Pořádnej fičák aneb Malinová (2/2)

Když ve středu před půl desátou večer vycházím z domu, kromě sportovní tašky, kterou mám tentokrát přehozenou přes rameno, v rukách třímám i dva obrovský kelímky s malinama se šlehačkou. No. Jako jo, já vím, že je to asi dost blbý nýst zrovinka tohle do fitka. Ale když… on každej nápad, kterej se mi prohnal hlavou, byl z nějakýho úhlu pohledu blbej. Nebo nešikovnej. Nebo nedomyšlenej. A tak všelijak podobně. Tak jsem si řekl, že prostě… není kam spěchat, ne? Dnes zkusím maliny se šlehačkou. A když Franta prohlásí, že je to opravdu totálně mimo a že takový věci nejí nebo mu nechutnají nebo je na maliny alergickej nebo cokoliv, tak holt v pátek zkusím přinýst něco jinýho. A v pondělí zase něco jinýho. A časem stopro trefím něco, co mu udělá radost… a čím mu budu moct oplatit to, co pro mě udělal… a dělá… a ještě udělá…

Nakonec se ukáže, že mě žádný dlouhý hledání a zjišťování nečeká: že jsem to jednoduše trefil na první dobrou.

„No nekecej! Co to jako je?“ probodne mě Franta naoko pohoršeným pohledem, když před něj na pult jeden ten kelímek postavím, ale z toho, jak se kouše do rtů, aby se tolik neusmíval, se dovtípím, že to žádnej odpírač sladkýho není.

„To je taková… posilňující svačinka před tréninkem,“ zalovím dřevěnou lžičkou ve svým poháru, naberu si rozteklou růžovou hmotu – a požitkářsky si ji vložím do úst.

„Haha, no myslím, že tadyhle Tomáš,“ zaťuká pobaveně kloubem ukazováčku na jednu z vizitek vystavených na pultu, „náš výživovej poradce, by s tvým pojetím předtréninkový svačinky tak úplně nesouhlasil.“

„A on tu copak někde je?“ zamumlám s plnou pusou.

„Naštěstí ne!“ rozesměje se Franta, odběhne, aby za mnou zase zamkl dveře, a pak se vrátí zpátky, ten kelímek si přivlastní a taky v něm s nadšeným výrazem ve tváři zakvedlá lžičkou. „Čím jsem si to zasloužil?“ zvedne ke mně oči.

Já na něj těma svýma zakoulím:

„Ještě se ptej!“

Jenom se usměje, není z těch, kdo pořád potřebují falešně skromně tvrdit, že oni nic – a nechat se přesvědčovat o opaku.

„Tak děkuju. Takovýhle dezerty můžu. Je v tom i zmrzka?“

„Hele není, já jsem pro to byl v mé oblíbené cukrárně už odpoledne, aby mi to nevyprodali, pak jsem to přechovával v ledničce… Ta šlehačka je vytuněná ztužovačem, ale u té zmrzky si myslím, že by z ní teď bylo akorát vanilkový bláto.“

„Mně by náhodou chutnalo i to,“ mrkne na mě, „ale neva, maliny můžu klidně i úplně samotný. Nebo třeba natřený na palačince, mňam!“

„Dobrý vědět!“ zasměju se a v duchu si tuhle informaci poznačím.

„A co jinak, nebolí tě nic? Po pondělku?“ zavyzvídá.

„Sám jsem překvapenej, ale nebolí… Jako teda trošku něco cítím, ale nic hroznýho to není. Táta mě varoval, že to bude po prvním cvičení horší,“ přiznám.

„A tvůj táta cvičí?“

No a tak se rozvyprávím o své rodině, on se pak rozvypráví o té své a stihneme během toho nejenom domlasknout tu dobrotu, ale i se převlíct do sportovního a dát si pak ve fitku zahřívací i protahovací rozcvičku.

Jelikož jsem si tentokrát na zahřátí vybral rotoped, zatoužím si znovu zaveslovat, a tak si po strečinku zaberu veslovací trenažér, zatímco Franta si jde sednout ke kladkám. Vtom se ale nahlas rozezvoní mobil, co ho má položenej vedle ručníku, a když mrkne na displej, tvář se mu rozsvítí:

„Jé, to je brácha…“ Pak si rovnou přiloží mobil k uchu: „Čus, Vinci! Co potřebuješ? … Cože, fakt? No tak jasně, vydrž, už jdu!“ Ke mně pak prohodí jenom: „Klidně cvič, nenech se rušit, brácha přijel z dovolený a stavil se tu, podle mě mě jde jenom pozdravit…“

„Jasně,“ nepatrně trhnu rameny, nastavím si na displeji pro začátek zase ten nejjednodušší tréninkovej program a dám se do opáčka toho, co jsem se s Frantovou pomocí předevčírem naučil.

Nestihnu toho ale moc, protože i přes hudbu se ke mně donese halas ze šaten. Přibližující se halas.

„… no a tak jsme nakonec dorazili až před hodinou, šílený!“ zachytím konec nějaké storky vyprávěné pro mě zatím neznámým hlasem, a když se tím směrem zadívám, všimnu si, jak se ke mně blíží Franta následovanej… no, ehm, pravděpodobně teda svým bráchou, a oba mají na tváři úsměv od ucha k uchu.

Ale teda… to není to, co by mě na Frantově bráchovi zaujalo nejvíc.

On totiž… nasucho polknu… a pak ještě jednou… No prostě… jestli by někdo mohl a měl dělat reklamu na fitko, tak je to stoprocentně on. Stoprocentně a bez jakýchkoliv pochyb. A bez jakýchkoliv debat. Absolutně prostě… na milion procent… ehm…

„Sebe,“ přeruší Franta mý myšlenky, který byly beztak podezřele zaseknutý a točily se v jakýmsi vůlí neovladatelným kruhu, „tohle je můj brácha, Vincent… Nebude ti vadit, když tu s náma dneska zůstane, že ne? Vinci, tohle je Seb… Víš, já jsem mu nabídl, že si sem může chodit zacvičit, aniž by ho tady někdo okukoval, a ty si to sem teď přihasíš…“

„No dovol? Jaký okukování? A jaký přihasíš?“ ožene se Vincent po Frantovi se smíchem, ale stíhá u toho i napřahovat ruku ke mně a propalovat mě zvědavým pohledem. „Vincent, ahoj… Neboj, já tě určitě okukovat nehodlám! Nevím, co ti o mně Franta stihl navykládat, ale stoprocentně nic z toho není pravda!“

„No… ehm…,“ zmůžu se akorát na to, abych mu stiskl nabídnutou dlaň.

Protože jestli by někdo mohl a měl dělat reklamu na fitko… a na cokoliv jinýho… Panebože, jak může být božstvo tak nespravedlivý? A nadělit někomu takovouhle postavu, a ještě takovej nádhernej úsměv, a ještě takový jiskřivý oči? A ještě mi někoho takovýho úplně kliďánko přihrát do cesty, abych se tu před ním úplně ztrapnil… a… a… uslintal?! Ne, mami, proč? Proč jsi po mně chtěla posílat ty zatracený balíčky zrovna přes tenhle proklatej podnik???

„Náhodou jsme měli lepší témata k probírání než tebe!“ zavrtí na něj Franta hlavou, načež se rozchlámaně natočí ke mně a začne na mě přehnaně mrkat řasama: „Vzpomínáš, Sebe, jak jsem ti říkal, že můj brácha je děsně samolibej? Tak tady máš důkaz!“

„Echm…“

„Jo tak samolibej říkáš? A jakej ještě jsem? No jenom povídej! Ale teď, když jsem tady, tak si netroufáš, co?“ zlobí Frantu Vincent.

„Náhodou si klidně troufnu! Ještě jsi úplně nemožnej nezmar, protože nikdo jinej než nemožnej nezmar nepřijede po skoro dvoutýdenní dovolený strávený někde v karavanu – a nenakluše rovnou do fitka! Ty vole, doma tě čeká měkoučká postel, rozumíš, vymazlená večeře od máti – a ty jdeš radši rovnou sem?“

„Jsi to řekl správně,“ zazubí se na něj Vincent. „Skoro dva týdny v karavanu, umíš si to představit? Bolí mě úplně všechno. Potřebuju se dát do kupy… Neva?“

Teprve po pár vteřinách si uvědomím, že ta poslední otázka byla věnovaná mně, protože na mně Vincent vyčkávavě zakotvil očima. Jsem totiž tak fascinovanej tou srdečnou energií, co mezi nima proudí, že prostě jenom bez hnutí sedím, zírám na ně a čekám, jaký otázky a odpovědi po sobě budou dál pinkat…

„Co…? No, ne, jasně že ne! Vždyť… je to vaše fitko, to spíš já přijdu jindy, ať si můžete pořádně pokecat…“

„Prosím tě, neblbni,“ odmávne mě Franta, „ty bys taky pořád jenom odcházel! Ono u cvičení se stejně zas tak moc kecat nedá. Ale jenom ať tě uvedu do obrazu, tak tadyhle Vinc je čerstvej bakalář, obor ti bude muset přetlumočit sám, to je na mě moc složitý, no a v rámci oslavy titulu vyrazili s partou spolužáků skoro na dva týdny s karavanem do Francie. A před chvílí se vrátili. On sem brácha jinak po večerech fakt moc nechodí…“

„Jo, však říkám, mně to vůbec nevadí,“ přikývnu, načež se propojím pohledem s tím Vincentovým: „A gratuluju! K tomu titulu…“

„Díky,“ usměje se. „I když podle mě zatím moc není k čemu, inženýrský státnice budou asi větší maso… Ale ty jsou zatím daleko, naštěstí! No nic, panstvo, nenechte se rušit, jako bych tu nebyl!“ A s tím zamíří k rotopedu.

„Tak to u toho cvičení moc nefuň!“ doporučí mu ještě Franta se smíchem, pak na mě rozesmátě mrkne – a pak si jde sednout na tu lavičku ke kladkám, kam měl namířeno, než se mu brácha ohlásil mobilem.

Jelikož si oba hledí svýho, není pro mě problém si hledět svýho taky. Teda aspoň co se týče mechanickýho cvičení. Je pro mě ale docela obtížný dostat myšlenky zpátky do toho vyklidněnýho cvičícího módu! Vincentův příchod jako kdyby to tu naplnil úplně jinýma, takovýma hodně živýma a taky teda žhavýma vibracema… Pořád mi v hlavě zní ten jeho energickej hlas… a to, jak se s Frantou navzájem škorpili… Dojde mi, že jim ten sourozeneckej vztah vlastně dost závidím. My jsme k sobě se ségrou nikdy takhle blízko neměli, a to přitom ten věkovej rozdíl mezi náma je podobnej jako mají Franta s Vincentem…

„Hele, Sebe,“ ozve se najednou nedaleko ode mě, a když překvapeně trhnu hlavou, zjistím, že Vincent si už nerozehřívá svaly na rotopedu, ale z podřepu mě upřeně pozoruje, „sice jsem teda slíbil, že nebudu rušit, ale…“

„A už je to tady!“ zvolá Franta pobaveně. „Já jsem věděl, že neodoláš! Sebe, on totiž tadyhle Vinc je taky něco jako individuální kouč, víš? Sice se tím neživí, nemá na to vizitky ani za to nebere prachy, no ale před jeho radama se nedá nikam schovat!“

Pobaveně mi cuknou koutky – a pak se na Vincenta odevzdaně natočím:

„V pohodě, klidně spusť, mně je jasný, že dělám blbě úplně všechno…“

„Úplně všechno ne,“ usměje se Vincent, zvedne se a dojde ke mně, „ale na pár drobnostech určitě zapracovat můžeš.“ Pak si stoupne za mě a pronese: „Teď se nelekni, jo? Jenom některý věci je lepší ukázat názorně, než o nich deset minut mluvit…“ A s tím mi položí dlaně na ramena.

A já na chvíli úplně zapomenu dýchat.

„Zkus se víc narovnat v zádech,“ mírně mi do těch ramen zatlačí, a když ucítí, jak jsem napjatej, bříškama prstů mi je promne, jako kdyby mi tu ztuhlost chtěl rozmasírovat. „Klid, uvolni se, během cvičení nemusíš být tak strnulej…“

Fúúú, kdyby tak věděl, že vůbec nejsem strnulej kvůli cvičení!!!

„Zároveň ale zpevni jádro, teda jako břišní svaly, víš? No a teď: při záběru pořád nadzvedáváš ramena,“ znovu mi do ramen zatlačí, aby mi dal najevo, že je mám uvolnit. „Pokračuj, dodělej ten pohyb celej – a teď, tady ty zalomený zápěstí, to taky není dobře,“ sjede svýma dlaněma po mých pažích až k zápěstím a promačká mi je, aby je taky úplně uvolnil a narovnal. „A ještě tak nezvedej lokty,“ jemně mě za ně chytne a stáhne mi je o něco níž. „Jo, takhle je to akorát. Tak, teď to zkus ještě jednou celý znovu…“

Ufff!!! Jakože… jakože!!! Jak to mám zkusit celý znovu – a snažit se to udělat správně, když mě z těch jeho dotyků brní úplně celý tělo??? Vždyť ani nevím, jak se mám nadechnout nebo která část mýho těla se jmenuje lokty, natož abych si dal dohromady, co se po mně chce… Ufff…

Naštěstí má ale moje tělo něco jako pohybovou paměť, takže i když mám myšlenky rozvířený na kilometry daleko, nějak se mi povede na tom trenažéru ještě párkrát zaveslovat, a co líp – tak, aby byl Vincent spokojenej. Nejsem si totiž jistej, jestli bych další jeho dotyky ustál, vždyť už teď jsem z toho celej rozechvělej a… rozvrkočenej… a prostě musí to na mně být strašně vidět, jak jsem z něj nesvůj… Panebože, jak na mě můžou mít něčí prsty… a něčí blízkost… takovej vliv?!

„Hele, Vinci, laskavě mi nebal dalšího kámoše!“ nasadí tomu Franta korunu.

Jakože cože? On je Vincent taky na kluky???

„Huš!“ zahrozí Vincent na Frantu pěstí, načež se s naprosto nerozhozeným, pořád usměvavým výrazem ve tváři natočí zase na mě: „Neposlouchej ho… Ještě nikdy jsem mu žádnýho kámoše nesbalil!“

„Ale chtěls!“ nedá se Franta.

„Hovno leda… A vůbec, když se tak na tebe dívám, tak taky neposiluješ zrovna předpisově! Co ty kulatý záda?“

„Huš!“ oplatí mu Franta, ale okamžitě se narovná. „Se na mě nedívej! Říkals, že si nás nebudeš všímat! Tohle vědět, tak ti vůbec neodemknu!“

Vincent si z jeho hudrání ale nic nedělá.

„Nemel a ukaž mi to ještě jednou…“ A s těma slovama přejde k němu a taky, podobně jako mně, mu promačká ramena a našteluje ho do pozice, která je podle jeho slov správně.

„No, myslím, že půjdu radši posílit i jiný svaly,“ chce se Franta zvednout z lavičky, ale Vincent ho natlačí zpátky:

„Žádný takový, dej si to ještě desetkrát – ať si to zapamatuješ!“

„Ty jsi normální tyran!“ lamentuje Franta. „Sebe, seš můj svědek!“

„Seba do toho netahej a radši tahej pořádně tady to závaží! Neflákej to tak!“

„Jsem si vzpomněl, že už je nejvyšší čas začít tu uklízet…“

„Ti s tím pak pomůžu. Tak ještě jednou, pořádně… Co si Seb pomyslí? Syn majitele fitka – a neumí ani správně stahovat kladku?“

S pobaveným úsměvem na rtech poslouchám to jejich dohadování, do kterýho mě jeden nebo druhej čas od času zkusí zatáhnout, a připadám si najednou… hrozně fajn. Díky nim dvěma. Sice Frantu teprve začínám poznávat a Vincenta neznám vůbec, přesto oba šíří do prostoru pohodu a přátelskost… a mně dělá radost, že můžu být součástí toho. Že můžu být poblíž a tu jejich dobrou náladu zachytávat… A občas do ní přispět nějakou poznámkou nebo aspoň hlasitým zasmáním…

V tomhle uvolněným pohodovým duchu proběhne i zbytek večera. Nebo teda skoro spíš noci, protože než skončíme, respektive než nám Vincent oznámí, že už by to pro dnešek stačilo, tak je zase skoro jedenáct!

„Doufám, že v pátek přijdeš zas, že tě přítomnost mýho drahýho bratra neodradila?“ zjišťuje ještě Franta, když se s ním, už po sprše a oblečenej v civilních hadrech, loučím.

„Jo, jasně, přijdu!“ mávnu na něj. Na ně oba, protože Vincent postává vedle a propaluje mě usměvavým pohledem.

Na tu druhou část Frantovy otázky si radši odpovím až poté, co za mnou zapadnou dveře: nejenom že mě Vincentova přítomnost neodradila, naopak mě… neskutečně nabila! To, jak mě pořád hlídal, kontroloval, napomínal, opravoval… dotýkal se mě… Jo, já vím, že jsem ještě před pár dny tvrdil, že bych nejradši cvičil úplně sám a že nejvíc by mi vyhovovalo, kdyby si mě nikdo nevšímal, ale Vincent… ten má výjimku.

A sám jsem teda dost překvapenej tím, jak neuvěřitelně rychle se na tenhle můj soukromej list výjimek zvládl dostat! Stačilo mu k tomu v podstatě jenom pár minut! Bože, co se to se mnou děje? Vždycky jsem byl dost uzavřenej… a málokdy jsem si dovolil někoho si pustit k tělu, natož takhle rychle, jako se mi to povedlo nejdřív s Frantou a teď s jeho bráchou…

Že by měl táta nakonec přece jenom pravdu, když mi před pár týdnama na oslavě mých osmnáctin říkal, že teď to teprve začne být pořádnej fičák…?!

***

Zatímco v pátek večer cvičíme ve fitku s Frantou opět sami, tak v pondělí mi Franta hned po mým příchodu oznámí, že se k nám zase připojí i Vincent.

„Začal chodit na brigádu, tak nemá jindy moc čas,“ zatváří se téměř omluvně.

„Jasně, vždyť to nevadí… I kdyby si přivedl nějaký svý kámoše, jak jsi mi jednou říkal, tak by nás tu pořád bylo dobře o deset míň, než kolik tu bylo lidí odpoledne. Takže já jsem spokojenej,“ ujistím ho.

A jsem teda spokojenej čistě i proto, že Vince zase uvidím – ale to už si nechám pro sebe…

„Tak paráda!“ zazubí se Franta. „Popravdě, aspoň nemám černý svědomí, že jsem tě sem nejdřív tak nalákal – a pak se pod mým neodborným vedením, jak brácha minule říkal, naučíš nějaký cviky blbě… On na tebe dá aspoň pozor.“

Ufff, no, nasucho polknu, když si to Vincentovo dávání pozor vybavím, a aby na mně Franta náhodou nepoznal, jak se mi najednou zrychlil dech, radši odkvačím do šatny.

Vincent dorazí tentokrát o něco později, to už máme s Frantou zahřívací i strečinkovou rozcvičku za sebou – a já zrovna polehávám na zakopávací lavici, když vejde do místnosti a zahlaholí:

„Čaute vespolek!“

Natočím k němu hlavu a poněkud ztěžka zafuním:

„Ahoj!“

Načež mi dojde, v jak nekomfortní pozici se zrovna nacházím, a tak se rovnou začnu z lavice zvedat. Koukám, že je volná kladka, tam mi to minule šlo a Vincent říkal, že…

„Jenom zůstaň hezky ležet,“ zaregistruje Vinc moje zaječí úmysly, a než se naděju, už stojí vedle mě. „Pořád trochu zvedáš zadek, musíš zatnout hýžďový svaly, víš?“

Samovolně vydechnu všechen vzduch z plic: jestli mi teď položí ruce na zadek…

No, to si Vincent naštěstí netroufne, ale položí mi dlaň na kříž a sice zlehka, přesto zaznamenatelně mě přitlačí k té lavici. A ono, mezi náma, jestli cítím tu jeho hřejivou dlaň tam, nebo kdyby mi ji přemístil na zadek, to už je skoro jedno – tak jako tak mě z toho neskutečně šimrá v podbřišku…

„A ještě si dávej pozor na to dýchání. Nadechni se… tak, teď zadrž dech, pomalu ohýbej kolena… jo, a teeeď vydechuj,“ radí mi Vincent, ale popravdě, vůbec si nejsem jistej, jestli ty jeho pokyny plním dobře. Jediný, co vnímám a na co se dokážu soustředit, je ta jeho dlaň položená na mým kříži… Je to, jako kdyby mnou z toho místa probíjela elektřina. Ale taková… příjemná, přátelská elektřina, šimravá, žádný bolestivý, smrtící výboje.

Bolestivej výboj přijde, až když konečně docvičím a chci z lavičky slízt. Jsem tak šíleně rozhozenej a mimo, že se z ní spíš skutálím a nešikovně došlápnu na kotník – ale k zemi se naštěstí neodporoučím. Vincent mě totiž pohotově zachytí za loket.

„Dobrý?“ usměje se na mě, počká si, až přikývnu, a teprve pak mě pustí. „Trošku víc pij,“ prohodí ještě přes rameno, zatímco míří k veslařskýmu trenažéru.

No, obávám se, že víc vody mýmu stavu nepomůže, zakoulím sám nad sebou očima a jdu si protáhnout záda ke kladce. Můj stav by se dal totiž popsat asi takhle: prostě mi z Vincentovy přítomnosti hrabe. Přecvakává. Zapomínám vedle něj dýchat. Zapomínám, jak se leze z lavičky. Zapomínám používat hlasivky.

Mají všechny tyhle příznaky nějakej souhrnnej název?

Obávám se, že jo: jednoduše jsem z Vincenta úplně hotovej.

***

V podobným duchu utečou další dva týdny. Scházíme se vždycky v pondělí, středu a pátek, cvičíme si každej podle sebe a své vlastní nálady a chuti, akorát Vincent navíc chodí mezi náma, opravuje nás a mentoruje. Případně i úkoluje, i když to si troufá hlavně na Frantu, že když má dojem, že to fláká, tak mu doporučí (podle Franty spíš poručí), ať si dá těch cviků ještě jednu sadu. Chvíli cvičíme spíš v tichu a zaměřujeme se jenom na hudbu, svý vlastní dýchání a svý vlastní pohyby, pak se třeba zase rozkecáme, od stěn se odráží dobrá nálada a humor… A já jsem uvnitř sebe strašně rád, že mě kluci takhle samozřejmě vzali mezi sebe. Po počátečních rozpacích už si mezi nimi nepřipadám navíc nebo jako že jim překážím, ne, cítím se s nima těch devadesát minut vždycky… tak nějak jako doma… Vlastně tak, jak jsem si to přál, když jsem místním fitkařům ještě nedávno záviděl tu jejich pospolitost, tu jejich partu. Naši partu tvoříme sice jenom my tři, ale i tak to parta je… a já osobně v ní víc členů nepotřebuju.

Docela mě tedy překvapí, když další pondělí přijdu o pár minut dřív, na recepci je zatím jenom Franta – a ten se na mě rovnou zahledí s takovým hodně opatrným výrazem ve tváři.

„Sebe, poslyš…, jsem se chtěl zeptat…, ale jako řekni mi to upřímně… Fakt ti nevadí, že sem pokaždý chodí brácha? On je… no, ono je ho někdy všude plno. A sice ty svý rady myslí dobře, to já neříkám, že ne, sám si taky nechám rád poradit, jenom… No vím, že ti přesně tohle vadilo, že jsi nechtěl, aby tě někdo očumoval, že sis nechtěl před někým zkušeným připadat hloupě…“

Na to, jak ve mně zezačátku hrklo, co mi Franta asi tak může chtít říct, se mi teď na tváři rozlije takovej hooodně spokojenej úsměv.

„S tím si vůbec nedělej hlavu,“ poplácám ho po rameni. „Fakt, mně je tu s váma moc fajn, s oběma. Spíš jsem se zkraje trochu bál, jestli to naopak neobtěžuje Vince, víš, prostě chce si zacvičit, a místo toho nám dělá kouče…“

Franta se upřímně rozesměje:

„Tak o to se fakt neboj, že by mu zrovna tohle vadilo! Ten se v tý roli vyloženě vyžívá! A zvlášť u tebe…“ Načež se zajíkne a to další, co z něj vyklouzne, je jenom takový syčivý upsss.

Zmateně na něj zazírám:

„Jaký ups…?“

Ale to už mě Franta bere za zápěstí a odtahuje mě kousek dál od hlavních dveří, kterýma by každou chvíli mohl a měl přijít Vincent.

„Ježíši, Sebe, to mi uklouzlo, to jsem tak úplně… no… Ale když už je to venku, tak ti to dořeknu celý: on brácha, no… On sem tak trochu chodí kvůli tobě, víš? Jemu jinak mnohem víc vyhovuje cvičit brzo ráno, tak mezi půl šestou a sedmou, to je jeho čas, jak on tomu říká… Ale poslední dobou si fakt nejde nevšimnout, že ráno na to cvičení sere – a místo toho chodí teď. Když seš tady. A svádí to na brigádu a tak všelijak podobně, ale brigádničil i dřív, a přesto cvičíval ráno. No. A já vlastně ani pořádně nevím, proč ti to říkám,“ rozhodí zmateně rukama, „ale asi mi prostě přišlo, že bys to měl vědět… A doufám, že mu to nevykecáš, protože on se sice tváří jako pohodář, ale za tohle by mě fakt zabil!“ Ovšem navzdory těmhle rádoby naléhavě proneseným slovům to Frantovi v očích šibalsky jiskří, takže je samozřejmě jasný, že schválně přehání. Vincent by na něj nikdy ruku nevztáhl… a víme to oba.

„No, a…,“ rozhodím teď pro změnu rukama já, „co si s těmahle informacema mám teď jako počít?“

To už mu zacukají koutky úplně nepokrytě.

„To já nevím, ale řekl bych, že ty si s tím poradíš! Ono si totiž nejde nevšimnout ještě jedný další věci: a sice že ti to, jak je vůči tobě při tom svým koučování kontaktní, vůbec nevadí…“

Okamžitě zrudnu ve tvářích… Ale přitom mi vlastně není nepříjemný, že mě Franta takhle… prokoukl. Jo, já vím, známe se teprve pár týdnů, jenže kdykoliv s ním jsem, tak mám prostě hrozně silnej dojem, že se ve skutečnosti známe mnohem dýl… a že si můžeme dovolit být k sobě důvěrnější. A tak toho taky hned využiju a rovnou mu přiznám:

„No… nevadí, no…“ Načež trochu zazmatkuju: „Ehm, a tobě to nevadí? Že mi to nevadí?“

Franta je, navzdory tak trošku vážnější situaci, aspoň z mýho pohledu vážnější, vysmátej jak lečo:

„Jako jestli mi nevadí, že mi chceš sbalit bráchu? Ne, tak to mi opravdu nevadí. Naopak! Jestli to myslíš vážně, naroluju ti ke dveřím našeho bytu červenej koberec. Bože, kdybys věděl, jaký týpky on si už kolikrát přivedl domů… Tebe beru všema deseti, ty jsi oproti nim úplně normální!“

Vlastně si nejsem tak úplně jistej, jak moc to myslí vážně a jak moc si ze mě utahuje, ale zjistit už to nestihnu, protože nás z naší plodné debaty vyruší zazvonění zvonku nad dveřma – a Vincentův veselej hlas:

„Čaute!“ Hned vzápětí nás sjede zkoumavým pohledem, přičemž na Frantu se rovnou podezíravě zašťuří: „Copak tu řešíte?“

„No… Sebovy dva spolužáky,“ zalže Franta pohotově, zatímco já jsem prozatím tak paf ze všech těch věcí, co jsem se dověděl, že nejsem téměř schopnej Vincentovi ani oplatit pozdrav. „Jsou to takoví dva kokoti, víš, dneska tu zase byli a… No, to neřeš,“ mávne Franta rukou, nenápadně na mě mrkne… a já si všimnu, že mu taky vyskákaly na tvářích takový nenápadný červený flíčky! Vida, tak i on, takový komunikativní eso, se zjevně umí občas dostat do rozpaků! No jo no, asi holt není zvyklej svýmu bráchovi lhát…

Zbytek naší gym session proběhne v tradičním duchu. Po víkendu, kdy jsme se neviděli a kterej jsme shodně strávili na grilovacích akcích, i když teda každej na jiné, si máme co povídat, ale to vůbec neznamená, že bysme cvičení nějak flákali. Nebo takhle: my bysme s Frantou ty tendence trochu i měli, ale Vincent nás samozřejmě nenechá.

A mě ta jeho pozornost těší – a moc! – jenže zároveň jsem po tom všem, co jsem se od Franty právě dověděl, docela zmatenej. Protože… no prostě… jako vážně??? Jako vážně kluk, jako je on, chodí třikrát týdně do posilky, aby tam strávil čas s klukem, jako jsem já??? Ano, jo, já vím, life is a fairytale, a taky když se štěstí unaví, sedne si i na vola, a blábláblá, ale až takovýhle zázraky se přece nedějí, ne?!!

Čili dalších pár dnů se protoulám létem tak trochu s hlavou v oblacích, protože… jsem z toho prostě ještě pořád mimo. Mele se ve mně všechno to hezký, co cítím, když je Vincent poblíž, s jakousi nevěřícností, že by on mohl cítit v mé společnosti něco podobnýho… Zároveň ale když si dovolím si aspoň na vteřinku představit, že by to mohla být pravda, tak mnou projede pocit naprostýho nadšení… a hned vzápětí mě sevře ledová ruka strachu, ba přímo děsu, protože… no kdyby to byla fakt pravda a kdyby se mnou Vincent chtěl třeba chodit, tak… copak já bych to uměl??? Copak bych mu mohl zrovna já sehrát rovnocennýho přítele? Vždyť on… on je oproti mně úplně jinej level… Ve všem, úplně ve všem!

No a popravdě nevím, jestli Vincent třeba ten můj rostoucí zmatek nějak nevycítí, nebo jestli mu Franta dohazovač něco nenaznačí, on by toho byl úplně kliďánko schopnej – každopádně v pátek se to celý rozsekne.

Vincent to rozsekne.

Když se po tréninku sejdeme v šatně, využije Vincent toho, že Franta zůstal ještě v hale, aby tam rovnou něco poklidil – nebo tam zůstal schválně, aby nás nechal chvilku samotný? – a zatímco si ručníkem otírá čelo, jakoby nic hodí do prostoru otázku:

„Hele, Sebe, co děláš zítra? Zítra odpoledne?“

Zrovna lovím ve sportovní tašce svůj druhej ručník, ten, co je určenej do sprchy, ale ta Vincentova otázka mě zarazí v půli pohybu a na chvilku úplně zkoprním.

„Nooo,“ protáhnu, „nic… Proč?“ Dál předstírám, že mě nezajímá nic jinýho než obsah mé tašky, ale cítím, jak mi srdce buší v hrudi jako splašený… a když pootočím hlavu a loupnu po Vincovi očima, nabodnu se na jeho upřenej pohled.

Rtama i těma svýma nádhernýma očima se na mě usměje, načež mi odpoví:

„Říkal jsem si, jestli by ses třeba nechtěl projet někam na kole. Když jsi povídal, že ho máš ve sklepě… a už dlouho jsi na něm nikde nebyl… Já bych se projel rád, ale samotnýmu se mi tak úplně nechce…“

Ty zběsilý údery mýho srdce a jeho úporná snaha vyskočit mi z hrudního koše musí být přes tričko děsně vidět, a tak se k Vincentovi radši zase natočím zády, zatímco mu odbrblám odpověď:

„Když to… no, já bych ti nestačil…“ Protože jako… no tak když porovnám jeho svaly na nohách s těma mýma, tak i bez znalosti potřebných vzorečků se rychle doberu k tomu, že je schopnej ujet na jeden zátah minimálně o tisíc kilásků víc než já! No dobře, tak to trochu přeháním, ale…

„Proč myslíš?“ ozve se Vincent, z hlasu mu zní pobavení. „Hele, já tě nezvu na závod. Ani na nějakou vytrvalostní adventuru. Zvu tě na projížďku, hm?“

Bože. No. Tím tomu mýmu explozí hrozícímu srdci teda fakticky nepomáhá! Prý zvu tě… Ufff… On mě fakticky někam zve! Chce se mnou trávit čas! Franta nekecal!

Na druhou stranu toho ale Franta nakecal docela dost… a já se rozhodnu mít v tom konečně jasno. S odhodlaným nádechem se tedy k Vincentovi zase natočím čelem a zeptám se ho:

„Takže… takže jsem další Frantův kámoš v řadě, kterýho balíš?“

„Co…?“ projede Vincentovi za očima zmatek a on přemýšlivě nakrčí čelo, ale hned vzápětí se jeho tvář zase rozjasní: „Jo ty narážíš na tu bráchovu hlášku tenkrát… Víš, to je jeho oblíbená průpovídka od tý doby, co jsem mu přiznal, jak to mám. Ale ještě nikdy jsem žádnýho jeho kámoše nebalil. Asi teda i proto, že jsou všichni na holky, haha – to prostě poznáš, víš jak…“

Ehm, no jednak tak úplně nevím jak, a druhak…

„Takže na mně jsi to taky poznal? Že nejsem na holky?“

„Hmm,“ přikývne Vincent a dál mě propaluje vyčkávavým pohledem. Asi si není moc jistej, kam přesně směřuju…

„Takže mě někam zveš, protože jsem po dlouhý době první, kterej to má stejně jako ty? Nebo jak?“ snažím se v tom všem nějak zorientovat.

Vincentovi ty mý otázky ovšem v pochopení celé situace nijak nepřidávají:

„Proč…?“ pohodí zmateně hlavou a znovu se mu na čele objeví přemýšlivý vrásky. „Proč za tím hledáš takovýhle podivný důvody? Nemůžu tě někam pozvat prostě jenom proto, že seš mi sympatickej?“

Je to od něj nádherný vyznání, fakt nádherný, jenže já jsem teď bohužel zrovinka v rozpoložení, kdy… mám problém mu to uvěřit.

„Když já prostě… se k tobě přece vůbec nehodím,“ špitnu.

„A na tohle jsi přišel jak?“

„Jako vážně?“ vykulím na něj oči. „Viděl ses někdy v zrcadle? A vidíš mě?“

„A…?“ nechápe Vincent, nebo možná spíš předstírá, že pořád nechápe.

„Jaký a?“ tak trochu netrpělivě po něm vyjedu. „Vždyť jsme každej úplně jinej! Je to vidět na první pohled, že se k sobě nehodíme!“

Vincentovi po tváři přejede něco jako chápavý pousmání… Pak odhodí na zem ten ručník, co ho doteď pořád držel v ruce, dvěma rychlýma krokama zruší vzdálenost mezi náma, zlehka mi položí ruce na bedra a skloní se ke mně, aby mi mohl lípnout na rty takovou opatrnou, jemnou pusu.

Ach…

Netuším teda, jestli mi to vzdychnutí uteklo nahlas, nebo mi jenom zarezonovalo nitrem, každopádně úplně automaticky vztáhnu ruce, abych se mohl Vincenta taky dotknout, abych se o něj mohl opřít… a abych si mohl vychutnat, jak se naše dvě propocený těla o sebe opírají… a jak Vincent nádherně slaně voní sportem a… a sebou… a… Ach…

„No vidíš,“ šeptne mi Vinc do ucha a uchichtne se, „mně přijde, že se k sobě hodíme docela dost…“

„Ale…,“ hlesnu nejistě a sám nevím, co chci vlastně říct.

Vincent se ode mě o kousíček odtáhne, aby mi viděl do očí, ale dál si mě u sebe zlehka přidržuje, tak lehounce, až jsem skoro překvapenej, že jsou jeho mohutný paže schopný takových něžných dotyků.

„No pokračuj,“ vyzve mě, „zajímá mě, co z tebe ještě vypadne…“

„Vždyť to říkám pořád dokola,“ mám pocit, že líp, než už se to stalo, to podat a vysvětlit nedokážu.

Povzdychne si:

„Takže si myslíš, že kluci jako já, co choděj rádi do posilky, se musej nutně zamilovávat jenom do kluků, co taky choděj rádi do posilky? Respektive do kluků, na kterých je vidět, že rádi choděj do posilky?“

Odmlčí se, čili je mi jasný, že čeká na nějakou mou reakci.

„No,“ neznatelně trhnu ramenama, „mně to dává smysl. Vrána k vráně sedá, ne?“

„Hmm, jako neříkám, že na tom přísloví něco není. Ale prostě… Já cvičím, protože mě to baví, ne proto, abych byl obklopenej od rána do večera lidma, co vypadaj a přemýšlej stejně… Není to můj životní styl, je to prostě jenom koníček. Vezmi si třeba tvou mámu, jak jsi říkal, že ji tak baví pletení – tak copak chodí na kafe jenom s kámoškama, který taky rády pletou?“

„No,“ zamyslím se, „to ne… Vlastně spíš naopak. Nedávno u nás doma pořádala babinec a všechny ty její kámošky nadšeně áchaly, že takový nádherný svetříky by svýma gramlavýma rukama neupletly ani za milion let…“

„Tak vidíš,“ usměje se Vincent a já zavnímám, jak mě jeho dlaně začnou hřejivě hladit na bedrech. „A mě taky baví mít kolem sebe lidi, kteří jsou jiní než já, kteří mají jiný záliby, jiný názory… A třeba konkrétně s tebou je mi fajn, protože prostě… kolem sebe šíříš pohodu a… takovej klid, víš?“

„Já?!“ vyjevím se nevěřícně.

„A ne snad? Nic nehrotíš, nic nepředstíráš, na nic si nehraješ, v ničem nehledáš zbytečný problémy. A je s tebou sranda. A máš dost velkej přehled o všem možným, nejsi povrchní, nezajímáš se jenom o to, za jak dlouho ti narostou svaly, a taky jíš, na co máš chuť a kdy máš chuť, a neřešíš žádný počítání bílkovin a kalorií…“

„No…,“ vydechnu, překvapenej, že zrovna takhle mě někdo vidí. Kdybych dostal za úkol popsat pár větama sám sebe, tak pochybuju, že bych došel zrovna k takovýmu příznivýmu závěru! „Takhle pohodově na mě působíte spíš ty a Franta…“

„Vida!“ věnuje mi Vincent další ze svých úsměvů. „Takže to ze sebe vlastně vnímáme navzájem. Možná že teda v tomhle jsme ty pověstný vrány, hm?“ nabídne mi svůj pohled na věc.

Jsem najednou nějak naměkko nebo co, a tak se o Vincenta jenom opřu… a ten klid a pohodu, tu jakousi samozřejmou jednoduchost a jednoduchou samozřejmost, co z něj sálá, do sebe vstřebávám.

Pořád ještě mi to přijde trochu zvláštní. Jako jo, chápu, že já se s ním cítím uvolněně a bezpečně – když je skoro o hlavu větší a vysportovanej a starší a rozumnej a rozvážnej a zkušenej… Jak ale může něco z toho vidět a nacházet on ve mně?! Vždyť já mu svým vzezřením nebo třeba tím, že ještě nemám dostudovanou ani střední školu, nemůžu žádnej klid nebo pocit nějakýho bezpečí dodávat… Na druhou stranu jsem si ale vlastně odpověděl sám. Vincent je starší a má oproti mně víc zkušeností – a to tím pádem i s klukama… A tak už asi dobře ví, co u nich hledá, co od nich chce, co od nich potřebuje. A určitě má i dost zkušeností na to, aby poznal, jestli to, co v nich hledá, v nich opravdu je… Takže pokud mi tu teď tvrdí, že je mu se mnou dobře a příjemně a že by mě rád poznal ještě líp, tak kdo jsem já, abych mu to rozporoval?

Vincent jako kdyby čekal, až se mi hlavou doproženou všechny tyhle moje úvahy, a pak se mi tiše zeptá do vlasů:

„Takže? Chceš se se mnou zítra projet na kole? Nebo třeba podniknout něco úplně jinýho…?“

Zvednu k němu oči – a zářivě se na něj usměju.

„Jo, pojedu moc rád!“ Pak s potměšilým ušklíbnutím dodám: „Hele, ale musíme to stihnout do sedmi, než nám zavřou mou oblíbenou cukrárnu, víš… Tam bych chtěl zase vzít já tebe. Na horký maliny se šlehačkou.“

„Slyšel jsem maliny se šlehačkou?“ vlítne do šatny Franta jako velká voda… a popravdě, naše propletený sousoší ho ani nezarazí. Jenom mu tak jakože poťouchle zaškubají rty.

„A určitě jsi slyšel i to před tím. A sice že se Sebem máme rande. Takže na maliny si zajdi jindy a jinam,“ odpálkuje ho Vincent nevzrušeně, zatímco mně z toho slovíčka rande zase začne bušit srdce rychleji.

„Náhodou, myslím, že bych si jedny zasloužil,“ odvrkne Franta. „Vy dva jste mě stáli – a ještě budete stát – plno sil!“

„Zjevně ne dost. Pořád z tebe srší nějak podezřele hodně energie!“ zasměje se Vincent, načež si věnujeme takovej poslední sousošskej úsměv, aspoň prozatím poslední, pak se od sebe odtrhneme a jakoby nic pokračujeme v činnosti, které jsme se věnovali o několik minut dřív: chystání se do sprchy…

„A z tebe ne?“ zasmečuje Franta.

„Já k tomu mám důvod,“ věnuje mi Vincent jedno rychlý mrknutí.

„Já taky!“ mrkne na mě i Franta.

„Hej!“ vybuchnu smíchy. „Vy jste děsní oba, fakt! Ale tak jo. Ty maliny koupím vám oběma, domluvený?“

A jedny donesu i mamce, usmyslím si ještě.

Protože kdyby mi nesvěřila tu veledůležitou činnost, jakou odesílání zásilek bezesporu je, tak bych se s klukama nikdy nepoznal… A k tomuhle letnímu fičáku, jinak se ten obrat v mým životě o téměř sto osmdesát stupňů nazvat nedá, by nikdy nedošlo!