Hic sunt dracones (Zde jsou draci)

Stará porodní bába, která přivedla na svět všechny děti krále Eduarda, teď běhala sem tam, jako by jí nebylo šedesát, ale sotva dvacet. Jindy, kdykoliv šla okolo Jeho veličenstva, neopomněla udělat poklonu a pozdravit. Teď jako by tu král ani nebyl. A on sám se cítil také jaksi zbytečný, či dokonce na obtíž.
Když mu před časem jeho stále krásná žena sdělila, že budou mít další dítě, už sedmé v pořadí, upřímně se zaradoval. Královna mu již darovala čtyři syny a dvojčata dcerušky. Král své děti miloval a byl hrdý na to, že jsou všechny zdravé a silné. Nikdo nepochyboval, že tomu tak bude i tentokrát. Ale dnešní noci se královna náhle vzbudila a oznámila, že jejich malé se z nějakého důvodu rozhodlo, že je čas. To ovšem nebyl ani náhodou… A královna jako zkušená matka věděla, že předčasně narozené děti se obvykle nedožijí ani druhého dne.
Král teď seděl ve své pracovně a modlil se za jediné. Musí-li ztratit své nejmladší dítě, tak ať to není i s matkou. Jakkoliv byl jejich svazek politicky domluvený už v jejich nejranějším dětství, přesto si svou ženu doopravdy zamiloval.
"Vaše Milosti, děťátko už je na světě a…"
Král na nic dalšího nečekal a rozběhl se ke královně. Našel ji bledou, zpocenou a v slzách. Mlčky si její ruku přitiskl ke rtům. Nedá se nic dělat. Asi to jejich malému nebylo přáno… Ale mají šest zdravých dětí, co by za to jiný dal.
Malý princ sice žil, ani neplakal, jen tichounce kňoural. Přesto ho vykoupaly, zavinuly a kojná si ho vzala k sobě. Ani ji nepřekvapilo, že nepije. Měla však dobré srdce, a tak malého konejšila a v teplé dece zahřívala. Přesto ji překvapilo, že se dítě dožilo rána. Spíš na zkoušku a ze zvyku si ho položila k prsu. Rozhodně nečekala, že začne pít. Ale malý se po několika pokusech a s její dopomocí nakonec napil. A když už věděl co a jak, pil dál sám jako každé jiné děcko. Chůva k sobě mimino bezelstně přivinula a začala broukat prastarou ukolíbavku. A malý princ se opravdu držel života pevně, a i když zůstal jemný a štíhlý, byl zdravý. Mluvit začal dokonce o mnoho dřív, než bývá u dětí běžné. Ovšem chodil zase o mnoho později. Ostatní už běhali a on se sotva pouštěl kojné, aby udělal pár kroků. Batolil se po koberci a dokázal zakopnout i o vlastní nohu. Když zase jednou takhle upadl, zachytil ho v poslední chvíli královnin šašek. Klekl si pak vedle chlapečka jako velký pes a on s touto oporou přešel celý pokoj. Všichni se smáli a tleskali.
"Jsi šikovný. Jmenuju tě učitelem chůze malého prince Ludvíka," dělal si legraci král.
"Hle, takoví podhozenci, psovi do podvazku, a jaké mají štěstí. To se našinci jen tak nepovede," zahučel kterýsi z dvořanů.
Šašek to zaslechl a srdce se mu sevřelo. Jistě, patřit do "družiny" malého prince, to by bylo něco. Většina dvořanů by prodala vlastní babičku, aby se jim dostalo té možnosti. Ale on by to všechno, lehký život u dvora, výhody z toho plynoucí, vyměnil za jediné. Za zdravé tělo.
Martin byl trpaslík. Měl zdánlivě velkou hlavu s vypouklým čelem na malém tělíčku s krátkýma, křivýma nohama. Všechny děti, i vlastní sourozenci, se mu celý jeho krátký život jen smály. Nikdy neměl jediného kamaráda. Celé dny sedával sám, někde bokem a jen toužebně hleděl na hrající si děti. Když se k nim pokusil přidružit, odháněly ho posměšky, ale často i drny a kamením. To si pak někam zalezl a plakal, až z toho usnul. Jednou tak pevně, až přišel domů už hezky za tmy. A nejstarší bratr řekl:
"Už jsme si oddechli, že tě sežrali vlci nebo odnesli draci. Ale zdá se, že tě nechtějí ani oni."
Matka bratra napomenula, ale nijak přísně. Martin věděl, že je pro celou rodinu přítěží a bude jí do konce života. Žádnou práci nezastane, žádnému řemeslu se nevyučí. Jednou mu bratr řekl:
"Až mámy nebude, nechci tě ve svém hospodářství ani vidět. Sbalíš se a pryč, rozumíš?!"
Rozuměl, jak by ne…
Jednoho dne ho s sebou matka s otcem vzali na trh do vzdáleného města. A tam je náhodou zahlédla královnina komorná, která byla navštívit nemocnou matku. Hned ji napadlo, že by si u paní udělala dobré oko, kdyby jí trpaslíka přivezla. Takoví liliputáni a všelijak postižení lidé byli u dvora šlechty zrovna velká móda. Rychle se s Martinovými rodiči domluvila a ti ani chvilku nezaváhali. Když se to tak vzalo, byla to jediná možnost, jak synovi opatřit práci, pokud by jednoho dne neměl skončit na žebrotě. Co na to citlivý chlapec, to nikoho nezajímalo. Ale on byl v podstatě rád, že nebude pro rodiče obtížné břímě, ale naopak, přinese jim nějaké peníze.
Bylo až s podivem, jak si malý Ludvík se šaškem rozumí. Brzy byli stejně velcí, i když Martinovi bylo už dvanáct let. Dokázal si s chlapcem hrát tak jako žádná chůva. Nosil ho na zádech, do omrzení mu stavěl hrady z dřevěných klátků, házel si s ním míčem a šermoval s ním malým, dětským mečem. Když král viděl, jak vážně se u toho oba tváří, smál se, až mu tekly slzy.
Martin se od prince nehnul, celý den na něj dával pozor. V noci spával v nohách jeho postele jako pes. Ale jednoho dne král synovi řekl:
"Princi, nesluší se, aby ten šašek spával ve vašem loži. Přece jenom, je vám už dvanáct let."
"To není šašek. Jmenuje se Martin a je to můj kamarád."
"Ani tak, můj synu."
"Tak kde má spát? Chci ho u sebe. V čeledníku neuslyší, když ho budu volat."
"Tak ať spí na zemi. To pro něj stačí."
Pro krále tím byla debata u konce. Ale Ludvík dobře viděl, jak Martin zrudl a oči se mu leskly potlačovanými slzami. Teď stáli proti sobě a dívali se jeden druhému do očí. A to doslova. Přestože Martin byl o deset let starší než princ.
"Je mi to líto… Pár dní to vydrž, pak na to už nikdo ani nevzpomene. Nejsi pes, abys spal na zemi. Nevím, co to otce popadlo."
"To nevadí, můžu spát na zemi. Máte přece teplé koberce. A on má váš pan otec pravdu. Začínáte být dospělý muž a nesluší se…"
"Ty přece nejsi muž. Tak co? Jistěže bych si nelehl do postele ke svému učiteli. Ale ty jsi můj kamarád."
Martin neřekl nic. Tělesně už nerostl, asi už nebude větší než desetileté děcko, princ ho brzy přeroste. Ale jinak… Až na jeho dlouhé kosti se vyvinulo vše tak, jak mělo. Ale pro prince, který na něj byl zvyklý od malička byl prostě přítel, kamarád. Citlivý chlapec neviděl v Martinovi zrůdu, viděl jen druha svých dětských her, druha při tajných výletech do zahrady, druha při malých lumpárničkách. Tajně spolu chodili do kuchyně a kuchaři dělali, že je nevidí, když kradli koláčky. Pak se o ně poctivě rozdělili. Hráli si na školu a Ludvík naučil Martina číst i psát. Kočkovali se jako kluci a princ si ani neuvědomoval, že přítel jeho dětství je o deset let starší.
Asi třetí noc poté, co král zakázal Martinovi spát u prince v posteli, se ve tmě ozvalo:
"Martine, spíš?"
"Nespím, Milosti. Potřebujete něco? Chcete vodu?"
"Ne. Pojď ke mně. Nechci, abys spal na té zemi."
"To se nesluší."
"Pojď, než uteče všechno teplo."
"Milosti, váš pan otec má pravdu, nesluší se, aby šašek spal s princem."
"Až se budu chtít na něco zeptat, tak se zeptám. Dělej, jde mi sem zima!"
Martin už se nehádal a poslechl. On si uvědomoval, že je dospělý, že se to nesluší. Na druhou stranu… Nic se přece neděje. Jen vedle sebe spí. Mrkl na prince. Ten už pomalu usínal.
"Dobrou noc, můj princi."
Naklonil se a políbil chlapce na čelo. A náhle ho zasáhl podivný, nepopsatelný pocit. Uvědomil si, jak moc má prince rád. Dýchal by za něj, zabíjel by pro něho… Jenomže byl slabý a malý. Byl ten poslední u dvora, kdo mohl pro prince něco udělat. Mohl ho jen mít rád.

"Nechci, aby mne koupala chůva. Není mi pět. Budu se koupat sám," vztekal se Ludvík.
"Ale pane dospělý, a kdo vám umyje záda a dohlédne na krk a uši?" smála se matka.
"Záda mi umyje Martin, a o to ostatní nemusíte mít starost."
"Neměl byste svého šaška tak upřednostňovat. Nevypadá to dobře."
"Tak dobře. Není to už můj šašek, ale moje páže. Lepší?"
Královna si povzdechla. Bože milý, co jen její syn na tom nepodařenci vidí? Je to hodný chlapec, to jistě, ale… Vedle štíhlého, hezky rostlého prince vypadal jako medvídek, když se tak kachnil na svých křivých nohách. Osobně proti němu nic neměla, ale páže svého syna si rozhodně představovala jinak.
"Já bych to raději nechala tak, jak to je. Váš otec by jistě s něčím takovým nesouhlasil, můj milý. Myslete na to, že jste královský princ, nikoliv majitel cirkusu."
Ludvík chtěl odseknout něco velmi ostrého, ale zahlédl letmé Martinovo gesto. A tak mlčel. Když se matka vzdálila, rychle řekl:
"Omlouvám se za to, co jsi musel vyslechnout. Opravdu je mi líto, jak se tu k tobě všichni chovají."
"To nevadí, jsem zvyklý. Ale jestli se váš otec na mne rozzlobí, mohlo by se stát, že mne vyžene nebo daruje svému bratru, králi Bedřichovi. Vím, že ho o to asi třikrát žádal."
"Cos to řekl?" otočil se Ludvík tak prudce, že málem ztratil rovnováhu.
"To není pravda! Říkáš to jen, abys mne postrašil."
"A proč bych to dělal? Cožpak jsem vám už někdy řekl něco, co nebyla pravda?"
Princ zůstal, jako by dostal ránu do hlavy. Nikdy mu ani na mysl nepřišlo, že by ho mohli od jeho přítele oddělit. Byl to v podstatě matčin trpaslík, patřil jí, ne jemu. Ale on ho vždy bral jako součást svého života. Miloval ho víc než své vlastní sourozence. A věřil, že i on ho má upřímně rád. A ne tím podlézavým způsobem placených sluhů. A jeho strýček Bedřich si doopravdy potrpěl na různé lidské "pozoruhodnosti". A neváhal za ně dobře platit.
Od toho dne se Ludvíkovo chování k Martinovi změnilo. Sice ho pořád všude tahal s sebou, ale kamarádský přístup zmizel. Promluvil k němu jen, když musel. Už netrval na tom, že při jídle bude oddělovat lepší kousky ze svého jídla pro Martina. Dal mu na starost své psy, aby dělal něco užitečného. Okolí si té náhlé změny všimlo a všichni trpaslíkovi upřímně přáli, že dospívající princ už o jeho společnost nestojí.
Ale když zapadly dveře Ludvíkových pokojů, byli z nich zase nejlepší kamarádi. Hráli v kostky, hráli karty, povídali si a občas se ještě kočkovali, jako když byli děti. Jak Ludvík spěl ke svému osmnáctému roku, stále častěji býval melancholický a většinu dne trávil studiem nebo v lese. Otec se mu poohlížel po nevěstě, ale on se vzpíral. Ženitba byla to poslední, na co myslel. Zato stále častěji myslel na podivný pocit, který se ho zmocňuje, když ho Martin myje, utírá a pomáhá mu do oblečení. Když si myslel, že Martin už spí, tiskl se v noci k němu, a když ho občas Martin ze spaní objal svou krátkou rukou, zmocnily se ho představy, v nichž rozhodně žádná urozená slečna neměla místo. Princ netušil, že trpaslík většinou nespí, ale naopak čeká na to, až se k němu jeho pán přitiskne.
A jedné noci se začali líbat. Jen tak jemně, s očima zavřenýma, protože se styděli jeden před druhým. Brzy začali zkoumat a hladit toho druhého. Netrvalo dlouho a Martin zvedl své krátké nohy a Ludvík si s ním odbyl své první milování. Bolelo to jak čert, ale Martin cítil jen štěstí. Noc co noc se dával svému princi, milování se stávalo příjemnější a princ pozornější. Když mu Martin naznačil, že by něco chtěl jinak, ochotně mu vyšel vstříc. Své osmnácté narozeniny oslavil princ v pevném obětí svého přítele a zcela ponořen do jeho těla.
"Až se to dozví Jeho milost, hodí mne drakům," řekl jednou po milostné hře Martin.
"Ale jdi. Draky tu už aspoň dvacet let nikdo neviděl. A i kdyby, já bych tě zachránil."
"Děkuji, můj princi. Jak se vám jen odměním?"
"No… o něčem bych věděl…"

Ráno vzbudil oba podivný rozruch, běhání a zvýšené hlasy. Co se děje? Martin rychle vyklouzl z princovy postele a v tom už někdo klepal na dveře. Vyskočil a šel otevřít. Do ložnice vešla rozrušená královna.
"Dobrý den, matko. Co se to děje? Co se stalo?"
"Draci. Draci se vrátili," hlesla královna.
Oba mladí muži se na sebe podívali. Jako by oba najednou vycítili jakousi osudnou hrozbu…

Draci se v horách neukázali už mnoho let. Zmizeli tehdy sami od sebe a nikomu se po nich nestýskalo. Sice lidi ohrožovali občas taky, ale spíš dávali přednost velkým zvířatům. Dobytka jim padlo za oběť hodně, zvlášť ovcí. Ale když nebylo nic jiného, dokázali si chytit i velkou rybu. Nebo odnášeli ze dvorků slepice. Nebyli to draci z pohádek, neměli šest hlav a nechrlili oheň. Ale velká kožovitá křídla a ošklivá hlava se zobanem plným ostrých zubů jim toto pojmenování přinesla. Říkalo se, že žijí kdesi daleko ve vnitrozemí, skryti v hlubokém pralese. A jen čas od času mění svá loviště. Nikdo je teď ještě neviděl, ale slyšet je bylo. A brzy i vidět. Někdo tvrdil, že nejsou větší než pořádný netopýr, jiní tvrdili, že mají křídla tak velká, že zakryjí i slunce.
Usadili se ve vysokých skalách daleko od města, ale ne zas tak daleko, že by se lidé nebáli. Zatím jim stačila lesní zvěř, která se potulovala na loukách nebo vyšla z lesa k řece pít. Aby je náhodou nenapadlo, že by město mohlo být v dobách nedostatku náhradním lovištěm, zatáhli jim čas od času nějaké pošlé dobytče až k lesu. Pokud budou mít co žrát, nebudou létat mimo svůj revír, doufali všichni.

Tihle draci ovšem nežádali při každém úplňku pannu k večeři, ale k setkání s lidmi přesto muselo jednou dojít. A taky došlo. Drak se snesl na louku, jen pár kroků od malých pasáčků. Hoši ztuhli děsem, ale zvíře si jich vůbec nevšímalo. Zato placek, které si rozpékali na horkých kamenech, ano. Jednu po druhé zhltlo, a odletělo.

Pár dní na to narazil na draka pekař. Shodil se zad nůši s pečivem a vzal nohy na ramena. Drak se po něm ani neohlédl, zato vyžral všechno, co v nůši našel.
Ale i přes to hledal král někoho, kdo by draky vyhnal. Časem se ukázalo, že je jich asi pět, ale i to bylo dost. Do roka jich může být deset…
"No co, tak mu místo princezny podstrčíme Ludvíka a bude," vtipkoval nejstarší z princů.
Ale otec ho přísně okřikl. Neměl náladu na podobné žerty. Že draci nikoho nezabili byla spíš náhoda. Slyšel, že když už někdo musí přes les, nosí v ruce bochník chleba. Prý drakům chutná víc než lidé. Spíš to bylo tak, že tihle draci opravdu někde k takovému jídlu přišli, když ho žerou. Ale to znamená, že jsou zvyklí na lidi. A nebojí se jich. A tím hůř.
Pří vtípku, že by mohli Ludvíka nastrčit místo princezny, si Martin bezděky vzpomněl, jak se mu v dětství bratr vyšklíbal, že by ho nechtěli ani draci. Kdo by si tehdy pomyslel, že se skutečně vrátí?
Ludvík byl ale v duchu za draky vděčný. Otec už v jednom kuse neřešil jeho případný sňatek. Teď ho zajímalo jediné, jak se nevítaných návštěvníků zbavit. Sice nechrlili oheň, ale kopí a meč, to je chabá zbraň proti takovému zvířeti. Několikrát zkusili otrávenou návnadu, ale nezdálo se, že by jim to sebeméně ublížilo. A nikdo se jim nemínil postavit a riskovat, že ho v lepším případě sežerou, v horším zmrzačí.
Zvířata v lese začínala být plachá a draci stále častěji kroužili nad pastvinami. Už se ztratilo pár jehňat, i nějaká telata. Lidí začínali mít strach. A stále častěji se ptali, co míní král udělat na jejich ochranu.
Ludvík to nepřiznal ani sám sobě, ale trochu byl za draky vděčný. Pochopitelně teď otec myslel jen na ně. A on si mohl dělat, co chtěl. Od rána až do odpoledne se učil a vzdělával, jen s přestávkou na oběd. Martin mu už dávno jako soupeř v šermu nestačil. Ale nosil mu meč a vůbec mu byl k ruce. Meč byl už bezmála tak velký jako trpaslík a vypadalo to legračně, když ho tak nosil. Ale on si nic nedělal z posměšků dvořanů a pážat. Jen když byl se svým princem. Těšil se na večery, kdy spolu zase byli sami. Vykoupaného prince natřel vonným olejem a masíroval mu záda. Bylo tak krásné hladit to jemné nahé tělo. Když se k němu jednou chtivě zvedl princův úd, neodolal a políbil ho na špičku.
"Copak to děláš?" zeptal se princ náhle zadrhnutým hlasem.
"Chtěl byste princi, abych…?"
"Ale jenom jestli ty chceš. Nemusíš to dělat."
Vyplazil jazyk a opatrně začal zkoumat povrch žaludu. Vykoupané tělo mělo malinko slanou chuť, ale určitě to nebylo odpudivé. Opatrně vzal prince do pusy. Sevřel rty okolo chlouby svého pána a pomalu ho nechával vstupoval hlouběji a hlouběji. Chuť se změnila. Žalud se pokryl kapkami touhy. Martin zacucal a po chvilce váhání polkl. Nedokázal tu chuť přirovnat k ničemu, co už znal. Možná nějaké bylinky. Opatrně přesunul jazykem princův úd mezi svou tvář a zuby. A zrychlil pohyby hlavy a tím i tření. Netrvalo dlouho a princ se zasténáním vyvrcholil. Martin měl plnou pusu princova semene. Zaváhal, ale potom ho vyplivl. Možná někdy jindy, později… Teď šel a pusu si důkladně vypláchl.
Usadil se na stole a vzal do ruky kartáč. Ludvík si sedl zády k němu na židli a on ho česal. Krásné husté vlasy se v dlouhých pramenech spadaly až skoro po lopatky. Martin si nakapal do dlaní pár kapek ořechového oleje a obratně ho vetřel do pěšinky uprostřed a chtěl ho pomocí kartáče pěkně rozetřít po celé délce vlasů. Ale jak měl dlaň od oleje, kartáč mu vyklouzl a spadl na zem.
"Omlouvám se, princi. Hned to zvednu."
"Ale seď prosím tě, já to podám."
Ludvík se shýbnul, zvedl kartáč a otočil se, aby ho Martinovi podal. Když ho tak viděl sedět nahého na stole, neodolal, aby ho nepolechtal. Nepřestal, dokud se neskulil na stůl na záda. Jeho oči padly na Martinovu výbavu.
"Na to jak jsi malý, by ti některé části těla mohli mnozí závidět," řekl a ruka se z Martinova podpaždí přestěhovala do jeho klína.
"To asi ne. To se vám zdá, protože to ostatní je menší."
"No dobře, já vím, co vidím."
Ludvík si pohrával s Martinem a při tom mu oči padly na kartáč položený vedle. Rukojeť se leskla olejem.
"Zvedni nohy…"
Martin se na nic neptal a poslechl. Byl zvyklý poslouchat.
"Já… něco mě napadlo. Nemusíš se bát, neublížím ti. Jenom chci něco zkusit, neboj se," tiše ho přemlouval princ, i když věděl, že Martin se nijak bránit nebude.
Kápl na kartáč ještě trochu oleje, přiložil ho ke svěrači a opatrně zatlačil. Nešlo to. Zatlačil o poznání silněji a pronikl dovnitř. Martin tiše zasykl, ale ani se nepohnul. Ludvík se postupným zasouváním a vytahováním a opětným zasouváním dostával stále hlouběji. Martinovo dýchání se zrychlilo a prohloubilo, ale poslušně ležel a držel. Byl tak zvyklý udělat všechno, co mu princ řekl, že ani nepřemýšlel o tom, jestli to je nebo není správné. Navíc to začínalo být mimořádně příjemné. Dokonce až tak, že penis, dosud jen povadle ležící, se začal napřimovat, jak se nalil krví. Ludvík si toho všiml. Vzal to jako souhlas a povzbuzení. Kdyby mu Martin řekl, ať toho nechá, přestal by. Ale nezdálo se, že by se Martinovi nová hra sebeméně nelíbila. Ludvík levou rukou masíroval a pravou zasouval kartáč. Netrvalo dlouho a ruce našly rytmus a sladily se. Martin brzy ucítil první slastné zatrnutí ve varlatech a ten nepopsatelný pocit v zadnici, když se blíží orgasmus právě do těchto míst. Rád se nechal od Ludvíka uspokojit rukou, ale přednost dával tomu druhému. To pulsující svírání, ta dokonalá slast, kterou mu vnitřní ukojení přinášelo, tu nemohlo nahradit nic. Konečně ucítil ten první stah, hluboko v těle. Ludvík ale asi taky. Odhodil kartáč a sám vstoupil na scénu jako první milovník. Byl pochopitelně větší než rukojeť kartáče, ale o to silněji si Martin vychutnal jeho vpád. Miloval se s ním vděčně s krátkýma nohama zaklesnutýma o jeho předloktí. Nevadilo mu, že si Ludvík už nevšímá jeho penisu. Nepotřeboval to. Potřeboval cítit tlak a pravidelné dráždění a tření při Ludvíkově pronikání. Sténal doslova rozkoší a brzy se prohnul v náporu horké slasti, která se mu rozlila tělem. Konečně… pravidelné stahy, jemná křeč v podbřišku a slastné uspokojení a samovolný výstřik husté bílé šťávy. Ludvík s úsměvem dál miloval jeho rozdrážděné tělo a nechal ho, aby si vychutnal doznívající orgasmické stahy. Přestal, až když Martin jen ležel a těžce oddychoval.
"Tak já nevím, kdo se tu víc napracoval, ale unavenější vypadáš ty," dobíral si princ Martina.
Zvedl ho v náručí jako děcko a položil na postel.
"Tak co můj milý, jak se ti to líbilo?"
"Děkuju, děkuju, můj princi," šeptal ještě rozechvělý Martin a líbal Ludvíka, který si pomyslel, že tohle by si mohli zopakovat častěji.

Král si pozval svého bratra a do noci rokovali o tom, co si počít. Jestli se draci rozmnoží, je možné, že se přesunou i k Bedřichovi. Musí tedy své síly spojit. Ludvík se zúčastnil velkolepé večeře na strýcovu počest a teď se převaloval v posteli.
"Děje se něco, Milosti?" zeptal se Martin.
"Ale ne, jenom mne pálí žáha. Strýc má rád ostrá jídla a kuchař mu vyšel vstříc, možná až moc."
"Přinesu vám mléko, to pomáhá."
"Přece teď nepůjdeš dolů do kuchyně? Vydržím to do rána."
"Ne, já budu hned zpátky. Vím, jak je to nepříjemné."
Martin vyšel z Ludvíkových pokojů a seběhl po schodech dolů ke kuchyni. Věděl, že pod kuchyní je sklep, kde skladují v chladnu mléko. Nečekal, že tu někoho potká, a i kdyby… Řekne, že si ho princ poslal pro mléko. A nebude lhát. Vešel do kuchyně a prošel dozadu ke sklepu. V první chvíli mu nebylo divné, že vidí světlo. Možná ještě uklízí po velké hostině, nebo už chystají něco na zítra. Vstoupil pod klenutý strop a zůstal překvapeně stát. V díži, kde se zadělávalo těsto, seděla v teplém mléce kuchařova žena a myla se… V mléce, která se pak zítra použije… V díži, kde se zadělávalo těsto na pečivo… Jediným pohybem se obrátil a rozběhl se pryč. Samozřejmě, že ho kuchař chytil za límec dřív, než udělal deset kroků.
"Co tu čmucháš, zmetku?"
"Princ mne poslal pro…"
"Jistěže ano. Teď v noci. A to ti mám věřit skrčku?"
Pak se obrátil k ženě.
"Co s ním? Když ho pustím, vyžvaní to. Když ho podříznu, najdou ho."
"Zabal ho do ovčí kožešiny a odvez k lesu. Draci si s ním už poradí."
Kuchař popadl jakýsi hadr a narychlo vyrobil roubík. Pak udělal, co mu žena poradila. Kdyby něco, řekne, že ovce skapala a takovou přece nemůže panstvu předložit. Hodil svázaného Martina na vozík a po půl hodině ho už u lesa shazoval do trávy. Popřál drakům dobrou chuť a švihl do koní, aby byl co nejdál.
Martin se svíjel, jak mohl, ale provazy byly pevně utažené. Jediné, čeho dosáhl, bylo, že se mu provazy bolestivě zařízly do masa. Náhle zaslechl jakýsi podivný zvuk. Co to bylo? Nikdy nic takového neslyšel. A pak cosi dopadlo vedle něj. Srdce se mu hrůzou zastavilo… Drak…
V okamžiku, kdy se do kožešiny, ale i do jeho těla zasekly dračí spáry, mu hlavou proletěla jediná myšlenka: jak bude Ludvík nešťastný.
"Sbohem, můj milovaný…"
Drak mávl křídly a i se svou kořistí odletěl ke skalám. Kožešina začala nasakovat Martinovou krví…

Podrážděný žaludek dal o sobě vědět a Ludvík se po chvíli probudil s pocitem nepříjemného pálení v krku. Skoro se pozvracel. Kde je Martin s tím mlékem? To pro ně šel do chléva nebo co? A vůbec, vždyť začíná svítat. Ludvík vyskočil rovnýma nohama z postele a rozsvítil svíčku. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se Martin s mlékem vrátil a zase z nějakého důvodu odešel. Kde tedy je? Nestalo se mu něco? Princ věděl, že sloužící nevynechají jedinou příležitost, jak Martinovi a ostatním šaškům udělat něco, čím je pozlobí, nebo ještě raději poníží. Kuchtíky by mohlo napadnout něco podobně "vtipného", jen aby se pobavili. Vyšel z pokoje a zamířil ke kuchyni. Tiše sestoupil ze schodů a zaposlouchal se. Ticho. Už měl otevřenou pusu, že zavolá, když se otevřely dveře do postranní chodby, kterou chodili dodavatelé, a někdo hlučně vstoupil. A vzápětí se ozvala kuchařova žena:
"No že jdeš! Už jsem se o tebe bála. Ještě by člověk kvůli té zpotvořenině přišel do neštěstí. Sedni si, ohřeju mléko a dám ti chleba a kus masa."
"Skrček jeden. Ale takoví mají vždy štěstí. Co já se nadřu za celý den a hřbet naohýbám a nemám se tak jako on. Dělat princi opici, to bych taky uměl."
Jedním rychlým skokem se Ludvík ocitnul před překvapenými manžely.
"Co jste udělali s Martinem? Kde je?!"
"Milosti, to musí být nějaký omyl, my nic…"
"Nic? Poslal jsem ho pro mléko a od té doby jsem ho neviděl."
"Ale milosti, tady vůbec nebyl."
"Ne? A jak se sem dostaly střepy z mé sklenky?"
Na zemi opravdu zůstala rozbitá sklenice. Jak kuchař popadl Martina za límec, pustil ji a ona odletěla do kouta a tam se rozbila. Ani kuchař, ani jeho žena si toho nevšimli.
Ludvík popadl velký nůž, který ležel na stole a zabořil ho kuchaři do břicha. Věděl, že i když protne kůži, přes sádlo se jen tak nedostane. A taky věděl, že udělat to opačně a vzít si jako rukojmí ženu, kuchař mu nic neřekne.
"Tak honem, co se stalo?"
"Není to naše vina, Milosti, věřte mi," plakala žena.
"Slyšeli jsme nějaký hluk, tak jsme šli do kuchyně a váš trpaslík ležel pod schody… Báli jsme se, že to bude dáváno za vinu nám, tak…"
"Nelži, prosím tě! Kdyby se to tak stalo, mohli jste zavolat pomoc. Co jste s ním udělali? Kam jste ho odtáhli nebo zavřeli? Tak honem!"
Ale oba mlčeli. Zdálo se, že jim až teď došlo, co udělali a že to nebyl nápad z nejchytřejších. Až teď si uvědomili, že je mohlo hned napadnout, že princ bude šaška hledat.
Ludvík jedním trhnutím nože přeťal řemen u kuchařových kalhot a špičku zabodl do tučného podbřišku.
"Kde je Martin?"
Ticho.
Stejně beze slova zapíchl Ludvík špičku nože kuchaři do moudí. Dost hluboko, aby to pořádně bolelo, ale ne zas tak hluboko, aby mu mohl doopravdy ublížit. Zatím. Muž zařval.
"Takže? A pravdu!"
"Myslel jsem, že je po něm. Tak jsem na něj hodil ovčí kůži a odvezl ho do lesa…"
"Kam?! Zbláznil ses? Kam přesně?"
"No… K lesu, jak jsou…"
"Chceš mi říct, že jsi mého přítele odvezl k těm skalám u lesa? Tam, kde jsou draci?"
Ludvík ucítil, jak mu na zádech vyskočil pot, a zároveň se mu postavily všechny chloupky. Ten zmetek, ten lotr… on předhodil Martina drakům, jako by byl nějaké zvíře… Vzteky a bolestí se přestal ovládat. Rozehnal se a muže bodl. Žena začala ječet.

Ludvík stál před otcem a polykal slzy. Král už si hněv vybil a teď tu chodil jak lev v kleci. Ale Ludvík stejně nevnímal, co mluví, tak jako před tím nevnímal, co na něj otec řve.
Jediné, co měl v hlavě, bylo to, co udělali s Martinem… Hodili ho drakům, svázaného v ovčí kůži. Ani mu nedali šanci, aby se bránil. Když si představil, jak drak rve kožešinu a s ní i Martina… Znovu začal plakat. Bylo mu jedno, co si otec o něm pomyslí, ale on ztratil svého jediného přítele. Jedinou spřízněnou duši, kterou měl. Nedalo se říct, že by Martina zrovna miloval nebo tak něco, ale měl ho doopravdy rád. I když si to naplno uvědomil až teď. Kdyby Martin zemřel "normálně", oplakal by ho a smířil by se s tím. Ale ta představa, jak kruté byly jeho poslední chvíle…
"Přestaňte bulet jak malý kluk. Byl to jenom šašek, nic víc."
"Ale pro mne byl něco víc! Měl jsem ho rád!"
"Tak tím spíš je dobře, že to skončilo. A pokud už opravdu nemůžete jinak a potřebujete "důvěrného přítele", tak prosím hledejte v lepší společnosti. Je to jasné?!"
"Ano, otče."
"To jsem rád. Tak běžte a…"
"Otče, prosím vás, …"
"Ano?"
"Otče, draci ještě nikdy nenapadli žádného člověka… Možná ani na lidi neútočí. Třeba bychom ho ještě mohli zachránit. Třeba ho nezabili," vyrážel chlapec mezi vzlyky.
"Ven! Nebo zapomenu, že jste můj syn!" zahřměl král.
"Já po vás přece nic nechci, jenom…"
"Řekl jsem, abyste šel. A jestli vás napadne něco v tom smyslu, že si budete hrát na hrdinu a pojedete někoho zachraňovat, tak vám to důrazně a výslovně zakazuji. Nehnete se ze svých pokojů až do odvolání. Je vám to jasné, synu?"
"Ale otče, třeba tam někde leží zraněný a…"
"VEN!" zařval král a Ludvík beze slova poslechl.
Utekl se do svých pokojů a s pláčem padl na postel.
"Martine… Martine…," vzlykal s tváří zabořenou do Martinova polštáře. Vzpomněl si, jak Martinovi slíbil, že by ho před draky zachránil. A teď? Jediné, na co se vzmohl, bylo to, že plakal. Plakal tak, že dokonce přeslechl zaklepání na dveře. Když nezazněl pozev, dveře se otevřely i tak. Do Ludvíkova pokoje vstoupil jeho nejstarší bratr Karel. Byl o patnáct let starší a jejich dětství se tak logicky minulo. V době, kdy Ludvík rozum bral a snad se i o starší sourozence zajímal, tak Karel se už ohlížel po slečnách a nejen ohlížel. Malého bratra vnímal, ale to bylo asi tak všechno. Když byl Ludvík větší, rád si s ním popovídal, ale když se delší dobu neviděli, nijak jeden druhému nechyběli. To ale neznamenalo, že by Karel neměl Ludvíka rád. Dokonce jako první z rodiny vycítil, že Ludvík má k Martinovi naprosto jiný vztah, než bylo obvyklé. Přestože on sám nenechal na pokoji jedinou sukni, nijak bratra neodsuzoval. Ostatně jeden z členů jeho osobní stráže měl taky oblíbeného panoše. Ze začátku měl dokonce podezření, že je to děvče pouze za panoše převlečené. A přesto právě tomuhle strážci věřil jako málo komu a byl to chlap, z něhož mužnost doslova sálala. Neodsuzoval proto ani mladšího bratra, byť ho i nechápal. Hlavně nechápal, že si drží k téhle potěše právě trpaslíka. Vždyť z dálky vypadá skoro jako děcko. Když to nadhodil před svým osobním strážcem, ten se jen usmál.
"No ne, Milosti, nesmíte hned myslet na kdoví co. Oni spolu vyrostli, váš pan bratr to bere jinak. A možná se mu líbí právě to, že působí nedospěle. I když, nedejte se mýlit. Já ho viděl asi dvakrát, když si odskočil, rozumíte… Všude malý není."
Tehdy to byla jen taková řeč, zasmáli se tomu, nic víc. Navíc, pokud se bratříček neožení, tím líp pro něj a jeho syny, že…

"Ludvíku, bratříčku, no tak koukni se na mne."
Princ poslechl, ale plakat nepřestal.
"No tak, neplač, to nic nevyřeší. Neplač, tím mu nepomůžeš a zbytečně tě bude bolet hlava. Pojď sem."
Karel bratra objal a přivinul ho k sobě. Věděl, že sdílená bolest je poloviční bolest.
"Nechtěl by ses chvilku projet se mnou na koni? Ať přijdeš na jiné myšlenky?"
"Otec mi nařídil, že se odsud nesmím hnout. Karle, on třeba ještě žije… Možná ho nezabili a je zraněný… Já mu musím pomoct. Dostaň mne ven, řekni otci, že pojedeme spolu. Jistěže tě nepotáhnu ke skálám. Ale já tam musím jet. Jestli… jestli… už mu nedokážu pomoct, má přece právo aspoň na pohřeb. Ten bastard ho tam pohodil jako mršinu, drakům přímo před tlamu."
"Co se vlastně stalo? Co mohl Martin v kuchyni vidět nebo slyšet, že mu tohle udělali? Neříkej mi, že by se ho pokusili takhle krutě zbavit, kdyby doopravdy spadl se schodů. To muselo mít jiný důvod. Ale to počká. Já teď promluvím s otcem. Ty se zatím obleč. A vem si nějakou zbraň. Možná na nás nezaútočí, ale možná…"
Karel nedořekl, ale Ludvík pochopil. Možná si budou bránit kořist…

Koně dusali vzhůru k lesu a ke skalám. Karel odmítl, že by mohl jet Ludvík sám. Vzal s sebou jen svého osobního strážce. Neměl v úmyslu na draky útočit. A kdyby jich jelo víc, otec by se jistě dovtípil, co mají v plánu.
"Ludvíku, poslechni, ještě něco… Když ti řeknu, že se máš zastavit a zůstat stát, poslechneš. I kdybys myslel, že… no prostě, počkáš, až tě zavoláme. Jasné?"
Karla cestou napadlo, že možná Martinovo tělo najdou a kdo ví, v jakém bude stavu, jestli ho už našli i draci. A jistě není třeba, aby Ludvík viděl úplně všechno…
Zdálo se, že mladík pochopil i z náznaku. Mlčky přikývl. Hrdlo měl stažené bolestí. I on si dovedl představit, co tak asi uvidí, až najde Martina.

Ale u lesa nebylo nic. V měkké půdě byly vidět stopy vozu, na kterém kuchař Martina přivezl, ale jinak nic. Z vrcholu jedné ze skal vzlétla tmavá silueta. Zakroužila nad plání a zase se vrátila. Musel je vidět, přesto si jich drak v nejmenším nevšímal. Možná se mu skupina lidí zdála příliš nebezpečná. Nebo nemají zrovna hlad, pomyslel si zoufale Ludvík.
"Milosti, podívejte…," vydechl Karlův pobočník.
Z vrcholu vedlejší hory se zvedlo něco neuvěřitelného… Obrovské tělo, i ze země. Jaký tedy musel být drak z blízka? A tentokrát neomylně letěl ke skupině tří mužů. Sice zrovna neútočil, ale přeletěl jim tak nízko nad hlavami, že kdyby zvedli meč, mohli se ho dotknout. Nikdo z nich se ale ani nepohnul. Strach je doslova ochromil. Drak se snesl na zem kus od nich a výhružně zasyčel. Byl určitě vysoký jako dva muži, možná i větší. Obrovská křídla rozpínal do stran jako plachty.
"Běžte pomalu pryč. Já ho zkusím trochu pozdržet. V nejhorším podříznu svého koně. Pomalu běžte a kryjte se koňmi. Je zvyklý žrát dobytek, snad se první vrhne na to, co považuje za obvyklou kořist," zašeptal Karlův osobní strážce a popošel tři kroky k drakovi, aby ho upoutal a umožnil pánovi záchranu. Drak divoce zařval. Muž ztuhl. Nebyl zbabělý, to ani náhodou. Ale tohle přece jen nebylo zvíře, které člověk potká denně. V duchu se už loučil se životem. Jen doufal, že se jeho pán zachrání. Drak ale nezaútočil. Poskočil a otočil hlavu bokem. Jako by naslouchal. Pak několikrát trochu podivně poskočil, ale nakonec nabral do máchajících křídel vítr a vzlétl. Když už byl ve vzduchu, zamával křídly naplno a plachtil po větru. Nabral dostatečnou výšku a letěl ke skalám. Mužů si už sebeméně nevšímal.
"Viděli jste to?" vydechl Ludvík.
"Nějak nemám pocit, že bych spal," ušklíbl se Karel.
"Ale ne. Já myslel toho muže."
"Muže? Kde? Myslíš, že se ho drak lekl?"
"Ne, na skále stál nějaký muž a pískal na prsty. Drak odletěl za ním. On ho od nás odlákal!"
"No, upřímně, už jsem se viděl bez hlavy. Pokud je to pravda, Milosti, tak…"
"Pravda je, že jsi nejstatečnější muž, jakého jsem kdy viděl. Nikdy ti to nezapomenu," řekl zjihlým hlasem Karel. Dobře si uvědomoval, co pro ně byl strážce ochoten obětovat. Jistě, měl strach, ale to je pochopitelné. Kdo by neměl strach, tváří tvář takové obludě?
"Poslechni malý, víš to jistě? Opravdu toho draka někdo odvolal?"
"No minimálně odlákal. Muž pískal a drak letěl k němu. A on stál, jako by na něj čekal."
"Tedy, já nic neslyšel. Ale možná máš lepší uši. Ten muž mne každopádně zajímá."
Vjeli do lesa a po stezkách se dostali až ke skalám. Nahoru se dalo vyjít, v žádném případě však vyjet na koni. Karel chtěl aby Ludvík zůstal u koní, ale ten se tentokrát bratrovi postavil.
"Taková velká potvora jistě netrhá kořist hned na místě, ale někam si ji odnese. Třeba…," Ludvík se zarazil v polovině věty. Třeba taky mladým do hnízda…, napadlo ho dodatečně.
Přesto stoupal s bratrem nahoru. V jeho zraněném srdci se objevila nová naděje. Možná ten muž drakovi Martina vzal. Sice si nedokázal představit, jak by to mohl udělat, ale když tu s nimi žije, tak ho možná nějakým způsobem poslouchají. Skála nebyla jednolitý kamenný blok. Spíš kopec z kamenů. Přesto jim trvalo hodně dlouho, než se dostali k vrcholu.
"Vítám vás, pánové. Přišli jste se podívat na moje drobečky?"
Všichni tři pozvedli hlavy. Vysoko nad nimi stál na stezce muž. Levou ruku měl obalenou pruhem kůže a na ní seděl malý drak jako orel na sokolníkově ruce.
"Jindy bych vás uvítal raději, ale včera se vylíhli malí a jejich paní matka je trochu nevrlá. Jako každá ženská. Tak pomalu, žádné prudké pohyby, určitě se na ni nedívejte a běžte rovnou do domu. Já jí hodím něco malého k jídlu, aby byla klidnější."
Poslechli, překvapením neschopni jediného slova. Nahoře, chráněný skálou proti větru a dešti stál srub. Pomalu k němu zamířili. Muž zatím uklidňoval samici, se kterou měli už tu čest. Divoce syčela i na něj, ale když jí začal házet kusy masa, trochu se uklidnila.
Vešli do srubu. Byla to jednoduchá, ale pevná stavba. Rozhlíželi se zvědavě po stěnách. Všude tu visely pomůcky, jaké používají sokolníci. Okamžik před tím, než Ludvík vyjekl, mu strážce ne právě šetrně zacpal dlaní pusu. Překvapenému Karlovi jen ukázal očima do kouta. Ležela tam hromádka roztrhaných krvavých hadrů. Kdysi Martinova oblečení…

Ludvík se třásl jako v horečce. V duchu věřil do poslední chvíle tomu, že Martina najde živého. Nedokázal přemoct hlasitý vzlykot. Karlův strážce ho pomalu pouštěl.
"Omlouvám se, Milosti. Ale nechtěl jsem, abyste vykřikl. Ať už jsou ty potvory ochočené, jak chtějí, ale kdyby toho muže napadly, nedostaneme se odsud ani my."
"To je v pořádku. On to jistě chápe," ujistil strážce Karel.
Vzal bratra okolo ramen. Věděl, že mu právě vyhasla poslední jiskřička naděje. Chudák malý, bylo toho na něj dneska moc. Víc než za celý život.
Otevřely se dveře a muž vešel. V náručí nesl jako dítě Martina. Živého.
"Věděl jsem, že přijdete, můj princi," řekl tiše, ale dost srozumitelně trpaslík.
"Přece jsem ti to slíbil, příteli," řekl chvějícím se hlasem Ludvík a opatrně sevřel ruku, kterou k němu Martin vztáhl.

"Dělal jsem, co jsem mohl, ale myslím, že váš přítel má polámaná žebra a možná i nohu. Určitě ho tu budete muset nechat, než se uzdraví. Nedovedu si moc představit, jak byste ho nesli dolů. Na druhé straně měl štěstí, že si pro něj zaletěla matka, je silná a nemohlo se stát, že by ho upustila."
"Myslím, že dneska už jsem viděl všechno," ušklíbl se Karlův strážce.
Muž položil Martina opatrně na postel. Pak se uklonil směrem k Ludvíkovi.
"Zdravím vás, Milosti. Upřímně, nevěřil jsem, že sem přijdete, přiznávám."
Karel se bratra zastal.
"A proč ne? Myslím, že když dal bratr slovo, tak ho dodrží."
Muž se na Karla překvapeně podíval. Zdálo se, že až teď mu došlo, koho to má před sebou. Rychle poklekl na jedno koleno a uklonil se.
"Můj lorde…, omlouvám se, nepoznal jsem vás. Vlastně jsem vás nikdy ani neviděl."
"Vstaň, to je v pořádku. Ale řekni mi, kdo jsi?"
"Jmenuju se Arne. A starám se o draky."
"Všiml jsem si. Ale jak to, že tě poslouchají?"
"Každé zvíře se dá ochočit. Já ochočil i lva. Spal jsem s ním v posteli."
"No já nevím, ženská může být taky někdy nebezpečná, ale ke lvovi bych si asi nelehl," uznal princ.
"Když jsem si ho přinesl, nebyl větší než vaše bota, můj lorde. Koťátko. Hrál si a jedl mi z ruky."
"A protože lev se ti zdál málo divoký, dal ses na draky?"
"Ne. Ale jednou jsem našel zraněné mládě. Asi vypadlo z hnízda. Chtěl jsem vědět, jestli se dá zkrotit, tak jsem si ho vzal domů. Matka měla velkou radost."
"Tak o tom nepochybuju."

Arne ukázal na hrubou dřevěnou lavici.
"Jestli se neurazíte… Nejsem tu na hosty moc zařízený…," dodal rozpačitě.
Ale nikdo nic nenamítal. Muži nebyli rozhodně nijak rozmazlení.
"Co se tu vlastně včera stalo?" zeptal se princ.
"No, jak asi víte, lidé sem k lesu občas přivlečou skapanou ovci nebo pošlé dobytče. Moji draci si už na to zvykli. Když se včera objevilo za svítání to jehně, tedy já myslel, že je to jehně… Pustil jsem matku, ať si ho přinese pro mladé… Popadla ho a nesla nahoru. Když přiletěla, všiml jsem si, že je to jenom cosi zabalené v ovčí kůži. Hodila to do hnízda a já jí to zase honem vzal, protože zdejší lidé se moje draky už několikrát pokusili otrávit. Myslel jsem, že je to zase maso s jedem. Asi si umíte představit, jak jsem se lekl, když jsem přeřízl provazy a kůži rozvinul. V první chvíli jsem myslel, že je to kluk. Byl tak celý od krve, že jsem nejdřív ani moc neviděl, jak vypadá. Vůbec se nehýbal, myslel jsem, že ho třeba někdo zabil a moje draky chce využít jako jistotu, že kluka nikdo nenajde. A když, tak se řekne – to draci… Však víte, jak to je. Všelijaké lidi nosí zem. Když jsem ho ale vytahoval, začal plakat. A já si uvědomil, že je to dospělý člověk i když malý. Můj bývalý pán si taky držel trpaslíky, čím menší, tím lepší."
"Proč jsi tady? Proč jsi odešel od svého pána?"
"Protože chtěl, aby moji draci lovili lidi. Chtěl z nich udělat zabijáky. Tři roky jsem Rumu – to je ta velká samice – krmil z ruky, spal jsem vedle jejího hnízda, když se jí líhli malí, učil ji, že člověk není kořist. A on potom chtěl, abych ji i její mladé naučil útočit na lidi. Už dřív rád vodil své hosty na louku a já jim předváděl, co Ruma umí. Není to sokol, na ruku si ji nedám, ale poslechne na slovo. Ale je něco jiného předvádět ji při lovu a použít ji jako zbraň. A tak jsem se sebral a šel. Ale mělo to i jinou příčinu. Stejně bych asi odešel. Chtěl jsem poznat svět."
"A proto ses tu ukryl vysoko na skále mimo lidi a žiješ tu jako poustevník?" Karlovy oči a výraz jeho tváře, jako by říkaly: budoucí vladař musí poznat lež v první chvíli, jinak je veta po něm i po jeho panování.
Arne se rozpačitě usmál:
"Můj vladař by mne hledat jistě nešel, kdybych se mu ztratil…"
Karel jen pozvedl obočí a bezděčně se ohlédl po Ludvíkovi. Ten seděl u Martina na posteli a tiše spolu mluvili. Držel šaška za ruku a zdálo se, že ho moc nezajímá, co se děje okolo.
"Takže ti tu můžu našeho Martina bez obav nechat, koukám…," ušklíbl se Karel.
"Samozřejmě. Dám na něj pozor."

Karel vstal.
"Bratříčku, musíme jít. Arne slíbil, že se ti o Martina postará. S sebou ho opravdu táhnout nemůžeme, ublížilo by mu to. Pozítří sem s tebou Vítek zajede, ale teď už pojď. Otec jistě bude nazlobený. I když myslím, že až mu přinesu tyhle novinky, bude mít jiné starosti než tvé toulání."
Pak se obrátil k Martinovi:
"Musíš si odpočinout, ale slibuju, že pozítří Ludvík přijede."
"Děkuju, Milosti."
"A co s tebou Arne? Když ti slíbím, že tví draci zůstanou jen lovčí zvířat, myslíš, že bys jimi mohl občas postrašit i mé hosty? Dostaneš plat a přehlédnu, že mi tvoji draci loví v lesích."
To byla jasná nabídka. Karel si byl vědom toho, že mít tohoto muže ve svých službách by bylo víc než výhodné. Taky Arne si uvědomil, že je to ohromná příležitost dostat se do služeb budoucího krále. Taková šance se neodmítá.
"Bude mi ctí, můj lorde."

Když už jeli po pláni, obrátil se Karel ke svému strážci:
"Mohl na tobě oči nechat. I když se snažil koukat i jinam. To je vás tolik?"
"Ani jsem si nevšiml…, můj lorde…," zasmál se Vítek. A pak potměšile nahodil:
"Víte jistě, Milosti, že nekoukal po vás?"
"Nestraš, no ještě aby… Poslechni, kdykoliv pojede Ludvík sem, ty pojedeš s ním. Osobně je mi jedno, koho si můj malý bratříček bere do postele, pokud to není moje žena, ale i tak… V tomhle případě mám pocit, že by to mohlo být spíš opačně. Takže…"
"Milosti, slibuju, že budu vašeho pana bratra chránit jako oko v hlavě. I vlastním tělem," doložil poněkud dvojsmyslně.
"To doufám. A taky doufám, že mne otec nezabije, až se to dozví."

Starý král si mnul bradu. Takže takhle to je. Draci jsou ochočení, alespoň tedy z větší části. Karel si moudře zajistil služby toho muže. To je dobře, vždy je lepší být první. A věrnost takového člověka může být často k nezaplacení. Karel bude dobrý král, pomyslel si. Neměl zatím v plánu vzdát se trůnu, ale je dobře vědět, že váš nástupce je rozumný člověk.

Arne přisedl na postel k Martinovi a položil mu ruku na rameno.
"Omlouvám se, ty jsi měl pravdu. Já opravdu nevěřil, že tě bude princ hledat. Navíc zde."
"Říkal jsem ti, že příjde."
"Ty ho máš asi hodně rád, že?"
Martin uhnul očima. Co měl říct? Že se zamiloval do prince? On, trpaslík? Kdyby byl aspoň jako každý jiný… Co jsem komu udělal, že vypadám tak, jak vypadám… Na druhé straně, zase mi to umožnilo být s princem.
"Je na tebe hodný, když jste spolu?" zeptal se Arne tiše a Martin duchem u svého Ludvíka bezmyšlenkovitě přikývl.
Vzápětí celý zrudl, ale Arne se jenom smál.
Když přijel Ludvík, nechal ho ohleduplně s Martinem o samotě a šel Vítkovi ukazovat, jak se krmí draci.
"Jsi tady už dlouho, není ti tu smutno?" zeptal se Vítek.
"Občas ano. Chybí mi nějaká spřízněná duše. Draci nemluví, i když jsou jinak dobří kamarádi."
"Co je tam nahoře?" zeptal se Vítek a ukázal na plošinu na vrcholu skály.
"Nic. Draci tam sedají, líp se jim vzlétá, když k nim může vítr ze všech stran. Chtěl by ses tam podívat? Nikdo nás tam nebude vidět."
To byla víc než jasná pobídka. Vítek beze slova přikývl. Zdá se, že Arne umí víc, než jen draky krotit. A bylo by možná na škodu, nechat si to ujít.

Každý druhý den, pokud to bylo jen trochu možné, jezdil Ludvík za Martinem. Otci ovšem řekl, že se jezdí dívat na draky. Oprávněně se domníval, že jinak by mu otec výlety rychle zarazil.
Martin už byl skoro v pořádku. Nohu naštěstí zlomenou neměl a i žebra se hojila. Ruma si hnízdo dokonale vystlala a větve zmírnily Martinův pád. Prudké pohyby ho ještě bolely, ale jinak byl v pořádku. Nebylo mu zde špatně, ale přesto byl šťastný, když se Ludvík rozhodl, že ho vezme domů. Nebyl slepý a všiml si obdivných pohledů, které Arne občas vyslal k Ludvíkovi. Nepochyboval, že jeho princ se musí líbit každému. A tak když jednou zahlédl, jak Arne důvěrně položil ruku okolo Ludvíkových ramen, jako by to byla samozřejmá věc, nedokázal se ovládnout a do očí mu hrkly slzy. Rychle se odvrátil a zašel do srubu. Rychle si oči otřel a zaťal zuby. Je to samozřejmé, že dospělý princ si bude hledat adekvátního partnera. Co jsem čekal? To, co bylo, to ještě doznívalo princovo dětství. Musím se smířit s tím, že je konec. Nutil sám sebe do klidu.
"Děje se něco?"
"Nic, Milosti. Něco mi vlétlo do oka."
Princ přistoupil k Martinovi. Nebyl slepý, viděl, že plakal. Vzal ho za bradu a zvedl mu hlavu.
"Ty víš, že tě mám rád."
Martin jen přikývl. Jistěže ano. Má ho rád. A tím to hasne.
"Takže…?"
Žádná odpověď. Martin měl tak stažené hrdlo, že stejně mluvit nemohl. Princ ho k sobě pevně přitiskl. A to mu ještě dodalo. Uvědomil si, co všechno možná ztratí. Nejen princovu lásku, ale možná i kamarádství. Už to nebyl dospívající hoch, ochotný uspokojit svou tělesnou touhu jakkoliv a vzít za vděk i někým takovým jako on. Možná je to naposledy, pomyslel si a objal prince svýma krátkýma rukama okolo pasu. Výš stejně nedosáhne. On nikdy nebude moci vzít prince okolo ramenou.
"Martine, co je to s tebou? Ty jsi smutný protože… Martine, nezlob mě…"
"Kdo by se spokojil s oslem, když může mít ušlechtilého hřebce?" řekl zadrhnutým hlasem trpaslík.
Ludvík si sedl na postel, takže měli hlavy stejně vysoko.
"Poslechni, Martine, z nás dvou jsi byl vždycky ty ten starší a rozumnější. Chránil jsi mne jako starší bratr, když jsem něco vyvedl, vzal jsi to na sebe. Ještě dneska si pamatuju, jak se matka zlobila, když jsem jí rozšlápl tu perleťovou rybu a jak na tebe křičela. Nechal sis líbit posměšky, jen abys mohl zůstat se mnou. Dal ses mi, nechal jsi mne, abych… no však víš, miluješ mne, já vím, že ano. Tak proč si myslíš, že tě teď odložím jako nepotřebnou věc? Co tě to vůbec napadlo?"
"Ale Milosti, to všechno bylo. Tehdy jste byl dítě nebo mladý chlapec. Ale teď je z vás muž. Já chápu, že… prostě, že potřebujete někoho normálního. Někoho jako vy."
Martin se vší silou ovládl. Rád by řekl, že mu bude stačit, když si ho princ nechá u sebe, když bude aspoň v jeho blízkosti. Ale neřekl to. Nechtěl se vnucovat a mimo to, jestli je pravda to, co si myslí, nedokázal by se jen tak dívat na to, jak princ, jeho princ a Arne…
"Martine…, já nevím co říct. Jistěže nejsi jako ostatní. Jistěže jsi celý život slýchal všelijaké řeči. Ale to neznamená, že nejsi alespoň uvnitř lepší než ti ostatní. Nikdy jsi nikomu neublížil, nikdy jsi se ani náznakem nepokusil využít mne. Ty jsi se mnou byl, protože jsi mne měl rád, ne protože by ti z toho mohlo něco kápnout. Tak co?"
"Vždycky tu pro vás budu, můj princi…"
Kdosi z venku zavřel tiše dveře…

Uběhl asi týden od návratu domů. Ludvík se trochu bál, co otec řekne na to, že se tu zase objevil Martin. Ale zdálo se, že král trpaslíka ani moc nevnímá. Dokonce ho možná nepoznal od těch ostatních. A taky valem stárnul. Zapomínal, hádal se se synem i se sluhy. Něco řekl a vzápětí popřel, že by se o něčem takovém byť jen mluvilo. Stále více času trávil v soukromí, opečováván manželkou a dlouholetým oddaným sluhou. Snad si ani nevšiml, že za něj de facto vládne Karel.
Ludvík s Martinem využili bezvládí a věnovali se jen sami sobě. Ludvík řekl, že Martin je nemocný a on ho bude ošetřovat. Jídlo si nechávali nosit do pokoje a mimo podvečerních procházek nechodili ven. Zatažené záclony stínily přímému slunci, ale propouštěly příjemné teplo. Protože přes den podřimovali, v noci se jim už spát nechtělo.
Když si vykoupaný princ lehl na postel, vykasala se mu noční košile. Martin vztáhl ruku, ale místo, aby ji stáhl dolů, povytáhl ji ještě výš a rozevřel princova kolena.
"Jste tak krásný…"
"Jenom tam dole?"
"Všude. Jste jako socha, bez jediné chyby."
Martin vyhrnoval princovu košili výš a výš a každý kousek dobytého území pokryl polibky, jako by tam vtiskával svou pečeť. Sám na sobě neměl ani nitku, a tak jeho penis trčel jako růžový stožár. Ludvík ho vzal do ruky. A náhle si z Martinových očí přečetl tu velkou touhu, horoucí přání, které si trpaslík nikdy nedovolil vyslovit. Zůstali se na sebe dívat. Krásný mladý muž a jeho trpaslík. Ale přesto si princ přitáhl k sobě Martinovu hlavu a tiše se zeptal:
"Chtěl bys, abych se ti dal?"
"Milosti…, to se nesluší…"
"Chci, abys ty byl první. Chci, abys ode mne dostal to, co já kdysi od tebe…," zašeptal Ludvík.
Martin si mu klekl mezi rozevřené nohy a pečlivě si připravil cestu k proniknutí. Pak se sklonil a líbal a laskal Ludvíka tak dlouho, dokud nevycítil, že už ho doopravdy chce.
Princ ani nehlesl, jen oči se mu na okamžik rozšířily. Milovali se dlouho a oba si mysleli v podstatě to samé. Vlezte nám všichni na záda…

Když syn s trpaslíkem odjeli, aby se podívali na draky, stárnoucí král si ani nevšiml, že jsou pryč.
Arne je oba uvítal s radostným úsměvem.
"Tak co, jak se mají tvá žebra?"
"Díky tobě dobře."
"Pojďte, ukážu vám malé."
Oba mladíci se z bezpečné vzdálenosti dívali, jak Arne trhá zuby syrové maso a přímo z pusy jím krmí mladé draky. Matka přihlížela se spokojeným bručením.
"No řekněte, nejsou krásní?"
"Nezlob se, ale nejsou. Umřel bych strachy, kdyby mi nad hlavou cvakaly zuby delší než můj palec. A když tě tak ozobávala, nebo co to dělala, vypadalo to, že se tě chystá ochutnat."
"Ale ne, Milosti. To je jen takový její přátelský polibek."
Ludvík se zaškaredil. No fuj. Ani náhodou.
"A ty jí taky dáváš polibky?" zeptal se Martin.
"No to víš. Je to přece ženská, ne? Ale pojď, něco pro tebe mám."
Zvedl Martina na loket jako děcko a šel s ním do srubu. Tam seděl na bidýlku mladý pták a zvědavě je pozoroval.
"To je káně. Vycvičím ji pro tebe. Slíbil jsem princi Karlovi, že až bude mít hosty, předvedu jim své draky. Když budeš chtít, naučím tě co a jak a můžeš tam být jako jeden z lovců."
Martin si pomyslel, že to by bylo hezké být jednou něco víc než paňáca, do kterého si každý může kopnout. Ale…
"Ale když něco chytí, tak to i zabije?"
"Ne. Měla by ti to přinést. Zabiješ to ty."
Martin se zatvářil rozpačitě. Jednak z toho, že ho Arne choval jak děcko, jednak proto, že zabít něco, i myš, mu bylo proti mysli.
"Myslíš, že na svobodě jí bude líp?"
"To určitě!"
Arne postavil Martina na zem, sebral mladého dravce z bidýlka a vyšel s ním ven. Zbavil ho úvazu a vyhodil vysoko do vzduchu. Pták mávl křídly a letěl pryč jako střela.
"Draci přinesli srnu. Když mi pomůžete nanosit dříví, mohli bychom si ji upéct k večeři. Nebo musíte odjet? Dnes s vámi Vítek nepřijel."
To byla pravda. Nikomu neřekli, že jedou sem.
"Zůstaneme."
Princ nebyl zvyklý pracovat, tím spíš ne tahat dřevo. Ale nebyl žádná třasořitka, vždyť denně cvičil šerm. A tak se snažil. Martin jim ovšem moc k užitku nebyl. A tak se postavil na jakýsi vyšší pařez a radil.
"Nezlob, nebo tě zahrabu do mechu k bráškům," škádlil ho Arne. Bylo v tom rýpnutí, ale takové jemné, spíš laskavé. A Martin ho tak i chápal.
Arne vyvrhnutou srnu nakrájel na pláty, okořenil a osolil a dal nad oheň.
"No Milosti, nevím, jak vám bude chutnat. Ale snad ano."
"Když si vzpomenu, co dělal kuchař… Myslím, že tady si je aspoň člověk jistý, co jí."
Netrvalo dlouho a maso zavonělo. Arne přinesl silnou medovinu a chlebové placky. Mladí draci přihopsali blíž.
"Tak co je to? Večeři jste dostali, tak nežebrat. Kde máte být?" a draci se poslušně odebrali do svých nočních hřadů.
"To by měl vidět Karel. Už se nemůže dočkat, až bude strašit hosty. Králi, který má své vlastní draky, se nikdo jen tak nepostaví," řekl Ludvík.
"To máte pravdu. Lidí rádi předvádějí svou moc. A rádi se vyvyšují a ponižují bezmocné."
"Proč tak trpce? Myslíš, že tě můj bratr podvede?"
"Ne, to ne. Ale taky potřebuje zdůraznit svou převahu."
"Je to budoucí král. Nemůže vypadat slabý."
"I slaboch může být vladařem. Věřte mi Milosti."
"To nepochybně."
"Můj vladař si mne vyhlédl, když mi bylo asi čtrnáct, možná ani ne. Nevím, jak to poznal. Asi jsem na zbrojnoše civěl moc okatě. Nejdřív se mi to líbilo. Ale chtěl stále víc a čím dál divnější věci. Jednou jsem odmítl. Přivázal mne k posteli a stejně si vzal, co chtěl… Většinou bylo všechno v pořádku, ale občas… Zkusil jsem utéct. Chytili mne a přivedli zpět. Na tu noc nezapomenu do konce života. A pak mne hodil divokým psům. Dodneška nevím, proč mne jen olízali a nechali být. V té době jsem začal mít zvířata raději než lidi. Vladař mi "odpustil" a vše šlo ve starých kolejích. Ale když chtěl, aby moji draci zabíjeli, to už bylo moc. Proto jsem utekl."
Okolo ohně bylo ticho. Jen dřevo v něm praskalo. Nikomu nebylo do řeči.
Ludvík položil ruku Martinovi na hlavu.
"Když se to tak vezme, já se tě taky nikdy nezeptal, jestli souhlasíš…"
"Já se taky nezajímal, jestli se vám líbím."
"Nelze slučovat duši a zevnějšek…"
"Mimo to, Milosti, já měl už víc jak pětadvacet. A…"
"Jen to řekni."
"Jindy."
"Myslím, že to se dá lehce uhádnout, co chtěl Martin říct. Byl do vás zamilovaný až po uši. Ještě pořád je."
"Ale no tak, nezlob ho."
Princ objal Martina a ten se k němu přitiskl. Seděli a povídali si. Většinou Arne vyprávěl o svých zvířatech.
"Škoda, že nebydlíš blíž. Tak hezky se to poslouchá," povzdechl si Ludvík.
"Tak proč ho váš pan bratr nenastěhuje do strážní věže? Tam by se dalo nahoře upravit bydlení a drakům by se tam jistě líbilo. A měli bychom nejlíp střežený zámek široko daleko. A mohli byste se navštěvovat, kdy byste chtěli," zeptal se Martin a myslel to doopravdy.
"Ty jsi opravdu zlatý človíčku, víš to?" řekl Arne a pohladil ho po vlasech.
"Nedělej mu to, nemá rád, když s ním někdo jedná, jako by byl dítě," bránil přítele Ludvík.
"Já vím, že nejsi dítě, neboj se. Ale možná bych se o tom někdy rád přesvědčil na vlastní oči."
Medovina už jim všem třem stoupala do hlavy. Dokonce i Martinovi, který pil nejmíň, zato nebyl zvyklý. Když ho Ludvík přitáhl k sobě a posadil si ho na klín, jenom se zasmál, když ucítil, jak mu rozpíná šaty…
Ráno je slunce zastihlo všechny tři spát v objetí…