Vcelku zbytečná otázka

Tak to jsem posral, a hodně, tohle bude malér! Jestli jsem si ještě před hodinou mohl myslet, že mi to projde, tak ta možnost ve vteřině vysublimovala oknem, které Postrach právě významně zavřel. Nechá mě stát uprostřed palubovky, vrátí se zpátky za svůj pidistolek a téměř obřadně vytáhne ze složky před sebou list papíru. Položí ho navrch a konečně se na mě alespoň podívá.

“Máš to pozitivní.“

Bez ohledu na to, že nejsem překvapený, mi to v hlavě zarezonuje, jako bych zrovna dostal z metru balonem rovnou na spánkovou kost. Nezmůžu se na slovo.

“Tvůj včerejší vzorek je pozitivní…, na kokain!“

No na co taky jinýho, steroidy fakt neberu, narostl jsem až dost i bez nich. Přešlápnu z nohy na nohu a předstírám, že koukám do země. Ve skutečnosti pochopitelně koukám na něj a snažím se poznat, jak velkej je to průšvih. Vzhledem k tomu, že se tváří komisně, jak kdyby mi chtěl oznámit konec světa a ne jednoduchý nesporný fakt, že jsem debil, tak to je průšvih nejspíš hodně velkej. Vypadá stejně napruženě jak ten jeho kokot, když jsem ho nedávno čeknul ve sprše s erekcí. Do prdele, to ten vzorňák, když byl mladej, nikdy neudělal žádnou blbost?

On tedy vlastně ještě pořád docela mladej je, není mu ve skutečnosti ani třicet, to já to mám zkreslený. Mirek Dušín, vlastním jménem Miroslav Postránecký, známý též jako Postrach, hrál ještě předloni s bráchou v jednom týmu. Byl tam sice nejstarší, ale od našeho Tondy je jen o nějaký čtyři roky. Bráchovi je čtyřiadvacet, takže technicky vzato jsou Postrach i jeho kokot v nejlepších letech. Ovšem jednak je to učitel, což mu léta přidává tak nějak z podstaty, a navíc brácha se jako etalon k porovnávání taky moc nehodí. Někdy si myslím, že mladej snad ani nikdy nebyl. Je dospělej, co pamatuju, a k tomu byl ještě minulej tejden i můj opatrovník. Vždycky zásadně říkal poručník a občas tomu výrazu dokázal i celkem dostát, což všechno dohromady jednomu prostě pohled na věc nemůže nezkreslit.

Nepřišli jsme na svět zrovna pod tou nejšťastnější hvězdou. Máma umřela měsíc po tom, co jsem se narodil, babička, když mi bylo sedm, takže mě tak trochu vychovával. Spíš víc než trochu. Pokaždý, když zrovna táta nemohl, a to bylo celkem často, protože to víc nedával, než dával.

Zpětně vzato je mi bráchance vlastně líto, za to, že nikdy nebyl mladej, totiž můžu nepochybně já. Už jako malej kluk mě musel denně vyzvedávat ze školky, pak ze školy, a když měl táta zrovna svoje dny, musel se mnou nejen udělat úkoly, ale ještě mě i tahat všude s sebou. Byl jsem s ním i na prvním rande a potom i na druhým a třetím. Mně bylo sotva deset, jemu sedmnáct. Sedával jsem v kuchyni a hlídal, jestli náhodou nejde táta dřív, zatímco on sbíral v patře první sexuální zkušenosti. To nemohlo dobře dopadnout, takže když vypadnul do Prahy na vejšku a hrát za USK, byl jsem já ve čtrnácti už tak nějak dospělej, aniž bych si v pubertě prošel standardní fázi „poznáváme svoje tělo“.

K čemu a jak se to či ono používá, mi bylo dávno vcelku dobře známo. Měli jsme společný pokoj a on se dost často neobtěžoval ulevovat si v koupelně, nebo cudně pod peřinou. Na jeho omluvu musím ovšem poctivě přiznat, že pokaždé myslel, že už spím, ale i tak. K tomu jsem občas to hlídkování v kuchyni trochu zanedbával a poslouchal pod oknem, nebo rovnou šmíroval přes klíčovou dírku. Táta totiž dřív nikdy nechodil, to spíš později, měl většinou moc práce. No a jednou pak nepřišel už vůbec. Vyplaval až za tři dny, z požární nádrže, to už mi bylo skoro patnáct.

Naštěstí častěji než sledovat bráchovy onanistické výstupy a dělat mu garde jsme se vzájemně doprovázali na tréninky. Nejdřív on pomáhal trenérovi s mladšíma žákama, tedy i se mnou, a potom jelikož jsem tam na něj musel čekat, jsem si to dal ještě jednou s nima, s dorostencema, teda se skoro dospělákama. Což pochopitelně nemohlo zůstat bez následků. Všichni říkají, že budu jednou lepší pivot než on, a on to dotáhl až do reprezentace. Díky tomu jsem taky mohl po základce nastoupit na sportovní gympl a nemusel někam do děcáku. Intr sice taky není nic extra, ale jinak by bráchovi to moje opatrovnictví nikdy nesvěřili.

“Sakra, jsi schopen mi k tomu něco říct, nebo ti to vyžralo mozek?“ utne Postrach moje rozjímání o tom, jestli je starej, nebo jen já blbej.

Aspoň konečně zase trochu povolil a získal jakous takous lidskou intonaci, teď je chválabohu prostě jen nasranej a s tím už se snad dá nějak pracovat. Doteď zněl jako stroj.

“Slavil jsem v pátek narozeniny a nic si nepamatuju.“

Zkouším to na blbce a hlavně nelhat, lhaní mi nejde, každej mě hned prokoukne. Bylo by samozřejmě fajn, kdyby to byla celá pravda a ne jen tak sotva z půlky, ale nic lepšího než věřit na zázraky mi momentálně nezbejvá. Ty narozeniny jsem skutečně měl a byl jsem to skutečně i s klukama oslavit. Osmnáct je vám v životě jen jednou, ale když se po půlnoci všichni vytratili s tím, že musí ráno vstávat, protože jedou na víkend domů, přepadla mě nejdřív lítost a potom vztek na celej svět. Měl jsem pocit, že když mě tam teda nechali, protože se holt musej jet schovat jako každej víkend mamkám pod sukně, tak že si najdu jiný kamarády. Třeba ty borce, co seděli u vedlejšího stolu. Seznamuju se docela snadno, objednal jsem jim pití a pak ještě jedno a ještě jedno, pár těch kořalek přitom skončilo pochopitelně i ve mně no a…

“Kde jsi v sobotu byl, vím. Doteď jsem si ovšem myslel, že ses tam jenom vylil. Že sis k tomu i něco šnupnul, to je i pro mě novinka.“

Teď už začíná vypadat spíš jako kokot před výstřikem, nebo přímo před explozí. Jak moc z něj stříká, jsem sice bohužel neviděl. Jen co mě tehdy zmerčil, tak se štandopede natočil ke zdi a začal se tam mydlit jak o závod. Teda ne že by to bylo nějak moc platný, na baskeťáka je vyvinutej dost nadprůměrně. Což sice neznamená, že by ho kvůli tomu vzali rovnou k pornu, ale hrát by se s tím nástrojem určitě dalo a v dlani s mydlinkama se to každopádně jen tak lehce neschová, jakkoliv má jinak ruce jak lopaty od bagru. Něco o tom vím, protože obtisknutý na zadku je při shybování na hrazdě mívám docela často.

“Já si fakt nic moc nepamatuju, pořádně už potom jenom, že jsem se ráno probudil svlečenej v posteli na intru.“

Přepadne mě divnej pocit, že toho ví víc, než bych si přál. Začínám litovat, že jsem s tím slavením nepočkal na bráchu, jenže ten měl zrovna zase nějaký soustředění a já vůl se chtěl bavit hned. Něco si samozřejmě ještě pamatuju, ale to bych mu fakt nerad povídal. Docela dobře si vzpomínám, že jsem na hajzlíku trefoval mušli hlavou, protože mi tak nějak přestalo sloužit zaostřování a rovnováha, a že jeden z těch frajerů, co jsem si k nim přisedl, při tom chcal hned vedle. Měl takovýho macatýho ptáka propíchnutýho na špičce tlustým stříbrným kroužkem, co jsem doteď viděl akorát na netu, a tak jsem se ho zeptal, jestli mu to jako nevadí při mrdání. Jestli se to třeba nedře nebo to holkám při kouření nedráždí patro. Měl jsem vlastně kliku, že mi nerozbil hubu. Počítám, že by stačilo jednu mi ubalit a válel bych se tam ve chcankách na podlaze ještě druhej den, což se ovšem nestalo. Místo toho jsem za chvíli jen klečel zádama natlačenej na záchový míse a nechával si testovat, jak moc ten kroužek skutečně dráždí při průchodu na jícen. Jasně že mi to nijak zvlášť nešlo, chvíli mi rajtoval v puse, já se dávil, kašlal a slintal, myslím, že se mi chtělo i dost blejt, ten piercing mě strašně škrábal v krku, asi jsem ho i trochu kousnul, protože mi jich pak skutečně pár ubalil. To si pamatuju ještě dost dobře, stejně jako to, že když se uklidnil, tak mi dal něco šňupnout, prej abych se uvolnil. No a potom už je to tak, jak jsem Postrachovi přiznal. Nic dalšího si nepamatuju. Netuším, jak jsem se dokázal dostat na intr, natož jak jsem se svlíknul a trefil do vlastní postele.

“Víš, co je tohle?“

Ukáže mi v lokti ohnutou ruku zaťatou v pěst.

“No ruka, vaše ruka, pane učiteli.“

Kdyby pohled dokázal vraždit, právě bych se ve smrtelný křeči klátil k zemi. Takhle jen stojím jak patník u cesty a čekám, kdy u mě nějakej pes zvedne nohu.

“Toho pana učitele si nech ke kárný komisi, víš dobře, jak se jmenuju.“

V soukromí si tykáme, to je fakt. Znal jsem ho, ještě než jako tělocvikář a kondiční trenér nastoupil k nám na gympl. Ostatně brácha už pár let hobluje jeho ségru, takže je to můj takovej skoro švagr, ale zrovna teď mi to jako nějaká extra výhoda nepřijde. Toho školního vykání sem se po pravdě držel jako posledního stébla oficiality. Zdá se, že marně, ačkoliv netuším, kam směřuje, tak mám čím dál tím intenzivnější pocit, že se mi to nebude líbit. 

“Tohle má to hovado, který ti na tom hajzlu hoblovalo hubu, obtisknutý na ksichtě.“

Zavře desky a vyčítavě se na mě podívá.

“Škoda že jsem nevěděl, že si tě před tím kromě chlastu i pocukroval. Vyrazil bych mu ještě o pár zubů víc.“

A sakra, no alespoň už vím, jak jsem se dostal na ten intr, kdo za mě nejspíš zatáhnul i útratu, nějak obalamutil vrátnýho a pak mě svlíknul a uložil do postele. Trochu mě to uklidní, zatím to, zdá se, všechno zůstalo v rodině. A vzhledem k tomu, že brácha se ještě nepřihnal jak tsunami, tak to dokonce je zatím asi i jenom mezi náma dvouma.

“Práskneš mě bráchovi?“ osmělím se špitnout, což jsem asi neměl dělat.

“Nech si laskavě to výrazivo,“ okřikne mě zlostně, “ne, neprásknu, ale pokud to nahlásím nahoru, tak mu nic práskat ani nemusím. Budeš rád, když tě čtvrt roku před maturitou nevyrazej ze školy a na vějšku můžeš rovnou zapomenout. Jestli se to dozví brácha, pak bude tvůj nejmenší problém.“

Čumím nejspíš jak trotl a nevím, co mám říct, asi bych měl začít škemrat nebo smlouvat nebo já nevím co.

“Uděláš to? Nahlásíš mě?“ zeptám se proto raději hodně opatrně, aniž bych se snažil se nezajíkat. Jsem si sice celkem jistej, že k tomu čím mě straší, nedojde. Počítám, že by to bráchovi neudělal, ale předvést trochu kajícnosti určitě uškodit nemůže.

“Měl bych!“ řekne přísně, i když i o poznání smířlivěji a hlavně tónem, co mi dává naději. Naději, že nějaká úniková cesta snad existuje. 

„Ty testy jsem dělal sám, mimo pořadí. Vzorky jsem ještě nikam neposlal, ale nevím, jestli mám zrovna kvůli někomu, kdo je ochotnej si šňupnout jakoukoliv sračku jen proto, aby mu něčí čurák líp klouzal po madlích, riskovat pověst a kariéru.“

Oklepu se studem, nebo možná odporem, sám netuším, co z toho je blíž k pravdě. Každopádně se mi ale chce zase blejt, skoro stejně jako v sobotu ráno po tý vopici. 

“Já nechtěl, donutil mě, byl jsem vožralej a…“

S v úsměvu našpulenými rty mě přeruší.

“Takže mi chceš říct, že tě znásilnil? Hmm… tak to bychom asi měli nahlásit, že jo…“

Sarkastická jízlivost, se kterou to vysloví, mě ve zlomku vteřiny vrátí zpátky do reality. Nelhat, hlavně nelhat! Nemám tušení, co jsem vyváděl, nemám tušení, co jsem mu vykládal, když mě táhnul na intr. Jediná cesta, jak se do toho nezamotat, je říkat pravdu. 

“No to zrovna ne, ale tu věc do nosu, tu jsem nechtěl.“

Pravdu, jakkoliv se mi z ní teď zrovna zvedá kufr a propadám se studem. 

“Aha, takže abych tomu dobře rozuměl, tím jeho ptákem ses tedy dávil dobrovolně?“

Má recht, to péro jsem do tý míry, do který jsem byl v tu chvíli při smyslech, polknul bez nátlaku a udělal bych to bejval skoro určitě i za střízliva. Na souhlas ale stejně radši jenom kejvnu, vyslovit to neodkážu. 

“OK, sem rád, že alespoň nelžeš.“

Ušklíbne se tentokrát už více méně přátelsky, ne-li snad dokonce přímo spiklenecky.

“Můžeš bejt v klidu, tvoje sexuální preference a to, co děláš v posteli nebo třeba i na veřejným záchodku, je tvoje věc. Nikomu to vytrubovat nebudu, ostatně kdo byl v osmnácti svatej, ať hodí kamenem. I když to teda nebylo nic moc, myslel bych si, že máš lepší vkus. Já bych si k takovýmu prckovi teda nekleknul. Podle mě za otlačená kolena ani za bolavá záda nestál.“

Nevěřícně zpracovávám, co mi to právě říká, jestli to, co myslím, tak…, risknu to…

“Jasně že bych si radši kleknul k tobě…“

Překotně mi skočí do řeči:

“Ty bys momentálně zasloužil tak maximálně ohnout přes koleno a pořádně zpráskat!“ švihne po mně bleskem z očí. Bleskem, který však nezabíjí, je v něm totiž i cosi nadějně jiskřivého, nepochybně eroticky jiskřivého.

“Taky možnost,“ osmělím se mu ten blesk s vyzývavou rozverností v naději, že se trefím za tři body, vrátit.

“Trocha staré dobré výchovy by ti nepochybně neuškodila. Ačkoliv by to asi musel bejt důkladnej vejřez, protože jestli jsem dobře viděl, ten chlápek tě u toho pěkně profackoval a nezdálo se, že ti to nějak moc vadí, spíš naopak! Nicméně tělesné tresty se ke tvé smůle přestaly ve školství praktikovat už za první republiky, takže tahle možnost bohužel v úvahu nepadá,“ opáčí mi s ironickým úsměškem.

“A nemůžeme třeba přestírat, že těch sto let liberalizace nebylo a udělat výjimku…,“ zkusím to ještě jednou v naději, že i doskok se počítá.

“Ne, nemůžeme!“ utne mě tentokrát už hodně nekompromisně. “Pokud ty testy zahodím a udělám příští tejden nový, nebude to pro tvoje krásný oči, tím méně pro tvůj vyšpulenej holej zadek, ale pro tvýho bráchu, aby bylo jasno.“

Můj pokus o doskok, jakkoliv se mi zdál původně nadějný, se od něho odrazil jak míč od smolně trefené košové obroučky. Zatváří se přísně a trochu i pohrdavě.

“Pokud bych tě totiž snad chtěl dostat do postele, tak ti musím připomenout, že jsem tě do ní nedávno svlečenýho ukládal, a buď si jistej, že jsi byl ve stavu, ve kterým bych si tam s tebou mohl dělat, co by se mi zlíbilo. Neudělal jsem to a neudělám to ani teď.“

Přepadne mě frustrující lítost, prohry nemám rád.

“Bojíš se snad, co by na to řekl brácha…?“

Znovu se ironicky ušklíbne, vstane a svrchu se na mě podívá, což při mých sto devadesáti čtyřech centimetrech jinak jen tak někdo nedokáže. On tam těch pár centáků navíc má, je dobře o půl hlavy vyšší než já. 

„Ten by tě do mé péče odevzdal nepochybně víc než rád. Jestli si myslíš, že o tobě nic netuší, tak ho dost podceňuješ. Nicméně jednak jsi pořád ještě můj student, a navíc čubky, co na potkání polykaj čuráky na záchodech, nejsou nic pro mě.“

Au, tohle zabolelo! Odhaduju, že mnohem víc, než kdyby mě nechal ohnout se mu přes to koleno. A to má dlaně jak pálky na pinčes. 

“Pokud si ty myslíš, že nemáš na víc, tak já teda na víc určitě mám.“

Přeloží nadvakrát papír s testy a teatrálně ho roztrhne.

“A teď vypadni, než si to rozmyslím!“

***

Kdo ví, k čemu tyhle pomaturitní večírky, teda vlastně spíš piatyky slouží. Nebejt toho, že rozveselený Postrach sedí naproti mně, ukousal bych se nudou. Díky němu mám alespoň trochu co dělat. Pozoruju ho, takhle nablízko jsem se s ním neocitl od toho našeho potrénikového rozhovoru. Dost důkladně se mi totiž vyhýbá, dost důkladně a hlavně dost nápadně, až se divím, že si toho nikdo nevšiml. A jako ne že bych se snažil ho nějak stolkovat! Došlo mi, že až do matury nemá smysl se o něco pokoušet, ale ty jeho tlapy na zadku mi při shybování na hrazdě prostě chybí, to je fakt. Zato jsem ale i díky té jeho poznámce našel odvahu promluvit si s bráchou. Záchodové extempore jsem pochopitelně vynechal, ale jinak jsem byl v rámci možností upřímný. Rozhovor to byl nakonec až nečekaně krátký, Mirka, tedy jeho dneska už čerstvá snoubenka a Postrachova ségra, je v tom, a když mi to oznamoval, tak jsem prostě odvětil, že je to super a že bych mu taky něco chtěl říct. Dopadlo to, jak Postrach předvídal. Opáčil, že je to fajn a že budu mít alespoň čas oplatit mu s tím malým to, jak mě on pomalu deset let hlídal. Tím to tak nějak skončilo. Nakonec vyzvídala spíš Mirka, hrozně ji zajímalo, co mi má napsat do pozvánky na svatbu. Jestli si přivedu nějakého partnera. Jo, použila přesně tenhle výraz. Odpověděl jsem, že ještě nevím a že svatba je až za dva měsíce. Do té doby jí určitě řeknu. Pořád ještě ovšem nevím, co jí řeknu, protože potencionální adept na tu funkci sice sedí naproti, nicméně dívá se na mě, jenom když si myslí, že já se naopak dívám jinam. Už dvakrát jsem ho pod stolem jakože náhodou kopnul, ale ignoroval to. Baví se úplně s každým, s každým si už taky potykal, jen mě krom pozdravu ostentativně přehlíží. Asi jsem toho podělal víc, než jsem si myslel.

Trvá dobře půl hodiny, než se konečně najde příležitost na něj promluvit tak, aby kolem nebylo nejméně deset zvědavých uší. Celý ty tři měsíce jsem přemýšlel, co bych mu vlastně měl říct. Napadal mě asi milion otázek, přesto však nakonec zůstala jen jedna.

”Proč jsi tu byl? Tenkrát na moje narozeniny?”

Dlouze se na mě podívá.

”Třeba mě poslal tvůj brácha, abych ho zastoupil, když zrovna sám nemohl. A třeba jsem ti chtěl sám taky popřát k narozeninám.”

Do nohy kopne tentokrát on mě, pak vysouká své dva metry zpoza stolu a pomalu, trochu rozevlátě odkráčí k toaletě. Než se ramenem opře do dveří s panáčkem, ve kterých vzápětí zmizí, na okamžik se mým směrem podívá. Ať už to znamená cokoliv, vyrazím za ním tak rychle, jak jen to jde, aby to ještě nevypadalo jako úprk. Stojí u mušle, postavím se vedle a rozepnu si poklopec. Ulevuje si dlouze a hlasitě, mně to naopak nejde. Skoro nic jsem nevypil, alkoholu včetně piva se od narozenin vyhýbám a po jedné minerálce se mi prostě ještě nechce. Nepohne se, dokud nezůstaneme sami, ačkoliv močák už podle nastalého ticha vyprázdnil několik okamžiků před tím. Oklepe si ho až se zaklapnutím dveří. Neodolám nutkáním nepodívat se a… a pohled mi překvapením okamžitě ztuhne, zůstanu nevěřícně zírat. Sebejistě si ho promne a konečně se ke mně otočí.

”Co tak zíráš? Nechal jsem si ho provrtat, no, tobě se to snad nelíbí?”

Zalapám po dechu, zapomněl jsem z něho i dýchat, čerstvě okysličený mozek zareaguje naštěstí bleskurychle. 

”Nepřekáží to při mrdání?”

Povytáhne obočí a oblízne si horní ret.

”Nevím, ještě jsem to nezkoušel.”

Malinko se sehne a políbí mě.

”Nechtěl bys být první, kdo to otestuje?”

Vcelku zbytečná otázka, jasně že chtěl.

Tak nějak podobně zbytečná jako ptát se, jestli jsem ho do nejbližší volné kabinky já strčil, nebo zda mě tam naopak on vtáhnul. Stejně jsem mu na ni odpověděl, ovšem až když ji za nějaké tři hodiny už u něj doma s kalhotama u kolen a lehce modifikovanou položil znovu.

”Pokud nebude vadit, že ti to dělá čubka, co polyká čůráky na potkání, tak moc rád.”

Než mě odpanil, dostal jsem za to lehce na holou, ale bylo to fajn, i když si z něj ten kroužek před tím na poprvé teda zbaběle vyndal.

Pozvánku na svatbu jeho slečny sestry s mým panem bratrem jsme každopádně dostali jen jednu, společnou, a malého Mirečka, tak toho hlídáme už pár let taky spolu.