Na scestí

Léta padesátá – 1951

Kam jsi mne, lásko, zavedla? A jsi vůbec láskou? Chutnáš po pelyňku, nebyla jsi andělikou, ale bolehlavem. Vypít do dna ten pohár, jenž podán byl Sokratovi? Trny tvé nebyly ukryty pod vonnými květy, jen bodláčí, ne růže. Co rozervalo šat můj i srdce. Nechala jsi krev mou prýštit z ran. Nestala jsi se utěšitelkou, vzdálenou nadějí. Teď točíš se jak korouhvička do všech směrů. Vyber si, vyber, když každá cesta je zmar.

Lavička s jedním nalomeným prknem se krčila na nábřeží. Lepivá šťáva z výkalů mšic na staré lípě vytvářela na oprýskaném dřevu vrstevnicové mapy. Vůbec nelákala k posezení. A koho taky? Pošmourné letní dny na konci prázdnin nahradí ještě pošmournější podzim. Hořce nasládlá pěna bude vyvěrat z kanálu cukrovaru a stane se příčinou nafouklých rybích mrtvol. Jejich bílá břicha jako každoročně zaplní řeku. Dole pod městem, kde začínají louky, je budou rybáři na loďkách chytat do čeřenů a pak pohřbívat do vykopaných příkopů. A z jara vysazovat novou násadu. Každý rok se slibuje náprava a každý rok je to stejné.

To všechno se honilo hlavou mladíkovi, který vyndal ubrousek, rozprostřel ho v místě, kde lavička vypadala pevně, a pomalu se posadil. Jeho zrak bloudil po korunách starých stromů v zámecké zahradě na druhém břehu. Tam byl šťastný. Hodiny prochozené s těmi nejhezčími pocity. Letmé dotyky, když byli sami, polibky v altánku nebo v malé kolonádě. Svíčky a dvě deci v kavárničce u zámku. Tiché našlapování na schodech a postel v podkroví. Pak nic než jejich láska. Láska, co spalovala vše kolem svou vášní. Spalovala a spálila.

Ruce položil na kolena. Zase měl pocit děsivého prázdna. Prohlížel si je jako něco cizího, co k němu nepatřilo. Byly to ony, žádné jiné, co otočily kohoutky na plynovém vařiči. Co napsaly pár slov. Co svíraly železnou mříž. Tam z poschodí, kdyby… První měsíc ho pořád někdo hlídal. Nejraději sedával venku na zahradě. V mírném stínu sladkých jeřabin. Sladkých? Byly nahořkle trpké. Všechno bylo nahořklé. I bílá káva z melty a černý čaj. Po silnici za jeho zády projelo občas auto, pak s troubením motorák před dvěma přejezdy. Slyšel hvizd výpravčího z nedalekého nádraží. Několik týdnů a silnici opanuje nebývalý provoz. Auta, traktory, povozy tažené koňmi i kravkami, posunované vagony. Všichni budou od poloviny září vozit řepu. Ale kampaň už začíná od pondělí. Všechno se musí připravit. Už se byl ubytovat. Mimo stálé zaměstnance nastoupí sezónní dělníci na neodborné práce. Jeho odbornost?

Usmál se. Byl to smích? Spíš zkroucená grimasa. Jde ještě něco ztratit víc? Po roce ho s obavami pustili mezi lidi. V léčebně byl větší komfort. Čtyři postele, veliké okno s mříží, stolek a židle. Tři… co vlastně? Pacienti? Prostě magoři. Každý žil ve svém uzavřeném světě. A možná byl v něm šťastný. Jeho svět měl zemřít s ním. Sousedka cítila plyn a… Měl ještě pocit, že říká:

„Proboha, pane učiteli, proč, proč?“ Pak viděl bílý strop. Ruce i nohy měl připoutané popruhy.

„Jste pan Boleslav Sedlář? Stačí přikývnutí.“

Viděl staršího muže v bílém plášti se silnými brýlemi. Nechtěl nic vnímat, nechtěl mluvit. Zavřel oči. Propadl se do beznaděje. Když je pak otevřel, měl vedle postele pojízdnou hrazdičku s připevněnou sklenicí a hadičku vedoucí ke kanyle na ruce. U postele stál mladý ošetřovatel, zřejmě v jeho letech. Kdysi by řekl hezký, zajímavý brunet, ale tehdy nebyl schopný nic takového vnímat.

„Žádné obavy, jste z nejhoršího venku, Bolku. Když budete cokoliv potřebovat, tady je zvonek. Odpočívejte. Já jsem Dan.“

Ze záhlaví postele mu vsunul do ruky dřevěný váleček se zapuštěným knoflíkem. Porovnal šňůru. Usmál se a odešel. Pak bylo ráno, pociťoval potřebu jít na záchod. Neměl v úmyslu s někým mluvit. Ale přece se nemůže podělat a ležet v tom. Zmáčkl zvonek. Přišel ošetřovatel k padesátce. Takový hromotluk. Jen špitl, že chce na toaletu.

„Jistě, ale žádný vylomeniny mladej, jasný?“

Odepjal popruhy, podepřel ho. Vyšli na chodbu.

Oklepal se, po řece plulo pár divokých kachen. Za chvíli budou hony. Kdysi mívali od známého obchodníka zajíce a bažanty. Byl na škole a těšil se jednou za čtrnáct dnů nebo za tři týdny domů. Domů, to slovo už nezná. Dali mu jasně najevo, jak pošpinil čest jejich rodiny. Sebevražda a navíc kvůli muži, to se neslučovalo s jejich morálkou. Byl vyvrhel, odpad lidské společnosti. Rodiče zařídili, že ho nevzali zpět do školy. Původně mu domlouval ředitel místo ve vedlejším městě. Ale otec se postaral. V léčebně mu navrhli, že by tam mohl dělat art terapeuta. Dálkově si doplnit vzdělání. Jenže to by si pořád připadal, že je tam pacientem. Prostředí by mu připomínalo, co chtěl zapomenout. Tady bude u lopaty. Denně dvanáctky, praští sebou na kavalec a všechno zaspí. Něco si musí najít. Rajbuje se kolikrát až do konce ledna. A možná by tady byla práce i pak. Kdoví, je plno změn. Neměl zrovna nejlepší původ. Taky by ho mohli ze školy vyhodit. Je zoufalá doba a plno lidí si jde vzájemně po krku. V léčebně se ho to až tolik nedotýkalo. A tady mu lopatu nikdo nevezme. Rozhlédl se po řece, vstal a vyšel kus k nádraží. Závodní kantýna zatím nefunguje. V obchodě u nádraží si koupí chleba a salám. Ještě se přesvědčil, má-li u sebe potravinové lístky.

„Ahoj, Tonda. Vidím, že ses už zabydlel,“ natahoval k němu pravačku muž s částečně prošedivělými vlasy. Docela vazba. Taky jeho stisk byl jako ve svěráku.

„Bolek, přišel jsem ráno, tak jsem si zabral horní palandu u kamen.“

„Nebude vadit, když si vezmu místo pod tebou?“

„Jistě že ne. Ani nevím, jak to tady chodí. Jen mi řekli, že jsme rozdělení podle směn. Na dveřích jsou naše jména.“

„Já sem jezdím už přes deset let. Dělám jinak v lese při sázení, svozech. No co se dá. Je to makačka, ale jak kde. Hlavně nějaká koruna. Vydělá se tu, ale chlapi dost chlastají. Některým to vyjde tak na chlast, žrádlo a cigarety. Co děláš jinak?“

Bolek se toho polekal, ale radši řekne pravdu. Tedy tak napůl.

„Mám to trochu složitý. Učil jsem výtvarnou výchovu. Prostě jsem se dostal na psychyatrii a doporučili mi dělat rukama než hlavou.“

„To bych nemohl dělat. Děcka jsou prevíti. Já jsem celej rok venku. I tady jsem na pračce. Když pak mrzne, málokdo tam vydrží. Chce to dvoje jégrovky, pogumovanej vaťák a pleskačku rumu nebo slivovice. Dobrý rukavice a ušanku. Něco se fasuje. Gumový filcáky, zástěra a do bot onuce. Možná budeme dělat spolu. Můj parťák už byl důchodce a skončil. Vidím, že si neseš celý chleba. Zítra už bude kantýna, nenechal bys mně půlku?“

„Jistě, mám i salám.“

„Přidám špek a sádlo a kus oharka.“

Oba se zasmáli. Jistě, místní starousedlíci měli vlastní nářečí. Na Marka, saž oharka. Tak toho bude za půl roku. Okurky miloval v každé podobě. Nejdřív byly kvašáky v dřevěných soudcích, pak sladkokyselé rovněž v puténkách nebo v pětilitrových sklenicích. Nahoře plaval kopr, vinný a višňový list. Dole cibule, česnek a křen.

„Od zítřka pojede jen denní. Budeme uklízet rybníčky a plac na skládku, plavící kanály. Hlínu zas vyvezli na pole, kamení do škarpy. Z jara se už opravilo, co bylo poškozený, teď se všechno vyčistí a opláchne. Skočíme do skladu pro rádio a vařič. Je tady sice kuchyňka vedle šaten a sprch. To ti už ukazovali, né?“

„Jo, už mám i nafasováno.“

„Do loňska tady byly jen slamníky. Ale v zimě je tady teplo. Když se ty velký kamna nasypou koksem, vydrží hřát dva dny. A koks tu je ve vápence. Dáme po štamprli slivovice, né?“

Během odpoledne a večera dorazilo dalších šest obyvatel jejich cimry. Většina tady byla už loni a s Tondou se znali. Bolka se na nic nevyptávali, jen připíjení zvládl tak tak. Všichni vybalili zásoby z domu. To, co se nekazí, suchý salám, uzené ve sklenicích, a hlavně špek. Jak říkal Tonda, ten člověka zahřeje, promaže, aby pak mohl spolykat polední oběd. Sice se tady až tak špatně nevaří, ale polívka je samý maggi, knedlíky samá díra a omáčky mají všechny stejnou chuť. Prostě klohňa. A v kantýně má hlavně pivo a rum. Na hlad klobásku nebo konzervu, na kašel Hašlerky.

Sprchy byly jen vybetonované s odtokovým korýtkem. U umyvadel plechový žlab a zrcadla. Skoro jako na vojně. Ráno se vstává v pět, tak nikdo moc neponocoval. Bolek si vylezl na horní palandu. Všechno už utichlo, jen nemohl usnout. Zítra se ukáže, jak bude zvládat práci a soužití s ostatními. Tonda mu připadal jako spíš pohodář. Na nic si nijak nestěžoval. Doma žije se starými rodiči a invalidní sestrou. Ta aspoň uvaří a zvládne všechno kolem domu. On je prý jen oslík, co se otřepává. Akorát nevládne žádnými kouzly a musí na pár korun pořádně makat.

Ráno se uvařila do veliké konvice melta, všichni pojedli, co si vezli z domu. Tonda měl pravdu. Dali ho k němu. Budou čistit rybníčky. Chtějí sem dát malý dopravník, ale nějaký traktorista se Stalincem vyrval veliký kus kabelu. Takže zatím kolečko a růčo. Usazovací rybníčky byly čtyři, zhruba vybrané nakladačem. Teď jen vybrat zbytky a vypláchnout hadicí. Bolek skočil pro pivo a Tondovi ještě pro cigarety.

„Ukaž, hned si dám jednu dělnickou, jak říká můj jmenovec Zápotonda. Bez cíga v hubě ho neuvidíš. Kléma zase má kanál a bafá. Co ty, nezapálíš si jednu proti nepříteli?“

„Ne, nic mně to neříká.“

„Vidím, do pití se taky moc nehrneš, co budeš dělat s prachama?“ smál se Tonda a rozbaloval desítku Partyzánek.

Oběd, nudlová polévka, vepřové na pepři, brambor. Odpoledne spravili kabel. S dopravníkem byla práce hračka. Udělali skoro celý rybníček.

„Musíme ubrat, tady nejsme ve Svazu. Tam můžou plán plnit na dvě stě procent. My se budeme šetřit. Pořádná makačka začne, až začnou vozit řepu. Na večeře chodíme do hospody. Je to kousek. Taky jí říkají U cukrovaru. Znáš to tam?“

„Ani nevím, že něco takového existuje. Zámoraví neznám.“

Hospoda U cukrovaru byla zcela závislá na řepné kampani. To měli i kuchaře. Mimo ni byla jen putykou, čtverkou. Výčepní roznášel pivo pár místním, ohřál párek, klobásu, ukrojil sekanou nebo tlačenku a pak vše zkasíroval. Střídali se dva bráchové. Nápor začne po týdnu. Zatím nevařili. Chlapi, co sem zašli na večeři, si dali lečo s klobásou, ohřáté z konzervy. Klobásku jim tam ještě Jura přikrájel. A taky doklepl vajíčko. Pár točených piv a panáků rumu.

„Bude letos vařit Muca?“ ptali se všichni.

„Jasně, už se těší. Teď vařil děckám na táboře. Trochu se picnul a z guláše udělal plamenomet. Vedoucí z toho byli posraní, ale klukům řekl, že tak žerou správní chlapi. Taky všechno zblajzli, ale celou noc chodili pít.“

Muca byl exot. Tady vlastně ani nikdo nevěděl, jak se jmenuje. V Raji, pod který spadala i zdejší hospoda, byl kočovník. Šel vařit tam, kde zrovna někdo chyběl, byl nemocný, nebo měl dovolenou. Pravidelně jezdil po léta na řepnou kampaň a na letní, teď pionýrské tábory. Měl neurčitě let, nejméně třicet, vařil i v koncentráku, ale vypadal moc mladě. Všechno, co měl, měl v jednom kufru a prý ubikaci v podniku. Ale jinak to byl pan kuchař. Hned po válce vařil v těch nejlepších hotelích. Jenže do huby si neviděl. Něco řekl, jak se ten tyátr s komunisty posere, a měl štěstí, že nešel sedět. Uklidili ho do okresního města, tam kde nebyl moc vidět. Zato, když měl náladu, vařil jak bůh. I z nejobyčejnějších surovin to byl hostina.

„Když tady bude Muca, uvidíš Bolku, jak bude narváno. My z cukrovaru tady máme přednost. Ale to sem chodí i z okolí a s kastrůlkama a berou si i na příští den na oběd. V poledne nevaří, kvůli naší závodce. Nikdo by do ní nechodil. Doufám, že lečo ti sedne. Ono co taky, něco vyvařovat nemá hospodskej čas, a tak se to dělá všude. Až tady bude Muca, tak si všechno vynahradíme.“

Celý týden uběhl stejně, rybníčky byly hotové.

„Máme volnou neděli, pak už bude jen každá druhá nebo třetí, já sjedu k našim. Měl by sis vyjít někam mezi lidi, pak obrosteš řepným chrástem,“ radil Tonda.

Jistě, to mu radil i Dan, aby začal chodit mezi lidi. Po roce už si nikdo na něj nevzpomene. Je plno jiných událostí. Všichni mají trable spíš s politikou. Hodně lidí přichází o místa, ale život jde dál. Dan, často si na něj vzpomněl. Od prvních dní byl tím, kdo nad ním držel ochrannou ruku. I po druhém pokusu, kdy nad ním druzí lámali hůl. Snažil se mu pomáhat. Měl by mu být vděčný. Slíbil, že se ozve z nové práce a někde chvilku posedí. Najednou ho začínal v duchu vidět jinýma očima. Ale to vyvolávalo i strach. Nemůže podléhat falešným pocitům. Byl jen pacientem. Dan o něm ví všechno, on o něm nic. Vděčnost by projevit mohl. Zašel do kanceláře, zavolali mu do léčebny. Pak i Dana. Jistě, sejdou se po desáté v malé kavárně na okraji města. Můžou si pak zajít na oběd.

Počasí přálo, pošmourné dny zmizely. Když se oblékal, trochu se mu klepaly ruce. Tohle setkání mu připomene minulost, která tady mezi novými lidmi a prací úspěšně mizela. Trochu nejistě vykročil k městu na opačné straně řeky. Když přicházel k místu setkání, uviděl Dana na lavičce. Měl tmavé tesilky a bílou rozhalenku s drobnými kytičkami.

Vídával ho většinou v bílém. Jeho široký úsměv ho donutil k opětování. Vstal a podal mu ruku.

„Ahoj Bolku, jsem rád, že sis vzpomněl. No popovídáme u skleničky.“

Jistě, tohle nebyl nóbl podnik. Takže bílé. Nějaký ryzlink. A slané tyčky. Posadili se u stolku vedle okna. Dan se vyptával, jak se mu líbí v práci. A Bolek se ptal na léčebnu.

„O tom nemusíme mluvit, ale vidím, že ses už vyrovnal s tím, co bylo. To jsem rád. No, máme dalšího nového ředitele i primáře. Ten před ním snad ani nebyl doktor, jen samé schůze, školení, procesy okolo Horákové jsme museli poslouchat v rádiu. U pacientů měl pocit, že se tam jen schovávají, aby nemuseli budovat naši vlast. Hrozil nám revanšisty a Adenauerem. Od toho všeho máme pokoj. Mimo výslechy estébáků. Konečně to jsi zažil taky. Už jsem chtěl odejít. Ale tohle se děje všude, možná ještě hůř a já si na naše pacoše zvykl. Časem asi taky zblbnu.“

„Byls pro mě takový světýlko v mé tmě. Jen tam jsem si neuvědomoval, co pro mě děláš. Začátek byl těžký, nenáviděl jsem sebe a všechny. Teď, upřímně se za to stydím. Nemám ti tvou péči jak vrátit.“

„Byla to jenom má práce. Možná někdy trošku navíc. Dnes ti to můžu říct. Taky tak trochu splácím. Měl jsem staršího bratra. Zabil se na motorce. Sebevražda. Já se tehdy rozhodl, že takovým budu pomáhat. Nakonec sám jsem si také sáhl na dno. Vím, jak lehké je odsoudit, jak těžké pochopit. Někdy mi připadá, že žijeme v době horší, než byla válka. Ale otočme list. Už jsi přemýšlel, co po kampani?“

„Je tu i možnost stálé práce. Připadám si v cukrovaru taky tak schovaný, jak za zdí. I cesta sem mezi lidmi mi vadila.“

„Doufám, když nám to vyjde, že další setkání ti nebude vadit?“

„To bude asi až za tři týdny, budu rád, nemám kam jinam jít. K pár bývalým známým se stydím, rodiče mě zavrhli, raději nevzpomínat. I s tím jsem se smířil.“

„Já si můžu na rozdíl od tebe službu přehodit, tak se ještě domluvíme. Pomalu abychom se zvedali k obědu. Pokud by ti nevadilo, vzal bych tě k nám. Žiju jen s mámou. Je dost sama, byla by ráda a já taky.“

„Co říct? Díky.“

„Tam aspoň můžeme mluvit o všem a nemusíme se ohlížet na hosty kolem.“

Zaplatili, nakonec na půl a vyšli. Dan bydlel v nových, hned po válce vystavěných domech nedaleko v sídlišti. Hned v první řadě jednopatrových, v přízemí. Tyhle byty Bolek znal. Z chodbičky koupelna a záchod, pak malá kuchyně, jeden větší pokoj a dva menší. Většinou jako obývák, ložnice a dětský pokoj. Dan představil maminku. Příjemná, kratší černé vlasy, pracovala jako průvodkyně v Čedoku.

Kuřecí polévka, bůček, bramborová kaše a okurkový salát.

„To víte, pane Boleslave, co jiného se dá vykouzlit. Když se vracím k večeru, tak v Masně už mimo konzervy a kosti na polévku nebývá nic. Snažím se nakoupit tam, kde jsme. Ale postavit se do fronty nemohu. Ale snad vám bude chutnat. Jsem ráda, že jste nás navštívil. My se moc s nikým tady nestýkáme. Jsme věčně pryč.“

Přinesla pak několik alb z dob, kdy jezdila do Paříže, Barcelony, Berlína i Říma. Dnes jen do Polska a NDR. Bolek nahlédl k Danovi. Jeho i obývací pokoj byly zařízeny nábytkem z třicátých let. Dřevo, sklo a ohýbané pochromované trubky. Na zdech mnoho obrazů i obrázků. Tužka, uhel i olej. Kresba v životní velikosti nahého mladíka.

„U nás se léčilo i pár malířů, to jsou vesměs dárky od nich. A něco mi dal starý primář. Mám rád kolem sebe hezké věci. Sám moc malovat neumím, to je spíš tvoje parketa. A od tebe tu nemám nic. Chápu, že tam… Mám tu i několik sošek, nějakou keramiku. Gramofon, pár desek. I teď občas máma něco doveze z Německa.“

„Máš to tady krásný.“

„A tvůj bývalý podnájem?“

„To víš, držet se to nedalo. Neměl jsem tam skoro nic svého. Ještě mám u té paní trochu oblečení. Budu si muset zase něco sehnat. Ale zatím to nemá cenu. Neměl bych tam co dát. Věci u našich, o to se doprošovat nebudu. Nakonec řekli, dostal jsem se na scestí, do smrti se mnou nepromluví.“

„To je těžké nějak soudit. Ale připravili se o tebe sami.“

Otevřeli si lahvinku z Mutěnic. Na běžném trhu byly jen většinou litrové směsky. Dalo se sehnat občas od soukromníků, ale bylo drahé. Večer se rozloučili. Bolek se vracel s hezkým pocitem přátelství. Ani o ničem jiném neuvažoval. Snad někde v koutku. Spíš se mu do získané pohody vybavoval počátek s Milošem. Láska příliš intenzivní, kde rozum šel stranou. Žádné varovné signály nevnímal. Všechno s ním ztotožnil. Když přišel zlom, konec a navýš výsměch, nedokázal se ubránit.

Dva roky a Kristova léta. Oba s Danem vlastně válkou přišli o kus školního mládí. O naděje i iluze. A další doba, co nepřeje ničemu. Šel na ubikace zkratkou. Přes závory a cukrovarský dvůr. U závor popovídal s postarší paní, co tady vechtrovala. Pak ještě bránou se závodní stráží. Tonda přijede ráno. O nic nejde. Budou čistit násypky, plavící kanál a pračku. Další týden. Ještě jeden a začne navážka.

Venku na klandru a lavičce seděli chlapi a kouřili. U nich se domluvili, že před spaním si na cigaretu zajdou ven, nebo až bude zima, na umývárku. I když někdo, kdo nemohl usnout, nebo se vzbudil v noci, si tu jednu Partyzánku, nebo Lípu šlehnul.

„Vem si, Bolku, na stole škvarky a domácí chleba,“ volal na něj Pepča z blízké dědiny, co potahoval viržínko.

Škvarky byly zalité v sádle a chleba měl krásnou kůrku až do červena. Bude muset chlapům vzít nějaký šnaps. Každý něco přinese, on nemá odkud. Šel se opláchnout a zalezl si na palandu. Zdeňa ladil cizí stanice. Konečně se ozvalo něco, s čím byl spokojený. Benny Goodman, Gary Crosby.

„Dřív by mě brala hezká mulatka, dnes lahvinka burbonu. Je jenom sedmička domácí samohonky, neboj, vyzkoušená, neoslepneš,“ smál se Zdeňa a naléval čirou tekutinu nevábné vůně. Podal nahoru. Chuť zase až tak špatná nebyla, ale Bolek honem řekl, že stačí. Chlapi se pomalu vraceli, odcházeli do sprch a zalehávali. Samohonka ani na všechny nevyšla.

Setkání s Danem mu navodilo i vzpomínky z doby, kdy poznával, že je na tom jinak než ostatní kluci. Doma jen slyšel, jak je takové počínání zvrhlé a trestné. Ale naštěstí šel na školu, sehnal si privát a začínal užívat studentského života. Už tehdy byly kavárny, kde se takoví scházeli. Na Barrandov si netroufal, tam chodila pražská zlatá mládež. Zato se seznámil s mladým malířem a ten ho do společnosti podobných vzal. Spousta trapasů a poznávání. Nejtěžší bylo odložit stud. Začínal poněkud netradičně. Ve třech. Jejich učitel studoval třetím rokem chemii a před týdnem si nabalil hocha z přírodních věd. Ještě ani k ničemu nedošlo, než poznal Bolka. Pak si je vzal oba na svůj luxusní privát. Říkal, že se nemůže rozhodnout, tak proč ne oba? Kluci chtěli, oba měli prožít milování poprvé, ale neskutečně se styděli. Přišla velká vana, šampus a Jonáš s Boleslavem si všechno zkoušeli v režii Radka. Kluci si měnili role a jejich učitele to prý vzrušovalo víc, než kdyby byl s nimi sám. Nakonec se také připojil. Vzbudili se až v neděli před polednem. Radek nechal donést jídlo a pití. Rozcházeli se k půlnoci. V nejbližší době si hrátky párkrát zopakovali.

Bolek byl sice nadšený, ale cítil něco jiného. Touhu po někom, do koho by se zamiloval, kdo by mu dával víc než jenom sex. Toužil po romantické lásce. Místo toho přišla okupace, zavření vysokých škol, válka a nasazení v místní továrně. Školu končil už v osvobozené vlasti. Podle svých představ nikoho nenašel. Až když začal učit. S kolegy a kolegyněmi si zašli do cukrárny na zmrzlinu a zákusek. Přinesl jim požadované ke stolku mladý prodavač. Holky na něm mohly nechat oči. On také. Modrooký krasaveček s blond vlasy jako z prvorepublikových plakátů. Zlatá kštice mu padala do čela. Byl v bílém i s bílou zástěrou obšitou krajkou. V prsní části byl svazek modrých pomněnek. Stejných jako jeho oči. Měl  šibalský úsměv, kterým obšťastňoval své zákazníky. Jako by se zde vykrystalizovalo z trochu vodové zmrzliny napětí. Neviditelný výboj zasáhl snad všechny. Hlasy jako to je snad sen, viděly jste holky hezčího kluka, zasáhly i Bolka. Musel se neustále dívat k pultu. Když se venku rozloučili, chvíli bloumal kolem a pak zašel do cukrárny znovu. Dal si cikorkovou kávu. Hoch ji přinesl a sladce se na něj usmál.

„Skutečnou zrovna nemáme, víte, jak to chodí. Ale můžete si ji vylepšit dortíkem.“

Bolek by přikývl na cokoliv. Cítil u srdce zvláštní tlak.

„Chutnal? Zavíráme, ale klidně seďte. Jdu se převléct, máte čas.“

Zaplatil a rozvažoval, jestli má odejít. To už se objevil znovu chlapec v černých kalhotách, bílé košili a v černé vestičce. Na ní v kapsičce měl kytičku umělých pomněnek. Nesl podnos se dvěma šálky pravé kávy.

„Už jsem měl strach, že jste odešel. Dáme si lahůdku, jen skočím zamknout.“

Když se vrátil, napřáhl k němu ruku.

„Miloš, pochopil jsem dobře podle kolegyň, že jsi učitel?“ začal tykat.

„Bolek, Boleslav, začínám, trochu nám válka se školami zamíchala. Tebe jsem tady nikdy neviděl.“

„Chyběl tady prodavač, tak mě sem šoupli. Bydlím s mladými uchy na internátě. To je opruz. Tak moc domů nespěchám.“

„Já jsem tady taky jen v podnájmu, ale má vlastní vchod.“

„Ještě něco přinesu. Ať nesedíme jen u sladkého. Hodili nám ze studené kuchyně pár chlebíčků.“

Bolek cítil, jako by se propadal vším tím marastem strašné doby někam k trsům pomněnek u malého jezírka. To přece není možné. Miloš přicházel s talířem.

„Pivo tady nemáme, ale likéry ano. Co Klášterní tajemství?“

Seděli a povídali.

„No, budeme muset jít, rozžat tu nemohu, to by přitáhlo policajty. Když je zavřeno. Ale když bys chtěl, zítra můžeme pokračovat.“

Než vyšli, vyndal kytičku pomněnek, rozpojil ji na dvě a několik kvítků zastrčil Bolkovi do kapsičky saka. Rozesmál se. Ještě obě upravil.

„Abys do zítřka na mě nezapomněl. Pomněnky jsou pro vzpomínku.“

Miloš odemknul, prošli, zamknul.

„Tak se měj a zítra.“

Skoro se rozběhl k svítícímu středu města. Bolek tam ještě dlouho stál. Nemohl tomu uvěřit.

Začínalo nádherné období. Přesně tak, jak si jej vysnil. Jen letmé dotyky. Přitisklá kolena a spojené ruce pod stolem. Našli si malou vinárnu u zámku. Stolky pro dva, svíčky. Sedmička Veltlínu, hudba z gramofonu. Jemné známé melodie, přesně pro zamilované. A oni byli. Všechno tomu nasvědčovalo. Zatímco venku se odehrávaly ty nejhrůznější procesy, jich jako by se nic z toho nedotýkalo. Možná o to víc se snažili ten svůj bezvýznamný život prožívat intenzivněji. Četli si Shakespearovy Sonety a jejich doposud platonická láska přerůstala v neukojenou vášeň.

Ve vedlejším městě v podkrovním pokojíku malého hotelu se jejich láska naplnila. Bolkova závislost na jeho milenci vzrůstala. Přestal lásku vnímat reálně. Vytvořil si podle vysněného druhý svět. Když pak poznal, že jeho překrásný a dokonalý milenec vše jen hraje, nedokázal z toxického vztahu couvnout. Život ztratil cenu. Pravda byla nemilosrdná a tvrdá. K tomu se přidal problém s rodiči. Nejistota místa ve škole a různé drobnosti, které vytvořily lavinu.

Končily přípravné práce na celé skládce. Přijel Muca. Večer stála u hospody fronta s kastrůlky. Už se místní nemohli dočkat. Jenže, co čert nechtěl, někdy se začal vypínat proud. Cukrovaru se to nijak nedotklo. Využíval vlastní parní turbínu i pro výrobu elektřiny. Naštěstí většina města i hospoda měly plyn. Vyčistily se petrolejky, co byly všude od války, přidaly svíčky. Pivo lahvové. Jen nepatrné zdržení.

„Dnes se nadlábneme. Taky oběd nebyl nic moc,“ pochvaloval si Tonda.

Pověstného kuchaře konečně uviděl i Bolek. Docela pořízek, ne velkej, ale udělanej, jak se říkalo. Na hlavě měl bílou lodičku, dohněda opálený z pionýráku, trochu jakoby přivřené oči a úsměv.

„Tož chlapi, dobré rajbunk. Nehdy to zapijeme.“

V ruce měl láhev piva, pozvedl ji a zmizel v kuchyni. Nadívaný bůček, knedlík a zelí.

„Stejně nechápu, má stejný suroviny jak jinde, ale podívej tu kůrečku na čtverečky a nádivka je skvělá.“

Knedlíky, většinou po osmi a chlapi si přidávali, nebo rovnou hned repete.

„Zítra mu sem hodí dva učně a bude dělat dvě různé večeře. Tak co říkáš?“

„Lepší nádivku jsem nejedl. A budiž světlo. Už jsme si na petrolínky odvykli.“

„Myslím, že půjdu s tebou, pobolívá mě hlava. Tady je děsně nakouřeno a kravál. Doma mám nějakej paták. Vidíš, doma, no jo, do ledna to domov bude.“

„Asi po neděli zapálíme večer kamna. Musíme s chlapama dovízt kárku koksu. Tak hezký sny, Bolku.“

Vylezl si nahoru, rozžal malou lampičku a vzal si knížku. Ale řádky mu splývaly.

V mysli mu vytanul Dan. Těšil se, jak ho zase uvidí. Je pořád pro něj zárukou normálnosti. Jen si nesmí představovat víc. Byl jediný, kdo se mu věnoval i po druhém pokusu. To když otcova nenávist dolehla až do léčebny. Při cestě na vyšetření skočil ze schodiště. Jenže patro pod ním byla síť. Znovu ho na noc poutali popruhy. Jedině Dan ne. Věřil mu. Všechno spolu pomalu probírali. V noci seděli v kulturně-politické místnosti. Horký čaj, sušenky. Nevnímal bustu Lenina ani velké obrazy Stalina a Gottwalda. Dan se v něm snažil probudit zájem o život. Dařilo se mu to. Až přišla další pohroma. Jeden z ošetřovatelů ho zavedl do vyšetřovny primáře. Seděli tam dva muži v šedých baloňácích. Ani mu moc nemuseli vysvětlovat, kdo jsou. Ptali se na jeho tři spolupacienty. Hlavně na jednoho. Bývalého profesora, právníka. Musel jim popsat celý den, co dělá. Řekl pravdu. Nic. Celý den se díval z okna do zahrady. Krmil na římse vrabce. S těmi si povídal. Jinak s nikým. Ani nereagoval, když dole se jeden z pacientů houpal na větvi platanu. Byli tam i další i ošetřovatelé. Všichni volali:

„Tarzan, Tarzan, Tarzan.“ Muž, co se jmenoval Milan, ručkoval po větvi, pak seskočil, rozepjal si modrý župan, bil se v prsa a řval. Ostatní se dívali z oken. Profesor jakoby nic neviděl. V noci někdy na chvíli odešel s Danem. To samozřejmě těm estébákům neřekl. Pomalu k němu doléhalo, co se dělo venku. Začínal mít obavy vrátit se mezi lidi.

Kampaň se rozjela naplno. Na úložišti vznikaly hory řepných bulev. Na váze odebírali vzorky pro laboratoř. Podle výsledků se pak stanoví vyplácená cena. Sledovala se cukernatost, příměsi, podle váhy nárok na zpětný odběr krmných řízků, případně melasy. Další dva pracovníci byli u vykládky vagónů. Bolek s Tondou se hlavně starali o malé povozy tažené koňmi nebo kravkami. Ještě někteří zemědělci soukromničili a měli u řepy jako u všeho předepsané dodávky. Tam až takový problém nebyl. Horší byly u zvířat a obilí. Režim se snažil nesplnitelnými požadavky zlomit všechny odpůrce. Za další týden, až bude dostatečná zásoba, se rozjede všechno. Velké dávky nahrnoval hon na dopravníky, u malých se uplatnila i mechanická lopata. To byl kus silného plechu s držadlem na lanech navijáku. Zatím bylo hezké zářijové počasí. Bolek se těšil na neděli, kdy se sejde s Danem. Pojedou asi čtyři zastávky do lesa na houby.

Dan čekal na nádraží s koši. Bolek zajistil proviant u Mucy. Kabanos na opečení, sekanou. Pivo a meltu do termosky a koláč měl Dan. A taky dobrou náladu. Když si podali ruce, pevný stisk svědčil o oboustranné radosti ze shledání. Lokomotiva táhla tentokrát vozy motoráku zvaného Hurvínek, který zřejmě nebyl sám pojízdný. Lidí jelo hodně. Jednak bylo hezky a taky rostly. Když vystoupili na malé zastávce u mlýna, zbývalo projít ještě pořád do kopce jednou malou vesničkou s krásnou kapličkou na návsi a už je vítal borový les. Většina lidí jela dál, tady se nikomu nechtělo zdolávat prašnou silnici vzhůru. Zato je hned na kraji lesa čekalo stádečko bedel. Posbírali je a schovali do houští, při zpáteční cestě by tady už nebyly. Posvačili u ohniště lesních dělníků. Oběd u studánky a pomalý návrat.

„To je horší jak nahrnovat řepu.“ Spousta malých ocťáčků, ale naložené budou v zimě báječné. Hřiby, babky, dutonožky, klouzci, křemenáče i kuřátka, jak se na Moravě říká liškám. Pár syrovinek opečených nad uhlíky. Plné koše a bedly pak do síťovky vyložené novinami. Večer si je udělali jako řízky. Ani se Bolkovi nechtělo vracet. I když tady byl podruhé, cítil se u Dana jako doma. Doma, po cestě uvažoval o tom, co slyšel. Jeho otce, což se dalo čekat, dali do důchodu s naprostým minimem. A máti umývá nádobí v restauraci. Snad jí tam dají aspoň něco k jídlu. Ne, nepřál jim to. Nebyli vždy takoví. Otec se sice choval dost povýšeně, před válkou mívali služku. Dnes je všechno pryč.

Cukrovar svítil do noci. Zatím řeka nebyla cítit vypouštěným odpadem. Zítra už pojedou naostro. Teď budou obsluhovat pračku, odkud poputuje řepa k rozřezání na řízky, co se budou loužit, lisovat a šťáva prodělá celý cyklus vaření, lisování, odstřeďování, čištění a sušení. Nasládlý pach bude všude. Chlapi už spali. Vyndal si z tlumoku ještě pár řízků z bedel. Kam se hrabe maso. Usínal. Nechtěně si přiznával, jak se mění jeho pohled na Dana. Začínal ho vnímat víc než jako kamaráda. Netušil, je-li něco takového dobré. Jejich celkové souznění se přelévalo do všech podob.

A bylo to tu. Zvláštní nasládlý pach pronikl všude. Chlapi ráno u snídaně dali přednost topinkám a konzervám paštiky. Taky cibule, česnek a hořčice.

„Zvykneš si,“ smál se Tonda. „První den je vždycky přeslazenej. Já mám chuť na zavináče. V kantýně bere pár velkých plechovek. Dáme si na sváču. A Muca dělá maďarskej guláš. Ten nám od sladkýho urve hubu. Slabší povahy z té sladiny dají kolikrát i Arama Chačaturjana. Doufám, že to není tvůj případ.“

„Snad ne, moc příjemný to není, ale je pravda, člověk si zvykne.“

Po poledni se rozpršelo.

„To je, kluci, v prdeli. První den to jistí. Brzo bude mrznout,“ předpovídal Zdeňa. No, nějaký pátek už tady prožil.

„Myslím, že tím sajrajtem je načichlá i rajská. Taky je nasládlá,“ v poledne rozumoval Tonda. Teď se jedlo rychle, střídali se. Večer si všechno vynahradí v hospodě.

„On to, kluci, pravej maďarskej guláš není. Je hospodskej, českej. Maďaři taky nemůžou říkat, že ho vaří odjakživa. Papriku dřív neznali, stejně jako rajčata. Až někdy od sedmnáctýho osmnáctýho století. To se změnily kuchyně půl světa. Balkánská, italská, španělská, arabská. K Maďarům ji přinesli Turci. Já si nechával posílat Rózsu. Mele se tam i žlutá a část semen. Teď je slovenská a dorazí se feferonkama. Jo a poslali nám solený rohlíky.“

Strávníci se rozdělili do dvou skupin. Zapřísáhlí milovníci knedlíků a fajnšmekři, co nedají na slaný rohlík ke guláši dopustit. Bolek dal na radu Tondy. Musel uznat, že s rohlíkem to byl božský pokrm. Guláš roznášeli učni. Skoro už vyučení, jen do jara. Pak než půjdou na vojnu, je někam přidělí. Bolek si je prohlížel. Jo, to by šlo. Oba použitelní. Na jednu stranu byl rád, že se na svět začal dívat očima jako dřív. Jenže teď nějaké navazování známostí nepadá v úvahu. A pak, co Dan? Je mezi nimi něco nevysloveného.

Po třetím talíři guláše ho erotické úvahy opustily. Nebyl sám. Každý chtěl nasládlost přebít. A tohle psalo. Taky vypil pět piv. U něj rekord. Chlapi to s pivem trochu přepískli. Zítra si budou muset dávat v práci bacha. Blbě se otočíš a je úraz. Ne nadarmo už měli dvě školení. Prý se všechno vždycky zvládlo. Ráno se vypily dvě konvice melty a odvážní si dali ještě lahváč. Zdeňa měl půlku vánočky. Vždycky si kus ulomil, pomačkal, aby nežral vzduch.

„Už jsem si zvykl,“ smál se.

Pak volno nějak nevyšlo Danovi, podruhé se zaskakovalo za nemocného u výdeje řízků. Ráno jim do amplionu na nádvoří pouštěli hudbu. Pokud se tak daly nazvat budovatelské pochody.

„Počkej jak budou divočet na výročí říjnové revoluce v listopadu.“

Za plotem sousedící továrny začala vyrůstat dřevěná věž. Natahovaly se ostnaté dráty a nahoru na stříšku připevnili veliký reflektor.

„Bude tady vnitřní stráž. Vojáci, co budou hlídat, aby továrnu nenapadli imperialisti,“ sděloval večer jeden z jejich pokoje.

„Snad to nebude i u nás. To by si člověk nemohl stopit trochu cukru,“ obával se další.

„Jo, přitvrzuje se. Vane vítr z ruských stepí.“

V práci byl docela záhul, jak říkal Tonda, ale výplata slušná.

„Bolku, jak bude příště noční, nezašel bys se mnou vybrat dárky na Vánoce?“

Vypravili se do města.

„Našim jako vždycky, otci něco lepšího jak Taras Bulba, čím zamořuje barák. Šálu a rukavice, když jde do hospody. Máti šátek, rukavice, něco sladkýho. Co sestře, nevím. Všelijaký hadry na sebe má. Stejně nikam nechodí. Jen do kostela, na hřbitov a do obchodu.“

„Třeba kabelku, na tom ženský ujíždějí.“

„Kabelku? Dyť ti říkám, že nikam nechodí. Jen se síťovkou nebo s taškou.“

„To je ono. Do kostela nebo na hřbitov s taškou nepůjde.“

V obchodě z nich děvčata měla legraci. Ale poradila. Nic moc křiklavého jako červenou. Taky ne černou, smutek nedrží. Vybraly střední velikost z pravé jehnětiny. Zvláštní hněď, na vzhled jako stříbrné kování. A ke kabelce samozřejmě stejné kožené rukavice. Taky jim poradily, co koupit dál. Vedle v drogerii malou manikúru, malou kosmetiku a malé šitíčko.

„Bože a já dostanu malý infarktek,“ bědoval Tonda. „Dyť nebude vědět co s tím.“

„Nebojte, každá žena chce být hezká. Tím spíš, když už je v nejlepších letech.“

Bolek se smál, mamince vybrali sadu vlny, prý ráda plete. Taky katalog se vzory. Šátek jí i sestře. Otci rumunský lulkový tabák a krásný zapalovač. Šálu a rukavice. Všem sadu hrníčků. Na ranní mlíčko, odpolední kafíčko, večerní čaj. Taky čtvery teplé pantofle.

„Budou si myslet, že mám výplatu jak Rothschild. A kdoví, jestli mi zbylo na večeři,“ smál se Tonda.

„Neboj, založím tě.“

Měl by něco malého nachystat taky pro Dana a jeho maminku. Nikoho jiného nemá. To si najednou uvědomoval, nemá. Rád by pomohl rodičům. Ale znal otce. Nepřijal by to. Snad časem přes mámu. Ve městě také potkal bývalou kolegyni. Byla viditelně v rozpacích, jak se chovat. Pozval ji do cukrárny, kde poznal Miloše. Sám by tam nezašel. Ale chtěl dokázat jí i sobě, že všechno je už pryč. Kupodivu to proběhlo bez zádrhelů. Nechal pozdravovat bývalé kolegy. Obsloužit je přišel hezký černovlásek. Trochu zabolelo u srdce. Prohlížel si chlapce a vidina bývalého milence se zcela rozplynula. Už ne. Život je krásný a díky za něj.

Velká říjnová revoluce práci v cukrovaru nezastavila jako v jiných provozech. Zato pár lidí z kanceláří nahnal ředitel slavnostně vyzdobit areál. Chlapi ze všeho měli prču. Obrovskou hlavu Lenina na plakátě chtěli zapíchnout do největší hromady řepy. Na parovod se pověsila hesla, namotaly girlandy a přidaly barevné žárovky.

„Všichni z toho mají druhý Vánoce. Ale neudělej podobnej cirkus. Vyhodí všechny nahoře, těm dole seberou prachy, žádný dobrý hodnocení. Vidíš, i vojáci vedle si omotali strážní věže. Ta trikolórová girlanda namotaná na ostnatým drátě, to teda sedí. Jezéďáci si z vleček udělali alegorické vozy. Sovětské kolchozy náš vzor. Každá tuna cukru, rána světovému imperializmu. Plán plníme na sto třicet procent. Kdyby si radši idioti prohlídli brzdy. Málem nám do kanálu zahučela vlečka i s traktorem.“

Další den bohatě popršelo a bylo po slávě. Ty barvy na girlandách jaksi do deště nebyly. Žárovky se vyzkratovaly a ředitel nechal parádu strhnout a hurá s tím do kotelny.

„Divím se, že neobvinili Pánbíčka, že sabotuje oslavy,“ komentoval to Zdeněk.

„Ale měli jsme tady za války i obraz Führera, ten vydržel až do prvního sněhu,“ přidal se další z pamětníků.

„Muca večer pro nás dělá koule z Aurory.“

„Přejmenoval tak býčí lásku. Tak to bude požer.“

„Já si dám radši žemlovku,“ prohodil jeden z chlapů. „Žrát něčí koule, to se mně ekluje.“

„Přicházíš o hodně. Co ty, Bolku, jedls je?“

„Zatím nebyla příležitost, ale určitě si je dám.“

„Jo, kdybyste viděli, co se všechno ve světě žere,“ ukazoval Tonda.

„Co ve světě. Stačí u nás. Ženská si koupila tlačenku a našla tam kus ocasu z potkana. Letěla s tím na hygienu a tam jí řekli, ať se nebojí, že v Číně je to lahůdka. A byl uvařenej, tak se jí nic nemůže stát, i kdyby ho snědla. Bylo to v legraci, ale ji málem z toho kleplo.“

„V dávných dobách jedli právě koule a mozky zabitých nepřátel. No kdo nechce, nemusí. Zbude víc na nás.“

Byla to lahůdka. S vídeňským kyselkavým bramborovým salátem sklidil Muca pochvalu. A zítra budou plíčka podle Mucy. Hned se ozvaly nadšené výkřiky.

„Byly minulý týden v kuchyni, ale jíst se daly jen podmíněně,“ strachoval se Bolek.

„Uvidíš, kastrůlkáři tu budou ve frontě už od rána,“ smál se Tonda.

Půlka listopadu a zatím nemrzlo. Bolek i s Danem měli volno. K vycházkám počasí nelákalo. Oba šli další den až na noční.

„Máma se vrací pozítří. Můžu tě pozvat ke mně? Zajdeme si na oběd a uděláme si hezký večer.“

„Na oběd si něco koupíme, nikam nemusíme chodit. Když to nebude vadit.“

Prošli pár obchodů, pak pro oběd zvolili rybí filé. Okořeněné s paprikou a moukou. A upečené brambory.

„Promiň, je to asi hodně přízemní, ale těším se na křesílko. Teď jen palanda a židle. Trošku se rozvalit a poslouchat hudbu nebo vyprávění.“

„Předem splněno.“

Když se vraceli, rozpršelo se. Doma bylo příjemně.

„Máme letos brikety, to je pohoda. Vydrží do dalšího dne a málo popela. Jen se těžko shánějí.“ Sedli si v pokoji do křesílek, Dan uvařil čaj. Přinesl oplatky a kousek čokolády.

„Na oběd máme čas. Brambory si zapečeme se smetanou. Jsem rád za tahle setkání. Že ses už dokázal vrátit do skutečného života.“

„To snad ano. Jen někdy je život prázdný. Já vím. Kolem je plno lidí a nemůžu si stěžovat. Ale určitě víš, jak to myslím.“

„Je to tak trochu naším údělem.“

„Promiň, tím chceš říct, že ty jsi taky?“

Dan se usmál.

„Taky? Jo, taky jsem teplej. Jen chlubit se tím nemůžu, to chápeš. Navíc v mé profesi. Ošetřovatel a pacient? To je stejné jako učitel a žák. Nesmíme si k někomu dělat nějaké vztahy. I když úplně to nejde. Bylo to hodně těžký chovat se k tobě jen jako zdravotník. Nedávat do toho osobní zaujetí. Nakonec nejsme puberťáci. A neber si to osobně, ale člověk zblbne v každým věku. Teď nás už nic z toho neohrožuje. Snad jen rozum. Říkáme si, jak by ten druhý vzal lásku? A léta utíkají. Zbude jen nahořklost po tom, co mohlo být, ale nebylo.“

„Dane,“ Bolek se k němu nahnul a vzal ho za ruku. „Bože, Dane, byl jsi pro mě jediným světlem už od začátku. I pak, když už mi nikdo nevěřil. Všem jsem tím ubližoval a nejvíc tobě. Zasloužíš si někoho lepšího než já.“

„Lepšího? Co je lepší? Já si vybral. Měl jsem na to celý rok. Každý další den mne utvrzoval, že tě chci. Jen čekání bylo kruté. Nesmět nic říct. Byl jsem rád, když ses ozval. Co bude dál, už není na mně.“

„Je, je můj milý. Je. Jsem ti vděčný za pár dnů našeho přátelství. Nejdřív jsem v tom viděl spíš tvůj zájem, jestli jsem se už ze své závislosti dostal. Jestli dokážu normálně žít. Netroufl jsem si věřit ve víc a nevím, jestli jsem ještě schopný milovat. Jestli tohle všechno neumřelo tam před rokem. Nemám ti co nabídnout. Asi měl otec pravdu, když říkal, že jsem se dostal na scestí. Už se nedokážu vrátit do šťastných let. Nedokázal bych někomu říct, co se vlastně stalo.“

„Za poslední rok toho vím o tobě víc než ty sám. Není to pro mě žádnou překážkou. Pokud ale je pro tebe, tak promiň. Lidé se kolikrát minou, i když jdou stejnou cestou. Neslyší se, nevidí. O tom je život.“

„Dane, vážím si toho, díky. Budu rád, když to se mnou… zkusíš.“

Najednou se před ním odvíjely příběhy s Danem. Teď všechno dávalo smysl. Drželi se za ruce. Bolek si klekl a Dan naproti němu. Pomalu, velmi pomalu se blížili k sobě. Kolik je druhů polibků? Od nesmělých a neohrabaných až k vášnivým, bolestným. Jejich byl stvrzujícím oboustranné přání. Stále klečeli, jen se objali.

„Nezdáš se mi?“ Bolek se ujišťoval o opravdovosti svého milence.

Vzájemně se zbavovali oblečení. Objevovat svá těla, vnímat doteky hřejivé a vzrušující. I nejzazší hranice očekávání se dají překročit. Dlouho pak leželi vedle sebe.

„Máš na něco chuť?“ Dan si podložil hlavu dlaní.

„Myslím, že ode dneška jen jedinou.“ Přitáhl si milované tělo blíž.

Před Vánoci navrhli Bolkovi, jak skončí řepná kampaň, místo hospodáře. Staral by se o všechno mimo výrobu. Práce v kanceláři, na poměry slušný plat. Dostavuje se pár bytovek pro cukrovar, kousek za hospodou. Bolek s Tondou zůstali na Štědrý den a první svátek v práci. Ať si ho užijí ti, co mají děti. Od ROH dostali čokoládové kolekce na stromeček a pytlík s několika pomeranči. S Danem si Vánoce domluvili na druhý svátek. Kapr, bramborový salát, drobné dárečky a krásný večer. Ještě ráno se Bolek zastavil v hotelu, kde jeho maminka pracovala. Vnutil jí něco na přilepšenou. Stěžovala si, jak otec zanevřel na celý svět. Nedokázal se s ničím, co se dělo, srovnat. Kdyby nešla do práce, nevyšli by s penězi. Tady si donese i jídlo a zbytky pro kamarádku, co má slepice. Co bylo, o tom nemluvili. Za budoucí místo byla ráda, i když skutečnost, že Bolek neučí, ji mrzela. Popřáli si a rozloučili se.

Cestou k Danovi si uvědomoval, že jsou to vlastně druhé Vánoce s ním. První byly v léčebně. Měli tam veliký stromeček a naděloval jim Děda Mráz. Večer mu donesl dáreček Dan od Ježíška. Byl mu vděčný, jen to nespojoval s ničím jiným. Už když se otevřely dveře, cítil vůni kávy. Objali se.

„Trošku jsme si Vánoce posunuli, ale snad to nebude vadit.“

Danova maminka ho zdravila od sporáku.

„Dejte si, chlapci, kávu a vánočku. Do oběda daleko.“

I když opožděně, udělali si hezké Vánoce. Oba byli v práci za svými zdmi. Sem doléhalo dění venku jen vzdáleně.

„Trochu času jsme si ukradli jen pro sebe.“

„Čas v našich životech nám není nakloněný. Velký kus nám ho vzala válka. A teď se nám snaží vnutit, co nechceme. Můžeme si udělat dnešní večer krásný. Jednou pro vzpomínky. Zajdeme si i na půlnoční, i když už byla. Nevadí, Bolku?“

„Ne, vůbec ne. Stvoříme si náš malý svět.“

V poledne si dali sedmibolestnou polévku. Večer kapra s bramborovým salátem. Vánoční štrůdl, kávu, jablíčka, hrušky a ořechy. Pár pomerančů, co dostal Bolek v práci. Dárečky. Pouštěli si lodičky ze skořápek, lili olovo. Polibek u vánočního stromku i pod jmelím zavěšeným na lustru. Malý vystřihovací betlémek z poválečné doby. Koledy z gramofonu. Před půlnocí políbili maminku a vyšli do liduprázdných ulic. Bylo pár stupňů pod nulou a padaly veliké, načechrané, sněhové vločky. Vítr je stáčel do malých vírů spolu s posledními zbytky listí. Zašli k vysokým věžím kostela sv. Mořice.

„Je tady už sedm set let a kdoví, kolik dalších stovek bude.“

„Není divu, že takové stavby vzbuzovaly obdiv a úctu.“

„Ani nevím, jestli tady půlnoční byla. Dnes se všechno kolem náboženství snaží zakázat. Já zrovna nepatřím mezi věřící, ale člověk by měl mít pochopení pro odkaz předků a tradice.“

„Já stejně, mám rád varhany. Tak si je můžeme představit.“

Chvíli stáli, drželi se za ruce. Sněhové vločky z nich vytvářely zapadané sousoší.

„Trošku se oklepeme,“ smál se Dan.

Cestou domů si zavzpomínali na koulování a u domu vyváleli ze sněhu malého sněhuláka.

Ještě zapálit svíčku a nalít sklenky. Připili si. Vzájemně hladili svá těla. Ruce skončily v pase.

„Štípni mě, ať nemyslím, že sním, Dane.“

„Vždyť to tak trochu sen je? Navzdory všemu venku jsme si uchránili náš svět.“

„Náš svět. Dovedlo mě k němu složitě mé scestí.“