Oranžová je sexy

Léta šedesátá – 1960

„Ludi, vážně s námi nepojedeš? Teta by měla radost.“

„Prosím tě, nech ho, třeba má už něco dohodnutého, bude MDŽ. Hlavně pozor, Ludvo, teprve maturuješ.“

„Bóže, jedeme, brácha se snad sám neztratí.“

Ten, komu všechna slova patřila, vysoký štíhlý černovlásek v zelené teplákové soupravě se sice usmíval, ale čekal, až se jeho rodina konečně s kupou zavazadel přesune do výtahu. Pak šel ještě zamávat z balkonu. To už se čtyřdveřový bílý Sedan, jinak Škoda dvanáct set rozjížděl. Ještě chvíli počká. Ségra i máti jsou zmatkaři, mohly by se vrátit. Tak snad už je klid. Ještě se šel podívat na balkon. Skoro to vypadalo, že někoho vyhlíží. V pokoji, co měli se sestrou, otevřel šatní skříň. Úplně dole za spacákem vyndal malý balíček s nápisem Tuzex. Opatrně ho rozbalil. Obsah vyndal skoro nábožně a rozložil na stole. Síťované slipy se stejnými nátělníky. Bílé, černé, zelené a oranžové. Ty hned pohladil. Jako by je viděl ne na sobě, ale na nějakém zatím jen snovém milenci. No jo, povzdechl si, aby nezůstalo jen u touhy.

Vzpomínal na celou cestu do Brna. Začalo to tím, že dostal bony od otce, žádnou sumu, jen na nějaké drobnosti. Další od spolužáka, kterému občas dělal výkresy do deskriptivní geometrie. Něco od Petra, Petise, z vedlejší třídy, se kterým poznal úplný začátek klučičí lásky. Bohužel pokračování nebylo. Dal se dohromady s Oldou, co už byl na výšce. Petis měl příbuzné po celé Evropě, a kdo sháněl bony, měl šanci. Ve škole vypovědělo topení a dostali den ředitelského volna. To byla skvělá příležitost. Od dalšího kamaráda se dozvěděl ceny. Koupí si i nějakou pánskou intimní kosmetiku. Hlavně měl strach něco takového v obchodě říct. Navíc před Tuzexem byla fronta. Dostali zrovna nové zboží. Většinu čekajících tvořily ženy. Skoro cestu vzdal. Byl nervozní, ale po otevření se téměř všichni vrhli na dámské oblečení a prádlo.

Chvíli si stejně postál. Pak nesměle vykoktal, že by chtěl nějaké slipy. Prodavačka ve věku jeho mámy mu ukázala, co mají, a přinesla i bílé síťované. To viděl jen v časopise ze Západního Německa. Když se ptal na cenu, řekla mu, kolik může utratit. Vyšlo i na vodu po holení, intimní gel, parfém a krabičku veselých preservativů. To všechno mu nabízela, sám jen přikyvoval. Celou dobu měl pocit, že uteče s hanbou. Teď prohlížel oranžové slipy. O těch říkala, že jsou sexy. Prostě bylo jí jasné, že je chlapec dokonale přihřátý. Určitě nebyl první ani poslední. Doma ani nepřiznal, kde byl. Dnes si ty oranžové vezme a půjde se podívat do města. Rozhodně potká Petise s Oldou a aspoň pokecají a kdoví. Měl by si je ale vyprat, jak radila prodavačka, než si je poprvé obleče. Jen opatrně v mýdlových vločkách. Žádná pračka. Napustil do kbelíčku horkou vodu a nasypal vločky. Krásně to zavonělo. Pěkně se s oběma kousky prádla pomazlil. Venku svítí sluníčko, tohle jsou jen nitky, uschnou rychle. Na balkoně měli sklopný sušák. Zvednul ho a nátělník i slipy zavěsil na šňůru a upevnil kolíčky.

„Sviť, sluníčko, sviť, ať mi uschne niť,“ šťastně se rozesmál. Těšil se na večer. Asi z toho nic moc nebude. Sice si už vyzkoušel s Petisem všechno a moc toužil po objetí, líbání a všem dalším. Jednou Olda navrhl trojku. Proč ne? Zatím nikoho nemá. Rozebíral různé možnosti. Ani si nevšiml, že se zatáhlo a začal protivný vítr. Musí pro prádlo skočit a dosušit na radiátoru. Otevřel dveře na balkon a ztuhnul. Na šňůrce se plácalo oranžové síťované tričko a slipy nikde.

Bodlo ho u srdce. To není možný. Dával tam dva kolíčky. Podíval se na vedlejší balkon, jen kousek. Patří k bytu jedna plus jedna vedle. Bydlí tam starý pán, co na balkon nechodí. Ta oranžová barva by byla vidět i na zemi. Balkony měly stěny z drátěného skla a byly zavěšeny zvenku na domovní panel. Ale to už své slipy uviděl. Na vedlejším balkoně, jenže o poschodí níž. V koutě, v rohu, na něčem namotané. Dolů nespadly, jenže bude mít odvahu zajít tam? Kdyby měly normální barvu, zazvoní a slušně požádá. Ani neví, kdo tam bydlí. Sjede se podívat nejdřív ke schránkám na poštu.

„Valtr Bronislav,“ hlásala cedulka. Co je jméno a co příjmení? No na tom nesejde. Jen aby byl doma. Co říct? Že jsou to sestřiny kalhotky, to jedině kdyby to byl napůl slepý děda. Nebo je tam nějaká fúrie a zítra to bude vědět celé sídliště. I na slipy se pořád starší lidé dívají jako na něco nemravného. Ale nechat je tam? Riskne to. Zhluboka se nadechl a sjel k bytu pod nimi. Chvilku poslouchal u dveří. Zdálo se, že slyší nějakou muziku. Pak slyšel klapnout dveře na druhé straně. Nějaká paní šla k výtahu. Pozdravil. A zazvonil.

Po chvilce se otevřely dveře. Před ním stál pořád ještě mladík, ale o dobrých pět, možná osm let starší než Ludvík. To ho trochu uklidnilo.

„Dobrý den, jsem Ludvík Kolman, bydlím o poschodí výš. Ulétl mi z balkonu kousek prádla a přistálo na vašem. Prosím, mohu si ho vzít? Nijak vás nezdržím.“

„Valtr. Tak pojď dál. Ovšem moc se nerozhlížej, mám tu děsnej bordel. Já MDŽ neslavím, i když je až v úterý. Žádná dívčina se tady nevyskytuje. Ty pantofle si nesundávej.“

Malá předsíňka, v pokoji rozestlaný gauč, na stole knížky, hrnek od kafe, sklenice od sodovky, papíry. Přešel k ušáku a odsunul ho ode dveří.

„Bože, to je snad znamení shůry. Večer jsem si chtěl rozdělat víno. A ono mi vykvetlo oranžově,“ smál se.

Slipy byly omotané kolem hrdla lahve.

„To máš tak před čtrnácti dny z Tuzexu v Brně?“

Ludvík přikývl.

„Já si je koupil taky, jen v jiných barvách. Tohle je pro hodně odvážné borce.“

„Tak abych je vrátil, já se propadám hanbou.“

„Hanbou? A proč, na krásným mládenečkovi musí být hodně sexy. Tak, ještě jsou trochu vlhké. Tvá dívka bude muset chvilku počkat, než začnete slavit.“

„To nemusí, žádná není, jsem sám doma, jen jsem si říkal, že se později projdu někam na dvojku.“

„Lahvinku z Valtic máme před sebou, důvod k napití taky. Jen zvolíme kuchyni, tam je bordel menší.“

Ludvík se konečně taky usmál. To tedy vyšlo kozími dvířky. Šel za Valtrem do kuchyně. Slipy dal jeho hostitel na čistý ručník přes radiátor. Otevřel a nalil sklenice.

„Jsme vlastně sousedé a neznáme se. Tak na seznámení. Nebráním ti opravdu v nějaké lepší akci?“

„Rozhodně ne. Venku začalo i poprchat. Nikam bych nešel. A naopak?“

„Jak ten kůl v plotě.“

„Ty určitě končíš školu ne?“

„No snad odmaturuju. Učím se docela dobře, ale jsem trochu trémista.“

„A pak?“

„Dvouletou nástavbu, něco jako ekonomka a vojna. Na výšku nemám patřičný původ, to už se rozhodlo před dvěma lety.“

„Cokoliv jako škola je dobré. V práci už je konec. Já dělám ve fabrice na výstupní kontrole. Není to těžká práce, jen mě nikdo nemá rád. Pracovníci, že jim vracím zmetky, vedoucí, že se neplní plán, už pomýšlím o něčem jiném. Tak práci a školu pomineme. Jaké máš zájmy, pokud se můžu zeptat?“

„Kolo, příroda, historie.“

„To mám podobně. Do práce jezdím na kole. Jen už o půl šesté. Jak bude lepší počasí, můžeme si někam po okolí zajet? Ale určitě nějakou společnost máš.“

Ludvík netušil jak odpovědět. Prohlížel si Valtra a cítil drobné chvění. Jo, kdyby tak. Světle hnědé vlasy a výraznější nos. Hezký, i když starší. To ho navíc spíš přitahovalo.

„Ani jsme se moc nerozpovídali a máme dopito. Přinesu další. Určitě jsi nevečeřel. Dáš si se mnou kuře? Ne domácí, jen koupené v bufetu. Hodím ho do trouby.“

Tohle mládě Valtra docela rozhodilo. Určitě je teplej. Oranžové slipy. To už mohly být růžové. Ale na rozmazleného buzíka nevypadá. Černovlásek, snědší pleť, uvidíme, co udělá další víno. Ale to nezabíralo, jak mělo. Pojedli, pomalu popíjeli. Venku bylo slyšet hulákání opilců. Pak už po půlnoci i na chodbě. Zároveň se podívali na hodiny.

„Moc ti díky, Valtře, asi půjdu. Ráno přijď ke mně na snídani. Máma mi tam nadělala spoustu jídla.“

„To já děkuju za milou společnost. Tak ráno. Hezké sny, kloučku.“

Kloučku. To znělo slibně. Ludvík stoupal pomalu patro k sobě. Šel si hned ulevit pod sprchu. Snad z toho něco bude. Kéž by. Stejně uvažoval i Valtr. Půl roku nikoho neměl. Občasný přítel se odstěhoval. V práci nic, kolem stejně. Je o dost mladší. Zítra se zkusí zeptat. Když to nevyjde, nic se nestane. Zatím se tady v paneláku ani neznali. Vidět se nemusí. Jeho cesta vedla rovněž k pocitu úlevy. Uvědomoval si, kolik lidí volí podobně. Ani nemusí být homosexuálové, jen jsou sami. Než si šel lehnout, přistoupil k balkonu. Nerad tam chodil. Měl z těchhle zavěšených ohrádek fobii. V zimě si sem dával, co měl v ledničce, kterou vypnul. Na jaře koupil pažitku a petrželku u zahradníka, několik sazenic feferonek. Jen zaléval a sklízel. Sednout si tam a opalovat se? To by rozhodně nemohl.

„Koláč se zavařenejma meruňkama, nebo bůček po studenu, nebo párky s hořčicí?“ usmíval se Ludvík.

„Určitě koláč, to neumím.“

„Mám kakao, nebo něco jinýho?“

„Jo, nic už nechystej. Máš tady jako v ráji.“

„Ukážu ti můj, vlastně náš pokoj se ségrou.“

Hned za dveřmi bylo vidět rozdílnost jeho obyvatel. V rozích u okna válendy a dva peřináče. Uprostřed větší pracovní stůl s dvěma řadami zásuvek. V opačných rozích dvě šatní skříně a knihovničky. Před oknem stolek a dvě křesílka. Na obou stěnách plakáty a fotografie. Levá půlka polštářky, dečky, plyšová zvířátka, pravá zkameněliny, minerály.

„Tohle je můj první zlatý kamínek,“ ukazoval skupinku zlatavých zrnek a krychliček. „To jsme ještě na starém bytě topili uhlím a já našel v uhláku zlato. Hrozně mě zklamalo, že je to nějaký pyrit. Ale nechal jsem si ho na památku.“

„Tak já taky tahal domů kameny. Zase různé oblázky z řeky. Kořeny z lesa do akvárií. V jednom jsem měl rok mraveniště. Pak se nějak posunul uzávěr a ráno byli mravenci i u mámy v ložnici. Sem jsem si nic z toho nepřevezl, ale myslím, že bych si mohl udělat pořádné akvárium.“

„To bych taky mohl, ale vidíš, tady není kam dát a máma má představu, že sklo praskne a vytopíme sousedy pod námi.“

„I to se stává. Jiná zvířátka jsou problém. Psi, kočky, křečci, ptáci. Všichni potřebují společnost, a když je člověk celý den v práci, je vždycky problém.“

„Psů je tady plno. Ráno je v parčíku jak na kynologické výstavě.“

„Co tvoje slipy?“ změnil téma Valtr.

„Zase jsem je schoval.“

„Nemáš je na sobě?“

„Ne."

„Škoda, rád bych viděl, jak ti sluší.“

Ludvík zrudnul. Valtr měl tepláky a připadalo mu, jako by trochu měnily svůj objem v rozkroku. Jeho reakce byla stejná.

„Včera jsem měl pocit souznění mezi námi. Bude to stejné i teď?“

Valtr objal chlapcovy boky a trochu si ho přitáhnul. Necítil žádný odpor. Spíš něco jako odevzdání. Když se blížil k jeho rtům, zavřel oči. Trošku se naklonil, ale stejně to byly jejich nosy, co se dotkly poprvé. Pak polštářky rtů. Oddálili se.

„Můžu?“

„Je to moc rychle.“ Ale hoch se spíš přiblížil.

„Jak ti mám říkat, kloučku?“

„Máma Ludi, otec Ludvo, jak chceš, ale kloučku mi ještě nikdo neříkal. Je to krásně mazlivý.“

„Taky jseš mazílek,“ dál už byly slyšet jen jejich nenasytné polibky.

Valtr zajel rukou pod tričko a hladil bradavky. Pak už to bylo rychlé. Dvě krásná pružná těla.

„Počkej, prosím,“ Ludvík šel zastrčit klíč a zamknout, z koupelny přinesl osušku a ze skříně gel. U preservativů váhal.

Bylo krásné pozorovat ho nahého.

„Já, prosím, jestli mě chceš, vezmi si mě.“

Valtr byl rychlý. Zastudilo to. Mírný odpor mizel. Tlak ustupoval. Byl zvyklý jen na Petise. Tohle bylo jiné, hodně jiné. V jednu chvíli měl pocit, že dál už to nepůjde. Ale jeho milenec všechno vnímal. Tiché táhlé vzdechy a slastné úpění. Z boční polohy se přesunuli do kleku. To už začaly pořádné přírazy. Valtrova ruka se přesunula na penis chlapce. Ten zřetelně vnímal mohutné výstřiky. A než začal sám, byl otočen na záda a ústa partnera si přišla na své. Hned si přitáhl Valtra a snažil se z jeho péra vytlačit pár kapek, které si rozmazal na prsou a dal se do kouření ještě pořád stojícího penisu.

„Můj kloučku, splnilo to tvé očekávání? Nebyl jsem moc hrubý?“

„Bylo to nejlepší, co jsem zažil. Tak mě napadá, kolik takových lidí je. Kousíček od sebe a nikdy se nepoznají. Mohli by být šťastní každý den a nejsou. To je smutný. Určitě na tomhle sídlišti nejsme sami.“

„To nejsme, to si piš. Jenže jak se to mezi sebou dozví? Jen spoléhat na náhodu? Nebo zvolit veřejné záchodky. Zrovna před týdnem tam někdo psal: dvacet, sto sedmdesát osm, dvacet, všechno, byt mám“ nebo kouřím mladý péra, dobře zaplatím a datum, hodina.“

„To bych se bál. Ale taková seznamka v novinách kdyby byla. Jako to mají normální lidi.“

„Ty se necítíš normální?“

„Já jo, ale nevím, co řeknou naši. O tobě ani zatím mluvit nemůžu. Nebo se může stát, že mě vyhodí a budu škemrat za dveřmi. Proč je to tak složitý? Při tom i komouši jsou určitě někteří teplí.“

„Politika v tom nehraje roli. Vlastně hraje, ale negativní.“

„Můžu se k tvýmu tělu lísat?“

„Lísat, to je co?“

„Tulit, hladit, otírat. Využít, že tě tady mám. Tady to moc nepůjde. Vždycky je někdo doma.“

„Zato u mě je vždycky volno.“

Chlapci si užívali a Ludvík vyprovokoval Valtra k dalšímu milování před obědem.

„Pak už nemůžeme, naši by mohli přijet dřív.“

Skoro to tak dopadlo. Dali si oběd, kávu moučník a pro dnešek se rozloučili. Ludvík už začal být nervozní.

„Asi se s tím svěřím našim. Ne s tebou, to si musím nechat, kdyby mě vyhodili. Ale abych nemusel lhát a vymýšlet si nějaké pohádky. Člověk se pak jen do toho zaplete.“

„Tak hodně štěstí, můj kloučku.“

Na chodbě nikdo, Valtr seběhl pár schodů. Ludvík se pustil do nádobí. Hned by poznali, že tady někdo byl. Ještě uklidil v pokojíku a koupelně. Všechno prohlédnul a na stole si rozevřel knihu a sešit. Venku poprchalo.

Brzo na to přijeli rodiče se sestrou. Přivezli nějaký proviant, hlavně vejce.

„Kupovaná v obchodě mají žloutky velice světlé, u domácích jsou oranžové. A oranžová je sexy,“ rozesmál se.

„Vidím, že máš dobrou náladu, co škola?“

„Jde to, neboj. Když tak vojna.“

„Hlavně abys měl maturitu.“

„Teď jsme přijeli, Simonko, už zase jdeš ven, prší.“

„Mámo, jsou pláštěnky i deštníky. A kdybych se do desáté nevrátila, půjdu ráno rovnou do práce. Tak pá!“

Simča má nějakého šamstra, ještě ho domů nepřivedla. Mohla by se vdát a uvolnit pokoj.

„Dáš si s námi od tety meruňkovici? Ženský si tam oslavily předčasně MDŽ,“ otec naléval štamprlata.

„Mně jenom trošku,“ volala maminka a vyndávala na podnos polovinu malého dortu.

„Tak na co si připijeme, samozřejmě na maturitu, ale ta je ještě daleko.“

„No, já bych vám chtěl něco říct, můžu?“

„Jistě, všechno si říkáme, máš nějaký problém?“

„Nevím jak začít.“

„Vidím, škola to není, v tvých letech, snad nešťastná láska?“ ozvala se maminka.

„Šťastná, ale zakázaná.“

Bylo chvíli ticho.

„Ludi, bože, ty jsi…“

„Jo mami, homosexuál, teplej.“

„To ještě tak nemusí být, chlapče, mládí prostě experimentuje a pak zjistí, že je všechno jinak.“

„Já to už zjistil dřív, teď to vím a jinak to nechci.“

„Trochu jsem se toho obával, nikdy jsi nemluvil o nějaké dívce. Myslel jsem si, že je to tím, žes vyrůstal se sestrou, i když tak je to ve většině rodin. Víš, co to bude pro tebe znamenat?“

„Vím, ale není středověk, veřejně se k tomu hlásit nejde, a vy?“

„Máme tě rádi, Ludvo, není to pro nás příjemná zpráva, musíme se s tím všichni srovnat.“

„Ludi, snad sis nemyslel, že bysme tě nějak odmítli. Měli jsme o tom možná mluvit dřív, ale asi by to nic nezměnilo.“

„Budeš si muset dávat pozor úplně na všechno. Tak to bohužel je a dlouho bude. Zatím to neříkej ani Simoně. Holka, zmíní se jiným, ti dalším. Jestli někoho máš, tím víc si musíte dávat pozor. Jseš chytrej kluk, tak si snad poradíš.“

„Díky, moc díky, měl jsem strach, jak se k tomu postavíte. Nechápu, proč to lidem vadí. Nikomu neubližujeme.“

„Vždycky vadí to, co je jiné. U všeho. V politice, v náboženství, v kultuře i tady. No, asi je to pádný důvod k napití.“

„K nám se nemusíš bát toho chlapce přivést. Raději ať jste mimo lidi, co by vás někde viděli. Prostě kamarádi se navštěvují. Je ze školy?“

„Ne. Má už po vojně.“

„Proboha, jen aby to nebyl nějaký úchyl, co láká mladé chlapce a pak je zneužije.“

„Máma má pravdu. Občas se něco takového stává. Měl by sis všechno prověřit, máme o tebe strach a takhle dvojnásob.“

„Tak nemějte, já ho časem přivedu. Jestli se nebude bát přijít.“

„To jsme tak strašní? My mu žádné kázání dělat nebudeme. Ale chceme vědět, s kým náš syn bude trávit čas.“

„Jistě mami, neboj se.“

Tak tohle jsem už říkat nemusel. Znal svoji mámu. Vždyť ani neví, jak to s Valtrem dopadne. Třeba to byl jen takový úlet a o trvalý vztah nebude stát. I když tady by jim všechno přálo. Nakonec mohl být rád, jak to dopadlo. Taky trochu počítal s tím, že si to o něm budou myslet, když nikdy o žádné holce nemluvil. Za týden v neděli, pokud nebude špatné počasí, by mohli někam na kolech. Jen nesmí vyjíždět spolu. Máma se bude určitě dívat. Musel se usmát. Chápe to, má ho ráda a bojí se o něj. V týdnu se domluví s Valtrem. Potkal se s ním jeden den odpoledne ve městě. Zašli si do mléčňáku na koktejl. Domluvili se na oblečení a jídle. Mělo by být hezky, okolo třinácti stupňů, ale ráno může být mrazík.

Maminka mu v sobotu večer chystala co vzít.

„Mami, je to jen oběd, svačinka a večeře. Nejedeme na týden do divočiny.“

„Budu nervozní, než se vrátíš.“

„Proč, buď šťastná jako já.“

„To víš že jsem, ale přesto.“

Oběd bude brát Valtr, prý už něco má a do velké termosky čaj. Ludvík do menší kávu, něco na večeři a svačinku. Polovinu všeho, co nabízela máma, musel odmítnout. Na svačinku koláč. Na večeři chleby s máslem, salámem a sýrem, aby už nemuseli rozdělávat oheň. Jablka a dva banány. Prodávaly se při MDŽ.

Vyjížděli v šest. Nejdřív Valtr. Zajel na bok paneláku. Ludvík ho po očku sledoval z okna. On hned za ním. Jistě, maminka v noční košili se dívala z balkonu, i když říkala, že bude ráno spát.

„Bundy budou docela dobrý, byl lehký přímrazek. Vezmeme to zkratkou za nemocnicí k lesu. Možná narazíme na něco z hub.“

„Tak já na houby jezdím s našima, ale spíš až koncem léta a na podzim. Teď něco roste?“

„Výběr velký není. Ještě penízovka, hlíva, pak terčovice a destice vzácně, kačenky tu nerostou, na smrže je brzy, březnovky vzácně, ucho jidášovo pořád.“

„Polovinu těch názvů jsem neslyšel.“

Batohy si dali na nosiče a rychle projeli městem. Na okresce nejel skoro nikdo v tenhle čas, pak po polní až k lesu potkali jen zajíce. Ludvík zastavil.

„Máš poruchu?“ smál se Valtr.

„Mám hroznou chuť se líbat.“

„Žádný problém.“

Dojeli těsně k sobě. Zapřeli si o sebe kola. Tak to je další sladké po snídani.

„Jak máme ty kulichy, vypadáme určitě z dálky jako kluk a holka,“ ukazoval Ludvík.

„No ještě jsou dobré, já na hlavě nic nemusím, ale na sundání je čas.“

Krásné, osvobozující líbání.

„Teď bude kopeček. Když tak slezeme.“ Taky před vrcholem to tak dopadlo. Bylo vidět průsekem město. Za kopečkem jim zmizí z očí. Tady se poslední dobou nekácelo. Cesta nebyla jako jinde místy rozježděná traktory. Tady jen jehličí a mech.

„Vidím něco oranžového,“ Ludvík opřel kolo o stromek. V mechu ve svahu se tísnily malé oranžové mističky.

„Máš štěstí na oranžovou. Je to ohnivec šarlatový oranžový. Většinou jsou červené. Není jedovatý, ale nejedlý. Jenže není to krásná houbička?“

Ludvík využil zastávku k polibku. Valtr rozhodně nebyl proti.

„Sjedeme dolů k silnici, ale opatrně. Pak přes dvě vesničky. Je tam nebo spíš byl tam krásný zámeček, vystavěný na místě tvrze. Bohužel ho jezeďáci zničili.“

Na silnici vedoucí mezi několika vesnicemi byl klid. Mimo traktor vezoucí siláž nikoho nepotkali.

„To je tedy puch. Chudáci dobytci,“ smál se Ludvík.

„Možná jim to nevadí, tvarůžky taky smrdí a jak jsou dobré.“

Slibovaný zámeček vypadal zdálky honosně, ale jen dojeli blíž, viděli jak čas a hlavně necitliví lidé dovedou zničit památku našich předků. Poschoďový půdorys čtverce, v každém rohu věžička. Ty ještě vypadaly dobře. Jinak oprýskaná omítka, dolní okna zatlučená prkny. Dojeli k vratům, která byla nahrazena pletivovými. V nádvoří bylo několik poškozených valníků a rozmetadlo na hnůj. Venku kolem louka s několika většími kameny. Za budovou veliká skupina starých ořechů a přízemní chalupa nově nabílená. Z komína se kouřilo. Někdo si vaří oběd. Pak už jen kdysi vysoká kamenná zeď. Několik zbytků pařezů zřejmě z bývalého parku. Valtr vyndal aparát. Nafotili se u zámečku. Z domku vyšel starší muž s holí.

„Hezké dopoledne, mládenci. Měli jste tady být před deseti lety. Bylo tu krásně. Veliký park, rozárium, fíkovna, stáje pro koně. Pak během roku tohle. Zajímáte se o historii?“

„Chtěl jsem zámeček ukázat kamarádovi, jsme z města a vyjeli jsme si na výlet. Muselo to být krásné.“

„Chcete se podívat na fotografie? Můj otec tady byl správcem, ještě za paní hraběnky. Pokud máte čas.“

„Rádi, když vás nezdržíme.“

„Kdepak, jsem tady sám jen s Elisou. Je to už starší paní jako já.“

Vydali se k domu.

„Tady do průjezdu si dejte kola.“

Vešli do staré kuchyně. Oba vydechli údivem. Ocitli se několik století zpět. Velkou část místnosti zabírala středověká pec. U ní taky ležel veliký německý ovčák, paní Elis, která se zvedla a šla je pozdravit.

„Když asi před víc jak sto lety bourali zpustlou tvrz, někomu bylo líto kuchyňskou pec zbořit. Tak ji rozebrali a postavili tady. Na konci, jak je ten plechový sopouch, je původně otevřené ohniště na celé prase. Je zakryto železnými pláty, ale funkční. Teď tam mám takovou odstavní plochu, vedle je klasický, kachlový, kuchyňský sporák. Dvě velké trouby, ohřívač vody, pec na chleba, tvoří vlastní tělo pece. Vidíte, tam nahoře spávali kuchařští učni, tady pak děti.“

„Je to jako opravdu na hradě, nebo v muzeu.“

„Taky to tam skončí, až umřu, ale víte, jak to chodí. Tuhle chalupu táta od hraběnky koupil i s těmi ořechy hned po válce. Pak všechno zabralo družstvo, park vykáceli, ale nakonec nám ten kousek s domkem nechali. Jak dopadlo ostatní, jste viděli. Udělali z toho sklady, všechno se rozkradlo a zničilo.“

Děda přiložil poleno do kamen. Vzal si brýle a zdálo se, že si prohlíží Ludvíka.

„No, chlapci, posaďte se a odložte si, hned vedle na lavici. Ostatní zařízení je taky z bývalé kuchyně, tedy nádobí z mědi, litiny a plechu a kamenina, jen ty police, stůl, lavice a židle už se použít nedaly. Ale i tak mají přes sto let. Máma pak všude udělala polštáře a opěrky, aby byly pohodlnější. Dřív jsem spával na peci, teď mám takovou rolovací tenkou matraci na širokou lavici. Jsem tady léta sám a nač ještě někde topit. Jak jste si dávali kola, je tam záchod i koupelna, tam je všechno moderní na elektriku. No donesu fotografie.“

„Člověk by nevěřil, že něco takového existuje. Už jsem tady párkrát byl, ale zřejmě chodil do práce, nebýval asi doma.“

„Krásné, zvláštní, že to někdo zachoval a opatruje, ale bydlet tady bych se skoro bál,“ usmál se Luvík.

Děda se vrátil. V rukou tři alba v kůži.

„Promiňte, jsem moc ukecaný, povídám si jen s Elis. Jsem Leopold Druhý, ne ovšem ten panovník. Snad bych měl udělat kávu?“

Chlapci se představili.

„Pokud nevadí, máme velkou termosku dobré z domu, ještě jsme ji nenačali, jen hrníčky.“

„Ty jsou v příborníku za sklem, ale chce je opláchnout ve dřezu.“

Ludvík je přinesl. Nalil všem.

„Jak vypadala tvrz, naznačuje tahle poškozená kresba. Zřejmě obytná věž z kamene a dřeva a ostatní dřevěné i palisády. Tady je pár fotografií ze začátku stavby. Stavělo se přes deset let. Tohle je zámeček už zařízený nábytkem. Z dřívější doby moc fotografií nemám, to měla hraběnka a odvezla je. Hodně je z doby otcova správcovství. První republika, válka.“

Fotografie měly nahnědlý nádech. Byly vidět povozy s trámy a hromady naskládaných cihel. Dřevěné lešení se zedníky. Ze zdola jim zřejmě něco říkal vousatý muž v zástěře s dýmkou pěnovkou. Mistr, nebo polír. Dál bylo vidět rostoucí zdi, tesaře i pokrývače. Prázdné místnosti s malíři a štukatéry. A konečně valníky s nábytkem, pokládání koberců. Stůl připravený se vším k hostině.

V dalším albu už byli obyvatelé zámečku. Děti s obručemi a na houpačce, spřežení s kočárem. Ale také různé zemědělské práce od orby až po sklizeň. Mlátička s lokomobilou, stoh slámy a chlévy. Jarní velikonoční pomlázky, ošatky kraslic a vajíček. Výsadba ořechového háje, skleník a u zdi fíkovna, která se zakrývala okny a rohožemi na zimu.

„Tady je pak konec všeho. Paní hraběnka stačila ještě odjet, než zavřeli hranice. Věřila, že se za rok dva vrátí. No dopadlo všechno jinak. Tady vidíte začátek družstva. Všechno zařízení se rozkradlo, něco na nádvoří spálili. Udělaly se tady sklady od hnojiv až po obilí. Já šel naštěstí do důchodu, a tak tady s Elis dožíváme.“

Fenka mezi tím přišla k němu a položila mu hlavu na kolena.

Kluci poděkovali a chystali se k další cestě. Děda jim přinesl dva sáčky plné vyloupaných ořechů.

„Jsou dobré jen tak, na chroupání. Já si je už melu, a až pojedete příště, zastavte se.“

Vyjeli na další cestu. Minuli několik rybníků.

„Tady prý byla za první republiky dětská ozdravovna. Udělali z ní školicí středisko lidových milicí. Tatíci středních let si hrají na vojáky. Tam asi nepojedeme,“ smál se Valtr.

Zato sjeli polní cestou k malému háječku uprostřed polí. Zatím jen nazelenalé proutí čekalo na teplo a déšť.

„Je tady křížový kámen. Někdy z šestnáctého století. Kolem, co jsou pole, byla velká osada. Všichni v ní prý zemřeli na mor. Hned v padesátém roce to chtělo družstvo zrušit a rozorat. Poslali sem stalince, jak se říkalo pásovým traktorům. V půli cesty traktorista dostal infarkt a zemřel hned někde na poli. Zavolali vojáky s navijákem, že kámen vytrhnou, ale všechna lana praskla. Při tom to jednomu z mužů přerazilo nohu. To už se o tom všude mluvilo a pár starších místních řeklo, že kříž nenechají zničit. Z okresu tam zavezli kameníky z lomu, ale lidi je tam nepustili. Nakonec se do toho vložili památkáři a družstvo to nechalo být. Naopak traktoristé každý rok zorají o něco méně, tak se lesík rozšiřuje. Je krásně vidět, jak byl, původní jsou vysoké stromy, pak nižší a keře a na okraji nálety, hlavně břízy.“

Zajeli se podívat ke kříži. Ten byl vytesaný ve velkém pískovcovém bloku zapuštěném v zemi. U něj byly dvě skleněné hřbitovní lucerny a čerstvý věneček z kočiček. Valtr vyndal z batohu dvě silné svíce a zapálil je v lucernách.

„Já jsem sice spíš nekřesťan, ale člověk by si měl vážit toho, co lidé kdysi v dobré víře vytvořili. Bohužel, to bylo vidět na zámečku, jak se většina chová. Musela to být veliká tragédie, když zemřeli všichni ve vesnici.“

Ludvík se zamyšleně díval na kámen. Ve dvou místech byl poškozený, zřejmě od lan, kterými ho chtěli vyvrátit. Ještě pár fotek a kluci jeli dál.

„Podívej,“ Ludvík seskočil a udělal krok do brázdy na kraji pole. „Ouško, zřejmě od džbánku. Kdoví, co v něm někdo nosil. Vodu, mléko, medovinu. Nebyl velký. Tady se zastavíme, až budou orat. Vezmu si ho, možná se najdou i jiné střepy.“

Jen malá zastávka na pár polibků. Odbočka k lesu byla plná navezené šotoliny. Zřejmě ji příliš rozjezdily traktory, vozící kmeny smrků na nákladní nádraží.

„Ten kousek raději půjdeme pěšky. Není to ujeté, mohli bysme píchnout.“

Ludvík se začal smát.

„Neškodilo by si píchnout.“

To vypadal na stydlína, usmíval se pro sebe Valtr. V lese nasedli na kola. Jen občas se vyhýbali kalužím. Dojeli na širokou mýtinu s hromadami pokácených kmenů. Stála tam maringotka pro lesní dělníky a před ní lavice a stůl, vedle velké ohniště.

„Tady si dáme oběd.“ U ohniště byl rožeň a drátěná síťka na opékání. „Už jsem tady byl víckrát. Hezky si tady opečeme špízy. Můžeš prosím rozdělat oheň z větví vedle. Tady je papír a zapalovač. Nachystám ostatní.“

Ludvík nalámal malé a větší větvičky a hned plápolal oheň.

„Teď ty větší kousky, aby pak vyplnily prostor pod síťkou.“

„Co když někdo přijde? Nevyhodí nás odsud?“

„Neboj, už jsem se tady potkal s hajným i s chlapama, co kácí. Tady nehrozí, že někde začne hořet. Navíc je docela vlhko.“

Na stole rozbalil čtyři veliké špízy. Vepřové, špek, cibule, brambor, klobáska, naložená kapie. Vyndal hořčici a kečup.

„Tak to je bašta, už se mi sbíhají sliny,“ pochvaloval Ludvík. Ještě čtyřikrát přetočit a začaly hody.

„Nazpět pojedeme jinudy. Tady v lese odbočíme doleva. Jsou tam boží muka u starého modřínu. A všechno objedeme zadem okolo potoka.“

Tady už byly cesty slušné, sem tam kaluž. Projížděli koncem lesa okolo potůčku. Za ním byl kus louky a pak pole se zelenajícím se ozimem.

„Pojedeme pomalu a dívej se i na kmeny stromů. Rostou tady hlívy.“

Taky malý trsík objevili, ale nechají ho dorůst. Dostali se k hájku samých bříz. Viděli několik lidí, jak chodí s nádobkami mezi stromy.

„Sběrači březové mízy. Už jsi ji pil?“

„Ne, jen jsem slyšel, že se z ní dělá šampon na vlasy.“

Valtr opřel kolo a zašel k nejbližší ženě, co slévala mízu do umělohmotné láhve. Dala mu plecháček plný čiré tekutiny.

„Zkus ji, je výborná na ledviny a močové cesty.“

„Je spíš jako trochu sladká voda.“

„U stromů jsou trubičky a zavěšené sklenice. Odebírají se tak tři čtyři litry. Pak se otvor uzavře zatlučeným kolíčkem. Kdysi si na mízu chodilo hodně lidí, dnes už málokdo. Jsou tady hned z vedlejší vesnice. Sbírají i byliny, houby, lesní plody a pěstují včely. Mají výborný med, až budete shánět. Můžeme se tam někdy zastavit. Jejich babička chodí do trhu. Bývá tam už ráno, když jezdím do práce. Hned vidím, co roste, nebo co dozrálo.“

Zmíněnou vesnici minuli. Les pokračoval vyššími smrky. Míjeli vyvýšenou louku s trsy zaschlých trav.

„Tady nic neroste. Za války, hlavně ke konci, tu byla podzemní továrna. Když přišli Rusi, všechno podminovali a zničili. Zřejmě tam byly nějaké chemikálie. Po patnácti letech ani stromeček. Vidíš, jen trochu trávy.“

Další vesnice a několik babiček s nůšemi klestí. Na odpočívadle u kapličky sv. Radima si rozbalili chleby k večeři.

„Sv. Radim, to jsem v životě neslyšel,“ ptal se Ludvík.

„Já o něm taky moc nevím, ale byl bratrem sv. Vojtěcha, Slavníkovec, a spíš je známý jako sv. Gaudencius, byl arcibiskupem v polském Hnězdně. To je všechno, co jsem se dočetl.“

„Na obrázku ani nevypadá jako mnich. Myslíš, že mu nebude vadit, když se políbíme?“

„Žil na přelomu desátého a jedenáctého století a obracel na víru pohanské Prusy se svým bratrem sv. Vojtěchem. Toho při tom zabili a Radima uvěznili. Kdoví, jak se tehdy dívali na našince. Určitě moc pochopení neměli. Ale za zdmi klášterů se dělo ledasco.“

„Byl to hezký výlet, můžeme i na jiné strany.“

Rozloučili se se sv. Radimem ještě trochu umaštěným polibkem.

Návrat se odehrál podle stejného scénáře. Nejprve Valtr, po něm po chvíli Ludvík. Maminka hned chtěla vědět, kde byli a jak se jim na cestách líbilo.

„Jo, mami, paráda, i počasí nám přálo. Tady máš sáček ořechů.“

Vyprávěl o návštěvě na bývalém zámečku.

„Bylo to před válkou, párkrát jsme tam s holkama byly. Hraběnka měla syna. Jezdil po okolí na koni, a když jsme ho prosily, aby nám něco napsal do památníčku, neodmítl a dal nám i svoji fotografii. Byly jsme do něj zblázněné, ale nijak nám nedával najevo, že jsme pitomé holky. Snad tu fotku i někde mám. Přišla válka, musel na vojnu, už se nevrátil. Hraběnka je prý někde v Západním Německu.“

Maminka se zasnila. Zdálo se, že má v oku slzu.

„Toho chlapce přivedeš kdy, Ludi? Abych něco nachystala.“

„Právě proto, nic nechystej.“

„Ale co si o nás pomyslí.“

„Mami, obrať list.“

Ještě viděl, jak šla k sekretáři, vyndala dřevěnou kazetu a z ní malý modrý památníček. Zdálo se mu, že z něj něco vyndala. Ale nebylo to, jak byla otočená, vidět. Obrátila se k němu.

„Vidíš, to dřív míval každý. Zvlášť holky. Památka na spolužáky, učitele, příbuzné. Jsou tam samé moudrosti,“ maminka se usmála, ale nějak divně. Spíš se zdálo, že má v očích slzy. Podávala ho Ludvíkovi.

„Když máš hodně, dej ze svého bohatství, když málo, dej ze svého srdce,“ bylo hned na první stránce, nějaký strýc.

„Než cokoliv vzdáš, uvědom si nejprve, proč jsi s tím začala,“ učitel matematiky.

„Buď vděčná i za negativní lidi v tvém životě. Ukazují ti, kým nechceš být,“ učitelka dějepisu.

„Dělej i malé věci s velkou chutí.“

Střídaly se tady různá moudra i dětská naivní přáníčka. Viděl, že několik listů bylo vyříznuto. Vrátil památníček matce.

„Je to dávno. Vdávala jsem se a místo štěstí začala válka.“

Vzala památníček a odnesla ho. Zůstala vážná a smutná.

Dny ubíhaly. Ludvík se naučil chodit z druhé strany paneláku a o vchod dřív. Prošel sklepem a vyjel k Valtrovi. Měl přímo živočišnou potřebu milování. A pak by se mazlil až do večera.

„Máte toho hodně?“ ptala se maminka.

„Normálně.“

„Chodíš později než obvykle.“

„Jo, no víš, před maturitou.“

To bude muset nějak vyřešit, přivést Valtra a chodit tam pak legálně? Několikrát si zase v neděli vyjeli. Samozřejmě v obvyklém utajení. Stranu podle řeky docela znal. Blížily se Velikonoce. Jeden z mála svátků, co komunisté nezrušili. Osmnáctého dubna. Rodiče už předem upozorňovali, že pojedou k tetě. Simona bude celé Velikonoce u toho svého. Konečně má léta. Většina jejích vrstevnic je už vdaná.

„Nechci ti do toho mluvit, Ludi. Ale jistě máte nějaký program s tím svým chlapcem. Upeču vám mazanec a bábovku. Myslím velikonoční nádivku. Kuře si snad upečete sami. Uvařím vajíčka, můžete si je pak naplnit, víš jak?“

„Mami, nešil. Všechno zvládneme.“

„Táta vám donesl víno a bude i pivo. Doufám, až přijedeme, že nám ho představíš.“

Většina lidí si brala v sobotu volno. Na cesty vyráželi už v pátek. Stejně tak Ludvíkovi rodiče. A ve škole měli v sobotu od desáté volno. Jen Valtrův podnik doháněl plán. Přijel až po půl třetí. Přesunuli se o patro výš. U Valtra byl takový nepodařený kříženec vany a sprcháče. U Ludvíka vana.

Oba milovali vodní hrátky a pak líbání kapiček. Ludvík si svého milence položil a přejížděl ústy po celém těle. Ten si pak kloučka nadzvedl a posadil do klína. Drželi se za ruce a kolébali. Bylo to velice vzrušivé a někdy tak zůstali až do úplného konce. Šli si sednout do pokoje. Valtr přinesl zákusky se šlehačkou a víno. Pustili si gramofon.

„Myslím, že si svátky užijeme tady. Venku bude plno lidí. Musíme se zase zastavit na zámečku, slíbili jsme to. Máma to tam znala, kdysi. Jako holka obdivovala syna hraběnky. Prý se nevrátil z války.“

Dal mámě fotografii, ale tu mu neukázala. Šel k sekretáři. Našel kazetu. Byly tam i vyříznuté listy z památníčku. Na jednom rozlitý inkoust, další příliš dvojsmyslný. Pak uviděl, že pod kazetou je malá sloha z lepenky barvy dřeva. Nebyla vůbec vidět. Sáhl po ní, ale nejdřív couvl. Nikdy se nedíval do cizích věcí, nic doma nezamykali. Ale najednou něco jeho ruku posunulo. Ještě chvíli váhal.

„Co tam hledáš, Ludi? Pojď za mnou, kloučku, ať si tě užiju.“

To už měl slohu vyndanou. Fotografie v matném papíru. Na koních dvojice v objetí. Myslím, že podobnou viděl na zámečku v albu, jen menší, druhá byla otočena rubem.

„Nic na světě není silnější jak láska. – Lui.“ Otočil ji a úplně ztuhnul.

Díval se na mladíka v jezdecké obleku, ale tvář byla jeho. Druhá postava byla zřejmě jeho máma. Jen si povzdechl a fotografie mu vypadly z rukou.

„Ludi, co se děje?“

Valtr přiskočil a podával mu fotografie. Nechápavě se díval.

„Neměl jsem, to jsem neměl, mami, odpusť mi. Už to nevrátím, nikdy už nebudeme šťastní, nikdy, nikdy.“

Proud slz se řinul po tváři.

„Sedni si. Uklidni se. Na té fotografii je kdo?“

„Vidíš podobu? Asi můj skutečný otec. Nevím, proč mi to neřekli. Máma už měla přede mnou ségru. Vím, že otec byl v nějaké továrně v Rakousku. O válce jsme nikdy nemluvili, pokud jde o rodinu, nějak podrobně. Už to nevrátím zpátky, všem jsem nám zničil život.“

„Ludi, uklidni se. Jednak nevíš, jak to je. Rodiče měli určitě nějaký důvod, proč ti to neříct. Čekali, až budeš dospělý a pochopíš to.“

„To už jsem, co mám dělat? Vidíš to, není to náhodná podoba.“

„Až přijedou rodiče, všechno se vysvětlí. Mají tě rádi. Vidíš, jak se postavili k tvému problému. Nesmíš je z něčeho obviňovat.“

„Obviňovat můžu jen sebe. Proč jsem to udělal?“

„Sebe taky neobviňuj. Je to pro tebe jiná situace, ale vyřeší se.“

Valtr ho obejmul. Ludvík se vysmekl.

„Promiň, já, ráno zajedeme na zámeček. Ten děda tam o všem musí vědět, když tam byl. Pojedeš se mnou?“

„Jistě, to můžeme, ale nechceš raději počkat na rodiče?“

„Ne, zbláznil bych se z toho. Nemůžeš pochopit, co všechno cítím. Třeští mně hlava. Máma tu má prášky na spaní, promiň. Zůstaneš?“

„Samozřejmě, možná bude lepší, když usneš a ráno pojedeme.“

Ludvík usnul, ale spánek měl neklidný. Probudil se, byla ještě tma.

„Nemůžeme jet tak brzy, lidi si v neděli a ve svátek přispí.“

Stejně když přijeli k zámečku, chvíli trvalo, než jim děda otevřel. Vyběhla i Elis, vyvenčit se.

„Co vás, chlapci, přivádí tak z rána. Musím odnést moje ležení. V kamnech je žhavo, uvaříme si kávu, nebo čaj?“

„Přinesli jsme kávu a bábovku,“ Valtr vyndaval vše na stůl.

„Prosím vás, můžete se podívat na tuhle fotografii?“ Ludvík byl netrpělivý.

„Jen si vezmu brýle. No jistě, to je Lodoviko, syn hraběnky. Šlechtu i tituly už zrušili za první republiky. Taky mladý pán se vždycky zlobil, když mu někdo ze starých lidí tady řekl hrabě.“

Starý muž si teď v brýlích prohlížel své hosty.

„Myslím, že jste minule říkal, že jste Ludvík. A ta fotografie, takže víte, že to byl váš otec? Moc okolo toho neznám, ale pro vaši maminku to byla velká tragedie. Vdala se, měla dcerku, jejího manžela zatkli a odvezli někam do Rakouska. Pak při převozu nálet na vlak nebo nastražená mina. Dostala zprávu, že zahynul. Nevím, kde se potkala s Luiem, říkal si tak. Byla tady nějaký čas, chtěl si ji vzít i s dcerkou, velice je miloval, svatba byla narychlo, nakonec musel do Wehrmachtu, poslali je do prvních linií, kde padl. Zřejmě když jste se narodil. Vaše maminka šla k nějakému sedláku. Dva mrtví muži a dvě děti. Tady nemohla vydržet. Pak se po válce objevil její manžel, přišel s americkou armádou. V padesátých letech měl kvůli tomu problémy. Víc nevím. Jste velmi podobný svému otci. A vaše matka je nesmírně statečná žena. Pozdravujte ji od Lojzíka. Ať se někdy zastaví.“

Ludvík měl oči plné slz. Valtr mu je stíral kapesníkem. Ještě chvíli poseděli, pak pomalu vyjeli k domovu.

„Obdivuji tvé rodiče. A tvého otce, co zemřel. Oba udělali vlastně to samé. Tvůj otec miloval tvou maminku i nevlastní dcerku a pak tvůj současný otec vychoval tebe jako vlastního. Vidíš, všechno se vysvětlilo.“

„Miluješ ještě svého kloučka?“

„O to víc.“

„Odpustí mi máma? A táta?“

„Určitě. Myslím, že budou oba rádi, jak se všechno vysvětlilo. Podívej, máme tu ošatku oranžových vajíček.“

„Žádné slzičky. Zítra počkám s tebou na rodiče. Nebudeme nic skrývat.“ Ludvík byl přece jenom smutný. Nepomohly ani oranžové slipy, které si na Valtrovo přání vzal.

„Neboj, můj oranžový kloučku. Jsem u tebe a zůstanu.“

Druhý den po poledni přijeli rodiče.

„Můj Valtr, doufám, že ho budete mít taky rádi.“

Představil se, podali si ruce. V pár větách jim řekl, co dělá.

„Jsme rádi, pane Valtře, že vás poznáváme. Máme o syna strach. Víte, jak se na na tohle dívají úřady i veřejnost. Doba je velmi zlá ve všem. Nesmí na vysokou, protože manžel byl příslušníkem odboje a pak francouzské armády. Čtyři roky byl vězněný a dodnes nesmí vykonávat svoji profesi. Bylo to hrozné, až teď si nás přestali všímat. Doufám, že chápete, jak by něco takového zničilo nám všem život. Navenek musíte být jen jako kamarádi, třeba přes turistiku. Jinak samozřejmě nic proti vám nemáme. Měli jsme obavy, tušili jsme, jak na tom Ludvík je, jen jsme se o tom báli mluvit.“

„Díky, mami, jen já, já jsem něco udělal. Prosím, odpusťte mi,“ Ludvík schoval hlavu do dlaní a rozvzlykal se.

„Asi na tom mám taky vinu,“ začal Valtr. „To já ho zavedl na zámeček a seznámili jsme se tam s jedním ze sloužících. Ukazoval nám fotografie. Pak jste o tom doma mluvili a Ludvík našel fotografii asi svého otce. To nám potvrdil ten starý pán, prý se jmenuje Lojzík.“

„Promiňte mi to, prosím,“ mezi pláčem prosil Ludvík.

„Není co promíjet. Těch fotografií je víc. Největší vinu na všem mám já. Měli jsme ti to říct už při patnáctinách, ale nenašli jsme odvahu. Teď v osmnácti to bylo stejné. Je to příběh plný strašné bolesti, kterou jsme si protrpěli za všechna léta. Vždycky jsem obdivoval Kateřinu, tvou mámu, že dokázala všechno přežít. Já byl spojový specialista u československé armády, poznali jsme se, zamilovali, svatbu v osmatřicátém roce měli nedaleko odsud. Okupovali nás Němci a mne zatkli koncem srpna devatenáct set třicet devět. Vězení, výslechy, pak nás převáželi jako specialisty na tajnou výrobu do Rakouska. Někde na hranicích Tyrolska vlak napadli zástupci odboje, nás několik se tak dostalo přes Švýcarsko do Francie a francouzského odboje. Vlak zničili výbušninami a minami. Byl jsem doma prohlášený za mrtvého i se dnem úmrtí. Vrátil jsem se koncem války s americkou armádou. Byl jsem u spojů, v osmačtyřicátém mne zatkli a do třiapadesátého jsem byl vězněný a pak propuštěný na zákrok Francouzů. Tvé mámě se narodila Simona ve čtyřicátém. Byla oficiálně vdovou. Žila jen její sestra a přivedla ji na zámek. Hraběnka byla původem Francouzka, rozvedená a žila s dcerou zde. Zatímco manžel se synem Lodovíkem v Německu. Začala válka, tak ho poslal k matce. Původně zde žili před válkou všichni, uměl česky a francouzsky. Byl to prý nesmírně vzdělaný, ale i citlivý člověk. Do tvé maminky se zamiloval, i když byla vdovou s kojencem. Nejprve se odvodům do armády vyhnul. Když pak viděl, že to nepůjde, vzal si ji. Proběhl církevní sňatek, těsně než ho odvedli. Občas došel dopis z bojů. Narodil ses ty, Ludvíku, jméno dostal po otci a v třiačtyřicátého přišlo oznámení, že tvůj otec padl. Dva muži, které tvá matka milovala, byli mrtví a jí zbyly dvě malé děti. Nemohla na zámečku vydržet. Hraběnka jí domluvila práci u nedalekého sedláka a všemožně ji podporovala. Přišlo osvobození a já se vrátil a našel ji. Začaly nesmírné těžkosti. Já jsem pro úřady neexistoval. Hraběnka nám nabídla bydlení u ní. Nakonec jsme se museli se vším smířit. Na to mne zatkli a hraběnka s dcerou stačily překročit hranice. Chtěly vzít i mámu s dětmi. Jen ona nechtěla zase opustit mne tady ve vězení. Je vzal k sobě její manžel, se kterým byla rozvedená. Snažili se nás tady podpořit. Posílali dopisy, které nám zadrželi, peníze, které zabavili. Stejně tak naše psaní zadrželi. Všechno vyšlo najevo až před rokem, kdy se sem dostala hraběnčina dcera, právnička, která tady zastupovala firmu, se kterou stát obchoduje. Dostali jsme i pozvání, ale zamítli nám ho. Snad to letos o prázdninách vyjde tvé babičce, Ludvíku. Tehdy jsme i řešili, co by se stalo, kdyby se tvůj otec vrátil. Někteří se z ruského zajetí vraceli i po deseti letech. Bohužel k tomu nedošlo. Pro mne pak bylo přímo povinností vzít si tě za vlastního, když před tím to udělal tvůj otec se Simonou, když si vzal mámu. A její neskutečné obětavosti a lásce děkujeme všichni. Je to naše chyba, měli jsme to říct dřív.“

Ludvík objal otce a potom v slzách maminku. Ukázal Valtrovi, ať se přidá k jejich objetí.

„Přidej se k nám. Máme naše vztahy asi málo komplikované. Díky, táto, nikdy jsi mi nic nedal znát, miluju vás všechny tři.“

Doslov

Babičce se bohužel za vnukem do Československa nepodařilo přijet. Občas se sem dostala její dcera. Valtr se sice odstěhoval za prací jinam, ale navštěvovali se o víkendech. V devadesátých létech získal Ludvík dědictví po babičce a po dlouhých několikaletých soudních přích i zámeček. Byl ve stavu na zbourání. Nechal ho opravit, ale většinu jeho dědictví spolkla stavba. Nakonec musel zámeček prodat za méně, než stály opravy. Využili postupně s Valtrem předčasný důchod a koupili malý domek na Vysočině. Pořídili si koně a trávili většinu času venku v sedle.