívkou?‘

Řekl jsem, že dívky nemusím, ale s kamarády si na staré chatě opečeme buřty a dáme víno. Všechno mi říkalo, že se mu líbím a on mně taky. I když mu určitě táhlo ke čtyřicítce. Najednou se ke mně naklonil, vzal za ruku.

‚Se mnou bys na špekáčky nejel?‘

‚Rád!‘ vyhrkl jsem a polilo mě horko. Asi jsem zčervenal. Zasmál se, chvíli mluvil s vrchním. Zaplatil a vyjeli jsme. Minuli město. Pak se mě ptal na Petrlík. To jsem znal, nikdy nebyl uvnitř. Mezinárodní hotel, první cenová skupina, obsazeno jen cizinci. Aspoň tak se o tom ve městě mluvilo. Personál byl z Prahy. V lesích, cesta jen pro klienty hotelu. Byly pak vidět tenisové kurty, nějaké chatky, bazén. Hotel dokončený v sedmašedesátém pro zahraniční klientelu zvenku vypadal jak rozházené krabice. Počkal jsem v autě a pak se jen divil. Zajeli jsme k jedné malé chatce, co měla na boku vlastní garáž. Uvnitř byla jediná veliká místnost. Dřevo, obrazy, trofeje. Polovinu místnosti zabíral zapuštěný bazén. U něj dvě lehátka, stolek, dál přízemní letiště, krb, stůl, dvě hluboká křesla. Dveře k záchodu s bidetem, sprcha a malá sauna. To mě hned napadlo, že do něčeho podobného se do smrti nepodívám. Z koženého kufru vyndal jemně zelenou košili s krajkou. Přiložil ji ke mně. Ukázal, ať jdu do sprchy a vezmu si košili. Byl jsem děsně nervózní a málem košili polil. Když jsem vyšel, měl rifle ve stejné barvě, jen nějaké světové značky, a stejnou košili, jen v jiném odstínu. Na zlatém silnějším řetízku brož s větrným mlýnem. Stejnou mi připjal.

‚Jsi boží, jdeme. Volali na tebe Pavle. Promiň, Jurrien. Juri.‘

Neřekl bych, že se u nás dá jíst křepelka a chobotnice. Vrátili jsme se brzy a já byl natěšený a zároveň se strašně bál, že něco zkopu. Moje sexuální znalosti se rovnaly nule. Jo, s kamarádem jsme všechno zkusili. On si moc jistý nebyl. Mě to naopak utvrdilo, že nic jiného nechci.

‚Už jsi s někým byl? Miloval se?‘

Řekl, ať se nebojím, a kdybych něco nemohl, nevadí.

‚Neosvěžíme se? Plavky nepotřebujeme. Na plavání to není.‘ Já rychle vlezl do vody. Juri stál na okraji a pak se spustil za mnou. Bylo to jen takové ráchání. Najednou mě vyzvedl na okraj schodku a vyšvihl se za mnou. Voda stékala v pramíncích a naše penisy se plně probudily.

‚Smím?‘ V jeho prosbě bylo cítit něco jako bolest.

‚Smíš cokoliv, Juri.‘

Klečel přede mnou a moje péro zmizelo v jeho ústech. To nebylo kouření, ale přinášení oběti bohu lásky. Jistě, nešlo vydržet. Jednou rukou podebral koule a mírně je zmáčkl. Druhá si podržela stříkající proud. Konec až zabolel. Oba jsme nemohli popadnout dech. Hned se jeho jazyk dobýval mezi mé rty a já se strachem klesal na kolena, abych oplatil stejně. Bylo to něco mezi snem a skutečností. Pak už nám všechno nosili a my se z chaty nehnuli až do odjezdu.“

„Myslím, Maxiáne, že by nám prospěla sprcha. Pokud se od sebe odlepíme.“

„Slyším, praskáme jak skrčenej celofán.“

Omývání bylo láskyplné, jak jinak. Sedli si u zbytku koupené bábovky a kafe.

„Pak si dáme víno, mám slušný výběr, nebo vodku? To jsi měl úžasnej zážitek.“

„Jenže zároveň i jeden z nejhorších, ne s Jurrienem, ale pak doma. Už dřív při řeči jsem řekl, že holky nemusím. Otec se zamračil, že to není na žertování. Pak jak jsme to zkusili s tím kámošem, mám ještě starší vdanou sestru, přišla na teplé nějak řeč a já řekl, že jsem taky takovej a už jsem to i zkusil. Otce málem šlehlo, začal na mě řvát, že mě vypakuje z baráku. Já, že jdu za pár dnů na vojnu, ať si barák nechá. Nakonec to ukončila sestra, že máme mít ohled na děti. Ale já už byl pevně rozhodnutej. Půjdu po vojně někam, kde se dá bydlet. Já zatím chodil do servisu a poznal Jurriena. To víš, všiml jsem si v noci, že sedí u nějakých papírů, ale za chvíli už líbal moje tělo. Pak ráno bylo zasvěcování, a když jsme nemohli, tak teorie. Povídali jsme si. Malý prý chtěl být hasičem. Patří jim velký kus loděnic a skladů, ale jemu se líbil oheň. To bylo asi taky poprvé, kdy jsem dostal takový nápad. Ale všechno bylo zapomenuto v milování. U loučení nám ukáply slzičky a opět před naším domem. Objali jsme se, políbili a předal mně dvě zalepené obálky. Prý je tam jeho omluva a všechno napsané, co mi nestihl říct. Odjel a já se loudal domů. Hned v předsíni otec spustil, kde jsem byl a kdo to byl.

‚Jdu na vojnu, nebudu ti hlásit každej krok. Kamarád.‘

‚Viděl jsem cizí značku.‘ Chytil za obálky a horní mi vyrval. U kuchyňského stolu ji roztrhl a vysypal na stůl. Hned bylo vidět bankovky.

‚Co, co to je? Děláš kurvu?‘

Já nebyl schopný slova, nechápal jsem to, a druhou svíral v dlani.

‚Dolary, zavřou tě, prostitute, a nějaký guldeny, tolik peněz nevydělám za rok a ty za jednu noc?‘

‚Je to jinak, o penězích nic nevím,‘ ozval jsem se. Ani jsme si nevšimli, že je tam i máma.

‚Hned Pavlovi peníze vrať, jistě se to vysvětlí, jinak jsi zloděj.‘

Já mámu nepoznával, to snad bylo poprvé, co na něj tak vyjela. Táta taky peníze strčil do roztržené obálky, praštil s ní o stůl a zmizel v obýváku. Šli jsme ke mně. Mámě jsem se musel se vším přiznat a pak jsme přečetli dopis ve druhé obálce, kde byly ještě bony. Byl to napůl smutný příběh. Jurrien se narodil v Praze, kde byl jeho nizozemský otec ředitelem banky. V osmačtyřicátém emigrovali. Maminka tu zůstala pečovat o babičku. Mysleli si, brzy se všechno změní a přijede za nimi. Zemřel bratr jeho otce a ten zdědil rodinné loděnice. Jednu část teď vede Jurrien. Opravovali naši zámořskou loď. Byl tady před srpnem, teď podruhé. Jeho maminka už by převoz nesnesla. Nikoho nepoznává. Zajistil jí nadstandartní péči v domově, kde se cítí šťastná. Udělal si dovolenou v Tatrách. Při návratu v servisu viděl mě. Zarazila ho neskutečná podoba s hochem, se kterým rok žil, když přišli do Holandska. To ještě nevěděl, jak se jmenuju. Přiložil tam i fotografii a podoba mě skutečně zarazila. Ukazoval jsem ji mamince. Ten jeho přítel byl taky Pavel, Paulus a utopil se za bouře v přístavu, když pomáhal jiným. Od té doby nikoho neměl. Pak jsem už nebyl studem schopný číst. Řekl jsem, že jí to po dočtení řeknu. Dál psal, že ho touha po lásce přemohla, ale nevěřil, že té fyzické bude schopný. Moje jméno, podoba, měl pocit, jako by se všechno vracelo. Ale vlastně mě zneužil, i když to není to slovo, co by to vystihovalo. Zamiloval se doma do chlapce, který se také podobá Paulusovi, Oliviera. Studuje dvě univerzity s jeho podporou, je homosexuál a nabízí mu své přátelství a lásku. Jen si nebyl jistý, jestli by byl schopný mu ji dát. I když mně nic neslíbil, cítí, že by nás chtěl oba a pokud bych chtěl i já… Omlouval se, dal jsem mu prý pocit Pauluse a on se vůči mně provinil. Ať odpustím, byla neděle, s ničím takovým nepočítal. Bony by propadly, platí jen rok a vzal je, když přijel načerno. A z jiných peněz mu už moc nezbylo. Ráno si vyzvedne, kdyby potřeboval v Německu. Že mě tím nechce urazit, jen trochu přilepšit. Napíše, ví, že to nejde poštou. Pošle po někom z Hamburku lodí nebo kamionem a prosí o odpověď.“

„Tak to je síla něco takovýho, to už je skoro tři roky, ne?“

„Jistě, píšeme si, i když složitě. Doufá, že na rok přijede i s Olivierem. Myslím, že by to bylo krásný ve třech. Jsme stejně nějak duševně propojení.“

„Jel bys tam, pokud by to šlo?“

„Nevím, mockrát jsem o tom uvažoval. Neumím řeč, pravda, dá se naučit. Mám tu mámu, vděčím jí, že mě těch pár dnů před vojnou podržela. S otcem nemluvím. Hned na vojně jsem se rozhodl pro požárníky, i když i my říkáme hasiče. O prvním opušťáku jsem se tam byl zeptat. Automechanik, jistě, ještě mi poradili, ať si na vojně udělám céčko a všechno, co můžu potřebovat. Já se tam vždycky stavil a už to byla jistota. Přišel jsem z vojny, od nich jeden šel do důchodu, co měl od města byt, stěhoval se k dceři a byt jsem dostal. Ale kdo ví, co se všechno může stát. Jako my dva. Teď je řada na tobě, abysme vyzkoušeli základy.“

„Základy.“

„A jak bys to nazval? Já v tobě, teď ty ve mně.“

„To zní moc školometsky, jako z nějaké vyhlášky.“

„Tak jdeme na ni.“

Smáli se. Krásné, bezstarostné milování.

„Devátá rozhodne, ale mám druhý deštník. Několik, protože je ztrácím. Musím se ukázat v práci.“

„To jako vylezeš na lešení, projdeš se tam a vyděláno?“

„Tak nějak si to lidé představují. Přede mnou tu už dělali kameníci. Vyměnily se některé kameny v obrubě a těle kašny. Propustnost, všechno okolo vody, prostě plno věcí. Já mám sochařskou část mořské panny, ryby, ornamenty, nápisy. Sundají se kovové části k případnému zlacení. Někdy se rozebere i kamenná část, opraví v ateliéru a zase zkompletuje. Tady bylo plno mechů, lišejníků, spousta se vydrolila, některé části se musí i nahradit. Je to moje první práce, sbírám zkušenosti, zatím odborné hodnocení výborné. Tak doufám, že to bude i dál. Od jara do podzimu dělám raději venku. V zimě v ateliéru. Tady jsou problematické šupiny. Ty jsou moc špatné. Nejlíp by bylo se s tím moc nepárat a nahradit novými, ale při posledních šetřeních se prý zjistilo, že autor je význačný italský sochař, tak musí zůstat co nejvíc originálního kamene. Určitě se práce prodlouží tak o půl roku.“

„Oprašovat a oťukávat půl roku šupiny, to by mě jeblo. Nechodíš k psychiatrovi na radu?“

„Naopak psychiatr chce, abych mu zrestauroval hrobku. Já bych zase nezvládal požárníka. Oheň snad jo, ale u dopravní nehody, kde by byla krev, bych netušil, kdy omdlím.“

„Ty? Jako vážně?“

„Úplně, každej jsme jinej. Tak jdeme.“

Na náměstí takhle v mlhavém ránu moc lidí nebylo. Snad klesne, nebo se zvedne a nastanou avizovaná horka. Kašna, teď obestavěna trubkovým lešením a s celtovou čepičkou nad jednou pannou, spolu s morovým sloupem byly dominanty čtvercového náměstí, mimo skupiny starých lip. Zašli do místních záchodků, ponořených pod dlažbou.

„Tam mám šatnu a nářadí,“ smál se Maxián, když viděl pochyby na tváři Pavla.

„Mistře, pane Maxiáne, už jsem měla strach, že jste marod. Mě v týhle Sibérii bolí každá kost. Vítám, pane, taky sochař?“

Místní hajzlbába vykukovala z budníku. Maxián odemkl malé dveře pod schody. Kožený kufřík, na zemi v truhlíku pár kladiv, majzlíků, hevery a další velké nářadí. Na věšáku plášť, džíny, židle a stolek právě tak na hrnek kafe a krajíc chleba.

„Ty vole, špatně si tady nežiješ!“ kuckal se Pavel smíchy. „To my na hasičárně si žijeme jak v pohádce z Tisíce a jedné noci.“

„A máte tam pověstné tyče?“

„Jasně.“

Teď se Pavlovi dostalo výkladu přímo na lešení.

Prohlížel si sochu ze všech viditelných stran.

„Tak mě napadá, kde by měla mořská panna… Pod břichem už samé šupiny. Na co lákaly námořníky?“

„Na zpěv a asi dobře kouřily. Po půl roce na moři bylo chlapům jedno, kam ho vrazí.“

Když slezli dolů, vyndal Pavel z bundy malý aparát.

„Cvaknu si tě. Chtělo by to, aby nás někdo vyfotil.“ Rozhlížel se po skoro prázdném náměstí.

Pak uviděli kluka v bílém, co šel jejich směrem. Pavel kousek vyběhl a chvíli s mladíkem mluvil. Ten vzal přístroj a otočil se k Maxiánovi. Nebyl schopný říct ani čau. Před ním stálo zhmotnění všech jeho snů a fantazií. Skoro nevnímal, že ho Pavel objal rukou. Hoch naproti nim utkvěl na něm pohledem, trochu se usmál. Pak mezi nimi proběhlo něco jako elektrický výboj. Oba zůstali jako ochromení.

„Bože, Maxiáne, tváříš se jak na pohřbu. Sýýýr. Blikni nás víckrát, ať se z toho něco vybere.“

Chlapec před nimi byl oblečený jako tenista. Bílé kecky, podkolenky, krátké kalhoty, tričko. Všechno v křídové běli dotvářely téměř bílé vlasy. Bělásek, vyvstalo před očima Maxiánovi a najednou si uvědomil, že ho tu už vícekrát viděl, ale vždycky z dálky přecházet náměstí. Myslel si, že je to holka. Jeho idol už dávno podal Pavlovi aparát, zřejmě se i rozloučil a odcházel. On ještě stál na místě a nemohl se vzpamatovat.

„Uletěly ti včely? Co to tu žije za stvoření? Znáš ho?“

„Ne, to už bych se snažil ho sbalit.“

„A kdo ne, taky bych bral. To chce zeptat se toho vrchního.“

„Tam určitě nechodí, je místní, už jsem ho viděl, domníval jsem se, že je to holka. Vždycky v bílém. Jdem na kafe.“

„Doufám, že ne do záchodků?“

Zvolili jídelnu jen kousek.

„Tohle je čtverka s velkým plus,“ ukazoval s úsměvem. „Ale jsou levní a u kafe nemáš pocit, že je to už třeťák. Jeden tác nám stačí.“

Se dvěma turky a pár vybranými zákusky a dvěma malinovkami se usadili za výkladem. Ještě nezačali jíst a mávala na ně zvenku trošku silnější paní se slaměným kloboučkem.

„Bába z okresu. Něco je špatně.“

Hned byla u nich.

„Krásné dopoledne, krásní chlapci. Hned jsem si říkala, že budete tady, Maxiánku. Nebudu zdržovat, jen nesu dopis od památkářů.“

„No říkal jsem, je to žehrovický pískovec, z toho je stará výstavba chrámu sv. Víta. Tak budu balit kufry, je to ten Palliardi, prý. Na to přijde nějakej páprda z Prahy a bude tu do důchodu.“

„Nebojte, my vás nedáme, a když, tak je tu tolik jiných věcí, že je ani vy nezvládnete do důchodu. A nic ještě není rozhodnuto. Tak pá pá a zastavte se, i s kolegou.“ Paní se zasmála a odplula.

„Tak to balíme u kašny. Dáme si tady oběd, půjdeme ke mně, dole si něco koupíme v Berjozce a budeme se věnovat něčemu bohulibému.“

„Večer už opatrně, abych něco zaplaval. Půjdeš se zítra mrknout?“

„Půjdu, seru na práci. Až jak se ti panáci rozhodnou.“

Teď si už vzali každý tácek.

„Já si dám vrabce, mají fantastický zelí.“

„To mám taky rád.“

„S šesti nebo s osmi?“

„S osmi?“

„Jasně!“

Popostoupili podle zábradlí. Už z dálky se na ně usmívala vydávající kuchařka.

„Maxiánku, zlatíčko, kde jste byl? A nějak jste si to otočili, už jsem vás viděla u sladkého. Bude to?“

„Dvakrát vrabečky, paní Aničko.“

Paní Anička, červenolící padesátnice, vzala jednou tak velké oblohové talíře. Pavel jen zíral. Osm knedlíků, dvě naběračky výpečků, zelí, co se vešlo. Dvě misky polévky s mlaďounkým hráškem. Postoupili k pokladní. Maxián dal dva lístky tentokrát snědé černovlásce. Něco prohodili o počasí a šli si sednout. Ještě od pultu dvě piva.

„Aby na tobě nezkrachovali.“

„Jsem tu skoro denně, někdy si beru i večeři. Mají mě rádi. Jak jíte na hasičárně?“

„Vaříme si. Brali jsme obědy, za moc nestály, přidat se nedalo. Kuchyňka tam je a tři kluci, co je to baví, se střídají. Nadřízení to schválili, prý je to i u jiných útvarů. Jídelníček podle sebe a vychází to dobře, ale tohle tam nemáme.“

„Já taky jen u toho, co miluju, co říkáš na zelí?“

„Skvělý, ale po takovém obědě tak zalehnout.“

„A co nám brání?“

„Něčemu to bránit bude.“

Oba se rozesmáli. Taky doma sprcha, trošku vína, válendy a spánek. Že by už byl večer?

„Někdo se ke mně dobývá. A nezazvonil,“ budil se Maxián.

„Cililink. Stačí?“ smál se Pavel.

V pátek moc lidí nepřišlo, jednak začaly prázdniny, a neměli skoro žádnou propagaci. Spíš se tak trousili lidi, co si přišli sami zaplavat do otevřeného. V sobotu to bylo lepší, neděle po poledni vyhlášení vítězů a konec. Pavel byl nadmíru spokojený. První místo volný způsob na sto metrů, stejně v padesáti, prsa a motýlek, další dvě druhá a dvě třetí. Druzí ve štafetě. Moc se neslavilo, přijel autobus a byl pryč. Rozloučili se v sobotu večer. Možná brzo přijede. Kontakty mají. Bylo to krásný zpestření života.

Hned se do něj vloudil i Bělásek. Nejen v duchu, hned ještě mávaje odjíždějícímu autobusu, ho uviděl vcházet do boční uličky. Bodlo ho u srdce. Sakra, co dělat? Že by tam bydlel? Nohy se tam automaticky rozešly. Přece nejsem poblblý šmírák. Ale už byl na nároží. V uličce nikdo. Začínalo vedro. Zamířil na opačný konec, kde stál mohutný platan se dvěma lavičkami. Na každé straně pět starých vil. Tmavé a ponuré. Z otevřeného okna slyšel folklorní soubor. Z dalšího křik a dětský pláč. Nad východem z uličky se tetelil vzduch z rozpálené dlažby. Musím odejít, říkal si. Byl by to trapas, kdyby ho tady viděl. Zvedl se. Ještě se naposledy obrátil. Šel domů.

Tentokrát si nechal jen slipy. Džbán vody s citronem a kostky ledu. Sedl si do lodžie. Křesílko zapraskalo, když se zhoupl. Brrr…, je to moc kyselé. Ani neví, jak se kluk jmenuje. Popotáhl clonu proti slunci. Další zdejší vymoženost. Nejlíp bude v atelieru.

Mám tu hezký bordel. Celá jedna strana byl stůl z prken a dřevěných koz. Na něm různé části z kašny. Plachetnice, vlny, skály a taky železné doplňky, úchyty. Věci, které tu čekaly, nebo už byly ošetřeny. Dobrou třetinu zabíraly špalky. V parku bylo několik starých uschlých stromů. Co s tím, na spálení. Nechal kmeny nařezat na špalky okolo dvou metrů a pár, aby se vlezly do výtahu. Chlapům zaplatil v metrech palivové dříví. Bylo to v zimě a docela finančně vykrvácel. Ale teď si je obhlíží, co z čeho bude. Tady moc zatěžovat strop nemůže. Atelier měl být místo obchodu, ale co bude přemýšlet. Zase ho v myšlenkách zaujal Bělásek. Uměl by dát podobu ve dřevě nebo v kameni? A co když sem dají sochaře na kašnu a jeho strčí do nějakého kamrlíku a tomu někomu bude dělat poskoka? Nějakou smlouvu tady kolem bytu a všeho podepsal, ale ani ji nečetl. Na něco byl prostě bordelář. Byl hlavně rád, že může kdykoliv do Prahy a dodělávat si sochařinu. Trochu mu tam potlačil Michal. Možná víc jak trochu. Vzpomněl si na Jefima.

Pár dnů se potil u šupin. Přijeli památkáři, měli plno keců, ale pak z nich vylezlo, že se o kašnu nikdo nerve. Jen jestli to zvládne i se školou a aby pak neutekl na volnou nohu. Konečně, dva roky bude klid. Snad. Sedl si v kašně dole od severu na malou rozkládací židličku. Včera tu byl od tmy, to nemohl spát, zase do tmy. Odpoledne se zatáhlo. Teď ví, na čem je. Měl by to zapít. Uviděl bílý přelud. Směřoval ke kašně a zdálky mávnul.

„Ahoj, co fotky, nezprasil jsem je?“

„Ještě jsme si nepsali, určitě…,“ nedopověděl. Stolička zhoupnutí nezvládla a mladík se zřítil ke dnu kašny.

Ono, jestli je to pískovec žehrovický, hořický nebo božanovský je úplně jedno, když se o něj odře kůže paží a zad.

„Kurva, do prdele,“ stačil zaklet a zmizel chlapci na dlažbě kašny.

Ten přeskočil okraj a pomáhal mu zvednout. Záda a ruce byly jedna krev.

„Zavolám sanitku!“

„To ať tě ani nenapadne. Je to jen podřený. Někde mám lékárničku, jenom nevím kde.“

Hoch vmžiku stáhl bílé tričko a přitiskl ho na záda.

„Skočím do lékárny pro dezinfekci a obvazy.“

A byl pryč. Lékárna byla na náměstí a s chlapcem přiběhla i magistra s tornou.

„Nemáte něco zlomeného?“

„Spad jsem z třiceti centimetrů.“

„Bolí vás hlava, jak vidíte? Máte tam písek.“

Maxián neposlouchal. Trochu to pálilo, pak obvazy.

„Nic, žádnej úraz ani marodění. Oděrky mám furt. Tyhle budou větší, moc díky. Co jsem dlužen?“

„Já měla strach, že jste spadl z lešení. Tady vám nechám na převazy, zásyp, mast, kdyžtak se stavte.“

Dívali se, jak magistra odchází.

„Promiň, tričko ti koupím nový. Ani nevím, jak se jmenuješ.“

„Ivo,“ podal ruku.

„Maxián. Uvažoval jsem, že se půjdu něčeho napít, ale jsem celej ovázanej. Na to ani nic nenavleču, bože, mám na sobě kilometr gázy.“

„Kousek jsou taxíky, zavezu tě domů.“

„No asi to bude nejlepší, ať tu nedělám divadlo. Seš hodnej.“

Taxíkář přijel až ke kašně.

„Nahoře mám malou tašku a tričko.“

Ivo všechno přinesl. A vyjeli. Zakrvácené triko vzal Maxián do pytlíku.

Nahoře si uvědomil, že ho záda pálí. Je to prostě velká plocha.

„Piješ vodku? Musím to svědění nějak umrtvit.“

„Jistě, mám roky, ale dnes se to moc neřeší a mám volno, prázdniny, postarám se o tebe.“

„Kolik sníš chlebíčků?“

„Asi čtyři, taky budeš jíst, ne? A kde jsou?“

„Dole v Berjozce, řekneš, že je to pro mě, dají ti je na tácu a vezmi si tam, na co máš chuť, jasný, prachy jsou na stole, chvilku si lehnu na břicho.“

Ivo byl za chvíli zpět.

„Jsem idiot, vezmi si zatím nějaký mý triko, ochladí se, až půjdeš domů.“

„Nepůjdu, volal jsem z obchodu otci. Pokud mě nevyhodíš. To bych spal na rohožce před vchodem,“ usmál se hoch.

Maxián si ho prohlížel. Po čem bláznivě toužil, má tady. A zřejmě mu to není nepříjemné. Bude se muset umrtvit vodkou. I v tomhle stavu se probouzí… co vlastně? Chtíč? No nechá to osudu. Pustili se do chlebíčků.

„Kam vůbec jdeš po prázdninách?“

„Na archeologii. Většina naší historie je ještě v zemi. Kdekoliv se něco staví, třeba sídliště, jsou tam nálezy keramiky, hroby, zbytky staveb. Nejsme tak daleko. Ty památkám vracíš život. Je to krásný vidět, že dřív lidi měli taky rádi krásu, milovali se i nenáviděli. Jedni stavěli, jiní bořili. Kdysi jsme s tátou, to mně bylo tak devět let, byli na houbách a já v lese našel starý džbán v rozpadlém břehu. Zašli jsme do muzea. Určili pak dobu na patnácté století. Pak jsem tam asi dva roky chodil, ale už nic nenašel. Vymýšlel jsem si různé příběhy a už mi to zůstalo.“

Maxián přinesl stoličnou a džus.

„Nalívej si sám, teď naleju na přípitek. Já se asi potřebuju trochu umrtvit. Záda pálí jako svině.“

„Dole je budka, zavoláme…“

„Nikam, slib mi to. Ještě bych byl pro smích. Omlouvám se, když odpadnu.“

„Neboj se, postarám se o tebe.“

Ivo ho vzal za ruku, tak jemně a něžně. Ani to nebylo cítit. Dívali se na sebe a žádný nechtěl začít.

„Když jsi sem přišel vloni, tak jsem se chtěl s tebou seznámit. Hledal jsem někoho, kdo by mně pomohl, ochránil, přítele. Víc jako přítele. Jen jsem se bál. Byls hodně daleko nebo proběhl rychle, nedodal jsem si odvahu.“

„Viděl jsem tě. Vždycky v bílém, myslel jsem, že jsi holka. A ty mně nic neříkají. Jestli, no raději ať to víš, díky za pomoc, ale nemusíš tu být, když jsem teplej.“

Vzal láhev a pil přímo z ní.

„Byla to moje chyba, chtěl bych tě, moc, ale už to nejde.“

„Chápu, když někoho máš. Neboj se, žádný vztah jsem nikdy nerozbil. Nic si k tobě nedovolím.“

Znovu se napil. Nějak nechápal, co Ivo říkal.

„Já, já nemám nikoho, on má mě.“

Má mě? Přemýšlel, co to může znamenat. Nechápavě se díval.

„Zítra, Maxi, nechceš umýt?“

„Myslím, že usnu, jen prosím k válendě a stáhni mi rifle. Zítra všechno…“

Ivo ho dovedl, rozepl a sundal mu kraťasy. Síťované bílé slipy toho ukazovaly dost. Měl chuť si sáhnout. Teď mohl být šťastný, proč všechno tak dopadlo? Maxián se převalil na břicho a usnul. Hoch u něj se letmo dotýkal obvazů. Pak si klekl vedle. Na nohách bylo trochu zaschlé krve. Vstal, přinesl umyvadlo a žínku. Otíral je a osušoval. Pak je líbal. Oči se zalily slzami. Odnesl všechno a osprchoval se. Prohlédl loketní jamky. Na jedné měl po smytí malou tečku, ve druhé dvě téměř nepostřehnutelné. Z krátkých bílých kalhot vyndal tyčinku tělové barvy a ranky zatřel. Šel si lehnout vedle Maxiána.

Bylo horko. Oba leželi jen ve slipech, bez zakrytí. Probudili se zároveň.

„Lež, řekni, co potřebuješ, udělám snídani.“

„Teď vůbec nic. Omluvit se ti. Zničil jsem ti tričko, program na den nebo dva, včera se ožral. Ale po vodce mě nebolí hlava. Vypil jsem ji skoro sám a měl jsi se mnou starost. Pak už mám zmatek.“

„Tak ho nech být.“

„No to nenechám. Potkal jsem kluka mých snů a je snad jako já. Průser je, že někoho má. Bylo to divný. Snad jsi říkal, že ty nikoho nemáš, ale někdo má tebe, což nemá logiku, nebo jsem byl tak zdělanej, že jsem si to nějak převrátil.“

„Nepřevrátil, myslel jsem, že na to zapomeneš, promiň. A prosím, nemluvme už o tom.“

„Tak to ne, už se mi trochu rozsvítilo v kebuli. Když ty nikoho nemáš a někdo má tebe, je jasný, že tě zneužívá nějakým způsobem. A to nedovolím. Aby někdo ubližoval někomu, koho mám rád. Jo, pak se na mě klidně vykašli, ale nenechám tě napospas nějakýmu úchylovi.“

„Prosím, zapomeň na to. Není to jenom o mně. Zničil bych tím spoustu lidí.“

„Můžeš se poradit s psychiatrem.“

„Nemůžu, to je můj otec, co nám budeš opravovat hrobku.“

„Proboha, on?“

„Ne, můj otec je nejlepší člověk na světě a jemu bych ublížil nejvíc.“

„Uděláme si snídani a v klidu všechno probereme. Potřebuju kafe.“

„Všechno udělám, seď. Seš vůbec očkovanej proti tetanu?“

„Proti všemu, to bylo první, na co se mě magistra ptala. A moji odřeninu vynech. Už o ní nevím. Mám chuť na sladký.“

„V ledničce je pár zákusků a můžu si vzít chlebíčky?“

„Cokoliv, Ivošku.“

Kluci se pustili do včerejších zbytků. Maxián si prohlížel svůj protějšek a snažil se hádat, o co jde. Přece si nenechá zničit vztah, který vypadá oboustranný, nějakým kdo ví kým. Musí to z něj dostat. Všechno má nějaké řešení. Jeden jeho spolužák by měl být právník. Sjede domů. Nebyl tam od května. A Ivův otec? Nejsou si vůbec podobní. Znovu si ho prohlížel. Ne, tohle není žádný Amorek. Bude z něj kus chlapa. Bílá barva zjemňuje a zeštíhluje. Nejvíc vlasy. Sám má vypelichanou čerň a tohle je vypelichaná pochcaná sláma. Nějaký náznak žluti tam je. Vypadají přírodní. Hezky široký hrudník, dlouhé prsty.

„Nehraješ na klavír?“

„Jak tě to napadlo? Hraju.“

„Když vidím tvoje ruce, co se budou hrabat v hlíně.“

„To ještě není jistý.“

„Jistý není nikdy nic. Ale jedna je. Teď mi všechno povíš, o co jde. Najdeme nějaké řešení. Neboj se. Takové, aby to nikomu neublížilo mimo toho lumpa.“

Ivo seděl, upíjel z citronády, kterou udělal, a díval se do země.

„To můžu rovnou odejít. Ani se mě nedotkneš. Taková špína se nesmyje. Ať udělám cokoliv, všechno je špatně.“

„Poslechni si, prosím, nejdřív mě. Když jsem tady nastoupil, měl jsem představu, že se budu snažit najít si kluka nejenom do postele. Jenže víš asi sám, že to není lehké. Posloužila vinárna a číšník, co tak trochu o nás pečuje. Přes něj byl i Pavel. Bylo to nádherný, ale bylo. Žádný takový vztah neměl pokračování. Nestydím se za to, ale ani není se čím chlubit. Prostě občas jsem závislý na sexu, ale chtěl bych hlavně i přítele. V tobě se mi všechno zhmotnilo, jo, je to strašně rychlý, ale jsem přesvědčenej jako nikdy. Chci tě. U tebe jsem měl dojem podle řeči, že chceš totéž. Umím počkat i pochopit problémy a chci ti pomoct.“

„Je to kruh, Maxi. Ať ho přesekneš kdekoliv, budou trpět lidé, co miluju, nebo takoví, co nemají s věcí nic společného. Víc jak před rokem dělali v léčebně vánoční besídku. Tam chodí hlavně děti a pacienti s lehčím postižením. Táta přišel s tím, jestli bych tam nezahrál na klavír, nějaká učitelka z hudebky je nemocná a nikoho nemají. Jde jen o běžné písničky a pár koled, co znám. Šel jsem se tam podívat. Akorát usazovali veliký vánoční strom. Zkusil jsem klavír. Překvapivě dobrý nástroj. Lepší než klavírista. Besídka byla krásná, moc mě dojala. Jeden z lékařů si pak stoupl vedle a komentoval vtipně dění. Já jsem prožíval poznávání své homosexuality a přitahovali mě starší muži. Tenhle, Kryštof, byl sice snad ve věku mého otce, ale já to přes léta neřešil. Viděl jsem u něj zájem a zamiloval se. Asi nepříčetně. Nesmím to ovšem dávat najevo. Táta by mi to vymlouval. Měl pořád strach, abych někomu nenaletěl, co by mě jen zneužil. Ale tohle u Kryštofa nehrozí. Když jsme končili, zeptal se, jestli bych si nechtěl zahrát u něj, má Blüthnera, ale sám nehraje. Dal mi adresu a já omdléval štěstím. Tátovi jsem řekl, že budu u kamaráda ze školy a přijdu večer.“

Ivo se napil, vzdychl a pokračoval.

„Dům vypadal skoro strašidelně, ale jsou tam všechny takové. Zato uvnitř byl krásný starožitný pokoj. Obdivoval jsem klavír a Kryštof přinesl šampaňské na ledu a nalil nám. Po přípitku byl polibek. Jen takový přátelský, ale podlamovaly se mi kolena. Musel tušit, že jsem jeho a nic neodmítnu. Ale choval se velice mile a přátelsky. Já pak hrál, stál za mnou a hladil moje ramena. Uteklo to rychle, k ničemu nedošlo. Pozval mě za týden, pokud budu chtít, s nadějí, že se dostaneme i dál. Vyprávěl o homosexualitě a lidech kolem ní. Jen chtěl, abych o tom nikde nemluvil kvůli našemu rozdílnému věku a že znával i otce a nechce o mě přijít. Byl jsem šťastný a nemohl se dočkat další návštěvy. Ještě několikrát a přišlo mé poprvé. Přes rozdílný věk to bylo nejkrásnější, co jsem zažil. Byl pozorný, jemný, propadl jsem vášni a chtěl setkání i jindy než jednou týdně. To mě dostal, kam chtěl. Ve sklepě mi ukázal něco jako kulečníkový stůl s řemínky a já chtěl zkusit víc. Něco mi dával do pití a já tam skoro usínal. Jednou mě požádal, jestli by si nemohl vzít trochu mojí krve. Jen tak, jak se bere z předloketní jamky u doktora. Já nebyl proti. Ani jsem to necítil. Dal mi pak tuhle tyčinku s tělovou barvou, po ní není nic vidět. Proč bych mu nedal trochu krve, když mi dává tolik lásky.“

Maxián byl zděšený.

„Co proboha dělal s tvojí krví?“

„Jednou byl nervózní, a když myslel, že se nedívám, ampulku vypil. Rychle ji schoval. Já se v šoku nemohl ani posadit. Doma jsem hledal v otcově knihovně. Klinický vampirizmus, Renfieldův syndrom. Vážná duševní porucha, chuť na krev. Spíš na lidskou než zvířecí. Může dospět až k vraždám. Všechno se zhroutilo. Musím to skončit, dokud je čas. Příště jsem mu to řekl. Jenom se usmál. Řekl, když nedám já, dají jiní, ale na mou krev si zvykl. Ví, že otec doporučil pár lidí, co měli jít do vězení, když přišli Rusi, na dlouhodobé léčení. Zavřou ho, primáře a doktora z léčebny. Všechny, co o tom věděli. Nebo je vyhodí a skončí bez práce, všechno jejich rodinám a nám zabaví a na vysokou můžu zapomenout. To stejné už bylo v padesátých létech. Měl pravdu, věděl jsem o tom. Ještě mi řekl, že otec, kterého tak miluju, je zcela cizí člověk. To jsem naštěstí věděl už dávno a o to ho mám raději.“

„Otec není tvůj otec?“

„Ne. Měl ještě kamaráda a s mojí mámou byli taková veselá trojka. Ten kamarád chodil s mou mámou a najednou utekl na Západ. I je vyšetřovali. Máma byla už těhotná a táta si ji vzal. Ale byli prý šťastní. Jen máma byla často nemocná. Když jsem měl jít do školky, odváželi ji do nemocnice na vyšetření a mě vzala k sobě. Sanitka se srazila s jiným autem, řidič i máma zahynuli a mě našli za dvě hodiny v poli. Nastal dlouhodobý boj o mě se sociálkou, ale táta vyhrál. Vděčím mu za všechno. Každou minutu mimo práce byl se mnou. Stokrát nemusí být můj biologický otec, pro mne je jediným tátou, a tomu bych teď měl zničit život a dalším lidem? Kryštof se od té doby změnil. Už to není krásné milování, ale spíš znásilňování. Bije mě, mučí, ale tak, aby nic nezanechalo viditelné následky. A bere si moji krev. Má důchod a do léčebny jim chodil občas pomáhat jako doktor. Netuší, jak se jeho stav zhoršil. Jak z toho ven?“

Ivo měl oči plné slz.

„On proti všem důkazy má a já, kdo by mi věřil, nemám nic. Jenom, prosím tě, nic sám nepodnikej. Kdyby ublížil tátovi, nemohl bych s tím žít. Dal mi skutečně celý život, cizímu frackovi. Nevadí mu, že jsem teplej, přeje mi školu, nikdy jsem v ničem nestrádal oproti jiným. A co můžu dát tobě? Kryštof ze mne udělal onuci na opucování zasraných bot.“

„Neblbni, nějak to vyřešíme. Ty se nemáš za co stydět. Svinstvo je na něm. Vím, je to rychlý, ale mám tě rád. Cítím to tak a nedám ti ublížit. Myslím si, nejlíp bude zavolat tvému otci. Dokáže zvážit nejnižší riziko.“

„Ne. Nemohl bych mu to říkat. Podvedl jsem ho, kam chodím.“

„Pojíme, nějakou konzervu. Do kdy je táta v ordinaci?“

„Do večera, má protialkoholickou poradnu. Mohl bych tu ještě dnes zůstat?“

„Kdykoliv, ale já mu zavolám, aby večer přišel. Nebudeme to odkládat, jo?“

Ivo jen sotva znatelně kývnul. Sekaná v rajské ze dvou konzerv a chleba, no, šlo to.

Pojedli, Ivo oplachoval nádobí a Maxián se chystal do telefonní budky. Ozvalo se zazvonění. Šel otevřít. Za dveřmi byl Ivův otec, docela vyděšený.

„Je tady syn?“

„Jistě, pojďte dál, pane doktore, chtěli jsme vám volat.“

Doktor se v kuchyni hned vrhl k synovi, objal ho a líbal.

„Jak víš, že jsem tady, táto? A nemáš alkoholiky?“

„Přijdou jindy. A já si všechno poskládal dohromady. Včera mi volala magistra, jak jste upad a Ivo s vámi jel taxíkem domů. Doufám, že to není vážné. Na stole si nechal náčrty kašny a docela vás vystihnul. To není poprvé, ale i v zimě. Čekal jsem, co se z toho vyvine. Jen to zřejmě brzdila jiná věc. Dnes ráno ke mně přišel Halouzka, hezký chlapec, bohužel prostitut. Už dvakrát seděl. Přišel s něčím, co mě šokovalo a čemu jsem nemohl uvěřit. Že byl u jednoho doktora a ten mu pak odebral krev a vypil ji. Že je to určitě upír, ale policajti by mu to nevěřili. Sice vím o vampirismu, ale jen z literatury. Naslinil prst, setřel si nějaký pudr nebo co a byl tam vpich. Ještě mě napadly drogy. Ne, to je jinak. Ale pak mě šokoval, když řekl, že tě tam, Ivo, vidí chodit.“

„Má pravdu, táto, ke Kryštofovi, i s krví.“

„Chlapče, proboha. Jenže on tam byl až do noci, tak jsem počítal, že jsi tady. Telefon sem není. Po desáté pro mě přijela bezpečnost, že tam mají dalšího z těch prostitutů, co tam přiběhl jen v zakrvácených trenkách a řve, že ho napadl upír. Abych ho prohlédl, co s ním. Ukázalo se, že tam byl ráno a Kryštof už to zřejmě nezvládá. Řízl toho kluka a chtěl pít krev z rány. Ten se naštěstí vytrhl, vyskočil oknem a běžel na bezpečnost. Já to potvrdil, ale nějak mi nevěřili. Poslali hlídku. Nechtěl otevřít a pak z okna zasáhl jednoho příslušníka nožem do ramene až na kost. Tak tam udělali menší manévry a z poschodí na ně střílel pistolí. Jistě nelegální. Jeho postřelili do nohy a už ho odvezli. Ten už nemá šanci se vrátit. Nemáte, prosím, něco ostřejšího?“

Maxián nalil vodku. Připíjeli si. Doktor si sundal vázanku a rozepjal košili.

„Honza, doufám, že se teď uvidíme častěji.“

„Vy proti tomu, že bych…“

„Klidně ty, těším se, až si trochu odpočinu. Ať se s Ivem chvilku trápí i někdo jinej.“

„Trápí, tati?“

„Musím říct i jak to bylo s Ivem, on se stydí.“

Povyprávěl o vyhrožování, i jak se snažil tomu zabránit.

„Bože, chlapečku, měls přijít hned za mnou. Je to pravda, mohli jsme přijít o všechno, ale řešení je vždycky, ne se obětovat takové zrůdě. To už naštěstí nikdo řešit nebude, díky, žes myslel i na druhé.“

„Co tvoje zranění? Paní magistra to s těmi obvazy asi trochu přehnala.“

„Zítra se u ní zastavím.“

„Ty nemáš doktora?“

„Asi jo, byl jsem tam vloni.“

„Zítra se zastavte na večeři. Půjdu, musím si odpočinout. To byl den blbec.“

Chlapci se posadili v lodžii, stáhli roletu.

„Bodlo by něco na zchlazení, nanukáč?“

„Skočím dolů, a co na večeři? Tady máme jen konzervy.“

„Koňskej výsek tam není, co se ti zalíbí.“

„Tys jedl koně?“

„Jistě, skvělý.“

„Nesu žampiony. Usmažíme si je, nový brambory, hlávkovej salát. Mám dva nanukáče a na ráno rybí salát a rohlíky.“

Po večeři si šli chvilku odpočinout. Maxián si potřeboval srovnat záda. Lehl si na břicho a Ivo vedle něj.

„Jsem strašné rád, jak všechno dopadlo. Táta nás zítra pozval na večeři a my přitom jsme ještě ani,“ zmlknul.

„Ani si nezapíchali. Chtěls říct, ne?“

„Tak nějak.“

„No ležím na břichu, tak poloha to ukazuje.“

„Jako já tebe? To jsem ještě nedělal.“

„Ty to tak nemusíš?“

„Ne, jen na to nikdy nedošlo. A dnes nemám odvahu.“

„Tak to necháme odpočinout.“

Ivo se po chvilce ozval.

„Kdybys třeba seděl a měl mě v klíně.“

Sundat slipy bylo dílem okamžiku.

„Myslíš takhle?“

Ivo se začal nadzvedávat.

„Jsem jako špalek v ateliéru. A ty máš skvělý dláto.“

„Spokojenost na všech stranách, co víc si přát?“

„Bylo to krásný, bělásku.“

„To jsem ti připadal jako motýlek?“

„A víš, že motýl mě nikdy nenapadl, jen tvá záliba v bílém. Zato jsem si teď vzpomněl na první delší příhodu ze školky. Vedle bylo zahradnictví. Soudružka učitelka byla velká straníčka a vtloukala nám do hlaviček, na co si dát pozor. Z jara se třepali ze stromů chrousti. Vidíte, děti, chrousti jsou jak revanšisté ze Sudet. A už nám jednoho malovala. Později jsme vyráběli z mávátek a koženky plácačky na bělásky. Odvedla nás vedle do zahradnictví, kde se to na zelí bělalo, a my je svými plácačkami tloukli. Soudruha vedoucího málem kleplo. Chystal se tam vyrazit s rozprašovačem na DDT a my tam udělali víc škody jako užitku. Bělásek, to je takový keťas a kulak. Všechno by chtěl sežrat sám. A konečně se sbíraly mandelinky, americký brouk, kterého nám sem Američané shazovali z letadel a balonů. Kdo nasbíral plný kyblíček, byl komsomolec. Když o tom dnes uvažuju, je možný, že jsme byli tak blbí, že tomu i plno lidí věřilo? Ale zato si tuhle agitku pamatuju i po skoro dvaceti letech a jinak za školky nevím nic.“

„Třeba za dvacet let si lidi řeknou stejně, je možný, že jsme byli tak blbí a hráli si na něco, co neexistovalo? Plno věcí je jen jako. Navíc tu máme Sověty. Nepředěláme to. To je bohužel úděl malých národů.“

„Otevřeme si sladký Tokaj. Díky. Všechno se vyřešilo. Snad už ses z toho stresu dostal. Budeme se snažit žít v rámci možností jako všichni.“

Chlapci si povídali. Škádlení a líbání udělalo své.

„Myslíš, kdyby…,“ šeptal Ivo.

„Tady máš francouzský gel. A proč šeptáme?“

„Je to taková pro mě nová chvíle.“

„Tak ať splní tvoje sny, neboj.“

Mladé tělo plné touhy ví, jak si poradit. V odeznívajícím uvolnění zmizely všechny chmury a bolesti.

„Maxi, Maxi, je ti taky tak krásně? Myslím, na tu zítřejší večeři už můžeme jít.“

„Jistě, život přese všechno špatné má i lepší stránky, Bělásku.“