Z druhého břehu

Občas, když se sejde parta lidí z naší komunity, vynoří se vzpomínky, jak naši rodiče reagovali na to, že "to" máme hozené do protisměru. Tohle je pro změnu vzpomínka mého kolegy, který se musel vyrovnat s tím, že jeho otec má přítele.

"Jak dlouho už to víš?!" vyhrkl na mě skoro nazlobeně.

"Dlouho. Koukni…"

"Jak dlouho!"

"No, vlastně ještě než jsi k nám nastoupil. Znám někoho, kdo zná Toma, a tak se mi to doneslo ještě za tepla."

"A to jsi to v práci nikomu za celý ty tři roky neřekl?"

"Jistě, že ne, co si myslíš? Mimo to, vím, že ze začátku to pro tebe nebylo lehký, tak proč tě ještě vytáčet."

"Jak to myslíš, že ze začátku?"

"Tom mi řekl, jak těžko ses s tím smiřoval."

Konečně se usměje.

"Slabý slovo. A řekl ti taky, jak jsem je načapal u nás doma?"

"Jenom, že to bylo neplánovaný. Bez detailů."

"No ještě aby… Můžu ti říct, že to byl šok jak prase, dneska by se možná řeklo, že trauma. Tehdy máma na tátu poprvé ječela tak, že nám málem opadala omítka. Ne kvůli Tomášovi, ale kvůli tomu, že jedině kretén si domů dovede pichnu, a ani není schopnej otočit klíčem ve dveřích do ložnice. Její slova."

"Tak zamknout se asi mohli, když věděli, že jsi…"

"No to je právě ta prdel, že nevěděli. Chceš to slyšet? Můžeme si támhle zajít na něco malýho a pokecáme."

Popravdě, moje zvědavost už se napínala jak guma, takže jsme šli. A já si vyslechl tenhle příběh:

Dávali tenkrát v televizi nějaký horor, už nevím, jak se to jmenovalo, ale v podstatě šlo o to, že Indiáni na obranu před vojákama chytali jaguáry, šaman je očaroval a ti jaguáři zabíjeli ty vojáky. Dokonalá zbraň. Jednoho ale ten jaguár nezabil, jenom poškrábal a on se potom měnil večer v příšeru a dál si to asi domyslíš. Máma řekla, že to není nic pro děti, táta řekl, že v šestnácti už nejsem mimino, ale jestli zítra zachrápu do školy, on mě teda nikam neveze a místo omluvenky napíše učitelce, že tělesné tresty povoleny.

Mamina se odebrala spát, protože ona se u hororů bojí, a my se s tátou v pohodě dokoukali, pro jistotu jsme zkontrolovali, jestli se čabajka v lednici nekazí a šli jsme spát.

Ráno jsem zaklapnul budík s tím, že ještě chvilku, a vzbudil jsem se v deset. Klasika. Volat mámě do práce, to jsem neriskoval, ale otec občas pracoval z domu, dělal si nějaké papíry pro firmu, tak to asi doma měl pohodlnější. Vyšel jsem na chodbu, že jako zaklepu na pracovnu, a pokud neklapne ta omluvenka, vysomruju aspoň na taxík, když jsem uslyšel z ložnice, že páni rodiče jsou akorát ve víru vášně. Tak to asi nic.

Vrátil jsem se k sobě a jen tak kouknul z okna na ulici. Naše auto bylo pryč, takže máma byla v práci. U baráku stálo cizí auto… Chvilku trvalo, než mi to doteklo – táta má v ložnici nějakou ženskou!

Jako jo, věděl jsem, že rodiče spolu spíš bydlí, než že by spolu žili, ale nikdy se nehádali, minimálně ne přede mnou a já měl vždycky pocit, že jsou spíš kámoši než manželé. Ale moc jsem to neřešil, bylo mi šestnáct, měl jsem oba rád, polovina spolužáků měla rozvedené rodiče, můj nejlepší kámoš občas říkal, že když je u fotra na víkend, stihnou se tam vystřídat i tři ženský. Takže mi přišlo, že u nás ještě dobrý.

A najednou… Asi si myslel, že jsem ve škole, tak si přitáhl kočku. Dostal jsem vztek, asi za mámu, já nevím. Prostě jsem neuvažoval, otevřel dveře a do ložnice jsem vlítnul.

Táta klečel na posteli, přirážel jak na čelní ražbě, držel ji za boky a narážel na sebe a ta holka hekala jak v posledním tažení. Měla krásný dlouhý vlasy, tak zvláštně rozhozený po polštáři, napadlo mi, co asi řekne máma, až tam ty její vlasy najde. A pak mě něco zarazilo, v první moment mi ani nedošlo co. Až po chvilce. Ta holka byla plochá jak žehlicí prkno a zarostlá. A "tam dole" se jí míhalo něco, čím ženský obvykle nedisponují…

CHLAP! MŮJ TÁTA KURVA PÍCHÁ CHLAPA!!!

Byli tak zaujatí tím, co dělali, že si mě v první moment nevšimli, takže jsem měl čas se vzpamatovat a ujistit se, že nemám vlčí mlhu. Pak jsem vylítl, bouchl dveřma, zavřel se na hajzlu a brečel snad dvě hodiny.

Otec na mě klepal, volal, domlouval, prosil, vysvětloval, no zkrátka dělal, co uměl. Já neříkal nic, protože jsem byl v takovým šoku, že jsem ani mluvit nemohl. A když už jsem zase mohl, tak ze mě padaly takový sračky, že se za to stydím ještě dneska. Nakonec to vzdal, zavolal mámě a šel dolů do kuchyně. Využil jsem to k přesunu do pokojíku, zamkl se a jen tupě zíral do zdi. Uvědomil jsem si totiž další zásadní věc. Máma to nepochybně věděla, začalo mi docházet, že otec občas v noci nebyl doma, občas chodil telefonovat ven, i když jinak všechno vyřizoval před mámou. Ona to věděla, celou tu dobu to věděla a oba ze mě dělali kreténa a hráli si na šťastnou rodinku. A já jim to žral, chlubil jsem se ve škole, jaké mám super rodiče. Možná i ona někoho má, možná místo do práce jela za nějakým nabíječem.

Když máma přijela, pootevřel jsem dveře, abych slyšel, co si budou říkat.

V podstatě tátovi vynadala za to, že si nedal pozor, nekoukl se, jestli jsem ve škole, ale rovnou to vzali přes postel. Nevyčetla mu, že se dal na chlapy, nevyčetla mu, že ho brousil v jejich manželské posteli, vyčetla mu, že když už si ho musí vodit domů, nechal se u toho chytit. No super, fakt!

Týden jsem trucoval, odmítal jsem chodit do školy, zacpával jsem si uši, když máma do mě hučela, jak mám skvělýho tátu, jak kvůli mně zůstal doma, abych měl doma chlapa. Chlapa? Co je to za chlapa, když dělá takovýhle prasárny? Ještě minulý týden jsem je viděl, jak si povídali, jak táta hladil mámu po vlasech a říkal, jak jí sluší ty nový šaty. A pak mám poslouchat, že některé věci jsou silnější než on? Vlastně jsem si ani moc nevybavoval, jak ta "věc" vypadala, jediný, co mi utkvělo v paměti, bylo to světlý háro a to jak mu lítalo příro. A na to bych teda raději zapomněl, to ti řeknu.

Nakonec to vyřešili, asi nejlíp jak mohli. Táta se sbalil a odstěhoval se. K němu.

Já brečel potají, máma se to ani nesnažila zakrýt. Prostě řekla, že jí po něm je strašně smutno a nemíní hrát divadlo. Takže v tomhle období jsem byl úspěšně naštvaný na oba a dával jsem jim to kvalitně vyžrat.

Dokud jsem byl hnusný na ně dva, rodiče to brali a čekali, kdy se vzpamatuju. Když jsem ale začal flákat učení, máma mě postavila před rychlou volbu. Buďto se zase začnu učit, nebo půjde do školy a třídní řekne, jak to mám doma. Aby prý měla pochopení. Bylo mi jasný, že do druhého dne to bude vědět celá sborovna, a to jediný bych asi nepřežil. Takže jsem si vybral tu první variantu.

Odmítal jsem k tátovi chodit, odmítal jsem s ním mluvit. Když mi máma řekla, že si mám představit, jak by mi bylo, kdybych se zamiloval do kluka, a oni na mě byli takoví, řekl jsem, že já jsem normální a nic takového u mě nehrozí. A teď díky nim už nehrozí ani holka, protože která by asi tak chodila s někým jako já?

Časem jsem s tátou mluvit musel, protože jsem potřeboval pomoct s matematikou. Ale chodil on k nám. Jakékoliv zmínky o Tomovi jsem obvykle utnul ihned, jak mi došlo, o kom je řeč. A pokud už jsem o něm něco říct musel, s oblibou jsem říkal: ta věc. Otce to vytáčelo, ale tvářil se, že z nás dvou on bude ten, kdo tuhle bitvu vyhraje.

Nevyhraješ, netěš se.

Bezděčně jsem ale o Tomovi začal sbírat různé střípky. Máma mi řekla, že táta si sice občas odskočil, ale pak zase pěkně přišel domů a udržoval rodinný krb. No a pak potkal Toma a bylo to.

"Koukni, zase to bylo lepší, než kdyby byl pokaždý s někým jiným, tak jasně, že mi nebylo úplně jedno, co dělá, a bála jsem se, aby nepřitáhl nějakýho nezvanýho hosta," řekla jednou máma rezignovaně.

A tak jsem občas musel vyslechnout, že pracuje v divadle, že má siamskou kočku, že se s ním rodiče přestali stýkat. Jednou jsem se schválně poflakoval okolo divadla v době, kdy jsem náhodou od táty věděl, že mu končí zkouška. Nevím, jestli mě poznal, ale já jeho okamžitě.

"Co čumíš, úchyle?" štěkl jsem poté, co se na mě udiveně podíval, protože jsem mu schválně vlezl do cesty. A neopomněl jsem ho nazvat teplou kurvou.

"Promiň," řekl, hodil myšku a šel dál, jako by se nechumelilo.

Napadlo mi, že bude žalovat tátovi, ale nic se nedělo, tak si to možná raději nechal pro sebe.

Když už nebylo zbytí a já musel k tátovi kvůli matematice jít domů, vydupal jsem si, že tam Tomáš nebude.

"A když bude pršet? Nebo bude třeba nemocný?" zeptal se otec.

"Tak mi dáš vědět a já nepřijdu. Prostě to nechci vidět a konec!"

"Tak jo," řekl rezignovaně. Dodnes nepochopím, že mi tehdy nedal přes hubu. A takhle jsme to vedli až do konce školy. 

Jednoho krásného dne u nás někdo zazvonil, u branky stála taková divná ženská a stejně divným, afektovaným hlasem řekla, že by potřebovala mluvit s mámou. Odbyl jsem ji hláškou, že jehovisty střílím, agenty s teplou vodou vyhazuju a podomní dealery mám zakázáno pouštět. Začala ječet, ať jí okamžitě otevřu, nebo se nezná. Popřál jsem jí hodně štěstí a chtěl zavřít dveře. Ale to se už vynořila máma a ptala se, co se děje.

"Nevím, nějaká potrhlá hysterka, asi se spletla."

To už ta ženská lomcovala brankou a vypadalo to, že ještě chvilku a ona se ji pokusí přeskočit. Fyzičku na to měla. Začala na mámu pokřikovat příjmení nějakého chlapa.

"Ty jsi jí přebrala manžílka?" Nevím proč, ale přišlo mi to vtipný. A hlavně mimo realitu.

"Kéž by," vzdychla máma, "to je Tomášova matka."

"Jakýho…, jo aha. A proč sakra leze sem?" vyjevil jsem se.

"Obávám se, že to se brzy dozvíme," pravila matka odevzdaně a tu fúrii pustila.

Za normálních okolností bych šel k sobě, ale ta baba mi přišla tak trhlá, že jsem raději zůstal s nimi v kuchyni.

Tomášova matka chvílemi skoro brečela, chvílemi skoro prosila, chvílemi mluvila skoro rozumně.

V podstatě šlo o to, že jejího jediného vymodleného synáčka, kterého ona opatrovala jako oko v hlavě, dostal do svých spárů úchyl pedofilní (náš táta) a Tomáš, jak byl nezkušený a nic nevěděl o zlých lidech, o úchylech zvlášť, mu naletěl. Sedl mu na lep jako ptáček a začal s ním…, začal. Mohl jít do Prahy, nabízeli mu roli v muzikálu, ale on zůstal tady kvůli tomu zvrácenému úchylovi, který mu nasadil do hlavy, že se mu to vlastně líbí, že je to jeho nápad. A její nezkušený synáček ho poslechl jak bulík, odstěhoval se a mimo to, všude hlásá, že ještě nikdy nebyl tak šťastný, což mu určitě ten úchyl nasadil do hlavy, on sám by takovou blbost v životě z pusy nevypustil.

Pak doslova padla před mámou na kolena a prosila ji, ať s tím člověkem proboha promluví, ať pro ni něco udělá, aby to skončilo, syn se jí vrátil domů a žil jako všichni ostatní. Ona už mu našla takovou hodnou holku, je trochu jednodušší, ale bude ho mít ráda, to ona cítí.

Máma na ni koukala jak na zjevení svatýho Jana a pak řekla, že pokud je jí známo, má Tom pětadvacet, tak jakej je náš táta proboha pedofil.

A ta hysterka zase, že Tomášek to, Tomášek ono, že je takový nezkušený, nezkažený a furt dokola.

Hele, já ti něco řeknu, když se tak od mýho otce nechal ládovat, přišel mi zkušenej až moc.

Máma udělala to jediný rozumný, co mohla, vymetla ji a řekla, že brečí sice dobře, leč na špatným hrobě.

"Tak tuhle tchýni teda tátovi přeju," řekl jsem pomstychtivě.

"Asi jsem právě toho kluka pochopila," řekla máma zamyšleně.

Kecal bych, kdybych tvrdil, že hned potom se to všechno urovnalo. Ale jednoho dne jsem k tátovi přišel v době, kdy byli oba doma. Po zazvonění mi přišel otevřít Tom.

"Můžu dál?"

"Víš, že kdykoliv," řekl a rovnou sáhl po kabátu. Už byl chudák vycvičený.

"Byla u nás tvoje máma."

"Ježiši! Mám se jít rovnou zastřelit?"

"Ty máš pušku?" zajímal jsem se, protože mi naskočilo, že táta s ním občas jezdil střílet. Ale nijak jsem se o to nezajímal, protože veškeré info o jeho životě mi šlo jedním uchem sem a druhým ven.

"To ne, ale mám luk. Sportovní, s tím se musí umět. Kdybys třeba chtěl, ukázal bych ti ho. Nebo kdybys chtěl, můžeš si taky zastřílet, vzal bych tě s sebou a půjčím ti luk."

"Chtěl, díky," vylítlo ze mě.

No a tak jsem se s tím postupně nějak smířil. Moc to nikde nevykládám, ale už se ani nestydím. Ne snad, že bysme jezdili všichni čtyři na dovolenou, ale párkrát už jsme se sešli. Narozky, Vánoce a tak.

Pak se na mně zaraženě podíval.

"Když znáš někoho, kdo zná Toma… ty taky… to jsi to?"

"Hádej. Proč myslíš, že mi říkají divnočlověk?"

"Svět je malý," zamluvil to a široce se usmál.

Takže nějak takhle vypadá pohled z druhého břehu.