Zlaté divizny

Léta šedesátá – 1965

Dnešní říjnový den nezval zrovna k vycházkám. Bylo oblačno a slunce jen občas vysvitlo přes hradbu mraků. Vzdálený borový les působil ponuře. Jen na okrajích, mezi keři, rozjasňovaly scenérii červené šípky. Až k cestě se svažovala spíš kamenitá loučka se sporou trávou. Kdysi tu vysadili pár stromů, ale zůstala jen polosuchá nahnutá jabloň s kožovitými, jakoby špinavými plody. Koženáče jim tu říkali, ale tady je nikdo nesbíral. Vydržely na větvích, i když byl sníh, a posloužily ptákům. Popadané srnám a myším. Přesto byla loučka porostlá mnoha trsy divizen. Těm se tady naopak nebývale dařilo. Ještě teď tu bylo plno odkvetlých usychajících stvolů, obalených tobolkami s drobnými semeny. Dokonce se dalo najít i pár pozdních zelených stvolů s posledními květy. Některé odumřelé už vítr srazil k zemi k plstnatým jednoletým růžicím, co pokvetou příští rok. Dřív se sem hodně chodilo pro květy na sušení.

Na okraj diviznové loučky dorazil mladík v zeleném hubertusu. Měl ho rozepnutý. Cestou od města do kopce se docela zahřál. Tmavě hnědé krátké vlasy svědčily, že svlékl nedávno uniformu. Trochu mu zčervenaly líce. Příjemné tváři dominovaly velké tmavě hnědé oči s výrazným obočím a ústa s plnými rty. Usmíval se. Rozpřáhl ruce, jako by chtěl celé místo obejmout.

„Jsou tady, jsou tady, mé zlaté divizny.“

Procházel mezi stvoly, odlamoval tobolky. V některých byla ještě i semena. Rozséval je v místech, co byla prázdná. Podíval se směrem k cestě, aby se ubezpečil, že nikdo nejde. A pak se skoro roztančil mezi trsy divizen. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že jsem se zbláznil. Kolik je to let? Jeho zrak teď sklouzl níž, pod cestu, kde mezi ovocnými stromy bylo vidět starou vilu. Šťastný úsměv mu zmizel z tváře. Tohle místo, kam po možná patnácti létech spěchal, to bylo místo radosti a svobody. Tam dole byl jeho bývalý domov, krásný, šťastný, co se změnil v bolest, beznaděj a smrt. Vzpomínka se drala z dávné, zapomenuté doby.

Byly krásné letní dny. Chodívali s babičkou na divizny. Měl malý košík, babička větší. Květy jsou velmi křehké, musí se s nimi opatrně. Už loni si sbírání vyzkoušel. Taky ho bodla včelka. Oplakal to. Ne bolest, ale babička říkala, že včelka pak umře. Dával i pozor na broučky, co bývali v květech. Teď chodili každý druhý den. Květy se sušily ve tmě na půdě, aby zůstaly krásně žluté. Zlaté, jak říkával. Za rok už půjde do školy.

Bydleli v obrovské vile, kde bylo plno pokojů. Měli kuchařku, služku, zahradníka a šoféra. Ale všichni byli jeho kamarádi. Kuchařka mu vždycky podstrčila nějakou sladkost, služka pamatovala na čisté oblečení, když vletěl do kaluže, zahradník měl ve skleníku celý rok jahody na mlsání a šofér ho rád vozil. Bude s ním jezdit do školy. Táta byl vážený stavitel a doma ho moc neviděli. Jen v neděli, kdy se scházeli jeho známí na kulečník nebo šachy a maminka se starala o jejich ženy. Podávala se káva, moučníky a likéry. Muži si v pohodlí křesel vychutnali doutník nebo dýmku. To všechno ho moc nezajímalo. Nejraději chodil s babičkou nebo služkou do lesa a na diviznovou loučku. Kolikrát tam odběhl sám, všichni věděli, kde ho najdou.

Nevnímal moc, co se kolem děje. Jen najednou neměli šoféra ani služku. Pak odešla i kuchařka. Začala vařit maminka s babičkou. Zahradník bydlel v malém domku u skleníku, ten zatím jediný zůstal. Všichni byli smutní a maminka často plakala. Říkala, že se budou stěhovat. Je prý jiná doba a všechno je vzhůru nohama. Pak se to odehrálo jako zlý sen. Vrátil se s babičkou a běžel do haly v přízemí. Viděl otce, jak sedí u hrnku kávy. Byl opřený na židli a měl nějak divně svěšenou hlavu. Maminka měla oči plné slz. Odvedla ho do skleníku za jejich zahradníkem. Aby tam zatím zůstal. I ten měl v očích slzy. Začal mu ukazovat nějaké kvetoucí rostliny, pak ho vzal k sobě a nalil mu hrnek čaje. Vyběhl tehdy ven zpátky k vile. Tam stálo pohřební auto. Doběhl ho zahradník a odvedl k babičce. Přišla i maminka. Tatínek zemřel, prý vteřinový infarkt a zítra se budou stěhovat někam daleko odsud. Tehdy nic z toho nechápal. Nemohl spát, jen slyšel, jak se maminka s babičkou domlouvají, co vezmou s sebou. Něco odnášel zahradník, že jim to pak pošle. Únavou usnul. Vzbudil se ráno, viděl muže v uniformách, jak prohlíží obsah dvou kufrů. I jeho z imitace kůže, kde měl malé vláčky a autíčka na klíček. Neplakal, jen přestal mluvit. Přijel starý autobus, kde už bylo pár lidí. Nastoupili a zavezli je na nádraží. Ve vagonu většina žen a dětí plakala. Vyjeli, nikdo nevěděl kam.

Díval se dolů, kde mezi stromy byl vidět velký dům. Připomínal menší zámeček. Jistě, pohled to byl zcela jiný než před patnácti lety. To byla vidět i část poschodí. Dnes jen dvě polokulovité věžičky a knihovnu mezi nimi. Kus střechy zřejmě odnesl vítr a místo červených tašek tam byly vlnité plechy. Původně ani neměl v úmyslu jít se tam podívat. Teď váhal. Tehdejší události mu znovu probíhaly před očima. Jen je tušil poněkud jinak, než jak si vzpomínal z dětských let. Pomalu scházel k cestě, zapnul si hubertus a u krku zasunul šálu. Kdysi vysoká zeď z kamenů a cihel byla místy poškozená a v jednom kousku se mezi kameny uchytilo několik divizen. To mu vyloudilo na tváři úsměv. Brána se zřejmě léta nepoužívala. Byla prorostlá bezinkami. Jen mezi kouskem udroleného cihlového sloupku byla úzká pěšinka. Překročil kus kamene a byl na druhé straně zdi. Cesta kdysi vedoucí až ke skleníku byla zcela zarostlá vším možným. V trsech trav a kopřiv přežívaly zbytky okrasného plotu z habru a dál z buxusu. Vším vedla jen i tak málo používaná pěšina. Stromy kolem byly zarostlé spoustou vlků, zdivočelých výhonů, které nikdo nevyřezával. Už viděl skleník. Spíš to, co z něj zbylo. Dlouhá železná kostra jako z nějakého předpotopního dávného zvířete. Polovina skel chyběla. Vedle bývaly záhony. Tady bylo vidět, že některé jsou obdělávané. Hlávky zelí, kapusty, poválená hrachovina, řepa. Velké prostranství před vilou bylo posekané. Stály tam dvě plechové garáže a vlečka bez kol, plná smetí a odpadků. Právě se chystal obejít dům z druhé strany, kde bývaly záhony plné květin, pěšiny vysypané pískem a pár sošek z pískovce na žulových podstavcích. Nezbylo tady nic. Z rumiště jen prorážely zbytky okrasných keřů. U skupiny smrků býval hudební pavilonek. Zbyla z něj jen šestiúhelníková podlaha z dlaždic.

Chystal se obejít dům k příjezdové cestě, když uslyšel ženský hlas.

„Hledáte někoho?“

Otočil se. Zřejmě starší paní v narezlém kabátě, na hlavě silný vlněný šátek. V ruce košík s hlávkou zelí.

„Ne, ne, jen jsem se tady byl podívat. Kdysi jsem tady bydlel.“

Paní si ho prohlížela.

„V padesátých letech?“

„Spíš do padesátých let.“

„To byste musel být syn pana architekta.“

„Jsem, Daniel Wroclawský.“

„Bože můj, malý Dany? Já sem nosívala ryby, otec byl čeřenář. Ještě jste nechodil do školy, když… Všechny nás ta doba postihla. Ani jsem nevěděla, kam vás vystěhovali. Vaše maminka?“

„Zůstal jsem jen já. Po vojně jsem nastoupil do strojíren a nějakou náhodou mě šoupli sem. Jsem tady od těch dob poprvé.“

„Je sychravo, mohu vás pozvat na meltu a kus řeči, jestli vám to nebude vadit.“

„Děkuji vám, rád, bydlím v nové svobodárně, nikdo mě nečeká.“

Z bývalého honosného vchodu zůstaly jen široké, kdysi prosklené dveře. Místo spodních skel pokroucená překližka. Dolní hala byla uprostřed přepažená zřejmě kantkou zdí.

„Je tady osm bytů, mám hned menší na západ. V každém poschodí čtyři. A vidíte, jak je všechno zdevastované.“

Místnosti, jak si matně pamatoval, byly veliké, vysoké stropy. Teď působily nepřirozeně. Malé, jen stropy zůstaly, stejně jako úzká přepůlená okna. Posadili se u kuchyňského stolu. Jeho hostitelka zapálila plyn na sporáku a přisunula konvici.

„Nabídla bych vám kávu, ale došla nám. Já mám jen malý důchod, občas chodím na brigády a mám tu ještě vnuka, na jaře bude maturovat. Dcera před několika lety zemřela, zeť jezdí na Labsko-oderské plavbě, tak je Láďa u mě. Čekám ho každou chvíli. Ještě si nabídněte koláč se švestkami.“

Daniel přijal pobídku s vděčností. Už pár let byl odkázaný na jídelny, kiosky, obchody. Napil se melty a pustil do voňavého koláče. Hned ho pochválil.

„Jen si berte, teď mě vlastně napadá, vždyť to byly vaše švestky. Zahrada je zpustlá, já jen udržuji pár záhonů na zeleninu. Lidé jsou líní i ovoce sklidit. Švestky jo, ty otřepou do plachty na kvas. Pamatuji ještě na skleník. Byly tam palmy, banánovník, ananasy, citrony a pomeranče, ale hned první zimu všechno zmrzlo. Zahradník, co tady byl nejdéle, se někam odstěhoval. Všechno tu zamrzlo, popraskalo topení. Až pak, asi po dvou letech z toho udělali bytovky. Ale vidíte jak. Ostatní nájemníci jsou mladé rodiny. Plno nevychovaných dětí, hodně se tady pije, někdy to musí řešit i Bezpečnost. Naštěstí nás si nevšímají. Občas si přijdou něco půjčit, hlavně potraviny. Mouku, cukr, meltu, čaj, ale zase všechno po výplatě vrací, to je pravda. Mimo kuchyně tady mám malou ložnici a pokojík, kde je Láďa. Původně to byla všechno jedna místnost. Promiňte, jsem moc upovídaná, jak jste přežívali vy, když vás odsud vyhnali?“

„O začátku moc nevím. Bylo mně pět, pamatoval jsem si, jak jsem chodíval s babičkou na divizny nad zahradou. Taky tam směřovaly moje kroky dnes. A jsou tam stále, pak jsem se rozhodl podívat se sem. Nás tehdy ještě s dalšími poslali na statek v pohraničí. První zimu jsme bydleli ve skladu. S námi ještě dvě rodiny. Jen se místnost rozdělila dřevěnou stěnou. Tři ložnice a společná kuchyně. Nikdo před tím v zemědělství nedělal. Ředitel banky, továrník a vdova po staviteli, říkali, že jsme buržujové a nepřátelé dělnické třídy. Nejlíp všechno snášela babička. Taky díky ní se všichni začali přizpůsobovat novému životu. Dostávali jsme mléko, brambory, mouku. Nejdřív ani nebyly lístky, jen odpočítaný příděl podle osob. Nejčastější jídlo byly placky z vařených brambor pečené na plotně. S jablečnými povidly nebo s houbovou smaženicí. Po zimě už to bylo lepší. Chodil jsem pak do jednotřídky, od šesté třídy jezdil autobusem do města. Hned z osmičky do traktorové stanice. Do učiliště mě nepustili, ale tam jsem si udělal závodní školu práce, nějaké kurzy na sváření. Na vojně u Pracovních jednotek mě přidělili do dílen, při náboru jsem se přihlásil do strojíren jako svářeč, ale hned mne přesunuli sem, na stavbu a kompletizaci hal. Když jsem byl na vojně, umřela mi máma a za měsíc i babička. Máma se nikdy nesrovnala s tou hrůzou, co jsme zažili. Na ubikaci jsme tři. Kluci už mají po třicítce a pendlují po stavbách. Jsem tady teprve týden.“

„To jste si prožil své. Všechny nás doba semlela. Před třemi lety to vypadalo na válku. Myslím, že slyším v předsíňce vnuka.“

„Ahoj babi,“ ozvalo se ode dveří. „Dobrý večer.“

Vstoupil černovlásek v modrém svetru. Příjemný úsměv, takový milý čertík, napadlo jejich návštěvníka. Hned podával ruku.

„Ladislav Lehotka, přišel jste si pro bylinky? Babička je skvělá, lepší než doktoři.“

„Ale ne, Ládíku, pan Wroclawský se tady narodil. Vilu jim znárodnili, vystěhovali je a teď tu dělá v továrně a přišel se sem po patnácti letech podívat. Tak tady vzpomínáme. Taky se byl podívat na diviznové loučce. Chodíval tam s babičkou jako malý chlapec.“

„Já tam byl taky s babičkou hned první den, co jsem se přistěhoval přede dvěma lety. Je to zvláštní místo. Nic než divizny. Jako z jiného světa. Zlaté divizny.“

Chlapec se znovu krásně usmál. Danielovi neušlo, že použil stejné jméno, zlaté. Jako by ho něco s tímto hochem spojovalo. A bylo by to krásné, jenže… Takový krasaveček určitě nemá nouzi o dívky. Půjde někam na školu. Tudy cesta nevede. Hoch si sedl, zatímco babička mu také nalila meltu. Pustil se hned do koláče.

„Jen si vezměte, jsou skvělé. Nějaké švestky jsme zavařili na zimu, než je otřepali do kvasu. Byl jste na zahradě? Tady k tomu nemá nikdo vztah. Škoda skleníku, musel být krásný.“

„Ten jsem si hlavně pamatoval, že v něm byly i jahody přes zimu.“

„Možná tam nějaké zdivočelé v okolí zůstaly, můžeme se v neděli podívat, ne?“

„To bych mohl, v neděli žádný plán, jak s ní naložit, nemám. Mí spolubydlící budou vyspávat po sobotním čaji, nebo pojedou domů. Můžeme v neděli prohlédnout zahradu a odpoledne se někam na chvilku se posadit. Jinak jsem Daniel, Dany.“

Podával ruku.

„Ladislav, Láďa, babičko, máme něco na zapití? Ale né mazání na klouby,“ smál se.

„Mám tady jen babomls, domácí višňový likér, ale silnější než z obchodu.“

Babička podala z kredence láhev se šroubovým uzávěrem. Láďa nalil rudou tekutinu do malých stopeček. Přiťukli si. Povídalo se o všem možném, venku už byla tma.

„Můžu vám nabídnout chleba se sádlem a se škvarkama?“

„Jsou skvělý, já je krájel a babička škvařila. Od známého řezníka. Určitě ti budou chutnat, Dane.“

Láďa šel jejich hosta vyprovodit kus cesty k silnici směřující k městu. Loučili se. Podali si ruce. Pevný stisk, ale pak se chvíli drželi. Kolem projelo auto k vile.

„Tak v neděli.“

Daniel se vracel z vesela, pohvizdoval si Neckářovu písničku Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Byl rád tomu seznámení, jen v něco víc zatím nedoufal. Jistě, kluk se přistěhoval, i když se zdá, že s navazováním známostí nemá žádný problém. Je tak trošku sblížily divizny. No co, uvidí. Lepší než ležet na kavalci. Vezme malou bonboniéru, to bude i pro babičku a možná zákusky. Kávu, jistě na tom moc dobře nejsou. Zatímco on je Rothschild a může rozhazovat. Rozesmál se. Dnes už po kolikáté. Zlaté divizny.

V neděli zvolil čas okolo deváté. Koupil i pár poupátek růží. Bonboniéru a šest zákusků do krabičky. Dali si hned kávu. Láďa mu srdečně tiskl ruku.

„Jsem rád, žes přišel. Něco ti ukážu.“

Kus za skleníkem, v porostu trav, slézu, kterému v mládí říkal syrečky, a mochny bylo několik trsíků jahod, ještě i s nezralými plody. A další překvapení. Ve skleníku byl malý keřík s několika citronky. Byl zcela zakrytý bujnými lopuchy.

„Už jsem to zjišťoval ve škole. To je citroník trojlistý, používá se jako podnož a vydrží v příhodných chráněných podmínkách naši zimu. Zřejmě vyrazil někde od kořenů, párkrát omrzl. Dole je kmínek pěkně silný. A letos i vykvetl a má plody. Ty jsou ale spíš prý hořké. Příští rok se může vykopnout a nasadit do velkého květináče a na zimu dát do chodby, ať máš památku. Jahody nasadíme na záhonek. I když tady se asi sklizně nedočkáme. Místní děcka je sežerou i nezralý.“

„Citroník jistě, ale jedině tady, já bych ho neměl kam dát. Je zvláštní, že přežil.“

Jahody hned vykopli a nasadili na záhon připravený pro česnek. Stvoly s květy otrhali.

„Oběd si dáš s náma. Babička dostala králíka, je na smetaně a zelenině, jako svíčková, nevadí?“

„Jistě že ne, jen něco musím přinést zase já, pokud ještě přijdu.“

„A proč bys nepřišel? Jsi tady vlastně doma.“

„Doma už nejsem nikde. Byt jsem nemohl držet, byl jsem na vojně. Věci jsem rozdal sousedům a něco si tam nechal, až budu mít svoje.“

Po skvělém obědě sice přemlouvali babičku, ať jde s nimi, že zpátky zaplatí taxíka, ale říkala, že si musí odpočinout, ať se dobře pobaví. Jen chybička se vloudila. Vinárna byla z technických důvodů zavřená, kavárna, na kterou natrefili, zcela plná, nakonec vzali za vděk restaurací u hotelu. I tady bylo plno. Nepříznivé počasí zahnalo lidi do tepla. Dali si po dvojkách bílého, prý Müller Thurgau. Moc vybírat se nedalo. Zato jim přinesli sýrové slané preclíčky. Tresčí játra s cibulkou, housky. Daniel si uvědomil, že si o svém životě ještě nikdy s nikým nepovídal. Nebyl důvod a nebylo s kým. Ani Láďa to neměl lehké. Když zemřela maminka, dohodli se, že školu dokončí tady. Hlásil se na Vysokou školu chemicko-technologickou, na potravinářství. Otec si nechal jen v Ústí garsonku. Celkem je šance, že by se mohl na vysokou dostat. Tentokrát vyprovodil Daniel Láďu k silnici na konci města. Vracel se docela v příjemné náladě. Jen si začal uvědomovat, že hoch v něm probouzí i jiné pocity jak kamarádství. To bude asi problém.

Ještě na konci školy, než šel do práce v traktorové stanici, nijak nesdílel zanícení ostatních mladíků pro děvčata. Nejdřív to přisuzoval tomu, že vyrůstal jen mezi mámou a babičkou. Pak z řečí svých vrstevníků a hlavně těch starších poznal, že je i jiná láska než ta běžná. Ve své fantazii si začal představovat chlapce místo dívky a docela se toho zalekl.

Pamatoval si docela přesně na první den v práci. Byli tam nasazeni dva kluci jen se základním vzděláním. Nedostali ani doporučení na nějakou dvouletou učňovskou školu. Za ohradou u plotu bylo několik starých traktorů. Ještě z doby kolektivizace, co tehdy zabavili kulakům. Každý jiný, nebyly součástky na opravy, tak tam zarostly kopřivami a náletem keřů. Nejhorší byly šípky. Dostali za úkol těch pár muzeálních kousků vysvobodit ze všeho bordelu kolem. Týden trvalo, než zlikvidovali křoví, pak hevery vyzvednout, podložit, očistit. Před nimi se objevily značky jako Wikov 32, HT 20, Lanz Bulldog, Hanomag WD 26, dokonce ještě s benzínovým motorem. Některé měly i orebná ozubená kola, protože původně sloužily hlavně k orbě a pracím v poli.

Celá akce vznikla tím, že pár pracovníků traktorky bylo na výměnné praxi v NDR. Tam měli podobné staré traktory vystavené, prý je o ně velký zájem i na Západě. Mistr dílny, kam kluky zařadili, si uvědomil, že podobné poklady mají i u nich v kopřivách, protože naštěstí se zatím nikdo nenašel, kdo by je odvezl do sběru jako jinde. Klukům se taky traktory líbily a začali na jejich renovaci pracovat s mistrem i po práci. Ten je za to protlačil do závodní školy práce a všech možných pracovních školení a kursů. Když šli na vojnu, zvládali perfektně svařování autogenem i obloukem a přes počáteční nepřízeň se i vyučili v opravárenském oboru. V dílně se nakonec našlo víc nadšenců pro staré stroje. Zůstávali po práci nebo v neděli. Daniel měl do práce ze všech nejdál, tak poslední rok před vojnou párkrát v sobotu večer zůstal, protože v neděli ráno neměl spojení. Dalo se přespat v šatně, kde byla stará vyřazená pohovka. Samozřejmě že se vždycky i něco popilo. Když všichni odešli, nahlásil se vrátnici, aby ho v noci zbytečně nevzbudili, když chodili na kontrolu, a pak si pěkně užil sprchy. Své sexuální nenaplněné představy teď rozvinul pod proudem vody. Bylo krásné se tak dokonale udělat. Na opačnou pozici posloužila válcovitá tuba od šamponu. Jednotlivé sprchové kóje měly plechové předěly asi do výše prsou. Pokud by tam i někdo nahlédnul, jeho aktivity by neviděl.

S někým se sblížit, na to neměl odvahu. Jeho kamarád byl sice pro každou legraci, ale našel si děvče z účtárny a zřejmě to mysleli vážně. Zato už minulý rok si kolikrát vyslechl poněkud dvousmyslné narážky hezkého mladíka, zástupce mistra, co se vrátil z vojny, ale čerstvého ženáče. Byli s ním i zapíjet svobodu. Taky při řeči se usmíval, že do toho buší teď každý den. Kolikrát se viděli ve sprchách, i když jen ten kousek z šatny od skříňky ke kóji. Měl někdy co dělat. Sváťa byl stejný brunet jako on, sportovní postava, trošku chlupatá prsa a nohy, ale ne zase žádný medvěd. Co se mu klimbalo mezi nohama, rozhodně oceňovala jeho novomanželka. Poměrně velký žalud a v hustém houští skoro holý šourek s velkými varlaty. Vypadalo to, že si koule holí. To bylo jen letmé zjištění, nějak víc zadívat se, to už by byl problém. Daniel si stěžovat nemusel, nijak ho Pán Bůh nebo Příroda neochudila. Jen touha byla čím dál větší a nevěděl co s ní.

Bylo jaro, sobota, zkoušeli sadbovače cukrové řepy. Končilo se hodně pozdě. Jen mezi řečí prohodil, že dnes zůstane. Ještě pak zavolal na vrátnici, nachystal si na stůl v šatně housky, kus salámu a pivo. Po sprše měl vždycky chuť k jídlu. A nejen k němu. Vysvlékl se, a když si chtěl pustit vodu, uviděl nahého Sváťu, jak míří přímo k jeho kóji. Trochu ho to polekalo, ale i vzrušilo.

„Čau Dane, nechceš umýt záda a namasírovat? Pěkně jste se u cukrovky hrbili.“

„Proč ne. Jen co tě tady zdrželo?“ Nějak to dopadne, pomyslel si.

„Ty. Už tě mám v merku delší dobu. Holky tě moc neberou, tak co to zkusit?“

„Nevím, takový zkušenosti zatím nemám, ale tebe doma nikdo nečeká?“

„Moje Evča jela na týden opatrovat máti. A chuť je. Neříkej, že tě ještě nikdo neojel?“

„Vadí ti to?“

„Naopak, pěkně si to rozdáme.“

To už Sváťa svíral Dana v bocích, jeho ruce vyjely nahoru k ramenům a začal chlapce líbat.

„Vidím, že ti ani líbačka moc nejde. Panice jsem ještě neměl. Ale péro máš jak z ocele,“ začal se jeho nastávající milenec smát. „Pěkně se připravíme. Tady se dá zamknout, vedle by mohl někdo nahlídnout. Na zem dáme zimní vaťáky, trošku si tě namáznu, modrá krabička to jistí. Pěkně si vyzkoušíme všechno.“

Na Dana to bylo dost rychlé, ale co, pořád po tom toužil, přece neřekne ne. Dál už neuvažoval a zcela se poddal Sváťovi. Klekl si podle pokynů a hned ucítil jazyk na svém svěrači. Nejdřív ho líbání trochu lechtalo, ale jeho druh stejně dlouho nevydržel. Nedočkavě přejel prsty s trochou krému a hned se snažil zasunout. To bylo dost jiné než tuba z umělé hmoty. Taky silnější a delší. Začal se přizpůsobovat a vycházet Sváťovi vstříc. Vzrušení obou hezky vrcholilo. Už se přerušit nedalo. Trochu si pomáhal se svým penisem, ale byl otočen, a jeho výstřiky zmizely v ústech protějšku.

„Vidím, že ti moc neklesl, jak to půjde, dáme si to obráceně, jo?“

Daniel jen přikývl. Akorát si nějak nemohl srovnat, jak rychle se jeho milenec přeorientoval. Slyšel, že někdo je na oboje, no, to konečně není jeho starost. Taky si pěkně užil i dominantní role. S chvílemi spánku si ráno ještě své miláčky pěkně vyhulili, jak říkal Sváťa.

„Sakra, na podzim jdeš na vojnu, kde někoho seženu. Valím, mám klíče od zadní brány. Tak jsem i přišel. Teď musím přijít předem a píchnout si. Ty vole, to se povedlo. Mohl bych u blinkaček říct, že už jsem si píchnul. Paráda. Tak čau, to si brzo zopákneme.“

Taky k tomu došlo velice brzy. Daniel nejdřív řešil, že pomáhá Sváťovi v nevěře, ale na jejich živočišné milování si rychle zvykl. Sice toužil i po jiném vztahu, ale pak si řekl – ber, co se nabízí. Určitě se kvůli mně nerozvede. Vymýšleli všechny možné situace, jak být chvilku spolu, ale aby nebyli nápadní. O prázdninách jeli na týdenní školení. Nebylo sice v přírodě někde na chatě, ale v hotelu ve vedlejším městě. Přes den se spolu moc neukazovali, dokonce ani neseděli vedle sebe. Zato zbývající čas ze sebe neslezli. V práci objevili bývalý sklad dílů ke starým mlátičkám. Sice jen malý kamrlík, ale dalo se tam zajít z několika míst. Rychlovka ve stoje, nebo vzájemné kouření. Nejtěžší bylo zůstat potichu. Kdoví jak by to dopadlo, ale Dana už čekala vojna. Loučili se poslední noc v místním hotelu. Sváťa přiběhl s tím, že teprve vytáhnul péro z Evy. Vymluvil se na neodkladnou opravu a dal jí prý do pití prášek na spaní. A najednou konec.

Přijímač, menší buzerace mazáků. Ale hned nástup v dílnách. Daniel si říkal, že tady v několika stovkách kluků jsou určitě i nějací teplí, jen jak je poznat? Navíc, všeobecný názor, že buzny patří do kriminálu, nebo na léčení. Začal mít skutečný absťák. Jen občasné uvolnění na záchodě. Až v létě ho vzal finanční náčelník na svoji chatu, kde potřeboval udělat zábradlí ve svahu, vrata u garáže a další věci od železa. Nebylo to nic zvláštního. Tak to dělali všichni, pokud byl potřeba řemeslník. Kluk byl rád, že vypadl z kasáren. Dobré jídlo i pití a ještě nějaká korunka. Daniel se docela těšil. Stejně pořád někomu něco fušovali. Všechno, co bylo potřeba, se dalo do Gazu a jelo se. Chata ve svahu u lesa, mimo civilizaci. Domluvili se, bude tam tři dny sám, jídla je plná lednička, pivo ve sklepě, možná někdo přijede z rodiny. Šel si hned všechno naměřit a začal řezat trubky a jekly. Když si chtěl vzít něco na svačinu, uviděl venku kolo. Ale nikdo za ním nepřišel. No konečně proč taky se bude vybavovat s vojákem. Bylo horko, tak si zatím nechal jen montérky, ale i ty svlékl. Až bude svářet, obleče se. Ještě že mu kluci ve skladu dali docela přiléhavé, i když zelené a ne jak vyfasoval z kraje, kam by se ještě vešel podnájemník. Pojedl chleba s máslem, olejovky, otevřel si pivo. Pak i s lahví vyšel ven. Uviděl v podkroví otevřené okno a v něm zřejmě ženu nebo dívku. Stála k němu zády asi na židli a připevňovala záclonu. Krátký blond sestřih na kluka, ramínka a pásky od podprsenky a na bohatě krajkovaných kalhotkách ještě podvazkový pás. Tak to bude někdo starší. Uvažoval, jestli by se neměl obléct, ale co. Jistě ví, že tu dělá, je jí taky horko, zřejmě si na to pak hodí šaty. Šel si sestavovat díly k zábradlí. Jo, kdyby to byl kluk, ten by ho určitě rozhodil. V kasárnách je jich sice dost, ale vojenská zeleň mu už všechny touhy z minula vymazala.

„Dobrý den, vidím, že otec tě nahnal na zábradlí.“

Otočil se. Jasně, lehké květované šaty, jen žádný starší ročník. Možná tak jeho léta. Jemná, ale trochu vyzývavá tvářička, vlasy sestříhané na mikádo, zřejmě čerstvě nalíčené rty.

„Pepča,“ dodalo to stvoření a podalo mu ruku s červeně nalakovanými nehty. Ve stejné barvě byly i na nohou, nazutých v žabkách.

„Vojín Daniel, při přípravě na svařování plotu,“ zasalutoval a rozesmál se.

„Tady nejsi v kasárnách, Dane, to je krásné jméno Daniel. Žádného Daniela ještě neznám.“

„Já taky neznám žádnou Pepinku, Josefínko.“

Jeho protějšek se začal nehorázně smát.

„Pepinko, jo? Šáhni si.“

V momentě rozepnuté šaty a dívka vzala jeho ruku a přitiskla ji na krajkové kalhotky.

Jo, ty vole, pomyslel si Daniel, tak to je péro možná větší než moje, když je jen tak na půl. Pepča tam jeho ruku držel dál a zároveň se díval na Danovy trenýrky. Tam už už vstával někdo, kdo hledal, kde tesař nechal díru.

„Ještě mně řekni, že nejsi teplej, a jdu se picnout.“

„No co už, vidíš, ale co tahle maškaráda? Tak prověřuješ tátovy vojáky?“

„Prostě mě to baví a otec vyhrožuje, že mě dá na léčení. No možná to nějaká úchylka je, ale krásná. Tady mi ji nikdo neotlouká o hlavu. Myslím, že tomu plotu můžeš teď zamávat.“

Pepa hned stáhl Danovy trenky a ten pak viděl rudé rty, co se chtivě zmocnily jeho penisu. Najednou přestal.

„Jdeme nahoru, někdo nás vidět, mohl by dostat infarkt.“

Místnost v podkroví byla celá zařízená jako dívčí pokoj. Ale Dan se nestačil moc rozhlížet. Už leželi na posteli plné polštářků a oboustranná kuřba je zcela pohltila. Jeho tělo se rychle přizpůsobilo a užívalo si jako kdysi se Sváťou. Chlapci si opravdu skvěle rozuměli. A pak prý, že vojna, není žádná kojná. Po obědě z konzerv Pepa prohlásil, že by byl rád ženskou, ale u plotny ho stát nebaví. Jedině že by ho při tom obdělával hezký kuchař. Pak šel Danielovi podržet, aby svařování šlo rychleji. Měl na sobě dámské jednodílné plavky s košíčky, na nich lehkou plátěnou sukýnku a ve vlasech umělé kopretiny. Danovi dal trenýrky s třešničkami. Celkem s prací docela pohli. Večer víno, vana a Pepovy hrátky. Pěkně si Dana nazdobil. Ještě v koupelně rty, řasy, obočí, napudrované tváře.

„Krásné mašličky si vzájemně uvážeme na péra. Tyhle kalhotky ti budou. Bílé návleky na paže a bílé podkolenky. Už vypadáš jak miloučký buzík. Bože, ty mě vzrušuješ. Nejspíš kalhotky na tobě rozervu.“

To už je Pepa trochu shrnul a pustil se do líbání. Z proutěného košíku vyndal olejíček. Prsty kroužily, hladily a postupně se nořily. Daniel měl co dělat, aby se udržel, jak byl rozdrážděný. Už v něm byly dva, tři až po kotníky. A náhrada se dobývala ještě dál. Pepova kláda ho dostala. On by sice dívčí serepetičky při tom nemusel, dokonce měl obavy, že mu představa dívky bude vadit, ale pořádně pleskající koule o jeho zadek ho utvrdily, že je všechno, jak má rád.

Pokud se mu čas zatím jen vlekl, teď ubíhal až moc rychle. Ještě pár takových návštěv, i když už nebyly pracovní. Pepa si ho vyvzdoroval. Jenže mu začala praxe, pak škola a Danovi končila vojna. To ještě netušil, kam ho osud zavane.

Zdejší svobodárna byla postavená před rokem. Každý pokoj měl záchod, sprchu a kuchyňský koutek s dvouplotýnkovým vařičem. Původně se počítalo, že zde budou po dvou, ale zájem byl větší než kapacita. Tak se ještě jedna postel přidala. Stejně se sem chodilo jen přespat. Jeho oba spolubydlící jezdili v sobotu po práci domů a vraceli se většinou až v pondělí ráno hned do práce. Pokud nevyrazili přes neděli za ženskýma. Daniel byl rozhodnutý. Rok, dva tak vydrží a pak podle práce. Když zůstane, najde si třeba garsonku přes podnik nebo přes družstevní výstavbu. Zatím měl v neděli klid. Kousek byla restaurace, kde většina ubytovaných chodila na večeři. V poledne ve všední den moc hostů nemívali. I místní důchodci si chodili na obědy do závodní jídelny. Zato večer byl problém sehnat místo. Od jara do podzimu byla v provozu i zahrádka pod starými kaštany. Teď už byly stoly a židle složené na hromadě a přikryté plachtou. Dan si chodíval někdy s ešusem. Guláše, leča, fazole nebo dršťkové polévky, dali do něj vždycky víc než na talíř. Na zabíjačkový guláš byly fronty. Pak opečený kabanos, ještě lepší z udírny, a další hospodská klasika, tlačenka nebo měkký salám s octem a cibulí, chleby s tvarůžky, utopenci, zavináče a nakládaný sýr. Většina hostů pak u karet a piva spořádala cokoliv. Nikdy se tady dlouho nezdržoval. Karty ho nebavily, u piva neseděl, měl raději víno. Na venkovskou hospodu z dětství raději nevzpomínal. Chodívala tam většina mužů, co pracovali na statku, a utratili kolikrát i to málo, co dostali jako plat. Nebýt naturálií, jejich děti by neměly co jíst.

Dnes si donesl fazole. Kuchařka mu dopřála, určitě dvě porce a opečenou klobásku. Sáček s krájeným chlebem a dvě velké okurky. Ještě bylo všechno horké, polité smaženou cibulkou. Opět vzpomínka z dětství. Chodil ještě se dvěma odvážnějšími děvčaty z druhé třídy podhrabovat na pole rané brambory. Brzo ráno, jak se rozednilo, aby je nikdo neviděl. Když se pak uvařené polily osmaženou cibulkou, to byla královská pochoutka. Jinak vařili ze starých. Vždycky celý malý pařáček a rozdělili je podle počtů v rodině. Bývala k nim kyška, někdy i tvaroh a kousek sádla na omaštění. Teď si žije jako král. Otevřel si pivo na zapití.

Před sebou si představoval Láďu. Černovlasý čertík. Jak jinak nazvat tohle milounké stvoření. Nebo rarášek. Neposlušné vlnky vlasů jako by skrývaly růžky. Měl v sobě neustálý věčný úsměv. Jen takový naznačený a stále dobrou náladu. Nakonec i on nebyl žádný morous. Proč taky. Babička říkávala: místo jedné slzy se raději dvakrát zasměj. Všem na statku, kam přišli, dodávala sílu a optimismus.

Domluvil si jeden den volna, pojede na hrob maminky a babičky. Otce před léty pohřbili do rodinné hrobky, ale tu při rozšiřování hřbitova zrušili. Jen mu ukázali na hřbitovní správě, kam se tehdy ostatky z několika hrobů daly. Dřevěný kříž na malé loučce. Nic víc. Zanese tam věneček. Až se vrátí.

Jel v noci a stejně se vracel. Hrob měl zatím jen kamenný křížek s nápisy. Byl domluvený na úpravě někdy v létě. Koupil lesní věnec a olejovou lucerničku. Menší pak zanesl v úterý na místo, kde jsou snad ostatky otce. Bylo tam už několik věnců a kytic. Nebyl sám, kdo tam někoho měl. V neděli bylo výročí VŘSR, ale v továrně měli shromáždění jen pracovníci podniku. Hned ráno šel také slavit s Láďou do lesa. Rostl ještě dostatek hub, hlavně podzimní, které tady moc lidí nesbíralo. Daniela naučila houby sbírat babička. Díky nim měli pestřejší velmi chudý jídelníček, když je vystěhovali. Ale Láďa znal každou prašivku. A taky na co se hodí použít. Taky chtěl potravinářství studovat. Budou chodit celou zimu. Dan po ubytovně posbíral vždycky prázdné sklenice od leča, rajské se sekanou nebo polévek. Všichni je házeli do odpadu. Pak se k nim jen koupila nová víčka. Byl zvyklý šetřit ve všem, co se dalo. Využívali poslední dny, pokud nepršelo, třeba jen na dvě hodinky odpoledne. Fialové a dvoubarvé čirůvky nebo strmělky rostly ve velkém množství pohromadě. Budou z nich skvělé zavináče. Našli i na břízách a ptačím jeřábu čagu, která je u nás velmi vzácná. Láďa vyprávěl o tomto sibiřském zázraku. Většinou je problém ji najít, pokud není na spadlém nebo vyvráceném kmeni. Roste ráda až několik metrů nad zemí. Málokdo si jí tak všimne.

Začal prosinec. Mírně mrzlo, sníh většinou rozfoukal vítr. Chlapci se vypravili do lesa. Udělají si pár vánočních svícínků. Pro sebe a pro babiččiny odběratele bylinek. Trošku jiné než dělají v zahradnictví. Základem budou pěkné velké plodnice různých chorošovitých hub. Už je měli z předchozích cest omrknuté. Přinesli jich dva batohy. Některé na stůl, ale i na zavěšení na zeď. Ještě drobné šišky z modřínu i další lesní plody. Ostnité nažky buků, šištice olší, ale taky mechy, lišejníky, jmelí. Daniel vzal na ukázku do práce a byl problém. Svícinky chtěli všichni. Sám před tím nic podobného nedělal. Jen s babičkou věnečky ze šišek nebo barvířských štětek na dušičky nebo Vánoce. Obdivoval Láďu, jak je na podobné věci šikovný. Udělali si stůl v pokojíku, aby babička měla kuchyni volnou na pečení cukroví, kde také pomáhali s těžšími pracemi. Nakonec všechno přineslo i nějaké korunky. Sice nic nechtěli, ale každý jim něco dal. Babičce zase lidi nosili suroviny na cukroví. Hlavně máslo, cukr, vejce, mouku a ořechy. A každý dal za práci.

Když se na Štědrý den vracel Daniel z práce, teprve se uklízelo. Poslední dny se chodil na svobodárnu jen vyspat. A dnes tady zůstane. Gauč u Ládi se rozloží a… Z toho měl trochu strach. Navíc to vypadalo, že si kluci začínají být blízcí i jinak než jen jako kamarádi. Kolikrát už se rozhovor stočil tím směrem, ale pak to vždycky nějak zamluvili. Mezi svátky přijede i na několik dnů Láďův otec. Zdrželi se v Hamburku, týden pak budou v ústeckém přístavu. Láďa se těšil na gramofonové desky, které vždycky otec vozil. Měl velice slušnou diskotéku zahraničních skupin poloviny šedesátých let. Taky si při svícíncích poslechu desek hodně užili. Beatles, Beach Boys, Animals, Who. Samozřejmě i naše skupiny a zpěváky. Taky desky a knížky si zvolili jako dárky a ještě nějaké drobnosti.

Dnes byla jen dopolední směna. Spíš se dodělávalo a uklízelo. Daniel donesl poslední svícínky na jeho vznikající dílnu jako dárky. Uvařili si čokoládu a u cukroví popovídali. Další tři kluci a pět žen, co dodělávaly přepážky, obložení, těsnění, ale i zasklení. Dřív by si u takové práce ženy nedokázal představit. Tři místní vdané, dvě na svobodárně. Lída, mistrová ženských, měla ke čtyřicítce a od padesátých let dělala na přehradách. Na třech. Teď na dokončovacích pracích v průmyslových halách. Měla výuční listy snad na všechna potřebná řemesla. Taky byla vazba, a kde byl, chodila do kulturismu. Říkala, že je nomád a domov má tam, kde složí hlavu. Nikdy o nějaké rodině nemluvila ani o příteli. Přesto byla pořád veselá a plná optimismu. Ráda se dobře najedla, chutnalo ji víno a rum. Dan i ostatní kluci si mysleli, že je lesba, ale ani se s nikým nějak nepřátelila. Ze srandy volala na chlapy, jestli jim nemá podržet. Ale vždycky pak nadzvedla traverzu a smála se.

Uvažoval, kolik zajímavých lidí už v životě potkal. Od semletých tragickými padesátými léty až k samolibým a nafoukaným funkcionářům strany. Jeho nikdo nikam necpal. Samozřejmě ROH, Svaz mládeže, tam byli všichni. Ale jinak, když se něco dělo, byl někde jinde. Usrkával čokoládu. Byla hodně sladká, ale bez cukru zkolabuje mozek, říkala Lída. Pak stačí půlhoďka s činkama a všechno je v pohodě. Před očima mu vyvstala zasněžená loučka s několika posledními diviznovými stvoly. A zlaté divizny se změnily v čertíka Láďu. Dnes to určitě zkusí.

„Tak děcka, neuvidím prasátko, přežrala jsem se.“

„Kde vůbec, Lído, budeš? Už jsme ti říkali, můžeš k nám.“

„Kdepak, už mám mísu salátu, klepnu kapříka, pustím koledy a jdu na půlnoční. Všechna léta. Ve dvaapadesátém nám z půlnoční odvedli faráře za protistátní činnost. Lidi se bouřili, ale u namířených pušek ztichneš. To už je naštěstí pryč. Danek to taky zažil jako malej kluk. Byla jsem se na váš zámeček podívat. Muselo to být krásný. Teď je z toho hnusná bytovka. Myslím, že zahouká, půjdeme, přesčasy nám dnes nezaplatí.“

Popřáli si svátky a rozešli se. Vydal se k ubytovně. Na květinářství právě drobná dívenka zápasila se stahovací roletou výlohy. Pomohl jí. Byla celá červená.

„Díky, moc díky. Vedoucí uteče s tržbou, je to zarezlé a já se s tím trápím. Počkejte, něco vám přinesu.“

Děvče odběhlo a přineslo zřejmě kytičku zachumlanou v kloboukovém papíře a igelitu.

„Co jsem dlužen?“

„Nic, je to jen zbytek a moc díky.“

Dan si uvědomil, že nese z práce pár zákusků. Vyndal sáček s třemi zákusky.

„Jé, vy jste cukrář?“

„Ne, svářeč,“ rozesmál se a popřáli si hezké svátky.

Kdyby byl na holky, ale hezkou dívčí tvářičku už vystřídala ještě hezčí. Kudrnatý čertík. Ale co když to nevyjde?

Venku řádila smečka malých dětí. Všechen sníh v okolí už předělaly na sněhuláky. Otevřel, v předsíňce se vysvlékl. Krásně tu vonělo jehličí na zárubni dveří do kuchyně. Babička měla na stole ještě krabici s cukrovím, někdo si teprve přijde. Láďa byl u sebe, nebo možná venku. Rozbalil kytičku. Dva žluté a jeden bílý narcisek. Hned převládla jejich vůně. A vyndal ostatní z tašky.

„Ládík nesl cukroví a tohle ještě bude muset odnést. Paní nemůže na nohu, vzkázala mi.“

„Zajdu s ním.“ Povyprávěl příhodu s kytkou.

„Jsi moc hodný, vždycky jsme řezali barborky. Třešně a zlatý déšť. Letos jsem zapomněla.“

„Cítím, že už se vaří polévka.“

„Vnuk řekl, že kapra klepne, aby sis nemyslel, že je měkkota. Já u toho raději nebyla, ale vypadal pak jako po funusu.“

Vnuk se také objevil.

„Bože, babi, je to na opačném konci města.“

„Půjdu s tebou, do večera to stihneme.“

Ve městě bylo ještě plno lidí. Většina obchodů už měla zavřeno. Prošli opravdu celým městem až do čtvrti Zlámanka.

„Tady jsem nikdy nebyl,“ divil se Láďa. „Vypadá to jak z počátku století.“

Několik ulic tvořily poschoďové domy, jeden jako druhý. U vchodu dva sloupy a stejné malé sloupky byly i u oken. Ale čas zapracoval. Omítky myší šedi se místy vydouvaly a na domě, kam směřovali, byly opadané fleky až na cihly. Na jednom z oken bylo veliké krmítko plné ptáčků.

„Sem jdeme,“ ukázal Láďa. Po zazvonění se ozvalo:

„Je otevřeno.“

Vešli do dlouhé předsíně, hned z kraje byly přivřené dveře. V křesle u okna s krmítkem seděla bělovlasá paní. Chvíli promluvili o svátcích, předala jim obálku za cukroví a pozvala je na kávu, kterou šel udělat Láďa do kuchyně.

„Mám pocit, chlapče, že vás znám. Jste z města?“

„Kdysi jsem tady bydlel. Můj otec byl zdejší stavitel.“

„Wroclawský? Proboha, ani nevím, kam vás vystěhovali.“

Dan jí v krátkosti povyprávěl o jeho rodině. Bylo vidět, paní by si ráda povídala. Omluvili se a vraceli se bokem přes park.

Venku okolo nuly, sněhu do deseti centimetrů. Jedna lavička byla bílá. Oba nabrali do dlaně a hodili po sobě. Láďa utekl ke druhé a vypukla sněhová bitva. Bylo jim krásně. Když končili, šli k sobě. Každý s poslední koulí. Jak byli u sebe a chtěli se vzájemně zastudit, podjela Láďovi noha. Dan ho zachytil, ale ztratil rovnováhu a oba se sesuli k zemi. Tváře nebezpečně blízko. Najednou se ještě mokrá ústa Ládi přilepila k Danovým. Odtrhl se.

„Co uděláš? Dostanu facku?“

„Jistě.“

Smáli se a začali ve sněhu líbat. Několikrát se v zimnících převalili.

„To už jste opilí?“ Paní jdoucí kolem s malým psíkem se do nich pustila. Pes natahoval vodítko a byl by se rád přidal.

„Ne, jen máme radost ze života,“ volal na ni Láďa, ale nijak se nezvedali.

„Tak jsme vyřešili naše problémy. Nevěděl jsem, jak začít, i když jsem si byl jistý.“

Kučeravý čertík s vlasy plnými sněhu se znovu přisál ke rtům svého protějšku. Vstali a vzájemně se oklepávali.

„Zbytek si necháme na doma. Mohli by nám závidět.“

„Spadlo to z nás jako kameny.“

Kluci se chytli za ruce, ale jak se objevili další lidé, pustili se. Veselá nálada je už neopustila až domů. Láďa se vrhl k babičce a začal ji líbat.

„Tak to znamená, že ano?“

„Jistě. Babička to ví už rok, měla strach, abych se do něčeho nezapletl. Pořád nám nikdo nefandí.“

„A nebude, chlapci, dlouho nebude.“

Večeře, dárečky, koledy a mezi tím plno polibků. Poseděli s babičkou do půlnoci a z desky si pustili Rybovku.

„Je tu malá vana, ale snad se tam vlezeme. A můžeme si všechno nechat až do postele? Prosím.“

Dnes by svému nadcházejícímu milenci povolil Daniel cokoliv. I když viděl, že i on má problémy. Jen vydržet. Zapnuli si elektrické svíčičky, co loni dovezl Láďův otec z Hamburku. Na radiátoru začínala vonět purpura.

„Zatím moc nevoní, tak si ji pustíme se Suchým a Filipovskou.“

„Jseš, Ládíku, jako malá chobotnička. Všude cítím tvé ruce a nohy. Omotáváš si svoji kořist.“

„Já bych to chtěl naopak. Vezmeš si mě?“

„Jistě, i před oltářem.“

Chlapci se smáli, až jejich hra přešla ve skutečné milování.

„Danečku, lásko, nic krásnějšího jsem nepoznal, ještě zůstaň.“

„Neboj, vždycky mě budeš mít. Cítím tvoje srdce, je moc splašený.“

Láďa vstal, políbil Daniela. Přinesl ze stolku malou zarámovanou fotografii. Sedl si ke svému milenci.

„Mami, vím, že bys nám přála štěstí, které prožíváme. To je Dan. Máme se rádi. Děkujeme ti.“

„Jistě i má máma by nám přála i babička. Táta nevím, ale měl mě prý velice rád.“

„Můj tě přijme dobře. Měl taky strach, koho si najdu. Naše láska se narodila, kde ses narodil i ty. Muselo to tady být krásný. Budete tu dělat prý dva roky a potom?“

„Mohl bych si něco najít, kde budeš ty. Pokud nám všechno vydrží. Mne nikam nic netáhne, jsem taky nomád.“

„To je kočovník, ne?“

„Tak nějak. Ani bys nevěřil, kolik takových lidí je. Bez rodiny, bez přátel, bez domova.“

„Rodinu taky nebudeme mít, ale přátelství a lásku nám nikdo nevezme, i když budeme každý jinde. Ale můžeme být blízko. I tak jako teď. Díky za nejkrásnější Vánoce, Dane.“

„To já bych měl děkovat tady vám a diviznám.“

„Zlaté divizny, přivedly tě znovu domů. Počkej.“

Láďa vyběhl do kuchyně. Hned byl zpět, v ruce dózičku. Na dlaň vysypal hrst suchých květů.

„Vybledly, scvrkly se, ale pořád mají v sobě slunce. Naše zlaté divizny.“