Syčák ze Švermovky

Léta padesátá – 1958

„Dobré ráno, pane Jílek, nebo mohu pane Tomáši?“

Zdravotní sestra, s úsměvem a s blonďatými kudrlinami vyčnívajícími zpod čepečku, otevřela okno.

„Pustím vám sem čerstvý vzdoušek. Je krásně, všechno kvete, pučí, roste, veselí se. Doufám, že se také na mne usmějete. Všechno máte za sebou. Bude jen líp.“

„I vám dobré,“ odpověděl mladík něco po dvacítce. „Taky mi říkali, že kýlu operuje v nemocnici vrátný, nebo zřízenec u výtahu, přitom jsem málem zůstal pod nožem.“

„No jo, někdy se úplná banalita vymkne, ale tak to chodí. Hezky si odpočinete, nikdo vás nehoní. Nějaké staré rukopisy, když vydržely staletí, na vás počkají. Určitě se přijdu za vámi do muzea podívat. Trošku tady načechrám druhou postel. Dostanete kamaráda. Taky mladej a stejný problém, jen má i něco se srdcem. Budete si moct povídat. Po snídani ho sem šoupnou. Tak pá, pá.“

Jo, kamaráda, Tomáš se usmál. To uhodla. Nějakého by potřeboval, jen trochu víc jak kamaráda. Zatím spíš samá smůla. Třetí den v práci, stěhovali kus archivu, kolega kurátor pustil bednu, on se ji snažil udržet a byla kýla. To nic, tři dny v nemocnici, týden doma. A už je tady čtrnáct dnů a nejméně tolik ještě bude. Šoupli ho do pokoje nepokoje, kdoví co tady dřív bylo. Dvě postele a nic. Jedna židle, za závěsem věšák na šaty. Ale možná poslouchat nářky a kecy ostatních pacientů by bylo ještě horší. Když nastoupil do grafické školy, zlomil si ruku. Na začátku vojny nohu. A v první skutečné práci komplikovaná kýla. Dostal snídani. Dva rohlíky, máslo a kakao. Jak si šel umýt ruce, přivezli druhého pacienta. Spal. Hezká tvář, bude o něco mladší, barva vlasů asi jako měl on. Něco mezi tmavou hnědí a černí. Je zvláštní, jak u obličeje chybí oči, protože jsou zavřené, neříká to o člověku nic. Jako by ho kus chybělo. To ho dřív nenapadlo. Pak si všiml rukou. Hezky tvarované prsty. Palec byl trochu vidět i z vnitřní strany. Určitě dělá rukama a asi dost těžkou práci. No nebude ho tak prohlížet. Může se každou chvíli vzbudit.

Lehl si a usnul. Když se probudil, přivezli oběd. Sedl si. Zeleninová polévka, bramborová kaše a nějaké rozmerenděné maso. Tak by to nazval. Jablko. Jeho soused měl zvednuto pod hlavou a krmila ho sestra.

„Chutná vám, Vládíku, to je dobře.“

„Nechutná, ale mám hlad. Něco tady jsou strašný blivajzy. Lepší by byl chleba a kus špeku.“

„Ale to bych si dala i já, no zatím si musíte nechat zajít chuť. Co vám, pane Tomáši?“

„Nejlepší byly brambory. Na těch se snad nedá nic zkazit. Polívka bez chuti, jen mrkev a maso stejně.“

„Jenže, chlapci, tady to není slané, kořeněné, málo mastné, ale zdravé.“ To už se sestřička smála. „Chvíli vydržíte a pak si zajdete na něco, co máte nejraději. Já bych si dala šmetrdólku a překapávaný kafe.“

„Jak nás odtud vyženou, tak vás pozveme do cukrárny, ne?“ obrátil se Tomáš k Vláďovi. „Jinak jsem Tomáš,“ podával ruku.

„Vláďa, kdyby to tak bylo už zítra. A na dobrou zmrzlinu a jahodovej koktejl.“

„Tak to se budu o vás, kluci, starat jako maminka.“

„Maminka, jo? Tak to bych v mým případě nechtěl. Víte, odkud jsem? Ze Švermovky. Asi nemusím nic dodávat.“

„Ono se kolikrát moc namluví, tak strašný to tam snad není.“

„Je. Bohužel tam žiju. Zatím. Ale budu se snažit zmizet hodně daleko. Už jsem si sháněl podnájem, ale jak řeknu, kde bydlím, najednou to nejde. Já se ani těm lidem nedivím.“

„Jablíčko máte, Vláďo, nastrouhaný v hrníčku, to už zvládnete, já musím zase dál. Bažanta máte u ruky, jinak zazvonit.“

„Nechceš pomoct s tím jablkem?“

„Ale ne, dík. Ruce chromý nemám. Jenom asi zdřímnu a dám si ho pak. Prali do mě nějaký oblbováky. Tak zatím.“

Zdálo se, že Vláďa v tu ránu usnul. Jistě, byl na tom podobně, pomyslel si Tomáš. Pokusil se usnout taky. Zřejmě spali až do večeře. Vláďa měl nějakou kaši a jeho jídlo byl chleba s máslem a imitací, kyselá okurka. Výkrmna to zrovna není. Viděl, že kluk zase usnul. Zkusil to taky. Probudil ho nějaký zvuk. Svítilo se, ještě nebylo deset. Co viděl, ho docela rozhodilo. Oklepávané péro u bažanta. Tak to by šlo, i tak na dálku krása. Jenže kluk je ze čtvrti, kde by za pár slov o něčem takovém dostal pořádnou nakládačku. Bude třeba rychle zapomenout. Možná je i jedním z těch, co vyprovokovali rvačku v kavárně, kam chodili teplí. Byli prý ze Švermovky. Nakonec se to vyřešilo jen pokutami. Ale mozek si pracuje, jak chce. Sny byly hodně divoké. Když se vzbudil, bolela ho ruka. Ve snu ho někdo praštil trubkou z lešení. Ve skutečnosti si ji jen přeležel. Jeho společník spal. Pomalu se zvedl a šel na chodbu. Sociální zařízení bylo kousek. Při návratu viděl další sestru, jak s plechovým umyvadlem a žínkou omývá polosedícího Vláďu. Horní polovina těla opět skvělá. Asi pořádně maká. Ach jo, povzdechl si. Rohlík, sýr, čaj. Naproti zase nějaká kaše. Těch se zbavil nedávno. Většinou se nedalo poznat, z čeho vůbec jsou. Jo, kus špeku, trochu opepřit, nebo s hořčicí. Nebo krásně opečený nad ohněm, drobně nakrájený na pánvičce a pak trochu odstátý na míse hlávkového salátu. Nasucho polknul.

„Máte tady, pánové, džbán čaje, když tak je i na chodbě. Dobrou chuť.“

„Taky ti dávali takový sračky? Já sežeru, co vidím. Nemoh jsem si vybírat. Ale tohle žrádlo je strašný. V práci mě shodí vítr z lešení. Nebudu moct jezdit s japonkou ani kolečkem. Nebo zvednout pytel cementu. To bude průser.“

„Jsi zedník?“

„Otec mě tam nahlásil a konec. Abych byl nejspíš vyučenej a nosil lóve. Měl jsem dobrý známky, učitelé chtěli, abych šel dál na školu, ale fotr se zasekl a hotovo. Z první výplaty jsem chtěl v práci něco koupit chlapům, ale čekal, jak nám ji přivezli, a musel jsem nasolit i drobáky. Ještě že to chlapi viděli. Já měl slzy v očích. Hanbou, vztekem. Mistr řekl, ať se na to vyseru a jdu s nima. Pěkně jsme se zťali, ale doma mě otec zmlátil, že jsem si nějaký prachy ulil. Já se nemohl ani bránit. Až jsem vystřízlivěl, tak jsem si řekl, že už toho bylo dost. O záloze jsem šel zadem, něco dal matce, a když pak chtěl, co zbylo, vzal jsem ho latí párkrát po hřbetě. Zavolal na mě policajty, ale ti ho znají a nebylo z toho nic. Začal jsem si spořit. Doma mít peníze nemůžu. Po výplatě dám na pivo, zaplatím si obědy v hospodě a něco si nechám u mistra. Těšil jsem se na vojnu, kluci si tam dělají řidičáky, mohl bych pak jezdit. Ale dostal jsem modrou. Pro nějakej šelest a ještě cosi na srdci. To mně taky ztížilo kýlu. Jo, moc jsem se rozkecal. Co děláš ty?“

„Dělal jsem grafickou školu. Jsem konzervátor-restaurátor. Po vojně jsem byl v muzeu v Praze a čekal, až se tady uvolní místo po předchůdci, co šel do důchodu. Jenom mě přijali, tak hned kýla. Nesl jsem s kolegou bednu, on ji upustil, já ne a bylo to. Banální kýla. Jenže něco se tam nepovedlo a jsem tu víc jak čtrnáct dnů. Mám tady rodiče, tak bydlím doma. Myslím, že dnes přijdou.“

„To ani nevím, že něco takovýho existuje. Restaurátor, to vím, taky jsme restaurovali jeden barák podle starých lejster. Přijel nějakej restaurátor a strašně nás zmrdal, že jsme nedodrželi barvu omítky.“

„Já jsem spíš přes rukopisy a starý tisky. Tady je velikej archiv a většinou ani nejsou doklady, co tam všechno je a v jakým stavu. Něco se ztratilo za války a něco zničilo po osmačtyřicátým. To mám co dělat do důchodu.“

„Ty vole, to by byla moje smrt. Jsem zvyklej na slunko i meluzínu. Ale nejraději bych jezdil s pořádným náklaďákem. Nějakej tahač, co veze třeba turbínu na přehradu. Všichni mu musí uhnout. Sedí si v kabině, machírek, vestička a kožený rukavice. Zatáčku má v oku, přece by nepřejel malej stromek, co je uvázenej u kůlu. Trochu couvne a projede na milimetry. Okolo všichni tleskají. To je ale blbá pohádka, né?“

„Proč? Někdo prostě umí. A nezáleží na tom, co dělá.“

„Jenže některý povolání to mají těžký. Když řeknu, že jsem zedník, každej si mě zařadí jako blba, co nedodělal ani pátou třídu. Když řeknu, kde bydlím, jsem hned syčák ze Švermovky. Prostě lump, ožrala. Nikdo neřeší, že jsou tam i normální lidi. Nejlíp jsou na tom holky. Je tady velká posádka, mraky vojáků, co jsou nadržení jak stepní kozli. Jak je nějaká tancovačka, hurá tam. Když je holka trochu k světu, najde si tam kluka hodně z daleka. Pak jen do toho vletět, svatba a sbohem Švermovko. Moje ségra to vyhrála. Nesmělej kluk se do ní zabouchnul, učitel. Vzali se, dnes učí na nějaké vysoké škole, mají tři haranty, velkej byt a je paní. I mezi dnes soudružkama. Ty nechala doma. Ale přeju jí to. Všude mají známý, nemusí stát ve frontách. Vyučila se švadlenou, teď dělá v divadle kostymérku, zná plno herců a občas někomu i něco ušije. Pro kluky je záchrana vojna. Trochu je tam dají do latě, a když jsou šikovní, někam se přižení. Tady není šance. Tak si narazí holku od vedle a historie se opakuje. Chlap chlastá, ženská se kurví, každý děcko má s jiným. Doma je Itálie. Sem tam přijedou esenbáci a život jde dál.“

„To teda není hezkej příběh.“

„Není, ale žiju ho i já. Někdo to má ještě těžší, když je jinej jak ostatní. Nějak mi vyschlo v krku. Mohl bys mně nalít čaj?“

„Jistě, i jinak, když něco potřebuješ, řekni.“

„Potřebuju zmizet odsud. Jenže to je na doktorech. Na podzim si udělat řidičák. U zedníků žádná lehčí práce není. A najít si byt. A pak, najít si…, ale nic. Člověk nemůže mít všechno.“

Vláďa usnul. Tomáš si chtěl sednout na zasklenou verandu, ale byli tam snad všichni kuřáci z nemocnice. Navíc ho jedna ze sester zahnala zpět. Moc chodit by neměl. Sedl si k otevřenému oknu. V mysli mu znělo „že je jinej jak ostaní, najít si…,“ bez dopovězení. Nesmí ve všem hledat, co by chtěl sám. V Praze to bylo jiný. Už ke konci školy ho sbalil taky bývalý žák, co sem chodil lovit balíky z venkova, jak říkal. Takoví kluci jsou nadržení, jen neví, jak na to. No a on jim ukázal všechny krásy malého, zapovězeného světa. Tam mu říkali Blonďatý Zeus. Byl skutečně Diem, bohem pro kluky, co byli plní představ a přání. V přízemí vinárna, a když se ostych a nesmělost rozpouštěla na dně sklenice, o pár pater výš útulný pokojík se střešním oknem mířícím ke hvězdám. Jak by mohl zapomenout na Dalibora.

„Jsem tu jako ve věži, dokonce mám i housle.“

Ty se objevily jakoby odnikud. Jemná melodie spřádala síť kolem budoucí oběti.

„Líbí se ti u mě? Je to dědictví. U tohoto stolu sedávali nejkrásnější chlapci Prahy. A za těmi závěsy poznávali, jak krásná je láska. Láska dvou mužů. Zakázaná, nenáviděná. Hříšná a spalující.“

Rozepnutý knoflíček, povolený opasek byly jen malou předehrou. Dalibor si rozpustil sčesané a sepnuté vlasy a nahnul se k polibku. Zlatý pramen mu skryl jedno modré oko. Pomalu si ho odhrnul, aby se s prvním polibkem vrátil a schoval ten zázrak před celým světem.

Podíval se z okna. Mravenci putovali po větvích. Roznášejí si tam své krávy, mšice. Pak jeho zrak zalétl k Vláďovi. Nebylo na něm nic, co by ho spojovalo se Švermovkou. Hezkej mladej kluk, co to má v životě těžký. A kdo dnes nemá? Uběhlo deset let od svobodného světa. A byl vůbec svobodný? Ne, nad tím raději nepřemýšlet. Vláďa se otočil a kousek shrnuté košile a odchlíplé deky se změnil v oblinu zadečku. Bude se raději dívat na mravence. Z těch mu péro nestoupne. Ale vzpomínka na Dalibora se nedala zaplašit.

Poprvé cítil něčí ústa na svém penisu. Nejdřív se lekl. Jistě že si všechno přál, stokrát vysněno, stokrát prožito, ale jen jako. Teď každá žilka cítila rty, co sjížděly dolů, kde se nos zavrtával do černého houští. To byla jízda. Nestačil ukládat v paměti všechny vjemy, když se ke rtům přidal i jazyk. Dalibor se zmocňoval celého jeho těla, které mu vycházelo vstříc.

Klečel na zemi. Jeho ruce svíraly Tomášovy boky, přejížděly na stehna. Prsty putovaly po hrázi až… Pak se najednou všechno vzedmulo a ustoupilo slastné křeči. Jeho milenec si ještě pohrál jazykem s uvadajícím penisem. Pak ho posunul dál, klekl si nad něj a svým krásně naběhlým pérem mu kroužil kolem úst. Za chvíli vniklo jen mezi rty. Pak ho pocítily zuby. Měl hrozný strach, aby se nezačal dávit. Jenže jeho partner byl profík. Přesně věděl, kam poprvé může. Trochu mu přitiskl bradu, aby byl víc natěsno mezi zuby. Dalibor si byl vědomý, že má výjimečnou chuť. Každého prvňáčka zaskočila. Přípitek a koupelna. Strašně se styděl, ale všechno chce své. Dlouho pak leželi na široké posteli s nebesy. Příběhy dávných antických milenců si četli z knížek. I jejich miláčci vzájemně přikrytí dlaněmi začali růst. Nikdy nezapomene zvláštní vůni a chladivé opatrné rozevření. Ještě vnímal, jak si Dalík nasazoval nějaký kroužek ze slonoviny. Ostatní pohltila do té doby nepředstavitelná rozkoš. Opojený vzpomínkami skoro na židli usnul.

Přicházející sestra oznamovala dobu návštěv. Vláďa se jen otočil a přikryl. Tomáš se u zrcadla vedle věšáku trochu příčísnul. Určitě přijdou rodiče. Na košili si oblékl župan. Hned jak je viděl ve dveřích, dal si prst k ústům a ukazoval na vedlejší postel. Maminka měla proužkovaný kostýmek a otec světle hnědý oblek. Rodiče se posadili na postel. Už tu za ním několikrát byli. Jak mu je, co by potřeboval, co na zahradě, u sousedů, kdy ho pustí domů. Pak se vyndalo přinesené. Bábovka, marmeláda, sklenice škvarků v sádle, pár malých konzerv, pomerančový sirup, šumáky, kyselé bonbony. Máma se určitě v týdnu zastaví. Rozloučili se. Tomáš si všechno uložil do stolku. Venku nechal bábovku, dají si ji večer s čajem, a bonbony.

Vláďa se probudil až k večeři. Rohlíky a pomazánka z uzenáčů. Ta chutnala oběma. Za hodinku si dali půl bábovky a čaj si vylepšili sirupem.

„No, já ti to zatím nijak nevrátím. Mně nikdo nic nedonese.“

Ale v neděli se při návštěvách objevila skoro celá Vláďova zednická parta. Kus uzeného, pár konzerv, hlavně čína, oplatky, čokoláda a litr sirupu Lesní směs. To ovšem byl zamaskovaný rum. Sestřičkám kytku a bonboniéru. Posedali všude, kde se dalo, a další lahvinka rumu kolovala k přípitku.

Kluci si na sebe docela zvykli, vyprávěli o všem možném, ale nikdy v tom nebyla žádná dívka. Jako by neexistovaly. Když Tomášovi oznámili, že za týden končí a bude chodit jen na ambulanci, docela toho litoval. Pár kamarádů, co tady měl na základce, se rozuteklo do světa. Škola v Praze, vojna, pár let pryč a ty dnešní mladé ani nezná. V práci jsou všichni okolo čtyřicítky a výš a většinou ženy. Navíc všechno mluvilo pro to, že to budou mít podobně i ve vztazích.

„Budu sem chodit na kontroly dvakrát týdně, tak se zastavím, už chodíš, půjde to rychle.“

„Jsi hodnej, až mě pustí, musíme Libušku vzít na šmetrdólku, jak jsme slíbili.“

„A zajdeme si na nějaký pořádný kus masa. Tady je to dieta, i když vaří bůček. Tak vydrž!“

Kluci si podali ruce, pak chvíli stáli a nakonec se objali. Začali se smát.

„Jako ve filmovým týdeníku, když se objímá Chruščov a náš schöne Tony.“

„Jenže ti se i líbají.“

„Myslíš, že by jsme to nezvládli?“

„To můžeme zkusit příště.“

Tomášovi bylo líto opouštět kamaráda, kterého sotva získal. Doma to bude nuda. Dělat na zahradě nic nemůže, vařit ho nebaví, rodiče jsou práci. V televizi nic. Má sice vycházky a vyšetření. To zajde za Vláďou. A pak už bude práce. U něj nehrozí žádná zatěžující. Hůř na tom bude Vláďa. Chlapi říkali, že by mohl být u velké míchačky, kde je všechno zautomatizované. Jinak než na cukrárně s Libuškou a pak na kus masa se na ničem nedohodli. Už první odpoledne byl nervozní. Chodil sem a tam. Na zahradu, do sklepa. Jsem magor, pomyslel si, snad jsem se do něj nezamiloval? Všechno před tím bylo jen poznávání a nezávazný sex. O někom na stálo ani neuvažoval. Zase se probudily vzpomínky na Dalibora.

Tehdy mu jeho malý byt připadal jako svatyně, kde se odevzdával svému Bohu. Někdy bylo skoro utrpením vydržet předchozí hrátky. Jistě, věděl, kde skončí, ale jeho milenec rád vše prodlužoval, zatímco jeho prdelka už žádala své. Jako by byla jinou, samostatnou bytostí. Jenže partner, když zjistil, jak je nadržený, všechno stupňoval. Na druhou stranu pak extáze končila až skoro bezvědomím. Na vojně přijímač jakž takž zvládnul. Něco šikany, ale jejich mazáci byli spíš líní něco vymýšlet. Hlavně dělal poslíčka.

„Pěsti na bradavky, za pět minut zavírá Arma. Pět dvanáctek. Kapišto?“

„Na cimře mám opalovací krém, zobáci se můžou natřít naftou.“

„Kdo mně vyhulí brko, dostane vycházku mimo okruh.“

To znělo docela dobře, ale předběhli ho jiní a žádnej nebyl teplej. Chtěli ho dát na propagaci k politrukovi, tam bylo plno. Nakonec skončil jako písař u velitele baterie. To byl ještě starý fronťák, plukovník, ale pro neustálé prohřešky jen tak na nízkém postu. K smrti nenáviděl papíry. Tomáš se naučil psát denní rozkaz, někdy ho i četl místo staršiny. A taky si tak trochu zahrával na písečku. Občas do opušťáků vpašoval i jiné jméno než navržené a napsané. Nedělo se nic a kluci mu byli vděční.

Plukovník si nepotrpěl na vojenskou etiketu a svému písaři kolikrát říkal: „Tome, ty vole.“ Do kasáren si brával i svého psa. Fenu žluté žíhané dogy. Výstavní kus. Barva byla spíš světle hnědá s tmavšími pruhy. Špičky uší měla ve výšce Tomových prsních bradavek a vážila něco málo do osmdesáti kil. Vojáci jí říkali Baskervil, ale jmenovala se Doňa.

Staršina se mu smál, že teď bude poslouchat první Doňu. Plukovník jí ukázal Tomáše a dlouho na ni mluvil. Pak vodítko a Doňa se prošla po kasárnách se svým novým občasným opatrovníkem.

„Tome, proč nemá košík? Nebojíš se jí, to je zrůda, plukovníkův Baskervil,“ slyšel kolem sebe, ale nikdo si ji netroufl pohladit. Ani staršina. Na toho někdy vrčela. Tomáše poslouchala a občas nadšeně oblízla. Byl na velké psy zvyklý. V sousedství měli taky dogu, už dávno.

„Nesmíš se jí bát. Pes to vycítí.“ Odmala šel za každým psem. Jen doma žádného neměli.

Plukovník byl fajn chlap. Někdy vyprávěl, jak byl raněn při bojích o kótu pět set třicet čtyři u Dukly i jak vojáci doplácí na špatná rozhodnutí velitelů. A těch za války bylo. Všechno tam mohlo být jinak.

Jen sehnat někoho jako on, bylo skoro nemožné. Tady jistě byli i takoví, ale každý se bál prozrazení. Buzerant, to bylo něco, co nesmělo existovat. Až druhý rok se seznámil s jedním z kuchařů, co vařil dřív v prvotřídním hotelu. V kuchyňském bloku v umývárně, kam se chodil koupat i on, měli soukromí. Když u dveří ke kóji s vanou seděla Doňa, nehrozilo žádné nebezpečí.

„Má pro nás pochopení,“ smával se Ríša, ale sám se ji bál pohladit. „Bez ruky bych se jako kuchař neuživil,“ komentoval své obavy.

„Jo, kde ta léta jsou.“

S rodiči se bavili o Expu v Bruselu, o úspěších našeho pavilonu i o stometrovém Atomiu. Nikdy ho nebrala politika. Žil jako většina. Jinak to nešlo. Spíš když v muzeu narazil na nějakou popisovanou událost před stovkami let, snažil se do doby vžít ve svém snění. Už se těšil, co všechno se dočte zde. Mimo samozřejmě ruštiny ovládal němčinu a částečně latinu. Nebude naškodu v ní pokračovat.

Nastoupil do práce. Byla, jak si jí představoval. Ředitel muzea byl především straník a znalec novodobých dějin. Po jiných chtěl výsledky, ale do ničeho se nepletl. Konečně propustili do domácího ošetření Vláďu. Ještě tak čtrnáct dnů. Byl se za ním přes varování podívat.

Kolonie převážně prvorepublikových domků a pozdějších dřevěných dostaveb byla pokračováním ulice Jana Švermy, komunistického politika a novináře. Spousty měst mělo Švermovu ulici. Jmenoval se po něm Švermov, mosty, doly i průmyslové závody. Tak došla Švermovka ke svému názvu. Dříve se tam říkalo U Andělíčkářky. Zřejmě taková pomahatelka ilegálních potratů zde bydlela. Za posledními slušnými domy končila ulice dlážděná žulovými kostkami, zúžila se a byla vysypána šotolinou. Už z dálky se k Tomášovi hnaly nějaké malé děti.

„Kde tady, prosím, bydlí Losinovi?“

„Máš cígo?“ smál se na něj asi pětiletý klučík.

„Ty kouříš?“

„Hovno je malý a taky kouří.“

Tomáš nevěděl co říct.

„Ani Hašlerku, nebo šumák?“

Připadal si tu jako cestovatel mezi domorodci. Vždyť co jsou jiného? Musel se zasmát. Odpovědi se nedočkal. Děti o něj ztratily zájem a odběhly. Procházel nejprve zděnými přízemními domky. Někde měli i v truhlících muškáty a fuchsie. Na šňůrách plno prádla a plenek. Měl dojem, že Vláďa mluvil o dřevěných barácích. Ty pokračovaly dál. Fasádu tvořily střechovitě nabitá prkna. Někdo je měl i natřená tmavou barvou. Ptát se nemusel, uviděl Vláďu sedět na lavičce před vchodem u jednoho baráku. Nad ní bylo loubí s pnoucími růžemi. Taky voněly už zdaleka.

„Ahoj Tome, dík, žes přišel, už mně z toho jebe. Řeknu doktorovi, ať mě uschopní dřív, u míchačky to půjde.“

„Jenom nespěchej, užívej si poklidu.“

„Poklidu? No jo, chlapi jsou na fotbale nebo v hospodě, ženský někde sčuchlý u kafe s malýma děckama a většina větších je kus dál na hřišti. Taky proto sedím jak Šípková Růženka.“

Tomáš si přisedl. Najednou měl pocit pohody. Jako by ho před tím kus chybělo. Ze sáčku vyndal sedmičku červeného vína a pár zákusků, co koupil v cukrárně.

„Tak zajdeme ke mně, ale varoval jsem tě.“

Vstup byl rovnou do kuchyně. Stará, dřevěná, podřená, už dávno nezářila barvou slonoviny. Veliký stůl, kamna s troubou. Dřez plný špinavého nádobí. Za kuchyní malá síňka a několik dveří.

„Ložnice rodičů, dětí, záchod, koupelna, tady zase děti a já.“

Otevřel do malé místnosti. Skříň, knihovnička, na druhé straně dřevěná postel. V rohu kamínka vincek. Pod oknem stolek a dvě židle. Tam zamířili. Z poličky u kamen vzal talířek a dvě sklenice.

„Když jdu pryč, zamykám ještě na visací zámek. Jinak to nejde. Moc toho nemám, ale neměl bych nic. Předloni otec prodal jejich ložnici. Rok spali na zemi a oblečení bylo v krabicích. Nejstarší sestra je v Praze a za vodou. Ještě mám dva brášky a další dvě ségry. Ty už pokukují po klucích a co nejdřív budou chtít vypadnout. Teď jsou na hřišti a holky určitě u lesa. Pár kluků z města tam trápí motorky. Mám tu nějaké knížky, ale nebaví mě ani číst. Někdy vaří máma, někdy ségra, ale většinou nikdo. Zatím nemám vycházky, jen na ambulanci, tak si koupím konzervu a sním ji po studenu. Zatápět se mně nechce. Koupil jsem dva vařiče, co s tím dělají, nevím, ale nejde ani jeden. Už se na to vykašlu. Budu si něco hledat, do zimy určitě. Dovezl jsem tři pytle briket. Sice hnědouhelných a dva pytle černouhelných čoček. Dlouho vydrží. Jsou pryč. Nemá cenu tady hnout prstem. Máti kdysi byla docela v cajku, teď přijde z práce, udělá si meltu, zapálí cigaretu, a kdyby hořel barák, shoří s ním. Fotr jde z práce do hospody na karty, přijde v noci, praští sebou a nic ho nezajímá. Už nám hrozili, že odstřihnou elektřinu, tak jsem ji zaplatil. Je mi líto děcek, ale já se ségrou to měl ještě horší. Nebýt obědů ve škole, chcípli jsme hlady. Promiň, já ti tady říkám samý negativní věci, jsem dost starej, musím si všechno vyřešit.“

Tomáše napadlo, že u nich mají vlastně malý byt prázdný. Dům nemá sklepy. Dole je garáž, dílna, malá kuchyňka a pokoj. Když zemřela babička, napsalo se to na něj, aby jim tam nikoho nedali, ale nikdy tam nebydlel. Zůstalo to pro pratetu, která se měla nastěhovat. Musí se doma zeptat, jak to je v dnešní době. Uvidí, co řeknou rodiče.

„Moc díky za návštěvu, Tome, snad ti ji v blízké době oplatím.“

Venku přibylo dětí a dvě ženy se hádaly u klepače na koberce. Uvažoval cestou, proč někteří lidé tak žijí. A jak těžké to mají hlavně děti.

Když byl doma, šel se v přízemí podívat na bývalý babiččin byt. Pokojík byl prázdný, mimo nějaké krabice. V kuchyňce další odložené věci. Dřez, starý plynový sporák. Chodbička, malá koupelna s vanou na nohách a karmou, záchod a malá komora. Večer se jakoby náhodou ptal na pratetu. Nějak s mladými ztratili kontakt, budou to muset zjistit. Proč zatím neříkal.

Tomáš se ještě párkrát zastavil u Vládi. Vzal něco i pro jeho sourozence. A jak měl vycházky, pozvali sestřičku Libušku do cukrárny na šmetrdólku. Zmrzlina, koktejl a do každé nohy Ajr koňáček. Byla moc ráda, a kdyby něco, mají v nemocnici dobrou duši. Jak šel Vláďa do práce, udělali si v sobotu posezení s kusem masa. Objednali si dopředu marinovaná pečená kolena. Tak to byla bašta. Další neděli zajeli kousek autobusem k malému přírodnímu koupališti.

Celkem klid, pár lidí, jídlo a pití vlastní.

Vylezli si na skalnatou plošinku, slunili se na dece a povídali si.

„Taky je ti tak hezky, Tome? Neřešíme tady celej svět, nepřijeli jsme autem, dokonce ani na kole. Kousek místa, kde nejsou mravenci, deka z frcu a někde nad náma neznámý světy. Jenom, jenom, nenaštvi se, ale nevadí ti…, mohl bys mít lepšího kamaráda než pitomýho zedníka.“

„Mám v práci kolegu, co má tři tituly. Ale nechutná mi s ním ani kafe. Protože je to namyšlenej vůl, co spolknul všechno moudro světa. Jistě, lidi si vytvořili falešný hranice mezi sebou. Ale to je odedávna. Nakonec máš jako dělník dnes ten nejlepší původ, to nám vtloukají do hlavy pořád. Přitom si za deset let vytvořili sami takovou kastu. Já neměl kamarády, takový opravdový. Bylo mně s tebou dobře už v nemocnici. Při přátelství je prý i ticho příjemné.“

„To je pravda. Je nám dobře, i když tady jen ležíme a civíme do oblak. Takovej zvláštní pocit na hrudi. Jako jemný lechtání. A chuť udělat něco pro toho druhýho. Čím bys mu udělal radost, aby se usmál. Možná je v tom i něco víc.“

Jejich ruce na dece se potkaly a sevřely.

„Víc, jo asi je v tom víc. Vzpomínáš, jak jsme se v nemocnici loučili?“

„Aby ne. Odešels a já málem dostal horečku. Budu rád, když neodejdeš.“

Vláďa se převalil na bok, trochu se podepřel.

„Myslíš, že dnes je čas?“

Dostalo se mu přikývnutí.

„Zkusíme to?“

Opět přikývnutí a úsměv.

Vláďa se přiblížil k Tomášovým rtům. Ještě víc a Tom si ho na sebe přitiskl. To nebyl žádný letmý polibek. Zároveň chlapci cítili, že jejich plavky mají co dělat všechno udržet. Posadili se a rozesmáli.

„Nebylo žádný vyznání, Vláďo.“

„Tohle ti nestačí?“

Povalil svého partnera znovu na deku.

„Ujede nám autobus. Na to jít pěšky, jsme ještě pořád marodi.“

„Zase bysme byli spolu v nemocnici.“

„Co s tím uděláme?“

„Teď asi nic. Za týden budu sám doma, mohu tě pozvat na svou sbírku motýlů,“ to už se kuckal smíchy Tomáš.

„Přijdu rád, pokud vydržím.“

„Musíš, nic jinýho ti nezbude.“

„Nebýt tady lidi,“ soukal se do kalhot Vláďa. „Leželo to na mně jako kámen. Nějak jsem tušil, že jsme trošku jiní, ale těch proti bylo moc.“

„Asi jsem byl na tom stejně, tak v sobotu odpoledne?“

„O tom žádná, co mám vzít?“

„Sebe, víc potřebovat nebudeme.“

Blížila se sobota. Oba kluci byli nervozní. Ale není snad nic, co by jejich nadcházejícímu vztahu bránilo. Ochladilo se, spustil se drobný déšť. Vláďa přinesl dvě šampáňa a od řezníka, kam chodili na fušky, klobásy a kus šunky. Tomáš mu chtěl ukázat dolní byt, ale co když to nevyjde a přistěhuje se prateta. Šli do jeho pokoje. Postupně si ho zařizoval sám. Byl malý, ale všechno vyřešené tak, aby se vlezlo dost nábytku, ale nepůsobil dojmem jako skladiště. Jednu stěnu zabírala sestava ze skříněk, poliček se skly a rádio s gramofonem. Opačná, rozložitelná pohovka mezi šatní skříní a knihovnou. Pod oknem psací stůl, uprostřed stolek a dvě křesla.

V lednici měl obložené chlebíčky, co mu dopoledne udělala maminka. Taky nasmažené řízky, co se pak ohřejí v pekáči v troubě. Mísu salátu. A další věci ve spíži. Trochu se zlobila, že neuvidí jeho kamaráda. Rodiče už o jeho homosexualitě věděli, hned když byl na škole. Hlavně mu připomínali: „Když oči nic nevidí, ústa mlčí.“ V tom se mohli spolehnout. Tomáš si byl vědomý nebezpečí. I když jejich ulice byla klidnou. Tady se každý spíš staral o sebe a znali se většinou jen nejbližší sousedé.

Káva a řez ořechového srnčího hřbetu. Trochu hudby a polibek. Ne jeden. A konečně, na co oba čekali. Tomáš si zase vzpomněl na Dalibora. Tohle nebyl Blonďatý Bůh, ale černý a mladší jak on. Rozložili si gauč. Pohlazení a malá pusa. S odkládaným oblečením přibývaly další. Delší a divočejší. Svoje těla už znali z koupání, ale to hlavní tam bylo skryto. Vláďa nevydržel a první se zmocnil klínu svého partnera. Pocit projíždějící celým tělem. Přesunuli se do klasické devětašedesátky. Všechno se zhmotnilo v jediném. V nejkrásnější bolesti.

„Jedna z mála věcí, co se Rusům povedla.“ Pěkná rána a skoro přetékající sklenice.

„Dnes se dá pít jedině na lásku. Nezačala nijak romanticky, ale i k tomu se můžeme dostat.“

Povídali si o svých začátcích.

„Takovýho blond Boha, to bych taky bral. I toho kuchtíka. Já si jasně uvědomoval, že ženský mě nepotáhnou, a měl hrůzu, že jsem buzerant. To byla na Švermovce nejčastější a nejhorší nadávka. Jako kluci jsme ani nevěděli, o co jde. Udělat s tím nic nešlo. Líbili se mně kluci. Jak jsem bral rozum, tak jsem si říkal, že se s tím naučím žít a naopak to využít tak, aby to nikdo nevěděl. Až na učilišti jsem zjistil všechny podrobnosti. Dali nám tam kluka staršího jak my, aby se doučil. Měl za sebou pasťák pro delikventy i rok kriminálu za krádeže a prostituci. Sám prý dostal rozum, že si musí učiliště dodělat, aby měl nějakej papír. Samozřejmě bydlel na ubytovně, ale chodil za náma na intr a vyprávěl úžasný historky. Jistě že si i vymýšlel, ale taky toho dost prožil. Některý příhody byly pořádně drsný. Jemu, že ve vězení musel často podržet, zas tolik nevadilo. Měl to rád a bylo mu jedno s kým. Měl za to ochranu, cigarety, spoustu výhod a na svý si přišli i někteří bachaři. Pak už jsem makal, to bylo zrovna, co mi dali modrou, potkal jsem ho na stavbě. Nikoho jsem zatím neměl, tak řekl, že mi všechno vysvětlí a ukáže. Koupili jsme konzevy, pivo, rum, prezervativy a šli na to. V opuštěným baráku za staveništěm. Nejdřív jsem litoval, že jsem do něčeho takovýho šel. Ale bylo to spíš názorný, žádná hrůza, víc mi ho bylo líto. Moc se ožral, ale dohodil mně kluka, co šukal jen s tím, který se mu líbil. Peníze nechtěl ani nic jinýho, jen pořádně vyšukat. Hned se přiznal, že po mně ho ojedou ještě tři kluci. To byly sakra jiný začátky jak tvoje. Taky jsem měl z toho mindráky, že si nedovedu najít normálního kluka. Jenomže jak a kde? Možná jsem tě tím odradil. Nedivil bych se. Prostě syčák ze Švermovky.“

„No je to síla, ale neodradil, neboj se. Ono je všechno dost zavádějící. Jsme asi zastoupení všude, ale v některých skupinách lidí se víc projevujeme. Když bude teplej tanečník, malíř, zpěvák, prostě vůbec umělci, nikdo se nad tím nepozastavuje. Nebo číšník, kuchař, kluci, co prodávají prádlo, krejčí, na to je i moře vtipů. Ale třeba teplej fyzik, konstruktér, slévač nebo sadař, tam to nějak nesedí. I když určitě jsou všude. Jen se k tomu nehlásí, tlumí to i v sobě. My se taky nemůžeme chlubit, co máme, a budeme si muset dávat pozor. Dnes už nejde o nějaké oficiální soudy, ale odsouzení veřejností je možná ještě horší.“

„Třeba chlapi v práci jsou skvělá parta, ale myslím, že polovina by, že jsem teplej, nezkousla. Navíc by se narušili i ty dobrý vztahy mezi nimi. Vztahy mezi lidma dokážou být horší jak nějaký pokuty nebo vězení. Co tví rodiče?“

„Snad v pohodě. Viděli tě už v nemocnici, ale pod dekou a otočenýho ke zdi. Jenom jsou plní obav, ale to se dá pochopit. A ani vlastně nevíme, jestli se budeme ve všem k sobě hodit.“ To už se Tomáš smál.

„Odpočinek proběhl. Z našich vyprávění je jasné, jaké má kdo karty, ale záleží jen na nás, Tome.“

Přípitek s bublinkami.

„Nemáme jahodu, ale griliášové bonbony.“

To už Vláďa otvíral ústa na nahnědlý váleček a hned vzal druhý pro svůj protějšek. Sladký karamel a pražené oříšky byly skvělou předehrou. Tom zůstal na zádech.

„Chci tě vidět.“

Podsouval pod sebe polštářek a zvedal nohy na Vláďova ramena. Do úst si dal další bonbon v polovině. Převaloval ho na rtech.

Tomovy ruce jemně masírovaly štěrbinku. Pozvolné rozevírání sledoval jeden, pak druhý prst. Cestička je umetená. Jemný tlak jakoby se šířil všemi směry. Přenášel se na spojené ruce. V myslích obou vířily vzpomínky, aby je pohltila současnost.

„Tady se ti dávám. Znělo by, kdyby bylo všechno jinak.“

„Tady si tě beru.“

Zmizel celý okolní svět. Zůstal jen jejich jediný.

Zůstali ležet na sobě. Tomáš si Vláďu přidržoval. Nemluvili. Vnímali svůj dech jako nejkrásnější píseň. Po souznění těl přišlo souznění duší. Po sprše jim vyhládlo.

„Chlebíčky jsou to pravý, nemyslíš?“

„Jím, ještě nemyslím a co na to naše bývalé kýly?“

„Zvykly si a byls neskutečně jemný, Vláďo.“

„Doma jsem se ani o něčem takovém nepokoušel snít. Mé sny by se ušpinily. Zatím jsem moc krásnýho nepoznal. Dík.“

„To já bych měl děkovat, odbyla půlnoc. Začal nový den. Ať jsou i ty další skvělé.“

„Ať jsou skvělé a naše.“

Rodiče se vrátili. Prateta, pro kterou tady drželi místo, prý zemřela.

„Budeme muset dole byt trochu zařídit. Jako že tam bydlíš. Ještě by nám sem mohli někoho strčit.“

„Já jsem chtěl poprosit. Vláďa shání bydlení.“

„Ten co byl v nemocnici a co spolu… kamarádíte?“

„Jemu by to moc pomohlo. My, no jsme trochu víc jak kamarádi.“

„Myslíš, Tome, že by to bylo dobrý? Co když se rozejdete?“

„To neví ani ti normální. Lidi se pořád stěhují.“

„Víš, že chceme pro tebe to nejlepší. Je to, co myslíš, táto?“

„Venku byste se museli chovat jen jako kamarádi.“

„To je přece samozřejmý. To musí všichni jako my.“

„Bude to chtít vymalovat, je tady bazar s nábytkem.“

„Já to tušil, jste skvělí. Tak můžeme začít?“

Do zimy se všechno zvládlo i oficiálně. Od ledna změní bydliště. S nábytkem nepospíchali. Rozkládací gauč a šatní skříň. V kuchyni rohová lavice, židle, stůl. Kus panelákové linky. Štědrý den nahoře u stromku. Dole v kuchyni si nazdobili malý a po večeři se tam přesunuli. Vláďa si dělal řidičák nakonec v práci. Zůstane u podniku jako řidič.

„Podařilo se nám splnit si sny.“

„Nebýt kýly a nemocnice, nikdy bysme se nepotkali.“

„Možná až v dalším životě.“

„Myslíš, že nějaký další jsou?“

„To určitě nezjistíme. Bude nám stačit ten náš. Nenápadnej, schovanej v těchhle pár stěnách.“

Oba měli rádi vánoční vůně. Taky si jich náležitě užili.

„Cítíš jehličí?“

„Ale i čadící knot sfouklé svíčky.“

„To přebijeme purpurou, nebo františkem.“

„Já myslel, že je to stejné.“

„Ne, Vláďo. Obojí je vykuřovadlo. František je homolka z dřevěného uhlí a kadidla a jenom žhne. Purpura jsou většinou byliny, co se dají na uhlíky.“

„Krásně voní i svařené víno.“

„Uděláme si vánoční punč. To je stejné, jen tam přijde i rum, pomeranč a citron. A ty máme. Když nebyly, dávaly se zavařené meruňky, slupky z jablek, nebo křížaly.“

Pustili se hned do výroby. To byla vůně. Popíjeli ho z porcelánových hrníčků.

„Když jsem byl malý a dělal se punč, vždycky mi trochu nalila babička. Jenom tolik, abych si ohřál ručičky, říkala. Já je schválně dával až k okraji, abych dostal co nejvíc. Trochu mi ho zředili čajem a nebyl v něm rum. Ale já si připadal skoro dospělý, když piju i punč.“

„To si já nepamatuju. Víno se vypilo spíš, než by ho někdo svařil. Ale oblizoval jsem sklenice po vínu a rumu. Měli jsme stromeček, ozdoby z papíru, vaty a slámy. Viselo tam vždycky i trochu čokolády, ale tu jsme dostali se sestrou, až když se odstrojoval stromek na Tři krále. Kapr byl vždycky, ale většinou jen brambory. Salát, až když už chodila sestra do školy. Tam se ho učily dělat. Ale bez majonézy. Nemám moc hezkých vzpomínek na svátky. Dnešní vzpomínky díky tobě budou krásný.“

„I moje, díky tobě. Jako dítě to bylo v pohodě. Ale pak jsem vždycky toužil po tom někoho mít. Rozdělit se o dárky i o radost. Mít pocit, že nejsi sám. To mám až tyhle Vánoce. Jako ty.“

Šli si sednout vedle na gauč. Zapálili františka na plechovém talířku na zemi. V hrníčcích punč. V poloprázdné místnosti měl hovor jakoby malou ozvěnu.

Vzali se za ruce.

„Vláďo, to fakt vidím na tvé tváři slzu? Ty, jak říkáš, syčák ze Švermovky?“

„Jo, trošku romantiky ve mně uvízlo. Asi z nějakých pohádek.“

Vzájemné vysvlékání se neobešlo bez polibků. Leželi na boku.

„Cítíš taky poslední minuty a vteřiny nenaplněnou touhu, křehkou pomíjivost?“

„Neumím to, Tome, tak krásně říct. Nedovedu si vysvětlit, proč to tak mezi náma je, ale nic hezčího jsem nepoznal.“

„Teď pláču já, nestydím se za to. Ať si svět kolem nás blázní, jak chce. Neznám víc, jak když jsme spolu.“