Stánek u hřbitova

Léta šedesátá – 1964

„Jdi si lehnout, mami, uklidíme všechno zítra.“

„Tak to na mě padlo, Marci, nevím, jestli nás nebudou pomlouvat.“

„Když budou, ať si trhnou. Většinu z těchhle příbuzných už v životě neuvidíš. Běž si odpočinout. Nanosím všechno do kuchyně a opláchnu. Zítra to umyjeme. Taky nemám na nic náladu.“

U rozloženého stolu a ještě jednoho s ubrusy a spoustou nádobí seděla žena v černých šatech a na opačném konci mladík rovněž v černém, s hnědými krátkými vlasy. Venku se zešeřilo. Hoch vstal a šel rozžat skleněný lustr nad stoly.

„Neměli jsme tuhle opičárnu vůbec dělat. Stačilo se rozloučit na hřbitově.“

„No to by nás úplně zatratili. I tak těch poznámek. Proč jsme nezvolili restauraci?“

„Prosím tě, pusť všechno z hlavy. Nenervuj se. To nejhorší máme za sebou.“

„Půjdu, vezmu si prášky na spaní. Jen, prosím tě, shrň zbytky, je vedro, ať nezasmrádnou. Dík, Marcelku.“

Hoch vstal a začal skládat prázdné talíře. Když se vrátil pro další, jeho matka už odešla. Všechno odnesl, zbytky dal do kbelíku s poklopem. Ráno je zanese kousek do domku známých, co mají slepice. Bože, to je hromada. Nakonec donesl z koupelny, kde byl plynový bojler, kbelík horké vody a dal se do umývání. Nač všechno brát dvakrát do rukou. A máma, jen ať si odpočine. Tak tyhle talíře nevyndávali ani na Vánoce. Ale teď to jinak nešlo. Jeho zrak zalétl ke kuchyňské pohovce, kde sedával a odpočíval otec. Už tam zůstane prázdno. Na druhou stranu to bylo vysvobození. Poslední rok bylo složité s ním vydržet. Neustále kouřil, pil, nebral léky. Ke konci nechtěl ani do nemocnice. Chtěl umřít doma. Marcel byl většinu dne v práci, ale maminka chodila jen na čtyři hodiny a starala se o něj. Nikdy si nestěžovala, ale viděl, jak ji všechno zmáhá. Navíc se tam občas stavovaly otcovy sestry. Ne ovšem aby něco přinesly, pomohly, jen kritizovaly, co je špatně, a vždycky očekávaly, že ještě dostanou oběd nebo večeři. Nejraději by je býval vyhodil. I dnes slyšel poznámky, jak bratr trpěl a nebylo o něj pořádně postaráno. No co, už je nemusí vidět. Myslely si, že něco zdědí. Naštěstí tady nebylo co řešit. Ještě příbory, hrnce, hodiny ukazovaly půlnoc. Ráno si pospí déle.

Jenom se opláchnul. Mám pěkně rozmočené ruce, prohlížel si je. V mysli se mu vybavil hezký mladík, kterého zahlédl ve stánku u hřbitova. Ani netušil, že tam něco takového je. V zimě je asi zavřený, nebo ne? Bokem několik stolků na stojáka. Pivo, limča z kelímku, pečená klobása, párky, obložené chlebíčky, káva, rum. To bylo asi hlavní, co se tady prodávalo. A bylo tu neustále plno. Nad stolky byla stříška z vlnitého plechu. Po pohřbu tam všichni zamířili na panáka. Fernet, becherovka, rum. Když pak za všechny platil, prohodili pár slov. Vypadal na jeho léta, zřejmě po vojně. Tmavovlásek s dlouhými řasami. Přirozený, nevtíravý, dlouhé prsty, docela jeho typ. Musel se usmát. Rok je doma a nic. Taky to nešlo někam chodit. Nemohl nechat ve všem mámu. Ovšem takový klučina má výběr. Pokud by byl jako on. Pokud. Raději nepřemýšlet. Ale mrknout se zítra může. Když tam nebude někdo jiný. Jistě se s někým střídá. Když si lehl, sáhl po ubrousku. Ten ráno spláchne. To jsem to dopracoval. Musí svůj život změnit. Do jeho zasnění se mu vtírala melodie pohřebního pochodu.

„Marcelku, tys všechno umyl? Kdy jsi šel spát?“

„Klídek, mami. Odnesu zbytky a půjdu se projít. Nečekej na mě. Na oběd je tam ještě něco v lednici. Tak si to ohřej.“

„Myslíš, že máme všechno vyřízené?“

„Jistě, neboj. Pohřebáci, hudba, farář, hřbitovní správa. Běž se taky projít. Domluvím z práce kluky a trošku to tady předěláme. Tak pá, pá.“

Vzal kbelík, sáček s vaječnými skořápkami a druhý se zbytky chleba a pečiva. Zazvonil na známé, všechno předal, odmítl zdvořile pozvání dál a vyšel k městu. Chvíli seděl na lavičce pod lípami. Když bylo po jedenácté, vyšel směrem ke hřbitovu. U stánku bylo pár domorodců. Pivo měli načepované ve vlastních krýglech. Už z dálky viděl včerejší obsluhu. Dá si klobásku, pivo. Zvolí místo u stolku na boku mimo stříšku, aby na kluka viděl. Jsem asi magor, pomyslel si, no co už teď.

„Neměl jsi včera něco v pořádku na účtu?“ ptal se chlapec s vážnou tváří.

„Kdepak, všechno bylo ok, jen jsem šel kolem, bude poledne, dal bych si klobásku, včera jsem měl na ni chuť.“

„Tak tě musím zklamat, vyprodáno. Teplé jen párky. Nebo když nespěcháš, klobásky ségra doveze do půl hoďky.“

„Nespěchám. Dám si dvě deci Frankovky.“

Dostal vinou sklenici. Usrkával a prohlížel si chlapce. Viděl z něj jen horní polovinu. Bílé tričko a zelenou zástěru.

Stoupl si trochu bokem. Nemůžu na něj tak nepokrytě civět. Od brány sem směřovala skupinka návštěvníků hřbitova.

Dali si všichni párky a pivo. Obsluhující otevřel dveře a tácky s párky jim vynesl ven ke stolkům na dřevěném podnosu.

Teď Marcel viděl, že hoch má na sobě ustříhnuté rifle, co tak tak zakrývaly obliny krásného zadečku. Docela ho to vzrušilo. Povzdechl si. Ani nesledoval čas. Najednou vyšel hoch zase dveřmi, v ruce dvojku vína.

„Promiň za čekání, to je na omluvu, Petr,“ podával mu ruku. „Nevím, kde ségra je.“

„Dík, Marcel, ale mně to nevadí, je zajímavé sledovat lidi kolem.“

Párková společnost si dala po panácích Fernetu a šinuli se dál. Přiběhla vysoká dívčina v květovaných mini šatech s velikou taškou. Už z venku volala:

„Nesu jen klobásky, kleklo auto, pak ti sem hodí zbytek, letím.“

Petr jen otevřel dveře a přebral tašku.

„Hned to bude, jsou učňovské, levnější a lepší. Mistři je hlídají, aby něco nezprasili, taky si dám jednu, mám hlad jako vlk.“

Zůstal tu přes poledne jen jeden děda, co cintal pivo. Petr jim vyndal klobásky ven. Hořčice, křen. Byly fakt skvělé.

Pustili se do hovoru.

„Střídám se tady se ségrou, rodiče mají turnusy na chatě. Tak jsme doma sami. Vzali jsme to kvůli penězům, ale dlouho nepůjde dělat dvanáctky. Večer si napustím vanu a vzpamatovávám se. Ale zase je pak volno a člověk se může věnovat koníčkům. Ryby, houby, turistika, jenže ta je lepší aspoň ve dvou. Taky sbírám od starých lidí na venkově různý pověsti. To bys nevěřil, co jich je. Co ty?“

„Skladník v Mototechně. V plechové hale, kde je teď snad padesát. Jen čekám, kdy tam něco chytne. Po práci mně všechno zabrala péče o tátu, co zemřel. Byl dlouhodobě nemocný a spíš to vzdal. Teď nebudu vědět, co s časem. Míváme delší směny a pak náhradní volno.“

„Můžeme něco zkusit spolu, pokud by ti to nevadilo, Marci? Říkají ti tak?“

„Jistě, domluvíme se na nějaký termín.“

To už se přihrnuli noví zájemci o krmi a pitivo. Marcel si vzal pivo. Dostal ho taky do sklenice. Vysoké, s květy a srdíčkem.

„To je sestřina na limonádu, doufám, že ti to srdce nevadí. Ale je lepší než z kelímků.“

Marcel se usmál, tak to se podařilo. Ještě tak získat i to skutečné srdce. Jako by mu něco říkalo že… Jenže jednou se spletl a dostal facku a kopanec. Musí domluvit společné volno. Nakonec nějaké náhradní má našetřeno. Půjde, nemůže tady zůstat, i když by chtěl. Je to rychle. Chlapec ještě vyšel s pivy a mohl se naposledy pokochat jeho svádivou prdelkou. Vrátil sklenici a domluvili se na příští pátek a sobotu, ještě se zastaví.

Když mi sám nabídl společné volno, určitě něco cítí. Možná kamarádství, přátelství. Je na co se těšit. I kdyby všechno nevyšlo. Rok vlastním životem nežil. Otec se k nim nechoval dobře, ale říkal si, jak strašné je, když člověk ví, že nemoc je nevyléčitelná, a tuší, co ho čeká. Jak by se asi choval on? Od školy, když šel do učení, na vojnu a pak rok v práci, město vůbec nezná. Určitě se za pár let změnilo.

Maminka nebyla doma. Pak slyšel hlasy z chodby.

„Byla jsem se sousedkou v knihovně. Je už v důchodě. Byla tam zajímavá přednáška o pravěku tady u nás. Bylo to velice zajímavé. Jedl jsi něco? Na večeři máme ještě kousek svíčkové, ale s rohlíky, nevadí? Chtěla jsem udělat knedlík, ale teď bych to nestihla. A od příštího měsíce už budu dělat plné hodiny. Jen abys věděl.“

„Jistě, dojíme to s rohlíky, jsem rád, že jsi šla mezi lidi.“

Nemohl se dočkat pátku. Ráno se sešli na nádraží. Kecky, plátěné kraťasy, rozhalenky s krátkým rukávem, na batohu srolovanou deku, kotlík a pro nepohodu letní větrovky. Jméno zastávky mu nic neříkalo. Taky tam byla jen stříška a cedule. Zastávka na znamení. Byli jediní, kdo vystoupil. Na všechny strany les.

„Tahle polňačka vede do vesnice. Ale půjdeme přesně naopak.“

Minuli lesní průsek, kudy vedly stožáry vysokého napětí, les se změnil na seč, ze které vystupovaly ojedinělé kameny. Pak se objevila kamenitá pláň, svažující se k jihu. Porostlá jen trávou, keři, malinami. Plná vyvrácených kořenů.

„Vichřice před pár lety vyvrátila všechny smrky. Zbyly tu jen modříny a borovice. Dřevo odtěžili a roste tu malý prales. Vyjdeme tady srnčí pěšinkou nahoru. Jsou tam skvělé maliny. I pár keřů žlutých.“

Nádherný výhled do daleka jim byl odměnou za strmý výstup. A samozřejmě maliny. Posadili se pak na velký pařez.

„Vidíš, i z těch vývratů vyrůstají nové stromky. Bylo by dobré nechat to tak. Ale kdoví, co zamýšlejí. Asi se nikomu nechce lézt po svahu. Modříny tu zůstaly jako majáky. Na podzim tam bývá spousta dutonožek. Ale je moc horko a sucho. Projdeme teď smíšeným lesem, pastvinami a polem do dalších lesů.“

Petr vyndal čutoru.

„Vinný střik, je potřeba dost pít. Tohle je jen na chuť. Zastavíme se u studánky. Vezmi si ještě malou čokoládu.“

Další les byl smíšený s ojedinělými starými buky. Pomalu řídnul, až se změnil v březový háj. Na okraji stála kaplička sv. Antonína, jednoho z prvních poustevníků.

„Tohle je Antonín Veliký, známější je jiný, z Padovy. A vedle máme studánku.“

Obestavěná kameny, s dřevěným poklopem. Chladivá voda. Petr naplnil čutoru po střiku.

Od lesa směřoval úvoz ke starým zahradám, kde se pásly ovce. Ještě kousek smrkového lesa a zlatá pole.

„Letos budou žně spíš. Bude malá pískovna, můžeme se vykoupat.“

„Tak s tím jsem nějak nepočítal, nevzal jsem si plavky,“ smál se Marcel.

„Já taky ne, tam nikdo nebude, jen pulci a my.“

Vodní nádrž byla zapuštěná v louce u lesa.

„Hned po válce se tady těžil písek, pak otevřeli novou blíž civilizaci a tady je krásné jezírko.“

Bylo zcela schované. Kolem už vyrůstal šípek a plané trnky. Tři břehy příkré a plné děr břehulí. Voda zelenomodravá.

„Malé vlaštovičky, břehule, nám tady budou štěbetat. Akorát nedávno vyvedly mladé. Jinak vidíš jen stádečka pulců v mělčí vodě. Je tady maximálně necelé dva metry. Většinou dosáhneš na dno.“

Na pozvolném břehu, kudy se písek vyvážel byla bouda, kam si dali věci a oblečení. Marcel stačil zaregistrovat slipy a pak se bál upřeně dívat, i když by bylo na co. Spíš měl problém, co bude dál. Voda příjemná. Dalo se tady slušně plavat. Délka určitě přes padesát metrů. Sem tam na okrajích už bylo vidět zelené lodyhy vrbiny, na stěnách se uchytily divizny a pár malých bříz.

„Brzy sem dotáhnou vodní rostliny ptáci. I když tady jsem nikdy ty vodní neviděl. Někdo sem nasadí ryby. Jsou tu pulci několika druhů. Zřejmě skokani, ropuchy. Blízko je les. Chvilku si sedneme, ne?“

Doplavali ke svým věcem a posadili se na kus trámu u vody.

„Je to tady skvělé, divím se, že sem nikdo nechodí.“

„Odevšad je sem daleko, většina lidí o tom neví. Ale už jsem tu jednou potkal jednu dvojičku. Docela je to rozhodilo, jak se lekli. Ale pak v pohodě.“

„Taky jsme dvojička,“ usmál se Marcel. Prostě jejich blízkost udělala své.

„Myslím, že máme víc jak lásku k přírodě. Vzpomněl jsem si na zprofanované heslo doby. Důvěřuj, ale prověřuj. To je náš případ. Naši miláčci nás proflákli. Ta krása, co vidím, je volná, nebo zadaná?“

„Nejvolnější, že by se na nás usmálo štěstí? Předpokládal jsem, že spíš někoho budeš mít. Chodí tam moře lidí.“

„Právě, že moře. Člověk si pak nevybere nic a být sám nestojí už vůbec za nic. To jistě znáš.“

„Jsou hezky nedočkaví,“ ukazoval Marcel na jejich klíny.

„Ještě je necháme vyhladovět.“

Objetí a polibek. Další.

„Hned jsem si tě všiml, když jsi platil. Myslel jsem, že nejsi z města. To se stává často. Když se objeví hezkej kluk, je odjinud.“

Líbání se pomalu přesunovalo níž. Chvílemi se mrkli za sebe.

„Myslím, že pár lidí by vidět nás nepřežilo. I když v poledne sem určitě nikdo nepřijde,“ myslel si Petr. „Můžu?“

Sklonil se do Marcelova klína. Šly na něj mdloby. Měl bych se štípnout, jestli se mi všechno nezdá. Chlapec není žádný začátečník, spíš požitkář. Ví, kdy zpomalit i přestat, aby byla hra jeho rtů co nejdelší. Ale všechno má své meze. Ještě jedno malé pohlazení uzdičky jazykem… Výkřik obrovské slasti a úlevy polekal nejbližší břehule.

Ale to už se sám skláněl. Jako by pořád nechápal, že je to pravda. Přes rok naprosto nic. Jeho rty se mazlily s okrajem naběhlého žaludu. Musel se stále ubezpečovat, že neprožívá erotický sen. Cítil Petrovo napětí a konečné uvolnění. Jo, to by mohl každý den.

„Zopákneme si vodu. Tohle je víc jak první cena ve Sportce, Marci. Nějak tomu nevěřím.“

„Já taky ne, Peťo. Předčilo to moje sny.“

Uprostřed byla malá vyvýšenina. Když si stoupli, vodu měli po prsa. To byla další výzva k líbání.

Najednou Marcel u boudy uviděl chlapce a dívku.

„Tak už tady nejsme sami.“

Petr se chvíli díval, pak začal plavat ke břehu.

„To jsou známí, Jirka a Terka.“

„Čau,“ volala na ně dvojička.

Petr vylezl nahý z vody a vítal se s nimi. Marcel ho následoval. Představili se.

„Ať se necítíte blbě,“ Jirka už shazoval rifle na ostro a stejně Terka. V momentě tu byli čtyři naháči.

„Doufáme, že ti to nevadí, Marceli. My se známe s Petrem od loňska. Párkrát jsme tady prožili víkend. Jen byl sám a bylo to naopak. My byli ve vodě, když přišel. A vidíme, že nám nelhal, když říkal, že hledá přítele.“

„Počkejte, kluci, skočím pro foťák. Kola máme za boudou.“

„Můžeš dát pak snímek za výlohu u vás v samoobsluze,“ smál se Jirka. „Já Terku políbil na návsi před obchodem, kde dělá, a většina babek, co tam seděla na lavičkách, měla málem infarkt. Tohle vidět, máme je všechny na svědomí.“

„Co máte, kluci, v plánu?“ ptala se Terka.

„Zatím nic. Jen jsme se šli vykoupat.“

„Zůstat tu s námi do neděle by vám nevadilo?“

„Určitě ne,“ přidal se Marcel.

„To ovšem nevíte, co se na vás chystá,“ culil se Jirka.

„No, máme pilku, sekerku a hřebíky. Chceme tu boudu trochu opravit. Střechu má dobrou. Seženeme okno a starý kamínka a můžeme sem jezdit i na podzim.“

„Terka to má složitý. Snažíme se nebýt ve vsi, kde mají lidi názory jak ve středověku. No vás by rovnou upálili.“

„To i lidi ve městě. Bouda spravit půjde lehce, pokud z ní nechcete Hlubokou. Jdeme do vody, né?“

Marcel si uvědomoval, že v takové situaci ještě nikdy nebyl. Jirka je docela kus. Ale nijak ho nerozhodil. Vnímá ho s Terkou. Patří k sobě. Snad to bude moct říct i o sobě s Petrem. Ve vodě se všichni pořádně vyblbli. Pak se trochu oblékli, co kdyby někdo přišel, a pustili se do boudy. Terka na malém ohništi za boudou připravovala špekáčky, co dovezli i co vzal Petr. Bouda byla postavená na tvárnicích, které ujely, a celá se nahnula. Podhrabat písek, vypodložit a srovnat latě. Pro tři chlapy hračka. Až bude mít okno a dveře. Zatím na zemi deky. Teď napadlo Marcela, že jejich večerní poprvé bude kus od Terky a Jirky? No nějak se domluví. Ještě že nepřijeli o něco spíš.

„Kluci, je hotovo.“

Každý dostal svůj prut se dvěma špekáčky a ještě je nechal pustit šťávu. Kapající mastné se pěkně vsáklo do chleba. Hořčice plnotučná i kremžská.

„Pivo bude vlažné, ale ve vodě by se jen ohřálo. A je i víno, můžu udělat kávu, kdo bude chtít. Já měla být ještě odpoledne v práci, ale má vedoucí nám fandí. Taky si zkusila nepřízeň okolí. My spolu chodili ještě před vojnou. Doma všichni prorokovali, že si tam Jirka najde jinou. Teď by nás zase nahnali do chomoutu. Prý spolu chodíme dlouho, měli bysme přemýšlet o svatbě. My máme všechno vymyšlené, ale podle sebe.“

„Nakonec víte, jak to chodí. No vy to budete mít ještě horší. Při tom nechápu, jak byste mohli ohrožovat společnost. Tady by z toho byla pěkná nudistická pláž. V NDR prý takový jsou,“ dodal Jirka.

„Kola si dáme pod okna, nebudou vadit?“

„Jistě že ne a ještě si upravíme trochu ležení. Který roh chcete?“

„To je jedno a máme pak tranzistorák, to bude dobrá zvuková kulisa,“ rozesmála se Terka. „Jo, ještě zajdeme k lesu. Vzala jsem pár igelitových větších pytlíků, naplní se listím, zaváží, kdyby tam bylo třeba klíště, a máme polštářky. Hodí se přes ně deka, nebo ručník.“

„Když budeme jen na kraji, uvidíme, kdyby sem někdo šel.“

Taky se k lesu rozběhli a naplnili pár podušek. Ještě pro vůni trs mateřídoušky.

„Nejseš z toho trochu štajf?“ smál se Petr.

„Teď už ne, ale byl to šok, jak ze sebe všechno shodili.“

„Bál ses, že se budeš muset zapojit?“

„No s Jirkou by to šlo, ale i tak mě ženská umrtvila. To mi fakt nic neříká. Ale jako kámoška je skvělá.“

Večeře byla napůl sladká. Taky káva a víno. Seděli kolem malého ohýnku a vyprávěli si. Pak zašel Petr s Marcelem do boudy. Pustili rádio Laxík. Plážoví Beach Boys, král twistu Chubby Checker.

„Vyzkoušíme listí,“ smál se Petr. „Pak zaboucháme na stěnu. Neboj, budeme mít klid.“

Nad sebe si pověsili baterku.

Oba vyndali skromnou kosmetiku a preservativy. Začali se smát.

„Tohle nemusíš,“ odsunul krabičku Petr. „Doufám, že naše milování nebude jen pár nocí. Já to tak cítím a ty?“

„Byl bych rád.“

To už si Marcel pokládal svého miláčka, obrátil ho a jeho ruce se přesvědčovaly, že ho neklame zrak. Tyhle dvě krásné půlky budou za chvíli jeho. Přejížděl obliny prsty i jazykem. Ještě víc si vychutnat předehru. Uložit do záhybů paměti všechno napětí, horečné očekávání. Přejížděl sevřenou štěrbinou, která se chvěla napětím a touhou.

Petrovo, „můžeš, pojď, prosím,“ splývalo s melodií v rádiu. Elvisovy ploužáky. Něžně ho vzal v bocích a vyzvedl si ho.

Pak zmizel pojem o čase. Zůstalo jen milování, které je zcela pohltilo.

„Proboha, snad jsme neusnuli,“ Petr zaklepal na prkno stěny.

„Střídání stráží,“ smál se Jirka.

„Jdeme do vody.“

Chlapci se pomalu nořili. Byla příjemně vlažná.

„Slyšíš, jak si břehulky povídají?“

Občasné cvrlikání z hnízd vytvářelo zvláštní atmosféru. Nad nimi srpeček měsíce, hvězdy a částečný svit z okna boudy.

„Jsme jako na jiné planetě.“

„Na krásné planetě.“

Doplavali k vyvýšenině. Objímání a polibků není nikdy dost. Po nějaké době se k nim přidali Jirka s Terezkou.

„Ti ptáčci nespí?“

„Nevím, Teri, možná si jen štěbetají ze spánku.“

Doplavali na druhý konec, kde byl z písku malý pás, a chvíli tam poseděli. Bavili se šeptem, aby nerušili břehule. Ještě přeplavat pískovnu, otřít se a konečně zalehli. Obě dvojice si vychutnávaly blízkost svých těl.

Ráno bylo slunce vysoko, ale kdo by to řešil. Po snídani, másle, paštice a kedlubně šli kluci do lesa na dřevo a ke studánce na vodu. Terka si chystala všechno na polévku a rizoto, ke klasické číně dodají konzervu s játry. Když, je chleba. Vrátili se s pár kováři a žampiony blízko potůčku, jinak nic. Na bezinkách ucho jidášovo, ale napůl suché.

„Krásně nabobtnají a bude to taková kližka,“ ukazoval Petr.

Ale bylo do polévky i rizota. Odpoledne se vystřídají na malinách. Přece jenom nechat tady bez dozoru kola by byl risk.

Sice se nikdo neobjevil ani v lese. Tento konec ničím nelákal k návštěvám. Sucho, že i maliny byly seschlé. Chvíli si po dvojicích odpočinuli, zatímco druzí zvolili vodu.

Najednou se okolo čtvrté zatáhlo. A to tak rychle, že sotva uvařili kávu. Odnášeli si ji s prvními kapkami. Na kola igelit, i když byla částečně pod střechou. Kožená sedla se nemusí namočit ani tašky pod nosiči. Začalo pěkně lít. V jednom rohu stékala stružka vody. Z dálky bylo slyšet hřmění i jak se přibližovalo. Popíjeli kávu a Terka měla několik druhů oplatek. Kávěnky, Pépéčka, Svěženky, Vafle a Tatranky. Přinesli si i pár malin a planých třešní, které byly taky polosuché a měly velikou pecku. Bouřka jako by se točila nad pískovnou. Už to vypadalo, že je konec, ale hned udeřilo někde hodně blízko v lese a pak na louce. Venku po svahu tekly nažloutlé stružky k vodě. Citelně se ochladilo, bylo třeba se trošku obléct. Jak déšť ustal, šli se vykoupat. Mezi mraky prosvítalo slunce.

„Voda dole je ještě teplejší jak horní vrstva schlazená deštěm,“ volala Terka, co se vysvlékla první.

„Máme poslední noc tady. Doufám, že se zastavíš i u nás. Žádný problém, pokud jsou rodiče v práci. A myslím, že ani pak ne. A u tebe?“

„To musím nejdřív zjistit. Máma to sice ví, ale rok jsme o tom nemluvili. Myslím, že bude spíš ráda. To ošetřování kolem táty ji velice vyčerpalo.“

Zjistili, že bydlí každý na opačném konci města. Marcel ve starší zástavbě z první republiky, Petr v domku na okraji města za kasárnami.

V neděli se rozdělili zásoby, aby se všechno dojedlo. Snídaně vejce se slaninou, oběd z několika konzerv guláš. Po obědě se ještě vykoupali, opláchli vodou ze studánky a rozloučení. Zopakují si to za čtrnáct dnů. Příští neděli je Petr v práci. Loučení bylo skutečně srdečné. Cestou na vlak natrhali do termosek maliny. Pro sestru a maminku. Taky je Marcel doma jen posypal trochu cukrem a talířky dal na stůl.

„Trošku si oslaď život, mami. Nejsou už nic moc, trošku seschlé. V týdnu vezmu kluky a odvezeme pohovku, ledničku. Mám pro tebe pěkný ušák a novou lednici. Ještě že jsem v Mototechně. Víš, jak to dnes chodí, když nemáš známé na správném místě, peníze ti nepomohou.“

Taky během týdne všechno proběhlo. V neděli se domluvili, že se Marcel zastaví na stánku. Taky vyšel asi po desáté.

Bylo horko, už se těšil na chladné pivo. Jenže už z dálky viděl, že stánek je zavřený. Petr neříkal, že by se něco takového chystalo. Když přišel blíž, byla na zavřených dřevěných okenicích cedule: „Z provozních důvodů do odvolání zavřeno.“ Nebyl sám, kdo se divil. No co dělat, zkusí zajít k Petrovi domů. Vzpomínal, jak mu líčil, kde jejich domek je.

Byla to poslední ulice ze stejných vilek. Jistě z předválečné doby. Za nimi zahrady až k lesu. Na druhé straně jen mez a pole. Cesta pak pokračovala jako polní. Předposlední vilka. Sáhl na kliku vrátek. Otevřeno. U domovních dveří zazvonil. Přišla otevřít sestra.

„Je, prosím, Petr doma? Jsem kamarád Marcel.“

„Já vím, pojďte dál. Pavla.“

Vešli do kuchyně s roletami na půl staženými.

„Posaďte se, udělám kávu. Petra včera odvezli. Večer dojela Bezpečnost. Udělali nám tady prohlídku. Musela jsem vyndat všechno z mrazáku. Máme tam jen domácí kuřata, králíky, zeleninu. Hledali uzeniny. Samozřejmě nic nenašli. Obešla jsem pár lidí. Je to velká akce, prý rozkrádačka. Udání. Vzali lidi z JZD, jatek, z Masny a obchodů Jednoty. Jenže to, co říkají, se dělá všude. Družstvo má pár prasat neevidovaných, porazí se, zpracují, prodají a všichni mají na všimné a úplatky. Jenže tady prý to nešlo pro podniky, ale obohatili se tím jednotlivci. Prostě když kradou podniky, je to v pořádku, ale jednotlivec ne. Každý říká něco jiného. Prý to má i politické pozadí. Doufám, že Petra pustí. Vím, že vždycky takové čachry odmítal. Velice dbal i na to, aby nám souhlasila pokladna a zboží. Tringelty jsme hned stahovali, aby nebyl přebytek. I když to žádné sumy nebyly. Něco dali pozůstalí po pohřbech, když se zastavili. Ale místní měli všechno na desetník. Jsem zoufalá, večer přijede máma. Doufám, že ho pustí.“

„Jistě. Je neděle, ráno vám snad víc řeknou na podniku. Teď asi nemá cenu nic dělat.“

„Víte, my jsme na sobě dost závislí. Tedy spíš já. Vdávala jsem se, ještě mi nebylo osmnáct. Nejdřív to bylo krásné, ale můj muž se najednou změnil. Začal mě psychicky i fyzicky týrat, Petr byl na vojně. Potratila jsem a naštěstí přišel rozvod. Brácha mi pomohl všechno překonat. Sám taky moc štěstí neměl. O vás mi říkal. Snad vám to vydrží. Ale on si umí vždycky poradit.“

„Dopadne to dobře, nebojte se. Jak se všechno vyšetří.“

„Ale víte, jak to chodí. Ti hlavní se z toho vyvlíknou a na někoho to hodí.“

Marcel se vracel domů. Vždyť taky měli ve skladu pár nejvíc potřebných dílů navíc. A novou velkou ledničku získal jen známostí. Tak tady funguje všechno. Nejvíc potřebných věcí je nedostatek. Podpultové hospodářství je všude. V úterý se už za ním zastavil v práci Petr.

„No vidíš, nestojí o mě. Celá bublina z několika udání splaskla. Nic se neprokázalo. Pár lidem pohrozili, ale nenašlo se nic usvědčujícího. Jen nějaké drobnosti s postihy na platech a prémiích. Líp je o tom už nepřemýšlet. Tak vyrazíme do pískovny?“

Po bouřce, co je zastihla minule, přišlo ještě pár vydatných dešťů, dalo se předpokládat, že něco poroste. Petr si zavolal s Terkou, domluvit se na proviantu. Večer zůstal Marcel u Petra. Doma nechal vzkaz, aby neměla maminka obavy. Pavla přišla utahaná a šla si lehnout. Hoši také. Ráno bylo nutné vstát chvíli před pátou. Sice se stánek otvíral od šesti, ale od půl šesté byla slušná tržba. Stavovali se lidé, co šli do práce. Sourozenci měli pokoje v podkroví. Petrův nebyl nijak velký, ale účelně zařízený. Rozkládací gauč, skříň a veliká knihovna. Pohodlná křesílka. Radio s gramofonem a spousta desek. Ještě dole, v takové pracovně, ukazoval své rybářské náčiní, jaký má stan a různé upomínky přinesené z cest.

Neponocovali. Milování bylo kratší, ale opět krásné. Ráno doprovodil Marcel přítele až ke stánku. Měl čas. Dal si párky a pivo. Čas letí a byla tu opět pískovna. Cestou nasbírali houby a začínající ostružiny. Jen u sjezdu k vodě stála šedá tisícovka.

„Že by si pořídili auto?“

„Jen aby to nebyl někdo, kdo by nám pobyt tady přijel zatrhnout.“

„Čau děcka,“ vítala je Terka. „To je auto bráchy Jirky. Přijel mě odstěhovat. Jenom to nejnutnější. Dáme trochu vínka, popovídám.“

Dole Jirka s bráchou Lukášem rozdělávali oheň.

„Nesete houby? Teri, udělej omáčku. Smetanu jsme koupili a místo knedlíků rohlíky. Prosím, prosím,“ žadonil Lukáš.

„Myslím, že bysme si ji taky dali rádi,“ usmíval se Petr a Marcel přikývl.

„K rohlíkům by byl lepší guláš, ale když chcete. Tak můžete hned krájet.“

Příchozím povyprávěla události. Doma se strašně pohádali. Když už konečně svolila, že se stejně vezmou, začali rodiče, jak to bude, kdo tam bude, tak se naštvala, že se bude vdávat ona, ne oni. Došlo to až tak daleko, že svatbu neudělají, když nebude po jejich. Tak zavolala Lukáše, sbalila si pár věcí a stěhuje se k Jirkovi.

„Dala by se domluvit svatba ve vašem městě? A šli byste nám za svědky?“

„To by určitě problém nebyl, jen se musí domluvit termín.“

„Prostě jenom my, Lukáš a vy dva.“

„Za týden pak u Jirkových rodičů, jim by to nevadilo.“

„No a slavnostní hostinu po svatbě na MNV můžeme udělat u našeho stánku. Máme tam jen samý pohřby, byla by to změna a recese.“

Všichni se rozesmáli. Omáčka byla skvělá. Lukáš odjel, užili si koupání a opalování. V pondělí Jirka jel domluvit svatbu. Vmáčkli je mezi dvě normální. Fotograf z komunálu jim udělá snímky. A hostinu Petr s Pavlou. Všechno objednají u nich na podniku. Přiveze se stůl, židle a co bude třeba. Při přípravách sourozenci sem tam něco řekli, co chystají, a místní pivní štamgasti nechali udělat dort ve tvaru chomoutu. Samozřejmě, počítali s tím, že něco kápne i pro ně. Hlavně tekutého.

Přálo i počasí, mírné mraky, žádné vedro. Chvíli než dojeli z výboru, přivezli z podniku svatební menu i s obsluhou. Taky číšníka, co pomůže i ve stánku, aby si Pavla mohla s nimi sednout. Bylo to trošku jinak. Celé to vymyslel právě Erik, kterému se Pavla líbila. Jen možnost se seznámit moc nebyla. O jejích problémech věděl. S ním se zase rozešla dívka, když byl na vojně. Měl volno, tak řekl, že zaskočí, což nikomu nevadilo, když byl z podniku. Petrovi, když ho tam viděl, bylo hned všechno jasné. Jen se smál a říkal Marcelovi:

„Možná tady budeme mít za čas další svatbu, ale myslím, že by ségra nelitovala. Je to skvělej i hezkej kluk a taky to neměl lehký. Nevadil by ani našim. Dělal tam, když byl v učňáku na praxi. Otec pořád sní, jak vezmeme jako rodina nějakou chatu. To my takový štěstí mít nebudeme.“

„Myslíš, legálně se vzít? To snad mimo antiku nebylo nikdy. A těžko bude. Lidi mají manželství zafixovaný jako muže a ženu. Jako v bibli. Teď sice náboženství je na okraji, ale tohle si ponechali i komouši. Je to stejně jen kus papíru a vidíš, jak to dopadá. A prstýnky, ty si pořídit můžeme,“ usmíval se Marcel.

„A to jsme ani spolu nechodili.“

„Jak to, po lese a v pískovně,“ rozesmáli se.

„Eriku, jsou tu jen místní u piva, chvilku se s námi posaď,“ starala se Pavla.

„Asi těžko. Míří sem tak autobus pozůstalých.“

Taky se celá skupina přivalila jak velká voda. Trochu udiveně pohlíželi na svatebčany. Vyšší, silnější a červenolící muž objednával rum, dámám griotku, limonády a pivo.

„A svatbě taky.“ Pozvedl rum. „Jeden odešel, dejž mu Pánbu lehkej odpočinek. Tak ať je druhej brzo na cestě.“

Další smuteční host fotografoval.

„To je jako z absurdního románu, svatba a pohřeb pospolu.“

Lidí se ke stánku hrnulo pořád víc.

„Tady se natáčí nějakej film?“ ptala se postarší paní s poskakující čivavou.

Do obsluhy se zapojil i Petr a Pavla. Lidí pořád přibývalo. Většina se přišla podívat, co se tady děje. A když už tady byli, dali si aspoň pivo.

„Prý, žádná svatba a hosté, máš jich tu víc jak lidí ve vaší vsi,“ smál se Petr.

„Za týden si to zopakujeme u Jirkových rodičů. Přijedete?“

„Někdo musí prodávat tady, ale pozvi ségru a Erika.“

„Oni spolu chodí?“

„Zatím ne, ale mohli by.“

Zastavila se i hlídka VB, když viděli tolik lidí. Dostali obložené chlebíčky, zákusky a kávu. Ani těm se odsud moc nechtělo. Konečně daleko po zavíračce se lidé rozešli.

„Musím pomoct Pavle s Erikem, tak měj se.“

Marcel si odnášel něco pro mámu. Pískal si do kroku a usmíval se. Takových dnů kdyby bylo víc. Zítra se zastaví. Půjdou s mámou na hřbitov. Zanést kytku, očistit hrob. Jak je život někdy zvláštní. Nebýt tátova pohřbu, nepoznal by Petra. Doma si napustil plnou vanu. V duchu viděl pískovnu a svého milence. Zavřel oči a rukou šplouchal ve vodě. Ještě chybí štěbetání břehulek. Našel si kousek místa v neutěšeném světě.

Když se vraceli ze hřbitova, zastavili se u stánku. Měl pocit, že s Petrem tam někdo je. Pavla to není ani Erik. No uvidí. Dali si klobásky, pivo a kávu. Stáli u stolku hned naproti, ale znovu už toho kluka neviděl. Asi je v části, kde nezasahuje výdejní okno. Asi se zastavil nějaký bývalý kamarád. Druhý den po práci ho to táhlo ke stánku. Jen se zastavil poblíž. Zase viděl, někdo u Petra je. Pak chvilku viděl nakrátko ostříhaného kluka. Byl tam i včera. Určitě. Ke stánku nešel, ale trochu ho nahlodávaly pochybnosti. Teď tam bude dva dny Pavla. A znovu zašel jen na protější chodník pod lipami. Zase toho kluka viděl. Hlavou se mu začaly honit různé myšlenky. Neříkal, že za ním někdo přijede. Přece nebudu žárlit, když ani nevím, o co jde. Ale zkusil tam zajít před zavíračkou. Napůl se schoval u keřů. Co proboha dělám? Měl by tam zajít. Pak je uviděl oba. Petr a kluk jejich věku. Byli většinou otočeni zády a blíž nechtěl jít. Ten neznámý měl pěknou postavu a najednou mu došlo, že má na sobě Petrovy věci. To přece není možné. Nikdy o nikom blízkém ani z rodiny nemluvil. To znamená, že tam i spí, když má oblečení. Co teď? Zajít za nimi? To by se jasně přiznal, že je špehuje. Zeptat se Pavly další den připadalo velmi uboze. Vezme si odpoledne náhradní volno a zajde k němu domů. Všechno se vysvětlí. Nebo taky ne. Svírala ho obava, že by najednou měl ztratit lásku, kterou teprve našel. Ale v nejistotě nemůže být.

Po druhé hodině se vydal k domku, kde sourozenci bydleli. Byl tady, když vyšetřovali Petra. Už viděl předposlední domek. Najednou se zarazil. Co řekne, proč přišel? Chvíli postával, až se k vrátkům přišourala babička s holí, jestli někoho hledá. Omluvil se a vyšel. Do předzahrádky otevřeno. Zazvonil. Za chvilku vyšel Petr.

„Stalo se něco? Pojď dál.“

V kuchyni seděl chlapec, kterého jen zběžně viděl. Teď si ho mohl prohlédnout. Velmi krátké vlasy, snad z vojny? Oválnější příjemný obličej, modré oči a pevný stisk ruky. Rozhodně o pár let starší.

„Olda, kdysi Petrův kamarád. Teď snad řidič hovnocucu v komunále.“

„Potřebuješ něco? Chtěli jsme se za tebou večer zastavit a zajít někam na dvojku.“

Marcel nevěděl co říct. Zastavit, to jako říct, že je konec? Díval se nepřítomně.

„Počkej, tys nás viděl?“ začal se smát. „Posaď se, ať nám nevyneseš spaní.“

„Jen jsem nevěděl…“

„Marci, netvař se tak smutně. Nic se neděje. S Oldou jsme byli před pár lety velcí kamarádi. Už od dětství. Bydlel v naší ulici. Na vojně byl u pohraničníků, zamotal se trochu do přechodu pár lidí a dostal osm let. Těsně před koncem, když už měl na ramínku civil. Po pěti letech ho pustili. Vrátil se domů, ale rodiče ho vyhodili, vlastně ani nevzali dál. Kriminálníka neznají. Má tady dělat podle bydliště v komunále, ale ještě jim nedošly všechny papíry. Tak jsem ho vzal k nám. Jen než se všechno vyřídí, ještě snad den, dva. A není teplej, jen mi pomohl, když jsem měl problémy.“

„Nevím, jestli jsem to správně pochopil, ale jsi Peťův kluk. Jsem rád, že někoho má. Tady v ulici nic nebylo jednoduchý. Bylo nás asi deset v podobných letech a moc jsme se nemuseli. Dost si vytrpěl, než se všichni rozběhli po světě. Já se ho zastal, byl jsem starší a neodsoudil ho, ani když se provalilo, že to má s holkama jinak. Nemyslel jsem si, že u něj jednou budu prosit o trochu jídla a mít kde přespat. Někde venku je velký riziko. Nějaký papíry sice mám, ale víš, jak se policajti dívají na někoho propuštěnýho z kriminálu. Aby se tam dostal znovu. Po tom netoužím. Užil jsem si dost převýchovy. A vojenskej je ještě horší.“

Konečně tíha pochybností z Marcela spadla. Petr se usmál a políbil ho. Co ho to popadlo. Myslet hned, že se někdo cpe na jeho místo. I když se ledasco semele.

„Když jsi tady, tak nemusíme nikam. Pití máme dost.“

„Já moc ne,“ Olda měl obavy. „Zítra jdu na podnik. Budu si muset zažádat i o svobodárku. Doufám, že pochopí, když mě naši vyhodili, že v parku to nepůjde. Už bych byl rád, kdyby ten blázinec skončil. Jen se všechno oddaluje.“

„Jenom vydrž. Dnes po sedmi letech, cos nebyl doma, tě už ani nikdo nepozná. A neseděls za nic, za co by ses měl stydět.“

Povídalo se, trochu popilo.

„Doufám, zůstaneš?“ ptal se Petr.

Ještě poseděli s Pavlou. Olda spal v pokoji. Kluci si vlezli do vany.

„Promiň, Peťo, jsem vůl, když jsem si myslel, že je to někdo třeba z minula.“

„No, z minula je, ale i kdyby se něco mezi náma stalo, řekl bych to hned. I takovým vztahem jsem si prošel. Nakonec vždycky pravda vyleze na povrch a trpí s tím všichni.“

„Lechtáš mě, prsty na nohách mám nejcitlivější.“

„Tady jsi taky lechtivý?“

Pokrčená Petrova noha vklouzla do partnerova klína, aby ho po chvíli nahradila hlava s lačnými ústy.

„Musím se přesvědčit, že tě pořád mám,“ culil se Marcel, když si lehali.

„Máme se vzájemně. Jo, už tě mám,“ párkrát povzdechl. „Ještě kousek. Nirvána.“

Nakonec všechno dopadlo dobře.

„Pavla byla s Erikem na opakované svatbě u Jirkových rodičů a začali spolu chodit. Olda dostal místo na svobodárce. Hned pověděl svému spolubydlícímu, že byl v kriminále a za co seděl. Ten řekl, že ho spíš obdivuje. No a my si uděláme rozlučku s létem v pískovně, co ty na to? Staví se pro nás Jirka s Terkou autem.“

Jejich bouda měla okno, dveře a kamínka. Taky stolek a židle.

„Snad všechno vydrží. Zamykat je zbytečné, to by někdo urazil zámek nebo rozbil okno. Jsou to věci, co lidi dávali do sběru. Tuhle starou pánev, kotlík a konvičku snad taky nikdo nevezme.“

„Tak to je luxus, ale něco tady chybí. Břehulky odletěly. Ve vodě už taky delší čas nejsou pulci.“

„Rozprchli se jako žáby po lese, zato je tady pár kuněk, ty si můžou s námi dát padesátku.“

„Ještě to půjde,“ kontroloval vodu Marcel.

Oblečení bylo rychle dole a čtyři naháči vyrazili k vodě.

„To je možná naposledy letos, co se koupeme.“

„Pokud voda nezamrzne,“ smál se Petr. „My máme z rána ve stánku taky kosu. Než se vytopí takovejma spirálama.“

„Ale zajet sem můžeme, když jsou tu kamna. Jen nanosíme dřevo z lesa.“

„Ještě jsou ostružiny a houby.“

Večer seděli kluci u venkovního ohně.

„Teď už to mají jako manželskou povinnost,“ smál se Petr.

„Myslíš, že je v tom rozdíl?“

„Můžeme se zeptat. A my? Přijedou naši na dýl, tak bych tě měl představit. Jsou na tebe zvědaví.“

„Budu se červenat a stydět.“

„Já byl taky v rozpacích, nikdy jsi nemluvil, jak se na nás dívá tvá máma. Brala to, jako bysme spolu byli odedávna.“

„Máme štěstí, dost často rodiče v tomhle dětem nerozumí.“

„Co bys řekl na to vzít nějakou horskou chatu? Dnes bysme na to měli. Naši, Pavla s Erikem a my dva.“

„Jenže já nejsem kuchař a talíře bych nosil po jednom.“

„Je tam plno jiné práce.“

„Jednou jsem doma opravoval zásuvku a vyletěly pojistky až na sloupu.“

„Jako prodavač bys mohl dělat papíry.“

„Já se vidím tak v kotelně.“

„No vidíš, na to jsme zapomněli. Taky mazat lyže, jezdit s dodávkou. No něco se najde. A mohl bys tam vzít i mámu.“

„My se domlouváme jako před svatbou,“ smál se Marcel.

„Takovou tajnou pro sebe by nebyl problém.“

Uslyšeli zaklepání na stěnu.

„Střídačka, no jdeme na to.“

„Máte tam chlapci horký čaj a bábovku.“

„Díky, kdyby vám u ohně bylo zima, tak klidně pojďte dovnitř. My se nestydíme,“ zval je Petr.

„To my taky ne. Nakonec se už známe a v milování až takovej rozdíl nebude,“ usmívala se Terka.

Seděli u čaje a ohřívali si ruce na hrníčcích.

„Seš studenej,“ pohladil Marcel Petra po tváři.

„Je tady krásně. I když je všechno až směšně obyčejný. Člověk k lásce nemusí mít kdoví co.“

„Něco přece jen, toho druhýho. Nám se těžko hledá. Tak ať nás stále chrání bohyně Náhoda.

Venkovní oheň dohořel. Všichni už byli stuleni v dekách.

V šepotu byla jen slyšet slovíčka tak prostá.

„Miluju tě.“