Soulmate

AURA – Jedná se o fenomén, který není možné vědeckými pokusy potvrdit, ale existuje mnoho lidí, kteří auru čas od času vidí. Je energetickým obalem obklopujícím všechny živé organismy. Svoji osobitou auru tedy nemají pouze lidé a zvířata, ale také rostliny a stromy.

***

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE – Klidně zavřete oči, nebudete je potřebovat. Spřízněná duše se pozná jinak.

Můžete jí dlouze vyprávět – a nenudíte ji. Můžete sdílet svá trápení, obavy i chyby – a ona Vás nesoudí. Zkrátka vejde Vám do života a Vy už v té chvíli cítíte, že ji nebudete schopni nahradit, jestliže někdy odejde. 

***

1.

Elias:

Bloudil jsem náměstím plným lidí s duší naplněnou smutkem. Zastavil jsem se u prázdné lavičky, která tady na mě čekala, a pozoroval starou paní, kterak krmí holuby. Mohlo jí být sedmdesát, ale klidně i sto. Její aura byla vybledlá, stále však byl rozpoznatelný odstín světlounce modré, který ladil s jejíma bledě modrýma laskavýma očima a proplétal se kadeřemi bílých vlasů.

Smutek mě neopouštěl. Všechny ty duhové páry, které se pomalu procházely pěší zónou, anebo naopak spěchaly do kina, divadla či domů, jsem pozoroval s laskavým pochopením a s vírou, že se také má aura jednou proplete s tou, kterou vlastní má spřízněná duše.

Procházelo se zde i mnoho dalších, zoufale hledajících nešťastníků, byli tu i tací, kteří své hledání už dávno vzdali a jejich aura bledla každým dnem, kdy nebyl naplněn jejich osud.

Já však jméno toho, který by měl můj život udělat celistvým, znám. Rhys, můj dětský přítel a kamarád, který mě vždy dokázal rozesmát a nikdy mi nevzal žádnou hračku. Vždycky mě chránil před staršími, agresivnějšími dětmi. Byl mi vším. Ten, který zmizel, když mi bylo šest, a od té doby jsem o něm neslyšel.

2.

Jste jako zámek a on klíč. A naopak. Nemáte před sebou žádná tajemství, protože beztak jste v každé chvíli odemčeni. Ukazujete své Já a tomu druhému to nevadí. Naopak, je šťastný, když jste sami sebou – kompletně a neomluvitelně. Poprvé cítíme, že jsme milováni za to, KDO jsme, a ne za to, kdo předstíráme, že jsme.

***

Snídani jsem už dávno dojedl a uvědomil jsem si, že ani nevím, co jsem jedl. Za pár dní mi bude dvacet a tímto obdobím začne má aura slábnout. Už nebude tak silná, aby mohla přivábit mou lásku. Ale to je vlastně jedno. On je pryč a já opět sedím na náměstí a přemlouvám sám sebe, abych se zvedl a šel se podívat na staré, dávno plevelem zarostlé hřiště, kde jsme si chodívali spolu hrát. Přemlouvám se takto den co den od mých patnáctých narozenin, kdy jsem pochopil, jaký je vlastně smysl života a čím jsou barvy aury tak důležité. Celých pět let – každý den – hledám odvahu jít na to místo. Ale dnes ne, dnes ještě ne. Ještě to nedokážu, nejsem připraven!

Vytáhl jsem z batůžku otrhanou, stokrát prolistovanou dětskou knihu. Tu, kterou mi dal Rhys, když jsem za ním jeden den s nadšením přiběhl, že jsem byl u zápisu do školy a chlubil se mu, že jsem veliký kluk, protože už jsem školák. Napsal mi tam věnování, a to je také jediné, co mi po něm zbylo. Nemám jedinou fotku, i jeho podoba se mi už z mysli téměř ztratila, ale ten cit, ta náklonnost, možná snad i láska, ta je silnější a silnější. Smutně jsem se pousmál. Jestlipak i on to tak cítí?

3.

Jako kdybychom ze sebe i z něj vytrhli tu nejlepší část a ony pasovaly dohromady. Ale to je pouhé zdání. Ve skutečnosti nejsme dvě duše, tvořící jeden vztah, nýbrž náš vztah je tvořen JEDNOU duší, obsahující dvě osoby.

***

Pozoroval jsem řeku. Její hladina pomalu klesala poté, co déšť v noci ustal. Přesto všechno její divokost byla stále ojedinělá.

Celý den jsem sledoval, kterak se divoká voda přelévá přes neviditelný splav ve veliké napěněné vlně. Co kdybych to té vlny skočil? Voda by se za mnou zavřela a mé tělo by se plavilo dál a dál. Nikdo by mě nikdy nenašel, ale je to vlastně úplně jedno, on by mě nikdo ani nehledal.

Ne, to neudělám, jsem srab! Nedokážu se zabít. Jsem odsouzen k tomu se celý život trápit sám a pozorovat svou auru, kterak každým dnem více a více slábne.

Zítra budu mít dvacet let. Zítra půjdu na naše místo kousek za městem. Slíbil jsem si to. Slíbil jsem si, že nejpozději tento datum to místo navštívím. Stále nevím, proč mám takové obavy tam jít. Vždyť je to jen staré opuštěné hřiště na starém opuštěném sídlišti. Místo duchů!

Ale co když i po těch dlouhých letech tam zůstal otisk toho, který mi tak chybí? Cítil bych ho? Nedostaly by mě vzpomínky do ještě větší deprese, než ve které se již topím? Je můj strach neoprávněný? Netuším, ale zítra to zjistím!

4.

Je to více než nejlepší přítel. Stojí při nás, ať procházíme čímkoli. Rozumí dokonce našemu tichu. Začínáme chápat, že láska není tehdy, když můžeme vyjmenovat tisíc důvodů, proč druhého milujeme, nýbrž tehdy, když nejsme schopni najít jediné slovo, abychom popsali to, co se soulmate cítíme.

***

Je teprve podvečer a televize mi běží jako kulisa, ostatně jako každý den, který trávím doma. Nezajímají mě pořady v ní, nikdy mě nic nezaujalo, ale je to společnice. Mám pocit, že tu nejsem sám. Nesnáším samotu, a přesto v ní žiju, den co den, hodinu po hodině.

Usínám. Barevné obrazy se míhají na obrazovce – Hlavní zprávy. Politická scéna doma i v zahraničí, ničivé tornádo na pobřeží Floridy, ucpaná dálnice A7, napadení známého herce a naposledy drby o celebritách.

Na obrazovce, na kterou jsem dosud hleděl bez zájmu, se objevil mladý muž v dokonale padnoucím obleku, kterému po boku stála okouzlující mladá dáma v šatech. Zvuk jsem měl ztlumený, ale ten muž mě natolik zaujal, že jsem chytil ovladač a pustil zvuk.

„… nejmladší kandidát na premiéra v historii naší země se rozvádí po pětiletém manželství se svou ženou Elysiou. Tahle neblahá situace na něj nevrhá zrovna dobré světlo,“ prskal komentátor s jízlivým úsměvem, jako by snad z tíživé situace jiných měl radost.

Pohled onoho muže a jeho úsměv ve mně probudily zvláštní pocity. Chvíli jsem zíral na mladíka s ponurým výrazem, než se obraz změnil a komentátor se zářivým úsměvem sděloval národu další zajímavosti ze soukromí známých lidí.

5.

Jin k Vašemu Jang, který nesmíte nechat odejít, protože bez něj byste nebyli kompletní. Osoba, která kdyby se stala nejlepším přítelem, pocítíte to jako ztrátu.

Soulmate je víc než nejlepší přítel.

***

Ráno jsem se vzbudil a první má myšlenka patřila černovlasému politikovi s ponurým úsměvem, který mě včera zaujal v televizi. Rychle jsem nevítanou myšlenku zahnal a chystal se do práce.

Každý všední den to samé…

Odbila čtvrtá. Vyběhl jsem z budovy, kde sídlila firma, ve které pracuji. Sedl jsem na tramvaj číslo pět, která mě dovezla až na konečnou. Procházkovým krokem jsem se šinul ke známému místu.

Už roky zde nikdo nebydlí ani nechodí, snad jen večer nějaké partičky feťáků, ale nyní…

Nyní zde nebyl vůbec nikdo.

Ptáci zpívali svou jarní píseň a slunce, ačkoliv se už pomalu blížilo k západu, pěkně hřálo.

Skoro jsem to okolí už nepoznával. Příroda si už opuštěné místo pomalu podmanila a cestičky zarůstaly plevelem tak, že téměř nebyly rozpoznatelné. Ale já si tu cestu pamatoval velmi dobře. Před sebou jsem viděl tu úzkou štěrkovou stezku, po které jsme chodívali s Rhysem téměř každý den. Byl jsem ještě dost daleko od onoho místa, když vítr zanesl k mým uším tóny houslí.

6.

Už čtyři sta let před naším letopočtem o takzvané „soulmate“ psal Platon. Vysvětloval, že dávní lidé měli původně čtyři paže, čtyři nohy a hlavu s dvěma obličeji. Bůh je rozpůlil, aby zasvětili život hledání – ČEHOSI, co nedokážou pojmenovat, ale co vycítí, když TO potkají.

Nevycítí to však běžnými smysly. Zrakem, sluchem, čichem, chutí ani hmatem. Musejí zapojit to, co v normálním životě použít zapomínají – duši.

***

Tóny houslí utichly dříve, než jsem došel na místo, kterého jsem se pět let tak obával. Poznal jsem pískoviště, nyní zarostlé trávou, houpačku, na které už nezbyla žádná barva a byla prorezlá tak, že kdyby na ni někdo sedl, asi by se rozpadla. Já však na ní viděl sebe jako malého skřítka. Na houpačce, která byla natřená nebesky modrou barvou, a já ji miloval stejně jako to, jak Rhys stál vedle a houpal mě.

Popošel jsem blíž a strčil do ní. Skřípot se rozlehl okolím, až mě uši zabolely. Vtom mé oči zabloudily na pískovou zem vedle houpačky.

„Krásné narozeniny, E.“

Přání bylo vyryto v písku přímo před houpačkou.

Pro koho? Kdo to psal? A kdo byl ten, který tady ještě před malou chvílí rozezníval struny smyčcem? Nikdo tu už nebyl, jen stopa cizí aury ulpívala ve vzduchu. Byla tak známá, a přesto jsem věděl, že to není možné. Rhys tady jistě nemohl být. Zůstala zde po neznámém hráči na housle. Mám velmi rád houslové skladby, může to být snad tím, že aura je protkaná tóny, které před chvílí zněly tímto místem, proto je mi blízká.

A byl to on, který napsal do písku přání?

Jistě ano, slova jsou čerstvá…

Krásné narozeniny, E.

Iniciála mého jména, datum…

Ale co si to namlouvám. Co by tu dělal? Proč by sem chodil? Kdo ví, kde je mu konec?

Někde v dálce jsem slyšel startovat auto, které pomalu odjíždělo.

Mizící aura neznámého mě opíjela a já se jí nechával unášet. Před očima se mi zjevil opět mladý kandidát na premiéra.

Odfrkl jsem a nešťastně vzdychl. Proč mě nějaký týpek odvádí z mých meditací?

Cožpak nemám právo na chvíli vzpomínat na krásné období dětství, které jako jediné v mém životě za něco stálo?

Aura byla pryč, stejně jako mé radostné vzpomínky.

Vzal jsem silný klacek, který byl opřený opodál o rezavou lavičku, a pod nápis přející šťastné narozeniny jsem napsal:

„Děkuji, R.“

7.

Splýváte. Druhý při Vás stojí a Vy při něm, ať procházíte čímkoli. Dokonce si rozumíte i v tichu. Nepotřebujete mluvit ústy. Protože konečně chápete, že osudový vztah není jen o slovech. Je o propojení bytostí, které si rozumí mnohem více tehdy, když komunikují duší, myslí, srdcem.

***

Ranní kocovina přišla jako každé ráno, přestože nepiju. Mému spánku se nedá říct spánek. Zlé sny plné samoty a stýskání plní noc co noc stránky mého snového deníčku. Nebo jen celé noci zkoumám praskliny na stropě a přemýšlím nad nepřízní osudu, který mě pronásleduje.

Dnes mám volno, ale přesto vstávám velmi brzy. Proč zůstávat na místě, kde jsem strávil posledních osm hodin zkoumáním svých zdí?

Pojedu tam dnes zase. Ano, táhne mě to tam. Co když tam opět bude ten neznámý houslista? Chtěl bych ho slyšet hrát déle. Chtěl bych vidět, jak vypadá a proč chodí hrát na toto opuštěné místo. Proč dělá koncert jen ptáčkům a divoké přírodě, která už zde má nadvládu.

Ať je to, kdo je to, jeho aura mě uklidňuje a odnáší alespoň na pár chvil všechny chmury a smutky někam daleko. Unáší mě ve fantaziích. V tu chvíli mě nutí zapomenout na Rhyse a na druhou stranu mi ho tak moc připomíná…

8.

Zavři oči, jinak ji nenajdeš. Oči nám umožňují zorientovat se v hmotném prostoru, ale ne v citovém. Proto tolik lidí neúspěšně hledá. Není to tím, že by jejich soulmate neexistovala, ale oni ji hledají očima, a tím ji přehlížejí.

***

Usnul jsem nad Rhysovou knihou. V tomto denním snu se jako přízračná entita objevil černovlasý mladík, který na mě mával z pódia nějakého velikého sálu a usmíval se. Jeho úsměv byl nádherný, tak povzbudivý. Věřil jsem mu díky tomu úsměvu každou větu, kterou říkal, a celou dobu se díval na mě těma úžasnýma modrýma očima. Chtěl jsem jít za ním, zval mě k sobě pohledem, ale i přesto, že jsem šel rychle, on se vzdaloval stále dál a dál, až mi zmizel z dohledu úplně. Celou dobu, co jsem se k němu zkoušel přiblížit, jsem se díval do jeho očí. Po chvíli přišlo uvědomění, on nemá modré oči – tu překrásnou šeď já znám. Tak dobře jako sám sebe!

Vzbudil jsem se se slzami v očích.

Nutkání jít na místo, kde jsem slyšel tóny houslí, kde setrvávala aura houslisty, mě lákala tak neodolatelně, že jsem vyběhl ven a rychle skočil na téměř odjíždějící tramvaj číslo pět.

Už z dálky jsem slyšel housle. Spěchal jsem, abych onoho umělce zastihl, abych viděl, jak jeho smyčec ladně hladí struny natažené na ušlechtilém dřevu.

I přesto, že jsem své tělo donutil spěchat, už v půli cesty jsem zklamaně zaznamenal, že hudba utichla a mé uši již hladily pouze tóny přírody. Jemný větřík si pohrával s mými vlasy, špačci štěbetali na nedaleké bříze a kdesi v dálce zakukala kukačka. Teď už jsem neměl kam spěchat. Svalil jsem se do přerostlé trávy a pozoroval nebe. Bílá oblaka pomalu putovala po nebeském chodníčku a pod nimi kroužila dvě káňata.

Bylo to uklidňující…

9.

1. rozdíl: „Jednomu z mnoha“ partnerů vadí, kým jsme či chceme být. Zato osudový partner podporuje to, kým jsme či chceme být.

***

Pomalým krokem jsem došel k zarostlému plácku a už z dálky jsem cítil silnou auru houslistovu, kterak ulpívá nejen na keřích a stromech, ale i na rezavých proprietách hřiště.

Přiblížil jsem se k houpačce, abych mohl z její síly načerpat energii, když vtom můj zrak sklouzl dolů. Ach, úplně jsem zapomněl na to přání!

Přání bylo pryč, ale aura se plížila při zemi kolem jiného vzkazu.

„LE PETIT PRINCE!“

Srdce se mi rozbušilo a nohy najednou vypověděly službu. Sedl jsem si vedle vzkazu na mokrou zem, která nestačila oschnout po nočním dešti. Neohlížel jsem se, že si snad zašpiním kalhoty, jen jsem pozoroval svou auru, kterak se prolíná, dovolím si říct až toužebně a s urputností hledá zbytky té houslistovy. Že bych se spletl? Ona mi ukazuje, že onen člověk, který tu byl ještě před chvílí, je ten pravý. Ale kdo to je? A je to vůbec muž? Jsem si jist, že ano. Cítím to!

Chvíli jsem se ještě opájel energií toho místa, než odplynula.

Le Petit Prince – Malý princ, tak mi říkával Rhys. Náhoda? Kolik takových malých princů může běhat po světě? Tisíce!

Sluníčko se pomalu sklánělo k západu a já stále seděl na mokré zemi a přemýšlel.

Až když se začalo stmívat, vzpamatoval jsem se. Nechci tady zůstat do tmy. Nevím, jací lidé tohle místo navštěvují pod zástěrkou tmy, a určitě se s nimi nechci potkat.

Pod nový nápis jsem vyryl klacíkem svůj vzkaz.

„CHYBÍŠ MI, R.!“

10.

2. rozdíl: „Jeden z mnoha“ partnerů je tak složitý, že jeho slova neodpovídají činům. Zato osudový partner je tak průhledný, že říká to, co si myslí, a dělá to, co říká.

***

Co hýbe vesmírem? A co mě nutí pořád na něj myslet? Je to tak dávno! Mně byly čtyři roky a jemu asi třináct. Vyzvedl mě ze školky jako každý den a šli jsme na hřiště. Tam mě houpal na houpačce a vykládal mi o fotbalovém týmu, za který hrál.

Proč to dělal? Proč se mnou trávil čas? S malým klukem, který si ani sám nezaváže tkaničky. Možná mu za mé hlídání moji rodiče platili, třeba to opravdu dělal jen pro peníze. Byl jsem jen brigáda – babysitting.

Ne, to ne, už tenkrát jsem z něj cítil jistou spřízněnost, ale… proč mě tedy opustil? Bez jediného slova rozloučení. Tak moc mě mrzí, že se na to nemohu zeptat mámy.

„Mami,“ hlesl jsem potichu a podíval se na plující, nadýchaná bílá mračna, která běžela po obloze jako o závod.

Spěchal jsem rychle nahoru na naše místo. Housle jsem neslyšel a bál jsem se, že dnes onen neznámý nepřijel. Kéž bych zde někdy mohl přijít dřív…

Byl tu, vím to, cítím to. Poslední metry jsem skoro běžel, byl jsem velmi zvědav, jaká bude odpověď na můj vzkaz.

Zadýchaný a zvědavý jsem upřel zrak na místo, kde vzkazy píšeme. Dnes jsem tam uviděl kresbu.

Velké srdce, uvnitř s iniciálami R+E. A vedle, drobným, sotva čitelným písmem, bylo napsáno: „Pamatuješ si na mě, můj Malý princi?“

11.

3. rozdíl: „Jednoho z mnoha“ partnerů musíme nutit, aby mu na nás záleželo. Zato pro osudového partnera jsme smyslem jeho života.

***

Seděl jsem u počítače a dodělával projekty do práce. Nestihl jsem to, ačkoliv času jsem měl dost. Celé pracovní dopoledne jsem civěl z okna a myslel na to, že ten, který hraje na housle na hřišti za městem, musí být Rhys. Netuším, zdali je to jen mé toužebné přání. Jen on mi říkával Malý princi, ví, kdy mám narozeniny, a to namalované srdce – hlavou mi kmitla téměř vybledlá vzpomínka, kdy jsem ve školce, celý od hlíny, upatlal srdce a na něj s pomocí zmatené učitelky vyryl iniciály R+E. Srdce jsem pak daroval Rhysovi, a to jsem ještě netušil, že v tu chvíli jsem mu nejspíš daroval i to své – živoucí.

Zase na něj myslím! Vlastně… myslím na něj pořád. Co asi dělá? A jak teď vypadá? Jen matně vzpomínám, jak jsem rád vískal a pročesával prstíky jeho hebké ebenové vlasy.

Hlavou mi proběhl včerejší sen. Ten politik – ty jeho oči!

Uložil jsem projekt a najel na Google – „Kandidát na premiéra Richard Holdrhys se vzdává své kandidatury. Média spekulují, že jeden z důvodů tohoto rozhodnutí spočívá v jeho rozpolceném životě, který pramení z rozvodu…“

Tři fotografie pod článkem mi způsobily tlukot srdce. Je to ten, o kterém se mi zdálo, ale…

Tohle nemůže být můj Rhys. Jméno nesouhlasí, ale proč mě ten člověk tak fascinuje? Proč se mi o něm zdá, a jak to, že ty oči znám?

Nemám rád politiky a měl by ve mně vyvolávat spíše odpor, ale nemůžu si pomoci…

12.

4. rozdíl: „Jeden z mnoha“ partnerů vnímá naši krásu jen očima. Zato pro osudového partnera je vše opravdu krásné očím neviditelné.

***

Ležel jsem v trávě poblíž hřiště a pozoroval nebeské divadlo, když mé uši opět začaly laskat tóny houslí.

Zdá se mi to? Je to klam? V tuto dobu tu nikdy nebýval. Opustil jsem místečko a rychlým krokem spěchal k místu, odkud zněly housle.

Uviděl jsem postavu, stála ke mně zády, housle v jeho rukou rozeznívala tklivá melodie.

Vnímal jsem jeho auru, nádhernou, zářící, kterak tančí v rytmu tónů a rozpíná se po všem živém v okolí.

Zastavil jsem se a fascinovaně pozoroval tu zlatavou záplavu, která přecházela do světle modré až po sytou nebeskou modř.

Najednou i má aura začala zářit, celého mě obklopila a já zavřel oči a nechával se jí hladit, nechal jsem ji mně našeptávat slova, která byla tvořená pouze z citů. Táhla mě a lákala směrem k houslistovi, až jsem musel přinutit své nohy, aby se daly do pohybu a nenásilně mě vedly za ním, za jeho aurou.

Spojily se a vytvořily kolem něj duhové tornádo, které jej obklopovalo a prolínalo jím. Věděl jsem, cítil jsem, že tato barevná smršť rotuje i kolem mě a táhne, láká blíž a blíž, aby se mohly spojit v jednu jedinou ohromnou barevnou supercelu.

13.

5. rozdíl: „Jeden z mnoha“ partnerů provokuje naši důvěru. Osudový partner nám nedává důvod k pochybnostem.

***

Richard:

Odtrhli mě násilně od toho cvrčka, když mi bylo čtrnáct let. Matka mi nedovolila se s ním rozloučit a vysvětlit mu, že už se nejspíš nikdy neuvidíme. Prostě mě posadili do auta a já s těžkým srdcem opouštěl místo, které jsem miloval. Človíčka, kterého jsem zbožňoval celým svým srdcem.

Pamatuji si na jemné střapaté vlásky barvy vlašského oříšku, které vlály ve větru, když jsem ho houpal na houpačce. A ty nevinné smaragdové oči, které se na mě dívaly láskou malého kloučka a s takovou důvěrou, až se mi kolikrát tajil dech.

V novém domově mě zasáhly povinnosti, o kterých jsem do té doby neměl ani potuchy. Škola, škola, učení, dril, politické mítinky s rodiči, seznámení s místní politickou smetánkou i s dcerou jednoho z nejvlivnějších politiků země. Byla milá, žádné rozmazlené děcko, ani ona sama v době našich studií nesdílela nadšení rodičů pro naši politickou kariéru. Podobné názory a kapka anarchie, které nás spojovaly, nás nakonec dovedly až do manželství.

Pravda, nechtěli jsme tak spěchat. Proč se brát v druhém ročníku vysoké školy, vždyť byl čas, ale rodiče nás obou tlačili na pilu tak, že jsme nakonec podlehli.

V té době jsem na Eliase téměř zapomněl. Svatba, Elysia, studium dvou vysokých škol a už tehdejší nátlak rodičů udělat politickou kariéru. Tenkrát jsem si to moc neuvědomoval, ale byl jsem jen loutka. Tahali za provázky a já se ochotně poddával. Ach, jak jsem byl hloupý!

Jen jedno mi nedokázali vzít – housle. Ty byly mými společnicemi celou dobu.

14.

6. rozdíl: „Jeden z mnoha“ partnerů se řídí tím, co mu kdo řekl. Zato pro osudového partnera nehraje názor okolí ve vztahu žádnou roli.

***

Má polická kariéra začala slibně. Po vystudování obou škol jsem ihned zaplul do parlamentu – nebyla to má zásluha, opět to byla práce rodičů mých i Elysiiných.

Smířil jsem se s tím…

Ne, nesmířil. Žil jsem v tom už tak dlouho, že to bylo přirozené. Mělo to tak být. Tak proč někde v hloubi duše pořád setrvávalo prázdné místo? Nebylo prázdné – bylo zaplněné bolestí a smutkem. To místo mi našeptávalo, že tenhle život není můj. Nebyl jsem předurčený k tomu být politikem. Znal jsem už dávno intriky a byrokracii, která vládne v těchto kruzích. Koupání se ve špíně, kterou někdo na vás vytáhne, je na denním pořádku a mě jen nyní po prozření překvapuje, jak jsem mohl být tak laxní.

Jedna věc mě ovšem překvapuje mnohem víc. Jak jsem mohl zapomenout na malého střapatého a andělsky nevinného hnědovlasého kloučka, mého Malého prince, který na mně lpěl jako na splnění přání k Ježíškovi.

Politická scéna mě plně pohltila a na sentimentální myšlenky nezbýval čas. I na housle začal padat prach.

***

Byly Vánoce. Celá snobská rodina se sešla u jednoho stolu a jediné, co se celou dobu omílalo, byla má kandidatura na premiéra. Chvíli jsem je mlčky poslouchal a poté se můj zrak stočil k bohatě nazdobenému stromečku. Okamžitě na mě začaly útočit vzpomínky – krásné vzpomínky. Seděli jsme s Eliasem, tenkrát asi pětiletým, pod stromečkem a on mi podával dárek, neuměle zabalený, s rudou mašlí, a díval se upřeně a natěšeně, kterak dárek pomalu rozbaluji. Uvnitř jsem objevil keramické srdíčko, na kterém byla nejspíš s pomocí paní učitelky vyryta dvě jména. RHYS & ELIAS.

Říkal mi Rhys, úplně jsem na tu přezdívku zapomněl. Měl jsem období, kdy jsem byl poblázněný do série knih od Sarah J. Maas – Dvůr trnů a růží. Toužil jsem být jako hlavní hrdina a nechával jsem si tak říkat – Rhys. A touhle přezdívkou jsem se mu také představil při našem prvním setkání. Tohle jméno mám shodou okolností i v příjmení, nikomu nebylo divné, proč si tak nechávám říkat. Na nové škole, v novém městě jsem to jméno i všechno, co se pojilo s Eliasem, zapudil do podvědomí. Zapomněl jsem na štěstí, které jsem zažíval na tom dětském hřišti…

15.

7. rozdíl: „Jeden z mnoha“ partnerů soustavně přehlíží nebo ponižuje naši hodnotu. Zato osudový partner dělá opak – ví, že jsme součástí jeho hodnoty.

***

Beze slova jsem se zvedl od nedojedené štědrovečerní večeře. Vím, že to srdce mám někde schované. Vím to jistě a chci jej nyní najít. Je mi jedno, že se všichni na mě zmateně dívají a křičí. Omluvil jsem se a slíbil, že se hned vrátím.

Našel jsem ho. Jemně jsem přejel prsty po našich jménech a má aura se zavlnila. Vzhlédl jsem, abych zjistil, kdo má tohle na svědomí. V pokoji nikdo nebyl. Nikdo, kdy by mohl narušit mé zlatavé vlnění. Ale ten pocit – nikdy jsem nic podobného nezažil. Také jsem se o ni nikdy nezajímal. Bylo to něco, co ke mně patří jako nos a uši. Kamarádi na studiích mi něco vykládali o souznění aur, ale mí rodiče tvrdili, že jsou to pouze povídačky. Elysiina zelenkavá svatozář se s mou bělostně zlatou nikdy nepropojila. Jak by mohla?! Ach můj bože – poznání? Něco je špatně!

Opět jsem propojil pohlazením naše dvě jména. Cítil jsem, jak se má zlatá záře rozsvítila. Srdce se mi rozbušilo a v mé mysli se objevilo malé hřiště na konci sídliště. A Elias, jak se houpe, jeho krásný, dětský, nevinný smích. Uvědomil jsem si, že nyní je už Elias dospělý muž. Naskočila mi husí kůže. Miloval jsem to dítě! Můžu jej milovat i jako dospělého muže? Může láska přetrvat celé ty roky, i když jsme se za těch patnáct let ani jednou neviděli? Může mi má aura ukazovat, která cesta je správná?

16.

Splýváte. Druhý při Vás stojí a Vy při něm, ať procházíte čímkoli. Dokonce si rozumíte i v tichu. Nepotřebujete mluvit ústy. Protože konečně chápete, že osudový vztah není jen o slovech. Je o propojení bytostí, které si rozumějí mnohem více tehdy, když komunikují duší, myslí, srdcem.

***

„Chci se rozvést!“ řekl jsem mezi dveřmi, načež jsem nevzrušeně usedl zpět ke štědrovečerní večeři. Cítil jsem pohledy všech zúčastněných, i Elysiin. Ten jediný byl úlevný. Oba jsme se v tom vztahu trápili. A má kariéra? Čert ji vem! Uvědomil jsem si, že tohle nechci. Nemíním se potácet mezi mlýnskými kameny parlamentu a senátu. Nechci se dívat na ty nabubřelé tváře s laciným falešným úsměvem, které by mě potopily, kdykoliv bych zaváhal. Ne, tohle není má cesta! Vím, že Elysia má milence. Nevyčítám jí to, vždyť s ní nespím. Dnes už víme, že tohle byl promyšlený tah našich rodičů. Ani oni sami nerespektují sílu barev duše. Jsou příliš povrchní. Necítí!

Dívají se na mě jako na vraha. Vyčítají mi, že jsem si tímto zkazil slibnou kariéru. Ale cítíme to tak oba. Vím, že ona už je provázaná. Ona už našla toho pravého a já jí stojím v cestě.

***

Celé dny jsem strávil zavřený v našem obrovském luxusním domě a hrál na housle. Všechno tam na mě padalo, zdi mě svíraly a já se utápěl v žalu. Nechápal jsem jeho sílu.

Jen ve chvílích, kdy jsem byl uklidněný tóny houslí, jsem pomalu přemýšlel. Zlatá svatozář se tetelila, sílila. Táhla mě. Po týdnech nekonečného tápání, kdy mně má duše nedávala spát, jsem se rozhodl, že navštívím své rodné město.

Neznal jsem zde už nikoho. Netušil jsem, kde mám začít hledat. Sídliště, kde jsme oba s Eliasem bydleli, už je dávno v moci přírody, a já netuším, kde se nyní může skrývat. Kde se s rodiči tenkrát odstěhoval a zdali vůbec v tomto městě ještě bydlí.

Zavřel jsem oči a nechal se unášet svou duší, svou aurou, která mě v posledních dnech vedla.

Sny prý lidské touhy skrývají, ale můj živý sen, na který mě přivedla má rozjitřená duše, touhu naopak odkryl, byla silnější než kdy dříve. Obrazy v mé duši mi ukázaly hřiště s nebesky modrou houpačkou.

17.

Lidská aura je záře kolem lidského těla, odráží se v ní momentální rozpoložení: pocity, emoce i nemoci. Pulzuje a roztahuje a stahuje se jako živá. Nejlépe ji uvidíte, když je za člověkem bílá stěna. Trénovat vidění aury můžete tak, že se budete soustředit na konečky prstů a auru zahlédnete kolem nich.

***

Vzal jsem do rukou housle se smyčcem a začal hrát. Má aura tančila, lákala, hledala toho, kterému je souzena. Pod klidnými tóny Vivaldiho zimy jsem vzpomínal.

Malý kluk na houpačce. Šťastný výraz, když jsem se objevil ve dveřích školky. Poskakující a neustále něco drmolící postavička, když jsme šli na hřiště. To dětské hřiště! Byli jsme tam pořád, i v zimě. Bylo to nejkrásnější období mého života. Jak jsem jen na něj mohl někdy zapomenout.

Jeho narozeniny! Má je dnes! Sbalil jsem housle do pouzdra, sedl do auta a jel známou cestou na konec města.

Místo bylo zarostlé a pusté. Bodlo mě zklamání! Proč jsem myslel, že by tu snad mohl být? Jak bláhové! Co by tu dělal? Proč by zde chodil? Nejspíš už na mě dávno zapomněl. Vždyť to byl malý kluk, děti zapomínají rychle. Nevím, proč jsem si myslel, že tu najdu nějakou stopu, nějaký náznak, kde bych ho snad mohl najít. Vytáhl jsem housle a začal hrát. Smutné tóny rozechvívaly mou auru, která se rozptylovala a ulpívala na všech okolních věcech, rostlinách i keřích. Jako by kus z ní zde chtěl zůstat a počkat na svou druhou polovinu.

18.

ZLATÁ AURA – Pokud se tato barva v auře vyskytuje jako základní, pak dává člověku ohromné schopnosti dosahovat svých úkolů a vytyčených cílů. Takovýto člověk bývá klidný a vyzařuje z něj osobní kouzlo. Svého úspěchu dosahuje obvykle až v pozdějším věku. Zlatá jako základní barva aury je nejmocnější barva ze všech. Dává lidem schopnost zabývat se úspěšně velkými úkoly a uskutečnit prakticky všechno, co je napadne. Tito lidé jsou klidní, s vlastním osobním kouzlem, schopní tvrdě pracovat a řídit práci jiných. Svého největšího úspěchu dosahují obvykle v pozdějších letech života.

***

Přicházím na místo, kde už si pár dní s neznámým vyměňujeme vzkazy a já mám čím dál větší jistotu, že onen neznámý je můj Elias. Pokaždé, když zde přijdu, cítím slabounké dozvuky jeho aury, ke které se ta má upíná a hledá.

Dnes tu zůstanu dlouho. Jestli se máme sejít, tak přijde. Je to poslední možnost našeho setkání, zítra musím být zpátky doma.

Seděl jsem a rozjímal, vzpomínal na naše dětská léta a z hloubi duše volal a lákal jeho a jeho duši sem na toto místo, které je pro mě tak posvátné.

Nechal jsem opět své pocity promlouvat skrze tóny houslí. Nechal jsem svou auru tančit se zavřenýma očima, toužebně jsem prosil všechny anděly, kteří snad nade mnou bdí, aby zaletěli za mým soulmate a vyřídili mu mé touhy a pozdravy. Tolik prahnu po setkání s ním, až se mi z toho dělá mdlo. Ale s urputností dál držím své housle, které tklivě zní do okolí.

19.

STŘÍBRNÁ AURA – Symbolizuje intuici, idealismus, snění a vizionářství. Takový člověk je plný ideálů, ale bývá nepraktický. Negativní stránkou takovýchto lidí je přespřílišné snění a častá ztráta motivace. Jsou plni velkých ideálů, ale většinou jsou nepraktičtí při jejich uskutečňování. Tito lidé často ztrácejí motivaci a stávají se z nich spíše snílci než lidé činu. Získají-li ale motivaci a naleznou přitom myšlenku, která jim za to stojí, mohou dosáhnout značného pokroku.

***

Ucítil jsem, jak se má aura rozsvítila a zvětšila, jak se začala linout a upínat k někomu či něčemu za mnou. Lákalo mě se otočit a podívat se tím směrem, ale chtěl jsem dohrát skladbu, chtěl jsem ještě chvíli doufat, že ten, co láká mou auru, je ten pravý, že je to Elias, že je to můj soulmate.

Ještě chvilinku setrvat v tom krásném pocitu, že za mnou stojí a jeho aura ho stejně láká k té mé.

Pocit souznění, který mě obepínal, byl nevyvratitelný a já v hloubi duše věděl, že ten, který stojí za mnou, je Elias.

Já jsem ale žil tak dlouho život, kde poroučela, myslela a řídila jen hlava a mozek řízený fakty, že jsem nedokázal jen tak s lehkostí přijmout fakt, že bych měl duši a srdci jen tak věřit. Stále jsem byl na pochybách.

Jen ještě chvilinku doufat, nechat srdce, ať převezme vládu, jen ještě dohraji skladbu…

Otočil jsem se, stál tam a jeho velké oceánové oči se vpíjely do mých ledově šedých…

20.

Osudový vztah nepadá z nebe ani odnikud nepřichází. Osudový vztah se vytváří.

Také spřízněná duše se neobjevuje. Spřízněnou duší se stává ten, kdo je s námi ochoten budovat osudový vztah. Jedna věc je totiž představa a druhá její zhmotňování – komplikacemi, těžkostmi, zvraty. Osudovým není ten, kdo s námi jen sní, ale ten, kdo s námi uskutečňování snu zvládá.

***

Dvoje oči se střetly a vpíjely se do sebe. Oba cítili, že těch patnáct let, kdy se neviděli, je pryč. Richard si uvědomil, že své housle pořád drží pod krkem, a tak je sňal a položil do pouzdra položeného na lavičce. Cítil, jak jej jeho aura táhne k zelenookému chlapci, který se na něj usmíval tak, že i slunce bledlo. Tohle je jeho Elias. Poznává ty oči! Jejich aury byly dávno propojeny a oba dva je laskaly a ovívaly, byli schováni v ní, uprostřed a ona vířila nad Richardem i Eliasem, jako by jedna bouře měla dvě oka tornáda a chtěla se spojit v jedno. Tak silný pocit přitažlivosti nikdy nezažili. Táhla je k sobě a tělo nemělo šanci. I kdyby chtěl jeden z nich utéci, nepodařilo by se mu to. Ale oni toto neměli v úmyslu a nechávali se vést tím, o čem věděli, že je v životě nejdůležitější. Oba se k sobě pomalu přibližovali a po chvíli, co překonali těch pár metrů, které je oddělovaly, silný vír zlaté a stříbrné kolem nich začal utvářet obrazce, které posílaly do jejich duší jasnou zprávu o nalezení pravé lásky, toho pravého osudového partnera. Nyní oba věděli, že podvědomě to cítili už tenkrát, ale jejich mladé duše a realistický mozek tuto informaci nechtěly pustit ven. Tenkrát bylo ještě příliš brzy, oba byli děti. Ale dnes? Dva dospělí lidé, kteří našli přesně to, co hledají, ať vědomě nebo nevědomky, všichni lidé. Lásku, tu pravou, nefalšovanou, která bude oporou a stavebním prvkem celého jejich života.

Dlouho, beze slov, drželi jeden druhého v náručí. Oba cítili, jak jejich srdce prudce bijí, ve stejném rytmu, stejným pocitem spřízněnosti.

Dvojí rty se do sebe vpily, obojí žíznily po těch druhých dlouhou dobu, a jejich duše se nyní cítily jako poutníci, kteří našli po dlouhé době na poušti oázu.

Tímto polibkem se jejich duše definitivně spojily v jednu, stejně jako labutě, které nacházejí partnera na celý život, i jejich duše se provázaly v jednu silnou, kterou nelze rozpojit ani rozervat.

***

Jak „vidět“ duši? A jak jí uvěřit, když jsme zvyklí nevěřit ničemu, co nevidíme očima?

Už když ji potkáte, je jiná než všechny ostatní. Tak zvláštní…

Vejde vám do života a vy v té chvíli VÍTE, že ji nebudete schopni nahradit.

Ne dvě duše v jednom vztahu, ale jedna duše ve dvou lidech.

Můžete ukázat celé své Já a druhému to nevadí. Naopak, je šťastný, když jste sami sebou.

To všechno proto, že to není nikdo cizí. Jste to „Vy“.

TO JE SOULMATE.

Pozn.: Některé z úryvků převzaty z internetu.