Stačí, že jsem ho poznal

Přístavní trh se tísnil v úzkém prostranství mezi moly a rozpálenými zdmi skladišť, se kterými sousedil a kam měl namířeno. Musel jím projít, ačkoliv nechtěl. Ve vzduchu visel zápach ryb, lidského potu a přepáleného oleje. Kozy uvázané ve vchodech zaprášených stánků mečely jako trestanci, prodavači překřikovali jeden druhého a nad tím vším se pomalu převaloval puch zkyslého vína z nejbližší nálevny. Slunce pálilo už od rána a stíny byly krátké, jen stěží se vešly pod špinavé stany z vybledlých látek natažených mezi léty vysušenými dřevěnými sloupky. Vše zde vypadalo tak, že lépe už bylo, dávno. Tak dávno, že si na tu dobu snad už nikdo ani nevzpomínal.

Pánovitě procházel mezi stánky tiše následován třemi ozbrojenými strážci a skupinkou hřmotných nosičů. Kráčel mlčky jako někdo, kdo přesně ví, co potřebuje, a nemá čas na trhoveckou přetvářku. Jen jednou ukázal na koš hrušek, který se vzápětí ocitl na rameni nosiče. Sám do dlaní vzal pouze poslední na pohled ucházející cedrát, ke kterému s nadějí přivoněl, aby ho vzápětí zklamaně odložil zpět. Vše ostatní smetl pohledem bez zájmu. Když mu jedna z žen zkusila do ruky vtisknout olivovou pastu s poznámkou, že je čerstvá jako dívčí stehna, jen se na ni podíval a beze slova pokračoval dál.

Pak ho uviděl.

Seděl s dřevěnou cedulkou na krku opřený o sloup uprostřed tržiště, ruce spoutané, výraz netečný. Vedle něj drobný, rtuťovitý mužík s tetovaným předloktím. Zatahal ho za tuniku. Dva nejbližší strážci z jeho doprovodu k němu okamžitě prudce nakročili a mužík se licoměrně nahrbil.

„Řek, pane. Někde z jihu. Mluví jako básník, píše jako písař. Slušná koupě. V těchhle končinách takového nenajdete. Ne na nohách.“

Zprvu ho otráveně setřásl a šel dál, pak se ale zastavil a vrátil se. Cosi upoutalo jeho pozornost. 

„Kolik?“ zeptal se.

Nepatřil tam.

„Šest set,“ zaskřehotal mužík a neúspěšně se pokusil zdvihnout mladíkovu k zemi skloněnou hlavu.

„Denárů?“ uchechtl se s přehrávaným pohrdáním.

„Ano, pane. Kdyby mluvil míň a ukazoval víc, chtěl bych sedm.“

Zaostřil na místo, kam mužík pitvořivě špinavou nohou ukazoval a které se mladík cudně pokoušel krýt rozevřenou dlaní. Na rozdíl od toho mluvení mladík už na první pohled nevypadal, že by byl právě z nejvýřečnějších. To nebylo ani zdaleka tak špatné. Rozhodně o dost lepší, než zobrazovala jakákoliv řecká socha, kterou chlapec jinak ve všech ohledech připomínal.

„Za kluka, co mlčí a ani se na mě nepodívá?“

Znovu a tentokrát skutečně pozorně si nahého chlapce prohlédl.

„Říkáš, že umí psát?“ zeptal se zamyšleně.

„Podej tabulku a rydlo!“ cukl pánovitě hlavou směrem k mužíkovu stolku.

Ten mu obojí nedůvěřivě podal a ostražitě poodstoupil.

„Piš!“ položil tabulku i rydlo před mladíka.

Chlapec, aniž by vzhlédl, si voskem pokrytou destičku mlčky opřel o bosá chodidla a rydlo připravil v ruce.

„Hunc volo, laudari nimis est; satis est mihi dicere: Vidi.“

Beze slova ho uposlechl, a když dopsal, konečně k němu i tázavě zvedl oči. Byl krásný. Ne tím směšně pozlaceným způsobem otrockých krasavců na římských hostinách. Byl plaše křehký, téměř jako by se před jeho očima právě zrodil z dávného Praxitelova mramoru.

„A teď řecky,“ rozkázal mu. Cedulka na jeho krku hlásala: Řek – písař.

Mladík ani nezaváhal. Rukopis měl pevný, čistý i se spoutanýma rukama úhlednější, než kdy byl jeho vlastní, a to sám sebe považoval za písaře víc než zdatného. I překlad byl správný, bezchybný: „Tohoto chci. Chvály nepotřebuje – stačí, že jsem ho poznal.“

Koupil ho, ani nesmlouval.

Jak přišel obchodník v sicilské díře, kde se víno míchalo se špínou, olej se solí a krev s potem, k mladému vzdělanému Řekovi sice nerozuměl, bylo mu to však pro tu chvíli jedno. Možná někomu utekl, možná ho prodali vlastní. Možná sám sebe prohrál v kostkách. Podstatné bylo, že byl jeho.

Původně přišel opatřit pouze nějaké zásoby. Olej, chléb, sušené maso a především čerstvou zeleninu a ovoce. Posádka byla po dlouhé cestě přes moře vyčerpaná, potřebovali si odpočinout, posilnit se před další plavbou, všichni, i on. Tady zakotvili náhodou, neplánovaně. Vítr byl špatný již od vyplutí z Kyrenaiky. Cesta trvala téměř o týden déle, než bylo v plánu. Nebýt toho, zásoby by jim vydržely pohodlně až do Ostie. Zde ani nikde jinde by se vůbec nezastavovali, neměli by důvod. Jenže počasí nezná příkazy a nedbá na lidské plány. Kdyby ano, nejspíš by ani on nepocítil touhu po pevné zemi pod nohama a na nákupy by v doprovodu nosičů poslal lodního kuchaře.

Chlapec měl vlastně štěstí, pokud by ho nekoupil, skončil by v nejlepším případě pod cenou u nějakého drobného statkáře, kterému by po práci na poli nebo u dobytka ještě navíc po večerech vedl účty a pak možná i zahříval lože.

Hubený byl až hrůza, žebra by mu mohl snadno spočítat, jinak se jevil ve všech ohledech překvapivě zdravý. Pleť měl čistou, tělo bez jizev po bití i bez známek starých zranění, měl i všechny zuby a až nečekaně jemné ruce s dlouhými štíhlými, na konečcích inkoustem poznamenanými prsty. Svědčily o jeho profesi a byly tím, co ho zprvu bezděčně upoutalo. Na bradě a pod nosem trochu počínajícího chmýří, které ho společně s hustými kadeřavými vlasy činilo až eufebicky krásným. K těžké práci se nepochybně nehodil, k té ho ovšem použít ani nezamýšlel.

Vzadu u přístavní zdi nakoupil ze skladišť pár beden s tvrdým, ale nezkaženým chlebem, prosoleným masem, sušenými fíky a měchy s vodou a vínem. Zaplatil bez dlouhého přetahování, spěchal.

Když otroci vše naložili, vracel se netrpělivě stejnou cestou zpět. Kluk tam pořád seděl. Již bez tabulky na krku, zápěstí volná, přesto je dál držel před sebou, jako by čekal další příkaz.

Přes ramena mu hodil tenkou tuniku a beze slova mu pokynul. Chlapec ztuhlý dlouhým sezením vstával trochu toporně, přesto však bez řečí a s hlavou sklopenou. Ani se nezeptal, kam ho vedou. Tunika mu z ramen na vyhublém těle visela jako hadr. Než však z každé strany obklopen strážcem vykročil za ním, bezděčně si ji k jeho tichému údivu s nepochybnou samozřejmostí letmo upravil. V té chvíli ho napadlo, že v téhle hnijící díře mezi kozími bobky a koňským hnojem zřejmě právě získal to nejcennější, co z ní kdy vyšlo.

Zpět k molům scházeli rozpáleným přístavním prachem mlčky. Obchodníci už je přestali sledovat. Pochopili, že tenhle muž se nevrací. Jen občas museli uhnout vozíku se sudy nebo oslu naloženému rybami. Vzduch se tetelil horkem a sůl z moře se mísila s pachem zvířecí moči a starého dřeva. Mladík, obklopen skupinou nosičů, nemotorně klopýtal. Bosé nohy se mu lepily k dlažbě a ve tváři se stále nezračilo nic, co by připomínalo otázku.

Jeho Scorpia kotvila až na samém konci nejvzdálenějšího mola, široká, nízká corbita, s trupem poznamenaným léty služby, plachtou svěšenou jak vydechnutá hruď a stěžni výhružně vztyčenými jako prsty starého obra. Měla už svůj věk, znala však každý proud mezi Alexandrií a Massilií, každé ticho před bouří i každé slané ráno po přežití, stejně jako je znal i on. Občas se neubránil pocitu, že je živá. Nebyla krásná, alespoň ne na první pohled. Byla těžká, objemná, jako římská matrona ze starých časů. Dvě silná vesla na zádi, velká hlavní plachta, menší na předním stěžni. Trup stavěný pro nosnost, ne pro rychlost.

Pokud byla plná, vlny jí téměř nepohnuly. A právě to na ní měl rád. Stabilitu v pohybu. Žádný přepych, ale věrnost dřeva, které nesčíslněkrát prošlo bouří a neprasklo.

Nebyl námořníkem z nutnosti, ale z rozhodnutí. Byl bohatý, to věděli všichni, kdo se k němu dostali dost blízko, a přitom vydrželi dost dlouho, aby to mohli říct. Přesto byl jeho domov na moři. Ne na pevnině, ne v Římě. Nesnášel líný přepych zlata a mramorem zdobených paláců ani malichernou hamižnost jejich v každodenní přetvářce se pitvořících obyvatel.

Říkalo se, že má vilu na Sardinii, skladiště v Ostii a ženu v Massilii. Až na tu ženu nebyl ten výčet ve skutečnosti ani zdaleka úplný, přesto nejdéle vždy vydržel na palubě, v těsném prostoru, kde byl jeho rozkaz zákonem a mlčení odměnou. Jeho svět, jakkoliv malý, ve kterém však mocnějším než on byl pouze vítr a vodní masa pod kýlem.

Narodil se s neklidnou povahou, jen zřídka mu dovolující spočinout na jednom místě déle než pár dní. Jeho hlava byla jako moře, kde se vlny nikdy úplně neuklidní.

Když něco chtěl, prostě si to vzal. A když něco ztratil, nikdy o tom nemluvil. 

Dva muži z posádky seděli na bednách u zábradlí a škrábali si solí podrážděná předloktí. Když ho zahlédli přicházet s nákladem a s neznámým chlapcem za zády, vstali. Jeden z nich, mladší, ve tváři zarudlý hromotluk, se uchechtl:

„Tohle jsi tam koupil, pane? To už vozíme i zboží, co se samo rozpadne dřív, než dojedeme?“

Starší si ztěžka hodil přes rameno pytel s fíky a vědoucně se nejprve směrem k chlapci a poté k zarudlému hromotlukovi pousmál.

„Mlč a pomáhej. Jestli tě ještě v životě nikdo nekoupil, neznamená to, že se to nemůže brzy stát.“

Mladík, přestože se jinak tvářil, jako by se ho slova netýkala, lehce sevřel ruce v pěst a úsměv starému muži oplatil.

Na palubě ho strážci nechali stát u stěžně, zatímco on zmizel do podpalubí.

Slunce viselo těsně nad střechami skladišť, loď se líně kývala v kotvišti a jen lanoví v mírném větru vrzalo suchým napětím.

Mladík stál u stěžně, ruce volně podél těla, hlavu sklopenou, jako by počítal rýhy v prknech pod svýma nohama. Vítr mu cuchal vlasy a propocenou tuniku mu přitiskl k bokům jako slabou průsvitnou přikrývku. Nepohnul se, ani když kolem něj prošel muž se džberem vody. Stál tam, jako by byl součástí lodi, jako další prvek výstroje, nehybný, tichý, přesto živý.

Slunce mu kreslilo na tvář světelné pruhy a vlasy mu vlály přes čelo, oči však přesto nezvedl. Jen dýchal, pomalu, soustředěně, jako by už dávno přivykl tomu, že je cílem pohledů.

„Hele, je jako živá socha,“ ozval se za ním hlas. Hrubý, nakřáple posměšný.

Otočil se jen lehce, koutkem oka. Na bedně za ním seděli opření o sud s vodou tři muži. Zpocení bez košil, nohy roztažené, v rukou chleba a mezi sebou měch, snad s vodou, snad s vínem. Zkoumavě ho pozorovali.

„Drží se stěžně jak panna oltáře,“ zamručel jeden z nich, zrzavý podsaditý téměř již stařec a zuby jako vrátka od chléva kousl do chleba.

„Jenom čekám, kdy začne zpívat chvalozpěvy.“

„Nebo kdy někoho kousne,“ přidal se prostřední, mladší s plochým nosem a vykulenýma očima. „Podívej na ty ruce. To nejsou ruce na práci. To jsou ruce, co držely stylus, ne veslo.“

„Však na to si ho kapitán nejspíš i koupil, aby mu držel stylus,“ hlasitě se rozesmál třetí, obtloustlý Illyr, a podíval se na něj s očividným zájmem. „Když si opatříš takový pěkný kus mramoru, chceš do něj tesat. To je přirozený.“

„Hele, ty…,“ oslovil mladíka přímo. „Víš vůbec, na co jsi tu?“

Žádná odpověď. Chlapec se ani nepohnul.

„Máš jazyk?“ nadhodil zrzavý staroch, „nebo ho máš rezervovanej jen pro kapitána?“

„Možná čeká na rozkaz,“ procedil Illyr. „Až mu někdo řekne, jak má stát. Jak si má lehnout.“

Mladík konečně pohlédl jejich směrem. Pomalu, bez hněvu. Oči měl klidné, ačkoliv ne prázdné. Iryllův pohled se od nich odrážel jako od hladiny v horské tůni.

Vydržel se mu do nich dívat pouze chvíli, pak jen sykl:

„No páni. Já ho snad požádám o svolení, než se na něj příště podívám.“

„Možná bys měl,“ ozvalo se tiše za nimi.

Všichni tři trhli hlavou. Kapitán. Zjevil se odnikud jako tichý stín, jen pár kroků od nich. V jedné ruce držel svitek, ve druhé lahvičku s inkoustem. Nikdo si nevšiml, kdy se vrátil. Až dokud nebylo pozdě.

„Jen řeči, pane,“ ozval se omluvně staroch. „Nepřiblížili jsme se, ani…“

„Viděl jsem,“ přerušil ho bez výrazu. „O můj stylus se nestarejte.“ Hlas měl měkký, ale ledově chladný.

Mladík se nehýbal. Jen oči mu na okamžik sklouzly z mužů na kapitána a pak zpět do prázdna.

„A pokud vy potřebujete vyprázdnit váček nebo v palici uvolnit místo pro rozum, udělejte to do moře.“ Hlavou pohrdavě pohodil směrem k zábradlí. „Tam to možná někdo ocení.“

Bylo ticho. Ani plachta nezavlála, ani jediné lano se nepohnulo, prkno nezaskřípalo.

„A teď zpátky do práce,“ dodal už opět klidně a rozkazovačně. „Připravte loď k vyplutí. Chci být z téhle díry pryč dřív, než padne z mola stín.“

Illyr cosi nesrozumitelně zamručel a obrátil se k lanoví. Zrzavý staroch se rychle zvedl, jako by si právě vzpomněl, že má někde práci. A mladší zplihle zamířil ke skladům v podpalubí.

Otočil se zpět ke chlapci, beze slov mu pokynul, aby ho po dřevěných schodech, které při každém kroku křuply jako stará kost, poslušně následoval dolů.

Kajuta byla prostá, ne však chudá. Mramorový stůl ve zdobném dřevěném rámu, svitek položený na mosazné tyčce, vosková tabulka, calamus ve stojanu, miska s ořechy, lože s přehozem, který voněl po moři a mastixu. Honosné křeslo v egyptském stylu vystlané polštářem zjevně odkudsi z Persie stálo v širší straně stolu téměř jako trůn. Dvě prostá přesto však na pohled bytelná sedátka bez opěradel mu sekundovala v užších.

Sedl si do křesla, rozložil svitek a mlčky poklepal na hranu po okrajích bohatě vyřezávaného rámu stolové desky.

„Sedni si. Tady.“

Mladík přikývl a posadil se na jedno ze sedátek.

Chvíli bylo ticho. Jen moře tlumeně naráželo na boky lodi a někde na palubě kdosi s křikem poháněl pomalého lodníka.

Oslovil ho, tiše avšak rozhodně:

„Tvoje jméno?“

Chlapec chvíli mlčel, jako by hledal slova. Než prostě řekl:

„Není důležité.“

Pozvedl obočí a dlouze se na mladíka zadíval.

„Zvláštní jméno.“

„Jestli chcete, pane,“ pokrčil chlapec lhostejně rameny, „můžete mi dát nějaké jiné vy.“

Chvíli zkoumavě hledal cosi jako odpověď v chlapcově tváři, sám však příliš dobře nevěděl, co vlastně hledá. A pak, v rozpačitém tichu, snad poprvé, zachytil jakýsi náznak úsměvu. Krátký, sotva patrný. Ale byl tam. Uspokojilo ho to, alespoň pro tu chvíli.

„Zatím ti nijak říkat nemusím,“ odtušil odměřeně. „Tady budeš sedět. Neptej se kdy, neptej se proč. Když ti řeknu ‚piš‘, budeš psát. Když ti řeknu ‚mluv‘, budeš mluvit. Když ti řeknu ‚mlč‘, budeš mlčet. Když ti neřeknu nic, počkáš, až si tě všimnu.“

Mladík přikývl. Lehce, pokorně, dokonce možná snad i… vděčně, nebyl si jistý.

Než odešel dohlédnout nahoru na odplutí, položil před něho čistý, dosud inkoustem nedotčený svitek a ukázal na hromádku potrhaných papyrů.

„Přepiš to!“

Z otevřených dveří se na něho ještě chvíli díval, pak je prudce zaklapl a s dupotem vystoupal na palubu.

Vrátil se až za několik hodin, záměrně. Pobřežní manévry vždy řídil raději sám, tentokrát však pobyl na palubě o dost déle, než by bylo nezbytné. V kajutě již bylo šero, posunkem pokynul jednomu z otroků, který ho provázel směrem k trojici nástěnných, bronzem zdobených lamp. Mihotavé plamínky vzápětí rozzářily místnost měkce žlutým světlem a naplnily ji pachem páleného oleje. Apollónovu lampu, kterou si svítil na cestu, položil na stůl vedle stále soustředěně do nyní již hustě zaplněného svitku píšícího mladíka. Zahleděl se na jemně rytý reliéf Apollóna s lyrou na víčku lampy. Zčásti již časem setřelý na rozdíl od vzpomínky na toho, kdo mu ji kdysi dávno daroval. Ta žhnula a spalovala stále stejně, stejně neúprosně jako uvnitř lampy hořel plamen s praskotem spalující olej.

V náhlém popudu ji otočil, na zadní straně byl ručně vyrytý nápis v řečtině: Φῶς ἐν νυκτί – Světlo v noci. Smutně ho pohladil očima. Chlapec, aniž by přestal psát, jeho pohled na letmý, sotva postřehnutelný okamžik následoval.

„Mohl bys opisovat i z nebe, kdybys chtěl.“ Uchopil mladíkovu ruku a calamus odložil do stojanu. „Pro dnešek stačí.“

Dva mladí otroci s úklonou mlčky vešli. Jeden nesl bronzovou mísu s teplou vodou, druhý malou amforu a lněnou tkaninu složenou na předloktí. Zastavili se jen na pokyn ruky a vše položili na lavici podél stěny. Bez pohledu jejich směrem krátce a rozhodně zvedl ruku. Ani jeden se nezdržel. Vyšli stejně tiše, jak vešli. Dveře za nimi zaklaply s větším hlukem, než před tím vydaly jejich kroky. Pokud by vše bylo jako obvykle, nechal by se od nich odstrojit, umýt a připravit na lože, možná i potěšit, dnes ovšem nic nebylo jako obvykle.

Mladík zůstal sedět u stolu, s rukama položenýma klidně na stehnech soustředěně pozoroval prskavě hořící lampu. Jeho přítomnost byla tichá a prázdná, byl tam a zároveň i nebyl.

Odepnul opasek, přistoupil k míse, sklonil se nad ni a pomalu si vyhrnul rukávy. Od prstů k předloktím si přelil vodu, prsty si promnul dlaně, klouby, zápěstí a pak si několikrát opláchl obličej. Odkapávající voda mu stékala po spáncích do vousu. S očima zavřenýma se na okamžik opřel o okraj mísy, jako by v ní hledal něco, co už dávno neviděl, něco už dlouho nebylo jeho součástí.

Otočil se stranou, rozepnul sponu tuniky a nechal ji sklouznout na podlahu. Stál tam pak chvíli jen ve spodní lněné suknici, než i tu jediným rozhodným pohybem nechal dopadnout k chodidlům. Vzal houbu, namočil ji a v tichosti se omýval. Paže, hrudník, šíji, boky, ohanbí. Pečlivě, bez ostychu. V jeho pohybech nebylo nic předváděného ani nic skrytého. Neměl ostatně ani co předvádět, ani co skrývat. Již dávno nebyl mladý, věděl to, stejně tak si ovšem ještě nepřidal ani dost starý, aby necítil touhu. Jeho tělo snad proto, že nikdy neohýbal záda, léty více mužnělo, nežli chřadlo. Tvář poznamenaná životem možná mohla budit strach u těch, kdož měli důvod se bát, ne však odpor. 

„Koukáš?“ zeptal se bez pohledu zpět, jen tak mimochodem, téměř lhostejně.

Chlapec neodpověděl.

„Můžeš,“ dodal tiše. „Ale jen pokud tomu rozumíš.“

Až tehdy na chlapce pohlédl.

„Pojď sem,“ řekl bez příkras. Ne hlasitě, ale tak, že nešlo neuposlechnout.

Mladík se zvedl, tiše, s pohledem sklopeným. Neváhal, nepůsobil nejistě, jen odevzdaně, ne jako ten, kdo se vzdává, ale jako ten, kdo chápe, že některé věci je třeba přijmout beze slov.

„Vezmi tu houbu. A vodu.“

S široce rozevřenými koleny si sedl na okraj lavice. Jeho stylus, jak ho cudně nazval prostořeký Iryll, i léty prověšený váček s ořechy ve vzduchu v očekávání věcí příštích dychtivě zapulsovaly. Silné nohy s vystouplými šlachami opřel o studenou podlahu a mlčky na ně ukázal.

Mladík poklekl. Voda v bronzové míse ještě vlažně dýmala. Opatrně ji složil na podlahu, namočil houbu, jemně ji vyždímal a přisunul se blíž.

Chvíli jen držel jeho chodidlo v dlani, jako by si ověřoval, že se ho smí dotknout. Pak mu tiše a důkladně omyl nejprve jeden nárt, prsty, klouby, pak druhý. Houbu v ruce tiskl opatrně, téměř s posvátnou pozorností. Omýval mu nohy, jako by to nebyly nohy velitele, ale nohy božstva. Prsty hladil kůži, jemně se dotýkal starých mozolů, jizev i prasklin od soli. Neptal se. Neusmíval se. Jen pečoval.

Mlčky ho pozoroval. Tvář měl neproniknutelnou, ale oči mu změkly. Náhle znovu pocítil něco, co už dávno považoval za ztracené. Blízkost, něhu bez slov.

Když chlapec skončil, zůstal vkleče. Nedíval se nahoru, ruce měl složené v klíně, hlavu mírně skloněnou. Nečekal odměnu, zjevně nečekal nic, ani slovo, ani pohlazení.

Natáhl ruku a jemně mu položil prsty pod bradu, zvedl obličej a chvíli si ho prohlížel.

Potlačil nutkání vstát a vzít si ho, ta myšlenka mu projela tělem jako bolestné cuknutí, syrové a tělesné. Jakkoliv po tom fyzicky toužil, věděl, že by ho to neuspokojilo. Ne takhle. Ne v téhle chvíli.

„Umíš toho víc, než jsem čekal,“ pronesl tiše, téměř jako by mluvil sám k sobě. Prohlížel si v mihotavém světle lampy mladíkův profil, jeho ruce složené v klíně i neklidné prsty plné obtížně smytelných inkoustových skvrn.

„Nenarodil ses jako otrok. Kdo jsi?“ zeptal se pak, tiše, ale přímo.

Mladík ztuhl. Jeho výraz se okamžitě změnil, zatáhl se jako čerstvě na vzduch vytažená škeble. A pak, s ledovým klidem vzdorovitě odpověděl:

„Jsem váš otrok, pane.“

Slova odsekl jako úder nože. Zároveň s tím si pevně zaťal prsty do stehen, až mu klouby zbělely.

Zacloumal jím hněv. Nebyl zvyklý na vzdor, už dlouho ne. Zvlášť ne od někoho, kdo měl sedět u jeho nohou a dělat, co se mu přikáže.

„Když ti řeknu, mluv, budeš mluvit,“ vyjel na něj ostřeji, než měl původně v úmyslu.

Mladík se přikrčil a sevřel se do sebe jako zvíře očekávající ránu. V duchu se zastyděl. Tak to nechtěl. Ne tohle. Nepřineslo by mu to ani špetku zadostiučinění.

„Slíbil jsi to… vzpomínáš?“ řekl o poznání tišeji a se zřetelnou snahou o smířlivost. Nohy si při tom pro jistotu zasunul pod lavici, jako by tím chtěl vymazat předchozí výbuch.

Mladík chvíli mlčel. Pak, tiše, velmi tiše, téměř neslyšně, řekl:

„Faustinus. Kdysi jsem se jmenoval Aischylos Faustinus Lartius.“ Sklonil hlavu ještě níž a dodal: „To jméno mi už ale nepatří. Nehodí se ke mně.“

Vzhlédl. Pohled měl chladný, nepřístupný. Jako by se rozhodl, že už to jméno nikdy nevysloví.

Šťastný… Skutečně hloupé jméno pro otroka, pomyslel si s kyselým úšklebkem.

„Mluv,“ řekl nahlas, „chci to slyšet.“

„Nejsem Řek, pocházím odsud, z Akragantu,“ začal mladík a jeho hlas byl najednou pevnější.

Jako by nahlas vyslovené jméno, které kdysi nosil, odemklo tajnou přihrádku a obsah se na novém světle náhle jevil mnohem méně zraňujícím, než jakým býval, když ji zavíral. Znal ten pocit, bolest, která přetrvává, rány však již pouze jitří, nové neotvírá. 

„Můj otec, Aischylos Tiberius Lartius, tam vlastní rozsáhlé vinice, pole, olivové háje…“

„Vím, kdo to je,“ přerušil ho. „Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale to jméno znám.“

Každý ho znal, dokonce i v Římě. Třetí, čtvrtý, nanejvýš pátý nejbohatší statkář Sicílie, stará venkovská aristokracie s původem ještě kdesi v dávno zapomenutých časech republiky. Skutečně úctyhodný rod a nepochybně bohatší, než byl i on sám.

„Netěš se, pane,“ utrousil chlapec s hořkostí. „Nevykoupí mě. Vydědil mě a veřejně se mě zřekl.“

„Proč?“ zeptal se, a tentokrát to nebyl rozkaz. V jeho hlase byl zájem.

„Protože jsem se zamiloval…,“ mladík zaváhal, pohled se mu ztratil v tmavém koutu místnosti. „Do svého učitele řečtiny. Do…,“ zadrhl se.

„Do otroka?“ odtušil za něho.

„Ano,“ přitakal mu s vděčnou úlevou. „Philostratos, tak se jmenoval.“

V okamžiku, kdy jméno vyslovil, se mu hlas zachvěl pohnutím. Tentokrát ho nepoháněl, vyčkával, až naváže sám. Zpoza lavice vytáhl měch s vínem a podal mu ho. Mladík ho přijal a hltavě se napil.

„Prosil jsem otce, aby mu dal svobodu a dovolil nám odejít na jeden z jeho vzdálených statků. Odmítl. Nechal ho zbičovat a prodat. Mně nařídil domácí vězení a domluvil sňatek.“

Jeho hlas se na okamžik zachvěl, ale nenechal ho sklouznout ke zlomenosti.

„Utekl jsem. Oba jsme utekli. Chtěli jsme se dostat na Krétu a pak dál. Zaplatil jsem jednomu známému kapitánovi, slíbil nám převoz, ale udal nás.“

Než pokračoval, znovu si lokl vína a vzdorovitě se napřímil.

„Když nás přišli zatknout, bránili jsme se.“

Ramena mu padla téměř až k zemi. 

„Philostratos se bránil,“ dodal s povzdechem. „Byl silný, obratný. Dva vigily zranil, jednoho zabil.“

Následovalo dlouhé ticho.

„Popravili ho, pro výstrahu všem. Dva dny umíral na kříži, musel jsem se dívat,“ řekl nakonec, téměř šeptem. „Mě se otec zřekl. A soud mě prodal do otroctví. Z výnosu se měla nahradit škoda.“

Chvíli mlčel. V kajutě bylo slyšet jen tlumené nárazy vody o trup lodi a vzdálený křik racků. Lampa tiše praskala. Chlapec, Faustinus, Štastný, seděl klidně, téměř odevzdaně.

„Teď jsi tady,“ řekl mu nakonec prostě. Neuměl rozdávat útěchu, byla by to ostatně jen prázdná slova a těm se vyhýbal. „Nyní jsi na mé lodi. V bezpečí.“

Mladík neodpověděl. Díval se do prázdna, něco v jeho postoji se však přesto nepatrně změnilo. Odevzdanost jako by se proměnila v tiché přijetí.

Loď se tiše houpala, venku skřípalo lanoví a pod podlahou slabě klokotalo víno v měších.

„Vyspi se,“ ukázal mu na lůžko, „já budu ještě chvíli pracovat.“

Mladík si beze slova odložil tuniku, opláchl obličej a poslušně ulehl. Pokud snad očekával, že k němu přilehne, ať už s obavami nebo s nadějí, nedočkal se.

Ráno dorazilo tiše, nenápadně, jak už to na moři bývá. Na tvrdé lavici, sotva pokryté tenkou kožešinou, se probudil ještě za šera. Chlapec v jeho posteli spal klidně, lehce pootevřená ústa, tvář zabořená do složeného přehozu. Vstal opatrně, aby ho neprobudil. Tiše se oblékl. Přešel kajutou, zlehka proklouzl dveřmi a po starých schodech obezřetně vystoupal na palubu.

Ve studeném mořském větru se opláchl vodou z připraveného džberu, vymočil se přes zábradlí a pak zamířil na příď. Tam, kde se kormidelnické lano napínalo v šumu vln, usedl a pozoroval, jak se nad obzorem rozlévá svítání. Aurořin bledý dech, růžový závoj, který barvil hladinu zředěnou krví. Námořníci procházející kolem ho jen mlčky míjeli. Taková byla pravidla, mluvit pouze, pokud je co říct.

Když se slunce vyhouplo nad čáru moře a světlo se vylilo po palubě jako olej na kámen, vrátil se dolů.

Mladík už byl vzhůru. Seděl za stolem a znovu již opisoval ze starých pobledlých papyrů do nového svitku. Když ho uslyšel, zvedl oči a lehce se pousmál. Plachý, tichý úsměv, který zmizel dřív, než stačil dorůst do jistoty.

Přešel k němu, sklonil se a políbil ho do vlasů. Dlouho už to neudělal. Naposledy…, v jiném životě, který moře pohltilo dávno předtím, než se mladík za stolem narodil. Tenkrát po noci plné hořkého vína vášně a nespoutané tělesné touhy poprvé s ránem políbil do vlasů jiného muže. Tato noc byla jiná, ten dotek však byl stejný, tatáž blízkost, jakou cítil i tehdy.

„Jak se ti líbí můj deník?“ zeptal se tiše.

Chlapec se na něj podíval, v očích se mu zaleskly slzy. Pokusil se něco říct, ale namísto slov mu po tváři stékaly slané kapky. Sklopil zrak k papyru. Znal ty řádky. Psal je před dvaceti lety. Tehdy ještě věřil, že zapomene, že lze zapomenout.

„Je mi to líto,“ zašeptal mladík.

Palcem mu setřel tváře a lehce se pousmál. Smutně, ale klidně.

„Je to už dávno,“ odpověděl. „Nikdy to úplně nepřebolí. Ale dá se na to zvyknout. I ty si zvykneš.“

Pak se napřímil, sáhl pod plášť, vytáhl úzký, pečlivě zavázaný svitek s malou pečetí a podal ho chlapci do dlaní.

„To je pro tebe.“

Mladík se zatvářil zmateně. Rozvinul svitek a začetl se do těch několika stručných řádků, které pro něho večer napsal. Zbledl.

„Proč?“ zašeptal. „Nerozumím.“

Mezitím před něho na stůl položil malý měšec. Dopadl s dutým cinknutím.

„Šest set denárů,“ řekl klidně. „Tvoje cena. Do začátku.“

Mladík zalapal po dechu.

„Čím jsem si to zasloužil, pane?“

„Už nejsem tvůj pán,“ opravil ho s káravým úsměvem. „Jsi svobodný muž. Aischylos Faustinus Lartius, nebo kdokoliv jiný, kým budeš chtít být.“

Faustinus mlčel. Slzy se mu tentokrát neskutálely, ale zastavily se v koutcích očí. Prsty svíral svitek, jako by mu hrozilo, že zmizí.

„Nechám ti připravit kajutu, jak se sluší pro svobodného muže z váženého rodu,“ dodal obřadně. „V Ostii přistaneme nejpozději o Saturnáliích. Pak můžeš jít, kam si budeš přát.“

Chlapec se nadechl a tiše vydechl:

„Chtěl bych jít hned… nahoru, na vzduch. Na palubu. Svobodně se nadechnout.“

„Jistě. Můžeš. Chceš, abych tě doprovodil?“

„Ano, pane. Budu moc rád.“

Znovu se káravě pousmál.

„Neříkej mi pane. Jmenuji se Lucius Octavius Varro. To málo z přátel, které mám…, mi ovšem neřekne jinak než Tacitus. Budu rád, když mi tak budeš říkat i ty.“

Když vystoupili na palubu, slunce už sílilo a jejich stíny se krátily. Messina zůstala za zády, pobřeží Italiky se začalo rýsovat v modravém oparu vpředu. Pokud by chtěl, mohl ho okamžitě vysadit už v Rhegiu, zdrželo by je to sotva půl dne. Doufal však, že těch zbývajících deset či dvanáct společných dnů mu postačí, aby se chlapec opět stal Faustinem a nikam už odejít nechtěl.

Pomalu došli až na příď a tam společně, bok po boku, mlčky hleděli do dáli, tam kde se moře a nebe spojovaly.

Náhle se mladík otočil, chytil ho oběma rukama za ramena a políbil. Prudce, nečekaně, s živočišnou dychtivostí. Objal ho přitom kolem pasu a celým tělem se k němu přitiskl. Na vteřinu zaskočeně zaváhal, pak ho však stejně hladově sevřel, vnořil prsty do jeho vlasů a zaklínil se do něho jako trosečník.

Zůstali tak, v tichém, bezčasém objetí, dokud série ostrých nečekaných vln nepřiměla matronu pod jejich nohama rozvlnit boky a nedat jim na výběr než zhroutit se spolu na palubu, nebo se od sebe odtrhnout. On by býval bez váhání zvolil první možnost, Faustinus se však rozhodl pro druhou. Pomalu se odtáhl a pohlédl mu do očí.

Byl to ten pohled, který už znal. Tichý, rozhodnutý, bolestný.

„Odpusť mi, vznešený Tacite,“ zašeptal, „vážím si svobody, kterou jsi mi dal. Znám však jen jediný způsob, jak tvůj dar uctít. Já si totiž zvyknout nechci. Stačilo i jen na okamžik tě poznat, abych věděl, že tahle bolest nikdy nepřebolí.“

Dřív než mu mohl cokoli říct, než stihl vztáhnout ruku nebo se pohnout, se mladík otočil a bez dalšího slova se vrhl přes palubu. Přímo před kýlem.

Voda se na okamžik otevřela, aby jeho oběť přijala a pak jej pohltila. Bez výkřiku. Bez rozloučení.

Ač nemělo smysl doufat, přesto se rozběhl k zádi. Zadržel dech, očima pročesával moře. Nejprve hlasitě a pak tiše a nakonec mlčky volal jeho jméno, znovu a znovu, marně.

Se soumrakem sestoupil do kajuty. Dva mladí otroci ho beze slova odstrojili, omyli a nabídli mu útěchu svých těl. Přijal ji, mechanicky a prázdně.

Když osaměl, usedl za stůl. Rozevřel svitek, sáhl po calamu a za svitu bronzové lampy, darované mu kdysi z lásky v Massilii Faustinusem z jiného času, pokračoval v přepisu tam, kde tento nový ráno skončil.

Psal a v čerstvý svitek se s inkoustem vpíjely i čerstvé slzy.