Rytíř holí, verze 2 – Vesmír pletichář

„… S přechodem na novej software se začne v půlce června. Teda pravděpodobně, znáte to, ale prozatím se pracuje s tímhle termínem. Nejdřív se rozjede testovací verze, ve který budeme mít měsíc a půl na vychytání zádrhelů a… Ehm, Michale? Nudím tě hodně?“ zachytí Erik můj letmej pohled na hodinky.

Zvednu k němu pohled a probodnu ho očima, zatímco pár kluků okolo stolu se uchechtne.

„Nenudíš. Ale říkals, že to bude na pět minut max,“ připomenu mu slova, kterýma celej náš tým sem do zasedačky před čtyřiadvaceti minutama svolal. „Máme tam rozpracovanou tu zakázku,“ ukážu palcem ke zdi, za kterou se rozprostírají naše open office kanclíky, „co má deadline tenhle pátek, to je už pozítří, Eriku – čili je mi momentálně úplně putna, jaký jsou plány na červen!“

„No tak pardon, že jsem vás chtěl informovat, co jsem se včera dověděl na meetingu s vedením!“ rozhodí Erik rukama.

„Mohl jsi to odbýt třema větama v mailu,“ odfrknu.

Jako jo, já vím, že Erik je můj přímej nadřízenej a asi bych se k němu měl chovat s nějakým… aspoň náznakem respektu, ale při nejlepší vůli toho nejsem schopnej!

Nejsem toho schopnej od té doby, co jsme se spolu po vánočním večírku vyspali.

A pak jsme spolu něco přes dva měsíce na tajňačku chodili.

Což probíhalo tak, že jsme navenek předstírali, že mezi náma nic není, ale po večerech si mě Erik zval k sobě domů. Kvůli sexu – a čas od času kvůli nějakýmu filmu nebo narychlo zhltnutý pizze. Moje chyba, že jsem si myslel, že tohle znamená chodit spolu. Ale jeho chyba, že mě v tom utvrzoval.

„Mám tě rád, Míšo,“ říkal mi. „A seš skvělej! Jenom nechci, aby se to o nás vědělo. Nedělalo by to v práci dobrotu. Zvlášť když jsem tvůj šéf.“

V březnu, jak se prodlužovaly dny a vlíval se do mě takovej ten předjarní optimismus, jsem začal nadhazovat, že by to zase takovej problém nebyl, kdyby se to o nás kolegové dověděli.

„No co? Ty stejně rozděluješ akorát práci. Na výši našich výplat nebo odměn nemáš žádnej vliv. A v pražské pobočce pracují manželé i se synem – a taky to nikomu nevadí, že je tam zaměstnaná celá rodina! Tak proč by mělo něco podobnýho vadit tady?“ argumentoval jsem.

„Hele, ale proč to riskovat? Takhle je nám taky dobře, ne?“ oponoval mi Erik.

A jako jo, bylo nám dobře, ale nebylo to ono. Nechtěl jsem se pořád takhle skrývat. Chtěl jsem s ním chodit i na večeře nebo do kina, do sauny nebo do fitka – a nemuset se bát, že nás někdo z práce potká…

„Tak já si najdu nějakej jinej job,“ rozhodl jsem se. „Vždyť o nic nejde, o šikovný programátory je zájem všude.“ Moje kámoška, náborářka v jedné velké firmě, mi volá co chvíli, aby se mě přeptala, jestli nevím mezi kolegama o někom, kdo by chtěl změnit místo – a nejlíp prý kdybych to byl přímo já!

A jo, čekal jsem, že mě Erik bude chvíli přemlouvat, ať v téhle práci zůstanu – ale že nakonec uzná, že je to dobrej nápad. Co jsem naopak nečekal, bylo, že zbledne – a začne mi to vymlouvat tak vehementně, jako kdybych se místo změny práce chystal rovnou skočit pod vlak… Ty jeho argumenty, proč to nemám dělat, byly tak laciný a podezřelý, až už jsem to nevydržel a uhodil na něj, o co přesně mu jde. A z něj vypadlo, že se mnou ve skutečnosti chodit jakože chodit nechce. Že mu to takhle stačí – scházet se potají kvůli sexu. A kdyby jenom stačí; přiznal se, že se mu na tom našem vztahu líbí právě to utajování a skrývání! Řekl mi, že žádnej ofiko vztah nehledá, že se na žádný randíčka a vodění za ručičku na veřejnosti necítí.

A bylo.

Tu změnu práce jsem si přece jenom rozmyslel; připadal bych si, díky těmhle novým okolnostem, že před ním utíkám. Vypadalo by to, že mě tak moc zranil, že s ním nedokážu sdílet jedno patro v jedné budově.

Což není zase tak daleko od pravdy.

Ale já mu to rozhodně nehodlám dát najevo.

Takže od té doby, už je to něco přes měsíc, tu spolu takhle válčíme. Já ho nemůžu vystát a dráždí mě na něm úplně všechno, zatímco on se tváří jako neviňátko samo a svým chováním zdánlivě aspiruje na titul Šéf roku… No, a jednou za čas si to spolu rozdáme, ehm. Akorát že už kvůli tomu nechodím k němu domů. Na to nemám náladu. A i tak si připadám jaksi využívaně. Jenže na druhou stranu je lepší být občas aspoň nějak s někým než vůbec nijak s nikým… A Erik navíc, jakkoliv mu ve spoustě věcí nemůžu přijít na jméno, tak je skvělej milenec.

„No dobře,“ uzná Erik, „je pravda, že tímhle vás teď fakt zdržovat nemusím. Ale přece jenom mám pro vás i dobrou zprávu – a tu jsem vám chtěl říct osobně. Vedení konečně obdrželo od naší mateřský společnosti celkový výsledky, no a minulej obchodní rok se nám dařilo tak extra dobře, že se v headquarters uvolili vyplatit mimořádný odměny. Všichni je dostaneme už teď ve výplatě za duben! Rozdělovalo se to podle nějakýho složitýho vzorce, tím vás nebudu zatěžovat, každopádně na naši pobočku to vyšlo na osmadvacet tisíc a nějaký drobný.“

S klukama sedícíma kolem stolu se po sobě překvapeně podíváme.

„Tak to je slušný! Skoro třicet litrů navíc – to se takhle před svatbou šikne!“ zamne si Tomáš spokojeně ruce.

„Jako že si budete moct dovolit čtyřpatrovej dort místo třípatrovýho?“ zašklebí se na něj David.

„Tak nějak,“ rozesměje se Tomáš.

„Co to…?“ zamžiká Erik zmateně – a pak se plácne do čela: „Ne, těch dvacet osm tisíc je pro celou pobočku!“

Mám pocit nedoslýchavosti – a nejsem zdaleka jedinej!

„Cože?!“ vyjekne David. „Takže i pro Karolínin tým a pro markeťáky…?“

„No… jo!“ přikývne Erik.

„Takže pro devětadvacet lidí je budget osmadvacet litrů?“ cedím přes sevřený rty. „Tomu do prdele někdo říká mimořádná odměna za veleúspěšnej rok?! Že vám to není trapný!“

„Hele, jak jsem koupil, tak prodávám!“ hájí se Erik. „A každá koruna se dnes hodí, ne?“

„S tím jsi je měl poslat do hajzlu!“ naštve se Jindřich, rovnou se odsune od stolu a vyskočí na nohy. „To je vyloženě výsměch! Ale vy jste jim tam ještě zatleskali, když vám to s velkou slávou oznámili, že jo?“

„Ono taky ostatní možná měli proč tleskat – pochybuju, že rakouským kolegáčkům vyšla odměna podle toho superúžasnýho vzorečku jenom nějakých čtyřicet euro! Ti tam určitě měli minimálně o nulu víc!“ rýpne si Tom.

„No,“ napodobím Jindru a taky se zvednu od stolu, přičemž Erika propálím pohledem, „tak ti každopádně děkujeme za tuhle zprávu století, kolem který jsi zvládl tancovat přesně jednatřicet minut – a my jdeme s dovolením zase makat, aby si vedení mohlo za rok znovu pogratulovat k megadobrejm výsledkům!“

Spolu se mnou a Jindrou vystřelí ven z místnosti ještě tři další kluci, kdežto zbytek týmu počká v zasedačce, až Erik schůzi ukončí. Pfff, nasrat! Popravdě mě stojí hodně sebeovládání, abych nevypnul noťas a nešel prostě domů! Mám odpracovaných osm hodin? Mám! Tak co je mi do nějakýho deadlinu, ne? Zaplatí mi někdo ten přesčas? Kulový! Jenže taková svině zase nejsem, abych v tom ostatní kluky, co na tom spolu pracujeme, nechal samotný, a to nemluvím o tom, že to nechci udělat ani našemu klientovi, kterej na nás spolíhá…

Když mi ovšem za pět minut přistane v mailu zpráva od Erika, to moje odhodlání tu zakázku dokončit se ještě o něco zmenší. „Vyprošuju si, aby ses ke mně před ostatníma choval TAKHLE!“ stojí v tom mailu. „Pořád jsem tvůj nadřízenej!“

Odpověď mu vyťukám tak nakvašeně, až od klávesnice odletují jiskry: „Tak mě přestaň zdržovat od práce! Víš, že jsem na to alergickej!!!“

Tys byl kdysi taky, pomyslím si trpce, zatímco se mi vybaví, jak jsem sem před dvěma rokama nastoupil. To byl Erik ještě jenom obyčejnej zaměstnanec, o pár let starší a zkušenější než já, a tak se mě ujal a ukazoval mi, v čem se praxe liší od toho, co nás naučili na vysoký. Pak povýšil na našeho nadřízenýho – a všechny ty manýry těch z vedení, na kterých jsme si vždycky tak rádi zgustli, převzal. Do jednoho.

Erik už na ty moje ostravský tři vykřičníky nic neodpoví, naštěstí, ale já stejně po zbytek odpoledne a podvečera skřípu zubama. Ne, tohle nepůjde, vrtím si sám pro sebe hlavou cestou domů. Já tu výpověď vážně budu muset podat…

Všechny tyhle pracovní starosti se mi ale vykouří z hlavy v té samé vteřině, kdy v desátým patře vystoupím z výtahu – a zjistím, že na schodech před mým bytem posedává ségra.

„Gábi, co tady děláš?“ starostlivě si k ní přidřepnu. „My jsme byli na něčem domluvení?“ zapátrám v paměti.

„Nebyli,“ zavrtí hlavou a posmutněle se na mě usměje. „Jenom se mi nějak nechce domů. Naši se v noci zase děsně zhádali, bude tam šílený dusno!“

„Bože,“ zakoulím očima, zvednu se na nohy a za ruku ji vytáhnu k sobě, „o co jde tentokrát? Počkej, a to tu jako sedíš už od tří, nebo kdy vám dnes skončila škola? Proč jsi mi nezavolala?“

„Neboj, to zase ne, byla jsem ještě u Elišky, tady čekám asi tak dvacet minut,“ vysvětluje, zatímco sleduje, jak hledám ve svazku klíčů ten pravej. „A naši se hádají pořád o to samý: o hovno.“

„Nonono!“ krotím ji jako správnej starší brácha, i když Gábuš už ve svých patnácti letech žádný takový krocení nepotřebuje. Respektive je na to dávno pozdě.

„Vždyť víš, že mám pravdu,“ vzdychne.

V mým bytě se pak chová jako doma, ostatně on to pro ni tak trochu je druhej domov, takový útočiště, když potřebuje vypadnout od našich. Což je poslední dobou stále častěji.

Zabere si jednu ze dvou židlí u kuchyňskýho stolu a koutkem oka mě pozoruje, jak pro nás zapíkám k večeři vajíčkovo-sýrový toasty, druhý oko má přilepený k displeji telefonu, po kterým šmejdí palcem tak rychle, až mám podezření, že ani nevnímá, co tam vlastně čte.

Jakmile povečeříme, rychle opláchnu všechno nádobí, a když se pak na Gabku od dřezu otočím, všimnu si, že si v rukách pohrává s balíčkem tarotových karet.

„Ségra, už zase?!“ povytáhnu na ni obočí.

„No co, na někom se to naučit musím!“ mrkne na mě.

„Nejsem tvůj pokusnej králík!“

„To ne, ale seš moje pokusná krajtička,“ naráží na naše společný příjmení.

„A ty seš koza,“ osočím ji něžně, ale nic si ze mě nedělá a už karty zručně promíchává jako nějaká zkušená kartářka. „Tohle ti jde,“ sleduju její obratný prsty uznale, když si zase sedám naproti ní.

„Doufám, že mi půjde hlavně ten zbytek,“ uculí se na mě – a to už začne jednotlivý karty vykládat na stůl, což okomentuju mohutným povzdychnutím.

„No tak spusť,“ vybídnu ji a odevzdaně si podepřu bradu dlaní.

„Vůz, ďábel, eso pentaklů, velekněz, osmička holí, rytíř pohárů… A trojka holí,“ popisuje ségra polohlasně dvě řady karet. „Hmm, vypadá to, že jsi ukončil vztah s někým, kdo se k tobě nechoval moc dobře, a ty jsi to věděl, ale stejně sis nemohl pomoct.“ Přidá do řady další kartu. „Nebo spíš si pomoct nemůžeš, přítomnej čas – vypadá to, že jednou nohou v tom vztahu pořád vězíš…“

Nasucho polknu a vykulím na ni oči: to jako vážně…?     

Gábina ale tyhle moje grimasy nevidí, nezajímá ji momentálně nic jinýho než ty barevný obrázky.

„No a někdo ti z toho pomůže. Nějakej rytíř pohárů. Už hodně brzo. Narazíte na sebe na nějakým neobvyklým místě, nebo teda… tobě to tak neobvyklý nepřijde, to spíš jemu přijde to místo neobvyklý, a tobě zase přijde neobvyklej on.“ Vypomůže si dalšíma dvěma kartama. „Nebude to totiž tvůj obvyklej typ. A ani ten váš vztah nebude obvyklej – doteď jako kdybys měl spíš vztahy bez emočního propojení, ale s tím rytířem pohárů to emoční propojení najdeš…“

Nedůvěřivě na ni přimhouřím oči.

„Ty vole,“ uteče mi, „teda jako promiň, ale tohle všechno tam fakt vidíš?“

„Sedí to, co?“ zatváří se samolibě a potěšeně zároveň. „Bude vám spolu moc krásně, protože budete mít pocit, jako kdybyste se znali už děsně dlouho. Budete si navzájem umět dávat to, co vám doteď chybělo… Jo a může to být nějakej Rak, Ryba nebo Štír. Ten rytíř pohárů.“

„Výborně!“ zašklebím se na ni. „Tak až mě někdo pozve na kafe, zeptám se, v jakým je znamení, a pokud to nebude Rak, Ryba nebo Štír, tak mu oznámím, že smolík, že nikam nejdu.“

„Ne, Michale, běž i tak,“ začne si Gábina karty pomalu uklízet. „Seš poslední dobou tak napruženej, že by ti bodlo kafe klidně i s nějakým zabejčeným beranem!“

„Bodlo by mi kafe, tečka,“ opravím ji. „Dáš si taky? Tobě můžu udělat nějaký slabší lattéčko.“

„Proč slabší?“ zaksichtí se na mě.

„Protože už je pozdě.“

„Je stejně pozdě pro tebe jako pro mě,“ pronese přemoudřele.

„Jsem o deset let starší, moje tělo funguje jinak,“ nedám se.

„Měl jsi akorát o deset let víc na vymýšlení těchhle trapnejch výmluv,“ usadí mě ségra s blahosklonným úsměvem.

„Tváříš se úplně stejně jako máma!“ rýpnu si.

Upřímně se zhrozí:

„To snad ne!“

„Dobře, tak ne,“ rychle to vezmu zpátky – a zvednu se od stolu, abych mohl dát na to večerní kafe vařit vodu.

Když se o hodinu a půl později vracím domů, byl jsem totiž samozřejmě ségru k našim doprovodit, přemýšlím nad tím vším, co mi řekla. Sám před sebou si sice připadám jako blázen, ale musím uznat, že ty její řeči rozhodně nebyly mimo! Jsi jednou nohou ve vztahu s někým, o kom víš, že se k tobě nechová dobře… Doteď jsi měl vztahy bez emočního propojení… Jak to ty zatracený karty můžou vědět?!

Ale je to přesně tak.

Na vysoký byly všechny moje vztahy převážně o sexu. Se svýma známostma jsem se seznamoval hlavně ve fitku nebo na bazéně… a vybíral jsem si je očima, co si budem. Bylo mi jedno, jestli si budeme mít co říct, jestli máme nějaký společný záliby nebo názory – protože jsme toho tak jako tak moc nenamluvili… A u Erika, u kterýho jsem si myslel, že je to jiný, protože jsem měl možnost ho skoro dva roky poznávat jako kolegu a byl mi sympatickej, dokonce tak sympatickej, že jsem zjistil, že se často do práce těším jenom kvůli němu, se nakonec taky ukázalo, že je to jenom o sexu. Z jeho strany. I když já v tom viděl víc. A přál bych si víc. Ale vztahy se vždycky řídí podle toho z těch dvou, kdo chce míň. Takže buď můžu přijmout to málo, co mi nabízí Erik, nebo můžu jít o dům dál. Tak jednoduchý to je.

A podle Gábiny na mě teď někde za bukem čeká někdo, kdo mi z tohohle začarovanýho kruhu pomůže ven. Hmm. Není to náhodou další znamení, abych opravdu konečně změnil práci?! Protože v té naší žádnýho rytíře pohárů nebo kýho čerta nepotkám. Všechny svoje kolegy z našeho i z vedlejších dvou týmů znám, k žádnýmu z nich mě nic netáhne, ostatně je ke mně taky ne, naprostá většina z nich jsou heteráci, no a nový lidi nenabíráme. Ačkoliv zakázek přibývá, ne že ne, ale vedení si trvá na tom, že to pokryjeme ve stávajícím počtu, bo šetříme. Takže pokud se chci s někým seznámit, asi mi nezbyde, než za tímhle účelem podniknout nějaký aktivní kroky…

Hlavu mám ze všech těch úvah nafouklou jako pátrací balon, přesto ale – a i tomu pozdnímu kafi navzdory – usnu hned, sotva se po dlouhý, příjemně horký sprše zavrtám pod peřinu.

***

Když jdu v pondělí do práce, přistihnu se, že si dokonce pohvizduju. Tak co by ne? V pátek jsme s klukama úspěšně předali klientovi výsledky naší několikatýdenní práce, a i když nám Erik samozřejmě okamžitě přidělil další projekty, tak prozatím není nutný se stresovat a pracovat pod tlakem. A takovýhle období mám v práci nejradši, když nic nehoří, nikdo s polozoufalým výrazem ve tváři nepobíhá po patře ani frustrovaně netříská myší do stolu, Erik ani Karol nerozhazují rukama, markeťáci nezvyšují hlasy…

Jenže se v tom příjemným rozpoložení nestihnu porochnit moc dlouho.

„Kde seš, sakra?“ přivítá mě Jindřich, sotva vejdu do kanclu, v očích se mu zračí napůl opovržení, napůl známky počínající paniky.

Zaskočeně mrknu na hodinky: půl devátý pryč, to snad není zas taková hrůza, zvlášť po tom minulým týdnu, kdy jsme tu trávili každej den téměř dvanáctky…

„O co go?“

„O Bureše,“ zmíní ekonomickýho ředitele sítě hobbymarketů, kterej s náma byl v poslední době v dost intenzivním kontaktu kvůli napojování jejich e-shopu na účetní systém. To řešení jsme jim úspěšně předali asi před měsícem… „V noci se dosrala nějaká aktualizace a všechno jim to spadlo. Nejedou jim pokladny, e-shop, docházkovej okruh, prostě nic – a nedaří se to rozjet ani ze zálohy…“

„Do prdele!“ ulevím si a cítím, jak řadicí páka kdesi uvnitř mě kvapně přeřazuje na vyšší rychlost. Jednou rukou zapínám svůj noťas, zatímco očima hledím do toho Jindřichova a poslouchám jeho a Davidovo dohadování se o tom, kde by mohla být chyba…

„Nutně potřebuju kafe!“ zavolá Tomáš, aniž by odtrhl oči od svýho monitoru. „Nejdete někdo do kuchyňky?“

„Kávovar nejede,“ informuje ho Jindra.

„Cože?“ otočíme se k němu všichni. „To snad ne! Zrovna dnes?“

„No co já s tím? Já jsem ho nerozbil, jenom vám říkám, že nejede,“ pokrčí rameny.

Už dopředu zničeně vyfouknu všechen vzduch z těla. Do háje, to bude teda den! A to jsem se na dnešek tak těšil! Chtěl jsem po všech těch přesčasech nasbíraných v minulým týdnu skončit už ve dvě, zajet si do sauny, protože takhle brzo odpoledne tam bývá málo lidí, a pak jsem chtěl…

„No to musí bejt nějakej blbej vtip!“ zvolá najednou Tomáš, a než se ho stihnu zeptat, o co jde tentokrát, odpověď mi přistane v mailové schránce: a sice Erikem přeposlaná pozvánka na dvouhodinovej call s lidma z francouzské centrály. Začátek ve čtrnáct nula nula, téma: Přechod na novej software.

„To je kokot, fakt, on s tím nedá pokoj?“ nechápou kluci. „Přitom ví, co tu s Burešem od rána řešíme za průser!“

„To jako já?!“ ozve se za náma Erikův dotčenej hlas.

„Jo, ty!“ podívá se mu Jindra klidně do očí, z toho, že nás Erik slyšel, si nic nedělá. „Ten novej soft se bude testovat až v červnu, a to jsou ještě ty nejoptimističtější vyhlídky!“ zopakuje mu to, co nám Erik minulej týden sám oznámil. „A je duben! Tak s tím teď běžte do dupy!“

„Já jsem si to kurva nevymyslel, ten meeting je organizovanej seshora!“ brání se Erik.

„Možná sis to nevymyslel, ale všechno jim odkejveš!“ vložím se do toho. „Napiš jim, že tvůj tým nemá na tohle teď čas! A popravdě ani náladu!“

„Než ten meeting začne, budete to mít dávno vyřešený,“ mávne Erik rukou. „Hele, ta změna softwaru není nic jednoduchýho, chtějí to mít prostě celý podchycený včas…“

„Víš co? Jestli jsi sem přišel jenom řečnit a nepřišel jsi přiložit ruku k dílu, tak se zase klidně odpoklonkuj,“ poplácá ho Jindřich po rameni – a pak si ho přestane všímat.

A my ostatní se zařídíme podobně.

Ještě několik hodin pak máme dost napilno, ale nakonec se ukáže, že měl Erik pravdu, když předpovídal, že do dvou hodin tenhle požár uhasíme. Ale že by se nám pak chtělo připojovat se k nějakýmu anglickýmu kvákání, kde nám budou promítat barevný harmonogramy toho, co nás čeká nejdřív za dva měsíce, přičemž do léta to stejně ještě asi tak desetkrát přehodnotí, posunou a pomění, to se nám teda nechce!

„No co, ať si žvatlají, já si k tomu do druhýho ucha pustím nějakej podcast,“ nevidí v tom nakonec Tomáš problém.

„Hm, no udělám to asi taky tak,“ řeknu, ale stejně mě to vnitřně štve. Chtěl jsem dnes vypadnout z práce co nejdřív – a tohle je úplně zbytečná zdržovačka!

Celý ty dvě hodiny pak projektovýho manažera a jeho zdlouhavý vysvětlování procesu vnímám jenom na půl ucha, jsem nějakej rozhozenej, pořád kontroluju utíkající čas a přemýšlím, jestli do té sauny mám vůbec ještě jezdit. Takhle v podvečer už tam bude mnohem víc lidí… Jenže na druhou stranu ta představa, jak se tam zrelaxuju, je fakt lákavá! Zvlášť po tom nečekaně stresujícím dopoledni cítím, jak moje tělo vyloženě volá po tom, abych ho na chvilku zaparkoval do tmavé, prohřáté a voňavé místnosti, ve které bude až na jemnej klavírní podkres příjemný ticho…

Ovšem když pak stepuju už čtvrt hodiny na zastávce, aniž by kolem projela jediná tramvaj, zavrtím nad tím průběhem dneška nejdřív nevěřícně hlavou – a pak mi začnou cukat koutky. Nemůžu si prostě pomoct, ale přijde mi vtipný, že když si na jeden jedinej den po hodně dlouhé době naplánuju sympaticky odpočinkovej program, tak mi to očividně někdo tam nahoře nepřeje nebo co! Tak víš co, ty srandisto schovanej někde nad oblakama? Trhni si! Tu saunu si dnes užiju, abys věděl!

A užívám si ji… asi tak čtyřicet minut. Víc nedám. Mý oblíbený wellness centrum je totiž opravdu přeplněný. Ale jako fakt hodně. Něco takovýho jsem už dlouho nezažil! Připadá mi to, jako kdyby sem přijel autobus plnej turistů – ať přijdu, do který sauny chci, všude na mě čeká maximálně jedno jediný volný místečko někde v rožku… O tom, abych se nedejbože natáhl na lavici na záda, jak to mám nejradši, si můžu nechat jenom zdát! Vrcholem potom je, když vylezu z tropické sauny, dojdu k poličce s číslem čtyřicet dva – a ta zeje prázdnotou. Přitom tady jsem měl srolovanej svůj ručník a postavenou půllitrovou sklenici s mátovou limoškou! Tak to už je opravdu vrchol! Tady už dnes nehodlám strávit ani vteřinu!!!

Otrávenej, vydrážděnej, vytočenej… no prostě nasranej na nejvyšší míru z toho, jak je celej dnešek na hovno, seběhnu v mokrým ručníku nalepeným kolem pasu schody k šatnám, rozrazím dveře a…

„Auvajs!“ vyjekne blonďatej, polonahej kluk a přimáčkne si dlaň k nosu.

„Ježíši, promiň! To jsem nechtěl! Promiň,“ začnu se mu překotně omlouvat, zatímco si s úlekem všimnu, jak mu mezi prstama prosakuje červená.

Kluk po mně loupne očima, pak se taky zahledí na svou dlaň… a začne se poroučet k zemi.

„Sakra, nesnáším krev…,“ zahuhlá ještě, ale to už ho chytám pod pažema a pomáhám mu sednout si.

„Vydrž chviličku,“ opřu ho zádama o skříňky a popoběhnu zpátky do sprch, kde ze stojanu na papírový utěrky odtrhnu hned několik z nich, navlhčím je pod vodou a vrátím se zpátky do šatny.

„Můžu?“ přidřepnu si k němu, on pootevře jedno oko, a když si ověří, že jsem to já, zase oči zavře a nechá mě, ať si s ním dělám, co chci. Což teda pro tuhle chvíli znamená, že ho zlehka chytnu za zápěstí, oddálím mu zakrvácenou ruku od nosu a místo toho mu na něj jemně přitisknu ty mokrý utěrky. „Předkloň hlavu, jo?“ instruuju ho ještě. „Bolí to…?“

„Jenom trochu,“ zamumlá. „Zlomený to nebude…“

„Uf, ještě to by scházelo!“ vyhrknu. „Přidrž si ty kapesníky na chvilku sám a pořádně si to stiskni. Donesu ještě další, je dobrý si přiložit chladivej obklad i na zátylek…“

Klučina jenom trhne ramenama a poslechne mě, takže odběhnu do sprch podruhé. Neodpustím si, abych nad umyvadlem nezvedl oči k zrcadlu a pohoršeně na sebe nezavrtěl hlavou – Michale, ty jsi vážně poděs! Sám jsi naštvanej na celej svět – a odnese to chudák kluk, kterej je ve všem úplně nevinně!

Za několik dalších minut se nám povede to krvácení z nosu zastavit. Během té doby spolu nemluvíme, ale to za nás obstarají další tři náhodní návštěvníci sauny, kteří se starají, co se stalo a jestli nepotřebujeme pomoct…

„No, asi půjdu,“ začne se kluk hrabat na nohy, „protože na další dotazy, proč jsem si ustlal na zemi nebo jestli nechci zavolat sanitku, se dnes fakticky necítím!“

„Jaj, no tak to se skoro bojím zeptat, jestli se ti netočí hlava nebo něco… Víš, aby se ti v těch saunách ještě neudělalo blbě! Radši tam dnes nezkoušej trhat žádný rekordy a ber to víc na pohodu, jo? Poslyš, fakt se ještě jednou moc omlouvám, já běžně nerozrážím dveře jako buldozer, ale dneska, no,“ prohrábnu si prstama vlhký vlasy, „dneska je od rána zjevně den blbec.“ A pak mě najednou napadne, že bych z toho blbýho dne mohl vytěžit aspoň něco, a tak si troufnu navrhnout: „Nechceš mi na sebe dát číslo? Že bych tě někdy pozval minimálně na kafe! Takový jakože omluvný, víš…“

Klučina ke mně zvědavě zvedne oči – a zajiskří mu v nich.

„Omluvný kafe, jo? Tak na něčem takovým jsem ještě nikdy nebyl… Já bych šel klidně teď hned, kdyby se ti chtělo.“

„Teď hned?“ zopakuju po něm. „Ale vždyť sis zaplatil vstupný sem…“

„Popravdě? Nezaplatil. Dostal jsem poukaz od ségry a do dneška se měl upotřebit, aby nepropadl. A mně se sem vůbec nechtělo, ale jako fakt vůbec, já jsem byl v sauně naposledy tak před deseti rokama jako malej capart a zrovna příjemný vzpomínky na to nemám, jenže chtěl jsem udělat ségře radost. Tvrdí, že jsem takhle před maturitou a přijímačkama na vejšku dost ve stresu a měl bych se nějak hodit do chillu…“

„A má pravdu? Jsi takhle před maturitou a přijímačkama ve stresu?“ zavyzvídám.

„No,“ pátravě proskenuje očima mou tvář, „ty budeš zhruba v jejím věku, takže mi určitě budeš tvrdit to samý: že maturita je oproti všemu ostatnímu, co mě v životě teprve čeká, nula nula prd, a že je trapný s tím tolik nadělat… Ale mně přijde normální dělat si trochu starosti ohledně svý budoucnosti.“

„Klíčový je tam to slovo trochu, víš? Nesmí tě to převálcovat.“ Pak mi zacukají koutky, protože zmínky o jeho ségře mi připomenou tu mou. „Mimochodem ty máš teda starší ségru, jo? Protože já mám mladší, ale to jí vůbec nebrání taky mi udělovat rady do života! Hele, vím, že je to asi divnej dotaz takhle z ničeho nic, ale jaký jsi znamení?“

„Štír, proč…?“ podívá se po mně opatrně.

To už se neudržím a rozesměju se naplno:

„No protože podle mojí cáklý ségry jsem měl teď někdy v blízké budoucnosti narazit na nějakýho Raka, Štíra nebo Rybu. Pravda, neříkala přímo vrazit, ale i tak to neskutečně sedí!“

„Tak takhle je to!“ přidá se to pískle k mýmu smíchu. „Ten můj přeraženej nos je iniciovanej samotným vesmírem! To jsem teda asi poctěnej, haha! A vida, hned mě to bolí o něco míň! A co teda s tím kafem? Víš, protože měl bych si tě teď teda trochu hlídat, ať mi tě ještě nějakej Rak nebo jiná vodní havěť nepřeberou!“

Překvapeně na něj vytáhnu obočí: pane jo, on se nezdá! Tak nepřeberou… Nejdřív vypadal, že neumí málem do pěti napočítat, ale když se rozmluví, tak je ho najedou všude plno, a ještě si mě hned uzurpuje pro sebe!

Nenápadně přejedu pohledem celou jeho postavu – a zarazí mě, jak vlastně i v tomhle měla Gabka pravdu. Nebude to tvůj obvyklej typ… Mě totiž vždycky přitahovali spíš starší kluci. A namakaní. Kdežto tady tenhle ani ne dvacetiletej blonďulín je asi o půl hlavy menší než já, a co se týče jeho postavy, tak moje babička by ho nazvala vyzáblinou… A přesto se mi tak jaksi nechce se od něj hnout. Něčím mě k sobě táhne. Těma raráškovitýma očima? Tím veselostí podbarveným hlasem? Svou i skrz okolnosti dobrou náladou? Nebo čistě silou své osobnosti…? Šíří prostě kolem sebe cosi, jakousi auru, z jejíhož vlivu se mi nechce. Štírek jeden šikovnej.

„Pozvání na kafe samozřejmě platí,“ ujistím ho tedy. „A vzhledem k tomu, kolik je hodin, tak by to mohla být spíš večeře, co ty na to? Znám tady nedaleko jednu dobrou restauraci… Odkud vlastně přesně jsi? Nebo možná bysme mohli začít tím, jak se jmenuješ? Já jsem Michal…“

Slova a věty se ze mě i nadále jenom hrnou, až jsem tím, jak velkým slovním deficitem jsem zjevně doteď trpěl, sám překvapenej, a Filip je na tom úplně stejně. Jenom než dojdeme do té restaurace, tak se rozkecáme tolik, že si chvílema téměř skáčeme do řeči… Přijde mi, že se vezeme na jedné vlně – a že si toho potřebujeme říct hrozně moc. Jako kdybysme se bývali měli potkat už dávno, což se nám nepovedlo – a teď jsme se snažili rychle dohnat ten zmeškanej čas…

Zmeškanej čas, projede mi hlavou to slovní spojení z ničeho nic – a mně uvědoměním téměř spadne brada. Vždyť celej dnešek jsem měl pocit, jako kdybych meškal, jako kdyby mi někdo házel klacky pod nohy. Měl jsem pocit, jako kdyby mě někdo naschvál zdržoval, jako kdyby mi tam nahoře někdo nepřál, abych do té sauny přišel včas… Jenže co je to včas? Kdybych tam přišel včas, tedy tak, jak jsem si to původně plánoval, tak bysme se s Filipem nepotkali. Kdyby se nekonal ten debilní meeting, tak bych do sauny odjel už krátce po druhé hodině, a ne až dávno po čtvrté, v ty čtyři bych se naopak už sbíral k odchodu… Kdyby se tramvaje na skoro dvacet minut nezasekaly na trati kvůli nehodě, tak by mi těch dvacet minut taky teď chybělo. A kdyby mi někdo neukradl tu limonádu i s ručníkem, kvůli čemuž jsem se ze vteřiny na vteřinu rozhodl to v sauně zabalit, a ještě mě to tak rozhodilo a naštvalo, že jsem ty dveře do šatny rozrazil s takovou prudkostí…

Všechno to bylo dokonale načasovaný a nachystaný, dokonale. Odehrát se to celý byť jenom o půl minuty nebo o jednu ukradenou limošku jinak, tak bych se s Filipem prostě a jednoduše minul, neměli bysme důvod si jeden druhýho všimnout.

Zatímco číšnice pokládá doprostřed stolu talíř s XXL pizzou, věnuju Filipovi širokej úsměv, on mi ho rozzářeně oplatí…

A já se přistihnu, že se nemůžu dočkat, až mu budu moct dnes při loučení na ten jeho poraněnej, lehounce nateklej nos lípnout něžnou pusu. Mám víc než jenom tušení, že mě můj rytíř pohárů nechá ochutnat i svý rty… a že tímhle naším prvním polibkem začne něco, co pro nás vypletichařil vesmír sám.