Modrý Portugal

Dvě procenta? Jakože za celou noc na nabíječce jenom dvě procenta? Nevěřícně na to hledím, jestli se mnou sranduje telefon, nebo nabíječka. Telefon mě zlobil už delší dobu, to je fakt, dlouho se nabíjel a baterka moc nevydržela. Zkouším powerbanku, ale ani se to nehlo, furt jenom dvě procenta. Bejt doma, nedělám z toho drama, seberu se a půjdu si koupit novej telefon. Jenže já jsem na hotelu v Lisabonu a tohle asi není úplně situace, kterou jsem tady chtěl řešit. Kdybych tu byl s někým, těch pár dní bez telefonu vydržím, ale teď se mi vymstila ta moje potřeba cestovat nejradši sám. Nemám ani blbý hodinky, potřebuju mapy, jízdní řády, v mailu mám zpáteční letenku a taky chci dát aspoň někomu vědět, že jsem v pořádku doletěl. Což jsem kurva měl udělat už včera.

Napsal jsem kamarádovi Richardovi, kterej se mi tak trochu stará o tyhle technický věci, nastínil situaci a co mám jako dělat. Jeho první odpověď byla nasíravě přímočará:

„Řekni si nějakýmu místnímu vocasovi na Grindru.“

Grindr bylo to poslední, co jsem teď měl na pořadí priorit, potřeboval jsem sakra funkční telefon. Poznámka o Grindru mi nicméně evokovala vzpomínku ze včerejška, kdy mě v rámci check-in provázel recepční Cristiano. Ukazoval mi v hotelu všechno, co jsem potřeboval vědět, byl sladkej, milej a mluvil školní angličtinou, aby mu rozuměl každej blbeček.

Než došlo k úplnýmu zdechnutí baterky, dostalo se mi od Richarda ještě několik životních mouder, že mám telefon šest let a co jsem si jako myslel, jak dlouho mi vydrží a kdesi cosi. Nakonec se mu mě zželelo a poslal mi dvě adresy, kde by mi snad mohli vyměnit baterku.

S nadějí přece jenom kouknu na recepci, ale tam sedí nějaká ženská. Tak jistě, ten cukřínek Cristiano tady kvůli mojí nadrženosti a vysranýmu telefonu nebude sedět 24/7, že ano. Takže jsem se vydal hledat ty dvě adresy, který mi Richard poslal. Na první adrese ten barák vůbec nebyl, ale možná jsem si to blbě zapsal. Na druhý adrese to byla taková pofidérní provozovna, jako když u nás vlezeš do zastavárny. Tam za pultem stál usměvavej černoušek a že není problém baterku vyměnit, ale že to musí někam poslat a bude to za dva dny. To jsem zpozorněl, tak moment, já přijdu za dva dny a už neuvidím ani telefon, ani černouška, možná ani tu provozovnu. Takže jsem poděkoval a šel pryč.

Sednu si do kavárny a přemýšlím nad svým zpackaným životem. To samozřejmě přeháním, mohly se stát horší věci, já teď prostě jenom nemám telefon. A jak si tak přemejšlím, najednou se mi zdálo, že slyším češtinu. Ne, to se mi nezdálo, tady vedle u stolu někdo mluví česky. Spása! Někdo, s kým se domluvím a může mi pomoct. Ještě než se zvednu, podívám se, kdo to vlastně je. Holka s klukem, tak kolem dvaceti. Holka sympatická, brunetka s culíkem, usměvavý obličej s dolíčkama a lehký letní šaty. Víc mě ale zajímal kluk. Měl drobnější postavu ozdobenou okouzlující tváří s antickými rysy. Vlasy nebyly úplně blond, spíš něco, čemu se říká pochcaná sláma, a jarním větrem to měl rozcuchaný do takovýho roztomile neupravenýho tvaru. Opálená kůže krásně kontrastovala s bílými kraťasy a světle šedým tričkem. Když se později donutil k úsměvu, musel jsem mu plusově obodovat i zářivý chrup. Sám sebe jsem překvapil svým uvažováním, když mě napadlo, jestli by mu to takhle slušelo i v zimní bundě a čepici. Nesmysl, sedí tu s holkou a já už nelogicky přemejšlím, že bych ho mohl vídat i v zimě.

Utnul jsem myšlenkový pochody, jak by asi mohl kluk vypadat v zimním oblečení nebo ještě lépe bez oblečení, teď bylo potřeba řešit moji situaci. Vstal jsem, přešel k jejich stolu a s veselým tónem spustil:

„Jé, dobrý den, vy jste Češi, to je super.“

Obrátili se na mě a ve tvářích se jim jasně zračila ostražitost a zděšení. Z očí se jim dalo číst: Bože, tady ňákej čecháčskej křupan objevil v zahraničí Čechy, bude se chtít socializovat a už se ho nezbavíme.

Bylo to zřetelný, takže jsem v obranným gestu natáhl před sebe ruce a začal se omlouvat:

„Ježiš, promiňte, já vás nechci ani rušit, ani zdržovat.“ Ve zkratce jsem jim vysvětlil svoji situaci a jejich ostražitost polevila. Začali hledat ve svých telefonech a pak z nich vypadly dva tři obchody, kde bych si telefon mohl koupit.

Neměl jsem se k odchodu, pořád stál u jejich stolu a na jejich tázavé pohledy jsem nešťastně dodal:

„Ale já to bez mapy nenajdu.“

Holka si povzdechla, kluk se usmál, zaplatili dopitou kávu a ujali se mě provádět neznámým městem. Zatímco kluk roztomile nadšeně poskakoval před každýma zajímavejma dveřma na starým baráku, dívka se snažila se mnou vést alespoň bazální konverzaci. Asi po třičtvrtě hodině jsme došli k obchodu s telefonama, kde bych mohl uspět. Letmo jsem nahlídnul dovnitř, naznal, že bych si tam mohl vybrat, vyšel ven a rozloučil se se sympatickou dvojicí, kterou jsem donutil k doprovodu. Dvojici, spíš teda hlavně klukovi, jsem poděkoval, i když ten zjevně ztrácel zájem o můj problém a furt se rozhlížel kolem.

V obchodě neměli úplně výběr, chtěl jsem rozhodně značku, co jsem měl doteď, abych se nemusel učit s něčím novým. V požadovaný značce měli jenom jeden model, měl příjemnou modrou barvu, tak jsem ho vzal. A byl jsem zase ve spojení se světem.

Když jsem se vracel do Prahy, potkal jsem ty dva na letišti. Svět je malej a o náhody není nouze, ale vzhledem k tomu, že z Lisabonu to lítá jednou denně, nebylo až takový překvapení trefit se do stejnýho dne, kdy s nima budu sedět v jednom letadle. V letištní hale jsem přidal do kroku, aby mi v davu nezmizeli z dohledu.

„Dobrý den, to jsem rád, že vás zase vidím. Chtěl bych vám ještě jednou poděkovat, jak jste mi pomohli. Koukněte, to je můj novej telefon.“

Tvářili se už míň otráveně jako před pár dny v tý kavárně, ale kluk přece jenom projevil větší zájem.

„Má pěknou modrou barvu, to byste mu mohl říkat Modrý Portugal.“

Rozesmál jsem se, to mě nenapadlo a přišlo mi to zábavný. Kluk se taky usmál a mně přišlo nepatřičný, aby mi vykal. Proto jsem natáhl ruku a představil jsem se:

„Já jsem Jindřich.“

Kluk trochu rozpačitě:

„Filip, těší mě.“

U jména Filip si vždycky vybavím, jak můj bratranec kdysi pro svýho mladšího bráchu vybral jméno Filip podle sousedovic psa. Ale k tomuhle blonďáčkovi to pasovalo hezky a znovu jsem si nesmyslně představoval, jaký by to bylo mít partnera Filipa. Rychle jsem ty myšlenky ale zahnal, pořád vedle něj stála ta dívka, mohli bejt kamarádi, spolužáci, sourozenci, ale taky – a to nejspíš – jeho přítelkyně. Vzápětí se mi představila i ona jako Martina.

„Rád bych vás někdy v Praze na něco pozval jako poděkování,“ řekl jsem a rychle dodal: „Myslím vás oba.“ Aby to nevypadalo blbě, že jako chci balit tu dívku, přitom jsem chtěl balit toho chlapce. Čili bych radši, kdyby to pozvání přijal jenom on, ale to jsem nemohl říct nahlas. S neurčitým výrazem Filip vytáhl svůj telefon a naťukal si moje nadiktovaný číslo.

Po návratu mě dost pohltila práce, ale po večerech jsem ještě pořád při probírání fotek vstřebával Lisabon. Je to krásný město a zvlášť starobylá čtvrť Alfama s křivolakýma uličkama, sněhobílý fasády, schody nahoru dolů, ta mě naprosto uchvátila. Můj novej telefon se mi tam stal společníkem až po skoro půldni, kterej jsem zajebal stahováním potřebných aplikací. Doloval jsem z paměti zapomenutý hesla, u každý aplikace mi to vyhazovalo hlášku K vašemu účtu se přihlásil někdo z Portugalska, jste to opravdu vy? Prostě celkově to byl výmrd, ale nakonec jsem to zvládnul a Lisabon si užil. Vzpomněl jsem si i na Filipa a mrzelo mě, že nemám jeho fotku, protože naše setkání proběhlo v tý hloupý pauze, kdy jsem měl zdechlej starej telefon a ještě neměl koupenej Modrej Portugal. Jo, tohle se označení se mu povedlo, bavilo mě.

Vzhledem k tomu, jak neutrálně se Filip tvářil, když si na mě bral číslo a neprozvonil mě, moc jsem nedoufal, že by se mi někdy ozvali. Ale asi za čtrnáct dní mi pípla SMSka: Ahoj, tady Filip z Lisabonu, platí pořád tvoje reciproční pozvání za Modrý Portugal? 

No jasně, že platí, zaradoval jsem se. Domluvili jsme místo a čas setkání. Místo vybral on v takový zapadlý útulný kavárničce. Když jsem přicházel, seděl už u stolu. Sám. Super, ale pořád to mohlo znamenat, že ta jeho dívka si jenom odskočila nebo přijde později. Byl jsem v tomhle ohledu dost netrpělivej si ujasnit situaci, takže hned po usednutí jsem se zeptal:

„Martina tu není?“

Filip lehce zčervenal, i když to nebylo úplně poznat na jeho stále krásně opálený pleti z portugalskýho slunce. Řekl:

„Není, prej žes po mně v tom Lisabonu koukal tak nějak… víc, než se sluší. A vyhodnotila to, že bys mě možná radši viděl samotnýho než oba.“

No tak to teda holka vyhodnotila kurva správně! Ptám se:

„A tobě to nevadí?“

Nepřestával se červenat a odpověděl:

„Dyť já jsem po tobě koukal taky, ale toho si zas ona nevšimla.“ Tak to já jsem si taky nevšimnul a zdá se, že se nám tu otvírá prostor pro bližší seznámení.

Začali jsme se potkávat nikoli pravidelně, ale stále častěji a nacházeli v sobě vzájemné sympatie. Vybíral cíleně místa vzdálená od místa bydliště a pokud možno s co nejmenší koncentrací obyvatelstva. Vyrozuměl jsem z toho, že svou orientaci nechce ventilovat veřejně. Obecně se choval plaše a nesměle, ale jak došlo na téma architektura, obrazy a umění obecně, začala z něj tryskat neuvěřitelná energie a pevně přebíral otěže konverzace. Studoval na fildě dějiny umění, což ostatně dával najevo už předtím v Lisabonu, když s nadšením skákal u každých dveří a obyčejných okenic. Vysvětloval mi, že ho k tomu přivedla obrovská knihovna u babičky, kterou hltal knížku po knížce už odmala. O babičce celkově mluvil s pokorou a zalíbením a jednou řekl, že ona by snad byla první, komu by se přiznal, jak to má. Přišlo mi na mysl, že to musela být povahově krásná a veskrze moderní žena. Mezi svými buzna přáteli jsem rozhodně neměl nikoho, kdo by coming out učinil prvně před prarodiči. S výrazně menším nadšením se Filip příležitostně zmínil o rodičích. Otec se zjevně celkem zdatně věnoval alkoholu a jeho svět končil u sledování stupidních seriálů na Primě. Usínal u nich pravidelně už kolem sedmý večer, a kdykoliv se v nějakým tomhle uměleckým díle objevil gay, komentoval to opovržlivým zasraný teplouši. Máma, jak jsem pochopil, byla doktorka ve smyslu lékařka, ale i ona zastávala dost nekompromisní postoj ke gayům s tím, že v její sociální bublině nikdo takovej nemá co dělat. Navíc těžce nesla, že Filip nešel studovat medicínu jako ona, a její hodnocení shrnul do stručného matka furt dělá problémy.

S Filipem jsme vlastně nezačali chodit, ale jezdit. Na výlety. Neměl vyřešenou svoji orientaci v rodině ani mezi přáteli a já jsem ho do ničeho nechtěl nutit. Kvůli tomu se ale bál se se mnou ukazovat ve městě. Což o to, mohli jsme se přece tvářit jako kamarádi, ale on měl postupem času touhu a potřebu se mě stále častěji dotýkat, k čemuž by ve městě neměl odvahu. Což na výletech mohl. Jezdili jsme do přírody, po zapadlejch vesničkách. Fascinovala mě jeho posedlost památkama všeho druhu. Kostely, roubenky, polorozpadlý zámečky. Taky starý hřbitovy. Tomu jsem napřed moc nerozuměl, ale i to mi vysvětlil, že starý hřbitovy jsou obrovskou studnicí historie tý který vesnice.

„Když najdeš honosnou hrobku na malým vesnickým hřbitově,“ říkal, „zajímá tě, co to asi bylo za rodinu, když mají tak velkej hrob. Zadáš to jméno do Googlu a najednou se ti rozprostře půlka historie tý vesnice.“ Dávalo to smysl a fakt to fungovalo.

Na výletech mě taky nechával fotit. Můj Modrej Portugal prej dělá mnohem lepší obrázky, než ta jeho – jak říkal – stará mrdka. Podle mě to ale byla spíš jenom záminka. Protože u každýho focení si stoupl blízko za mě, vzal mě za ruku a sám si určoval úhel záběru s telefonem v mojí ruce. Takže focení každýho sebemenšího detailu na fasádách vesnických kapliček pro mě bylo zároveň hrozně vzrušujícím zážitkem. Jeho blízkost byla omamná.

„Víš, kde mají rybářskou síť vysochanou z mramoru?“ zeptal se jednou s očima zabodnutýma do nějaký knihy. Věděl jsem samozřejmě hovno, takže on hned dodal: „V Neapoli.“ Potom odlepil oči od stránek, otočil ke mně hlavu a s šibalským úsměvem dodal: „Já jenom, kdybys nevěděl, co pro mě k narozeninám.“

Narozeniny měl v říjnu, to jsem věděl, teď jsou prázdniny, to se dá stihnout. Možná to byla jenom řečnická otázka hozená do éteru, ale já jsem se toho chytil. Je to vlastně dobrej nápad, už na škole jsem byl leckde v rámci všelijakých Erasmus programů, ale v Neapoli ne. A Filip si k dvacátým narozeninám zasloužil něco echt. Tak jsem začal googlit letenky, booking a hlavně tu síť z mramoru nebo co to plácal. Umění šlo pořád trochu mimo mě, ale po jeho boku a hlavně s jeho nadšením z čehokoliv jsem si říkal, že asi stojí za to to vidět. A fakt jo, našel jsem, že ta rybářská síť je světovej unikát, precizně vytesaná z jedinýho kusu mramoru, očko vedle očka, nikde jinde nic takovýho nemaj. Je to v kapli nějakýho šlechtickýho rodu uprostřed Neapole, tak to by šlo. Fíďa bude mít radost a já se budu těšit z každýho jeho dětinskýho úsměvu.

Do kanceláře mi bez ohlášení nakráčela dáma kolem padesáti, udržovaná, dobře oblečená, ovšem od pohledu Medúza. Teda, úplně bez ohlášení to nebylo, volala mi asi pět minut předem, že se mnou potřebuje mluvit. Neměl jsem ani tušení, o co jde a o koho jde. Když dosedla na židli naproti mně, spustila:

„Ráda bych věděla, co máte společného s mojí matkou? Respektive, abych byla přesnější, přeju si, abyste se okamžitě přestal stýkat s mým synem.“

Pootevřel jsem ústa a zamžikal očima, protože ty dvě věty v těsné návaznosti za sebou mi vůbec nedávaly smysl. Zmohl jsem se na lehkou obranu:

„Tady asi dochází k nějakému nedorozumění, nemám tušení, kdo je vaše matka a váš syn.“ Namísto dalšího vysvětlování se mi představila, čímž se mnohé ozřejmilo: „Já jsem doktorka Faktorová.“ Na slově doktorka si dala patřičně záležet. Aha, takže paní doktorka, matka, co furt dělá problémy.

Tušil jsem, že stěžejní téma bude Filip, a ve snaze získat čas a vyhnout se tomu jsem vznesl dotaz:

„Pardon, a vaše paní matka je kdo?“

„Moje matka je Filipova babička.“

Tak to je surprise jako prase, v rodinných vztazích se orientuju celkem dobře a tohle nebylo potřeba zmiňovat, spíš mě zajímalo, jak paní doktorka došla k tomu, že s Filipovou babičkou mám já něco společnýho.

Matka pokračovala:

„Podívejte, moje matka je velmi volnomyšlenkářská žena a ta by snad Filipovi i schválila, aby provozoval tyhle aktivity.“ Tímhle dehonestujícím výrazem chtěla patrně označit fakt, že se s Filipem milujeme. „Ostatně díky ní Filip studuje úplně něco jiného, než jsem si představovala já. A jestli jste se spojil s mojí matkou proti mně, tak toho okamžitě zanechte.“

Než se stačila nadechnout, vstoupil jsem do toho:

„Tak Filip je myslím dospělý, svéprávný a studuje to, co ho baví. Ale pořád mi není jasná vaše myšlenková konstrukce, že já jsem ve spojení s vaší matkou.“

„No přece to číslo.“

Jaký zas číslo? Snažil jsem se mít to pod kontrolou, ale trochu se mi to motalo. Tak jsem jenom znovu otevřel pusu a vyšlo ze mě akorát:

„Éé?“ Což jako příspěvek do diskuze neznělo příliš duchaplně.

Paní doktorka neměla úplně právo považovat mě za debila, protože se sama vyjadřovala dost nesrozumitelně. Nicméně pohrdavě mlaskla, aby dala najevo, že skutečně debil jsem, a pokračovala:

„No vaše číslo, ze kterýho píšete Filipovi ty zvrácené oplzlosti. A ze stejnýho čísla mi nedávno volala moje matka, když zapomněla doma klíče a telefon, tak nepopírejte, že se s ní neznáte.“

Paní doktorka měla vzácný dar mě v jednoduchých větách poměrně hodně šokovat, což učinila v krátký době dvakrát za sebou. Napřed jsem v rychlosti zpracoval informaci, že četla moje zprávy Filipovi, což mě rozžhavilo doběla, a pak jsem se rychle přesunul ke sdělení, že její matka si volá z mýho telefonu.

Ale vlastně jo, vybavila se mi pro mě v podstatě nedůležitá historka dva tři měsíce zpátky. Jel jsem vlakem a naproti mně seděla starší dáma, od pohledu bystrá inteligentní babča v moderních hadříkách. Hystericky se hrabala v kabelce a pak pronesla:

„To je mi ale svízelná situace.“

Svým způsobem mi mohlo bejt jedno, co se jí stalo, přesto jsem neznatelně pozvedl obočí, abych dal najevo aspoň minimální zájem. Ona se toho hned chytla:

„Zdá se, že nemám klíče.“

Řešení její svízelné situace nakonec nebylo tak náročné, protože k mýmu obrovskýmu překvapení si pamatovala několik telefonních čísel z rodiny. Tak jsem se uvolil půjčit jí telefon, aby zavolala dceři, u který měla náhradní klíče. Když mi telefon vracela, řekla:

„Má příjemnou barvu, ten váš přístroj.“

„Koupil jsem ho v Lisabonu, tak mu říkám Modrý Portugal.“

„Modrý Portugal, říkáte, to je ale nadmíru originální.“ Pak si ale povzdechla, že dcera končí v práci až kvečeru a že na ni bude muset čekat.

Navrhnul jsem:

„Dáma jako vy jistě nemá problém sednout si do kavárny, listovat National Geographicem a čekat na záchranu u šálku dobré kávy.“

„Milý mladý muži, když už něco dělám, tak to dělám pořádně. Rozumějte, že když už chci něco zapomenout, tak zapomenu všechno, nikoli jenom klíče, takže u sebe nemám ani korunu.“

Ta odzbrojující upřímnost ve stylu jsem stará blbá bába mi byla hrozně sympatická, i když to trochu nekorespondovalo s tím, že byla schopná udržovat v paměti důležitá telefonní čísla. Nespěchal jsem, babča se jevila fajn, tak jsem ji nakonec po vystoupení z vlaku na to kafe pozval. Vyprávěla mi o sobě, vyrozuměl jsem, že snad byla nějaká kapacita přes dějiny umění. Taky povídala o vnukovi, kterej se pobabil a studuje něco podobnýho. S menším nadšením mluvila o dceři, která se jí nějak nepovedla a vzala si největšího blbečka na světě. Ujišťovala mě, že útratu za kávu a dortík mi dozajista vrátí, což ale nevím, jak chtěla udělat, když si na mě při loučení nevzala kontakt.

Tohle všechno se mi teď vybavilo, když naproti mně seděla nasraná dcera tý sympatický babí a chtěla mě obvinit, že babičku málem potáhnu na Pride, abych ji přesvědčil, že vztah kluk a kluk je normální. Potěšilo mě ale, když jsem si vzpomněl, jak babička o Filipovi hezky mluvila, i když jsem tenkrát samozřejmě nevěděl, o kom mluví. Paní doktorce jsem se v několika větách snažil vysvětlit, že setkání s babičkou byla fakt jenom náhoda, který prostě život přináší. Měla u toho kamenný výraz a pravila, že mi to může věřit a nemusí.

Potom pokračovala v započatém tématu číslo dvě.

„Podívejte, Filip je mladý a má všechno před sebou. Já se domnívám, že tohle je jenom experiment a časem dostane rozum. Především musí studovat a musím říct, že jakýkoliv jiný exces bych snášela lépe.“

Pomyslel jsem si, že je mi dost u prdele, co se paní doktorka domnívá, ale vyznělo to tak, že kdyby Filip šukal s půlkou děvčat z fakulty, hrál automaty a bral drogy, bylo by to pro ni přijatelnější než vztah s jen o něco málo starším mužem, slušným, finančně zajištěným a nakonec i pohledným. Což já jsem, dodal jsem si v duchu ješitně.

Pokračovala:

„Kromě toho, my jako rodina máme jisté společenské postavení a nemůžeme si dovolit, aby nám syn tropil nějaké nemístné skandály.“

Tahle teze mě překvapila, protože co Filip říkal, otec byl profesionální alkoholik a už míň profesionální instalatér. Což už tenkrát mě zaujalo manželské spojení lékařka – instalatér. Tedy, nic proti instalatérům, dobrých řemeslníků není nikdy dost, ale nějak mi neseděla představa, že papá obráží večírky pro horních deset tisíc a budou ho nahánět novináři z bulváru, jestli je to pravda, že jeho syn je buzerant. Takže s tím společenským postavením to nebude zas taková sláva, a to při vší úctě k matčině profesi obvodní lékařky, byť ta si na tom evidentně dost zakládala.

Tu profesi jsem ale použil jako argument:

„Paní doktorko, jste přece lékařka a máme 21. století, snad už jsme trochu někde jinde.“ Nato pevně semkla rty a pořád se tvářila jako bohyně pomsty. Nechtěl jsem s ní jít úplně do konfliktu, protože jsem se bál Filipovi přitížit v situaci, jakou asi doma musel prožívat. Ale nechala mě pokračovat: „Nemám právo mluvit i za Filipa, ale myslím, že pojmem experiment hodně znevažujete povahu našeho vztahu, a já vás musím ujistit, že Filipa miluju.“

Počítal jsem s jejím dalším homofobním výlevem, ale nic takovýho už se nekonalo. Buď jí došly argumenty, nebo prostě už jenom se mnou nechtěla ztrácet svůj vzácný medicínský čas. Nasupeně řekla:

„To je všechno, co jsem vám chtěla říct,“ zvedla se a práskla za sebou dveřma. Takže celej ten výstup byl za mě nadbytečně dlouhej vzhledem k výsledku, kterej byl nula nula nic. Bylo mi líto hlavně Filipa, protože jsem netušil, jaký důsledky to pro něj má, že se mu matka hrabe v telefonu. Ale protože další dny za mnou Filip chodil dál, jako by se nic nestalo, zdálo se, že paní matinka to s ním vůbec neřešila a přišla prudit akorát mě, abych ho nechal na pokoji. Nenechám.

Když měl Filip narozeniny, slavil to den předem se spolužákama z fakulty a v den D s rodinou. Spolu jsme byli domluvení, že přijde až další den. Jenže ještě v den D u mě pozdě večer zvonil.

„Co tady děláš?“

„Pohádali jsme se a odešel jsem.“

Trochu mi zaskočilo, protože to mohlo znamenat, že se mi sem chce nastěhovat, a na to jsem takhle rychle nebyl připravenej. Ale protože s sebou nic neměl, trochu mě to uklidnilo. Chtěl jsem zlehčit situaci, sklonil jsem hlavu na stranu a s pátravým úsměvem se zeptal:

„Odešel, nebo vyhodili?“

Hra na rádoby humornou strunu úplně nevyšla, protože se tvářil dost tragicky a tiše dodal:

„Vyhodili.“

Pozval jsem ho dál a začali jsme to probírat. Aby úplně odešel od rodičů, na to neměl dost koule, ale zároveň nechtěl obtěžovat mě. Byla tu ještě varianta babička, o který tak často a rád mluvil, ta by ho snad u sebe nechala nějakou dobu bydlet.

Po probrání alternativ jsem si najednou vzpomněl, že má ještě pořád narozeniny. Vyskočil jsem:

„Já jsem blbej!“ Odběhl jsem do kuchyně, kde jsem měl pro něj připravenou obálku z nejvzácnějších.

S úsměvem plným očekávání ji otevřel, ale moc chytrej z toho nebyl. Byly tam dva lístky s QR kódem a písmenama, ze kterých se nedalo nic moc vyčíst. Takže se zeptal:

„Koncert? Wellness? Nevim, nenapínej mě.“

„To jsou, drahoušku, vstupenky na tu tvoji slavnou rybářskou síť. Doufám teda, že je to ta správná, když jsi říkal, že je jediná na světě.“

„No jasně, kaple San Severo v Neapoli.“ Pak mu to všechno začalo docházet a rozzářily se mu oči štěstím, byl v takových okamžicích neodolatelnej. Zhluboka se nadechnul a začala se mu třást brada: „Já… my… pojedeme… do Neapole?“

„V žádným případě. Nechám tam tu věc odřezat z rantlíku, zaplatím pojištění milión euro, nechám ti tu síť dovézt před barák, ty se na ni podíváš, pak pudeme na kafe a oni si to zas odvezou.“

Chvíli na mě hleděl, že bych to snad mohl myslet vážně, ale pak se rozesmál:

„Jindří, ty seš debil.“ Když jsme spolu začínali, zkusil několikrát použít oslovení Jindří. Rvalo mi to uši, měl jsem potřebu cítit se jako mačo, samec, ochranitel a Jindří do tohohle konceptu vůbec nezapadalo. Filip ve své posedlosti historií mi začal později říkat Henry. Jak říkal, znělo to anglicky, vznešeně a líbilo se mi to. Ovšem v kontrastním spojení Jindří, ty seš debil mi ta blbá zdrobnělina ani tak moc nevadila. 

I když se Filip zdráhal se se mnou pohybovat ve městě, svolil k návštěvě divadla. Dostal jsem v práci jako benefit lístky na operu Alcina od Händela. O tom pánovi jsem měl jenom povšechné povědomí a o tý opeře jsem neslyšel vůbec. Ale Filip byl nadšenej, že je to skvělá barokní opera, rozmáchlý árie, nákladná výprava a že mě to bude bavit. O tom jsem trochu pochyboval, ale těšilo mě, že vidina uměleckýho zážitku v něm utlumila obavy jít se mnou ve městě do společnosti.

To jsme ovšem netušili, co nás v divadle čeká. Protože o přestávce, zatímco do mě Filip hrnul poznatky z prvního dějství, já jsem přes rameno zahlídnul dvě ženy, který neomylně mířily k nám. Babča z vlaku a fúrie z mýho kanclu. Přerušil jsem vodopád Filipovy operní euforie, a když už obě stály skoro za ním, polohlasně jsem odtušil:

„Fíďo, asi bude průser.“

„To je ale zajímavé setkání, to je přece ten distingovaný mladý muž, který mě onehdy zachránil Modrým Portugalem.“ Babička se tvářila poměrně vesele.

Filipova matka se na ni pátravě zahleděla a dodala:

„Opravdu zajímavé, mně tvrdil, že tě vůbec nezná, a ty tu teď naznačuješ, že jste spolu pili víno?“

„Ó, to ne, děvenko, Modrý Portugal je telefon.“

Matka nechápavě hleděla, zatímco Filip nervózně těkal očima mezi oběma ženami. Z jejich rozhovoru bylo zjevné, že je obě znám, aniž by on o tom věděl. Pravda je, že o nepříliš příjemném setkání s matkou jsem se mu mohl zmínit, ale nechtěl jsem mu ztěžovat už tak složitou situaci, se kterou se musel doma vyrovnávat. A o náhodném setkání s babičkou ve vlaku jsem mu pochopitelně neříkal vůbec, protože mi to přišlo málo podstatné, a navíc jsem tenkrát nevěděl, že k sobě patří.

„Počkejte, teď mi to dochází,“ pokračovala babička, „tady ten sympatický mladý muž,“ ukázala na mě, „to je on, co se tahá s tím vaším teploušem?“ Mluvila o Filipovi ve třetí osobě, jako by tu nebyl. Jestliže Filip o babičce mluvil moc hezky, její případný gay friendly postoj byl velmi sofistikovaně skryt v tomhle nepříliš lichotivém spojení co se tahá s tím vaším teploušem. 

Matka se nechala unést babiččiným výrazivem a zbytečně nahlas vyštěkla:

„Tak snad je to i tvůj teplouš!“ Otočilo se po nás několik lidí, matka se zarazila a tišeji dodala: „Kam vlastně proboha chodíš na tyhle výrazy?“

Babička nasadila medový úsměv:

„Tyhle výrazy mě učí ten tvůj kachlíkář.“

Matka znovu zvýšila hlas:

„Není kachlíkář, ale instalatér.“

Babička pozvedla obočí:

„Skutečně?“ Bylo zjevné, že o sociálním statutu svého zetě nemá vysoké mínění a ve skutečnosti je jí úplně jedno, co dělá. „Já jsem vděčná osudu, že mi i na stará kolena dopřává nové vjemy, a jsem moc ráda, že konečně vidím živé buzerantíky, za mého mládí tyhle extravagance nebyly.“

Přímočarost babiččiných sdělení byla děsivá i zábavná zároveň, ovšem její celkový náhled na problematiku byl dost svérázný. Filip se proto ohradil:

„Ale babi, homosexualita přece není žádná extravagance dnešní doby.“

Babička přivřela jedno oko a argumentovala:

„Já ti říkám, že za mého mládí se nic takového v mých světech nedělo.“

Filip se nedal:

„Dyť přece třeba Jean Marais byl hvězda tvýho mládí, byl teplej a všeobecně se to o něm vědělo.“ Obrátil se na mě s žádostí o podporu: „Přece jsem to viděl v Pelíškách.“

„Tak za prvé, Filípku, trochu mě urážíš, Jean Marais byl hvězda daleko dřív, než já jsem byla mladá, a za druhé, on byl herecká ikona, to je úplně něco jinýho.“

To už mi nedalo:

„Přece tím nechcete říct, že homosexualita byla vyhrazená slavným hercům z Francie a nikde jinde na světě takoví lidi nebyli.“

Babičku to pobavilo a laškovně mě plácla po rameni:

„Vy se mi líbíte, Modrý Portugale, máte odvahu. Máte taky jméno?“

„Jistě, jmenuju se Jindřich. Jindřich Fajmon.“

Babička se zamyslela:

„Pozoruhodné, škoda, že nemáte ještě třetí jméno na K.“

Vykulil jsem oči:

„K čemu to?“

„No že byste měl iniciály JFK, s tím se dá udělat díra do světa. Podívejte, tady Filípek má iniciály FF a šel kvůli tomu studovat filozofickou fakultu.“

Tak mým životním cílem nebylo dělat nějakou zásadní díru do světa, a navíc nejznámější nositel iniciál JFK neskončil úplně slavně. Krom toho myslím, že Filípek šel studovat filozofickou fakultu především díky knihám, který hltal u babičky, a iniciály v tom celkem nehrály roli.

„A mimochodem, Filípku,“ pokračovala babička, „tvůj outfit je zcela nevyhovující, pro večerní představení v tomto divadle bys měl volit tmavší odstín.“

Filip měl na sobě světle šedý oblek. Měl tu barvu rád, a navíc ji v mé přítomnosti nosil častěji, když jsem mu už před časem řekl, jak mě poprvé uhranul v Lisabonu v tom šedým tričku. Proto jsem se do toho odvážil vstoupit:

„Ale musíte uznat, že mu to ohromně sluší.“

Babička se chápavě usmála:

„To naprosto nerozporuji, tyhle věci v oblasti bontonu jej měl naučit otec, jenže od něj se to samozřejmě nedalo čekat.“

Paní doktorka opět obrátila oči v sloup. Měla zcela správný dojem, že o jejím muži se tu mluví až moc často, navíc v nijak lichotivém kontextu. Dost jsem se bavil tím, jak ta rázná žena v přítomnosti babičky ztrácí půdu pod nohama a že zcela není takovou vládkyní krbu, jak se mi snažila prezentovat při našem prvním setkání. Přitom babička zajisté nebyla prvoplánová uzurpátorka, spíš jenom tak lehce z titulu svých životních zkušeností a nadhledu dokázala získat respekt, o který se její dcera jen zoufale pokoušela.

Ta se ovšem rozhodla převzít iniciativu do svých rukou:

„No tak to by myslím stačilo, mami, půjdeme.“

Babička každému z nás udělala na čele pomyslný křížek:

„Já vám žehnám, chlapci. A stavte se někdy, nejsem v kuchyni úplně dobrá, ale bábovku dokážu uplácat.“

To už se do ní paní doktorka zavěsila a táhla ji pryč k rautovému baru. Filip za nimi stačil ještě zavolat:

„Snad až se vrátíme z Neapole.“

Babička se ještě otočila a se zasněným výrazem pronesla:

„Neapol. To jsem vždycky chtěla.“

„Tak já si už delší dobu maluju nejčernější scénáře, jak to bude asi vypadat, až se budeš jednou seznamovat s mojí rodinou, a pak se tady u hajzlů v divadle dozvím, že už je znáš.“ Filip očividně nebyl z týhle situace úplně happy, ale mohlo to přitom dopadnout mnohem hůř. Zvlášť babička se mi jevila docela sympaticky, byť byla na svůj věk trochu neřízená střela.

Ve zkratce jsem mu povykládal, jak došlo k seznámení s ní i matkou. Zvlášť u matky se mu to vůbec nelíbilo a tvářil se dost vyděšeně, když se dozvěděl, že mu lustruje telefon. Chtěl jsem ho nějak uklidnit, a protože zrovna v dohledu nikdo nebyl, objal jsem ho:

„Ale na bábovku k babičce bysme mohli zajít, zdá se mi jako príma ženská a ostatně mi dluží kilo.“

Filip vykulil oči:

„Moje babička ti dluží kilo? No ty vole.“ O tomhle večeru v Národním divadle měl zcela zřetelně trochu jinou představu a ani ve snu by ho nenapadlo, že dvě zásadní ženy jeho života mu během přestávky takhle rozhážou čakry. Nakonec naoko žárlivě řekl: „Ale jestli mi babičku závidíš, můžu ti ji občas půjčit.“

Fajn, myšlenka grandma sharing se mi docela líbila, zvlášť když sám jsem žádnou babičku neměl.

Neapol je nádherná. Ve Filipově společnosti navíc neuvěřitelně okouzlující, půvabná, smyslná, vášnivá a osvěžující. Díky Filipovi taky dost edukační. Na cestu se pečlivě připravoval celý dva tejdny předtím, než jsme tam odletěli. Ležel v knížkách, pořád koukal do telefonu, psal si poznámky, občas si povýsknul:

„Jé, tohle musíme taky vidět.“

Celý to vlastně bylo zábavný ve smyslu jeho vnímání finanční reality. Na jednu stranu mu bylo žinantní vzít si z mýho mrazáku kousek čokoládový zmrzliny, kterou měl tak rád. Na druhou stranu měl pravděpodobně dojem, že jeho touha vidět mramorovou rybářskou síť znamená jenom koupit vstupenku, která teda mimochodem na můj vkus byla za dost peněz. Nějak mu nespínalo, že výlet do Neapole znamená taky letenky, ubytování, jídlo, doprava na místě, a že to všechno bude v řádu tisíců. Ale měl to mít k narozeninám a já jsem mu to chtěl dopřát se vším všudy. Taky si nakoupil tři knižní průvodce, protože jak říkal, na internetu se toho dá najít dost, ale potřeboval listovat stránkama, čuchat k novým knížkám a prej tam je to takový ucelenější. Takže ležel v průvodcích, se zamyšleně našpulenými rty obracel stránky, zakládal záložky a popsal tři á čtyřky poznámkama.

Neapol je nejenom nádherná. Neapol je přitom zároveň jeden obrovskej chaos a bordel. Říkali mi to dopředu, ať jsem na to připravenej, takže mě to nezaskočilo. Nepořádek vskutku všudypřítomný, dopravní předpisy ani zákazy kouření kdekoliv tu nikdo moc neřeší. Přecházení ulic je nezřídka o život. Zatímco Filip je průvodcem, já jsem ochráncem a tisíckrát jsem ho musel chytnout za ruku a strhnout z ulice na chodník, aby ho něco nesrazilo v jeho éterickém vnímání města. Skútry jezdí všude, je jich moc a lidi, co na nich sedí, se chovají jako hovada. Z balkónů a oken všude, ale fakt všude visí prádlo. A když máš byt v přízemí a nemáš balkón, normálně mrdneš sušák s prádlem doprostřed ulice a nikdo s tím nemá problém. Ani ti dementi na skútrech, prostě kličkujou mezi prádlem.

Znám úsloví vidět Neapol a zemřít. Doteď jsem si myslel, že to znamená, že město je tak krásný, že když ho uvidíš, už nic dalšího není potřeba vidět a můžeš v klidu exnout. Ale Filip mi vysvětlil, že je to trochu jinak. Neapol byla od středověku jedním z nejfrekventovanějších přístavů Středomoří, připlouvaly sem stovky lodí z celýho světa. Jenže Neapol odjakživa a dodnes má problém s hygienou a čistotou, takže tu vládly choroby, všelijaký ty cholery, malárie, úplavice a já nevím co ještě. Námořníci, co se vylodili, hrozně často hned nějakej ten místní syfl chytli a brzo umřeli. A jestli měli objetej celej svět, Neapol byla to poslední, co v životě viděli. Proto vidět Neapol a zemřít. Vlastně jsem nijak nezkoumal, jestli takhle je ta legenda o tom úsloví správně, ale Filipovi v tomhle věřím, a navíc to dává smysl.

Nenapadlo mě, jak to může bejt s Filipem náročný. Musel vlízt do každýho kostela, kde pečlivě studoval obrazy, oltáře, sochy a náhrobky, takže co kostel, to skoro hodina. Krom toho potřeboval odbočit do každý vedlejší uličky, která vedla někam do hajzlu, takže jsme se často ztráceli a naštěstí znovu nacházeli v davu. Musel jsem se hodně kontrolovat, aby mě to nezačalo srát, ale pořád jsem viděl ty rozzářený štěstíčka v jeho očích, byl nadšenej všema a vším a užíval jsem si to. Monumentální paláce, krásný náměstí, neskutečně romantický zákoutí v úzkých uličkách. Večerní procházky na promenádě u moře, kdy se nezdráhal vzít mě za ruku, západy slunce a k tomu pořád v dálce majestátní Vesuv. A ten noční život! Ještě ve dvě ráno bylo v centru tolik lidí, že se nedalo projít. Oba nás to fascinovalo a nasávali jsme plnejma douškama tu pulzující atmosféru. Nasrat Řím nebo Benátky, shodli jsme se s Fíďou, že Neapol je top. Samozřejmě v tom hrálo roli i to, že jsme tam byli spolu. Spolu sami dva v Neapoli.

Ale i Filip je přes své humanitní zaměření taky jenom člověk z masa a kostí s normálníma potřebama. Nechával to ale většinou dojít dost daleko a v momentě, kdy se nevinně zeptal:

„Henry, nedali bysme si výhledově něco na zub?“ vždycky to znamenalo, že má hlad na hranici omdlení a že se okamžitě potřebuje nažrat. A to už byl zase úkol pro mě, vybrat místo k obědu, večeři nebo jenom tak uprostřed dne něco zakousnout. Zvlášť ve Španělský čtvrti to nebyl problém, ulice se tu křižujou pravoúhle a lemuje je hospoda vedle hospody, že se tu snadno dá zabloudit. Filip si vždycky vybral podnik, kde zahlídnul šukézního pikolíka. Zatímco jindy se k tématu sexu stavěl dost zdrženlivě a stydlivě, tady minimálně dvakrát na adresu obsluhy pronesl hlasitou poznámku:

„Ten je dobrej, bysme ho mohli vzít do trojky mezi sebe.“ Mohlo by to ve mně skoro vyvolat žárlivost, ale přičítal jsem to jeho celkovýmu nadšení z Neapole, že se kolikrát choval jak utrženej ze řetězu.

V jednom takovým nočním tahu jsme se ocitli na nějakým malým náměstíčku, úplně narvaným lidma, hlava na hlavě. Stáli jsme jenom tak vedle sebe, vnímali atmosféru a popíjeli drinky. Filip mi nečekaně položil ruku na rozkrok a stisknul. Zašeptal jsem:

„Fíďo, tady ne.“

„Dyť tady nikdo není,“ řekl Filip a začal mě v rozkroku hladit.

To jeho sdělení bylo úplně mimo mísu, měl jsem dojem, že kolem nás na tom mrňavým plácku je půlka Neapole plus milión turistů z celýho světa.

„Ty seš debil,“ řekl jsem a zabořil mu hlavu do ramene. Fakt je, že ta spousta lidí kolem nás si žila svými životy, skupinky, který se na sebe sice mačkaly, ale vzájemně se neomezovaly.

Bylo už hodně po půlnoci, Filip si uvolnil jednu ruku odložením Long Islandu na dlažbu a zeptal se:

„Můžu?“

Myslím, že s těma Long Islandama to drobátko přehnal, jinak by tuhle odvahu asi neměl. Zároveň se mi ale vybavily vzpomínky, kdy mě chtěl na rozhledně, na lanovce, v metru. Tahle stránka jeho povahy mi byla pořád záhadou. Nesmělej chlapec, nepolíbenej a nevinnej, přitom nezadržitelnej v jakýmkoliv prostředí.

Ke svýmu předchozímu úplně nesmyslnýmu oznámení, že tady nikdo není, dodal:

„Myslel jsem to tak, že nás nikdo nevidí.“

Když už měl volný obě ruce, začal se mi neohrabaně dobývat do kraťasů. Myslel jsem, že v takovýhle situaci, kdy kolem nás stojí davy lidí, se mi nikdy nemůže postavit, ale Filipova práce byla bezchybná. Vyndal mi péro z poklopce a jemně začal přejíždět palcem po žaludu. Stáli jsme naproti sobě a on se na mě pevně díval těma svýma pomněnkovýma studánkama. Ten kontrast nesmělýho a do života naprosto nepraktickýho chlapce s tím, jak mi mnul přirození, mě úplně probudil a do minuty jsem měl stoprocentní erekci.

Ten nevinný bezelstný kluk, který měl ještě nedávno problém oplatit mi pusu na tvář v úplně opuštěný zátočině Orlice, mi teď normálně honí čuráka na úplně zalidněným náměstí v centru miliónový metropole v jižní Itálii. Se mi zdá. Tohle jsem si ale uvědomil až o něco později, zatím se oddávám pocitům blaženosti, vzdychám mu za rameno a užívám si jeho hbité ruce na mém nádobíčku. Obličeje máme těsně u sebe, Filip mě propaluje těma svýma modrýma rentgenama a má výraz profesionálního pornoherce, jako kdyby public fun byla naše běžná kratochvíle. Nechápu, kde se to v něm bere, ale je to neskutečně rajcovní. Nevím, jak dlouho to trvá, ale pod vlivem jeho rukou, očí a celýho těla nalepenýho na mě dochází u mě k výbuchu emocí i slasti. Stříkám, ani nevím kam, všude kolem tma. Odmítám ovládat mozek a zařvu u toho dost nahlas, přitom si ale uvědomuju, že v tom kraválu kolem to nikdo nepostřehne.

Když se vydýchám, rozhlídnu se kolem nás a vypadá to, že si fakt nikdo nevšimnul mýho nejúžasnějšího orgasmu v životě. Se zavrněním se zakousnu Filipovi do ramene a obejmu ho. Vypadáme jako běžní přátelé, co se kamarádsky obejmou, jak se to v Itálii dělává. Má ohníčky v očích a šťastně se usmívá.

„Líbilo?“

„Kreténe.“

V Neapoli jsme nakonec měli i první doopravdickej sex. A vlastně to zase souviselo s tou rybářskou sítí. V tý kapli byl totiž přísnej zákaz focení, hlídali to sekuriťáci a Filip z toho byl nešťastnej, protože o tom měl v plánu psát seminárku a chtěl k tomu mít vlastní fotky. Takže poslední večer vyšel z koupelny omotanej jenom ručníkem, sedl si vedle mě a zkoumavě se na mě díval.

„Když nemám fotky tý sítě, tak mi ta Neapol přijde taková zážitkově neúplná, tak jsem si myslel, že bysme mohli… přece to chceš. Oba to chceme, a navíc ti to za tenhle skvělej výlet dlužím.“

„Ale hovno, nic mi nedlužíš a víš, že tě nechci do ničeho tlačit.“

Potutelně se usmál a řekl:

„Tlačit budu já.“

To jsem úplně nepochopil, ale došlo mi to za pár chvil mazlení. Když jsem už byl připravenej vstoupit do jeho svatyně, rychle svým tělem uhnul a skoro zašeptal:

„Takhle ne, Henry, já tě budu píchat.“

Nepřestával mě šokovat. Byla to vlastně chyba v komunikaci, protože s ohledem na jeho plachost a stydlivost jsme se o sexu moc často nebavili. Ale on tou svojí nepraktičností do života, lítáním v oblacích i stavbou těla na mě prostě působil velmi submisivně. Takže moje představa o sexu s ním automaticky predikovala, že až k tomu dojde, tak já budu aktiv, a v podstatě jsem vůbec neuvažoval nad tím, že by to mohlo bejt naopak. I když některý jeho nahodile prohozený poznámky nebo to, jak teď nedávno suverénně převzal iniciativu na tom půlnočním náměstí, mi měly napovědět, že ten bezbrannej králíček může bejt taky vášnivej ďábel.

Každopádně když to na mě takhle vybalil vteřinu před aktem samotným, zůstal jsem na to čumět jako prase po první ráně. Jenom jsem zakoktal:

„Tak… asi jo.“

Že bych někomu nabídl svoji prdelku k ošukání, bylo zcela výjimečný, takže jsem měl trochu obavy. Naštěstí to pro něj bylo poprvé, takže se u toho nechoval jako neurvalý hovado, byl roztomile nemotornej, něžnej a učenlivej.

Vyvrcholili jsme téměř současně a pomalu to vydýchávali. Opřel se o dlaně, ležel pořád nade mnou, přiblížil ke mně hlavu a šeptl:

„Bylo to skvělý.“

„Byls dokonalej. Já jenom nevycházím z překvapení.“

Teď byl překvapenej on a zeptal se:

„Něco špatně?“

Tak jsem se mu to ve zkratce snažil vysvětlit, což jsem bezprostředně po nádherným prožitku činil v dost nesmyslných větách:

„Já nevím, vždycky jsi na mě působil tak bezbranně…, tak jsem myslel, že až se budeme milovat, tak já jako vůdce smečky budu nahoře.“

Hned bych si dal přes hubu za ten debilní výraz vůdce smečky, protože mi bylo jasný, že on se toho hned chytí, což se taky stalo. Po chvíli nevěřícnýho pohledu propadl nekončícímu záchvatu smíchu.

„Vůdce smečky prej,“ zalykal se smíchy. „Dyť ty by sis beze mě sám ani neuměl v zahraničí koupit telefon!“ A jako hmatatelný důkaz svých slov mi začal před očima mávat Modrým Portugalem.

Smáli jsme se jako dva šťastní blázni, když mi na telefonu cinkla příchozí zpráva. Filip vesele hulákal:

„Někdo ti píše. Co ti má kdo co psát, když jsem tady s tebou a nikoho dalšího nepotřebuješ?“ A aniž by se zeptal, zapnul telefon a zarazil se: „Tobě píše moje matka, co ta ti může chtít?“

Byl jsem překvapenej:

„No to by mě taky zajímalo, otevři to.“

Otevřel a četl zprávu: Nemůžu se Filipovi dovolat, vyřiďte mu prosím, že babička dneska ráno umřela.