Rybníky

Léta šedesátá – 1960

Dva muži v montérkách zabouchli zadní dveře na stěhovacím Liazu.

„Tak ať se vám tu daří. Ten božský klid tady, to je paráda.“

„Do města není daleko, kousek voda na koupání, les na houby, plno ovocných stromů.“

Liazka se rozjela směrem k sloupkům brány a zahnula na cestu k městu.

„A jsme v háji,“ povzdechla si dívka okolo dvacítky, která si sedla na starou oprýskanou lavičku. Z uvázaného šátku na piráta vykukovaly blonďaté vlasy.

„Spíš v prdeli,“ přidala se o pár let mladší dívka s krátkým zástřihem na kluka.

„Co se vám tu, holky, nelíbí? Každý tu budete mít svůj pokoj. Před bránou je autobusová zastávka. Krásný sad, úplně to tady dýchá přírodou,“ mínila starší žena v pracovním modrém plášti, co právě sklízela ze stolu šálky od kávy.

„To je pravda, pokoj, na sídlišti jsme se tísnily, ale všechno bylo nové. Tady snad nikdo nebydlel od války. Ve sklepě kotlík je prý prasklý. To v zimě budeme topit v kamnech?“

„Kotel se nechá opravit, až se všechno vymaluje, bude tady krásné bydlení,“ přidal se do hovoru mladík, přes dvacet, sportovní typ s čupřinou vlasů neurčité hnědi v kárované košili a montérkách, sedící na protější straně zahradního stolu.

„Nemáte ještě někdo hlad? Půjdu vařit oběd. Brambory a guláš od včerejška. Zítra bude slepice na paprice. Odpoledne nám zapojí nový sporák a bojler na vodu.“

„Koupelna je hrozná, člověk se štítí umýt si tam ruce.“

„To chce jen hadr, mycí prášek a kachličky umýt, samy se neumyjí. Jsi nejmladší, ale shnilá jako veš, Moniko.“

„Je tu taky Šárka a ty.“

„Karel má pravdu. My tady od rána lítáme jako blázni, před tím jsme obětovali týden dovolené a ty sis do teď hověla ve škole. Nic stejně nenaděláme. Musíme to vzít, jak to je. Než bude všechno, jak má být, bude podzim. Jdi si aspoň dát do pořádku svůj pokojík. Máš tam všechno udělané, jen ještě jednou umýt okna na čisto a dát záclony.“

Monika se neochotně zvedla a směřovala k otevřeným domovním dveřím.

„Ani jsme se nebyli podívat u rybníka. Škoda, že ty další zavezli. Místo pole je tam teď bažina. Budou tu komáři.“

„Když tady vznikalo družstvo, tak ty malé nechtěli objíždět. Někoho napadlo je zrušit. Vůbec k tomu neměli žádné oprávnění. Jenže tehdy se každý bál něco říct. A dnes je obnovit, na to nejsou peníze ani vůle. Ale komáři prý tu nejsou. Bažina vysychá a v rybníku je plno drobných rybek a obojživelníků. Kdysi patřily k tomuhle domu. A je tady ještě jeden. Menší, za zdí naší zahrady, blíž k rybníku. Tam bydlel rybníkář, co se o všechno staral. Někdo tam bydlí dodnes. Takže máme i vzdálené sousedy.“

„Ještě že vzdálené. Víš, jak to bylo na sídlišti. Nakonec jsem ráda, že jsme se odstěhovali. Tady můžeme mít i zeleninu, brambory, ovoce. Slepice, králíky.“

„Zadrž, nechci bydlet v zemědělském družstvu. I když něco na tom je. Na maso jsou pořád fronty. Ani jsme neobešli zahradu. Co na to, Šari?“

„Ale jo. Vezmeme to od brány. Asi by tam chtěla zase udělat.“

Oba sourozenci vstali a sešli mírným svahem k pozůstatku brány.

„Sloupy z kamene jsou dobré, vlevo, vpravo?“

„Tudy, něco se tam červená.“

Procházeli starým sadem z vysokokmenů a polokmenů, léty neudržovaných. Dva stromy třešní. Jedny už začínaly, na druhém ještě zelené. Zato veliké chrupky. A za nimi tři stromy višní. Tak ty jsou hodně pozdní. U domu hrušně, nad ním švestky, durancie, slívy. V horním rohu ořechy. Jinak všude jabloně. Pod domem zdivočelé broskve a zřejmě namrzlé meruňky. Houští rybízu a angreštu a na opačném rohu dole rovněž džungle z prorostlých malin a ostružin.

„To je práce na kolik let. Ale v tom se vyžije táta. Pořád toužil mít nějaké stromečky. Teď jich má až až.“

„Tady se uplatní hlavně pila, sekerka a nůžky. Ale s tím rád pomůžu. Asi tu zřejmě bývaly záhony. To chce někoho z družstva. Zorat, naset směsku, nachystat mámě na příští rok. No vrátíme se, mám docela hlad i žízeň. Doufám, že táta přiveze pivo.“

„A zítra jim musíme pomoct s jejich ložnicí. Dělalo se pro nás, ale tam se jen vymalovalo.“

V kuchyni, kde ještě bylo plno krabic a koše s nádobím, už voněl guláš. Brambory se ohřívaly v páře v tlakáči. Šárka šla zavolat Moniku. Karel hledal skleničku s feferonkami. Ty si vždycky přidávali s otcem. Ještě měl rád nahoru čerstvě nakrájená kolečka cibule.

„Polévku jsem už nedělala. Ráno si ji dali stěhováci na svačinu a moc ji chválili. Tak už tu máme všechno. Půjdu si po obědě lehnout.“

„Všichni půjdeme. Máme toho dost. Dám si ještě pivo a jdu nahoru.“

Karel vyšel po schodišti, kde ještě bylo položeno plno věcí. Naproti schodům záchod a koupelna, stejně jako dole. Tři podkrovní pokoje. Prostřední se dvěma okny na jih měla Monika, východní Šárka a západní byl jeho královstvím. Zatím spíš skladištěm. Monice a Šárce se koupil nový, i když laciný nábytek. On si nechal některé zařízení jejich bývalého společného pokojíku na sídlišti. Trojdílnou skříň, stůl, židle, rozkládací gauč. Postele nad sebou, kde spávaly holky, ještě udali hned sousedům. Tady měly nové válendy a peřináče. Všichni tři psací stolky. Vždycky když měl člověk známé, se dalo i sehnat něco velmi levného. V druhé jakosti, nebo někde mírně poškozené, co nebylo ani vidět. Nábytek se jinak dal snadno koupit na novomanželské půjčky, to ovšem u nich nehrozilo. Šárka sice s nějakým chlapcem chodila, ale šel na vojnu a tam si někoho našel. Ale skoro se s tím počítalo. Žádná velká láska to nebyla. A Karel měl zcela jiné zájmy než prohánět děvčata ve městě. Sice se o tom doma nemluvilo, ale všichni tušili, že od něj se vnoučat nedočkají.

Teď si lehl na gauč, podložil si hlavu polštářkem, aby viděl svůj pokoj. Oproti stísněným poměrům s oběma sestrami přímo palác. A hlavně soukromí, co dosud neznal. Ale tak žila velká část lidí. Nájmy v bytech byly sice velmi levné, ale bytů, i když se stále vyrůstala nová sídliště, bylo málo. Pokud někdo stavěl sám, tak spíš na venkově, nebo družstevně. Těžce se sháněl materiál. Zase musel mít člověk známé. Tahle koupě starého domu a zahrady, to byl malý zázrak. Původně vše patřilo rodině, co měla i rybníky, ale byli Němci a odsunuli je. Pro družstvo to bylo malé, od války tady byl vždycky jen nějaký sklad. Ve druhém domě bydlel rybář, snad je tam někdo z rodiny. I tam byl kus staré zahrady. Tohle patřilo městu. Vypadalo to, že si někdo místo drží pro sebe a pak ztratil zájem. Karlův otec, který dělal na hygienické stanici, se nějak o možnosti dozvěděl. Jiný zájemce prý nebyl, tak mu to v tichosti přiklepli. Taky se vším okolo trochu zadlužili. Ale půjčili otcovi sourozenci a máminy rodiče. Do dvou let všechno určitě splatí. Maminka pracovala v domově pro přestárlé, kde v kanceláři dělala i jeho sestra. Když chodil do školy on, probíhaly samé změny. Chtěl studovat dřevařství, měl doporučení z místního podniku. Tou dobou bylo přičleněno na ČVUT. Po skončení, jako lesní inženýr, nastoupil coby zástupce vedoucího. Zde se hlavně zpracovávalo dřevo pro papírny. Měl strach, že bude trčet v kanceláři, ale opak byl pravdou. Autoškolu si naštěstí odbyl na vojně. Tady dostal hned rok starého, šedého Trabanta a jezdil po lesních závodech a pilách. Šéfovi se moc jezdit nechtělo. Jeho zájmem byla čerstvě rozvedená vedoucí samoobsluhy. No co, říkal si Karel. Budiž mu přáno. On si zase mohl shánět po lesích informace o čarověnících, které sbíral. Častokrát se na ně narazilo při kácení. Problém byl pak s roubováním ve skleníku na běžné dvouleté sazenice v květináčích. Ale měl tady už ze studentských let známého na lesní školce se skleníkem. To byla záležitost většinou ledna. Takové vyhledané stromy s čarověníky mu pak v lednu pokáceli a nemusel riskovat nebezpečné zimní lezení do korun stromů. Teď bude mít kde své už naroubované stromečky pěstovat a nebude problém si během roku postavit malý skleník s napojením na domovní topení, aby si je mohl v zimě i roubovat. To byl taky hlavní důvod, když se byl tady s otcem podívat někdy před půldruhým měsícem, k jeho podpoře na koupi domu. Všechno si nakreslí. Když použije dvojité sklo, hodně se ušetří topení. Bude tady spousta práce, ale radostné. Jediné, co mu znatelně vadilo, byla absence sexu. Od jeho posledního přítele na škole uběhl rok vojny a dalšího tři čtvrtě zde. Na malém městě, kde je navíc plno lidí znalo, to byl obrovský problém. Často jezdil po okrese i kolem po lesích, občas vzal stopaře, ale cesta byla příliš krátká na nějakou řeč, co by mohla napovědět.

Ozvalo se zaklepání.

„Pojď dál, nespím.“

„Bože, ty tu máš bordel, nemám ti pomoct ukládat věci?“

„Jseš, Šari, horší jak máti. Vím, co kde mám, a ještě jsem se nerozhodl, kam co dám.“

„Nechceš se mrknout k rybníku a na ten druhý dům?“

„Na koupání ještě není, voda bude studená a špizovat sousedy se mi nechce.“

„Jenom pojď, teď pořád sedíš v tom bakeliťáku, ani se moc nenachodíš.“

Karel si sedl a rozhlídl se kolem. Asi by s úklidem mohl začít. Pak mával rukou.

„Tak jdeme.“

Kousek za končící zdí odbočovala spíš polní, částečně zpevněná cesta k údolíčku s rybníkem. Kolem dokola rákosí, jen dál od břehu byla vidět čeřící se hladina. Na druhé straně pár olší a vrb, které zřejmě někdo ořezává na proutí. Dál směrem k polím byla místa znovu s rákosím, ale i kopřivami, bezinkami a šípky. Zrušené rybníčky. Na opačnou stranu už od břehu vedla zeď další zahrady v poněkud horším stavu než jejich. Kus, zřejmě kde kdysi byla také brána, chyběl. Pár plocháčů napůl v zemi. Zato stromy byly udržované. Dům vypadal podobně, jen byl tak třetinový. Nahoře dvě podkrovní okna. Před domem na trávníku na trámech zavěšená houpací lavice. Za ní kus staré pergoly porostlé klematisy s prvními modrými květy. Na mírně se houpající lavici někdo seděl, v ruce s knížkou. Vždy se jen trochu odstrčil nohou. Už se chtěli otočit, ale čtenář knihu odložil a stoupl si. Hezký mladík maturitního věku, napadlo Karla. Velmi hezký. Světle hnědé vlasy připomínaly kůru mladých borovic.

„Dobrý den, prosím hledáte někoho?“

„Promiňte, nechceme rušit. Jen obhlížíme okolí, přistěhovali jsme se dnes definitivně na Rybníky, do domu vedle.“ Popošli blíž. Šárka podávala ruku.

„Šárka Měrková a můj bratr Karel, sousedi.“

„Jarda Rehek, můžu nabídnout čaj, kávu? Jsem tady sám, rodiče jezdí na neděli k tetě. Má nějaké zdravotní problémy.“

Usadil je ke stolku ve zbytku pergoly zcela zarostlém klematisy. Bylo vidět i poupata jiných barev.

„Nebojte se, nespadne to na vás, už jsme ten zbytek chtěli strhnout, ale jen ho vyspravili kvůli mámě a klematisům.“

Karla klučina docela rozhodil. Což o to, hezkých kluků je celkem dost, ale z tohohle jako by něco vyzařovalo, přímo sálalo. Jemná ruka se štíhlými prsty, ale pevný stisk. Teď ho sledoval, jak přicházel od domu s velkým tácem. Naléval z konvice do porcelánových šálků.

„Poslužte si cukr, prosím.“

Je v něm něco, něco aristokratického, to je ono. Představoval si na jeho ruce velký zlatý pečetí prsten. Místo rozhalenky krajkovou košili sepnutou broží a tepláky s lampasy se změnily v modrý samet. Ještě si sednout ke spinetu, nebo vzít do rukou housle.

„Myslím, že si můžeme tykat. Já mám dvacet, brácha o tři víc.“

„Já o rok míň. Studuji prvním rokem orientalistiku, japanologii.“

„Něco takového se u nás taky studuje?“

„Jistě, mám k tomu docela blízko. Moje babička, zemřela před rokem, z matčiny strany byla Japonka. Učila mne od malička základy. Mám velkou výhodu. Bohužel dnes u nás není moc pro cokoliv japonského pochopení. V osmačtyřicátém nám zakázali písemný styk s rodinou babičky. To byla v Japonsku americká armáda. Pokusili jsme se napsat před čtyřmi roky a dopis nám poslal známý z NDR. Bylo to obrovské překvapení. Odepsali nám a od té doby si píšeme. Chtěl bych se tam jednou podívat.“

Tak to je ono, co dělá chlapce zvláštním. I když na očích to moc vidět není. Možná jsou trochu mandlové.

Příjemně se s ním povídalo, hlavně Šárka. Nakonec ho přemluvila, ať zajde s nimi k nim na večeři, když je tady sám. Hoch vzal do síťovky dvě láhve vína. Dal si s nimi chleby se sardinkovou pomazánkou a pak ještě topinky s tatarákem z lančmítu. Monika byla z něj úplně unešená, ukazoval, jak se skládají složitější papírové origami. Když se pak po půlnoci chystal domů, šel ho Karel doprovodit.

„Viděls, jak to u nás zatím vypadá, jinak by se dalo přespat.“

„Vždyť je to pár kroků, já vás ani dál nepozval. Mám taky nahoře pokoj, je to asi blbý, ale nechceš nahlídnout, pokud nejsi ospalý?“

Vyšli po stejném schodišti jako u nich. Jardův pokoj byl na jih jako Moničin, snad větší, jen rozdělený na dva malé. Kde vešli, byla válenda, stůl, pod oknem skříň, skříňky a velké křeslo. Boční stěna z latí, na kterých byl napnutý zřejmě papír. Po odsunutí části se objevil malý japonský pokojík. Karel se rozhlížel.

„Tak to jsem se dostal na druhý konec světa. Tohle znám jen z filmů.“

„Většinou jsou to jenom věrné napodobeniny. Na zemi jsou rohože tatami, z rýžové slámy. Ty jsou původní, měla je babička. To, jak se tady říká přízemní letiště, je futon plněný bavlnou, na kterém se spí nebo odpočívá. Ty pláténka na stěnách s kaligrafickými znaky malovala babička, to jsou kakemona. Čajový stoleček, u kterého se sedí na zemi, a bambusová lampa. Na okně je místo záclon rámek z rákosu a hlavně na stojánku dvě bonsaje.“

Tam se také hned vydal Karel.

„Nádhera, já sbírám čarověníky, to jsou zakrslé odchylky vzrůstu. Kdežto tyhle fikusky jsou tvarovány uměle.“

„Ten větší měla babička. Přivezla si ho z Japonska. Má prý sto šedesát let. A vedle drobeček je můj. Babička mi ho sehnala, když jsem se narodil. Byli jsme i několikrát u lidí, co tady bonsaje pěstují. Pokojové jako tyto. Tady se většinou jako bonsaje vyskytují zimovzdorné druhy. A s nimi i čarověníky, takže je znám. Ty je pěstuješ?“

„Snažím se, jen jsem je neměl kde mít. Jak jezdím po lesích, občas se najdou. V lednu je pak roubuju. Nejcennější jsou z jedlí a pak z listnáčů. Teď už mám další vytipované na zimu. Můžeme se po nějakých podívat a ukážu ti mou školku, co mám u známého, než si je přestěhuji domů.“

„To budu rád. Je krásné, že se pohybuješ v lese. Stromy podle Japonců léčí naše choroby i duši. Komunikují spolu i s houbami. Jen my jim nerozumíme. Jejich dokonalosti jsme zatím nedosáhli.“

„Jsem rád, že jsem našel někoho, kdo věří v to, co i já. Hledám tak čarověníky. Prostě stromy mi to řeknou. Jdu po lese a najednou mě něco nutí podívat se nahoru do větví. Nejdřív nevidím nic, ale ten pocit je velice silný. Vždycky tam je. Strom si označím, někdy vylezu na vedlejší. A už se na mě směje. Chlapi v práci říkají, že jsem magor, nechápou, jak jsem na to přišel. Pro ně je to jenom dřevo.“

„Můžu ti nabídnou kalíšek Awamori? Nebude to saké, ale pálenka také z rýže, která se naočkuje houbou kropidlák. Awamori se pije na Okinawě, taky se do ní dávají hadi, ale takovou nemám. Hned jsem zpět.“

Jarda přinesl na podnosu dva malé modré kalíšky, dva větší z porcelánu na vodu a karafu se studenou vodou. Podlouhlou láhev s japonskými znaky. Nalil do kalíšků.

„Je dosti ostrá, asi jako vodka čtyřicet pět stupňů.“

Chlapci se napili.

„Chuť je zvláštní, dobrá, ale rozhodně jiná než vodky nebo naše pálenky.“

„Jsem rád, že ti chutná, bohužel se strašně těžce shání. Někdy, až bys měl čas, si můžeme udělat čajové odpoledne se vším, co k tomu patří. Jen bych tě nechtěl odradit. Většina lidí se na mé japonské nadšení dívá jako na úlet. Prostě to pro ně není normální.“

„Naopak, mně se tohle všechno líbí, jen jsem o něčem občas četl. Je krásné poznávat jinou kulturu, než je naše.“

„Promiň,“ Jarda se zděšeně podíval na hodinky. „Jsem asi opravdu blázen, je půl páté, za chvíli vyjde slunce.“

„Tak se na východ podíváme spolu, už jsi s někým pozoroval vycházet slunce?“

„To ne. Tobě by vážně nevadilo?“

„Bylo mi tu s tebou moc krásně, tak jdeme, ať nám sluníčko neuteče.“

Seběhli dolů.

„Nebude ti v bundě, co máš, zima? Dám ti svetr.“

„Nebude, jsem zvyklý chodit brzo ráno.“

Venku už bylo šero. Na opačné straně svítilo osvětlení města. Za nízkou hradbou ještě potemnělého lesa už obloha dostávala jasné barvy. Oranžová, žlutá, jasná modř a narůžovělá oblaka.

Kluci stáli vedle sebe. Jejich ruce jen jakoby o sebe zavadily. Chytly se. Mírně sevřely.

Obou se zmocnilo krásné vzrušení. Oranžová sílila, první paprsky vystřelily vzhůru. To už si museli zaclonit oči. Sluneční srpeček se měnil do oslepující běli. Otočili se k sobě.

„Škoda, musíme se už rozloučit a nezapomeň, v poledne tě čekáme na oběd. Doufám, že jíš slepici na paprice,“ rozesmál se Karel.

„Moc díky, nezlob se za zdržení.“

„Naopak, podobný večer si můžeme zopakovat zase u mne. Jen takové krásné prostředí tam nevykouzlím.“

„Já se do něj tak trochu chodím schovat před světem, ale je smutné být v něm sám. Tak se měj.“

Karel se kousek cesty rozběhl. Po probdělé noci se necítil vůbec unavený. Stále cítil stisk Jardovy ruky. Skoro to vypadá že… Ne, nemůže si nic lakovat na růžovo. Prostě je jiný. Uvidí, co přinese čas. Dole v kuchyni našel v konvici zbytek kávy. Když ji stavěl na vařič, přišla dolů v noční košili Šárka.

„Kájo, co tu strašíš, ani nevím, kdy ses vrátil.“

„Teď.“

„Cože?“

„Seděli jsme a povídali.“

„Že by se na tebe usmálo štěstí? Je to zvláštní kluk, docela bych ti ho přála. Ale jenom nezblbni. Už ses párkrát spálil.“

„Díky za radu. Taky to včera vypadalo, že bys ho sbalila. A Monika je z něj v šoku.“

„No ta má ještě čas, i když jsem ji párkrát viděla s nějakým černovláskem na kole. Je fakt jinej, než co je ve městě.“

„Je nějakej divnej tlak vzduchu,“ maminka v županu v rukou džbánek od limonády. „Kam jdeš tak brzo, Káji, snídals?“

„Nikam nejde, teprve přišel,“ smála se Šárka.

„Ty jsi nespal?“

„Raději někdo něco udělejte k jídlu, mám hlad. Zbyla pomazánka?“

„Udělám vajíčka, nic nezbylo, všechno se sežralo.“

„Snad snědlo, ne? Jarda je velice milý chlapec, jen mi připadá smutný. Měl asi babičku moc rád. Maminku od vidění znám, pracuje ve spořitelně. Na ní je víc vidět východní původ. Je divné, že bydlí tady na samotě, když jeho otec učí na škole v Ostravě.“

„No a Jarda je zase na škole v Praze. Na tom nic divného nevidím.“

„Doufám, žes ho pozval na oběd, jsou to jediní naši sousedé.“

„To je taky štěstí. Nebo se ti stýská po tom blázinci, kde jsme byli do teď?“

„Ty máš, máti, nemoc z profese. Každý není stará babička nebo dementní dědeček, co potřebují nepřetržitou péči.“

„Už nic neříkám, ale udělej vejce i pro mě.“

„I pro mě,“ ozval se tatínek. „To je nějaký nový zvyk vstávat se sluncem, i když člověk nemusí?“

„Vy jste se zbláznili,“ z chodby přišla Monika. „Hulákáte tady, je ještě noc!“

Konečně se všichni usadili u míchaných vajíček. Karel si s otcem přidali pár naložených feferonek. Bylo slyšet jen cinkání lžic o talíře.

„Chvilku se natáhnu,“ řekl Karel po snídani.

Jak se asi spí na tom, jak tomu říkal? Futon. Při tom tam má vedle válendu. Začal si představovat, jak leží s Jardou na tom bavlněném pytli.

A najednou slyšel Šárku.

„Budeš vstávat, nebo chceš oběd do postele?“

„Bože, Šari. Nemohlas mě vzbudit dřív?“

„A není slepice. Máti se zdála malá a je nás šest. Tak jsou mletý řízky, bramborová kaše a hlávkový salát. Polévka z té slepice bude pak zítra na večeři. Máma bude v práci a já jdu ke kadeřnici. To vám třem bude stačit. Tak trošku pohni.“

Dole už narazil na Jardu, se kterým rozmlouvala maminka. Měl proužkové tesilky, krémovou košili a vestičku ze stejné látky jako kalhoty. Sesedli se u jídelního stolu. Maminka z mísy nalévala polévku s domácími nudlemi.

„Větší misky máme někde ještě zabalené, tak si pak přidejte salát z mísy. Nevím, Jardo, jestli jíte salát se špekem. Nesmí se dát horký, aby listy nespařil. Listy jsou hezky křehoučké.“

Po obědě se šli muži podívat ven, kde by se dala postavit garáž. Zatím jen přístřešek na jejich Spartaka a podnikový Trabant, který používal Karel. Hned mu to v práci doporučili, aby byl mobilnější. Na případné soukromé jízdy mimo pracovní dny měl sešit, kam se psaly kilometry, ale mimo teď stěhování, to nijak nevyužil. Kávu si dali všichni venku. Bylo krásné jarní počasí. Holky šly natrhat třešně, maminka upeče táč. Večer zavezl Karel Jardu na nádraží.

„Budu si muset sehnat přes prázdniny brigádu, nejlíp manuální práci, nevíš o něčem? Potřebuji to nahlásit na škole. Abysme se prý neoddělovali od pracující třídy.“

„Ten můj známý v lesní školce, tam berou brigádníky, domluvím ti to, jestli chceš. Mám tam zatím i čarověníky.“

Když se loučili u vlaku, podali si ruce. Karel ještě dlouho cítil pevný stisk. Zvláštní energii, která z chlapce prýštila, jak živoucí pramen z hlubin země. A byl si téměř jistý, že je jako on. Přijede v pátek večer, staví se pro něj.

V pondělí šel po týdnu, co měl na stěhování, do práce. Strčili mu náměstka z Dřevony, podniku, co prodával stavební řezivo a byl v každém městě stejně jako Stavebniny. Projede s ním po pilách, které by mohly mít volné kapacity. Na první pohled se mu moc nelíbil, ale ukázal se jako fajn chlap. Taky lesní inženýr, jen o dobrých deset let starší. Žádné Čest práci ani soudruhu. Karel, Matěj. První se zajímal, kam se staví na oběd, kde by měli nějakou místní specialitu. Jezdil s ním celý týden. Bylo vidět, že Matěj nespěchá. Klidně se půl dne zdrželi ve školce, kam vlastně jejich cesta nevedla. Ale Karel chtěl potvrzení pro Jardu na brigádu a ukázal své čarověníky. Měli tady taky krásné bonsaje, vykopané v přírodě a upravené. Některé vypadaly nádherně a Matěj si zde něco domluvil, že si pošle auto. Zastavili se i na Rybnících, byl to velice příjemný týden i přes počáteční kolegův strach z pytle splašených trsátek, což byl jeden z mnoha hanlivých názvů pro Trabanta.

V pátek večer vyzvedl Jardu na nádraží, dal mu potvrzení o brigádě. Bylo dost pozdě, domluvili se na sobotní odpoledne. Taky hned, jak se rozloučil s Matějem, pro kterého přijelo auto na podnik, spěchal domů. Dal si sprchu, vzal košík třešní a vyšel k sousedům. Už když přicházel ke dveřím, slyšel křik. Nechtěl sice poslouchat, jen stál nerozhodně dole pod schody. Z patra slyšel tichého Jardu, zatímco hlas zřejmě jeho otce se nedal přeslechnout.

„Jak mi to vysvětlíš? To jsi tak neschopný, že musíš vlézt všude? Jsi horší jak děvky večer u hotelů. Nebo kluci na nádraží, co jdou za pár korun.“

„S nikým jsem tam nebyl, jen jsem se chtěl podívat, jak to chodí.“

„Ještě to tak. Za všechno může pitomá bába. Pořád nad tebou držela ochrannou ruku. Měl jsem to z tebe vymlátit hned z kraje. Dát tě na léčení.“

„Byli jsme u doktora. Víš, co říkal.“

„Zrovna ten. Jiní to vidí jinak. Patříš na psychiatrii, tam si s tebou poradí. Nebýt Rudy, tak tě ze školy vyrazili. Ještě že tam má velké slovo. Ale informovat mě musel. To tě, ty idiote, nenapadlo, že je to provokace. Že to někdo práskne?“

„Je to studijní film o homosexualitě natočený na několika univerzitách. Byli tam medici.“

„A ty jsi medik? Jen si tady hraješ na Japonce, zase díky bábě. Čert jí tu byl dlužen. Měli ji odsunout jako Němce. Vždyť se paktovali s Hitlerem.“

„S tím se paktoval i Stalin!“

„Jistě, ještě tohle někde řekni a nepomůže ti už nikdo. Máš to v hlavě v pořádku?“

„Asi nemám. Myslel jsem, že už není středověk. Že se jenom na něco podívat nemůže vadit.“

„No to není, ale pořád je to trestné a hlavně amorální. Vždyť bychom přišli všichni o místa a ty o školu. Nebo je to nějaká pomsta. Hezky se Rudovi omluvíš a poděkuješ, že se to nerozmazává na škole.“

Bylo slyšet kroky na schodech. Karel zamířil ke kuchyni. Uviděl muže věku jeho otce, bruneta, oválnější, ale stále zamračená tvář.

„Dobrý den, je prosím Jarda doma? Karel Měrka, inženýr z Dřevařských závodů.“

„Rehek, učím na Vysoké báňské, váš otec je hygienik?“

„Jistě. Jsme teď vaši sousedé. Já jsem Jardovi vyřizoval brigádu přes prázdniny v lesní školce. A přinesl pár třešní.“

„No konečně, prázdniny jsou za chvíli. Běžte za ním nahoru. Třešně dám manželce, děkujeme.“

Vystoupal po schodech a zaklepal. Když vešel, Jarda stál u okna a utíral si tváře kapesníkem.

„Ahoj, nezajdeme k nám?“

„Po tom všem? Viděl jsem tě přicházet, tak jsi to musel slyšet. Ta brigáda padá, nebo… nevím, kde bych něco sháněl.“

„Nic nepadá. Omlouvám se, něco jsem slyšel, ale to nic nemění, naopak. Ale aby to teď nevyznělo jako nátlak z mé strany. Jsem jako ty. Problém s tím nemám a ty taky nemusíš mít.“

„Možná jsi mi tak trochu připadal, nechci, abys mě uklidňoval a litoval. Léčením otec vyhrožuje, ale když to neudělal do mých osmnáctin, tak snad. U nás ve škole jsou dva kluci, co spolu žijí. Bydlí na privátě. Já se přes ně chtěl k někomu dostat. Občas se s takovými schází. Jenže tohle bylo něco jiného. Zorganizoval to asistent s mediky. Film o homosexualitě. Bylo tam i plno lidí, co je to jen zajímalo. Jenže někdo to udal. Najednou se tam objevili ze stranického výboru, ani se nedohrálo. Všechny si nás zapsali, kdo tam byl, a pak nás předvolávali. Na katedře marx-leninismu je otcův známý, tak mě z toho nějak vytáhnul a volal otci. Celkem za to nic nikomu neudělali, jen to mají v papírech jako podezření na homosexualitu. Oni se do toho vložili ti medici, prý probíhá u nás nějaký výzkum, ale nikdo se s tím nechce nějak ušpinit. Myslím, že to celé vymizí. Bylo tam i pár hodně prominentních kluků. Syn ministra a nějakých velkých straníků. Ve škole mi snad nic nehrozí, ale doma, to vidíš.“

„Tak zajdeme k nám, potřebuješ přijít na jiné myšlenky.“

Když sešli dolů, zastavili se v kuchyni. Jardova maminka děkovala za třešně, prý mají teprve nasazenou malou. Chtěla je pozvat na kávu, ale Jarda řekl, že jde pomoct s něčím Karlovi, ať se nezlobí.

„Táta, viď. Víš, jak na tom je. V něčem se s ním nedá mluvit.“

Karel si ji matně pamatoval, vždycky mu připomínala východní původ. Černé vlasy, jemná hladká pleť, výrazně rudé rty a samozřejmě mandlové oči. Na babičku si nepamatoval. Zřejmě už moc do města nechodila a on se městu, pokud to šlo, vyhýbal.

Vyšli ke Karlovi. Vzal dole bezinkovou limonádu. Láhev bouchla jako šampašké.

„Promiň, ani jsem se nezeptal, jestli tohle piješ?“

„Naopak, mám ji rád. Jen teď ji už neděláme. Nemá kdo. U nás je to dnes jiné než dřív. Babička se o všechno starala. Máma je v podstatě celý den v práci. Otec přijíždí v pátek nebo sobotu a v pondělí odjíždí. V Ostravě má jen garsonku. Tady k tomuhle domu má zvláštní vztah. Prožil tady mládí, jeho otec tu byl rybářem, co se o rybníky staral. V tom mu docela rozumím. Neměl bych s ním žádný problém, a než se ukázalo, že jsem na tom trochu jinak než ostatní, tak jsme skvěle vycházeli. Ale v tomhle je jako středověká inkvizice. Chtěl mě dát na léčení, to mi bylo snad čtrnáct. Jen za pár slov, nikoho jsem neměl. Ale babička tomu zabránila. Od té doby ji nesnášel. Ale otevřeně se nikdy proti ní nepostavil. Jen se o tom přestalo mluvit. Já si před maturitou našel přítele, co byl na tom podobně. Hned na podzim nás poslali na týdenní brigádu. Sbíraly se brambory a osekávala krmná řepa. Byl z vedlejšího města. Dělalo se po dvojicích a nějak jsme na sebe zbyli. Ale při řeči a dění kolem jsme zjistili, že holky nemusíme. Večer se sedávalo u ohně a my se vytratili do blízkého lesíka. Došlo jen na povídání a líbání, víc jsme si tam netroufli. Ale pak zajel ke mně, já k němu. Když to začalo být krásné, přišla maturita, brigády, nastoupili jsme na vzdálené školy. On si tam někoho našel, já jen zatím hledám. Vím, že jsem trochu blázen s tím vším japonským a asi by se mnou normální kluk nebyl.“

Karel se rozesmál.

„To ti pěkně děkuju. Nepřipadám ti normální? I když máš pravdu, teplí normální nejsou. Já si naopak myslel, že bysme si skvěle rozuměli, a to další by mohlo přijít.“

„Promiň, Kájo, jsem rád, žes mě podržel. Vždycky když dojde na něco takového, nevím, co dál. Byl bych rád, kdyby to málo mezi námi pokračovalo. Snad otec zůstane jen u výhrůžek. Díky.“

„Musíš omluvit nepořádek. Ještě přesně nevím, kam všechno dám. Moc se mi do toho nechce. Měli jsme dohromady tři jeden pokojík, sestry mají nábytek nový a já mám všehochuť z toho, co zbylo.“

„Možná by byla skříň lepší hned za dveřmi. Kdysi tu bývala zřejmě kamna.“

„No aby tady zase nebyla. Kotel není v provozu, ale snad. A máš pravdu, není nic moc, nebyla by tak vidět.“

„Psací stůl bych si dal k západnímu oknu, ale to je můj názor, nechci ti ho vnucovat.“

„Asi ano, jen klidně řekni, jak bys to udělal ty, máš vkus.“

Hned všechno přesunuli.

„Ještě štěstí, že mám věci v krabicích,“ smál se Karel. „Jenže teď tady mám spoustu místa.“

„Vlezl by ti sem kuřácký stolek, ty jsou teď v módě.“

„No já byl sváteční kuřák. Většinou se kluci na vojně naučili kouřit, já odnaučil. A pak už takový máme dole v pokoji, kde ještě není všechno vybaleno.“

„I s lampou?“

„Jo. Dvě křesílka, skříňka na likéry a taková skleněná krabice se zabroušeným víkem na pácování cigaret.“

„Jistě. Taky ji máme. Ještě je k tomu velký popelník a vázička s umělými květy.“

„Naprosto stejně. Je tam kelímek s mentolem, máma si tam dá obyčejný Lípy a za pár dní má drahý mentolky.“

Oba se začali smát.

„Ještě jsem zapomněl na špičku. Na skříň bys mohl dát tapetu, aby pasovala ke stolku a ostatnímu. Je moc tmavá. Jak pojedu do Prahy, je tam velký obchod. Nebo můžeme zajet spolu. Dostal bys volno na dva dny?“

„To by problém nebyl. V muzeu jsem byl ještě se školou. Botanická zahrada, ta by ti nevadila?“

„Naopak, je tam spousta míst. V Náprstkově muzeu jsou i japonské sbírky. Taky kousek jsou známí s bonsajemi a čarověníky, kam jsem jezdil s babičkou. Dopsal bych jim a pak podle tebe.“

Ze zdola se ozvala Šárka.

„Kafe, kluci, a třešňová bublanina.“

Seběhli po schodech.

„Jíte, Jaroušku, bublaninu?“ ptala se starostlivě maminka. „Je podle starého receptu naší babičky z jáhel a medu. Třešně jsou vypeckované. To kvůli tátovi. Říká, že nebude pořád vyplivovat pecky. Můžu ji trošku polít griotkou?“

Docela dobrá kombinace. Po jídle se vrátili nahoru.

„Nechceš pomoct s ukládáním věcí?“

„Rozhodně ne, to se nehodí, je to moje lenost. Snad jen s knihami.“

„Uvidím, co čteš. Máš tu edici Otázky a názory. Tu mám také, bude skvělá, pokud se někomu neznelíbí. Kultura ze všech stran. Zatím je dvacet čísel, sice jen brožované, ale moc lidí si něco takového nekoupí. Časopis Plamen a brněnský Host do domu. Ty také beru. A příroda, historie, cestopisy, skoro jako bych se probíral svými knihami.“

„To jsem rád, že máme podobný zájem. U nás se knížkám daří. Dole máme knihovnu, spíš klasiku, holky mají, co baví je. Myslím, že za knížky utrácíme dost peněz. Šárka má kamarádku v obchodě, tak nám novinky vždycky schová. Televizi moc nedáme, do kina chodí holky a rádio mám naladěný Laxík.“

„Máš tady veselo. U nás je doma přes týden jen máma. Já a otec jezdíme na neděli. Vždycky je nějaká práce na zahradě nebo kolem domu. To všechno dělávala babička.“

„Měli bysme naše mámy seznámit. Pro tvoji být tam týden sama, to není žádný med.“

„Asi jo, bývá kolikrát smutná. Tak by si mohly dát spolu mentolku, kafe a popovídat si. Něco pro to uděláme.“

Karel si uložil i prádlo a šaty. Zbylo jen pár drobností.

„Musím na večeři. Zítra pomáhám otci. Jedu v deset. No ještě čtrnáct dnů.“

„Tak zítra pro tebe přijedu s trabošem a hodím tě na vlak.“

„Raději přijdu sem, jsi hodný, ale otec by měl určitě poznámky. Díky Kájo.“

Karel ho šel vyprovodit a díval se za ním, než zmizel za jejich zdí. Jako by zašlo slunce. V Jardově přítomnosti cítil velikou pohodu, klid, ale zároveň příjemné napětí. Musí všechno nechat na něm. Snad. Ví vlastně o sobě všechno a vypadá to, že budou skvělí kamarádi, ale dál? Šel se udělat do vany. Dřív to jinak nešlo, když sdílel pokoj se dvěma sestrami. To bylo jediné intimní místečko. Dnes má pokoj, ale ještě si nezvykl. Představoval si Jardu v květovaném kimonu i bez. I když je všechno na nejlepší cestě, kdoví? Jistě, tu první noc, když šli pozorovat vycházející slunce, to vypadalo, že si budou velmi blízcí.

V sobotu večer sjel Karel pro Jardu. Vedle něj vystoupil vysoký padesátník. Zlaté brýle, károvaný oblek. Hnědé vlasy s počínajícími kouty, skoro srostlé obočí, velký nos a výrazná brada.

„Rudolf Jelínek, ovšem žádná slivovice, jen marx-leninismus a politická ekonomie. Trochu jsme si popovídali s Járou. Jedu usměrnit jeho otce. Nějak zaspal dobu. Díky, žes pro nás přijel, dělá se mi, myslím, kuří oko. Ono je to pěkný kus cesty. Když jsme sem jezdívali kdysi, to jsme byli ještě mladí.“

Tentokrát zajel Karel až k Rehkům.

„Ráno se stavím, pokud nás otec oba nevyžene,“ dodal spíš se zamrzlým úsměvem Jarda.

Taky ráno se objevil, ještě když snídali. Maminka ho volala, ať si dá s nimi.

„Ne díky, už jsem po snídani, jen počkám venku na Káju.“

Vypadal neurčitě. Karel spěchal, nakonec si vzal hrnek s kakaem a vyšel ven. Posadili se u zahradního stolu.

„Jak to celé dopadlo? Myslel jsem na tebe.“

„Nejdřív v pohodě, Ruda přivezl vodku, zná mámu, ještě když s tátou chodila. Já mu říkal strýčku, teď Rudo. Co učí, to neřeším. Prostě jinak je normální. Pak začal otec, že mu děkuje ohledně toho filmu. Ruda řekl, že to byla prkotina, už se tím nikdo nezabývá a o nějakým výzkumu, že homosexuálové tu byli vždycky, že to není žádná úchylka. Nejsou už padesátá léta. Začali se hádat, otec nevydržel a vyběhl ven. Ruda šel za ním. Za nějaký čas se vrátili. Už se o tom nemluvilo a šlo se spát. Ráno mi jenom Ruda řekl, že si táta zvykne, ať mu dám čas. Tak doufám, že to tak bude. Jo a mohl by sis vzít v sobotu volno a večer v pátek přijet do Prahy? Domluvil bych bonsaje. Já končím a v pondělí bych zašel kvůli brigádě.“

„To jsem si oddychnul. Sobota určitě půjde. Jen se podívám na vlak, jak jede v pátek.“

„Čekal bych tě na nádraží. Já se vracím domů, a prosím, hodíš nás večer?“

„Jistě, tak ať všechno dobře dopadne.“

Karel se šel podívat, co má z čarověníků nafoceno. Mohl by něco nabídnout na výměnu. Má i málo obvyklé listnáče. Všechno vlastní sběry. Zajímavé smrky, borovice i jedli a modřín. Nádhernou borovici s kraťounkými jehlicemi se zlatavým nádechem. Tu by mohl vzít jako dárek. Nakonec ještě zajel do školky a pár věcí si nafotil. Když to dá v pondělí, udělají mu v týdnu fotografie. Docela se těšil. A hlavně, budou dvě noci někde spát. Tak se uvidí, jestli mohou být i víc než přátelé. Nedivil se Jardovi. Nedovedl si vůbec představit, že by se jeho otec choval podobně. Večer sjeli na nádraží. Domluvili se, kdyby něco nevyšlo, nechá telefonní vzkaz na kolejích. Ruda byl samá sranda.

„Tak jsme problém vyřešili. Občas se přijedu mrknout, jak se vám tady daří, díky za odvoz.“

Sobota šla bez problémů. Nikdo se do ničeho nehrnul, spíš se uklízelo, schůzovalo, vybíralo náhradní volno. V pátek byly přeplněné vlaky v opačném směru, z Prahy. Začaly prázdniny. Sešli se u hlavního vchodu.

„Trošku se zkomplikovalo spaní. Sehnal jsem, ale až na okraji v Ruzyni, ale odtamtud hned pojedeme na Rakovník.“

Hotýlek v Ruzyni rozhodně pamatoval Rakousko-Uhersko, koupelna i záchod na chodbě, v pokoji manželské postele, skříň, židle, stůl, zrcadlo. Dole restaurace i s posezením na dvorku, které zvolili. Krásně růžový rostbíf, pečené brambory a rajčatový salát. Dvojka Frankovky.

„Mám ještě víno nahoře. Něco jsem nám koupil,“ usmíval se Jarda.

Nahoře hned odběhl do sprchy, vystřídají se. Tak to vypadá slibně. Ale raději si nic dopředu nebude představovat, pomyslel si Karel. Když se z koupelny vrátil, nestačil se divit.

Na stole svíčky, zapálené vonné tyčinky, ve skleničce kytička karafiátů. Sedmička Moselského ryzlinku.

„To je úžasně krásný, Jaroušku, ani nevím co říct.“

„Tak nic neříkej. Chtěl jsem u nás, udělat si čajový večer. Ale bál bych se tam zatím.“

Jarda přistoupil ke Karlovi a políbili se.

„Komu děkovat za tvé rozhodnutí, Buddhovi, nebo nějakým neznámým bůžkům?“

„Ale ne, možná slunci, co jsme spolu vítali. Věřil jsem, když jsi se mnou vydržel do rána, že možná vydržíš i dýl.“

Připili si a druhý polibek byl mnohem intenzivnější.

„Tvoje vlasy jsou jak kůra mladých borovic. Jseš nejkrásnější čarověník, co jsem našel.“

Karel něžně pokládal Jardu na postel.

„Máš pět malých pih u nosíku. Musím je všechny políbit.“

Sundal mu košili. Líbal ušní lalůčky, krk, prsní bradavky. Jeho partner se nemohl ubránit podmanivým vzdechům. Pomalu směřoval níž. K pupíku a štíhlým bokům. Bílé trenýrky už stahoval obtížně. Zasmáli se u toho. Moment, na který se nesmírně těšil. První doteky jazyka, první obemknutí rty. Jardovy ruce zmizely ve vlasech jeho protějšku.

Pak táhlé ááách. A hned se stejný rituál zopakoval. Oba chlapci leželi vedle sebe a drželi se za ruce.

Každý se v duchu vyrovnával s tím, co přišlo. Karel vstal a přinesl víno.

„Ať nám naše láska vydrží.“

„Láska a všechno dobré k tomu. Myslím, že si budeme rozumět i v ostatním, díky.“

„Doufám a také dík. Je zvláštní, jak se kolikrát lidé potkají. Možná to tak má být.“

Chvilku chroupali solené mandle. Další polibky přešly v milování. Vyzkoušeli si ho v obou rolích.

Nebylo nic, co by bránilo jejich lásce. A ráno se jen utvrdili, že včerejšek byl skutečností.

V restauraci si dali vejce do skla a čaj. Náprstkovo muzeum si nechají na příště. Autobusem se dostali do Rakovníka.

„Autobus tady jezdí, ale než pojede, budeme tam pěšky.“

Po cestě snědli rohlíky a salám, co si koupili v samoobsluze. Procházeli třešňovou alejí. Většinou už byly sklizené. Asfaltka plná popraskaných pecek. Ale pár stromů pozdních poskytlo příjemné občerstvení. Prošli malou obcí s kapličkou na návsi a dali se kousek k lesu. Za dlouhým plotem z planěk nebylo mezi ovocnými stromy ani chalupu vidět. Už od branky je doprovázely podle cesty různé zakrslé keře. Mezi dvěma bonsajovitými borovicemi, které měly větve jako zelené obláčky, byl stůl a dvě lavice. Tam u kávy seděli starší manželé. Hned je vítali a paní šla pro čerstvou kávu a koláč. Podle celého domu na zápraží byly stojany s letnícími se bonsajemi.

„Všechno si prohlédnete, dejte si něco malého, než bude oběd.“

Karel předal svoji borovici. Pan Vlár byl nadšený.

„To vážně není z kultivaru, ale z přírody? Úžasné, má zlatavé zakončení. To se málokdy povede najít.“

„Mám zatím všechno jen z našich stromů. Vzal jsem fotografie.“

Oba si prohlíželi fotky. Karel si psal, o co by měli zájem.

„Co fikusky, Jardo, daří se? Mám namíchané na ně hnojivo. No ono to vlastně ani hnojivo není, spíš aby byly fit.“

„Půjdeme se podívat za dům, než bude oběd.“ Paní Vlárová je vedla okolo skleníku napojeného na dům k obrovské skalce. Karel byl nadšený. Byla to vlastně upravená přírodní skála. Osázená skalničkami, čarověníky a bonsajemi. Ty byly přímo ve vydlabaných korýtkách na skále. Jistě, nedaly se nikam přenášet, ale vypadaly, jako by tu rostly odjakživa.

Taky pár bylo skutečně vytvořeno ze stromků, které zde původně rostly. Borovice, smrk a jeřáb ve svislé škvíře. Bokem byla vidět školka a na druhé straně zeleninové záhony.

„Tady bydleli rodiče, všichni jsme dělali v Raku. Manželka je rok v důchodu, já půjdu příští. Hned za domem vyčnívala skála, která se nedala nijak využít. Tak jsme si udělali skalku, přišli jsme k zakrslým druhům, zalíbilo se nám to a teď máme převážně bonsaje a čarověníky. Ty v miskách se pak stěhují do chladného skleníku. Tohle je z práce. Použité kameny z mlýnů.“

Dokonale hladké, omleté kameny různých velikostí, tvaru kouliček, oválů, vajíček. Krásné doplňky do misek k bonsajím.

„Vidím, má Karolína nám mává na oběd.“

V kuchyni už bylo všechno připraveno.

„Paní Hanako, Járova babička, mě naučila péct chleba na panko strouhanku. Tak budeme mít tonkatsu. Sehnala jsem hezké vepřové. Polévka, kuřecí ramen. To víte, trochu je všechno upravené. Přísady se těžce shání. Paní Hanako, tam nahoře, nám snad odpustí. Vám, pane Karle, a muži jsem dala příbor. My si vezmeme hůlky.“

„No to bych s hůlkami nezvlánul. Moc díky.“

„Je to jednoduché, naučím tě to,“ usmíval se Jarda. „Vidím, paní Karolíno, že houby jsou čerstvé?“

„Mladí kozáčci, rostou nám na zahradě. Sice v polévce zčernají. Kuře je také naše i vajíčka a zelenina.“

„Takovou polévku jsem ještě nejedl, je výborná, ale skoro jako hlavní chod.“

Tonkatsu je v podstatě vepřový řízek, jen se k němu nejí brambory, ale rýže. Přelije se stejnojmennou omáčkou a přidává se velmi jemně krájené zelí a ředkve daikon.

„Chlapci, omáčka je napodobenina podle mě, zelí je trošku sladkokyselé a místo ředkví ředkvičky.“

„Musím pochválit, líp by to neudělala ani babička.“

„Ráda jsem s ní vařila. Vždycky si uměla pomoct, když něco nebylo. Tohle si děláme často. Jen místo masa používáme játra nebo vemínko. To vyjde velmi levně. Na podzim smažený celer, houby nebo i karbanátek. Skvělé jsou i obří pýchavky. Ty nám taky po delších deštích rostou na zahradě. Myslím, že si dáte pivo. A po chvilce kávu a třešňový koláč. Ale to si dáme na skalce. Máme tam další posezení i s ohništěm. Trochu se mračí, snad nesprchne.“

Všichni se pak vydali k ohništi. Všechno bylo skryté za keři a kameny. Naopak byl z posezení výhled na celou zahradu.

Jarda naskládal potřebné do koše a vyšli se posadit na vyhlídku, jak místu říkali. Tam bylo všechno z bambusu. Pan Pavel s Karlem pak procházeli skalkou a školkou. Jarda si povídal s paní Karolínou. A byl čas večeře.

„Doufám, pane Karle, že vám palačinky taky přijdou vhod. Mám na ně pánvičku, kde se udělají jako papír. Jaroušek je má moc rád.“

Paní Karolína jich nadělala kopec. A každý si k nim bral, co chtěl. Šlehačka, maliny, jahody, čerstvý třešňový džem.

„Nějaké jsem vám nechala na později na smlsnutí. Dáme si lahvinku vína. My chodíme spát brzy. Jaroušek to tady zná, ukáže vám co a jak.

Vystřídali se dole v koupelně a v podkroví je čekaly postele u sebe ve staré, ale hezké ložnici z kanadské břízy.

„Je to tady zcela jiný svět. Vidím, že tvou babičku měli velice rádi.“

„To ano. Vůbec je to zvláštní příběh. Poznali se za války. Pak babička hledala někoho přes bonsaje a jméno jí bylo známé. Tak se potkali podruhé. Jezdívala sem často, a když jsem neměl školu, brávala mě s sebou.“

„Hanako, krásné jméno. Tvoje maminka má taky japonské jméno?“

„Stejné, znamená to malá květinka.“

„A ty?“

„Kvůli otci to nešlo. Ale babička, když jsme byli sami, mi říkala Morio, to je lesní chlapec.“

„Můj milý Morio, napadá tě, jak využít šlehačku a ovoce?“

„To víš, že napadá. Jen musíme dávat pozor na prostěradlo.“

„Možná se budeš smát, ale mám tenkou pláštěnku do deště.“

Smáli se oba. Své projevy ztišíme, říkali si. Na těle je tolik míst, odkud se dá slíbávat šlehačka s malinami.

„Neměl jsem lepší zákusek jako tvoje péro v třešňovém džemu.“

Chlapci se krásně vyblbli. Stejně se museli pak opláchnout. Ale oba najednou si do koupelny netroufli.

„Bože, za chvilku je světlo.“

„Vyspíme se ve vlaku. Ale tohle si musíme brzy zopakovat.“

Krásné dopoledne. Pan Pavel dal Karlovi adresu, kde se dají čarověníky dobře prodat. Ať taky něco z toho má. Jarda vařil s paní Karolínou oběd.

„Polévka je butajiru, ale po česku, a teriyaki s rýží. Asi by nás babička hnala. Ona uměla i spoustu fermentovaných věcí vyrobit. Neboj, neotrávíš se,“ uculoval se Jarda.

Můj krásný a vynalézavý Morio. Od něj bych si nechal připravit i rybu fugu. Karel s obdivem sledoval chlapce, jak dovedně připravuje pokrmy. Samozřejmě bylo všechno výborné. Bude třeba se rozloučit. Popolední autobus jede až na Florenc. Karel dostal za jeho čarověník jiný a ještě dva darem. Jarda životabudič na své bonsaje. Rozloučili se, určitě se zase zastaví. Doma byli ještě za světla.

V úterý se domluvili. Karel sjel na školku pro Jardu a po práci si dali scuka se svými mámami v cukrárně. Sice se znaly od vidění, ale teď jsou sousedky. Zmrzlina a pár zákusků s sebou i pro holky. Karel je vzal trabantem domů. Kluci jim udělali kávu ke kuřáckému stolku.

„Ať si holky popovídají u kafča a mentolky,“ mínil Karel.

„Tak to vyšlo, ani se nemohly rozloučit,“ smál se Jarda.

Oba si teď občas užívali lásky u Karla.

„Asi se strachu jen tak nezbavím. Já vím, táta přijede nejspíš v pátek, ale zatím se nezlob.“

V sobotu dopoledne se zastavil Jardův otec. Chtěl zavolat Karla. Ten moc nadšený nebyl. Bylo mu jasné, o čem asi bude chtít mluvit. I když Ruda říkal, že to nějak vyřešili.

„Můžete, Karle, na chvíli, rád bych s vámi mluvil. Zajdeme k vodě, je tam stará lavička.“

Taky tam byla zarostlá svlačcem v trávě. Před nimi se kolébalo slabým větrem rákosí a doutníky orobince. Mírně zčeřená hladina se leskla sluncem.

„Mám to tady rád,“ začal. „Dojíždění je problém, ze školy bych nechtěl, ale stěhovat se taky ne. Narodil jsem se stejně jako vaši rodiče během první světové války. Ještě jsem studoval, začala druhá. No nebudu všechno vyprávět moc ze široka. Můj otec zde byl rybářem. Byl velice nábožensky založený. Chodilo se do kostela, dodržovaly se všechny zvyklosti a půsty. Víte, on tak byl také vychovaný a opravdu všemu věřil. Když to dnes vidím, neměl moc šťastný život. Chtěl velikou rodinu, ale první manželka mu zemřela po porodu, druhá mu dala dceru, ale zemřela na tuberkulózu, moje máma byla až třetí. Narodil jsem se já a ještě dva bratři. To bylo krátké období štěstí. Pomáhali jsme doma se vším a naučili jsme se žít skromně a podle bible. Nemám mu to za zlé. Vyrostl tak a já taky. Když jsem přišel na vysokou, kam mě doporučil majitel zdejšího statku i rybníků, otevřel se mi zcela jiný svět. Poznal jsem Rudolfa. To byl od mládí revolucionář. Jeho otec v roce devatenáct set dvacet jedna zakládal komunistickou stranu. Vyrůstal úplně v něčem jiném než já. Přišla okupace a my se zapojili do odboje. Ruda mi párkrát zachránil život. On hned po válce studoval dál, já si udělal pedagogiku a oba jsme šli učit na vysoké školy. Na škole jsem v padesátých letech zůstal taky díky němu. Já jeho hodnoty, co učí, nesdílím, ale nevím, jak to vyjádřit. Není to špatný člověk. Nikomu neublížil, spíš mnoha lidem pomohl. Já po všem, co jsem prožil, otcovu víru v Boha ztratil. Ale v Rudův komunismus taky nevěřím.“

Chvíli se zamyslel, vyndal krabičku cigaret.

„Díky, nekouřím.“

„Prý je to hodně škodlivé, no co už. Asi víte, proč vám všechno vyprávím. Mohu vás ubezpečit, že mám Jardu rád. Nikdy bych mu skutečně neublížil. Ale sám mám ve všem naprostý zmatek. Já byl vychován jinak a komunisté taky homosexualitu používali spíš k vydírání a likvidaci nepohodlných. Využili toho i k sesazení generála Čepičky. Řeknu vám, do dnes si nejsem jistý. Ruda mi říkal o nějakých výzkumech, o tom, jak se na to dívají různě doktoři. Já mám pořád zafixováno už pomalu z dětství, jak je to škodlivé, špatné a amorální. Proč zrovna můj syn. Ale vidím, že se s tím musím smířit, když o něj nechci přijít. Bude mít těžký život, moc těžký.“

Znovu se odmlčel.

„Nějak jsem z řeči, co jsme měli pak doma, pochopil, že jste taky takový a s Jardou se máte rádi. Chci tomu věřit, ale promiňte, to slovo mi nejde z úst. Nedovedu si to představit. Ovšem to je jedna věc, ale je to můj syn, nemohu ho nijak zavrhnout, vím, i to se stává. Ale člověk by pak neměl pro co žít. Možná časem i já budu na všechno pohlížet jinak. Jen chci říct, že vám ve vašem vztahu, i když ho docela nechápu, nechci bránit. Musíte si dávat pozor. Nepřející lidé dokáží využít všeho.“

„Díky, víte, někdy se lidé potkají za zvláštních okolností. U nás je to spíš náhoda. My to nějak cítili od první chvíle, co jsme se poznali. Od východu slunce, který jsme zažili hned první den. Máme moc věcí společných, i když jsme každý jiný. A dnes už můžu říct, máme se rádi. Po všech stránkách. Děkuji vám za nás oba.“

Podali si ruce. U rozkvetlého klematisového loubí čekala maminka a Jarda. Maminka Karla objala a měla v očích slzy.

„Hned vám přinesu bábovku, chlapci. Posaďte se.“

„Pomůžu ti mami,“ řekl Jarda.

Když se pak pustili do kávy a moučníku, z tváří jim zmizelo napětí. Jarda zlehka políbil Karla. Jeho otec sklopil oči k vonící kávě. Pak se usmál a políbil svoji ženu.

„Zůstaneš?“

„Už nemáš strach?“

„S tebou ne.“

„Budeme tady, nebo tam na tom fu…, jak se to jmenuje?“

„Futon, ale raději pak zamknu. Trochu se pořád bojím.“

„Neboj, můj Morio, jseš taky čarověník. Lesní chlapec. Daly mi tě Rybníky. A nikdo mi tě nevezme.“

„Poděkujeme tyčinkou u Buddhy. Už tehdy, noc, co jsme pak vítali slunce, jsem tušil, že jsi zhmotněním mých představ.“

„Tak zhmotnění naplníme.“

Chlapci se promazlili až do svítání.

„Zajdeme zase přivítat slunce?“

„Máš pravdu, moc nechybí.“

Vyšli ven. Kos už prozpěvoval na blízké jabloni. Stáli tam jako tehdy. Jejich ruce se spojily. Teď i ústa. Za celým spektrem barev vylézal oranžový srpeček.

„Je čas se vrátit. Počkej.“ Jarda v kuchyni napsal na list papíru: „Prosíme, nebudit. Děkujeme.“