Modř

Léta šedesátá – 1969

Na malém zápraží povíval vítr s ubrusem. Nedopité šálky kávy, odkrojená bábovka, kde se motaly dvě vosy. Vysoké modříny a smrky vyvářely kolem stavení zdánlivě nepropustnou hradbu. Kus louky končil malým rybníkem. V něm se odrážela nebesa. Na židli, mimo stůl, seděl mladík, nohu přes nohu a pohrával si se lžičkou. Přivíral oči. Ubrus, šálky, jeho šaty, ale i vodní plochu a oblohu spojovala modrá barva. Miloval modř ve všech odstínech. Miloval klid, samotu, nedohledné dálky, kde občas zazářila věžička kostelíku nebo odlesk na oknech ztracených vesniček. Vztáhnul ruku k modři před ním. Usmál se. Bylo mu modře.

Konečně, po pár dnech, kdy by se raději neviděl.

„Tady tě nic nebude lákat a svádět. Nejmladší kluk, jakého tu potkáš, bude mít sedmdesát,“ ujišťovala ho Bohdanka.

Jeho anděl strážný. První bytost, kterou potkal na škole. Nerozhodně držel dveře lítačky. Pak ho něco zaujalo a náhle je pustil. Za ním dívka, co chtěla projít, akorát stačila zvednout pár knih v ruce. Sesypaly se k zemi.

„Ježíš, promiňte,“ lépe se podíval, „promiň. Já nechtěl.“

Dívka byla zřejmě v jeho létech.

„Ještě abys tak chtěl,“ rozesmála se a podávala mu ruku.

„Bohdana.“

„Co, cože? Bohdan.“

„To jako vážně? Nevypadáš na srandistu. Jseš v prváku?“

Přikývnul, připadal si jako totální magor, jak říkal jeho dědeček.

„Ucpáváme dveře.“

Jeho náhlá snaha pomoct s knížkami se zvrtla v malou srážku. To se rozesmáli oba. Konečně se přesunuli bokem.

„Kdy končíš? Jseš na kolejích, nebo na privátě? Nezajdeme na zmrzlinu?“

Jindy by hledal výmluvy, s děvčaty se nekamarádil, ale tohle bylo nějak jiné, ani nevěděl proč.

V malé cukrárně u velkého poháru si popovídali o sobě. Nestačili se divit. Oba jsou z blízkých měst, budou studovat potravinářskou chemii. A zřejmě pak nastoupí do konzervárny a výroby cukrovinek a bonbonů. Nakonec přes strýčky a dědečky jsou si vzdáleně do přízně. Odtud jejich málo obvyklá jména. No, to už je pár let. Získal skutečnou kamarádku a vzájemně si pomáhali. Většina okolí byla přesvědčena, že spolu chodí. Jenže hned z kraje vyplulo na povrch, že děvčata není to, co by Bohdana zajímalo. Dostalo se mu pochopení i snahy pomoci. Bývalý Bohdanin spolužák, houslista, byl taky na kluky. Seznámila je, Jára byl výborným učitelem. Jenže dřívější nedostatek se zvrtnul v opak. Léta nepolíbený panic se stal vyhledávaným společníkem. Malá teplá komunita mladíků, co se scházela v kavárně Slavii, se málem rozkmotřila kvůli klukovi z vedlejšího města. Samozřejmě to prosáklo i domů, kde měli hošani přístřeší v kavárně Dělnického domu. Jenže o popularitu tohoto druhu Bohdan vůbec nestál. Netoužil být v hledáčku StB jako někdo, na koho mohou přitlačit. Přestal do těchto končin chodit, ale stále nebyla nouze o kluky, co chtěli navázat kontakt. Něco i využil, když to byl někdo, kdo se mu líbil. Ale všechny vztahy byly jen na krátko. Myslel si, že přes vojnu na něj zapomenou. Nestalo se. Přemýšlel proč?

Hezká tvář, světle hnědé vlasy na pěšinku jako každý druhý. A pokud jde o nářadí, zase žádný zázrak. Snad jen se říkalo, že má dlouhou výdrž a miluje obě role. Ale takových je plno. Bohdanka z toho měla jundu, ale sám cítil, takhle to nemůže jít. Jistě, romanticky se zamilovat na věky se podaří málo komu. Ale ocenil by trvalejší vztah. Rád fotil, kreslil, místním divadelníkům navrhl scénu i kostýmy. Něco takového by ho bavilo. Holt se minul povoláním. Kdoví, ještě se může všechno změnit. A navíc byl posedlý modrou. Uvědomoval si, že kluci, co se mu líbili, byli všichni modroočka. I ten první, Jára. Trochu byl naštvaný, že mu modrou ukradli svazáci. Nosil světle nebo naopak hodně tmavé modré košile, vázanky s geometrickými vzory, bižuterní spony nebo i motýlka, když šel mezi lidi.

Doma měl pokoj světle modrý, modrý rozkládací gauč, pár modrých figurek z majoliky a skla, vázičky v odstínech modři. Spoustu peněz dal za obraz vázy s chrpami, i když nebyl od žádného známého malíře, ale měl přes sto let. Ze starožitníctví byl i malý modrý globus a obrázek mořského přílivu. Tady se cítil dobře. Trochu zatáhl blankytné závěsy na oknech, aby jimi prosvítal azur oblohy. Už jen modrý šálek kávy. Maminka se mu jeho modrost snažila vymluvit, ale vše marné.

Dnes ho sem přivezla Bohdanka schovat před světem. Bylo to kousek, přitom mimo civilizaci. Dřív tady bydlel ovčák, co pásl na přilehlých loukách. V šedesátém ovce družstvo zrušilo a domek koupili její rodiče, že sem budou jezdit na bylinky, plody a houby. To nastalo téměř šílené hobby, chalupářství. Taky sem ze začátku jezdili, ale dnes hlavně vyvětrat, sem tam něco opravit, jednou budou rádi, že chaloupku mají. Výhoda byla elektřina, ale mimo svícení, čerpadla u studny a vařiče nic. V neděli večer se pro něj zastaví. Chtěl si načrtnout zdejší hezká zákoutí a nestál o zvědavce, kteří by mu jinde hleděli přes rameno. Je jenom samouk a teprve se snaží problematikou kresby proniknout. Tady se nemusí stydět dát si stojan a skládací židličku kamkoliv. Cesta kolem teď nikam nevede a žádná pamětihodnost v okolí není. Nebude se v horku pařit. Svlékl se do trenýrek, samozřejmě modrých. Zasmál se. No moc opálený není. Ale tady v pustině. Vlastnoručně natřený modrý stojan. Trojnožka měla kovové nožky. Ta modrá není. Zasmál se, prostě jsem modrej kokot! Až tak? Asi jo. Každý má nějakou úchylku, jen možná zatím o ní neví.

Sešel k rybníčku. Ona to žádná velká vodní plocha nebyla. Vznikl vlastně taky kvůli ovcím. Stékal do něj z lesa ponorný potůček. Kus byl vidět a klikatil se mezi kořeny stromů. Pak se najednou ztratil v houštině ostřic a kapradin, aby se po pár metrech objevil. V horkých létech zmizel úplně. Teď ještě bublal na plochých kamenech a mizel mezi rákosím.

Na plavání tady moc místa nebylo. Byly tu sice schody do vody, ale zcela zarostlé zelenou řasou. Chtěl se posadit, jenže nožky stoličky se nořily do země. Kus silné kůry a kámen. Načrtne si rákosí s doutníky. Kousek hladinky a v pozadí les. Pár stébel, nalomený list. Musel se pochválit. Jde to. Ale moc lesa se mu tam nevejde. Měl všechno posunout víc doleva. No, les tam přece nemusí mít. Může tam udělat křížek, co stojí u cesty kus odsud. Taky se do něj hned pustil.

„Paráda, jen křížek je jinde a proč kreslíš všechno modře?“

Pěkně sebou trhl. Nikoho neslyšel přicházet. Pootočil se. Kousek za ním a nad ním seděl kluk, zřejmě na trsu trávy, která mu zakrývala rozkrok v šedých kraťasech. Kecky, bílé tričko, vedle sebe tlumok. Trošku pihovatá tvář, modré oči, vlasy světle hnědé, trochu do nazrzla. A pohled do nadrzla. Doplnil si v duchu jeho popis. Nevypadá, že by měl nad sedmdesát, jak říkala Bohdanka.

„Snad ses neurazil, prostě je to hezký, ale divný. Takový jako z jinýho světa.“

Z jinýho světa? Jistě, je to jeho svět a nestojí o to, aby mu do něj někdo lezl. To mohl zůstat rovnou doma.

„Z nějaký daleký modrý planety. Ještě to chce nějaký ptáky nebo třeba netopýry a ze slunce udělat měsíc.“

Bohdan si uvědomoval, že mluví jen jeho nezvaný návštěvník a nijak neřeší, že mu neodpovídá. Trochu se zamračil. Pocit klidu a pohody je v…

„Taky by z rybníka mohla vystupovat pára a nějaká mrtvolná příšera. Vodníci se dnes nenosí. Zplihlý vlasy po ramena, dlouhý drápy a z nich kapající krev. Samozřejmě modrá na modré planetě. A u stébel by trčela z vody ruka.“

„A ty jsi ze které planety?“

„Z Přívodova, tři metry od samoobsluhy a třicet od kostela. Jenda. Tady jsem tě nikdy neviděl.“

„Taky jsem tady nikdy nebyl. Bohdan.“

„Jseš Bohouš nebo Dan?“

„Ani jedno. Bohdan, pokud s tím máš potíže, tak mi neříkej nijak.“

„Dobře, Nijaku. A netvař se, jako když ti uletěly včely.“

„Přijel jsem, že tady bude klid.“

„A není? Ani ptáček nepípne. Žába nekuňkne, rybička nešplouchne.“

„Zato kuňkáš ty.“

„Musel jsem tě rozptýlit, vypadal jsi sklesle a nevyrovnaně.“

„Cože? Nevyrovnaně? To je co?“

„Když někdo vidí modře, tak má nějaký problém.“

„Ale je to můj modrej problém. A tvoje zbytečná starost. Raději půjdu dovnitř.“

Vstal, popadl stojan a stoličku a spěšně vykročil k domku. Zabouchl za sebou dveře. Ale něco mu nedalo nepodívat se skleněnými tabulkami dveří. Jenda vstal, ruku dal do kalhot a zřejmě trochu porovnal zmáčklé nářadí, oprášil zadek, sehnul se pro tlumok, přehodil si ho přes rameno a pomalu mizel z jeho zorného pole. Ještě v sobě cítil nepříjemný pocit. Vztek? Ne, všechno v něm se měnilo a ustupovalo čemu? Zájmu? Vždyť o ten nestál. Venku je v konvici ještě káva. Vyšel ven. Z prázdného šálku vyhodil vosu, trochou vody ze džbánku ho vypláchl a nalil si. Ještě viděl ze svého návštěvníka záda. Má sakra hezkou figuru, říkalo mu něco. Neměl ho tak odbýt.

Na stojanu vyměnil papír, postavil ho vedle stolu a několika tahy se snažil zachytit podobu chlapce. Jistě, není to ono. Taky nic takového nedělal. Tak tohle ne. Skrčil svůj výtvor a začal znovu. Ten nos nesedí a ústa jsou spíš jinak tvarovaná. Sakra co blbnu? Nějakej hejhola z Dolní Horní, drzej a pihovatej ho přece nerozhodí. Mohl by mít desítky lepších a utekl před nimi. Nakonec tohle bude heterák jak poleno. Doma obdělává na slámě ve stodole nějakou Mařenu. Snažil se ho v duchu co nejvíc zošklivit. Do prdele, já jsem magor. Na stojan dal nákres rybníčku. Všechno potemnělo. Jako by viděl hejno ptáků a z modři rákosí… Začal se smát. Takhle asi vypadá, když někdo začne chytat náběh na raplhaus. Ale jeho zrak zaletěl k cestě. Jenda. Jenda. Jenda. Prý je tady něco k pití. Šel se podívat do malého kredence. Griotka, vaječňák, Becherovka a rum. Vůbec mu nedocházelo, co by si měl nalít. A na co má chuť. Chuť, jo tu docela cítí, na toho…

Rum zvítězil. Nalil si do hořčičáku. Jenda. Do prdele, přece mu nebude zabírat všechny jeho myšlenky. Zase to není žádný Adonis. Navíc má pihovatý ksichtík. Takoví se mu nikdy nelíbili. Ale kdo říká, že se mu líbí. Tak proč mi nejde z hlavy? Nalil si. Jo, rum je taková levná chuť. Ale je všude. V každém obchodě, v každé hospodě, dokonce byl i na vojně v Armě. Samozřejmě nebyl vystavený na odiv. Trochu ho převaloval v ústech. Sakra, udělá si kafe. Jenom do hrníčku. A měl by něco sníst. Nepřijel sem spráskat se jak carskej důstojník. Nebo bolševickej komisař. Ale ti holdovali vodce.

Káva zavoněla, ale přes tři kostky cukru byla pořád nahořklá. Takový kafe Maryša. Nachystal si konzervu a chleba. Dopil kávu a vyšel ven. Nad cestou, kudy zmizel Jenda, se tetelil vzduch. Napil se rumu. Byl divnej. Proč ho vůbec piju, když mně nechutná? No, je pryč. Láhev plná nebyla. Dá ještě Becherču. Přinesl ji a nalil. To je samá bylinka. Určitě je tam i hořec a kdovíco ještě modrýho. Nějak mu ztěžkla víčka. Chvilku stiskne oko. Ještě se chtěl napít, ale ruka jen sevřela sklenici.

Kde nechal stojan? Měl by si ho přinést. Víčka trochu zamžourala. Jo, je krásně modro. Najednou měl pocit, že s ním někdo třese a cloumá. Uvědomil si bylinnou chuť na patře.

„Ty vole, tos všechno vyťal?“

Pootevřel oči. To se mi určitě zdá, Jenda.

„Ty seš moje moje máma, nebo co?“ zmohl se těžce na odpověď.

„Hned ses mi zdál divnej, ale uchlastat se?“

„A je ti po tom?“

„Nic, to máš pravdu. Ale když už jsem tady.“

Před Bohdanem se objevila sklenice vody.

„Je s citronem, napij se. Chceš kávu, nebo česnečku?“

„Česnečku? Kde by se vzala?“

„Uvařím ji. Česnek jsem viděl, sádlo taky.“

Než stačil Bohdan něco říct, Jenda zmizel. Zdál se mi? Bože, jsem debil. Uslyšel něco syčet. Tak je tady. Že by dělal česnečku?

Najednou se před ním objevil hluboký talíř. Česnek všechno provoněl.

„Česnek, sádlo, osmaženej chleba a kleplý vajíčko.“

Jsem taky kleplej, pomyslel si.

„Kuš, to mně urve hubu.“

„Trocha česneku?“

Druhé polknutí už šlo. Bílek vytvořil bílé chuchvalce. No moc pěkně to nevypadalo, ale asi česnečka zabere. Aspoň aby se probudil.

„No vidíš a je v tobě.“

To mu najednou navodilo úplně jinou situaci. „Je v tobě.“ Modré oči a úsměv udělaly své.

„Dík, i když…,“ nevěděl co říct.

Hoch seděl naproti němu a usmíval se.

„Jseš v pohodě?“

„Nevím.“

„Křoví je dva metry, kdybys potřeboval.“

„Až tak blbě mně zas není.“

„Napij se ještě citronády. Potřebuješ tekutiny.“

„Jseš doktor, nebo lapiduch?“

Jenda se rozesmál. Pihy se rozbíhaly jako vějířky. Hned se mu vybavil jeden časopis. Japonská gejša s modrým vějířem.

Čím si zasloužil takovou pozornost?

„Skoro ses trefil. Tak něco mezi tím. Dělám v nemocnici v laboratoři.“

„No já taky, jenže v konzervárně.“

Najednou mu Jenda nepřipadal jako opruz, co se mu montuje do života. Vždyť je mu s ním dobře. Slyšel zpívat kosa na pahýlu staré jabloně.

„Zvládneš kafe?“

„Určitě, bez obav.“

Hoch se zvedl a zmizel uvnitř. Pak přinesl dva šálky. Jak pokládal kávu před Bohdana, trochu se k němu nahnul. Jemná zvláštní vůně. Zase exotika. Tentokrát vzbudila představu pobřeží a naháčů ležících v písku. Jo, loňský rok už vypadal nadějně. Konec srpna a začátek září. Místo toho jim v ulici stály dva tanky. Moře. Toužil po moři. Žít někde u něj, byl by námořníkem nebo rybářem.

„Dobrý, jo?“

Díval se na Jendu. Vypadá, jako by se skutečně obával o jeho stav. Zatím se nepotkal s nikým, kdo by vzbuzoval tak rozporuplné pocity. Nesnášel ho. Proč se mu montuje do života? Ale zároveň byl rád, že je tady. Musí vystřízlivět a myšlenky si ujasnit. Hoch se na něho díval. Úsměv, vějířky pih, modré oči. Dlouhé řasy…, dost. Sklouzl k hrníčkům. Štíhlé prsty. Žádný prstýnek.

„Potřebuješ něco?“

Už chtěl říct, aby zmizel, ale zarazil se. Jen zakroutil hlavou.

„Budeš tady zítra?“

„Do večera.“

„Před polednem se zastavím. Hodím ti sem něco k jídlu. Máti s babičkou bude dělat meruňkový knedlíky. Teď už musím. Chvilku si lehni, tak čau.“

Když odpovídal, Jenda už byl kus od domu. Chtěl sebrat odhozené papíry s pokusy o chlapcovu tvář, ale nebyly tam. Na stojanu zůstal nedodělaný rybníček. Nejdřív si poposedl, aby mohl pokračovat, ale pak si šel lehnout na divan v kuchyni. Zdálo se mu něco? Příjemné ochlazení ho probudilo. Zřejmě přeháňka. Venku mokro. Kos se potýkal s velikou žížalou. To jsem se předvedl, jako ožrala a totální blb. Otevřel si čínu. K ní pár rajčat a chleba. Konzervu za chvilku dojí. Lednička tady není. Ukrajoval a nabodával kousky masa. Měl rád i sádlo mezi nimi. Vzpomněl na Járu. Bydlel na privátě u staré paní. Domek byl ve svahu a k jeho kamrlíku se dalo vystoupat bočními schody. Tudy si vodil své milence. Ten mohl čínu třikrát denně. V pokoji byl starý šachový stolek. Dal na něj polštářek. Hezky se rozcapil a volal: „Pigluj mě, až omdlíš!“ Stejně tak oplácel. Měl trochu zahlý péro a jedno varle větší. To byla skvělá doba. Pak párkrát zašel s Járou do kavárny a zájemců bylo nepočítaně. Jenže on se nechtěl motat v kruhu stále stejných. Udělat si dobře a víc nic. Tenhle způsob sexu se mu zošklivil. Zato teď nemá žádný.

Ještě zdaleka nezapadalo slunce. Zkusí něco nakreslit. Šel si sednout na své místo. Trs trávy, kde seděl Jenda, se po dešti napřímil. Nic nenasvědčovalo, že tam někdo byl. A je to vůbec skutečnost. Že by podlehl klamu? Vzal z krabičky tři různě modré pastelky, rozhlédl se po vodní hladině a pustil se do kresby. Najednou měl pocit, že ho opět někdo pozoruje. Rychle se otočil, ale všude bylo prázdno. Konečně se ponořil do odstínů modři. Začalo se smrákat. Něco zašustilo v trávě. K vodě si to šinul ježek. Nehýbal se, aby ho nevyplašil. Za ním další dva. Jistě, pro venkovské obyvatele nic zvláštního. On byl klukem z města. Neměli ani pořádný park. Ulice, kde od narození žil, byla kdysi dobrou adresou. Tříposchoďové domy z přelomu století. V přízemí zlatnictví, módní oblečení, kavárna, velké byty s vysokými stropy, ústřední topení. Malý dvůr s lípou, které se tady dařilo přežívat. Květy mohli trhat z oken. To byla jediná příroda široko daleko. Kolem podobně. Za léta podlehly domy prašné šedi. Ale přece to byl domov. Už od dětství věděl, jak zaklapnou dveře, je ve skutečném světě. Tady se věci i události nazývaly pravými jmény. Na to si zvykl už v padesátých létech. To ještě chodil do školky. Venku je vše jinak. A dnes se bohužel všechno zopakovalo. Bože, kam jsem se to v myšlenkách dostal? Ježečci odešli. Vzal stojan a vracel se. Pustil si malý kazeťák s trochou barokní muziky. Jo, Jarda tyhle melodie uměl podat. A ne jenom je. Kdoví komu hraje? Byl zrovna ve Španělsku s jejich kvartetem. Posílal pohledy. Možná už je v Kanadě, kam vždycky chtěl. Byla příležitost, využil ji.

Bohdan nebyl sice žádný posera, ale ani hrdina. Asi jako většina lidí. Šel zavřít dveře, uvařil si čaj. Měl s sebou kus rybízového závinu od mámy. Donesla ho od kamarádky na zavaření. Do svíčkové. To zase miloval otec. Měl rád prvorepublikovou klasiku. Řízek, svíčkovou, jehněčí na česneku. Koprovku s hovězím, hrách s uzeným a, samozřejmě, vepřo, knedlo, zelo. Vařilo se podle masa. Ale situace se nedala s dřívějškem porovnávat. Taky se hodně dělala játra, ledvinky, slezinky a dršťky. Vnitřností bývalo dost. Přes den všichni někde jedli, ale neděli, jak říkal otec, si nenechá od komunistů ukrást. Vyndalo se parádní nádoby a příbory. Na stole v pokoji byl ubrus a ve váze kytka. Tu většinou nosil on. Máma měla radost a ještě ozdobila stůl. Měl dvě starší sestry, které u tabule pomáhaly. Jo, slavnostní tabule, žádný ukecaný stůl v závodce. Dnes s úsměvem vzpomínal na jejich obědy z kraje padesátek. Co na tom, že byla chlebová polévka a pak grenadýr nebo uhlířina a bez kousku masa nebo uzeniny. Ale jedlo se slavnostně a důstojně. I dnes jsou neděle stejné. Jen ubyly provdané dcery a třeba zítra i on. Ale otce nic nedonutí dát si třeba z plechovky čínu. O tom prohlásil, že není v lágru ani v gulagu, aby žral z plechu. Takže tohle je co, rozhlédl se s úsměvem.

Opláchnul se na dvorku u kohoutku a šel zalehnout na kuchyňský divan. Vedle byly sice čtyři válendy a skříně, ale tady pro něho samotného bylo útulnější prostředí. Možná by nebylo špatné trávit zde dovolenou. Mohl by si kreslit. Ale hned se vynořil Jenda. Je kousek odsud. Měl by ho pořád za prdelí. Vadilo by mu to? Nebyl si jistý. Možná nepřijde ani zítra. Jen tak mimochodem si přejel hřbetem ruky po péru. Asi by si dalo říct. Prostě zvyk je prý železná košile. Vytáhl ze svého batohu ubrousek. Někam to přece stříknout musí. Nejdřív se mu vybavil Jára. Ale začínal mít podobu Jendy. Znovu viděl jeho hezké štíhlé prsty. Ty by dokázaly božsky pohonit. A bylo to. Nějak příliš brzy. Bože, to jsem dopadl. Ale předchozí pití ho brzy umrtvilo.

Ráno viděl velikého sršně, jak venku naráží do mušího pletiva a hledá kolem rámu skulinu, kudy by proniknul. Trochu se venku omyl, přečísnul, no co, není žádný manekýn. Čaj, kousek bábovky, kousek rolády a suchary máčené v čokoládě. Tak sladkého by stačilo. V poledne se buď objeví Jenda s knedlíky, nebo to jistí fazole s klobásou v konzervě. Půjde si dokončit rybníček. Na druhé straně u rákosí bylo vidět několik srnek. Zřejmě je to jediná voda v okolí. Podložil třínožku. Jo, taky se musel pochválit, jak mu to jde. Čas přestal vnímat. Mírný vánek čeřil vodu. Přeletělo několik vážek a na kraji břehu se napájeli pěkně vybarvení motýli.

„Křížek máš, jako bys ho viděl, čau Bohdane. Nesu oběd.“

„Čau, zase jsem tě neslyšel. Já ho viděl jen z auta. A mohla by to být jen fantazie, né?“

„Jdeme, než nám všechno schládne.“

Na zápraží stála síťovka a něco zabaleného v utěrkách. Než vzal Bohdan stojan a trojnožku, byl už Jenda uvnitř, vyndaval talíře a z bandasky naléval polévku.

„Houbová, nevadí?“

„Houby mám rád, ale moc je neznám.“

„Neboj, kozáčci a sameťáčci, jak se tady říká hřibům žlutomasým. Vzal jsem i sobě, ať nejíš sám.“

Polévka krásně voněla, byla jemně nakyslá smetanou. Jenda dal na vařič hrníček s máslem. Knedlíky v zaklopené míse vyndal na talíře, posypal tvarohem, cukrem a polil máslem. Jen se rozplývaly v ústech. V každém byla vypeckovaná menší meruňka.

„Na zapití jsem vzal malinovku.“

Jenda sklízel ze stolu a přinesl plné poháry.

„Moc díky, jen nevím, čím jsem si tvou péči zasloužil.“

„To neřeš. Občas má člověk udělat dobrý skutek. Postavím vodu na nádobí a na kávu. Pomůžeš mi utírat.“

Nádobí zvládli rychle, zavoněla káva. Bohdan si uvědomil právě vůni. Když si ji dal v kavárně, měl pocit, že vůni necítil. Tam bylo spoustu jiných vůní. Likéry, víno i nějaká minutka, taky voňavky, gely na vlasy. To všechno ničilo vůni kávy. V padesátkách byly různé náhražky. Otec přinesl nějaké černé boby. Pražili je na pánvi, pomleli. S cukrem se to dalo pít, ale s chutí kávy to nemělo nic společného. Nejlepší byla cikorka. A ta jako rostlina kvete modře. Jo modře. Na jeho návštěvníkovi nic modrého není. Jenom oči. Zato ty modří září. Zatím upíjel a nějak nemohl pochopit, o co jde.

Musel se pousmát. Že by ho Jenda balil? Na meruňkové knedlíky? Tak to by bylo hodně přitažené za vlasy.

„No měl bych tě nechat tvořit modro.“

Jenda se usmál, jemně se dotknul jeho ruky na stole. Vzal nádobí v síťovce.

„Čau, a pokud tady budeš za týden, uvidíme se.“

A byl pryč. Zase viděl jen jeho záda a to níž… Sakra, takový zadeček v pohybu. Kam se hrabou kavárenští povaleči. Pevně se rozhodl všechny tyto profláknuté vztahy ukončit. Jenže organizmus si zvykne a najednou nic, vůbec nic. To už jeho návštěvník dávno zmizel. Vzal stojan, zašel na své místo k rybníčku a piloval detaily. Tvořil modro. Možná nejde o nic, nebo je to nějaká sázka? Náhoda? Když pro něj večer přijela Bohdana, svěřil se ji.

„Neznám lidi ve vesnici. Tudy nechodí. Nanejvýš babky na klestí, houby nebo na šípky. Uvidíš, co se z toho vyvine.“

To by taky rád věděl, ale na druhou stranu, on sám k tomu nijak nepřispěl.

V týdnu si zašel na zmrzlinu a potkal se z jedním hochem z bývalých.

„Ještě žiješ? Mysleli jsme, že ses odstěhoval. Nevlítneme na to večer? Přijď posedět.“

Tak to rozhodně odmítl. Když konec, tak konec. Jak tam vůbec mohl chodit? Pár kluků se různě střídalo. Nemělo to žádný řád, ale také žádné city. Za chvíli by si ho všichni zařadili mezi buzny. I když tam dole by se mu ulevilo. Na víkend ho Bohdana zase hodí na chalupu. Může už v pátek, pokud se nebude blbnout v práci s pracovní sobotou. Někdy se nařizovaly, většinou aby se dohnal plán. Jenže nikdo se nikam nehnal, jen se uklízelo, schůzovalo, školilo. V práci měl z devadesáti procent ženy. Ještě že si myslely, že chodí s Bohdanou, když ho kolikrát čekala.

Vezme si nějaký časopis a v klidu se tam udělá. Jedno číslo měl zvlášť v oblibě. Dva hezounci si parádně kouřili brka. Nebyly to žádné přehnané klády, jak většinou bývají, ale záběry zobrazovaly naprostou dokonalost. Vždycky se vcítil do role jednoho z nich. Na tom ujíždí plno teplých. Každý nemá odvahu navázat kontakt s podobnými individui někde po kavárnách. A může si u toho dosnít jakýkoliv scénář. Od hororu, kdy může chlapce trochu mučit až po sevření krku a… Vždycky se pak zastyděl, že je schopný na něco takového myslet, a honem se v myšlenkách rozněžnil. Namáčel jejich chlouby ve šlehačce a sál a sál, zatímco prsty zkoušely povolující sevření. Jistě, všeho si užil naživo, ale většina chlapců moc vynalézavá nebyla. Proto byl možná tak žádaný. Uměl vymýšlet a hrát si. Jistě byli i takoví, co jen zasunuli a jeli ve zrychlujícím se rytmu k vrcholu. Žádné přerušení, jak říkal pomlčka, nebylo. Mohl by si půjčit i promítačku a film. Ale to už je k sledování spíš pro dva nebo víc. A rychle děj utíká. Všechno si nachystal. Nespěchal, musí počkat na auto.

Zatím byl u píchaček nával. Každý se snaží být co nejrychleji venku. Ještě honem do obchodu, pro děti, prádelna, mandl. Pestrobarevný had se před bránou rozděloval všemi směry. Najednou bylo všude prázdno. Konečně se objevil zelený Renault čtyřka.

„Jak jseš naladěnej?“

„Nejsem kytara ani klavír. Co já vím?“

„Těšíš se na Jendu?“

„Možná ani nepřijde. Je to všechno divný.“

„Všechno bude dobrý, neboj. Máma ti posílá buchty, kus špeku a vajíčka. A máš si prý zajít do vesnice do hospody na oběd.“

„Tos neměla brát. Už si u vás připadám trapně.“

„Ale neboj, ona ví, že spolu nechodíme a jsme jen kamarádi.“

„Tys jí řekla, že já… To abych se příště propadl hanbou. Co si o mně pomyslí?“

„Nic, neboj, bere to. Horší by bylo, kdybych měla kluka, mohl by žárlit,“ rozesmála se.

Bohdanka odjela. Zůstal nerozhodně stát. Půjde k rybníčku, nebo si zvolí jiné místo? Přinesl si stojan. Co si načrtnout cestu, kde vždycky mizí Jenda? Nalevo starý buk, jinak samé smrky. U příkopky malé z náletu a trsy borůvčí. Nic moc. Leda by tam nakreslil vzdalujícího se Jendu. Docela si ho vybavil v paměti. Sakra, jel jsem sem za klidem a spíš tady zmagořím. Vrátil se do kuchyňky. Že by si trochu ulevil? Musel by zamknout. Co když přijde Jenda? Ale ten spíš až v sobotu. Udělám si kávu a vezmu si buchtu. Finito!

Uklidnil se. Může si nakreslit chaloupku. Není to sice nic světoborného ani typického pro tento kraj. Lidová architektura je zcela někde jinde. Ale co. Jeho dílo nebude zdobit světové galerie. Vynesl zas všechno ven, usadil se na opačné straně cesty, než chodil Jenda. Ani netušil, kam vede. Někam do lesa. Docela ho kresba zaujala. Probral ho až hlad. Měl z domu velký kus bůčkové rolády s chlebem. Okurky, rajčata. Lahvové pivo. Pojedl z papíru. Nebude špinit talířek. Jenda tu není, aby ho umyl. Nějak mu začal chybět. Ještěže ho kresba zcela pohltila. Končil s tmou. Zatáhl závěs a vyndal si svoji dvojičku. To je krása. Vysvlékl se, lehl na froté ručník. Promnul si bradavky, pak sjel níž. Boky, břicho, pupík, podbříško. Véčkem ze dvou prstů projel po stoupajícím penisu. Představil si Jendovy prsty. Tak to by šlo. Pak si pohrál s koulemi. Jednou rukou promasírovat hráz a druhou trošku přihonit. Ještě tak rty, kdyby měly protějšek. Přerušit a znovu, znovu. Dokud šlo nadcházející blaho udržet. Až to prostě jednou už nešlo. To byl proud. Celý se zkroutil v extázi. Potřebuji vůbec partnera?

Jistě. Teď by přišla nekonečná řada polibků. Laskání jejich těl. Přitisknuti k sobě by cítili svoji kůži a chtěli se co nejvíc propojit. To uměl skvěle Jára. Dokonalé spojení. Všude cítil toho druhého. Nalistoval si pár obrázků v časopise, ale nic ho nezaujalo. Vrátil se zase k těm jeho dvěma. Hlavy vzájemně ponořené v jejich rozkrocích. Usnul. Vzbudil ho noční chlad. Vstal a udělal si limonádu z malinového sirupu a citronové šťávy. Brzy usnul.

Vzbudil ho zvuk motorky. Slunce vysoko. Rychle si natáhnul trenky a odemknul. Venku byl usmívající se Jenda u skútru červené barvy.

„Snad jsem tě nevzbudil? Nechtěl jsem rušit. Viděl jsem tě včera s autem a dívkou. Tak pokud by tady stálo auto, otočil bych to zpět. Ale vidím, že jsi sám.“

„Té patří tenhle domek a je to spolužačka ze školy. Žádnou slečnu nemám.“

„Chtěl jsem ti ukázat okolí. Tatran S sto dvacet pětka má větší kola jak jiné skútry, dá se s ním i po lese. Na závodění není, ale nás uveze bez problémů.“

„Pojď dál, já ještě nesnídal.“

Po okolí, proč ne, pomyslel si Bohdan, když si mazal chleba. Jenda šel hned dělat kávu, ani se nezeptal. Jako by tady byl doma. Měl přijet večer a pěkně si to mohli rozdat. Jenže…, kdoví jak na tom je. Zdání klame.

„Vzal jsem buřty na opékání, mám i chleba a hořčici. Ukážu ti Husitský hrádek. To tu málokdo zná. Ono tam toho taky moc není, ale výhled jako na rozhledně.“

Bohdan si vzal krátké rifle, jaké měl i Jenda. Modrou rozhalenku. Jenda měl bílou. Když vyšli ven, smál se.

„Jsme jako vlajka. Červeně, bíle, modří. Štít jsem sundal, zachycuje se v lese za větve. Tak můžeme.“

Na nosiči byl přidělaný batoh.

„Nic nepotřebuješ, všechno mám a je to kousek. Na chycení máš pásek za mnou, držátko u nosiče, nebo se chytíš mě.“

„Já jezdím na kole, ale na motorce jsem jel snad dvakrát v životě.“

„Tak teď to zkusíš potřetí,“ smál se Jenda.

Bohdan se nejdřív chytil vzadu, ale po pár metrech se chytil Jendy v bocích.

Po čtvrthodince lesní cestou odbočili na širší pěšinu mezi mladými modříny. Vyjeli pak na další lesní cestu, kde bylo plno červených muchomůrek. Jenda se jim vyhýbal. Pak prudká odbočka vpravo a zastavili u kusu kamenné rozpadající se zdi. Mezi starými duby čněla vzhůru věž. Vlastně jen dvě patra. Všechno kolem bylo zarostlé lesem. Strop věže měl klenbu a po boku bylo nahoru dřevěné staré schodiště.

„Bacha, je pevný, ale kluzký od mechů, co na něm ve stínu rostou. Nikdo sem nechodí.“

V poschodí byly díry po bývalých oknech. Další schody vedly nahoru. Když vyšli, byli v úrovni vrcholků stromů, které věž zcela zakrývaly. Zato na všechny strany byl nádherný rozhled.

„Říká se tomu Husitský hrádek, nikdo o tom moc neví. Myslím, že husité ho spíš dobyli, než postavili. A zřejmě vypálili jako všechno ostatní. Dnes z nich dělají málem komunisty, ale byli stejní jako pak inkvizice. Zničili většinu písemností v té době. Všechny klášterní nebo hradní knihovny, co dobyli, spálili. Tady v lese jsou ještě zbytky hradeb nebo nějakých staveb. Věž, zřejmě donjon, byla asi nahoře dřevěná. Moc velké to nebylo, ale kdoví. Odsud máme rozhled jako ptáci.“

Bohdan sundal z ramen fotoaparát a dělal si snímky. Až v dálce bylo vidět i pole a věž kostela. Stejně na druhé straně. Ještě kousek tratě a titěrný motorák se šinul jako velká housenka.

„Jak to asi vypadalo kdysi? Les kolem určitě nebyl. Spíš valy, příkop, hradby. Určitě tu lidé zažívali i krásná období. Narození potomka, lov v okolí, různé svátky a možná turnaje. I krutá v době válek. Kus níž je smíšený les a uděláme si oběd u sv. Šimona, jednoho z apoštolů.“

Sešli dolů a sjeli jen nedaleko k malé mýtině.

„Je tady všechno. Boží muka na modřínu, pramen a studánka, lavičky a ohniště. Svatý Šimon řečený Horlivec je patronem a ochráncem dřevorubců a lesních dělníků. Zemřel mučednickou smrtí. Rozřezali ho pilou. Jinak neboj, já bych se lesem moc nerozjížděl, ale strýc je tady hajným.“

Vyndal z batohu věnec buřtů, chleba a hořčici na malý stolek u ohniště. O strom byly opřené pruty na opékání.

„Pak si zajdeme na houby. Hned za námi.“

Bohdan jen zíral. Všechno nechával na Jendovi. Zároveň cítil, jak se mu ten pihovatý nosík dostává pod kůži. Aniž by chtěl. Buřtíky krásně voněly. Spořádali je všechny. Dvě piva na zapití a káva z termosky. Pěkně si chlapci debužírují.

Ve smíšeném lese nasbírali za chvilku plno hub. Bohdan jen hřibovité, kolega vše, co není jedovaté.

„Mám tašku z kanavy, tam chvíli vydrží. Doma je rozložíme.“

Vrátili se kolem čtvrté.

„Jíš houbovej guláš? Většina lidí dělá smaženici s vajíčky, nebo nanejvýš omáčku s masem.“

„Guláše mám rád, doma děláme szegedín, maďarskej a buřtguláš. Pamatuju i jenom čistě bramborovej, z dřívějška, ale houbovej jsem nejedl.“

„Bude to hned, cibuli mám, taky pořádnou papriku. Pěkný kloboučky necháme zítra na řízky. Ostatní se pokrájí. Jo můžeš taky, trochu větší kousky.“

Jenda se oháněl jako profík. Celá škála vůní připomněla skutečně guláš. Vůně cibule, kmínu a hlavně papriky.

„Tam vážně není maso? Nepropašovals tam nějaký? To je fakt skvělý. A je toho plnej les. Dáš mi recept? To by ocenil otec, i když nemá rád náhražky masa.“

„Jistě, kdyby tady byla lednička, mohl bys vzít vzorek. Ale já všechno z hub dělám jen čerstvý.“

Klobouky odnesli do malého sklípku. Poseděli, trochu probrali své problémy v práci. Bylo už tma, Jenda se zvedl.

„Zítra, přivezu snídani, čau.“

Bohdan se chystal říct, že by vedle mohl přespat, ale pak to vzdal. Vůbec by mu tady nevadil. A kdyby tak… Najednou mu pihy připadaly skoro vzrušující. Až tak? Zamyslel se. Neměl by o něm přemýšlet jako o klukovi, se kterým chodí. Kámoš, nic víc. Ale když si šel lehnout a chtěl trochu odpustit, nemohl se zbavit představ. Zjevovaly se jako momentky. Zabydlely se v hlavě, dokonce ani nesáhl po svém porno časopisu, aby si udělal dobře. Úplně stačilo vidět v mysli pihovatý veselý ksichtík a jeho miláček stál jako svíce. Proč by ale projevoval o něj takový zájem? Snad je za tím i víc. Tahle samoúdržba je sice fajn, ale živé maso, jak říkal Jára, nenahradí.

Dnes nebyla žádná modř, pokud pomine oblohu. A i tam se honily bělavé mráčky a šedivé šmouhy. Ráno si přivstane a dokončí chaloupku. Místo coby spokojeně usnul, vtírala se mu Jendova tvář. Vstal, šel se napít lahvového piva, postavil si stojan a pokoušel se přenést své vidiny na papír. Jo, tohle je lepší. Jenom pár čar, ale vidí ho ve své modři jako ve skutečnosti. Konečně může spokojeně zalehnout. Ještě tak kdyby neležel sám.

Představa, jak ráno vstane časně a půjde kreslit, ho zcela opustila, když ucítil vůni kávy. Na stole velká mísa a Jenda něco mazal nožem.

„Krásný ráno, palačinky jsou ještě teplý a do kávy máme smetanu.“

Máme, jo kdyby to tak byla pravda a měli společného víc jak smetanu.

„Seš moc ranní ptáče.“

„Spíš ty noční,“ Jenda ukazoval na stojan.

Sakra, zapomněl kresbu včera uklidit. Nechtěl, aby to viděl.

„Docela jsem se ti poved. Je to hezký až na pihy. Naštěstí jsou vidět víc jen v létě. S tím nic neudělám.“

„Co bys chtěl s něma dělat? Patří k tobě.“

„Pojď raději na palačinky, babička jich nadělala celou mísu.“

„Ne že bych nebyl rád, ale takhle to dál nejde.“

„Copak se ti nelíbí?“

„Naopak líbí, ale nemůžu tě využívat, a babičku.“

„Ta by tě ráda viděla, ale ještě nenastal čas.“

„Čas k čemu?“

„Všechno má svůj čas. Teď tě po snídani opustím. Přijedu usmažit hříbky a dovezu bramborovej salát.“

A byl pryč. Skoro to vypadá že by? Že by se usmálo štěstí. No nebude si nic malovat. Jo, chtěl pokračovat s chaloupkou. Venku bylo mírně pod mrakem. Nastěhoval se na cestu, ale myšlenky se rojily jako včely. Včely? Spíš jepice. Vystřelovaly a padaly bez odpovědi. Přece by mu tady nedělal skoro služku jen tak mírniks týrniks. Prostě se v poledne zeptá. Konečně se trochu soustředil na kresbu. Neslyšet skútr, ani by si nevšiml, že Jenda už přijel. Přinesl si hned kloboučky z hub a dal se do obalování. Na vařiči se rozpouštěl tuk. Hřiby, kozáci, žampiony a růžovky. Tři menší bedly.

Z misky vyndal bramborový salát s majonézou a každý měl kopec řízečků.

„Bylo to skvělý, moc díky. Jen, možná se naštveš, ale říkal jsem to už. Prostě mi řekni, co za tím je.“

„Je to dlouhý povídání. A nevím, jestli ti nebude proti srsti. Taky nevím odkud začít.“

„Začni, odkud chceš, prostě si připadám jako trotl.“

„Na internu přišel novej mladej doktor. To víš, sestry se hned snažily. Ale po čase nějak prosáklo, že o holky nemá zájem. Chodil k nám do labiny, trochu jsem to nakousl, podruhý, potřetí a skončili jsme u něj v garsonce. Ne že by se nám to nepovedlo, ale zjistili jsme, že každej chceme něco jinýho. Vzal mě do Slavie, ale kluci, co by se mně líbili, z těch to moc bylo vidět a další zase nebyli můj typ. Ale potkali jsme tebe. Se Zdeňkem ses pozdravil a usmáli jste se.

Řekl mi, že s tebou byl, ale dopadlo to stejně jako se mnou. Jenže do kavárny prý už nechodíš a on moc taky ne. Pak jsem tě viděl, když tě vezla Bohdana. Znám ji, byli jsme na nějakém školení, a dokonce jsme si do přízně. Původně jsem se jí chtěl zeptat, ale ty sis tady maloval svou modř a já se zkusil k tobě vetřít. Pokud to vadí, tak škoda, že to nevyšlo, ale každej nemůže mít štěstí.“

Bohdan se pousmál.

„Takže jsi mě sbalil na meruňkový knedlíky.“

„Kdyby byl podzim, tak na švestkový. Pak na zřícenině mi připadlo, že by to mezi náma šlo. Ale u tebe si nejsem jistý.“

„V těchhle dvou pitomých městech jsou si do přízně snad všichni. U nás v práci se ke mně hlásí snad pět ženskejch, že jsou z nějakýho kolena se mnou spřízněný. My s Bohdanou taky, vidíš i jména po nějakým prapradědovi. Takže ty jsi taky má přízeň?“

„To nevím, a vadilo by to něčemu?“

„Co já vím? Takže Zdeněk ti na mě prásknul, s kým jsem se tady vyspal?“

„Ne, nikoho nejmenoval, jen žes tam chodil.“

„A to by ti nevadilo?“

„Proč, neznali jsme se.“

„Trochu jsem si myslel, že seš teplej, snad zkusit to můžeme. Samýmu je… určitě to znáš. Náš milostnej život je v háji. Na tom se nic nezměnilo, ale člověk chce i něco víc jak jen sex. Takový to, aby ti bylo s tím druhým dobře i mimo postel. Možná jako je teď nám.“

„Takže nám dáváš šanci?“

„Chtěl bych, ale jsem magor, psychiatr by určitě moji modř nějak pojmenoval. Asi bych byl žárlivej. Nerad se dělím o to, co je moje. Chci mít poslední slovo a ve všem navrch. A určitě by se našlo mrak špatných vlastností.“

„Ta tvá modrá mi nevadí. Trochu žárlivosti neuškodí a všechno je vždycky trochu jinak. Lidi bez chyb nejsou.“

„Pravda je, to musím přiznat, že existovat bez někoho druhýho je těžký. Ti normální mají širokej výběr. My máme všechno horší. A nedělejme si iluze, že bude líp. Spíš zase přituhuje. Ale z ostnatejch drátů se nedostaneme. Lidi si zase budou tvořit svůj malej, ale bezpečnej svět. Třeba ho kousek zbude i na nás.“

Bylo toho dost, co si chlapci na sebe pověděli. Ale zdálo se, že možné překážky padají. Ozval se motor auta.

„Bohdana přijela nějak brzo.“

„Můžu tě hodit domů já.“

„Nazdar…, jé Jeníků, kde ses tady vzal, vy se znáte?“

„Jak vidíš, taky rodina.“

„Asi z desátýho kolena. No to je řacha.“

„Bydlím hned vedle.“

„Mně se zdálo, jak jsme sem jeli poprvé, že tě vidím. Musela jsem přijet, naši chtějí odvézt něco k tetě.“

„Nevadí, jsem hned. Příští týden sem ještě můžu?“

„Jasně, není problém, jen jak budu mít volno já.“

„Zvládnuls bys, Jendo, sjet pro mne v pátek k fabrice?“

„Určitě a rád.“

„Teď mi řekni, kdes k Jendovi přišel, a on je taky?“

Bohdan vyprávěl a usmíval se.

„Pokud to dopadne dobře, snad si ho ani nezasloužím.“

„Když máš i odvoz, tady můžete mít azyl. Naši spíš jezdí k tetě a tam jsou taky lesy.“

„A ty? Žádný princ na bílém koni?“

„Možná. Přišel k nám nový technolog. Expert přes čokoládu. Ale znáš to, stejně jako u vás, samá ženská. Sháněl garáž a vedle nás sousedi ji zase chtěli pronajmout. Tak snad.“

Bohdan se rozesmál.

„Jsme pěkná dvojka, tebe sbalí kluk na garáž a mě na meruňkový knedlíky. Tak ať se nám vede.“

Doma byl sám. Napustil si vanu, přidal modrou mořskou sůl. Přistihl se, že už začíná uvažovat ve dvou. No, uvidí se za týden. Docela se lekl, aby to nedopadlo nějak na levačku. Napustil si vody jen tolik, aby plavaly koule. Jo, teď si hezky pohraje. Obrazotvornost už opanoval Jenda. Prohlížel si svého zatím drobka, který se pěkně napřimoval.

„Neboj, určitě si přijdeš na své.“

Jen trošku si pohrát, připomenout si pihovatý nosík.

V pátek zamířil o něco dřív Bohdan v práci do sprch. Jindy se jen opláchl a doma dal vanu. Rozvažoval, jestli použije parfém nebo pánskou voňavku. Modré džíny, světle modrá košile. Připnul si řetízkový stříbrný náramek a ještě ocelový prstýnek s vyrytými runovými znaky. To vytvářel na vojně v dílnách kluk, co byl zlatníkem. Ještě pohled do zrcadla. Vlasy mu pročeše vítr. Venku se rozhlížel a červený skútr stál u dvojice bříz. Jenda měl bílou rozhalenku s kraječkou u krku, zlatý řetízek. Chlapci jako lusk, dalo by se říct.

Trošku se proplétali pátečním frmolem, kdy každý někam spěchal, až vyjeli na okresku, kde byl provoz menší. Přijeli z opačné strany, tak museli kusem Přívodova. Kostel a už zatáčeli k vesnickému domu, zářícímu žlutí. Čtyři okna v průčelí a nad nimi ve výklenku soška nějakého svatého a dvě malá okna. Zato předzahrádka zalahodila Bohdanovým očím. Modré ostrožky a obruby z modrých nízkých zvonků. Veliký trs oměje a na plotě modrý a bílý plamének. Taky růže, kopretiny, ještě nekvetoucí podzimní astry a chryzantémy.

„Svatý Isidor z Madridu, patron zemědělců a bohaté úrody,“ ukazoval Jenda.

Pootevřel vrata mezi kamennými sloupy a skútr zatlačil k rohu budovy. Po celé délce se táhlo široké zápraží kryté přesahující střechou. Podpíralo ji několik sloupů a u každého byla vysazena vinná réva. Všude viselo plno ještě zelených střapců.

„Věci si nech na lavičce, půjdeme pozdravit babičku.“

Za dveřmi chodba a hned první prosklené dveře. Veliká venkovská kuchyně, předválečný nábytek, ale i plynový sporák a velká lednice. Za stolem seděla bělovlasá paní s brýlemi na očích a četla knížku.

„Babi, můj kamarád Bohdan a moje babička Filča.“

„Vítám tě, chlapče, u nás. Bohdan, to je krásné jméno, jen dnes není časté. Já jsem Filoména, to už vůbec dnes nikdo dětem nedává. Jeníčku, vyndej makové buchty a udělej nám kávu. Já už moc nenachodím. To víte, celý život na poli. Doufám, že nevadí tykání. Vždyť jste skoro děti.“

Bohdan vyprávěl, co dělá, a pochválil předzahrádku a vinou révu.

„To ještě všechno dělal táta, tedy Jendův děda. My měli malé hospodářství, ale byl tady velký statek. Manžel na statku opravoval traktory a stroje. Nahnali nás do JZD, statkáře zavřeli a družstvo na tom bylo bídně. Byla schůze z okresu v hospodě. Chlapi už trochu popili a ten můj řekl, že statkář byl sedlák, co rozuměl polím i dobytku, zatímco předseda zná jen marx-leninismus. Že se jen všechno rozkradlo a družstvo je na huntě. Přidali se i další. Už když přišel, říkal: ‚Mámo, asi mě čeká kriminál.‘ Ráno pro něj přijeli a dostal pět let. Byl v Jáchymově. Pak ho po třech letech pustili, ale zůstal na uranu. Daly se tam vydělat velké peníze. Uměl to se stroji, a když se vrátil, všechno předělal a opravil. Ale to víte, nikdo si moc těch peněz neužil. I jeho kamarádi, co tam měl, umírali jeden po druhým. Každoročně se vždycky u někoho setkávali. Nakonec zbyli jen dva. Ale záření neutekl. Syn a snacha dělají v továrně. Mají odpolední. Tak tady hospodaříme s Jeníkem. Buď u nás jako doma.“

Jenda mu pak ukázal jejich malé hospodářství a na zahradě nasbírali žluté slívy. Zavedl ho k sobě. Staromládenecký pokojík, smál se. No moc se od Bohdanova nelišil, jako všude. Jen tady nebyla žádná modř. Nalil domácí hruškovici.

„Na přivítanou, aby se ti u nás líbilo.“

„To víš, jsem kluk z města, kde nic takovýho není. Tam mají lidi jen psy a kočky. Ovečky naživo jsem viděl jednou na dovolené na Slovensku a prase znám jenom jak půlka visí v Masně, než ji rozeberou. Slepice a králíky nosí lidi do trhu, ale tam zase moc nechodím já. Nemusíte nic shánět po obchodech.“

„Zase je to ale dost práce. Všechno má pořád hlad. Po babičce už těžší práce nemůžu chtít. Táta moc zvěř nemusí. Říká, že komunisti v něm sedláka zabili. Má svou dílnu a chtěl opravovat zemědělský stroje jako kdysi děda. Jako soukromník. No s tím je konec. Chceš dobytek, říká mně, tak se o něj starej. Udělá všechno s traktorem. Poorá, zaseje, sežene kombajn na záhumenek. Ale raději jde klukům do Svazarmu opravovat modely letadel, než aby vyvezl hnůj. Některé práce moc nevoní. Tak jsem ujetej na pánskou kosmetiku. Ještě že je Tuzex. Na nás se moc nemyslí. Kolínská po holení, něco na vlasy a konec.“

Babička volala k večeři. Opečené klobásy, brambor a zelí.

„V lednici máte, chlapci, pudink a nanukáč a udělejte si šlehačku.“

To si už chlapci vzali s sebou.

Bohdan čekal, kdy už se konečně mezi nimi něco vyvrbí, a zatím nic. Jen si povídali. To přece není možný. Že mě sbalil na knedlíky, to se přiznal. Ale teď nic? Cítil, jak se mu jeho péro pěkně vzpírá. To se nedá vydržet. Najednou, když Jenda přišel z kuchyně, kam odnášel talířky a krabičku po nanukáči, vstal, šel k němu a chytil ho v pase.

„Pihovatej nosíku, děsně mě sereš. Nebo ty necítíš nic?“

„Ale jo. V kapse máš velkou baterku,“ vyprskl smíchem.

„Ba-ter-ku? Ty vole, jen aby se nevybila předčasně.“

Chytil ho pevněji a dovlekl k válendě. Začal ho svlékat, až byl jen ve slipech. Stáhl svoje kalhoty. To už jejich slipy jen těžce skrývaly svůj poklad.

„To mě chceš znásilnit?“ smál se Jenda, ale sám ho obejmul.

To už šly dolů i slipy. Bohdan klečel s hlavou zabořenou v narezlých chloupcích.

„Jo, jo,“ volal, když se potřeboval nadýchnout. Vyzvedl svého nadcházejícího milence, posunul, zvedl do kleku. Necítil žádný odpor. Vsunutí bylo těsné, ale hrozně vzrušující. To už slyšel jen vzdechy. Viděl sice na stolku nějaký krém, ale přestal o čemkoliv uvažovat. Chystal se chvíli přerušit, ale už to nešlo. Pak ho obrovská slast skoro zkroutila. Přetočil svého milence a po pár tazích úst dostal trošku natrpklou odměnu.

„Promiň, jsem vůl, nedokázal jsem se udržet. Doufám, že jsem tě nějak…, všechno v pohodě?“

„Jistě, jdeme se umýt.“

Stahoval tenkou deku na válendě.

„Hodím ji hned do pračky. Nemusíš se tvářit tak provinile, bylo to krásný.“

Teď byl pod sprchou čas objevovat detaily svých těl. Líbání nemělo konce. Pokračovalo, když si lehli. V noci se Bohdan probudil. Zdálo se mu, že mu Jenda kouří péro. Rozesmál se. Nebyl to sen.

„Myslel jsem, že se nevzbudíš, byla chuť.“

„Jo, ta je pořád.“

Skončili klasikou. Děvětašedesátka to jistí.

Ráno dopadalo pár paprsků mezi okna. Venku ani mráček.

„Nemusíme hned vstávat,“ ozval se Jenda. „Něco tak vzrušivýho a krásnýho si můžeme užít. Jak je ti?“

„Jako nikdy, úžasně a modře.“

„Modř. Uzmul jsem ti kresby se mnou, dám si je tady do rámečku.“

„Byly nepovedený. Neumím portréty. Dám ti rybníček.“

„Už jsi mi dal všechno, co jsem si přál. Myslím, že mi taky začíná být modro.“

Rozesmáli se. Snad jim jejich modř vydrží co nejdéle.