V sadě

Léta sedmdesátá – 1972

Kam oko dohlédlo, kvetoucí sady jabloní. Bílá, bílá s nádechem růžové i růžová v různých intenzitách. Tady na okraji páseček skoro červené. Polní cestou s pinglem přes rameno vykračoval mladík okolo pětadvacítky. Hezký týpek, brunet, vlasy uprostřed na dvě strany, delší, mírně zvlněné. V uchu malý kroužek s něčím, co mohla být perla. Má poslední pokus. A když nedopadne? Zavřou mě pro potulku a příživnictví? Možné je v dnešní době všechno. Začalo to tak krásně. Ale to už byla zelená jablíčka. A když zrály žňovky, všechno se definitivně posralo. Jablka, teď ho možná budou živit. Jak dlouho? Nejdřív uviděl silážní a krmné věže, pak kravín a další budovy. Červená plechová střecha je ředitelství. To se dozvěděl v autobusu. Nikde nikdo. Kanceláře zamčené. Konečně uviděl dědu jdoucího s nákupem zřejmě z vesnického konzumu. Významně se podíval na hodinky.

„Už mají fajront. Nejste ten novej traktorista do sadu?“

„No to asi jsem. Dá se tady někde přespat?“

„Pojďte se mnou, vím, kde budete bydlet.“

Došli jen k prvním chalupám.

„Tady, třetí domek, bába Dori. Dorota Včelínská. Místní vědma. Naštěstí je napůl hluchá. Já na ni zatluču.“

Vypadalo to, že dědek okno rozbije. Pak se objevila bělovlasá babička v černých šatech a šedé zástěře s vyšitými koťátky. Děda na ni hulákal, že to je novej traktorista a na statku se na to vysrali. Bábinka pokyvovala hlavou, z čehož se nedalo usoudit, jestli to slyší, nebo ne. Pak řekl:

„Tak, Dorino, ahoj a vy se mějte,“ a byl pryč.

„Tak pojďte dál. Jak vám říkají?“

„Julius Sluka, kdysi stavební inženýr, teď možná traktorista.“

„Mně babi Dori. Do padesátých let jsem učila francouzštinu a fyziku, teď třiadvacet let okopávám řepu a píšu místní kroniku. A nejsem zase tak hluchá, jak si místní myslí. No co, nedívejte se tak zkoprněle, pane inženýre.“

„Promiňte, jenom mě překvapila fyzika.“

„Víte, v životě je pořád nějaké překvapení.“

„Jenom, prosím, toho inženýra vynechte, jen Julku.“

„Podle přání, Julku, lidi se to stejně dozví. Aspoň budou vědět, že jste slušný člověk. To postihlo plno lidí, ale jste mladý. Já už se k tabuli nepostavím. Pojďte na kafe. Ukážu vám, kde budete, a kde máte věci?“

„Něco tady,“ ukázal na pytel přes rameno, „a něco mi přijde poštou. Nikde jsem se nestačil zabydlet.“

Prošli kus chodbou.

„Tady je záchod a koupelna. Vedle klasický výměnek jako všude na vesnici.“

Julius očekával velké skříně, postele s nastlanými peřinami skoro ke stropu, truhlu a šlapací šicí stroj. Kachlová kamna a svaté obrázky na stěně. Za částečně prosklenými dveřmi se záclonkou se objevil velký pokoj. Dvě skleněné knihovničky, nízká skříňka a větší šatní skříň, stůl, židle, dvě křesílka a velký rozkládací gauč maximálně deset let starý. Dvě okna na zápraží, dvě do zahrady a pod nimi radiátory. Na zdi obrovská reprodukce Botticelliho Zrození Venuše.

„Když se tady dělal plyn, byla jsem první pro. Už to vypadalo, že pro nezájem ho ani nezavedou, jen do statku. Víte, já nejsem žádná selka, co zatápí otýpkami roští. Taky to bylo, proč ne, ale počítala jsem se stářím. Tomu nikdo neuteče. Tady se narodil můj otec, měl obchod se smíšeným zbožím, ale dál ve vesnici. Dnes je tam Jednota. Těsně před válkou nechal všechno vybavit nově. Je zvláštní, jak některý nábytek vypadá až současně. Z toho výměnku si udělal statek lepší ubytovnu. To už začalo za války. Bydlel tu německý správce. Mladý, velmi hodný, říkávala máma. Vařila mu. Po válce státní správce, pak jeden čas veterinář, pak agronom. Jenže se oženili, no víte, taky vás to čeká.“

Přešli do moderní kuchyně, ne ovšem panelákové, ale z masivu. Ze staré tu zůstala velká kachlová kamna.

„Vedle mám ložnici. Býval tam ještě do dvora veliký pokoj a můj dětský pokojík, ale za války tam spadla nějaká střepina a něco shořelo. Naštěstí to nikdo neopravil, jinak by nám tu v padesátkách ještě někoho dali. Zbyly jen zdi a všechno porostlo bílé bago. Modré určitě znáte, roste všude, ale víno z něj moc kvalitní není. Bílé je o moc lepší, ale jak se jmenuje doopravdy, nevím. Promiňte staré bábě a řekněte mi něco o sobě. Ředitel mi říkal, že jste měl opakovaně nějaké kádrové problémy.“

„V sedmašedesátém jsem přišel z vojny a nastoupil u města na stavebním odboru, no přišli Sověti a my si bláhově říkali, že se to nějak vyřeší přes západní země. Tiskli jsme noviny, letáky. Jeden kluk všechno dokumentoval, ale pak předal přímo těm, co tuhle činnost řešili. Vyhodili mě, ale vzali do bytového družstva, někdo v tom opět šťoural a zase jsem byl bez práce. Vzali mě do komunálu na deratizaci. Ale asi jsem byl nebezpečnej i u potkanů. Uvidím, jak vydržím tady. Jestli to nebude má první a poslední noc u vás, když nemám nic v ruce.“

„Ředitel je konzervativec, ale člověk se v něm nevyzná. U nás nikomu neublížil. Uvidíte zítra. Tady to chtěl taky otec se synem pronajmout a pak odkoupit, myslím sady. A ředitel je nevyhodil. Váží si prý odborníků. Honza Pešek, sadař, to bude váš šéf a ještě je tam jeho syn, asi jako vy. Má zahradnickou technickou školu zaměřenou na sadařství a školkařství. Myslím, že vás dají do školek. S traktorem jezdíte, ne?“

„Jezdím se vším, co má kola.“

„Máte něco k jídlu?“

„Konzervu a chleba.“

„Ohřeju šunkofleky a mám salát z pařeniště. Doufám, že mi nedáte košem.“

„Rád, díky.“

Povídání s babi Dori bylo příjemné, dozvěděl se všechno o pro něj důležitých lidech.

„Tak trochu jsem s tím počítala, že přijedete. V práci dostanete oběd. Pokud budete mít zájem, snídani a večeři bych vám mohla dělat. Za cenu surovin. Líp se vaří pro dva.

„To bych asi ocenil. Je tady hospoda? Ne že bych tam byl zvyklý chodit.“

„Je a vaří tam jako v každé hospodě, guláš, klobása, tlačenka, chodí tam většinou chlapi na pivo. Poseďte chvilku, jen hodím něco zvěři a nachystám vám spaní.“

„Díky, povlečení mně přijde poštou.“

Ráno se vypravil k řediteli. Vypadal neutrálně a stejně se choval. Nedalo se říct, že by byl nadšený, že má konečně traktoristu, ale vůbec nevzpomněl jeho prohřešky. Vedle razítko, papíry a vyzvedl si ho teď jeho mistr.

„Jenda Pešek. Jseš ve věku mýho syna. Tak doufám, že ti nebude vadit, když ti budu tykat. Je to tady tak u všech mladých, pletlo by se mně to. Další trapná situace, ale doufám, že ti nebude vadit, když nebudu užívat tvůj titul. Uvidíme, co se časem vyvrbí. Ve školce budeš mít ještě nad sebou starého sadaře. S mým synem si moc nerozumí, ale je to odborník na slovo vzatý. A stádo bab. Těm velí on. Moc si je nepřipouštěj k tělu. Sjedeme za Honzou. Dva tři dny ti ukáže co s nářadím. Nasedni.“

Jawa tři sta padesát Sport, zřejmě podle hrazdičky na řidítkách neviděla vodu hodně dlouho. Projeli kusem kvetoucího sadu k dřevěné boudě. Veliká, vysoká, široká. Přesto vypadala, že je na spadnutí. Uvnitř byla vyzděná ze žlutě zelených cihel. Ty byly tvrdé jako sklo. Vešli zřejmě do jídelny, kde bylo ke dvaceti ženských všeho věku. Vedoucí sadař ho představil. Mezi ženami ani nebyl vidět mistr Heneš. Gumovky, štruksové kalhoty, svetr a pracovní modrý plášť. Ten měly i všechny ženy, jen některé šedý nebo zelený.

Pak se přesunuli na druhou stranu vedle kanceláře, kde viděl stejně oblečeného mladíka. Starý riflový komplet a pracovní boty. Na krku šála. Hoch byl rovněž brunet, jen kratší vlasy, trochu podlouhlejší obličej. Usmál se.

„Ty vole, jako kdybysme se domluvili. Ale máš hezčí šálu. Ráno je někdy pěkná kosa. Honza.“

Podal ruku a pevně stiskl.

„Zrovna ti opravuju nahrnovač na meruzalku. Jedno péro nemůžu dotáhnout.“

„Není tam stržený závit?“

„Tak, tak blbej zase nejsem,“ zaškaredil se Honza.

Radši drž hubu, pomyslel si Julius.

„Jdu do kanceláře, oběd je o půl dvanácté,“ pronesl při odchodu mladíkův otec.

„Jé, splašená traverza, enderácká RS devítka.“

„To znáš? Vždyť prý jsi stavař.“

„A to jako nemůžu jezdit s nosičem? Vždyť je to všechno na jedno brdo.“

„Tak mi poraď, chytrolíne, s tím závitem.“

Julius si vzal kladivo.

„Pod tou nalepenou hlínou je malá závlačka. Stačí to oklepat.“

„Ty si s tím už jezdil?“

„S RS jo, tohle jsem v životě neviděl.“

„Do prdele, jak to víš?“

„To chce se dívat a logicky myslet.“

„Tak na co tu budu platnej, když všechno víš?“

„To nevím a ani všechno nevím tady o těch strojích. Rozmetadlo, postřikovač, kdybyste tu měli Čmeláka, tak mám pilotní průkaz na větroně a malá…“

„Tak proč jsi v osmašedesátým nevzal roha, ty letče?“ nenechal ho domluvit Honza.

„To nebylo tak jednoduchý a svůj život mám rád.“

Kluci přestali mluvit. Nasazovali nahrnovač jako v pantomimě. Jen si vždy ukázali.

„Tak sjeď ven, mistr ti ukáže ostatní,“ konečně se odhodlal něco říct Honza.

Julius ho sledoval. Parádní postava, kdyby… Jsem vůl, nechám se vždycky vyhecovat. O pilotním průkazu neměl mluvit. Kluk si bude myslet, že si tu hraje na mistra světa. A nehraje? Vyjel. Na blatník si přisedl mistr a ženské s motyčkami se daly za nimi. Velká část už byla čistá. Trsíky výhonů se musely očistit od plevele. Speciální radličky pak nahrnovaly na keříky zeminu, takový hrůbek, kam pruty zakoření a na podzim se odlomí nebo odstřihnou pro zimní roubování. Jak se šlo na oběd, měli pěkný kus.

Když byli u kůlny, prolétl kolem Honza na otcově Jawě.

„Co šílíš, magore?“ volaly ženské. V jídelně byly už talíře a z várnice se nalévala polévka. Muži si sedli u malého stolku. Polévka se špenátem a flíčky, čočka, jeden párek a jedno vajíčko. Chleba, okurek. Když se ptaly ženské, kdo chce přidat, Julius se nehlásil. Je tady první den a dnes toho posral dost. Ale jak dojedl, přistál mu tam druhý talíř a chlapům po párku.

„Přece to nepošleme zpátky, jen si dejte, pane Sluka, do večera daleko.“

„Jo, vidíš, Julku, zapomněl jsem ti říct, děláme, než se meruzalka zmákne, do večera. Pak je zase volno, nebo něco se i zaplatí. Doufám, že ti to nevadí.“

Už chtěl něco v legraci říct, ale jen zakroutil hlavou. Pivo zaplatil do kasičky. Natáhli to až skoro do tmy.

„To vás tam potrápili, Julku. Musíme se domluvit na jídelníčku. Dnes máme zavináče. Přivezli čerstvé, pletýnku nebo chleba?“

Vysprchoval se a šel si lehnout. Sprcha je i v práci, ale nevzal si ručník. Až dorazí balíky. Práce v pohodě, až na Honzu. Musí se s ním naučit mluvit jinak. Snad tady chvíli vydrží. Ležel a jeho ruka sklouzla do klína. Tak to je průser. Už si ani nehoní Frantíka. Ta vzpomínka ho rozesmála. Přes léto jezdil rád k tetě. Malá vesnička za Broumovem. Všechno tam vypadalo jako kulisy v divadle. Neskutečné. Pro kluka ze začouzené továrenské čtvrti tisíce nových objevů. Slyšel, že tu kluci říkají svým penisům ulepeným od prvních polucí Frantík. Měl čest vidět i autora názvu. Místního faráře, co si občas někoho vybral a pohrál si s Frantíkem. Bohužel jemu jako cizinci se této pocty nedostalo. Zato poznával, že jeho sexuální život se vyvíjí jiným směrem. I když mu jeho sousedka, o tři roky starší Rita, ukazovala u sklepa, že si může šáhnout, že nemá kalhotky, nenechal se zlákat. Jo, život byl pestrý a prožíval ho naplno. Na kolejích měli teplárnu. Uzamknutý sklad vyřazeného prádla a různých lampiček, stolků, botníků a podobně. Byla tam možnost si kdykoliv zapíchat. Vytvořili tohle pohodové zázemí s jedním mladým údržbářem, co miloval složité propletence a měl dostřik jako požární cisterna. Chodil tam, když už dávno na kolejích ani na výšce nebyl. Zato tam bylo čerstvé maso, které ještě nikdo nezprznil. Kluci, co se rádi přiučili u starších kamarádů.

Teď Frantík leží. Zvedne se stěží. Rozesmál se. Před očima měl Honzu. Proč ne? Jenže na předchozích místech něco podobného nevyšlo, a než se víc zaklimatizoval, šel jinam. Přece jen ta chlapcova silueta zezadu. A je to. Prsty zálibně prohmátly předkožku. Malá žínka to jistí. Trochu zaskučel.

U Pešků chystali večeři. Přijel mladý Honza.

„Prosím tě, kdes byl? Máš rozum. To je ti málo, že občas někdo řekne, že ti nadržuju?“

„Tak to byl důvod nedat mi čtvrtletní prémie, když dřu jako kůň?“

„Jistě, ani nevím, co někdy děláš.“

„Byl jsem se informovat na ten zázrak. To není normální kluk. Říkal, že má i pilotní průkaz. Myslel jsem, že kecá. Volal jsem na Svazarm do Prahy a má.“

„Jseš blázen na něco takovýho se ptát.“

„Vytáhl jsem to z jedné holky tam v kanclu.“

„A cos tím docílil?“

„Myslím, že nám ho sem nasadili.“

„Jestli neprozrazujeme na západ, kolik se urodí jablek. Jsi magor. Prostě jsi neunesl, že po něm jdou všechny ženský, to jsem viděl. Když jely po tobě, tak jsi řekl, že se nemám těšit na vnoučata, a my jsme to s mámou vzali. Měl jsem tě tehdy kopnout do prdele.“

„Sakra tati, to přece nemyslíš vážně. Vždycky jsme drželi při sobě.“

„To taky budeme, až přestaneš trojčit.“

„Jenže on není strojař, ale stavař. A zná Eresku a bůh ví co.“

„Tak to nech bohovi. Vyhodili ho ze dvou míst. To ti ho není ani trochu líto? Jseš už jako komouši. Měl tam přijít nějakej pitomec, co by přeřezal pás meruzalky. Obhrnuje líp jak ty.“

„No to nemyslíš vážně, to nebudu poslouchat.“

Honza vstal od večeře a šel k sobě. Ještě práskl dveřmi.

Kretén, kretén. Bože, já jsem kretén. Měl se večer jet zeptat do vedlejší vsi. Prý se tam nastěhoval na čas nějaký malíř a shání kluky modely. No a co, malíři, co shání modely, ne modelky, můžou být teplí. Vysvléct se by mu problém nedělalo. Tady okolo rozhodně hezčí kluk není. Tak má šanci. Zítra. Tuhle informaci má od hospodské Marty. Taky po něm jela. No přiznal se jí, ona se nezlobí. Loni mu přihrála brigádníka z pivovaru. Píchačka bezvadná, ale krátká. Holt kluci na vesnici mají smůlu. A tenhle spratek s náušničkou se tady bude roztahovat. Ještě se mu podívá na kobylku.

Jenže ve velmi vzdáleném ovocnářském družstvu vypukla chřipka, co jim zneschopnila většinu osazenstva. Potřebují stříkat, jinak nesklidí nic. Ředitel Honzu na týden převelel provést postřiky. Po týdnu se vrátil s chřipkou. Naštěstí se dál nerozšiřovala.

Když se Honza vypravil do práce, Julek už oral ve velkých sadech a všichni ho brali, jako by tam byl odjakživa. U oběda si ho trochu prohlížel. Je docela hezký, ale kamarádit se přece s ním nemusí.

„Honzo, prý je tady studánka s léčivou vodou. Neukázal bys mi ji?“

Co na to říct?

„Není k pití, smrdí sírou.“

„Tak dík, někoho se zeptám.“

„Počkej, hodím tě tam odpoledne po práci. Mám doma svoji Jawu, tahle je statku.“

Taky přijel. Motorka nějak naleštěná nebyla, ale proč taky na vesnici, kde asfaltka končí na návsi. Julek se chytil držáku vzadu na sitzu.

„Chyť se mě, ať nemám pocit, že jsem tě ztratil.“

Projeli po pár polních cestách, kus lesem a pak pastvinou s řídkým porostem. V údolíčku s potokem několik metrů mezi stromy trčela ze svahu trubka. Byla tu cítit zkažená vejce, jen z trubky obalené naoranžovělou usazeninou tekl malinký čůrek vody. Julek vyndal skládací pohárek z kapsy.

„Ochutnáš?“

„Dík, ať se z toho neposereš.“

Usmíval se, ale docela by mu to přál.

Julius se napil.

„No, k pití moc není, měl jsi pravdu, ale léčivá určitě bude. Být tady lázně, tak na napuštění vany by potřebovali půl dne.“

„Ještě jsem ti chtěl něco říct.“

Co z něj vyleze, pomyslel si Honza.

„Jaks byl v družstvu, šel jsem hledat májovky. Neznám to, málem jsem zabloudil. Pak jsem uviděl krásnou chalupu u lesa a venku seděl mužskej, o něco starší jak my. Zeptám se na trochu vody. Přinesl džbánek vína a stojan s plátnem.“

Honzovi se zatmělo před očima. Tak tenhle zmrd mu vlezl k jeho malíři? Cítil krev, jak mu pulsuje na krku.

„Pokecali jsme, říkal, že jeho se sice osmašedesátej nedotknul, ale mnoha lidem vzal chuť do života. Tady si chalupu pronajal, ale něco dělat musí. Bude prý malovat olympijské sporty ze začátku her, které už v té době byly. A nabídl mě, jestli bych mu nestál modelem. Že mám sportovní postavu.“

Honza měl chuť se na Julka vrhnout a rozflákat mu ciferník, jak se říkalo. Ukradl mu, na co čekal, zatímco dělal málem i v noci a ještě dostal chřipku.

„Já se smál, chodil jsem už dávno na Akademii stát modelem, ani ne za ty peníze, ale pro srandu. Některý holky málem utekly, jiný si chtěly domluvit večerní šmik.“

Šmik, ten magor mi tady bude vyprávět, jaký má péro? Honzou lomcoval vztek, ale Julek se culil a vyprávěl dál.

„Tak to tomu Mariánovi říkám, že by to bylo hezký zpestření života na vsi. Ale on shání ještě aspoň jednoho kluka. Co ty na to? Neměl bys problém stát nahý?“

Jeho kolega nic nevnímal. Marián, tak už si tykají, nahý, nahý. Všechno je pryč. Najednou udělal pár kroků k motorce, nastartoval a ujel jak malej kluk. Nedovedl v sobě udržet vztek. Tady by se určitě porvali. Marián, znělo mu v uších.

Julius nechápal. Co to do něj vjelo? Nic tak strašného přece neřekl. Možná by se něco takového dotklo kluka z vesnice v minulém století. Stát nahý. Tak bude pěškobus. Zdálo se mu, že neslyší motorku. Třeba to otočí a vrátí se. Nic, jen ptáci. Nechce, tak nutit ho nebude. To snad není nic, za co by ho vyhodili. „Nech to koňovi,“ říkával dědeček. Prošel mezi keříky šípků, co na koncích ještě kvetly. A uviděl k nebi trčící kolo motorky. Rozběhl se. Honza ležel v porostu vřesu.

„Co je ti?“ pootočil ho.

„Jsem nebetyčnej kokot, mám asi zlomenou ruku. Kurva,“ zaklel. „Nech mě tady chcípnout!“ pokračoval. S dalším klením se posadil. „Jsem podřenej a ruka. Co mašina?“

„Zvohlej plech.“

Julek ji nakopnul. Jen vrněla.

„Hodím tě do nemocnice. Nemáš kus provazu?“

„Na co?“

„Udržíš se jednou rukou? Můžeš omdlít.“

„Tady máš nějakou hadru. Kus pláště, zasraný, ale pevný. Nasedni. Pěkně pod lopatkama a tady vepředu a tou zdravou rukou se ještě chytni.“

„Jezdíš i na mašině?“

„Jo, zkoušel jsem to, když mně bylo čtrnáct.“

Vyjeli. Tři vesničky, okresní nemocnice. Rentgen, sádra.

„Hodíme ho domů sanitkou.“

Julek vyjel. Venku byla maminka.

„Nebojte, Honza má ruku v sádře, jinak nic. Jo já taky nic. Všechno vám poví. Veze ho sanitka. Já běžím.“

Sanitka zrovna přijížděla. Pacient vystoupil a volal:

„Julku, počkej, Julku.“

Ale ten se ani neohlédl a přidal do kroku. Oba chlapci měli o čem přemýšlet.

U vrátek vítala Julka babi Dori.

„Jela tu sanitka, nevíte, co se děje?“

„Honza Pešek si zlomil ruku na mašině.“

„V práci?“

„Ne, byli jsme u smradlavé studánky.“

„Vám se nestalo nic?“

„Ne, ale chvilku si lehnu, jo?“

Prohlížel si staré džíny. Bude je muset namočit. Vyfasoval pracovní montérky. Už by mohla dorazit pošta. Vysvléknul se a lehl si na pohovku. Jen trochu přetáhl deku. Okno nechal otevřené. Co se vůbec stalo? Nechápal. Honza moc ochotný nebyl, ale nakonec jel. Začalo to, když mluvil o malíři. Přece ho nerozhodila nahota. Vlastně se ve sprchách ani neviděli. Nevypadá na nějaký defekt a stydět se? No nic, nepoleze za ním, když o něj nestojí. Koupí zítra v konzumu bonboniéru a večer ji zanese. Dá ji máti a vypadne. Uvidí co dál.

Jeho protějšek se doma moc neměl k nějakému vysvětlování.

„Jenom plech, opravu si zaplatím.“

„Co blbneš, ptáme se na tebe, ne na Jawu.“

„Normální zlomenina. Sundají mi sádru a budu v pohodě.“

„Tos jel ty, nebo Julek?“

„Já, on mě vezl do nemocnice. Jdu si lehnout. Mami, prosím, udělej mi čaj. Díky.“

„Honzíku, od doby, co je tady Julek, jsi moc divný. Děje se něco? Nějak jste se poškorpili, nebo v práci?“

„Jsem prostě blbej balík z vesnice, co vidí všechno jinak. Nejsem zvyklej na někoho jinýho. Je to moje chyba. On za nic nemůže.“

„Není v tom třeba…, však víš, líbí se ti?“

„Kdybych měl šestnáct, tak bych to tak možná bral. Mami, jsem po vojně, nikdy mě nic nepřekvapilo. Teď dělám hovadiny. Nesnáším ho, jen nevím proč.“

„A on?“

„Jo, pan Dokonalý. Všechno dělá správně. Já se na něj vykašlal, ale on mě hned odvezl do nemocnice.“

„To si musíte vyříkat, chlapci. Rozvaž si to. Žádného kamaráda nemáš. I babi Dori si ho chválí. Jako kdyby měla vnuka.“

„Ale taky o něm nic neví. Pořád mám pocit, jako by tady něco hledal. Trochu mě bolí hlava. Budu spát.“

„Zavoláme Petynku.“

„Copak jsem prase? Jo, já vím kolika lidem zachránila život, ale mám jen zlomenou ruku. Dobrou noc, mami.“

Petynka, jinak MVDr. Petra Heinemannová, byla vynikající veterinářka. Chtěla se věnovat křížení prasat. Tady byla obvodní a měla i statek. Jednou se vracela k ránu po dvou těžkých porodech z kravína a teletníku. Byla unavená. Vraceli se i hosté ze svatby, taky unavení, jenže alkoholem. V lesní zatáčce se auta srazila. V autě svatebčanů zlomeniny a odřeniny, doktorka vyvázla s ochrnutou spodní polovinou těla. Invalidní důchod, vozíček. Pocházela odsud. Domek po rodičích předělala, aby všude mohla s vozíkem. Chlapi ze statku jí udělali pevné ohrady a boudy a ona se pustila do svého snu, na který neměla dřív čas. Našla si přítele, stejného nadšence, s částečným důchodem, co dělal na půl úvazku ve statku. Bylo to pořád na hraně, ředitel nad ní držel ochranou ruku, aby jí snad nesnížili důchod. Jinak ovšem byla skvělá doktorka. Lidé k ní chodili raději než ke starému lékaři. Stejně tam museli pro předpis do lékárny. Ale ten to nijak neřešil. Se smíchem říkal, že prase má nejpodobnější orgány s člověkem, tak o co jde.

Julek tak trochu popsal, co se dělo, ale až podle toho, co Honzův otec věděl. Večer se vypravil s bonboniérou a lahvinkou vodky. Předal vše mamince, že babi něco potřebuje, a rychle odešel. Prostě utekl. O čem by se bavili. Navíc před jeho mámou. Došly balíky, co procestovaly půl republiky. Honza už měl vycházky a začaly se sklízet první třešně. Bělice. Vlečka upravená na tři sklizňová poschodí. A žebříky. Hned dole se vážily do loupkových košíků a v noci vyrazily šťavnaté plody na Prahu. Budou se sklízet skoro dva měsíce. Obchody a konzervárna. Něco se prodá zájemcům z obce na samosběr. Honza se byl ukázat, pak řekl, že doma píše jmenovky na stromky. To byla práce v úkole, placená mimo. Čau, jinak nic.

Asi by to chtělo zjistit u toho malíře, jestli si tady někoho už nenašel. Musí si s Honzou promluvit. Počkal si, když se objevil a směřoval k jahodám.

„Doufám, že ruka je jako nová. Posledně jsme nedomluvili toho malíře, co ty na to?“

Hoch nadzvedl ruku.

„Ještě mám sádru. Možná už nebude mít zájem.“

„A ty?“

„Snad jo. Zkusit to můžeme po neděli. A díky za sladké i životabudič.“ Z ničeho nic vykročil ven.

To jsem toho moc nezjistil, snad. Sledoval zase siluetu jeho těla. Rozhodně by stál za hřích. Uvidí. A taky ho viděl doma při usínání i probouzení. Nešťastně se zamilovat, o to moc nestojí. Uběhl týden a Honza už chodil bez sádry. Šel do práce a jezdil na rehabilitace.

„Tak jak jseš rozhodnutej? Když nemáš zájem, jdu tam sám.“

„Dobře, sjedeme tam.“

„Když tak ale pojedu já. S tou rukou je to po samých špatných cestách.“

„Zastav v práci, vezmeme mu třešně a jahody.“

Zastavili u chalupy. Dveře byly otevřené.

„Běž tam nejdřív sám.“ Honza se najednou zdráhal.

„Co zmatkuješ, jdeme. Mariáne!“

Vyšel asi taky třicátník, jen světlejší vlasy, zabroušené brýle bez obrouček. I když nějaká podoba tam byla.

„Ahoj, Marián se snad brzo vrátí. Sjel jen nakoupit. Jsem Ota, bratr. To ovoce je pro nás? A pojďte dál.“

Kluci se představili a šli za ním.

„Nevyzouvat, stejně pak půjdeme ven a v kuchyňce je bordel. Jak se tak na vás dívám, paráda. Že vás brácha zlanařil jako modely?“

„To ještě nevíme, třeba už někoho má.“

„Tady? Jste zázrak. Něco si domlouval, ale jak kluci zjistili, že by měli být nazí, málem dostal po hubě. A myslím, že ho tu máme.“

Vyšli před chalupu. Krásný červený Spartak. Určitě ještě čtyři sta čtyřicítka.

„Už jsem myslel, jak budu hledat kdoví kde. Zdravím, kluci. Dáme kafe. Jen vynosím věci.“

S bráchou vzali pár tašek. Ten postavil vodu. Klasická kuchyně, dřevěný lakovaný nábytek, kachlová kamna. Vedlejší místnost měla jen skříně. Na volné ploše byla papírová imitace sloupů a kamenných bloků.

„Nezkusíme to hned, ať nechodíme okolo horké kaše?“

Julek neměl problém, shodil všechno v mžiku. Honza trochu otálel, ale co už teď.

„Paráda, kluci. Jasně, můžu malovat mužský tělo po paměti, ale jde mi o přímo anatomické vystižení v pohybu. Tohle bude viset na takovém středisku Svazu tělovýchovy a sportu, objednal to nový předseda Antonín Himl. Budou tam i doktoři a členové olympijského výboru. Ti na to budou hledět jak na pacienta. Musí to být jako ve skutečnosti.“

Honza už byl taky nahý, ale trochu schovaný za jedním sloupem.

„Julku, vezměte se vzájemně v pase.“

Jenže tahle vzájemná blízkost a doteky na intimních místech vyvolaly své. Jejich už zvedající se penisy si dělaly, co chtěly.

„Hoši, zajdeme ven. Klidně na to vleťte, když je chuť. Bože to je krása.“

„Ale my spolu nechodíme, jsme jen v práci.“ Honza na sebe rval slipy.

„Tak to je věčná škoda. Vašim miláčkům se vzájemně líbíte. No to je vaše věc. Tak kdy začneme?“

„U mne je to jedno, kdykoliv po práci, nebo o víkendu. Honza měl v sádře ruku a má rodiče. Podle něj.“

Julek si teprve natahoval slipy na klesající péro.

„Dáme vám vědět. Už musíme.“

„Tak příště. Ostatní domluvíme pak.“

Kluci vyjeli. Když byli dostatečně daleko, křikl Honza:

„Zastav!“

Sesedl a stoupl si před Julka, co seděl dál.

„Ty, ty, nic jsi mi neřekl, jsi teplej?“

„A boří se kvůli tomu svět?“

„Boří, strašně jsi mě ztrapnil, bylo to hrozný.“

„Myslíš, že v životě neviděli ztopořenýho čuráka? A ty nejsi teplej? To ale neznamená, že tě chci ojet, vole. Tedy chtěl bych, kdyby to bylo vzájemně. A rozmysli si, jestli tam budeme chodit. Přesvědčovat tě nebudu. A pokud někoho už máš, tak promiň. Nasedni, jedeme.“

U Pešků vjel až do garáže, odevzdal klíče a šel domů. Viděl, že by Honza chtěl něco říct, ale neměl se k tomu.

„Tak čau!“ řekl smířlivě.

„Pojďte si na třešňový koláč,“ lákala ho babi Dori.

To znamenalo vyslechnout si události dnešního dne. Musí si najít nějakého koníčka. Ve městě člověk neví kam spíš. Tady naseká babi trávu pro králíky, nebo zalije hadicí pár záhonků. Jinak má zeleného plno v práci. Sežene si kolo. A jak dopadne malování? Vypadá to, že Honza to vzdá. Hezkej kluk, ale má všechno neujasněné. Tak bude chodit sám. Zrovna si představoval, jak bere do rukou disk.

„Julku, můžu vám nalít ještě kávu? Jste nějaký zamyšlený. Problém?“

„To víte, takhle jsem si život nepředstavoval, ale díky za to, co je.“

„Myslím, že máme návštěvu. Znáte Petynku? Tedy veterinářku Petru Heinemannovou?“

„Slyšel jsem o ní v práci.“

Před domem bouchaly dveře od auta a po chodníčku přijížděla žena v leviskách a bílé halence na vozíčku, který tlačil muž v montérkovém kompletu. Oba okolo čtyřicítky.

„Petynko, zlatíčko, jen vás představím a hned doběhnu pro koláč a kávu. Paní doktorka Heinemannová, pan inženýr Tichý a pan inženýr Sluka. Vezměte místo.“

Muž odsunul židli, aby tam mohl zajet. Julius vstal, aby si mohli podat ruce.

„Jsem ráda, mladíku, že jsem vás odchytla. A jdu hned na věc. Postavil byste porodnu prasat? Samozřejmě na papíře.“

„Pokud má člověk podklady, postaví Babylonskou věž. Jenže já viděl naposledy prase na talíři se zelím a knedlíkem a hlavně, zatím mi projekce zatrhli. Jsem traktorista.“

„Vítejte v klubu. Nám zase hrozí, že nám vezmou důchod. Pokud se vám zdá, že moc voním konvalinkama, tak to je kamufláž, abych nesmrděla prasečíma hovnama. Jeli jsme na rychlo. Určitě vám v práci říkali o bláznivé bábě na vozíku, co se zabývá šlechtěním prasat. Ředitel to tak nějak se mnou upekl. Ovšem nečekejte slávu. Porodna prasat není Louvre. Autor projektu by byl jiný. Ale finance slušné, jen taky jinými cestami. Jdete do toho?“

„To je rychlovka, no snad mě za to zase nevyhodí.“

„Všechno k tomu vám přivezeme a domluvíte se s ředitelem. Co zítra? Zbynďa pro vás přijede a ukážeme vám náš kolchoz. To byla taková podloudnická cesta. Bože, babi, koláč je skvělej.“

Další řeč se stočila k dění v obci. Až s večerem odjížděli. Upravený stejšn nazelenalé barvy.

„Tak zítra.“

„Úplně jsem zapomněla, nepotřebujete nějaký lék? Paní doktorka mi něco napsala. Ona má bianko recepty od našeho doktora. Ten se tomu směje. Petynka veterinářka je skvělá doktorka, zatímco on by byl bídný veterinář.“

Chleby s játrovou paštikou a ředkvičkami. Před tím koláče. Už by to chtělo prohnat tělo. Lehl si a popíjel lahváč. Na prkno už jak dlouho nesáhnul. Bude hned co dělat. Docela se těšil. Jen sny měl divoké. Obrovskou halou ho honilo stádo prasat. A ještě nevěděl, jaká exotická zvířata uvidí zítra. Obdivoval doktorku. Umí jít za svým snem přes všechny potíže.

Ráno se zastavil ředitel. Procházeli se mezi stromy. Všechno mu vysvětlil. Dnes je to běžné. Tady to bude pod jménem jednoho staršího architekta v důchodu. Všechno bude právně ošetřeno. O porodnu prasat se nikdo zajímat nebude. Jak říkala Petynka, není to Louvre. Honza jezdil ve školce, Julius přivezl z nádraží hnojiva. Jen se pozdravili. Uvidí, jestli si cestu k Marianovi nerozmyslí. Stejně mu nedalo, aby si ho pořádně neprohlídnul, když ráno ve slipech hledal montérky. Tak co by mu přidělil, oštěp? Zápas by se mu líbil, hezky chlapečka povalit a proniknout, jo ale to už není olympijská disciplína. Místo toho se pojede dívat na prasata.

„Sedněte si dozadu, je to kousek, tady to máme na vozíček.“

Zbyněk byl docela pohodář a zřejmě zapálený pracant.

„My se s Petynkou seznámili na inzerát. Ani jeden jsme nevěřili, že něco takového vyjde. Ještě bysme chtěli dítě, ale ne jako jen pěstouni. Tak snad. Pořád něco vadí.“

Přijeli k venkovskému stavení. V předzahrádce růže, fialy, karafiáty. V oknech muškáty a fuchsie, na dvoře domácí paní a veliký džbán bezinkové limonády s ledem.

„Vyrazíme na obhlídku. Ať vidíte, jaké máme hezké prasoušky.“

Projeli zeleninovou a květinovou zahradou, pak sadem. Tady už začínaly výběhy. Hned v prvním byla pořádná černobílá prasnice a kolem roztomilá selátka.

„Pořád přebíhají, ale je jich šesnáct?“

„Jistě, naše původní černostrakaté přeštické prase. Teď se kříží s podobným britským Saddlebackem.“

„Vedle je Duroc, červené, osrstěné, používané hlavně v otcovské linii.“

„Já znám jen prasata růžová.“

„Jak se vám líbí tohle?“

Přešli kus dál.

„Prase v rouše beránčím, nádhera.“ Jedna z prasnic přiběhla, ovšem i další k ohradě. Julek si sáhnul.

„To je fakt jako vlna.“

„Maďarská mangalica, nejlepší na špek a sádlo. Taky se pase jako ovce. Bohužel roste dva až tři roky a má málo selat.“

„Tahle malá už mají selátka?“

„To je vietnamské svislobřiché, na ta se zaměřuji. Prase do každé rodiny,“ smála se. „Mají jen okolo padesáti kilo, žerou, co vidí, pasou se. Zabíjačku můžete udělat v paneláku na balkoně. Chce jim přidat na váze, aby byla tak do osmdesáti. Ideální pro malochovatele. Dál se nemusíme trmácet, pak jsou tam ta růžová a něco mám objednáno přes zoologické zahrady. Prasat jsou stovky plemen od dvacetikilových mazlíčků po čtyřmetrákové kolosy.“

Petynka se otočila.

„Tady mám balonová kola. Ještě mám jeden vozejk vyloženě do sraček. Pak cestovní a parádní, Zbyněk mě rozmazluje. Dáme ochutnávku z prasoušů.“

Vraceli se na dvůr. Zbyněk přinesl dva velké podnosy.

„Nejdřív teplé. Malé řízečky, přeštické, klasika. Mezi různými druhy si vezměte naloženou okurku nebo papriku. Vedle ty větší, světlejší Duroc, místo strouhanky ovesné vločky drcené a zelený pepř. Vietnamské, místo strouhanky kokos, zázvor, kurkuma. Mangalice, směs ořechů. Jen si berte. Maso máme už připravené v mrazáku. Švédský landras v kukuřičné mouce. Pak tady máte různé uzené, slaninu, škvarky. Tohle je Zbyňkova specialita. Špek z mangalice, solený a nakládaný v česneku a bylinkách. Rozplývá se na jazyku a chleba jsem zase pekla já. Máme tu malou pec. Tak s chlebem opatrně,“ smála se doktotka. „Dáme vám i pro bábu Dori a na svačinku zítra. Víte, že vaše domácí se jmenuje Dorothea a učila francouzštinu a fyziku?“

„Hodím vás domů.“

„Není potřeba, spíš potřebuji procházku po takových dobrotách a je to kousek.“

Ještě zapít lahvovou Plzní, přebral igelitku lahůdek a vyrazil k domovu. V půli cesty potkal Honzu na motorce. Zabrzdil.

„Jdeš domů? Hodím tě.“

„Ruka dobrý?“

„Jen jsem byl na poště.“

„Pojď si zobnout, já jsem přejezenej. No pojď, babi bude ráda.“

„Honzíčku, už jsem tě neviděla, to je dost, že jsi přišel. To je od Petynky? Je zlatá.“

„Spíš trochu ujetá. Loni jsem jí vozil padaná jablka. Má tam úplnou zoologickou zahradu.“

„Budu statku navrhovat porodnu prasat.“

„Tak to nás opustíš?“

„Neraduj se, zůstávám, to je jenom partyzánština Petynky a ředitele.“

Julek neodolal a taky si ještě smlsnul.

„Už to chlapci, dojezte.“

„Tak co, rozmyslel ses?“

„V úterý, můžeme hned po poledni, za náhradní volno. Díky a čau.“

Honza byl zase plný smíšených pocitů. Julek je až moc dokonalý. Musel si přiznat, za jiných okolností by ho chtěl. Moc chtěl. A proč vlastně nechce? Vytvořil si nesmyslnou legendu, že ho sem někdo nasadil. Najednou pocítil až fyzickou bolest. Sevřely se mu koule. Musí se uvolnit. Do úterý je daleko.

Jeho protějšek na tom nebyl líp. V úterý se rozhodne. Jak pojedou zpátky. Ať už to dopadne, jak chce. Zkusí si někoho najít přes Mariana. Kdyby měl auto, zvolil by stopaře. Jeho kamarád to tak dělal a často měl úspěch. Našel si tak dokonce i stálého partnera. Jenže nemá ani kolo. A proč nemá? Po vojně měl plnou hlavu socializmu s lidskou tváří, a až bylo všechno v prdeli, měl akorát na slušné přežití. V pátek jede do blízkého města s babi přerovnávat dřevo, slíbil to. Má tam nějakou kamarádku. Dá se tam přespat někde v podkroví. Práce se nikdy nebál. Přece nedopustí, aby dvě staré babči tahaly metry ze soušek. Žije si tady, o tom se mu dřív ani nezdálo. Nemusí nic vařit, prát, povlékat, akorát někdy nakoupí velký nákup. Finančně to vychází dobře. Vezme z práce pár jahod a višní.

Skončil v pátek před polednem. Domluvil si ovoce a s bábi Dori vyrazili. Autobus, pak kousek vlakem. Vilka, kde její kamarádka bydlela, to byl skutečně Vystrkov na konci města. Poslední dům. Za zahradou pole. Měli si vzít taxíka. No co už teď. Její kamarádka byla podobná stařenka, možná i o něco starší. Při řeči se dozvěděl, že byly spolu za války v koncentračním táboře, ale prý měly štěstí. Dřív se navštěvovaly víc, ale už i to je obtížné. Marunce přivezli dvě fůrky dřeva. Jenže nebyla doma, tak dřevo složili pod vysokými smrky mezi jejím a vedlejším domkem. Bohužel ne na její pozemek, ale souseda. Ten si hned běžel stěžovat na Místní národní výbor, ať to okamžitě odklidí a dají jí pokutu. Pokutu nedostala, ale odklidit dřevo o dva metry vedle musí do čtrnácti dnů. Syn pracuje v NDR, snacha ve školství a vnuk je na vojně na Slovensku. Volno mu nedali. Tak zavolala do obchodu, ať to vyřídí Dori. Julius se šel na dříví podívat. Mezi domky nebyl plot. Jen teď tam soused natloukl kůly natřené na červeno, co je jeho pozemek. Přemýšlel jak na to. Kdyby to věděl, mohl říct Honzovi, snad pomoc by neodmítl. Jedině kus vždycky naházet, složit. Naštěstí to není syrové, ale suché. Ale i to má svou váhu. Donesl si sekerku, osekal a zarazil boční kůly. Navíc kraje složí do kříže, ať kuláče pořádně drží. Chtělo by to hned řezat, ale cirkulárka se musí později půjčit. Začal. Za sobotu a kousek neděle to určitě stihne.

Povečeřeli, bábinky šly na chvíli k televizi a spát. Dole se osprchoval, nahoru si vzal víno. Na gauč si dal deku, zhasl. Z venku svítil, i když ne moc, měsíc. Popíjel a pomalu, jak říkal, pohoňoval. Prostě všechno promnout, polehounku probudit a užít si pak vrcholu. I když sám, ale pořád lepší jak nic. Mít tu Honzu, no jo, mít. Slastně přivíral oči.

Najednou se rozsvítilo světlo a ve dveřích stál kluk v zelených trenýrkách, s taškou a zbytkem oblečení. Julius ztuhnul. Jeho pravačka se chystala dotáhnout poslední pohyby. Pohledný blonďáček rovněž zkameněl.

„Ty vole, promiň. Netušil jsem, že tady jsi. Ale je to krásný. Hned bych se přidal.“

„Nic ti nebrání.“ Julius se posadil. „Julek, jsem tady na dřevo.“

„Roman,“ hoch pustil šaty a tašku na zem. „Hergot, zakrej se, nebo to nezvládnu.“

Bylo vidět, že jeho zelené trenýrky mají problém.

„Jseš skutečnej?“

„Ty vole, šáhni si.“ Trenýrky byly dole. Julek si ho přitáhl a hned ochutnal žalud nalitý až do fialova. To se už přetáčeli, aby si oba užili své. Taky moc dlouho nevydrželi. Romanův výstřik, to byla fontána. A druhý Julkův následoval.

„Tři čtvrtě roku jsem s nikým nebyl. Ještě teď mi to hlava nebere.“

„Moc na tom lepší nejsem. Mohl by ses mně zjevovat každou noc.“

„Stejně.“

Teď si kluci povyprávěli o sobě. Roman je až za Košicemi a nakonec ho pustili. Jen už nestačil poslat telegram. Tady všechno spalo, tak se jen opláchl a šel nahoru. Tak to byla rychlovka. Ale krásná. Teď si to teprve užijí celou noc. Jen musí zamknout. Sešli ještě opatrně dolů. Zanesli si do podkroví něco k jídlu, červené víno.

„My si spíš vykouřili péra, než se políbili. Tomu bych nikdy nevěřil.“

„Teď si představ, že bys nebyl teplej. To mě napadlo první. Už bych valil po schodech, za mnou šaty. Pěknej průser.“

„No honí si i heteráci, ale na tobě to fakt bylo vidět. A já byl štěstím bez sebe. Tak teď se musíme trošku poznat. Miluju velký bradavky.“

Roman vzal jednu jahodu, co si přinesli, a jemně s ní potíral Julkovy cuplíky. Zatím to byla jen vůně, co slíbával. Pak aromatická šťávinka. Nakonec sladká dřeň. Julek svoji jahodu roztíral na partnerových varlatech. Nasával a pouštěl. Nadzvedl si ho. Ještě. Jeho jazyk necítil žádnou překážku.

„Pojď do mě, Juli, nebo se zblázním. Je to šílený, slyšíš?“

Bylo, pro oba. Dlouhá abstinence udělala své. Naštěstí gauč jen slabounko vrzal. Zato oni se museli hlídat.

„Myslím, že jsme v sobě ztratili vědomí. Ještě zůstaň. Teď už dolů nepůjdeme. Vezmeme si ručník. Tak to byla jízda. Asi usnu, ale když se vzbudíš, vraž mi ho tam.“

Taky to tak dopadlo. Svítání je opět zastihlo hluboce v sobě.

Roman si vzal ze skříně slipy a montérky s laclem. Tenisky. Když se objevili v kuchyni, bábinky zíraly.

„Měli jste nás vzbudit.“

„A proč, nic nám nechybělo.“

Dřevo teď byla brnkačka. Po obědě si šli chvilku odpočinout. Samozřejmě jak jinak. Babičky měly strach, že se na gauč nevlezou. Ale ještě tam bylo místo. Klidně by se tam vlezl Honza. Julius na něj nijak nezapomněl. Tohle je jen závratná krásná chvilka. Vojna na Slovensku a bydlení na opačné straně republiky. Bylo jim hned jasné, že pokračování nebude. Takový je život. Jen krásná vzpomínka. Ještě mají jednu noc. Udělají si ji krásnou. Svíčky, obložené chlebíčky, dortík ze šlehačky, karlovarských oplatek a jahod.

Do večera bylo dřevo přeložené. Ráno ještě uklidit. Poseděli s babičkami. Pak nahoře si říkali, jak by to bylo krásné moci tak žít. Tato noc byla nocí jemností, vzrušujících doteků a polibků. Po poledni šli na nádraží. Julek šel s Romanem až do uličky rychlíku. Políbili se. Napíšou si. Bylo to krásný. Průvodčí pískal, rychle ven. Ještě zamávat. Večer už byl doma.

V pondělí vypadal Honza nějaký hezčí. Dokonce se i usmíval a prohodil s ženskýma pár vtipů. Pak se neviděli, jen u jídla. Stejně v úterý.

„Po té polňačce pojedeš ty?“

„Jistě. A?“

„Jo.“

Snad to znamenalo, že budou jezdit.

„Asi chytíme bouřku.“

„Na chalupě neprší.“

„Hmm.“

Stačili dojet a spustil se pořádný slejvák. Motorku postavil Julius pod přístřešek.

„Myslel jsem, když se žene bouřka, tak nedorazíte. Dáme kafe, ne?“ vítal je Marián. „Musím se vám, chlapci, omluvit. Jistě tady nebudete furt nazí. Stačí trenky nebo kraťasy. To bylo spíš kvůli bráchovi, chtěl se podívat na pěkný těla. Jemu to něco říká, je homosexuál. A co jste vy, je na vás. Hodili byste se k sobě perfektně. No nic. Mně jde o tvary a pohyby svalů a o zápas a box. Původně bylo pět disciplín spojených v pentathlonu, pětiboji. Začínalo se během, disk, oštěp, skok do dálky a na konec zápas. Disk míval od půldruhého kila až po skoro sedm, skákalo se s činkami a zápasilo v mokrém písku. Dnes si udělám pár náčrtů. Všechno to budou kresby uhlem.“

Venku lilo. Nevypadalo, že hned tak přestane.

„Jíte lečo? Já mám pořádný hlad. Ne z konzervy. Vlastně napůl. Brácha vždycky koncem léta, když je levná zelenina, nakoupí bednu rajčat, bednu paprik, cibuli a česnek, všechno nakrájí a zavaří. Teď se opeče uzenina, mrskne se tam lečo, koření a vajíčka.“ Kluci pomohli. Rychlé a skvělé. Marián jim pak ukazoval studie, jak si celý komplex představuje. Kluci seděli na kusu sloupu a on si kreslil, co potřeboval. Když skončili, svítil srpeček měsíce.

„Budou kaluže, ale jinak to půjde. Něco na nás spadne ze stromů.“

Na okraji lesa ukazoval Honza ke starému seníku. Zastavili. Malá paseka s jesličkami a velkým kamenným žlabem na liz. Otevřel seník. Sotva Julek vešel, objal ho a políbil.

„Omlouvám se ti, nevím, co jsem si představoval. Líbil ses mně od začátku. Jestli to bylo vážně, co jsi říkal, že bys mě chtěl…“

„Bylo to vážně, chci tě.“

Následoval polibek, trochu zkoumající a objevující. Hlavně nekončící. Honza se opřel o kus ohrady.

„Chceš všechno?“

„Chci, prosím, neměl jsem tak váhat.“

„Počkej, je to tady romantický, ale líp nám bude u mě.“

„Babi Dori. Motorka ji vzbudí.“

„Tu dáme u tebe do garáže, kousek dojdeme pěšky, neboj.“

Vyjeli, držení bylo zcela jiné. Honza se tisknul na řidiče a oba mysleli na totéž. Seběhli k domku babi Dori. Všude tma. Koupelna jen v tichosti. Lahvinka vína, přípitek, polibek. Měli zhasnuto. Měsíční svit jen jemně osvětloval těla. Jejich miláčkům nic nebránilo dokonale se postavit. Ústům a jazykům v ochutnávce. Honza nedokázal vydržet déle. Navedl si Julka, ale říkat nic nemusel. Dokonalé splynutí.

„Nemůžu přijít na vůni, je taková orientální,“ Honzovy nohy se zaklesly na Juliově krku.

Ten si přizvedával oběma rukama zadeček partnera. Připomněl se mu Roman, ne jako výčitka, to ještě mezi nimi byla jen prázdnota. Teď přišlo poslední, co mu chybělo. Užíval si ničím nenahraditelného pocitu.

Ano, tak si svůj život nikdy nepředstavoval. Snil o velkých projektech, teď bude napůl pokoutně navrhovat porodnu pro prasata a ještě pod jiným jménem. To přinesla doba a mnozí jsou na tom hůř. Ale je tady pár slušných lidí kolem něj. A získal zřejmě přítele a milence. Svůj milostný život musí přizpůsobit zdejším poměrům. Není to velké město. Ale i tam by mu taková láska přinášela problémy. Cítil Honzovo tělo. Přitáhl si ho blíž. Všechny křivdy, bolesti, nedorozumění a úskalí života jsou pryč. Není nic než jejich dvě milující se těla.