Stará kasárna

Léta sedmdesátá – 1973

„Vlasto, Vlasto, Vlastíkůůů…“

„Ježíš, co zas?“

„Hoď mně ze stolku tu menší pikslu, nevyšlo mi to, ať nemusím slízat.“

„Přistrčím ti celej stolek.“

„Seš zlatej, kluku kudrnatej.“

Jo, zlatej, vlasy jak pochcaná sláma, spíš plesnivá, na pěšinku, co vede cik cak, a každej vlas si dělá, co chce. Štíhlý mladík, hezky opálený, jen v montérkách s ustřiženými nohavicemi, popošel ke stolku a šoupl ho k rámu okna, který natíral jeho kolega. Jen tak mimochodem si svoje vlasy prohrábnul. Pak se teprve podíval na ruku. Snad si škutiny nepřibarvil. Hned ve školce mu paní učitelka říkala: „Vlastíku, proč tě maminka neučeše?“ Vzala si hřeben a po chvíli zjistila, že to byl marný boj. Na základce mu učitel marně říkal, ať něco udělá s těmi škutinami. Pak mu vychovatel na učňáku doporučil vzít to dohola. Chvíli vypadal jak chovanec polepšovny, ale vlasy dorostly a byly ještě horší. Nejlíp bylo nechat je delší. Každý vlas si někam lehl, takové vrabčí hnízdo, ale šlo to. Naopak mu jedna kadeřnice říkala, co by za to jiní dali. Že má rošťácký rozcuch.

Dnes už na Helču vzpomíná s úsměvem, zůstali dobří kamarádi. Ale začátek byl největší trapas v životě. Těsně před vojnou, všichni se chlubili úspěchy u žen, dva už byli ženatí. Zatímco on si nevěděl rady. Musel si přiznat, že je tele, a pokud nezkusí, jak to je, zůstane jím navěky. Dělali rám výlohy u kadeřnictví, Helence se líbil, zašli večer k ní. Vínečko, Beatles z gramofonu, ale když mělo dojít na věc, nic. Ani manuál, ani orál. Nejraději by zmizel ze světa. Jak se to rozkřikne, je tady v městečku vyřízenej. Helča byla děvče znalé světa a druhý den ho přistrčila kolegovi Leovi. Jo, tak to bylo ono. Všechna nevybouřená léta teď slavila úspěch. Leoš se pak Helče chlubil, že ze sebe slezli až ráno.

To bylo posvícení. Chlapci si hezky užívali a Vlastík dostal přímo vysokou školu. Jenže Leoš hodil udičku, sbohem venkovani, a zmizel v Práglu. Jeho nástupce nebyl ryba ani rak, takže rychlý konec. Zatím se neodvažoval někoho shánět, ale bude muset. Dlaňovka je chabá náhrada. Hoch si ještě jednou zajel do vlasů. Tady budou určitě až do podzimu. Budova starých kasáren se předělala na byty. Měla sem přijít nová okna, ale peníze nevyšly. Nějaký odborník řekl, že stará okna vlastně nejsou stará, je to modřín a ten nás všechny přežije. Jen je potřeba nový nátěr. Komunál sem hodil čtyři lakýrníky, natěrače. Vyndaná okna se čistila a natírala dole v sušárně a oni od patra nahoru měli připnutý pás.

„Připnout se dá akorát k topení, spadnout letíme i s radiátorem,“ dělali si legraci. Původně se mělo dělat lešení, ale tohle bylo rychlé a závratí nikdo netrpěl.

„Venco, jak na tom jseš?“

„Hlady omdlívám. Jdeme.“

Hospoda U dědka byla vedle. Z podniku měli lístky, co bylo navíc, si doplatili. Další dva lakýrníci natírali okna. Teď se jejich čtyřka přihrnula. Chlapi si první většinou zapálili. V práci nesměli. Stačila ředidla, laky a barvy a byli v rauši. Teď pro změnu nikotin.

„Polívka gulášová, co dál, chlapi?“ nahlížel do lístku Venca. „Sekanou jsme měli včera, výpečky před tím, po fazolích prdím jak má čézeta. Ještě je tady segedín a žemlovka.“

„Dáme ten guláš, po zelí budeš taky prdět, Venco, a já s Oťanem si pak dáme napůl žemlovku. Vlasto, ty?“

„Stejně, segedín je tady dobrej, dáme taky napůl zemlbábu?“

„Jo, kafe a viržinko. Ty žemlovky dáme celý, když tak já ji dojedu.“

„Nevím, kam žrádlo dáváš, jsi jak z koncentráku. Živit bych tě nechtěl.“

To už dostali polévku a co nevidět na stole přistál guláš se šesti, Venca deset. Než se ostatní rozhlédli kolem, měl snězeno. Dvě piva a žemlovku, kafíčko a viržinko, přesně jak říkal. Vlastík zmohl žemlovku celou. Taky byl žrout, ale na Vencu neměl. Chlapi po cigaretě, on naopak na vojně kouřit přestal. U cisterny s benzínem to ani moc nešlo a tady měli pochopitelně v práci taky zákaz.

Rozhlížel se po hospodě, jestli neuvidí nějakou hezkou tvářičku. Chodilo sem i pár studentů. Bylo tu nejlevněji. Zahlídl jednoho, co by splňoval všechny nároky. Už párkrát. Dnes ho viděl u žemlovky. Na první pohled trochu drsňák, slušná postava, černé vlasy, kratší a na levé straně pěšinka, jako kdyby vyšel od holiče. Asi z gymnázia. Musí se tam okolo mrknout, až půjde domů. Za budovou mají sportovní areál. Sejde pak okolo mlékárny na staré město, kde bydlel. Ulice Elišky Krásnohorské. Ta byla v každém městě. Před tím Maršála Radeckého, pak Himmlerstrasse. Po válce to dali Elišce, ta nikomu nevadila ani teď. Dvě poschodí jako tady kasárna. Jejich byt z části dřívějšího velkého bytu měl kuchyni do dvora, stejně toaletu a koupelnu a na západ dva menší pokoje. Jeden jeho, druhý matky. Nestěžoval si. Ráno svítilo slunce ke snídani do kuchyně. A do pokojíku zase, když se vrátil. Ústřední topení, nemusel se tahat s uhlím. Přízemí a poschodí úřady, večer klid. Obchod a hospoda přes tři domy.

Když šel z práce, pustil se podél plotu. Hned z kraje bylo pískoviště pro skok do dálky. Kolem se motalo pár kluků, ale viděl i toho z hospody s hráběmi v ruce. Chvíli se zastavil. Kluci skákali, ale nic moc. Teď jeden udělal pomalu kotrmelec a Vlastík se začal smát. Černovlásek s hráběmi se otočil a spustil nepřívětivě:

„To se křeníš, vole, za plotem. Tak nám to pojď ukázat. Znáš snad Hic Rhodus, hic salta! O čemž pochybuju.“

„Je tu plot.“

„Tos v životě nelezl přes plot?“

Nebude mě srát. Skákával přes pět bez problémů. Přehodil koženou aktovku a přes plot se přehoupl.

„Pusťte ho, mistra světa,“ volal mladík.

Nejdřív uvažoval, že shodí rifle, ale jeho trenýrky, ve kterých včera, když byl hic, natíral, trochu hnědé barvy z oken pobraly. Tak se ztrapňovat nebude. Podíval se, jak mu to asi vyjde.

„Ty vole, pět dvacet pět. A takhle. Já myslel, že nedáš ani tři metry. Jsi někde na škole nebo v oddíle?“

„Jo, natírám okna na starých kasárnách.“

„Cože?“

„Jsem lakýrník, natěrač a dělám v komunále. Jo a sport mě nebaví, leda tak hory, ale jen rekreačně, třeba do Tater.“

„Spěcháš?“

„Až zítra do práce.“

„Můžu tě pozvat na dvě deci? Vinárna je hned za rohem. Jenom se převleču.“

Hoch si odskočil do malé dřevěné šatny a byl v mžiku zpět.

„Andy, tedy křtěnej jsem Andrej,“ podával ruku.

„Vlasta, Vlastimil.“

Ve vinárně sedělo jen pár hostů. Sedli si ke stolečku pro dva vedle malého parketu.

Číšník, rovněž mladíček s růžovými tvářemi a vlnitými kaštanovými vlasy, byl u nich hned.

„Čau Andíku, co si dáte, kluci?“ usmál se na ně. „Dvě dvoječky Mistřínského?“

Andy přkývl.

„Občas sem zajdu s klukama, ale jsou spíš na pivo.“

„Mně naopak víno vyhovuje.“

„Tady vezmou vždycky něco u soukromníka pro domácí.“

Přípitek na seznámení. Kluci se zapovídali, dvojek bylo víc, když vycházeli, pozval Vlastík nového kamaráda na večeři. Obložený talíř, ještě něco na zapití. Loučili se dlouho a nakonec se domluvili na sobotu večer do vinárny.

Vlastík si pískal a doma políbil mámu v kuchyni.

„Co tady ponocuješ?“

„Byl tady táta, chtěl tě vidět.“

„Dva kluky vyženil, další je na cestě, tak se beze mě obejde. Já se na něj nezlobím, ale řekli jsme si, že každý půjdeme svojí cestou a nebudeme se tomu druhému srát do života.“

„Je z tebe cítit víno, abys ráno nezaspal.“

„Mami, už nechodím do školy, když zaspím, píchačky tam nemáme a kluci se chvíli neposerou. Měla by sis taky někoho najít. Ten Pavel, co tady párkrát byl, vypadá solidně. Je bezdětnej vdovec.“

„Když to je těžký a ty jsi taky sám. Nebo je to teď jinak?“

„Není, mami. My teplí to máme těžší. Dnes jsem seděl s príma klukem, bude maturovat, moc jsme si rozuměli, jenže bude to jen kamarád. Ale i tak dík. Žádní nejsou. A nevadí mu, že já školy nemám.“

„Víš, jak to bylo složitý, nešlo to.“

„Ale to není žádná výčitka, mámo. Dáme si stopečku ořechovky a neříkej, že bych už neměl. Je taková hořkosladká jako náš život.“

Vlastík vyndal z kredence lahvinku i skleničky a nalil.

„Obětovat se pro nic za nic nemá cenu, mami, otec si vybral, teď je řada na nás.“

Druhý den ráno se Vlastík lekl. Měli tam nějakého kontrolora přes bezpečnost práce, udělal jim školení a seřval jejich hlavního vedoucího a jejich referenta. Dokud není lešení, nesmí na okenní rámy. Hned se také přivezlo, sestavilo, aby bylo posuvné. Tím se zabila celá směna. Ráno by určitě něco nadýchal. Ale v pohodě. Skutečně se z lešení opalovalo, škrábalo, brousilo i natíralo líp a lešení jim popotáhnou. V práci jako vždy a byla tu sobota. Šel o něco dřív. Stejný růžovolící číšník ho vedl ke stolku, co byli posledně.

„Andy už stůl objednal, donesu ti pohár, on se asi trošku zdrží.“

Vlastík uždiboval jahodovou a vanilkovou zmrzlinu se šlehačkou. Na opačné straně byl box muzikantů. Živě tam diskutovali. Všichni tak okolo třicítky, jen hoch v ruce se zlatým ákágéčkem snad neměl ani dvacet. Zřejmě zpěvák a kytarista. Tady si moc nepopovídají, vedle je parket, ale co, uvidí se. Měl černé rifle a stejnou vestičku. Ostře žlutou košili a na ní rubínovou brož. Zastavil se i u Helenky, která mu rozcuch trošku upravila.

„Je někdo na obzoru?“ smála se.

„Asi jen kamarád, ale dlouho jsem nebyl mezi lidma.“

Tak teď mezi nimi je. Hosté byli taky tak od třicítky možná do čtyřiceti. Nikdo starší. Na stolku mu přistála Vídeň.

„Ještě vydrž, za chvíli začnou hrát. Tančíš?“

„Moc ne, ale někdy je zajímavý se dívat.“

„Andy má nějaký těžkosti, ale určitě přijde.“

Hudebníci zahráli takový orchestrální mix. Když pak zvali k tanci, zpěvák nasadil hned největší hity. Schelingrův Holubí dům a Neila Diamonda Song Sung Blue. A kupodivu skvěle. Taky vypadal dobře. Kalhoty do zvonu, pletenou vestičku na krajkové košili a hedvábný šátek pod krkem. Vlastíka trochu potěšilo, že i on byl středem obdivu. Jednak tady byl nový a nevypadal zle. Pár dívek a žen se usmívalo a kynulo. Ovšem ty mají smůlu. Nějak často se u něj zastavoval Ivan, číšník. Jistě, omlouval Andreje, ale jednu chvíli položil ruku na Vlastovo rameno a určitě ho jemně stiskl. Pak uviděl Andyho. Skoro se lekl. To nebyl sebevědomý drsňák. I ulízlá pěšinka ve vlasech byla pocuchaná. Snažil se usmát.

„Moc se omlouvám, je tady rámus. Zajdeme chvilku ven?“

Volal na číšníka, že se vrátí. Ulice byla jinak skoro prázdná, sedli si na lavičku.

„Ještě jednou se ti omlouvám. Nechci tě tím obtěžovat, sotva se známe a já se těšil, že se poznáme víc. Těžko se o tom mluví.“

„Nemusíš říkat nic. To je na tobě. Sejdeme se jindy. Víkendy mám volno.“

„Já, strašně jsem se pohádal s otcem. Vycházívali jsme dobře, ale v něčem má tvrdou hlavu. Nikdy jsem si nemyslel, že až tak. To raději půjdu z domu. Navíc maturuju. Písemky v pohodě. Ústní za týden. Myslím, že to určitě dám. Nemůžu se k otci vrátit.“

„Pokud potřebuješ, uvolním ti pokojík, můžu spát v kuchyni.“

„Ne, díky, půjdu k mámě. Naši nejsou rozvedení, ale žijou odděleně a o mě se tahají. Zbytečně. Přišlo to zrovna v takovou dobu. Myslel jsem, že do zkoušek vydržím. Omlouvám se ti. Běž se pobavit. Třeba bys mohl… Prostě mám v hlavě zmatek.“

„O mě se vůbec nestarej, rád bych ti pomohl, jen řekni, co potřebuješ.“

„Asi půjdu k mámě, nic se mnou není, promiň a ve čtvrtek mi drž palce. Nezlob se.“

Andrej se zvedl.

„Díky, jak budu mít všechno za sebou, oslavíme to a moc dík, měj se.“

„Hodně štěstí, Andy, a ozvi se. Víš, kde dělám.“

Vlasta tam dlouho stál, když už Andy dávno zmizel. Rád by pomohl. No, snad si poradí, není žádný rozmazlený kluk. Pomalu se vracel do vinárny. Tam to žilo. Kapela hrála něco od Chicaga, pak Eagles, když si sedal ke svému stolku, zpěvák rozněžnil tančící Neckářovým Kdo vchází do tvých snů, má lásko. Objevil se růžolící Ivan.

„Špatný, že. Musí to zvládnout, po neděli maturuje. Nemám ti sem někoho dohodit?“

„Díky, ale o dívčí společnost nestojím ani netančím. Škoda, je tady hezky. Dlouho jsem nikde nebyl.“

„Jinou společnost bys bral?“ hoch se usmál. „O půlnoci končím, mohli bysme si dát něco dobrého, přinesu vzorek.“

Tak to zní dobře. No s Andym to nebylo rande, jen pokec a tenhle klučina je hodně sexy. I když plané naděje si dělat nebude. Vysoká koktejlová sklenice oranžové barvy a jistě kousky ananasu.

„Sex on the Beach, nejen plážoví kluci, ale sex na pláži. Trošku podle surovin jinak, ale snad ti zachutná, já ho miluju.“

Vlastík ochutnal. Jistě vodka, něco broskvového, ananas a asi pomerančový džus. Taky svůj odhad nahlásil Ivanovi.

„To broskvové je Peach Bols, jsem rád, že ti chutná, a dáš si tatarák?“

Trošku víc si prohlížel Ivana. Zatím ho vždycky upoutaly narůžovělé tváře. Hezké zvlněné kaštanové vlasy, štíhlý, drobnější, spíš klouček. Hezké ruce s delšími prsty. Zřejmě nazelenalé oči. Husté široké obočí, delší řasy a na první pohled drobná ústa. Štěňátko k mazlení a hrátkám. Že by se zadařilo? Pít opatrně jen na chuť, kdyby náhodou… Pak už dostalo všechno rychlý spád. Ivan přišel převlečený v modrém zvonovém kompletu. Vlastík hledal vrchního.

„V pohodě, jsi mým hostem.“

Vyšli z vinárny a hned na kraji vedlejší ulice byla velká stará vila. Za bránou u několika mohutných stromů byla malá budova. Vypadala skoro jako skleník, ale bylo to jen obrovské okno z malých tabulek. Prošli dveřmi. Ivan otočil starým vypínačem. Malá chodbička, za dalšími dveřmi veliká místnost. Celou stěnu tvořilo okno, co viděli z venku.

Rozsvítila se malá lampička u stolku a křesílek. Vedle byla zřejmě nízká postel. Jeho hostitel zatáhnul na okně závěsy.

„Donedávna tady měl strýc fotoatelier. Po mrtvici je v pečovatelském domě. Zatím tady mám útulek. Dáme si sex na pláži, nachystal jsem zásobu. Sedni si, hned donesu.“

Vzdálil se do tmy, ale hned se vrátil s podnosem s velikým džbánem, sklenicemi a termoskou s ledem.

„Musím tě dohnat a předehnat, jak říkáme o Americe. Ale tu už nedoženeme.“

Nalil dvě sklenice, ťukli si a popíjeli.

„Doufám, že nemáš námitky udělat si žhavou noc.“

„Trochu mě to zaskočilo, ale nemám nic proti.“

„Kamarádům kluky nepřebírám, ale s Andym se sotva znáš.“

„Jo, dnes jsem ho viděl podruhý.“

„Je to skvělej kluk, třeba se dáte dohromady, nic vám nebude bránit. Asi se mu líbíš, on si drží všechny od těla. Ale dnes bude náš den, pokud nevadí.“

„Nevadí, ničím a nikomu nejsem nijak zavázaný. Ty jsi na tom zřejmě dobře. Máš v práci výběr. Pro mě je to jen neuskutečněný sen.“

„Není to, jak vypadá. K nám teplí nechodí. Mají jiný lokál. Miluju náhody. Jsem sice jen pingl, nepustili mě, ale asi jsem něco zdědil po strýci. Fotím. Ale trošku jinak. Žádnej prvomájovej průvod. Jsi zvláštní typ a šíleně mě vzrušuješ. Pár fotek ti snad neublíží. Neboj, nikdo tě nepozná. Seš svolnej?“

Tak to Vlastíka trochu vzalo. Těšil se konečně na krásné milování a místo toho bude jen modelem? Tvářil se rozpačitě a nevěděl co najednou říct.

„Neboj, dojde na všechno, ale pár snímečků?“

„Co ti mám říct? Na nějaký porno se necítím. Aby pak někdo na mě civěl a honil si péro. Nevím, až co budeš chtít.“

„Zatím se zbavíme toho, co nás zahaluje.“ Ivan už měl dole rifle. „Stačí zatím do slipů.“

Ne že by se Vlasta styděl, ale pořád byl zaskočený. No snad pak dojde i na to, proč sem přišel. Ivan na boku postele sundal přehoz na stojanech s aparáty a z různých stran se rozsvítila světla. Až to zabolelo v očích.

„Klekni si, prosím, trošku si tě natočím. Přes oči budeš mít tuhle malou stříbrnou masku, jde úžasně ke tvým vlasům. Natřu si tě olejíčkem.“

Vlastík klečel ve slipech a Ivan ho natíral něčím krásně voňavým. Rukama zajel na jeho půlky.

„Sakra, to snad nevydržím,“ volal.

Jo nevydrž, pomyslel si Vlasta, a pojďme na to. Ale místo toho cvakaly spouště a byl formován do různých poloh. No nedalo se. Jeho penis už v polobdělém stavu napínal látku.

„Nádhera,“ vykřikoval Ivan a různě si ho nastavoval. „Můžeš si sundat slipy, ale né prosím najednou. Jako když se zvedá opona.“

Opona. Co se zvedalo a to pořádně, bylo hodně rozrušené péro. Jeho fotograf mu ho natáčel a na konec ho políbil. Vlastík by si ho při tom nejraději narval kamkoliv. Jeho mučitel byl najednou nahý a s podobnou zlatou maskou. Už byl u něj a vytvářel z jejich těl objekty své fantazie. To se snad nedá vydržet.

„Zmírni, už se neudržím.“

Konečně odměna. Zarovnaná a zastřižená houštinka, zřejmě na plavky. Kulky pěkně přitažené lákaly k vcucnutí. I jazyk si přišel na své. Od pupíku směřovala dolů malá pěšinka stočených chloupků. Byly spíš nazlátlé. Rozcuchával je nosem. Ale i to končí. Cítil, jak se v něm všechno vzedmulo. Vzrušení se s malým zpožděním podepaslo i na jeho partnerovi. Ivan se otočil. Začali se líbat.

„Nezklamals, dáme si za chvíli pokračování?“

„V to doufám.“

„Takže se napijeme a trošku se připravíme. Jsem fakt nadšenej. Napustím vodu a trošku si pohrajeme, dokud nám nestoupnou. Když už je péro nabitý k prasknutí, není tam co řešit, všechno je jasný. Ale v přirozené podobě, kdy nevíš, jaký bude, to je krása. Nebo když se zvedá a roste. Tvoje je přesně takový, jak si představuju. Pak si ho promítnu na stěnu a udělám se do omdlení.“

Vlastík se rozesmál.

„Tvý péro bych na stěně nechtěl, ale v puse je laskomina. To bych mohl každou noc.“

„Doufám, že jich ještě pár bude. Focení ti nevadí?“

„Pokud nebudu někde na plakátě, což u nás nehrozí. Světla jsou nepříjemný, ale bez toho to nejde. Můžu se zeptat, co s tím budeš dělat?“

„Hlavně pro sebe, vyberu si lahůdky. Strýc má kámoše v Rakousku. Vlastní pár klubů. Představ si na celý stěně péro, ze kterýho stříká semeno. Bože, to bude paráda. Něco takovýho nainstalovat na stěnu ve vinárně. A pak fotit ty zděšený ksichty. To by bylo k popukání. Ale myslím, že za to bych šel i sedět. Zatím si sním a hledám inspiraci, jakou seš ty.“

Ivan odběhl. Ještě že mě ukolébává sex na pláži. Pěkně mě zblbnul.

„Jdeme do vodičky.“

„Tady máš taky aparáty?“

„Já myslel, že sis už zvykl. A jsou nastavený, fotí samy.“

Vana a zrcadla. Azurová vonící voda. Na poličce flakony, krémy, oleje, tuby. V koutě bidet.

„Bude to takový, jak si dva kluci hrají, než jim stoupnou. Vidíš to červený světýlko? Když blikne, následuje snímek.

Ivan byl dokonale něžný a vynalézavý. Krásné hrátky v jeho režii byly opravdu vzrušující.

„Trochu nám to uteklo, už nám miláčci stojí. Nevadí, dofotíme příště. Teď něco intimní přípravy a vletíme na to v posteli.“

„Něco si přidáme ke koktejlu, neboj, půlku já, půlku ty. Troška yohimbinu. Tolik, aby nám bylo dobře.“

Vlastík se na malou lahvičku díval s nedůvěrou, snad je Ivan rozumný. No co už teď, pořád něčím překvapuje. Tentokrát bude ve vůdčí roli, i když raději byl dole. Ale nasvícená prdelka jeho partnera udělala své. Zajel rukama ke kolenům a pak hladil hochova stehna. Ruce vyjely až k bokům a sjížděly níž. Palce hladily nařasený svěrač, aby je nahradily ukazováčky. Konečně. Asi ten sajrajt začal působit. Přidával na rychlosti, chvíli přerušil a znovu. Pak už se nedalo nic udržet. Když si někdy ve vaně nahonil podruhé, nebylo to už nic moc. Teď měl pocit, že stříká líp jak při kouření. Asi ten oblbovák, co si vzali. Než si všechno srovnal v hlavě, cítil Ivanův jazyk. Jo, tohle potřeboval, po tomhle toužil. Skoro se mu rozklepala kolena. Pak jeho prsty, skoro ztrácel vědomí. Kluk to holt uměl. Vzdychal, pak úpěl a skoro řval. Všechno zalily osvobozující výstřiky. Svalili se na bok. Ivan sáhl někam u postele a všechno zhaslo. Zůstala jen malá lampička na stole. Dolil zbytek ze džbánu. Dychtivě se napili. Když si lehli, přitáhl si Ivan Vlastu do klína. Svůj ochablý penis namáčknul mezi jeho půlky. Přetáhl deku. Usnuli.

„Jdu až večer. Ty?“

„Až v pondělí. Je půl jedenácté. Bože, to byla jízda.“

„Líbilo?“

„Až na světla a foťáky.“

„Udělám ti taky fotky, ať máš památku.“

„No najít to máma, má infarkt.“

„Ona neví, že jsi…“

„Ale ví, jen by měla hrůzu, že to někdo uvidí.“

„Snídani jsme zaspali, jdeme rovnou na oběd po sprše.“

Sprcha se trochu protáhla. Vyšli z ateliéru k vile. Vstupní hala. Pak starodávný pokoj. Obě křídla dveří otevřená do zahrady. Uprostřed veliký stůl připravený k obědu pro několik lidí.

„Zajdeme zatím ven, než se slezou.“ Na široké terase byla houpací lavice, židle a stolky.

Sedli si a mírně pohupovali.

Uvnitř se ozval zvonek. Za chvíli vyšla vysoká bruneta v hedvábných šatech. Prohlédla si Vlastíka.

„Vítejte u nás, chlapče, jdeme k obědu.“

Vlasta si připadal jako ve filmu. U stolu sedělo několik starších lidí. Ivan ho představil jako kamaráda a hned mu naopak představoval členy rodiny. Naše milovaná babička, máma, teta Alena, strýc Norbert, teta Žofie, strýc Josef, teta Liběna, strýc Arne, teta Dorotea, teta Elvíra. Paní Klára a pan Daniel. Posadili se. Tety Alena a Žofie přinesly talířky s šunkovou rolkou a mísy s polévkou. Hovězí vývar s domácími nudlemi. Vždycky první obsloužily babičku a ostatní čekali, až začne jíst. Pak se rozproudil i hovor. Řízky z kuřecího masa, bramborová kaše, míchaný salát. Třešňový nákyp politý sirupem, podle přání čaj, káva, babička kakao. Po řízcích, kdo chtěl, lahvové pivo nebo limonáda. Pánové šli ven kouřit i některé dámy, ostatní sklidili se stolu.

„Jednou za čtrnáct dnů se tak všichni, co jsou doma, scházíme. Kvůli naší matce. Naše rodina byla velmi pronásledovaná za okupace i v padesátých létech. Částečně spíš ti mladí i dnes. Ivan to odnesl taky. Ale umí si poradit. Viď, Ivošku? No dál vás zdržovat nebudeme. Vezměte si zmrzlinu, naši domácí ze zmražených malin. Na shledanou, Vlastíku, jste velmi milý chlapec.“

„Zvěřinec máme za sebou. Ale jednou za čtrnáct dnů se to dá vydržet. Hrajeme si na něco, co už nejsme. Ještě do večera si zaskotačíme.“

Vzali si velikou termosku se zmrzlinou, co jim připravila teta Alena.

Ivan si trošku fotil různě upravený Vlastíkův penis jako zátiší. Ten se musel pořád smát. S drobnými sladce vonícími narcisky i převázaný stužkou, se zmrzlinou, na dezertním talířku vedle s příborem. V rozevřené knize s brýlemi. Pořád něco vymýšleli a ještě před večerem si Vlastova prdelka užila pořádnou jízdu. Vyšli spolu, loučili se u vinárny. V úterý a středu má Ivan odpoledne volno. Mohou pokračovat ve fotografování.

Cestu domů Vlasta ani nevnímal. Hlavu měl k prasknutí. Jistě, byl si vědomý, není to na věky, ale kdo by něco takového, co překračovalo všechno, o čem snil, nebral. Až legrácka skončí, kdoví, co bude. Andy je zřejmě jako oni. Fotil ho taky Ivan? A že se líbí? To by byl fakt i přítel na dýl. Není to jenom nějaká hra i od Andyho? Jenže ten má zřejmě dost velký problém. Uvidí ve čtvrtek. Nebude nic řešit. Bylo to krásný. Rozesmál se, když se mu vybavil jeho penis s narcisky a mašlí. Byla by to krásná kytička pro nějakou romantickou dívku. Nebo pro Andyho?

Máma seděla u stolu a četla si.

„Konečně jsi doma, měla jsem strach.“

„Mami, zvykej si, že už nemám pět a nechodím do školky. Mám už svůj život.“

„Chtěla jsem se zeptat. Pavel mne na víkend pozval na nějaké pamětihodnosti. Myslíš, že mám jet?

„To už mělo být dávno. Já stejně doma nebudu a teď i pár dnů v týdnu nepřijdu.“

„Nemáš hlad?“

„Ne, ale nalejeme si ořechovky, máme ještě nějakou?

V práci pohoda, Vašek líčil, jak byl na fušce a pak natíral věžičku na kostele. Farář měl výborné víno a medovinu, babča, co mu chodí vařit, udělala roládu a půlku jí sežral. Tak pak nechtěl vzít žádný peníze, bylo mu to blbý.

„Farář asi nezchudne, ale jinak nevím, jestli se těm lidem vyplatíš.“

V úterý se zastavil po práci za Ivanem. Reflektory a aparáty mu už tak nevadily. Jen udržet se tak, jak si vymýšlel jeho režisér, nebylo až tak skvělé. Ale píchačka přímo boží. Tenhle chlapec věděl velmi dobře, jak se vybičovat na maximum. Středa, to už moc focení nebylo. Zato si Vlastu nazdobil šlehačkou a sirupy. Lízačka neskutečná. Stejně pak vyzdobil i sebe. Tak to nemělo chybu. Šlehačka se strouhanou čokoládou a hrozinkami namočenými v bílém rumu.

„To si ještě časem nafotíme. Celou hostinu. Sardinky, olivy, kaviár. Teď si dáme odmach.“

Jistě, tohle nebude do nekonečna. Zatím nic takového nezažil.

Ve čtvrtek uviděl Andyho. Vylezl za ním na lešení.

„Zadařilo se, kdy končíš? Trošku to oslavíme.“

Vlasta očekával, že půjdou k Ivanovi, ale minuli vinárnu, přešli kus města do místní vilové čtvrti. Vrátka, cestička mezi stříhaným trávníkem a v poschodí menší pokoj s gaučem, novějším nábytkem a hlavně se stolkem s vínem, lihovinami, oplatky, zákusky.

„Hned jsem zpět.“

Andy přinesl vychlazenou vodku a chlebíčky.

„Zapijeme maturitu. Tady bydlí máma. Teď taky já.“

Přípitek a přáníčko dalšího všeho dobrého.

„Musím se ti omluvit za minule, tím si teď nebudeme kazit den. Až později. Jsem rád, že jsi tady se mnou. Nemám moc kamarádů. Jo, jít někam popíjet, takoví se hned najdou. Ale ve skutečnosti mě nikdo nemusí. Je to i moje vina. Jsem někdy povýšený až arogantní. Teď si to uvědomuji, jenže jsem tak byl vychovávaný. Otec vždycky chtěl, abych byl tvrdý i sám k sobě a snažil se být ve všem jednička. Učení mi šlo skoro samo, stejně tak sporty. Všichni mě utvrzovali, jak jsem výjimečný. Všechno je trochu jinak. My dva se vlastně vůbec neznáme. Jsme v podstatě z jiných světů. To, žes přelezl plot a skočil, mě docela dostalo. Že jsme pak prokecali celý večer a pořád si měli co říct, to byla další věc.

Nikdy jsem nikoho takového neznal. Navíc, no řeknu to. Líbíš se mně. Tak trochu jinak. Je to strašně krátký, ale na mě to tak působí. Vrátil ses k Ivanovi. No mluvil jsem s ním. Se mnou to bylo stejný. Taky jsem obohatil jeho sbírku. Takže víš, jak na to jsem. A my dva? Máme šanci být i víc jak kamarádi?“

„Myslím, že ano. Bylo by to i moje přání. Ale jsme asi opravdu z jiných světů. Asi je toho hodně, co nás rozděluje. Zkusit bych to chtěl. Záleží na nás. Vždycky se můžeme v dobrým rozejít, pokud by nám něco vadilo.“

Napili se, sedli si. Andy dal ruce svému protějšku na ramena a přitáhl si ho. Hned první polibek je pěkně nažhavil. Zvrátili se a překulili. Znovu a znovu. Polibek nekončil. Už se plně zapojily rty, zuby a jazyky. Skončili se smíchem.

„To by nám šlo. Přiznám se ti, tak vášnivě jsem se asi s nikým nelíbal.“

„U mě stejně, Andy.“

„Tak ať nám nezteplají chlebíčky, pak zvolíme koupelnu?“

„Klidně, vodu, ve které nejsem sám, miluju.“

Tam už bylo všechno nachystané, jen pustit vodu.

„Nesmíme tady udělat máti velký bordel. Já jsem si toho moc nepřinesl. Až snad později. Trošku se namydlíme. Je to tělový gel s vůní vanilky a čokolády.“

Roztírání bylo tím nejlepším způsobem doteku. Vychutnat si všechny obliny, štěrbinky a zákoutí.

„Je to sice nádhera, ale už mě z toho bolí koule. Asi odpustíme.“

Gauč jim nabídl svou náruč. Ani se pořádně neutřeli. Chuť se nedala oddalovat.

„Bože, jak jsem nevěřící, zapálím někde v kapličce svíčku. Z toho jsem měl od svých počátků strach. Ale tohle je ambrosie, nebo nektar? Teď už by mi nevadilo, i kdybys miloval Vladimíra Iljiče.“

„Tak to se bát nemusíš, odstranili jsme další překážku.“

„Takže doplnit kalorie, ještě nezačala noc.“

Kluci si sedli u dalších laskomin. Oba se snažili toho druhého ubezpečit, že je to přesně ono, co si představovali. A bylo.

„Aby sis nemyslel, že vlezu na kde co. Spíš nebylo na co. Zamiloval jsem se do kluka, myslel jsem si, že to půjde. Pak jsem měl co dělat, aby to nerozkecal. Prostě jsem ho uplatil bony. Pak už jsem měl strach ve svém okolí. V zimě jsem byl mimo se školou i týden s našima na horách. Kluk, co tam upravoval tratě pro běžkaře. Vyhodili ho z vysoké. Tady se docela chytil. Měl vymyšleno, že se přes postel zase na školu vrátí. Se mnou toho moc nechytil, ale říkal, že já jsem skvělá zábava. Přišla na to máti, ale nijak jí to nevadilo. Zato otec pro něco takového neměl pochopení. Pro něj jsou teplí změkčilí úchylové. Pak tady na bazénu. Šéfuje tomu, i když má přes čtyřicet, krásnej chlap. Taky si je toho vědomý a rád se předvádí. Měl už pár průšvihů s žárlivými manželi. Ale stejně tak s radostí oklátí hezkýho kluka.

Má ovšem jenom krátkodobý vztahy. Týden, maximálně čtrnáct dnů. Úžasnej sex, ale konec. Poznal jsem Ivana. Ale to je stejný. Se mnou taky všechno nafotil a užil jsem si to. A chce to s náma oběma. Jenže já bych chtěl takovýho něco na dýl. Nejenom si zašukat a konec. To je dnes problém.“

„I v tom jsme stejní. Mít někoho nejen pro to udělat si dobře, ale i přítele, co umí naslouchat, pomoct když je třeba. Manželství a děti mít nebudeme. Mít přítele nám nic nebrání, jen skutečného najít.“

„My se toho nedožijeme, je to jen úvaha, co mě kolikrát napadla. Mít ženu, skvělou kamarádku, a kluka, co by zvládal obě role. Takoví taky jsou pod obojí. Byli by šťastní všichni tři.“

„Jenže okolí by je umlátilo klackama. Dovedu si to docela představit. Mám výbornou přítelkyni, se kterou jsem se kdysi přesvědčil, že jsem na tom jinak. Museli by se pak milovat všichni tři. Nebo i třeba čtyři, co já vím.“

„Nebo budou v budoucnosti roboti, co by tohle v pohodě zvládli. Mohl by sis vybrat v katalogu, měl by různý funkce a šukal by furt. Určitě by byl na elektřinu.“

„Jen by nesměli vypnout proud.“

Oba se rozesmáli.

„No my na elektřinu nejsme, ale myslím, už by to šlo. Ať se dozvíme o sobě víc.“

„Snad neselžeme.“

„Jak se dívám na naše maličké, už hodně porostli. Jak si rozdáme první role? Budeme házet mincí?“

„Trošku napomohu,“ uculoval se Vlasta a klekl si. „Snad nám zbudou síly i naopak.“

Nejprve jen nesmělé vzdechy. Od táhlého áááách až po jo, jo, ještě.

„Asi jsme usnuli, bože, to byla jízda. Musíš ráno do práce?“

„Pátek, poloviční svátek. Stačí, když přijdu po osmé.“

Ale vzbudili se někdy po třetí. Ráno zaspali, tak stejně šel Vlastík až před osmou.

Před koncem směny už byl u lešení.

„Dostal bys od prvního dovolenou? A jel bys se mnou někam na čtrnáct dnů?“

„Myslím, dovolenou určitě. Řeknu ti po neděli. Co s víkendem?“

„Dokončíme focení u Ivana, tentokrát ve dvou, vlastně ve třech. Jsi pro?“

„Proč ne? Dnes se musím ukázat doma.“

„Tak zítra po druhé v ateliéru.“

„Nádherná, nádherná, nádherná,
nádherná, lásko, postůj chvilku dýl,
ty jsi bílá tečka nejněžnějších vět, ty jsi květ,
co sem slét, tys můj šestý světadíl.“

Prozpěvoval si Novákovu písničku a schody bral po dvou.

„Už jsi doma? Včera jsem čekala, já vím, říkals, když nedojdeš…“

„Mami, všechno je v pohodě. Asi pojedu od prvního na čtrnáct dnů na dovolenou. Nevadí? A co ty?“

„Co budeš potřebovat?“

„Nic, mami. Všechno mám, ale co ty?“

„Jedu s Pavlem, už jsem se domluvila. Ale pokud něco o víkendu potřebuješ?“

„Fajn, jeď, Pavla pozdravuj, já nebudu doma. Tak ti nic nebrání. Máme ještě ořechovku?“

V ateliéru to krásně vonělo.

„Zapálil jsem vonné tyčinky u našeho Buddhy. To je nejskvělejší zpráva století, hoši, že jste spolu. Svět je strašně kurevskej. Lidi jako dobytek. To bych vlastně dobytky urazil. Lidi jsou prostě jako lidi. Už jsem se trošku domluvil s Andíkem. Nafotím si vás jako věčné milence. Tady máte zlaté masky.“

Chlapci se už vysvlékli a nechali se manipulovat podle okolností. Ivan se neustále rozplýval nad tím, jak k sobě pasují.

„Ty vole, už jsme schvácení a pořád nic. Bude taky pořádná pichna. Jo, chlapci, splníte mi sen. Společně mě ojedete.“

„Proč to nenatáčíš na kameru?“

„Andy, podívej. Když kamera zachytí třeba tvůj střik, je to pár vteřin a konec. Já ho mám hezky rozfázovaný do stovky obrázků a vyberu ty nejvzrušivější. A můžu na ně hledět celej večer. Teď si pro labužníky, jako jsem já, udělám, jak stříkáte proti sobě. Jen by to chtělo udělat se zároveň. Nebo spíš jeden hned po druhým.“

„Bože, ty jsi vůl, ale my taky, že jsme na něco takovýho kývli.“

„Budete stát naproti sobě a pěkně si ptáčky nahoníte. Vzájemně si je postříkáte. Pustím vám náladovou muziku.“

Snažili se a taky to skoro tak vyšlo. Hned si je postupně Ivan olízal.

„Paráda, kdyby to nevyšlo, tak zítra opáčko. Ale to si vás upravím jako podnosy. Jinak v pití je trochu životabudiče, čas je drahý a zvadlí jste mi k ničemu.“

Ivan si fotil další zátiší s jejich miláčky. Pak dospěl k názoru, že by to už šlo. Andyho si položil a nasedl na něj na okraji jejich ležení. Pomalu se přidal Vlasta. Ze začátku si je chlapci museli přidržovat. Ale vžili se i do téhle dvojrole.

Po sprše ještě povídali, než jim únava dala usnout. Dopoledne se fotilo. V poledne Ivan přinesl řízky a salát. Odpoledne se chystaly ingredience k focení.

„Bude to malá hostina u Trimalchiona. Nejdřív jsem si myslel, že budete v sobě, ale to by byl vidět jen jeden penis s koulemi. Lehnete si proti sobě, aby nářadíčko vyniklo. Jeden budete sladkej, druhej slanej. Hezky se všechno připraví na kartonové kartičky a pak to jen na vás shrnu a dozdobím šlehčkou a majonézou. Nakonec všechno sežereme.“

Vlastík měl na břichu do spirály srovnané kulaté piškoty máčené v rumu, griotce a vaječném koňaku, s kousky pomeranče, všechno dozdobené čokoládou a šlehačkou. Na prsou polévané oplatky s jahodami. Jinak různé bonbony. V klíně třešně. Andy na břichu jednohubky, olivy a majonézu. Na prsou očka, naložené houby a okurky, v klíně půlená vejce. Nazdobeno majonézou, kečupem, hořčicí. V tom se jejich přítel vyřádil. Fotil, něco přidával, a byl nadšený. Chlapci se opatrně na půl posadili a pustili se do ozobávání. Neobešlo se to bez pomazání Ivana šlehačkou a majonézou. Pak skončili všichni svorně ve vaně. Před spaním si užili trojúhelníku.

Vlastík směřoval rovnou do práce. Když se vrátil, viděl konečně po dlouhé době svoji mámu rozesmátou.

„Bála jsem se, to víš, ale bylo to krásný. Já už skoro zapomněla žít.“

„To jsem rád, mami. Každej má nárok na kousek štěstí. Přeju vám všechno dobrý.“

„A ty?“

„Zatím je to nejkrásnější, co jsem zažil? Ořechovka už došla?“

„Přivezli jsme domácí griotku, je v lednici.“

Dovolená vyšla. Chlapci si domlouvali, co vzít.

„A kam vůbec pojedeme?“

„To bude překvapení. Je fajn, že máš už volno v pátek, bude sice narváno, ale to přežijeme.“

Potkali se na nádraží. Nejraději by se políbili, ale bylo tu moc lidí. Na nástupiště přijel vlak.

„Vidím, Žilina, Košice. Jedeme na Slovensko?“

„Nebudu tě napínat. Jedeme do Tater. Já tam moc chtěl, ty taky. Máma mně koupila čtrnáct dnů na chatě v horách pro dva. Za maturitu a k bývalým osmnáctinám. Tak to krásně vyšlo. Jsou v tom i snídaně, večeře a obědy s sebou. Hlavně aby nám přálo počasí. A vyzkoušíme si, jestli po těch čtrnácti dnech nedostaneme ponorkovou nemoc. Pak už se nám dlouho nepodaří být spolu tak dlouho. Jedeme do Popradu. Tam nás budou čekat. Nějaký mámin známý. Tady máme náš vagon.“

Vlastík byl nadšený. Hory miloval a ve velkých nikdy nebyl. Ani pořádně nevyzkoušel boty, které si loni koupil do hor. Byly hodně drahé. Ruční práce. Seděli u dveří kupé. Pak pustili sednout maminku s dětmi, co stály v uličce. Ta vystoupila v Žilině. Před nádražím v Popradu je čekal Gaz Horské služby.

„Vítám vás, chlapci, v Tatrách. Já s tvojí mámou Andreji studoval, pak mě vítr zavál sem do hor. Hodím vás na hotel. Je z počátku století, ale renovovaný. Spíš domácí prostředí. Pokoj máte sice na sever, ale zato s výhledem na Vysoké Tatry. Stejně v pokoji jen přespíte. Na ostatním se domluvíte na místě.“

Hotel Tivoli byl za Tatranskou Poliankou, patrový z hrázděného zdiva. Z dálky připomínal zámeček. Jen se vyskytl jeden zádrhel. Očekávali dvojici, chlapce s dívkou, tak mají manželské postele. Kluci hned řekli, že jim to vůbec nevadí. Personál byl polovinou z celé republiky. Ještě dostali rozpis okolo jídla, co všechno je hrazeno, a dívenka z Popradu je odvedla na pokoj v poschodí. Běžný hotelový pokoj, malá koupelna s vanou. Za hodinu večeře.

Konečně sami. Dosti dlouhý polibek.

„Ani jsem ti ještě nestihl poděkovat.“

„Mně ne, to mámě. Jsem rád, že nám všechno vyšlo. Nevím vůbec, jestli bych jel sám. A ji by to samozřejmě mrzelo. Vztahy v naší rodině jsou složitý. Otec je ekonom, máma lékařka v nemocnici. Snad čtyři roky jsou od sebe. Já zůstal s tátou v domě. Máma měla jen garsonku. Ta vila, kde teď jsem, je jejího přítele. Je docela fajn, dokonce mu nevadí, že jsem teplej. Kvůli tomu taky vzniklo, že jsem se odstěhoval. Začalo to hned, když jsem otci řekl, že žádnou holku nepřivedu. To jen se mnou přestal mluvit. Sice mluvil, ale jenom co musel. Pak si vzal do hlavy, že bych měl chodit s dcerou jeho známého. To prý mě z homosexuality vyléčí. Že to v sobě překonám. Navíc jsem zrovna poznal tebe. Jistě, že budeš jako já, s tím jsem ani nepočítal. Chtěl jsem aspoň kamaráda. Trošku jsem doufal z toho, o čem jsme ten první večer mluvili. Tak jsme se chytli a strašně pohádali. Hlavně jsem mu řekl, že mám už léta, kdy o mně nerozhoduje, a že Jiřímu, to je mámin přítel, jaký jsem, nevadí. Asi to ho naštvalo nejvíc. No co, taky má nějakou přítelkyni. To jenom abys věděl důvod toho všeho.“

„Mí rodiče jsou taky od sebe. Táta si našel jinou se dvěma dětmi a bude mít i vlastní. Máma se konečně taky odhodlala, ale trvalo jí to přes rok.“

„Svoje starosti odložíme stranou, vykašleme se na politiku, televizi, zprávy. Užijeme si hory a sami sebe. Máme tady všechno blízko. Díval jsem se dole na možnost výletů.“

K večeři zvolili vypečený bóčik a cesnakové posúchy. Červené maďarské víno, Kadarku. Další den si zajdou k Štrbskému plesu. Ráno posnídají a vezmou si s sebou oběd.

Večer si vzali další víno, solené mandle. Zapálili si napodobeninu párových, barokních, bronzových svícnů. V dálce temněly štíty hor. Ještě k nim doléhal pokřik z volejbalového hřiště dole mezi borovicemi.

„Není nic než my, Vlasto.“

„Jen naše přání, je krásný někoho mít.“

„I když navenek zůstaneme sami, doufám, že nám tohle přátelství vydrží co nejdýl.“

Seděli a povídali si. I pak to bylo jen něžné, pomalé milování.

„Rychlovek a adrenalinu jsme si užili. Tohle je jen naše. Aby nám naše spojení vydrželo co nejdýl. Tak usínat a tak se budit. Tady si můžeme uskutečnit všechny naše sny.“

Kluci si každý den naplánovali nějakou cestu. Jejich známý z Horské služby jim i domluvil návštěvu meteorologické stanice na Lomnickém štítě. Ve výšce dvou tisíc šesti set jednadvaceti metrů byla námraza a ledový vítr.

„Tak tady bych konstrukce natírat nechtěl,“ smál se Vlasta. Říkali jim, při stavbě se dalo využít jen měsíce za rok. A ze začátku se všechno nosilo jen na zádech. Taky navštívili všechna jezera, plesa v dosahu. Několik horských chat a ubytoven. Ale nejraději si našli místečko na slunci, kde nefoukalo, chvíli leželi a obdivovali, co všechno kolem kvetlo. Žluté a bílé lomikameny, modré hořce, zvonky, ale protěž nenašli. Zato si dvě kytičky koupili od milé starenky spolu s krásnými uzenými oštěpky, co prodávala u stanice lanovky. Andy měl fotoaparát, aby měli i hezké vzpomínky. V hotelu se prodávaly pohlednice a různé upomínkové předměty. Párkrát, když se vrátili brzy, si šli zahrát s dalšími mladšími hosty volejbal. Za celou dobu se přehnala jen jedna krátká bouřka. Čtrnáct dnů uběhlo neuvěřitelně rychle. Ještě pár dárečků. Vlastík koupil chlapům do práce Borievkovů pálenku, jalovcovou.

„Mít volno, určitě bysme vydrželi dýl. Narok můžeme pod stan. Teď se nám samotným bude těžko usínat.“

„O víkendech můžeme někam k vodě. Místní bazén mě neláká.“

„Ale v pátek si trošku zopakujeme Tatry, máma pojede s Pavlem na výlet.“

„To určitě, takže na viděnou. A kdyby nebylo kde, tam co natíráte, je volno?“

„Karimatka to jistí i ve Starých kasárnách.“

V pátek se sešli k večeru.

„Nesu Tokajské szamorodné.“

„Máme moře salátu se sýrem a šunkovým salámem.“

„Je to hezký, jako vracet se do své rodiny. Papír nám na ni nedají, dokonce to nepůjde ani na psí knížku. Ale k čemu papíry. Chci ti trochu rozcuchat tvý vlásky.“

Andy postavil láhev na stůl. Oběma rukama zajel do Vlastových vlasů, pak hladil ušní lalůčky. Cítil, jak partnerovy ruce povolily opasek.

„Sakra, to byla dlouhá doba. Jenom na chviličku, jako Jezinky. Prstíček strčíme.“

„Nevím, je to podivný prstíček.“

„Je to Hledáček, bratr Plaváčka, hledá, hledá, až najde. Co najde, už nepustí. A neříkej, co bysme měli. Na to všechno bude čas. Teď a hned. Celý svět je náš.“